načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa: k problémům filosofie informace – Michal Černý

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa: k problémům filosofie informace

Elektronická kniha: Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa: k problémům filosofie informace
Autor: Michal Černý

– Monografie se snaží na pozadí myšlenek vybraných fenomenologů (Martina Heideggera, Jana Patočky, Jana Sokola) a pragmatistických myslitelů (Marca Johnsona, George Lakoffa či Antonia Damasia) reflektovat fenomén filosofie informace v novém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  255
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 154
Rozměr: 23 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Filozofie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-210-9454-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Monografie se snaží na pozadí myšlenek vybraných fenomenologů (Martina Heideggera, Jana Patočky, Jana Sokola) a pragmatistických myslitelů (Marca Johnsona, George Lakoffa či Antonia Damasia) reflektovat fenomén filosofie informace v novém rámci, než jak činí Luciano Floridi – zaměřuje se mnohem více na proměny současného světa a jeho vztahu ke vzdělávání a myšlení. Na příkladu jednotlivých dílčích faset tvoří ucelené kritické promyšlení toho, jak je možné filosofii informace a filosofii výchovy propojit. Snaží se být přehledným průvodcem po současném světě, který se snaží novým způsobem nově promýšlet.

(k problémům filosofie informace)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Michal Černý - další tituly autora:
Výpočty Výpočty
Myšlenkové mapy pro studenty -- Učte se efektivně a nastartujte svou kariéru Myšlenkové mapy pro studenty
Trénink mozku pro 1. stupeň ZŠ Trénink mozku pro 1. stupeň ZŠ
 (e-book)
Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Fenomenologicko

-pragmatistická

interpretace

hyperkonektivistického

světa:

K PROBLÉMŮM

FILOSOFIE

INFORMACE



MUNI

PRESS



Fenomenologicko-pragmatistická interpretace

hyperkonektivistického světa:

k problémům filosofie informace

Masarykova univerzita

Brno 2020

Michal Černý


Knihu recenzovali:

Prof. RNDr. Jan Novotný, CSc.

RNDr. Blažena Švandová, Ph.D.

© 2020 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-9455-0

ISBN 978-80-210-9454-3 (brožováno)

https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9455-2020


Úvodem Co  je  filosofie? Co  je  věda? Filosofie informace Informační logika Informační epistemologie Informační kosmologie Informační ontologie Informační antropologie Informace a  mysl Informační etika Informační estetika Informační společnost Informace a  proces  učení Informace a  struktura Informace a  jazyk Informační axiologie Informace a  prostor Informace a  čas Informace a  paradox

Hyperhistorie a  hyperkonektivita

Závěrem

Shrnutí

Summary

Literatura

7

10

16

22

28

34

40

46

52

59

65

71

77

83

89

96

102

108

115

122

128

134

136

138

140

7

Filosofie informace je vědní (či filosofická) disciplína, která je všeobecně

spojována s italským logikem působícím v Anglii Lucianem Floridim.

Ten ji postupně staví ve svých knihách jako multiparadigmatický široce

rozkročený rámec uvažování o tom, jak informace jako jistý fenomén,

který rámuje a symbolicky zastupuje současný svět, může být v různých

kontextech vnímán. Je třeba říci, že Floridiho přístup je typický tím, že

v sobě obsahuje tři významné prvky, které celé jeho předporozumění

fenoménu informace rámují:

a) Floridi vychází z logiky jako základní filosofické disciplíny a přístup

k ní rámuje svoji dřívější analytickou filosofií. Jakkoli se s ní rozešel,

tak jeho kladení otázek a studium některých především nejobecněj

ších otázek filosofie informace je tímto pohledem silně ovlivněné.

b) Floridi je nesmírně zdatný v informatice, takže jeho texty jsou

často spojené s precisním a nikoli popularizačním pojmenováním

a analýzou některých problémů, na kterých dále filosoficky staví.

To na jednu stranu ztěžuje pochopitelnost čtenáři laikovi v oblasti

informatiky, ale současně umožňuje skutečně sledovat reálně exis

tující jevy, nikoli (jak bývá bohužel časté) jejich popularizační obraz.

Úvodem 8

c) Floridi se nyní hlásí především k pragmatické tradici, která je ale

silně ovlivněná fenomenologií. Jde o rámec, který se v posledních

asi deseti letech dostává do popředí zájmu filosofického bádání.

To, co je třeba Floridimu také přiznat, je systematičnost – do oblasti

jeho zájmu spadá otázka informační společnosti, definice fenomé

nu informace, vymezení filosofie informace, informační etika a také

právní otázky. Tímto širokým záběrem může fenomén informace

nahlížet komplexně v různých aspektech a myšlenkových strukturách,

ale současně na sebe klade velké nároky v tom, jak komplexní musí

jeho projekt filosofie informace jako jednotného a propracovaného

konceptu být.

V tomto poli se budou pohybovat také naše úvahy – na rozdíl od

Floridiho není autor zakotvený v logice ani analytické filosofii. Jeho

předporozumění je podstatně více spojené s kosmologií, filosofií vědy a filosofií výchovy. Tak jako Floridi je i on zastánce fenomenologicko-prag

matické myšlenkové pozice (byť nakonec jinak stavěné a odvolávající se

na jiné koncepty a autority) a jako dlouholetý odborník na technologie

ve vzdělávání se ani on nesnaží pomíjet technické aspekty problematiky.

Tím, že máme poměrně omezený rozsah textu, pokusili jsme se

o jinou strukturu, než jakou nabízí Floridi v podobě svých tematických

traktátů – budeme fenomén informace studovat optikou vybraných

filosofických disciplín, což nám na poměrně malém rozsahu umožní

o filosofii informace pojednat možná komplexněji a šířeji, než jak to činí

na podstatně větší ploše a detailněji italský filosof. Námi zvolený přístup

nemá za cíl akcentovat hloubku a argumentační sílu jednotlivých tvrzení,

ale bude sledovat především strukturu fenoménu informace (a filosofie

informace) v různých, vzájemně se doplňujících situacích.

Jakkoli někdy možná budeme uvádět některé v podstatě dobře

známé myšlenkové celky, má to svůj smysl ve struktuře výkladu, ve

kterém tyto celky nově interpretujeme nebo konceptualizujeme. Jakkoli vycházíme do značné míry z Floridiho myšlenkového uchopení

problematiky, výsledem je poměrně semknutý text nabízející postup

ně gradující specifické čtení fenoménu informace, snad až směřující k novému a originálnímu fenomenologicko-pragmatickému pojetí.

Pokud bychom měli zmínit alespoň základní filosofy (mimo Flori

diho), o které se v našem textu opíráme, tak jde především o Teilharda

Úvodem


9

Co je filosofie?

de Chardin, Martina Heideggera, Marca Johnsona, George Lakoffa,

Jana Patočku, Antonia Damasia a Roberta Ruperta.

Dělení textu je prováděno na krátké kapitoly v rozsahu přibližně

dvanácti tisíc znaků tak, aby tvořily přehlednou, ale současně výpovědí otevřenou fasetu. Prvních dvanáct témat kopíruje osnovu kurzu, který autor vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity tak, jak

ji sestavil dr. Jiří Stodola. Dalších osm témat je postupně prohlubuje

a tématizuje na základě témat, která se nepodařilo v úvodních dvanácti

statích dostatečně promyslet.

Námi předložená studie není tradiční monografií ve smyslu ucele

né monotématické práce, ale metodologicky se opírá o text Jana Patočky

(2007) Věčnost a dějinnost. Patočka v něm konstruuje svoji analýzu

Rádlovy (1994) Útěchy z filosofie jako analýzu sporu mezi tradiční me

tafyzikou a existencialismem. Text je přitom členěný do desíti kapitol, původně psaných po čtyřech autorských stranách. Námi předložený

text je složený z dvaceti statí po pěti autorských stranách, byť téměř

vždy jsme tento původní záměr částečně překročili. Na rozdíl od Pa

točky se snažíme čtenáři pomáhat nadpisy, ale současně neuvádíme

žádné dílčí závěry.

Stavíme před něj tak poměrně obsáhlou mosaiku dílčích výzkum

ných sond do problematiky studia fenoménu informace, které svoji fasetovostí nebo výběrovostí na jednu stranu netvoří ucelený pohled rigorózně přísně semknutý k sobě, ale více se snaží o přístup fenomenologický – fenomény se zjevují postupně a toto jejich postupné „na

svěcování“ a sledování ve vztahu k informaci jako k ústřednímu tématu

publikace je vlastní metodou našeho bádání.

Z tohoto důvodu se také vyhýbáme v celém textu užít nějakou

jasnou či přísnou definici informace (Stodola 2015) – předně to nepo

važujeme za příliš podstatné a za druhé bychom touto definitorickou

sevřeností znemožnili výzkum tak, jak se ho v kombinaci fenomeno

logického a pragmatického přístupu snažíme naplňovat.

Chtěl bych poděkovat Janu Novotnému a Blaženě Švandové, za

recenze a kritické připomínky k textu, i Markovi Timkovi za pečlivé poznámky a připomínky k jednotlivým formulacím. Rád bych vyjádřil díky také Radimovi Šípovi za mnohé diskuse a podněty, ze kterých monografie vychází.

Úvodem


10

Slovo filosofie (podrobněji k filosofii viz známé úvody jak třeba (Petříček

1997, Patočka 1969, Hejdánek 2012, Jaspers 1996) vychází z řeckých slov

φιλειν, což znamená mít rád či toužit po něčem, k něčemu směřovat,

být dané věci oddán a cítit v ní zálibu a σοφια, což do češtiny často pře

kládáme jako moudrost či zdatnost. Problém je, že oba pojmy chápala

řecké společnost odlišně od toho, jak k nim přistupujeme dnes.

Φιλειν neoznačuje primárně zájem ve smyslu koníčka v podobě

hraní karet nebo zahrádkaření, ale jisté vnitřní nucení. Umělec nemůže

jinak než tvořit, pták nemůže jinak než začít zpívat, filosof nemůže jinak

než přemýšlet o světě. Jistě má k dispozici možnost útěku, ale přicházel by

tím o autenticitu v nacházení sebe sama. Jestliže se někdy hovoří o tom,

že člověk je k tomu či onomu povolán, je možné rozlišit mezi povoláním

od někoho vnějšího (třeba od rodičů) a od sebe sama. (Špidlík 1991) Řecké

φιλειν více odkazuje k onomu druhému pramenu.

Zde je zajímavé vzpomenout pokusy, které popisuje Antonio

Damasio (2010) – člověk, pokud má poškozenou část mozku zodpo

vědnou za emoce, není schopen se rozhodovat. Ve své knize Descartův

omyl popisuje muže s vysokou inteligencí, který nebyl schopen se

rozhodnout, jaký ze dvou termínů vyšetření u lékaře je lepší, neboť

oba byly podobně vhodné. A právě asi takovou roli má φιλειν ve vztahu

Co je filosofie?


11

k poznávání jako takovému. Je tím osobně motivujícím, vnitřním,

silným motivem pro aktivní konání.

Již z této expozice by mělo být zřejmé, že filosofie není a nikdy

nemůže být činností striktně racionální. (Damasio 2010) I když samo

zřejmě součástí filosofie musí být racionální myšlení a kritické hledání

argumentů, není možné emoce od racionality efektivně oddělit. Filo

sofie je otázkou po bytí celého člověka.

Také druhé části pojmu je třeba porozumět detailněji, σοφια si

někdy můžeme představovat jako obraz pasivního starce někde v ob

lacích, který ví o světě své, svoji moudrost má v sobě a pro sebe, nemá

potřebu nikomu nic sdělovat. Jenže σοφια je právě opačná – moudrost

je především prvkem chápání a přeměny světa. Není něčím hotovým,

ale neustále tvořícím se. (Johnson 2007, Fink 2011, Heidegger 2006,

Teilhard 1990, Teilhard 2005) Nelze ji nikdy vlastnit, to by bylo největší

bláznovství, ale je nutné ji hledat. Pojem σοφια je spojený s aktivitou.

Moudrý člověk nemůže být pasivní a oddělený od světa, protože σοφια

je konstituována aktivní interakcí s ním.

Jistě není možné σοφια spojovat s nějakou prchlivostí nebo po

vrchním všudybylstvím, ale současně se musíme vyvarovat představy,

že by filosofie měla být kabinetní disciplína. Jan Patočka zdůrazňuje, že

filosofie je krvavým řemeslem, filosof musí usilovat o odhalování a in

terpretaci pravdy, což je ale často to, co společnost slyšet nechce. Sám

Jan Patočka v tomto ohledu dopadl podobně jako Sokrates v Aténách.

Ono spojení společnosti, společenského zájmu a filosofie je zásadní pro

chápání toho, k čemu vlastně může být dobrá či užitečná.

Platón (2007) charakterizoval filosofii následovně: „Údiv je postoj

člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než

tento.“ Tento postoj k filosofii je důležitý v tom, že upozorňuje ještě na jed

nu důležitou věc – totiž na údiv. Mezi divením se údivem je jistá diference.

Postoj divení se je nereflektovaný „ach“ nad světem. Ale údiv musí být

spojený s tím, že jsme schopni přemýšlet o světě kolem nás i v nás a nebýt

si ničím jisti. Jen ten, kdo přistupuje ke světu bez metodologického filtru

v podobě přesvědčení, že ví své, se může do filosofie postupně vnořovat.

Ostatně, jak uvádí Ludwig Wittgenstein (2013) „Filosofie není na

ukou, nýbrž činností.“ Činnost vedoucí k postupnému objasňování a no

vému uchopování světa, někde na hranicích možnosti lidského rozumu,

jak by řekl Friedrich Nietzsche. Filosofie je tedy činnost člověka, který

Co  je  filosofie?


12

usiluje o moudrost, která je klíčem k pochopení světa bez předchozích

předpokladů. Tak jako neexistuje možnost mít moudrost jako stav bytí,

tak také není ani filosofie jako nějaká pasivní substance či přívažek k člo

věku. Filosofie je tvořivý přístup k lidskému bytí ve světě.

Světlo  a světlina

Martin Heidegger (2006, 2006c) proces poznávání spojuje se světlem

a světlinou. Světlina je něčím, co je ve světě, co má své bytí nezávislé

na člověku, ale je to člověk, který jej chce zkoumat. Jak je možné zkou

mat světlinu? Světlinu není možné osahat ani zakusit chutí. Jedinou

možností je sledovat, jakým způsobem sama odráží světelné paprsky.

Světlina sama se tedy zjevuje člověku.

Nezjevuje se mu ale ani úplně a ani sama a co více, nikdy nevidíme

ani světlinu samotnou. Světlina je světlinou proto, že má hranice. Hranice

světliny jsou to, co rozptyluje a odráží světelné záření, které člověk může

vidět. Sama světlina se ale nezjevuje ve své nejvnitřnější struktuře, ale

pouze naznačuje, odkud a kam se rozkládá, jak je členitá atp.

Současně platí motto Jana Patočky (2002), že fenomény se zjevují

postupně. To, co můžeme poznávat, jsou právě jen ony záblesky zjevování, které není nikdy totální. Naše osobní biografie, naladění a zájem

nás determinují v tom, čeho z rozmanitosti a jen malé ohraničenosti

světa si všímáme. Heideggerův příklad se světlinou je názorný v tom,

že z každého úhlu pohledu bude jiná, ale také tím, že jak se v čase

posouvá slunce po obloze, tak se světlina ukazuje v jiných barvách

a perspektivách. Může zarůstat lesem, i se obnažovat a spojovat s ji

nými světlinami. Filosofie je tedy nazíráním na světlinu, hledáním

a pátráním po tom, jaká je a jakým způsobem je možné k ní přistupovat. Je procesem kladení si otázek, které se v náhledu na ni mohou

postupně ozřejmovat.

Toto pojetí filosofie může být zajímavé v  tom, že na jed

nu stranu nezastírá subjektivní složku poznání a  různost pohle

dů, které se odráží v  tom, že neexistuje nic jako filosofická prav

da, ale současně nevede k  nihilismu či relativismu. Světlina

Co  je  filosofie?


13

i světlo jsou reálně existujícími fenomény, které je možné zkoumat.

Pokud se ještě vrátíme k Patočkovi, je možné říci, že jeden fenomén 

– například vody, se bude různým vědcům zjevovat různě. Jinak na něj

bude nazírat chemik studující její přesné chemické složení, jiný pohled

bude mít fyzik sledující povrchové napětí a zcela odlišná bude perspek

tiva historika umění analyzujícího obraz vody jako podmínky života

nebo teologa studujícího vodu jako materii křtu. Poměrně jednoduchý

fenomén vody se tak pohledem různých perspektiv stává nesmírně

složitým a komplexním, jeho postupné odhalování v dílčích vrstvách

je pak nesporně otázkou jak speciálních věd, tak také filosofie. Jak ale

zajistit, aby ono odkrývání, zjevování fenoménů, bylo takové, aby si

jednotliví aktéři rozuměli?

Myšlení

Heidegger napsal knihu Konec filosofie a úkol myšlení (2006c), ve

které upozorňuje na skutečnost, že role filosofie se postupně mění.

V historickém kontextu můžeme říci, že filosofie je matkou věd, prá

vě z ní se začala v době Galileiho a Bacona (tedy na přelomu 16. a 17.

století) postupně oddělovat fyzika, kterou následovaly další a další

vědy. Filosofie představila v dějinném procesu do 19. století svoji

úlohu v tom, že vytvářela prostor pro obecné zkoumání světa a svoji

kritickou metodu postupně vždy natolik precizovala, že umožnila

vznik nové disciplíny.

Heidegger je k takové pozici filosofie, která ustupuje nepřetrži

tě ze svých pozic, skeptický. Dvacáté století je stoletím tak masivní

a významné tvárnosti vědy, že Aristotelovo zvolání „zahraňte jevy“

přesouvá filosofii, pokud ji budeme chtít vnímat jako matku věd, do

propadliště dějin. Již pro ni není místo, a pokud ano, jde jen o dobře

ohraničený prostor, ze kterého bude opět brzy vykázána.

Přesto německý filosof filosofii dvojí prostor nabízí. Tím prv

ním je identifikace filosofie s ontologií a tím druhým je přemostění

filosofie do obecného myšlení širší veřejnosti. Pokud jde o ontologii,

tak Heidegger (2002, 2004) celou filosofii vztahuje právě k ní. Není

Co  je  filosofie?




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.