načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Padesát odstínů temnoty - E L James

Padesát odstínů temnoty

Elektronická kniha: Padesát odstínů temnoty
Autor: E L James

. - - Druhý díl erotického románu o temných touhách v každém z nás… - - Poté co Anastasia Steeleová na vlastní kůži pocítí, jak temná jsou tajemství Christiana Greye, opouští ho. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.5%hodnoceni - 77.5%hodnoceni - 77.5%hodnoceni - 77.5%hodnoceni - 77.5% 78%   celkové hodnocení
36 hodnocení + 4 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 654
Rozměr: 21 cm
Název originálu: Fifty shades darker
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Zdenka Lišková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, XYZ, 2013
ISBN: 978-80-738-8754-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl erotického románu o temných touhách Poté co Anastasia Steeleová na vlastní kůži pocítí, jak temná jsou tajemství Christiana Greye, opouští ho. Přes vše, co se mezi nimi stalo, na něj stále nemůže zapomenout. Když jí tedy Christian předloží novou smlouvu, nemůže odolat a vrací se k muži, kterého miluje. Postupně odhaluje všechna tajemství a zjišťuje, že jeho padesát odstínů šedi je temnějších, než si kdy dovedla představit. A zatímco Christian bojuje se svými démony, Ana musí učinit nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě

Popis nakladatele

.

Druhý díl erotického románu o temných touhách v každém z nás…

Poté co Anastasia Steeleová na vlastní kůži pocítí, jak temná jsou tajemství Christiana Greye, opouští ho. Přese vše, co se mezi nimi stalo, na něj stále nemůže zapomenout. Když jí tedy Christian předloží novou smlouvu, nemůže odolat a vrací se k muži, kterého miluje. Postupně odhaluje všechna tajemství a zjišťuje, že jeho padesát odstínů šedi je temnějších, než si kdy dovedla představit. 
A zatímco Christian bojuje se svými démony, Ana musí učinit nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě…

 

Zařazeno v kategoriích
E L James - další tituly autora:
Fifty Shades Darker 2 Fifty Shades Darker 2
Fifty Shades of Grey (1) /anglicky/ Fifty Shades of Grey (1) /anglicky/
 (e-book)
Fifty Shades Freed: Päťdesiat odtieňov slobody Fifty Shades Freed: Päťdesiat odtieňov slobody
Cinquanta sfumature di nero Cinquanta sfumature di nero
 (e-book)
Darker -- Padesát odstínů temnoty pohledem Christiana Greye Darker
 
K elektronické knize "Padesát odstínů temnoty" doporučujeme také:
 (e-book)
Fifty Shades Freed: Padesát odstínů svobody Fifty Shades Freed: Padesát odstínů svobody
 (e-book)
Fifty shades of Grey - Padesát odstínů šedi Fifty shades of Grey
 (e-book)
Švábi Švábi
 (e-book)
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
 (e-book)
Bereme, co je Bereme, co je
 (e-book)
Sněhulák Sněhulák
 
Recenze a komentáře k titulu



2014-05-02 hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%
Kdo přečetl první díl a byl spokojen, ten i druhý ocení. Já to četla čistě jen proto, abych to přečetla. Nezajímavé, nezábavné, už ani pořádný sex a erotika v tom není.
 
2014-02-03 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Tento 2.díl z celé trilogie se mi líbil asi nejvíce - jde o romantický, napínavý, dobrodružný děj, který se čte jedním dechem.
 
2013-05-30 hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%
Odpad!! Škoda investice i času.
 
2013-02-17 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
pěkné čtení
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

www.fiftyshadesofgrey.cz



Věnováno Z a J

Bezpodmínečně vás miluji, navždy


Poděkování

Dlužím vyjádření nesmírného vděku Sarah, Kay a  Jadě. Děkuju za vše, co jste pro mě udělaly.

Také OBROVSKÝ dík Katheleen a Kristi, které mě zaskakovaly a daly věci do pořádku.

Dál děkuji tobě, Nialle, můj manželi, můj milenče a můj nejlepší příteli (většinu času).

A  veliké díky patří i  všem skvělým, úžasným ženám z  celého světa, které jsem měla od  chvíle, kdy tohle všechno vypuklo, tu čest poznat a které nyní považuji za své přítelkyně. Jmenovitě: Ale, Alex, Amy, Andrea, Angela, Azucena, Babs, Bee, Belinda, Betsy, Brandy, Britt, Caroline, Catherine, Dawn, Gwen, Hannah, Janet, Jen, Jenn, Jill, Kathy, Katie, Kellie, Kelly, Liz, Mandy, Margaret, Natalia, Nicole, Nora, Olga, Pam, Pauline, Raina, Raizie, Rajka, Rhian, Ruth, Steph, Susi, Tasha, Taylor a  Una. A  také těm mnoha a  mnoha talentovaným, zábavným a  dobrosrdečným ženám (a  mužům), které jsem poznala prostřednictvím internetu. Vy všichni víte, o koho se jedná.

Díky i vám, Morgan a Jenn, za všechno ohledně Heathmanu.

A nakonec děkuju Janie, své redaktorce. Jsi třída.

Autorka publikovala dřívější verzi tohoto příběhu na pokračování

v on-line podobě pod názvem „Master of the Universe“

pod pseudonymem Snowqueen’s Icedragon.

Copyright © Fifty Shades Ltd 2011

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., 2013

Translation © Zdenka Lišková, 2013

ISBN 978-80-7388-754-4

Prolog

Vrátil se. Maminka spí, nebo jí zase není dobře.

Schovávám se skrčený pod stolem v kuchyni. Skrz prsty vidím Maminku. Spí na  gauči a  má ruku na  špinavém zeleném koberci. On má ty boty s lesklými přezkami; stojí nad Maminkou a křičí.

Bouchne Maminku páskem. Vstávej! Vstávej, ty zkurvená čubko! Ty zkurvená čubko! Ty zkurvená čubko! Ty zkurvená čubko! Ty zkurvená čubko!

Maminka dělá zvuk, jako když se brečí. Přestaň. Prosím přestaň. Maminka nekřičí. Jenom se trošku skrčí.

Mám prsty v uších a zavírám oči. Zvuky přestávají.

On se otáčí a já vidím jeho boty, jak dupou do kuchyně. Pořád má ten pásek. Chce mě najít.

Ohýbá se a šklebí se na mě. Ošklivě páchne. Cigaretama a pitím. Tak tady seš, ty malej šmejde. Probouzí ho děsivý nářek. Kristepane! Je úplně propocený a srdce mu buší jako o závod. Co to sakra? Prudce si sedá a svírá si hlavu v dlaních. Do prdele. Je to zpátky. Ten křik, to jsem byl já. Hlubokým nádechem se pokouší dostat z hlavy puch levného bourbonu a vyčpělých Camelek.

Kapitola 1

Právě jsem přežila Den Třetí Po Christianovi a svůj první den v práci. Bylo to vítané rozptýlení. Čas plynul zároveň s tím, jak se přede mnou míhaly nové tváře, nadcházející práce a pan Jack Hyde...

Pan Jack Hyde se na mě usmívá, modré oči mu jenom září, když se opírá o můj stůl.

„Výborně, Ano. Myslím, že z nás bude skvělý tým.“

Při pokusu o úsměv se mi nějak daří vytáhnout koutky vzhůru.

„Pro dnešek už bych skončila, jestli můžu,“ zamumlám.

„Ale samozřejmě, vždyť je půl šesté. Uvidíme se zítra.“

„Na shledanou, Jacku.“

„Nashle, Ano.“

Beru si kabelku, soukám se do  sáčka a  vyrážím ven. Tam, na  čerstvém vzduchu večerního Seattlu, se zhluboka nadechnu. Jenže ani to nevyplní tu prázdnotu v mé hrudi, která se tam usídlila už od sobotního rána; tu, která mi připomíná mou ztrátu. Kráčím k autobusové zastávce, hlavu skloněnou, zírám na své boty a rozjímám nad tím, jaké to je být bez mé milované Wandy, mého starého broučka... nebo bez audi.

Fifty Shades Darker

10

Před touhle vzpomínkou okamžitě zabouchnu dveře. Ne. Na něj nemysli! Ovšemže bych si mohla dovolit koupit auto – a  hezké, nové. Podezírám ho, že byl až příliš štědrý, když mě vyplácel, a ta myšlenka mi zanechává hořkou pachuť na  jazyku. Potlačuju ji a  snažím se nemyslet pokud možno vůbec na  nic. Nemůžu si ho připomínat. Nechci znovu začít brečet – ne venku na ulici. Byt je prázdný. Chybí mi tu Kate. Představuju si ji, jak leží na pláži Barbadosu a  usrkává dobře vychlazený koktejl. Oživuju plochou obrazovku televize – aspoň se tu rozléhají nějaké zvuky, které vyplňují to vakuum a poskytují zdání společnosti. Jenže ji nesleduju ani neposlouchám. Jen sedím a prázdně civím do cihlové zdi. Jsem otupělá. Necítím nic kromě té bolesti. Jak dlouho ji ještě budu muset snášet?

Mé utrpení přerušuje zvuk domovního zvonku. Srdce mi vynechává jeden úder. Kdo to jen může být? Zvedám domácí telefon.

„Zásilka pro slečnu Steeleovou,“ zazní v něm znuděný odosobněný hlas a mě zaplavuje vlna zklamání. Apaticky se ploužím dolů a  narážím tam na  kluka, který mezi zuby hlasitě drtí žvýkačku, v ruce drží velkou kartonovou krabici a opírá se o vchodové dveře. Podepisuju převzetí balíku a odnáším si ho nahoru. Je to velké a překvapivě lehké. Uvnitř jsou dva tucty bílých růží na dlouhých stoncích a vzkaz.

Blahopřeju k prvnímu dni v práci.

Doufám, že se vydařil.

A děkuju za ten kluzák. To bylo velmi nápadité.

Má teď čestné místo na mém stole.

Christian


Padesát odstínů temnoty

11

Zírám na tu tištěnou kartičku a v hrudi se mi rozpíná nicota. Není pochyb o  tom, že to poslala jeho asistentka. Christian se na  tom velmi pravděpodobně podílel jenom okrajově. Je příliš bolestné na  to myslet. Prohlížím si růže  – jsou překrásné a  já se zkrátka nedokážu přinutit je vyhodit do  koše. Zodpovědně se odebírám do kuchyně, abych se porozhlédla po nějaké váze. A  tak přichází rutina. Vstát, pracovat, brečet, spát. Teda, pokusit se spát. Nedokážu mu uniknout ani ve snech. Vídám šedé pronikavé oči, jeho ztracený pohled, jeho vlasy zářící odlesky. A slýchám hudbu, tolik hudby... Už ji vůbec nedokážu poslouchat. Pečlivě se jí vyhýbám, za  každou cenu. Dokonce i  při reklamách v  televizi sebou cuknu.

S  nikým nekomunikuju. Dokonce jsem nezavolala ani mámě nebo Rayovi. Prostě teď nemám sílu na banální řeči o ničem. Ne, to bych fakt nezvládla. Stal se ze mě osamělý ostrov. Zpustošený, válkou zničený kus země, kde nic neroste a jehož obzory jsou prázdné. Tak to jsem já. Díky tomu se dokážu v práci chovat věcně, ale to je všechno. Vím, že kdybych o tom mluvila s mámou, zdrtilo by mě to ještě víc – a to si nemůžu dovolit. Nedokážu pořádně jíst. Ve středu kolem poledne do sebe dostávám kelímek jogurtu. Je to první věc, kterou jsem od  pátku pozřela. Přežívám na dietní cole a nově objevené schopnosti snášet latte. Právě kofein mě udržuje v  chodu, ale zároveň jsem kvůli němu neklidná.

Jack se kolem mě začíná nějak moc motat, znervózňuje mě, klade osobní otázky. Co po mně chce? Chovám se k němu zdvořile, ale snažím se ho držet od těla.

Fifty Shades Darker

12

Sedím a  probírám se horou jeho korespondence a  jsem za  to rozptýlení v  podobě nečinorodé práce vděčná. Zaznamenávám příchozí e-mail a rychle kontroluju, od koho je.

No to mě podrž. Od Christiana. To ne, ne tady... ne v práci. Od: Christian Grey Předmět: Zítřek Datum: 8. 6. 2011, 14:05 Komu: Anastasia Steeleová Drahá Anastasie, odpusť, že Tě ruším v práci. Doufám, že tam je vše v pořádku. Dostala jsi ty květiny? Vedu v patrnosti, že zítra začíná výstava Tvého kamaráda a jsem přesvědčený, že jsi neměla dost času si sehnat auto. Navíc je to dost daleko. Byl bych víc než jen šťastný, kdybych Tě tam mohl odvézt – pokud bys chtěla. Dej mi vědět. Christian Grey Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings, s.r.o. Oči se mi zalévají slzami. Překotně vstávám od  stolu, mizím na dámy a schovávám se v jedné z kabinek. Ta Josého výstava. Kruci. Úplně jsem na  ni zapomněla, a  to jsem mu slíbila, že přijdu. Do háje, v tom má Christian pravdu; jak se tam mám dostat?

Padesát odstínů temnoty

13

Chytám si hlavu do dlaní. Proč mi José nezavolal? Když už jsem u toho – proč mi vlastně nikdo nevolá? Jsem tak mimo, že jsem si ani nevšimla, že mi za celou dobu nezazvonil mobil.

Sakra! Já jsem ale idiot! Ještě pořád mám přesměrované hovory na BlackBerry. Ježiši, a Christian přijímá moje telefonáty – v případě, že ho prostě nevyhodil. A  kde vůbec přišel k  mé pracovní e-mailové adrese?

No jistě, zná velikost mých bot, e-mailová adresa pro něj těžko může představovat nějakou překážku.

Dokážu se s ním znovu setkat? Zvládla bych to? Chci ho vůbec vidět? Znovu mě svírá žal a  stesk, zavírám oči a  zakláním hlavu. Samozřejmě, že chci.

Možná, možná bych mu mohla říct, že jsem změnila názor... Ne, ne, ne. Nedokážu být s někým, koho uspokojuje, že mi působí bolest, s někým, kdo mě nedokáže milovat.

Hlavou se mi míhají trýznivé vzpomínky: plachtění, držení za ruce, líbání, my dva ve vaně, jeho něha, jeho smysl pro humor a jeho temný, zadumaný, smyslný pohled. Chybí mi. Je to pět dnů, pět dnů pekla, které jako by trvaly celou věčnost.

Ovíjím si paže kolem trupu, pevně se jimi objímám, držím se tak pohromadě. Stýská se mi po něm. Opravdu moc... protože ho miluju. Jak prosté.

Každou noc se uspávám pláčem a přeju si, abych bývala neodešla, aby se dokázal změnit, abychom mohli být spolu. Jak dlouho mě ještě bude pronásledovat ten obludně tíživý pocit? Jsem v očistci.

Anastasie Steeleová, jsi v  práci! Musím se sebrat. Na  tu Josého výstavu se ale chci podívat, a  co víc  – nějaká masochistická část mého já chce vidět Christiana. S  hlubokým nádechem se vracím ke stolu.

Fifty Shades Darker

14

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Zítřek Datum: 8. 6. 2011, 14:25 Komu: Christian Grey Ahoj Christiane, díky za květiny, jsou krásné. Ten odvoz bych ocenila. Děkuju. Anastasia Steeleová Asistentka pana Jacka Hydea, odpovědného redaktora SIP Kontroluju si mobil a  zjišťuju, že je pořád přesměrovaný. Jack je právě na nějakém jednání, a tak rychle volám Josému.

„Ahoj José, tady Ana.“

„Nazdar, cizinko.“ Jeho hlas je tak vřelý a laskavý, že mě to málem znovu porazí.

„Nemůžu mluvit dlouho. V kolik mám zítra dorazit na tu tvou výstavu?“

„Ty fakt přijedeš?“ neskrývá nadšení.

„No jasně,“ usmívám se, když si představím, jak se u toho kření. A je to můj první opravdový úsměv za těch pět dnů.

„V půl osmé.“

„Tak se tam uvidíme. Měj se, José.“

„Č au, A n o. “

Padesát odstínů temnoty

15

Od: Christian Grey

Předmět: Zítřek

Datum: 8. 6. 2011, 14:27

Komu: Anastasia Steeleová

Drahá Anastasie,

v kolik Tě mám vyzvednout?

Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings, s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová

Předmět: Zítřek

Datum: 8. 6. 2011, 14:32

Komu: Christian Grey

Josého výstava začíná v půl osmé.

V kolik myslíš Ty?

Anastasia Steeleová

Asistentka pana Jacka Hydea, odpovědného redaktora SIP

Od: Christian Grey

Předmět: Zítřek

Datum: 8. 6. 2011, 14:34

Komu: Anastasia Steeleová

Fifty Shades Darker

16

Drahá Anastasie, Portland je poměrně daleko. Vyzvednul bych Tě v 17:45. Moc rád Tě uvidím. Christian Grey Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings, s.r.o. Od: Anastasia Steeleová Předmět: Zítřek Datum: 8. 6. 2011, 14:38 Komu: Christian Grey Tak zatím. Anastasia Steeleová, Asistentka pana Jacka Hydea, odpovědného redaktora SIP Ach, bože. Já uvidím Christiana. Poprvé za posledních pět dnů se mi nepatrně zvedne nálada. A dovolím si pomyslet na to, jak se asi má on.

Chybím mu? Nejspíš ne tolik jako on mně. Našel si novou sub, ať už se shánějí kdekoliv? Ta myšlenka je tak trýznivá, že ji okamžitě zaháním. Zadívám se na hromadu Jackovy korespondence, kterou musím roztřídit, a pouštím se do toho ve snaze dostat Christiana z hlavy.

Tu noc se v posteli neklidně převaluju, jak se pokouším o spánek. Je to poprvé za tu dobu, co se k němu nesnažím probrečet.

Znovu si vybavuju Christianovu tvář, když jsem ho viděla naposledy – když jsem odcházela z jeho bytu. Pronásleduje mě jeho

Padesát odstínů temnoty

17

zmučený výraz. Vzpomínám si, že nechtěl, abych odešla, což bylo dost zvláštní. Proč bych tam měla zůstávat? Vždyť jsme se ocitli ve slepé uličce. Každý z nás limitovaný svými vlastními hranicemi – já strachem z trestání a on strachem z... čeho vlastně? Z lásky?

Otáčím se na bok a pevně si k sobě tisknu polštář, přemáhá mě nesnesitelný smutek. On si myslí, že si lásku nezasluhuje. Jak si vůbec něco takového může myslet? Souvisí to nějak s jeho dětstvím? S jeho mámou, tou závislou děvkou? Takové myšlenky mě pronásledují až do časných ranních hodin, kdy úplně vyčerpaná konečně upadám do nepokojného spánku. Den se vleče a vleče a Jack mi věnuje neobvyklou pozornost. Mám dojem, že je to těmi fi alovými šaty od Kate a černými botami na vysokých podpatcích, které jsem jí ukradla ze skříně, ale dál se tím nijak zvlášť nezabývám. Opravdu budu muset s  první výplatou vyrazit na nákup oblečení. Ty šaty jsou mi teď nějak volnější než dřív, ale dělám, jako že jsem si toho nevšimla. Konečně je půl šesté a já si beru sako a kabelku. Pokouším se nějak zklidnit nervy. Já ho uvidím!

„Ty máš dnes večer rande?“ ptá se mě Jack, když na  odchodu prochází kolem mého stolu.

„Ano. Teda ne. Ne tak docela.“

V nepředstíraném zájmu zvedá jedno obočí. „Přítel?“

Rudnu. „Ne, kamarád. Vlastně, bývalý přítel.“

„No, možná bys zítra po práci chtěla zajít na drink. Máš za sebou hvězdný týden, Ano. Měli bychom to oslavit,“ usměje se a obličejem se mu mihne nějaká neidentifi kovatelná znepokojující emoce.

Strká si obě ruce do  kapes a  beze spěchu prochází dvojitými dveřmi. Mračím se na jeho vzdalující se záda. Popíjet se šéfem, je to vůbec dobrý nápad?

Fifty Shades Darker

18

Zatřepu hlavou. Nejdřív musím nějak přežít večer s  Christianem Greyem. Jak to proboha chci zvládnout? Ještě spěchám na dámy, abych na poslední chvíli udělala nějaké úpravy.

Vrhám na  sebe dlouhý kritický pohled do  velkého zrcadla na zdi. Mám obvyklou pobledlou barvu a tmavé kruhy pod najednou příliš velkýma očima. Vypadám přepadle, ztrápeně.

Ježiši, jak já bych teď chtěla umět používat make-up. Nanáším si trochu řasenky a  očních linek a  pak se štípu do  tváří  – doufám, že tím do nich vženu nějakou tu barvu. Když si potom upravím vlasy tak, aby mi volně splývaly na  záda, pořádně se nadechnu. Takhle to bude muset stačit. S nervózním úsměvem na tváři procházím halou a mávám na Claire v recepci. Myslím, že by z nás mohly být kamarádky. Jack ještě mluví s Elisabeth. Když se blížím ke  dveřím, přispěchá a  s  širokým úsměvem mi je otevírá.

„Až po tobě, Ano,“ zavrní.

„Děkuju,“ pousměju se rozpačitě.

Venku u  obrubníku čeká Taylor. Otevírá mi zadní dveře auta. Zdráhavě se ohlížím na Jacka, který mě následoval ven. Ohromeně zírá na Audi SUV.

Otáčím se a nastupuju, a tam už sedí on – Christian Grey – v šedém obleku, bez kravaty, s bílou košilí rozepnutou u krku. Spalující šedý pohled.

V tu ránu mi vysychá v puse. Vypadá úchvatně, až na to, že se na mě mračí. Ale ne!

„Kdys naposledy jedla?“ vyjíždí na  mě, když za  mnou Taylor zavře dveře.

A sakra.

„Ahoj, Christiane. Taky tě ráda vidím.“

Padesát odstínů temnoty

19

„Na  tu tvou prořízlou pusu teď nejsem zvědavý, odpověz mi.“ Očima mi vypaluje díru do hlavy.

Ty bl áh o.

„Ehm... k obědu jsem měla jogurt. Jo – a pak banán.“

„A kdys měla naposledy skutečné jídlo?“ ptá se kousavě.

Taylor si sedá na místo řidiče, startuje a řadí se do provozu.

Střelím pohledem ven a zahlédnu Jacka, jak mi mává, i když mi není jasné, jak mě může skrz ta kouřová skla vidět. Taky na  něj mávnu.

„Kdo je to?“ štěkne Christian.

„Můj šéf.“

Letmo se podívám na  to zosobnění mužské krásy sedící vedle mě a všímám si, že má přísně semknuté rty.

„Takže? Tvé poslední jídlo?“

„To tě vůbec nemusí zajímat, Christiane,“ zabrblám a  cítím se přitom nadmíru statečně.

„Zajímá mě všechno, co se tě týká. Tak povídej.“

To teda nezajímá. Frustrovaně vzdychnu a obracím oči v sloup, načež on přimhouří oči. Poprvé po dlouhé době mám chuť se smát. S vypětím sil potlačuju hihňání, co mi hrozí vybublat hrdlem. Jak se tak pokouším udržet vážnou tvář, Christianovy rysy se uvolňují a  já na  jeho nádherně vykrojených ústech zahlédnu nepatrný náznak úsměvu.

„Takže?“ upomíná mě už mírněji.

„Těstoviny alle vongole, minulý pátek,“ špitnu.

Zavírá oči a já zahlédnu, jak se mu ve tváři mihne zlost. Nebo snad lítost? „Aha,“ odtuší bezbarvě. „Vypadáš, jako bys za tu dobu zhubla přes dvě kila, možná víc. Prosím, jez, Anastasie,“ nabádá mě káravě.

Fifty Shades Darker

20

Dívám se dolů na propletené prsty v klíně. Proč se s ním musím vždycky cítit jako rozmazlené děcko?

Přesouvá se blíž a natáčí se čelem ke mně. „Jak se máš?“ ptá se stále mírným hlasem.

No, ve skutečnosti pěkně mizerně... Nutkavě polknu. „Kdybych ti řekla, že jsem v pohodě, lhala bych.“

Následuje jeho ostrý nádech. „To já taky,“ vzdychne a natáhne se pro moji ruku. „Chybíš mi,“ dodává ještě.

Ach ne. Ten dotyk, tělo na tělo.

„Christiane, já...“

„Prosím, Ano. Musíme si promluvit.“

Asi se rozbrečím. To ne. „Christiane, já... prosím... už jsem se nabrečela dost,“ šeptám a pokouším se udržet emoce pod kontrolou.

„Bejby, to ne.“ Přitahuje si mě za ruku, a dřív než se vzpamatuju, sedím mu na klíně a on mě objímá, s nosem zabořeným do mých vlasů. „Strašně moc jsi mi chyběla, Anastasie,“ vydechne.

Chtěla bych se mu vzepřít, abych si udržela aspoň nějaký odstup, ale jeho paže jsou kolem mě utažené těsně. Pevně si mě jimi tiskne k hrudi. A já se uvolňuju. Ano, přesně tady chci být. Opírám si o něj hlavu a on mě opakovaně líbá na temeno. Tohle je domov. Voní čistým prádlem, aviváží, sprchovým gelem a mou nejmilejší vůní – tou jeho. Na kratičkou chvilku si dovoluju podlehnout iluzi, že bude všechno v  pořádku. Velmi osvěžující myšlenka pro mou vyprahlou duši.

O  pár minut později zajíždí Taylor k  obrubníku, i  když jsme stále ve městě.

„Pojď,“ vybízí mě Christian a  sundává si mě z  klína, „už jsme tady.“

Cože?

Padesát odstínů temnoty

21

„Heliport  – na  střeše téhle budovy,“ ukazuje k  ní pohledem na vysvětlenou.

No jasně. Charlie Tango. Taylor mi otevírá dveře a já vystupuju. Věnuje mi laskavý úsměv; takový, po  kterém se cítím v  bezpečí. Oplácím mu ho.

„Měla bych vám vrátit ten kapesník.“

„Nechte si ho, slečno Steeleová, berte to jako dárek pro štěstí.“

Já rudnu a Christian zatím obchází auto, aby mě vzal za ruku. Na Taylora vrhá tázavý pohled a ten mu ho netečně vrací, aniž by dal cokoliv najevo.

„V devět?“ oznamuje mu Christian.

„Ano, pane.“

Se souhlasným kývnutím se Christian otáčí a vede mě skrz dvoukřídlé dveře do impozantní vstupní haly. Vychutnávám si dotek jeho velké ruky svírající tu mou, jeho dlouhých zručných prstů propletených s mými. Cítím tu známou sílu – táhne mě k němu, jsem Ikarus a on mé Slunce. Už jednou mě spálil a stejně jsem tu zas.

U  výtahů mačká tlačítko, aby jeden z  nich přivolal. Mrknu na  něj koutkem oka a  spatřím jeho tajuplný poloúsměv. Jakmile se dveře otevřou, pouští mou ruku a pokyne mi dovnitř. Výtah se zavírá a já risknu další letmý pohled. Taky se na mě dívá, jeho šedé oči ožívají... a je to tu, vzduch mezi námi se plní napětím. Hmatatelným. Skoro ho cítím, jak mezi námi pulsuje a táhne nás k sobě.

„Páni,“ vydechnu, když mě krátce přemůže intenzita té hluboce zakořeněné primitivní přitažlivosti.

„Taky to cítím,“ broukne se zastřeným pronikavým pohledem.

Útroby mi zaplavuje čirá touha, temná a vražedná. Christian mě znovu bere za ruku, palcem mě hladí po kloubcích prstů – a všechny svaly v podbřišku se mi pevně a příjemně sevřou.

Fifty Shades Darker

22

U všech svatých. Jak to, že má na mě pořád takový vliv?

„Prosím, nekousej si ten ret, Anastasie,“ šeptá.

Zvedám k němu pohled a pouštím ret. Chci ho. Teď hned, v tomhle výtahu. Jak by taky ne?

„Ty víš, co to se mnou dělá,“ zamumlá.

No teda, i já mám na něj pořád vliv. Má vnitřní bohyně ukončuje svůj pětidenní truc.

Najednou se otevírají dveře, narušují kouzlo okamžiku a my se ocitáme na  střeše. Opírá se do  nás vítr a  mně je navzdory černému sáčku zima. Christian mi dává ruku kolem pasu, tiskne si mě k sobě a oba společně spěcháme k Charlie Tango, která stojí uprostřed heliportu a pomalu otáčí listy vrtule.

Vyskakuje z  ní vysoký blonďák v  tmavém obleku s  ostře řezanými rysy a v hlubokém předklonu běží až k nám. Podává si ruku s Christianem a zařve, aby přehlušil hluk rotoru:

„Připravena k odletu, pane. Je celá vaše!“

„Prošel jste všechny kontroly?“

„Ano, pane.“

„Vyzvednete ji kolem půl deváté?“

„Ano, pane.“

„Taylor na vás čeká před budovou.“

„Děkuju, pane Greyi. Šťastný let do Portlandu. Madam.“ A zasalutuje mi.

Aniž by mě Christian pustil, kývne, sklání se a vede mě ke dveřím helikoptéry.

Jakmile jsme uvnitř, pevně mě upíná do pásů a silně je utahuje. Obdaří mě svým vědoucím pohledem a tajemným úsměvem.

„Tohle tě udrží na  místě,“ prohlašuje spokojeně. „Musím přiznat, že se mi v těchhle postrojích velmi líbíš. Ničeho se nedotýkej.“

Padesát odstínů temnoty

23

V  obličeji nabírám nachově rudou a  on mě, dřív než mi podá sluchátka, pohladí ukazováčkem po tváři. Taky bych se tě ráda dotkla, ale ty mi to nedovolíš, mračím se na něj. A i kdyby – zapnul ty pásy tak pevně, že se sotva pohnu.

Sedá si na  své místo a  sám se poutá, pak začíná procházet předletovou kontrolou. Působí přitom tak kompetentně. Je to hrozně sexy. Nasazuje si sluchátka, mačká startér a rotor začíná ohlušujícím způsobem zrychlovat.

Christian se otáčí a  upřeně se na  mě zadívá. „Jsi připravená, bejby?“ zazní mi ozvěna jeho hlasu ve sluchátkách.

„Jsem.“

Předvádí svůj chlapecký úsměv. Páni  – už pěkně dlouho jsem ho nezahlédla.

„Věži Sea-Tac, tady Charlie Tango – Tango Echo Hotel, připraven ke  vzletu směr Portland přes PDX. Prosím potvrďte, přepínám.“

Odpovídá mu odosobněný hlas letové kontroly a udílí nám instrukce.

„Věži, rozumím, Charlie Tango připraven a  vzlétá.“ Christian přepíná další dvě páčky, v rukou svírá řídicí páku a helikoptéra se měkce vznáší k večernímu nebi.

Seattle a  můj žaludek klesají někam pod nás... a  tam je toho k vidění!

„Svítání už jsme dostihli, Anastasie, teď je na  řadě soumrak,“ ozývá se ze sluchátek. Otáčím se a zírám na něj s otevřenou pusou.

No tohle? Jak je možné, že dokáže říkat ty nejromantičtější věci? Usmívá se na mě a já si nemůžu pomoct a plaše mu ten úsměv vracím.

„Kromě zapadajícího slunce se v  tuhle dobu dají vidět i  další věci,“ prohodí.

Fifty Shades Darker

24

Když jsme posledně přilétali do  Seattlu, byla tma, zato tahle večerní scenérie je velkolepá, doslova nadpozemská. Už jsme nad nejvyššími budovami a stoupáme výš a výš.

„Támhle je Escala,“ ukazuje směrem k ní. „Tam Boeing – a právě teď vidíš Space Needle.“

Natahuju krk. „Tam jsem nikdy nebyla.“

„Vezmu tě tam – můžeme se tam najíst.“

Cože? „Christiane, vždyť jsme se rozešli.“

„Já vím. I tak tě tam můžu vzít. A nakrmit tě,“ vrhá na mě významný pohled.

Jen potřásám hlavou, abych vzápětí zrudla. Radši se rozhoduju pro nekonfl iktní přístup. „Je tu moc krásně, děkuju.“

„Působivé, že?“

„Působivé je, že tohle dokážeš.“

„Á, lichotící slečna Steeleová... Ale já jsem muž mnoha dovedností.“

„Toho jsem si plně vědoma, pane Greyi.“

S uculením se na mě ohlédne a já se poprvé za posledních pět dnů uvolním... trochu. Třeba to nebude tak zlé.

„Jak je v nové práci?“

„Dobře, děkuju. Je zajímavá.“

„A co tvůj šéf ?“

„Eh, v pohodě.“ Jak bych asi Christianovi vykládala, že mě Jack lehce znervózňuje?

Otáčí se a pronikavě se na mě zahledí.

„Co se děje?“ ptá se pak.

„No, kromě toho, co je zjevné, nic.“

„Zjevné?“

„Ach jo, Christiane, ty jsi někdy tak natvrdlý.“

Padesát odstínů temnoty

25

„Natvrdlý? Já? Nejsem si jistý, jestli se mi líbí váš tón, slečno Steeleová.“

„Tak ať.“

Rty se mu stáčí do úsměvu. „Ta tvoje prořízlá pusa mi scházela.“

Zalapám po dechu a mám chuť na něj houknout: To tys mi scházel – a celý – ne jenom tvoje pusa! Ale držím se, a jak míříme dál na  jih, zahledím se ven skrz skleněnou kouli, která tvoří čumák Charlie Tango. Soumrak teď máme po pravici a slunce je nízko nad horizontem – obrovské, ohnivě rudé – a já jsem znovu Ikarus, le- tím až příliš blízko. Soumrak nás provází celou cestu ze Seattlu. Nebe je teď opálové, růžová na něm přirozeně přechází v modrozelenou a vzájemně se prolínají tak, jak to dokáže naaranžovat jen matka příroda. Je jasný svěží večer a světla Portlandu se v něm třpytí a mihotají, vítají nás, když Christian usazuje stroj na heliport. Jsme na střeše té zvláštní portlandské budovy z pálených cihel, ze které jsme vzlétali před třemi týdny.

Ježiši, jako by to bylo včera. A přesto mám pocit, že Christiana znám celé věky. Zastavuje motor Charlie Tango, vypíná nejrůznější knofl íky, takže se přestává točit vrtule, a já najednou slyším ve sluchátkách svůj vlastní dech. Hmm. Na  okamžik mi to připomíná ten zážitek s Th omasem Tallisem. Cítím, jak blednu – na tohle teď opravdu nechci myslet.

Christian si sundává pásy a naklání se, aby rozepnul i ty moje.

„Užila jste si ten let, slečno Steeleová?“ ptá se mě měkce, šedé oči mu přitom svítí.

„Ano, děkuji, pane Greyi,“ odpovídám zdvořile.

„Tak se pojďme podívat na fotky toho chlapce.“ Podává mi ruku a já ho za ni beru a následuju ho ven z Charlie Tango.

Fifty Shades Darker

26

Přichází k  nám šedovlasý muž s  bradkou a  širokým úsměvem a já v něm poznávám toho důchodce, co tu byl i posledně.

„Joe,“ usměje se Christian, pouští mě a vřele mu potřásá rukou. „Opatrujte ji tu pro Stephana. Bude tu tak kolem osmé, deváté.“

„Provedu, pane Greyi. Madam,“ kývne na mě. „Dole je přistavené vaše auto, pane. Jo, a výtah nefunguje, musíte to vzít po schodech.“

„Děkuju, Joe.“

Christian mě znovu bere za ruku a odvádí k požárnímu schodišti.

„Máš štěstí, že jsou to jenom tři patra. V těch podpatcích,“ brblá nelibě.

Není možná.

„Tobě se snad ty boty nelíbí?“

„Líbí se mi strašně moc, Anastasie.“ Najednou mu těžkne pohled a  já mám pocit, že se chystá říct ještě něco, jenže se zaráží. „Pojď. Vezmeme to pěkně pomalu. Nechci, abys spadla a  zlomila si vaz.“ Řidič nás veze do galerie a my sedíme a mlčíme. Úzkost se mi vrací v plné síle a já si najednou uvědomuju, že náš společný let v Charlie Tango byl pouhým okem hurikánu. Christian je zamlklý, zadumaný... snad dokonce znepokojený; naše předešlá odlehčená nálada se někam vypařila. Je toho tolik, co bych chtěla říct, jenže tahle jízda je na to příliš krátká. Christian upírá zamyšlený pohled ven z auta.

„José je jenom kamarád,“ utrousím tiše.

Christian se otáčí a upřeně se na mě zadívá, pohled temný, střežený, nedává najevo vůbec nic. A jeho ústa – ach, ta ústa, jak znepokojující. Nechtíc si vybavuju, jak se mě dotýkala – všude. A cítím, jak se mi rozehřívá kůže. Christian si zachmuřeně poposedá.

Padesát odstínů temnoty

27

„Ty tvoje překrásné oči vypadají najednou až moc velké, Anastasie. Prosím, slib mi, že budeš jíst.“

„Jistě, Christiane, budu jíst,“ odpovídám tak nějak automaticky, bezmyšlenkovitě.

„Myslím to vážně.“

„Skutečně?“ nedokážu potlačit posměšný tón. Teda upřímně, to jeho sebevědomí – sebevědomí muže, kvůli kterému jsem si v posledních pár dnech prošla peklem. Ne, tak to vlastně nebylo. To já sama se do  toho pekla uvrhla. Ne, byl to on. Zatřepu hlavou, zmatená.

„Nechci se s tebou hádat, Anastasie. Chci tě zpátky a chci, abys byla zdravá,“ domlouvá mi mírně.

Co prosím? Co má zas tohle znamenat?

„Ale vždyť se nic nezměnilo.“ Máš pořád svých padesát odstínů šedi.

„Promluvíme si o tom cestou zpátky. Už jsme tady.“

Auto zastavuje před galerií, Christian ho opouští a nechává mě tam sedět, neschopnou jediného slova. Otevírá mi dveře a  já vystupuju.

„Proč to děláš?“ promluvím hlasitěji, než jsem čekala.

„Proč dělám co?“ zeptá se zaraženě.

„Něco nakousneš a pak to nedokončíš.“

„Anastasie, už jsme tady. Tam, kde jsi chtěla být. Pojďme nejdřív dodělat tohle a pak si promluvíme. Nějak zvlášť nestojím o scénu na ulici.“

Celá rudá se rozhlížím kolem. Má pravdu. Je tu trochu rušno. S pevně semknutými rty se vracím k jeho upřenému pohledu.

„Jak chceš,“ zabrblám a on mě bere za ruku a odvádí dovnitř.

Ocitáme se v přebudovaném skladišti – cihlové zdi, podlahy z  tmavého dřeva, bílé stropy a  bílá potrubí. Je to tu vzdušné

Fifty Shades Darker

28

a moderní. Pohybuje se tu pár lidí upíjejících víno a kochajících se Josého pracemi. Na malý okamžik se mé problémy rozplývají – to když si uvědomuju, že si José splnil svůj sen. Skvělá práce, José!

„Dobrý večer, vítejte na  výstavě Josého Rodrigueze,“ zdraví nás dívka v černém s velmi krátkými hnědými vlasy, jasně červenou rtěnkou a obrovskými kruhy v uších. Přejíždí mě zběžným pohledem, potom věnuje jeden mnohem delší, než je nezbytně nutné, Christianovi a  růžolící a  lehce pomrkávající se zase podívá na mě.

Cítím, jak se mi stahuje obočí. Ten je můj – teda aspoň byl. Urputně se snažím na ni nemračit. Když na mě konečně zaostří, znovu zamrká.

„Jo to jsi ty, Ano! Jsme zvědaví, co tomu budeš říkat.“ S potutelným úsměvem mi podává brožuru a směruje mě ke stolu s pitím a jednohubkami.

Odkud zná moje jméno?

„Ty ji znáš?“ mračí se Christian.

Zavrtím hlavou, stejně zmatená jako on.

Neurčitě pokrčí rameny. „Co chceš pít?“

„Dám si sklenku bílého, děkuju.“

Významně pozvedne obočí, ale udrží jazyk za zuby. Pak odchází ke stolu s pitím.

„Ano!“

Skrz dav lidí se ke mně prodírá José.

Ty bl áh o ! On má na sobě oblek. Vypadá moc dobře a zářivě se na mě usmívá. Balí si mě do náruče a pořádně mě k sobě mačká. A  já mám co dělat, abych nepropukla v  pláč. Je to můj kamarád, můj jediný kamarád, teď když je Kate pryč. Do očí se mi tlačí slzy.

Padesát odstínů temnoty

29

„Ano, jsem tak rád, že jsi dorazila,“ vydechne mi do ucha. Pak se ale zaráží a najednou si mě za ramena drží na délku paží a zkoumá mě pohledem.

„Co je?“ kníknu.

„Hej, jsi v pořádku? Vypadáš... no, vypadáš jinak. Dios mio, nezhublas nějak?“

Rozmrkávám slzy. „José, jsem v pohodě. Jen jsem šťastná, že se ti to povedlo.“ Do háje – teď snad budu brečet i kvůli němu. „Gr atu - luju ti k výstavě.“ Když v té důvěrně známé tváři zahlédnu starost, zakolísá mi hlas, ale vím, že se musím držet.

„Jak ses sem dostala?“ zajímá se.

„Hodil mě sem Christian,“ podotýkám, najednou nesvá.

„Aha.“ Josému tuhne úsměv a pouští mě. „Kde ho máš?“ tvrdne mu výraz.

„Támhle, šel nám pro pití,“ kývnu Christianovým směrem a zahlédnu, jak s někým ve frontě zdvořile konverzuje. Zrovna se na mě letmo podívá a  naše oči se setkávají. V  tom okamžení jsem jako paralyzovaná, zírám na toho neskutečně nádherného muže, který mi svůj pohled stejně intenzivně oplácí a  přidává k  němu nějaké neuchopitelné sdělení. Tak žhavé a spalující, že se v sobě navzájem na chvíli ztrácíme.

U všech svatých... A tenhle chlap mě chce zpátky. Hluboko uvnitř mého nitra se zvolna rozvíjí pocit štěstí, jako ranní květy za svítání.

„Jo, Ano!“ vytrhává mě José ze zamyšlení a  vleče mě zpátky do  reality. „Jsem fakt rád, že jsi přišla  – a  poslouchej, asi bych tě měl varovat...“

Ale najednou ho utne slečna Velmi Krátký Sestřih A Rudá Rtěnka. „José, přišla za  tebou ta novinářka z  Portland Printz. Pojď.“ Zdvořile se na mě usměje.

Fifty Shades Darker

30

„To je bomba, co? Ta sláva...“ zubí se na mě José a já nemůžu jinak, než mu to vrátit – je tak šťastný. „Ještě si tě najdu, Ano.“ Dává mi pusu na tvář a pak už sleduju, jak odchází směrem k mladé ženě stojící vedle vytáhlého fotografa.

Josého fotografi e jsou všude, v  některých případech dokonce zvětšené na  velká plátna. Jsou tu černobílé i  barevné. Na  mnoha z  nich jsou nadpozemsky krásné krajiny. Jedna z  nich, pořízená blízko jezera ve  Vancouveru, znázorňuje brzký večer. Narůžovělá obloha se odráží od klidné vodní hladiny. Na okamžik mě ten poklid a pohoda do sebe vtahují. Je to dechberoucí.

Připojuje se ke mně Christian, a tak se rychle zhluboka nadechnu a polknu – snažím se znovu získat trochu té rovnováhy. Podává mi sklenici bílého vína.

„Splňuje tvé představy?“ Můj hlas už zní skoro normálně.

Tázavě se na mě podívá.

„To víno.“

„Ne. Ale to se na podobných událostech stává zřídka. Ten chlapec je talentovaný, co?“ obdivuje snímek s jezerem.

„Proč myslíš, že jsem ho oslovila, aby tě fotil?“ neubráním se pyšnému tónu. Aniž by hnul brvou, sjede pohledem z fotky na mě.

„Christian Grey?“ Přistupuje k němu fotograf z Portland Printz. „Mohl bych si vás vyfotit, pane?“

„Jistě.“ Christian maskuje svůj nelibý výraz. Já o krok ustupuju, ale on mi hmátne po ruce a přitahuje si mě k sobě. Fotograf na nás zůstává civět, nedaří se mu skrýt překvapení.

„Děkuji, pane Greyi.“ Dělá si hned několik snímků. „Slečna...?“ zjišťuje pak.

„Steeleová,“ zamumlám.

„Děkuji, slečno Steeleová.“ A peláší pryč.

Padesát odstínů temnoty

31

„Hledala jsem na internetu nějakou fotku, kde bys byl s přítelkyní. A nenašla jsem žádnou. To proto si Kate myslela, že jsi gay.“

Christianovi se vlní rty v úsměvu. „No jo, to tu indiskrétní otázku vysvětluje. Ne, já nerandím, Anastasie – jenom s tebou. Ale to přece víš.“ Z očí mu sálá upřímnost.

„Takže tys nikdy nebral svoje...“ nervózně se rozhlédnu, „...sub ven?“

„Někdy ano. Ale ne na rande. Na nákupy, víš jak...“ krčí rameny, aniž by ze mě spustil pohled.

Aha, takže jen Červená mučírna a jeho byt. Nemám představu, jak bych se teď měla cítit.

„Jenom s tebou, Anastasie,“ opakuje šeptem.

Červenám a  skláním zrak ke  svým prstům. Takže mu na  mně záleží – způsobem jemu vlastním.

„No, každopádně ten tvůj kamarád vypadá spíš na krajinky než na  portréty. Trochu se tu porozhlédneme.“ Podává mi ruku a  já do ní vklouznu dlaní.

Procházíme kolem několika dalších snímků a  já zaznamenávám, jak mě kývnutím hlavy zdraví nějaký pár. Věnují mi dva široké úsměvy, jako by mě znali. To bude tím, že jsem s Christianem. Ale pak se objevuje mladík, který mě bezostyšně okukuje. To je zvláštní.

Zahýbáme za  roh  – a  tam mi dochází, proč jsem se stala středem takové pozornosti. Na  protější stěně visí sedm obrovských portrétů... a na všech jsem já.

Nehnutě na ně zírám, naprosto omráčená, z tváří mi mizí veškerá krev. Vidím sebe samu; jak špulím pusu, směju se, mračím, vážná, veselá. Všechny snímky focené jako detaily, černobílé.

No to mě podrž! Vybavuju si, jak se kolem mě José při několika příležitostech motal s foťákem v ruce, když zašel na návštěvu, nebo když

Fifty Shades Darker

32

jsem mu dělala šoféra a asistentku fotografa. Tenkrát jsem si myslela, že prostě fotí. Nenapadlo mě, že dělá tak zákeřné momentky.

Zvedám oči k Christianovi, který stojí jako přikovaný a těká pohledem od jednoho snímku k druhému.

„Zdá se, že nejsem jediný,“ poznamená neurčitě a pevně semkne rty.

Myslím, že je naštvaný. To snad ne.

„Omluv mě,“ řekne a  na  okamžik do  mě zabodne pronikavě šedý pohled. Otáčí se na patě a míří k recepci. Copak ho žere teď? Fascinovaně sleduju, jak se vzrušeně baví s Krátkými Vlasy A Rudou Rtěnkou. Pak loví peněženku a tahá z ní kreditku.

A sakra. Určitě jeden z nich kupuje.

„Hele, to ty jsi ta múza. Ty fotky jsou úžasný,“ vyplaší mě nějaký kluk s blonďatou kšticí. Vtom ucítím ruku na lokti – Christian už se vrátil.

„Ty máš ale štěstí, chlape,“ šklebí se na  něj Blonďatá Kštice. Christian ho umrtvuje mrazivým pohledem.

„To jistě mám,“ pronáší temně a stahuje si mě k sobě.

„Že tys právě jednu z nich koupil?“ vyzvídám.

„Jednu z nich?“ odfrkne si, aniž by si je přestal prohlížet.

„Koupil jsi víc než jednu?“

Převrací oči. „Koupil jsem je všechny, Anastasie. Nechci, aby je očumovalo kdejaký individuum ve své noře.“

Mám nutkání se začít smát. „Takže to radši budeš dělat sám?“ podotýkám uštěpačně.

Zakaboní se na  mě, vyvedený z  míry mou drzostí, ale pak už vidím, jak se snaží skrýt pobavení.

„Na rovinu? Jo.“

„Zvrhlíku,“ artikuluju na něj bezhlesně a skousnu si spodní ret, abych zadržela zrádný úsměv.

Padesát odstínů temnoty

33

V údivu otevírá pusu; teď už je jasné, že se taky baví. Zamyšleně si promne bradu.

„Takové nařčení nemohu popřít, Anastasie,“ potřásá hlavou a ta dobrá nálada mu rozehřívá oči.

„Rozebrala bych to s tebou víc do hloubky, ale podepsala jsem Dohodu o mlčenlivosti.“

Povzdechne si, nespouští ze mě svůj uhrančivý pohled, který najednou hrubne. „Co všechno bych chtěl dělat s  tou tvou prořízlou pusou,“ zapřede.

Zalapám po  dechu  – vím přesně, co má na  mysli. „Ty jsi ale sprosťák.“ Snažím se znít šokovaně a  taky se mi to daří. Copak nemá vůbec žádné zábrany?

Pobaveně se uculí, ale pak zvážní.

„Na těch fotkách vypadáš velmi uvolněně, Anastasie. Moc často tě tak nevídám.“

Co to zas...? Páni! Změna tématu, a  nelogická – z  hravého je najednou vážné.

Cítím, jak se mi hrne krev do  obličeje, a  tak se radši zadívám na své ruce. Jenže on mi zvedá bradu a já se při doteku jeho dlouhých prstů neubráním tichému vzdechu.

„Chtěl bych, aby ses se mnou cítila taky tak uvolněně,“ šeptá. Po smíchu ani památky.

A já znovu vnímám, jak se ve mně probouzí radost. Ale jak to? Vždyť jsou tu ty jeho problémy.

„Budeš mě muset přestat děsit, jestli to opravdu chceš,“ vyhrknu příkře.

„A ty se budeš muset naučit komunikovat a říkat mi, co cítíš,“ odpálí mě a šlehne po mně očima.

Zhluboka se nadechnu.

Fifty Shades Darker

34

„Christiane, tys mě chtěl jako svou sub. A  to je ta potíž. Vězí už v  defi nici slova submisivní  – ty sám jsi mi o  tom jednou psal v  mailu.“ Dělám malou odmlku, abych si vzpomněla, jak to bylo. „Myslím, že to byla synonyma, cituji: poddajný, povolný, ochotný, pasivní, rezignovaný, trpělivý, poslušný, krotký, ovladatelný. Původně se ode mě očekávalo, že se na tebe nebudu ani dívat. Že na  tebe nepromluvím, dokud k  tomu nedostanu svolení. Tak cos čekal?“ zasyčím na něj.

Překvapeně zamrká. Vrásky na nakrčeném čele se mu ještě víc prohlubují, když pokračuju dál:

„Být s  tebou je hrozně matoucí. Na  jednu stranu si nepřeješ, abych ti odporovala, ale pak máš rád mou prořízlou pusu. Chceš mou poslušnost, až na to, že ji vlastně nechceš, abys mě mohl trestat. Když jsem s tebou, tak zkrátka nevím, kde je nahoře a kde dole.“

Přivírá oči. „Trefa do  černého jako obvykle, slečno Steeleová,“ poznamenává ledově. „Pojď, zajdeme si někam na jídlo.“

„Jsme tu teprve půl hodiny.“

„Vidělas fotky, mluvila s tím klukem.“

„Jmenuje se José.“

„...mluvila jsi s Josém, který se ti, když jsem ho viděl posledně, snažil strčit jazyk do  pusy, přestože ti bylo špatně a  bylas opilá,“ zavrčí.

„A který mě nikdy neuhodil,“ vyštěknu jedovatě.

Zle se na  mě zamračí, rozčilení mu zvolna prosakuje každým pórem. „To byla podpásovka, Anastasie,“ ucedí hrozivě.

Já rudnu a Christian si rozčileně zajíždí rukou do vlasů. Vzdorovitě mu oplácím upřený pohled.

„Beru tě na něco k jídlu. Ztrácíš se mi před očima. Najdi toho kluka, rozluč se.“

Padesát odstínů temnoty

35

„Prosím, můžeme tu ještě zůstat?“

„Ne. Jdi. Hned. A rozluč se.“

Zlostně na něj zahlížím, v žilách se mi vaří krev. Pan Zatraceně Posedlý Kontrolou. Zlost je fajn. Rozhodně lepší než sebelítost.

Odvracím se od něj a rozhlížím po Josém. Mluví se skupinkou nějakých dívek. Vydávám se k němu, pryč od Stína. Copak musím skákat, jak on píská, jenom proto, že mě sem přivezl? Co si o sobě kčertu myslí?

Holky hltají každé Josého slovo. Když k  nim přicházím, jedna z nich se zajíkne. Nepochybně mě poznala podle těch fotek.

„José...“

„Copak, Ano? Omluvte mě, dámy,“ usměje se na ně a dává mi ruku kolem pasu. A mě tak nějak potěší, že tu José bez mrknutí oka ohromuje ženské.

„Vypadáš rozčileně,“ řekne.

„Už musím jít,“ bručím rozmrzele.

„Vždyť jsi teď přišla.“

„Já vím, ale Christian se už potřebuje vrátit. Ty fotky jsou fantastické, José – máš úžasný talent.“

Úplně se rozzáří. „Strašně rád jsem tě viděl.“

Vtahuje mě do  své medvědí náruče a  přitom mě pootáčí tak, že přes galerii vidím na Christiana. Tváří se dopáleně a já si uvědomuju, že je to kvůli tomu, že jsem v  Josého náručí. Takže velmi vypočítavým pohybem ovíjím Josému paže kolem krku. Mám dojem, že Christian každou chvíli vyletí z  kůže. Jeho pohled nevěstí nic dobrého, když se pomalu blíží naším směrem.

„Díky, že jsi mě upozornil na ty fotky,“ postěžuju si Josému.

„A sakra. Promiň, Ano – měl jsem ti to říct. Líbí se ti vůbec?“

Fifty Shades Darker

36

„Eh... ani nevím,“ odpovídám popravdě, vykolejená jeho otázkou.

„No, už jsem je všechny prodal, takže někomu se určitě líbí. Super, co? Jsi holka z plakátu.“ Svírá mě ještě silněji a naštěstí nevidí Christiana, který mě probodává hrozivým pohledem, zatímco se k nám stále přibližuje.

José mě pouští. „Tak už se nezlob, Ano. Á, pane Greyi, dobrý večer.“

„Pane Rodriguezi, velmi působivé.“ Ledová zdvořilost z Christiana přímo odkapává. „Je mi líto, že se nemůžeme zdržet, my dva se už musíme vrátit zpátky do Seattlu. Anastasie?“ Velmi nenápadně zdůrazní slova „my dva“ a přitom mě bere za ruku.

„Tak ahoj, José. A ještě jednou gratuluju.“ Stihnu mu dát rychlou pusu na tvář, a dřív než se vzpamatuju, vleče mě Christian ven na ulici. Vím, že to v něm pěkně vře, jenže ve mně taky.

Venku se spěšně rozhlíží po  ulici. Vyráží doleva, ale najednou mě vtahuje do nějaké uličky a tam mě nečekaně tlačí ke zdi. Prudce bere můj obličej do dlaní a nutí mě pohlédnout do jeho žhnoucích odhodlaných očí.

Zalapám po  dechu a  on se na  mě vrhá a  začíná mě neurvale líbat. Zuby nám o sebe vzájemně křísnou a hned nato mi vráží jazykem do pusy.

Touha ve  mně vybuchuje jako ohňostroj na  Den nezávislosti. Vracím mu polibek se stejnou intenzitou, prsty mu zatínám do vlasů a hrubě ho za ně tahám. Zasténá. Je to hluboký, smyslný hrdelní zvuk, který mi rozvibruje celé tělo. Rukou mi sjíždí dolů po trupu až pod hýždě a skrz látku fi alových šatů mi zarývá prsty do masa.

Hrnu do  našeho polibku veškerou zlost a  srdcebol posledních několika dnů, poutám ho jím k sobě. A náhle mi to dochází – v tom okamžiku oslepující vášně –, že on dělá to samé, on se cítí stejně.

Padesát odstínů temnoty

Odtrhává se ode mě, těžce lapá po dechu. Z očí mu sálá chtíč, jenom z toho pohledu se mi vzněcuje už tak dost žhavá krev v žilách. Sama dýchám otevřenou pusou, jak se snažím dostat do plic drahocenný vzduch.

„Jsi. Jenom. Moje...“ cedí skrz zuby každé slovo zvlášť. Pouští mě a ustupuje, předklání se a rukama zapírá o kolena, jako by právě uběhl maraton. „Pro lásku boží, Ano.“

Opírám se o zeď, celá zadýchaná, a snažím se zkrotit bouřlivou reakci vlastního těla, pokouším se znovu nabýt jakous takous rovnováhu.

„Omlouvám se,“ zašeptám, když se mi konečně trochu zklidní dech.

„To bych si vyprosil. Vím, o co ses tam snažila. Ty toho fotografa chceš, Anastasie? Sama mu očividně nejsi lhostejná.“

Rudnu, jestli je to ještě víc možné, a  vrtím hlavou. „Ne. Je to jenom kamarád.“

„Celý svůj dospělý život se snažím vyhnout jakýmkoliv extrémním emocím. A  ty teď... ty ve  mně vyvoláváš pocity, jaké jsem nikdy předtím nezažil. A  to je hrozně...“ vraští čelo, jak se snaží najít to správné slovo, „...zneklidňující. Mám rád kontrolu, Ano, ale s tebou se prostě...“ narovnává se a zapichuje do mě pronikavý pohled, „...někam vypaří.“ Neurčitě máchne pažemi do  vzduchu a s těžkým povzdechem si plynule zajede prsty do vlasů. Nakonec mě bere za ruku.

„Pojď, musíme si promluvit a ty se musíš najíst.“

Kapitola 2

Vede mě do malé útulné restaurace.

„Tohle bude muset stačit,“ zabrblá. „Nemáme moc času.“

Mně se ta restaurace zdá v pohodě. Jsou tu dřevěné židle a látkové ubrusy. Stěny jsou ve stejné barvě, jakou má Christian v herně  – temně krvavě rudé. Po  zdech tu mají náhodně rozmístěná pozlacená zrcadla a na stolech bílé svíčky a malé vázičky s růžemi. V pozadí tiše pěje Ella Fitzgeraldová o té věci, které se říká láska. Vlastně to je velmi romantické.

Číšník nás odvádí ke  stolu pro dva v  malém výklenku a  já si sedám, celá nesvá z toho, co se mi Christian chystá sdělit.

„Máme málo času,“ oznamuje Christian číšníkovi, když se usazujeme. „Takže si dáme bift ek, středně propečený, omáčku Béarnais, pokud ji máte, hranolky a k tomu něco zeleného – cokoliv, co kuchař má. A přineste mi vinný lístek.“

„Jistě, pane.“ Číšník, evidentně zaskočený Christianovým chladným a  úsporným vystupováním, rychle prchá. Christian si pokládá BlackBerry na stůl.

Ježiši, copak si nesmím ani vybrat?

Padesát odstínů temnoty

39

„Co když já steak nechci?“

Povzdechne si. „Nezačínej s tím, Anastasie.“

„Nejsem malý dítě, Christiane.“

„Tak se tak nechovej.“

Jako by mi vlepil pohlavek. Zaraženě zamrkám. Takže takhle to bude probíhat – nervózní napjatá konverzace, i  když ve  velmi romantickém prostředí, ale určitě se nebudou konat žádná srdce ani květiny.

„Chovám se jako dítě, protože nechci steak?“ odseknu a pokouším se skrýt ublížený tón.

„Ne. Proto, že jsi mě schválně donutila žárlit. To je dětinské. To nemáš žádnou úctu k citům toho svého kamaráda, že ho takhle taháš za nos?“

Vrací se číšník s  vinným lístkem a  Christian tiskne rty, až mu z nich zbývá jenom tenká čárka, a rozzlobeně si mě měří.

Cítím, jak se mi valí krev do tváří – na to jsem nepomyslela. Chudák José – rozhodně jsem mu nechtěla dávat planou naději. Najednou je mi trapně. Christian má pravdu, to ode mě bylo bezohledné.

Zadívá se do vinného lístku.

„Chtěla bys vybrat víno?“ ptá se mě s vyzývavě zvednutým obočím. Zosobněná arogance – moc dobře ví, že se ve víně nevyznám.

„Vyber ho ty,“ odpovídám zatvrzele.

„Dvě sklenky Barossa Valley Shiraz, prosím.“

„Ehm, toto víno prodáváme pouze po láhvích, pane.“

„Tak nám dejte láhev,“ štěkne Christian.

„Pane.“ Číšník se krotce vytrácí. Ani se mu nedivím.

Zamračím se na  Stína. Co ho štve? Jistě, pravděpodobně já. Někde v  hlubinách mé duše se ospale probouzí vnitřní bohyně a s úsměvem se protahuje. Nějakou dobu teď spala.

Fifty Shades Darker

40

„Jsi hrozně nabroušený.“

Netečně mě pozoruje. „To by mě zajímalo, proč asi.“

„Hlavní je, že jsi pro tu důvěrnou a  upřímnou diskuzi o  budoucnosti zvolil ten správný tón, že?“ usměju se na něj sladce.

Zase semkne rty, ale pak se mu jakoby zdráhavě zvedají koutky a já vím, že se snaží potlačit úsměv.

„Omlouvám se,“ pronáší.

„Omluva se přijímá. A já ti mohu s potěšením oznámit, že se ze mě od té doby, co jsme spolu jedli naposledy, nestal vegetarián.“

„Jenže to taky bylo naposledy, co jsi vůbec něco jedla, takže je to tvé tvrzení sporné.“

„A je to tu zas. To slovo... sporné.“

„Sporné,“ vydechne a  v  očích mu zajiskří pobavení. Pak si ale prohrábne vlasy a  zvážní. „Ano, když jsme spolu mluvili naposledy, opustilas mě. Jsem teď trochu nervózní. Řekl jsem ti, že tě chci zpátky, a tys řekla... neřeklas nic.“ Soustředěně mě sleduje, plný očekávání. Jeho upřímnost je vražedně odzbrojující. Co mu na to říct?

„Chyběl jsi mi... opravdu moc, Christiane. Těch posledních pět dnů bylo... složitých.“ Polknu. V krku se mi utváří knedlík, když si vzpomenu na spalující muka, kterýma jsem si prošla, co jsem od něj odešla. Uplynulé dny byly nejhorší v mém životě. Těm se nic nevyrovná. Jenže pak do mě vráží realita a chytá mě do svých osidel.

„Ale za tu dobu se nic nezměnilo. Nemůžu ti být tím, co chceš,“ protlačím šeptem skrz ten knedlík, co mám v krku.

„Ale ty jsi tím, co chci,“ přesvědčuje mě mírně.

„Ne, Christiane, to teda nejsem.“

„Chápu, že jsi zneklidněná tím, co se stalo posledně. Choval jsem se jako hlupák, a  ty... Ty taky. Proč jsi nepoužila únikové slovo?“ Tón jeho hlasu se při posledních slovech mění, stává se vyčítavým.

Padesát odstínů temnoty

41

Cože? Počkat – změna směru. Rudnu a vystrašeně zamžikám.

„Tak mi odpověz.“

„Já nevím. Bylo toho na mě moc. Snažila jsem se být taková, jakou jsi mě chtěl mít, snažila jsem se vydržet tu bolest a po nějakých slovech jsem ani nevzdechla. Prostě jsem... zapomněla,“ hlesnu zahanbeně a omluvně pokrčím rameny.

Ježkovy zraky – možná jsme se mohli všemu tomu srdcebolu vyhnout.

„Tys zapomněla?!“ zděšeně lapá po dechu, oběma rukama se chytá hrany stolu a vraždí mě pohledem. Celá se pod ním scvrkávám.

A kruci! Už zase zuří. Má vnitřní bohyně mě taky zlostně probodává očima. Vidíš, můžeš si za to sama!

„Jak ti mám věřit?“ řekne tiše. „Jak ti vůbec můžu věřit?“

Přichází číšník s  vínem. Sedíme a  zíráme na  sebe, modré oči do šedých. Mlčky se topíme ve výčitkách, zatímco číšník zbytečně teatrálně otevírá víno a nalévá ho do Christianovy sklenky. Christian se pro ni automaticky natahuje a usrkává.

„Vyhovuje,“ schvaluje odměřeně.

Číšník nám opatrně plní skleničky, a  jakmile postaví láhev na stůl, volí urychlený ústup. Christian ze mě po celou tu dobu nespustil oči. Uhýbám pohledem jako první, beru si víno a důkladně upíjím. Sotva vnímám, co mám na jazyku.

„Tak to je mi líto,“ zakuňkám, protože se najednou cítím hloupě. Odešla jsem, protože jsem si myslela, že jsme nekompatibilní, ale teď se ukazuje, že jsem ho mohla zastavit.

„Co ti je líto?“ vyhrkne znepokojeně.

„Že jsem nepoužila únikové slovo.“

Zavírá oči, jako by se mu ulevilo.

„Jo, mohli jsme si všechno to utrpení ušetřit.“

Fifty Shades Darker

42

„Ty ale vypadáš v pohodě.“ Víc než v pohodě. Vypadáš... prostě jako ty.

„Zdání může klamat,“ utrousí. „Vůbec nejsem v pohodě. Je mi, jako by slunce zapadlo a nevysvitlo celých pět dnů. Pro mě to byla permanentní noc.“

Jeho doznání mi vyráží dech. Vždyť pro mě taky.

„Řeklas, že mě nikdy neopustíš, a sotva jde do tuhého, zabouchneš za sebou dveře.“

„Kdy jsem řekla, že tě nikdy neopustím?“

„Když jsi spala. Byla to ta nejvíc uklidňující věc, co jsem kdy slyšel, Anastasie. Ulevilo se mi.“

Svírá se mi srdce, a tak sahám po skleničce.

„Řeklas mi, že mě miluješ,“ šeptá. „Platí to ještě?“ Z jeho hlasu slyším strach.

„Ano, Christiane, platí.“

Upřeně mě sleduje. Vypadá tak zranitelně, když pomalu vypouští vzduch z plic. „To je dobře,“ přiznává.

Jeho smířlivý tón mě zaráží. Zdá se, že podstoupil transplantaci srdce. Když jsem mu to řekla posledně, byl úplně vyděšený.

Vrací se číšník. Bleskově před nás pokládá talíře a prchá pryč.

A sakra, jídlo.

„Jez,“ přikazuje mi Christian.

Vím, že jsem hladová, ale právě teď mám žaludek jako scvrklou švestku. Sedět naproti jedinému muži, kterého jsem kdy milovala, a  probírat s  ním naši nejistou budoucnost, to můj apetit zrovna nepovzbuzuje. Pochybovačně si to jídlo prohlížím.

„Bůh mi odpusť, Anastasie, jestli nezačneš jíst, přehnu si tě přes koleno klidně tady v restauraci. A tentokrát to nebude mít co do činění s mým sexuálním uspokojením. Jez!“

Padesát odstínů temnoty

43

Tak fajn, aby tě nekleplo, Greyi. Podvědomí mě přísně pozoruje přes obroučky půlměsíčkových brýlí. Je plně na Stínově straně.

„Dobrá, najím se. Klidně si tu svrbící dlaň schovej.“

Nezasměje se, dál mi očima vypaluje díru do hlavy. Váhavě zvedám nůž s  vidličkou a  krájím si kousek steaku. Ách, je vynikající. Jsem tak vyhladovělá. Zatímco žvýkám, Christian se viditelně uvolňuje.

Večeříme v tichosti. Teď hraje nějaká jiná hudba. V pozadí zní sametový ženský hlas a slova té písně odrážejí mé rozpoložení.

Zvedám oči ke Stínovi. Jí a přitom mě sleduje. Hlad, touha a úzkost spojené v jednom žhavém pohledu.

„Víš, kdo to zpívá?“ pokouším se o normální konverzaci.

Christian se zarazí a  zaposlouchá. „Ne... ale je dobrá, ať už je to kdokoliv.“

„Taky se mi líbí.“

Usměje se, konečně mi věnuje svůj typický tajemný úsměv. Co má asi za lubem?

„Copak?“ vyzvídám.

Zavrtí hlavou. „Najez se,“ pobídne mě mírně.

Už jsem snědla polovinu toho, co jsem měla na  talíři. Víc už do sebe nedostanu. Jak se z toho vykroutím?

„Už opravdu nemůžu. Snědla jsem toho dost, pane?“

Zvedá ke mně netečný pohled, neodpovídá, pak kontroluje hodinky.

„Vážně jsem sytá,“ dodávám a dopřávám si další lok toho lahodného vína.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist