načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fantom vraždí za soumraku (18 detektivních povídek) - Jiří Houdek

Fantom vraždí za soumraku (18 detektivních povídek)

Elektronická kniha: Fantom vraždí za soumraku (18 detektivních povídek)
Autor: Jiří Houdek

- Pražská kriminálka řeší tři sebevraždy, které se až příliš podobají. Pokaždé zemře bohatý muž a vždy je v osudné místnosti zapnutý počítač připojený k internetu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Irgona
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 187
Rozměr: 18 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Irgona, 2013
ISBN: 978-80-878-5200-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha obsahuje osmnáct krátkých kriminálních povídek, zasazených vesměs do současného Česka. Prvních jedenáct příběhů, shrnutých pod oddíl s názvem Serpentýny osudu, se soustředí spíše na akční a napínavý děj. Druhá část s názvem Záhady pro Marka pak obsahuje mnohdy spletité detektivní případy, spojené postavou soukromého detektiva Marka Damma. Knížka detektivních povídek současného českého autora.

Popis nakladatele

Pražská kriminálka řeší tři sebevraždy, které se až příliš podobají. Pokaždé zemře bohatý muž a vždy je v osudné místnosti zapnutý počítač připojený k internetu. Existuje snad tajemný virus nebo záření z monitoru, které přivede uživatele k myšlenkám na smrt? Nebo je to jen bujná fantazie policejního vyšetřovatele Polanského a soukromého detektiva Marka Damma? Proč se vždy těsně před sebevraždou objeví po boku oběti mladá žena s dlouhými vlasy? Je snad přízrakem, který má za úkol zvěstovat neodvratný konec? Titulní povídka knihy Fantom vraždí za soumraku je plná otázek, záhad a znepokojivých tajemství.

Kromě novely Fantom vraždí za soumraku najdete v této knize ještě dalších sedmnáct napínavých krimi povídek. Jsou to příběhy, v nichž vládne napětí, záhadné zločiny a hrdinové se dostávají do nebezpečných situací. Sborník detektivek, které všechny napsal Jiří Houdek, je rozdělen do dvou částí. V první, s názvem Serpentýny osudu, si vychutnáte jedenáct povídek v žánru napínavého kriminálního thrilleru. Příběhy z druhé části, která má titul Záhady pro Marka, spojuje postava soukromého detektiva Marka Damma, jenž musí přijít na kloub řadě neobvyklých případů svých klientů.

O autorovi:

Jiří Houdek vystudoval filmovou scenáristiku. V České televizi byla podle jeho scénáře natočená inscenace Víc než stíny. V roce 2001 napsal divadelní hru, detektivku Princeznina pomsta. V roce 2005 vytvořil scénář k celovečernímu filmu Šedý, v němž také hraje významnou roli kriminální motiv.

Pro televizi Nova moderoval v letech 2004 až 2005 třicet reportáží o celebritách do pořadu Prásk! Od roku 2007 se s jeho detektivními povídkami můžete pravidelně setkávat v časopisech Jedním dechem a Stalo se!

Působí i jako překladatel, publikoval překlady z angličtiny a ruštiny, a to zejména pro časopisy Týdeník Televize a 100+1. Překládá především sci-fi povídky a také články o hollywoodských celebritách.

Sborník osmnácti detektivních povídek Fantom vraždí za soumraku je jeho druhá kniha.

((18 detektivních povídek))
Zařazeno v kategoriích
Jiří Houdek - další tituly autora:
Fantom vraždí za soumraku -- 18 detektivních povídek Fantom vraždí za soumraku
 (e-book)
Fantom vraždí za soumraku -- 18 detektivních povídek Fantom vraždí za soumraku
 (CD)
Concertos for Trumpet and Orchestra - CD Concertos for Trumpet and Orchestra - CD
 
K elektronické knize "Fantom vraždí za soumraku (18 detektivních povídek)" doporučujeme také:
 (e-book)
Všechno už tu bylo Všechno už tu bylo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Fantom vraždí za soumraku

Vydal Jiří Houdek – nakladatelství Irgona

v roce 2013

www.irgona.cz

© Jiří Houdek

ISBN 978-80-87852-02-6

Upozorňujeme, že tato kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek, ani žádná její libovolně dlouhá část nesmí být volně

šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována či kopírována jakýmkoli

způsobem. V případě dalšího šíření či kopírování neoprávněně zasáh

nete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona

a trestního zákoníku.


Jiří Houdek

FANTOM VRAŽDÍ

ZA SOUMRAKU

(18 detektivních povídek)

nakladatelství IRGONA


Obsah

ČÁST PRVNÍ / Serpentýny osudu

Pomstu v sobě máš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6

Bonnie a Clyde z Jižního města. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Smrt přichází na silvestra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Přelud v bílém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Intuice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Kudy kráčí zrada. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

Vražedné proroctví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

Návštěva z pekla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Láska, jaro, smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Noc nájemných vrahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Vášeň nezná slitování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

ČÁST DRUHÁ / Záhady pro Marka

Vražda, noc a krásná blondýna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

Ďábelský plán od přítele. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Klíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Krvavý poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Černý kůň. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Krotká dáma na útěku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Fantom vraždí za soumraku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164


ČÁST PRVNÍ / Serpentýny osudu


6

Pomstu v sobě máš No tohle! Zaskočí ji vlastní slzy! Kateřina se nestačí divit. Myslela si, že už nedokáže plakat. Od sedmi let, když se rozváděli její rodiče, jí slzy po tvářích netekly. A teď, v devatenácti, ji rozbrečí blbejch dvacet kilo vepřovýho!

* * *

„Makej do obchodu a kup vepřový maso! Dvacet kilo! Hni sebou! Jestli ti to nedošlo, budou se tu slavit narozeniny!“ Hlavní hospodyně Lívie řvala jak na lesy. Byl to její normální stav. Za tři měsíce práce pod Líviiným diktátorsko-uzurpátorským vedením si Kateřina na křik a invektivy všeho druhu začala zvykat. „Zavolej řidiče a švihej, at‘ jsi do půlnoci zpátky!“ slyšela za sebou Kateřina, když spěšně kráčela z obrovské kuchyně ke dveřím do rozkošné haly.

Teprve teď, když sedí vedle pánova osobního řidiče, vedle toho hezkého světlovlasého Romana, se Kateřina rozpláče naplno. V limuzíně se zatemněnými skly, v luxusním bouráku, který důstojně vyjíždí z vrat milionářského sídla, ji Lívie nemůže vidět!

Roman přijíždí k nejbližší křižovatce a zamračeně vrčí: „Kam teď? Do Prahy? Nebo někam jinam?“

Kateřina jen vzlykne: „Já nevím, třeba do pekla!“

„Dálnice do pekla je ucpaná. Moc hříšníků. Vybereme Prahu...“ zašeptá Roman a otočí pneumatiky za čtyřicet tisíc směrem ke stověžaté.

* * *

V nákupním centru měli naštěstí ještě otevřeno. Pravda, zoufalství se ke Kateřině vrátilo ihned poté, co zjistila, že vepřového je na regálu jen devět balíčků, po půl kile každý. Děs! Co teď? Najít ve 22:10 v Kauflandu vedoucího oddělení masa a uzenin je krajně složitý úkol. Ale přesvědčit ho, že by měl naporcovat, zabalit a prodat dvacet kilo vepřového úplně neznámé holce, jejíž jedinou předností je souměrná postava a hezká tvář, to zabralo víc jak půlhodinu naprosto přesvědčivé argumentace, za kterou by se nestyděl ani předseda Valného shromáždění OSN.

Když se ve 23:48 vypotácela z limuzíny a vkročila do kuchyně s obří flákotou masa zabalenou do celofánu a ještě do jednoho celofánu, Lívie si ji změřila pohledem plným pohrdání a znechuceným tónem pronesla: „Odnes to do budky – bodyguardům...“ a teprve když se Kateřina přikovaná údivem k podlaze nebyla schopna ani pohnout, Lívie ještě suše dodala: „Změna plánu. Pánovy narozeniny se nebudou slavit tady, ale ve Španělsku. Odlétáme zítra, v šest ráno. Messenger přivezl před chvílí letenky. Koukej umýt nádobí od večeře. A hned. Jinak si mě nepřej!“

Dívka utíká do malého domku pro strážné a bodyguardy, potom zpátky do kuchyně, rychle umýt nádobí, pak do svého miniaturního pokoje, sbalit pár nejnutnějších věcí, – „jak dlouho tam vlastně budeme, v tom Španělsku?“ – napadá ji, když si lehá pod deku, aby si alespoň na tři hodiny zdřímla...

* * *

V letadle směr Barcelona dívka neklidně přemýšlí o životě. Lívie naštěstí nasupeně sedí v business classu, Kateřina má v turistické třídě vzácné dvě hodiny klidu, a to i přesto, že se tísní mezi tlustou snědou babou pocházející patrně z Maroka a divným katalánským managerem, co si pořád něco polohlasem mumlá pro sebe. Ne, spát se tu pořádně nedá. A tak se hlavou honí různé myšlenky na právě uplynulé dny a hodiny a minuty...

Její zaměstnavatel a domácí pán v jednom má jméno, které zná celá republika. Ivan Traman. Majitel prosperující cestovní kanceláře a několika továren na výrobu kosmetiky. Nestoudně bohatý, s krásnou, o sedm let mladší manželkou, údajně třetí nejbohatší muž ve státě. A právě se chystá oslavit své čtyřicátiny. V jeho luxusní vile se přípravy rozjely naplno už před dvěma týdny. Do nádherného domu se zahradou měly přijít celebrity všech druhů, kategorií a vah: herci, zpěváci, moderátoři, missky, pár sportovců ověnčených medailemi z olympiád. Suma sumárum – čtyřiadvacet nejslavnějších mužů a žen ze všech zákoutí šoubyznysu. Jenže včera večer, právě ve chvíli, kdy Kateřina odjížděla shánět maso, zavolala do vily policie. Mají prý od informátorů čerstvou hlášku, že při oslavách narozenin se někdo pokusí Tramana zabít. Po vzrušené diskusi s odborníky z kriminálky uslyšel magnát od české policie vychytralou radu: „Nejlepší by bylo odjet! Nahonem, okamžitě, na místo, které je daleko od Prahy, nejlíp v zahraničí. Pozvěte si hostů kolik chcete, ale ne k sobě domů!“ zněla výzva kriminalistů.

* * *

„No nazdar!“ říká si Kateřina už potřetí a rozhlíží se po stěnách luxusní vily Rosamar, nacházející se 30 kilometrů severně od Barcelony. Přiletěly s Lívií záměrně o den dřív, aby všechno v klidu stihly připravit k oslavám Tramanových narozenin. Oslavenec, jeho krásná manželka Natálie a šílená smečka VIP hostů dorazí zítra dopoledním letadlem. Pobyt pro ně začne exkluzívním obědem a večer poteče šampaňské proudem. V noci prý bude i ohňostroj...

„Bože, ta vila je krásná!“ Křišťálové lustry, mosazné kliky u dveří, pozlacený rám zrcadla v koupelně... a je přesně taková, jakou si ji přáli mít policisté. Ze strany silnice palmový háj, vysoká železná ohrada, kamerový systém... Z opačné strany, od moře, Rosamar chrání sotva metr vysoká kamenná zídka. Ano, je nízká, jenže vyšší tenhle miniaturní val opravdu být nemusí, vždyť pod ním už jsou jen skály, pár ostrých kamenů a mořské vlny divoce narážející do břehu pod srázem.

Kateřinu vyrušil Líviin křik: „Kde jsi!? Dělej! Dej se do práce!“ Dívka si uvědomila, že tahle skoro čtyřicetiletá šeredka ji vlastně za celé tři měsíce ještě neoslovila jménem...

* * *

Následující den odpoledne to vypuklo! Čtyřiadvacet „vipáků“ plus Traman se ženou přiletěli poledním letadlem. Vtrhly do domu jako kobylky. Přípitky, smích, zdvořilostní polibky, strojené úsměvy... Kateřina pobíhala jak šílená, Lívie na ni jen pořvávala: „Vezmi koště a zameť terasu... odnes do haly mísu s ovocem... přines víno... otevři láhev koňaku!...“. Dívka si přesto připadala, jako když surfuje po televizních kanálech o silvestrovské noci. Na terase pokuřoval známý tlustý bavič, mluvil s někým mobilem a tvářil se tragicky, v hale se věhlasný moderátor dohadoval s předsedou parlamentu, jestli si má koupit ferrari nebo chevroleta.

Samotná oslava se rozjela ještě před setměním, vipáci se ládovali, jako by dva roky pobývali v uprchlickém táboře v Somálsku. Kateřina sotva stíhala měnit ušpiněné ubrusy a nosit na bufetový stůl další a další dobroty, které s nevídanou rychlostí mizely. A také nesměla zapomenout, že až se přiblíží půlnoc, začne honosný desetiminutový ohňostroj. Musí totiž dbát na to, aby právě v tuhle chvíli měl každý z hostů v ruce sklenku s ideálně vychlazeným šampaňským. Bude-li komukoli sklenička šampusu chybět, tak to dívka od Lívie pořádně schytá.

* * *

„Prásk! Bum! Ssssss...“ ohňostroj skončil a Kateřina začíná být čím dál tím více unavená. Chce se osvěžit chladivým mořským vzduchem, a proto odváží na pojízdném vozíku další várku koktejlů na terasu. Tam zaslechne, jak jeden z olympijských vítězů přiopile oznamuje známé muzikálové zpěvačce, že „není nic krásnějšího, než květnová noc u Středozemního moře“. Když potom hokejistovi, jenž právě slaví nebývalé úspěchy v NHL, Kateřina nese již sedmou piňa coladu až přímo k zídce nad mořským skalnatým břehem, náhodně zaslechnutá slova musí sama pro sebe potvrdit. Není nic lahodnějšího, než květnová noc u Středozemního moře...

Ve tři v noci jsou namol už úplně všichni. Známý bavič v jednu chvíli vytřeští oči a hlasitě se upšoukne. Hned poté se odpotácí na záchod s omluvným úsměvem na tváři. Předseda poslanecké sněmovny nepokrytě svádí vítězku poslední SuperStar a je mu zjevně jedno, že věkový rozdíl mezi ním a začínající zpěvačkou činí minimálně nějakých třicet let. Hokejista z NHL zvrací pod vysokou palmou hned u bazénu a kňouravým hláskem kastráta volá nějakou Henriettu. Kromě Kateřiny ho však nikdo nemůže slyšet, protože většina hostů se potácivě přesunula do jídelny, kde se muzikálová zpěvačka zrovna svlékla do naha a v Evině rouše tančí cosi jako foxtrot mezi špinavými talíři na jednom ze stolů.

Lívie to zahlédne a lusknutím prstů k sobě přivolá Kateřinu. Následuje velitelské kývnutí bradou směrem k obnažené tanečnici. „Diskrétně ukliď to nádobí do kuchyně, ať to nerozdupe. Pak si můžeš jít lehnout. Nařiď si ale na mobilu budíka! V devět už musí bejt hotový kafe a čaj a každýmu, kdo bude vzhůru, uděláš snídani!“ poroučí svým skřehotavým hlasem Lívie.

„Spát, spát, spát...“ opakuje si se zoufalou radostí Kateřina, když unaveně klopýtá se špinavým nádobím do kuchyně. Za deset minut už usíná v miniaturním „pokoji pro nižší personál“, jak vtipně oznamuje španělský nápis na úzkých dveřích.

* * *

„ÁÁÁÁ! Pomóc!“ ječivý hlas se zařezává do uší. Kateřina nejdřív neví, jestli to není sen... Ne, není... Slyší ten jekot pootevřeným okénkem znova. „Když chlastaj, nevědí, kdy přestat,“ pomyslí si dřímotou omámená dívka. Jenže jekot nepřestává. Potom Kateřina slyší z dálky větu: „Proboha – vždyť je mrtvej!!!“

* * *

Mrtvé tělo Ivana Tramana objevila vítězka SuperStar a předseda poslanecké sněmovny. Oba byli opilí a snad právě proto se rozhodli, že přelezou nízkou zídku, sešplhají po pár kamenech a sednou si na jeden z výčnělků skály, na níž celá vila Rosamar stála, a budou pozorovat, jak nad mořem vychází slunce. Předseda si od jednoho ze strážných stojících u vchodu půjčil baterku, vzal SuperStar za něžnou devatenáctiletou ručku a celý roztoužený pomyšlením na eventuální sex s puberťačkou začal spolu s dívenkou sestupovat zhruba do dvou třetin skály. Tam už měli vyhlédnutou plošinku, na které se chtěli posadit... Když ale na plošinu konečně sestoupili, pokusil se předseda SuperStar políbit, ta udělala malý upejpavý krůček dozadu, aby to hned zezačátku nevypadalo, že je nějaká lehká holka, když v tom nečekaně o něco měkkého zakopla. Překvapeně se ohlédla, předseda na „to něco“ posvítil baterkou a v kuželu světla náhle uviděli obrovskou louži krve a mrtvolu Ivana Tramana, kterému z hrudi trčela rukojeť kuchyňského nože na porcování masa. Dívka začala řvát hrůzou. Předseda poslanecké sněmovny jen stál, potil se a nebyl schopen ze sebe vydat ani zvuk. Naprosto ztuhnul.

* * *

Španělská policie si dala na čas. Křik „SuperStarky“ všechny probudil ve čtvrt na šest ráno. Auto s nápisem Polícia Local zabrzdilo před vchodem do vily až v devět. Přivezli ale s sebou i tlumočníka z konzulátu. Anglicky uměli barcelonští policisté jen trochu a z Čechů ovládal španělštinu pouze mrtvý Ivan Traman.

Policisté po krátkém ohledání mrtvoly i místa činu konstatovali to, co beztak věděli už všichni přítomní. Ivana Tramana někdo zabil. Jediným, silným, přesně vedeným úderem do srdce. Potom ho vrah dotáhl k nízké zídce a bezvládné tělo přehodil přes hrazení dolů. Zlosyn původně asi chtěl, aby tělo zmizelo v moři. Je možné, že špatně odhadl místo, odkud má mrtvého hodit dolů, nebo neměl tolik síly, aby mohl bezvládné tělo odhodit dál od skály. Vždyť Traman vážil kolem osmdesáti kil. Krátce a jednoduše – mrtvola se v průběhu pádu zachytila na malé skalní plošině, kterou si ještě za světla, v odpoledních hodinách předchozího dne, rafinovaně vyhlédl pro svou eventuální milostnou avantýru předseda Poslanecké sněmovny.

Policejní lékař po ohledání těla zjistil, že rána do srdce byla smrtelná a že exitus nastal nejspíše mezi čtvrtou a půl pátou ranní. Svědci tohoto zločinu se – pochopitelně – žádní nenašli. Podezřelí byli všichni, kdo ve vile tu noc pobývali. Záznamy z bezpečnostních kamer ukázaly, že hlavním vchodem se do Rosamar nikdo nevplížil a ze strany moře to prostě nešlo, protože doplavat ke skálám, aniž by silné vlny tohoto vetřelce nevrhly na ostré a kluzké kameny, bylo zhola nemožné. Přijet tam člunem také nešlo, protože ten, aby vůbec zůstal celý, by musel kotvit pětadvacet metrů od skály, na níž vila stála. Takže možný vetřelec by zase musel do vody...

Okruh podezřelých se tudíž velice rychle omezil na čtyřiadvacet „vipáků“, Tramanovu krásnou ženu Natálii, pomocnici Kateřinu, zlou hlavní hospodyni Lívii, dva katalánské kuchaře a jednoho místního barmana, kteří však odjeli barmanovým autem ve tři čtvrtě na čtyři ráno do Barcelony.

Většina „vipáků“ okamžitě nažhavila mobily a žádali své právníky, aby sem za nimi ihned přijeli. Policie totiž požadovala, aby nejbližších 48 hodin nikdo z obyvatel pronajaté vily neopustil území španělského království.

Pokorně a zkroušeně chodily celebrity do jedné z místností ve vile k výslechům. Brzy se ale ukázalo, že nikdo nic neviděl, všichni byli opilí, spali nebo se zabývali sexem. O zločinu se každý z nich dozvěděl až kvůli křiku holky ze SuperStar. Na terase také mnoho stop nebylo. Policie tápala. Korunu všemu nasadila vdova po Tramanovi, když dala do českých novin a na internetové stránky inzerát, že vyplatí 50 tisíc euro tomu, kdo jí oznámí informaci, která povede přímo k odhalení vraha jejího muže. Slušná částka, kvůli které už stojí za to namáhat chvilku paměť. Ale neozval se nikdo.

* * *

Uplynuly necelé dva dny. Kateřina sedí ve své komůrce, dívá se z okna na moře, vzpomíná na osudnou oslavu Tramanových narozenin a pořád jí něco nesedí. Někde hluboko v podvědomí cítí, že něco nebylo tak, jak to obvykle bývalo. „Ach jo, 50 tisíc euro, ty by se hodily! Vždycky jsem chtěla na vysokou, na právnickou fakultu. Měla bych zajištěná léta studií a ještě by mi dost peněz zbylo! Vždyť to je skoro 900 tisíc korun! Hmm... Jen si tak vzpomenout, co mi tu neštimuje...“ V tu chvíli Kateřinu cosi napadlo. „Honem do haly, tam je počítač s připojením na internet.“ Kateřina spěchá, úplně zapomíná na zářivé odpolední slunce, na šumění palem u bazénu. Monitor se rozzářil a dívka se vrhá do hledání. Vlastně ani prozatím přesně neví čeho...

* * *

Před patnácti lety byla Eva tou nejšťastnější dívkou pod středoevropským sluncem. Připravovala se ke svatbě a strašně se jí tahle činnost zamlouvala. Nádhera – vybírat si šaty, obrážet módní obchody s luxusními oděvními doplňky, kupovat si ženské časopisy a studovat v nich současnou módu... a hlavně – testovat se svým budoucím manželem Michalem nejrůznější pražské restaurace a zvažovat, kterou z nich oni dva poctí privilegiem, že si u nich rezervují prostory pro svatební hostinu. Číšníci i číšnice je v průběhu tohoto lákavého testování většinou horlivě obskakovali. Jak by ne, vždyť často viděli, že k nim Eva s Michalem přijeli povečeřet v nablýskané limuzíně značky mercedes a že Michal má na ruce hodinky minimálně za 40 tisíc!

Michal byl totiž výjimečně dobrá partie. Díky svému taťkovi měl spoustu peněz, k tomu navíc hodně užitečných kontaktů ve světě velkého byznysu a - byť byl o šest let starší než Eva – vypadal naprosto skvěle!

„Máš ty ale kliku!“ říkaly napůl udiveně a napůl závistivě Eviny kamarádky a jednohlasně schvalovaly blížící se vdavky. Jediným člověkem z Evina okolí, komu se tento ženich nezamlouval, byl dívčin otec. Několikrát jí s výrazem obrozeneckého učitele káravě připomínal: „Uvědom si, že peníze nejsou všechno. Dřív jsi chodila s Ivanem. Ten by se k tobě hodil víc. Vím, není kdovíjak bohatej, ale je to pracant, studuje, přivydělává si, snaží se prosadit. Působí v chemii a v kosmetice, v oboru, kterej má budoucnost. Michalovi spadly jeho prachy do klína. Má otce, kterej byl před listopadem vysokým úředníkem na ÚV KSČ. Kdo ví, jak ten jeho papínek přišel k penězům!“

To ale byla věc, která Evu nezajímala. Ivana prostě pustila k vodě a nechtěla o něm už od nikoho slyšet ani slovo. Možná i proto, že když se rozcházeli, tak se Ivan nepředstavitelně vztekal. Dokonce na ní křičel něco v tom smyslu, že bude litovat. Ubožák! Ať jde k šípku tenhle Ivan se svým zrezivělým žigulákem! Michal má mercedes, dvoupatrový byt 5 + 1 v centru Prahy, v Pařížské ulici, a k tomu rodinný dům s velkou zahradou v Karlových Varech, pár kroků od kolonády! To Ivan bydlí v podnájmu! Hrůza! Po té jejich hádce se milej Ivánek naštěstí už neozval. Asi pochopil, že má nadobro zmizet z Evina života.

* * *

Dlouho očekávané datum Eviny svatby se kvapem blížilo. Restaurace i svatební šaty už jsou vybrané. Na den svatby se Eva objednala k nejlepšímu kadeřníkovi. Na sedm ráno. To krásně stihne. Do půl desáté bude u kadeřníka, potom rychle domů, nalíčit se, převléci se a v jedenáct pojede s rodiči na radnici, kde všichni musejí být těsně před dvanáctou, protože v pravé poledne se Eva před oddávajícím podepíše a začnou nejšťastnější chvíle jejího života. Zahájí jiný, bohatší život, s novým příjmením.

* * *

V rozhodující den se probudila brzy, vypila rychle silnou kávu, oblékla se a spěchá do kadeřnictví. Dneska musí všechno klapat, nic se nesmí opozdit, zpožděná svatba nenosí štěstí. Hodí si přes halenku lehký svetřík a vybíhá z domu, honem přes park, potom za roh... když tu najednou v parku zpoza keře vykročí Ivan, zahradí jí cestu a – chrstne jí do obličeje nějakou tekutinu!! NE!! Strašně to pálí! „Pomóc!!“ Eva křičí, kleká si na chodník, nemůže to bolestí vydržet „Lidi! Kde je kdo?! Pomozte mi!“

* * *

Večerník Praha, 3. 6.1992 Obětí brutálního útoku doposud nezjištěného násilníka se včera v  ranních hodinách stala čtyřiadvacetiletá Eva R. V parku v centru Prahy ji přepadl neznámý útočník, který jí stříkl do obličeje nezjištěnou tekutinu, patrně kyselinu. Eva R. má silně popálenou většinu tváře. Vzhledem k tomu, že zrovna v tento den měla postižená mít svatbu, bylo nutné obřad odložit. Žena je nyní v nemocnici a tvrdí, že viníkem je její bývalý milenec. Policie však zjistila, že se tento muž nacházel 150 kilometrů daleko od místa činu, v Českých Budějovicích, kde ho v tu dobu vidělo šest svědků...

* * *

„Bzzz...“ Tiskárna připojená k počítači vydává i ve Španělsku úplně stejné vrčení jako v Praze. Kateřina konečně našla, co potřebovala. Nebude vůbec od věci pár stránek si vytisknout. Úspěšnost hledání byla skoro stoprocentní. Až se jí z toho zrychlil puls...

* * *

Lívie seděla na terase v proutěném křesle a pochutnávala si na čokoládové pěně, kterou připravil jeden z barcelonských kuchařů. Vyhřívala se jako zmije v příjemně teplých paprscích odpoledního slunce. Její oči byly chladné a zlé.

„Hezké odpoledne,“ snažila se Kateřina veselým hlasem zahájit konverzaci. Lívie zvedla tvář, v níž se nepohnul ani sval a studeným hlasem jen poručila: „Padej do kuchyně. Tady nemáš co pohledávat.“

Kateřina se zasmála, uvelebila se v proutěném křesílku hned vedle Lívie, a rozverně se ušklíbla: „Co bych se hnala do kuchyně. Radši si tu s vámi posedím, budeme si povídat...“

„Cože?!“ vytřeštila oči hlavní hospodyně. „Co si to dovoluješ?!!“

„Je dobrá ta pěna?“ bavila se dál Kateřina.

„Není pro tebe! A koukej vypadnout!“

„Ale no tak. Co to říkáte? Netušíte, jak jste mi blízká, poté, co jsem se o vás všechno dozvěděla, paní, nebo vlastně pořád ještě slečno Evo Rebc o v á ...“

„Zopakuj to!“ zavelela Lívie.

„Leccos mi došlo, v něčem pomoh‘ internet... Nejste žádná Lívie, ale Eva Rebcová a Ivana Tramana, našeho šéfa, jste zavraždila vy. Za to, že vám kdysi dávno zničil život, že vám chrstnul do obličeje kyselinu. Nechal vás bohatý ženich, musela jste podstoupit celou řadu plastických operací... A já si říkala, jak to máte natrénovaný – chladný hlas, v obličeji se vám nepohne ani sval. Nemůže se pohnout, po všech těch operacích. Změnila jste vizáž, změnila jste si i jméno a doklady. Byla to makačka, co? Zavraždit dávného nepřítele právě v den jeho čtyřicátin – krásně mystický, ďábels k ý ...“

Poprvé v životě viděla Kateřina Lívii, či spíše Evu Rebcovou, naprosto mimo sebe.

„Co chceš?“ zašeptala po chvíli hlavní hospodyně, ale v jejím hlase nebyla už zloba, ale jen náznak zoufalství.

„Co by – šedesát litrů eur. Když půjdu teď za Natálií a prásknu tě, dostanu za deset minut padesát tisíc. Takže těch deset tisíc navíc – to je cena za mojí diskrétnost.“

„Tolik nemám,“ hlesla vražedkyně.

„Aha, tak to bude problém... Nejspíš půjdu za Natálií...“

„Jak jsi na tohle všechno vůbec přišla?“ zeptala se přiškrceným hlasem Lívie alias Eva Rebcová.

„Jak? Pořád mi na průběhu té osudné noci, kdy Tramana někdo zabil, něco nesedělo, a nevěděla jsem co. Až najednou, před pár hodinami mi to došlo. Když jsi mě poslala spát, byla jsem tak unavená, že jsem se tomu tvému příkazu nedokázala ani divit. Dělám pod tvým velením už tři měsíce, ale nikdy se mi ještě nestalo, že když jsi mě viděla unavenou, zničenou, vyřízenou, že bys mi nějak vyšla vstříc. Naopak – vždycky jsi mi v takových chvílích ještě ublížila. Když jsem si vzpomněla na průběh té noci, došlo mi, že poslat mě spát, to přece vůbec není tvůj styl. A potom – stejně jako každého tady, i mě vyslýchala policie. Jenže těsně přede mnou tam s policisty seděl ten známý bavič, ten, co moderuje ty nablblý soutěže na Primě. Byly trochu pootevřený dveře, tak jsem slyšela, co říká. Protože je tlustej, tak vydrží hodně pít. Možná i proto si zapamatoval, že kolem půl čtvrtý jsi ty sama roznášela všem hostům absinth! Nedokážu si představit, Lívie, teda vlastně – Evo, že bys mě poslala spát a sama potom roznášela pití! Leda bys měla něco za lubem. Všichni se napili absinthu a ty sis dobře vypočítala, že tohle silné pití v kombinaci se všemi těmi tequilami, šampaňským a nejrůznějšími koktejly většinu hostů na tři hodinky dokonale uspí. V tu chvíli mi došlo, že tys tohle potřebovala. Abys neměla svědky. A potom jsi šla do kuchyně pro nůž, vrátila ses na terasu a probodla jsi opilého Tramana, který se na nějakém křesílku tady na terase propadal do polodřímoty. Potom jsi ho nadzvedla a přehodila přes zídku. Jen jsi neměla dost síly, abys skoro osmdesátikilovýho chlapa odhodila daleko od skály. A tak se ti místo do vln skutálel jen na plošinu, kde si předseda parlamentu potom, o hodinu později, chtěl užít s vítězkou SuperStar. Jenže chudák holka zakopla o mrtvolu. Tys jí vlastně zkazila večer! „

Lívie – Eva seděla schoulená v proutěném křesle. Čokoládová pěna odpočívala v misce nedojedená...

„Jenže pořád mi nešla do hlavy jedna věc – proč bys měla vraždit Tramana zrovna ty?“ pokračovala Kateřina. „Chyběl mi motiv. A tak jsem se vrhla na internet. Hledala jsem všechna málo známá fakta z Tramanova života. A ejhle – v létě roku 1992 tam bylo podezření ze spáchání zločinu. Nějaká holka, co zrovna chystala svatbu, odskákala útok jakéhosi maniaka. A ta holka – jménem Eva Rebcová – si ne a ne dát říct: pořád opakovala, že na ni zaútočil tehdy ještě neznámý Traman. Zvláštní... A Traman měl alibi. Dokonalé alibi. Možná až příliš dokonalé. Koho z nás vidí ve všední den v sedm ráno šest lidí, kteří bez váhání potvrdí, že potkali zrovna jeho? Potom jsem na webu našla fotografii z novin. Nejste si moc podobné. Lívie a Eva Rebcová se vizáží liší, hmmm... proměna se povedla. Byla tam ale jedna fotka, kde ležíš na ARO, máš zavázaný obličej a tvoje pravá ruka spočívá na bílém povlečení. Na prsteníku ruky oné Evy Rebcové je hnědé mateřské znaménko, má úplně stejnou velikost a tvar, jako máš ty. Jen se podívej!“ A Kateřina vytáhla z kancelářských desek vytištěnou stránku z internetu, na níž byla přesně ta fotografie Evy Rebcové, o níž právě mluvila. Lívie – Eva se honem snažila skrýt kamsi do rukávu svou pravou ruku i s prsteníkem, který měl na sobě mateřské znaménko.

„Šedesát papírů v eurech prostě nemám. Můžu si půjčit, ale... nevím, kdy je seženu. Co se chystáš udělat?“ zeptala se Eva Rebcová.

„Nenávidím tě. Zatím tě ale neprásknu. Pokud mi slíbíš, že do tří měsíců seženeš ty prachy. A do tý doby si vyměníme role. Padej teď do kuchyně, přines mi kafe a čokoládovou pěnu. Potom se tam vrátíš a vycídíš všechno nádobí. Za dvě hodiny začneš prostírat stoly k večeři. Pamatuj si – jednou jedinkrát na mě ještě zvýšíš hlas a bude s tebou ámen! A nepokoušej se mě otrávit nebo nějak jinak zbavit. Ve velice šikovně vybraném místě je tady, ve vile, schovaný papír, kde je vysvětleno česky a anglicky všechno to, co jsem ti právě řekla. Navíc – své nejlepší kamarádce jsem napsala mail, kde jí, co se tebe týče, úplně všechno podrobně popisuju. A ta přítelkyně studuje na posledním járu právnický fakulty, a to opravdový právnický fakulty, žádná Plzeň! Takže mám takový dojem, že kdybych zemřela za podivných okolností nebo nějak příliš náhle, asi bys běhala volná po světě možná tak den, maximálně dva...“

Eva Rebcová se tiše zvedla a rychlým a poslušným krokem odkráčela do kuchyně pro čokoládovou pěnu a espresso s mlékem.

Kateřina se pohodlně natáhla do proutěného křesílka a řekla si, že si bude muset dojet do Barcelony pro sluneční brýle. Zítra dopoledne se hodlá na terase opalovat... Bonnie a Clyde z Jižního města Patrik Byla neskutečně krásná! Měla štíhlé, pružné a současně křehké tělo, úzké džíny, husté dlouhé vlasy. Spěchala. Díval jsem se za ní jako u vytržení. Ale jen pár vteřin. Potom jsem vystartoval. Musel jsem ji oslovit, zdržet, zaujmout nějakým vtipem. Jinak uteče a už ji v životě nikdy nespatřím. Přidal jsem do kroku. Právě se stmívalo a v téhle části Prahy, na sídlišti Jižní Město, může náhle zmizet ve vchodu do jakéhokoli paneláku, zaklapnou se dveře a... bude navždy pryč.

Hbitě kráčela přes velké parkoviště, když jsem zahlédl, jak z jednoho ze stojících aut vystoupili masivní stíny dvou hromotluků. Jenže tihle hoši zjevně neměli touhu obluzovat ji vtipným rozhovorem – jeden jí rychle zastoupil cestu, druhý se na ní bleskově vrhnul zezadu a zkroutil jí obě ruce za záda. Nestačila ani vykřiknout, jen slabě zasténala a usilovně se snažila vymanit.

Neváhal jsem. Přiběhl jsem k nim zezadu, skočil jsem na hajzla, co jí kroutil ruce a kolenem jsem ho kopnul do ledvin. Pootočil se. Malinko zavrávoral. Vrhnul na mě pohled plný údivu a zloby. Na to jsem čekal a zbabělec dostal ode mě kopanec do rozkroku. Zařval a pustil dívku. Další můj úder směřoval na bídákovu čelist. Hlava mu odskočila dozadu jako gumová, zachroptěl a se zkrvaveným nosem upadl na asfalt.

Chtěl jsem se vrhnout i na jeho komplice, ale bylo pozdě. Druhej sviňák udělal tři kroky vzad a v jeho ruce se objevil revolver. Stál jsem tam jako blb. Díra v čele – to je i za takhle hezkou panenku sakramentsky přemrštěná cena! Modlím se, aby obyvatelé okolních paneláků zavolali policii. Vždyť nás přece musejí vidět! Náhle z revolveru vyšlehl výstřel. Nějak jsem vytušil, že se hovňous chystá zmáčknout spoušť – skrčil jsem se a kulka prosvištěla pár cenťáků nade mnou. Sviňák znova zacílil... A vtom za mnou zahřměl výstřel a násilníkovi se hlava rozpadla na dva kusy, krev vystříkla kolem a jeho tělo upadlo jako podťatý. Ta hezká holka stála kousek za mnou – u nohou se jí válela kabelka a v ruce držela pistoli. Oči měla vytřeštěný, zuby jí drkotaly, ruce se jí klepaly. V oknech nejbližšího paneláku se náhle začala rozsvěcovat světla...

„Padáme...,“ zašeptal jsem, čapnul jsem ji za ruku a dali jsme se do klusu.

„Kam mě táhneš?“ zajíkala se.

„Jen tady kousek. Mám tam auto. A schovej konečně tu pistoli!!“

Naskočili jsme do mýho renaulta, dupnul jsem na plyn, a co nejrychleji jsem projel první čtyři ulice. Potom jsem zpomalil na předpisovou padesátku a zařadil se do hustého proudu vozidel na Opatově.

Holka na sedadle vedle mě se dlouhou dobu ani nepohnula, jen zírala vyděšeně před sebe. V rukách křečovitě svírala kabelku, v níž měla zbraň.

„Kam to jedeme?“ zeptala se nakonec.

„Ke mně.“

U okraje chodníku nedaleko metra Opatov stáli tři policajti a zastavovali auta.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se hlavně proto, aby dopraváci neviděli její naprosto tumpachovej výraz.

Nadechla se a řekla: „Vika.“

Jeden z poldů mi naznačil ať pokračuju v jízdě. Spadnul mi kámen ze srdce.

„Čím se živíš?“

„Jsem vizážistka... to je taková maskérka pro celebrity,“ řekla tiše.

„Jmenuju se Patrik,“ dokončil jsem seznamovací ceremoniál.

Když jsme dorazili ke mně, Vika ihned pozorně prošla celým bytem, nahlédla do koupelny, do kuchyně, na záchod, do ložnice. Teprve když zjistila, že v malém 2+1 není nikdo ukrytý, odkopla z nohou střevíce a unaveně usedla do sedačky v obýváku... Vika Probudila jsem se a hned mi docvaklo, že včerejší den byl příšernej. Nejhroznější v mým dosavadním životě. Vlastně to začalo už před třemi dny na tajných nočních automobilových závodech, pětatřicet kiláků za Prahou. Schází se tam borci, kteří si chtěj‘ pořádně zajezdit, aniž by se museli bát policie. Široká asfaltka vedoucí do starýho lomu a pár lesních cest klikatících se kolem – skvělá možnost, jak uprostřed noci změřit svoje schopnosti za volantem. Teda – pokud přežijete. Projela jsem trasu jednou, potom podruhý. Kluci čuměli, vyhrála jsem oba závody. A to ve svý sedm let starý oktávce! Potom mi řekli, že by chtěl se mnou změřit síly jeden chlapík, kterej mě tam viděl. Řekli mi, jak zhruba vypadá. Objela jsem to podivný seřadiště nedaleko lomu dvakrát a pak jsem ho našla. Stál stranou. Napadlo mě, že ho vystraším. Rozjela jsem oktávku a zabrzdila jsem deset cenťáků od jeho naleštěnejch polobotek. Ani se nepohnul. „Nebudeme závodit,“ řekl tiše. „Jen se projedeme. Ale mým fárem.“ Za ním stála mašina snů – BMW X6, nejnovější model! Držela jsem v ruce volant super sporťáka. Chlápek, kterej se docela podobal herci De Nirovi, seděl vedle mě a jen mě pobízel – „no tak, jeď rychlejc, ještě rychlejc! Nakopni tu káru!“ Kmeny stromů se zběsile míhaly kolem nás, zatáčky jsem brala smykem. Potom mi De Niro řekl, že mě nechá slušně přivydělat jednou jedinou jízdou. Prej za dva dny... Povídali, že mu hráli, pomyslela jsem si.

Jenže on se opravdu ozval. Sešli jsme se v centru Prahy a hned, jak mě uviděl, dal mi klíčky od X6. Sed‘ si zase na sedadlo spolujezdce a kroužili jsme pomalu historickým centrem, všemi těmi úzkými uličkami, a to asi hodinu a půl. Potom mi poručil, abychom jeli na Bílou Horu, do vilový čtvrti. U Břevnovského kláštera jsem musela přibrzdit a na zadní sedadlo rychle nastoupili tři obrovský chlapi. Táhli s sebou černou sportovní tašku. Sotva jsem se zase rozjela, vyndali z ní dva kalašnikovy a tři pistole. Jednu pistoli si vzal De Niro a poručil mi, abych na konečné tramvají odbočila na Bílou Horu, do vilové čtvrti. Zastavila jsem na jeho povel před dvoupatrovou vilou v ulici Nad Višňovkou. Je to tam úplná výspa. Na jedný straně jen vily utopený v hustě zarostlých zahradách, na druhý straně ulice jen pole a mohyla obětem bitvy. Ideální místo k přepadení.

Dva hromotluci a De Niro si natáhli na tváře masky, vzali si pistole a kalašnikovy a vtrhli do vily tím, že vykopli vchodové dveře. Třetí gangster seděl přímo za mnou na zadním sedadle.

Najednou se rychle za sebou ozvaly z domu hlasité a krátké dávky z kulometu. Potom ještě asi pět samostatných výstřelů.

„Kristepane! Co se děje?“ vyjekla jsem vyděšeně. Třetí gorila, co teď seděla v autě za mnou, okamžitě vytáhla pistoli. Na zátylku jsem ucítila chladný dotek kovu. Chlap procedil skrz zuby: „Drž hubu a připrav se k odjezdu, ty děvko!“ Odporně mu smrdělo z pusy.

Hned nato se dokořán rozletěly pootevřené vchodové dveře do vily. Na prahu se objevil De Niro a v ruce držel blejskavej kovovej kufřík. V těsným závěsu za ním jeden z chlapů, ověšenej dvěma kalašnikovy, táhl svýho parťáka, kterej strašně krvácel – měl prostřelený břicho a pořád upadal do bezvědomí. De Niro hodil kovovej kufřík na zadní sedadlo, otočil se a kumpánovi, co táhl zraněného, rázně poručil: „Nech ho tady! Nemá to smysl.“

Kumpán mu odseknul: „Dyť ho seberou policajti, sakra!“ De Niro naštvaně přistoupil ke sténajícímu, bleskurychle vytáhl z pouzdra pistoli a dvěma výstřely roztříštil zraněnému hlavu napadrť. Všude byla krev.

„Dělej!“ zařval De Niro na živýho a neskutečně vyděšenýho gangstera. Narval ho na zadní sedadlo, sám naskočil vedle mě a poručil, abych jela, jak nejrychleji to dokážu. Šlápla jsem na to. „Na Drnovskou! A pak směrem na Ruzyň! A přidej!“ zařval De Niro. Začalo mi bejt jasný, že až je dovezu, kam chtějí, že mě zastřelí úplně stejně jako svýho parťáka. Neměla jsem co ztratit. Ulice se svažovala směrem dolů. Bylo poledne, provoz nebyl velkej. Rozjela jsem to na maximum – 180... 200... 220. Pak jsem prudce zatáhla ruční brzdu a strhla volant nalevo. Auto udělalo několik šílenejch kotrmelců. Airbag mi vystřelil do tváře. Rotující BMW vlítlo do parku a zadek auta se s rachotem narval do stromu. Vyskočila jsem ven, drapla do ruky kovovej kufřík a pistoli, kterou původně držel De Niro v ruce a která vypadla z rozbitýho okénka. Zdrhala jsem. Z dálky jsem slyšela houkat policejní sirény... Potom zvuk vybuchujícího BMW. Neotočila jsem se.

Večer toho dne mě přepadli dva chlápci na parkovišti na Jižním Městě. Jednoho z nich jsem zastřelila z De Nirovy pistole. Od útoku toho druhého mě zachránil Patrik. Vzal mě potom k sobě. Tušila jsem, že po mně jede. Taky se mi líbil. Hodně líbil. Po pár skleničkách koňaku jsme se spolu začali milovat. Krásně milovat. Vydrželi jsme to skoro až do rána.

Když jsem se probudila, Patrik dělal v kuchyňce snídani. Pustila jsem ranní pořad v televizi, kde zrovna oznamovali, že včera večer kdosi zavraždil na parkovišti na Jižním Městě známého lobisttu a důvěrného přítele politiků Jaromíra Holce. Hrklo ve mně. Průšvih! Včerejší děs byl zase zpátky! Došlo mi, že poldové po mně půjdou natvrdo, že potřebuju pas na jiný jméno a musím zmizet rychle pryč z tohohle státu. Nejlíp někam, kam nesahá Schengen. Srbsko bude pro začátek asi nejlepší. Řekla jsem to Patrikovi. Podíval se na mě. Skoro minutu na mě zamyšleně zíral. Potom zamumlal: „Pár dní nebudeš vylejzat z mýho bytu. Seženu ti ten pas. Kolik máš u sebe prachů?“ Patrik Vika se u mě ukrývala tři dny. Milovali jsme se každej večer a bylo to úplně fantastický. Byl jsem do ní čím dál tím víc zamilovanej. Čtvrtej den ráno mě požádala, abych ji autem odvezl na konečnou tramvaje šestadvacítky. Začíná tam Divoká Šárka. Zaparkoval jsem auto v jedný zapomenutý ulici. Potom jsme seběhli svah a šli podél potoka. Vika byla soustředěná, jako by tiše pro sebe počítala složité rovnice. Šli jsme cikcak po úzkých cestičkách přes travnaté svahy. Potom se Vika zastavila, přistoupila k jednomu stromu, odměřila od něj tři kroky. Z baťůžku vytáhla lopatku a začala na jednom místě odhrabovat zeminu. Mručela si: „Tady, tady to musí bejt.“

Stál jsem tam jako zkoprnělý. Ve chvíli, kdy jsem jí chtěl začít pomáhat, ozval se kovový zvuk. Lopatka na něco narazila. Za necelou minutu Vika očistila od nánosu hlíny stříbřitý kovový kufřík.

„To je on!“ vykřikla radostně.

„Dej mi ten kufřík!“ poručil jsem jí.

„Proč?“ divila se.

„Nepatří ti.“

„Cože? A tobě snad patří!?“ křikla naštvaně a dodala: „Seš polda?“

„Ne.“

Její pravá ruka pomalu sklouzla do baťůžku a Vika najednou držela v ruce pistoli a mířila na mě. Ruka se jí třásla. Potom vzdychla a v očích se jí začaly lesknout slzy: „Ne, nemůžu to udělat...“

„K ničemu by ti to nebylo,“ řekl jsem posměšně. „Vyndal jsem náboje.“

Zkontrolovala zásobník. Uviděla, že je prázdný. Vytřeštila na mě oči: „Hajzle hnusnej!! Takže ona to nebyla náhoda, co? Tys mě na tom parkovišti nezachraňoval! Šel jsi po mý stopě! A já ti věřila! Všechno jsem ti věřila! Říkal jsi, jak mě miluješ... Svině jedna zrádná! Jsem blbá...“ Odhodila pistoli a rozbrečela se. Pak hystericky zařvala: „Tady to máš, ty dobytku! Udav se!“ A hodila mi kufřík k nohám.

Přistoupil jsem k ní. Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhl tři sešitky. „Tohle je tvůj novej pas, Viko. Na jiný jméno. Nejlepší padělatelská práce v tomhle podělaným státě. Nikdo nepozná, že je falešnej. A tady jsou dvě letenky – do Bělehradu. Na dnešek, na 12:50.“

Dívala se na mě udivenýma a uplakanýma očima.

„Viko, poletíme spolu. My dva. Na jih. Do Bělehradu. Tam si pronajmeme auto a frnknem do Černý hory, k moři. Peněz budeme mít dost, aspoň na dva roky. Možná i na dýl. A teď se seber, vezmi si pas a jeď autobusem na ruzyňský letiště. Dej si v kavárně snídani a počkej na mě. Za dvě hodiny tam budu taky.“ Vika Poprvé po dlouhý době ze mě spadly starosti. Pasovou kontrolou jsem prošla bez problémů a seděla jsem v letadle, které zrovna odstartovalo směrem Bělehrad. Patrik seděl vedle mě, držel mě za ruku a mně bylo krásně. Zeptala jsem se: „Hele, kde jsi splašil tolik prachů, že nám to vystačí na dva roky?“

Naklonil se ke mně a zašeptal: „Obchodní tajemství.“

Nenechala jsem se odbýt: „Víš, že dokážu mlčet. Takže...“

Patrik se zatvářil vážně: „Pár majetnejch lidí přišlo o kufřík. Přepadli je totiž hoši z konkurenčního gangu. Jenže moji známí se nemínili smířit s touhle ztrátou. Jednoduše – obrátili se na mě a najali si mě. Chtěli, abych jim jejich cenné zavazadlo přines‘ zpátky. Nemohli totiž zavolat poldy. Vůbec s nimi nejsou zadobře a taky – o obsahu toho kufříku nesmí policie nic vědět.“

„A co tam bylo?“

„Deset milionů euro. Neptej se ale za co...“

„A kolik dali tobě?“

22

„Mám jednoduchou taxu. Deset procent z ukradený částky.“

„Milión euro!? My máme pětadvacet milionů korun?!“

„Na slušnou dovolenou u moře to stačí,“ usmál se Patrik a políbil mě. Smrt přichází na silvestra Na silvestra v půl páté odpoledne pochopil, jaké je to nádherné být naživu. Jsou tomu právě tři měsíce, co Filip pocítil, že smrťák s nabroušenou kosou se k němu přibližuje na dosah. A musel si naplno prožít infarkt myokardu, aby dospěl teď, na silvestra, k závěru, že život je možné si užívat i jinak než vyděláváním peněz, že polibek od milované ženy a objetí šťastné dcery může poskytnout větší požitek než obrovský honorář v eurech.

Vzdychl si. Ano, všichni jsme smrtelní. A pokud mu někdo tam nahoře ještě velkoryse daruje dalších pár let na tomhle světě, pak udělá jediné – pořádně si je užije! Za půl roku mu bude šedesát, ale cítí se – no, maximálně na čtyřicet.

„Filipe, máš telefon,“ jeho půvabná třicetiletá manželka Eva vkročila do dveří skoro neslyšně a podávala mu mobil. Tichounce ještě dodala: „Nikola...“

„Ahoj dceruško,“ zasmál se rozverně do sluchátka a překotně ji začal přesvědčovat: „Neměj obavy, cítím se výborně... fakt jo, na mou duši na psí uši... Eva se tu o mě pečlivě stará... nejezděte k nám, opravdu ne, užijte si silvestrovskou noc s kamarády... Nikolo, ty to zase přeháníš s tou svojí starostlivostí!“

„Dej mi to,“ opodál čekající Eva natáhla ruku a do telefonu spustila: „Nikolo, to jsem ti ještě neřekla, že jsem ho včera odpoledne nachytala, jak si chtěl zapálit doutník... Chová se jak patnáctiletej nezodpovědnej puberťák! Musím ho hlídat. Sedí teď v křesle, čte si Divadelní listy... buď bez starosti, já bych mu stejně nedovolila tady pobíhat... Myslím, že je v pohodě. Měj se krásně, všechno nejlepší do nového roku a užijte si s manželem silvestra.“

* * *

Eva – je jí třicet, jemu šedesát. Když své dceři Nikole Filip před rokem oznámil, že si Evu vezme za ženu, dcerunka byla nepříčetná vzteky a prohlásila, že nečekala, že její otec v devětapadesáti zešílí. Kolegové a pár přátel mu prorokovali, že mu už pár měsíců po svatbě narostou obří parohy, že ho mladá oškube o všechno a pak zmizí na Seychely s prvním trenérem fitka, na kterého narazí. Škarohlídi se mýlili. Byla to právě Eva, kdo celé dny trpělivě proseděl u jeho postele po operaci srdce, byla to tahle hezká, štíhlá, mladá a žádoucí bytost, kdo se budil uprostřed noci při každém jeho zasténání. Bez Evy by jeho život neměl smysl, to hlavně kvůli ní bojoval před třemi měsíci se zákeřnou zubatou, to kvůli ní se rozhodl, že zbytek života si budou jenom užívat. Oni dva. Spolu. Filip a Eva. I jeho dospělá dcera Nikola se poté, co viděla, jak se mladá manželka o něj vnímavě stará, najednou smířila s macechou, která byla jen o tři roky starší než ona. „Vlastně mi ten infarkt udělal v životě pořádek...“ blesklo Filipovi hlavou.

Filip Kovalský vždy přitahoval ženy. Byl, pravda, už starší, vlasy měl ale pořád husté, zajímavě prošedivělé, štíhlou figuru. Učí na DAMU, umí výborně francouzsky, takže ho jako režiséra často pracovně zvou do Belgie, Švýcarska, Kanady. Před necelým rokem režíroval v bruselském Kaaitheater Brechtovu hru Kavkazský křídový kruh. V divadelním světě na Západě jeho jméno hodně znamená. Navíc – Filip měl výjimečné osobní charisma, které zapůsobilo na každou studentku. Kdyby chtěl, mohl mít nepočítaně mladých milenek! Jenže on se na stará kolena zamiloval do Evy. Hned, jak ji poprvé potkal, okamžitě, jak se s ní dal do řeči, tak mu v její přítomnosti bylo neskutečně dobře.

* * *

Eva ho lehce políbila a odešla z místnosti. Za oknem znovu začalo sněžit. Sněhové vločky se v divokém víru točily kolem pouliční lampy. Nikdy si nevšiml, jak sníh dokáže v umělém světle krásně jiskřit. Věčná honba za slávou ho připravila o možnost obdivovat přírodu i všední radosti. Viděl, jak na ulici zastavilo auto a pomalu parkovalo před domem.

„Evo, zdá se, že přijeli tví kamarádi!“ Musel zvýšit hlas, manželka kutila cosi v kuchyni. „Už jim běžím naproti,“ zaslechl svou půvabnou ženu. S úsměvem pak pozoroval, jak po zasněžené cestě ke vchodu do jeho třípatrové vily na předměstí Prahy opatrně kráčejí dvě siluety, jak jim Eva vybíhá v ústrety, jak je radostně zve dál.

„Bude to určitě můj nejklidnější silvestr v životě,“ řekl si Filip a usmál se pro sebe. Původně měl být ale ještě komornější. Z nemocnice ho propustili před deseti dny, Eva netušila, jak mu po návratu bude, proto žádnou oslavu konce roku s nikým nedomlouvala. Jenže včera ráno, když přijela z Tesca s nákupem, jí došlo, že ze zvyku nakoupila moc velkou dávku potravin. Filip ji zahlédl, jak smutně stojí uprostřed kuchyně, oči upřené do narvané lednice. „Tak někoho pozvi,“ řekl jí. Neznal její přátele. Příliš mnoho pracoval a příliš intenzivně cestoval. Neudělal si čas na seznamování s Evinými kamarády.

„Máš někoho, koho bys mohla pozvat?“ navrhnul jí znovu.

„Mám jednu přítelkyni, je stejně stará jako já. Spolu s mužem teď rozjíždí novou síť drogerií, určitě budou pracovat i na silvestra. Zavolám jim, třeba přijdou. Ale nevím, jestli se ti budou líbit. Jsou to obyčejní lidé, do divadla nechodí, knihy moc nečtou... hele, já nevím, radši ne...“

„Vytoč číslo a pozvi je. Hned teď. Nechci, aby ses tu sama se mnou nudila!“

Evina přítelkyně a její manžel souhlasili. A jsou právě tady.

* * *

Do předsíně vstoupil vysoký muž, hned za ním drobná žena s veselýma zelenýma očima. Za nimi stála Eva a zářila radostí.

„Filipe, seznam se, tohle je Lenka Kasalová, a tady to je Roman Kasal.“

„Dorazí ještě někdo?“ ptal se Roman, když předával Evě velký svazek květin, v němž dominovaly tři žlutobílé lilie.

„Ne, budeme jen čtyři,“ odpověděla Eva

„To je divný. Na zahradě, v tom čerstvým sněhu, jsou stopy. Myslel jsem si, že si tam nějaký váš host šel na chvilku ven zakouřit, aby neobtěžoval tady pana režiséra...“

„Stopy?“ Eva se zneklidněně podívala na Filipa.

„Možná se tam proplížil soused. Někdy se mu k nám zaběhne kocour,“ podotkl zamyšleně Filip. A dodal, aby přítomné rozveselil: „Ten kocour má zvláštní jméno – Jidáš. Když tady nedávno to zvíře objevil sousedovic kluk, tak na něj halekal – Kristepane, Jidáši, kdo tě má furt hledat!“

Návštěva ten vtip nepochopila. Nesmál se nikdo.

* * *

„Jó, tak tomuhle říkám galerie!“ uznale pronesl Roman, když v obývacím pokoji vyložil na stůl lahve vína a francouzského koňaku. Jeho oči však bloudily po stěnách, na nichž visely vzácné obrazy, které Filip buď dostal od svých přátel malířů, nebo nakoupil u nejlepších starožitníků v západní cizině, když hostoval na zahraničních divadelních scénách.

Lenka seděla u krbu a hřála si ruce nad hořícími poleny: „Zbožňuju krby. Praskající polena za mrazivých zimních večerů. Fantazie! Máte moc útulný dům. Ty obrazy tady na stěnách jste sám kupoval?“

„Ano, velkou většinu v Bruselu, u jednoho starožitníka na Rue Haute. Chodíval jsem k němu často. Měl jsem to blízko, jen asi tři bloky domů od hotelu Métropole, kde obvykle bydlím.“

„Eva říkala, že jste režisér. Co jste v Bruselu režíroval?“ Lenka se na něj dívala jak na modlu.

„Spoustu her...“ odpověděl krátce. Nechtělo se mu hovořit na tohle téma. Ano, režíroval v cizině, zažil ovace, dostával ceny. Štěstěna si ho oblíbila a zahrnovala ho příležitostmi i úspěchy. Jenže to jeho opravdové štěstí, Eva, právě teď vešlo do místnosti a v ruce drželo vázu s květinami. Slušelo jí to, měla na sobě krásné žlutobílé šaty, které dokonale ladily s liliemi ve váze a sálala z ní spokojenost. Jak mohl ten Roman vědět, že Eva má zrovna tyhle žlutobílé sváteční šaty? blesklo Filipovi náhle hlavou...

„Počkejte?!... Slyšeli jste to?... Co to bylo za zvuk?“ Roman si náhle přestal prohlížet skicu Pietera Brueghela, která visela kousek od krbu, a nervózně se rozhlížel. Potom rychle přešel k oknu a pátravě se zadíval do zahrady. Lenka s Evou vylekaně přerušily hovor o jakémsi kosmetickém krému. Filip se chtěl zvednout z křesla, bylo to ale pro něj příliš namáhavé.

Roman a Eva pozorovali oknem tmavé obrysy stromů na zahradě. Všude panoval klid, ticho, poletující vločky... Nic podezřelého.

„Co přesně jste zaslechl?“ zeptal se Filip a otočil se pomalu k Romanovi.

„Žuchnutí, jako kdyby upadl podříznutý strom. Půjdu na zápraží a podívám se...“

„Žádný takový! V troubě mám kachnu s olivami, už bude hotová a ta se musí podávat horká. Někdo ze sousedů si jednoduše zkoušel odpálení petardy,“ vyřešila rezolutně situaci Eva a rozverně dodala: „Romane, nejsi ty takhle trochu přepracovanej?“

Lenka si okamžitě přisadila: „Kdybys ho viděla! Dře jak mezek, bere pak prášky na spaní, aby vůbec usnul. Ztrácí smysl pro realitu, myslí si, že musí za pár týdnů podnikání převálcovat veškerou konkurenci.“

Eva zapnula televizor. Na obrazovce se pitvořila postarší bavička a pištivým dětským hláskem blábolila vulgární hlouposti. Lenka poznamenala něco o pitomých televizních estrádách a Eva se slovy „honem, kachna už bude hotová“ běžela do kuchyně. Filip se natáhl pro dálkové ovládání, vypnul ten strašlivý program a začal hostům vyprávět o tom, jak ho pozvali do milánské La Scaly, aby tam inscenoval Rigoletta, jak na jevišti toho divadla existuje místo, na které si sólisté snaží stoupnout, dokonce se o něj i perou, protože právě v tom jediném bodě je naprosto vynikající akustika, sám to vyzkoušel, je to něco fantastickýho, když kdokoli cokoli řekne v tomhle jediném místě na scéně, zní to naplno celým hledištěm, jako by mluvil do zapnutého mikrofonu...

„Eva s tou kachnou nějak dlouho zápolí,“ řekla po deseti minutách Lenka a dodala: „Jdu jí pomoct.“

Filip se důvěrně naklonil k hostovi: „Romane, kouříte?“

„Ano.“

„Zapalte si. Eva mi kouření zakazuje, tak si alespoň externě vychutnám vůni tabáku.“

Vytáhnout z kapsy svého zimníku krabičku cigaret však Roman už nestihl. Z kuchyně se náhle ozval pronikavý a vyděšený výkřik. Filip i Roman strnuli.

„Evo!“ vykřikl Filip a usilovně začal vstávat z křesla. Roman zkoprněle zíral na konec dlouhé chodby, na otevírající se dveře do kuchyně. Najednou v nich stála Lenka, vrávoravě kráčela chodbou a skučela jako raněný pes. Manžel ji objal a s hrůzou v hlase se zeptal: „Proboha, co se stalo?!“

„Nějakej chlap, v černým svetru... Udeřil mě... a já upadla.“

„Kde je Eva?“ zeptal se Filip.

„Leží tam..., bože... na zemi...“ Lenka si sundala ruku z obličeje. Pod pravým okem měla ránu, z níž tekla krev. Filip se chtěl honem rozběhnout do kuchyně, ale jeho oslabené tělo odvyklo prudkým pohybům. Jakmile vstal z křesla a udělal pár kroků, zatočila se mu hlava a podlomily se mu nohy. Začal lapat po dechu.

Roman k němu přiskočil, šetrně ho usadil zpět do křesla a uklidňujícím, rozhodným hlasem řekl: „Zůstaňte tady sedět, jdu se tam podívat. Jste ještě slabý po operaci.“

Vzal ze stolku nožík připravený k loupání pomerančů a spěchal chodbou ke kuchyni. Lenka se sesunula na podlahu a začala usedavě vzlykat.

* * *

Filip musí do kuchyně. Za každou cenu. Napíná veškeré síly. Opírá se o stěnu a pomalu kráčí dlouhou, nekonečnou chodbou ke kuchyni. Stále víc se blíží k osvětlenému obdélníku pootevřených kuchyňských dveří. Těsně za dveřmi stojí Roman. Roman pocítil, že se za ním objevil Filip a otáčí se. V Romanových očích je hrůza. Nepopsatelná, strašlivá, děsivá...

Filip vidí, že na podlaze z nějakého důvodu leží Eviny bíložluté sváteční šaty. Proč? Ale ne! Tam přece leží Eva! Jeho Eva! Jedna její ruka je bezvládně natažená na podlaze, druhá je nepřirozeně ohnutá v lokti a nehybně spočívá těsně u její tváře. Kolem jejích světlých vlasů je temně rudá mokrá skvrna.

Roman se vzpamatuje. Svýma mohutnýma rukama bere Filipa za ramena a snaží se ho vytlačit z kuchyňských dveří zpět do chodby: „Ne, to nesmíte... Nechoďte sem. Prosím vás...“

Filip cítí tlak na prsou. Jeho srdce náhle drtí nějaký hrozný svěrák.

Lenka spěchá chodbou Romanovi na pomoc. Vede Filipa zpět do obývacího pokoje, k jeho křeslu.

„Co se stalo? Co je s Evou? Zavolejte záchranku.“ Filip je naprosto vykolejený.

„Samozřejmě, samozřejmě...“ říká Roman a vrací se zpět do kuchyně.

* * *

„Proboha, co je s Evou?“ požaduje odpověď pán domu, který už sedí zase v křesle a vyděšeně se dívá přímo před sebe, do tmavé chodby s hrůznými kuchyňskými dveřmi na jejím konci.

Roman se pomalu vrací z kuchyně do obýváku, zamyšleně se dívá na zraněnou Lenku. Potom si od opasku odepíná mobil, vytáčí číslo a rozhodným krokem odchází na zápraží před vilu. Lenka sedí na podlaze vedle Filipova křesla a mokrým kapesníkem si utírá krev z rány na obličeji. Ticho ruší jen tikot starožitných hodin. Celý pokoj svírají železné kleště zlé předtuchy.

Roman se vrací. Mne si nervózně čelo.

Filip se drží za hrudník. Když spatří Romana, tak ho prosí: „Pomozte Evě, přeneste ji sem, do pokoje, než přijede záchranka.“

„Záchranka je zbytečná,“ říká Roman sotva slyšitelným hlasem. „Za pár minut tu bude policie...“

„Cože?! To ne!!“ vykřikla Lenka a chtěla běžet do kuchyně. Roman ji bleskurychle chytil za ruku a přikázal: „Tam nesmíš! Čekáme na policajty!“

Teprve teď to Filipovi došlo. Eva – ta nádherná žena, která tu ještě před půlhodinou chystala hostinu a byla celá šťastná, veselá, spokojená, je najednou navždycky pryč! Filip zalapal po dechu. Je tu málo vzduchu. Zvrátil hlavu dozadu a pokoušel se nadechnout. Pořádně, zhluboka. Nejde to. Sevření děsu. Tlak na prsou.

„Proboha – není vám špatně?!“ Lenka přiskočila k Filipovi. „Kde máte léky?“

„Radši mi dejte koňak,“ zašeptal pán domu.

Ochotná ruka rychle nalila pár kapek luxusního pití do nevelké skleničky. Obrátil do sebe tu malou dávku alkoholu. Snad to pomůže. V tu chvíli tíživé ticho drnčivě prořízl zvonek u vstupních dveří.

Roman jde otevřít. Závan mrazu zvenčí. Kroky. Nepřirozeně hlasité, hrubé, necitlivé kroky.

* * *

Tři muži najednou stáli nad Filipem. „Kapitán Dobrovský,“ představil se nejvyšší a nejmohutnější z nich. Druhý jen zarytě mlčel. Třetí držel v ruce velký fotoaparát a přes rameno měl mohutnou brašnu.

„Kde je mrtvá?“ zeptal se kapitán.

„Cože?“ zavrtěl nechápavě hlavou Filip.

„V kuchyni,“ odpověděl policistům Roman a omluvně dodal: „Jsme ještě všichni v šoku. Pojďte, prosím, za mnou.“

Po pár minutách se kapitán i se svými kolegy vrátil. „Jste manžel Evy Kovalské?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist