načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Faraonův soud - Karel Cubeca

Faraonův soud
-12%
sleva

Kniha: Faraonův soud
Autor:

Správce egyptské provincie Manéthon zneužívá mladou služku Laylu, jejího muže přinutí k vyloupení starého hrobu a pak se svědků zbaví. Jediná Layla přežije a s novorozeným synem ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 312
Rozměr: 205mm x 135mm x 27mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-48
EAN: 9788075435491
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Správce egyptské provincie Manéthon zneužívá mladou služku Laylu, jejího muže přinutí k vyloupení starého hrobu a pak se svědků zbaví. Jediná Layla přežije a s novorozeným synem se jí podaří uniknout do Théb, kde se jí ujme královská manželka Teje. Jenže Manéthon uprchlici najde a obviní, že je zlodějka a lhářka.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Faraonův soud" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Po dvou letech, táhlo jí už na třináctý rok, se stala z pomocného děvčátkarespektovanou součástí Manéthonova služebnictva. Rozkvétala do takovékrásy, až mnohé manželky často zle zahlížely na své muže, kteří se nemohli na

její štíhlé a vysoké tělo a překrásnou tvář, lemovanou dlouhými tmavýmikučeravými vlasy, vynadívat.

A co potom, když se, bez povolení svého pána, přidala jednoho večerazcela spontánně k tanečnicím a ukázala hostům, co za taneční kreace se sama

potají doma na statku naučila. Vymýšlela je po nocích a přes den jedonekonečna zkoušela a pilovala, aby v nich, až přijde čas, neudělala jedinou

chybičku.

Hodovníci včetně Manéthona jí bouřlivě tleskali a provolávali uznání aslávu. Nebyla otrokyní, ale služebnou, proto si k ní nikdo nic nedovolil, přestože

lačné pohledy mužů dobře vnímala. Respekt, který postupně získávala, jineobyčejně těšil.

Poprvé v životě pocítila při pohledech mužů podivné mrazení v podbřišku. Nebo to byla horkost? Ne. Bylo to příjemné šimrání, které se odlišovalo od všech pocitů, které dosud zažila.

V dalších dnech a týdnech získávala sebevědomí a pocit, že její um a krása jí dávají nad ostatními lidmi, zejména nad muži, podivnou převahu.

Přestávala být ustrašená a vyjukaná.

Ačkoli to bylo přísně zakázáno, cpala se dobrotami stejně jako hosté,jenom si dávala pozor, aby ji nikdo neviděl. A když už ji někdo spatřil, rošťácky pokrčila rameny a usmála se, někdy se jí dokonce podařilo prohodit inějakou vtipnou poznámku. Faraonův soud



Fa r a o n ů v s o u d

Její sebevědomí rostlo do té míry, že se odhodlala i k tomu, co by jidříve ani nenapadlo. Začala si z hostin tajně odnášet jídlo domů. Nebylo nijak složité uvázat si pod sukni pytlík z pevného lněného plátna a do nějnaskládat trochu dobrot.

Doma je pak servírovala bratrům, kteří museli slíbit, že rodičům o tom neřeknou ani slovo. Věděla, že krádež by jí ani u táty, ani u mámy nikdy neprošla.

„Jsme chudí, ale poctiví,“ říkali často a mysleli to vážně.

Znamenalo to, že bohatí lidé poctiví nejsou? Ptala se tak sama sebe aodovídala si, že někteří poctiví budou a někteří ne, stejně jako je tomu i u chudých lidí.

Když bylo Cuje třináct a půl roku, její matka si zlomila nohu. Tvrdý život doma se stal ještě tvrdším. Noha jí totiž už nikdy pořádně nesrostla a chůze se pro ni stala bolestivou a pomalou. Pracovat zdaleka nemohla tak jako dříve.

A na polích rázem chyběl jeden pár rukou.

Cuja se ji snažila nahradit a dřela společně s tátou a bratry až do úmoru, ale předepsané odvody z úrody se nedařilo plnit. A nebylo nikoho, kdo by jim poskytl nějakou úlevu.

Přestože bývala unavená a sedřená, nesmírně se těšívala na hostiny v domě nejvyššího představitele provincie. Tam vždy v průběhu pozdního odpoledne a večera zapomínala na běžné strasti života.

Bez doprovodu matky měla navíc mnohem více svobody a současně iméně zodpovědnosti.

Matka ji totiž vždy hlídala a strážila. A kolikrát to bylo jenom o fous, aby

jí nepřišla na drobné krádeže jídla. I když by jídlo nikomu nechybělo,protože po každé hostině ho ještě spousta zůstala, máma by jí takovou věcnikdy neodpustila.

„Jsme chudí, ale poctiví,“ zaklínala by se a možná by ji Manéthonovidokonce i udala a zavázala se, že mu škodu, která vlastně žádnou škodounebyla, nahradí.

Na hostinách Cuja mohla alespoň na pár hodin skutečně zapomenout, kam společensky patří. Vždyť pod služkami už byli jenom otroci, nikdo jiný,kdežto nad nimi byla šlechta, písaři, kněží, vojáci, umělci či řemeslníci...

Jak jen se posunout ve společenské hierarchii výš? Jak jen proniknout mezi privilegovanější vrstvy a stát se členkou jedné z nich?



Fa r a o n ů v s o u d

Nikdy ji nenapadlo, že by místo cesty vzhůru mohla naopak klesnoutještě hlouběji.

A přece se to stalo.

Jednoho večera, kdy ji přepadl splín z toho, že celý svůj budoucí život stráví jako příslušnice té skoro nejspodnější společenské vrstvy, si tajně přihnulatrochu více vína než jindy.

Zjistila, že víno, když se ho vypije dostatečné množství, splín a smutkyotuuje a že všechno se stává tak nějak veselejším a krásnějším, a že všechnyneříjemné myšlenky se musí pakovat a postupně mizet. Co na tom, že jen na chvíli?

Po skončené hostině pomáhala jako vždy uklízet a taky si svědomitěnaplnila pytlík dobrotami a uvázala si ho pod sukni šatů jako jindy. Bratři už sice byli velcí, ale pořád si s ní hrávali na hostiny, proč by také ne, když se při tom mohli cpát nejvybranějšími pochoutkami?

Tentokrát jí ovšem bylo díky vínu lehčeji než jindy, nechodila, alevznášela se. Alespoň tak jí to připadalo. A chtělo se jí pořád smát.

Odcházela jako poslední.

Mávla a usmála se na Manéthona, který seděl v křesle a unaveně zíral do liduprázdné hodovní síně, jež ještě před chvílí překypovala nezměrným veselím.

Víčka se mu klížila a napůl podřimoval, ale jako vždy byl rozhodnut splnit svoji roli hostitele do posledního puntíku a odejít až jako poslední.

Jednou bych chtěla být jako on, pomyslela si a představila si, jak jako paní velkého domu vítá své hosty a pak se s nimi loučí a potom sedí v hodovní síni a čeká, až poslední host i poslední sloužící odejdou domů.

Zasnila se, přivřela oči a po tváři se jí rozlil zvláštní povznesený výraz. Šla tak lehounce, jako by skutečně kráčela ve snu.

Dílem kvůli snění, dílem kvůli přimhouřeným očím a dílem kvůli alkoholu si nevšimla lavice, kterou kdosi neuklidil správně a nechal ji trčet domístnosti. Šla tudy už nejméně tisíckrát a nepředpokládala, že by jí tu cokolimohlo stát v cestě.

Když do lavice narazila, zpočátku jí to přišlo dokonce směšné. Vždyť teď, před chviličkou, ještě kráčela. A najednou letěla po nose dolů, pleskla sebou o zem jako nezbedné děcko, které při honičce zakopne o kořen stromu.

Žuchla sebou o zem a uvědomila si, že ji pád vůbec nebolel. Jen seproletěla vzduchem. Rozesmála se a chvilku zůstala ležet. Že by po vínu člověk



Fa r a o n ů v s o u d

nejenom zapomněl na trápení, ale dokázal i létat jako pták? A že by necítil

žádnou fyzickou bolest?

Znovu se zasmála té představě, že najednou umí to co ptáci, a odhrnula si

vlasy z tváře.

Spatřila nad sebou obličej Manéthona, který se jí starostlivě ptal: „Jsi vpořádku? Neuhodila ses?“

„Jsem naprosto v pořádku, jen jsem se proletěla jako vlaštovka,“odpověděla laškovně a mrkla jedním okem, jak to viděla u některých žen, které tak občas pomrkávaly na muže.

„Snad sis nic nezlomila,“ pronesl starostlivě, „víš, jak dopadla tvámatka. Do smrti už nebude pořádně chodit. Pajdavá žena jen těžko najdedobrého muže.“

„Nic mi není,“ zakroutila hlavou. „Omlouvám se, že tu dělám takovéhloué věci jak malé děcko. Dám si příště větší pozor, pane.“

„Prohlédnu tě,“ pokýval hlavou, „co kdybys měla něco zlomeného?Mladým sice srůstají kosti líp než starým, ale když se zlomí, musí se srovnat, čím dřív se narovnají, tím líp.“

Prohmatal jí ruce a zátylek, a když chtěl stejně učinit i u nohou, ucukla.

„Jsem lechtivá,“ rozesmála se. „Opravdu mi nic není.“

„Počkej, nehýbej se!“ přikázal jí najednou přísně. „Zdraví je vážná věc.Nechci, aby se o mně začalo roznášet, že v mém domě si služky lámou kosti.“

„Pane, teď by se vás jeden i polekal,“ vyprskla smíchy.

Víno jí pořád dodávalo skvělou náladu a jedno zakopnutí o lavici na tom

nemohlo nic změnit.

Pak ucítila, jak jí roztahuje nohy, jak se jeho ruce sunou po jejích stehnech nahoru, jak jí vyhrnují sukni, načež se na okamžik zastavily.

Ucítila známé příjemné mrazení v podbřišku a uvědomila si, že by chtěla, aby ruce pokračovaly ještě kousek výš a spojily se s tím pocitemmravenčení v jedno a... nevěděla přesně, co by vlastně chtěla, ale uvědomovala si jen jedno. Jeho dlaně byly tak příjemné, tak hebké a tak okouzlující!

Pak zaznamenala škubnutí a vzápětí se na ni Manéthon obořil: „Můžeš mi

to nějak vysvětlit?“

Ztuhla. Čekala laskavá slova, vzrušení, zkušený dotek muže, který to jistě s ženami uměl a dovedl by si poradit s horkostí a vlhkostí, které zrovnaopanovaly její rozkrok, ale tón a síla hlasu, který ji udeřil do uší, rázemzahnaly kouzlo okamžiku.



Fa r a o n ů v s o u d

„Co?“ optala se polekaně a stáhla nohy k sobě.

Stál nad ní jako bůh hromů a blesků. Držel v ruce cosi nevelkého a mával jí tím nad obličejem.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

Lekla se. V jeho hlase byla zlost a výhružka.

Udělala jsem něco špatně? Přemýšlela rychle, překotně, ale nic jinenapadalo. Vždyť jen zakopla o lavici, skulila se na zem a nechala se od něhoosahávat. Že by jej tím nějak pohoršila, nebo se ho dotkla a on se rozhodl proti jejímu prostopášnictví ohradit...? Copak...?

Bohové, svitlo jí najednou, když zaostřila zrak a rozpoznala, čím jí mává před očima. Pytlík! Zapomněla na ten zatracený pytel s jídlem, který ukrývala pod sukní a z něhož chtěla servírovat na statku svým bratrům, až si zítra...

„Tak co?“ pleskl jí přes obličej dlaní, „budeš mluvit, nebo jsi oněměla?“

Bože můj, zloději se zavírali do vězení? Nebo se jim sekaly ruce? Nebo se popravovali? Nikdy dříve neuvažovala nad tím, co by se stalo, kdyby byla přistižena. Nepovažovala se za zlodějku, jen si brala trochu toho, co už stejně bylo na vyhození. Nic víc. Ale teď neměla čas nad tím uvažovat.

Nasadila lítostivý a omluvný výraz: „Vzala jsem si hrst jídla poprvé!Opravdu. Jen zbytky pro psa.“

„Pro psa?“ zeptal se ledovým hlasem.

„Celý večer jsem ho slyšela výt, možná je to fenka a má mladé, chtěla jsem...“

„Lžeš. Jak dlouho mě už okrádáš?“

„Na mou čest, pane, stalo se to poprvé, opravdu, věřte mi.“

„Pravdu!“

„Poprvé, na mou čest.“

Zvedla se ze země a poklekla: „Vím, měla jsem vám o tom říci, a chtěla jsem! Ale zdálo se mi, že jste usnul, a nechtěla jsem vás budit. Věřte mi, prosím. Už se to nikdy nestane. Měla jsem jen hloupý nápad, lituji, už nikdy...“

„V tom máš pravdu. Už nikdy nepřekročíš práh mého domu. Zítra mi sem pošli své rodiče. Řeknu jim, co se stalo, a pak tě pošlu před soudce. Tenrozhodne spravedlivě, jaký trest zasloužíš. A teď už jdi! Vypadni odsud!“

Schoulila se na zem a rozplakala se.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist