načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Filosofie informace - Jiří Stodola

  > > > > Filosofie informace  
Filosofie informace

Kniha: Filosofie informace
Autor:

metateoretická analýza pojmu informace a hlavních paradigmat informační vědy
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  243
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  290 Kč
16%
naše sleva
8,1
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » muni PRESS
Rok vydání: 2015
Počet stran: 191
Rozměr: 237,0x162,0x13,0 mm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Hmotnost: 0,35kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
ISBN: 978-80-210-8011-9
EAN: 9788021080119
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Monografie by se dala nejlépe zařadit do oblasti, pro kterou se v současnosti vžilo označení filozofie informace. Jejím cílem je vyslovit určité metateoretické předpoklady, na kterých stojí pokusy o definování pojmu informace a o které se opírají jednotlivá paradigmata informační vědy, vnést více světla do problémů, které se pojí zejména s pojmem informace a transdisciplinární povahou informační vědy, a navrhnout přístup informační vědy, který se opírá o zdůvodněné závěry metateoretických výzkumů. V rámci těchto výzkumů se zaměřujeme na dosažení tří dílčích cílů – definujeme pojem informace v rámci 1. epistemologie a 2. v rámci metafyziky a 3. vytváříme model domény, v níž dochází k tvorbě informací, pomocí funkční syntézy tří hlavních paradigmat informační vědy.

Předmětná hesla
Informace
metateorie
filozofie informace
Teorie poznání
Metafyzika
informační věda
Paradigma vědy
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

30
2 inforMace a ePiSteMologie
Cílem této kapitoly je uvést do souvislosti základní způsoby chápání pojmu infor -
mace v informační vědě se stěžejními otázkami epistemologie. Využíváme k tomu
metody teorie informace (informační kauzalita) a rozkladu systému poznání na
objekt, subjekt a vzájemný vztah.
Epistemologie se ptá po podstatě a struktuře poznání. Nejprve si klade otázku,
co vlastně poznání je. K zodpovězení této otázky je možné využít teorie
informace a rozlišení mezi energetickou a informační kauzalitou. Ve chvíli, kdy poznání
označíme za výsledek informačního vztahu mezi objektem a subjektem, můžeme
se zabývat strukturou poznání a ptát se, jakou roli hraje objekt a subjekt při
získávání poznatků. Rozlišeny jsou jednotlivé epistemologické školy podle toho, jakou
váhu kladou na objekt a subjekt, a toho, zda považují subjekt za individuální či
kolektivní. Je zkoumáno, jak se tyto školy dívají na pojem informace, a jejich
přístup je zhodnocen.
Na zodpovězení otázky po podstatě a struktuře poznání záleží celkové pojetí
vědy i metod, které jsou v jejím rámci přípustné. Například empirismus jako
epistemologické východisko vede k pozitivismu, který za základní metodu považuje
indukci a za zdroj informací mu slouží smyslová fakta. Naopak věda založená na
racionalismu preferuje dedukci a více než vnější smyslový svět ji zajímá svět
pojmů. Různý přístup k zodpovídání epistemologické otázky také znamená
preferenci různých metafyzických modelů univerza. Empirismus například často implikuje
materialismus: od metodologické podmínky zabývat se jen smyslově vnímatelným
vede jen krůček k metafyzickému tvrzení, že vše, co existuje, je smyslově
vnímatelné, a tedy hmotné. Racionalismus zase spíše tíhne k idealismu: od zájmu o subjekt
poznání není daleko ke konstatování, že subjekt je vše, co existuje.
V následujících řádcích se pokusíme problematiku informace uvést do vztahu
s epistemologií.





31
2 Informace a epistemologie
2.1 Informace a podstata poznání
Podstatné jméno poznání je odvozeno od slovesa poznávat, souvisí tedy s nějakým
dějem, činností či procesem. O jaký typ procesu se jedná? Nejprve trochu obecně.
U každého procesu či změny (srov. s Machula, 2007, s. 54-57) musíme rozlišit:
— to, co je měněno – subjekt
1
změny;
— výchozí a cílový stav změny;
— to, co změnu působí – objekt.
Zkusme si představit následující jednoduchou situaci. Chceme si uvařit čaj.
K tomu potřebujeme přivést vodu v konvici do bodu varu. Subjektem změny je
voda. Výchozím stavem je teplota vody, která je před započetím ohřívání,
řekněme, 20°C. Cílovým stavem je teplota vody 100°C. Co působí přechod (proces)
z výchozího do cílového stavu? Například plamínek plynového hořáku o
dostatečné teplotě (energii), kterou předává konvici a jejím prostřednictvím vodě. To je
proces změny, který není poznáním.
Uvažme jinou situaci. Chceme cestovat z Brna do Bratislavy, ale neznáme žádné
vhodné spoje. Výchozím stavem je naše nejistota vzhledem ke způsobům, jak
cestovat z Brna do Bratislavy. Cílovým stavem je odstranění této nejistoty, tj. získání
poznatku o možnostech cestování z Brna do Bratislavy. To, co působí odstranění
této nejistoty je informační systém, ve kterém si vyhledáme všechny relevantní
spoje, přesněji je to výstup, který nám poskytuje systém v podobě znakového záznamu
jako reakci na náš dotaz (vstup). Systém nám nesděluje žádný druh energie, ale
informaci. Právě tento typ změny charakterizujeme jako poznání.
Rozdíl mezi dvěma popsanými procesy je zřejmý. V prvním případě vnější
příčina (plamen) působí přechod subjektu (vody) ze stavu nižší teploty do stavu
vyšší teploty a energie tohoto procesu je plně hrazena z energetické zásoby účinné
příčiny. Vztah mezi účinnou příčinou (objektem) a subjektem změny
označujeme jako energetický (v terminologii tradiční filosofie jde o reálnou změnu). Ve
druhém případě vnější příčina (znakový záznam) působí přechod subjektu
(člověka) ze stavu nevědomosti v jistém ohledu do stavu vědomosti ve stejném ohledu
a přitom žádná energie z účinné příčiny do subjektu, který podstupuje změnu,
nepřechází. Přesto dochází ke změně, k odstranění nejistoty, tj. k dodání infor -
mace. Proto v tomto případě vztah mezi účinnou příčinou (objektem) a
subjektem změny nazýváme vztahem informačním (Cejpek, 1998, s. 26) (terminologii
tradiční filosofie jde o spirituální, duchovní změnu). Rozdíly mezi energetickým
a informačním vztahem, reálnou a spirituální změnou rozlišuje Zbigniew J. Gac-
1 Zde je termínu subjekt použito v širším ontologickém smyslu. Posléze se dostáváme k pojetí
epistemologickému.





32
1 EPISTEMOLOGIE
kowski (2010) prostřednictvím pojmů vzor v podstatě ( pattern in substance) a vzor
ve formě (pattern in form). Ronald J. Day (2011) v této souvislosti hovoří o rozdílu
mezi mechanickou a formální (strukturální) kauzalitou.
2
A právě informační vztah (duchovní změna, přenos vzoru ve formě, formální
příčina) je charakteristický pro proces poznání.
Poznání tedy můžeme definovat jako proces, během něhož subjekt přechází ze
stavu nejistoty s ohledem na nějaký stav světa do stavu jistoty s ohledem na tentýž
stav prostřednictvím informačního kauzálního působení objektu.
2.1.1 Objekt a subjekt
Pro poznání jsou důležité tyto pojmy: subjekt, objekt a informační vztah. Pokud
chybí tyto složky, můžeme o poznání hovořit jen v přeneseném smyslu.
Subjekt je někdo, kdo ze stavu nevědomosti přechází do stavu vědomosti.
3
Objekt je to, co zapříčiňuje změnu v subjektu a co je subjektu vnější (subjekt se
při reflexi může učinit sám objektem, ale to až ve chvíli, kdy na základě
dostatečného poznání svého okolí, dokáže odlišit sám sebe jako svébytný systém odlišný od
svého prostředí). Objekt, který je zdrojem odstranění nejistoty může být dvojího
druhu. Může jít o předmět, který odstraňuje nevědomost přímo prostřednictvím
svého kognitivního obrazu, který vzniká ve vědomí. Například, když potřebujeme
vědět, zda venku prší, podíváme se z okna, a vidíme-li déšť, víme, že prší (a vice
versa). Déšť je objektem, který působí v nás stav – „vidět, že prší“. Jiným objektem je
objekt, který reprezentuje něco jiného, objekt, který plní zastupující funkci – znak.
Prostřednictvím znaků bylo dosaženo odstranění neurčitosti ve druhém příkladě,
který jsme uvedli. Znakový záznam, který obsahuje například znaky označující
skutečné místo a čas odjezdu vlaku z Brna do Bratislavy, reprezentuje situaci, která
má nastat na základě jízdního řádu.
Informační vztah mezi objektem a subjektem je vztah, při kterém objekt působí
in-formaci subjektu, tedy jakousi nehmotnou změnu. Vztah mezi poznatkem,
který je reprezentací reality v subjektu, a skutečností samotnou (objektem) může být
adekvátní či neadekvátní. Adekvátní vztah poznání a reality se nazývá pravdivým
poznáním.
2 Jde o aristotelské rozlišení mezi účinnou a materiální příčinou na jedné straně a příčinou
formální na straně druhé.
3 Toto pojetí poznání může být chápáno jako úzké. Evoluční ontologové (Šmajs, 2008) chápou
poznání šířeji – považují každý živý systém za poznávající včetně systémů, které nemají centrální nervovou
soustavu a nemohou proto reprezentovat realitu prostřednictvím vjemů, představ a pojmů. Lze se jistě
ptát, zda reakce živého organismu na prostředí, při které nedochází k reprezentaci stavu okolí v
centrální nervové soustavě, je poznáním či nikoliv. V naší práci se zabýváme pouze poznáním lidským,
proto charakterizujeme poznání v užším smyslu.





33
2 Informace a epistemologie
2.2 Informace a struktura poznání
Epistemologie se rovněž zaměřuje na řešení otázky, jakou strukturu má proces
poznávání (jakou roli v něm hraje objekt a subjekt, jaké procesy při poznávání
probíhají atd.)? Přecenění role objektu je typické pro objektivismus, přecenění
subjektu pro subjektivismus. Škálu epistemologických přístupů si můžeme
zobrazit prostřednictvím kontinua subjektivismu a objektivismu podle Glaziera (2004,
s. 286).
Radikální
objektivita
Radikální
subjektivita
Rozsah vě tšiny
přesvědčení
Obrázek 2. Kontinuum subjektivismu/objektivismu (Glazier, 2004, s. 286)
Pro krajní objektivismus a subjektivismus je typická redukce subjektu na objekt
a naopak (objektivismus považuje poznání za způsob bytí objektu, subjektivismus
chápe bytí jako způsob poznání subjektu). Ke krajnímu objektivismu má nejblíže
fyzikalistické paradigma (Stonier, 2002) a všechny přístupy založené na
evolucionismu (Bates, 2005b; 2006; Bawden, 2007; 2011). Krajní subjektivismus je naopak
typický pro sociální konstruktivismus (Savolainen, Tuominen, Talja, 2005), který
subjekt pojímá kolektivně a realitu považuje za sociálně (tj. subjektivně)
konstruovanou, nikoliv za poznávanou.
Mezi těmito dvěma extrémy nalezneme celou řadu variant více či méně
tíhnoucích k objektivismu či subjektivismu. Výrazně objektivistický je empirismus, který
považuje subjekt za konstituovaný objekty poznání – tokem informací (Floridi,
2011c). Ve středu mezi objektivismem a subjektivismem je realismus, který se snaží
vyváženě reflektovat roli objektu a subjektu. K objektivismu má blíže realismus
aristotelský (Stodola, 2011), subjektivněji je orientovaný realismus spojený s
doménovou analýzou (Hjørland, 2004). K subjektivismu mají blízko směry založené na
racionalismu (kognitivní paradigma) (Ingwersen, 1996) a integrativní
hermeneutice (Capurro, 2003).
Někteří autoři (Cejpek, 1998; Goguen 1997) sice protestují proti dichotomii
mezi subjektem a objektem v teoriích poznání, to však nevede k řešení
epistemologického problému, ale spíše buď ke krajnímu subjektivismu nebo objektivismu.
Když odmítneme distinkci mezi objektem a subjektem, musíme poznání
považovat za něco naprosto subjektivního nebo naopak objektivního. Třetí cesta není.
Rozlišení subjektu a objektu v poznání nám umožňuje rozumět poznání jako
vztahu mezi tím, kdo ví, a tím, co ví. Podle kritéria vztahu subjektu a objektu můžeme
rozlišit tři epistemologické směry:





34
1 EPISTEMOLOGIE
— racionalismus,
— empirismus,
— realismus.
2.2.1 Epistemologické školy
Racionalismus klade důraz na subjekt poznání (Markie, 2012). Podle racionalismu
subjekt poznání podstatně determinuje výsledný poznatek. Objekty poznání, které
se dostávají k subjektu prostřednictvím smyslů, jsou spíše jakýmsi podnětem, který
uvádí v činnost kreativní funkci subjektu. Hlavní roli však hraje rozum.
Racionalismus je spojený v informační vědě s kognitivním paradigmatem (Belkin, 1990;
Ingwersen, 1996) a s tzv. integrativní hermeneutikou (Capurro, 2003). Klasický
racionalismus operuje s pojmem vrozených idejí, které jsou umístěny v lidském
rozumu před tím, než má jakoukoliv zkušenost s vnějším světem.
Empirismus naopak zdůrazňuje objekty poznání a smyslové vnímání (Markie,
2012). Empiristé přejímají Aristotelovo tvrzení „nic není v rozumu, co nebylo ve
smyslech“, narozdíl od Aristotela však nerozlišují smysly a rozum. To, co nazýváme
rozumem, je podle nich práce se smyslovými představami. Subjekt je podle
empiristů konstituován prostřednictvím objektů, které se k němu dostávají
prostřednictvím smyslových vjemů (Floridi, 2011c). Empirismus je spojený v informační
vědě s tradičním dokumentovým paradigmatem (Otlet, 1934; Briet, 2006) nebo
s fyzikalistickým přístupem (Stonier, 1990; Gackowski, 2010).
Realismus (Fuchs, 1995; Sousedík, 2006; Novák a Dvořák, 2011) vyváženě
reflektuje vztah objektu a subjektu. Tvrdí, že každé poznání začíná poznáním smyslovým,
rozum však představuje kvalitativně jinou mohutnost. Ke klasickému realismu se
hlásí představitelé aristotelského přístupu (Stodola, 2010a).
2.2.2 Individualismus vs. kolektivismus
Klasická epistemologie chápe subjekt poznání v individuálním smyslu – je jím
konkrétní člověk. Tomuto přístupu se říká metodologický individualismus (Hjørland
a Albrechtsen, 1995). V současné době existují i různé varianty tzv. sociální
epistemologie (Goldman, 2010; Fuller, 2002), která chápe subjekt poznání spíše v
kolektivním smyslu – subjekt poznání je v jistém smyslu kolektivní, je jím lidská
společnost. Tento přístup se nazývá metodologický kolektivismus (Hjørland a
Albrechtsen, 1995).
I mezi těmito přístupy můžeme najít podobnou škálu začínající racionalismem
a končící empirismem. Obdobou racionalismu v oblasti sociální epistemologie je
historismus (Foucault, 2002; Capurro a Hjørland, 2003), který se zabývá zkou-





35
2 Informace a epistemologie
máním sociální geneze pojmů, a sociální konstruktivismus (Berger a Luckmann,
1966; Frohmann, 1994a; 1994b, Savolainen, Tuominen a Talja, 2005), považující
realitu za sociálně konstruovanou. Empirismus je pak spojený zejména s
pragmatismem (James, 1975; Blair, 1990; Sundin a Johannisson, 2005). K realismu se hlásí
protagonisté tzv. doménové analýzy (Hjørland a Albrechtsen, 1995).
2.3 Epistemologie a informace
Jednotlivé epistemologické školy definují pojem informace v souladu se svými
východisky. Racionalisté považují informaci za něco subjektivního (v individuálním
či kolektivním smyslu), na vzniku informace se podílí zejména poznávající subjekt.
Empiristé naopak považují informaci za něco daného, co subjekt trpně přijímá
(často zakládají svoji definici informace na pojmu data). Realisté chápou informaci
jako vztah mezi informujícím a informovaným, který zakládá shodu mezi
skutečností a poznáním (operují proto často s kategorií pravdy).
V Bucklandově (Buckland, 1991) terminologii by se dalo říci, že racionalismus
se zaměřuje na informaci jako poznání, empirismus chápe informaci jako věc a
realismus má blízko k pojetí informace jako procesu.
Podle těchto epistemologických kritérií můžeme rozlišit šest přístupů k pojmu
informace („Racionalismus nebo Empirismus nebo Realismus“ a
„Individualismus nebo Kolektivismus“):
1. RaI – racionalismus – informace je subjektivní konstrukt individuálního
poznávajícího subjektu (informace jako poznatek; není informace bez subjektu);
2. RaK – historicismus a sociální konstruktivismus – informace je konstrukt
kolektivního poznávajícího subjektu, není informace bez lidské společnosti;
3. EmI – empirismus – informace je smysly vnímatelný objekt, sekvence signálů,
informace jako věc, podle některých autorů je informace nezávislá na
poznání;
4. EmK – pragmatismus – informace je něčím využitelným v praktických
situacích a při řešení sociálních problémů, není informace bez užitečnosti v lidské
společnosti;
5. ReI – realismus – informace je součást procesu, který zapříčiňuje vztah
adekvace mezi objektem poznání a individuálním poznávajícím subjektem,
informace jako proces;
6. ReK – doménová analýza – informace a poznání jsou společensky podmíněné,
ale to nevylučuje existenci extrakognitivní reality nezávislé na poznávajícím
subjektu, není informace bez společnosti, ale ani bez objektivní reality, ze které
jsou informace čerpány.





36
1 EPISTEMOLOGIE
Jsme přesvědčeni o tom, že třináct metateoretických přístupů, které uvádí Mar -
cia Batesová (Bates, 2005a) je redukovatelných na šest výše uvedených směrů.
Batesová za základní metateoretické přístupy k informační vědě považuje:
1. historický přístup (Barzun a Graff, 1992; Appleby, Hunt a Jakob, 1994);
2. konstruktivistický přístup (sociální konstrukce reality) (Dervin, 1983, 1999;
Kuhlthau, 2004);
3. konstrukcionistický přístup (diskurs) (Budd a Raber, 1996; Frohmann);
4. filosoficko-analytický přístup (Blair, 2003; Dretske, 1981; Fuller; 2002);
5. kritická teorie (Chu, 1999; Day; 2001);
6. etnografický přístup (Pettigrew, 2000; Wilson a Streatfield, 1981);
7. socio-kognitivní přístup (Hjørland a Albrechtsen, 1995; Hjørland, 2002);
8. kognitivní přístup (Belkin, Oddy a Brooks, 1982; Ingwersen, 1992, 1999);
9. bibliometrický přístup (Bradford, 1948; Brooks, 1968);
10. fyzikální přístup (Cherry, 1966; Wiener, 1961);
11. inženýrský přístup (Croft a Thompson, 1987; Over, 2001);
12. uživatelsky zaměřený design (Ackerman, 2000; Bates; 1990);
13. evoluční přístup (Bates, 2005b; Madden, 2004).
K racionalismu můžeme zařadit zejména kognitivní přístup. K proudu
historismu a sociálního konstruktivismu pak patří zejména historický přístup, kritická
teorie, konstruktivismus, konstrukcionismus a etnografický přístup. Empirismus
můžeme spojit s bibliometrickým a fyzikálním přístupem. Pragmatismus s přístupem
inženýrským, uživatelským a evolučním. Doménovou analýzu potom s přístupem
socio-kognitivním. To, jak je orientovaný filosoficko-analytický přístup potom
závisí na orientaci konkrétního badatele. Dretske je například zařaditelný k realismu,
Blair k pragmatismu.
2.4 Závěr
Pokusili jsme se na základě pojmu informace vysvětlit poznání a poznali jsme
v závislosti na jednotlivých epistemologických školách šest základních přístupů
k pojmu informace. Školy jsme rozdělili podle toho, jaký důraz kladou na subjekt
a objekt poznání. Závěrem této kapitoly je tvrzení, že informace je pojem, který
může sloužit k definici pojmu poznání, a že může být chápána jako něco zcela či
spíše subjektivního, něco zcela či spíše objektivního nebo něco, co má své
objektivní i subjektivní aspekty.
V následující kapitole se seznámíme s několika typickými příklady definic
pojmu informace v rámci racionalistické, empiristické a realistické školy.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist