načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Filosofie medicíny v českých zemích - Marek Petrů; Josef Kuře

  > > > Filosofie medicíny v českých zemích  

Elektronická kniha: Filosofie medicíny v českých zemích
Autor: ;

Tato kniha tematizuje hlavní problémy současného filosofického uvažování o medicíně a o bioetických problémech. Autoři v ní odborně a zároveň čtenářsky přístupně ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 289
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075531148
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha tematizuje hlavní problémy současného filosofického uvažování o medicíně a o bioetických problémech. Autoři v ní odborně a zároveň čtenářsky přístupně zprostředkovávají výsledky rozsáhlého a interdisciplinárního zkoumání medicíny a jejích hraničních oblastí a zároveň načrtávají základní dimenze budoucího výzkumu. Dokumentují tak životnost a potenciál projektu filosofie medicíny (nejen) v Čechách, ale i možnou cestu propojování humanitních, přírodovědných a technických přístupů pro lepší řešení problémů současného „chorobami i zdravím trpícího“ člověka.

Předmětná hesla
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






TRITON
Praha / Kroměříž










Josef Kuře, Marek Petrů a kol.
Filosofi e medicíny v českých zemích





KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Kuře, Josef
Filosofi e medicíny v českých zemích / Josef Kuře, Marek Petrů a kol..
-- 1. vydání. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton, 2015
Anglické resumé
ISBN 978-80-7387-972-3
61:1 * 61(091) * (437.3)
- fi lozofi e medicíny -- Česko
- dějiny lékařství -- Česko -- 14.-21. století
- kolektivní monografi e
61 - Lékařské vědy. Lékařství [14]










Josef Kuře, Marek Petrů a kol.
Filosofi e medicíny v českých zemích
Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez
písemného souhlasu vydavatele.
Odborní recenzenti:
Prof. Mgr. et Mgr. Andrej Démuth, PhD. (Trnavská univerzita v Trnave)
Prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr. (Masarykova univerzita v Brně)
Copyright © Josef Kuře, Marek Petrů a kol., 2015
© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2015
Photography © Aleš Kelnar, 2015
Cover © Renata Brtnická, 2015
Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,
Vykáňská 5, 100 00 Praha 10
www.tridistri.cz
ISBN 978-80-7387-972-3





OBSAH
1 Slovo úvodem ................................................................................................................ ...... 9
Josef Kuře, Marek Petrů
I. Filosofi e medicíny v českých zemích v minulosti .......................................... 13
2 Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století ............................... 14
Tomáš Nejeschleba
3 Filosofi e medicíny v českých zemích v 18. a 19. století ..................................... 34
Marek Petrů
4 Česká fi losofi e medicíny ve 20. století ..................................................................... 41
Josef Kuře
5 Česká fi losofi e medicíny na počátku 21. století ................................................... 96
Josef Kuře
II. Filosofi e medicíny v českých zemích v současnosti ................................... 127
6 Člověk a jeho tělo .......................................................................................................... 128
Wendy Drozenová
7 Medicína v ontologické perspektivě ...................................................................... 151
Josef Kuře
8 Lidská tvář ........................................................................................................................ 197
Jan Payne
9 Kosmetická neurologie ............................................................................................... 212
Marek Petrů





10 Ars vivendi – ars moriendi aneb Umění žít a umění zemřít ........................... 240
Vladimír Šiler
11 Několik poznámek k hledání „dobrého umírání“ v medicíně
pozdně moderní doby ................................................................................................. 253
Ondřej Sláma
O autorech ................................................................................................................... ............. 277
Summary ................................................................................................................................... 279
Rejstřík jmenný ........................................................................................................................ 283
Rejstřík věcný ........................................................................................................................... 286





9
1
SLOVO ÚVODEM
Medicína byla předmětem fi losofi cké refl exe od nejstarších dob. Od
svých antických počátků se medicína a fi losofi e setkávaly a protínaly,
a to i navzdory rozdílnosti jejich východisek, přístupů, cílů
a metodologie; přesněji řečeno právě proto. Přemítání o člověku, uvažování
o extrémních situacích lidského života, jakými jsou narození, zdraví,
nemoc a  smrt, bylo a  zůstává předmětem fi losofi e, stejně jako jsou
tytéž situace předmětem medicíny a lékařské péče. Úzké sepětí
medicíny s fi losofi í najdeme již na samém počátku medicíny oddělené
od náboženského interpretování choroby a etablované v samostatný





10
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
a svébytný obor. Je to především hippokratovská tradice, která
chápala profesi lékaře úzce propojenou s profesí fi losofa. Lékař má být
zároveň fi losofem. Termín iatrós fi lósofos, lékař-fi losof, se průběžně
objevuje v půltisíciletí dějin vzniku hippokratovských spisů zvaných
Corpus Hippocraticum. V latinské tradici antické medicíny jde
římský lékař Claudios Galénos ještě dále, když ve svém traktátu Quod
optimus medicus sit quoque philosophus dovozuje, že dobrý lékař
má být zároveň fi losofem. K  fysis nemocného podle Galéna náleží
nejen to, co se děje v těle, ale i to, co se odehrává v jeho psychickém
ustrojení. I niterný život člověka, jeho svoboda, odpovědnost
a mravnost jsou námětem fyziologie neboli vědy o přirozenosti a její
poruchy jsou předmětem úvah a zásahů lékaře-fyziologa. Tito dva
zakladatelé západní medicíny, Hippokratés a  Galénos, jejichž základní
pojetí medicíny úzce související s fi losofi í lze stopovat v celých
dalších dějinách, hluboce ovlivnili lékařství až do dnešních dnů.
Medicína byla často považována za fi losofi i těla a  fi losofi e za medicínu
duše. Vzájemné setkávání a protínání medicíny a fi losofi e se stalo na
celá staletí samozřejmostí.
Není divu, že i v novověké fi losofi i se v dílech mnohých fi losofů
objevují úvahy o medicínské praxi, o způsobech medicínského
uvažování a klinického zdůvodňování, o povaze medicínského poznání,
stejně jako o hermeneutice strukturující medicínské vědy nebo
o cílech a  povaze medicíny samotné. Filosofi e medicíny se v  průběhu
no vověku postupně vydělila jako samostatná oblast fi losofi ckého
uvažování. Mnoho současných i  nedávných fi losofů věnovalo ve
svých dílech pozornost medicíně jakožto předmětu jejich fi losofi cké
refl exe. V  některých zemích se dokonce vytvořily specifi cké školy
a tradice fi losofi e medicíny.
Dvacáté století se dvěma světovými válkami a  svým mohutným
vědecko-technickým rozvojem, jež se významným způsobem dotýká
především medicíny, představuje obrovskou výzvu pro fi losofi ckou
refl exi. Byly to nejen nelidské pokusy na lidech ve druhé světové





11
Slovo úvodem
válce, ale zejména překvapivé vědecké objevy vyúsťující do takzvané
„terapeutické revoluce“, jež vedly k intenzivním diskusím o etických
aspektech medicíny. Po období debat o jednotlivých morálních
dilematech, která s sebou přinášela biomedicína – ať už se jedná
o problematiku asistované reprodukce, výzkumu na člověku nebo
rozhodování na konci života – se pod prakticko-pragmatickými otázkami
vynořily ještě jiné hlubší otázky tematizující samotné
antropologické, epistemologické a ontologické předpoklady lékařství. Tak mnozí
autoři vedle diskuse morálních dilemat a  etických otázek
objevujících se s vědecko-technickým rozvojem medicíny poukazují na
latentně přítomné zásadnější aspekty, k nimž patří cíle a povaha medicíny,
růst medicínského poznání a vůbec společenský význam a smysl
medicíny. Přitom tyto aspekty nepatří do etiky ani lékařské, ani
zdravotnické, ani do bioetiky, ale do širšího fi losofi ckého kontextu, přesněji
k fundamentu, z něhož etika vychází či na něm staví.
Kromě značného rozvoje přírodních věd a technologií
umožňujících zcela nové a  dosud netušené diagnostické a  terapeutické
možnosti to byla zcela nová diskuse o podstatě nemoci (a zdraví), jež byla
předmětem zájmu různých fi losofi ckých směrů, tak jak se vytvořily
především ve 20. století – ať to je fenomenologie, hermeneutika či
analytická fi losofi e. Myšlení takového Michela Foucaulta je ilustrací
závažnosti fi losofi cké refl exe medicíny. To dokladá jeho zkoumání
idejí, praktik a institucí souvisejících s chorobností, šílenstvím
a zrodem moderní klinické medicíny (Folie et déraison. Histoire de la
folie à l‘âge classique, 1961; Naissance de la clinique: une archéologie
du regard médical, 1963). Epistemická změna se rovněž promítá do
nového chápání a pojetí těla a tělesnosti, patologie a normality, stejně
jako do výzkumu tkáně na buněčné, molekulární a genomické
úrovni. Růst poznání v oblasti neurověd předjímá nové rozumění
lidskému uvažování, prožívání a vůbec přináší nové chápání lidské mysli.
Možnosti technologických zásahů do lidského organismu s  sebou
nesou otázky po modifi kování a  vylepšování člověka, povznášení





12
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
z  běžné fyziologické úrovně na hyperfyziologickou (enhancement),
po změně lidské přirozenosti jako takové. Filosofi e medicíny tak
tváří v tvář novým biomedicínským poznatkům hledá odpověď na
dávnou souhrnnou kantovskou otázku: „Co je člověk?“
Transformace medicíny v biomedicínu a v infomedicínu
představuje naprosto novou a historicky unikátní výzvu pro fi losofi i.
Technologizace medicíny, intenzivní medikalizace fází lidského života,
jako je početí, narození, stárnutí, stonání a umírání, stejně jako
paradoxy dehumanizované a depersonalizované medicíny, která na druhé
straně chce být personalizovanou medicínou šitou na míru
jednotlivci, jsou dalšími příklady výzev, které současné lékařství klade fi losofi i.
Ukazuje se, že nejde jen o klasické otázky lékařské etiky, ale stále více
o  ujasňování fi losofi ckých a  humanitních základů medicíny samé;
nejedná se přitom jen o tzv. medical humanities nebo o fi losofi i
vnášenou do medicíny, ale především o fi losofi i medicíny jako takovou,
která je zároveň fi losofi í o podstatě člověka.
Kniha, která se dostává do rukou českému čtenáři a  jež nejprve
vyšla s jistými obměnami v polštině,
1
je prvním pokusem
o zachycení české fi losofi e medicíny v jejím historickém i současném kontextu.
1
PETRŮ, M. et al. (eds.) Filozofi a medycyny w Czechach i na Słowacji. Poznań:
Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Medycznego im. Karola Marcinkowskiego, 2012.





I.
FILOSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH
ZEMÍCH V MINULOSTI





14
2
FILOSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
OD 14. PO 17. ST OLETÍ
TOMÁŠ NEJESCHLEBA
Ve starších dějinách nelze nalézt samostatný a svébytný obor, který se
vyprofi loval v obdobích mnohem pozdějších jako fi losofi e medicíny.
To však neznamená, že by dříve neexistovala a  nebyla refl ektována
témata, která jsou v  současné fi losofi i medicíny probírána. Jistěže
nejen lékařská etika, jež se dnes stále více dostává do popředí, byla





15
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
úzce spjata s medicínou již od nejstarších dob, ale byly to i další
problémy, jejichž tematizace plní stránky současných odborných
časopisů a publikací, jsou to např. otázky metody, defi nice zdraví a nemoci,
života a smrti a další. Existence těchto témat v předmoderních
dějinách je dána úzkou provázaností lékařství a fi losofi e, jak o ní svědčí
již nejstarší řecké spisy a jak ji formulují slavné antické lékařské
autority. I  když se někteří starověcí lékaři brání přijmout souvztažnost
medicíny a  fi losofi e, přičemž tento postoj má své zastánce v  každé
době, převažující názor vyjadřuje název slavného Galénova spisu
Nejlepší lékař je zároveň fi losofem.
2
Jistou souvislost medicíny a fi losofi e v období středověku, které nás
nejprve bude zajímat, nalezneme v paradigmatické podobě u Isidora
ze Sevilly, který medicínu nazývá druhou fi losofi í.
3
Toto východisko
(initium medicinae) se plně projevuje v učené medicíně středověké,
především v oné větvi lékařství, jež se vyučuje na středověkých
univerzitách a jež je praktikována lékaři s univerzitním vzděláním.
Provázanost fi losofi e a  medicíny je zakotvena již v  samotné organizaci
univerzitního studia, kdy studiu lékařství předchází studium fi losofi e
na artistických (dnes fi losofi ckých) fakultách. A podporují ji
i autority nejen řecké, zosobněné již zmíněným Galénem a také Aristotelem,
ale i arabské, v čele s Avicennou a Averroem. Avicennův lékařský spis
známý pod názvem Kánon, jenž se stal ve středověku i renesanci
základní učebnicí medicíny,
4
poskytuje témata svědčící o úzkém
vztahu fi losofi e a medicíny. Jejich výčet, který vytvořila N. Siraisi a který
podle ní představuje momenty indoktrinace medicíny fi losofi í,
2
Srv. BARTOŠ, H. Antická medicína: Medicina secunda philosophia. In: L.
Fialová, P. Kouba, M. Špaček (eds.). Medicína v kontextu západního myšlení. Praha: Galén,
2008, s. 17–29, zejm. s. 22.
3
Srv. ISIDOR ze Sevilly. Etymologie IV, 13.5. Praha: OIKOYMENH, 2003, s. 120:
„Hinc est, quod medicina secunda philosophia dicitur“. Srv. BARTOŠ, H. Antická
medicína: Medicina secunda philosophia, s. 17.
4
Srv. např. ŘÍHOVÁ, M. Křesťanský a  islámský středověk. In: M. Říhová a  kol.
Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005, s. 57.





16
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
uchopíme jako metodologické východisko při výkladu fi losofi e
medicíny ve starších obdobích, respektive se budeme řídit těmito čtyřmi
okruhy: postavení lékařství v rámci věd a umění – tj. otázka metody;
problematika živlů  – elementů; téma nebeského vlivu a  okultních
kvalit; problematika vztahu lékařské teorie complexio a pojetí lidské
duše.
5
Na vybraných autorech, aniž bychom si činili nárok na úplné
postižení dějin medicíny ani dějin fi losofi e medicíny v  českých
zemích, se pokusíme prokázat návaznost na fi losofi ckou problematiku
v těchto bodech v různých oblastech především medicíny teoretické,
ve fyziologii, patologii a diagnostice.
Ve starších obdobích odráží obecně přijímaný systém fyziologie
původně antické, přírodně fi losofi cké představy, v nichž přirozenost
(fysis, natura) je chápána jako jednota stojící za mnohostí všech jevů
a objektů. Za tuto jednotu je odpovědna převaha jednoho z elementů
(voda, vzduch, oheň, země) ve větším světě – makrokosmu, kterým
v menším světě – mikrokosmu (člověku) odpovídají tělesné šťávy –
humory (krev, sliz, černá žluč a  žlutá žluč). Jelikož elementy, živly
můžeme charakterizovat prostřednictvím primárních kvalit (teplé,
studené, suché, vlhké), je tomu tak i v případě humorů. Na
fyziologický systém pak úzce navazuje patologie. Zdraví je chápáno jako
jednota přirozenosti, rovnováha, respektive rovnovážné smíšení
(complexio) elementů, tělesných šťáv. Nemoc naopak je znamením
nerovnováhy, vzniká, když je rovnováha porušena. Diagnostické
i terapeutické metody odrážejí tento systém fyziologie i patologie:
v diagnostice se využívá především uroskopie a hematoskopie –
vyšetřování moči i  krve se soustředí na smyslový průzkum primárních a  od
nich odvozených sekundárních kvalit. Terapie je pak zaměřena na
znovuobnovení ztracené rovnováhy tělesných šťáv prostřednictvím
dodávání či odebírání látek opačných kvalit (suché proti vlhkému,
5
K Avicennovu vlivu nejen v renesanci srv. SIRAISI, N. G. Avicenna in Renaissance
Italy. Th e Canon and Medical Teaching in Italian Universities after 1500. Princeton:
Princeton University Press, 1987, s. 226.





17
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
studené proti horkému): dodáváním medikamentů nebo pouštěním
žilou či projímadly apod.
6

Zaměříme-li se na české země, vidíme, že studium medicíny na
pražské univerzitě, založené roku 1348, je podobně jako na ostatních
evropských univerzitách vybudováno na této řecko-arabské,
původem galénovsko-hippokratovské fyziologii a  patologii.
7

Nahlédneme-li do děl nejvýznamnějších lékařů vrcholného středověku
v českých zemích, seznáme, že tito, povětšinou mistři na pražské
univerzitě, vskutku netvořili v evropských zemích výjimku.
Jako svědky si můžeme vzít tzv. regimina sanitatis, středověké
životosprávy, které navzdory svému víceméně popularizačnímu
charakteru obsahují i odbornou stránku, ať již se jedná o regimina výuková,
všeobecná nebo osobní, určená vysoko postaveným osobám, např.
panovníkům.
8
Jejich cílem je pěstování a udržování zdraví
prostřednictvím nalezení správné míry, rovnováhy, vyváženého poměru
tělesných šťáv, humorů. Tyto dietetické spisy obecně vycházely
z koncepce „šesti nepřirozených věcí“ (sex res non naturales), tzn. vnějších
okolností (česky se překládá jako „ovzduší, strava, spánek a  bdění,
vyprazdňování a naplňování, pohyb a klid, rozmanitá duševní
hnutí“
9
), které nemají co dělat s vlastní stavbou lidského těla (proto jsou
„nepřirozené“), nicméně na tělesný a  duševní stav člověka působí,
a tak je možné je ve prospěch člověka správnou životosprávou
usměrňovat.
6
Ke středověké medicíně dále srv. ŘÍHOVÁ, M. a kol. Lékaři na dvoře Karla IV.
a Jana Lucemburského. Praha: Paseka, 2010, kap. „Středověká medicína“, s. 9–28, dále
ŘÍHOVÁ, M. a kol. Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005, kap.
„Křesťanský a islámský středověk“, s. 48–59 a „Lékařství období scholastiky“, s. 60–71.
7
Srv. HLAVÁČKOVÁ, L., SVOBODNÝ, P. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha:
Triton, 2004, s. 33.
8
K typologii srv. ŘÍHOVÁ, M. a kol. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana
Lucemburského, kapitola „O  středověkých regimentech zdraví, neboli o  regiminech sanitatis“,
s. 49nn.
9
Tamtéž.





18
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
Je tomu tak i v případě regimentu zdraví pro krále Karla IV., jehož
autorem je první jménem známý lékař v českém prostředí Mistr
Havel ze Strahova (zemř. po 1388).
10
Součástí jeho „úvah“ je i koncepce
complexio, teorie základního smíšení kvalit, která vytváří typologii
základních lidských charakterů podle převahy jedné ze čtyř
humorálních látek, jak ji systematicky vyjádřili Galénos a Avicenna.
11

Přiměřená komplexe, píše Mistr Havel, se „udržuje podobným“,
nepřiměřená pak „prostřednictvím protikladů až k uměřenosti. Sangvinikům
ať je proto podáván pokrm tíhnoucí k  chladu a  suchosti a 
cholerikům tíhnoucí k chladu a vlhkosti a fl egmatikům k horkosti
a jemnosti a melancholikům k horkosti a vlhkosti.“
12
Koncepce „šesti nepřirozených věcí“ je ve středověku a v renesanci
součástí distinkce mezi „res non naturales“, „res naturales“ a  „res
contra (praeter) naturam“. Zdraví je chápáno jako to, co je v souladu
s přirozeností („secundum naturam“), nemoc jako to, co je proti
přirozenosti (proti přírodě).
13
Na tomto pozadí je formulována
a rozvíjena teorie komplexe, která, jak již bylo řečeno, patří mezi momenty,
kde dochází k indoktrinaci medicíny fi losofi í v návaznosti na četbu
první knihy Avicennova Kánonu (termín complexio byl později
nahrazen termínem temperamentum).
V případě, kdy se humorální fyziologie a patologie začne dotýkat
vztahu těla a  duše, což je další klíčové téma stojící na pomezí
10
ŘÍHOVÁ, M. a kol. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského, s. 169–175;
„Regimen Magistri Galli de Strahow ad Karolum“, str. 178–189. M. Říhová Havlovu
regiminu předřazuje další dvě regimina pro lucemburské panovníky, sepsaná
německými lékaři Janem z Gottingen a Rembotem Eberhardem de Castro.
11
Srv. SIRAISI, N. G. Avicenna in Renaissance Italy, s. 296nn.
12
Překlad z latiny D. Tomíček, viz ŘÍHOVÁ, M. a kol. Lékaři na dvoře Karla IV.
a Jana Lucemburského, s. 183.
13
Srv. OTTOSSON, P.-G. Scholastic Medicine and Philosophy: A Study of
Commentaries on Galen’s Tegni. Napoli: Bibliopolis, 1984, s. 253. Srv. MACLEAN, I. Logic, Signs
and Nature in the Renaissance. Th e Case of Learned Medicine. Cambridge: Cambridge
University Press, 2002, s. 252–255.





19
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
teoretické medicíny a fi losofi e, dostává se do souvislosti s teorií
poznání, která ve středověku byla formulována aristotelsky. V případě
českých zemí to můžeme doložit na díle Albíka z  Uničova (1358–
1426), nejvýznamnějšího českého lékaře období konce 14. a začátku
15. století, který byl autorem mnoha spisů s lékařskou tematikou jak
regimin sanitatis (pro krále Václava IV. a  Zikmunda
Lucemburského), tak spisů určených pro univerzitní výuku.
14
Albík například
o  lásce uvádí, že „Herojská láska je tvorby černé žluči podráždění
kvůli lásce k ženě. A je to suchá nemoc přední a střední části hlavy,
protože jde o  poškození schopností, a  to především rozpoznávací
schopnosti a následkem toho i představivosti.“
15
Herojská láska je
zde popisována naturalisticky jako onemocnění mající svůj zdroj
v humorální nerovnováze. Tento proces, probíhající v lidském těle,
má zároveň vliv na lidské kognitivní schopnosti. Albík zde zmiňuje
schopnosti související s představivostí, která podle Aristotela
poskytuje materiál pro rozumovou složku lidské duše. Není překvapivé, že
lékařský výklad některých duševních procesů z perspektivy fyziologie
nebo patologie se mohl dostávat do konfl iktu s fi losofi
cko-teologickými výklady lidského rozumu jakožto na těle nezávislého.
Albíkův současník a  přítel Mistr Křišťan z  Prachatic (cca 1366–
1439) byl mnohostrannou osobností a proslul zvláště jako
matematik a astronom. Byť podle některých svědectví jako lékař nedosahoval
velikosti Albíkovy, i  jeho lékařské spisy se dočkaly velkého věhlasu
a byly hojně rozšířeny. Vyniká mezi nimi traktát O pouštění krve (De
sanguinis minucione), který odráží tehdejší znalosti fl ebotomie
a hematoskopie.
16
Vedle již zmíněných principů humorální fyziologie
14
ŘÍHOVÁ, M. Dvorní lékař posledních Lucemburků. Albík z Uničova, lékař králů
Václava IV. a Zikmunda, profesor pražské univerzity a krátký čas i arcibiskup pražský.
Praha: Karolinum, 1999.
15
Překlad z latiny ŘÍHOVÁ, M. Dvorní lékař posledních Lucemburků, s. 166.
16
Srv. FLORIANOVÁ-MIŠKOVSKÁ, H. Středověké traktáty o pouštění žilou. In:
Křišťan z Prachatic. O pouštění krve. Praha: OIKOYMENH, 1999, s. xvi-xvii.





20
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
a patologie, nyní využitých prakticky v diagnostice a terapii, se zde
setkáváme i s jedním z dalších, výše zmíněných momentů prolínání
fi losofi e a medicíny. Je jím působení nebeských těles, jež z hlediska
fi losofi e vyžaduje zdůvodnění, které zdaleka ne všichni středověcí fi -
losofové přijímali. Lékař je však akceptuje a vyzývá k jeho zohlednění
při provádění zákroku. Píše, že dvanáct znamení zvěrokruhu se
„vztahuje k různým částem těla“ a podobně i „planety v nich se
nacházející tytéž části svým vlivem a mocí mění, posilujíce nebo zeslabujíce
přirozené působení daného znamení.“ Mistr Křišťan na daném místě
vztahuje vliv nebeských těles k  praxi fl ebotomie: „Pravím, že jako
planety v  nebeských znameních podle rozličnosti svého působení
podporují podávání pročišťovacích léků nebo mu brání, stejně
působí napomáhajíce k dobrému nebo špatnému pouštění krve.“
17

Využívání astrologie v medicíně se zaštiťovalo Galénovým spisem
o kritických dnech (De diebus decretoriis), v němž se v lékařské
prognóze operuje s nebeskými vlivy s teoretickým zajištěním v aristotelské
a ptolemaiovské fyzice a astronomii.
18
Astromedicína se tak ve
středověku stala nedílnou součástí lékařského diskurzu, a ačkoli se
v patnáctém a šestnáctém století objevili kritikové této koncepce
(především v  návaznosti na útok na astrologii Giovanniho Pika della
Mirandoly), právě v období renesance byla astromedicína rozvíjena
(včetně českých zemí) nejen tradičním způsobem, ale také díky
popularitě hermetických textů, jak ještě ukážeme.
Přesuneme-li se právě do 16. století, je možné zmínit z  hlediska
dějin medicíny i fi losofi e medicíny vzrůstající zájem o botaniku,
kterou prezentuje již česky psaný Herbář Jana Černého (celým názvem
Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář, 1517). Z hlediska
botaniky (znalosti, systematizace, názvosloví) jistě představuje výrazný
17
KŘIŠŤAN z  Prachatic. O  pouštění krve, s. 29–31, český překlad H.
Florianová-Miškovská.
18
GALEN. De diebus decretoriis, from Greek into Arabic. G. M. Cooper (ed.).
London: Ashgate, 2011, s. 8.





21
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
kvalitativní posun,
19
z hlediska fi losofi e medicíny lze konstatovat
závislost na galénovské humorální fyziologii a od ní odvozených
terapeutických postupů.
Totéž nejprve platí i  pro Tadeáše Hájka z  Hájku (1525–1600),
nejvýznamnějšího českého lékaře, astronoma a učence konce 16.
století. Hájek byl autorem ve vlastním slova smyslu pouze dvou
lékařských spisů, z  nichž se dochoval jen jeden, který je obranou proti
nařčení z  nesprávného postupu při léčení, takže je velmi obtížné
z něj rekonstruovat jeho přístup k fi losofi ckým předpokladům
medicíny snad vyjma obezřetnosti, kterou choval vůči jak tradičním, tak
novým (chemickým, paracelsiánským) lékům, pokud je neměl
dostatečně ověřené.
20
Humorální fyziologie nicméně stála v pozadí jak
tohoto spisu, tak jeho jinak přínosné knihy O pivě, kde se také věnuje
léčebným účinkům tohoto moku.
21
Podobně (co do předpokladů
humorální fyziologie) je tomu i v případě Hájkova překladu
Mattioliho Herbáře z  roku 1562, vynikajícího botanického díla (i  co do
českého názvosloví).
22
Z hlediska našeho tématu za zmínku stojí, že
Hájek sám ve své předmluvě k dílu při výčtů způsobů působení
kvalit rostlin se dostává k další problematice, jež tvoří další úzkou
spojnici mezi fi losofi í a medicínou, k problematice tzv. okultních kvalit.
19
Srv. TICHÁ, Z. Úvod. In: Černý J. Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb
zelinář. Praha: Avicenum, 1981, s. 9–20.
20
SOUMAR, J. Tadeáš Hájek z Hájku a jeho doba. In: Drábek P. (ed.). Tadeáš Hájek
z Hájku. Praha 2000 (Práce z dějin techniky a přírodních věd, 1), s. 15–23.
BURŠÍKOVÁ, B. „Actio medica“ aneb profesní spor Tadeáše Hájka z Hájku. In: Drábek P. (ed.).
Tadeáš Hájek z Hájku, s. 117–124.
21
Celým názvem De cerevisia eiusque conciendi ratione, natura, viribus et facultatibus
opusculum, 1585. Srv. BASAŘOVÁ, G. Přínos Tadeáše Hájka z Hájku českému
a světovému pivovarnictví. In: Drábek P. (ed.). Tadeáš Hájek z Hájku, s. 79–92; DRÁBEK, P.
Medicínské aspekty v Hájkově knížce o pivu, s. 93–94. V kontextu humorální
fyziologie a na ní navazující terapie dává Hájek pivu kvality horké a vlhké.
22
VĚTVIČKA, V. Tadeáš Hájek z Hájku jako botanik. In: Drábek P. (ed.). Tadeáš
Hájek z Hájku, s. 95–102.





22
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
Hájek působení okultních kvalit neodvozuje od kvalit elementů,
ale přičítá je působení nebeských těles nebo inteligencí či Boha
samotného. Jeho vysvětlení okultních kvalit se tak dostává do blízkosti
úvah, jež tématu věnoval na sklonku 16. století Jan Jessenius v práci,
kterou obhajoval jiný významný lékař pozdějšího období Daniel
Sennert.
23

Z Hájkových děl medicínského významu je možné připomenout
i knihu metoposkopií Aphorismorum metoposcopicorum libellus unus
z  roku 1562. Posuzování charakteru člověka podle vrásek a  jiných
tělesných znaků vychází z  Aristotelova díla Zkoumání živočichů
(Historia animalium) a Hájek je vytváří v diskusi s italským lékařem
a fi losofem Hieronymem Cardanem, jehož metoposkopie, jež je
považována za předchůdce moderní fyziognomie, nicméně vyšla až
v 17. století. Podobně jako u Cardana i v Hájkově metoposkopii jsou
jednotlivé vrásky spojovány s drahami planet, respektive s jejich
kvalitami, které pak svědčí o temperamentu (převažující kvalitě) jejich
nositele.
24
Hájkovy Metoskopické aforismy ukazují, že jejich autor
postupně získává pozitivní vztah k Paracelsovi a využívá jeho koncepci
signatur, tzn. morfologických podobností mezi rostlinou nebo její
částí, částí lidského těla a skrytou silou, silou formující „signaturu“.
25

23
Srv. JESSENIUS, J. De Sympathiae et Antipathiae Rerum Naturalium Caussis
Disquisitio Singularis, quam in publico pro virili ad Cal. Junii defendere conabitur M.
Daniel Sennertus Vratislaviensis. Wittebergae: Imprimebatur Typis Meissnerianis, 1599.
Srv. NEJESCHLEBA, T. Jan Jessenius v  kontextu renesanční fi losofi e. Praha: Vyšehrad,
2008, s. 137–160.
24
K Hájkově metoposkopii srv. SLÍPKA, J. Tadeáš Hájek z Hájku a jeho
„Metoposkopie“. In: Drábek P. (ed.). Tadeáš Hájek z Hájku, s. 103–108; ŘÍHOVÁ, M.
Kniha metoposkopií Tadeáše Hájka z  Hájku. In: Drábek P. (ed.). Tadeáš Hájek z  Hájku,
s.  109–114. Hájkova metoposkopie byla dokonce přeložena do francouzštiny, srv.
DRÁBEK, P. Antonius Mizaldus, překladatel Hájkovy Metoposkopie do francouzštiny.
In: Drábek P. (ed.). Tadeáš Hájek z Hájku, s. 115–116.
25
Hájek se odkazuje na Paracelsa více v druhém vydání Metoposkopických aforismů
z roku 1584, srv. SMOLKA, J. Postavení Tadeáše Hájka jako lékaře na císařském dvoře.
In: Acta universitaties carolinae, historia universitatis carolinae pragensis, Vol. 48, No. 2,





23
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
Hájek nicméně neformuluje základní teoretické principy
paracelsovské empirické medicíny, které jsou odlišné od tradiční
řecko-arabské medicíny a odrazí se v odlišné koncepci fyziologie
a patologie. K  empirické medicíně odkazující se na dílo Paracelsovo, jenž
ostatně v Čechách krátce také pobýval, se však hlásí mnoho lékařů
a alchymistů na dvoře císaře Rudolfa II., kteří tak vesměs
reprodukují základy body Paracelsovy nauky; zmínit bychom mohli Oswalda
Crolla, Michaela Maiera a další.
26
Ve vztahu k našemu tématu by se
jednalo o kritiku humoralismu, která spočívá v přesvědčení, že čtyři
humorální látky a  jejich sloučení nemohou být odpovědny za tak
velkou mnohost a  různost nemocí. Nemoc není dána porušením
rovnováhy, nýbrž přichází zvnějšku a má substanciální charakter.
27

Z plejády autorů, kteří se v rudolfi nské době věnují alchymii (ať
už symbolické, nebo operativní)
28
a  jejím prostřednictvím hledají
univerzální lék, krátce přibližme alespoň Oswalda Crolla (1560–
1608). Tento představitel paracelsiánského lékařství v  Praze sepsal
své slavné dílo Basilica chymica (první vydání Frankfurt, 1609),
v němž v návaznosti na Paracelsa rozvíji spagyrii, tj. lékařskou nauku,
2008, s. 11–32. Podrobněji ke knize viz SMOLKA, J., ŠOLC, M. Metoposkopické
aforismy Tadeáše Hájka. In: DVT  – Dějiny věd a  techniky, Vol. XLI, No. 2, 2008,
s. 85–102. Srv. Hájkův zájem o alchymii, PURŠ, I. Tadeáš Hájek z Hájku a jeho
alchymický okruh. In: I. Purš, V. Karpenko (eds.). Alchymie a  Rudolf II. Hledání tajemství
přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha: ARTEFACTUM, 2011, s. 426–459.
Hájkovu metoposkopii s teorií signatur propojuje Jakub Hlaváček,
Hájek’s Metoposcopy, between an Astrologically Directed Physiognomy and Paracelsus’ Teachings of the
Signatures, rukopis.
26
Srv. PURŠ, I., KARPENKO, V. (eds.). Alchymie a  Rudolf II. Hledání tajemství
přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha: ARTEFACTUM, 2011.
27
Srv. dále NEJESCHLEBA, T. Renesanční medicína: academici versus practici. In:
Fialová, L., Kouba, P., Špaček, M. (eds.). Medicína v kontextu západního myšlení. Praha:
Galén, 2008, s. 38–48.
28
K dalším autorům viz zmiňovaná kniha I. Purše a V. Karpenka, srv. taktéž
NEJESCHLEBA, T., MICHALÍK, J. (eds.). Latin Alchemical Literature of Czech Provenance.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2015.





24
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
která odděluje nečisté od čistého a vrací člověku zdraví pomocí
chemických léků. Znalost dokonalé medicíny se odvíjí od
korespondence mezi makrokosmem (světem) a mikrokosmem (člověkem), která
ústí v pojetí člověka jako ztělesnění celého kosmu. Lékař musí znát
vesmír, neboť nemoc má zdroj v  duchovních semenech, která jsou
skryta v přírodě. K léčbě se pak připravují chemické léky, které lékař
získává z přírodních věcí prostřednictvím ohně, který zde hraje
podobnou roli jako v anatomii nůž. Není to však pouze znalost přírody
prostřednictvím „světla přírody“, co formuje lékaře, nýbrž také
„světlo milosti“. Podle Crolla se lékař, aby poznal pravé složení přírodních
věcí, musí vrátit ke Stvoření, ke Slovu Božímu, skrze něž všechny
léky teprve získávají svou účinnost.
29

Obraťme se však k snad nejznámějšímu lékaři tohoto období
působícímu v českých zemích Janu Jesseniovi, jehož dílo si z hlediska fi
losofi e medicíny ve starším období zaslouží zvýšenou pozornost.
30
Jan
Jesenský  – Jessenius (rodák ze slezské Vratislavi 1565  – popraven
v Praze 1621) získal vzdělání ve fi losofi i a medicíně nejprve
v luteránském Německu, posléze však především v italské Padově, kde byl
žákem mj. fi losofa Francesca Piccolhominiho a slavného anatoma
Girolama Fabriciho ab Aquapendente. Právě Jesseniova padovská studia
sehrála v jeho životě klíčovou roli, z tohoto důvodu tak můžeme celé
jeho pozdější působení charakterizovat jako propagaci severoitalské
pozdně renesanční medicíny a fi losofi e ve středoevropském prostoru.
V díle Jana Jessenia se setkáváme s oblastí fi losofi e medicíny, kterou
jsme dosud netematizovali, a to s problematikou metody (z rozsáhlého
29
Ke Crollovi viz HAUSENBLASOVÁ, J. Mezi lékařstvím a  politikou. Působení
Oswalda Crolla v  českých zemích v  době vlády Rudolfa II. In: Purš I., Karpenko V.
(eds.). Alchymie a Rudolf II., s. 367–380; HIRAI, H. Slovo Boží a univerzální lék
v chemické fi losofi i Oswalda Crolla. In: Purš I., Karpenko V. (eds.). Alchymie a Rudolf II.,
s. 381–385.
30
Srv. dále NEJESCHLEBA, T. Jan Jessenius v  kontextu renesanční fi losofi e. Praha:
Vyšehrad, 2008.





25
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
korpusu přitom vybíráme pouze několik spisů relevantních pro naše
téma). Jessenius jako odchovanec padovské fi losofi cko-medicínské
školy se v návaznosti na metodologický požadavek obratu
k empirickému zkoumání lidského těla
31
stává již ve Wittenberku konce
16.  století horlivým propagátorem anatomické praxe. Brzy je však
postaven před úkol praxi veřejných pitev obhájit a svůj důraz na
anatomická zkoumání ospravedlnit. Činí tak v pozváních na jednotlivé
pitvy a posléze také v popisu slavné první pražské veřejné pitvy,
kterou vykonal v roce 1600. Popis vydal ve Wittenberku v roce 1601
32

a  úvod k  němu poskytuje různé strategie pro ospravedlnění
anatomické praxe, které spíše než z medicíny samotné spadají do oblasti
fi losofi e či fi losofi e medicíny.
První způsob obhajoby anatomie spočívá v  odkazu na delfskou
věštbu „poznej sám sebe“. Přestože v původním kontextu, jak o tom
svědčí Ciceronovy Tusculské hovory, se výzvou rozumí „poznej svou
duši“, již v první polovině 16. století se pasáž hojně využívá ve vztahu
k bádáním anatomickým a Jessenius ji v souladu s touto lékařskou
interpretací plně integruje do svého spisu, když anatomii chápe jako
odpověď na tuto výzvu.
Druhý způsob ospravedlnění anatomické praxe spočívá
v teleologickém přístupu k  lidské anatomii a  fyziologii. Jessenius v Pražské
anatomii reprodukuje teleologické myšlení Andrease Vesalia, které
je obsaženo v jeho epochálním díle De humani corporis fabrica.
33
Po-
31
Srv. MIKKELI, H. An Aristotelian Response to Renaissance Humanism: Jacopo
Zabarella on the Nature of Arts and Sciences. Helsinki: Th e Finnish Historical Society, 1992.
32
Faksimile latinského textu Anatomiae, Pragae, Anno MDC abs se solenniter
administratae historia. Accesit eiusdem de ossibus tractatus. Witebergae: 1601 a jeho český překlad
viz JESSENIUS, J. z Jasené. Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. MDC,
k  níž byl přičleněn traktát o  kostech. Překl. B. Divišová, H. Florianová, C. Matouš,
D. Svobodová, O. Vodenková. Praha: Karolinum, 2004.
33
Srv. SIRAISI, N. G. Vesalius and the Reading of Galen’s Teleology. In: Siraisi N. G.
Medicine and the Italian Universities 1250–1600. Leiden, Boston, Köln: Brill, 2001,
s. 253–286.





26
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
dobně jako Vesalius i Jessenius chce ukázat, že prostřednictvím
anatomie je velebena „stavitelská a tvůrčí činnost svrchovaně moudrého
Boha, který nezřídil v těle nic marného, nic přebytečného nebo
zbytečného, nic, co by nebylo v nejlepším sledu a řádu“. Stavba lidského
těla je pro svou účelnost považována dokonce za „dokonalejší než
u živočichů prostých rozumu“. A stejně jako Vesalius i Jesenský
přisuzuje ne zcela jednoznačně původ účelnosti nejen Bohu –
božskému architektu –, ale vzápětí hovoří i o přírodě jakožto strůjci
užitečnosti jednotlivých orgánů lidského těla, díky nimž člověk převyšuje
ostatní živočichy.
Tyto pasáže spolu s odkazem na delfskou věštbu Jessenius zasazuje
do renesanční mýtopoetiky, do báje o oslavě narozenin bohyně Juno,
na jejíž počest vystavěl Jupiter tento svět jako divadlo, na kterém
před zúčastněnými bohy hrály jednotlivé postavy v maskách své role
(s aluzí na anatomická theatra). Na otázku, který z herců se bohům
nejvíce líbí, „jednoznačně odpověděli, že nic není podivuhodnější
nad člověka...“, což nelze chápat jinak než jako odkaz na slavnou
větu z hermetického dialogu Asklépios či na řeč O důstojnosti člověka
Giovanniho Pika della Mirandoly. Jessenius dokonce tvrdí, že člověk
se na divadle postupně proměňoval v různé podoby a tvary, rostliny,
zvířata a nakonec vystoupil i v podobě Jupitera samotného.
V mytickém hávu se zde skrývá stěžejní moment Mirandolovy renesanční
fi losofi cké antropologie, představy o člověku jako stvoření neurčené
přirozenosti, jako „chameleónovi“, který se může stát rostlinou,
zvířetem i nebeskou bytostí.
34
Cílem celého mýtu u Jessenia však není
reprodukovat Mirandolovu antropologii, ale jejím prostřednictvím
zdůvodnit a dát důstojnost anatomickému zkoumání těla, neboť báje
34
PICO DELLA MIRANDOLA, G. O důstojnosti člověka / De dignitate hominis.
Přel. D. Sanetrník. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 59. Jesseniova báje vychází
konkrétně z  díla Fabula de homine humanisty Juana Luise Vivese, srv. VIVES, J. L. Opera
omnia, I. Basileae 1555, s. 269–272.





27
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
vrcholí tím, jak člověk ukazuje bohům, „co skrývá pod maskami
herce“, jaká je jeho pravá přirozenost, zakrytá tělem jakoby maskou.
Jesseniovy způsoby ospravedlnění anatomické praxe svědčí
o důrazu na anatomická bádání, který, jak již bylo řečeno, úzce souvisí
s rozvojem metodologických zkoumání. Jessenius sám se odvrací od
protestantské rétorizované logiky a obhajuje aristotelskou analytiku,
která vyjadřuje postup od smyslového pozorování uchopeného
induktivně prostřednictvím tzv. pravděpodobnostního sylogismu až
k důkazu a defi nici. Induktivní anatomická bádání tím získávají na
zvlášním významu v  rámci takto metodologicky pojatého vědění,
které ve vyjádření padovských aristoteliků začíná u smyslové
zkušenosti, tedy poznání účinků nějaké dosud neznámé příčiny, skrze něž
je tato příčina dokazována. Prvotní poznání této příčiny je však
temné, proto nastupuje rozumová rozvaha, kterou získáme jasné poznání
příčin, a konečně následuje druhý důkaz, jakýsi zpětný pohyb, kdy se
z  této příčiny dokazuje účinek, kdy se tedy ukazuje, proč je určitý
účinek účinkem právě této příčiny.
Tyto úvahy o metodě vědění vytvářejí pozadí pro sémiotiku, jež je
předmětem  Jesseniova wittenberského vydání přednášek
padovského lékaře a univerzitního profesora Emilia Campolonga z roku 1601,
které opatřil předmluvou.
35
Lékařská sémiotika, zabývající se
příznaky nemocí, stojí na pomezí mezi teoretickou medicínou a medicínou
praktickou, neboť se jednak vztahuje k fyziologii
a k teoreticko-metodologickým základům medicíny vůbec a jednak zároveň stanovuje
východiska pro terapii. Základem medicínské sémiotiky byla teorie
znaků, která má svůj původ u  Aristotela. Klíčovou otázkou se pak
stává, do jaké míry může znak, respektive v medicíně příznak,
vystupovat v sylogismech. Vzhledem k tomu, že znak (příznak) je
uchopitelný prostřednictvím smyslového vnímání, které není neomylné
35
SHMEIOTIKH, seu nova de cognoscendi morbos methodus, ad analyseos
Capivaccinae normam, ab Aemylio Campolongo, Professore Patavino, expressa. Wittebergae, 1601.





28
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
(pak i příznak nemusí neomylně označovat nějakou věc), se zdá, že
sémiotiku a tím pádem i medicínu musíme považovat za
„konjekturální umění“. Znaky se totiž nevyznačují dostatečným stupněm
jistoty, proto sylogismy, v  nichž se vyskytují na úrovni tzv. středního
termínu, mají pouze pravděpodobnostní charakter. Jessenius tím
s odkazem na padovskou školu naráží na meze lékařské diagnostiky
v rámci nároků, které v jeho době byly kladeny na vědění.
Dílem Jana Jessenia, popraveného na počátku třicetileté války, se již
dostáváme do 17. století. Zde není možné nezmínit, hovoříme-li o fi -
losofi i medicíny, Jana Amose Komenského (1592–1670), který sice
nebyl lékařem, nicméně medicínu ve svém pozdním díle
zakomponoval do rozsáhlého emendačního systému. V Obecné poradě o nápravě
věcí lidských hovoří o lékařství v oddíle Pansofi e, v rámci „dovedností,
jak se uměle zabývat lidskou přirozeností po stránce tělesné
i duševní“. Lékařství, které spolu s životosprávou vytváří umění žít v dobrém
zdraví, mimo jiné klade podle Komenského několik podmínek na
jeho představitele  – lékaře. Především je to znalost všech pochodů,
které se odehrávají v těle, dále znalost léčivých prostředků a nakonec
jejich správné využívání. Komenský se přitom snaží skloubit tradiční
medicínu galénovsko-hippokratovskou s  medicínou para celsovskou,
když nabádá k pěstování anatomie, botaniky i chemie, jež byla
doménou paracelsiánů.
36
Výslovně doporučuje znalost anatomie, která
poučuje „o vztazích makrokosmu a mikrokosmu“, zároveň však
i botaniku a chemii, které „umožňují předvídat účinky léků“.
37

S paracelsiánskou medicínou souvisí i Komenského důraz na zkušenost
v lékařství: „Ovšem pozor na axióm: V lékařství více platí zkušenost než
rozum a rozum více než autorita. Autorita Hippokratova, Galénova
a jiných je jistě velká, avšak kde zkušenost a rozum přikazují něco
opačného, je třeba na autority nedbat. Nebo naopak. Jestliže zkušenost
36
KOMENSKÝ, J. A. Obecná porada o  nápravě věcí lidských II, Praha: Svoboda,
1992, s. 49–55.
37
KOMENSKÝ, J. A. Obecná porada o nápravě věcí lidských II, s. 53.





29
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
stále odporuje rozumu, je třeba dát za pravdu zkušenosti. Z toho
právě pochází ono zvláštní označení lékařů jako nejzkušenějších, protože
teorie před zkušeností nepřináší žádný užitek“.
38

Nejvýznamnějším českým lékařem 17. století, kterého je třeba
uvést i v rámci fi losofi e medicíny, byl Jan Marek Marci
z Kronlandu (1595–1667), který si pro své všestranné zaměření a  zároveň
význam přesahující hranice českých zemí vysloužil přezdívku
„křesťanský Eukleides, český Platón, pražský Hippokratés“.
39
Epiteton
má naznačovat, že Jan Marek Marci byl vskutku významným
fyzikem a  matematikem
40
, svébytným fi losofem vytvářejícím vlastní
systém a také slavným lékařem (i císaře Ferdinanda III.) a profesorem
na pražské lékařské fakultě (také jejím mnohonásobným děkanem
i rektorem).
41
Pro tvorbu Jana Marka Marci je charakteristické sepjetí
a provázanost jednotlivých vědních oborů, kterým se věnoval, a tak se fi
losofi cké představy promítají do lékařských a  fyzikálních teorií a 
naopak.
42
Ve své fi losofi i představené nejprve v díle Idearum operatrium
Idea (1636), charakterizované jako hýlozoismus (svět je složen z první
látky a jediné substanciální formy, tzv. duše světa), zavádí emanaci či
evoluci idejí, které jakoby vystupují na povrch ze substanciální formy,
v  níž byly přítomny latentně, skrytě. Obdobně představuje Marek
svou myšlenku embryogeneze a  formování organismů: rozvíjení
38
KOMENSKÝ, J. A. Obecná porada o nápravě věcí lidských II, s. 54.
39
Srv. HLAVÁČKOVÁ, L., SVOBODNÝ, P. Dějiny lékařství v českých zemích, s. 84.
40
Srv. ŠTOLL, I. Jan Marek Marci. První český fyzik. In: Pokroky matematiky, fyziky
a astronomie, Vol. 41, No. 6, 1996, s. 281–295.
41
Srv. sborník Jan Marek Marci. Život, dílo, doba. Lanškroun: ROSA, 1995, kde jsou
příspěvky věnované jednotlivým oblastem jeho tvorby. K jeho fi losofi i srv. SOUSEDÍK,
S. Filosofi e v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.
42
Srv. také DIVIŠOVÁ, B. Nástin vztahu lékařství a fi lozofi e; fi lozofi e význačných
lékařů v  našich zemích v  16.–17. století. In: Černý K., Svobodný P. (eds.). Historia,
medicina, cultura. Sborník k dějinám medicíny. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006,
s. 71–82.





30
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
zárodku podle souboru idejí uložených v  semeni prostřednictvím
tvořivé, tzv. plastické síly, která plán realizuje.
43
Pro fi losofi i medicíny nabývá na zvláštním významu především
Markův spis Liturgia mentis
44
, v  němž se autor zevrubně a  zároveň
netradičním způsobem zabývá povahou epilepsie. Východiskem mu
je rozsáhlá kritika teoretických základů galénismu. Jan Marek Marci
odmítá humorální fyziologii i teorii pneumatů, tudíž i tradiční
patofyziologii epileptického záchvatu, která hledá příčinu epilepsie
v nahromadění hlenu v mozku, jenž blokuje pohyb pneumatu,
čemuž se mozek brání křečemi (Jan Marek Marci zároveň odmítá
i vysvětlení démonologické). Jan Marek chápe epilepsii jako
samostatnou nosologickou jednotku, čímž se zásadně mění pojímání nemoci
v  rámci fi losofi e medicíny. Patofyziologickou příčinu epileptického
záchvatu hledá v  poruchách imaginativních funkcí mozku.
45
Pro
uchopení mechanismů nemoci nicméně je podle něj zapotřebí
dostatečná znalost funkcí mozku zdravého, tj. smyslového vnímání,
imaginace, paměti a intelektuálních schopností.
46
Medicínské pojednání
o epilepsii (jehož výsledkem je mimochodem také nová defi nice
epileptického záchvatu na základě důkladné diagnostiky) tak přechází
v pojednání fi losofi cké s využitím fyziky (optiky v případě rozboru
zrakového vnímání), biologie atd., přičemž Jan Marek Marci hojně
diskutuje s postoji Harveye, van Helmonta a dalších.
43
Tematika je patrná již z celého názvu díla: Idearum operatritium Idea sive
hypotyposis et detectio illius occultae virtutis, quae semina facundat et ex iisdem corpora organica
producit. V překladu: „Teorie tvůrčích idejí aneb předpoklad a odhalení oné skryté síly,
která semena oplodňuje a  z  nich ústrojná těla vytváří“. Srv. SERVÍT, Z. Jan Marek
Marci z  Kronlandu. Zapomenutý zakladatel novověké fyziologie a  medicíny. Bratislava:
Veda, 1989, s. 144–156.
44
Liturgia mentis seu disceptatio medica, philosophica et optica De natura Epilepsiae
illius ortu et causis...domino Joanne Marco Marci a Kronland, Ratisbonae, 1678.
45
Srv. SERVÍT, Z. Jan Marek Marci z Kronlandu, s. 205.
46
Filosofi cké části Liturgia mentis je možné doplňovat Markovým přírodně fi losofi
ckým spisem Philosophia vetus restituta z roku 1662.





31
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
Dílo Jana Marka Marci z Kronlandu z hlediska fi losofi e medicíny
se již vymyká dosavadnímu způsobu vztahování se fi losofi e
a medicíny, který jsme naznačili prostřednictvím témat z Avicennova
Kánonu. Chápání nemoci na příkladu epilepsie, nový způsob sepjetí
medicíny, fi losofi e a  přírodních věd, z  něj činí myslitele patřícího již
plně do období novověku, který předznamenává témata moderní fi -
losofi e medicíny.
Literatura
BARTOŠ, H. Antická medicína: Medicina secunda philosophia. In:
L. Fialová, P. Kouba, M. Špaček, M. (eds.). Medicína v kontextu
západního myšlení. Praha: Galén, 2008, s. 17–29.
DIVIŠOVÁ, B. Nástin vztahu lékařství a fi lozofi e; fi lozofi e
význačných lékařů v našich zemích v 16.–17. století. In: K. Černý, P. Svo-
bodný (eds.). Historia, medicina, cultura. Sborník k dějinám
medicíny. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 71–82.
DRÁBEK, P. (ed.). Tadeáš Hájek z  Hájku. Praha: Společnost pro
dějiny vědy a techniky, 2000. (Práce z dějin techniky a přírodních
věd, 1).
FLORIANOVÁ-MIŠKOVSKÁ, H. Středověké traktáty o pouštění
žilou. In: Křišťan z  Prachatic. O  pouštění krve. Praha:
OIKOYMENH, 1999.
GALEN. De diebus decretoriis, from Greek into Arabic. G. M. Cooper
(ed.). London: Ashgate, 2011.
HLAVÁČEK, J. Hájek’s  Metoposcopy, between an Astrologically
Directed Physiognomy and Paracelsus’ Teachings of the
Signatures, rukopis.
HLAVÁČKOVÁ, L., SVOBODNÝ, P. Dějiny lékařství v českých
zemích. Praha: Triton, 2004.
Isidor ze Sevilly. Etymologie IV, 13.5. Praha: OIKOYMENH, 2003.





32
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FIL OSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
JESSENIUS, J. De Sympathiae et Antipathiae Rerum Naturalium
Caussis Disquisitio Singularis, quam in publico pro virili ad Cal.
Junii defendere conabitur M. Daniel Sennertus Vratislaviensis.
Witebergae: Imprimebatur Typis Meissnerianis, 1599.
JESSENIUS, J. z Jasené. Průběh pitvy jím slavnostně provedené
v Praze L. P. MDC, k níž byl přičleněn traktát o kostech. Překl. B.
Divišová, H. Florianová, C. Matouš, D. Svobodová, O. Vodenková.
Praha: Karolinum, 2004.
KOMENSKÝ, J. A. Obecná porada o nápravě věcí lidských II. Praha:
Svoboda, 1992.
MACLEAN, I. Logic, Signs and Nature in the Renaissance. Th e Case
of Learned Medicine. Cambridge: Cambridge University Press,
2002.
MIKKELI, H. An Aristotelian Response to Renaissance Humanism:
Jacopo Zabarella on the Nature of Arts and Sciences. Helsinki: Th e
Finnish Historical Society, 1992.
NEJESCHLEBA, T. Jan Jessenius v kontextu renesanční fi losofi e.
Praha: Vyšehrad, 2008.
NEJESCHLEBA, T. Renesanční medicína: academici versus
practici. In: L. Fialová, P. Kouba, M. Špaček (eds.). Medicína v kontextu
západního myšlení. Praha: Galén, 2008, s. 38–48.
NEJESCHLEBA, T., MICHALÍK, J. (eds.). Latin Alchemical
Literature of Czech Provenance. Olomouc: Univerzita Palackého
v Olomouci, 2015.
OTTOSSON, P.-G. Scholastic Medicine and Philosophy: A Study of
Commentaries on Galen’s Tegni. Napoli: Bibliopolis, 1984.
PICO DELLA MIRANDOLA, G. O důstojnosti člověka / De
dignitate hominis. Přel. D. Sanetrník. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 59.
PURŠ, I. Tadeáš Hájek z Hájku a jeho alchymický okruh. In: I. Purš,
V. Karpenko (eds.). Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody
ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha: ARTEFACTUM, 2011,
s. 426–459.





33
Filosofi e medicíny v českých zemích od 14. po 17. století
PURŠ, I., KARPENKO, V. (eds.). Alchymie a  Rudolf II. Hledání
tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha:
ARTEFACTUM, 2011.
ŘÍHOVÁ, M. Dvorní lékař posledních Lucemburků. Albík z Uničova,
lékař králů Václava IV. a  Zikmunda, profesor pražské univerzity
a krátký čas i arcibiskup pražský. Praha: Karolinum, 1999.
ŘÍHOVÁ, M. a kol. Kapitoly z  dějin lékařství. Praha: Karolinum,
2005.
ŘÍHOVÁ, M. a kol. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského.
Praha: Paseka, 2010.
SERVÍT, Z. Jan Marek Marci z  Kronlandu. Zapomenutý zakladatel
novověké fyziologie a medicíny. Bratislava: Veda, 1989.
SIRAISI, N. G. Avicenna in Renaissance Italy. Th e Canon and
Medical Teaching in Italian Universities after 1500. Princeton: Princeton
University Press, 1987.
SIRAISI, N. G. Vesalius and the Reading of Galen’s Teleology. In:
N. G. Siraisi. Medicine and the Italian Universities 1250–1600.
Leiden, Boston, Köln: Brill, 2001, s. 253–286.
SMOLKA, J. Postavení Tadeáše Hájka jako lékaře na císařském
dvoře. In: Acta universitatis carolinae, historia universitatis carolinae
pragensis, Vol. 48, No. 2, 2008, s. 11–32.
SMOLKA, J., ŠOLC, M. Metoposkopické aforismy Tadeáše Hájka.
In: DVT  – Dějiny věd a  techniky, Vol. XLI, No. 2, 2008, s. 85–
102.
SOUSEDÍK, S. Filosofi e v českých zemích mezi středověkem
a osvícenstvím. Pr


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.