načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Falzifikátoři - Antoine Bello

Falzifikátoři
-6%
sleva

Kniha: Falzifikátoři
Autor:

Román Falzifikátoři se odehrává v paranoidním světě tajné mezinárodní organizace. Jeho dezorientovaný hlavní hrdina – Islanďan Sliv – připomíná postavy z románů Jorgeho Luise ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Skladem také:
Ihned také k odběru: Ostrava

Vaše cena s DPH:  369 Kč 347
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 417
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 417 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Falsificateurs
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložil Alan Beguivin
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074731082
EAN: 9788074731082
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román Falzifikátoři se odehrává v paranoidním světě tajné mezinárodní organizace. Jeho dezorientovaný hlavní hrdina – Islanďan Sliv – připomíná postavy z románů Jorgeho Luise Borgese, Philipa K. Dicka nebo Johna Le Carrého. V tomto trilleru se úvahy o moci informací, které formují naše představy o světě, spojují s magickou silou slov a literatury, která tento svět může změnit. Falzifikátoři jsou příběhem tajné mezinárodní organizace CFR (Konsorcium pro falzifikaci reality), která falšuje skutečnost, ale jejíž pohnutky nikdo nezná. Jsou příběhem některých z největších podvodů naší doby: Lajky, prvního psa ve vesmíru, který nikdy neexistoval, Kryštofa Kolumba, který Ameriku neobjevil nebo falešných archívu Stasi. Jsou hlavně příběhem Sliva Dartunghuvera, čerstvého absolventa, který se stane zaměstnancem kanceláře environmentálních studií v Reykjavíku. Velmi rychle ale pochopí, že jeho šéf Gunnar pracuje pro tajnou společnost CFR, které islandská firma jen poskytuje krytí. CFR falšuje realitu, doplňuje bílá místa v historii a vytváří mýty. Jaké jsou cíle konsorcia? Pro koho vlastně Sliv pracuje? Je falšování reality jen hrou? Anebo je to zoufalý pokus změnit minulost v zájmu lepší budoucnosti?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Antoine Bello - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

antoine

bello

falzifikátoři


Copyright © Antoine Bello, 2007

Translation © Alan Beguivin, 2013

ISBN 978-80-7473-108-2


11

1

„Blahopřeju, chlapče,“ řekl Gunnar Eriksson, když jsem

podepsal pracovní smlouvu. „Teď jste jedním z nás.“

Schoval jsem svůj výtisk smlouvy do kabely a opět se zaradoval, jakým směrem se poslední dobou ubíral můj osud. Před dvěma týdny jsem málem přijal nabídku, abych se stal zástupcem ředitele exportu konzervárny ve městě Siglufjördhur (1 815 obyvatel, medvědynepočítaje). Personalista vychvaloval dynamičnost odvětví a možnosti jeho rozvoje. Mizerná mzda mě neměladěsit, protože příležitosti utrácet stejně nebyly.

Jak moje máma, tak zaměstnankyně zprostředkovatelny práce při Reykjavické univerzitě, již jsem absolvoval, na mě tlačily, abych tuto nabídku, jakou prý už možná dlouho nedostanu, přijal. Je třeba říct, že to září roku 1991 nebyl pracovní trh pro třiadvacetiletého absolventa geografie zrovna zlatým dolem. První válka v Zálivu uvrhla světové hospodářství do recese a firmy tehdy přijímaly raději odborníky na restrukturalizace než geology či kartografy.

Na štěstí to ráno, do kdy jsem se měl rozhodnout, jsem narazil na inzerát, který jako by napsali pro mě. „Centrum environmentálních studií hledá projektového manažera. Požadujeme vysokoškolské vzdělání v oboru geografie, ekonomie nebo biologie. Praxevýhodou. Místo pracoviště Reykjavík. Cestování,zajímavé platové ohodnocení. V případě zájmu zašlete CV a motivační dopis Gunnaru Erikssonovi, provoznímu řediteli kanceláře Baldur, Furuset & Thorberg.“

Pevně rozhodnutý čapnout příležitost za pačesy jsem donesl své curriculum vitae na uvedenou adresu osobně. K mému velkému překvapení recepčnízavolala Gunnara Erikssona a ten mi rovnou navrhl schůzku. Rád jsem přijal s tím, že se omlouvám za své oblečení, jež se rozhodně k přijímacímu pohovoru nehodilo.

„Ech,“ odvětil Eriksson a vyzval mě, abych ho následoval, „váš oděv je mi ukradený asi jako moje první polární záře.“

Od někoho, kdo tolik dbal na svůj zevnějšek, tobyla podivná odpověď. Nikdy jsem neviděl nikoho tak vyfiknutého, a zároveň tak nedbalého zevnějšku. Naadlo mě, že kdybych někdy nosil košile smonogramem, nenechal bych je vykukovat z kalhot.

Eriksson mě dovedl do své kanceláře. Při výhledu na Reykjavík, který skýtala, jsem pochopil, že funkceprovozního ředitele tu není jen za zásluhy. Táflování,uklidňující osvětlení, tlustý koberec, a dokonce krbpředstavovaly všechny znaky luxusu po islandsku. Eriksson se usadil do elegantního, umně opotřebovaného koženého křesla čokoládové barvy a vyzval mě k témuž.

„Nejspíš vás zajímá, v čem spočívá naše práce.Chcete verzi s cavyky, nebo bez?“

„Asi obojí,“ odpověděl jsem poněkud vykolejenýtímto přechodem k věci.

„Začněme oficiální verzí, kterou najdete v brožurce naší kanceláře. Žádný projekt výstavby infrastruktur se neobejde bez jedné či více environmentálních studií. Než se postaví přehrada, naprojektuje dálnice neboodkloní vodní tok, snažíme se změřit, jaký dopad to bude mít na ekosystém. Investor musí být schopengarantovat okolním obcím, že stavba respektuje faunu, flóru, a někdy i místní demografickou rovnováhu. Jasné?“

„Zatím naprosto.“

„Naše studie pochopitelně nejsou samoúčelné.Většinou vedou k živým a plodným debatám mezi investory, vládami a ekologickými sdruženími.“

Odmlčel se a posměvačně si mě změřil.

„To zní dobře, ne? Tak schválně, jestli to dokážete dopovědět.“

Chvíli jsem přemýšlel, mnul si dolní ret. PoErikssonově úvodu mohl následovat jediný závěr:

„No,“ řekl jsem, „předpokládám, že pokud vašezpráva zdůrazňuje nějaká environmentální rizika, musíinvestor zaplatit určité adaptační programy, nebo seprostě a jednoduše svého projektu vzdát.“

„Tak, pochopil jste. Jinými slovy – a bez cavyků –, bude muset klopit, aby dostal stavební povolení. Výše a povaha požadovaného poplatku se pokaždé liší aneřestanou mě překvapovat: jednou se investor musízavázat, že vrátí do hor medvědy hnědé, jindy se po něm chce, aby finančně podpořil přeměnu farem, které byly beztak ve více či méně krátké době odsouzeny kzániku. Říká se dokonce, že někteří volení zástupcipožadují převody značných částek na konta ve Švýcarsku, ale tomu se mi nechce věřit,“ řekl Eriksson a sledoval moje reakce.

„A vaše kancelář tyto praktiky schvaluje?“ zeptal jsem se a v duchu se proklel, že působím tolik prudérně.

„Ale kdepak!“ zvolal komicky s rukou na srdci Eriksson. „Naši konkurenti ano, ale ne Baldur, Furuset & Thorberg. Ne, vážně, máme přísný etický kodex. V oboru jsme dokonce přijali v tomhle ohledu zvláštní etickou chartu, čili ruce máme čisté, jak to jen jde. A ujišťuji vás, že ta malá hra, o které mluvím, vždycky vypadá neobyčejně seriózně. Překvapilo by vástřeba, kolik lidí se zajímá o naši práci. O stanovisko nás žádají poslanci, průmyslníci i urbanisté, nejlépe ještě dřív, než ho vydáme písemně. Snaží se nás tak ovlivnit, aby se váhy přiklonily na jejich stranu. Obecně jsou nejhlasitější ti, kteří mohou nejvíc ztratit nebo získat. Vyslechneme, co mají na srdci – koneckonců sbíratfakta a názory je naše práce. Nikdy však neříkáme, co si opravdu myslíme. Umíte doufám udržet tajemství?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem.

„Nejste typ, co rád drbe?“

„Namouduši, ne.“ Mohl jsem dodat, že jelikož mám jen o šest let starší sestru a o otce jsem přišel velmi brzy, sklonů k citovým výlevům jsem byl ušetřen.

„Výborně. Teď k vašemu vzdělání – co jste se naučil na Reykjavické univerzitě? Je to dobrá škola, ne?Furuset, jeden z našich společníků, tam získal doktorát. To jste možná ani nebyl na světě.“

Několik minut jsem se pokoušel představit svéstudium v lepším světle, než jaké skutečně mělo. Specializace na teritoriální konflikty, kterou jsem si vybral ve čtvrtém ročníku, mě popravdě předurčovala kenvironmentálním studiím jen vzdáleně, Erikssonovi to však zřejmě nevadilo. Akademickou půdu rychle opustil a začal mě bombardovat otázkami k aktuální politické situaci azajímat se o mé názory na tak rozličná témata jakopalestinský konflikt, rozpad Sovětského svazu či jaký zájem by měl Island na vstupu do Evropské unie. Potom jsme mluvili o mně, o mých zálibách, chuti cestovat,venkovském původu (pocházím z Húsavíku, rybářskéhoměstečka na severu ostrova, kde matka chová ovce). Eriksson se nikdy nespokojil s mými bezprostředními odpověďmi a ostrými, až skoro násilnými komentáři mě naopaksystematicky tlačil do obrany. Nejdřív mě ten nezvyklýpřístup trochu rozhodil, ale pak jsem se rozhodl odpovídat stejnou mincí a říkat také bez obalu, co si myslím.

Po dvou hodinách, když jsem slíbil, že zítra přijdu na druhý pohovor, mě Eriksson vypakoval zkanceláře. Byl jsem natolik vybuzený, že ještě než jsem dorazil domů, zavolal jsem z telefonní budky do konzervárny v Siglufjördhuru a odmítl jejich úžasnou nabídku.

Po druhém pohovoru následoval třetí s vedoucím lidských zdrojů a potom čtvrtý s Furusetem, který se se mnou „kamarádíčkoval“, a nakonec nekonečná řada psychologických testů. Eriksson mi pak udělal pevnou nabídku s ohodnocením o třetinu přesahujícím máočekávání. Já si mezitím sehnal nějaké informace a ověřil si, že kancelář platila za jednu z nejserióznějších vEvropě a měla zákazníky po celém světě.

A dnes byl den, kdy jsem oficiálně nastoupil dopracovního života jako vedoucí projektu u Baldura,Furuseta & Thorberga. Dmul jsem se pýchou jako páv.

„Tak,“ řekl Eriksson, „teď když je všechno vyřešené, co kdybych vám ukázal pracoviště?“

„To budu rád,“ odpověděl jsem a následoval ho.Tentokrát neměl špatně upravenou košili, ale pásekprovlečený každým druhým poutkem.

„Firma sídlí na dvou podlažích,“ vykládal Eriksson, jako by mluvil k posluchárně. „Zde se nacházíme ve čtvrtém, páté je vyhrazeno dokumentaci a archivům. Po levé straně jsou kanceláře společníků. Ti tu teď nejsou. Furuset je v Německu a Baldur v Dánsku. Thorberga moc neuvidíte: odchází do důchodu a tráví odpoledne na greenech. Napravo je účtárna a sekretariát. Celkem sedm osob, za chvíli vás představím.“

Za rohem chodby jsme vešli do velké malebnékanceláře.

„Míříme k obchodním zástupcům. Jsou čtyři.“

Naším směrem se otočily tři hlavy. Čtvrtá patřilahezké blondýnce, která mluvila do telefonu, ale pozdravila mě gestem ruky.

„Jenom čtyři?“ podivil jsem se. „To mi na firmu o sto zaměstnancích nepřipadá moc...“

„Přesně o devadesáti čtyřech. Ale máte pravdu, naše prodejní síla není moc velká. Na druhou stranuneprodáváme propisky. Nejmenší smlouva je na stovky tisíc dolarů. Navíc, jak se rychle přesvědčíte, neprodávají jen obchoďáci: svou úlohu mají i vedoucí projektu. Když je klient s jejich prací spokojený, využijí toho a přidají mu nášup.“

„Nevím, jestli něco takového dokážu...“

„Samozřejmě že dokážete,“ odpověděl Eriksson azasunul si košili do kalhot (při vysvětlování si pomáhal nekoordinovanými rozmáchlými gesty, jež opět uškodila jeho zevnějšku). „Uvidíte, stojí to za to. A pak se v tom začnete cítit jako ryba ve vodě. Teď se vraťme do mé kanceláře. Už pro vás něco mám.“

S potěšením jsem se vrátil k čokoládovým křeslům. Eriksson sebral z konferenčního stolku modré desky a sedl si vedle mě.

„Získali jsme tuhle zakázku minulý týden,“ začal. „Je to ideální úkol na zaučení.“

„O co jde?“

„Autonomní stát Grónsko plánuje postavit čističku v Sisimiutu...“

„Myslel jsem, že grónská populace už několik let stagnuje,“ přerušil jsem ho. „Proč potřebují novoučističku?“

Gunnar Eriksson zvedl hlavu od složky a podíval se na mě.

„Dobrý postřeh,“ řekl. „Zdá se, že jsem se ve vásnespletl. Abych odpověděl na vaši otázku – už jednučističku mají, o něco jižněji v Nuuku, jenže porucha zminulého léta na několik týdnů paralyzovala celý ostrov a nahnala vládě pěkný strach. Jen si to představte:stačí, aby tuleň ucpal nějakou rouru, a zásobování celé země pitnou vodou je mimo provoz. Z důvodů stejně tak politických, jako sanitárních – voliči v Sisimiutu jsou tradičně levicoví a výstavba závodu přinese řadu pracovních míst – parlament odhlasovalzdvojnásobení filtrační kapacity státních vod. Nikdo si na to stěžovat nebude, a už vůbec ne Baldur, Furuset &Thorberg, jimž to, jen tak mimochodem, vyneslo studii za 130 000 dolarů, která stanovuje ,ekologické‘ zadávací podmínky pro stavební společnosti.“

„To zní zajímavě,“ řekl jsem, protože mě nenapadl inteligentnější komentář.

Podle toho, jak se na mě podíval, jsem pochopil, že Gunnar neví, zda to myslím vážně. Můj zamyšlenývýraz ho zřejmě uklidnil.

„Nenechte se hned unést. Jedná se o skromný úkol, který zaměstná jen tři lidi na dva měsíce. Osobně na něj dohlédnu. Konkrétně máme za úkol načrtnoutzadávací podmínky, ad hoc vybrat odborníky – jednohohydrologa a jednoho krajinného architekta –, asamozřejmě vypracovat celkovou zprávu. Olaf Elangir, je u nás už pět let, bude spolupracovat s hydrologem. Vybudete asistovat krajinnému architektovi Wolfensohnovi při hledání lokality nejšetrnější k životnímu prostředí. Už jsme s ním spolupracovali a má veškerou potřebnou kvalifikaci. Odlétáte ve středu. Zákazník schválil jen jednu letenku, takže v Grónsku ztvrdnete dva měsíce. Je to problém?“

„Vůbec ne,“ řekl jsem.

„Víte to jistě?“ zdůraznil Eriksson. „Nemáte žádnou přítelkyni, která by si ze zoufalství podřezala žíly nebo mi přišla ztropit skandál do kanceláře?“

„Nikoho, kdo by nedokázal přežít dva měsíce méneřítomnosti,“ potvrdil jsem a dělal, že jsem zapomněl na slíbenou návštěvu mámy v Húsavíku.

„Výborně. Olaf vám do středy připraví nějakouliteraturu o Grónsku a vybere vám z archivu některépodobné projekty. Máte otázky?“

„Ne, je to naprosto jasné. Těším se, až vyrazím.“

„A já na to, až uvidím, jak vám to jde. Hodně si od vás slibujeme, Slive.“

Zatímco jsem se obtížně vymaňoval z křesla, Eriksson zavolal svoji asistentku Margret a požádal ji, aby mě dovedla do mé kanceláře.

Jestliže jsem si při zmínce o „vlastní kanceláři“ dělal nějaké iluze, pak jsem je rychle ztratil při pohledu na kumbál s dveřmi z matného skla, odkud vedlo, jakozázrakem do přístavu, jediné miniaturní okno. Ač jsem, zejména po Erikssonově přijetí, čekal něco lepšího,pochopil jsem, že by nebylo vhodné, abych si na pracovní podmínky stěžoval. Zřízenec, který mi přišel místnost odemknout, mě pozdravil kývnutím hlavy avýznamně mi sdělil, že tam střídám Lenu Thorsenovou. Chvíli jsem si to jméno převaloval v hlavě. Měl jsem znát Lenu Thorsenovou? Byla snad autorkou nějakého zásadního pojednání o vztazích mezi Reykjavíkem a zbytkemostrova? Na štěstí mi přišla na pomoc Margret.

„Lena přišla ze stejné univerzity jako vy. Bylaskvělým členem týmu, možná nejlepším, jakého jsme kdy přijali. Přeju vám stejný úspěch.“

„Co se s ní stalo?“ zeptal jsem se. Nostalgická aura, do níž ji oba halili, nevěstila podle mě nic dobrého.

„Minulý měsíc odešla. Našla si jinou práci, mnohem lépe placenou, v Německu.“

Zřízenec zatím zkoušel jeden po druhém klíče svého svazku. Vzpomínám si, že mě napadlo, zda nepředstírá, že nemůže najít ten správný, aby co možná nejvícoddálil chvíli, kdy znesvětím útočiště Leny Thorsenové.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist