načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fatal Virtual - Petr Heteša

Fatal Virtual

Elektronická kniha: Fatal Virtual
Autor:

Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude.Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 423
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6191-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobře to známe už z Matrixu. Zdánlivě pohodlný život odehrávající se mimo bariéry normálního světa, pouze za závojem virtuální reality. Ale tahle nepřirozená věc bývá vždy nakonec vykoupená ještě něčím větším, nežli ztrátou člověčí reálné individuality. K přesunu do virtuálního světa tentokrát vedou závažné energetické důvody, neboť zdrojů poskytujících energii na Zemi rapidně ubývá. Nejjednodušší cestou se zdá být právě přesun většiny populace do virtuálního, energeticky méně náročného světa. Ale protože je to tak návykové a snadné, lidstvo chátrá a jelikož i virtuální sex je zábavnější nežli reálný, tak také pozvolna vymírá. Chris Yanton je jedním z mála žijících v reálu a řeší problémy vzniklé v programech. Nastane však okamžik, kdy svět virtuálu začne prosakovat do reality a naopak a vše se dostane do nebezpečné smrtící smyčky. Čtivý sci-fi román s motivem světa nedaleké budoucnosti, kde většina populace žije svůj život prostřednictvím virtuální reality a jen hrstka lidí se v reálu stará o to, aby všechno fungovalo.

Popis nakladatele

Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude.

Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné...

Přenést veškerý civilizovaný svět i s celou jeho ekonomikou do virtuálu. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný. Naprosto geniální.

Přesto v reálu musel zůstat aspoň někdo, kdo by jej udržoval v provozu a kdo by se o tyhle "udržovače" staral. Jsem jedním z nich. Žiju v devátém patře opuštěné administrativní budovy a mám ho celé pro sebe. Všechny budovy v centru jsou opuštěné, protože devětadevadesát procent lidí sedí doma v obytných čtvtích na periferiích, téměř non-stop připojených na virtuál.

A všechno vážně krásně fungovalo, než mi začalo připadat, že ten jejich pitomý virtuál se začíná nějak divně prolínat s reálem. Prosakovat. Někde nejspíš byla chyba. Ale co s tím můžete dělat... Já jsem si pořídil glock. Jenomže - jak se ukázalo - to chtělo spíš něco mnohem razantnějšího. Třeba vagón plastické trhaviny.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

FATAL VIRTUAL

Copyright © 2013 by Petr Heteša

Cover © 2013 by Jan Doležálek

For Czech Edition © 2013 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-19-1


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2013

Petr Heteša

Fatal

Virtual


Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Luštitel *

Tekuté krystaly *

Devět kočičích životů *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

brokilon@brokilon.cz


5

I.

1.

Čekal jsem na Brewera v baru Hladová ryba. Jestli nekecal a ví,

kde to je, měl by tu být nejpozději do pěti minut. A pokud do

toho všeho započítáme ještě náš vzájemný vztah, čekal jsem, že

to zvládne pod tři minuty.

Bar měl velikost školní třídy. I to uspořádání stolků bylohodně podobné, akorát že místo tabule vyplňovalo polovinu čelní stěny obrovské akvárium s dravými rybami. Byly to snadpiraně, nebo ještě něco horšího, velké byly jako školní brašna a zuby měly jako řeznické nože. Vypadaly fakt hrůzostrašně a byly celé červené, takže připomínaly průhledné igelitové tašky naplněné krví a zakončené kudlami.

Barman měl možná šedesát, na zádech velký hrb a nedal bych nic za to, že má pod košilí šupiny. Ten bar jsem na setkání s Brewerem vybral sám. Jenom jako pojistku. Netušil jsem, jak moc je obeznámený s Logiborem a jestli vůbec ví, že piraně v tom akváriu nejsou největší nebezpečí téhle nálevny. Že jsou vlastně úplně neškodné, asi jako motýlci na louce.

Opravdu to stihl pod dvě minuty, takže na našem vztahu se nic nezměnilo. Což bylo dobře, aspoň to bude rychlejší. Jehoobrovitá postava rozrazila dveře a vřítila se do lokálu v závěsu hned za rozšklebenou tlamou na odulém rudém obličeji. Jeho vkus jsem tipnul na osmdesátá léta minulého století, kdy ještě letěla Noční můra z Elm Street. Na sobě kostkovanou vestu ukradenou snad někde v řeznictví a za pasem velký nůž, nejspíš taky odtamtud. Kromě něho ještě mohutný Desert Eagle a přes břicho nábojový pás se střelivem do kulometu, který naštěstí nejspíš nechalněkde venku. Hned po něm vpadli do baru ještě další dva, které jsem odhadl na jeho poskoky, aspoň podle těch jejich debilních ksichtů. Nábojový pás přes prsa tady teď asi letěl, protože ho měli oba. Jeden měl v ruce i pistoli, jejíž parametry odpovídaly spíše Hvězdným válkám než Logiboru, a obličej potetovaný antickými motivy. Druhý držel mačetu a tetování na obličeji munahrazovaly hluboké, špatně zahojené jizvy. Docela slušná sestava na poklidnou partii odpoledního bridže.

Seděl jsem u stolu přímo naproti vstupu, za sebou barový pult s vyděšeným barmanem, po levé ruce to obří akváriums piraněmi a po pravé další čtyři stolky s malými vázičkami a uschlými kytkami v nich.

„Tak ty sis nedal říct, ty vylízaný blbe,“ spustil na mě Brewer, když se zastavil pět kroků před mým stolkem.

Kdyby ty kytičky nebyly už deset let suché, tak teď uschnou určitě.

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se a zadíval se do jeho malinkatých očiček utopených v prasečím obličeji.

Rozestavení figur bylo mezitím dokončeno. Zatímco jeho dva poskoci zůstali o krok vzadu, každý z jedné strany, moje dvaAstra Falcon pořád ležely na mém klíně pod stolem. Barman za mnou se ani nepohnul a piraně se na nás šklebily přes tlusté sklo se zubatými tlamami dokořán.

„To musíš být hodně velkej pracháč, že ti stálo za to schrastit si další zasraný život a vrátit se do tý beznadějný zasraný situace.“

„Jsem stejně velkej pracháč, jako ty seš velkej debil.“

Přemýšlel. Chvilku mu trvalo, než jeho mozek zanalyzoval moji odpověď.

Výsledek asi nedopadl nejlépe.

„To si snad děláš prdel, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že to gesto pochopí.

„Tobě, ty vymatlaná nulo, snad ještě pořád nedošlo, že nepatříš do systému?“ zahřměl na celý bar.

„Jestli něco nepatří do systému, tak jsi to ty, ty kreténe. Nezdá se mi, že pistole, kterou má ten tvůj zakrslej poskok v ruce, je zrovna legální. Co kdybychom to šli někam nahlásit? Jsme přece oba pro fér hru, ne?“

Zamrkal očičkama, jako by nevěřil tomu, co slyší.

„Ty čuráku...“ byla po chvilce jediná odpověď, kterou jeho mozek dokázal vygenerovat.

„Nevím, jestli jsem dobře rozuměl,“ řekl jsem a složil ruce do klína.

Pažby falconů byly příjemně studené.

„Ty čuráku jeden vylízanej, tys fakt nepochopil... ty úřednická kryso, že jediný místo, kde můžeš vegetovat, je nějaká zasraná farma s kukuřicí? Co strkáš ten svůj zasranej rypák, kam nemáš, ty Čuráku Čurákoviči?“

Jeho slovník byl poezií všedního dne personálu z kanalizační údržby.

„Příště, až sem zase půjdeš,“ řekl jsem hodně pomalu, „tak si vem aspoň kus čelního laloku, ty Píčo Píčoviči.“

Naběhly mu žíly na krku, teď už připomínaly hadiceu benzínové pumpy. Poskok za ním nalevo zvedl svoji hvězdnou pistoli. Dál se nedostal.

To už jsem měl nad stolem obě hlavně falconů a dvěmaslepenými výstřely mu rozstřelil hlavu. Ta svině v ní musela mítnelegální software, protože nejenže se rozprskla a jeho mozek lítal všude kolem, ale navíc z ní vyšlehly plameny a jiskry.Připomínalo to sopku kombinovanou s obrovským ohňostrojem.

Teď už sahal po pistoli i sám velký Brewer a jeho druhýspolečník se chystal hodit mačetu, jenže já už byl na nohou a dvěma dalšími výstřely rozstřelil tlusté sklo akvária.

Do baru vtrhla vlna tsunami i s těma obrovskýma piraněma a já se okamžitě vyhoupl na bar za sebou. Okamžik překvapení udělal svoje. Brewer začal bezhlavě střílet po těch krvelačnýchrybách s obrovskými noži místo zubů, což byla chyba. Vůbec totiž krvelačné nebyly. Můj předpoklad se splnil. Neměl nastudovaný manuál a o baru Hladová ryba nic nevěděl. To, v čem ty ryby plavaly, nebyla žádná voda, ale žíravina. A docela silná. Z nohou se jim začalo odlupovat a odplavovat maso a během vteřiny měli od kolen dolů jenom holé kosti a ksichty se jim zkřivily bolestí. A v další chvíli se kyselina zakousla i do vápníku jejich kostí,který měnila v mazlavou kaši a za okamžik se oba dva zřítili dotřiceticentimetrové vrstvy žíraviny, která začala zuřivě bublat a pěnit. Zdálo se mi, jako by labužnicky mlaskala.

Hned potom začaly explodovat nábojové pásy na hrudích těch nešťastníků a barový pult pode mnou se nebezpečně naklonil. Žíravina se pustila do jeho konstrukce. Vyhoupl jsem se na lustr a kolem mě létali barevní motýlci, ve které se změnily ty ošklivé hnusné piraně. Barman zatáhl za páku za sebou a hladinažíraviny začala klesat. Nejspíš tam má někde výpusť. Aspoň dle našich hacknutých informací by ji tam mít měl.

2.

Vyšel jsem ven na ulici, která připomínala úspěšný zásahvelice účinnou bakteriologickou zbraní. Ta nehybnost, neživost, ba

přímo mrtvolnost dýchala snad ze všech keramickýchceloskleněných fasád všude kolem. Z pouličního osvětlení svítila každá

čtvrtá lampa. Kdysi nejživější centrum Baltimore s obrovským

trsem architektonické srostlice administrativních a obchodních

budov bylo úplně opuštěné, když nepočítám psy, kočkya veverky, kteří snad jediní byli imunní proti těm zhoubnýmbakteriofágům všude kolem – nebo spíš proti digitálnímu zamoření.

V dálce jsem zahlédl obrys postavy na jízdním kole, šlapající do mírného kopce a vyhýbající se převráceným kontejnerům na odpadky. Opřel jsem se o zeď, vytáhl z kapsy pomačkanoukrabičku camelek a jednu si zapálil. Kolem přibližujícího sešlapajícího obrysu něco vlálo. Nejspíš vlasy. Že by ženská? Fascinovaně jsem ji sledoval, protože na téhle totálně opuštěné ulici to bylo něco jako opravdový přízrak. A vlastně to bylo celé naruby.Většinou byl takový snový a nepravděpodobný obraz možný jenom v mistrovsky ztvárněné virtuální realitě, ale v tomhle případě to bylo přesně opačně. Virtuál, na který byla připojenávětšina obyvatel tohohle města, byl naopak velice živý, zatímco reál skoro mrtvý.

Jízdní kolo projelo kolem mě. Byla to holka. Mohla mít tak třicet, možná víc a opravdu za ní vlál prapor zrzavých vlasů jako pochodeň. Podívala se na mě, usmála se a řekla ahoj. Taky jsem jí řekl ahoj a bylo mi dobře. Tohle ve virtuálu určitě nešlo,protože jsem pochyboval o tom, že by existovala sounáležitost mezi těmi, kdo tam byli, tak jako mezi námi, kdo jsme tady zůstali. Bylo nás žalostně málo. Nevím, kolik celkem. Tisíc? Možná dva? Dva tisíce lidí, udržující při životě dalších třicet milionů? To asi ne. To by moc nefungovalo. Možná je nás tady deset tisíc. Ale i kdyby dvacet, cítíme k sobě něco jako zvláštní sourozenecké pouto. Nebo možná spiklenecké anebo náboženské. Těžko říct. Nicméně víme, že tu musíme být a že jsme se pro to rozhodli absolutně svobodně.

Ti ostatní jsou ve svých domech a bytech většinou naperiferiích kolem města skoro nonstop připojení k virtuálu, a když potřebují opustit svůj dům, tak jenom proto, aby si v nejbližším obchodě koupili housku, pizzu, hamburger nebo vodu. Alevětšina si to stejně objednává přes rozvážkovou službu, aby ten čumák nemusela vystrčit vůbec.

Ostatně vystrkovat čumák není pro většinu těch virtuálů žádná slast a pozitivní zážitek. Chybí jim totiž smysl pro poezii. Pro poezii chátrajícího města, poezii totálně vylidněného centra jen s několika svítícími lampami a zbytky blikajících reklam, poezii opuštěných výškových kancelářských budov, nefunkčnícheskalátorů, poezii metra jezdícího jednou za hodinu a bloudícího podzemím s téměř prázdnými vagóny, aut s vyschlými nádržemi odstavenými na ulici.

Odlepil jsem se od zdi a pokračoval Rooseveltovou ulicísměrem na Sun Avenue, kde je jeden z mála pořád ještě fungujících barů Dead Cat. To je taky hezký paradox. Spíš se měl jmenovat Dead Men, protože kočky byly jedněmi z mála ještě pořád živých tvorů v tomhle městě. Obešel jsem povalený semafor nakřižovatce. Ležel tu takhle už dobré dva roky a bylo mi jasné, že ještě dalších sto bude.

Těch pár z nás, co se obětovalo (nebo měli rádi tu poezii téměř mrtvého města, anebo byli prostě přeplacení), aby místo života ve virtuálu udržovalo v provozu tenhle kdysi technologickýzázrak, na to prostě nestačilo. Přitom právě díky těm nevirtuálním zbytkům lidí město pořád ještě přežívalo. Tekla voda, šlaelektřina, fungovala kanalizace i zásobování, které se ovšem omezilo jen na pár základních potravin schopných udržet lidský organismus při životě. Pokud jste chtěli krůtu, kaviár nebo skvělýfrancouzský koňak, tak jedině ve virtuálu. My, co jsme tu zůstali, jsme si museli zvyknout na housky, máslo, těstoviny, vodu, nějakou tu nenáročnou zeleninu a omezený výběr alkoholu a drog. Většina si to vynahrazovala útěkem do přiblblých virtuálních her během těch chvil, kdy nebyli ve službě. Patřím mezi ně. Tedy ne mezi hráče, ale mezi údržbu obecně. Ne že bych přímo pomáhaludržovat při životě město v agónii, ale starám se o ty, kdo ho mají udržovat. Takže jsem vlastně něco jako těch pár lékařů, hasičů a policajtů nebo personálu od rozvodných sítí.

3.

Dead Cat byl kdysi luxusní bar s luxusním vybavením, luxusním

pitím, luxusními hosty a luxusními cenami. Dneska to jeklasická nálevna, kde dostanete pivo, dva druhy vína (červené a bílé)

a z tvrdého alkoholu mého oblíbeného Jacka Danielse, Kentucky

whiskey a Jima Beama.

Viděl jsem dvacet let staré video, kdy ještě pod skleněnoupodlahou tohohle baru byla zelenomodrá voda, kterouprobublávaly duhové bublinky, a strop tvořila holograficky nasimulovaná hvězdná obloha se všemi planetami. Teď tvořila strop bíláporaskaná omítka s pavučinami a žádná holografie to nebyla. Na podlaze překližka zakrytá prošlapaným kobercem přesunutým sem nejspíš z vedlejší opuštěné kancelářské budovy.

Barman Jokyll je sběratel kanastových karet (které jsou vzácné, protože se už patnáct let nevyrábí) a oblíká se jako žolík. Těch svých úborů má nejmíň deset, možná i víc, a jsou přesnězkopírované podle těch žolíků na kartách.

„Čau, veliteli. Co si dáš?“ zeptal se, když jsem se opřel lokty o barový pult. Věděl už dopředu, co si dám, ale stejně se vždycky zeptal. To taky patřilo k poezii tohohle města.

„Jacka jako vždycky,“ řekl jsem a rozhlédl se po baru.

Většinou stálí hosté. Prsatá Margita v květovaných šatech, na kterých byly pampelišky na rukávech v oblasti ňader díkydynamice jejího těla zvětšené do dobře zalévaných slunečnic, Jack Rozparovač z místní drůbežárny (přestavěný supermarketHallos) s prořídlými vlasy i zuby, tlustý Bill Crosby v šedém obleku z místní distribuce sociálních dávek (tutově měl na tom svém seznamu nejmíň stovku černých duší, aspoň jeho tloušťka tomu odpovídala) a Chip, který už je snad barový inventář. Chip je mírně (ale fakt jenom mírně) mentálně pozadu, což ovšem při jeho zaměstnání (údržba městské kanalizační sítě) není zase tak zásadní. Seděl tam nad svým půllitrem s pohledem upřeným na zvětralou hladinu piva úplně sám, věčný terč vtípků místníkomunity.

„Hele, Chris to určitě ještě neslyšel,“ zahalekala na mě Margita a mávla svou obří paží připomínající vepřovou kýtu, abych přišel k jejich stolu.

Vzal jsem si z baru panáka Jacka a šel se k ní posadit. Vedle sebe měla Wolverina. Třicetiletého kluka, který pořád ještěnedosáhl konce puberty a který byl největší expert na hru Wolverine. Hrál ji pořád dokola, už snad posté, a měl načtené veškeré pasti, nástrahy a zákeřné zabijáky včetně všech jejich skrýší a číhajících pozic. Už si jenom stopoval, za jak dlouho se dostane doposledního osmého levelu.

„Znáš to, jak jde ten ožralej chlápek domů a bojí se?“ dýchla mi Margita pivní opary do ksichtu.

„Ne... mám dojem, že to ještě neznám.“

„Tak poslouchej, to se posereš... Jde jako ožralej chlápek domů... teda vlastně nejde, ale chce. A říká kámošovi: Hele, já jsem sťatej jak prase a bojím se, že mě manželka takhle domů nepustí.“

Wolverine vedle ní se už teď rozřehtal na celé kolo, přestože to

nejspíš před pěti minutami celé slyšel.

„Začíná to dobře,“ prohodil jsem a hodil do sebe půlkupanáka.

„No a ten kámoš mu říká: Na to se vyser. Víš, jak to dělám já?

Prostě dojdu k našim dveřím, svlíknu se donaha a zazvoním. No

a až manželka otevře, tak já rychle hodím ty svoje hadry dovnitř.

A ona by mě nikdy nenechala stát nahatýho na chodbě, takže

mě pustí.“

Wolverine se znovu rozřehtal.

„No tak že jo,“ pokračovala Margita, „kámoš mu poděkoval

a že to půjde zkusit. No a druhý den se sejdou zase v hospodě

a ten první kámoš se ho ptá: Tak jak to dopadlo? A ten druhý,

co byl jako včera sťatej, říká: Úplně na hovno. Přišel jsem před

ty naše dveře, svlíkl se donaha a zazvonil. No a když manželka

otevřela, tak jsem všechny ty svoje hadry hodil dovnitř. No vidíš,

řekl ten první kámoš. A co bylo dál? Průser. Protože když se dveře

zavřely, ozvalo se: Příští stanice Park Avenue.“

Wolverine se řehtal tak, až mlátil hlavou do stolu.

Musel jsem se zasmát taky, aby měla Margita radost.

4.

Cestou zpátky zmrtvělou ulicí mě minulo pomalu se ploužící

policejní auto. Ford s mírně chycenými blatníky a pokřiveným

předním nárazníkem.

„Čau, Chrisi, chceš svézt?“ vykoukla holohlavá hlava Branta

Brikciuse.

Čepici měl položenou na palubní desce a v ruce tlustý doutník.

„Díky. Ledaže bys to uměl do devátého patra.“

„Auta Jamese Bonda ještě bohužel nefasujem. Ale možná až se

tohle rozsype, což bude nejspíš už zítra, dostaneme nějaký takový

s raketovýma motorama a křídlama.“

Zastavil a ztlumil rádio. Ve městě pořád ještě vysílaly dvěstanice, i když to byli jen zběsilí nadšenci, živořící na pokraji svých

možností, protože tu nebyl nikdo, kdo by si u nich zadaljakoukoliv reklamu.


13

„Čau, Chrisi,“ naklonil se přes Branta ze sedadla spolujezdce jeho parťák a podal mi otevřeným okýnkem ruku.

Šedesátiletý John Trevor. Tady v centru jsme se znali faktvšichni.

„Co to převážíte za květinku?“ zeptal jsem se a ukázal na zadní sedadlo, kde seděla blondýna středního věku se skelnýma očima a upřeně hleděla před sebe.

„Našli jsme ji na Blackbird Road. Nejspíš je zfetovaná, aletvrdí, že dělá v Maryland General Hospital, tak se tam jedemezetat, jestli ji tam fakt nepostrádají.“

„Nejspíš anestezioložka,“ prohodil John, „a místo pacientovi před operací to píchla sobě.“

„A toho nešťastníka teď řežou zaživa,“ rozřehtal se Branta poel z doutníku mu spadl na uniformu. Setřásl ho dvěma pohyby tučných prstů.

„Neznáš ji náhodou?“

Naklonil jsem se do okýnka.

„Ani náhodou.“

„A nechceš ji na noc do pelechu? My fakt nevíme, co s ní.“

„Zkuste nejdřív tu nemocnici,“ řekl jsem a zase vytáhl hlavu ven.

„Tak jo, tak my tam frčíme.“

„Šťastnou cestu,“ řekl jsem a zaťukal jim na střechu.

Brant zařadil jedničku, zesílil rádio, zahoukal na dva psymotající se před přední kapotou a policejní vůz se znovu vydalloudavým pohybem prázdnou ulicí směrem k nemocnici.

Neměli těžkou šichtu. Ostatně kriminalita je tady v reálu skoro nulová. V podstatě není co ukrást. Veškerý majetek všech lidí je soustředěný ve virtuálu. Reálné peníze už dávno neexistujía jediné, co jste mohli ukrást, pokud vás napadla ta šílená myšlenka vloupat se někomu do bytu, byl počítač. Nic cennějšího tadynikde nebylo. Pokud jste se opravdu rozhodli stát se lupičem a mít z té činnosti zisk, nezbylo vám nic jiného, než se přesunout do virtuálu.

Tam už je to ale něco úplně jiného. Mnohem horšípodmínky a rozhodně ne tak férové jako v reálu, protože policie je tam prý daleko rychlejší (ty svině dokážou dělat prostorové skoky), a kromě pachových stop a rozborů DNA využívajíi nesmazatelné digitální stopy, takže jejich úspěšnost jepětadevadesátiprocentní. Jak říkám, není to zrovna fér. Zlatý reál.

5. Ta volba nebyla nijak složitá. Udržovat a hlavně financovatprovoz reálného města stálo denně několik milionů dolarů, zatímco údržba virtuálního města stojí jen pár pitomých tisícovek. Ale hlavně šlo o energie. Od počátku devatenáctého století rostla spotřeba geometrickou řadou a bylo jasné, že dříve nebo později dosáhne nepřekročitelného stropu.

Vývoj nových technologií, méně náročných na energii, šel sice

hodně rychle dopředu, ale pořád pomaleji, než ubývalo zásob

ropy. Nápad přesunout reálný svět do virtuálního přišel naposlední chvíli. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují

miliardkrát méně energie než ten reálný.

Z těch, kdo to pochopili nejdřív a přesunuli se do virtuálu

v jeho začátcích, jsou dnes multimilionáři. Ti, kdo se tam museli

přesunout později, v té neúprosné mašinérii ještě pořád bojují

o svou pozici.

6. Ráno jsem měl trochu problém. Kávovar stávkoval, nebo co, a podařilo se mi ho aktivovat až napotřetí (zatímco svoje tělo až napopáté). Zhltnul jsem k tomu kafi housku s jogurtem,který připomínal kosmickou stravu pro dlouhodobé lety, a jednu camelku a vydal se do práce. Naštěstí to nemám daleko. Jedno patro. Navíc směrem dolů. Napadlo mě až potom, co jsem se zařídil, že jsem to měl udělat obráceně. Zabrat si kus patrav podlaží pod naší kanceláří. Ráno ještě čerstvý by bylo lepší jít po schodech nahoru než stoupat večer utahaný. Ale rozhodně jsem to už nehodlal měnit.

7. Měla něco kolem pětatřiceti. Možná třicet a možná taky čtyřicet. Pokud brala Wyplamyl, tak možná i padesát. Její ohoz odpovídal vyšším vrstvám, jestli vůbec něco takového v tomhle městě ještě existovalo. Bílá halenka se širokým límcem a perleťovým leskem a knoflíčky z temně modrého hyalitového skla, úzká sukně nad kolena v podobně modrém odstínu jako ty knoflíčky. Dlouhý krk s mírně vystouplou bradou, elegantní křivka rtů nad ní a malý nosík trochu nahoru – nepochybně pozůstatekšlechtických genů. A k tomu všemu lehce zvlněné meruňkové vlasy po ramena. Zvláštní, těžko definovatelný půvab.

V každém případě bylo nad slunce jasnější, že si ta meruňková hraběnka spletla dveře, protože nejmíň deset let žádné slunce neviděla. Klasická obyvatelka virtuálu. Když vystoupala těch osm pater a potom jsme ji bzučákem pustili dovnitř, ve dveřích chvilku zaváhala, pohledem přeletěla celou naši kancelář sevšemi čtyřmi přítomnými a neomylně si to sebevědomým krokem namířila přímo ke mně. Nevím, jestli ji zmátly ty sytě zelené Gininy vlasy, nebo Markovo indiánské tetování na obličeji,anebo Robinovo tričko s nápisem Fuck your world, případně to byl důsledek jejích dokonalých analytických schopnostíkombinovaných s telepatií, že si jako nejvhodnějšího partnera pro svůj problém prostě vybrala toho nejchytřejšího z celého našehonesourodého spolku.

Sedla si na židli z druhé strany mého stolu a malou kabelku z chameleoní kůže si způsobně položila na klín. Doplnil jsem si popis o oči v barvě pražených mandlí.

„Jorja Saglibenová, módní doplňky,“ řekla a natáhla ke mně půvabnou, nepřirozeně bílou ruku.

Stiskl jsem ji.

Byla úplně mimo. Tihle lidi už prostě reál nebrali vážně, byl pro ně totéž, co pro nás virtuál. Něco mimo jejich skutečnýživot. Jestli opravdu dělala v módních doplňcích, tak jedině vevirtuálních, protože tady nikdo nic takového nepotřeboval.

„Já jsem Chris Yanton... myslíte ve virtuálu.“

„No jistě,“ řekla, jako by tenhle svět pro ni vůbec neexistoval. „Ztratili se mi pštrosi. Všichni. Celkem čtyři, pane Yantone.“

Mark u stolu za mnou vyprskl smíchy a Gina vedle zvedla oči od monitoru. I ona rychle pochopila, že Saglibenová je exotz jiného vesmíru, který sem zabloudil omylem, a určitě bylazvědavá, jak se z toho vymotám. Je fakt, že jsem zvyklý na nejrůznější anomály, ale tahle Meruňka se zatím jevila jako extratřída.

„Pštrosy neděláme,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že většíkravinu ani vymyslet nešlo. Jenomže já vážně netušil, jak bych měl na její sdělení zareagovat. Nijak zásadně ji to nerozhodilo.

„Říkaly mi holky... teda Melanie od nás, že jste jí našli šest koní.“

Začínalo mi být jasné, že tahle dáma se nedá jen tak odbýt a že její vznešenost si rozhodně nezaslouží, abych ji jednoduše poslal do hajzlu. To prostě nešlo, i když její přání k tomu přímovybízelo. Možná kdyby byla chlap... Jenže ona nebyla chlap. Byla to hraběnka s meruňkovými vlasy a mandlovýma očima (mírně napraženýma). Otočil jsem se dozadu na Marka.

„Hele, vy jste někdo našel někde šest koní?“

„Ty jsi je našel, vole,“ ozvala se Gina od stolu u okna.

„Jo? A kdy, proboha?“

„1890. Teda jmenovalo se to Divoký západ 1890. Jinak to bylo před dvěma lety a ta farmářka se jmenovala MelanieGinsburgová.“

Gina měla dokonalou paměť. Na rozdíl ode mě. Jasně že jsem tam našel nějaké koně. Kromě její ztracené společnice tam byli fakt i koně. Vypadli mi z paměti. Ta společnice totiž byla asi tak tisíckrát zajímavější než ten nejhezčí kůň.

Otočil jsem se zpátky k Meruňce.

„Jasně, paní...“

„Jsem slečna.“

Další body pro ni.

„Tak jo, opravdu jsem našel šest koní. Jenže to byla hra, víte? Hra Divoký západ 1890. A my nic jiného než hry neděláme.Nevstupujeme do virtuálu.“

„Tak tam jednou vstoupíte, co je na tom? Dobře vámzaplatím.“

Ta ženská byla vážně úplně mimo. Jenže ono bylo opravdu hodně složité bavit se s kýmkoliv z virtuálu, když pro ně žádný jiný svět vlastně neexistoval. Pro ně byl simulovaný svět možná tím jediným skutečným. A obráceně, ten skutečný byl jenom jeho simulovaný přívažek.

„Nejsou to obyčejní pštrosi, víte?“ pokračovala, jako bychom si už plácli. „Mají zvláštní peří, na kterém je založený celý můj byznys. To jejich peří má zvláštní lesk.“

Zapřel jsem se ve své otočné židli a vůbec nevěděl, jak reagovat.

„Něco jako paví peří, ale ještě zvláštnější. Vlastně něco jako duhové odlesky oleje na vodě, barevné odlesky na kompaktním disku, jestli víte, co myslím.“

„Asi vím. Ale stejně vám nemůžu pomoct. Kdybyste měla pštrosí farmu ve hře, tak jo, proč ne. Naloguju se tam a pokusím se udělat všechno, co je v mých silách, to mi věřte. Ale ve virtuálu prostě nejsme a ani tam nikoho nemáme. Nejsme na tozařízení ani vybavení. Můžeme vám pomoct bojovat s devítihlavým drakem, jsme schopní částečně eliminovat případného vetřelce ve vašem žaludku nebo zpacifikovat drzé elfy dobývající se do vašeho obýváku, ale ne cokoliv podnikat a řešit ve virtuálu.“

„Ale vždyť to je přece také svým způsobem hra.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Omyl... Je to něco úplně jiného. Fungují tam úplně jinápravidla. Vlastně tam fungují pravidla reálného světa.“

„A právě to je váš omyl, pane Yantone. Protože kdyby tamfungovala pravidla reálného světa, tak ti moji pštrosi vůbec nemohli zmizet. Chovám je na střeše výškové budovy. Třicet šest podlaží.“

Nebyl jsem si jistý, jestli v Baltimore ještě funguje něco jako psychiatrie, ale ta ženská přede mnou pro ni rozhodně byla zralá. Zralá meruňka.

„Vy chováte pštrosy v centru města na střeše mrakodrapu?“ podivil jsem se.

„Neumí lítat, takže odletět nemohli. Hromadnou sebevraždu skokem dolů vylučuji, našla by se jejich těla. Takže je muselněkdo svézt dolů výtahem. Ale postupně, všichni najednou by se do něj nevešli.“

„Aha.“

„Navíc je ve výtahu kamerový systém a na záznamu se žádní pštrosi v kabině neobjevili. Takže by je někdo z té střechy mohl dostat nákladním vrtulníkem.“

Podíval jsem se na ni utrápeným pohledem. Ve hře by to bylo jednodušší než vrtulníkem. Tam stačila plazmová zbraň a ti její pštrosi by se prostě vypařili. Ovšem to ve virtuálu, co nejvěrněji simulujícím realitu, opravdu nešlo.

„Pak je to věc pro tamní policii,“ řekl jsem.

„Tam jsem samozřejmě byla. Neví si s tím rady. Nezůstala po nich žádná stopa. A to jsem je dokonce uplatila, aby se mrkli i do technických záznamů generujících celé město, což se dělá jen výjimečně, při hrdelních zločinech. Ale ani tam na nic nepřišli.

Myslím si, že je v tom nějaký podvod. Někdo mi je prostě moc záviděl a nepřenesl to přes srdce. Někdo zvenčí.“

„Jak to myslíte zvenčí?“

„No, tady odsud, kde jsme teď my. Někdo přímo ze Správy systému.“

„To je kravina. To si nikdo netroufne. A navíc je tomnohonásobně kontrolované a lítá v tom tolik peněz, že to prostěnejde. To by se celý systém okamžitě zhroutil. Podívejte, my pro vás opravdu nemůžeme nic udělat. Tohle je práce pro lidi tam. Kromě policie je tam určitě i spousta soukromých detektivů,poradců...“

„To samozřejmě ano... Ale já si myslím, že tohle je práce právě pro někoho zvenčí, víte? V systému to nikdo vyřešit nedokáže. Chci někoho mimo. Je to věc, která ten systém přesahuje,“ řekla a zadívala se na mě těma mandlovýma očima.

„To asi těžko, protože...“

„A sestra je taky divná,“ přerušila mě.

Tohle už vážně bylo pro psychiatra.

„A nemůže v tom mít prsty ona?“

„Dělá u Gentechu. Farmaceutický průmysl. Od ní jsem měla ty prášky, které jsem jim sypala do krmení. Po něm začali mít ten zvláštní lesk peří.“

„To jste je krmila diamanty?“ ulítlo mi.

Podívala se na mě zklamaným pohledem.

„Absolutní anomálie. Nikdo nic takového nikde nemá.Luxusní dámské klobouky. Taky jsem to zatavovala do skla jako velice unikátní brože, to byste musel vidět. Sestra mi fandila. Alev poslední době jako by se mi vyhýbala.“

Opřel jsem se lokty o stůl a přemýšlel, jak jí nejlépe vysvětlit,

že v tomhle případě si opravdu spletla dveře.

„Podívejte... my tam nikoho nemáme. Museli bychomvytvořit novou postavu, a ta než se zapojí do systému, než se nám ji

tam podaří začlenit, vybudovat nějaké zázemí a získat postavení,

aby se s ní vůbec někdo bavil... to je práce tak na dva tři roky.

Mrzí mě to, ale opravdu vám nemůžeme nijak pomoct.“

Sklopila dlouhé řasy a chvilku se dívala na stolní desku. Potom

najednou vstala, vzala si kabelku, ukázala mi ještě naposledy své

mandlové oči a řekla:

„Tak nashledanou, pane Yantone.“

Otočila se a hrdým krokem hraběnky vykráčela z kanceláře.

8.

„Jde o dobytí Paříže,“ řekl padesátník s olysalou hlavou, na které

se mu leskly kapičky potu.

Naše obrovská kancelář zabírá celou polovinu patra budovy a je rohová, takže má dvě stěny prosklené. Žaluzie jsme alenevytáhli už nejmíň dva roky a klimatizace pořád ještě fungovala, takže to jeho pocení bylo spíš důsledkem tloušťky než teploty v místnosti.

„Ve kterém roce?“ zeptal jsem se.

Nechápavě se na mě podíval.

„Jak ve kterém roce?“

„No, jestli jde o napoleonské války, druhou světovou, nebo vzdálenou budoucnost.“

Zamyslel se. Nejspíš mu umístění do časové osy dělalo velké problémy.

„No... myslím...“

„Jaké máte zbraně, pane Pewelle?“

„Mám lugera.“

„Aha. A jsou tam pásové tanky a sem tam s příšernýmrachotem přelítne letadlo?“

„Jasně... To asi Napoleon nebude, co?“

„Ne. To je druhá světová válka.“

„Tak asi jo. Je mi jedno, která je to válka.“

„Takže jde spíš o osvobození Paříže, ne?“

„Asi jo. Je to snad jedno, ne? Seru na to, která je to válka.Akorát že se už měsíc nemůžu hnout z třetího levelu a stálo mě to dva životy navíc. Víte, co je to peněz?“

Zavrtěl jsem hlavou. O osvobozování Paříže jsem toho moc nevěděl.

„Tři tisíce dolarů, pane. Tři tisíce za jeden posranej životv posraný Paříži,“ řekl skoro se slzami v očích.

„Na začátku jste jich měl ale víc, ne?“

„Tři.“

„Takže vás dostali celkem pětkrát.“

„Jo. Pětkrát, kurva. A plat od tohohle zasranýho města mám dva a půl tisíce. Tak si to spočítejte.“

„Kde děláte?“

„Centrální čistička odpadních vod v Belsberry. Žeru už třiměsíce jenom housky a piju vodu.“

„Život na hovno, co?“ řekl jsem a snažil se udržet vážný obličej.

Pan Pewell byl opravdu figurka k pohledání. Jeho velké břicho rozhodně nevypovídalo nic o tom, že by tři měsíce chroustaljenom housky. A jestli ano, tak je hodně intenzivně zapíjel pivem.

„Ale já vám chci vysvětlit, že to není fér,“ spustil znovanešťastným hlasem.

„Co na tom není fér?“

„Ulice se divně naklání.“

„Prosím?“

„Mám třeba na mušce jednoho parchanta a těsně před tím, než vystřelím, tak se ulice nakloní.“

„A nehrajete to posilněný třeba pěti panáky?“

„Jste se zbláznil? Ostatně už nemám ani na ně.“

Otočil jsem se za sebe a zahalekal do prostoru.

„Znáte někdo Osvobozování Paříže?“

Ze tří přítomných zareagoval pouze Mark.

„Jo... klasická střílečka. Osm levelů. Cílová prémie na čtvrtém levelu pět tisíc. Konečná pak deset.“

„Naklání se tam ulice?“

Mark na mě vyvalil oči.

„Cože?“

„Tady pán říká, že se s ním sem tam nakloní ulice. Ve třetím levelu.“

„Blbost. Nic takového. Francouzi, Američani a Němci.Zbrojní arzenál druhé světové války. Stabilní ulice, i když trochupobořené.“

Otočil jsem se zpátky k Pewellovi.

„Tak to vidíte. Pan kolega tvrdí, že tu hru zná a že tam nic takového není.“

„Ale v té hře nejsou ulice jenom pobořené, hejbou se, sakra.“

„OK... Hodinová sazba je dvě stě dolarů.“

„To je docela dost,“ hlesl Pewell.

„Furt lepší než vypláznout další tři klacky za další posranejživot.“

„Pokud tam nebudete dvacet hodin.“

„Podle toho, co je vaším cílem.“

„Mým cílem je dostat se do čtvrtého levelu. Když ho udělám, dosáhnu na prémii.“

Otočil jsem se zpátky k Markovi.

„Hele... pán je ve třetím a chce do čtvrtýho. Na jak dlouho bys to viděl?“

„A co má? Pancéřovku? Tank? Nebo snad letadlo?“

„Lugera,“ řekl jsem.

„Ty vole, to bysme ho prvně museli dovybavit.“

„Jsme schopní dostat tam i jiné zbraně, než tam mají?“

„Možná jo, ale asi nebudou fungovat. Chce to aspoň samopal. Kalašnikov. A pro jistotu bude dobré opatřit si pár granátů. Hele, ale se mnou nepočítej. Já mám teď rozdělanýho toho policajta v Jeskyni démonů. A toho musím nutně dodělat do pozítřka, jinak nám to nezaplatí. A pak mám nasmlouvanou nějakou ženskou s farmou.“

„OK. Zkusím na to mrknout sám.“

Otočil jsem se zpátky na Pewella:

„Takže asi takhle. Pokud budete souhlasit s hodinovou sazbou, můžeme podepsat smlouvu.“

„Co když se vám to nepodaří ani za dvacet hodin?“

„Dáme si strop pět hodin, to je tisícovka. Potom pro vásvyhodnotíme situaci a vy se sám rozhodnete, jestli s námi budete pokračovat, nebo ne. A je taky možné, že se tam dostanu za dvě hodiny.“

„Nemám žádné granáty ani samopal.“

„To už je náš problém. Od vás chci jenom přístupové kódy k vaší postavě.“

„Jasně.“ Zamyslel se, přejel si rukou po zpocené lebce a řekl: „Tak jo, beru to.“

9.

Sešel jsem dolů do přízemí. Osm podlaží. Hezky po svých,protože už asi deset let nefunguje výtah. Mám dojem, že v tomhle

městě už nefunguje žádný výtah. Vlastně se divím, že ještě vůbec

funguje tohle město.

A vlastně ani nevím, proč jsme si pro svoji základnu vybrali to pitomé osmé patro. Je fakt, že jsme v něm úplně sami a nikdo nás neotravuje. V podlažích pod námi ale taky nikdo není.Jenom ve druhém sídlí jakási sekta, s jejíž členy jsem se při svých výstupech a sestupech občas potkával. Možná se dvěma doměsíce. A nad námi je dalších třicet podlaží. Samozřejmě takyúplně prázdných, až na můj byt v devítce. Náš původní záměr byl nastěhovat se do toho nejvyššího, abychom byli od polomrtvého města úplně odříznutí. Ale ještě že jsme to neudělali. Nedovedu si představit tu každodenní cestu po nekonečných schodech do osmatřicátého patra. A v tom osmém jsme byli odříznuti úplně stejně. Nevěděl o nás vlastně nikdo kromě pár členů té sekty z dvojky.

10.

Nechal mi to ve trojce. Dál prý nejde a sere na to, protože z něj

teče jako z vola a to on nemá zapotřebí. Prý když jsem takvylízaný a musím tu svoji prdel mermomocí tahat až do osmičky,

tak on tak vylízaný rozhodně není. Vytáhne ji maximálně do

trojky a pak s tím sekne. Nechá mi to na podestě, mám si to

tam vyzvednout. Takže mi nezbylo než se vydat na pětipodlažní

sestup a doufat, že to mezitím nevstřebají ti sektáři ze dvojky. Šlo


23

o karton Jacka Danielse, karton camelek a jedenvysokokapacitní stodvacetiosmibitový směrovač, takže by to byla docela velká

ztráta.

11. Krabice na podestě byla. Tvrdý karton s emblémem Jackaa dvanácti láhvemi uvnitř, na něm balík Camel s emblémemvelblouda. A nahoře ještě menší krabička bez jakéhokoliv emblému. Směrovač od Jerryho, vyrobený na koleně v šestém podlažíbývalé Connors Bank mimo jakékoliv právní a technologické normy tohoto města. Jerry je fakt génius.

Tím směrovačem jsme se dostávali ze zóny seriózní poradenské

firmy do zóny neseriózní zločinecké firmy. I když slovozločinecká je nejspíš hodně silné, líp by se hodilo slovo nelegální. Ale

podobných elektronických krabiček, které nesplňují parametry

povolených zařízení, už máme asi šest. Ovšem těch, kdo by na

to mohli přijít a případně to sankcionovat, je v tomhle městě

žalostně málo.

12. Barák byl z větší části zřícený a zůstala z něj jenom půlka přízemí. Zbytek byly tuny cihlové suti a dřevěných trámů. Ruiny. Seděl jsem v něčem, co kdysi byla snad kuchyně, možná obývák nebo ložnice s vytrhanou podlahou, pod vytlučeným oknem.V klíně jsem měl lugera. Nejdřív jsem zkontroloval zásobník.Polovina. V kapse jsem nahmatal ještě jeden. Tak to vážně nevím, co s tímhle tady chtěl Pewell dělat. V dálce jsem zaslechl zlověstný hukot letadel a taky sporadickou střelbu, ale nebylo to nikde blízko. Sáhl jsem do náprsní kapsy. Brýle tam byly. Nasadil jsem si je, navolil menu a potom mapu. Ta ulice za oknem by podle ní měla být Boulanger Avenue. Načetl jsem si bojovou linii.Procházela přímo tou ulicí, akorát že ctěný pan Pewell byl na špatné straně. Na německé. Panebože... tak on dělal frontový průzkum, nebo co? Anebo chtěl jako první vztyčit francouzskou vlajku na Eiffelovce? S jedním lugerem a všeho všudy deseti náboji? Zavrtěl jsem nad tím nevěřícně hlavou a hned potom zaslechl svištění letecké pumy. Do prdele.

Ta rána byla ohlušující a nejspíš zasáhla vedlejší barák. Cítil jsem, jak se země pode mnou zachvěla jako při zemětřesení. Poté, co vzduchem přestaly lítat cihly a kusy kovových traverz, jsem opatrně vystrčil hlavu z rozmláceného okna. Nebylo vidět vůbec nic. Ulice byla plná prachu, který jako by se odmítal usadit a visel volně ve vzduchu. Vstal jsem. Zůstávat tady další minuty znamenalo určitě ztrátu dalšího života, což jsemPewellovi nemohl udělat. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes dvůr, zkusím tu vybombardovanou část ulice obejít zadem a dostat se přes ni na správnou stranu. Dvůr byl zasypaný sutinami,které se vršily do úrovně druhého patra. Jiná cesta odsud ovšem neexistovala, protože ulici určitě hlídají snipeři. Snažil jsem se opatrně vyhrabat na tu horu sutě mezi zbytky dřevěných trámů a stěn. Hučení letadel se vzdalovalo. Ale určitě se vrátí, jen co udělají otočku.

Vyškrábal jsem se až nahoru. Na Boulanger Avenue nebylovidět vůbec nic. Pořád byla pod vrstvou volně se vznášejícíhoprachu. Zadní část bloku byla celá vybombardovaná, takže tonejspíš byla americká letadla. Pewell vlezl pod palbu vlastní strany, blbec. Vůbec jsem nechápal, jak se s touhle strategií mohl dostat až do třetího levelu. Přelezl jsem tu obří hromadu a přitom pořád sledoval sutiny ve dvoře, jestli se tam náhodou někde neobjeví živý německý odstřelovač. Ale zkáza byla dokonalá. Dostal jsem se až do vedlejšího polorozbořeného baráku, nebo spíš do jeho ruin. V dálce se ozvala střelba ze samopalu.

Opřel jsem se o zbytek stěny, schoval Pewellovy brýle a nasadil si své vlastní, které se Markovi podařilo propašovatk Pewellově figuře a které mi umožňovaly spojení s Ginou, i když jenom textové.

„Pewell Dva se hlásí z Boulanger Avenue. Půlka ulicevybombardovaná a nejspíš jsem na blbý straně. Kde mi tady nejblíž můžeš něco nechat?“

Hlasový převaděč překódoval můj hlas do psaného textu, který se mi objevoval na liště ve spodní části brýlí. Odpověď jsemdostal skoro okamžitě:

„Kalašnikov a čtyři zásobníky. Moment, hledám tu Boulanger.“

Posadil jsem se na zem a čekal na odpověď.

„Tak co je? Usnula jsi tam?“ zeptal jsem se, když už se mi to zdálo moc dlouhé.

Text naskočil až po další půlminutě.

„Podle mého monitoringu jsi v Nantere. Ale tam žádnáBoulanger není, sakra.“

„Nedělej si prdel,“ naťukal převaděč můj hlas na spodní lištu.

„Nedělám. Celý je to nějaký divný.“

„Co je divný?“

„Nic takového tu není... Moment... Už to mám.“

„Konečně.“

„Boulanger je o šest kilometrů dál na jih.“

„To je kravina. Četl jsem to na jeho navigaci.“

„V tom případě je špatná.“

Do prdele... Takže chudák Pewell má bordel v určování vlastní polohy. Někdo mu to hacknul nebo zaviroval. A tak se nejspíš dostal i na špatnou stranu.

„Seš prokazatelně v Nantere. Otevři si mapu na našemmonitoringu a vykašli se na Pewellův. Zahoď to dřív, než tě někdo sejme.“

Otevřel jsem si mapu na svých brýlích. Podle nich se ta ulice jmenovala Hartoga Boulevard a od bojové linie jsem byl asi dvě stě metrů. Pořád na německé straně. Do prdele. Bylo to horší, než to ze začátku vypadalo. Pewellovi někdo hacknulpolohopisné údaje a on se ocitl v německém týlu.

„Mám to. Zdá se, že si někdo na Pewellovi smlsnul. Akorát že nevím, jak z toho, jsem v německé zóně.“

„Tak se vyloguj a skonči to. To bude ono.“

„Ještě ne. Říkal něco o tom, že se s ním naklání ulice. Chtěl bych to ověřit. Kde mi můžeš nechat ten samopal?“

„Moment, prozkoumám to.“

Další dvě minuty se nedělo nic kromě vzdáleného hukotuletadel, která se opět začala přibližovat, a občasné střelby. Teprve pak přišla odpověď:

„Sto padesát metrů od tvé polohy je vstup do metra. Stanice Garibaldi. Dole pod eskalátorem budeš mít samopal a zásobníky,

plus nějaké granáty. Ale nezapomeň, že jsi fakt v německé, takže

ještě neosvobozené zóně.“

„Jasně. Dík.“

Našel jsem si to na mapě. Nevypadalo to daleko.

„OK. Jdu tam,“ odeslal jsem odpověď a vstal ze země.

13.

Průrazem ve štítové stěně se mi podařilo dostat do vedlejšího

baráku s polozříceným stropem. Prošel jsem úzkou chodbou se

zbytky cihel a omítky pod nohama a narazil na první dva mrtvé.

Němci. Akorát že ani jeden už neměl zbraň. Nejspíš si ji vzal

někdo přede mnou. Překročil jsem je a pokračoval dál chodbou.

Obešel jsem polorozpadlé schodiště a zamířil do dalšího domu

v bloku. Prošel jsem další dírou ve zdi a tam jsem skončil.

Přede mnou stáli dva Němci s přilbami ozdobenými hákovými kříži a mířili na moji hruď samopaly. Byl to takový šok, že jsem jenom zůstal stát a němě na ně zíral. Nebylo co řešit. Můj luger proti dvěma samopalům. Navíc luger v pouzdře u pasu protiodjištěným samopalům, jejichž hlavně mi mířily na břicho.

„Ty vole, odkud ses sem dostal?“ řekl udiveně jeden z nich.

Nic jsem nechápal. Hlavně to, proč to už nezmáčkli.

„Přes dva baráky vedle,“ hlesl jsem trochu rozpačitě.

„Jak to tam vypadá?“

„Dokonale vybombardované.“

„Co Američani?“

„Na nikoho jsem nenarazil.“

„Tak pojď s námi. Je nás dohromady pět a chystáme výpad. S tebou nás bude šest.“

Čuměl jsem na ně a nic z toho, co mi říkali, pořád nechápal. Že by Francouzi v německých uniformách?

„Nebo seš snad nějakej sólista?“ zeptal se ten druhý, když si všiml mého váhání.

Podíval jsem se na jeho boty a pak na ty svoje. Byly úplněstejné. Kurva. Sundal jsem si přilbu z hlavy. Byl na ní nádhernýhákový kříž. Panebože... Ten debil Pewell hrál Němce. Akorát nám o tom zapomněl říct. Ježíšmarjá. Ještě že jsem se nevrhl do náruče

27

Američanům. Utřel jsem si rukávem zpocené čelo, abych nějak

zdůvodnil to sundání přilby, a pak si ji nasadil zpátky na hlavu.

„Copak? Nějaký problém?“ zeptal se jeden z Němců.

Už na mě aspoň nemířili.

„Nic. Všechno v pohodě. Není to blbej nápad, jdu s vámi,“

řekl jsem a proklínal Pewella, nebo spíš sebe. Taky jsem se ho

na to mohl zeptat. I když mě ani ve snu nenapadlo, že hraje za

nacisty. Ale možná je za ně vyšší cílová prémie.

„Ty máš jenom pistoli?“

„Bohužel.“

„Nějaký kvér pro tebe dole určitě najdeme, pojď.“

Oba náckové se otočili a já se vydal za nimi. Zavedli mě do

sklepa, kde seděli další tři.

„Vedem nový přírůstek. Jde do toho s námi,“ pochlubil se ten

menší.

„Čau, já jsem Helmut.“

„Já Adolf,“ řekl jsem a potřásl si rukou s Helmutem.

14.

Pod záminkou, že musím na záchod, jsem vyšel na chodbu a pak

na zadní dvůr, který nebyl zdaleka tak zasypaný jako ty vedlejší.

Nasadil jsem si brýle a spojil se s Ginou.

„Ten debil Pewell je na německé straně,“ odeslal jsem zprávu.

„Panebože. A to ti neřekl?“

„Ne. A já vůl se zapomněl zeptat. Sám se tím nechlubil.“

„Ani se nedivím.“

„Za to mu navýším hodinovou sazbu. Naštěstí jsem narazil na

Němce, kteří mě díky tomu hákáči na přilbě nezastřelili, alepo

plácali mě soukmenovsky po zádech a přijali do skupiny. Zjisti

mi, co je úkolem třetího levelu pro Němce.“

„Moment... Šest amerických vojáků a čtyři francouzštícivi

listi.“

„Co je s nimi?“

„Musíš je zastřelit, pak seš ve čtvrtém levelu. Jo a je tu ještě

poznámka. Pokud by se ti podařilo znásilnit francouzskoucivi

listku, nahrazuje to dva mrtvé Francouze.“

„Jaké jsou parametry?“

„Jak to myslíš?“

„Musí být dosaženo orgasmu?“

„Blbe, to tu nepíšou.“

„Jaké má Pewell skóre?“

„To máš snad na jeho brýlích, ne?“

„Nechci to z jeho brýlí. Jsou na hovno, nejspíš hacknuté. Chci skutečný stav.“

„Napíchnu ti tam jeho stav, abys ho měl pořád k dispozici. Teď to dělá dva francouzské civilisty.“

„Dík.“

„Co chceš dělat?“

„Ještě nevím. Ale nejspíš zkusím zlikvidovat šest Amíků a ještě dva Francouze. Jestli teda tady někde nenarazím na sličnouFrancouzku skloněnou nad prádelním košem.“

„Příjemnou zábavu.“

„Samopal se zásobníkama je v tom metru, jo?“

„Jo, máš to tam připravený.“

„Díky, ozvu se.“

Sundal jsem si brýle, zastrčil je do náprsní kapsy německéuniformy a rozhodl se už do sklepa ke svým nacistickým kolegům nevrátit. Vydal jsem se do sousedního domu, abych se dostal ke stanici metra.

15.

Podařilo se mi to během půl hodiny. Stmívalo se. Dole podeskalátory jsem našel všechno, co mi Gina slíbila. Samopal, čtyři

zásobníky a šest ručních granátů. Na bojovou linii jsem to měl

jenom nějakých sto metrů, to znamená dva bloky domů. Jenže

mi bylo jasné, že na ní budou všichni dokonale zabetonovaní

a opevnění. Ta možnost se přímo nabízela. Metro. Tak bych se

mohl dostat až do americko-francouzského týlu. Nasadil jsem si

brýle a načetl mapu. Další stanice směr východ byla LucPonty.

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Sešel jsem až dolů na nástupiště.

Bylo opuštěné, ale překvapilo mě, že se tam všude svítí. Původně

jsem to chtěl vzít kolejištěm, ale načetl jsem si zase mapu, našel


29

schéma metra a všiml si, že do té stanice jsou čtyři vstupy, každý

z úplně jiné ulice. Pařížské metro bylo vždycky totálněnepřehledné bludiště. Rozhodl jsem se to vzít spojovacímkomunikačním koridorem pro pěší na Rostand Rue.

16.

Vyšel jsem za roh zaklenuté a dobře osvětlené chodby a třicetmetrů přede mnou se objevily dvě holky. Šly proti mně. Okamžitě se

zastavily, stejně jako já. Pak jedna z nich zaječela a dala se nazběsilý útěk zpátky. Druhá utíkala hned za ní. Sakra. Rozběhl jsem

se za nimi. Byla to šance, jak Pewellovi pomoci ke čtyřemfrancouzským civilistům. V běhu jsem si hodil samopal na zádaa vytáhl lugera. Zmizely za zatáčkou. Budu je muset zranit aspoň do

nohou, abych je doběhl. Hlavně je nezabít. Znásilnění je za dva.

Doběhl jsem za zatáčku s lugerem v natažené ruce. Byla tovelká hala se spoustou sloupů a holky kličkovaly mezi nimi. Zastavil jsem se a namířil na nohy jedné z nich. Ale než jsem stačilvystřelit, ozvala se střelba a všude kolem mě začaly lítat úlomkykeramického obložení. Do prdele. Šel jsem okamžitě k zemi. Zpoza některých sloupů jsem zahlédl čouhat hlavně samopalů a pistolí. Následovala další střelba. Dlažba přede mnou explodovala. Do prdele. Byla to past. Dokonalá past. A já do ní vlítl. Skočil jsem po návnadě jako nadržený debil.

Začal jsem se okamžitě plazit zpátky, abych se dostal do chodby mimo halu, jenže podlaha pode mnou se začala naklánět. Kurva, ten Pewell měl snad pravdu. A nakláněla se přesně opačnýmsměrem, než jsem potřeboval. Do haly. To přece není možné. Strhl jsem ze zad samopal a střílel na všechny sloupy před sebou. Jenže dlažba pod mým tělem už měla takový spád, že jsem po ní začal klouzat zpátky do haly. Do přímé palby.

Bylo to absolutně bez šance.

17.

Čekala na mě dole před barákem, na druhé straně ulice.Stmívalo se a Baltimore bylo ještě poetičtější než obvykle. Ulicí


30

poletovali ptáci. Taky jedni z mála, kdo ještě pořád byli tady

a ne ve virtuálu. Její oranžová hlava svítila podobně jako typomalu se nažhavující pouliční lampy. Byla trpělivá. Mohla tady

taky stát týden, než bych vylezl z baráku, když bydlím hned nad

naším kanclem.

Stála tam, ležérně se opírala o zeď, v ruce dlouhé úzké cigáro. Divil jsem se, že už ji dávno nesbalila policejní hlídkas obviněním z pouliční prostituce. Ovšem tu už tady neprovozoval skoro nikdo. Ta ve virtuálu byla stokrát lepší.

Namířil jsem si to přes opuštěnou ulici přímo k ní.

„Pomozte aspoň mojí ségře, když už nechcete pomoct mně,“ řekla a vyfoukla úzký proužek kouře k potemnělé obloze nad sebou.

„Máte docela kuráž, stát večer tady takhle sama.“

„Zato vám asi chybí, když mi nechcete pomoct.“

Rozhodně jí nescházelo sebevědomí.

„Neříkala jste, že ségra má taky problémy? Co se ztratilo jí? Králíček? Nebo morčata?“

Ušklíbla se, odhodila ještě dobrou půlku dlouhé cigarety na zem a zašlápla ji ostrou špičkou stříbrné lodičky.

„Něco s ní je. Jenže mně to neřekne. A přitom jsme si vždycky říkaly úplně všechno.“

„Mám za sebou náročný den.“

„Honil jste koně?“

„Rozstřílel mě pařížský odboj. Na cucky. Nezůstalo ze měvůbec nic, kromě pár cákanců krve a masa na sloupech v metru.“

„No vidíte. Přitom Melanie tvrdila, že jste docela dobrej.“

„Asi jsem přecenil své síly. Stačím ještě tak ve westernu.Bubínkové revolvery a podobně. Lasa a nože.“

„To byste mohl stačit i na ty moje pštrosy. Nejsou rychlejší než koně.“

„Pojďte na kafe. Kousek vedle je docela slušný bar. Hlavně si to ale nevysvětlujte tak, že jsem to vzal. Nikdy to nevezmu, aby bylo jasno.“

Zadívala se na mě těma mandlovýma očima a řekla:

„Dobrá. Ale vy si zase nevysvětlujte můj souhlas tak, žeskončíme v posteli.“

„Ani náhodou. To byste musela mít honácké boty, klobouk a laso kolem pasu.“

18.

Jokyll v Dead Cat měl tentokrát na sobě vestu, jejíž levá polovina

byla červeno-žlutě kostkovaná a druhá modrá s bílými puntíky.

Na hlavě samozřejmě šaškovskou čepici s rolničkami.

„A hele, Chrisovi se do těch jeho sítí rozhozených po celým městě konečně něco chytilo,“ zahalekal na mě hned, jak jsem se objevil s Meruňkou ve vstupních lítačkách.

„To je naše nová účetní, chovej se k ní slušně,“ odpověděl jsem mu a zamířil ke stolku úplně v rohu, aby její oranžová hlava nerušila ostatní hosty, kterých tu bylo asi deset nebodvanáct.

„Taky bych potřeboval účetní,“ ozval se od půllitru pivašedesátiletý Hollington, který má na rohu ulice večerku.

Meruňka nevěnovala narážkám ani hypnotizujícím pohledům sebemenší pozornost a mlčky se posadila na tvrdou židli naproti mně. Jokyll se odpoutal od barového pultu a namířil si tosměrem k nám.

„Hele, vem nějaký pytel, ať můžeš vysypat ten hnusnýpopelník na stole,“ zastavil jsem ho v půlce cesty.

Poslušně se vrátil a potom k nám opravdu narolovals obrovským, z půlky plným černým pytlem. Vysypal do něj popelník, rozvířil prach ušmudlanou utěrkou, kterou poplácal náš stůl, a zeptal se na naše přání.

„Já si dám Jacka,“ oznámil jsem.

„A já vinný střik.“

„Myslel jsem, že střik vám udělal už tady Chris,“ zazubil seJokyll a hned potom dodal: „To byl samozřejmě vtip. Jasně, donesu vám střik. Půl napůl?“

„Může být.“

Vytáhl jsem balíček camelek a jednu si zapálil. Meruňkavytáhla své předlouhé tenké Eve a já jí připálil.

„Půjčím vám sebe,“ řekla.

„Prosím?“ zeptal jsem se, jestli jsem se nepřeslechl.

„Jak jste říkal, že tam nikoho nemáte, ve virtuálu. Půjčím vám svou postavu.“

„To je kravina. To nejde.“

„Slyšela jsem, že to jde.“

„Technicky to samozřejmě jde. Ale jinak je to nesmysl.“

„Poučte mě.“

„Mohl bych vám tam nadělat hromadu průserů. Máte tam spoustu kamarádů, kamarádek, nejspíš i milence.“

„Možná.“

„Nedovedu si představit, že bych s ním měl spát.“

„Graham není špatnej.“

„Díky.“

„Řeknete mu, že jste něco chytil a že než doberete prášky, tak to nejde. Graham to pochopí.“

Přišel Jokyll, postavil přede mě panáka Danielse a předMeruňku střik.

„Ještě něco?“ zeptal se.

„Ne, díky. To je zatím všechno,“ oznámil jsem.

„Automat na prezervativy bohužel nemáme, ale je o dvě ulice dál,“ neodpustil si, otočil se a odkráčel. Šašek.

„Než byste mě zasvětila do všech vašich známostí, vztahů a pracovních záležitostí, trvalo by to nejmíň měsíc. To ve hrách, které děláme, není třeba. Tam jsou jasná pravidla a jasné cíle. Vím, kdo je na mé straně a kdo stojí proti mně, znám dokonale své možnosti, které mi dává dané prostředí.“

„Říkal jste, že vás dneska rozstříleli v metru.“

„Jasně, stane se.“

„Vysvětlila bych vám to během jedné noci. Nebo možná dvou, kdybyste byl pomalejší.“

„Nechme to být, vážně to nejde. Ale to jsem vám říkalpředem.“

„Vykašlete se na ty pitomé pštrosy... Ségra má problémy a já o ni mám strach.“

Mandlové oči se spojily s mými a snažily se je zhypnotizovat.

„Souvisí to nějak s vašimi pštrosy?“

„Myslím že ano. Pokoušela jsem se ji navštívit i tady v reálu, ale neotevřela mi.“

„Možná jste se netrefila. Byla připojená.“

„Zkoušela jsem to třikrát. Nemůže být připojená pořád, to víte stejně dobře jako já. Musí se najíst, vysprchovat...“

„Dát si cigáro.“

„To nemusí. To je virtuál schopen plnohodnotně nahradit.“

„No vidíte. Zrovna takové věci já vůbec nevím.“

„To jsou blbosti, které ani vědět nepotřebujete.“

„Je tam ale spousta dalších, které bych potřeboval, kdybych do toho šel.“

„Je to jen otázka času.“

„No právě. A zrovna ten já nemám.“

„Já myslím otázka času, než vás ukecám.“

„Děláte i do psychologie?“

„Manažerka lidských zdrojů baltimorské radnice. Než jsem se dala na podnikání.“

„Předpokládám, že virtuální radnice.“

„Samozřejmě. Ona ještě existuje i ta skutečná?“

„Nevím, možná jo. Možná někde na předměstí v rodinném domku.“

Usmála se.

„Víte, že jste čtvrtý, za kým jsem s podobným problémempřišla?“

„To samozřejmě nevím, ale už podle toho vám mohlo dojít, že to nikdo z reálu nevezme.“

Potáhla z cigarety, vyfoukla kouř před sebe a pak ho ještěrozvířila zamáváním dlouhých řas.

„Omyl,“ řekla a opřela se do židličky. „Hned když jsem vešla do té vaší kanceláře a zahlédla vás, mi bylo jasné, že jsem konečně kápla na toho pravého. Říkejte tomu třeba profesionálnídeformace, zvláštní instinkt, možná trochu psychotronikya démonologie... V každém případě jsem věděla, že vaše kancelář je moje konečná stanice.“

„Adresu vám řekla kartářka?“

Zase se zasmála a zaklonila hlavu. Měla vážně nádherně dlouhý labutí krk. Potom se podívala zpátky na mě.

„Jasně že jsem byla u kartářky. Chcete vědět, co mi řekla?“

Típl jsem cigaretu.

„No, nejspíš něco v tom smyslu, že vaším osudem budepohledný pětatřicátník, urostlý, velice sympatický, vysoceinteligentní a charakterní, z osmého patra na Legrand 17.“

Típla svou dlouhou Eve.

„Nic takového,“ řekla potom. „Definovala ho jako osmnáct

camelek denně... Můžu se zeptat, kolik kouříte?“

Do prdele.

Trefila se úplně přesně.

19.

„Někdo vám hacknul vašeho avatara, pane Pewelle,“ řekl jsem

mu, když se usadil v kanceláří naproti mně a jeho lesklá pleš

vrhala odlesky stropních zářivek jako Farellowa zrcadlamajáku.

„Takže jste to taky zažil, tu naklánějící se podlahu?“

„A nejen tu. Zapomněl jste mi říct, že bojujete za nacisty.“

Překvapeně se na mě podíval.

„To jsem vám fakt neřekl?“

„Fakt ne.“

„Ale pochopil jste to.“

„Jo, docela rychle. Když jsem narazil na první skupinu Němců s hákovýma křížema na přilbách.“

„Ten mám na přilbě taky.“

„Díky za zprávu, i když trochu opožděnou.“

„Stejně jste měl docela štěstí, že to nebyli Francouzi.“

„Jo, to máte pravdu.“

„Cílová prémie je dvakrát vyšší, když jsem na straně Němců. Protože ti nakonec prohrají, a když to stihnete ještě předtím, než je všechny pobijou nebo zajmou, jste hvězda.“

„A vy jste se cítil na tu hvězdu.“

„Chtěl jsem to aspoň zkusit,“ řekl Pewell trochu uraženě a otřel si zpocené čelo papírovým kapesníčkem.

„A jak to dopadlo? Jste ve čtvrtém?“ zeptal se pak.

„Nejsem ve čtvrtém. Přišel jste o další život.“

„Cože?“

„Vestibul v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist