načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Faraon – Bolesław Prus

Faraon

Elektronická kniha: Faraon
Autor: Bolesław Prus

Historický román polského klasika plasticky zobrazuje starověký Egypt za panování mladého faraóna Ramsese XIII. Krátká doba faraonovy vlády je poznamenána úsilím o zlepšení životních podmínek v zemi a zápasem s vlivem všemocných kněží. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 591
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložily Helena Teigová a Helena Stachová
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Voznice, Leda ; Praha, Rozmluvy, 2012
ISBN: 978-80-733-5282-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román polského klasika plasticky zobrazuje starověký Egypt za panování mladého faraóna Ramsese XIII. Krátká doba faraonovy vlády je poznamenána úsilím o zlepšení životních podmínek v zemi a zápasem s vlivem všemocných kněží. Kněží, ovládající nejen veškeré bohatství Egypta, ale i politickou moc, zneužívali svého postavení ke zradě zájmů státu i národa. Faraon v boji s touto organizovanou silou podléhá, ale jeho myšlenky pozvolna vítězí a nakonec jsou uváděny do života Ramsesovým největším odpůrcem, veleknězem Herhorem. Autorovo barvité a zasvěcené líčení se opírá o studium vědeckých pramenů.

Popis nakladatele

Bolesław Prus ve svém slavném románu Faraon podává věrný obraz prostředí starého Egypta. Své líčení opřel o pečlivé studium vědeckých pramenů, a tak na rozdíl od různých fantazií je jeho román založen na skutečně historické představě a často dokonce cituje ze starých egyptských textů. Jinak se ovšem strohými historickými údaji o faraonu Ramsesovi nedal nikterak omezovat v pestrosti i vzrušené napínavosti děje. Vytvořil dobrodružný román plný politických vášní, kněžských intrik, válečných výprav, lásky a nenávisti, přátelství a zrady, moudrosti i pýchy. Do vzrušujícího děje, který se vyznačuje překvapujícími obraty a zauzleními, dovedl originálně vložit tradiční osvědčené prostředky tohoto literárního druhu, jako je romantika tajných společností, podzemního labyrintu, dvojníka, záhad skoro detektivních, exotické erotiky. Neobyčejné bohatství ostře kreslených postav, vesměs pevně začleněných do dějové osnovy, jasně rozlišené typy různých národností a společenských vrstev, zasazené do malebného líčení starého Egypta, jeho života a zvyků – to vše umocňuje vzrušující zážitek. Prusův strhující klasický egyptologický román proto stále vyhledávají čtenáři po celém světě.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BOLESŁAW PRUS

FARAON


Bolesław Prus

FARAON


FARAON

First published in Poland by Oficyna

Wydawnicza GMP, Poznań, 1897

© Nakladatelství LEDA s.r.o., 2012

Translation © Helena Teigová, Helena Stachová, 2012

ISBN 978­80­7335­369­8


5

V severovýchodním koutě Afriky leží Egypt, domov nejstarší civilizace na světě.  Před třemi, čtyřmi, ba i pěti tisíci lety, kdy se ve střední Evropě po jeskyních skrývali  barbaři, odění v surové kůži, měl Egypt již vysoce vyvinutou společenskou organi- zaci, zemědělství, řemesla a literaturu. Především však prováděl obrovské práce  stavitelské a stavěl ohromné budovy, jejichž zbytky budí obdiv novověkých techniků.

Egypt se rozkládá v hlubokém úrodném údolí mezi Libyjskou a Arabskou pouští. Údolí je hluboké několik set metrů, dlouhé sto třicet mil, ale jeho průměrná  šířka je sotva míle. Na západě mírná, ale holá pahorkatina libyjská a na východě  strmé a rozervané skály arabské jsou stěnami tohoto koridoru, na jehož dně teče  řeka Nil.

Čím dále teče řeka k severu, tím nižší jsou stěny údolí, ve vzdálenosti dvaceti  pěti mil od Středozemního moře se náhle rozestupují a Nil, místo aby tekl úzkým  koridorem, se rozlévá několika rameny po rozlehlé rovině, mající tvar trojúhelní- ku. Tento trojúhelník, zvaný Delta Nilu, má za základnu pobřeží Středozemního  moře a u jeho vrcholu, v místě kde řeka opouští údolí, leží dnešní město Káhira  a trosky předvěkého hlavního města, Memfidy.

Kdo by se vznesl do výše dvaceti mil a odtamtud se podíval na Egypt, všiml by  si zvláštního rázu krajiny a osobitého zabarvení. Z této výše vypadal by Egypt na  půdě bílého a oranžového písku jako had, který se sune v energických zákrutech  pouští do Středozemního moře a ponořil v ně již trojhrannou hlavu, ozdobenou  dvojicí očí, levým – Alexandrií – a pravým – Damiettou.

Tento dlouhý had by měl v říjnu, kdy Nil zaplavuje území Egypta, modrou  barvu vody. V únoru, kdy plochy opadající vody zaujímá jarní zeleň, by byl tento  had zelený s modrým pruhem po celé délce těla a s množstvím modrých žilek  na hlavě, jež by značily průplavy, protínající deltu. V březnu by se modrá stuha  zužovala a hadí tělo by v době dozrávání obilí nabývalo barvy zlaté. Konečně na  počátku června by byl nilský pruh velmi tenký a hadí tělo by zešedlo jakoby pod  závojem sucha a prachu.

Hlavním příznakem egyptského podnebí je vedro; v lednu bývá deset stupňů  tepla, v srpnu dvacet sedm; horko dosahuje mnohdy čtyřiceti sedmi stupňů, což  u nás odpovídá teplotě římské parní lázně. Kromě toho u Středozemního moře  v deltě prší sotva desetkrát za rok, v Horním Egyptě jednou za deset let.

Za těchto podmínek by byl Egypt místo kolébkou civilizace jen roklinou  v poušti, jakých je na Sahaře mnoho, kdyby jej každého roku nekřísily vody svaté 

Úvod


6

řeky  Nilu.  Od  konce  června do  konce  září  se  Nil  rozvodňuje a zaplavuje téměř  celý  Egypt; od  konce  září  do  konce  května příštího roku  voda  opadá a postupně  odhaluje nižší  a nižší plochy půdy.  Voda  řeky  je  tak  přesycena nerostnými i organickými částečkami, že  její  barva  stále  více  hnědne, a postupně, jak  voda  opadá,  usazuje se  na  zaplavených pozemcích úrodný nános, který  nahrazuje nejlepší  hnojivo. Tento  nános a horké podnebí způsobují, že  Egypťan, uzavřený mezi  pouštěmi, může  mít  trojí  žeň  do  roka  a asi  tři  sta  zrn  z jednoho zasetého semene.

Egypt  však  není  jednotvárnou plošinou, nýbrž  zemí  zvlněnou. Některé jeho  pozemky pijí  blahoslavenou vodu  pouze  dva  tři  měsíce, jiné  ji  nevidí po  celý  rok,  jelikož rozliv  řeky  jistých míst  nedosahuje. Kromě toho  se  vyskytují léta  malého  rozvodnění, a tehdy se  části  Egypta nedostane oplodňujícího nánosu. Vedrem  země rychle vysychá a je nutno ji zalévat jako v květináčích.

Všechny tyto  okolnosti způsobily, že  národ  obývající nilské  údolí  musel  buď  zahynout, kdyby  byl  slabý,  nebo  ovládnout vodu,  byl-li  geniální. Staří  Egypťané  byli geniální, a proto vytvořili civilizaci.

Již  před  šesti  tisíci  lety  postřehli, že  se  Nil  rozvodňuje, když  se  slunce objevuje  pod  Síriem, a začíná klesat, když  se  slunce blíží  k souhvězdí Vah.  Toto  pozorování  je přimělo ke zkoumání jevů hvězdářských a k měření času.

Aby  uchovali vodu  po  celý  rok,  vykopali ve  své  zemi  síť  průplavů, dlouhou  několik tisíc  mil.  A aby  se  zajistili před  nadměrnými záplavami, vystavěli mohutné  hráze  a vykopali nádrže, z nichž například umělé  jezero  Moeris zaujímalo plochu  tří  set  čtverečních kilometrů při  hloubce dvanácti metrů. Konečně vystavěli podél  Nilu  a průplavů množství prostých, ale  účinných vodních děl,  s jejichž pomocí  bylo  možno čerpat vodu  a vylévat ji  na  pole,  položená o jednu nebo  dvě  polohy  výše.  A ještě k dovršení všeho  bylo  nutno  rok  co  rok  čistit  zanesené průplavy,  opravovat hráze  a budovat vysoko položené silnice pro  vojsko, které  muselo být  mobilní v každé době.

Tyto  obrovské práce  vyžadovaly vedle  znalosti hvězdářství, zeměměřictví, me- chaniky i stavitelství ještě  dokonalou organizaci. Jak  zesilování hrází,  tak  čištění  průplavů muselo být  prováděno (a dokončeno) v pevně stanoveném čase  na  velké  ploše. Tak  vznikla nutnost vytvořit armádu dělníků, čítající desítky tisíc  hlav,  pracující k stanovenému cíli  a pod  jednotným velením, armádu, která  potřebovala  mnoho potravin, prostředků a pomocných sil.

Egypt  si  takovou armádu dělníků opatřil a jí  vděčí  za  svá  věkopamátná díla.  Plány  jí  vypracovali kněží  čili  učenci egyptští a veleli jí  králové čili  faraonové.  Tímto  způsobem byl  v dobách své  velikosti Egypt  jakoby jednou osobností, v níž  stav kněžský plnil úlohu ducha, faraon vůle a lid těla a poslušenství – tmelu.

Takto  sama  přirozenost Egypta, vyžadující velké,  neustálé a důkladné práce,  stvořila kostru společenské organizace této  země: lid  pracoval, faraon vládl,  kněží  plánovali. A dokud tito  tři  činitelé spěli  za  cílem  vytčeným přírodou, potud  společnost mohla vzkvétat a vytvářet svá díla překonávající věky.

Mírný, veselý a nijak válečnický lid  egyptský se  dělil  na  dvě  třídy  –  rolníky  a řemeslníky. Mezi  rolníky bylo  něco  málo  majitelů malých pozemků, většinou to  však  byli  nájemci půdy,  náležející faraonovi, kněžím a aristokracii. Řemeslníci,  vyrábějící oděv,  nábytek, nádoby a nářadí, byli  samostatní; dělníci na  velkých  stavbách tvořili jakousi armádu.

Každý z těchto oborů, a zvláště stavitelství, vyžadoval síly  tažné  a hybné: někdo  musel  po  celé  dny  čerpat vodu  z průplavů nebo  přenášet kameny z lomů tam,  kde  jich  bylo  zapotřebí. Tyto  nejtěžší mechanické práce, zvláště práce  v kamenných  lomech, vykonávali odsouzení trestanci nebo váleční zajatci.

Rodilí Egypťané měli  pleť  měděnou, na  čemž  si  zakládali, a pohrdali černými  Etiopany, žlutými Semity i bílými Evropany. Barva pleti,  umožňující rozeznávat  vlastního od  cizího, přispěla k utužení národní jednoty víc  než  náboženství, které  lze přijmout, nebo řeč, jíž se lze naučit.

Během času  však,  kdy  státní  budova začala praskat, hrnuly se  do  země  čím  dál  tím  hojněji cizí  živly.  Oslabovaly soudržnost a rozdělovaly společnost –  až  nakonec zaplavily a pohltily původní obyvatelstvo země.

Faraon ovládal stát  pomocí stálé  armády, milice či  policie a množství úředníků,  z nichž se  ponenáhlu vytvořila rodová šlechta. Titulárně byl  zákonodárcem,  vrchním velitelem vojska, největším vlastníkem půdy,  nejvyšším soudcem, knězem,  ba  i synem božím  i bohem. Božské pocty  mu  prokazoval nejen  lid  a úředníci, nýbrž  někdy  i on  sám  sobě  stavěl  oltáře  a před svými  vlastními obrazy zapaloval kadidlo.

Vedle  faraonů a velmi často  i nad  nimi  stáli  kněží; byl  to  řád  učenců, kteří  řídili osudy země.

Dnes  si  ani  neumíme představit neobyčejnou úlohu, jakou  v Egyptě hrál  stav  kněžský. Kněží  byli  učiteli mladého pokolení, věštci, a tedy rádci  lidí  dospělých,  soudci zemřelých. Jejich vůle  a věda jim  zajišťovala nesmrtelnost. Nejenže vy- konávali přesně předepsané obřady ve  službě bohů  i faraonů, nýbrž  jako  lékaři  léčili  nemocné, uplatňovali svůj  vliv  na  veřejné práce  jako  inženýři, na  politiku  jako astrologové, a především byli znalci vlastní země a jejích sousedů.

V dějinách Egypta má  velký  význam poměr, jaký  panoval mezi  stavem kněžským  a faraony. Nejčastěji přinášel faraon bohům hojné  oběti  a stavěl svatyně.  Takový faraon žil  dlouho a jeho jméno i podobizny, vyryté na  památkách, slavně  přetrvávaly celé  generace. Mnoho faraonů však  vládlo krátce a o některých se  nezachovaly v paměti ani  jejich  činy,  ba  ani  jejich  jména. Několikrát se  stalo,  že  dynastie zanikla, a klaff, faraonskou korunu obtočenou hadem, převzal – kněz.

Egypt se  rozvíjel, dokud jednotný národ, energičtí králové a moudří kněží  spolupracovali ve  prospěch celku.  Přišla však  doba,  kdy  početní stav  lidu  poklesl  válkami, útisk  a vykořisťování ho  zbavilo sil  a příliv cizinců porušil rasovou  jednotu. A když ke  všemu tomu  v záplavě asijského přepychu utonula energie  faraonů a moudrost kněží  a tyto  dvě  síly  se  pustily do  zápasu o monopol vykořisťování lidu,  dostal se  Egypt  pod  nadvládu cizinců, a světlo civilizace, planoucí  nad Nilem po několik tisíciletí, zhaslo.

To,  co  dále  vypravujeme, spadá  do  11.  století před  Kristem, kdy  zanikla XX.  dynastie, a po  synu  slunce, věčně  žijícím Ramsesovi XIII.,  se  dostal na  trůn  a čelo  si ozdobil urem věčně žijící syn slunce Sem-amen-Herhor, velekněz Amonův... DÍL PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ

V 33. roce šťastné vlády Ramsese XII. slavil Egypt dva svátky, které jeho pravověrné obyvatele naplňovaly hrdostí a nadšením.

V měsíci mechir se do Théb vrátil, obtížen drahocennými dary, bůžek Chonsu, který po tři roky a devět měsíců cestoval po kraji Buchten, kde uzdravil královskou dceru jménem Bent-res a vypudil zlého ducha nejen z královské rodiny, nýbrž i z pevnosti Buchten.

V měsíci farmuti pak pán Horního i Dolního Egypta, vládce Fénicie a devíti národů, Mer-amen-Ramses XII., po úřadě s bohy, jimž je roven, jmenoval svým erpatrem čili následníkem trůnu dvaadvacetiletého syna Cham-semmerer-amen-Ramsese.

Volba ta velmi potěšila zbožné kněžstvo, důstojné nomarchy, statečné vojsko, věrný lid a všechny tvory žijící v egyptské zemi. Neboť starší synové faraonovi, zrození z královny chetitské, byli působením kouzel, jež nebylo možno vypátrat, posedlí zlým duchem. Jeden syn, sedmadvacetiletý, od doby své plnoletosti nemohl chodit, druhý si přeřezal žíly a zemřel a třetí zešílel po otráveném víně, které si neuměl odepřít, a v představě, že je opice, trávil celé dny na stromech.

Teprve čtvrtý syn, Ramses, narozený z královny Nikotris, dcery velekněze Amenhotepa, byl silný jako býk Apis, statečný jako lev a moudrý jako kněží. Od dětství se obklopoval vojáky a ještě jako obyčejný princ říkával:

„Kdyby mě byli bohové místo mladším synem královským učinili faraonem, podrobil bych si jako Ramses Veliký devět národů, o kterých v Egyptě ještě ani neslyšeli, zbudoval bych chrám větší než celé Théby a sobě bych postavil pyramidu, vedle které by hrob Cheopsův vypadal jako růžový keř vedle vzrostlé palmy...“

Když mladý princ obdržel tak vytoužený titul erpatra, požádal otce, aby ho milostivě jmenoval velitelem armádního sboru memfidského. Na to mu jeho svatost Ramses XII. po poradě s bohy, jimž je roven, odpověděl, že tak učiní, prokáže-li následník trůnu, že dovede řídit početné množství vojska válečným způsobem. Proto byla svolána rada za předsednictví ministra války Sem-amen-Herhora, jenž byl veleknězem největšího chrámu Amonova v Thébách.

Rada rozhodla takto:

Následník trůnu shromáždí v polovině měsíce misori deset pluků, které jsou posádkou podél čáry spojující město Memfis s městem Pi-Uto, ležícím v zálivu Sebennytském.

S tímto desetitisícovým vojskem, připraveným k boji, opatřeným vozatajstvem a válečnými stroji, odebere se následník trůnu na východ, k silnici vedoucí z Memfidy do Chetemu, na hranici země Gosen a egyptské pouště.

Současně má generál Nitager, vrchní velitel armády, která střeží brány Egypta před vpádem asijských národů, nastoupit s vojskem od Hořkých jezer proti následníkovi trůnu.

Obě armády, asijská i západní, se utkají v okolí města Pi-Bailos, avšak v poušti, aby pracovitý rolník v zemi Gosen neutrpěl újmu při své práci.

Následník trůnu zvítězí, nedá-li se Nitagerem zaskočit a soustředí a seřadí včas všechny pluky.

V táboře prince Ramsese bude přítomen důstojný Herhor, ministr války, a podá o průběhu věcí zprávu faraonovi.

Hranici mezi zemí Gosen a pouští tvořily dva komunikační spoje. Jedním byl dopravní průplav z Memfidy k jezeru Timsah, druhým silnice. Průplav byl ještě v zemi Gosen, silnice již v poušti, kterou oba tyto spoje lemovaly v půlkruhu. Ze silnice bylo skoro po celé délce vidět průplav.

Kromě umělých hranic se sousedící krajiny lišily ve všem. Země Gosen, ačkoli měla půdu zvlněnou, vypadala jako rovina, zatímco poušť tvořily vápencové pahrbky a písčité doliny. Země Gosen vypadala jako ohromná šachovnice, jejíž zelená a žlutá pole obilí lemovaly palmy, rostoucí na mezích, kdežto na červenavém písku pouště a jejích bílých pahrbcích vypadal kus zeleně nebo skupina stromů a keřů jako zbloudilý chodec.

V úrodné zemi Gosen stál na každém návrší tmavý háj akácií, sykomor a tamaryšků, z dálky připomínající naše lípy, a uprostřed něho se ukrývaly zámečky s řadami zavalitých sloupů nebo žluté hliněné chatrče rolníků. Někde se vedle hájů bělalo městečko s plochými střechami nebo nad stromy těžce vystupovaly pyramidovité brány chrámu jako skalní útesy, zdobené podivnými znaky.

Za prvním řetězem zelených vršků se objevovala holá pahorkatina, pokrytá hromadami balvanů.

Zdálo se, jako by západní kraj, přesycený hojností života, házel s královskou štědrostí na druhý břeh průplavu zeleň a květiny; ale věčně hladová poušť je příštím rokem pohlcovala a spalovala na popel.

Troška rostlinstva, bující na skalách a v písku, se držela poloh nižších, kam bylo možno vést vodu z průplavů příkopy prokopanými v náspu silnice. A tak mezi holými pahrbky nedaleko od silnice pily skryté oázy vláhu nebeskou a rostl tam ječmen i pšenice, vinná réva, palmy a tamaryšky.

Na takových místech žili i lidé, jednotlivé rodiny, jež se setkávaly na trhu v Pi-Bailu a snad ani nevěděly, že spolu sousedí v poušti.

Šestnáctého misori bylo soustředění vojsk skoro dokončeno. Devět pluků následníka trůnu, jež se měly postavit proti asijské armádě Nitagerově, shromáždilo se již na silnici nad Pi-Bailem s vozatajstvem a částí válečných strojů.

Jejich pohyb řídil sám následník. Zorganizoval dva sledy zvědů, z nichž vzdálenější měl sledovat nepřítele, bližší pak měl střežit vlastní armádu před napadením, jež bylo v tomto okolí, plném pahorků a úžlabin, reálně možné. Ramses sám za týden objel a přehlédl pluky, pochodující různými silnicemi, a bedlivě pečoval o to, aby vojáci měli v pořádku zbraně a na noc teplé pláště a aby ve vozatajstvu měli dostatek sucharů, masa a sušených ryb. Kromě toho rozkázal, aby ženy, děti a otroky příslušníků vojska, jdoucích na východní hranici, převezli průplavem, čímž se vozatajstvo zmenšilo a pohyby vlastní armády usnadnily.

Nejstarší generálové se obdivovali znalostem, nadšení, horlivosti a opatrnosti následníka trůnu, nade vše pak jeho pracovitosti a prostotě. Svůj početný dvůr, knížecí stan, vozy a nosítka ponechal v Memfidě a sám v odění prostého důstojníka jezdil od pluku k pluku, koňmo po asyrském způsobu, doprovázen dvěma pobočníky.

Takto bylo soustředění vlastního vojska provedeno velmi rychle a armáda stála ve stanovenou dobu před Pi-Bailem. Jinak tomu bylo s princovým štábem a řeckým plukem, který ho provázel, a s několika válečnými stroji.

Štáb, shromážděný v Memfidě, měl cestu nejkratší, a proto vyšel nejpozději, doprovázený ohromným vozatajstvem. Skoro každý důstojník (byli to synkové ze znamenitých rodů) měl nosítka se čtyřmi černochy, dvojkolou vojenskou káru, nádherný stan a množství truhliček se šatstvem a jídlem a nádob plných piva a vína. Kromě toho se za důstojníky vypravila četná společnost zpěvaček a tanečnic s hudbou; z nich pak každá jako velká dáma musela mít vůz, tažený jedním nebo dvěma páry volů, a nosítka.

Když se tyto davy lidí vyhrnuly z Memfidy, zabraly na silnici víc místa než armáda následníka trůnu. Postup byl tak pomalý, že válečné stroje, jež zůstaly na konci, vytáhly o celý den později, než zněl rozkaz. K dovršení všeho, když zpěvačky a tanečnice spatřily poušť, zde ještě nikterak hroznou, dostaly strach a daly se do pláče. A tak bylo nutné k jejich upokojení předčasně zastavit, rozbít stany a uspořádat představení a potom hostinu.

Noční zábava za chládku pod hvězdnatou oblohou, na pozadí divoké přírody, se tanečnicím a zpěvačkám tak zalíbila, že prohlásily, že nadále budou vystupovat jen na poušti. Když se mezitím následník trůnu dověděl o chování svého štábu, vydal rozkaz, aby byly ženy co nejspěšněji vráceny do města a aby byl pochod urychlen.

U štábu se zdržoval také důstojný Herhor, ministr války, avšak pouze jako pozorovatel. Nevezl s sebou sice zpěvačky, ale členům štábu nic nevytýkal. Dal vynést svá nosítka do čela průvodu a podle jeho postupu se pohyboval vpřed nebo odpočíval ve stínu velkého vějíře, kterým ho chránil jeho pobočník.

Důstojný Herhor byl muž asi čtyřicetiletý, silné postavy, nepřístupný. Málokdy promluvil a také málokdy na někoho pohlédl zpod sklopených víček.

Jako každý Egypťan měl obnažené ruce a nohy, odhalená prsa, na nohou sandály, kolem beder krátkou sukénku a zpředu bíle a modře pruhovanou zástěrku. Jakožto kněz si holil vousy i vlasy a nosil přes levé rameno přehozenou pardálí kožešinu. A jako voják nosil na hlavě malou přilbu tělesné stráže a pod ní šátek, rovněž bíle a modře pruhovaný, který mu spadal až na krk.

Na krku měl trojitý zlatý řetěz a pod levou paží ve výšce prsou krátký meč v drahocenné pochvě.

Jeho nosítka, která neslo šest černých otroků, doprovázeli neustále tři muži: jeden z nich nesl vějíř, druhý ministerskou sekeru a třetí skříňku s papyry. Byl to Pentuer, kněz a ministrův písař, hubený asketa, který si ani za největšího vedra nepokrýval oholenou hlavu. Pocházel z lidu a přes svůj nízký původ zaujímal pro své výjimečné schopnosti důležité místo ve státě.

Ačkoli ministr se svými úředníky byl v čele průvodu štábu a do jeho postupu se nemíchal, přece věděl, co se děje za ním. Každou hodinu, ba někdy i každou půlhodinu přistupoval k hodnostářovým nosítkám buď nižší kněz, obyčejný „sluha boží“, nebo nějaký opozdilý voják, tu zas prodavač nebo otrok, který jakoby mimochodem prohodil nějaké slůvko, když zdánlivě lhostejně míjel tichý ministrův průvod. Toto slůvko Pentuer někdy zaznamenával, nejčastěji však si je pamatoval, neboť měl neobyčejnou paměť.

Těchto maličkostí si v hlučném davu družiny nikdo nevšímal. Důstojníci, synové ze vznešených rodin, byli příliš zaneprázdněni neustálým pobíháním, hlučným hovorem nebo zpěvem, než aby si povšimli, kdo se přibližuje k ministrovi, a to tím spíše, že po silnici nestále proudilo velké množství lidí.

15. misori družina následníka trůnu i s důstojným ministrem strávila noc pod širým nebem ve vzdálenosti jedné míle od pluků, jež se již řadily v bojový šik napříč silnice za městem Pi-Bailem.

Před první hodinou ranní, která je šestou hodinou našeho času, pahorky v poušti zfialověly. Vyhouplo se nad ně slunce. Růžové světlo zalilo zemi Gosen a městečka, chrámy, zámky velmožů i hliněné chatrče rolníků vypadaly jako jiskry a ohníčky, zapálené najednou uprostřed zeleně.

Záhy zalila západní obzor barva zlata. A zdálo se, že zeleň země Gosen se taví v zlatě a nespočetnými průplavy že místo vody proudí tekuté stříbro. Avšak pahorky v poušti ještě víc zfialověly a vrhaly dlouhé stíny a tmu na písek i na rostlinstvo.

Stráže stojící podél silnice mohly za průplavem dobře vidět pole lemovaná palmami. Na jedněch se zelenal len, pšenice a jetel, na jiných zlátl dozrávající ječmen druhé setby. Současně začali z chat, skrytých ve stromoví, vycházet do práce rolníci, nazí, barvy měděné, jejichž celým šatem byla sukénka přes bedra a čapka na hlavě.

Jedni směřovali k průplavům, aby je čistili od bahna, nebo aby čerpali vodu a vylévali ji na pole pomocí konstrukcí, podobajících se břevnům u studní. Jiní se rozptýlili mezi stromovím a sbírali zralé fíky a hrozny. Míhalo se tam množství nahých dětí a žen v bílých, žlutých nebo červených košilích bez rukávů.

V celém okolí panoval čilý ruch. Ve vzduchu pronásledovali dravci pouště holuby a kavky země Gosen. Podél průplavu se houpala skřípající břevna s okovy životodárné vody a lidé, sbírající ovoce, se objevovali a zase mizeli v zeleni stromoví jako barevní motýli. A v poušti, na silnici, se to začalo hemžit vojáky a jejich služebníky. Tryskem přejel oddíl jízdy ozbrojené píkami. Za nimi pochodovali lučištníci v čapkách a sukénkách; v rukou nesli luky, na zádech toulce a u pravého boku měli široké tesáky. Lučištníky provázeli prakovníci, nesoucí torby s náboji a ozbrojení krátkými meči.

Sto kroků za nimi kráčely dva malé oddíly pěchoty; jeden byl ozbrojen kopími, druhý sekerami. Všichni nesli v rukou čtyřhranné štíty, na prsou měli silné kazajky, jakési pancíře, a na hlavě čapky a šátky, chránící krk před úžehem. Čapky a kazajky byly pruhované modře a bíle nebo zase žlutě a černě, takže vojáci vypadali jako velcí sršni.

Za přední stráží, obklopena sekerníky, se sunula nosítka ministrova a za nimi, v měděných přilbách a pancířích, šly řecké roty, jejichž pravidelný pochod připomínal údery těžkých kladiv. Vzadu bylo slyšet skřípání vozů, po straně silnice se snažil projet vousatý fénický obchodník v nosítkách, zavěšených mezi dvěma osly. Nad tím vším se tetelil oblak zlatého prachu a všudypřítomné vedro.

Náhle přicválal od přední stráže jízdní vojín a oznámil ministrovi, že se blíží následník trůnu. Jeho důstojnost sestoupila z nosítek, a v témž okamžiku se na silnici objevilo několik jezdců, kteří seskočili z koní. Poté jeden z jezdců a ministr vykročili k sobě, přičemž vždy po několika krocích se zastavovali a klaněli.

„Buď pozdraven, synu faraonův, který kéž žije věčně!“ ozval se ministr.

„Buď pozdraven a žij dlouho, svatý otče,“ odpověděl následník a potom dodal:

„Táhnete pomalu, jako byste měli svázané nohy, a Nitager nejdéle za dvě hodiny stane před našimi oddíly.“

„Máš pravdu. Tvůj štáb postupuje velmi pomalu.“

„Vím také od Eunany,“ tu Ramses ukázal na důstojníka stojícího za ním a ověšeného amulety, „že jste nevyslali hlídky do úžlabin. Jenže za skutečné války by nás mohl nepřítel z té strany napadnout.“

„Nejsem tu vůdcem, nýbrž jen soudcem,“ odpověděl klidně ministr.

„A co dělá Patrokles?“

„Patrokles s řeckým plukem provází válečné stroje.“

„A můj příbuzný a pobočník Tutmosis?“

„Patrně ještě spí.“

Ramses netrpělivě dupl nohou a umlkl. Byl to hezký mladík s tváří skoro ženskou, jemuž hněv a osmahlost dodávaly půvabu. Měl na sobě přiléhavou kazajku modře a bíle pruhovanou, šátek stejné barvy pod přilbicí, zlatý řetěz na krku a drahocenný meč pod levou paží.

„Vidím,“ ozval se princ, „že jedině ty, Eunano, dbáš o mou čest.“

Důstojník ověšený amulety se poklonil až k zemi.

„Tutmosis je lenoch,“ řekl následník. „Vrať se, Eunano, na své stanoviště. Ať aspoň přední stráž má velitele.“

Potom pohlédl na svou družinu, která ho okamžitě obklopila, a dodal:

„Ať mi přinesou nosítka. Jsem unaven, jako bych kámen lámal.“

„Což bohové se mohou unavit...?“ zašeptal ještě Eunana, stojící za ním.

„Jdi na své místo!“ řekl Ramses.

„A neporučíš mi, podobo měsíce, abych teď prohlédl úžlabiny?“ ptal se tiše důstojník. „Prosím, rozkaž mi, neboť ať jsem kdekoli, mé srdce spěchá za tebou, abych uhádl tvou vůli a splnil ji.“

„Vím, že jsi ostražitý,“ odvětil Ramses. „Již však jdi a dávej pozor na vše.“

„Svatý otče,“ obrátil se Eunana k ministrovi, „poroučím se vaší důstojnosti k nejpokornějším službám.“

Sotva Eunana odjel, nastal na konci pochodujícího oddílu ještě větší zmatek. Hledali následníkova nosítka, nikde však nebyla. Zato se objevil mladík podivného vzezření, který si lokty razil cestu mezi řeckými vojáky. Měl na sobě mušelínovou košili, bohatě vyšívanou zástěrku a zlatou šerpu přes rameno. Nade vše však byla nápadná jeho ohromná paruka z množství copánků a umělá bradka, vypadající jako kočičí ocas.

Byl to Tutmosis, největší švihák v Memfidě, který se strojil a skrápěl voňavkami i na pochodu.

„Buď pozdraven, Ramsesi!“ volal švihák a prudce odstrkával důstojníky. „Představ si, že se někam poděla tvá nosítka, musíš si tedy sednout do mých, jež sice tebe nejsou hodna, ale nejsou nejhorší.“

„Rozhněval jsi mě,“ odvětil princ. „Spíš, místo abys dohlížel na vojsko.“

Švihák se překvapeně zastavil.

„Já že spím?“ zvolal. „Ať jazyk uschne tomu, kdo říká takové lži. Protože vím, že přijedeš, už hodinu se strojím a připravuji ti koupel a voňavky...“

„A oddíl zatím postupuje bez velení.“

„Což já mám být velitelem oddílu, v němž je jeho důstojnost ministr války a takový vojevůdce jako Patrokles?“

Následník trůnu se odmlčel a zatím se Tutmosis k němu přiblížil a zašeptal:

„Jak to vypadáš, synu faraonův? Nemáš paruku, vlasy a šat máš samý prach, kůži černou a rozpraskanou jako zem v létě! Kdyby nejctihodnější královna matka spatřila tvé ubohé vzezření, vyhnala by mě ode dvora.“

„Jsem pouze unaven.“

„Pak si nastup do nosítek. Jsou tam čerstvé věnce růží, pečení ptáci a džbán kyperského vína. Ukryl jsem v táboře také Senuru,“ dodal tišeji.

„Je tu?“ zeptal se princ. Oči, před chvílí lesklé, se mu zamžily.

„Ať pokračuje vojsko vpřed,“ řekl Tutmosis, „a my tu na ni počkáme.“

Ramses jako by se byl probudil.

„Dej mi pokoj, pokušiteli! Vždyť za dvě hodiny bude bitva...“

„Jakápak bitva!“

„Tak aspoň padne rozhodnutí o mém velení.“

„Tomu se můžeš zasmát,“ usmíval se švihák. „Přísahal bych, že již včera ministr války poslal zprávu jeho svatosti s prosbou, abys velení nad memfidským sborem dostal.“

„To je jedno. Dnes bych nedovedl myslet na nic jiného než na armádu.“

„Jak hrozná je ta tvá vášeň pro válku, ve které se člověk po celé měsíce nemyje, aby jednoho krásného dne zahynul... Brr! Kdybys jen spatřil Senuru... jen se na ni podíval.“

„Právě proto se nepodívám...“ odvětil Ramses rozhodně.

Ve chvíli, kdy řadami řeckých vojáků přinášelo osm mužů prostorná Tutmosisova nosítka pro následníka trůnu, dorazil jezdec od přední stráže. Sklouzl z koně a běžel tak rychle, že mu na prsou zvonily podoby bohů a tabulky s jejich jmény. Byl to rozohněný Eunana.

Všichni se obrátili k němu, což mu zřejmě bylo příjemné.

„Erpatre, ústa nejvyšší!“ zvolal Eunana, skláněje se před Ramsesem. „Když jsem podle tvého božského rozkazu jel v čele oddílu a bedlivě všemu věnoval pozornost, zpozoroval jsem na silnici dva krásné skarabey. Každý z těchto posvátných brouků válel před sebou blátivou kuličku přes cestu, k písčině...“

„No a co?“ přerušil ho následník.

„Rozumí se,“ pokračoval Eunana a vrhl pohled na ministra, „že jak žádá zbožnost, já i moji lidé jsme vzdali poctu zlatým podobám slunce a zastavili jsme pochod. Je to tak vážná věštba, že bez rozkazu by se nikdo z nás neopovážil jít dál.“

„Vidím, že jsi skutečně zbožný Egypťan, ač máš rysy chetitské,“ odpověděl důstojník Herhor, obrátil se k několika nablízku stojícím hodnostářům a dodal:

„Silnicí dále nepůjdeme, protože bychom mohli zašlápnout posvátné brouky. Pentuere, je možno obejít silnici tou úžlabinou napravo?“

„Ano,“ odpověděl ministrův písař. „Úžlabina je dlouhá jednu míli a ústí opět do silnice právě naproti Pi-Bailu.“

„Ohromná ztráta času!“ zvolal hněvivě následník.

„Přísahal bych, že to nejsou skarabeové, ale duchové mých fénických lichvářů,“ ozval se švihák Tutmosis. „Protože zemřeli a nemohou proto ode mne dostat peníze, nutí mě, abych za trest šel pouští...“

Princova družina s napětím očekávala rozhodnutí, a proto se Ramses obrátil k Herhorovi:

„Co o tom soudíš, svatý otče?“

„Jen se podívej na důstojníky,“ odvětil kněz, „a pochopíš, že musíme jít úžlabinou.“

Nyní vystoupil vůdce Řeků, generál Patrokles, a řekl následníkovi:

„Jestliže, princi, dovolíš, můj pluk půjde dál po silnici. Naši vojáci se skarabeů nebojí.“

„Vaši vojáci se nebojí ani hrobů královských,“ odpověděl ministr. „Není tam však bezpečno, když se žádný nevrátil.“

Řek zrozpačitěl a ustoupil mezi družinu.

„Přiznej, svatý otče,“ šeptal následník, nanejvýš rozhněván, „že taková překážka by nezastavila v cestě ani osla.“

„Osel se také nikdy nestane faraonem,“ odpověděl klidně ministr.

„Pak tedy ty, ministře, převedeš oddíl úžlabinou!“ zvolal Ramses. „Nevyznám se v kněžské taktice, ostatně musím si odpočinout. Pojď se mnou, bratranče,“ řekl Tutmosisovi a odešel k lysým pahorkům.

KAPITOLA DRUHÁ

Důstojný Herhor ihned nařídil svému pobočníkovi, který nesl sekeru, aby se místo Eunany ujal velení přední stráži. Potom vydal rozkaz, aby válečné stroje na vrhání velkých kamenů sjely ze silnice k úžlabině a aby jim řečtí vojáci usnadnili přechod na obtížných místech. Veškeré vozy a nosítka důstojníků se měly připojit až na konci.

Když Herhor vydával příkazy, zašeptal pobočník nosící vějíř do ucha písaři Pentuerovi:

„Asi se již nikdy nebude moci jezdit touto silnicí...“

„Proč?“ odvětil mladý kněz. „Jestliže nám dva svatí brouci stanuli v cestě, nesluší se po ní jet dále. Mohlo by se skutečně přihodit neštěstí.“

„To se již beztak stalo. Což jsi nezpozoroval, že se princ Ramses rozhněval na ministra? A náš pán nepatří k těm, kteří zapomínají...“

„Ne princ na našeho pána, nýbrž náš pán na prince se osopil a vyplísnil ho,“ odpověděl Pentuer. „A dobře udělal. Vždyť mladému princi se již dnes zdá, že bude druhým Meneem...“

„Snad Ramsesem Velikým?“ prohodil pobočník.

„Ramses Veliký poslouchal bohy a za to má ve všech chrámech pochvalné nápisy. Menes však, první faraon Egypta, byl bořitelem pořádků a jen zásluhou otcovské blahovůle kněží je dnes jeho jméno vzpomínáno... Ač bych nedal ani uten mědi za to, zda Meneova mumie vůbec existuje.“

„Milý Pentuere,“ pravil pobočník, „jsi mudrc, a proto rozumíš, že je nám jedno, máme-li pánů deset nebo jedenáct...“

„Ale lidu není jedno, má-li každý rok odvádět jen jednu horu zlata pro kněze nebo dvě hory zlata: pro kněze a pro faraona,“ odpověděl Pentuer a oči mu zajiskřily.

„Přemýšlíš o nebezpečných věcech,“ zašeptal pobočník.

„Vždyť kolikrát jsem sám horlil proti přepychu na dvoře faraonově a dvorech nomarchů?“ opáčil s údivem kněz.

„Ticho, ticho... Ještě si o těch věcech promluvíme, ne však teď.“

Ač tu bylo mnoho písku, pohybovaly se válečné stroje, k nimž připřáhli ještě po páru volů, rychleji po poušti než předtím po silnici. Vedle prvního stroje kráčel Eunana, zneklidněný a přemítající, proč ho ministr zbavil velení přední stráže. Chce ho snad pověřit nějakým vyšším úkolem?

V očekávání nového povýšení a snad i ve snaze přehlušit obavy, které mu zmítaly srdcem, popadl bidlo a podpíral vrhací stroj tam, kde byl písek hlubší, nebo pobízel Řeky křikem. Ti na něj však málo dbali.

Již dobré půl hodiny postupoval průvod točitou úžlabinou s holými a strmými stěnami, když se přední stráž opět zastavila. Na tomto místě se objevilo jiné údolí, příčné, uprostřed něhož se táhl dosti široký průplav.

Posel, vyslaný k ministrovi se zprávou o překážce, se vrátil s rozkazem, aby průplav ihned zasypali.

Asi stovka řeckých vojínů s motykami a lopatami se vrhla do práce. Jedni odlamovali kámen ze skal, druzí jej házeli do průplavu a zasypávali pískem.

Tu z hloubi úžlabiny vyšel člověk s motykou ve tvaru čapího krku se zobákem. Byl to starý egyptský rolník, úplně nahý. Chvíli s největším úžasem hleděl na práci vojáků, pak náhle skočil mezi ně a zvolal:

„Co to tu tropíte, pohani, vždyť je to průplav...“

„A jak ty se opovažuješ nadávat vojákům jeho svatosti?“ ptal se ho Eunana, který se právě ocitl na místě.

„Vidím, že jsi asi velmož a k tomu Egypťan,“ odvětil rolník, „řeknu ti tedy, že tento průplav náleží mocnému pánovi. Je správcem u písaře toho, jenž nosí vějíř jeho důstojnosti monarchy memfidského. Hleďte tedy, aby vás nepostihlo neštěstí!“

„Jen pokračujte v práci,“ řekl Eunana protektorským tónem řeckým vojákům, kteří si začali rolníka prohlížet.

Jeho slovům nerozuměli, ale tón jeho řeči je zarazil.

„Oni zasypávají dál!“ říkal rolník s rostoucí hrůzou. „Běda vám, psi!“ zvolal vrhaje se s motykou na jednoho z vojáků.

Řek mu vyrval motyku a uhodil ho do zubů, až mu z úst vytryskla krev. A pak se znovu jal zasypávat průplav pískem.

Rolník, omráčený ranou, ztratil odvahu a začal prosit:

„Pane,“ říkal, „vždyť já ten průplav kopám sám už víc než deset let po nocích a o svátcích! Náš pán mi slíbil, že podaří-li se mi dostat vodu do toho údolíčka, udělá mě tam čeledínem, postoupí mi pětinu úrody a dá mi svobodu... slyšíte? Svobodu mně i mým třem dětem! Ó, bohové...!“

Zdvihl ruce a znovu se obrátil k Eunanovi:

„Oni mi nerozumějí, ti zámořští vousáči, psí synové, bratři Féničanů a Židů. Ale ty, pane, mě vyslyš... Po deset let, zatím co jiní chodili na trh nebo tančit nebo na svaté procesí, já jsem se trmácel do této nehostinné úžlabiny. Nechodil jsem ani k hrobu své matky, jen jsem kopal. Zapomněl jsem na mrtvé, jen abych svým dětem a sobě získal aspoň na jeden den před smrtí svobodu a půdu... Vy buďte mými svědky, ó, bohové, kolikrát mě tu přepadla noc... Kolikrát jsem tu slyšel plačtivé hlasy hyen a viděl zelené oči vlků! Ale neutíkal jsem, neboť kam bych já, nešťastník, utekl, jestliže na každé stezce na mne číhal strach, a v tomto průplavu mě držela za nohy svoboda? Jednou za tamtím útesem na mne přišel lev, faraon všech zvířat. Motyka mi vypadla z ruky. Jak mě vidíte, poklekl jsem před ním a řekl jsem mu: ,Pane, ráčil bys mě sežrat? Vždyť jsem pouhý otrok!‘ Lev uchvatitel se nade mnou slitoval, vlk se mi vyhýbal, ba i zrádní netopýři šetřili mou ubohou hlavu, a ty, Egypťane...“

Rolník umlkl, neboť postřehl blížící se průvod ministra Herhora. Podle vějíře poznal, že je to velmož, podle pardálí kůže, že je to kněz. Běžel tedy k němu, poklekl a bil hlavou do písku.

„Co chceš, člověče?“ ptal se hodnostář.

„Světlo sluneční, vyslyš mě!“ zvolal rolník. „Kéž by nebylo nářku v tvé komnatě a kéž by neštěstí nešlo za tebou! Kéž by tvé činy nic nemařilo, kéž by tě proud nestrhl, až se poplavíš na druhý břeh Nilu...“

„Ptám se tě, co chceš?“ opakoval ministr.

„Dobrý pane,“ pravil rolník, „vůdce bez  rozmaru, který  vítězíš nad  falší  a vytváříš pravdu... který  jsi  otcem  chudákovi, mužem vdově, šatem  sirotkovi bez  matky... Dovol, abych mohl  rozhlašovat tvé  jméno jako  právo  v zemi... Přijď  k slovu úst  mých... Slyš  a učiň spravedlnost, nej- šlechetnější z nejšlechetnějších...“

1

„Chce, abychom nezasypávali průplav,“ ozval se Eunana.

Ministr pokrčil rameny a postoupil k průplavu, přes který přehodili lávku. Tu ho zoufalý rolník uchopil za nohy.

„Pryč s ním!“ vzkřikla jeho důstojnost a uhnula jako před uštknutím zmije.

Písař Pentuer odvrátil hlavu: jeho hubená tvář byla smrtelně bledá. Ale Eunana popadl rolníka za krk, a když ho nemohl odtrhnout od ministrových nohou, zavolal vojáky. Po chvíli, když jeho důstojnost Herhor byl uvolněn, přešel na druhou stranu průplavu a vojáci skoro ve vzduchu odnesli rolníka na konec pochodujícího oddílu. Natloukli mu a poddůstojníci, vždy ozbrojení rákoskami, mu vysázeli hezkých pár desítek ran a nakonec ho pohodili u vstupu do úžlabiny. 1

  Texty tištěné kurzívou jsou autentické (pozn. autora).


23

Zbitý, zkrvavený a nade vše vyděšený chudák chvíli seděl na písku, protřel si oči, a pak náhle vyskočil, rozběhl se k cestě a naříkal:

„Pohlť mě,  země!... Prokletý den,  v který jsem  spatřil světlo, i noc,  v které řekli  ,narodil se  člověk‘... V plášti spravedlnosti není  cípečku  pro  otroky... Ani  bohové sami  nepohlédnou na  tvora,  který  má  ruce  jen  k práci, tvář  jen  k pláči a hřbet jen  pro  hůl...  Ó,  smrti,  rozdrť mé  tělo  na  popel, abych se  už  ani  tam,  na  polích Osiridových, podruhé nenarodil  otrokem...“

KAPITOLA TŘETÍ

Princ Ramses stoupal na pahrbek a supěl hněvem. Za ním spěchal Tutmo sis. Švihákovi se posunula paruka, umělý vous se mu odlepil, proto jej nesl v ruce, a poněvadž byl unavený, byl by jistě bledý, kdyby neměl na tváři vrstvu červeného líčidla.

Princ se konečně zastavil na vrcholu. Z úžlabiny k nim doléhal halas vojáků a rachot jedoucích strojů; před nimi se prostírala ohromná rovina země Gosenské, koupající se ve sluneční záři. Zdálo se, že to není země, nýbrž zlatý oblak, na němž obrazotvornost vymalovala krajinku smaragdovými, stříbrnými, rubínovými, perlovými a topasovými barvami.

Následník vztáhl ruku.

„Hleď,“ zvolal na Tutmosise, „tam má být má zem a zde mé vojsko... A tam jsou nejvyššími budovami paláce kněží a zde je nejvyšším velitelem vojska kněz! Lze něco takového strpět?“

„Tak to bývalo vždycky,“ odvětil Tutmosis a ohlížel se polekaně kolem dokola.

„To je podvod! Znám přece dějiny této země, vám utajené. Vojevůdci i pány úředníků bývali pouze faraonové, aspoň ti energičtější. Tito vládcové netrávili dny obětováním bohům a modlením, nýbrž spravovali stát.“

„Je-li taková vůle jeho svatosti...“ podotkl Tutmosis.

„Není vůlí mého otce, aby nomarchové panovali samostatně v přikázaných krajích a aby se etiopský náměstek považoval skoro za rovného králi králů. A nemůže být vůlí mého otce, aby jeho armáda obcházela dva zlaté brouky jen proto, že ministrem války je kněz.“

„On je velký bojovník!“ zašeptal stále vylekanější Tutmosis.

„Jakýpak bojovník! Že porazil hrstku libyjských zbojníků, kteří utečou, jakmile spatří kazajky egyptských vojáků? Ale pohleď, co dělají naši sousedé. Izrael váhá s odváděním poplatků a platí čím dál tím méně. Chytrý Féničan každým rokem odnímá několik korábů z našeho loďstva. Proti Chetitům musíme na východě vydržovat velké vojsko a kolem Babylonu a Ninive vře ruch, který lze pozorovat v celé Mezopotámii.

A jaký je výsledek kněžské vlády? Takový, že ještě můj praděd měl sto tisíc talentů ročních příjmů a sto šedesát tisíc vojáků, kdežto můj otec má sotva padesát tisíc talentů a sto dvacet tisíc vojáků...

A jaké je to vojsko... Kdyby nebylo řeckého oddílu, který ostatní vede k pořádku jako pes ovce, již dnes by egyptští vojáci poslouchali jen kněze, a faraon by klesl na úroveň obyčejného monarchy.“

„Odkud to víš? Kde bereš takové myšlenky?“ divil se Tutmosis.

„Což nepocházím z kněžského rodu? Oni mě přece učili, dokud jsem ještě nebyl následníkem trůnu. Och, až se stanu faraonem po svém otci, který ať žije věčně, šlápnu jim na krk nohou v bronzové botě... A nejdříve sáhnu do jejich pokladen, které bývaly vždycky přesyceny, ale od časů Ramsese Velikého začaly tloustnout a dnes jsou tak bachraté zlatem, že pro ně není vidět pokladny faraonovy.“

„Běda mně i tobě,“ vzdychl Tutmosis. „Máš plány, pod kterými by se prohnul i tento pahorek, kdyby je slyšel a rozuměl jim. A kde na to vezmeš sílu? A pomocníky? A vojáky? Proti tobě se postaví celý národ, vedený mocnou třídou... Kdo půjde s tebou?“

Princ naslouchal a zamyslel se. Konečně řekl:

„Vojsko...“

„Jeho značná část půjde za kněžími.“

„Řecký pluk...“

„Soudek vody v Nilu.“

„Úřednictvo...“

„Z poloviny straní jim.“

Ramses smutně potřásl hlavou a umlkl.

Z vrcholu sestoupili po lysém a kamenitém svahu na druhou stranu pahorku. Vtom Tutmosis, který se octl trochu vpředu, zvolal:

„Jaké kouzlo mi očarovalo oči? Hleď, Ramsesi! Vždyť tady mezi skalisky se skrývá druhý Egypt!“

„To asi bude nějaký kněžský statek, který neplatí daně,“ s trpkostí odpověděl princ.

U jejich nohou, hluboko pod nimi, leželo úrodné údolí ve tvaru vidlice, jejíž hroty se ztrácely mezi skalami. V jednom výběžku bylo vidět několik chalup pro čeleď a hezký domek majitele nebo správce. Rostly tu palmy, réva, olivy, fíkovníky se vzdušnými kořeny, cypřiše, ba i mladé baobaby. Středem protékala strouha a na úbočích pahorků, vždy několik set kroků od sebe, byly vidět malé rybníčky.

Když vešli mezi vinice, plné zralých hroznů, uslyšeli ženský hlas, volající či spíše zpívající teskným nápěvem:

„Kde  jsi,  slepičko má?  Ozvi  se,  kde  jsi,  má  milá?... Utekla jsi  mi,  ač  tě  sama  napájím a krmím čistým zrnem, až  otroci  vzdychají... Kde  jsi?...  Ozvi  se!...  Pamatuj, že  tě  noc  zaskočí a netrefíš domů, kde  ti  všichni  slouží, nebo  přiletí z pouště ohnivý jestřáb a roztrhá ti  srdce.  Pak  budeš  marně volat  svou  paní,  jako  já  teď  tebe... Ozvi  se,  nebo  se  rozhněvám  a odejdu, a ty se budeš muset za mnou vracet pěšky...“

Zpěv se blížil k oběma mužům. Neznámá byla od nich už jen několik kroků, když Tutmosis vstrčil hlavu do křovisek a zvolal:

„Ale podívej se, Ramsesi, jaké překrásné děvče!“

Princ, místo aby se podíval, vběhl na stezku zpěvačce do cesty. Bylo to vskutku hezké děvče řeckých rysů tváře, s pletí jako slonovina. Zpod závoje na hlavě jí vykukovaly bohaté černé vlasy stočené do uzlu. Na sobě měla bílé řasnaté roucho, které si z jedné strany přidržovala rukou; pod průsvitnou rouškou se rýsovaly panenské prsy podobající se jablkům.

„Kdo jsi, děvče?“ zvolal Ramses.

Z čela mu zmizely hrozivé vrásky, oči mu zajiskřily.

„Ó, Jehovo! ... Otče!“ vykřikla polekaně a zůstala stát bez pohnutí na pěšině.

Náhle se však uklidnila a její sametové oči nabyly výrazu jakéhosi smutku.

„Kde se tu bereš?“ zeptala se Ramsese trochu se chvějícím hlasem. „Vidím, že jsi voják, a sem nemají vojáci přístup.“

„Proč ne?“

„Protože je to pozemek mocného pána Sesofrise.“

„Hohoho!“ smál se Ramses.

„Nesměj se, nebo hned zbledneš. Pan Sesofris je písařem pana Chairese, který nosí vějíř nad nejdůstojnějším nomarchou memfidským... Můj otec ho viděl a padl před ním k zemi.“

„Hohoho!“ smál se dál Ramses.

„Počínáš si velmi odvážně,“ řekla dívčina a zachmuřila se. „Kdyby ti z tváře nehleděla dobrota, myslela bych, že jsi řecký žoldnéř nebo lupič.“

„Ještě jím není, ale jednou se může stát největším lupičem, jakého kdy tato země nosila,“ podotkl švihácký Tutmosis, upravuje si paruku.

„A ty jsi asi tanečník,“ odvětilo děvče již směleji. „Ó, jsem si jista, že jsem tě viděla na trhu v Pi-Bailu, jak zaklínáš hady...“

Oba mladíci pocítili nelíčenou veselost.

„A kdo jsi ty?“ zeptal se dívčiny Ramses a vzal ji za ruku, ale dívka ji odtáhla.

„Nebuď tak smělý! Jsem Sára, dcera Gedeona, správce tohoto statku.“

„Židovka...“ řekl Ramses a stín mu přelétl přes tvář.

„To přece nevadí! To přece nevadí!“ zvolal Tutmosis. „Myslíš snad, že Židovky jsou méně sladké než Egypťanky? Jsou jen skromnější a zdrženlivější, a to dodává jejich lásce neobyčejného půvabu.“

„Vy jste tedy pohané,“ řekla Sára důstojně. „Odpočiňte si, jste-li unaveni, natrhejte si hrozny a odejděte s Bohem. Naše čeleď nemá ráda takové hosty.“

Chtěla odejít, ale Ramses ji zadržel.

„Stůj! Líbíš se mi a nemůžeš nás jen tak opustit.“

„Zlý duch tě posedl. Nikdo v tomto údolí by se mnou nesměl takhle mluvit...“ osopila se na něj Sára.

„Musím ti říct,“ podotkl Tutmosis, „že tento mladík je důstojník kněžského pluku Ptahova a písař u písaře toho pána, který nosí vějíř nad nosičem vějíře nomarchy Habu.“

„Jistě je důstojník,“ odvětila Sára a hleděla v zamyšlení na Ramsese. „Snad je dokonce sám velký pán...?“ dodala a položila si prst na ústa.

„Ať jsem kdokoli, tvá krása převyšuje mé důstojenství,“ řekl náhle. „Ale pověz mi, je-li pravda, že vy... jíte vepřové?“

Sára na něho pohlédla uraženě a Tutmosis podotkl:

„Je vidět, že neznáš Židovky. Věz proto, že Žid by raději zemřel, než by jedl vepřové, jež ostatně já nepokládám za nejhorší...“

„Ale kočky zabíjíte, že?“ naléhal Ramses, tiskl Sáře ruce a hleděl jí do očí.

„I to je pohádka, podlý výmysl!“ zvolal Tutmosis. „Mohl ses na to zeptat mne, místo abys mluvil hlouposti... Měl jsem přece tři Židovky za milenky...“

„Dosud jsi mluvil pravdu, teď však lžeš,“ ozvala se Sára. „Židovka by nebyla ničí milenkou,“ dodala hrdě.

„Nebyla by milenkou ani písaře takového pána, který nosí vějíř nad memfidským nomarchou?“ ptal se posměšným tónem Tutmosis.

„Ani toho...“

„Ani toho, kdo sám nosí vějíř?“

Sára zaváhala, ale odpověděla:

„Ani toho...“

„Ani by se nestala milenkou samotného nomarchy?“

Děvčeti poklesly ruce. Udiveně hledělo hned na toho, hned na onoho mladíka, ústa se jí chvěla, oči se jí zalily slzami.

„Kdo jste?“ ptala se poděšeně. „Sestoupili jste sem z hor jako pocestní, kteří chtějí vodu a chleba... ale mluvíte se mnou jako nejmocnější pánové... Kdo jste? Tvůj meč,“ obrátila se k Ramsesovi, „je vykládaný smaragdy a na krku máš řetěz tak nádherný, že takový nemá ve své pokladnici ani náš pán, milostivý Sesofris...“

„Odpověz mi raději, líbím-li se ti?“ ptal se naléhavě Ramses, tiskl jí ruku a hleděl jí láskyplně do očí.

„Jsi hezký jako archanděl Gabriel, ale já se tě bojím, protože nevím, kdo jsi...“

Vtom se za horou ozval hlas trubky.

„Volají tě,“ vykřikl Tutmosis.

„A kdybych byl tak mocný pán jako váš Sesofris?“ ptal se princ.

„To je možné...“ zašeptala Sára.

„A kdybych nosil vějíř nad nomarchou memfidským?“

„Ty můžeš být i tak mocný...“

Kdesi za horou se ozvala trubka podruhé.

„Pojďme, Ramsesi!“ naléhal polekaný Tutmosis.

„A kdybych byl... následník trůnu, šla bys ke mně, dívko?“ ptal se princ.

„Ó, Jehovo!“ vykřikla Sára a padla na kolena.

Nyní již na různých místech troubily trubky na poplach.

„Poběžme!“ volal Tutmosis celý zoufalý. „Cožpak neslyšíš, že v táboře je poplach?“

Následník trůnu rychle sňal z krku řetěz a zavěsil jej na krk Sáře.

„Dej to otci,“ řekl, „kupuji tě od něho... Buď zdráva.“

Vášnivě ji políbil na ústa a ona mu objala nohy. Vytrhl se jí, odběhl několik kroků, opět se vrátil a znovu líbal její tvář i havraní vlasy, jako by neslyšel netrpělivé volání vojska.

„Ve jménu jeho svatosti faraona tě vyzývám, pojď už!“ vykřikl Tutmosis a uchopil prince za ruku.

Dali se do běhu za hlasem trubek. Ramses se chvíli potácel jako opilý a ohlížel se. Konečně vylezli na protější pahorek.

„A tento člověk,“ myslel si Tutmosis, „chce válčit s kněžími!“

KAPITOLA ČTVRTÁ

Následník trůnu a jeho druh běželi dobrou čtvrthodinu po skalnatém hřbetu návrší a stále blíže slyšeli trubky, jež rychleji a rychleji hlaholily na poplach. Konečně doběhli k místu, odkud bylo možné přehlédnout celé okolí.

Nalevo se táhla silnice, za níž bylo zřetelně vidět město Pi-Bailos a za ním stojící pluky následníka trůnu a ohromný oblak prachu, vznášející se nad odpůrcem, který útočil od východu.

Napravo se rozvírala široká úžlabina, kudy řecký pluk táhl válečné stroje. Nedaleko silnice ústila úžlabina do jiné, širší, jež sem vedla z hloubi pouště.

A na tomto místě se dělo něco nezvyklého. Řekové se stroji stáli nečinně nedaleko křižovatky obou úžlabin, a právě tam, kde úžlabiny ústily do sebe, mezi silnicí a následníkovým štábem, pochodovaly čtyři husté šiky jakéhosi cizího vojska jako čtyři hradby zježené jiskřícími kopími.

Nedbaje strmého svahu, seběhl princ tryskem k svému sboru, tam, kde stál ministr války, obklopený důstojníky.

„Co se děje?“ zvolal hrozivě. „Proč troubíte na poplach, místo abyste pochodovali?“

„Jsme odříznuti,“ řekl Herhor.

„Kdo? Kým?“

„Náš oddíl třemi pluky Nitagerovými, jež vyrazily z pouště.“

„Tam u silnice stojí tedy nepřítel?“

„Tam stojí sám nepřemožitelný Nitager.“

Zdálo se, že v té chvíli následník trůnu zešílel. Ústa se mu zkřivila, oči vylézaly z důlků. Vytasil meč, běžel k Řekům a vykřikl chraptivým hlasem:

„Za mnou na ty, kdo se nám postavili do cesty!“

„Žij věčně, erpatre!“ zvolal Patrokles a rovněž tasil meč. „Kupředu, Achillovi potomci!“ obrátil se ke svým vojákům. „Ukažme egyptským kravařům, že nás nikdo nesmí zastavit!“

Trubky zazněly k útoku. Čtyři krátké, ale vyrovnané řecké šiky se pohnuly kupředu, vznesl se oblak prachu a pokřik k poctě Ramsesovi.

V několika minutách stanuli před egyptskými pluky a – zaváhali.

„Kupředu!“ volal následník běžící s mečem v ruce.

Řekové sklonili kopí. V protějších řadách nastalo jakési hnutí, proletěl jimi jakýsi šumot – a jejich kopí se rovněž sklonila...

„Kdo jste, šílenci?“ ozval se mohutný hlas z protější strany.

„Následník trůnu!“ odpověděl Patrokles.

Chvíle ticha.

„Rozestupte se!“ ozval se týž mohutný hlas jako předtím.

Řady východní armády se zvolna rozevřely jako těžká dvojitá vrata a řecký sbor jimi prošel.

Tu se přiblížil k následníku trůnu šedovlasý bojovník se zlatou přilbou a zbrojí, hluboko se poklonil a řekl:

„Zvítězil jsi, erpatre. Jen veliký vůdce si tímto způsobem pomáhá z nesnází.“

„Ty jsi Nitager, nejudatnější z udatných!“ zvolal princ.

V této chvíli se k nim přiblížil ministr války, který slyšel jejich rozmluvu, a řekl trpce:

„A kdyby byl na vaší straně vůdce stejně umíněný jako erpatre, čím by manévry skončily?“

„Dej pokoj mladému vojevůdci!“ odpověděl Nitager. „Což ti nestačí, že ukázal lví spár, jak se sluší na dítě faraonovo?“

Tutmosis pochopil, kam rozmluva směřuje, a obrátil se k Nitagerovi:

„Kde ses tu vzal, důstojný vůdce, když tvé hlavní síly jsou před naší armádou?“

„Viděl jsem, jak liknavě postupuje sbor z Memfidy, zatímco následník shromažďuje pluky u Pi-Bailu. No, a chtěl jsem vás, panáčky, z legrace zajmout. K mému neštěstí se tu objevil následník a zkazil mi plány. Tak si počínej vždycky, Ramsesi, ovšem proti skutečným nepřá - telům.“

„A když narazí jako dnes na sílu třikrát větší?“ zeptal se Herhor.

„Odvážný rozum je víc než síla,“ řekl starý vůdce. „Slon je padesátkrát silnější než člověk, a přece mu podléhá a hyne jeho rukou.“

Herhor poslouchal mlčky.

Manévry byly uznány za skončené. Následník trůnu s ministrem a veliteli jel k vojsku u Pi-Bailu uvítat Nitagerovy veterány. Rozloučil se se svými pluky, rozkázal jim, aby šly na východ, a popřál jim úspěch.

Potom se v čele početné družiny vracel po silnici do Memfidy plné obyvatel země Gosen, kteří ve svátečních šatech a se zelenými haluzemi v rukou vítali vítěze. Tam, kde silnice zahýbala k poušti, byly davy již řídké, a když se přiblížili k místu, kde se následníkův štáb kvůli skarabeům dal úžlabinou, nebyl na silnici již nikdo.

Ramses kývl na Tutmosise, ukázal na lysý pahorek, a zašeptal:

„Půjdeš tam, k Sáře...“

„Rozumím.“

„A řekneš jejímu otci, že mu dávám statek u Memfidy.“

„Rozumím. Pozítří ji budeš mít.“

Po této výměně slov zůstal Tutmosis pozadu, připojil se k vojsku pochodujícímu za družinou a pak zmizel.

Takřka naproti úžlabině, do které ráno vjely válečné stroje, rostl několik kroků od silnice tamaryškový strom, nevysoký, ale starý. Na tomto místě se zastavila stráž, jedoucí před princovou družinou.

„Což znova potkáme skarabey?“ ptal se ministra se smíchem následník trůnu.

„Uvidíme,“ odvětil Herhor.

A uviděli: na útlém stromě visel nahý člověk.

„Co to znamená?“ zvolal vzrušeně následník.

Pobočníci doběhli ke stromu a přesvědčili se, že oběšencem je onen starý rolník, jemuž vojsko zasypalo průplav.

„Dobře udělal, že se oběsil!“ křičel mezi důstojníky Eunana. „Věřili byste, že se ten bídný otrok opovážil chytit za nohy jeho důstojnost ministra?“

Když to Ramses uslyšel, zastavil koně. Potom sesedl a přiblížil se k zlověstnému stromu. Rolník visel s hlavou vysunutou vpřed, ústa měl široce otevřená, dlaně obrácené k divákům a v očích hrůzu. Vypadal jako člověk, který chce něco říci, ale nemá již hlas.

„Nešťastník!“ vzdychl soucitně princ.

Když se vrátil k družině, dal si vyprávět rolníkův případ a pak dlouhou dobu jel mlčky. Před očima měl stále obraz sebevraha a srdce mu svíral pocit, že se tomuto otroku stala veliká křivda. Tak nezměrná křivda, že se nad ní musel zamyslet i on, syn a následník faraonů.

Bylo nesnesitelné vedro, prach vysoušel vodu a štípal do očí lidi i zvířata. Oddíl se zastavil ke krátkému odpočinku a Nitager právě končil rozmluvu s ministrem:

„Moji důstojníci,“ pravil Nitager, „nehledí pod nohy, nýbrž před sebe. A snad proto mě nepřítel nikdy nezaskočil.“

„Tím jsi mi, důstojnosti, připomněl, že bych měl splatit jisté dluhy,“ řekl poté Herhor a poručil, aby se shromáždili všichni přítomní důstojníci a vojáci.

„A teď,“ řekl ministr, „zavolejte Eunanu.“

Důstojník ověšený amulety se tu ocitl tak rychle, jako by byl na toto zavolání čekal. V jeho tváři byla patrná radost, stěží zadržovaná pokorou.

Když Herhor před sebou spatřil Eunanu, začal:

„Z vůle jeho svatosti hned po skončení manévrů přechází nejvyšší velení armády zase do mých rukou.“

Přítomní sklonili hlavy.

„Tohoto velení musím užít především k výkonu spravedlnosti...“

Důstojníci se po sobě začali ohlížet.

„Eunano,“ pokračoval ministr, „vím, že jsi byl vždycky jedním z nejpilnějších důstojníků...“

„Pravda mluví tvými ústy, důstojný pane,“ odvětil Eunana. „Jako palma čeká na rosu, čekám já na rozkazy svých představených. A když je nedostávám, jsem ztracený jako



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.