načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Falešný římský bůh - Robert Fabbri

Falešný římský bůh

Elektronická kniha: Falešný římský bůh
Autor:

CALIGULA SE NA TRŮNĚ CHOVÁ JAKO BŮH NEŘESTI Vespasiána čeká výprava s cílem uloupit jeden z nejslavnějších artefaktů starověkého světa. I když uspěje, dojde ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 375
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : 1 mapa
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Jaroslav Žerávek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7696-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kvestor Vespasián slouží na odlehlé výspě Římské říše, řeší místní problémy a hájí římský způsob života. Ale politické události v Římě ho přivádějí zpět. Když se císařem stává Caligula, je Vespasián přesvědčen, že se situace zlepší. Místo toho je svědkem toho, jak se ze zářící římské hvězdy postupně stává zpustlý šílenec toužící po krvi. Okázalé přesvědčení, že je bohem na zemi, incestní vztah se sestrou a k smrti vyděšený senát nejsou nic proti Caligulovu nejambicióznějšímu plánu.K jeho uskutečnění císař potřebuje historický předmět, který mu musí někdo přivézt z Alexandrie. Tam je ho ovšem třeba ukrást z přísně střeženého místa - a tímto úkolem Caligula pověří Vespasiána. Třetí kniha historické série o Vespasiánovi se odehrává v Římské říši na počátku roku 34.

Popis nakladatele

CALIGULA SE NA TRŮNĚ CHOVÁ JAKO BŮH NEŘESTI Vespasiána čeká výprava s cílem uloupit jeden z nejslavnějších artefaktů starověkého světa. I když uspěje, dojde nakonec ke zradě tak velké, že se její dozvuky ponesou i v dalších pokoleních. Třetí román autorovy série o Vespasiánovi začíná roku 34. Kvestor Vespasián slouží na odlehlé výspě Římské říše, řeší místní problémy a hájí římský způsob života. Ale politické události v Římě – Tiberiova vzrůstající pomatenost a zhýralost i prohlubující se obilná krize – ho přivádějí zpět.Když se císařem stává Caligula, je Vespasián přesvědčen, že se situace zlepší. Místo toho je svědkem toho, jak se ze zářící římské hvězdy postupně stává zpustlý šílenec toužící po krvi. Okázalé přesvědčení, že je bohem na zemi, incestní vztah se sestrou a k smrti vyděšený senát nejsou nic proti Caligulovu nejambicióznějšímu plánu. K jeho uskutečnění císař potřebuje historický předmět, který mu musí někdo přivézt z Alexandrie. Tam je ho ovšem třeba ukrást z přísně střeženého místa – a tímto úkolem Caligula pověří Vespasiána. Robert Fabbri se narodil roku 1961 v Ženevě. Studoval na Christ’s Hospital School v Horshamu a pak na Londýnské univerzitě, kde poté přednášel dramatická a scénická umění. Dvacet pět let působil ve filmu a televizi, mimo jiné se jako pomocný režisér podílel na filmové sérii Hornblower a na snímcích Hellraiser , Vysoká hra patriotů a  Billy Elliot . V současnosti se věnuje své lásce – starověkým dějinám a psaní historických románů. Je autorem sedmi svazků cyklu Vespasián , z nichž tři vyšly i česky, s podtituly Obránce Říma, Římský popravčí a  Falešný římský bůh . Kromě románu Arminius: The Limits of the Empire napsal také řadu povídek vydaných jako e-knihy. Od dětství miluje starověké válečné hry a nyní už vlastní sbírku více než tří a půl tisíce ručně malovaných cínových vojáčků. Žije střídavě v Londýně a Berlíně.

Zařazeno v kategoriích
Robert Fabbri - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Jaroslav Žerávek


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 Robert Fabbri

All rights reserved.

Z anglického originálu Vespasian III. False God of Rome

(First published by Corvus; Great Britain, 2013)

přeložil © 2017 Jaroslav Žerávek

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-956-5 (pdf)


Pro Anju Müllerovou, bez které by se tohle nestalo.

Vdáš se za mě, miláčku?


M

A

K

E

D

O

N

I

E

ASIE Efez

K

A

P

P

A

D

O

K

I

E

SÝRIE

SICÍLIE

ŘECKO

ITÁLIE

KRÉTA

KYPR

J

U

D

E

A

KYRENAIKA

EGYPT

ARÁBIE

AFRIKA

Síwa

Memfis

Alexandrie

Jeruzalém

Caesarea

Gortyn

Apollonia

Kyréna

Barka

Kartágo

Leptis Magna

Sabráta

S

t

ř

e

d

o

z

e

m

m

o

ř

e

Nil

Řím

THRÁKIE

S


PROLOG

JERUZALÉM

DUBEN ROKU 33 PO KR.


H

LASITÉ ZAKLEPÁNÍ na dveře vytrhlo Tita Flavia Sabina z hlubokého

spánku. Prudce otevřel oči a v první chvíli se nedokázal zorientovat,

kde je. Zvedl hlavu ze stolu a rozhlédl se po místnosti. V tlumené záři

zapadajícího slunce, jehož paprsky proudily dovnitř úzkým otevřeným

oknem, konečně rozpoznal neznámé prostředí – svoji pracovnu ve věži

pevnosti Antonia. Za oknem se k nebi vypínal Chrám. Jeho vysoké zdi

obložené bělostným mramorem odrážely večerní červánky a zlaté listy,

jež zdobily jeho střechu, se v zapadajícím slunci třpytily. Nejposvátnější

stavba Židů byla tak mohutná, že obří sloupořadí, které ji ze čtyř stran

obklopovalo, působilo v porovnání s Chrámem nepatrně. A nesčetnépostavy, jež proudily sem a tam mezi sloupy a přes rozlehlé vnitřní nádvoří,

vypadaly sotva jako mravenci.

Chladný vzduch v místnosti čpěl pronikavým pachem krve z tisícůjehňat, která v chrámovém komplexu porazili na počest svátku pesach.Sabinus se zachvěl. Během krátkého spánku prochladl.

Znovu uslyšel klepání na dveře, tentokrát naléhavější.

„Kvestore, jsi tam?“ ozvalo se volání.

„Ano, vstup,“ odpověděl Sabinus a rychle upravil svitky na stole, aby budily dojem, že ho příchozí vytrhl z pilné práce, a ne z podvečerního spánku, který ho přemohl po náročné dvoudenní cestě do Jeruzaléma z Caesareje, hlavního města provincie Judea.

Dveře se otevřely. Dovnitř vpochodoval centurio pomocné kohorty a před stolem se postavil do pozoru. Pod levou paží svíral přilbu s příčným chocholem. „Centurio Longinus z kohorty Prima Augusta se hlásí, pane,“

9


vyštěkl. Tvář měl po letech služby na Východě opálenou a vrásčitou jako

stará kůže.

„Co se stalo, centurione?“

„Dva Židé žádají o slyšení u prefekta, pane.“

„Tak je k němu odveď.“

„Večeří s židovským princem z Edómu a několika Parthy, kteří dorazili do města. Je namol jako legionář, když dostane volno. Říkal, že to s nimi máš vyřídit ty.“

Sabinus znechuceně zavrčel. Přijel do Judeje před deseti dny, aby zde provedl kontrolu výběru daní jménem svého nadřízeného – guvernéra Sýrie, pod jehož svrchovanou pravomoc Judea spadala. Od té doby už musel s prefektem Pilátem Pontským několikrát jednat a věděl, žecenturio vůbec nepřehání. „Řekni jim, ať přijdou ráno, až bude prefekt trochu přístupnější,“ navrhl.

„To už jsem zkoušel, pane, ale jeden z nich je malchus, tedy kapitánchrámové stráže, a posílá ho velekněz Kaifáš. Neoblomně trvá na tom, žeinformace, které má, se týkají něčeho, co se má stát dnes večer, po pesachové večeři.“

Sabinus si povzdechl. I za krátký čas v provincii už pronikl dostatečně do složitých vnitřních politických bojů mezi intrikujícími římskýmipoddanými, aby věděl, že Kaifáš za své postavení vděčí Římu, a je tedynejlepším spojencem, jakého může očekávat mezi převážně nepřátelským obyvatelstvem neklidného města. A vzhledem k tomu, že město právě kypí poutníky, bylo by značně nerozumné rozházet si to se spojencem právě v době pesachu, na který spolu s prefektem přijeli do Jeruzaléma dohlédnout.

„Nuže dobrá, centurione, uveď je dál.“

„Lepší bude, když půjdeš dolů, pane, tam je od tebe dokážeme udržet v bezpečné vzdálenosti.“ Longinus vytáhl zpoza opasku dvě krátkézahnuté dýky. „Tyhle měl v šatech ukryté ten druhý chlap.“

Sabinus uchopil jednu z nich a zadíval se na její nabroušené ostří. „Co je zač?“

„To je sica, pane. A on podle všeho bude patřit k sikariům.“

Sabinus pohlédl nechápavě na centuriona.

10


„Jsou to náboženští zabijáci, pane,“ vysvětloval Longinus, „věří, že konají dílo svého boha tím, že odstraní ty, které považují za nečisté nebo rouhače. A těmi jsou vlastně všichni, kdo nepatří do jejich sekty. Nezastavil by se před ničím, aby tě zabil, i kdyby měl při tom pokusu sám zahynout. Věří, že pokud budou zabiti při konání božího díla, tak až se konečně objeví ten Mesiáš, jehož příchod už celé věky očekávají, budou vzkříšeni společně se všemi ostatními spravedlivými mrtvými, až nastane to, čemu říkají soudný den. A pak budou už navěky žít v pozemském ráji podle zákonů toho svého boha.“

„V porovnání s nimi vypadají zélóti jako rozumní lidé,“ podotkl Sabinus v narážce na židovskou sektu, která mu do té chvíle přišla jakonejztřeštěnější spolek náboženských extremistů, o jakém slyšel.

„V téhle zadnici říše nic takového jako rozum neexistuje.“

Sabinus se na okamžik zamyslel nad pravdivostí jeho slov. „Dobrá,centurione, půjdu dolů. Jdi a ohlas mě.“

„Pane!“ Longinus zasalutoval a vypochodoval z místnosti.

Sabinus zavrtěl hlavou. Sroloval svitky obsahující výsledky kontrolyjeruzalémských daňových příjmů za uplynulý rok – to nad nimi mu klesla předtím víčka –, upravil si tógu a zamířil za centurionem. Přestože sejít dolů za nějakými Židy byla vlastně urážka jeho dignitas, protože správně by je měli uvést k němu, věděl dost o jejich povaze, aby dal na radu toho ostříleného vojáka. Neměl v úmyslu stát se obětí nějakého sebevražedného náboženského fanatika. „Jmenuji se Gaius Julius Paulus,“ oznámil menší z obou Židů netrpělivým tónem, když Sabinus vstoupil do velkého sálu pevnosti. „Jsem římský občan a kapitán chrámové stráže a žádám o slyšení u prefekta, ne u jeho podřízeného.“

„Prefekt je indisponovaný, takže budeš hovořit se mnou,“ vyštěklSabinus a okamžitě pojal nechuť k tomu samolibému malému Židovi snohama do O, „a budeš mi prokazovat úctu odpovídající mé hodnostikvestora, který se zodpovídá guvernéru Sýrie, přímému nadřízenému prefekta Judeje, protože jinak, občan nebo ne, tě nechám z pevnosti hnát bičem.“

Paulus polkl a projel si dlaní řídnoucí vlasy. „Odpusť mi, kvestore,ne>11


chtěl jsem tě urazit,“ pronesl a z hlasu se mu náhle řinula podlézavost.

„Přicházím s žádostí od velekněze, která se týká buřiče a rouhače Ješuy

bar Josefa.“

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ pronesl Sabinus lhostejně, „co provedl?“

„Je to další z těch údajných Mesiášů, pane,“ informoval ho Longinus. „Snažili jsme se ho zatknout za pobuřování, protože způsobil nepokoje, když před čtyřmi dny dorazil do města. Ohrožoval autoritu císaře tím, že tvrdil, že je král. Několik lidí bylo zabito, včetně tří mých pomocníků. Potom rozzuřil velekněze, protože šel do Chrámu a urazil tam snadkaždého, koho mohl. A nakonec převrátil stolky všech penězoměnců.“

„Co mají co dělat penězoměnci v Chrámu?“ zeptal se Sabinus, kterého ta představa zaujala.

„Podle Židů jsou naše peníze modlářské, protože nesou Caesarovupodobu. Proto mají povolenu vlastní chrámovou měnu, aby si mohli koupit ovce na obětování a podobně. Penězoměnci mají slušný zisk na směnném kurzu, jak jistě tušíš.“

Sabinus nakrčil obočí. Tihle lidé ho nepřestávali udivovat. Obrátil se zpět k oběma Židům. Druhý muž, vysoký, s plnovousem a naolejovanými černými vlasy omotanými pruhem látky, se nehýbal, jen upíral na Sabina pohled plný nenávisti. Ruce měl spoutané před tělem. Nebyl to žádný venkovský buran v hadrech. Ke kotníkům mu splývalo světlemodréroucho s dlouhými rukávy. Šlo o oděv čistý a beze švů, z drahocenné látky tkané v jednom kuse, znamení velmi bohatého muže. Tenhle dojem ještě zvyšoval kvalitní černobílý plášť, který měl ten člověk přehozený přes ramena.

„Co má tento muž společného s Ješuou?“ zeptal se Sabinus Paula.

„Je to jeden z jeho stoupenců,“ odpověděl Paulus se špatně skrývaným znechucením. „Byl s ním dva roky, kdy Ješua dělal potíže v Galileji. Tvrdí, že po pesachové večeři Ješua vyhlásí, že nastal konec světa. Prohlásí se za dlouho očekávaného Mesiáše a povede povstání proti Římu a kněžím v Chrámu. Kaifáš žádá prefekta o svolení, aby ho mohl dát zatknout za rouhačství a soudit ho před sanhedrinem, církevním soudem. Tento muž slíbil, že nás k němu dnes večer zavede.“

Sabinus se obrátil k druhému muži. „Jak se jmenuješ, Žide?“

12


Muž na něj několik okamžiků jen hleděl, než se uráčil odpovědět.„Jehuda,“ řekl a napřímil se.

„Slyšel jsem, že jsi sikarius.“

„Je mi ctí sloužit Bohu,“ odvětil nevzrušeně Jehuda téměř dokonalou řečtinou.

„Takže, Jehudo ze sikariů, co žádáš oplátkou za to, že zradíš muže,kterého jsi dva roky následoval?“

„Dělám to ze svých vlastních pohnutek, ne kvůli odměně.“

Sabinus se ušklíbl. „Aha, muž pevných zásad. Tak pověz, proč to děláš, abych měl jistotu, že to není léčka.“

Jehuda na Sabina chvíli jen mlčky hleděl a pak pomalu odvrátil zrak.

„Mohl bych to z tebe dostat mučením, Žide,“ vyhrožoval Sabinus.Ztrácel trpělivost s mužem, který postrádal jakoukoli pokoru před římskými úřady.

„Nemůžeš, kvestore,“ vložil se rychle do hovoru Paulus, „urazíš Kaifáše a kněze, kteří žádají tvoji pomoc při zatčení odpadlíka. Vzhledem k těm stovkám tisíc poutníků, kteří dorazili na pesach, potřebuje Řím podporu kněží, abychom udrželi pořádek. Za posledních pár dnů už došlo kjednomu povstání.“

Sabinus se vztekle zamračil na podsaditého člena chrámové stráže. „Jak se opovažuješ říkat mně, římskému kvestorovi, co můžu nebo nemůžu dělat?“

„Ale má pravdu, pane,“ ujistil ho Longinus, „a nebylo by vhodnéodmítnout žádost kněží o pomoc. Takhle se to tady nedělá, zvlášť když jim tu pomoc dlužíme.“

„Kvůli čemu?“

„Hned po tom povstání, které vyvolal Ješua, nám předali vrahy tří členů pomocných oddílů. Jeden z nich, další Ješua – bar Aba –, je mezi lidem téměř stejně oblíbený jako jeho jmenovec. Prefekt všechny tři po svém včerejším příjezdu odsoudil k smrti. Zítra budou popraveni.“

Sabinus si uvědomil, že Longinus má nejspíš pravdu. Neměl na vybranou, musel vyhovět Kaifášově žádosti. Proklínal Piláta, že ho dostal do tohoto postavení, protože si místo plnění povinností přihýbá vína. Ale potom ho napadlo, že ho k pití nejspíš dohnala nesnesitelná situace v provincii.

13


„Tak dobře,“ zavrčel, „řekni Kaifášovi, že může přistoupit k zatčení.“

„Žádá o římského důstojníka jako doprovod,“ odvětil Paulus. „Bez něj bychom neměli autoritu.“

Sabinus pohlédl na Longina a ten jen kývl, že má Žid pravdu. „Dobrá, půjdu s vámi. Kde se sejdeme?“

Paulus se podíval na Jehudu. „Pověz mu to.“

Sikarius zvedl hlavu a podíval se pohrdavě na Sabina. „Večeřet opesachu budeme v horním městě, do pokoje vede jen jedno schodiště, takže by se dal snadno bránit, a schválně ho proto vybrali. Ale později se za městskými hradbami setkáme s novými učedníky. Čekejte na mě u Ovčí brány na začátku druhé hlídky. Zavedu vás k němu.“

„Proč se ho nezmocníme rovnou na ulici, až odejde z pokoje?“

„V Getsemanské zahradě to nezpůsobí takový rozruch.“ „Tys nechal chrámovou stráž odvést toho buřiče,“ řval prefekt Pilát na Sabina a jazyk se mu pletl, „aby ho soudili jiní Židé. Pak jsi dovolil, aby jeho ozbrojení stoupenci jen tak odkráčeli pryč působit další spoušť, když je tohle hnusné město plné těch nejmilitantnějších náboženskýchfanatiků, které měl kdy člověk tu čest rovnat do latě.“

„Chrámová stráž je pustila, jakmile zatkla Ješuu. Jejich kapitán přitom přišel o polovinu pravého ucha a oni neměli žaludek na boj. A já jsem s sebou žádné další oddíly nepřivedl.“

„Proč ne?“ Pilát zuřivě vyvalil krví podlité oči a baňatý pijácký nos mu celý žhnul. Po svěšených tvářích se mu koulely kapky potu. Sabinovohlášení o Ješuově zatčení ho, mírně řečeno, zklamalo. Jeho tři spolustolovníci mlčky srkali víno, zatímco on se svalil zpátky na pohovku a třel si spánky. Sáhl po poháru, jedním hltem ho vyprázdnil a praštil s ním zpátky na stůl. Záštiplně přitom pozoroval Sabina. Pak se obrátil k elegantnímu muži ve středních letech, který ležel po jeho levici opřený o jeden loket.

„Herode Agrippo, potřebuji tvoji radu. Kvestor se tím rebelem nechal přechytračit.“

Herodes Agrippa potřásl kadeřemi, které mu splývaly v naolejovaných kroužcích těsně pod krátce zastřižený vous rámující úzký obličej s pevnými čelistmi. Dal by se i považovat za pěkný, nebýt velkého hákovitého nosu,

14


který mu jako dravčí zobák trčel mezi tmavýma očima. „Máš pravdu,prefekte,“ přitakal a nejistě zvedl svůj pohár, aby mu ho doplnil čekající otrok,

„kněží vlezli Ješuovi do pasti bez...“ Zarazil se, protože mu otrok polil

třesoucí se ruku vínem. „Eutychu! Jsi skoro stejně k ničemu jako tenhle

kvestor. Vypadni!“

Sabinus jen stál, zamračeně zíral před sebe a nijak neskrýval svůj odpor k Herodovi.

„V naší zemi by kvůli takové kvestorově neschopnosti člověk přišel o oči,“ pronesl starší z obou mužů na lehátku po Pilátově pravici a pohladil si dlouhý, kudrnatý plnovous.

Herodes hodil svůj pohár za odcházejícím otrokem. „Naneštěstí,Sinnace, tady nepanuje stejná volnost jako u vás v Parthii, pokud jde ozasloužený trest pitomcům.“

Sabinus střelil výhrůžným pohledem po Herodovi. „Dovol, Žide, abych ti připomněl, že jsem senátor, tak si dávej pozor na jazyk.“ Obrátil se zpátky k Pilátovi. „Kněží nám dali možnost toho muže zatknout. Proto jsem jednal z vlastní iniciativy, vzhledem k tomu, že ty ses tím nechtěl zabývat, když jsi byl... měl jinou práci.“

„Já jsem neměl ‚jinou práci‘, byl jsem opilý a teď jsem ještě víc. Ale i v tomto stavu bych věděl, že mám toho šílence přivést zpátky sem, do rukou Říma, a ne ho vydat Židům, bez ohledu na to, kolik jich tím naštvu. Seru na ně, kvestore. Slyšíš mě? Seru na ně!“

„Ale Židé ho přece budou soudit a shledají ho vinným. Je to v jejich zájmu,“ namítl Sabinus.

„Už ho soudí a nemůžou se dočkat, až vynesou rozsudek smrti. Jsou tak nedočkaví ho odsoudit, že dokonce přerušili pesachovou mši, aby ho mohli soudit už dnes. Kaifáš mi vzkázal, ať přijdu hned ráno do paláce, abych jejich rozsudek potvrdil, než ho ukamenují.“

Sabinus pohlédl nechápavě na nadřízeného. „Tak v čem je problém?“

Pilát si vyčerpaně povzdechl. Zavřel oči a projel si oběma rukama vlasy. „Jsi v téhle žumpě nový, takže se ti to pokusím vysvětlit jednoduše,“pronesl s jasnou blahosklonností v hlase. „Jak jsi sám připustil ve svém hlášení, Ješua zorganizoval své vlastní zatčení. Poslal Jehudu, aby ho vydal kněžím, protože chtěl, aby ho shledali vinným oni, a ne my. Vzhledem ke svéob>15


libě mezi obyčejnými lidmi teď hazarduje s tím, že povstanou protikněžím a celé hierarchii Chrámu za to, že ho odsoudili k smrti, i proti Římu,

že rozsudek potvrdí. Jediným obrovským naivním kopancem jsi umožnil

Ješuovi, aby vrazil klín mezi prosté lidi a jedinou sílu, kterou respektují:

kněžstvo, které za svoje postavení vděčí Římu, a proto nemá z téhle revolty

žádný užitek.“

Sabinus najednou pochopil celou hloubku svého špatného úsudku.„Zatímco kdybychom ho odsoudili my, kněží by mohli žádat o klid a očekávat, že budou vyslyšeni. A to by mohlo, s ukázkou síly z naší strany, stačit k tomu, aby se zabránilo povstání.“

„Přesně,“ přitakal Pilát posměšně, „konečně ti to došlo. Takže, Herode, musím rychle zmírnit škody, než Ješuovi stoupenci začnou burcovat lidi. Co mám udělat?“

„Musíš jít hned zítra ráno do paláce.“

„Abych zrušil ten rozsudek?“

„Ne, nesmíš toho muže nechat naživu, když jste ho konečně dostali. Musíš znovu usmířit kněží s lidem, aby ho znovu dokázali ovládat.“

„Ano, ale jak?“

„Tím, že židovské ukamenování změníš v římské ukřižování.“ „Tento muž musí zemřít,“ sykl velekněz Kaifáš na Piláta přes dlouhý šedý plnovous. Oděn v přepychovém šatu a se zvláštním hedvábným vypouk - lým kloboukem pošitým drahokamy na hlavě připadal Sabinovi spíš jako nějaký východní vazalský král než jako kněz. Jenže na druhou stranu, soudě podle velikosti a nádhery židovského Chrámu, byl judaismus velmi bohaté náboženství a jeho kněží si mohli dovolit být extravagantní díky penězům, které jim přinášeli chudí v naději, že je jejich bůh budepovažovat za spravedlivé.

„A taky zemře, knězi,“ odvětil Pilát. Nikdy neměl v prvních hodinách po svítání dobrou náladu, proto se snažil držet vztek na uzdě. „Ale zemře na římský způsob, ne na židovský.“

Sabinus stál vedle Heroda Agrippy a se zájmem pozoroval zápas mezi dvěma nejmocnějšími muži v provincii. Šlo o setkání plné jízlivostí, zvlášť poté, co Pilát, s velkým potěšením, upozornil na past, kterou Ješuana>16


chystal na Kaifáše, a vyzdvihl veleknězovu politickou neobratnost, že do

ní spadl.

„Aby ses vyhnul povstání,“ pokračoval Pilát, „které, soudě podle mých hlášení, Ješuovi stoupenci již podněcují, musíš okamžitě udělat to, co jsem nařídil.“

„A jakou mám jistotu, že uděláš, cos slíbil?“

„To si schválně hraješ na pitomce?“ vyštěkl Pilát, který už nezvládalkrotit svůj vztek při jednání s tímto vypočítavým mužem. „Protože v tomto případě stojíme oba na stejné straně. Všechno je připraveno a rozkazy jsou vydány. Teď jdi!“

Poté, co byl bez okolků vypoklonkován, se Kaifáš dal s maximální důstoj - ností na ústup skvostným přijímacím sálem s vysokým stropem, hlavní síní paláce Heroda Velikého na západní straně horního města.

„Co myslíš, Herode?“ zeptal se Pilát.

„Myslím, že svoji roli zahraje. Jsou oddíly připravené?“

„Ano.“ Pilát obrátil krví podlitý zrak k Sabinovi. „Teď máš šancinaravit si reputaci, kvestore. Udělej to, co ti řekl Herodes.“ Halas davu vzrůstal, když se Sabinus s Herodem blížili k hlavnímu vstupu do paláce. Prošli ven vysokými dveřmi z leštěného cedru a spatřili velké shromáždění, které zaplnilo celou agoru před palácem a přetékalo doširoké třídy na jejím vzdáleném konci, která vedla k Chrámu a pevnosti Antonia.

Stíny byly dlouhé a vzduch studený, protože byla teprve první hodina po svítání. Sabinus pohlédl vlevo a na Golgotě, kopci za Starou branou v městských hradbách, spatřil kříž. Nechávali ho tam stát mezi popravami, aby obyvatelům připomínal osud, který je čeká, kdyby se snad pokusili vzdorovat římské moci.

Kaifáš stál se zdviženými pažemi na vrcholu palácového schodiště asnažil se utišit dav. Obklopoval ho tucet dalších kněží. Za ním, poddohledem Paula a skupinky chrámových stráží, stál Ješua se spoutanýma rukama a zakrváceným obvazem na hlavě.

Hluk postupně utichal a Kaifáš začal se svým proslovem.

„Co říká?“ zeptal se Sabinus Heroda.

17


„Žádá o klid a nyní jim sděluje, že kvůli své oblibě mezi obyčejným lidem bude Ješua omilostněn a propuštěn na znamení milosrdenství v tomto období pesachu.“

Když Kaifáš domluvil, z davu se ozval hlasitý jásot. Po několikaokamžicích zvedl velekněz paže, aby vyzval ke klidu, a poté pokračoval.

„Teď je žádá, aby se vrátili domů,“ překládal Herodes, „a říká, že Ješua bude okamžitě osvobozen.“

Sabinus přihlížel a věděl, že okamžik jeho vystoupení se blíží. Kaifáš se obrátil a kývl na Paula, který váhavě rozvázal pouta na vězňových rukou.

„Teď!“ sykl Herodes. „A snaž se neříct žádnou hloupost.“

„Ten muž je nyní zajatcem římského senátu,“ zvolal Sabinus a vykročil. Za ním vedl Longinus z paláce půlcenturii pomocných sborů, kteráchrámovou stráž a bývalého vězně rychle obklíčila. Ze směru od pevnostiAntonia pochodovala po hlavní třídě kohorta pomocných sborů, která zaujala postavení za davem a zabránila lidem v úniku.

„Co to má znamenat?“ zakřičel Kaifáš na Sabina. Svoji roli hrál až příliš teatrálně.

„Senát žádá, aby tento muž, Ješua, byl souzen před císařovýmzástupcem, prefektem Pilátem,“ odvětil Sabinus zvučným hlasem, který se nesl přes celou agoru. Z davu se začaly ozývat rozezlené výkřiky, když ti, kteří hovořili řecky, přeložili Sabinova slova svým druhům. Zatímco hluk davu vzrůstal, kohorta za ním tasila meče a začala jimi rytmicky tlouct do štítů.

Pilát vyšel z paláce, doprovázen zbídačeným Židem plným modřin.Prošel kolem Sabina ke Kaifášovi. Tam se zastavil a požádal o ticho. Volání a třesk zbraní utichly.

„Moje ruce jsou svázané,“ prohlásil a zkřížil zápěstí nad hlavou. „Kvestor Titus Flavius Sabinus jménem senátu žádá, abych soudil Ješuu za to, že tvrdí, že je král, a podněcuje povstání proti císaři. Jako služebník Říma nemohu takovou žádost odmítnout. Bude-li shledán vinným, bude to Řím, kdo ho odsoudí, ne já, váš prefekt. Myji si ruce od jeho krve, protože nejde o můj skutek, je to vůle senátu.“ Odmlčel se a pak k sobě povolal Žida, který ho doprovázel. „Jsem však v dobrém rozpoložení a na důkaz římské shovívavosti vám, na počest vašeho svátku pesach, vydám jiného Ješuu, který je vám drahý. Tohoto muže, Ješuu bar Abu.“

18


Za bouřlivého jásotu odvedl Pilát osvobozeného muže dolů popalácovém schodišti, kde ho pohltil jásající dav.

„Dostali svůj cukr, knězi, teď využij svoji autoritu a nařiď jim, ať serozejdou, než budu muset tu sebranku zmasakrovat,“ sykl Pilát na Kaifáše a obrátil se k odchodu. „Herode, pojď se mnou.“

„Myslím, že se teď s tvým svolením vzdálím, prefekte. Nebylo by dobré, aby byl židovský princ spojován se smrtí tohoto muže, a kromě toho musím bavit své parthské hosty.“

„Jak si přeješ. Longine, přiveď mi vězně, jakmile mu dáš trochu zavyučenou.“ „Takže ty jsi muž, který si říká židovský král?“ pronesl Pilát a pohlížel na ošklivě zmláceného muže, jenž klečel před jeho kurulským křeslem na podlaze audienční síně.

„To jsou tvoje slova, ne moje.“ Ješua s námahou zvedl hlavu a zadíval se do očí svého žalobce. Krev z ran způsobených trnovou korunou, kterou mu výsměšně narazili na hlavu, mu potřísnila vlasy a stékala mu pokapkách po tváři. Sabinus spatřil na jeho zádech čerstvé šrámy po mnoharanách bičem.

„Ale ty to nepopíráš.“

„Moje království není z tohoto světa.“ Ješua pozvedl spoutané ruce a dotkl se hlavy. „Je, stejně jako království ostatních lidí, zde.“

„Tak tohle kážeš, Žide?“ zeptal se Sabinus a vysloužil si za to Pilátův vzteklý pohled za přerušení výslechu.

Ješua se obrátil k Sabinovi a ten pocítil sílu jeho pronikavého pohledu. Pulz se mu zrychlil.

„Všichni lidé si nosí v sobě království Boží, Římane, dokonce i takoví pohanští psi jako ty. Káži, že bychom se měli očistit křtem, abychom smyli svoje hříchy. Pak, pokud se budeme řídit učením tóry, projevíme soucit se svými druhy a budeme jim činit tak, jak by měli činit oni nám, budeme v soudný den, jenž se rychle blíží, souzeni jako spravedliví a hodni připojit se k našemu Otci.“

„Dost těch nesmyslů,“ vyštěkl Pilát. „Popíráš, že jsi spolu se svýmistouenci aktivně vybízel lidi, aby povstali vůči svým římským pánům?“

19


„Žádný člověk není ničím pánem,“ odvětil prostě Ješua.

„A v tom se právě mýlíš, Žide, já jsem tvůj pán. Tvůj osud je v mých rukou.“

„Osud mého těla snad, ale ne můj osud, Římane.“

Pilát vstal a uštědřil Ješuovi tvrdý políček. Ješua mu s jízlivým úšklebkem nastavil i druhou tvář. Krev mu z rozraženého rtu stékala do vousů. Pilát odpověděl další ranou.

Ješua vyplivl krev na podlahu. „Můžeš mi působit tělesnou bolest,Římane, ale nemůžeš ublížit tomu, co mám uvnitř.“

Sabina fascinovala síla vůle toho muže. Vůle, kterou – jak cítil –nedokáže nic zlomit.

„Už toho mám dost,“ zuřil Pilát. „Kvestore, dej ho okamžitě ukřižovat spolu s těmi dvěma dalšími vězni.“

„Z čeho byl usvědčen, pane?“

„Nevím. Z něčeho. Z pobuřování, rebelie nebo možná jen z toho, že se mi nelíbí. Vyber si. A teď už ho odveď, a ať je mrtvý a v hrobě, než začne po setmění šabat, aby neurazil židovské právo. Už nám dost zavařil zaživota a netoužím po tom, aby to pokračovalo i po jeho smrti.“ Obloha zešedla. Rozpršelo se. Dešťové kapky smývaly krev, která stékala z ran tří ukřižovaných mužů. Byla teď devátá hodina po svítání. Sabinus a Longinus sestupovali z Golgoty. V dálce zaduněl hrom.

Sabinus se ohlédl po Ješuovi na kříži. Hlavu měl schýlenou vpřed a z rány kopím v boku, kterou mu zasadil Longinus, aby uspíšil konec jeho strádání ještě před začátkem šabatu, mu prýštila krev. O šest hodin dříve si za bičování vlekl do kopce svůj kříž. Pomáhal mu v tom jakýsi muž z davu. Potom mlčky vytrpěl, když mu zápěstí probili hřeby. Skoro jako by ani nevnímal, že mu ke dřevu přibili také chodidla. Během prud - kých nárazů při vztyčování kříže, při nichž křik druhých dvouukřižovaných zesílil až do nelidských rozměrů, se mu ze rtů vydralo pouze slabé zasténání. Teď už Sabinovi připadal usmířený.

Sabinus prošel kordonem pomocných stráží, které zadržovaly hlouček truchlících diváků v dostatečné vzdálenosti od popravených, a spatřil Paula, jak stojí se dvěma členy chrámové stráže a upírá zrak na Ješuu.

20


Obvaz na hlavě, kterým mu ošetřili zraněné ucho, měl zakrvácený. „Co

tady děláš?“ zeptal se Sabinus.

Paulus, pohroužený v myšlenkách, ho v první chvíli neslyšel. Potomzamrkal, když si uvědomil otázku. „Přišel jsem zkontrolovat, že je mrtvý, a odnést tělo k pohřbení do neoznačeného hrobu, aby se nestalo pro jeho kacířské stoupence poutním místem. Kaifáš to tak nařídil.“

„Proč jste se ho všichni tak báli?“ zeptal se Sabinus.

Paulus se na něj podíval jako na blázna. „Protože by přinesl změnu.“

Sabinus výsměšně potřásl hlavou a protlačil se hloučkem stráží. V tu chvíli spatřil, že se k němu blíží skupinka dvou mužů a dvou žen. Mladší byla ve vysokém stupni těhotenství a v náruči nesla dalšího kojence.

Starší z mužů, od pohledu bohatý Žid po třicítce, s hustým černýmvousem, se uklonil. „Kvestore, přišli jsme si vyžádat Ješuovo tělo k pohřbení.“

„Už si je vyžádala chrámová stráž. Jakým právem žádáte o tělo?“

„Jmenuji se Josef a jsem Ješuův příbuzný,“ odvětil muž a objal kolem ramen starší z obou žen, „a toto je Mirjam, jeho matka.“

Mirjam upřela na Sabina prosebný pohled a po tvářích jí stékaly slzy. „Prosím, nenechávej jim ho, kvestore, dej mého syna mně, abych ho mohla odvézt zpět do Galileje a pohřbít ho tam.“

„Moje rozkazy zní, že musí být pohřben před západem slunce.“

„Mám rodinnou hrobku, je nedaleko,“ řekl Josef, „uložíme prozatím tělo tam a pak je den po šabatu převezeme.“

Sabinus se ohlédl s úšklebkem po Paulovi. „Paule, tito lidé si přišlivyžádat tělo jako příbuzní.“

Paulus zuřil. „To nemůžeš. Tělo chce Kaifáš.“

„Kaifáš je římský poddaný! Longine, dej odsud toho odporného člověka odvést.“

Zatímco protestujícího Paula odváděli pryč, Sabinus se otočil znovu k Josefovi. „Můžete si vzít tělo. Řím s ním skončil.“ Chystal se odejít.

Josef sklonil hlavu. „Tuhle laskavost ti nezapomenu, kvestore.“

„Kvestore,“ zastavil Sabina mladší z obou mužů, „Řím může být teď naším pánem, ale varuji tě, blíží se poslední věk a Ješuovo učení je jeho součástí. Povstane nové království, povládnou noví muži s novýmimyšlenkami a starý řád začne upadat.“

21


Sabinovi bleskla hlavou vzpomínka na Thrasylla, astrologa císařeTiberia, který o dva roky dříve také předpovídal příchod nového věku.Zadíval se na opovážlivce a poznal v něm muže, který pomáhal Ješuovi ráno nést kříž. „Kde bereš takovou jistotu, Žide?“

„Pocházím z Kyrenaiky, Římane, která kdysi byla provincií egyptského království. Tam očekávají znovuzrození ohniváka. Jeho pětisetletý cyklus se blíží ke konci. Příští rok se v Egyptě zrodí Fénix naposledy a všechno se začne měnit v přípravě na konec světa.“

22


ČÁST I

KYRENAIKA

LISTOPAD ROKU 34 PO KR.


KAPITOLA I

„M

ÁŠ TO?“ zeptal se Vespasián, když Magnus scházel po můstku

velké kupecké lodi, která právě připlula do přístavu Apollonia.

„Ne, pane, bohužel,“ odvětil Magnus a přehodil si přes rameno vak, „císař zamítá v tuto chvíli všechny žádosti o vstup.“

„Proč?“

Magnus stiskl přítelovo nabízené předloktí. „Podle Caliguly je to na radu Tiberiova astrologa Thrasylla. Nepřesvědčila ho dokonce ani Antonia.“

„Proč jsi tedy vůbec přijel?“

„Tak to tedy opravdu není příjemné uvítání přítele, který cestoval, jen bohové vědí, kolik dní v tomhle shnilém škopku v roční době, kdy sevětšina námořníků tiskne v posteli k někomu jinému.“

„Promiň, Magne. Počítal jsem, že mi Antonia to povolení obstará. Uplynuly už čtyři roky, co Atafanes zemřel a my jsme mu slíbili, žedoručíme jeho rodině zlato, které jí odkázal.“

„Tak se nic tak hrozného nestane, když to ještě dalších pár rokůpotrvá, ne?“

„O to nejde. Egypt je sousední provincie. Mohl jsem udělat krátkouodbočku do Alexandrie, až pojedu v březnu domů, najít alabarcha, dát mu Atafanovu truhličku a zařídit, aby peníze dostala jeho rodina v Ktésifónu, a ještě pořád bych to do března stihl do Říma.“

„Tak to budeš muset provést někdy jindy.“

„Ano, ale to mi bude s cestou z Říma trvat mnohem déle. Možnánebudu mít čas. Mám na starost svůj statek a chci se nechat zvolit přespříští rok edilem.“

25


„Tak nedávej sliby, které nemůžeš splnit.“

„Léta věrně sloužil mé rodině. Dlužím mu to.“

„V tom případě nežehrej, že mu musíš věnovat čas.“

Vespasián jen povzdechl. Obrátil se a zamířil po rušném nábřeží mezi přístavní dělníky, kteří vykládali zboží ze zakotvených lodí nově připluvší obchodní flotily. Jeho senátorská tóga působila dostatečně zastrašujícím dojmem, aby měl volnou cestu davem, takže snadno překonal sto kroků po molu k čekajícím nosítkům.

Magnus využil úcty, kterou místní projevovali jeho mladému příteli, a kráčel v jeho stopách. „Nenapadlo mě, že se ke kvestorům běžně vprovinciích chovají s takovým respektem,“ poznamenal, zatímco jeden ze čtyř nosičů pomáhal celkem zbytečně Vespasiánovi do nosítek.

„To proto, že guvernéři to tady nesnášejí. A plným právem! Je to jako žít v pekařské peci, jen bez té příjemné vůně. Raději tráví všechen čas v hlavním městě provincie, v Gortynu na Krétě, a vysílají své kvestory, aby Kyrenaiku spravovali jejich jménem.“

Magnus se zachechtal. „Á, to vždycky pomůže, aby tě lidi respektovali, moc nad životem a smrtí.“

„Vlastně ani ne, jako kvestor nemám státní moc, aspoň žádnou vlastní. Všechna moje rozhodnutí musí podepsat guvernér, a to trvá vždycky celou věčnost,“ zachmuřil se Vespasián. „Ale koně si opatřit dokážu,“ usmál se, zatímco zaprášený malý otrok přiváděl Magnovi osedlaného koně.

Magnus vděčně zvíře přijal a přehodil mu svůj vak přes zadek. Pak se sám vyhoupl do sedla. „Jak jsi věděl, že dnes připluju?“

„Nevěděl, prostě jsem doufal, že bys mohl,“ odpověděl Vespasián, když se jeho nosítka dala do pohybu a míjela divadlo s výhledem na moře. „Když dnes ráno spatřili flotilu, napadlo mě, že zkusím štěstí, protože v téhle sezoně je to z Říma nejspíš poslední. A stejně jsem neměl nicdůležitého na práci.“

„To je to tady tak zlé?“ pozvedl Magnus obočí, zatímco malý otrok začal ovívat Vespasiána širokým vějířem z palmových listů na dlouhé násadě.

„Je to hrozné. Původní Libuové jen okrádají bohaté řecké rolníky.Řekové se baví tím, že vznášejí falešná obvinění z podvodů a krádeže proti židovským kupcům. Židé nepřestávají protestovat kvůli svatokrádežným

26


sochám nebo údajným náboženským urážkám, jejichž součástí jsou vepři,

a projíždějící římští kupci si stále dokola stěžují na to, že je podvedli Židé,

Řekové a Libuové, přesně v tomhle pořadí. A navíc všichni pořád žijí ve

strachu z otrokářských nájezdů ze strany buď Garamantů z jihu, nebonomádských Marmaridů z východu, z území mezi námi a Egyptem. Je to

vroucí kotel etnické nenávisti a jediní, koho nenávidí ještě víc než jeden

druhého navzájem, jsme my. Ale to jednotlivcům nijak nebrání v tom,

aby mi strkali peníze, abych vynášel rozsudky v jejich prospěch.“

„A ty je, doufám, bereš.“

„Zpočátku ne, ale teď už ano. Pamatuju se, jak mě šokovalo, když mi strýček vyprávěl, že přijímal úplatky, když byl akvitánským guvernérem, ale teď už chápu ten systém lépe a uvědomuju si, že se to ode mě očekává. A navíc většina těch místních boháčů je tak nepříjemná, že si ty peníze od nich beru s radostí.“

„To mi v mnohém připomíná Judeu podle toho, jak ji popisovalSabinus,“ podotkl Magnus, když vjeli na plnou agoru obklopenou upadajícími starodávnými chrámy zasvěcenými řeckým bohům a s občanskýmibudovami zaříznutými ještě výš do svahu kopce.

„Je to horší, věř mi,“ odpověděl Vespasián, který si také vybavilrozhovory s bratrem po jeho návratu z Východu, při nichž se zmínil o naprosté nezkrotitelnosti Židů. Stihli strávit společně dva dny v Římě, nežVespasián odplul koncem března na Krétu. „Tam člověk musel jednat jen s Židy a ti se dali udržet na uzdě s pomocí jejich kněží a nabídkou drobných výsad. Jenže tady, pokud chceš jedné skupině nabídnout výsady, pak by je chtěl každý neřád, až bys nakonec zjistil, žes rozdal celou provincii avlečou tě po návratu do Říma spoutaného před senát, v tom lepším případě. Proto nic nikomu nedávám, pokud mi za to dobře nezaplatí. Tak sinemůžou ostatní frakce stěžovat, že jsem někoho upřednostnil, protože vědí, že mě ti druzí uplatili. A překvapivě jim to takhle připadá v pořádku.“

„Vsadím se, že by ses radši vrátil zpátky do Thrákie,“ podotkl Magnus a obdivoval výkony malého otroka, který dokázal svého pána soustavně ovívat a přitom se kolem něj pohyboval, aniž by klopýtl na špatnýchdlažebních kamenech. Tohle město už své lepší dny zažilo.

„Tam jsme měli aspoň slušné vojáky, kterými jsme mohli pohrozitmíst>27


ním. Tady je jenom jedna kohorta pomocné pěchoty, kterou tvoří muži

příliš hloupí na to, aby si vydělávali na živobytí krádežemi. Pak je tady

městská milice, kterou tvoří muži příliš hloupí na to, aby byli v pomocné

pěchotě. A nakonec ještě ala místní pomocné jízdy. Ta nás má chránit

před kočovníky, což je jako vtip, protože většina z nich má velbloudy.“

„Co je velbloud?“

„Připomíná velkou hnědou kozu s dlouhým krkem a hrbem na zádech. Koně jejich zápach nesnáší.“

„Á, jednou jsem jich pár viděl v cirku. Lidé se jim smáli, ale pokud jde o rychlost, tak nic moc.“

„Ani ji nepotřebují – podle prefekta jízdy Corvina jsou schopni jet pouští celý den. Naši koně jim prostě nestačí.“

Projeli městskou branou, střeženou na každé straně mramorovými lvy, a začali stoupat do mírného, osmimílového svahu k městu Kyrénavybudovanému na vápencové plošině nad nimi. Vespasián se znovu pohroužil do sebelítostného mlčení a přemítal nad marností svého postavení v této části spojené provincie Kréta a Kyrenaika. Během sedmi měsíců pobytu nedosáhl ničeho. Hlavní příčinou bylo, že se vlastně nedostal k žádným prostředkům, aby něčeho mohl dosáhnout. Po staletí bylo bohatstvímKyrenaiky silphium, rostlina s baňatými květy a dlouhým stonkem, jejížpryskyřice byla ceněná jako koření a lék na krční nemoci a horečku. Maso ze zvířat, která ji spásala, se prodávalo za vysoké ceny. Rostla na suchépobřežní planině – kyrénská plošina se mnohem více využívala k zakládání sadů a zelinářských zahrad. V posledních letech ale porosty rostliny začaly záhadně mizet. Nestačila už na píci pro dobytek, a tak místní masný trh zanikl. A v posledních pár letech se zhoršovala také kvalita každé sklizně bez ohledu na to, jak intenzivně se plodiny pěstovaly.

Vespasián se snažil přesvědčit místní rolníky, aby pěstovali jiné plodiny, jenže překážkou byla neúrodná půda a nedostatek deště na pláni, vespojení s horoucí vírou rolníků, že pokud pravidelně obětují dostatečnému počtu bohů, silphium se znovu uzdraví. V důsledku toho vysychaly příjmy z daní, protože ti, co nějaké peníze měli, je schovávali a nakupovali jen velmi málo zboží od těch, co jich měli ještě míň. Vzhledem k tak malému množství peněz v oběhu se ceny obilí, dováženého z úrodnějšíchsoused>28


ních provincií Egypt a Afrika, vyšplhaly závratně vysoko v důsledkunenasytných spekulací kupců, kteří řídili obchody. Když si je předvolal, aby

se hájili, všichni to popírali a svalovali vinu na menší dodávky obilí

z Egypta v loňském roce. Jenže on z žádného jiného zdroje o neúrodě

v Egyptě neslyšel. Následkem toho chudáci, ať už Řekové, Židé neboLibuové, stáli na pokraji strádání hladem a občanské nepokoje se stalytrvalou hrozbou.

Bez dostatečných oddílů, které by mohly potlačit povstání v téměřpůlmilionové populaci obývající sedm velkých měst Kyrenaiky, a bezpravomoci jednat svým vlastním jménem, se Vespasián cítil bezmocný afrustrovaný po celou dobu, co zastával svoji funkci. Ten pocit nyní ještě zesílil, když mu císař Tiberius odmítl povolit vstup do císařské provincie Egypt, provincie tak bohaté, že ji senátoři směli navštívit pouze na základě výslovného svolení vydaného samotným císařem. V opačném případě by se dopouštěli hrdelního zločinu.

V duchu se vyplísnil, že propadl záchvatu sebelítosti, a obrátil se znovu ke svému společníkovi, který cválal vedle nosítek. „Podařilo se Sabinovi konečně dát se zvolit za edila?“

„Ano, jen tak tak,“ odvětil Magnus. „Ale jak tvůj bratr říká, i to stačí. Přesto se mu ulevilo, že nemusí soutěžit až do příštího roku v prétorských volbách – všechna tahle místa si zabrali synové Macronových pochlebovačů.“

„Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Máme pretoriánského prefekta, který se míchá do politiky. Člověk by si říkal, že si Macro vzal ponaučení z předčasného konce svého předchůdce. Nedokážu si představit, že si tím příliš naklonil Antonii. Podle jejího názoru má výsadní nárok na pletichy v politice pouze císařská rodina, konkrétně ona.“

Magnus ukázal na nosiče.

„Neboj se, nemluví latinsky,“ chlácholil ho Vespasián, „a chlapec jehluchoněmý.“

„Tak dobře. No, od tvého odjezdu v březnu se udála spousta zvláštních věcí. A Antonii to dělá dost starosti.“

„Myslel jsem, že ti neříká nic jiného, než co máš udělat.“

„Ne, většinu těchhle důvěrných informací mám od tvého strýce, senátora Pollona. Přestože občas něco uklouzne i jí, po tom, jestli mi rozumíš.“

29


„Ty starý kozle!“ Vespasián se usmál snad poprvé od svého příjezdu do Kyrenaiky. Opět ho pobavil nepravděpodobný a nerovný sexuální vztah mezi jeho starým přítelem a nejobávanější ženou v Římě, jeho patronkou Antonií, švagrovou císaře Tiberia.

„No, musím celkem potěšeně přiznat, že k tomu už tak často nedochází. Už trochu, jak to říct, ochabuje. V každém případě jí dělá starostiCaligulův vztah s Macronem, přesněji Caligulův nový vztah s Macronovou ženou Ennií, který Macro ještě podporuje.“

Vespasián se usmál a mávl rukou. „Caligula si na ni už nějakou dobu myslel. Nepochybně se jí rychle nabaží, je notoricky nenasytný. Macro se snaží tuhle choulostivou situaci jen zvládnout. Je si dobře vědom toho, že pokud by to rozmázl, dostal by se do velkých patálií, jestli a až se Caligula stane císařem.“

„Snad, ale podle tvého strýce se za Macronovým chováním skrývá víc než jen pouhá zdvořilost. Domnívá se, že se snaží Caligulovi vlichotit, protože od něj něco chce, až se stane císařem.“

„Jako pretoriánský prefekt je nejmocnějším člověkem v Římě hned po císařské rodině. Co víc může chtít kromě toho, aby se stal jeho dědicem? Caligula má sice spoustu chyb, ale není to pitomec.“

„Právě to dělá starosti Antonii. Nechápe, co má Macro za lubem. A co nechápe, to nemá pod kontrolou. Pěkně ji to štve.“

„Dokážu si to představit, ale není to nijak divné.“

„Ne, divný na tom je druhý člověk, kterého si Macro předchází,“ pronesl Magnus se spikleneckým výrazem. „Herodes Agrippa. V minulosti to býval Antoniin přítel a půjčoval si od ní peníze. Nikdy je ale nevracel, asi si myslel, že když je Tiberiovým oblíbencem a dobrým přítelem jejího syna Drusa – vychovávali je společně –, tak nemusí. Jenže když Drusus zemřel, uprchl z Říma a od svých dluhů a vrátil se do své vlasti, Edómu.“

„Kde to je?“

„Copak já vím, ale nejspíš blízko Judeje, protože je Žid. V každémpříadě musel i odtamtud odjet, zase dluhy, a potom trávil čas tím, že lezl na nervy všem malým východním panovníkům a tetrarchům, od kterých požadoval buď postavení u dvora, nebo půjčku jenom proto, že je vnukem Heroda Velikého. Před pár měsíci se vrátil do Říma a podařilo se mu

30


znovu se vlichotit do Tiberiovy přízně. Podle tvého strýce dohodl na příští

rok návštěvu vyslanců parthských rebelujících šlechticů v Římě. Chtějí

požádat Tiberia o pomoc při sesazení jejich krále. Za odměnu učinilTiberius z Heroda Agrippy učitele svého vnuka Tiberia Gemella.“

„A co je tedy tak zvláštního na tom, že se přátelí s Macronem?“

„Protože Macro se snaží vlichotit Caligulovi, ale současně takéHerodovi, člověku, který má největší vliv na dalšího možného dědice, Gemella.“

„Takže sází na oba jezdce v závodě?“

Magnus se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, pane, podle všeho na všechny tři. Herodes Agrippa má ještě další kontakt, svého velmi dobrého přítele z dětství, který měl stejné učitele jako on a Drusus. Třetího možnéhodědice císařského trůnu, Antoniina syna Claudia.“ Slunce začalo klesat do moře, které se bronzově třpytilo, když Vespasián s Magnem projeli hlavní branou Kyrény do dolního města. Vespasiánovi nosiči si museli razit cestu davy žebráků – uprchlíků ze zkrachovalých statků, kde se dříve pěstovalo silphium. Teď mířili do města v naději, že od nově příchozích kupců dostanou almužnu, než budou kupci mít dost dotírání bezpočtu chudáků, kteří se nyní museli spoléhat na dobročinnost.

„Opravdu mi tohle místo začíná lézt krkem,“ poznamenal Vespasián, když odstrkoval vzpínající se ruce. „Pořád mi to připomíná velmi nízké postavení mé rodiny. Sem posílají jenom ty nejbezvýznamnější kvestory.“

„Tys sis je vylosoval.“

„Ano, ale do losování zařadí jen ty nejníže postavené kvestory. Ti zvážených rodin si vyzobou třešničky v Římě. Sabinus měl štěstí, že si loni vytáhl Sýrii.“

Magnus odkopl přehnaně dotěrnou starou bábu. „Mám v brašně dopis od Caenidy, snad tě trochu rozveselí. Rozhodně vypadáš, že to potřebuješ.“

„Ten pomůže,“ zavolal Vespasián přes proud nadávek, kterými Magna

zasypávala sedící bába, „ale pochybuju, že mi bude do zpěvu, dokud

v břez nu nezačne znovu plavební sezona a nedorazí můj nástupce.Potřebuju se dostat zpátky do Říma, cítit, že stoupám po žebříku, a ne že hniju

tady v téhle díře říše.“

„Tak to musíme nějak zabít čtyři měsíce, budu ti dělat společnost.

31


Abych pravdu řekl, když se Antonii nepodařilo obstarat ti povolení k cestě

do Egypta, řekl jsem jí, že ti stejně pojedu tu špatnou zprávu doručit.Trochu mi hoří v Římě půda pod nohama. Tvůj strýček bude během méneřítomnosti ty požáry hasit.“

„Cos provedl?“

„Nic, jenom jsem se trochu zapletl, když jsem se staral o zájmy svého bratrstva křižovatky. Předal jsem velení svému zástupci Serviovi, postará se o všechno potřebné.“

Vespasián věděl, že není radno strkat nos do Magnova druhého života vůdce bratrstva křižovatky jižního Kvirinálu. Hlavními úkoly všechbratrstev byly ochrana a vymáhání dluhů. „Můžeš zůstat, ale budeš se spíš nudit.“

„A co lov? Jaké to tady je?“

„Blízko města nic moc, ale pokud prý pojedeš pár dní směrem k jihu, můžeš narazit na úpatí pohoří na nějaké lvy.“

„Za pár dnů máš narozeniny. Tak na tvoji počest zabijeme lva,“ navrhl Magnus.

Vespasián pohlédl omluvně na přítele. „Můžeš jet a oslavovat sám. Já bohužel nemůžu. Nesmím opustit město z jiných než oficiálních důvodů.“

Magnus zavrtěl hlavou. „Vidím, že to bude opravdu pár nudných měsíců.“

„Vítej v mém světě.“

„Jaké jsou tady děvky?“

„Prý jsou milé a staré, jak to máš rád, ale dost smrdí potem.“

„Ale no tak, pane, neposmívej se mi, já si to nevybral. Prostě dělám, co mi stará dáma poručí. A jak říkám, poslední dobou už to tak často nebývá.“

Vespasián se znovu usmál. „Quintillius, můj úředník, ti určitě obstará něco vhodného, aby sis to vynahradil.“

„Co se to tam děje?“ ukázal Magnus na velký dav převážně židovských mužů. Posmívali se vysokému ramenatému mladému muži, který stál na stupni schodiště a snažil se k nim mluvit. Doprovázela ho mladá žena. V náruči držela asi roční holčičku. U nohou jí dřepěl tak tříletý hoch avystrašeně pozoroval dav.

„Nejspíš další židovský kazatel,“ povzdechl si Vespasián. „Vypadá to, že se s nimi v poslední době roztrhl pytel, hlásají nějaký nový židovský kult.

32


Slyšel jsem, že to starším vadí, ale dokud nepůsobí potíže, nechávám je na

pokoji. Jedna věc, kterou jsem se tady naučil, je to, že je nejlepší držet si

od židovských záležitostí odstup, stejně jim člověk nedokáže porozumět.“

Nosiči, nezpomalovaní žebráky, teď rychle pokračovali po široké hlavní

třídě dolního města lemované starými a zanedbanými, ale stáleimpozantními dvouposchoďovými domy bohatých kupců a brzy zahájili krátkývýstup do horního města.

Vespasián, poněkud povzbuzený vyhlídkou na četbu Caenidina dopisu, obrátil myšlenky ke své milence, kterou už neviděl déle než sedm měsíců. Zatím byla otrokyní v domácnosti paní Antonie, ale žil v naději, že jeho milá za tři roky získá svobodu. To dosáhne třicítky, což byl nejnižší věk, jaký zákon připouštěl pro propuštění z otroctví. Ačkoli zákon zakazoval, aby si muž ve funkci senátora vzal za ženu propuštěnou otrokyni, doufal, že ji přijme aspoň jako svoji milenku, jakmile bude schopna činit vlastní rozhodnutí. Plánoval, že jí zařídí v Římě malý dům z peněz, které rychle získával z úplatků a darů, jež si přirozeně hledaly svoji cestu od obyvatel provincie, dychtivých zavděčit se nejvýše postavenému římskémuúředníkovi v oblasti. Nyní, když odložil skrupule a úplatky přijímal, věřil, že po návratu do Říma bude mít naspořeno dost prostředků nejen na dům pro Caenidu, ale také pro sebe a manželku, kterou si musí brzy najít, aby splnil povinnosti vůči rodině. Z řady dopisů od rodičů, kteří nyní žili v Aventiku v provincii Germania Superior, kde se jeho otec začal věnovat bankéřství, bylo zřejmé, že doufají, že se od něj kvůli pokračování rodiny dočkajídědice.

Brzy dorazili do ulice krále Batta v horním městě. Na jejím východním konci bylo římské fórum, za kterým stála rezidence guvernéra – mnohem modernější budova, kterou účelově postavili Římané před sto lety, poté co se Kyrenaika stala římskou provincií.

Nosiči postavili Vespasiánova nosítka před rezidencí. Vespasián mávl rukou nad jejich snahou pomoci mu ven, sestoupil na zem, upravil si tógu a vyšel po schodech.

Magnus ho následoval a ušklíbal se nad kvalitou čtyř členů pomocné stráže pod portikem, kteří se pomalu stavěli do pozoru. „Chápu, cos měl

33


na mysli,“ poznamenal, když prošli dveřmi do velkého atria, kde u stolů

po jedné straně pracovali písaři, „jsou to břídilové. Ani jejich matky by na

ně nemohly být pyšné.“

„A to patří k nejlepším z první centurie,“ odpověděl Vespasián. „Je tady dokonce pár centurií, kde ani nedokážou utvořit rovnou řadu. Centurioni mají neuvěřitelnou spotřebu holí.“

Než mohl Magnus vyjádřit svůj názor na efektivnost nebo neefektivnost disciplíny podřadných vojáků zajišťované výpraskem, přistoupil k nim kvestorův úředník v tóze a s pěstěným vzhledem.

„Co se děje, Quintillie?“ zeptal se Vespasián.

„Už tři hodiny na tebe čeká nějaká žena. Snažil jsem se ji přesvědčit, aby se objednala na slyšení a vrátila se později, ale odmítla. Říká, že jako římská občanka má právo s tebou hovořit ihned po tvém návratu. A také, že je tvoje povinnost ji přijmout, protože její otec byl úředníkem tvého strýce, když působil v Africe.“

Vespasián si povzdechl. „Tak dobrá. Uveď ji do mé pracovny. Jak se jmenuje?“

„Právě to je na tom zvláštní. Tvrdí, že je tvoje příbuzná. Jmenuje seFlavia Domitilla.“ „A teď už je to měsíc a půl, co se vydal na jihovýchod, a přitom mi slíbil, že nebude pryč déle než čtyřicet dní.“ Flavia Domitilla vzlykala dohedvábného kapesníku, pak si opatrně otřela oči, aby si nerozmazala silnou linku, kterou je měla zvýrazněné.

Zda byla upřímně rozrušená, nebo jen naplno využívala své žensképřednosti, nedokázal Vespasián určit, ani se o to nijak moc nestaral. Elegantní mladá žena s bezchybným chováním ho uchvátila. Vysoká, s ladnými boky, úzkým pasem a vysokými kulatými ňadry. Její tělo bylo naprosto úžasné. Inteligentní, třpytivé tmavé oči, štíhlý nos a plné rty jí rámovaly bohaté, vysoko vyčesané vlasy s copy, které jí splývaly na každé straně na ramena. Od posledního setkání s Caenidou neměl ženu na úrovni, jen několikmladých otrokyň. A Flavia Domitilla rozhodně ženou na úrovni byla. Její oděv a šperky vypovídaly o bohatství a účes a líčení dávaly najevo, že si dokáže užívat života. Byla prostě překrásná. Vespasián na ni zíral, vdechoval její

34


ženskou vůni zesílenou horkem a doplněnou jemným parfémem a ona tiše

vzlykala do kapesníku. Cítil, jak mu v rozkroku tepe krev, a aby zakryl

vzrušení, upravil si záhyby tógy, vděčný, poprvé od svého příjezdu doprovincie, že má tenhle oděv na sobě. Ve snaze odtrhnout myšlenky odtělesné touhy zvedl oči a zadíval se na její rysy. Kromě mírně kulatého tvaru

jejího obličeje nenašel nic, co by naznačovalo blízké příbuzenské rysy. Její

jméno ale bylo nezpochybnitelně ženskou formou jména Flavius.

Najednou si uvědomil, že se příliš zabral do obdivování jejího vzhledu a nevěnoval pozornost obsahu jejích slov. Odkašlal si. „Jakže bylo to jméno?“

Flavia vzhlédla od kapesníku. „Už jsem ti říkala. Statilius Capella.“

„Á, jistě. A je to tvůj manžel?“

„Ne, jsem jeho milenka. Poslouchals vůbec něco?“ Flavia se zamračila. „Manželku má v Sabrátě, v provincii Afrika. Nikdy ji s sebou na svéobchodní cesty nebere. Moje půvaby zabírají na jeho klienty mnohem lépe.“

Vespasián tomu rád věřil. Na něj tedy rozhodně zabíraly. Omámený touhou zažehnutou její smyslnou vůní a vnadným tělem se musel ze všech sil přemáhat, aby dokázal rukama svírat područky křesla a soustředit se na to, co říká. „A co že to vlastně dělá?“

Flavia na něj podrážděně pohlédla. „Takže ty mi tady celou dobu jenom zíráš na prsa, že, protože jsi evidentně neslyšel ani slovo z toho, co jsem říkala.“

Vespasián otevřel ústa, aby odporoval – zíral přece jen na víc než jen na prsa –, ale rozmyslel si to. „Omlouvám se, pokud jsem vzbudil dojem, že nedávám pozor, mám jen hodně starostí,“ vyhrkl a oči mu znovu bezděčně spočinuly na nádherných oblinách té části Flaviiny anatomie.

„Ne tolik, abys neseděl a neokukoval tělo nějaké ženy, místo abys po - slouchal, co má na srdci. Je to lovec divokých šelem. Opatřuje zvířata pro cirky v Sabrátě a Leptis Magně. Vydal se do pouště, aby získal nějakévelbloudy. Nejsou moc bojovní, ale vypadají legračně a lidé se jim smějí. V provincii Afrika je nemáme, ale tady je vlastní jeden kmen.“

„Marmaridi.“

„Ano, máš pravdu, Marmaridi,“ přitakala Flavia spokojená, že se jíkonečně věnuje naplno.

„Takže tvůj... muž se vypravil, aby koupil velbloudy od kmene, který

35


neuznává římskou nadvládu nad touto oblastí? Od kmene, který jsme

nikdy nedokázali porazit v bitvě, protože jsou to kočovníci a téměř je nelze

vystopovat.“

„Ano, a měl být zpátky už před pěti dny,“ dodala Flavia a horní ret se jí zachvěl.

Vespasián se kousl do svého a snažil se zažehnat představy, co by s tím rtem mohl dělat. „Měla bys doufat, že se mu nepodařilo se s nimi setkat.“

Flavia na něho vyděšeně pohlédla. „Jak to myslíš?“

„Protože jsou to známí otrokáři. Zajmou všechny, co najdou, a prodají je, stovky mil odsud na jih, Garamantům, kteří údajně mají velkázavlažovací díla, díky nimž tam mohou pěstovat plodiny. To vyžaduje spoustu namáhavé práce.“

Flavia se znovu dala do pláče.

Vespasián přemáhal nutkání ji utišit. Věděl, že jakmile by se dotkl jejího těla, byl by ztracený. „Promiň, Flavie, ale taková je pravda. Bylo od něj naprosto šílené, že se tam vydal. Kolik lidí měl s sebou?“

„Nevím jistě, aspoň deset, myslím.“

„Deset? To je absurdní. Marmaridů jsou tam tisíce. Modleme se, aby je nenašel a nedošla mu zatím voda. Kolik si jí vzal?“

„Nemám tušení.“

„No, pokud se během pár dnů neobjeví, myslím, že se budeš musetobávat nejhoršího. Jestli zamířil na jihovýchod, tak prvním místem, kde může sehnat vodu – pokud si nevzal místního průvodce, aby mu ukázal, kde jsou skryté studny –, je oáza v Síwě, těsně před hranicí s Egyptem. To je skoro tři sta mil odsud a cesta tam mu může trvat mezi deseti a dvaceti dny, podle podmínek.“

„Tak ho musíš jet hledat.“

„Hledat? Máš vůbec představu, o jak velkém území to mluvíme a kolik mužů bych si musel vzít s sebou, abych měl vůbec jistotu, že se vrátíme?“

„Mně je to jedno,“ vyštěkla Flavia. „Je to svobodný římský občan a tvojí povinností je chránit ho před otroctvím.“

„Tak mě měl požádat o doprovod, než se na tu pitomou cestu vydal,“ odsekl Vespasián vzrušený ještě víc odvahou, kterou dávala najevo. „Za rozumnou cenu jsem mu mohl poskytnout jízdu.“

36


„Tak mu tu jízdu poskytni teď,“ naléhala Flavia a vstala. „Rozhodně nebude skoupý, až ho najdeš.“

„A co když odmítnu?“

„Potom, Tite Flavie Vespasiáne, ať už jsi můj příbuzný nebo ne, pojedu do Říma a rozhlásím, žes jen seděl se založenýma rukama, zatímcopříslušníka jezdeckého stavu zajali a prodali do otroctví. A ještě dál uvedu, že důvodem tvé nečinnosti bylo to, že ses chtěl vyspat s jeho ženou.“ S těmi slovy se obrátila na podpatku a vyrazila jako vítr z místnosti.

Vespasián se za ní uznale díval. Pak se zhluboka nadechl a vydechl azavrtěl hlavou. Rozhodně měla pravdu v jedné věci. Opravdu se s ní chtěl vyspat. A mohla se pro něj stát víc než chvilkovým potěšením. Srdce mu nepřestávalo bušit. Věděl, že by riskoval cokoli, aby ji získal. Vespasián v instinktivní reakci vyrazil levou paži nahoru, zachytil bleskový sek gladiem, který na jeho pugio směřoval seshora. Stočil dýku doleva,odrazil meč směrem dolů a pak podnikl výpad svým gladiem dopředu ve výšce břicha, aby ho jeho soupeř vzápětí odrazil doprava mečem, který pevně svíral v ruce.

„Takže se přece jen možná dostaneme na lov lva,“ poznamenal Magnus a odtáhl se z objetí, kterým celý výpad skončil. Poprvé od příjezdu doKyrenaiky vypadal spokojený. Zjizvený trup se mu leskl potem.

„Ještě jsem se nerozhodl, jestli pojedeme nebo ne,“ ohradil se Vespasián a postavil se do střehu. Stál přikrčený, s gladiem vpředu dole a s pugiem po boku, mírně staženým dozadu.

Využili chladného soumraku a trénovali vedle marhaníku v zahradě na nádvoří, v srdci guvernérského paláce. Dvojice otroků obcházela pokolonádě a rozsvěcovala pochodně. Kouř, který



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist