Fifty Shades of Grey: Padesát odstínů šedi - E L James

7
Kapitola 1
Frustrovaně se na sebe mračím do zrcadla. Kčertu s mými vlasy,
které se prostě neumějí chovat, a kčertu s Katherine
Kavanaghovou, která je nemocná a vystavuje mě tomuhle utrpení. Právě teď
bych se měla připravovat na státnice, jež vypuknou příští týden,
a místo toho tu zkouším přimět své vlasy k poslušnosti. Musím se
odnaučit chodit spát s  mokrou hlavou. Musím se odnaučit chodit
spát s  mokrou hlavou. Párkrát si tu mantru přeříkávám, zatímco
se ještě jednou pokouším dostat vlasy pod kontrolu. Podrážděně
protočím panenky a zadívám se na tu bledou hnědovlasou dívku
s modrýma, příliš velkýma očima. Vzdávám to. Jediná věc, která
mi zbývá, je svázat ty vzpurné prameny do  culíku a  doufat, že
vypadám aspoň trochu reprezentativně.
Kate je moje spolubydlící a k tomu, aby ulehla s chřipkou, si
ze všech možných dnů vybrala právě tenhle. Proto taky
nemůže udělat interview do  studentských novin, které si domluvila
s nějakým průmyslovým magnátem, o němž jsem v životě
neslyšela. Takže jsem byla vybrána jako dobrovolník. Mám se šprtat
na zkoušky, mám dokončit jednu esej a taky bych měla dnes
odFifty Shades of Grey
8
poledne jít do práce. Ale ne – místo toho se musím sebrat a ujet
sto šedesát pět mil až do Seattlu a sejít se tam s nějakým
tajemným výkonným ředitelem Grey Enterprises Holdings  s.r.o. Pro
tak výjimečného podnikatele a  hlavního sponzora naší
univerzity je čas mimořádně drahý – mnohem dražší než ten můj  –,
a  přesto byl tak laskav, že Kate poskytne interview. Převratná
událost, jak mi dotyčná neustá le zdůrazňuje. Kčertu s jejími
mimoškolními aktivitami.
Kate leží schoulená na gauči v obýváku.
„Mrzí mě to, Ano. Trvalo mi devět měsíců, než jsme se na tom
interview dohodli. A  trvalo by dalších šest ho přeplánovat – to
už budeme mít obě odpromováno. Jako šéfredaktor to prostě
nesmím prošvihnout. Prosím...“ žadoní tím svým chraplavým
rozbolavělým hlasem. Jak to jenom dělá? Dokonce i nemocná působí
rozpustile a tak úchvatně. Má od přírody světlounce zrzavé vlasy
a  zářivě zelené oči, i  když ty jsou teď zarudlé a  uslzené. Rychle
potlačuju nevítanou vlnu soucitu.
„Jasně že tam pojedu, Kate. A ty by ses měla vrátit do postele.
Nechtěla bys NyQuil nebo Tylenol?“
„NyQuil, prosím tě. Tady máš otázky a  můj diktafon. Prostě
zmáčkneš nahrávání, vidíš? Dělej si poznámky, já to pak všechno
přepíšu.“
„Nic o něm nevím,“ zabrblám a neúspěšně se pokouším krotit
vzrůstající paniku.
„Otázky tě povedou. A jeď už. Je to dálka a já nechci, abys tam
přišla pozdě.“
„No jo, vždyť už jedu. A ty se vrať do postele. Uvařila jsem ti
polívku, tak si ji pak ohřej.“ Věnuju jí laskavý pohled. Ty jsi
jediná, pro koho něco takového udělám, Kate...
„Ohřeju. Hodně štěstí. A  díky, Ano – jako obvykle jsi mi
zachránila život.“





Padesát odstínů šedi
9
Seberu svůj školní batoh, nejistě se na ni usměju a pak už
vyrážím ze dveří směrem k autu. Nemůžu uvěřit, že jsem ji nechala,
aby mě k tomu přemluvila. Faktem ale je, že Kate přiměje
kohokoliv k čemukoliv. Bude z ní vynikající novinářka. Je výmluvná,
silná, přesvědčivá, schopná argumentovat, překrásná – a je mou
nejmilejší, nejlepší kamarádkou.
Když vyjíždím z  washingtonského Vancouveru vstříc Portlandu
a  mezistátní dálnici I-5, silnice jsou poloprázdné. Ještě je brzy
a já nemusím být v Seattlu dřív než ve dvě odpoledne. Naštěstí mi
Kate půjčila svůj sportovní Mercedes CLK. Nejsem si totiž jistá,
jestli by Wanda, můj stařičký Volkswagen Brouk, zvládnul dojet
včas. Páni, řídit tenhle mercedes je ale radost, a  když sešlápnu
plyn až na podlahu, míle doslova ubíhají.
Mým cílem je sídlo celosvětové společnosti pana Greye. Je
to obrovská dvacetipatrová kancelářská budova, samé oblé sklo
a ocel – architektova představa o užitkovosti – s nápisem GREY
HOUSE diskrétně vyvedeným opět v  oceli nad vstupními
prosklenými dveřmi. Je čtvrt na dvě, když s pocitem ohromné úlevy,
že nejdu pozdě, vcházím do prostorné, a upřímně i dost
zastrašující vstupní haly z oceli, pískovce a skla.
Za masivním kamenným recepčním pultem se na mě usmívá
velmi atraktivní, pečlivě upravená mladá blondýna. Na  sobě má
to nejlíp padnoucí uhlově černé sako s bílou halenkou, jaké jsem
kdy viděla. Působí naprosto bezchybným dojmem.
„Jdu za panem Greyem. Anastasia Steeleová, místo Katherine
Kavanaghové.“
„Omluvte mě na okamžik, slečno Steeleová,“ trochu
nadzdvihne obočí, když se před ní sebevědomě postavím. Začínám litovat,
že jsem si nepůjčila jeden z  Kateiných blejzrů místo svého
tmavomodrého sáčka. Vyvinula jsem nadlidské úsilí a  vzala si svou





Fifty Shades of Grey
10
jedinou sukni, k ní celkem ucházející hnědé vysoké boty a modrý
svetr. Podle mě je to elegantní. Předstírám, že mi ta blondýna
nenahání strach, a strkám si uvolněný pramen vlasů za ucho.
„Slečna Kavanaghová je očekávána. Podepište se, prosím, sem,
slečno Steeleová. Použijte poslední výtah vpravo a zvolte si
dvacáté poschodí,“ usmívá se na mě vlídně, když se zapisuju, ale není
pochyb o tom, že se baví.
Podává mi kartičku s  výrazným nápisem NÁVŠTĚVA.
Neubráním se úšklebku. Osobně si myslím, že je zřejmé, že jsem tu
na  návštěvě. Vůbec se sem totiž nehodím. Takové věci se
nemění, povzdychnu si. S poděkováním se odebírám k výtahům kolem
dvou mužů z ochranky, kteří jsou ve svých dokonale padnoucích
černých kvádrech mnohem lépe oblečeni než já.
Výtah se mnou do dvacátého patra letí nadzvukovou rychlostí.
Dveře se tiše otevírají a já se ocitám v dalším rozlehlém foyer –
znovu ta ocel, sklo a bělostný pískovec. Přede mnou se tyčí další
kamenný pult a další dokonale černobíle oděná mladá blondýna,
která vstává, aby mě pozdravila.
„Slečno Steeleová, počkala byste zde, prosím?“ pokyne mi
směrem ke křeslům potaženým bílou kůží.
Za  nimi se nachází prostorná prosklená zasedací místnost
s  velikým stolem z  tmavého dřeva a  nejméně dvaceti barevně
sladěnými židlemi kolem. A za tím vším celoskleněná venkovní
stěna, skýtající výhled na  panorama Seattlu až k  zálivu Sound.
Je to omračující scenerie, která mě na chvíli doslova paralyzuje.
Pane jo.
Sedám si, z  batohu lovím otázky, procházím si je a  mezitím
v duchu spílám Kate, že mi neposkytla aspoň jeho stručný
životopis. O muži, se kterým teď povedu rozhovor, totiž nevím zhola
nic. Může mu být devadesát, nebo taky třicet. Ta nejistota je
rozčilující, začínám mít nervy na pochodu a neklidně poposedávám.





Padesát odstínů šedi
11
Tyhle řeči z očí do očí mi nikdy moc nešly, spíš dávám přednost
anonymitě skupinové diskuse, kdy se můžu nenápadně skrývat
v zadní části místnosti. Abych pr avdu řekla, ze všeho nejvíc
preferuju svou vlastní společnost, nejlépe usazená na pohovce
v univerzitní knihovně s nějakou britskou klasikou v ruce. A ne sedět
a svíjet se v nějaké kolosální budově z kamene a skla.
Sama nad sebou obracím oči v sloup. Koukej se sebrat, Steeleová.
Soudě podle budovy, která je až příliš moderní a  sterilní,
tipuju Greye na  čtyřicátníka: nejspíš bude v  dobré kondici, opálený
a blond, aby ladil s personálem.
Další elegantní bezchybně oblečená blondýna vchází velkými
dveřmi vpravo. Co to tu s těmi dokonalými blondýnami mají? To
je jak ve Stepfordu. S hlubokým nádechem vstávám.
„Slečna Steeleová?“ táže se poslední blondýna.
„Ano,“ zaskřehotám a odkašlu si. „Ano.“ Vida, teď už to znělo
mnohem přesvědčivěji.
„Pan Grey vás přijme za okamžik. Mohu vám vzít to sako?“
„Och, prosím.“ Snažím se z něj vyvléknout.
„Bylo vám nabídnuto nějaké občerstvení?“
„Ehm – ne.“ Páni, nedostanu blondýnu číslo dvě do potíží?
Třetí blondýna zabodne do mladé ženy za pultem pohled
a zamračí se na ni.
„Dáte si čaj, kávu, vodu?“ ptá se, když obrátí svou pozornost
zpátky ke mně.
„Sklenka vody bude stačit, děkuji,“ zamumlám.
„Olivie, opatři prosím slečně Steeleové sklenici vody,“ vyzve
Olivii příkře. Ta okamžitě vyskakuje a odchází ke dveřím
na druhé straně haly.
„Omlouvám se, slečno Steeleová, Olivie je naše nová stážistka.
Posaďte se, prosím. Pan Grey bude zaneprázdněn ještě pět minut.“
Olivie se vrací s velkou sklenicí ledově vychlazené vody.





Fifty Shades of Grey
12
„Prosím, slečno Steeleová.“
„Děkuji.“
Blondýna číslo dvě mašíruje zpátky za přepážku, její podpatky
na kamenné podlaze pravidelně klapou a rezonují. Sedá si
a společně s blondýnou číslo tři se vrací ke své práci.
Možná pan Grey trvá na tom, aby všechny jeho
zaměstnankyně byly blondýny. Mimoděk se zamýšlím nad tím, jestli je to
vůbec legální, když vtom se náhle otevřou dveře kanceláře a z nich
vyjde vysoký, vkusně oděný muž tmavé pleti s  krátkými dredy.
Teď už je jisté, že jsem se oblékla špatně.
Obrací se a do dveří říká: „A co si dát tento týden golf, Greyi?“
Odpověď neslyším. Otáčí se, a když mě spatří, usměje se tak,
až se mu kolem očí utvoří vějířky vrásek. Olivie se mezitím
vymrštila a přivolala výtah. Zdá se, že je to přebornice
ve vyskakování ze židle. Ona je nervóznější než já!
„Na shledanou, dámy,“ loučí se ten muž a nastupuje do výtahu.
„Pan Grey vás nyní přijme, slečno Steeleová. Prosím, vstupte,“
vyzývá mě blondýna číslo dvě.
Tak trochu nejistě se zvedám, snažím se zklidnit své rozjitřené
nervy. Sbírám svůj batoh, odkládám sklenici s  vodou a  kráčím
směrem k pootevřeným dveřím.
„Nemusíte klepat – jen vstupte,“ usměje se na mě.
Zatlačím do dveří, a jak do nich vcházím, klopýtnu.
Zakopávám o svou vlastní nohu a řítím se do kanceláře hlavou napřed.
Kruci, kruci – já a moje obě levé nohy! Klečím na všech čtyřech
ve dveřích kanceláře pana Greye a něčí ruce mě jemně svírají, aby mi
pomohly vstát. Je mi tak trapně – kčertu s tou mojí neohrabaností.
Musím se doslova přinutit, abych vzhlédla. Do háje – je tak mladý.
„Slečno Kavanaghová,“ podává mi ruku s nezvykle dlouhými
prsty, když konečně stojím. „Christian Grey. Jste v pořádku?
Nechcete se posadit?“