E-kniha: Falešné ideje, cizí krev -- Francouzská inteligence 1944–1956 – Tony Judt

Tony Judt

1

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

2

E D I C E

O B Z O R

Tony Judt

3

Tony Judt

Falešné ideje, cizí krev

Francouzská inteligence 1944–1956

PROSTOR

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

4

Tony Judt

5

přeložil Martin Pokorný

PROSTOR | PRaha | 2018

Tony JudT

Falešné ideje,

cizí krev

Francouzská

in Teligence

19 4 4 –19 5 6

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

6

PAST IMPERFECT: French Intellectuals, 1944–1956

Copyright © Tony Judt, 1992

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Martin Pokorný, 2018

ISBN 9788072603794

Tony Judt

7

Toute idée fausse finit dans le sang, mais il s’agit toujours du sang des autres. C’est ce qui explique que certains de nos philosophes se sentent à l’aise pour dire n’importe quoi.

Každá lživá myšlenka vždycky končí v kr­

vi, ale pokaždé to je krev druhých lidí. To

je důvod, proč jsou někteří naši myslitelé

ochotni bez rozpaků tvrdit cokoli.

Albert CAmus

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

8

Tony Judt

9

ObSah

Poděkování 11

Úvod 13

část I

SÍLA OKOLNOSTÍ? 27

1. Úpadek a zánik

Francouzské intelektuální společenství

na sklonku třetí republiky 29

2. Byla válka

„Poučení“ z porážky a okupace 41

3. Odboj a pomsta

Sémantika věrnosti po skončeném osvobození 61

4. V čem spočívá politická spravedlnost?

Filozofické předzvěsti studené války 93

část II

CIzÍ KREv 121

5. Procesy

Politický teror v zrcadle východní Evropy, 1947–1953 123

6. Slepá síla dějin

Filozofická obhajoba teroru 141

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

10

7. Dnes je vše jasné

Pochybnosti, nesouhlas a procitnutí 165

část III

zRAdA INTELEKTuáLů 179

8. Oběti ruského lidu

Fenomenologie intelektuální rusofilie 181

9. S Východem nemůžeme nic dělat

O dvojím metru a pokrytectví 197

10. Amerika se zbláznila

Antiamerikanismus v historické perspektivě 218

11. Nesmíme zklamat dělníky

O intelektuálním sebezapření a o spřízněních volbou 238

část IV

ŘÍšE STŘEdu 261

12. Liberalismus: Hle, nepřítel

O některých zvláštnostech francouzského politického myšlení 263

13. Gesta Dei per Francos

Francouzskost francouzských intelektuálů 282

14. Evropa a francouzští intelektuálové

Zodpovědnost za moc 314

Závěrem: Sbohem, je to pryč? 333

Doporučená četba 363

Tony Judt

11

Poděkování

Tato kniha vznikla během pohostinského pobytu na Hooverově insti­ tutu v kalifornském Stanfordu. Řediteli a členům institutu děkuji za velkorysou podporu a přístup k jejich prvotřídní knihovně a archivním fondům. Pobyt ve Stanfordu mi umožnilo stipendium udělené nada­ cí John Simon Guggenheim Foundation. Přípravné bádání probíhalo s podporou stipendií Nuffield Foundation a Humanities Center na Stan­ fordově univerzitě. všem těmto institucím, jakož i Newyorské univer­ zitě, která mi na rok 1990 poskytla badatelské volno, upřímně děkuji.

Některé části knihy jsem v průběhu let představil v podobě před­ nášek, seminárních prezentací a článků. Příslušným úvahám se tak dostalo reakcí řady přátel a kolegů – příliš mnohých na to, abych zde uváděl jejich seznam – a já za jejich přispění s potěšením děkuji. Celý rukopis – a dvakrát! – přečetla Helen Solanumová. Její pomoc a ochota pro mne byly nedocenitelné.

Rád bych též vyjádřil vděk za rušné a energické diskuse, které k ně­ kterým tématům této knihy proběhly na mém doktorandském semináři v New Yorku, a za stejně provokativní rozhovory na semináři Jacquesa Rupnika na École des hautes études en sciences sociales, kde jsem byl hostem na jaře roku 1989. Jedním z pozoruhodných poučení, jež odtud vyplynuly, byl zřetelný rozdíl v tom, jak francouzští a američtí doktorandi přistupují k problémům intelektuálního angažmá. S po­ těšením ale mohu konstatovat, že oba kulturní styly mají své neopo­ minutelné přednosti.

Konečně pak díky patří mé editorce Sheile Levinové za nadšenou podporu, kterou knize poskytla. S její oporou jsem se pokusil text pů­ vodně zacílený na francouzské čtenáře přizpůsobit širšímu publiku. To si vyžádalo vyjasnění některých jinak obtížnějších referencí a tato změna, jak doufám, knize prospěla.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

12

Úvod

13

Úvod

Celá jedna generace francouzských intelektuálů, publicistů, spisova­

telů a výtvarných umělců byla po dobu přibližně dvanácti let, počí­

naje osvobozením Francie v roce 1944, stržena do víru komunismu.

Tím nechci říct, že se všichni stali komunisty – o většině to neplatí.

Tehdy jako dnes celá řada prominentních francouzských intelektuá­

lů nebyla formálně členy žádného politického uskupení a někteří ob­

zvlášť významní byli rozhodnými odpůrci marxismu (Raymond Aron

je jen nejznámějším z mnoha). Problematika komunismu – jeho reál­

né praxe, jeho významu a jeho ambicí pro budoucnost – však v po­

válečné Francii dominovala v politické a filozofické diskusi. Podobu

veřejné konverzace principiálně formovalo to, jaké stanovisko ten či

onen zaujal k počínání zahraničních i domácích komunistů, a o vět­

šině dobových francouzských problémů se debatovalo prizmatem po­

litického či etického stanoviska zaujatého napůl s ohledem na postoj

a ideologii komunistů.

Nebyla to zcela bezprecedentní situace. ve třicátých letech zabarvi­

ly postoj francouzských intelektuálů podobné zájmy a tento stav při­

nejmenším u některých přetrval až do začátku let sedmdesátých. Léta

1944–1956 ale byla odlišná. vichistická mezihra přinesla delegitimizaci

pravicových intelektuálů (kteří hráli v meziválečném kulturním živo­

tě země významnou roli) a válečná a odbojová zkušenost zradikalizo­

vala přinejmenším levicové vyjadřování, ne­li praxi. Období po roce

1956 přineslo pozvolný ústup od koncentrace na domácí a evropský

radikalismus; příčinou byl jednak vznik antikoloniálních hnutí mimo

Evropu, jednak pochybnosti a deziluze vyvolané Chruščovovým pro­

jevem z února 1956, ve kterém vůdce komunistického světa napadl

zločiny a selhání Stalinovy éry. dekáda od konce druhé světové vál­

ky tedy byla jedinečná tím, že se sovětský komunismus těšil na levici

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

14

takřka výhradnímu monopolu, přitažlivost komunismu měla zvlášt­ ní význam pro většinu francouzských politických myslitelů a zastánci komunismu hájili svou věc se zvláštním zanícením.

Navíc se sovětský společenský model přesně v tomto desetiletí rozrostl z někdejšího sevření hranicemi vzdáleného a cizího Ruska a etabloval se na území do té doby označovaném jako střední Evropa. zatímco Leninovu revoluci a její stalinistické rozvinutí bylo možné svého času vydávat za specifika vzdálené země, zkušenost lidových demokracií uvedla komunismus doslova blíž k tělu. Poválečné nasto­ lení totalitních vlád v Budapešti, varšavě, Berlíně a Praze a průvod­ ní represe, perzekuce a společenské zvraty postavily morální dilema marxistické praxe do samého centra západní intelektuální diskuse. Meziválečné utrpení Stalinových obětí při kolektivizaci, politických čistkách a hromadných přesunech populace bylo možno v nezbytném případě připsat na účet traumat modernizace a revoluce v zaostalé, historicky vzato barbarské společnosti. Totéž už ale nebylo možné tvrdit o poválečném stalinismu ve střední Evropě, což apologety ko­ munismu – potažmo marxismu jakožto doktríny osvobození člově­ ka – donutilo výslovně uznat a vysvětlit nesmírné lidské oběti, jež se nyní kladly na oltář dějin a svobody.

Následující kniha pojednává o těchto apologiích a jejich průvodních teorémech a o mužích a ženách, kteří je v rozmezí let 1944–1956 pro­ nášeli. Nejedná se o analýzu komunistických intelektuálů ani o vylíčení komunistických slov a skutků (ponecháme­li stranou letmé zmínky). Protagonisty výkladu jsou francouzští intelektuálové – prominentní i druhořadí, zčásti komunisté, většinou ne –, kteří se snažili „anga­ žovat“ na straně pokroku v době, kdy s sebou toto angažmá neslo vy­ sokou morální cenu. z privilegované perspektivy sklonku 20. století se nám reakce francouzských intelektuálů na tyto otázky, způsob, jak sami formulovali své politické a morální závazky, a slovník, pomocí něhož objasňovali a obhajovali dobovou stalinistickou praxi, budou zdát podivné a odtažité; budou to odezvy politického a kulturního uni­ verza, ke kterému máme velmi daleko.

To samozřejmě platí o každé společnosti dostatečně vzdálené v pro­ storu či v čase. Texty publikované ve zkoumaném období se však liší

Úvod

15

tím, že dokážou šokovat a překvapit i dnes. I v roce 1992 jsme při­

praveni ochotně souhlasit s Françoisem Mauriacem, když v roce 1949

označuje dobovou obhajobu maďarských monstrprocesů za „oplzlost

ducha“.

1

Jedna příčina tkví v tom, že některé dobové texty jsou pro

nás aktuální i dnes. dalším zdrojem naší schopnosti reagovat na tyto

formulace je fakt, že často pocházejí z pera značně prestižních kultur­

ních reprezentantů, mužů a žen s prominentní domácí i mezinárod­

ní reputací spisovatelů, filozofů, dramatiků... a morálních myslitelů.

Jejich sláva sice možná postupem času trochu vybledla, avšak ne na­

tolik, abychom byli s to dozvídat se zcela s klidem o tom, jak bezsta­

rostně se vyjadřovali tváří v tvář násilí, lidskému utrpení a bolestným

morálním dilematům.

Tato problematika nepřešla bez povšimnutí, přinejmenším ve Fran­

cii ne. Po Solženicynovi a po Kambodži se stalo takřka módou stavět

francouzské intelektuály a jejich někdejší flirt s marxismem na pranýř.

Od konce sedmdesátých let patřilo morální selhání francouzských in­

telektuálů předchozí generace mezi dominantní témata intelektuálního

života země. Solženicyn koneckonců nebyl první, kdo podrobně vylíčil

gulag a průvodní hrůzy. Již v roce 1968 Artur London popsal české

monstrprocesy z padesátých let, před Londonem totéž učinil Chruščov

a oběma předcházeli ve čtyřicátých letech viktor Kravčenko a david

Rousset, kteří dopodrobna odhalili fungování „koncentračního uni­

verza“. Před nimi to byli victor Serge a Boris Souvarine a ještě star­

ší je celá skupina svědectví a rozborů sovětské historické zkušenosti.

Jak mohli inteligentní lidé při existenci všech těchto písemných pra­

menů – nemluvě o tom, co viděli na vlastní oči – komunismus své­

volně hájit jakožto naději pro budoucnost a Stalina vydávat za řešení

hádanky dějin? dvacet let po druhé světové válce – více než deset let

po éře politických perzekucí a procesů v její zemi – dorazila maďar­

ská Židovka Žo Langerová z Československa na západ a s úžasem tu

narazila na popírání vlastní zkušenosti, odmítání přijmout historic­

kou evidenci a zříct se mýtů a utopií „náležitě smýšlejícího“ pokro­

kářství. Lapen v časové kapsli, kterou si sám vyrobil, se tu vyskytoval

1/ François Mauriac, Le Figaro, 24. října 1949.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

16

živočišný druh, který už měl dávno vyhynout: nepochopitelný lidský druh francouzské levice.

2

Újmu, která ve čtyřicátých a padesátých letech postihla valnou část francouzské intelektuální elity, Thomas Pavel příhodně označil slovy „odmítnutí naslouchat“.

3

Máme­li toto selhání vysvětlit, nestačí pros­

tě jen vzít problém na vědomí a vylíčit jeho rozsah (i když i to je pro hlubší pochopení nutnou podmínkou, která až donedávna scházela). Přesně takto je ale podle všeho omezena ambice většiny pojednání, která na toto téma doposud vznikla. Má to tři důvody a každý je ur­ čující pro jiný přístup k tématu.

Především tu byla politicky motivovaná touha demaskovat hříchy otců. Celý houf knih vydaných po roce 1975 se snažil – často pomocí selektivních citátů – doložit otupělost a morální rozkolísanost Jeana­ ­Paula Sartra, Simone de Beauvoirové, Emmanuela Mouniera a jejich současníků, kteří se puntičkářsky zaobírali vlastními existenciální­ mi dilematy, zatímco Budapešť hořela. Taková obžaloba se dá sesta­ vit snadno: jak ještě uvidíme, tito lidé a mnoho dalších, méně inte­ ligentních, napsali a vyřkli slušné množství ohromujících hloupostí. zároveň ale tento přístup podléhá zásadním limitům. Nestačí přece „zabít otce“ – musíte mu také porozumět, jinak přinejmenším hrozí, že zopakujete jeho omyly. Knihy z této skupiny nejsou historickými díly (a pokud, pak jen ve zcela povrchním smyslu); de facto se jedná o osobní útoky a očernění charakteru. Nevysvětluje se tu, proč někdej­ ší kulturní osobnosti zastávaly tak pitomé názory, a nenalezneme tu pomoc s pochopením, proč se i přes zastávané názory staly a zůstaly tak uctívanými prominenty. uvedený přístup je také limitován tím, že nedokáže uspokojivě vysvětlit, proč současní kritici mnohdy sdíle­ li názory jedince, kterého teď odsuzují.

4

2/ Žo Langerová, Žila jsem s oddaným komunistou, Praha 2017, str. 178–179. 3/ Thomas Pavel, „Empire et paradigmes“, v: Le Débat, 58, leden–únor 1990, str. 172. 4/ z dlouhé řady titulů viz Jean Belkhir, Les Intellectuels et le pouvoir, Paříž 1982; Michel­Antoine Burnier, Le Testament de Sartre, Paříž 1982; Jean­Marie Goulemot, Le Clairon de Staline, Paříž 1981; Bernard Legendre, Le Stalinisme français. Qui a dit quoi, Paříž 1980; Serge Quadruppani, Les Infortunes de la verité, Paříž 1981; Georges Suffert, Les Intellectuels en chaise longue, Paříž 1974 – nemluvě o nejrůznějších spisech „nových filozofů“, především Andrého Glucksmanna a Bernarda­Henriho Lévyho.

Úvod

17

za druhé se na francouzský trh v posledních letech dostala mohutná vlna osobních memoárů a životopisů pařížských intelektuálů. Přístup k tématu tu je často zabarvován ošemetnou vzpomínkou na autoro­ vy vlastní někdejší vazby a to je opět zdrojem omezení, i když odliš­ ných. zmíněná díla samozřejmě popisují velmi různorodé trajektorie a liší se co do kvality textu i významu autora. Mnohým však je spo­ lečné úsilí zprostit se viny, pochopit politické lpění na komunismu, které zabarvilo jejich mládí a má na ně vliv dodnes. Tyto memoáry jsou zpravidla dílem mužů a žen ve zralém věku a vyznačují se oproti esejistickým zpracováním atakujících „mladoturků“ mnohem hlubším smyslem pro historii, kontext a ambivalence politické a morální volby. z valné části pisatelé náležejí ke „generaci studené války“, pro niž byl komunismus „nevyhnutelnou otázkou“.

5

Jak je možné – tážou se –,

že jsem vzhledem k tomu, kdo teď jsem a co chápu, mohl říct a učinit vše, o čem teď vydávám svědectví? Co nás zaslepovalo, ač jsme vše podstatné měli před očima? A kdy a jak jsem prohlédl? Některé tyto vzpomínky představují prvotřídní analýzu historické epochy, kterou autor zažil – a první z těchto publikací, memoáry Edgara Morina, zů­ stávají v mnoha směrech nejlepší. vzpomínky profesionálních histo­ riků poskytují (jak se dá očekávat) lepší uchopení širších souvislostí a výslovně nebo nepřímo zachycují patologii doby, onu tichou hyste­ rii, kterou v určitém období všichni sdíleli.

6

Přesto máme při čtení pocit jakéhosi selhání a někdy až pokrytec­ tví. Nikomu se nechce přiznat, že nebyl jen pošetilec, ale měl též dvojí tvář. A přece je mnoho uvedených memoárů nevyhnutelným parado­ xem hnáno naznačeným směrem. Intelektuálové píšou, jejich dřívější názory proto zanechávají stopu, kterou nelze snadno smazat, a jsou proto s odstupem času nuceni přiznat, že všechny ty nesmysly sku­ tečně řekli a udělali. Avšak zastřít ta léta závojem a prohlásit, že už jsme vyrostli z mladických nerozvážností – to nestačí. I když už třeba v určitém filozofickém smyslu nejsme stejným člověkem jako kdysi, 5/ viz Michel Winock, „Les générations intellectuelles“, v: Vingtième Siècle, 22, 1989, str. 17. 6/ Edgar Morin, Autocritique, Paříž 1958. viz též Annie Kriegelová, Ce que j’ai cru com­ prendre, Paříž 1991.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

18

zůstáváme jediným, kdo se za skutky onoho bývalého já může ujmout

zodpovědnosti. Proto skoro každý publicista, který se v poválečném

období politicky angažoval na levici, dnes tvrdí, že si tehdy zachoval

jakousi vnitřní identitu, která se plně nekryje s veřejnou personou,

nastavovanou světu a levicovým přátelům. Claude Roy tuto myšlen­

ku vyjadřuje zvlášť charakteristicky: „ve volbách dějin jsem hlasoval

pro Jeana­Jacquesa Rousseaua a Marxe. Ale v tajném hlasování jed­

notlivce jsem volil Schopenhauera a Godota.“

7

No tak proč to neřekl?

Řekl – po roce 1956. Jiní uvedli osobní a politickou identitu do sou­

ladu (pokud budeme věřit jejich sdělením) už dřív, někteří čekali až

do šedesátých, někdy i sedmdesátých let.

Je přirozené a naprosto pochopitelné, že Claude Roy (stejně jako

Emmanuel Le Roy Ladurie, Pierre daix a další komunisté i souput­

níci komunismu) cítí i po třiceti letech potřebu nárokovat si jistou

dávku poctivosti a prozíravosti. Navíc Roy zcela jistě – a výstižně –

popisuje zkušenost mnoha svých současníků. Tento druh popisu však

přes všechnu svou upřímnost paradoxně brání jakékoli snaze pocho­

pit, odkud jejich názory pramenily: v rozporu se všemi důkazy totiž

popírá, že by je kdy skutečně zastávali. Autoři jako Alain Besançon

či dominique desantiová – kteří naopak přiznávají, že co napsali, to

si i mysleli, a co si mysleli, tomu věřili – zase kalí vodu jinak. ve své

obhajobě mladistvého zbloudění, které aspoň opravdu označuje za

zbloudění, Besançon tvrdí, že dokonce i po Stalinově smrti „ve Fran­

cii nikdo nebo skoro nikdo nebyl nepokrytým antikomunistou“. Stejně

jako v Royově případě tu autor líčí pravdu tak, jak se mu jeví – a má

kniha má mimo jiné za úkol ukázat, proč se v prostředí francouzské

moderní politické kultury zdálo, že je antikomunismus ze slovníku

nekonzervativních postojů vyškrtnut. zároveň se ale Besançon mý­

lí: ve Francii bylo mnoho antikomunistů a někteří i na levici. v zemi

bylo také mnoho nekomunistů. Besançon hlásá ve stáří totéž, co se

sobě rovnými tvrdili v mládí: celá Francie byla rozdělená na komu­

nisty a antikomunisty a od nikoho se v dané době nedalo čekat, že by

zůstal někde uprostřed. v uvedených letech tato teze charakterizovala

7/ Claude Roy, Nous, Paříž 1972, str. 388.

Úvod

19

vyhroceně stranické, nicméně zcela reálné politické a filozofické sta­ novisko, jehož prameny podrobím v této knize rozboru. Když ji ale Besançon využívá, aby objasnil a obhájil vlastní dobová rozhodnutí, je to nešťastné: selhává tím ve své kompetenci historika.

8

Tato konstatování mě přivádějí ke třetí vadě již dostupných výkla­ dů nedávného počínání francouzských intelektuálů. Autoři memoárů vyprávějí vlastní příběh, avšak historikové mají povinnost vnímat vý­ znam času a místa. zde ale došlo k prolnutí obou rolí. domácí a me­ zinárodní poválečný kontext vydávají mnozí publicisté, historikové a autoři memoárů za cosi tak tíživě dominantního, že to je samo o so­ bě vysvětlením pro dobové postoje. Naznačuje se, že tehdejší události a přijatá rozhodnutí postavily většinu rozumných lidí do situace, v níž byly jejich slova i skutky určovány shůry. Je to svůdné mínění. Kdo by po Hitlerovi, po Pétainovi, po Stalingradu nevkládal naděje do komu­ nistického snu? Rozumní lidé se mohou lišit v tom, kdy u nich došlo k deziluzi, nicméně zdá se zcela rozumné usoudit, že původní iluze byla za daných okolností odpustitelná.

Tento neutrální historismus trpí dvěma vadami. za prvé má příliš omezené zorné pole. všechny tři kategorie výše probíraných textů – tedy seznamy bludů, memoáry i historická líčení – sdílejí předpoklad, že léta 1944–1956 představují ve francouzském intelektuálním životě cosi zvláštního a podivného, jakousi trapnou úchylku od racionality. Přiznává se, že v těchže letech francouzská seriózní kultura vzkvétala a dobyla si celosvětovou hegemonii, nicméně kulturní vliv a morál­ ní deviaci – pokud o nich, což se stává jen vzácně, vůbec pojednávají společně – chápou jako nesouvisející fenomény. Takto Michel­Antoine Burnier usvědčuje Sartra před tribunálem světového mínění z bludů, rozporů a lží, ale ani na chvíli se nezamyslí nad významem toho, proč se svět o odsouzeného vůbec zajímá.

9

Jistě stojí za pozornost, že kdy­

koli lidé zvenčí přemýšlejí o francouzských intelektuálech, instinktiv­ ně zmiňují autory a texty přesně z toho období, přes které by dnešní francouzští myslitelé tak rádi přehodili roušku. 8/ Alain Besançon, Une Génération, Paříž 1987. 9/ Michel­Antoine Burnier, Le Testament de Sartre, Paříž 1982.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

20

Podobně i většina historických zpracování francouzského pováleč­ ného intelektuálního angažmá v podstatě opomíjí vztah tohoto angaž­ má k intelektuální zkušenosti, kterou Francie prošla před rokem 1944 (nebo 1939), a k té, která v čase následovala a trvá dodnes. Celkové výklady intelektuálních dějin poválečné Francie sice registrují souvi­ sející praktiky dřívější generace intelektuálů, ale nepokoušejí se ob­ jasnit jedno ve světle druhého. Samozřejmě lze i v tomto směru zajít do extrému. Některá témata francouzského intelektuálního diskurzu, která vydláždila cestu pro stanoviska probíraná níže – tedy atraktivita násilí, nezájem o morálku jakožto kategorii chování na veřejnosti či kuriózní a opakované přilnutí k německému stylu filozofie –, lze bez velkých obtíží vysledovat k v ictoru Cousinovi, roku 1793, voltairovi a nepochybně ještě dál. Metodické hledisko longue durée, v kontextu sociální historie tak jak tak špatně obhajitelné, nevysvětluje v oblas­ ti veřejného vyjadřování a jeho politického uplatnění takřka nic. Me­ zi omezenou perspektivou, která v poválečné Francii spatřuje zdroj vlastních paradoxů, a přístupem, který má sklon tyto paradoxy nechat rozplynout ve staletých kategoriích národních dějin Francie, však ne­ pochybně existuje manévrovací prostor. I když tedy v této knize jde o průzkum počínání francouzských intelektuálů v jedné velmi speci­ fické historické epoše, současně se ve své studii při objasňování těchto skutků snažím čerpat z obecnějšího pochopení nedávné francouzské minulosti (i minulosti jiných zemí).

druhá slabina historií intelektuálního angažmá souvisí se vzájem­ nou vyrovnaností výše popsaných přístupů a neochotou přijmout či přiřknout zodpovědnost za zaujatá stanoviska a pronesené výroky. všechno se stává záležitostí kontextu, „atmosférou doby“. Je pravda, že historie – jakožto odborná disciplína a jakožto metoda – se snaží popisovat a objasňovat popisem. Nejedná se a nemá se jednat o obža­ lobu. Chladný odstup ale má různé stupně. Každému je intuitivně jas­ né, že historik nacismu čelí otázkám a dilematům, kterých například znalec středověkého monastického hnutí většinou zůstane ušetřen. Snažíme­li se vysvětlit něco principiálně nepřijatelného, na co by čte­ nář za normálních okolností reagoval s odporem, nezbavuje nás to sice povinnosti usilovat o přesnost, ale současně nás to nenutí předstírat

Úvod

21

neutralitu. Přesně takto – tedy bez předstírané neutrality – se stavím k historii poválečných intelektuálů ve Francii. význam a mezinárodní prestiž, jichž francouzští myslitelé nabyli, pro ně představoval zvlášt­ ní závazek, dokonale konzistentní s tím, co Sartre a jeho souputníci tvrdili ohledně autorské zodpovědnosti za slova a jejich účinek. za pozornost stojí a objasnění vyžaduje právě kontrast mezi podobnými nároky a skutečnými reakcemi jedné generace francouzských intelek­ tuálů postavených před praktické situace a morální dilemata. Ať už v dané době panovaly jakékoli emoce, neposkytují kompletní vysvět­ lení – ani vyvinění: „Žádná duše není tak slabá, aby nemohla, pokud bude správně vedena, získat úplnou nadvládu nad svými vášněmi.“

10

Ještě podstatnější je, že zmíněný kontrast – tedy neschopnost fran­ couzských intelektuálů dostát nadějím, jež do nich vkládali především jejich obdivovatelé z východní Evropy – měl v propojení s vlivem, který Francouzi měli na intelektuální život v ostatních západních ze­ mích, zásadní dopad na dějiny poválečné Evropy. Jak doložím níže, probírané postoje měly důsledky přesahující uvedené časové rozme­ zí a přesahující i život a přímé vztahy hlavních protagonistů. v ději­ nách francouzské intelektuální praxe let 1944–1956 nalezneme ne­ jenom odezvu dřívějších francouzských a evropských zkušeností, ale také semena, z nichž vyrašila současnost. v tomto směru se jakákoli historie těchto let musí ke své látce sama stavět angažovaně. zda se mi podařilo dosáhnout s ohledem na tuto angažovanost a na poža­ davky historické analýzy náležitou rovnováhu, nechť posoudí čtenář.

dřívější průzkumy této problematiky nebyly v uvedeném ohledu vždy úspěšné. zvláště přičiněním Bernarda­Henriho Lévyho je dnes mnohem obtížnější vynést verdikt určitého typu a nepůsobit přitom předpojatě. ve své chvatně spíchnuté knížce o francouzské „národní“ ideologii Lévy využíval selektivních citací, atypických příkladů a vytr­ hávání děl z kontextu s cílem odsoudit celou řadu francouzských po­ litických a společenských myslitelů 20. století.

11

vůbec bych čtenáře

10/ René descartes, Vášně duše, I. část, čl. 50, přel. O. švec, Praha 2002, str. 66; cituje Leszek Kołakowski, „Responsabilité et histoire 2“, v: Les Temps modernes, 147–149, květen–červenec 1958, str. 279. 11/ L’Idéologie française, Paříž 1981.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

22

poukazem na tuto útlou publikaci neobtěžoval, nebýt toho, že i přes odpor k jeho metodám mám za to, že v některých svých soudech se autor vyjádřil intuitivně správně. Kritika, jež ho ve Francii zavalila, zčásti pramenila nikoli z pociťované profesní újmy, ale z pobouření nad tím, že se odvážil napadnout uctívané ikony francouzské kulturní minulosti: Charlese Péguyho, Emmanuela Mouniera a další. Jelikož ale v každém konkrétním případě platí, že pokud Lévy měl pravdu, měl ji z pomýlených důvodů a bez shromáždění náležitých důkazů, došlo k tomu, že všichni seriózní intelektuální historikové smetli Lé­ vyho závěry ze stolu. Odtud ovšem neplyne, že pokud se dnes někdo věnuje výzkumu shodných otázek, měl by se podobně silnému odsou­ zení – i když je může zdůvodnit – vyhýbat. z následujícího výkladu bude vcelku jasné, co si o Mounierovi a některých dalších příslušní­ cích jeho generace myslím. Snažil jsem se ale podobné jedince chápat ne sice jako plody své doby, přesto se svou dobou silně spjaté, a pře­ devším jsem se snažil poskytnout ucelený a spravedlivý přehled ob­ sahu jejich publikací.

Být outsiderem je v takovém případě určitou výhodou – i kdyby se mělo jednat o jedinou přednost přístupu zvenčí. Cizinec možná snadněji dokáže zformulovat problémy, které by francouzského ba­ datele zprvu nezajímaly. ve svém výkladu například sleduji jeden aspekt moderní francouzské filozofické tradice, který až donedávna nevyvolal ve Francii výraznější pozornost: neobvyklou absenci zá­ jmu o etiku veřejného života a politickou morálku. Také mě zajímá, do jaké míry a v jakých ohledech se francouzská reakce na totalita­ rismus lišila od reakce intelektuálů odjinud. A fascinuje mne zvlášt­ ní tvar (jak se jeví outsiderovi) francouzské intelektuální rozpravy, způsob, jak se probírané rozhovory vedly. Tyto otázky mají kompa­ rativní formu – proč byla Francie odlišná? –, a cizinec si je proto klade spíše než domácí.

K některým otázkám také možná podněcuje specificky anglosaská tradice intelektuální historie. Tato kniha se k uvedené tradici přiřazuje a nejedná se ani o historii idejí, ani o sociální historii francouzského intelektuálního života. Mou ambicí je pokrýt území, které je oběma přístupům společné, ale současně je lze zcela jednoduše chápat jako

Úvod

23

historii jednoho rozhovoru: rozhovoru, který se sebou vedla jedna ge­ nerace francouzských intelektuálů a jehož tématy byly otázky „an­ gažovanosti“, „zodpovědnosti“, „rozhodnutí“ a podobně. v kontextu poválečných let měl zmíněný rozhovor podobu komplikované série slovních skutků vázaných určitými kulturními a vyjadřovacími konven­ cemi a formovaných světem, z něhož dominantní generace intelektuá­ lů vzešla. Politický, kulturní či osobní kontext zde tedy má svou váhu a vysvětluje, proč v následujících kapitolách věnujeme tolik prostoru okolnostem obklopujícím probírané texty. Na texty se však náš roz­ bor zaměřuje především a snaží se odhalit ve využívaném lexiku a při­ jatých stanoviscích určující faktory a zdroje intelektuálních postojů.

uspořádání knihy pramení z těchto zájmů a ze stanovených problé­ mů. v I. části podávám rozbor intelektuální situace ve Francii v době osvobození – a věnuji přitom určitou pozornost předválečnému kon­ textu, do něhož je nutné zkušenost let 1940–1944 zasadit. Nejedná se přitom o pouhé scénografické cvičení. Chci dokázat, že zkušenost třicátých let – jakož i zkušenost porážky, okupace a odboje – zajišťu­ je pro poválečnou intelektuální aktivitu nejenom širší kontext, ale že šlo přímo o jeden zdroj lexika a předpokladů, jež byly pro danou ak­ tivitu a její cíle formativní.

ve II. části podávám podrobný výklad východoevropských mon­ strprocesů let 1947–1953 a rozbor toho, jak na tyto soudy reagova­ li francouzští publicisté a autoři. Historie procesů a probuzených či neprobuzených reakcí poskytuje jedinečnou možnost sledovat, jak se francouzská inteligence vyrovnává s akutními a vyhrocenými otázka­ mi spravedlnosti, morálky, teroru, odplaty a podobně, otázkami, jež sice souvisely s poválečnou situací v Evropě, ale upozorňovaly také na revoluční dědictví Francie a na jeho ambivalentní etické poselství. využívám těchto monstrprocesů (a v menší míře i dalších dobových událostí, například odhalení pravdy o sovětských koncentračních tá­ borech) jako zvětšovacího skla, jež mi umožňuje pozorovat francouz­ ské reakce na někdy palčivá morální a politická dilemata, a snažím se zmapovat komplexní intelektuální terén příslušných let, ale současně zachovat hlavní zacílení dostatečně úzké na to, aby mi to dovolilo po­ drobný rozbor individuálních postojů.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

24

ve III. části je provedena analýza deskriptivního materiálu z před­ chozí části a ten je uvážen v kontextu širších témat a tradic, jež byly pro francouzskou intelektuální komunitu formativní. ve Iv . části se snažím vyhodnotit, do jaké míry byla zkušenost, jíž se v této knize za­ bývám, specificky francouzská, a pokud byla unikátem, jaké to mělo důvody; také se ptám, proč a s jakými důsledky propadly postoje let 1944–1956 po roce 1956 zapomnění či transformaci. závěr knihy se zabývá otázkou, v jakých ohledech je tento segment francouzské minu­ losti zahrnut v současném francouzském povědomí, a ptá se, nakolik a jakým způsobem prošla francouzská intelektuální situace v posled­ ních letech bytostnou transformací.

dlužno učinit ještě jednu poznámku. většinou možná není radno nechat autory vysvětlovat, proč napsali právě to, co napsali, a ne něco jiného. v daném případě ale možná stojí za to hned na úvod zdůraz­ nit, že zde nepředkládám obecnou historii francouzských poválečných intelektuálů. Kdyby to tak bylo, věnoval bych mnohem více pozornosti některým vlivným a zajímavým osobnostem, které jsou na následují­ cích stránkách zmíněny jen sporadicky. Úmyslně jsem se zcela vyhnul úvahám o „velkých sporech“ francouzského poválečného intelektuál­ ního života – například sporu mezi Sartrem a Camusem – a některé nanejvýš zajímavé knihy Sartra, Camuse, Merleau­Pontyho a dalších zmíním jen zcela okrajově. dokonce i Raymond Aron, který je ve vý­ kladu přítomen velice zřetelně, je v knize zastoupen pouze s ohledem na to, jak bystře dokázal charakterizovat názory svých současníků, nikoli díky svým samostatným příspěvkům k sociologii a politickému myšlení. Tato kniha proto není historickým přehledem francouzských intelektuálů. Spíše jde o úvahu nad intelektuální nezodpovědností, o průzkum mravní situace francouzské poválečné inteligence.

Hlavní protagonisté knihy – Sartre, Mounier, de Beauvoirová, Mer­ leau­Ponty, Camus, Aron a François Mauriac – tedy nereprezentují své méně významné současníky a nejsou typickými ukázkami čeho­ koli. v dané době ale představovali dominantní hlas: měli nadvládu nad teritoriem kultury, stanovovali podobu veřejné diskuse, formo­ vali předsudky a lexikum svého publika. způsob, jakým se ujali role intelektuála, odrážel a posiloval představu o vlastní identitě v širším

Úvod

25

intelektuálním společenství, dokonce i u těch jeho příslušníků, kteří

se jmenovanými nesouhlasili. záležitosti, jimiž se – přinejmenším do

roku 1956 – rozhodli zaobírat, a způsob, jakým přijali nebo odmítli an­

gažmá u klíčových morálních otázek, vyznačuje pozoruhodnou a velmi

zvláštní fázi francouzské intelektuální zkušenosti. Jediný nárok, kte­

rý pro své téma vznáším, zní následovně: v dané době šlo o naprosto

klíčový fenomén a otázky, jež z něj plynuly, ležely a leží v samotném

jádru moderních francouzských dějin.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

26

Úvod

27

část I

SÍLa OKOLNOSTÍ?

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

28

1. Úpadek a zánik

29

1. kapitola

Úpadek a zánik

Francouzské intelektuální společenství

na sklonku třetí republiky

O třetí republice se říká, že zemřela nemilována: málokdo se ji v čer­ venci 1940 snažil bránit a nad jejím skonem takřka nikdo netruch­ lil. z novějšího bádání vyplývá, že s ohledem na celkovou populaci je nutno tento soud formulovat nuancovaněji, nicméně u inteligence jde o přiměřená slova: od republiky i jejích hodnot se separovala.

12

Kdo

sympatizoval s komunisty, toho zklamaly kompromisy Lidové fronty, odmítnutí intervence ve španělsku a názorová otočka strany v srpnu 1939 po paktu Molotov­Ribbentrop. Podobnou ztrátu nadějí, tak bo­ hatých v roce 1936, prožili i socialisté – a nastalé zklamání akcento­ val i vnitrosocialistický rozkol v otázce pacifismu a náležité odpovědi Německu. Na pravici panoval strach a pohrdání, podnícené trvající 12/ v iz Jean­Louis Crémieux­Brilhac, Les Français de l’an 40, 2 sv., Paříž 1990; Jean­Pierre Azéma, 1940, l’année terrible, Paříž 1990; Pierre Laborie, L’Opinion française sous Vichy, Paříž 1990; René Rémond, Janine Bourdinová (eds.), La France et les Français, Paříž 1978. J’ai vécu les années 30 dans le désespoir de la décadence française. ... Au fond, la France n’existait plus. Elle n’existait que par les haines des Français les uns pour les autres.

ve třicátých letech jsem prožíval zoufal­

ství francouzského úpadku. ... Francie

v podstatě neexistovala. Existovala pouze

díky vzájemné nenávisti jedněch Fran­

couzů vůči druhým.

rAymond Aron

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

30

vzpomínkou na stávky z června 1936, které vyvolaly sblížení konzer­ vativců a reakcionářů v koalici propojené antikomunismem, sílícím antirepublikánstvím a stále sebevědomějším a agresivnějším antise­ mitismem. „Středoví“ intelektuálové se vyskytovali jen vzácně. Ti ne­ mnozí, kteří po Mnichovu mluvili o nutnosti bránit republiku a bojo­ vat proti fašismu, tak činili ve jménu hodnot, jež zastávali i navzdory třetí republice a jejím nedostatkům a jež z valné části přestali spojovat s tímto politickým uspořádáním a jeho institucemi.

Obecně byla rozšířená představa, že třetí republika i svět, který re­

prezentuje, jsou prohnilé. Mladý Emmanuel Mounier v úvodníku no­ vého časopisu Esprit v roce 1932 napsal: „Moderní svět je prolezlý plís­ ní tak široce a do hloubky, že pokud z něj mají vyrazit nové ratolesti, musí se celá prohnilá stavba zřítit.“

13

Mounier tuto metaforu chápal

především jako vyjádření určité senzibility, estetického znechucení nad cynickou mondénností pozdní třetí republiky; nezavazoval se tě­ mito slovy k žádné konkrétní politické pozici a po počátečním, taktéž esteticky motivovaném flirtu s italským fašismem se jasně profiloval proti nacismu a kritizoval mnichovskou dohodu. Na druhou stranu ho ale vize organické komunální alternativy vůči republikánské anomii (Mounier s celou svou generací zčásti přejal durkheimovu podezří­ vavost vůči moderní době, i když z podstatně odlišných důvodů) udr­ žovala i s kolegy z redakce Espritu v permanentním kritickém postoji vůči moderní demokracii: měli za to, že doba si především žádá novou elitu, jež povede unavený národ k obrodě.

14

Mounierovy názory sdíleli v různých variantách mnozí další. v De­

níku za rok 1938 si denis de Rougemont poté, co konstatoval svůdnou lákavost totalitních systémů, zaznamenal následující úvahu:

Prvním úkolem intelektuálů, kteří nahlédli totalitní nebezpečí (zpra­

va i zleva), není „přilnout“ k tomu či onomu antifašismu, nýbrž na­

padnout samotnou formu myšlení, ze které fašismus i stalinismus

nutně vyrůstají. A tím je liberální myšlení.

15

13/ Emmanuel Mounier, „Refaire la Renaissance“, v: Esprit, říjen 1932. 14/ John Hellman, Emmanuel Mounier and the New Catholic Left, Toronto 1981, str. 82. 15/ denis de Rougemont, Journal d’une époque, 1926–1946, Paříž 1968, str. 374.

1. Úpadek a zánik

31

šlo o charakteristickou reakci: bezprostřední hrozbu sice možná před­

stavuje fašismus, ale pravým nepřítelem je liberalismus. Mounier s de

Rougemontem sice byli levicoví intelektuálové (nakolik se tato distink­

ce dá pro třicátá léta využít), avšak jejich mínění rezonovala s názory

intelektuální pravice. Jean­Pierre Maxence dal průchod shodné ne­

chuti k mondénnosti demokratické Francie: „zatímco většina evrop­

ských zemí je svými vůdci vedena k velkoleposti a dobrodružství, ti

naši nás vyzývají proměnit Francii v pojišťovnu.“

16

Obecně vzato tedy

senzibilita dobového intelektuála při pohledu na aktuální situaci ve

Francii velmi těsně připomínala mínění autora, jehož obdivovala levi­

ce i pravice, drieua la Rochelle: „Francii dnes lze milovat jen jedním

způsobem, a to nenávistí k tomu, jaká je.“

17

Od třicátých let nás dělí bariéra války a kolaborace, a snadno se

tak může stát, že nedokážeme plně docenit dobový význam a atrakti­

vitu intelektuální pravice. Politické týdeníky, jako byl Candide (v nej­

úspěšnějším období 339 000 prodaných výtisků), se těšily širokému

ohlasu. deník Action française měl 100 000 výtisků a daleko víc čte­

nářů. zakladatel a vůdčí duch Action française Charles Maurras měl

přímo nedozírný vliv; jeho vztah k mladým dobovým intelektuálům je

srovnatelný se Sartrovým vlivem o desetiletí později. Maurrasův oso­

bitý příspěvek k dobovému odtržení od republiky spočíval v „prudce

nepřátelském a pohrdlivém tónu vůči oponentům“;

18

to vedlo ke zro­

du generace autorů, pro něž se agresivní nechuť ke kompromisům

demokratické politiky stala běžnou věcí. Podobně jako komunistická

strana meziválečného období, tvořil i Maurras se svým hnutím jakýsi

turniket, kterým prošlo překvapivě vysoké množství autorů následně

spojovaných s výrazně odlišnými politickými stanovisky. Přispěvatel

do Espritu a následný šéfredaktor časopisu Jean­Marie domenach

16/ Jean­Pierre Maxence, Combat, říjen 1936, cituje G. Leroy, „La Revue Combat, 1936–

–1939“, v: Des années trente. Groupes et ruptures, Paříž 1985, str. 129.

17/ Pierre drieu la Rochelle, Combat, duben 1937. viz též Emmanuel Mounier, recenze

románu Gilles, v: Esprit, duben 1940: „La France d’avant­guerre avait besoin de muscles

et d’un peu de sauvagerie“, cituje Michel Winock, Nationalisme, antisémitisme et fascis­

me en France, Paříž 1990, str. 371.

18/ Julien Benda, Belphégor. Essai sur l’esthétique de la société française dans la pre­

mière moitié du vingtième siècle, Paříž 1947, str. 209.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

32

přiznal s odstupem nějakých dvaceti let, jak silně (byť – jak tvrdil –

„s dětinským zápalem“) na něj zapůsobila fašistická atmosféra třicá­

tých let, a rozhodně v tom nebyl sám.

19

zlomyslné potěšení, s nímž pravicoví intelektuálové přivítali v roce

1940 pád Francie, docházel tlumenější odezvy i u lidí, kteří rozhodně

nepatřili na pravici. Katolíci neměli sebemenší podíl na skutcích i ne­

hodách republikánského politického systému, který vynaložil značný

čas a energii na to, aby je vypudil ze svého středu, a mnozí proto vní­

mali rok 1940 jen jako zaslouženou tragédii, ne­li přímo trest za hříchy

předchozích tří generací. událost však obnášela také spásné rysy, a to

i pro jejich někdejší protivníky: jednalo se také o napůl vítanou apo­

kalypsu, o katastrofu, jež přináší vysvobození z politického a morální­

ho systému, který už se nedal hájit. Levice i pravice pociťovala shodný

odpor k vlažnosti a fascinovala je představa násilí přinášejícího úlevu

od průměrnosti.

20

Robert Brasillach, po osvobození popravený jakož­

to symbol intelektuální kolaborace, psal ve třicátých letech vyhrocené,

často vyloženě sprosté sloupky do krajně pravicových tiskovin, přitom

ale opakovaně vyjádřil zdrženlivý obdiv k extrémní levici. Osobně ho

lákal fašismus, dokázal ale pochopit i přitažlivost Moskvy pro své pro­

tivníky. Jak napsal v roce 1940 v zamyšlení nad atmosférou meziváleč­

ných let: „Je to doba, kdy každý vzhlíží k cizím zemím a hledá v nich

... varování a příklady.“

21

Odtržený, protiměšťácký tón reakčního inte­

lektuála byl odezvou a někdy i inspirací jeho progresivních současníků:

„nevolnost“, kterou při pohledu na starou vládnoucí vrstvu Francie cítí

drieuův Gilles, má mnoho společného s tím, co cítí Sartrův Roquentin.

Toto překračování linií a protínání radikálních názorů krajní levice

a pravice nezačalo ve třicátých letech. Proudhona a Péguyho uctívala jak

odborová levice, tak neomonarchistická pravice; oba totiž – ač každý po

svém – pojmenovali meze a zklamání parlamentního republikanismu,

19/ Takto mluvil Jean­Marie domenach v rozhovoru pro časopis L’Express z roku 1959:

„J’ai vécu, de 1934 à 1939, d’une manière enfantine et intense, la vague fasciste qui secou­

ait alors l’Europe.“ viz Eric Werner, De la violence au totalitarisme. Essai sur la pensée

de Camus et de Sartre, Paříž 1972, str. 41, pozn. 1.

20/ Claude Roy, Moi je, Paříž 1969, str. 215.

21/ Robert Brasillach, Notre avant-guerre, Paříž 1941, str. 204.

1. Úpadek a zánik

33

který myšlenkově zaměstnával i dřívější generace.

22

ve dvacátých le­

tech se Georges valois neúspěšně pokusil propojit nacionalismus se

socialismem v hnutí, jež mělo být nástrojem útoků na individualis­

mus, liberalismus a parlamentní režim, a mezi jeho první stoupence

patřil Paul Nizan. Cosi podobného – totiž spojení levice s pravicí proti

demokracii a „za záchranu moderního světa a velkolepost latinského

lidství“ – navrhl již před první světovou válkou Édouard Berth v kni­

ze Les Méfaits des intellectuels.

23

Po roce 1932 byla situace odlišná

v tom, že nová generace intelektuálů si tyto mlhavé ideje přizpůsobila

a pokusila se jim vtisknout hmatatelnou podobu a programový obsah.

dnes je tato generace v historických zpracováních stavěna na piede­

stal jako „nonkonformisté“ třicátých let, reprezentanti zvláštní atmosfé­

ry a osobitých názorů.

24

O novátorství či originalitě ovšem lze mít své

pochybnosti: Nizan, v té době již oddaný marxista, je označil za stře­

dostavovskou elitu, která si extrahuje napůl nepochopené „husté cizí

filozofické proudy“.

25

Ať už byl ale příspěvek tohoto uskupení k politic­

kému či filozofickému myšlení sebevíc povrchní, zcela jisté je, že da­

ný okruh sdílel obecně tušenou potřebu přerodu a vyjadřoval sdílenou

touhu po čemsi novém a sebevědomém. v rozmezí let 1930–1934 lze

sledovat souvislý proud knih, brožur, klubů, plánů, časopisů a krouž­

ků obsazených dvacátníky a třicátníky, z nichž někteří vyšli z politické

pravice, jiní z levice (například skupiny Révolution constructive a Plan

v rámci socialistické strany a odborový svaz Confédération générale du

travail), i když většina si zakládala na tom, že vůči etablovaným politic­

kým rozdílům a organizacím vystupovala nezávisle. Několik málo perio­

dik a hnutí přetrvalo i po půli třicátých let (nejvýznamnější výjimkou

tu je Esprit) a většina publikovaných materiálů nezasluhovala žádnou

výraznější pozornost, které se jim také nedostalo. Také mezi nimi by­

ly důležité, ač v dané době ne vždy patrné rozdíly: Mounier se svým

kruhem usiloval o vybudování nové, protiměšťácké a duchovně svěží

22/ Tamtéž, str. 163.

23/ Cituje Michel Winock, Nationalisme, antisémitisme et fascisme en France, Paříž 1990,

str. 252.

24/ viz Jean­Louis Loubet del Bayle, Les Non-conformistes des années 30, Paříž 1969.

25/ Nizana cituje John Hellman, Emmanuel Mounier , Toronto 1981, str. 73.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

34

morálky, jiní spatřovali hlavní problém v kapitalismu a pracovali na formulování alternativního společenského a hospodářského programu národní obrody. Společná jim ovšem byla – jak to v odlišném kontextu vyjádřil François Mauriac – „idea spravedlivá a prohnilá současně“:

26

že

totiž situace národa je hrozná a zachránit ho může jedině zásadní změ­ na. Mělo se přitom za to, že součástí a zčásti i příčinou tohoto patolo­ gického stavu země je republikánství a demokratičnost, důraz na práva jednotlivce na úkor povinností a zájmů společenství. To bylo důvodem, proč bylo tak snadné navázat kontakt napříč tradičním politickým ba­ riérám, a odtud též pramenila určitá ambivalence při setkání s antide­ mokratickými trendy doma i v zahraničí.

šestého února 1934 – v den, kdy se estetické a filozofické sympa­ tie mnoha mladých intelektuálů na levici i na pravici přetvořily v po­ litické angažmá – se tyto trendy pouze jasně vyjevily. Lidová fronta roku 1936 zahájila další fázi citové výchovy a vyznačila moment, kdy se pravice definitivně odtrhla od „socialistické a židovské“ republiky. Na levici nastalo dočasné příměří, když řada „nonkonformistů“ z prv­ ní poloviny třicátých let vložila své naděje do příslibu radikální spole­ čenské transformace provedené shora. Po zklamání z Blumovy vlády a jejích nástupců následovalo nové a tentokrát už definitivní odcizení od republikánské politiky. Nálada, jež mezi francouzskými intelektuá­ ly převládala v roce 1938, nachází popis a odezvu v příznačně dezilu­ zivním komentáři Arthura Koestlera: „Jak nesmírná touha po novém uspořádání lidstva panovala mezi oběma válkami – a jak neskutečným debaklem skončil každý pokus této touze dostát.“

27

Kromě toho se konec třicátých let vyznačoval sílícím významem paci­ fismu.

28

Touha po zajištění míru byla od začátku dvacátých let charak­

teristikou celé francouzské společnosti, vyčerpané údajným válečným „vítězstvím“ a kolektivně vnímavé ke slavným úvahám Paula valé­ ryho o křehkosti civilizací. Nejzřetelnějším vyjádřením únavy z války 26/ Podle Mauriacova svědectví drieu shodně s dalšími „velmi silně cítil, že pojem národa v onom úzkém smyslu, který mu vtiskli francouzští jakobíni, už vyhasl“. 25. září 1945, Journal, sv. 4, Paříž 1950. 27/ Arthur Koestler, The Yogi and the Commissar, New York 1945, str. 102. 28/ viz zvl. Antoine Prost, Les Anciens Combattants et la société française, 1914–1939, 3 sv., Paříž 1977. viz též André delmas, À gauche de la barricade, Paříž 1950.

1. Úpadek a zánik

35

u intelektuální komunity dvacátých let byla kolektivní rezignace na po­

litickou příslušnost, nicméně i ti stoupenci pravice a levice, kteří zůstali

politicky aktivní, sdíleli obecnou touhu po ukončení vojenských střetů.

Pravice se tohoto cíle snažila dosáhnout přeludem síly francouzských

ozbrojených sil, levice honbou za kolektivním zabezpečením. Jak na

sklonku dvacátých let poznamenal Albert Thibaudet: „dnes by se řek­

lo, že ,socialismus je totéž co úsilí o mír‘. Člověk je socialistou v té mí­

ře, v níž tento problém staví nad ostatní.“

29

ve třicátých letech se však

kdysi zřetelné hranice znovu zamlžily. Komunisté, až do roku 1935 os­

tře proti jakékoli formě národní obrany, se naopak od uvedeného roku

až do srpna 1939 stali nejzapálenějšími a nejkonzistentnějšími zastán­

ci antifašismu (načež se znovu postavili proti jakékoli „kapitalistické“

válce, a tak se znovu přidružili k integrálním pacifistům). Pravice sice

v principu zůstávala stejně germanofobní jako dřív, v protisměru ale

působily sympatie k Hitlerovu italskému spojenci a prudká nenávist

k republice po roce 1936, vedené jedinci s vlastními zájmy, jež Francii

hrozila uvrhnout ve zbytečnou válku. většina intelektuálů byla rozpol­

cena stejně krutě jako politické strany levého středu. Někteří, například

Alainovi stoupenci nebo dědicové staršího socialismu s jeho antimili­

taristickým důrazem, postoupili od antifašistických výborů k bezpod­

mínečnému odporu proti válce, hlásanému za každou cenu. Nepočet­

ná skupinka dalších sdílela Aronovo včasné pochopení povahy nacismu

a chápala, že Hitlerův nástup k moci naprosto změnil půdorys politických

rozhodnutí.

30

značné množství lidí se pak nacházelo kdesi uprostřed;

ukázkou může být paradoxní postavení Bertranda de Jouvenela, polo­

vičního Žida, Blumova osobního přítele a odpůrce mnichovské dohody,

ale současně od roku 1936 člena neofašistické Francouzské lidové stra­

ny (Parti populaire française), jehož lákala tematika řádu a stability.

31

Pojem angažmá (případně anglické commitment) a protiklad me­

zi demokratickou a antidemokratickou příslušností není s to náležitě

29/ Albert Thibaudet, Les Idées politiques en France, Paříž 1932, str. 203.

30/ v pokušení následovat drieua s jeho pohrdáním vůči levici i pravici byl i Étiemble,

naštěstí se ale zbavil iluzí kvůli Hitlerovi a Mnichovu. viz René Étiemble, Littérature

dégagée, 1942–1953, Paříž 1955, str. 193. viz též Jean­François Sirinelli, Génération

intellectuelle, Paříž 1988, str. 640.

31/ viz Bertrand de Jouvenel, Un Voyageur dans le siècle, Paříž 1979.

Tony JudT: Falešné ideJe, cizí krev

36

postihnout tato propletená a vnitřně rozporná stanoviska, jak je zastá­ vali tu různí lidé, tu titíž v různých obdobích, mnohdy vprostřed zmat­ ků a morální nejistoty (Blumova proslulá „zbabělá úleva“ nad zprávou o mnichovské dohodě byla nejspíš příznačná pro mnohé). Jistě, výraz angažmá či angažovanost byl pro mnohé slovem, k němuž se otevře­ ně hlásili. Nedokáže ale rozlišit mezi pravicí a levicí, a pokud je tato distinkce provedena, pak ji příliš vyostřuje. Ještě podstatnější je, že odděluje aktivně angažovaného intelektuála počátku a poloviny třicá­ tých let od postoje vnější deziluze a odtrženého cynismu, který v roce 1940 zastávali skoro všichni. ztrácí se představa angažovanosti jakožto samoúčelu, ona představa společná intelektuálům třicátých i čtyřicá­ tých let, že existuje jakýsi existenciální imperativ, jenž káže aktivně se zapojit, a specifický směr tohoto zapojení je relativně méně důležitý; v politice i v bitvě platí zásada on s’engage et puis on voit, tj. hlavní je pustit se do boje, zbytek se uvidí pak. důraz kladený na angažovanost proti neangažovanosti také (jak uvidíme) nedokáže vystihnout trvalou aktivní oddanost intelektuálů i po roce 1940. Ať už ale mělo toto an­ gažmá jakýkoli ráz, rozhodně nebylo zasvěceno demokratické republice.

Nejistoty a výkyvy intelektuálního života ve třicátých letech také

pomáhají objasnit relativní bezvýznamnost komunistického intelek­ tuála. v ostrém protikladu vůči následnému vývoji ještě komunismus na myslící vrstvy nepůsobil podmanivým kouzlem. Nejsilnější strán­ kou sovětského komunismu bylo – stejně jako u fašismu – rétorické i aktivní odsouzení měšťácké společnosti. Tehdejší komunistická ré­ torika byla stejně jako v následujících desetiletích prosycena toutéž tematikou úpadku, zkázy a obrody, která zabarvovala texty „nonkon­ formních“ intelektuálů třicátých let. Její praktická pozitivní lákavost ale zůstávala v jasných mezích:

Intelektuál se přiklání ke komunismu, protože cítí, jak se nad buržoa­

zií vznáší pach smrti, a dráždí ho kapitalistická tyranie. Komunis mus

od něj však vyžaduje, aby se podepsal pod program, který mu připa­

dá hloupý, a pod metody, které mu připadají neúčinné.

32

32/ Emmanuel Berl, Mort de la pensée bourgeoise , 1929, reprint Paříž 1970, str. 97, 98.

1. Úpadek a zánik

37

S tím, jak odumírala Lidová fronta, ztrácela komunistická strana a je­

jí odboroví spojenci valnou část nově nabyté hromadné podpory a ve

výsledku na tom v okamžiku propuknutí války nebyla o moc lépe než

v roce 1934. v roce 1940 se francouzští komunisté – odtržení od pa­

cifistického cítění národa v letech 1938 a 1939, někdejšími stoupen­

ci typu Andrého Gida obviňovaní ze zatajování pravdy o Sovětském

svazu,

33

zkompromitovaní moskevskými monstrprocesy a umírněností

projevenou v éře Lidové fronty, odcizení od radikality intelektuálních

kruhů – jevili lákavě jen velmi malému okruhu intelektuálů. Někte­

ří sice straně přispěchali na pomoc, když ji daladier perzekvoval bě­

hem podivné války, avšak v důsledku ostrého obratu, který toto ofi­

ciální omezování Francouzské komunistické strany (Parti communiste

fran çais, PCF) podnítil, strana přišla nejenom o valnou část zbývají­

cí podpory, ale odcizila se také řadě svých nejvlivnějších intelektuál­

ních stoupenců. Kdyby Paul Nizan či Gabriel Péri nezahynuli za vál­

ky a okupace, dost možná by se stali pro PCF v poválečné éře snahy

o kulturní hegemonii černým svědomím.

dramatické události roku 1940 tak zastihly francouzské intelektuál­

ní společenství v politickém rozvratu, který byl symptomem i odrazem

společenského a materiálního rozvratu celého národa. dokonce i ti,

kdo republice zachovali věrnost, byli událostmi roku 1940 otřeseni

natolik, že je to přimělo zamyslet se nad nastalou pohromou a spat­

řovat v ní důkaz úpadku a zkázy, které předtím nedokázali vnímat.

34

Stojí za to upozornit, že tato skupina věrných, navenek imunních před

atmosférou třicátých let, zahrnovala pozoruhodně vysoký počet inte­

lektuálů předchozí generace. Stoupenci levice, kteří dospívali v období

dreyfusovy aféry, přes všechny sílící výhrady k politické praxi v re­

publikánské Francii zachovali věrnost republikanismu v jeho klasické

podobě. Mladší generace, pro niž formativním momentem společné

zkušenosti nebyla obhajoba lidských práv, nýbrž válka, projevovala

daleko větší vnímavost k lákavosti pacifismu a/nebo fašismu.

35

To je

33/ André Gide, R