načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Felix Austria - Sofija Andruchovyč

Felix Austria

Elektronická kniha: Felix Austria
Autor:

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: V češtině vydání první
Spolupracovali: z ukrajinského originálu Feliks Avstrija ... přeložil Petr Ch. Kalina
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-3251-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského literárního nebe, svůj magický román Felix Austria zalidnila všedně nevšedními postavami a postavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se na pozadí epochy, která jejich potomkům stále více obrůstá mýtem o šťastném Rakousku. Tajemství ukrytá ve vyřezávaných komodác?h, iluzionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a smrt. Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomností i budoucností. Ohledává ulice svého rodného města, dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch nejnapjatějších strun naší fantazie. „Je dobré zkoumat tu část historie, které se možná bojíme, protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky, na které máme hledat odpovědi,“ říká autorka .

Zařazeno v kategoriích
Sofija Andruchovyč - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stanislavov na  počátku dvacátého století,měs

tečko v Haliči, v samém srdci nejchudšíhoa nej

zanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. So ja

Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského

literárního nebe, svůj magický román FelixAus

tria zalidnila všedně nevšedními postavamia po

stavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se

na  pozadí epochy, která jejich potomkům stále

více obrůstá mýtem o  šťastném Rakousku. Ta

jemství ukrytá ve  vyřezávaných komodác h, ilu

zionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a  smrt.

Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu

klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomnostíi bu

doucností. Ohledává ulice svého rodného města,

dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch

nejnapjatějších strun naší fantazie. „Je dobré

zkoumat tu část historie, které se možná bojíme,

protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky,

na  které máme hledat odpovědi,“ říká autorka.

Feli Austria


Větrné mlýny


Sofija Andruchovyč x Felix Austria






Tato kniha vychází s podporou

Ministerstva kultury České republiky

a nadace Český literární fond.

The translation was kindly supported

by the Fund for Central & East

European Book Projects, Amsterdam.

© Sofija Andruchovyč, 2017

Translation © Petr Ch. Kalina

Cover photo © David Konečný

© Větrné mlýny, 2017

ISBN 978-80-7443-251-4 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-265-1 (eBook)


Z ukrajinštiny přeložil Petr Ch. Kalina


Děkuji stipendijnímu programu

Ministra kultury a národního dědictví

Polské republiky Gaude Polonia

a literárnímu programu

Fondu „Rozvoj Ukrajiny“ za možnost

pracovat na tomto románu.


Tato knížka vznikla díky Andrijovi

a Marjaně, kteří byli po celou dobu se mnou,

mým rodičům, kteří mě jednou provždy

nadopovali podporou,

Renatě Serednycké, která mě přijala

a zahřála ve svém útulném domě,

Žanně Komar, která mi ukázala cestu

k hlavnímu pramenu,

Daně Vynnycké, jejíž hudba dokáže naplnit

silou a nadšením,

Bohdaně Matijaš, která mi darovala křížek,

a také všem dalším lidem a okolnostem,

jimiž jsem byla obdarována.


13

V tomto domě není klid.

Obzvlášť, když jsou zimní svátky. Karneval za  karnevalem: ples techniků v  divadle, první „vlněný“ večírek

1

v Moniuszkově hudebníspolečnosti, akademický večírek v  kasinu, maškarní

ples organizovaný místním Sokolem... A  takto

to chodí po dva měsíce. Na Silvestra v městském

kasinu tancovalo první čtverylku jen 28 párů.

Zato do Hvězdy a do Měšťanské společnosti přišlo

hodně hostů. Říká se, že se ve svém klubu vesele

bavili taky místní Židé. Královnou plesu zvolili

jako vždycky paní doktorovou Ester Funkelstein.

To ale naprosto právem: když jde vysoká panídoktorová ulicí, není nikdo, kdo by se neotočil,nezastavil a nezadíval se na ni; a pak ji všichni mají

neustále v hlavě a nemůžou se jí zbavit stejně, jak

to bývá s otravnou melodií.

Adela miluje společenské zábavy a mě tahá s sebou. Nechodila bych tam, protože dobře vím, jak si slečinky v lehounkých šatech za Adelinými zády šeptají: „Adela Angerová chodí na karnevaly Kapitola první x 9. 1. 1900 se služebnou a  přitom si vzala rusínského rakváře.“ Ale Petr s ní nikdy nechodí, tak ji přecenemůžu nechat jít samotnou.

Petr není rakvář, dělá sochy na hroby a hrobky. A všichni roní hořké slzy, až jim nosy modrají, když vidí na hřbitově Petrovy truchlivé anděly nebomramorové dívky s  rozevlátými vlasy, které navěky ztuhly.

Petr pracuje v  dílně Kazimira Bembnoviče na Sapieżyńské, naproti vysokému německému kostelu. Tam, kde začíná topolová alej, která vede na hřbitov.

Teď ale dokončuje mramorovou výzdobu v naší katedrále — v hlavní lodi je tmavě zelený mramor a v bočních krémový. Říká, že ikonostas už je pomalovaný a pozlacený. A zavádějí tamplynové osvětlení.

Každý den mu tam nosím obědy: jelita,uzenou slaninu, fazole, játrové halušky, bramboráky, hráškové krokety. V ulicích se moc neuklízí sníh, a  tak musím svůj dvoukolák neustále vysvobozovat ze závějí. Stmívá se už po třetí hodině, ale lampář má vždycky na rozsvícení času dost. Na každém kroku jsou hloučky chlapů rozehřátých vodkou té nejlepší jakosti. Městský lihovar jim nadělil nečekaný dárek — litr za 66 centů. Najíst se za ty peníze nedá, ale můžeš se opít tak, že zapomeneš na hlad, a dokonce ani na své vlastní jméno si nevzpomeneš.

Ti chlapi pak nevědí, co se sebou. Teď v noci chodil jeden pod okny a vykřikoval, aby ho pustili přespat. Křičel: „Nemám kde spát, mrznou mi nohy.“ A  pak se to vyřešilo. Sebrala ho policie, a tak se ohřál v chládku.

Poslední dobou se vyrojilo tolik zlodějů,podvodníků a lupičů, že je nebezpečné vycházet ven. Nejlepší by bylo zazdít se doma a nevystrčit nos. Ale jindy mě napadá: a kdo řekl, že doma jebezečno? Kdo řekl, že tady na  tebe nemůže čekat lupič, tedy někdo, komu dobrovolně nastavuješ svá nechráněná záda?

Petr říkal, že z kostela svaté Annyv Ozerjanech zmizela starobylá monstrance. A  zase nejsou žádné stopy, žádní svědci. Všechny dveře byly buď zamknuté nebo zavřené na petlici, okna nepoškozená a  uvnitř pořádek. Vypadá to, jako by tam stěnami vnikli andělé a vzali ten vzácný předmět s sebou na nebesa.

Trvá to už dlouho. V Mykulyncích, kde hned po požáru zrekonstruovali chrám, se vypařily dvě zlaté patény, jedna s  výjevem betlémských jesliček a  druhá s  vyobrazením Božího hrobu. Den předtím kněz s jáhnem tyto talíře tajněvložili do  kovové schránky. Ráno jáhen zjistil, že je skříňka vylomená a prázdná. Jediný klíč měl kněz. Oba jsou dosud ve vězení.

Něco podobného se stalo v  klášteře Povýšení svatého Kříže řádu svatého Basila Velikého v Bučači na hoře Fedir. Novic Benedikt šel ve tři hodiny ráno ze své cely, která je v budověsousedící s chrámem, nakrmit koně do stáje. Přes stěny zdobené pilastry s pozlacenými korintskýmihlavicemi slyšel, jak o temperovou duchovní malbu z 18. století plácají křídla andělů. Ani na chvilku nezapochyboval o původu těch zvuků. Vykládal, že to byly podobné zvuky jako u holubů ve zvonici, jen velikost ptáků by se musela blížit člověku. Ráno zjistili, že beze stopy zmizel nejen pramen vlasů z uťaté hlavy Jana Křtitele, ale taky ostatky svaté Mundicie, osten z trnové koruny a kousek houby, jíž napájeli Ježíše octem. Všechny tyto vzácné předměty zmizely spolu se zlatouschránkou inkrustovanou drahokamy.

Rabín David Mosche, zakladatel Sdružení pro studium Tóry v Čortkově, oznámil, že se z tajné skrýše Staré synagogy ztratila stříbrná cukřenka na ohnutých nožkách ozdobená rostlinnýmornamentem a určená pro uchovávání plodu etrog.

2

Je

pravda, že v cukřence leželo něco úplně jiného, ale

to je podle rabína tajemství, které se za žádných

okolností nesmí sdělovat.

Když ze synagogy v Brodech (městaotevřených dveří a  blahoslaveného mudrce Baal Šem Tova

3

) zmizel starodávný kalich Kiduš

4

, chanukija

5

se zlatým kráčejícím lvem a  jad

6

ozdobený smaragdem, někdo si najednou vzpomněl

na pantomimu potulných Brodensingerů

7

, která


17

byla o tom, jak Hospodin zástupů přenášído Nebeského Jeruzaléma svůj lid: nejdřív věci, potom

chrámy, zvířata a  obydlí, čímž pozemské tvory

udivuje nevysvětlitelnými zmizeními. Dále mizí

svatí, mudrci, muzikanti a  děti, až nakonec

na hříšné zemi nezůstane jediný Žid.

Všechny tyto děsivé události nemohou být příznakem ničeho jiného než toho, že náš svět prožívá své poslední okamžiky. Někdo nekonečně nedozírný teď zafuní, protáhne si údy, probudí se a my všichni se všemi našimi strachy, nářky, vášněmi a slzami přestaneme v tu chvíliexistovat. Rozplyneme se na nebi jako černý dusivý dým při požáru.

Aby na to lidé nemysleli, soustředí se třeba na oslavy. A nedají si pokoj.

Adela mě vytáhla na  koncert mladičkého Raula Koczalského. Není mu ještě ani patnáct, ale klávesy klavíru pod jeho prsty prostěroztávají. Vypadá to, jako by nástroj ovládal pohledem, silou myšlenky nebo pohybem hlavy. Já samapodobným způsobem ovládám struhadlo, kdyždělám kysané zelí s kmínem.

Raul je zrzavý mladík s kulatým obličejem, jasnýma očima a  buclatými růžovými tvářemi. Myslím, že jeho jemná pokožka nemá ještě ani zaděláno na vousy. Nejraději bych ho do té tváře štípla. Zašeptala jsem to Adele, když přišel před publikum a uklonil se. A ona obrátila oči v sloup a strčila do mě tím svým ostrým jedovatýmloktem, až to zabolelo.

Ale pak, když se ten kluk svými ohebnými voskovými prsty dotknul vyceněných zubů té otevřené klavírní tlamy, zastyděla jsem se. Hrál nejdřív Mozarta, Glucka a Hummela a pak už jen Chopinovy valčíky a Fantasii impromptu. Nebylo mi dobře, byla jsem z těch zvuků nějak nesvá.Přiadalo mi, že nemám právo tady být a poslouchat je: vždyť jsem bezvýznamný člověk, jemuž taková krása nepřísluší.

Teď už mi nepřipadalo zvláštní, že Raul Koczalski v sedmi letech obdržel cenu Pařížské hudební akademie, v  osmi napsal první operu, v jedenácti odehrál tisící koncert a jakodvanáctiletý vystoupil před perským šáhem Naserem al-Dinem, jenž se ještě před svou smrtí, kterou mu přichystali povstalci, stihnul nabažittalentem tohoto chlapce, a  dokonce mu udělil titul dvorního klavíristy a Řád lva a slunce. Vždyť to dítě otituloval i turecký sultán a španělský král. Tak jak jsem teď vůbec mohla sedět tak blízko toho baculatého „lva a slunce“ a poslouchat jeho hudbu?

V  tomto zimním čase je těch oslav až moc.

Když jsem ráno podávala snídani, Petr řekl: „Máme neobyčejně inteligentní služku. Vůbec bych se nedivil, kdyby dnes večer zašlana přednášku o současné vojenské technice.“

Co jsem mu udělala, že mě tak nenávidí?

Adela ho horko těžko přemluvila, aby mě mohla vzít na představení vynikajícíhosvětoznámého iluzionisty, rytíře Ernesta Thorna. Dobře ví, že mě od malička zajímá původ různých zázraků, tedy to, čemu se říká magie a čarodějnictví. Zvlášť dnes, kdy je svět už skoro prozkoumaný, mě tato temná setkání fascinují a umožňují mi, abych se dobrala nejvlastnější podstaty jevů a nacházela odpovědi.

Doba je rychlá a plná světla. TovárníciMargosches a Liebermann uhánějí automobilemTysmenickou cestou rychlostí 15 kilometrů za hodinu. Ani jsme se nestihli nabažit donedávna nevídanými plynovými lucernami a  už je naše nádraží osvětleno elektricky (ačkoliv neustále upadá do  tmy, z  čehož mají radost především kapsáři). Ani jsme si nestačili užít pravidelná chození na stereoskop, kde se vám jako v pohádce objevují před očima plastické výjevy z dalekých krajů, a  v  elektrickém divadle, které provozuje pan Öeser, už tyto výjevy ožily a rozpohybovaly se. Bez sloního křiku parních lokomotiv, bez chuchvalců mastných sazí z jejich chobotů, bez zápachu páleného železničního uhlí si užnedokážeme představit ani sebe, ani naše město. A už se jenom smějeme, když nějaká babička začne vzpomínat, jak vedle kolomyjské radnice spustili lokálku, která musela každou chvíli zastavovat, aby jí lidé se svými kozami uvolnili cestu. Jaké to tehdy byly divoké a temné časy!

A teď fotoaparáty doslova za pár vteřinuchovají navěky naši přesnou podobu, která je jakoodraz v zrcadle, ba ještě dokonalejší. A telefonníaparát i přes třeskutou vánici, přes zdi a kopce umožní uslyšet v reálném čase hlas někoho, za kým musí Margosches i  ve  svém rychlém automobilu uhánět a uhánět. Röntgenovy paprsky vidí lidské tělo skrz na skrz i se všemi vnitřnostmi. A každánejmenší částice se každý den dělí na menší a menší a všechny krouží kolem nás, v nás, ve všem, všude. Když se vám zauzlují vlasy, už to dnes není následkem „přípravy a konzumace ryby na židovský způsob“, nejsou už „samcem“ ani „samicí“ a jejich odstřihnutí už nevede k náhlému úmrtí.A pouštění žilou nejen že téměř neléčí nemoci, ale může dokonce vážně uškodit.

Půjde-li to tak dál, pak fyzika vysvětlí i samotného Boha. Před několika stovkami let by mě za tato slova upálili před radnicí a stala bych se tak druhou popravenou čarodějnicí v našem městě.

Myslím si, že máme-li věřit zázrakům, měly by to být zázraky určené pro zábavu, jako třeba vystoupení světoznámého iluzionisty rytířeErnesta Thorna, kterému ve Lvově patří „Thornovokoloseum“ — „podnik pro reprezentaci varietymezinárodních umělců po  zahraničním způsobu“. I  když v  tomto případě nepochybuji, že každé

21

rytířovo kouzlo je jen dobře promyšlený trik; jeho

podstatu máme na dosah ruky a odhalit ji přece

musí i sebevětší trdlo.

Před sloupovým portikem Moniuszkova

městského divadla je velkolepá zlatá kopule,

která vypadá jako poklička okrouhlé cukřenky

ze vzácného servisu. Za zády Mickiewicze z bílého

kararského mramoru se shromáždili diváci —

„tlusté ryby“, čili bankovní úředníci, zástupcivel

kých firem, důstojníci železniční armády. Všichni

s bohatými licousy, které si pěstují na znamení

loajality k  rakouské monarchii. Někteří z  nich

ve své obětavé snaze překonali samotnéhoFran

tiška Josefa, jehož vousy dosáhly největšíhoroz

květu v době světové výstavy v Paříži roku 1867.Je

jich doprovody jsou oděny podle nejnovější módy,

která se dá podrobněji prozkoumat až vevnitř

v  divadle. Sledovat módu není už tak jednodu

ché, jak se zdá, protože ta nyní prožívá časpře

chodu z  širokého střihu na  úzký a  občas vzbu

zuje značné rozpaky a  zmatek. Vedle zúžených

anglických sukní se totiž vlní nesčetné volánky,

poblíž těžkých sametových aplikací se chvějído

vádivé šňůrky blýskajících se náhrdelníkůs ko

rálky, opodál mašlí a  květin vidíme šaty těsně

sepnuté sponkami. Společné mají jediné: výstřih

šatů, jenž odhaluje nejen část ňader, ale také celá

ramena, a  živůtek, který drží jen na  uzounké

stužce nebo na  lehké tylové přezce. A  neměli bychom zapomenout na  klobouky, jejichž obdivuhodné velikosti nesouvisejí pouze s  bohatým objemem účesů zpevněných bizarními hřebínky a sponkami. Na labutích (ale někdy spíš kuřecích nebo krůtích) šíjích vidíme zlaté řetízkys medailonky, srdíčky či křížky vytáhnuté z  nejzazších zákoutí šperkovnic. Na stejných zlatých řetízcích se pohupují vějíře — jedna si jej pověsila přesrameno, jiná připnula na pásek. Ale střevíčkyi punčochy s barvou šatů sladily všechny.

Siluety stanislavovských paniček jsou však v něčem neměnné. Vzniká dojem, že každá z nich si někde pořídila ještě jeden pár ňader a nyní jsou jejich poprsí níže položená a nepůsobí tak pevně, což ostatně do moderního střihu šatů velmi dobře pasuje. Rukávy jsou čím dál užší a  delší, takže zanedlouho se zřejmě všichni zřeknou i  nošení rukaviček.

Tyto busty s  ostražitostí pozorují místní vyleštění a  navonění mladíci s  tenkými knírky a  vlasy učesanými s  pěšinkou uprostřed. Nosí všechno zvětšené, jakoby násilím roztáhnuté do všech stran — velikánské límce, fantasknívázanky s  podivnými vzory i  neuvěřitelně vysoké klobouky (málem se ani do dveří nevejdou).

Venku i vevnitř ve foyer jsou slyšetfantastické příběhy o magii rytíře Thorna. O tom, jak nechává věci rozplynout, jak dokáže přinutitlevitovat lidi i předměty, jak je rozřezává na kousky a  potom je znovu zceluje, jak z  malinkého semínka za několik minut vyroste na pódiu strom i s plody, jak ze zrcadel, plamínků svíčeka průhledného nádobí vystupují pohyblivé stíny, které předvádějí děsivé tance a odpovídají na otázky z publika.

V samotném sále je k zalknutí. Je cítit zápach z petrolejek smíchaný s těžkým aromatemvlasových pomád, nasládlých pudrů a parfémů. Šelest hedvábí a atlasu se zlehka pne po neklidnémlidském šepotu. Červený plyš, jímž jsou potažená křesla, je zároveň drsný i jemný na dotyk.Vzrušení lechtá nervy — dámy mají rozpálené tváře a pánové působí soustředěně.

Něčí tichá silueta proplula podél stěn,pozhasínala svítilny, čímž ukryla v temnotu zvlněné bílé štuky se zlatým zdobením, sedadlai publikum a nechala osvětlenou jen půlkruhovou scénu zakrytou krvavě rudými záhyby opony. Sál sepostupně noří do  tmy a  ticha, je slyšet jen chvění ponurých gigantických křídel exotických motýlů v podobě vějířů.

„Paní, moc vás prosím, sundejte si tu plachetnici,“ šeptá někde rozlícený člověk.

„To nejde,“ zní neochvějná odpověď. „Můjklobouček je připevněn jehlicemi. Mohly by serozsyat a někoho zranit.“

„Ale váš klobouk brání ve výhledu hned třem lidem,“ naléhá rozhněvaný muž.

„Je mi líto, ale nemůžu s  tím nic udělat.“ Její vějíř se ostře rozmachuje a  nervózně tluče vzduch, jako když se stlouká máslo.

„No jasně,“ dramaticky si povzdechne muž. „Co čekat od  tohoto publika, co čekat od  jeho vkusu. Na koncert Proskurnycké, na Bojan

8

nebo

na představení lublinské opery nepřijdou, alekochat se kejklemi jakéhosi kujóna, to ano.“

„Ale pane Janovyči,“ zazní posměšný dívčí hlas. „Zato pana doktora je všude plno.“

„A  navíc ve  vyšívance,“ syčí pohrdavě paní s plachetnicí na hlavě. Sálem se nese smíchi nesmělé nesouhlasné reakce, ale ve stejný okamžik se roztáhne opona a odhalí scénu, uprostřed níž stojí modro-červená čínská pagoda s  několika stříškami, které mají elegantně ohrnuté okraje. Pod stříškami visí dvě rovné otepi slámy.

V  sále nastává ticho, z  něhož vystupuje jen občasné povrzávání křesel, něčí pokašlávání nebo kručení žaludku. Pagoda je osvětlena shora a ze stran, zbytek scény je ponořen v pološeru. Očipublika důkladně zkoumají prostor na pódiu a snaží se zachytit alespoň náznak toho, že za chvílizačne něco jedinečného. Zadržují v  sobě pružinu netrpělivosti a jsou zcela připraveni na to, ženajednou odněkud vyskočí nevídaná nestvůra nebo že se vykutálí nepopsatelné strašidlo, že vyletíneuvěřitelná divoženka, že se stane něco naprosto nemyslitelného, zkrátka něco, co si vůbec nelze představit. Na to jsou všichni připraveni, jsouzároveň napjatí, vystrašení a v maximální možné míře vzrušení.

Ale nic se neděje. Uběhlo pět minut. Sedm. Osm. Scéna je stále stejná a tmavá. Pagoda,kterou už každý zná do  nejmenších detailů, tam stále hloupě stojí bez jakéhokoliv smyslu.

A atmosféra, dosud napjatá jako žíla, začíná povolovat a pomalu ji nahrazuje zklamání a hněv. Po této náladě už by se žádný provazochodecprojít nemohl, protože by nad hlavami publika jen nebezpečně vrávoral.

Sedadla vržou stále silněji, šepot narůstá a slévá se v jednotvárnou masu zvuků, z níž stále častěji vyčnívají jednotlivá, téměř hlasitá zvolání. Sálem se valí vlna vzdechů, které se přenášíz jednoho na druhého bez jakékoliv vůle zúčastněných; jde o podobnou intimitu, jako je líbání. Nějakýšedivý robustní pán (ve tmě těžko říct, ale zdá se, že to je ubručený magistr farmacie Bibring) seza slyšitelného hekání a funění snaží vstát ze sedadla, chytá se opěradla před ním a natažených rukou sousedů, ale pokaždé padá ztěžka zpět, načež mu z oka vypadává monokl, který se poté bezradněpohupuje na zlatém řetízku a pan Bibring (ano, je to skutečně on) nadouvá tváře i nozdry a jiskří zlostí.

Několik lidí už stihlo odejít, jiní nerozhodně zvažují, co mají dělat — ještě počkat, nebo žádat vrácení vstupného?

A  najednou ta nepokojná pěna mizí, jako by se vsákla do písku. „Aaach,“ vydechlopublikum, jež se na okamžik mění v gigantické plíce pohádkového obra. Ti, kteří si nestihli ničeho všimnout, se vylekaně ptají: „Co? Co je? Co se děje?“ A hned umlkají, protože pochopili, co jim uteklo. Každopádně jim je naprosto jasné, co se na pódiu stalo.

Přímo ze vzduchu se tam před modro-červenou čínskou pagodou objevil in persona rytíř Ernest Thorn.

Nepřišel zpoza kulis, nevylezl z pagody,nevyklouznul z temnoty scény. Žádný pohyb senekonal, stojatý vzduch nic nenarušilo. Každýz přítomných v  sále může přísahat: rytíř Thorn byl celou dobu uprostřed scény. Od okamžiku, kdy se roztáhla opona, tam bez hnutí stál a pozoroval diváky.

Jak to, že jsme ho neviděli?

Thorn byl strnulý jako hmyz, který chcevypadat jako větvička nebo suchý lístek. Dobře vidím, že nemrká, ani se mu nezvedá hrudník. Tvář má klidnou, soustředěnou, uvolněnou. Dívá se přímo před sebe, ale působí, jako by zároveň viděl celý sál — lóže, zadní řady i  zaměstnance divadla schované v zákulisí. Levé oko má trochu přivřené a zdá se, že je menší než pravé, levé obočí je níž než pravé, což rytířovu obličeji dodává lišáckého výrazu. Špička jeho nosu je trochu rozdvojená. Má krátce střižené, naježené, šedivé kníry a pečlivě upravenou bradku.

Na sobě má hedvábný cylindr a fraks vlaštovčími šosy, což zdůrazňuje jeho velkou postavu. Pod frakem má sněhobílou košili s naškrobeným stojáčkem, jehož rožky jsou mírně zahnuté. Na  jeho očividně drahých knoflících vyvolává světlo smaragdové jiskry. Bílou vestu z piké má zapnutou na  tři knoflíky. Hedvábný motýlek. V náprsní kapse bílý kapesníček, na rukou bílé rukavice. Na kalhotách atlasové lampasy. Lesklé lakýrky. Přes pravou ruku pokrčenou v lokti má přehozenou látku černé barvy. Levačkou drží malý kufřík s koženými pásky.

„Vím, jak to udělal,“ špitnu do  ucha Adele, která sedí mezi mnou a Petrem, jehož pevně drží za ruku. Petr se naklonil blíž, aby to taky slyšel. Všímám si, jak si mě svým zlým okem měří paní Helena Festenburgová, jedna z organizátoreknašeho městského ochotnického spolku. Vidím, jak se její nervózní rty ztenčily na sílu nitky.

Ale pokračuji, protože chci uspokojitzvědavost Adely a Petra: „Byl celý přikrytý tou látkou, kterou drží v ruce. Z vnitřní stany jemodro-červená, strakatá jako pagoda, takže s  ní splývá.“

Jsem si jistá, že jsem si to nevymyslela, že jsem jasně viděla, jak hedvábná přikrývka pomalu klouzala dolů, jako by někdo ze vzduchu strhnul nejtenčí svrchní vrstvu.

K odhalení iluze stačí prostě dávat dobrýpozor a čestně si přiznat, že vidíš jen to, co vidíš.

Adela nesouhlasně vrtí hlavou. Toto věčné dítě chce věřit na zázraky. Petr chytrácky přivírá oči a spiklenecky se mi vysmívá.

Když sál znovu opanuje ticho, Thorn se sotva viditelně kývá, čeká ještě několik vlekoucích se okamžiků a potom hbitými prsty otevírá kufřík a  začíná z  něj vytahovat jakési barevné hadry, dlouhé vyšívané košile, široké kalhoty s kokardami a  kanýry, tyly, krajky a  šály s  pestrými vzory, kožené sandály s  nakadeřenými dlouhými špičkami. Všechno beze spěchu ukazuje publiku, předmět za předmětem, ze všech stran a všechno skládá na hromadu na podlaze. A pak otočí kufřík dnem vzhůru, zatřese jím, čímžpřesvědčí publikum, že v jeho červených atlasových útrobách nic neuvízlo. Snad jen kromě několika klubek motouzů.

Thorn snímá z pagody snop slámy a začíná jím důkladně pěchovat předměty. Zanedlouho vedle něj stojí strašák v podobě ženy pevněsvázaný motouzy — obličej z  pytloviny, vysoký turban uprostřed sepnutý broží, dlouhé šaty, které padají až na  zem. Rytíř se chopí jiné postavy, nacpává navyklými pohyby košilku slámoua vyadá u  toho jako řezník, který plní silné prasečí střevo směsí krup a  krve. Druhou loutkou je muž v  tmavých tureckých kalhotách a  v  bílé košili. Na obličeji se mu černají umělé švihácky nakroucené kníry.

Pak Thorn ještě bleskově nadívá slámou dívenku — několik krouživých pohybů, několik silných uzlů — a panenka se může připojitk rodině. Postaví ji k nohám velikých strašáků, zkříží bezvládné nohy v  kalhotách do  tureckého sedu a  do  ruky jí vloží sitár. Pak přikryje slaměnou postavu hedvábnou látkou, opatrnými něžnými pohyby ji vyhladí na  hlavě, ramenou a  nohách loutky a pečlivě ji poplácá, přebere prsty záhyby látky a urovná je, vrátí se znovu k obličejia najednou je zřejmé, že tam, kde před okamžikem byla jen plátěná koule nacpaná senem, nenadále vystupují rysy obličeje: oční důlky, špička nosu a  kulaté tváře. Zároveň se rozléhá tiché táhlé bzučení, které se zrcadlí v pulzaci vnitřnostídiváků. Zvuky zesilují, melodie se line zpod látky, která se pod dlaněmi iluzionisty začíná hýbat. Dvěma prsty ji zlehka uchopí za okraj a pomalu táhne k sobě.

„Aaach,“ vydechne publikum. Vedle dvou strašáků sedí opravdové živé dítě, malé a obratné, s měkkými tvářičkami a vážnýma očimanamalovanýma černou barvou, prsty škube strunami sitáru a  plynule pohupuje hlavičkou omotanou velkým turbanem.

Thorn postupně oživuje ženu i muže. Obličej ženy je silně zvýrazněný: ruměné tváře, jedovatě purpurové rty, obočí jako uhel. Muž je docela drobný, hubený a  stejně jemný jako jeho partnerka; z  úzkého obličeje (oči a  obočí jsou také výrazně namalované) trčí kníry, podobné těm, které byly na  plátěné kouli, jež sloužila strašákovi jako hlava.

Pár tančí na  nepravidelné zvuky sitáru, které jen vzdáleně připomínají melodii. Konečně ani pohyby muže a ženy se nedají nazvattanečními. Houpají se jako náměsíční, malátně kroutí hlavami, protahují páteř, jako by se probouzeli po  dlouhém spánku, dotýkají se jeden druhého konečky prstů a zdá se, že se snaží na něcovzpomenout.

„A  jak vysvětlíš toto, paní přemoudřelá?“ slyším vedle sebe kousavý šepot. Petr se šklebí pravou částí úst.

„Potom, potom řeknu,“ odbývám ho. „Teď si musím všechno zapamatovat.“

Festenburgová na nás syčí jak vzteklá husa a ještě u toho nadouvá vole. Dívám se na Adelu — oči má vytřeštěné, ústa napůl otevřená a  zdá se, že přestala dýchat. Petr sleduje můj pohled, v jistém okamžiku se zahledí do Adelina světlého obličeje a všímám si, jak se přes něj převalila vlna citů a  on sám začíná zářit a  ztrácet dech. Obracím se zase na  scénu, ale něco mi teď brání si představení užít. Nějaký parazit se mi přisál na srdce a otravuje mi krev.

Zatím dítě pokládá sitár na podlahu (nástroj nyní hraje sám, dokonce je vidět, jak se chvějí struny) a  přidává se k  tanci. Chodí po  rukou s chodidly opřenými o zátylek. Choulí sedo klubíčka a dělá kotrmelce. Staví se na natažené nohy, pak se prohýbá vzad opíraje se rukama o podlahu, dlaně posunuje k chodidlům a dělá takněkolik kroků na  všech čtyřech končetinách. Pak se znovu choulí do klubíčka a koulí se Thornovi k  nohám. Rytíř opatrně oběma rukama zvedá tento živý míč a  vkládá jej do  kulaté krabičky, která není větší než futrál na cylindr.

Vidím, že paní Festenburgové je zle.Odvrátila hlavu, opřela si čelo rukou a  zavřela oči. Diváci si zakrývají obličeje dlaněmi, vykřikují a chytají se za prsa.

Thorn klade krabičku na neznámo kdyrozrostřený nevelký kobereček hned vedle páru okouzlených milenců, kteří stále tančí. Rytíř přes ně elegantním pohybem přehodí hedvábnou pokrývku. Na několik okamžiků jsou pod látkou ještě znatelné vypouklé části těl, ale najednou vše ustrne. Iluzionista táhne pokrývku k  sobě a odchází bokem. „Aaach,“ vydechne vyčerpané publikum. „Aaach, aaach.“

Muž i žena zmizeli. Nejsou tam. Ani strašáci, ani jejich hadry. Ve vzduchu několik metrů nad podlahou sedí dítě — velikánský turban objímá křehkou hlavičku, jeho tvářička je nedětsky vážná, ruka, která trčí z jeho volně visících šatů, se přidržuje dřevěné hole, což je jediná věc, jež se dotýká země.

Thorn přikrývá i  dítě, pomalu obchází kolem, láskyplně uhlazuje a upravuje látku a pak ji znovu strhne.

Dítě nadále visí v prostoru. Vlastně ne, není to dítě. Totéž oblečení, turban, stejně namalované oči černou barvou. Rysy a tvar obličeje, jeho výraz i vážnost... vše je velmi podobné, alena pódiu je teď dospělá žena. Oděv napnutý na kulatých prsou, unavená pokožka okolo očí, hořkost v koutcích úst.

Žena mizí pod pokrývkou a  za  okamžik se objevuje zase jinak. Nyní je to starší dámas hlubokými vráskami a  drsnou pokožkou. Povislá oční víčka téměř úplně zakrývají vybledlé oči, bezbarvé rty jsou prohnuty dolů jako luk. Sedínehybně, bez jakéhokoliv viditelného úsilí sepřidržuje seschlou rukou hole. Při pozorném pohledu je v ní možné rozeznat to zvláštní děvčátko, které hrálo na sitár.

Podívaná má neuvěřitelně tísnivou atmosféru. Odložený sitár stále bzučí, jako by říkal: vy odcházíte a já zůstávám. K jeho zvukům sepřidává nepříjemný šum. Zdá se, že panu Thornovi taky vadí. Jeho obličej, který už není tak klidný, vrhá tázavé pohledy na starou ženu. Zvolna k ní přistupuje, natahuje ruce a chystá se ji přikrýt hedvábím. Žena chrčí, z jejích šedých rtů spolu s křečovitým kašlem ukápla zpěněná slina.Naklání se dopředu a  padá čelem na  ruku s  holí. Thorn udělá nervózní krok vpřed, chytí ji rukama za krk a odskočí. Hedvábná pokrývka odletí jako zlověstný pták. Kulisy vržou a začínají se pomalu bortit. Publikum ještě vidí, jak Thorn smekácylindr, strhává si rukavice a odhazuje je.

Někteří z publika rozpačitě tleskají.

Zbytek obecenstva sedí mlčky a  bojí se pohnout.

Představení bylo kratší, než slibovaly plakáty. Více než dvě desetiletí, až do své smrti, křičeldoktor Anger ze spánku — zdávalo se mu o požáru. Křičel dlouho a děsivě jakýmsi cizím hlasem, řval jako siréna, výr, meluzína nebo lokomotiva.

Nevím, jak se to stalo, ale výjevyz doktorových snů se mísí s mými ranými vzpomínkami. Vidím doktorovýma očima. Za  okny operačního sálu je dosti teplé ráno oslepené slunečnímsvětlem pozdního září, chladná a  tichá místnost, bílé kachličky, štiplavý zápach dezinfekce, který naplňuje hrtan i plíce a vyvolává v nich až pocit bolesti. Sanitářka v bělostném plášti a čepcivyadající jako by byla vytesaná ze sněhové hroudy, skládá soustředěně sterilní nástroje do lesklé chromované skříňky. Uléhají na dno s křišťálově ledovým cinkáním.

V těch snech doktor Anger operoval. Přesným pohybem rozřízl kůži pacienta ležícího před ním, ale z úzkého otvoru nezačala téct krev, ukázalo se totiž, že nejde o člověka, za jehož život je nutné bojovat. Byla to loutka nacpaná slámou a smetím. Kapitola druhá x ...

Nicméně sny byly pokaždé jiné. Jejichspolečným znakem byl nasládlý vzduch klidného rána, tlumeně tiché prostředí nemocnice a předtucha tragédie, která se tlačila zevnitř, chtěla vásroztrhnout a nedovolovala se ani nadechnout.

V  určitý okamžik si doktor Anger všiml, že za okny sálu poletují malé černé chumáče. Stále jich přibývalo a  zdobily výhled z  okna, který vypadal jako negativ snímku sněhové bouře. Chuchvalce obsypaly stromy, zem, drožkářei kolemjdoucí, vzduch byl už úplně černý jako šátek vdov y.

Doktor v  rozpacích otevíral okna dokořán proti vůli sanitářek, které mu s pláčem visely na rukách. Černé vločky nalétaly do operačního sálu a  usadily se na  kachličkách, na  nástrojích, na lahvičkách a  džbáncích z  tmavomodrého skla. Pronikaly všem do úst, nosu i očí.

Spolu s vločkami se do místnosti vkradlzáach spáleniště. Byl nesnesitelně hořký a trpký. Vzduch byl rozpálený a jedovatý.

Nebylo vůbec nic slyšet. Hluché beznadějné ticho, jež bylo zasypáno peřinou černého popelu, drželo vše pod svou pokličkou.

Doktor Anger věděl, že se to zase stalo, stejně jak se to odehrálo tisíckrát před tím, že si to zase prožil od začátku do konce, že konec vlastně ještě nenastal a nic se nedá změnit, protože on na to nemá žádný vliv. Nebyl schopen snést tu pálivou vnitřní bolest, a  tak začal křičet z  plných plic napěchovaných popelem a  kouřem. A  křičel, co jen mohl. Kam moje paměť sahá, vždy když začal doktor křičet, hned jsem se probudila, vysvobodila se z Adelina objetí a pádila po schodech dolů. Doktor spal v  pracovně, kde často přijímal pacienty — pod portrétem svého otce na úzkém divanus hustými třásněmi, které zametaly koberec.

Když jsem tam vběhla, doktor pokaždé seděl na divanu, třásl se, byl zpocený, měl nevidoucí oči, do kterých jsem hleděla s nadějí, že v nich uvidím, co se tehdy stalo. Ale viděla jsem v nich jenpopraskané žilky, zoufalství, hrůzu, bolest a vinu.

Byla jsem ještě dítě. Šeptala jsem mu,utěšovala, hladila po čele mokrém jako myši po vlasech a snažila se ho položit na divan. On se však nepodřizoval, vykřikoval něco nesrozumitelného, protestoval, bránil se a naříkavě křivil ústaschovaná v bradě. Dávala jsem mu napít vody, kapala na lžičku uklidňující likér z modré lahvičky,utírala mu hlavu a hrudník ručníkem a rychleměnila povlečení, protože to původní bylo provlhlé.

Jedině v těch okamžicích, kdy už nespal, ale ještě se neprobudil, jsem se ho mohla vyptávat na požár.

Při tom požáru 28. září 1868, kdy u Lotringera na zahradě vařili marmeládu a půl města shořelo, zahynula jeho žena, Adelina matka, a on se s  tím do  samé smrti nesmířil. Dokonce ani marmeláda neměla od  té doby místo na  našem stole.

Tehdy taky zahynuli moji rodiče z  malé chaloupky, která stála vedle. Po  tom domečku nezůstalo vůbec nic. Ráda na tom místě na jaře sedávám v  porostech šeříku a  myslím na  to, že moje máma mohla doktorovi a  doktorové vařit a pomáhat jim v domácnosti.

Nás s  Adelou zachránili sousedi. Předali doktorovi hned dvě holčičky zabalené do  hadrů načichlých kouřem a  popelem. Ženy, které doktor najímal, aby nás hlídaly, se stále měnily, a to i přes to, že jim doktor dobře platil. Dostávalydokonce dvakrát víc, než vydělávali jejich manželé v lihovaru nebo na parní pile. Nevím, jestli je to pravda, ale byla jsem přesvědčena, že to nemohly vydržet kvůli mně. S Adelou je to lehké a v klidu, ale já jsem ukřičená, podrážděná, a dokonce pláču ze spaní. Někdy se rozčílím a pak se hádám, jindy ze mě není možné vymámit jediného slova. Ať tak či onak, obličeje těch žen před námi odtékaly jako řeka a nebylo možné si je zapamatovat. Ale tvář Adely vždycky zůstávala se mnou.

V mé dětské fantazii jsem měla nejradějimelodrama o tom, jak se náhodou dozvím, že mým skutečným otcem je doktor Anger, že měl krátký poměr s mojí matkou, když paní doktorové pekla bílkové pusinky. Stávala jsem dlouhé hodiny před zrcadlem a hledala u sebe společné rysy s Adelou, které by můj sen zhmotnily.

Bylo to však směšné. S Adelou jsme jako nebe a země. Ona je bílá a téměř průsvitná, má ryšavé vlasy tenké jako chmýří, je křehká jako bílková pusinka, zasněná, zranitelná a ufňukaná.

Vyvolává v lidech ochranářský pocit, je třeba se o ni starat jako o dítě a krmit ji stříbrnoulžičkou. Měli byste jí z rukou sebrat ostré nože,petrolejky a těžké předměty. Chce se vám zakrýt jí oči i uši, když se stane něco, co by ji mohlo zarmoutit nebo polekat.

Já se jmenuji Stefanija Čorneňková. Jsem svalnatá, snědá, bystrá, silná jako chlap a úplně škaredá. Hezké mám jen vlasy — jsou lesklé, silné, rovné, ve stínu tmavé jak kůra stromu a na slunci z nich srší měděné jiskry. Když jsou rozpuštěné, vypadají jako drahá hedvábná látka nebo jako olověný vodopád. Nesluší se to říkat, ale nejednou jsem si všimla, jak se nad nimi Petr kochal pohledem a ani se to nesnažil skrývat.

Petr je umělec. Žije ve světě obrazů a kontur, v tvarech, v ohybech a zlomech světla. Uchvacují jej hroudy vlhké hlíny, rozbité sklo a kalužerozlitého petroleje. Ale nejvíc mrtvoly, kterým vyrábí pomníky.

Vlastně ne, nejvíc je uchvácen Adelou, prokterou ještě za života postavil mauzoleum. Děda a otec doktora Angera byli jedněmi zezakladatelů Neudorfu, kam se v roce 1783 přestěhovali z jižního Německa v době josefínské kolonizace. Ale nejde o ten Neudorf, který je u Drohobyče, ani o ten u Samboru. Jejich Neudorf leží blízkoBredtheimu, což je další švábská kolonie. Je to přibližně v půli cesty mezi Kolomyjí a Stanislavovem a tato dvě města tvoří rovnostranný trojúhelník s Nadvirnou.

Ale Neudorf rodičů doktora Angera se od ostatních kolonií příliš nelišil. Byla to dlouhatánská ulice dlážděná plochými kameny, z obou stran zastavěná převážně přízemními silnými staveními se slaměnými střechami. Trčely z nich cihlové komíny opásané římsami, na vrcholu byly zakulacené a  vypadalo to, jako když šnek opatrně vytáhne jedno oko a  rozhlíží se do  všech stran.

Podél ulice se v souvislých věncích proplétaly pěstěné růže, které rámovaly květinové záhony i studny a vedly přímo na začátek osadyk luteránskému kostelu, jehož věže míří do nebe.

Mladý otec doktora Angera byl samozřejmě hrdý na  to, co jeho krajané dělali pro místní chudý a v něčem i dětsky bezbranný lid. Museli jej naučit ty nejobyčejnější věci: jak se nejlépe starat o dobytek, o les, o půdu, o svá obydlí i o sebe. Kde by ti lidé byli bez řepky, chmele, rebarbory nebo bez útulné konírny?

Jiná věc je, že se místní moc učit nechtěli. Je to pochopitelné — většině z nich půda nepatřila. Malé kousky země o  velikosti šátku dělili mezi své děti na ještě menší. Zvykli si na svůj způsob života a zdálo se, že nejsou schopni dohlédnout k jiným možnostem, protože se s nimi dosudnesetkali. Nevěřili v ně, a proto je ani neměli. Úhledné švábské kolonie vnímali jako přízraky a  snová zjevení, do kterých jim nebylo souzeno vstoupit.

Otci doktora Angera se zároveň chtělo z toho přeludu uniknout. Řádně oral a  sel, přivazoval růže, boby i chmel, propařoval krmivo prodobytek, udil klobásy. Ale jednoho dne, kdy jeho žena oblečená do korzetu a černé sukně zrovnazakládala do rozpálené pece dvacet bochníků chleba, přišel za  ní a  poprosil ji, aby začala balit věci.

To bylo neslýchané. Pastor stál pod žhavým sluncem uprostřed liduprázdné ulice Neudorfu, mlčky se za nimi díval a vdechoval opojnou vůni růží, které zrovna začaly kvést. Otec doktora Angera několik let vařil mýdlo ve Stanislavově. Fascinoval jej proces, kdy pomocíbílých krystalů s ostrým zápachem (kupoval jev židovské lékárně na Rynku; pomocí těchto krystalů se lidé zbavovali velkých nečistot a trávili krysy, které pak hynuly ve strašných mukách) smíchal vodu s olivovým olejem, v obrovském kotlirozmíchal našedlou tekutinu, jež se měnila před očima, houstla, začínala se podobat topnému oleji,jedovatě a výhružně smrděla, škrábala v krku a v očích vyvolávala slzy, odpařovala šedé mraky, kterévisely pod stropem těsného a tmavého domku, jenž si mohli manželé Angerovi dovolit, a přetvářel tu nepříjemnou páchnoucí směs na kostky tvrdého mýdla, které dozrávalo v dřevěných formách a pak po  rozřezání na  krychličky měnilo barvu i  vůni a při kontaktu z vodou dávalo nadýchanou hustou pěnu. Jak je možné, že z vody a oleje, dvou surovin, které se navzájem nenávidí, vznikalo něco třetího a úplně odlišného? Odkud se braly ty jiné vlastnosti, když ani voda ani olej nepění a neodstraňují nečistoty?

Mydlář Anger si připadal jako čaroděj, když obklopen mrakem výparů soustředěně a pomalu míchal v kotli mýdlo velikou palicí, vytahoval ji, hleděl do  neprůhledné hlubiny, zkoumal husté, těžké, rozpuštěnému jantaru podobné kapky, jež stékaly z konce palice na povrch lesklé masy.

Nikdy nepoužíval živočišný tuk, i  když by to vyšlo levněji a pěna hotového výrobku by bylabohatší. Ale zápach sádla a loje mu byl odporný.„Takové mýdlo bych do ruky nevzal,“ říkal.

Naopak, snažil se experimentovat, abyvytvořil lepší a  voňavější mýdlo. Místo vody přidával mléko nebo smetanu, louhoval v oleji aromatické bylinky, do hotové směsi sypal spousty sušených a rozdrobených lístků máty, poupata růží,mateřídoušku, heřmánek nebo lipový květ. A pak, když kousky mýdla dozrávaly v chladném sklepě, seděl nad nimi, čichal k nim a důkladně je pozoroval, jako by chtěl na vlastní oči zahlédnout tyneviditelné procesy, ke kterým v každé chvíli docházelo uvnitř mýdlových hrud.

Dával mýdlo pod nos manželce, hlas se mu při tom přerýval a chvěl: „Voní jako teplý léčivý kompot! Pěna je na dotyk jako samet! Kůže je po použití hlaďoučká jako u dítěte!“

Vždycky, když mydlář Anger vyčaroval něco nového, potichu přinesl kousek mýdla manželce a  snažil se zastřít své vzrušení. Manželka ale nerozeznávala příliš velké rozdíly mezi mýdly — od  nejsvětlejšího do  nejtmavšího odstínu byla všechna hnědá, každé mělo nasládlou vůni podobnou odéru shnilého ovoce. Ale copak by jí mohlo být zatěžko potěšit svého manžela? Vždyť jeho radost, to byla i  její radost, jejich radost, boží radost.

Dlouho a  soustředěně se mydlila a nespěchala s oplachováním husté pěny. Pak na sebe lila vodu ohřátou v  hrnci a  volala manžela. Přicházel tiše, byl nervózní. Poznala to podle červených skvrn na jeho citlivé bílé pokožce a podle toho, jak pomalu a dlouho vdechoval nosem vzduch.Potichu ji obešel a zastavil se za ní. Několik prvních okamžiků cítila jeho horký dech na svém zátylku. Dech lechtal ramena jako lehké peříčko. Mydlář čichal, nadechoval se nahlas a často jako ježek nebo pomalu vdechoval z plných plic.

Pak přišla zkouška pomocí konečků prstů — klouzaly po kůži, prováděly plynulé točivé pohyby, občas se zastavily a pak se posunuly v nečekaném směru, chvílemi se přitiskly silně a pak sedotýkaly už jen jemně, z čehož se ženě dělala husí kůže.

Mydlář Anger jí starostlivě podával oblečení a  říkal u  toho: „Tentokrát je vůně silnější než jindy. Měla by vydržet dlouho, nálev z kmínu byl obzvláště koncentrovaný. A  kůže nezčervenala. To je dobře. Nevysouší příliš?“ starostlivěa profesionálně se ptal manželky.

A  ona mýdlo chválila a  snažila se pokaždé hledat nová slova. Pravda je, že se mu nikdynesvěřila se svým postřehem, že nejdéle na  kůži a vlasech zůstává vůně mýdla z březového dehtu.

Se zákazníky to bylo horší. Málo dbali na vůni a jemnost pěny a ještě méně na lásku, která byla do mýdla vložena. Mýdlo z vepřového loje bylo třikrát levnější a hodilo se i na praní. Tak k čemu bylo Angerovo mýdlo potřeba? Copak se člověk neumyje vodou?

Nakonec, když jednou mydlář Anger seděl mezi pyramidami z  kostek mýdla, které sahaly až do stropu a  mezi nimiž byla v  těsných místnostech jen úzká cestička z kuchyně do postele, oznámil své manželce, jež krmila jejichnovorozeného syna, že se vracejí do Neudorfu. Po takové době bylo zvláštní chodit znovudo luteránského kostela a poslouchat pastorovovyprávění o bludném synovi. Přijali je. Dokonce setvářili, že se nic nestalo. Mýdlo si rozebrali sousedé jako výkupné za  neuvážený krok. Mydlář Anger dokonce se značnou úlevou zapomněl na svojipěnovou alchymii o  sňatku vody s  olejem a  znovu vplynul do zemědělství.

Vzpomněl si jen tehdy, když se jeho syn stával čím dál zvídavějším — zajímalo ho, proč krev, která vytéká z rány, houstne a tmavne, jaké bylinymohou pomoci jeho mamince, aby se nedusila kašlem, nebo zda je možné mrtvému člověku navrátit život, když donutíme srdce, aby se znovu rozeběhlo.

Život v  této části monarchie tehdy pomalu hořknul. Ani spořádanost, ani rozum, anihouževnatá práce Šváby neochránila od bídy. Nashromáždění obce bylo rozhodnuto opravit povozy,namazat a spravit kola, koupit mladé silné koně a voly a vyrazit do jiné země, kde se lépe šíří zvuka modlitby nedocházejí k  adresátovi tolik zkomolené.

Modlitby, to je pára ze slz stoupající do nebe.

Mydlář Anger se zamknul se stařešinyv chrámu a o něco je dlouho prosil. Když se vrátil domů, kde manželka modrající od nervového kašle balila jejich svršky, nemohl ani mluvit.

Mladého šestnáctiletého Angera oblečeného do nové plátěné košile celá obec doprovodila na nejbližší železniční stanici.

Medicínu studoval ve Štýrském Hradcia v Krakově a už věděl, že na kašel pomáhají odvaryz větviček jedle, lékořice, heřmánku, cibulová šťáva, sádlo z nutrie, smůla z třešně nebo zkrátka roztok diamorfinu, který každou chvíli začne vyrábětněmecká firma Bayer. Ale s maminkou se už doktor nikdy nesetkal.

Rovnostranný trojúhelník, kde strávil dětství, přitahoval Angera jako magnet. Usadil se ve Stanislavově a jeho lékařská praxe byla okamžitě neobyčejně úspěšná. Polštář je ještě teplý a drobně zvrásněný. Dala mi jej Adela, když koupila čínské bílo-fialové hedvábí v krejčovské dílně Józefa Żalądka na Kazimirské. Żalądkovi vozí látky i jiné zboží z Angliea Francie a  Adelu z  dílny není možné vytáhnout ani za uši.

Sama jej vyšila tmavě červenými bavlnkami. Adela je mistr jemných vzorků. Pohyby jejíchbílých prstíků mě od dětství okouzlovaly,upoutávaly můj pohled a podněcovaly k úvahám.

Hedvábný polštář dělá dobře vlasům. Třením o  jeho kluzký povrch se i  vlasy začnou podobat hedvábí a jsou pak jako jezerní hladina.

Zrcadlo v mém pokoji v podkroví (vedleprostorné a světlé Petrovy dílny) je zasazeno do rámu ze silného tmavého dřeva. Vzorky na rámupřipomínají změť průsvitných kořenů trav a hmyzích tykadel. Hned, když se trochu oteplí, natíráme tento rám i  veškerý další nábytek terpentýnem proti červotočům a  štěnicím; vynášíme postele a  křesla na  dvůr, kde je poléváme vařící vodou. Kapitola třetí x 11 . 4 . Ale letos má jaro nějaké zpoždění. Už je skoro polovina dubna a stále padá sníh.

Dívám se do zrcadla a rukama pomalurozlétám vlasy, které se přes noc rozcuchaly. Teplé prameny se v  dlaních kroutí jako živé. Když se v noci cítím osamělá, rozpustím si vlasya zabalím se do nich. Připomíná to objetí.

V podřepu vytahuji zpod postele svůj měděný pot de chambre

9

s  pokličkou. Jeho prodloužený

tvar a  špička, která z  něj ční, mi připomínají

omáčník, takže hned začínám přemýšlet, co budu

vařit. Opatrně jej uchopím za jedno uchoa potichu vycházím na schodiště.

Slyším, jak Petr v  horní dílně brousí. Ještě se úplně nerozednělo a on už pracuje. Včera zase přišel celý špinavý. Když pracuje, sám se podobá soše, protože bývá pokrytý vrstvou bílého prachu z kamenů. Sám na sebe se zlobil, protože kučery truchlícího anděla se mu nezdály dost jemné. Opakovaně se dotýkal Adeliných vlasů, bolestně zatínal zuby a vraštil čelo.

„Zase se nedaří oživit mramor, Petře?“ zetala jsem se a věděla, co riskuji.

Hodil na mě takový pohled, že jsem se ažorosila. Ale úsměv z mé tváře nezmizel. Jen tak lehce se ti nepodaří mě vylekat, Petříčku.

Vycházím ze svého pokoje a zastavuji se před dveřmi Petrovy pracovny. Do  širokých točitých schodů z  kovaného železa a  tisových prken se začíná opírat matné ranní slunce.Zaposlouchávám se do monotónního šustění a hledím dolů do studny se třemi kruhovými závity lemovanými zábradlím. Z tohoto místa schody vypadají jako vodní vír, který neúprosně táhne ke  dnu. Nebo jako klepsydra, z níž odtéká čas.

Adela mi jednou řekla, že zábradlí — jakostokrát zvětšený trnový věnec s tu a tam zapletenými bodláky — v ní vyvolává špatné předtuchy.A skutečně, když se Petr pustil do vnitřní výzdoby vily, přenesl sem mnohé ze svého hřbitovního světa. Za ta léta se s ním natolik sžil, že nechápe, proč by také doma neměl vyřezávat hlavičky makovic, jakožto symboly věčného spánku a pokoje, věčně zelené listy barvínku, liliové květy s  ohnutými lístky nebo dubové listy s žaludy.

Tiše scházím dolů a  cestou před Adelinou ložnicí beru její nočník.

Jsme na to zvyklé od dětství — vstávala jsem první a vylévala naši společnou nádobu. Petr se tomu může posmívat, jak chce, ale zrušit tento zvyk není v jeho moci. S Adelou jsme byly spolu dlouho před tím, než se objevil, už od  stvoření světa. Ještě v době, kdy se žádný drak neodvažoval vystrčit z podzemí svou zákeřnou hlavu.

Největší ústupek, kterého jsem byla schopná, byly samostatné nočníky. Nepočítám samozřejmě to, že jsem se přestěhovala do vlastní postele, čímž jsem Petrovi postoupila vyhřáté místečko. S Adelou jsme vyrostly spolu. Stále jsme bylypohromadě a  nikdy se neodloučily. Dokonce jsme společně jely i  na  jejich svatební cestu do Krakova, Budapešti a Vídně.

Petrovi se to nelíbilo. Souhlasil až poté, když jej Adela snažně prosila a proplakala u tohoněkolik nocí za sebou. Bála se jet beze mě. Petr se celý měsíc tvářil, že neexistuji. Jako bych to nebyla já, kdo v hotelech domlouval, aby nám s Adelou vařili vejce naměkko a jemu vejce vůbec nedávali, jako bych to nebyla já, kdo brzy ráno kupoval pro Adelu na  tržišti nejčerstvější smetanu do  kávy (pokud byla v hotelech čerstvá smetana, pak byla půl na půl ředěná vodou), jako bych to nebyla já, kdo jí upravoval vlasy, kdo jí vždy nachystala vyčistil oblečení a zapínal ho na všechny knoflíky.

Adela klopila zrak a  červenala se, když mi vykládala, jak se Petr vyžívá ve vůni její kůže. Jak čichá a  čichá jako lovecký pes, potom znehybní, zaboří jí nos do krku a bolestivě zapichuje vousy do její citlivé pokožky (potom jsem jí mazala pálivé červené skvrny levandulovým krémem, zatímco Adela tiše syčela a  kousala se do  spodního rtu).

A její kůže voněla tak sladce vlastně proto, že jsem s sebou vezla vonné soli, připravovala koupel a že jsem jí olivový olej s louhovanými bylinkami vtírala do pokožky.

Když v termálních lázních v Budapešti seděla mezi starými nadutými Maďarkami, které byly

50

od vysedávání v horké vodě celé opuchlé,pošep

tala mi Adela, oblečená do módních plaveks kra

ťounkou tunikou ke kolenům, ale se zakrytou šíjí

a  rukama, s  nohama v  koupacích punčochách,

že ji Petr poprosil, aby se s ním sešla v jednom

ze sálů, ale beze mě; polkla jsem, jako bych jedla

zkažené jídlo. Udělalo se mi špatně, ale nedala

jsem to na sobě znát. Ale když mávla hedvábným

šláfrokem

10

jako pavím ocasem a její siluetazmi

zela mezi sloupy, bylo mi tak zle, že jsem se sotva

udržela, abych nevrhla do  koupele to, na  co se

stihly přetvořit řízky okořeněné malinkou lžič

kou ohnivé erös pisty

11

zapité skleničkoušampaň

ského. Vzpomněla jsem si na historku, kterouvy

právěl protivný pan Horowitz, snoubenec tlusté

Goszky (pracuje jako kuchařka na soudě): fiakr

mu rozdrtil nohu „na zaječí paštiku“, a zatímco

mu lékaři z  těla odebírali to, co po  noze zbylo,

Horowitz se probudil z  narkózy, uviděl, že kus

zkrvavené nohy leží v měděnici a zároveň prudce

pocítil, jak ho ta noha bolí, jako by ještě bylasou

částí jeho těla. „Nebolelo mě tělo,“ chrčelmedvě

dím hlasem Horowitz, piják nad pijáky, „ale noha,

která mi už nepatřila.“

O  tomto Horowitzovi navíc nedávno psaly

naše noviny. Pracoval jako hlídač v doměu Mic

kiewiczova náměstí a rád si k sobě zval podobné

flamendry, jako byl sám. Po nocích se s nimi bavil

„při vodce a s muzikou“. Brána se zamykala, takže policie se do dvora nemohla dostat. Zato tam bez jakýchkoliv překážek přicházely „falangy dívek různého kalibru“. Pijatiky u Horowitze pravidelně končily bitkami. Naposledy rozbili tlamu jistému Piotrovi Górskému tak, „že se jeho obličej podobal jakékoliv jiné, ale rozhodně ne lidské tváři“.

Horowitz teď sedí ve  vězení, čeká na  soud a Goszka mu nosí jeho oblíbené knedlíky, někdy dokonce i s dršťkami. Je robustní, široká, mávystrčené břicho jako ranec hadráře. S vyvalenýma světlýma očima a těžkým dechem se pomalu vleče Lipovou ulicí směrem k  Sapieżyńské, k  radnici, nedaleko níž zadržují podvodníky a dobrodruhy. Když jsem ji viděla, přemýšlela jsem o cestách,kterými člověk chodí. O tom, že si někdo vodí „dívky různého kalibru“ a  dělí napůl nočníky, které byly vždycky vcelku, a  jiný, zpocený a  s chraplavým dechem, nosí knedlíky a tabák.

Mám-li se vrátit k naší svatební cestědo termálních pramenů v Budapešti, pak musím říct, že těch několik hodin, které jsem tam strávila sama, byly nejprázdnějšími a  nejvleklejšími chvílemi v mém životě. Nemohla jsem vydržet v horkékoueli, odkud před chvílí odešla Adela. Přehodila jsem přes sebe šláfrok a bloudila jsem od jedné místnosti k druhé, dokud jsem se nedostala ven do chladného únorového dne a ani jsem necítila, jak mráz spaluje mou rozpálenou pokožku. Ponořila jsem se do vody a plavala směrem k husté páře, která se vznášela nad hladinou. Míjela jsem u toho skupinky lidí, kteří si povídalinesrozumitelným jazykem. Měla jsem pocit, že se jejichrozhovory točí jen kolem rozchodů a smrti. Takový mají jazyk, s tím se nedá nic dělat.

Několikrát se mi stalo něco velminepříjemného — kdosi neviditelný, avšak neodbytný, se mě dotýkal pod vodou. Otřásla jsem se a začalakolem sebe cákat vodu, jak jsem chtěla rychleprchnout. Něčí nenechavá ruka mě chytla za rameno.

Ale čekalo mě ještě něco horšího, než byly ty slizké dotyky. Z  mraků páry vyčnívala socha — labuť tisknoucí svou malou hlavičku na dlouhém krku na prsa Lédy. Odněkud prskaly drobné kapky studené vody. Zatmělo se mi před očima, ponořila jsem se a  plavala zpět. Přála jsem si, abych se už nikdy nemusela vynořit. Neviděla jsem jejich siluety, ale přesně jsem věděla, že se tam za sochou v přízračné mlze hýbou tmavé stíny mých souputníků.

Mnohé se od  té doby změnilo a  podstatně uklidnilo. Navíc mi teď připadá trochu zvláštní vzpomínat na to, že jsem byla v závěru cestypřesvědčená, že je konec a že s Adelou už dálenebudeme spolu.

Ve finále cesty jsem od nich v Prátru prostě utekla. Vybrala jsem si jednu z bočních alejí a šla jsem po  ní stále dál a  dál. Slyšela jsem, jak mi srdce bije někde vzadu za ušima, tlačí se do krku a nedovoluje se nadechnout. Cítila jsem se jako nevděčný pes, který utekl od  svých pánů. Došla jsem na břeh Donaukanalu. Ve srovnánís Dunajem se zdál být takový klidný, malinký, tichý,stydlivý a skromný. Nevím, jak dlouho jsem se dívala do vody. Myšlenky připlouvaly už jen ojediněle a rozplývaly se jako pára nad termálními lázněmi v Budapešti. Voda prostě tekla. Slunce prostěklesalo k horizontu. Ruce a nohy mi prostě mrazem zdřevěněly a obličej zmrznul. Ale v útrobách plál jakýsi teplý oheň a v určitém okamžiku jsem se přistihla, že se usmívám. Jsem jako ten kanál. Jsem jako Malý Dunaj. Teču si a miluji Adelu.

Do  hotelu jsem se vrátila uklidněná. Petr rozrazil dveře pokoje, když uslyšel mé kroky tlumené chlupatým kobercem. Mlčky mě pustil dovnitř a  důkladně si prohlížel můj obličej. Usmála jsem se na něj. Ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist