načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895–1938) - Pavel Kosatík

Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895–1938)

Elektronická kniha: Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895–1938)
Autor:

Zájem o Ferdinanda Peroutku v posledním roce opět ožil – bohužel v ne zrovna příznivých souvislostech. Pro vytvoření vlastního názoru na osobnost a dílo tohoto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 344
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zájem o Ferdinanda Peroutku v posledním roce opět ožil – bohužel v ne zrovna příznivých souvislostech. Pro vytvoření vlastního názoru na osobnost a dílo tohoto novináře je kniha Pavla Kosatíka ideální. Spisovatel, historik a scenárista Pavel Kosatík, který je známý svým nepředsudečným pohledem na novodobou českou historii, vydal na základě několikaletého studia dobových archivů a neznámých Peroutkových textů knihu, která novinářův život do roku 1938 předkládá v novém a překvapivém světle. Spolu s autorovou knihou Ferdinand Peroutka – Pozdější život (1938–1978) tvoří tato kniha ucelenou výpověď o osudech jedné generace demokratů první republiky, „budovatelů státu“. Ti, kdo znají jméno novináře Ferdinanda Peroutky, si jeho jméno spojují většinou s dobou první republiky a s jejími nejlepšími demokratickými tradicemi, jejichž je Peroutka ještě dnes symbolem. Redaktor týdeníku Přítomnost, přispěvatel Lidových novin, pátečník, přítel Masarykův, Čapkův… Jeden z těch, kdo dali celý svůj život do služeb nové republiky, obětovali se pro ni. A také člověk, který byl vyznavačem realistického, neiluzivního myšlení a snažil se pro ně strhnout své čtenáře.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FERDINAND PEROUTKA

ŽIVOT V NOVINÁCH

(1895 – 1938)

Pavel Kosatík

Text © 2003 Pavel Kosatík

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

Obálka s použitím fotografie z archivu autora © Štěpán Marko

2. vydání © 2015 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

http://www.kosatik.eu

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-906199-0-6

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-906199-1-3

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-906199-2-0

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Pár slov úvodem

Někdy se zdá, že nás jeho spisy nejen záměrně o

něm neinformují, nýbrž že ho dokonce úmyslně

skrývají. Dala by se, myslím, s dobrým oprávněním

postavit teze, že některým svým pracím, vhodným

k sebezobrazení, Peroutka uložil, aby naopak poznání

jeho osobní identity ztížily.

Jiří Kovtun

Napřed ať je řečeno, jak a proč to vzniklo. Potom ať následuje příběh. Nakonec ať si ten, kdo si sám po svém ten příběh vyloží a stojí o to, přečte, jak to vše vykládá autor.

Před pár lety jsem dopsal a vydal knihu o „pozdějším životě“ Ferdinanda Peroutky v letech 1938 až 1978 – tedy o tom, co v jeho životě následovalo poté, když se uzavřelo slavné období první republiky, k jejímž prominentům i živým symbolům Peroutka patřil. Zdálo se mi, že v první polovině jeho života je pro toho, kdo se o něj zajímá, vše hlavní víceméně jasné, zatímco druhé životní období, které Peroutka prožil z větší části v exilu, mi přišlo tajemné. V jakémsi smyslu jsem se tedy vydal po jeho „pozdější“ stopě a to, co jsem při tom zjistil, jsem shromáždil v knize, která vyšla před třemi lety.

Při tom se mi pochopitelně mnohé z toho, co jsem považoval v Peroutkově první republice za vyřešené, začalo problematizovat. Mělo mě to napadnout hned. Vždycky když se člověk něčím začne zabývat, to, co až do té doby pokládal za odpovědi, se mu promění ve shluky otázek. Když mi tedy těchto otázek u Peroutky a první republiky začalo přibývat, uvědomil jsem si, že vlastně v hlavě píšu druhou, z hlediska časové chronologie spíš první knížku o Peroutkovi, a že se – ačkoliv jsem to původně neměl v úmyslu – zabývám jeho „předchozím“ životem.

Ze všech možných způsobů, jež připadaly v úvahu k napsání této knihy, jsem ten svůj myslím nakonec zvolil vylučovací metodou. Věděl jsem, že nechci napsat biografii jen proto, „aby byla“, tedy shromáždit svědectví o Peroutkovi, tak jak jsou roztroušená například v čapkovské literatuře, „protože Peroutka si knížku zaslouží“. Tam, kde to bylo třeba, jsem samozřejmě i některá svědectví takového typu užil; kdo však očekává podobný retro tón, jakým se dodnes často o první republice psává a který je známý třeba z úspěšných memoárů Firtových nebo

Steinbachových, bude zklamán. Věděl jsem také,

že nebudu postupovat „standardním“ způsobem,

kdy autor vedle písemných pramenů zpovídá i

živé účastníky událostí – protože ti už dnes vlastně

nejsou. Věděl jsem tedy, že tato kniha bude muset

být vybudována jen na textech, z větší části navíc

na textech, které Peroutka určil k publikaci. Znal

jsem názor historika Jiřího Kovtuna (viz výše)

na to, že v těchto jednotlivých článcích skutečný

Peroutka možná vůbec není obsažen, a souhlasil

jsem s tímto názorem. Pokud jsem přesto začal

rekonstruovat cizí život a povahu z textů, které měly

obojí skrýt, udělal jsem to ve víře, že nejen fakta,

ale také absence fakt (na místě, kde by fakta logicky

měla být) má zvláštní informační hodnotu. Není to

nic nového: skutečnost, že někdo něco neřekl plus

způsob, jak to neřekl, může být neméně inspirativní

než vodopád slov. Možná dokonce inspirativnější;

nejhorší „zdroj“, s jakým je možné se setkat, bývá

žvanění.

Peroutkovo striktní oddělování soukromé a

veřejné sféry života (ta první do té druhé, hlavně

do psaných textů, v podstatě nepronikla) se tak

pro mě paradoxně stalo dobrodiním, a to dokonce

hned v dvojím smyslu. Za prvé je množství textů,

které Peroutka vyprodukoval do roku 1938,

skutečně nesmírné; za celých pětadvacet let skoro

neminul týden, kdy by Peroutka nepřispěl do novin

komentářem či úvodníkem; mnohem častěji bylo

takových textů do týdne hned několik – úvodník

v Lidových novinách, nejméně jeden komentář

v Přítomnosti plus různé texty příležitostného

charakteru. Za druhé – což bylo důležitější – šlo o

texty věnované příslušnému dni a nepomrkávající

dál do věčnosti; pokud se do nich nadčasovost

přesto dostala, byla dána mimořádnou autorovou

osobností, nevyplynula však ze záměru koncipovat

spojité a nadčasové dílo. Uvědomil jsem si, že tyto

texty mohou být sice případ od případu regulovány

autorskou vůlí, tak jak na to upozornil Jiří Kovtun,

že to však pro jejich celek zřejmě neplatí, neboť

ani nemůže platit. U Peroutky, velkého zájemce o

psychologii, snad lze užít příměr z „jeho“ oboru:

bylo to podobné, jako když klient či pacient přichází

po léta na sezení k terapeutovi a do každé další

hodiny přináší události posledních dní.

Trvá-li tato terapie dostatečně dlouho, ukáže

se skoro vždycky, že kromě toho, co pacient při

hodinách bezprostředně sděloval, mluvil ještě o

něčem jiném, o „skutečné pravdě“ svého života.

Portrét osobnosti může být sestaven i tam, kde si toho portrétovaný není vědom, nebo kde se takové činnosti dokonce sám brání.

O podobný typ práce s textovým materiálem jsem se nakonec pokusil. Na půdorysu různých bílých míst v Peroutkově biografii se mi začaly nabízet nové souvislosti. Snažil jsem se udržovat v sobě dostatečný prostor, aby do mě tyto souvislosti mohly vstupovat bez toho, abych je předem vymezoval vlastním názorem. Není frází, řeknu-li, že tato knížka se mi víc než všechny přechozí psala sama.

Byl to pro mě zvláštní zážitek, psát ke „konci“ Peroutkova života dodatečně jeho „začátek“, k „následku“ „příčinu“ – ale pro mě v tom byl nakonec větší smysl a víc svobodných možností než při normálním lineárním vyprávění. Na „konec“ jsem nemusel myslet, neboť už kdesi existoval. Nebudoval jsem tedy tuto knihu po nějaké časové ose, ale psal jsem ji z různých stran, vlastně každá její kapitola byla dlouho samostatně vznikající „knížkou“. Její vnitřní souvislosti se přede mnou otvíraly postupně a nečekaně jako cizí krajina. Někdy jsem se takových průhledů lekal, tu a tam jsem se z nich těšil. Pokud se nepletu, tento „volný průběh“ si práce udržela až do konce. O čem to

aspoň pro mě celé je, jsem si uvědomil až několik

týdnů po dopsání.

Až tehdy, dodatečně, mě také napadla otázka,

zda vůbec obě mé knihy o Peroutkovi tvoří celek,

jestli jsem se při psaní Života v novinách, kdy jsem

na existenci Pozdějšího života nebral ohled, svému

předchozímu pojetí Ferdinanda Peroutky moc

nevzdálil. Ve chvíli, kdy dopisuji tuto předmluvu,

to stále nevím. Nebral jsem Pozdější život znovu do

ruky, abych se o kontinuitě obou svazků přesvědčil.

Nesnažil jsem se dodatečně zahladit třecí plochy,

o nichž předpokládám, že vznikly. Považuji za

pravděpodobné, že v některých rysech se obě knihy

liší, a myslím, že nemusí být na škodu, pokud tomu

tak bude. Přeji vám příjemnou zábavu.

Toto jest dnešní stadium mého románu. Co jest mi

uchystáno asi v budoucnosti?

Vidím, kterak za deset let bude sedět kterýsi

žurnalista s přítelem ve vinárně a bude mluviti:

„Člověk pokaždé žije jinak, než jak zamýšlel, a

pokaždé dopadne mu život jinak, než si představoval.

Co všechno já jsem chtěl udělat, co všechno vytvořit!

Jaké velké myšlenky mnou hýbaly! Jak krásný román

chtěl jsem napsat, takový, aby lidé plakali smutkem

a nadšením! Hleďte, nemýlím se, zárodky byly

ve mně... A místo toho sloužím zde proklatému,

vysilujícímu povolání, které ubíjí můj mozek, oslabuje

mé city, proměňuje mou lásku i mou nenávist na

malé penízky. Den za dnem strkám před sebou

nenáviděnou káru žurnalismu, a ze zbabělosti, ze

zvyku, z pohodlnosti, z toho důvodu, že jsem ženat,

nemohu od ní utéci. Ale nepoddám se. Přísahám, že

zanechám tohoto povolání. Příští rok mne uvidí již

jinde.“

Po této řeči napije se onen žurnalista vína a bude

dále naslouchat oděskému valčíku.

Ten žurnalista budu já.

Petr Jefimovič Antokolskij: Z deníku žurnalistova

U otce

Největší český novinář dvacátého století byl po

prapředcích Čechem jen z jedné čtvrtiny, z poloviny

to byl Němec a v poslední čtvrtině měl namíchanou

polskou krev. Dědeček z matčiny strany Friedrich

Kopf byl ředitelem cukrovaru v Chomuticích u

Nového Bydžova. Jeho žena, Peroutkova babička

Marie, po předcích z Polska, brzy zemřela,

s Kopfem však stačila mít tři děti, mezi kterými byla

i Leontina, budoucí Peroutkova matka. Doma se

mluvilo německy, podle Peroutkových vzpomínek

byla však z jeho maminky poté, co se rodina

přestěhovala do Prahy, „úplná Češka“. Prarodiče

z otcovy strany se poznali v severních Čechách, kde

děd Jan Peroutka, původem z Pelhřimova, sloužil

jako císařský voják. Babičku Alžbětu, za svobodna

Seemanovou, si po svatbě odvedl do Prahy, kde

získal zaměstnání na místodržitelství; v Praze se jim

také narodil syn Emanuel, Peroutkův otec. Rodina

byla typickou ukázkou, jak v druhé polovině

devatenáctého století vypadal vzestup Čechů, kdysi

neznámého, nyní stále sebevědomějšího národa.

V domácnosti Peroutkových rodičů už se mluvilo

česky, jako by rodina byla českou odjakživa.

Dům v pražské Žitné ulici, kde žili a kde se jim

6. února 1895 narodil nejstarší syn Ferdinand,

už nestojí, na rozdíl od pozdějších adres, kam se

rodina stěhovala, patrně v důsledku změn otcova

zaměstnání: nejdřív do Chodské a potom do

Třebízského ulice na Královských Vinohradech;

odtamtud Peroutka už sám, jako dospělý, odešel

do Fibichovy (dnešní Matoušovy) ulice na

Smíchově. Při tom se rodina rozrůstala, dva roky

po Ferdinandovi přišel na svět bratr Karel a po

dalších dvou letech Ludmila, přezdívaná v rodině

Lidla. Zdá se, že hlavní roli při jejich výchově

a v domácnosti vůbec měla matka; Peroutkův

otec byl totiž zvláštní muž. Měl trochu záhadnou

existenci: původně pracoval jako jednatel Spolku

pro průmysl cukrovarnický v Čechách, tuto práci

mu skoro jistě pomohl získat jeho tchán. Zřejmě

se mu v ní však nedařilo, neboť většinu doby, kdy

byl zaměstnán, strávil na mnohem méně výhodné

pozici inspektora státních drah. Nebylo to zlé, ale

z hlediska zabezpečení rodiny slabé – a i o toto

své zaměstnání Emanuel Peroutka nakonec přišel,

co víc, snažil se to před rodinou tajit a jako držitel

režijní jízdenky dál mizel z domova, než se nakonec

vše provalilo. Ať právem či neprávem, v rodině tím

přišel o velkou část autority a získal pověst muže,

který není duševně úplně v pořádku – nebo jinak,

řečeno jazykem přelomu století, „nemá v pořádku

n e r v y “.

Zdá se pravděpodobné, že Peroutkův celoživotní

zájem o psychologii, jeho fascinace odkrýváním

motivů lidského jednání měly původ právě zde,

v soužití s otcem-záhadou, který, jak se zdá, řadu

svých otcovských funkcí neplnil a syn z nedostatku

lepší příležitosti chtěl aspoň zjistit proč. Měl k tomu

spoustu času a příležitostí, po maléru v zaměstnání

totiž otec odešel do „dočasné výslužby“, což u otce

tří dětí znamenalo, že nejspíš neměl moc chuti

pracovat. Rodině to pak přineslo ztrátu postavení

a v podstatě chudobu. Děti na situaci reagovaly

různě: ignorováním otce (nejstarší syn), případně

zaujetím jakési shovívavé pozice k němu, podobající

se chování k dítěti (mladší dva sourozenci). O

otci se mluvilo jen šeptem, říkávalo se, že doma

„zlobí“; když matka odjela na cesty, vyměňovali si

Karel s Lidlou pobavené dopisy o tom, že tatínek

začal kupovat spousty zásob. Když měl otec

dobrou náladu, poznalo se to podle toho, že se dal

do komponování naivních veršů, které nazýval

Emanace: byly to básně k různým jmeninám,

politické satiry nebo třeba báseň vyjadřující radost

z toho, že domů dorazilo deputátní uhlí. Jiná báseň

Emanuela Peroutky se zas tvářila jako milostné

vyznání neznámé ženě – až se v posledním verši

ukázalo, že autor opěvuje cigaretu.

Jen málo v rodině tradovaných historek

zobrazovalo otce jako muže či dokonce hrdinu.

Říkalo se, že jednou během rodinné letní dovolené

v Poříčí nad Sázavou měl zabránit železničnímu

neštěstí, vhodil prý rozjetému vagónu pod kola

pražec. Za úspěšnou byla považována jeho činnost

ve vršovickém sokole, kde působil až do konce

života; přispěl ke stavbě sokolovny, získal diplomy

za pomoc při přípravách dvou všesokolských sletů

a ještě na konci třicátých let minulého století byl

schopen zorganizovat ve vršovickém kině Vzlet

šibřinky. To však nebyl druh činnosti, který by

na děti, obzvlášť na staršího syna, působil. Otec

zkolaboval (to byl Peroutkův pozdější termín)

v roce 1908, když bylo Ferdinandovi třináct let:

zareagoval tím, že se od otce názorově i citově

odpoutal, což dovedeno do důsledku znamenalo,

že s ním přestal mluvit. Styky neobnovil do otcovy

smrti v roce 1946. I v nikdy nepublikovaných

denících, psaných v exilu v době, kdy sám už byl

starší než otec v době nástupu své nemoci, se o

něm Peroutka zmiňoval bez nejmenší známky

respektu: otec prý většinou spal a v bdělém stavu jen vegetoval. „Zemřel v absolutní senilitě, jež trvala dlouhou dobu a měla mimo všechny pochyby psychologické příčiny.“ (ASP, neusp., sl. P. Emanuel, s. 62)

Otcův vliv na děti se zdál slabý, skoro žádný; nastoupila tedy matka. Podle všeho měla především s nejstarším synem pernou práci; byl živý a zvídavý a obtížně se podřizoval autoritám. Sestra Lidla vzpomínala, jak po jedné návštěvě zoo, kde Ferda kladl stále hlasitěji stále méně vhodné otázky, se matka sebrala, dopravila děti domů a tam, ještě v předsíni, synovi dala výprask, ani si na to prý nesundala klobouk. Měla nejraději prostředního Karla, zatímco Ferda s Lidlou si prý užívali dětského pocitu odstrčenosti a drželi proti okolnímu světu spolu. Něco málo z těchto sourozeneckých vztahů zachytil fejeton, který pod jménem Karla Peroutky vyšel v roce 1921 v Tribuně – deníku, kde v té době už působil jeho bratr. V detailech tam bylo vylíčeno, jak vypadá vykořisťování mladšího bratra starším při psaní domácí kompozice z českého jazyka; pokud text odpovídal skutečnosti, nebylo to s takovým starším bratrem lehké.

Na jakékoli osobní vzpomínky celoživotně mimořádně skoupý Peroutka v pozdějším věku uváděl jen hrstku dětských zážitků, jež v jeho

paměti přetrvaly. Nejkrásnější prý bývaly rodinné

vánoce: „Něco tak hezkého nebude,“ psal sestře

v polovině šedesátých let, „snad aby člověk byl zcela

šťasten, musí vědět jen málo o světě.“ (AFP ml.,

dopis F. P. Lidle Kašparové, 5. 12. 1964) V roce 1968

opakoval: „Takový sníh venku a takové teplo doma

už nebude.“ (Tamtéž, 19. 6. 1968) O rok později

psal do třetice: „Budu zase vzpomínat, jak krásné

(Vánoce) byly, když nám ještě nebylo deset let, a jak

mi Štědrý den kazilo jen to, že jsem na Boží hod

musil gratulovat otci k narozeninám. V tom jsem

se mnoho nezměnil, dosud nerad gratuluji a ještě

nemám rád oficielní příležitosti.“ (Tamtéž, 7. 12.

1969) První roky života si zvykl označovat slovem

„zázrak“. Jen výjimečně se svěřoval se smyslovými

vzpomínkami – jednou se mu třeba vybavilo, jak

na počátku století, když byl malý, odešli rodiče na

silvestra večer za zábavou a jak mu ráno přinesli

různé papírové hračky, kloboučky, trumpetky – a

jak k nim rád čichal, protože prý byly provoněné

maminčiným parfémem. Rané dětství vždy zpětně

popisoval jako bezstarostné, klidné, šťastné – to prý

„až později“ se „citové bezpečí rodiny“ vytratilo.

(ASP, neusp., sl. B-childhood, s. 1)

Když bylo Ferdovi šest let, přihlásili ho do

obecné školy ve Slezské ulici na Vinohradech,

Na podzim 1905 odtamtud postoupil do

vinohradského gymnázia. Nebyl dobrým žákem;

začal s vyznamenáním, ale rychle se horšil, takže

třeba v sextě a septimě už byla nejběžnější známkou

na jeho vysvědčení dostatečná; šla mu v podstatě

jenom němčina a tělocvik. Přitom nebylo pochyb o

tom, že jde o talentovaného žáka, který nezájmem

o školu dává najevo jen to, že pravidla, kterými se

bude v životě řídit, by si chtěl vybírat sám. Septimu

na jaře 1912 ukončil s nezákonnými mravy, mimo

jiné pro patnáct neomluvených hodin. V říjnu téhož

roku oznámil, že vystupuje z veřejného studia, a

pokračoval dál jako privatista. Zkoušky na konci

prvního semestru nekonal; na konci druhého

semestru se dostavil ke zkouškám z náboženství,

českého jazyka, filosofické propedeutiky a

matematiky (ze všech těchto předmětů pak

obdržel známku „dostatečně“). Z latiny získal

nedostatečnou. Před následnou zkouškou z řečtiny

ve škole oznámil, že od ostatních zkoušek ustupuje,

a tak byl prohlášen za neaprobovaného.

Vzdor vůči otci, manifestovaný tímto způsobem,

přitom zdaleko nebyl jenom Peroutkovým

problémem; jak vědí čtenáři novel Franze Werfela

a ostatní dobové expresionistické literatury, šlo v

podstatě o generační záležitost. Starý měšťanský

věk, symbolizovaný generací otců, mizel. Smysl

pravidel, požadovaných učiteli ve škole, se dávno

vytratil, ale ti staří blázni stále trvali na jejich

zachovávání. Co přicházelo, aby je nahradilo, byl

podle jedněch zlatý věk a podle druhých počátek

epochy barbarství; v každém případě se ohlašovala

proměna tak zásadní, až ji na samém prahu

dospělosti snad ani nebylo možné artikulovat

jinak než útěkem, doprovázeným obrazoboreckým

gestem. Vypadalo to, že v nové době už není možné

vstoupit do tradice, vytvořené generacemi předků.

Bude nutné začínat úplně znovu? Nebo se snad dalo

na Peroutkova otce, civícího z postele vyhaslýma

očima ke stropu, v něčem navázat?

Je otázka, zda všechno kritické, co Peroutka o

otci i s odstupem řady desetiletí říkal, byla pravda

a zda mu nekřivdil. Z občasných narážek se

například ukazovalo, že nebýt otcovy knihovny, syn

by sotva mohl začít sám na sobě pracovat a „sám

sebe udělat“, jak na to později často vzpomínal.

Například jeho „samovýuka“ němčiny začala

tím, že mu otec v roce, kdy mu bylo čtrnáct (tedy

v době, kdy syn otce dávno nesnášel), daroval

Karpelesovy Dějiny německé literatury. A nejen to:

„Doma v knihovně byl Heine, také Lenau, a mně se

Lenau zdál větší básník než Heine...“ (F. P.: TGM

představuje plukovníka Cunninghama, s. 25)

Z toho všeho se otec nezdál tak absolutně

neupotřebitelný, jak to syn líčil. Být na něj hrdý však

asi nešlo. Kvůli otcově nemoci sice syn nemusel

platit školné, život v rodině však balancoval na

hranici chudoby, za války se doma jedly i slupky

od brambor atd. V té době už si však nejstarší

syn zařídil vlastní život, což vnímal i tak, že se

z předurčení rodiny vlastně zachránil. „V nás třech

bylo dědictví po otci a po matce, po matce lepší, jak

víme,“ vzpomínal v dopise sestře v roce 1963. „Ty

jsi si nějak sama vytvořila svůj charakter. Myslím,

že jsem vždy věděl, a ještě teď vím, jak budeš

jednat v kterékoli situaci – a těším se z toho. Bylo

nějak na nás, abychom zakládali novou rodinnou

tradici.“ (AFP ml.) Sám sebe viděl podobně jako

sestru: když už mu charakter nedodala jeho

rodina, musel na sobě zapracovat sám. Považoval

to za tu nejdůležitější věc, které v životě dosáhl;

v deníkových zápisech, kde se zřejmě vyjadřoval

upřímněji než v korespondenci, se v tom stavěl

dokonce i nad své sourozence. „Otec a matka zcela

bezvýznamní, bratr a sestra do ní také upadli,“

zapsal si v šedesátých letech. „On (Peroutka) poctivě

se nad to povznesl, patrně intelektem.“ (ASP, neusp.,

sl. B-char., s. 44) Heroickým úsilím se podle svého

soudu vyhnul „dezorganizaci“, do níž podle něj po

rodičích upadli také sourozenci.

Možná to byly až příliš příkré názory; v každém

případě Peroutkovy vztahy k bratrovi a sestře

byly až do roku 1948, kdy odešel z republiky,

laskavé. V době svého úřadování v Tribuně na

začátku dvacátých let sestru zaměstnal v redakci

jako sekretářku, která měla na starosti řadu

odpovědných úkolů, mimo jiné komunikaci

s obtížnými autory, jako byli Hašek nebo Longen.

Když se Lidla později vdala za muže, který se

neúspěšně pokoušel podnikat, Peroutka ji finančně

podporoval. Také z exilu jí tu a tam posílal peníze,

třeba aby si mohla koupit televizi. Občas finančně

podporoval také mladšího bratra.

Spisovatelé

Jako student byl ve škole vzpurný. Kdykoli ho o něco žádali, reagoval tím, že se ptal: „Proč?“ Když mu podle tehdejšího zvyku nařizovali, aby ženám líbal ruce, odmítal se i tomuto vnucenému rituálu (jak to vnímal) podřídit. Bouřil se proti pravidlům školního řádu, pokud se mu zdálo, že neodpovídají pravidlům „zdravého rozumu“. Byl proti jakékoli životní stylizaci, ke které počítal i to, když byl vyzván, aby před třídou zarecitoval nějakou báseň. Začal se v té době vyhýbat veřejným vystoupením, což pak s úspěchem skoro stoprocentním činil celý život.

Spolužáci z let jeho studií, na prvním místě celoživotní přítel Karel Steinbach, zachytili různé výjevy, v nichž mladík Peroutka vesměs vystupuje jako hrdý a nekonečně prostořeký rebel vůči kantorským autoritám. Jeho prvním učitelem českého jazyka byl Václav Flajšhans, kvalitní filolog a zároveň podivuhodný muž; jako účastník rukopisných sporů se nejdřív vyslovil proti jejich pravosti, potom byl pro a nakonec zas proti. Podle Steinbacha to byl právě on, kdo po přečtení Peroutkovy školní kompozice o tom, jak strávil

prázdniny (prý s plasticky zachycenými portréty

kamarádů z posázavského Poříčí), ho jako první,

dokonce hned v primě, označil za příštího velkého

českého spisovatele. Flajšhans byl nejenom učený,

ale i psavý člověk, vedl fejetonistickou rubriku

Národních listů, a tak je možné, že Peroutkův zájem

o noviny a psaní do nich probudil právě on. Pokud

to tak bylo, Peroutka se mu později odvděčil tím, že

tiskl jeho příspěvky v Tribuně; texty dalšího svého

profesora klasické filologie Františka Novotného zas

pro změnu zveřejňoval v Přítomnosti.

Až do kvarty prý Peroutka hltal běžnou

chlapeckou četbu přelomu století, verneovky,

cliftonky, detektivky se Sherlockem Holmesem,

kovbojky s Buffalo Billem. Změnil to profesor

češtiny František Kocourek, který nastoupil

v kvintě. „Mluvil o Březinovi, Macharovi, o

Mrštíkovi, a tak jsem se začal o to zajímat, a

najednou mne to chytlo a už jsem byl nějak v tom.“

(F. P.: Deníky, dopisy, vzpomínky, s. 92) V sextě

nastoupil jako profesor češtiny Jiří Horák, budoucí

známý slavista, který třídu začal seznamovat pro

změnu s literaturou zahraniční. „To mne chytlo

ještě víc.“ ( Ta m t é ž ) Díky Horákovi Peroutka objevil

existenci ruské literatury, poznal Strindberga a

Ibsena a začal vyhledávat Knihy dobrých autorů,

které vydávala Kamila Neumannová. Protože byl

čtenář náruživý, ve znalosti ruské prózy prý svého

učitele brzy předběhl, takže s ním před zraky

třídy začal svádět souboje o to, kdo zná Tolstého,

Dostojevského nebo Merežkovského líp. A většinou

prý vítězil. Co ale bylo hlavní – poznal, že literatura

může množstvím svých příběhů zmnohonásobit

život, na který by jinak zůstal sám. „Zkrátka tenkrát

jsem přišel k takovému vztahu k literatuře a psaní,

který později určil můj budoucí život.“ ( Ta m t é ž ) A

bez ohledu na konflikty ve škole, přivedl i Kocourka

s Horákem k pozdějšímu publikování v žurnálech,

kde působil.

Rozhodující zlom v jeho vývoji nastal o letních

prázdninách 1911, když skončil v sextě. Jako

každý rok odjel s rodiči a sourozenci na letní byt

do Poříčí nad Sázavou – a poznal se tam s Karlem

Krausem, pozdějším pátečníkem. Tehdy před

válkou to byl hlavně začínající knihomol. „S ním

jsem přišel do poetického ovzduší,“ vzpomínal

Peroutka. „Mluvil tak krásně o literatuře, že to ještě

posílilo všechny sklony, které jsem už začínal mít.“

(Tamtéž, s. 93) Onoho léta Peroutka také začal číst

ruského dramatika a spisovatele Antona Pavloviče

Čechova, díky jeho překladateli panu Hrubému,

jenž trávil léto nablízku. „Vždycky si nás pozval,

když přeložil novou povídku, a předčítal nám

ji,“ psal Peroutka. Později poznal i některé další

zprostředkovatele Čechova do českého jazyka, na

prvním místě známého rusistu Stanislava Minaříka.

Znali se dobře, Peroutka docházel k Minaříkovi

domů, překladatel měl v oblibě zejména moderní

ruskou prózu, zatímco k sovětské literatuře od

jejího počátku zaujal záporný postoj. V exilových

vzpomínkách ze šedesátých let Peroutka vylíčil i

setkání s Minaříkem na konci roku 1917 a společné

obavy z revoluce, kterou ruská literatura ohlašovala

sto let dopředu.

Četba Čechova měla na Peroutku zásadní,

formující vliv, srovnatelný jen s pozdějším osobním

seznámením s Šaldou. „Šel jsem do budoucnosti

se dvěma jmény: Čechov a Šalda.“ (Tamtéž, s. 94)

Brzy se přidal Havlíček, nejenom jako novinář, ale

hlavně jako učitel realistického myšlení v politice

a též jako učitel polemiky. Potom přišli filosofové:

Schopenhauera měl otec v knihovně – další důkaz,

že to nebyl tak úplně nepotřebný patron. Proti

Schopenhauerovu pesimismu Peroutka postavil

Nietzscheův optimismus, přičemž Nietzsche ho, tak

jako všechny, zaujal svým stylistickým a básnickým

mistrovstvím. Nakonec přišel Goethe: „Učitel v tom,

co člověk se sebou může udělat.“ (Tamtéž, s. 96)

Správným, což znamená konkrétním pozorováním

přírody člověk podle Goetha získá takový názor na

život, že se stane imunním vůči ideologiím a dalším

myšlenkovým abstrakcím. Kde někdo vidí jenom

les, tam Goethův čtenář vidí jednotlivé stromy,

kde má někdo za to, že je schopen představit si

lidstvo jako celek, tam Goethův potomek vnímá

radost anebo smutek konkrétního člověka. Goethe

je schopnost vidět detail, a detail je svět. V zrnku

písku je ukryta historie lidstva. Básník Fausta se

těmito myšlenkami stal jedním z Peroutkových

duchovních zachránců; vybavil ho vnitřní

pevností ještě předtím, než útok abstraktního a

ideologického dvacátého století započal.

A Peroutka mu za to nikdy nepřestal být vděčný.

Když v roce 1927 psal do Přítomnosti stať Moderní

doba a prospěch z Goetha, mluvil tam o něm jako

„o spisovateli, jehož miluji“ a „o autoru, nad něhož

si snad žádného jiného více nevážím“. Goethe pro

něho byl „největší pozorovatel, jaký kdy žil“, „naše

oči jsou mrzácké proti jeho očím“, „neuvědomujeme

si ani, v jakém úpadku je umění dívání“ atd. (F.

P.: Moderní doba a prospěch z Goetha, Přítomnost

15. 9. 1927, in: Sluší-li se..., s. 57 a 59) Jediným

Goethovým nedostatkem prý bylo, napadlo

Peroutku dodatečně, že žil v době, kdy psychologie

ještě nebyla považována za seriózní vědu – kdyby

tomu tak bylo, zkoumal by prý místo přírody

člověka.

Tak jako to dělal Čechov, a s ním skoro celá

ruská klasická literatura. Obdiv k ní byl jedním

z dorozumívacích kódů Peroutkových vrstevníků.

„Jsem z generace, která ve svém mládí vyrostla na

klasickém ruském románu. My jsme nejen četli, ale

skutečně prožívali tento román, Gogolem počínaje

a Čechovem a mladým tehdy Gorkým konče.“

Tato slova nenapsal Peroutka, ale o sedmnáct let

starší Zdeněk Nejedlý, v prožitku ruské literatury

se však nelišili. (Z. Nejedlý: O poznání Sovětského

svazu, s. 419) Co ale bylo zvláštní: pole ruské prózy

bylo širé a Čechovovi v něm patřil jen nevelký

díl; přesto si Peroutka na hranici mezi dětstvím a

dospělostí vybral právě jeho, spisovatele marnosti

a vratkosti života, skepse a deziluze. „Tisíckrát

vylíčil tento smutný člověk,“ napsal o něm v roce

1926, kdy už sám vyznával úplně jinou, navenek

pozitivní, činorodou filosofii, „kterak následkem

nedokonalosti lidí, následkem vratkosti jejich

citů, falešných představ o životě, slabosti rozumu i

těla vše se zvrhne, čeho se chopí: všem plánům je

souzeno, aby zůstaly nesplněny; ať člověk podniká

cokoliv, nic se mu nepovede a vše, čeho dosáhne,

se mu omrzí.“ V jiné vzpomínce se o něm vyjádřil

s obdivem jako o „virtuosovi ve vzbuzování

smutku“. (F. P.: Problém F. X. Šaalda II, Přítomnost

11. 7. 1929) Svou klíčovou čechovovskou stať, v níž

vysvětlil, „proč právě Čechov“, však Peroutka napsal

až v roce 1935, k nedožitému pětasedmdesátému

výročí narození spisovatele, který „více než kdo jiný

očarovával naše mládí“. Čechov podle Peroutky

víc než jiní literáti „znal život“ a z této své znalosti

míchal čtenářům a návštěvníkům divadel opojné,

omamující nápoje.

Na začátku, předtím, než se vyvinul v životního

realistu a skeptika, se Peroutka podle všeho rád

nechal „omamovat“. Text, který o tom napsal

v roce, kdy mu bylo čtyřicet let, prozrazoval, že

vzpomínka na staré zážitky v něm nevybledlá

žije. „Teplý letní večer – poněkud páchne senem

– v zahradě zazpívali Dubinušku - ́celá příroda

zdá se jemnocitna i zádumčiva ́ – u březového

lesíka sedí muž a žena a uvažují, jaký bude život

za sto let – „víte, kdo aspoň jednou v životě chytil

ježdíka nebo viděl na podzim přelétavé drozdy, jak

za jasných, chladných dnů vznášejí se v hejnech

nade vsí“ – ́v noci mi hoří hlava návalem myšlenek

a nemohu spát ́ – ́stříkal vodotrysk a zrcadlová

koule hořela tak jasně, že bylo bolestno na ni

pohledět ́ – ́chvojí vonělo silně až k udušení ́

– ́ve staré ovocné zahradě neochotně slabým

hlasem pěla žluva, také asi stařičká ́ – ́často

padaly hvězdy ́ – ́zaválo vlhko – nejspíše je dole

potok ́ – potom pomalu vyšel měsíc nebo začalo

drobně pršet. Sta obličejů, sta těl, sta duší. Jak se

nad tím točila hlava, jak se to dotýkalo dychtivého

srdce!“ (F. P.: Ruská vzpomínka, Přítomnost 13. 2.

1935) Ještě před válkou propadl ani ne dvacetiletý

autor Čechovovi do té míry, že se chystal vydat

knihu povídek v čechovovském duchu, několik

„čísel“ z ní dokonce stihl do války publikovat

časopisecky; ruský literární pseudonym, který si

v té době vytvořil, s ním válku přežil a Peroutka

jím podepisoval „ruské“ fejetony v novinách, které

nakonec daly dohromady jeho první knížku. Dřív,

než se tak mohlo stát, muselo se však uskutečnit

pro Peroutkův vývoj naprosto klíčové setkání s F. X.

Šaldou.

Šaldova louže

Říci svoji myšlenku, celou svoji myšlenku v každé

chvíli, jak ji právě cítím a myslím – to a jen to je

mi literární charakter. A ten jsem neporušil nikdy a

nikde.

F. X. Šalda

„Tlouklo mi srdce. Seběhl jsem z Karlova

mostu po schodech u Bruncvíkovy sochy. Vešel

jsem do oprýskaného domu v páchnoucí uličce,

vedoucí k Lázním, kde nám denně zrána přednášeli

Arnošt Kraus a Josef Janko o důstojné německé

literatuře a ještě důstojnější gótské gramatice. Na

pavlači v druhém patře mi otevřela dveře stařena

jako z balady. Vpustila mne nevrle do chudobné

pracovny jednoho z nejbohatších duchů doby. F.

X. Šalda nepovstal z proutěného křesla, protože

již tenkrát – šestačtyřicetiletý – těžce chodil...“

Autorem těchto slov není Ferdinand Peroutka, ale

jeho o rok starší vrstevník, spisovatel František

Kubka. Navštívil Šaldu prvně v roce 1913, ve stejné

době jako Peroutka, a lze proto předpokládat, že

mnohé z toho, co napsal třeba o Šaldově zjevu

nebo o atmosféře v jeho pracovně, Peroutka prožil

podobně. „Nejdřív si mne prohlédl. Velké modré

oči – jedno chorobně zvětšené, s lehce vyvrácenou

osou – spočinuly bez skřipce na mé chlapecké

tváři. Pokochal se chvilku mými rozpaky. Rád se

stylizoval ironicky... Vyjadřoval se, zdá se mi dnes,

úmyslně šedivým a konverzačním jazykem a jako

lazebník pouštěl na mne hned studenou a hned

horkou sprchu.“

Kubka, shodně s Peroutkou, navštívil Šaldu

jenom jednou; návštěva u přísného a (z pohledu

mladých) teatrálně vystupujícího kritika měla

takový průběh, že ji netoužil zopakovat. I

Peroutkovo časné osobní setkání s Šaldou skončilo

podobným rozčarováním – bylo tak silné, že se

Peroutkovi vybavovalo dokonce i v pozdním věku,

když v americkém exilu psal román o Johance

z Arku Pozdější život Panny. Svého hlavního

mužského hrdinu, spisovatele AB, tam nechal zajít o

radu ke slavnému spisovateli. „Bylo to do jisté míry

zklamání,“ psal s odstupem padesáti let. „Slavný

spisovatel se snažil udělat na mladíka dojem.

Vložil svou vysokou bradu do štíhlé dlaně, a když

mluvil, skoro se nepohnul, pečuje o to, aby stále

bylo vidět jeho profil proti oknu. Bylo v tom jakési

pevné odhodlání, aby jeho tvář se podobala tváři

Hamletově, ať už jakákoli byla Hamletova tvář.“

(Ve skutečnosti se mělo spíš za to – a sám Šalda

tomu věřil –, že se jeho orlí profil podobá profilu

Dantovu. Kritikova záliba vystavovat před hosty

tvář z boku byla v jeho době známa, připomíná

ji také zmíněný Kubka a další návštěvníci. Jediný

Peroutka však v tom, co se jiným jevilo jen jako

koketerie, odhalil výraz Šaldova odtržení od

skutečnosti.) Začínající literát AB pak v Peroutkově

románě dokonce svedl s ušlechtile se tvářícím guru

české kritiky spor o pojetí skutečnosti v literárním

díle. Když odcházel, netoužil se vrátit. „Na dvoře

před spisovatelovým domem ležela čerstvě nařezaná

prkna a voněla smolou. Když AB odcházel, zastavil

se a vdechoval vůni dřeva a smoly. Bylo příjemno

vyjít z pokoje, kde na stěně visely zarámované staré

dopisy a uschlý věnec se zašlou stuhou a kde páchl

nějaký lék.“ (F. P.: Pozdější život Panny, s. 26-27)

Setkání s tvůrcem tváří v tvář může přinést

zklamání, jsou-li představy o něm, nabyté z jeho

díla, přespříliš vznešené; možná že jen toto a nic

víc se Peroutkovi přihodilo. Jako by to tak sám

pochopil, fyzicky se poté Šaldovi vzdálil, duchovně

však zůstal nablízku. Když později o kritikovi psal

a vyzdvihoval na něm kromě jiných kvalit i tu, že

„spoustu lidí naučil psát“, myslel tím jistě i sám

sebe. Když napsal, že „jako víno stoupalo jeho

(Šaldovo) pečlivě připravené slovo mladým lidem

do hlavy“, také sotva psal o cizích lidech, ale prostě

tlumočil vlastní zážitek. Na zmíněnou nezdařenou

schůzku přinesl Šaldovi rukopis, recenzi dánského

autora Jensena – a tato recenze pak v jednom ze

Šaldových časopisů vyšla, zřejmě tedy setkání

neskončilo jen zmatkem.

Ať byly Peroutkovy osobní sympatie nebo

antipatie k Šaldovi jakékoli, vděčil právě jemu za

průnik do literatury jako do světa, do něhož lze

kromě jiných cest vnikat také tak, jak to udělal

kritik sám: vrhnout se do něj po hlavě a hořet,

planout jasným plamenem a při tom ze sebe

vydat ty nejhloub ukryté a nejcennější plody. „Na

všech stranách objevovali se noví kritikové, neboť

Šaldův kritický styl dal velkou naději,“ vysvětloval

Peroutka v šedesátých letech, opět s důrazem na

to, že popisuje svou vlastní zkušenost. „Ukázalo

se, že i psát kritiku je slavné, čestné a krásné. Že i

tu je možno dotknouti se tvořivosti. Mělo to nyní

pro mnohé mladé lidi stejnou přitažlivost jako

psát verše.“ Šalda hlásal, že i kritik, stejně jako

romanopisec či básník, musí skutečnost, které

je vystaven, tedy cizí dílo, prožít stejně plně a

bezvýhradně jako analyzovaný spisovatel předtím

prožil a pak „zaznamenal“ skutečnost. Kritik je

jen jiným typem tvůrce, ale potřeba autenticity

bytí a vnímání je u něho stejná jako u spisovatele,

pokud mu má rozumět; liší se od něho jen

v tom, že výsledek jeho práce, kritika, je vyjádřen

v racionálnějších formách nežli umělecké dílo; závěr

kritiky má mít podobu argumentovaného úsudku.

Ve skutečnosti Peroutka od Šaldy převzal

mnohem víc než jen to, jak si počínat jako

kritik. Šalda mu ukázal, že je možné, aby tvůrce

byl ve svém díle zcela a beze zbytku obsažen.

Potvrdil mu, že opravdovost autorova nasazení je

hodnotou čitelnou pro kohokoli, kdo je obdobně

založen – a že tedy umění má smysl. S takovým

vykladačským nasazením, jaké používal Šalda,

nebylo jen jasné, proč je omezovat jen na oblast

umění a nerozšířit je třeba na výklad jednání lidí,

kteří se pohybují v politice. Je-li kritika ve svých

špičkových výkonech srovnatelná s prózou, poezií

a dramatem, může totéž nějaký nesmyslný zákon

zakázat žurnalistice? Kritik, nebo prostě pisatel, je

vesmírem, z něhož se rodí nové světy, plody jeho

duše jsou úměrné tomu, jak je tato duše široká;

svět může být špatný a ubohý, ale v podstatě na

tom nezáleží, protože to, o co jde, je dílo, které

skutečnost promění a zobrazí s mnohonásobnou

intenzitou. Nic důležitějšího než tvůrce na světě

není. „Zákony lomu paprsků nebo jiné zákony

optické, říkali jsme si, jest možno studovati na první

náhodné louži; i v ní se zrcadlí slunce, i v ní se tříští

v noci hvězdy, i ona je zapjata do vesmírné krásy a

síly, i ona může a chce být ohniskem čehosi, čemu

se říká kosmická poezie.“ Vesmír je schovaný v té

Šaldově louži, je prostě všude, kde ho tvůrce dokáže

vidět. Hlavně podle této schopnosti se vlastně

tvůrce pozná.

Později, s odstupem mnoha let, Peroutka přiznal,

že „vlastně jsem nikdy nikoho neuctíval tak jako

kdysi Šaldu“. Nebylo v tom až tolik superlativu,

jak se mohlo zdát, protože pojmu „uctívání“

Peroutka připisoval nejednoznačný, v podstatě

infantilizující význam. Nikdy však nezpochybnil

význam zejména časnějších Šaldových prací,

v nichž Šalda vybudoval základy svého kritického

světa a podělil se o jeho étos; v nekrologu za Šaldu

z roku 1937 Peroutka uvedl, že „v české kritice

nebylo napsáno nic většího, nic pronikavějšího nad

Duši a dílo“. Tón těchto nejstarších Šaldových prací

Peroutka vstřebal; potvrdila to i zmíněná už recenze

knihy dánského prozaika Jensena, kterou Šalda

Peroutkovi otiskl ve čtrnáctideníku Česká kultura.

Bylo to jedno z mnoha periodik, která Šalda okolo

sebe vytvářel celý život, a pokud mohlo být pro Peroutku něčím pozoruhodné, pak tím, že se tam zřejmě poprvé v životě setkal se svými pozdějšími spolupracovníky Alfredem Fuchsem, Josefem Kodíčkem nebo Richardem Weinerem. Zmíněná recenze v časopisu vyšla v červnu 1914.

Nebyl to velký ani významný text, přesto z něj lze vyvodit mnohé o tehdejší Peroutkově povaze. Bylo mu devatenáct let; literaturu bral nesmírně vážně a ze všeho nejvíc mu záleželo na tom, aby před Šaldou autorsky uspěl. Svou recenzi proto od první až do poslední věty nabil argumenty, které kromě toho, že hodnotily nějakou knihu, hlavně pravily: Hle, přicházím.

J. V. Jensen v té době ještě zdaleka nebyl známým autorem, který o třicet roků později získal Nobelovu cenu za literaturu. Peroutka proto nejdřív dal najevo, že dokáže jeho Exotické novely zařadit v rámci dánského písemnictví. „Dánsko, které v Kierkegaardovi bylo prometheovským vzplanutím, v Jacobsenovi snivou lyrickou kichotiádou a které v Bangovi mělo úpadkového Renéa z fin de siécle, počíná se v Jensenovi vzdalovati sebe sama a hledá pařeniště látkové daleko mimo vlastní podstatu.“ Tím byl autor definován, aby se tak řeklo, teritoriálně. Následovalo typové zařazení; tam už byl recenzent méně

popisný – a zároveň i kritičtější. Argumenty

mu nabídla milovaná ruská literatura: Jensen,

Seveřan, atmosféře a psychologii exotických jižních

krajin, o kterých píše, nerozumí. „Vždy lákaly

severského umělce jih a slunce. Gogol praví: pusťte

petrohradského malíře od ledu a sněhu na jih a jeho

nadání, nyní jako zakrnělá kleč, rozkvete přes noc

vroucími květy.“ Jenže spisovatel prý bohužel o nic

z tohoto neusiloval, nestál o vylíčení dramat, jejichž

dějištěm by byla lidská duše. Přisál se k existující

skutečnosti, místo aby vytvářel svou vlastní.

Zapsal, co viděl; viděné tímto psaním nepřetvořil,

v jeho textech nevznikl žádný nový a do té doby

neexistující svět.

Z takového kritika měl Šalda asi radost, bylo

to, jako by recenzi psal on. Tvorba se také u

Peroutky podobala titánskému úsilí, jímž se tvůrčí

(v zásadě hrdinný) duch zmocňuje skutečnosti

ostatním neznámé; dělá něco podobného, jako když

Prométheus ukradl bohům oheň, aby nakonec mohl

posloužit lidem. Literární tvorba je druh heroismu,

plného tělesných i duševních muk, výsledek všech

představitelných druhů utrpení. Zatímco Jensen

tohoto heroismu zatím není schopen, jeho kritik

ano – a tato skutečnost, vyjádření vlastního postoje

a zárodku životního programu, byla skutečným

smyslem Peroutkovy „recenze“.

Nebylo by divu, kdyby to tak Peroutka

v posledních letech před první světovou válkou

viděl. Nikoho neponechával na pochybách, že to

se svou literární budoucností myslí velmi vážně.

I později, když byl uznávaným novinářem, psal

ve svých biografiích, že byl „spisovatelem“ od

roku 1913, tedy od maturity. To byl také rok,

v kterém začal hojně publikovat; třeba povídky

v humoristickém žurnálu Švanda dudák, který

redigoval Ignát Herrmann. Také na jeho stránkách

se objevovali autoři, se kterými se měl Peroutka

setkávat několik desetiletí – Eduard Bass, Karel

Horký, Arne Laurin a další; s Herrmannovým

románovým hrdinou Otcem Kondelíkem zas měl

Peroutka zažít jednu ze svých nejpozoruhodnějších

literárních afér dvacátých let. Nejzajímavější však

bylo to, čím sám Peroutka do žurnálu přispěl:

dvěma texty, označenými za části většího celku,

prý knihy s pracovním názvem Povídky věrně

dle Čechova. První z nich, Jak lidé milují, byla o

tom, že nejcennější lidskou vlastností je schopnost

milovat, a protože pro mnoho lidí je cizí cit jen

záminkou k prozrazení a pobavení na cizí účet,

udělá ten, kdo miluje, nejlépe, když si svou lásku

nechá pro sebe. Dívka Nataša, prodavačka v kiosku,

v povídce zrazuje city svého zákazníka pana Haly

komukoli, kdo je ochoten s ní u jejího stánku

prohodit pár slov. O cizím citu se nenuceně klábosí,

jako by šlo o nicotnou věc; láska je tématem drbu,

důvodem k ironickému úsměšku či povytažení

obočí – ale je vyloučeno, aby znamenala také něco

jiného, žádného z těchto malých čechovovských

lidiček by to v životě nenapadlo. Z hlediska

autorovy sebeprojekce byla zajímavá také druhá

povídka, Existence: jako by se v ní Peroutka (i když

s ironickým nadhledem) pokoušel vypsat z obav,

které člověk pociťuje po dokončení školy, „na prahu

existence“. Začít s jakoukoli vážnou činností je

těžké: nejradši by byl spisovatelem, ale má to řadu

rizik. Snad tedy lékařem? Zdá se, že to není o moc

lepší. Postupně tak vypravěč vylučuje jednu profesi

za druhou, až dojde k názoru, že nejlepší je nebýt

ničím, „kandidovat“ na existenci a prostě – tak jako

to dobře znají všechny čechovovské postavy – čekat.

Peroutka se jako autor těchto povídek skryl pod

pseudonymem Petr Jefimovič Antokolskij, který mu

vydržel až do dvacátých let – publikoval pod ním

v Kalendáři českožidovském (krátkou prózu Starci,

příběh muže, který tvrdí, že byl u toho, když v Jasné

Poljaně umíral Lev Nikolajevič Tolstoj) a hlavně

v Tribuně.

Povídky ale tvořily jen menší část Peroutkovy

časné tvorby, byť pro něj skoro jistě část hlavní,

perspektivní. Sotva se však jejich psaním dalo živit,

a tak Peroutka začal psát – možná po vzoru Šaldy,

jenž kdysi ve Volných směrech začínal stejně –

články a recenze o výtvarném umění. Na počátku

století bylo psaní o výtvarnících a jejich dílech

obecně pokládáno za jeden z nejschůdnějších

vstupů do světa publikujících autorů; nové

impulsy, které přinášel kubismus a další nové

směry, postavily výtvarníky do čela dění, s nímž

se literatura snažila neztratit kontakt. Skoro

každý v Peroutkově generaci včetně Karla Čapka

začínal referováním o obrazech, a tak se i Peroutka

před válkou stal externím spolupracovníkem

„masarykovského“ Času, kde kulturní rubriku

střídavě řídili Albert Pražák a Emanuel Rádl a

kam z lidí Peroutkovi názorově bližších psali třeba

František Kubka nebo Arne Laurin. Peroutka

tam měl na starosti běžné referáty o výstavách,

většinou o těch, které pořádala pražská Umělecká

beseda; psal o umění klasickém (o retrospektivě

Vincence Morstadta), moderním (o Františku

Bílkovi) i o umělcích vlastní generace, třeba o výstavě předčasně zesnulého malíře Daniela Mayera (který počátkem války zemřel v Barceloně na tyfus). Peroutka Mayerovo dílo znal a sledoval a jako člen výstavního výboru byl dokonce jedním z organizátorů Mayerovy posmrtné výstavy, uspořádané Uměleckou besedou a KVU v Obecním domě počátkem roku 1915.

Když bylo v roce 1915 vydávání Času zastaveno, jeho redaktor Jan Herben se s tím odmítl spokojit a od podzimu připravil k vydání „aspoň týdeník literární a kulturní“ (jak napsal), jemuž dal název Novina. Cílem časopisu, jehož první číslo vyšlo 1. října 1915, mělo být ukazovat i během války „cestu k našemu obrození“, což byla formulace únosná pro válečnou cenzuru a zároveň srozumitelná pro čtenáře. Herbenovi, který se s Peroutkou znal už z éry Času, zjevně záleželo na tom, aby si mladého výtvarného referenta podržel; redakční listárna ve zmíněném už prvním čísle totiž vyšla zakončená větou: „Prosím pana Ferdinanda Peroutku, aby mě v redakci navštívil neb udal svou adresu.“

Že mu vyzvaný vyhověl, se ukázalo až po několika číslech časopisu; hned v tom třetím sice začal vycházet na pokračování rozsáhlý text věnovaný výstavě českých výtvarníků v Obecním domě, podle tehdejších zvyklostí se však čtenáři

mohli s autorovým jménem seznámit až na konci

posledního, třetího pokračování. Tento Peroutkův

text byl pozoruhodný po několika stránkách.

Především šlo patrně o nejrozsáhlejší Peroutkovu

výtvarnou kritiku, jakou kdy publikoval;

uspět s textem o rozsahu víc než dvou desítek

rukopisných stran byl v Času (nebo v Dykově

Samostatnosti, kam rovněž občas přispíval, a

vlastně ve kterémkoli deníku) vyloučeno. V Novině

však bylo místa víc a také její tón byl pokojnější,

takže Peroutka dokázal šanci využít k tomu, aby nad

konkrétními díly, o nichž psal, vyjádřil i pravidla

své výtvarné estetiky. „Obraz jako báseň, socha,

sonáta, novela posuzuje se jen dle míry vnitřní

poctivosti, upřímnosti, plnosti, zkušenosti, a dle

výraznosti, přesvědčivosti, dokonalosti formového

zpracování. To je celá estetika. Každý obraz soudí

se sám ze sebe, je sám sobě soudcem: přistoupím

na malířovu vidinu, svolím, že budu se dívat na

to, co mi chtěl ukázat – ale od té chvíle budu žádat

na něm, aby nekoktal ve svém přednesu, aby

neblábolil, nýbrž mluvil jasně; aby logicky sám sobě

věrně, úměrně představil, co vlastně viděl. Budu

žádati, aby mne přesvědčil, otevřel mi oči tak, abych

i já viděl, co mi chtěl ukázat... Dobrý obraz nesnáší

špatného; nelze přijímati obou zároveň; nutno se

rozhodnout. A tím, jak se rozhodnete, soudíte sebe

samy.“ (F. P.: Výstava českých výtvarníků v Obecním

domě, Novina 1, č. 3, 15. 10. 1915)

Bylo to v dobách, kdy ještě bylo možné rozebírat

v časopise jediný obraz na ploše několika stran.

Po vzoru Šaldy Peroutka této možnosti využil a

svou představu o tom, co vše může kritik „získat“

z jediného konkrétního výtvarného díla, dal

najevo nad obrazem Pohřeb (později zvaným i

Vojenský pohřeb) od Vincence Beneše. Než Beneš

v posledních třech letech před první světovou

válkou zakotvil v řadách Skupiny výtvarných

umělců, ve své době nejavantgardnějšího

uměleckého sdružení v českých zemích, byl

členem několika jiných skupin; začínal v roce 1908

jako člen Osmy. Už jako začínajícího umělce ho

naplno zasáhl francouzský kubismus, jeho plynulý

umělecký vývoj však přetrhla světová válka, stejně

jako rozvoj celé Skupiny, která se rozpadla. Beneš

potom své předchozí kubistické obrazy zničil a

vrátil se zčásti zpět k „tradičnějšímu“ malířskému

rukopisu, v němž někteří spatřovali návaznost

na Antonína Slavíčka. Výsledkem této stylové

proměny, snahy o spojení původních kubistických

impulsů se silným osobním prožitkem války, byl

právě obraz Vojenský pohřeb, vystavený v roce

1915 v Obecním domě. Později byl označen za

zlom a událost nejenom v Benešově díle, ale ve

vývoji celého českého válečného umění; V. V. Štech

ho nazval „výtvarnou manifestací českého vztahu

k válce“ a „příkladným činem“, který zdůrazňuje

„lidský obsah jako nejzávažnější smysl a poslání

umělecké práce“; Beneš podle Štecha svým obrazem

prokázal, že kubistické formy lze „českou cestou“

podřídit hlubokému myšlenkovému záměru. ( V. V.

Štech-L. Hlaváček: Vincenc Beneš, s. 11)

Štech ovšem své názory formuloval

s mnohaletým časovým odstupem, kdy už

v podstatě pouze komentoval to, co mezitím

sama rozhodla historie. Dvacetiletý Peroutka byl

v roce 1915 v jiné situaci: obraz byl pro něho čirou

současností a on sám neměl velkou představu o

světovém kontextu ani nemohl znát názory dalších

českých kritiků. Psal jen za sebe a ze sebe. „Dříve

se říkalo: maluje jako pták zpívá. O druhu malířů,

z nichž je Beneš, řekne se jinak: maluje jako

příroda tvoří. Nepopisují nic, vše přímo vytvářejí

na plátno. Věci a tvary jsou nové jako v prvý den.

Žádná jen malířská tendence, žádná vzpomínka

z muzea nebo sbírek nestaví se v cestu pochodu, jíž

se skutečnost dostává na plátno. Beneš zde vydržel

původnost svého pohledu až do konce. Všechnu

sílu obrátil k tomu, aby vyrval přírodě několik

tvarů.“ Byl v tom samozřejmě zas přítomen Šalda,

ale byla v tom už obsažena i osobnost dvacetiletého

kritika, který v bytostné shodě se svým vzorem

žádal, aby za umění bylo považováno jen to, kde

tvůrce odevzdává sebe sama beze zbytku, jinak nic.

Beneš byl podle něj pravdivý, neboť dovedl nedat

svou malbu do služeb žádnému stylu ani trendu,

po kterém se „volalo“; z existujících stylů volil to, o

čem měl zato, že s nejmenšími překážkami směřuje

k vyjádření jeho nitra. Nesloužil cizím stylům, ale

naopak přiměl tyto styly, aby posloužily jemu – a

uvnitř zůstal svůj, osobní a pravdivý. Aby si mladý

kritik poněkud usnadnil situaci, užil tedy metody

kontrastu a do protikladu k „charakternosti krásy“

u Beneše postavil vnější poezii, „otáčející se v kruhu

mezi svůdnými ženami, květinami, akty v trávě,

ptáky, draperiemi, dekorativními bělouši, chudými

stařenkami a splynutím duší“. Beneš versus

Švabinský – takto postaveno to bylo možná až příliš

jednoduché, leč názorné vyjádření; pro kritika

z okruhu Umělecké besedy (pro jehož konzervativní

členstvo Švabinský platil za jeden z vrcholů

soudobého umění) bylo takové prohlášení aktem,

který ho od pohodlného života v houfu odděloval.

(A aby to bylo trochu složitější: Peroutka, který

znal celé Benešovo dílo, zároveň uznal, že Vojenský

pohřeb v něm představuje výjimku – a že se tedy

vlastně teprve uvidí, zda malíř svou schopnost,

kterou jediným obrazem naznačil, dokáže proměnit

v jeden z trvalých znaků svého díla. Beneš

odpověděl svým pozdějším složitým vývojem,

v němž se „peroutkovskému pojetí“ života a tvorby

nejvíc vzdálil v padesátých letech – z té doby

pocházejí například jeho socialistickorealistické

krajinky, namalované pro foyer Národního divadla.)

Beneš však zdaleka nebyl jediným autorem,

jehož Peroutka v roce 1915 v Herbenově Novině

hodnotil. Zatímco o tomto malíři psal s úctou a

obdivem, mnohem kritičtěji se vyjadřoval například

o krajinách Otakara Nejedlého; bytostné autorské

nasazení, které u Beneše vnímal, u tohoto malíře

nenacházel: psal, že Nejedlý malováním sám

sebe nevyjadřuje, neboť mimo jiné při malování

vůbec nemyslí; je to jen impresionista, lyrik;

zprostředkuje první hnutí své mysli, „opravdu

věří jen tomu, co vidí“. Zdánlivě se to zdálo

v rozporu s „goethovským“ požadavkem přesného

pozorování skutečnosti, Peroutka však tím říkal,

že pozorování má smysl tehdy, když vyprovokuje

tvůrce, aby se vyjádřením viděného sám proměnil;

všechno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist