načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Fejetony - Jiří Stránský

Fejetony
-20%
sleva

Kniha: Fejetony
Autor:

,,Ve fejetonech se snažím řídit radami Karla Čapka, že fejeton může být až sžíravý a tvrdý, ale musí z něj být patrno, že autor má sklon k humoru, je založením laskavý a velmi ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  198 Kč 158
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 208
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 201 stran
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2013-21
ISBN: 9788074293597
EAN: 9788074293597
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knižní podoba komentářů, které Jiří Stránský napsal pro Český rozhlas, Mladou frontu Dnes nebo Respekt v letech 2006-2013. Autor se v nich vyslovuje jak k současnému dění, tak k české, resp. československé historii 20. století. Tématem mnoha úvah zůstává pro Stránského obtížné vyrovnání se s totalitní minulostí země. I přes leckdy kritický tón prostupuje texty autorův nezlomný optimismus a idealismus. Fejetony v závěru doplňuje několik dopisů, které si autor vyměnil s dlouholetým přítelem Milanem Lasicou. Soubor fejetonů, v nichž český spisovatel a scenárista komentuje aktuální politické, kulturní i všednodenní události.

Popis nakladatele

,,Ve fejetonech se snažím řídit radami Karla Čapka, že fejeton může být až sžíravý a tvrdý, ale musí z něj být patrno, že autor má sklon k humoru, je založením laskavý a velmi dbá na to, aby si zachoval nadhled či odstup.“ (Jiří Stránský) Po knize rozhovorů s Libuší Koubskou Můžeš-li udělat radost, musíš přináší nakladatelství Vyšehrad výbor z fejetonů, ve kterých Jiří Stránský – potomek šlechtického rodu, bývalý politický vězeň, spisovatel, scenárista a dramaturg, který vešel do širšího povědomí zásluhou televizního seriálu Zdivočelá země a filmu Bumerang – glosuje naše současné dění. Řeč jeho fejetonů je, podobně jako jeho psaní, přímočará a věcná, dovolává se zdravého rozumu a spravedlivého řádu věcí. Díky své morální autoritě bývalého „mukla“ se Jiří Stránský, někdy lehce vysmívaný pro svůj nezlomný optimismus a idealismus, s ironií sobě vlastní snaží „narovnat“ naše vnímání a posunout tuhle zemi kousek dál k otevřené a slušné společnosti.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Fejetony" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vyšehrad

Jiří

Stránský

-------

fejetony

Vyšehrad


Copyright © Jiří Stránský, 2013

Copyright © MAFRA, a. s., 2013

ISBN 978- 80- 7429-359-7


†

PŘEDMLUVA

Novinářská skripta, rozmanité příručky, jakož i fůra

odkazů na internetu většinou shodně charakterizují fejeton

jako specifický publicistický žánr, který tvoří pendanthlavním, tedy údajně důležitým a vážným zprávám, otvírákům,

komentářům. Prostě oddech, odlehčení, odpudivě banálně

řečeno třešničku, případně pralinku na dortu. Snad odměnu

za to, že všechnu tu velevýznamnost čtenář přelouskal,přežvýkal, přečkal.

Od doby, kdy jsem začala číst noviny, až po dnešek sipočínám zcela neukázněně. Napřed družba, potom služba! Tedy přesně naopak, než se to má dělat. Ať jde o deník, týdeník,měsíčník nebo internetový server, vždycky ze všeho nejdřívzblajznu ten čokoládový bonbon. Už někdejší měsíčník proliteraturu, umění a kritiku, slavného brněnského Hosta do domu jsem začínala číst od konce, od rubriky skvostných Malých recenzí Jana Skácela. A dělám to i nadále – první je vždycky Poslední slovo v Lidovkách, stejně jako fejetonově čisloupkově laděné rubriky na marginách Respektu. Ostatně JanNeruda prý taky začínal oběd moučníkem. Asi to bylo prospěšné jeho zažívání.

Fejeton, pokud je dobře napsaný, je prostě velké potěšení. Autorské – dá se v něm experimentovat se slovy, s jazykem, s myšlenkami. I čtenářské – lze se v tom gejzíru nápadůosprchovat, zbavit se každodenního bláta a prachu, otužit sea obrnit proti syčákům a hlupákům. Narovnat se. Zasmát.

„Smích je příjemnější než pláč a radost je lepší než vztek“, píše opakovaně v novinách, případně říká v rozhlase jeden z našich nejpilnějších fejetonistů, spisovatel a dlouholetý

ª

politický vězeň komunistického režimu Jiří Stránský. Jeho

fejetony shromážděné v knížce, kterou držíte v ruce, pocházejí

z let 2006 až 2013. Sedm let sisyfovské práce. Řečeno s Jiřím

Voskovcem – naděje, zklamání, naděje... Sedm letzazna

menávání toho, co autora aktuálně i dlouhodobě(navzdo

ry extrémně pohnutým, drsným a dramatickým životním

událostem) udržuje v přesvědčení, že je ještě pořád víc věcí

na české scéně, které ho těší, než těch, co ho štvou. I když čas

od času konstatuje, že má s tímhle postojem zase o něco větší

potíž. Přesto se na své čtenáře či posluchače obrací s prosbou:

„Nenechte se otrávit.“

Naději, jež ho zatím nezklamává, spatřuje Jiří Stránský

v mladých lidech, hlavně ve středoškolácích, s nimiž seneúnav

ně a rád setkává při různých besedách ve školách, například

v rámci projektu humanitární organizace Člověk v tísninazva

ného Příběhy bezpráví. Tenhle projekt aspoň částečně supluje

nedostatky ve vyučování novodobé československé historie,

o které se děti ve škole a bohužel většinou ani doma mnoho

nedozvídají. Šarmantní a působivý vypravěč, pamětník první

republiky, nacistické okupace a války, únorového převratu,

komunistických kriminálů, osmašedesátého roku,normaliza

ce, Listopadu 89 říká, že žáci a studenti ani nedutají a poté, že

se hodně a většinou i chytře ptají. A v tom že spočívá ta dobrá

vyhlídka pro budoucnost, tvrdí ve svých fejetonech. Zároveň

v jednom z nich ale upozorňuje, že „současní čeští populisté

jsou nebezpečnější než banánová slupka. Nechápu, žepou

čena a vyučena dvěma totalitami pořád tak velká část našich

bližních skáče na špek novodobým populistům“. Zkusme ale

být spolu s Jiřím Stránským přesto všechno optimističtí, snad

ono konkrétní, vytrvalé připomínání v duchu nápisůna zpět

ných zrcátkách aut v Americe (předměty v zrcátku jsou blíže

než se nám zdají být) přece jen zabere.

Před několika lety vysílala po určitou dobu staniceČeské

ho rozhlasu Radiožurnál každý den ráno ve tři čtvrti na devět

fejeton nějaké osobnosti. Jiří Stránský měl tuším čtvrtky nebo

pátky, to už si přesně nepamatuji. Naopak velmi přesně si ale

pamatuji, že jsem se snažila, aby mi jeho bezprostřední,pří

jemně naléhavý hlas i to, co jím sděloval, neuniklo. Bezranníμ

ho Stránského jsem z domova pokud možno neodešla. Úplně

stejně jako koncem devadesátých let bez Ivana Hoffmana,

jehož každodenní ranní glosy představovaly podobnéosvěžení. Když jsem se ho v rámci novinářského rozhovoruvyptávala na způsob jeho práce, řekl, že se pro své ranní poznámky

snaží nalézt v události, jež se stala den předtím, logiku. Nebo

ukázat, že v ní logika není. Nebo říci, že věci se mají trochu

jinak, než jak je politici předestírají. Že rádio poslouchávelmi široké spektrum lidí, pravé i levé orientace, a na něm jako

na autorovi poznámky je najít společného jmenovatele, jehož

pomocí se můžeme na onu událost podívat všichni stejně.

Pokud společný jmenovatel neexistuje, jeho povinností je

říci, že na tuto událost jsou minimálně dva pohledy. A že by,

při vší korektnosti, měla ta poznámka zároveň naladit, začíná

den a lidé by do něj měli vstoupit s úsměvem, ne rozzlobení.

Ranní glosy Ivana Hoffmana byly mistrovské rozhlasové útvary, takové, jaké umí napsat specificky pro rádio málokdo, však také když měl jejich autor v létě prázdniny a nahrazovali ho jiní fejetonisté, nebylo to už ono.

Jiří Stránský tohle rozhlasové „ono“ umí. Sevřeně a přitom srozumitelně, přitažlivě, s nápadem. A také s něčím, co honaučil v padesátých letech v kriminále jeho spoluvězeň spisovatel František Křelina a co ovšem platí všeobecně, nejen v rádiu. Křelina mu řekl, že kdo chce psát, musí bezpodmínečnědokázat splnit jednu podmínku. A ta podmínka zní, žev i v sebekratším textu musí být alespoň jedna malá myšlenečka, ale autorova vlastní! Ne pouhé obecné oznámení!

Jiří Stránský v předkládaném souboru svých fejetonů, které v uplynulých letech psal pro Český rozhlas, pro Mladou frontu Dnes a v posledním období také pro týdeník Respekt, sleduje stejně jako citovaný Ivan Hoffman, aktuální události. Témata takzvaně velká i malá, to jest třeba české prezidentské čiparlamentní volby, stejně jako podivný konec železářství v domě U zlaté lyry v ulici 28. října. Ovšem nejsem si jistá, které z těch témat je vlastně větší nebo menší? Někdy pro rozjezdfejetonu poslouží slova. Například čekatel nebo zpupnost. Dokonce zájmeno se. Nějak se to zamotává, nějak se to kazí, mělo by se udělat, mělo by se někomu poručit, mělo by se mlčet. „V tom

¼½

okamžiku mně ovšem nezbývá,“ píše Jiří Stránský, „nežozná

mit, že já mlčet nebudu.“

Možná se někdy opakuje, ale proč vlastně ne? Užzmíně

ný nápis na zpětných zrcátkách amerických aut má taky své

opodstatnění. Možná někdy příliš zjednodušuje, snad v zájmu

srozumitelnosti. Nikdy se ale na čtenáře či posluchačenevy

tahuje, nikdy je nementoruje, ale zároveň je nehladípo hla

vách. A všem, politikům pak zvlášť, řekne naplno, co si o jejich

počínání myslí. Otevřeně, nebojácně, ostře. A vždycky je tam

ta myšlenečka...

Libuše Koubská

¼¾¼

87

|

MF Dnes, 4. 4. 2012

O ukradeném státu

Tenhle fejeton píšu ve velikonočním týdnu a musím se

přiznat, že úzkost člověka, který před víc než dvěmatisíciletími šel vědomě na smrt jenom proto, že byl jiný než ostatní a jeho mesiášství bylo k smíchu, mě tentokrát zasahuje víc než kdy jindy. Naposledy tomu tak bylo před mnoha letyv jednom lágru. Jistěže mě taky ovlivňuje dvaadvacetiletá jistota, že komunismus za dvaačtyřicet let, co vládl, zkazil většině příslušníků dvou třetin národa myšlení i přemýšlení do té míry, že už neumějí být soudní, neumějí nazývat věcipravými jmény a jsou ustrašení, když na ně někdo zadupe. Kromě toho je komunismus s velkou radostí zbavil jakéhokolivvlastního názoru, jehož samozřejmě nebylo třeba, když přecestačilo plnit přikázané iniciativy strany a vlády. Ano, jsem starý, ale pořád ještě ne senilní a pamatuju si toho moc. A proto se divím, že se z divení stal národní sport. Všichni hltají přepisy odposlechů a seznamy kmotrů a vyděračů, a můžou si hlavy ukroutit: jak se tohle sakra mohlo stát? Vždyť jsme jichpolovinu svobodně a demokraticky zvolili a ti zvolení si místopoděkování přitáhli za svá záda ty, které už navolit nebylo třeba, to si přece už nemůžeme pamatovat! Ano, už! Proboha! Kde se ve vás, vy mí bližní, jichž se to týká, bere ta umanutá snaha si nic nepamatovat? Jak vás pořád ještě skoro polovina může tleskat prezidentovi, který vzkáže demonstracím studentů, že by – zkráceně řečeno – měli držet hubu a krok, když jejichstudia platí stát. On! Univerzitní profesor, který by měl seznam akademických svobod znát nazpaměť. Jenže z toho pro svou „výjimečnost“ nic nevytěží, pohrdání občanským vzdorem je mnohem účinnější. Onehdy mi kdosi poslal Šéfovy (jak byly označeny) výroky o romské otázce a jiných jinakostech. Jako přídavek byly přiloženy výroky pánů Bátory a Semínaa dalších nazdárků. A místo postscripta chvály bývalého ministra školství.

Dostal jsem e-mailem prohlášení Ukradli jste nám stát,

vraťte ho zpátky. Doufám, že se k vám taky dostane. Sepsali


¼¾¿

ho nezašpinění lidé, jichž si celých těch dvaadvacet let vážím,

mnohých i mnohem déle. Divili byste se, kolik takových lidí

je, a já se zase divím, že se po názorech těchhle univerzitních

profesorů a jejich studentů, právníků, ekonomů, filmařů,divadelníků a výtvarníků všeho stáří nepídíte. Proč? Nechcete je

znát? Bojíte se jich? Snažte se je najít. Například už dobře

vědí, jak nějaké ty příští volby vyčistit tak, aby se do politiky

dostalo co nejmíň lumpů. Divili byste se, kolik chytrých hlav

na tom pracuje. Hezké Velikonoce.

88

|

Rádio Česko, 9. 4. 2012

Zkusme se drápat, aspoň trošku

Několik z vás, kteří mě posloucháte cestou autem někam, jste mi napsali, že se asi flákám, když jste mě dlouho neslyšeli. Ale neflákám se. Stihl jsem jeden zápal plic a společně s vámi veřejné bleší divadlo věcí veřejných, které přeloženydo latiny mají povědomé pojmenování Res Publicae. Chápete to? Já už ne. Připomíná mi to jedno skvělé retrooznačení: On je sice komunista, ale jinak je to celkem slušný člověk. Píšu tenhle fejeton v čase velikonočním i své rekonvalescence, a musím se přiznat, že se ten čas s mým časem jaksi propojil a asi proto všechno kolem sebe vnímám mnohem víc. Taky je to možná i věkem, ale o to víc si všeho vážím. I skutečnosti, že jsemschoen cosi napsat a dokonce vám to říct prostřednictvím rádia. Onehdy jsem se dostal ke statistice poslechovosti (omlouvám se za to slovo, totožně blbé jako televizní sledovanost) a z té jsem vyčetl, že Rádio Česko nemá bůhvíjak vysoké procento. Když ale tohle procento použiju na čtenáře, kam by se na mě hrabal i Bohumil Hrabal, o Michalu Vieweghovi nemluvě. Mnohem větší procento pozornosti bych moc přál všemmožným spoluautorům textu, který se jmenuje Ukradli jste nám stát, vraťte nám ho, kde je přesně a výstižně popsánovšechno, o čem bychom nejenom měli vědět, ale taky s tím něco udělat. Podílejí se na tom samí moudří a chytří lidé, kteří se

¼¾Â

rozhodli konečně se popasovat se současnou garnituroupolitiků. Někdo vložil do textu moudrost či chytrost, jak s tím

vším naložit, jiní svůj vysokoškolský či středoškolský elán,

další zkušenost z toho, co umí, či to, čemu je naučili jejich

většinou silnější a mocnější protivníci. Nevím, jestli to jde, ale

nejradši bych poprosil redakci Rádia Česko, aby vám ten text

odshora dolů přečetli, a vám by už během čtení bylo jasné, že

tomu nejen rozumíte (na rozdíl od všech možných ptydepe

politiků), ale že byste to rádi podepsali. Naštěstí však žádné

podepisování není cílem, tím hlavním smyslem je podtrhnout

židle, křesla i židličky všem, kteří si léta tak dobře žijí z naší

hlouposti (ba i blbosti), eventuelně, ale to už jsem přílišveliký idealista, je zahnat kamsi pryč. Dřív než oni vyženou nás.

A věřte mi, že kdyby aspoň trochu mohli, udělali by tos velkou radostí. Možná jsem s tím už protivný, ale do posledního

dechu budu opakovat a opakovat, že pro malé dějiny naší země

jednou pro vždy stačilo skočit na třpytku komunismu, a kolik

to stálo životů a utrpení. Belgické království bylo i po válce

ještě chvíli koloniální mocností, jíž patřilo takzvané Belgické

Kongo, z jehož dolů se těžil zlomeček uranové rudy, než kolik

se jí po únoru 1948 dobývalo u nás jako poplatek Velkémubratrovi za to, že nás chránil před imperialisty. Přesto v roce 1947

Belgie „trpěla“ krizí z nadbytku; po Hirošimě a Nagasaki se

za uranem sápal kdekdo. A dodnes je z našeho uranuza Uralem celé jedno pohoří.

Ano, budu to opakovat a opakovat, obzvlášť pokaždé, kdy náš prezident nestranně vyzývá politiky, aby spravedlivě vybrali nejlepší a nejlevnější nabídku na dostavbu Temelína, až po jeho krmení tyčemi z obohaceného uranu. Tu moskevskou, samozřejmě. O to větší mám radost, že je na světě text, který to, co se u nás politicky i ekonomicky děje, nazývá pravými jmény. Rád bych alespoň některé z vás přesvědčil, že zdaleka není pozdě přidat se k dobrým slovům a jejich činům. Přežili jsme kriminály a uranové lágry i proto, že jsme v sobě – byť někde hluboko v díře a po krk ve sračkách – nosili jistotu, že tam někde vysoko nad hlavami je maličký kousek nebe, za nímž stojí zato se vydrápat.

Zkusme se drápat, aspoň trošku. ¼¾Ä 89

|

Rádio Česko, 1. 5. 2012

Čím větší teplo, tím ...

Uplynulých čtrnáct dní bylo drsných, ale i krásných, včetně teplotních rekordů i co do počtu požárů. Lásky čas byl taky jak vymalovaný a – jak to tak bývá – těch, kteří ten nádherný den počasím i významem kazí, tím pádem přibylo. Ozval se mi dávný přítel, že sem jede na svatbu syna. Setkali jsme se prvního května, kdy se dějí věci u sochy Karla Hynka Máchy. Bylo krásné počasí, všechno v květu, děvčata oblečená jen do nejnutnějšího, takže kamarád celý den prochodila prokoukal, až se zapletl do bitky fašistů s anarchisty na Můstku a pár ran taky schytal. Večer mi díky tomu mohl říct, že u nich ve Skotsku je takové přísloví, že čím je větší teplo a čím je svět krásnější, tím větší se stávají blbci z politiků i těch, co jim naslouchají. Laskavě přitom ale dodal, že to přísloví tak zní proto, že ve Skotsku je těch teplých a voňavých dnů mnohem méně. Pochopil jsem. On se jen usmíval, ve Skotsku žije už přes čtyřicet let. Doma pak na mě z toho všeho padl smutek. Z obavy, že nám skotský nadhled a hlavně schopnost si ze sebe dělat legraci už chybí, ač jsme to uměli. A moc dobře. Stačí nahlédnout do naší literatury. Bráním se přiznat, že věcí, co mě těší, ubývá, a těch, co mě štvou, přibývá čím dál víc, tohle se mému celoživotnímu optimismu příčí. Do mých úvah mi zavolal jeden z posledních muklů, s nímž jsme se kdysi dávno na lágru Bytíz bránili snahám panstva zadupat nás do země, že umřel Franta Melichar, který vloni tak spokojeněa radioaktivitě navzdory slavil devadesátku, a od kterého by sehodně lidí mělo učit, co to znamená chodit rovně. Já mu odtud z Rádia Česko vzdávám čest, jíž se mu ani za demokracie moc nedostalo. Při tom se mi vybavilo odborářské pódium před svatým Václavem, kde se vysocí odborářští papalášové těšili z transparentů i vykřikovaných hesel, a toho nejvyššího z nich jsem pak viděl v televizi, jak ve velkém detailu říká i mně, že to musí bolet.

Nechci to dramatizovat, ale – bohužel pro něho – byl

ve svém třídním rozčilení velmi podoben mémuvyšetřovabr />

¼¾¾

teli z padesátých let, který mi pokaždé po výprasku od dvou

svalovců s úsměvem oznamoval, že třídní boj musí takdlouho bolet, dokud to nevzdáme, i kdybychom měli chcípnout.

Možná se některým z vás tahle slova nelíbí. Možnái proto, že jste viděli Zdivočelou zemi z padesátých let, která ono narůžovělé Vyprávěj usvědčuje z růžovosti. Ale některé typy lidí se bohužel objevují ve všech režimech. I demokracie je režim. I v téhle demokracii jsem našel v poště takové toklasické z novinových písmen vystříhané oznámení, že tenkrát nás měli pověsit všechny.

Taky mi někdo poslal to, čemu se říká Holešovská výzva. Čiší z ní jen a jen lež, bez jediného poctivého slova, jen a jen touha manipulovat s lidmi, dostat je do ulic. Teď jen čekám, kdy ten odborářský boss vyzve své soudruhy, aby se k výzvě přidali.

Přitom znám takovou spoustu prima lidí, kteří se nenechají otrávit politikou a jejími otrubami a konají věci ku prospěchu ne svému, ale ostatních.

Takže vás znovu prosím, abyste se nenechali otrávit těmi, kteří vyučují závisti. Jak kdysi řekl soudruh Lenin, závistnejlépe ze všeho zajišťuje plynulý průběh třídní nenávisti. 90

|

MF Dnes, 8. 8. 2012

Rádio Česko končí

Dobrý den s přáním, aby tento způsob léta už nikoho

nevytopil, ani kroupami nezničil úrodu jablek. Ovšem tento

způsob léta nedělá jen kotrmelce klimatické, alei společenskoolitické. Tenhle výraz rádi a s patřičným úsměškem používali

za totality komunističtí šéfové a jejich novináři při srovnávání

zapáchajícíhospolečenskoolitického úpadku kapitalismu

s voňavým socialismem Československa.

Málem už třiadvacet let od Listopadu 89 má býtz ekonomických důvodů zrušena čili vypnuta rozhlasová stanicejménem Rádio Česko. Nevydělává. Naslouchá jí (prý) jen devět

¼¾Ç

tisíc posluchačů. Hned se samozřejmě vnucuje pomyšlení,

jestli ty důvody nejsou spíšspolečenskoolitické. Ale to zatím

nechme stranou, nejdřív je třeba popsat, co je Rádio Česko

za stanici, když ji poslouchá tak málo lidí. Vznikla před šesti

lety na vlně společné s BBC, které už necítilo tak usilovnou

potřebu vysílat v České republice zprávy o tom, že v téhle zemi

už nevládnou komunisti, ale demokracie. I když...

Stanice měla od počátku veliký úspěch: Česká republika

měla své vlastní BBC na téže úrovni jako BBC, pracovali pro

ni zkušení novináři i spisovatelé sice „za hubičku“, alenovi

nařina to byla čistá, bez lhaní a ukecanosti, a kromě tohoješ

tě začala s nahráváním výpovědí těch, které se komunistická

moc snažila po desítky let zadupat do země. Za šest letnato

čili těch výpovědí přes sedm stovek. Přitom vím, že BBC je

ochotna na své frekvenci nechat Rádio Česko až do roku 2024

prakticky zadarmo, jenže to má háček: na svou ochotu jaksi

nemůžou vystavit potvrzení. Taky vím, že podobnézpravo

dajsko-publicistické kanály jen s mluveným slovem a bezjaké

koliv muziky jako Rádio Česko fungují téměř ve všech zemích

vyspělé Evropy, a většina z nich by mohla novinařině vyučovat.

I tam samozřejmě svou soutěž s hudebními kanály prohrávají,

ale například ve Velké Británii (a nejen teď v čase olympiády)

jim pořád dává přednost pětina posluchačů, tedy 20 procent!

Přitom s kým mluvím, ten si v autě po cestě do práce pouští

Rádio Česko. Jenže udržet takový kanál při životě prý stojí

dvacet milionů a nový zákon!

Proč mě to nutí myslet na násobky oněch dvaceti milionů

prošustrované či ukradené s požehnáním politiků? Proč mě

to nutí myslet na členy rad volených napříč politickýmspek

trem? Proč si musím myslet, že Rádio Česko se jim nelíbí,

jelikož se chová nezávisle? Pár týdnů před volbami.A s při

pomínáním totality prostřednictvím Příběhů 20. století, které

buší do špatného svědomí mnoha „tolik svědomitých“politi

ků? Paráda, což?

¼¾†

91

|

Rádio Česko, 9. 9. 2012

Odešel generál Tomáš Sedláček

Už jsem v Rádiu Česko hodně dlouho nemluvil, takže mám radost, když i po té dlouhé době, kdy jsem dělal všechno možné, abych si to vyřídil s chorobami, se tohle rádio pořád drží a já se zase můžu ozvat. V posledních dnech se tohosemlelo nějak moc, a pro mě ty dny začaly dost smutně. Chvílemi se mi dělalo i špatně, což pro můj životní optimismus vůbec není dobré. Taky to ale znamená, že musím ten problém bez sakrování pojmenovat, abych se neřadil mezi ty, kteřípo hosodách pořád jen nadávají.

Před čtrnácti dny umřel Tomáš Sedláček. Pro většinu z vás

jeden z posledních válečných hrdinů, slepý generál, který se

pohyboval tak, že jste mu jeho slepotu těžko uvěřili. Letos

v lednu mu bylo čtyřiadevadesát, ale ještě přednášeldůstojníkům, používal dlouhá souvětí, aniž by se zapletl, a ještě při

tom byl vtipný. Pro mě byl jedním z nejbližších kamarádů,

s nímž jsem byl skoro pět let zavřený v uranovémkoncentráku Bytíz. Byl mým vzorem. Naučil mě radosti z odříkání,

jež umí urodit ovoce čisté hlavy i neutuchající úsilínarovnávat ty, jimž z té komunistické třídní laskavosti podklesávaly

nohy. Hráli jsme spolu i proti sobě košíkovou a pokaždé jsem

od něho slyšel, abych se radši jen díval, protože to mocneumím, ale běda, kdybych to udělal. Byl jsem za nímv nemocnici, volali jsme si. V jeho hlase nikdy nebyla ani stopa bolesti

či stížnosti na bolest. Nakonec jsme se v květnu octli na stejné

jipce, a i když to se mnou bylo nahnutější než s ním, každou

chvíli mi volal, abych vydržel, že jsem moc mladý, abychcokoliv vzdával. To že k vám dnes mluvím, je tedy vlastně i jeho

zásluha. Jeho učení, jak se vznešeně říká. Přitom to byla jen

taková maličkost – že jsme k sobě patřili. A patříme. On pro

mě pojmenoval přesně a stručně, co je vlastenectví. Když jsem

za ním byl naposledy, právě si vyslechl z rádia zprávy. Po chvíli

řekl: Víš, co je na té naší politice nejhorší? Že jsou zpupní a už si

nepamatují, díky čemu se do té politiky dostali.


¼¾ª

A pak byl na Vítkově státní pohřeb, při kterém většinou

hrála dechovka, kterou Tomáš nesnášel, neboť byl absolutní

sluchař s citlivýma ušima, který byl ochoten vzít na milost

v dechovkové podobě jenom slavnou Tipperary. A mluvil tam

prezident, samozřejmě o vlastenectví. Jako že on je vlastenec

jako Tomáš. A já zase musel myslet na to, co mi Tomáš řekl

o zpupnosti, zvlášť když nás prezident oba (a nejen nás)nadzdvihl, jak se při návštěvě prezidenta Medvěděva přimlouval

za ruský projekt pro Temelín. Tomáš mi tehdy řekl: On si snad myslí, že když jsem válčil na Dukle a při povstání, že budu stranit Rusům proti Američanům nebo Francouzům. Jenže já mámanglickej výcvik. I v srdci.

Tomáš skoro osm let fáral v uranovém dole, a všichni jsme

dobře věděli, že v těch padesátých letech týden co týdenodjížděly dlouhatánské vlaky, jimž se říkalo věrchušky až za Ural,

a tam z jejich obsahu vyrůstalo smolincové neboli uranové

pohoří, dlouhé mnoho kilometrů. A právě z téhle rudy, kterou

jsme za laskavého zacházení strany a vlády dobývali, sev Rusku vyrábějí ony palivové tyče do reaktoru, které nám – jak na té

tiskovce řekl pan prezident – dávají levněji než kdokoliv jiný.

Jsou prostě hodní a nic za tu ochotu nám pomáhat vlastně

nechtějí. Kromě přednosti na dostavbu Temelína. My jim ten

smolinec taky dávali zadarmo. Zadarmo vlastně ne, oni nám

za ten uran platili ochranou proti imperialistům.

Víte, co je zvláštní? Že ti odeesáčtí mládenci, kteří se právě

teď pasou na své vyděračské moci, jsou budoucí členové oné

chystané nové strany, jejíž příslušníci se budou zdravitTěpéro. Snažím se nebýt smutný, že mi umřel jeden z posledních

spolumuklů i opravdivých kamarádů. Snažte se taky nebýt

smutní, pořád je dost toho, co vás potěší. Jen je třeba víc se

dívat kolem sebe a naslouchat správným a dobrým slovům.

OBSAH

Předmluva ................................................................... †

¼.

O vztahu politiky ke kultuře

(Český rozhlas, Â. ¼. ¿½½Ç) ........................................ ¼¼

¿.

Léčba radostí (Český rozhlas, ¼ª. ¼. ¿½½Ç) ................... ¼Â

Â.

Stupnice zklamání (Český rozhlas, ¼¾. ¿. ¿½½Ç) ............ ¼Ä

Ä.

O selekci (Český rozhlas, ¿. Â. ¿½½Ç) ........................... ¼¾

¾.

Zákon o ztrátě svéprávnosti

(Český rozhlas, ¿Ä. Â. ¿½½Ç) ....................................... ¼Ç

Ç.

O slově odpuštění (Český rozhlas, ¼Ä. Ä. ¿½½Ç) ............. ¼†

†.

Ve jménu třídního boje (Český rozhlas, ¿ª. Ä. ¿½½Ç) ...... ¼ª

ª.

Pat nikoliv šachový (Český rozhlas, ª. ¾. ¿½½Ç) ............ ¼μ

μ.

Jít volit je blaho (Český rozhlas, ¼μ. ¾. ¿½½Ç) ................ ¿½

¼½.

Matná slova o živé kultuře

(Český rozhlas, ¿Ç. ¾. ¿½½Ç) ....................................... ¿¼

¼¼.

Pohoří ze smolince (Český rozhlas, ¿. Ç. ¿½½Ç) ............. ¿¿

¼¿.

Sokol přežil zdivočelou zemi

(Český rozhlas, ¼Â. Ç. ¿½½Ç) ....................................... ¿Â

¼Â.

O žalování (Rádio Česko, ª. ¼. ¿½½†) ......................... ¿Ä

¼Ä.

To zastaralé slovo optimismus

(Rádio Česko, Ç. ¿. ¿½½†) .......................................... ¿¾

¼¾.

Čepičáři (Rádio Česko, ¾. Â. ¿½½†) ............................. ¿†

¼Ç.

O potěšeních (Rádio Česko, ¼ª. Â. ¿½½†) ..................... ¿ª

¼†.

O jinakosti (Rádio Česko, ¼¼. Ä. ¿½½†) ........................ ¿μ

¼ª.

O paměti (Rádio Česko, ¼Ç. Ä. ¿½½†) .......................... ¼

¼μ.

Jenom lásky čas? (Rádio Česko, ¼. ¾. ¿½½†) ................. ¿

¿½.

C. K. pravda (Rádio Česko, ¼¿. ¾. ¿½½†) ..................... ÂÄ

¿¼.

Jsem odborář, kdo je víc? (Rádio Česko, ¼¿. Ç. ¿½½†) .... ¾

¿¿.

O zpupnosti (Rádio Česko, ¼¿. Ç. ¿½½†) ..................... †

¿Â.

O čekatelích (Rádio Česko, ¿Ä. Ç. ¿½½†) ...................... ª

¿Ä.

O domácím násilí (Pražský deník, ¿Ä. Ç. ¿½½†) ............. Ľ

¿Ç.

Pozor na Rychlé šípy! (Rádio Česko, μ. †. ¿½½†) .......... ļ

¿†.

O nebezpečných blbostech

(Rádio Česko, ¼Ç. †. ¿½½†) ......................................... ÄÂ

¿ª.

O kulturních penězích (Rádio Česko, ¼. μ. ¿½½†) ......... ÄÄ

¿μ.

O bachařství (Rádio Česko, ½. μ. ¿½½†) ..................... ÄÇ

½.

O aroganci moci (Rádio Česko, ¼Ä. ¼½. ¿½½†) ............... Ć

¼.

Masarykův řád Františku Zahrádkovi

(Rádio Česko, ¿μ. ¼½. ¿½½†) ....................................... Äμ

¿.

Osmnáct let poté (Rádio Česko, ¼¿. ¼¼. ¿½½†) .............. ¾¼

ÂÂ.

O adventu (Rádio Česko, ¿ª. ¼¼. ¿½½†) ....................... ¾Â

ÂÄ.

Kdo slouží kultuře (Rádio Česko, Ç. ¼¿. ¿½½†) ............. ¾Ä

¾.

Dobré slovo jako dárek (Rádio Česko, ¼¿. ¼¿. ¿½½†) ..... ¾Ç

ÂÇ.

Rovní jako vrtule (Rádio Česko, ª. ¼. ¿½½ª) ................ ¾ª

†.

Poučení z února ¼μĪ (Rádio Česko, ¿½. ¿. ¿½½ª) ......... ǽ

ª.

Zatím to dobrý není (Rádio Česko, Ä. Â. ¿½½ª) ............ Ç¿

Âμ.

A lidé nepoklekli (Rádio Česko, ¼ª. Â. ¿½½ª) ............... ÇÂ

Ľ.

Nemilosrdně kriticky na všechny strany

(Rádio Česko, Ä. Ç. ¿½½ª) ......................................... ÇÄ

ļ.

O ženách, které ztratily mnoho času, ale ne sebe

(Rádio Česko, ¿Ä. Ç. ¿½½ª) ........................................ ÇÇ

Ä¿.

Máme se dobře. Patří nám to!

(Rádio Česko, ¿¾. ¼½. ¿½½ª) ....................................... Ǫ

ÄÂ.

Před devadesáti lety (Rádio Česko, ¿μ. ¼½. ¿½½ª) .......... †½

ÄÄ.

Co to je ta krize? (Rádio Česko, †. ¼¿. ¿½½ª) ................ †¿

ľ.

Nejvyšší čas věnovat se záchraně

(Rádio Česko, ¿½. ¼. ¿½½μ) ........................................ †Ä

ÄÇ.

Tanečky kolem zámku Štiřín

(Rádio Česko, ª. ¿. ¿½½μ) ......................................... †Ç

Ć.

O novodobém populismu v demokratickém oblečku

(Rádio Česko, Ä. Â. ¿½½μ) .......................................... †ª

Ī.

Pořád mě více věcí těší, než štve

(Rádio Česko, ½. Â. ¿½½μ) ........................................ ª½

Äμ.

Česká krize (Rádio Česko, ¿½. Ä. ¿½½μ) ....................... ª¿

¾½.

Kašpárek je něco úplně jiného

(Rádio Česko, ¼¼. ¾. ¿½½μ) ........................................ ªÄ

¾¼.

Nějak se to všechno kazí (Rádio Česko, ¼. Ç. ¿½½μ) ...... ªÇ

¾¿.

Nic, nikdové a cestáři v čase krize

(Rádio Česko, ¼. ª. ¿½½μ) ........................................ ª†

¾Â.

Všude tlustí (Rádio Česko, ¿¼. μ. ¿½½μ) ....................... ªμ

¾Ä.

Advent (Rádio Česko, μ. ¼¿. ¿½½μ) ............................. μ¼

¾¾.

Udělání (Rádio Česko, ¼. ¿. ¿½¼½) .............................. μÂ

¾Ç.

Obrana kulturností (Rádio Česko, †. Ä. ¿½¼½) .............. μ¾

¾†.

Od koho se učili komunisté

(Rádio Česko, Â. Ç. ¿½¼½) .......................................... μ†

¾ª.

Prosím jednu točenou z kohoutku

(Rádio Česko, ¿Ç. μ. ¿½¼½) ........................................ μμ

¾μ.

Hluk nepravých slov (Rádio Česko, ¼¼. ¼½. ¿½¼½) ......... ¼½¼

ǽ.

To je ten šém (Rádio Česko, ¿†. ¼½. ¿½¼½) .................... ¼½Â

Ǽ.

Relativně vzato (Rádio Česko, ¼¼. ¼¼. ¿½¼½) ................. ¼½¾

Ç¿.

Slovo přesné jak gama nůž

(Rádio Česko, ¼†. ¼¼. ¿½¼½) ....................................... ¼½†

ÇÂ.

Jak se hlásíme k adventu (Rádio Česko, ¿†. ¼¼. ¿½¼½) .... ¼½ª

ÇÄ.

Otrávené ovzduší (Rádio Česko, ¼½. ¼¿. ¿½¼½) ............. ¼¼½

Ǿ.

Předsevzetí (MF Dnes, ¿†. ¼¿. ¿½¼½) ........................... ¼¼¿

ÇÇ.

Konec světa se blíží (Rádio Česko, ¿. ¼. ¿½¼¼) ............. ¼¼Ä

dž.

Potřebuju vědět, co se děje! (MF Dnes, ¿¾. ¼. ¿½¼¼) ..... ¼¼Ç

Ǫ.

O původu vysvětlování (Rádio Česko, ½. ¼. ¿½¼¼) ....... ¼¼†

Çμ.

Pod taktovkou komunistů (Rádio Česko, ¿¼. ¿. ¿½¼¼) ... ¼¼μ

†½.

To zvláštní slovo chucpe (Rádio Česko, ¿Â. Â. ¿½¼¼) ..... ¼¿¼

†¼.

Hnutí nepotřebujících (Rádio Česko, ¼†. Ä. ¿½¼¼) ........ ¼¿¿

†¿.

O vině a trestu (Rádio Česko, ª. ¾. ¿½¼¼) .................... ¼¿Ä

†Â.

O všeobecné vzdělanosti (Rádio Česko, ¿Ç. ¾. ¿½¼¼) ..... ¼¿Ç

†Ä.

Nadhled, pohled a přehled

(Rádio Česko, ¿μ. Ç. ¿½¼¼) ......................................... ¼¿ª

†¾.

Symptomy zničující lepry (Rádio Česko, ¾. μ. ¿½¼¼) ..... ¼Â½

†Ç.

Dost bylo sprosťáren (Rádio Česko, ¼Ç. ¼½. ¿½¼¼) ......... ¼Â¼

††.

Mistr Jiří Gruša (Rádio Česko, ¼. ¼½. ¿½¼¼) ................ ¼ÂÂ

†ª.

O výchově k vlastenectví (MF Dnes, ¼Ç. ¼¼. ¿½¼¼) ........ ¼Â¾

†μ.

O generaci, která ví, co chce

(Rádio Česko, ¿¿. ¼¼. ¿½¼¼) ....................................... ¼Â†

ª½.

Krásné svátky návisti (MF Dnes, ¼Â. ¼¿. ¿½¼¼) ............. ¼Âμ

ª¼.

Ve znamení Václava Havla (MF Dnes, ¿ª. ¼¿. ¿½¼¼) ..... ¼Ä½

ª¿.

Josef Š. (MF Dnes, Â. ¼. ¿½¼¿) ................................... ¼Ä¿

ªÂ.

Když se narovnáš, přestane to

(MF Dnes, ª. ¿. ¿½¼¿) ............................................. ¼ÄÂ

ªÄ.

Lepra na Hrad nepatří (MF Dnes, ¿¼. ¿. ¿½¼¿) ........... ¼Ä¾

ª¾.

Kdyby (Rádio Česko, ¼¼. Â. ¿½¼¿) ............................. ¼ÄÇ

ªÇ.

Čo sa stalo...(MF Dnes, ¼¿. Â. ¿½¼¿) ......................... ¼Äª

ª†.

O ukradeném státu (MF Dnes, Ä. Ä. ¿½¼¿) ................. ¼¾¼

ªª.

Zkusme se drápat, aspoň trošku

(Rádio Česko, μ. Ä. ¿½¼¿) ........................................ ¼¾¿

ªμ.

Čím větší teplo, tím ... (Rádio Česko, ¼. ¾. ¿½¼¿) ........ ¼¾Ä

μ½.

Rádio Česko končí (MF Dnes, ª. ª. ¿½¼¿) ................. ¼¾¾

μ¼.

Odešel generál Tomáš Sedláček

(Rádio Česko, μ. μ. ¿½¼¿) ........................................ ¼¾†

μ¿.

Chce to koště (MF Dnes, ¼. ¼½. ¿½¼¿) ....................... ¼¾μ

μÂ.

Česká komunistická demokracie

(Rádio Česko, Ä. ¼½. ¿½¼¿) ....................................... ¼Ç½

μÄ.

Komunismus jejich vezdejší (MF Dnes, μ. ¼½. ¿½¼¿) ... ¼Ç¿

μ¾.

Pane, je mi z vás smutno (MF Dnes, ¼Ä. ¼¼. ¿½¼¿) ....... ¼Ç¾

μÇ.

Konec jednoho legendárního obchodu

(MF Dnes, ¿ª. ¼¼. ¿½¼¿) .......................................... ¼Ç†

μ†.

Bez tolerance (MF Dnes, ¿ª. ¼¿. ¿½¼¿) ...................... ¼Çª

μª.

Uctivá oponentura Karlu Čapkovi

(Respekt, ¼Â. ¼. ¿½¼Â) ............................................. ¼†½

μμ.

Ředitel ústavu (MF Dnes, ¼Â. ¼. ¿½¼Â) ...................... ¼†¼

¼½½.

O hodně nepěkných kondicionálech

(MF Dnes, Ç. ¿. ¿½¼Â) ............................................ ¼†Â

¼½¼.

Líbí nelíbí (Respekt, ¾. ¿. ¿½¼Â) ............................... ¼†Ä

¼½¿.

Klaus (MF Dnes, ¿ª. ¿. ¿½¼Â) .................................. ¼†¾

Dopisy bez hranic s Milanem Lasicou

Epištola ¼ ................................................................ ¼ª¼

Epištola ¿ ................................................................ ¼ªÇ

Epištola  ................................................................ ¼μ½

Epištola Ä ................................................................ ¼μÂ

Epištola ¾ ................................................................ ¼μ† Jiří Stránský-----------fejetony Obálku s použitím fotografie Dany Mojžíšové a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2013 jako svou 1152. publikaci Vydání první. AA 10,44. Stran 208 Uspořádala Dana Mojžíšová Redakčně zpracovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Jitka Suchá

Vytiskla tiskárna Omikron Praha, spol. s r. o.

Doporučená cena 198 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz

ISBN 978- 80- 7429-359-7




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist