načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Faktor Churchill - Boris Johnson

  > > > Faktor Churchill  

Elektronická kniha: Faktor Churchill
Autor:

V životopise Winstona Churchilla podává autor se svým charakteristickým vtipem a pronikavostí podobiznu premiéra, který nebojácně vedl svůj národ do boje, přestože nenáviděl válku a ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  224
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  239 Kč
6%
naše sleva
7,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 452
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Churchill factor. How one man made history ... přeložil Pavel Bakič
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3439-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V životopise Winstona Churchilla podává autor se svým charakteristickým vtipem a pronikavostí podobiznu premiéra, který nebojácně vedl svůj národ do boje, přestože nenáviděl válku a pohrdal politiky postrádajícími zkušenost s jejími hrůzami; muže potýkajícího se s depresemi a šišláním, který se přesto vypracoval na jednoho z největších řečníků všech dob a nejproslulejšího žurnalistu své éry; politika, který se díky své otevřenosti novým myšlenkám stal průkopníkem v oblasti zdravotnictví, školství i sociálního zabezpečení, aniž by se přitom zřekl vrozené politické nekorektnosti; a především neohroženého, vynalézavého, odhodlaného velikána, jehož existence je nejlepším argumentem proti názoru, že sebevětší osobnost nemůže zvrátit běh dějin.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Boris Johnson - další tituly autora:
Faktor Churchill Faktor Churchill
Johnson, Boris; Bakič, Pavel
Cena: 398 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FLEET





FAKTOR
CHURCHILL
BORIS JOHNSON










BORIS
JOHNSON
FAKTOR
MUŽ, KTERÝ PSAL DĚJINY





Copyright © Boris Johnson, 2014
Translation © Pavel Bakič, 2016
ISBN 978­80­7473­459­5 (PDF)





Leovi F. Johnsonovi
Copyright © Boris Johnson, 2014
Translation © Pavel Bakič, 2016
ISBN 978-80-7473-439-7










9
Předmluva
Pes jménem Churchill
Když jsem vyrůstal, bralo se to za danou věc. Churchill
byl zkrátka největší státník, kterého Británie kdy zrodi -
la. Už v nejútlejším věku jsem měl dost přesnou
představu o  tom, co dokázal: překonal všechny překážky
a dovedl mou vlast k vítězství nad jednou
z nejodpudivějších tyranií všech dob.
Znal jsem základní obrysy jeho životní dráhy.
S bratrem Leem jsme pročítali jeho obrazový životopis od
Martina Gilberta tak nábožně, až jsme znali popisky
k jednotlivým fotografiím nazpaměť.
Věděl jsem, že byl mistr proslovů, a  můj otec (jako
otcové mnoha z nás) příležitostně citoval některé jeho
nejslavnější výroky; už tehdy jsem si uvědomoval, že
řečnické umění schází na úbytě. Věděl jsem, že byl
vtipný, nebral si servítky a že dokonce ani na poměry své
doby nebyl politicky korektní.
U večeře jsme slýchali apokryfní historky z jeho
života: třeba jak Churchill seděl na toaletě, když mu
oznámili, že s  ním chce mluvit následník trůnu, a  jak
odpověděl, že také právě sedí na trůně a  nikdo ho tam
následovat nemá, atd. Znali jsme tu, podle které mu
socialistická poslankyně Bessie Braddocková údajně
vyčetla, že je opilý, a on jí s dechberoucí hrubostí
odpověděl, že je ošklivá a že on do rána vystřízliví.





10
Myslím, že jsme také v  mlhavých obrysech znali tu
o  konzervativním ministrovi s  příslušníkem královské
gardy... Nejspíš pro vás také nebude nová, ale nevadí.
Nedávno jsem si od Churchillova vnuka, sira Nichola -
se Soamese, vyslechl v Savoyi u oběda její autoritativní
verzi.
I  když si odmyslíme, jak vynikajícím vypravěčem
Soames je, zní ta historka pořád důvěryhodně –
a vypovídá cosi o klíčovém tématu této knihy,
o Churchillově velkodušnosti.
„Jeden z  jeho konzervativních ministrů byl
bukvice, jestli mi rozumíte...,“ (spustil Soames na celou
hotelovou restauraci) „... ale zároveň dědečkův
dobrý přítel. Každou chvíli ho někde nachytali, ale
tehdy jste samozřejmě neměli na každém rohu novináře
a  nikdo nic neroztroubil. Jednou pokoušel štěstěnu
až moc, protože ho načapali, jak ve tři ráno hobluje
na lavičce v Hyde Parku gardistu – mimochodem to
bylo v únoru.
Okamžitě o tom dostal hlášení předseda
poslaneckého klubu a zavolal Jockovi Colvillovi, dědečkovu
osobnímu tajemníkovi.
‚Jocku,‘ povídá předseda, ‚obávám se, že mám moc
špatnou zprávu o panu tom a tom. Stalo se totéž, co
obvykle, ale domákl se toho tisk a určitě s tím půjde
na veřejnost.‘
‚A jéje,‘ na to Colville.
‚Marná sláva, asi bych měl za premiérem dojít
a oznámit mu to osobně.‘
‚Ano, to byste asi měl.‘
A tak předseda poslaneckého klubu dojel na
Chartwell [Churchillovo sídlo v  Kentu] a  vešel do
pracovny, kde děda zrovna pracoval vstoje u svého vysokého
pultu. ‚Dobrý večer, předsedo,‘ pootočil se, ‚co pro vás
můžu udělat?‘





11
Předseda mu tu nešťastnou situaci vysvětlil. ‚Bude
muset odstoupit,‘ uzavřel.
Rozhostilo se dlouhé ticho. Churchill potahoval
z  doutníku. Nakonec se zeptal: ‚Rozuměl jsem vám
správně, že pana toho a toho přistihli s gardistou?‘
‚Ano, pane premiére.‘
‚V Hyde Parku?‘
‚Ano, pane premiére.‘
‚Na lavičce?‘
‚Přesně tak, pane premiére.‘
‚Ve tři ráno?‘
‚Jak říkáte, pane premiére.‘
‚V tomhle počasí! Na mou duši, člověk se hned dme
pýchou, že je Brit!‘“
Věděl jsem, že zamlada býval ohromně statečný, že se
osobně účastnil krvavých bojů, že po něm stříleli na čty -
řech kontinentech a že byl mezi prvními, kdo se vznesli
na palubě letadla. Věděl jsem, že v době školní
docházky na Harrow byl tak trochu skrček, že nakonec dorostl
jen do nějakých sto sedmdesáti centimetrů a přes hruď
neměl ani osmdesát, že se musel nejprve vypořádat se
zadrháváním, depresemi a svým úděsným otcem, než se
vypracoval na největšího žijícího Angličana.
Vyrozuměl jsem, že ho obklopuje cosi posvátného
a  magického, moji prarodiče si totiž schovali titulní
stranu Daily Expressu ze dne, kdy ve svých devadesáti
zemřel. Těšilo mě, že jsem se narodil rok předtím: čím
víc jsem toho o něm četl, tím víc ve mně sílila hrdost,
že jsem byl naživu současně s ním. O to spíš mě trápí
a udivuje, že mu dnes, téměř padesát let po smrti,
hrozí, že upadne do zapomnění nebo přinejmenším že se
na něj bude vzpomínat zkresleně.
Nedávno jsem si kupoval doutník na letišti
v blízkovýchodní zemi, která je pravděpodobně Churchillovým





12
výtvorem. Všiml jsem si, že značka doutníku zní San
Antonio Churchill, a zeptal jsem se prodavače
v duty-free shopu, jestli ví, kdo to Churchill byl. Pečlivě si
jméno přečetl a já mu zopakoval výslovnost.
„Šeršíl?“ ujistil se. Zřejmě mu to nic neříkalo.
„Za války,“ napovídal jsem, „za druhé světové.“
V  tu chvíli se zatvářil, jako by se mu cosi vynořilo
z těch nejzapadlejších, nejtemnějších hlubin paměti.
„Starý potentát?“ nadhodil. „Myslím, že ano, mož -
ná. Nevím.“ Pokrčil rameny.
Což o to, nevedl si hůř než spousta dnešního dorostu.
Ti, kdo dávají při vyučování pozor, si odnášejí dojem,
že Churchill bojoval proti Hitlerovi, aby zachránil
Židy. Ale většina mladých si podle čerstvého průzkumu
myslí, že je Churchill pes z  reklam na stejnojmennou
britskou pojišťovnu.
Přijde mi to škoda, osobnost Churchillova ražení by
se přece dnešním mladým lidem měla zcela očividně
zamlouvat. Vystupoval excentricky, nespoutaně,
teatrálně, měl vlastní charakteristický styl oblékání – a byl
to naprostý génius.
Vynasnažím se část jeho geniality přiblížit těm, kdo
si ji možná plně neuvědomují nebo jim vypadla z 
paměti  – a  samozřejmě je mi jasné, že to zavání
troufalostí.
Nezabývám se historií profesionálně a  jako politik
nejsem – biblicky řečeno – hoden ani rozvázat řemínek
u  Churchillovy obuvi, potažmo obuvi Roye Jenkinse,
který o  něm pojednal ve špičkovém jednosvazkovém
životopisu. Jako churchillovský badatel se skláním
před Martinem Gilbertem, Andrewem Robertsem,
Maxem Hastingsem, Richardem Toyem a mnoha dalšími.
Neuniklo mi, že o našem hrdinovi vyjdou
každoročně stovky knih, ale přesto jsem si jistý, že je čas
Churchilla znovu zhodnotit: nesmíme jeho renomé pokládat





13
za neotřesitelné. Veteráni druhé světové války postup -
ně odcházejí. Ztrácíme ty, kdo si vybavují zvuk jeho
hlasu, a  mám obavy, abychom si vzpomínky na  jeho
dalekosáhlé dílo nenechali rozplynout v  naprosté
nekonkrétnosti.
Žijeme dnes v  mlhavé domněnce, že druhou
světovou válku vyhrála ruská krev a americké peníze,
a přestože to je v jistých ohledech pravda, zároveň je pravda
i to, že nebýt Churchilla, téměř jistě by vyhrál Hitler.
Nacistům už by totiž nemuselo být možné vzít
dobytá evropská území. Právem dnes naříkáme nad
nedostatky Evropské unie, přitom jsme ale zapomněli
na onen propastně hrůzný svět, který až příliš snadno
mohl nastat.
Je třeba si ho dnes připomínat a  je třeba si
připomínat, čím vším tento britský ministerský předseda
přispěl k  utváření reality, ve které dodnes žijeme. Po
celém světě, od Evropy přes Rusko a Afriku až po
Blízký východ, narážíme na stopy toho, jak jeho myšlenky
formovaly skutečnost.
Churchill je pro dnešek podstatný, protože
zachránil naši civilizaci. A je podstatné, že ji mohl zachránit
právě jen on.
Zosobňuje pádný argument proti všem
marxistickým historikům, kteří považují dějiny za příběh
nesmírných a  neosobních ekonomických sil. Poselství
Faktoru Churchill zní, že rozhodující úlohu může sehrát
jeden jediný člověk.
V průběhu Churchillova sedmdesátiletého veřejného
působení narážíme znovu a znovu na chvíle, kdy jeho
osobnost ovlivnila svět a běh událostí – daleko většího
množství událostí, než se dnes většině lidí vybaví.
Sehrál klíčovou roli při nástupu sociálního státu na
začátku dvacátého století. Dopomohl britským
pracujícím k  zavedení úřadů práce, přestávek na svačinu





14
a podpory v nezaměstnanosti. Stvořil RAF a tank a zá -
sadně se podepsal na účasti britských sil v  první
světové válce a na jejich vítězství. Sehrál nezastupitelnou
úlohu při vzniku Izraele (a dalších zemí), nemluvě
o jeho kampani za sjednocenou Evropu.
V několika případech sehrál úlohu bobra, který
přehradil proud událostí. A nikdy nezměnil tok dějin tak
zásadně jako v roce 1940.
Osudem člověka je jeho charakter, říkali staří
Řekové a  já souhlasím. Pokud ten výrok platí, nabízí se
závažnější a  zcela fascinující otázka, čím je charakter
utvářen.
Které jednotlivosti Churchillovi umožnily, aby se své
titánské role zhostil? Které kovárny ukuly jeho
železnou vůli a mysl ostrou jako břitva?
Kdo kladivo, kdo řetěz vzal, do pece mozek tavit dal? ptá
se William Blake. To je, oč tu běží.
Nejprve se však pokusíme nalézt shodu na tom, co
dokázal.





15
Kapitola první
Nabídka od Hitlera
Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků po -
slední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly
dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do
ošumělé místnůstky v  Dolní sněmovně  – nejdřív nahoru po
schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do
potemnělé chodby a jsme tam.
Je nabíledni, že místnost na plánech
Westminsterského paláce z bezpečnostních důvodů nenaleznete, a ani
průvodce obyčejně neumluvíte, aby vás do ní zavedli.
Přísně vzato už ve své původní podobě ani neexistuje,
padla totiž za oběť nacistickému bombardování. Její
místo však zaujala poměrně věrná rekonstrukce.
V  takovémto a  podobných zákoutích se ministerští
předsedové nebo předsedkyně setkávají s kolegy
z Dolní sněmovny. O interiéru se není potřeba příliš
rozepisovat, místnost je zařízena zcela předvídatelně.
Představte si všudypřítomné čalounění ze zelené
kůže s mosaznými knoflíky, deštění z dubového dřeva
s výraznou kresbou, tapety navržené Puginem
a několik grafik visících poněkud našikmo. A  představte si
kouř, protože se bavíme o odpoledni 28. května 1940,
tedy o éře, kdy byl tabák pro velkou část politiků,
hrdinu tohoto životopisu nevyjímaje, neodmyslitelným
průvodcem.





16
Můžeme předpokládat, že dělená okna nepropouště -
la mnoho slunečního světla; přesto by většina běžných
občanů hlavní osoby jednání hravě poznala. Účastníků
bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný
kabinet.
Kritičnost situace, ve které se nacházeli, nám může
přiblížit skutečnost, že poslední tři dny zasedali téměř
nepřetržitě. Od 26. května se jednalo už o  devátou
schůzku a existenční otázka, před kterou společně
s celým světem stáli, prozatím zůstávala nerozřešená.
Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po
jednom boku mu seděl Neville Chamberlain, paličatý
expremiér s vysokým límcem a hustým knírem, kterého
Churchill na postu ministerského předsedy vystřídal
bez velkých servítků. Bývalý premiér čelil výčitkám,
ať už spravedlivým, nebo nespravedlivým, že
podcenil hrozbu představovanou Hitlerem a  že může za
nezdar appeasementu. Když nacisté na začátku
měsíce vyhnali z  Norska britské síly, odskákal to právě
Chamberlain.
Zasedání se dále účastnil lord Halifax, vysoký,
pohublý ministr zahraničí, který měl od narození
zakrnělou levici a maskoval to černou rukavicí. Dorazil
i Archibald Sinclair, předseda Liberální strany, které dal
Churchill kdysi vale. Přítomni byli také Clement Attlee
a  Arthur Greenwood, zástupci Labouristické strany,
proti níž mířily některé z nejjedovatějších
Churchillových invektiv. Nechyběl ani sir Edward Bridges, který
jako vedoucí úřadu vlády pořizoval záznam.
S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála,
si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom
přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil
nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?
Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce,
která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové





17
raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život
až stovkám tisíc lidí?
Pokud by ji tehdy vyjednali a  britským odstoupe -
ním z bojů válku de facto ukončili, nezachránili by tím
v důsledku miliony životů po celém světě?
Mám za to, že se v  mé generaci  – o  generaci mých
dětí ani nemluvě  – nenajde mnoho těch, kdo si
uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s  jakou
střízlivostí a  logikou mohla Británie roku 1940 složit
zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší
vážnosti po „vyjednávání“.
Není obtížné pochopit, z čeho se jejich úvahy rodily.
Zprávy z  Francie nebyly pouze špatné, nýbrž
neuvěřitelně špatné a  odnikud nekynula sebemenší naděje,
že by se na tom mělo něco změnit. Německé jednotky
se řítily k Paříži a francouzskou obranu prorážely tak
snadno, až to skutečně vypadalo, že patří k nové
nadřazené rase bojovníků vyznačujících se mimořádným
fanatismem a  efektivitou. Hitlerovy tanky se
nepřihrnuly pouze přes nížiny na severu, ale i  přes ardenské
rokle, považované dosud za nepřekonatelné.
Maginotova linie stála jen za posměch, jednoduše ji obešly.
Francouzští generálové byli k  politování: bělovlasí
rozklepaní staříci, kteří s képis na hlavě vypadali jako
inspektor Clouseau. Pokaždé, když se někde
pokusili zaujmout obrannou linii, zjistili, že už na ně Němci
nějakou záhadou čekají, a  pak se z  nebe snesly stuky
kvílející jako meluzína a tanky se zase rozjely.
Britský expediční sbor skončil obklíčený u přístavů
na břehu kanálu La Manche. Jeho krátký pokus
o protiútok Němci odrazili a teď vojáci čekali u Dunkerku na
evakuaci. Kdyby Hitler poslechl svoje generály, mohl
nás tehdy rozdrtit: stačilo, aby na rychle se
zmenšující a v podstatě bezbranné území vyslal tanky
nepřemožitelného generála Guderiana. Ten by pozabíjel nebo





18
zajal většinu britských ozbrojených sil a naše země by
se bez nich nevzmohla na hmatatelný odpor.
Místo toho přelétala luftwaffe nízko nad plážemi
a ostřelovala je z palubních kanónů. Britští vojáci pluli
ve vodě tvářemi dolů nebo z enfieldek nadarmo pálili
k obloze. Pumy ze střemhlavých bombardérů je trhaly
na kusy. Ten den, 28. května, se přinejmenším generá -
lům a politikům, když už ne široké veřejnosti, zdálo
velice pravděpodobné, že Británie přijde o většinu svých
vojáků.
Válečný kabinet přihlížel nejhorší potupě, jakou
britské ozbrojené síly zažily od ztráty amerických kolonií,
a podle všeho ji neměl jak zvrátit. Při pohledu na mapu
Evropy, která se válečnému kabinetu naskýtala, tuhne
krev v žilách.
Už před dvěma lety došlo k anšlusu Rakouska.
Československo zaniklo. Polsko bylo na kolenou. A  za
posledních pár týdnů se Hitlerova sbírka trofejí ještě
děsivě rozrostla. Při záboru Norska hravě přechytračil
Brity (mezi nimi i Churchilla), kteří celé měsíce
vymýšleli plán na odvrácení invaze. Dánsko mu padlo do
rukou za necelé čtyři hodiny.
Nizozemsko kapitulovalo. Belgický král zbaběle
vztyčil bílý prapor právě minulou půlnoc. A  každou
hodinou se vzdávaly další a  další francouzské
jednotky. Některé předtím svedly zuřivý, hrdinný boj, jiné se
osudu podrobily se skličující odevzdaností.
Nejpodstatnější geostrategický fakt měsíce května
1940 zněl, že Británie a  její impérium zůstaly samy.
Realisticky vzato nemohly odnikud očekávat pomoc,
alespoň ne v nejbližší době. Italové stáli proti nám.
Fašistický vůdce Mussolini uzavřel s  Hitlerem Ocelový
pakt a chystal se po boku německých vojsk zapojit do
bojů, veden dojmem, že Hitlerova porážka nepřichází
v úvahu.





19
Rusové podepsali odpudivý pakt
Molotov–Ribbentrop, kterým si s nacisty rozdělili Polsko. Američané
pochopitelně na možnost dalších bojů v Evropě reagovali
alergicky: v první světové válce přišli o více než padesát
šest tisíc mužů, a  pokud připočteme oběti španělské
chřipky, pak více než sto tisíc. Nenabízeli nic než
polohlasně a zpovzdálí vyjadřovanou solidaritu;
navzdory Churchillovým prohlášením, při kterých vlastně jen
dával průchod svým zbožným přáním, neexistoval
jediný náznak toho, že by se americká kavalerie měla
zničehonic objevit na obzoru.
Všichni v místnosti si dovedli představit, jaké
důsledky bude mít, jestliže z  boje neustoupí. O  válce věděli
první poslední. Někteří z  nich zažili nasazení v 
předchozím světovém konfliktu: hrůzyplné vzpomínky,
které na něj svět choval, byly teprve dvaadvacet let staré,
nestihla uplynout ani taková doba, jaká nás dnes dělí
od první války v Zálivu.
V celé zemi se sotva našla rodina, která by tehdy
někoho neoplakala. Chtít po Britech, aby totéž
podstoupili zas – bylo by to správné? Bylo by to spravedlivé?
A čemu by to posloužilo?
Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi
víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co
hlásal několik posledních dní.
Působil impozantně. Byl vysoký, velice vysoký: díky
svým sto devadesáti pěti centimetrům čněl nad
Churchilla zhruba o čtvrt metru, což však u jednacího stolu
zase takovou výhodu nejspíš nepředstavuje. Se zářným
prospěchem vychodil Eton College a  pyšnil se
klenutým čelem výborně se hodícím k absolventovi
oxfordské koleje All Souls. (Nezapomínejme, že Churchill
na univerzitu vůbec nechodil a  že ho na Královskou
vojenskou akademii v  Sandhurstu přijali až
napotřetí.) Pokud můžeme usuzovat z  dobových filmových





20
záznamů, hovořil Halifax tiše a melodicky, byť s úseč -
nou dikcí odpovídající jeho době a postavení. Na svět
hleděl zpoza ne právě tenkých brýlí, a  pakliže chtěl
svým slovům dodat na důrazu, možná pozvedal lehce
zaťatou pravou pěst.
Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta
pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako
prostředníka v jednáních. Zprávu mu předal sir Robert
Vansittart  – zmínit jeho jméno byl chytrý tah, jelikož tento
diplomat proslul ostrými protiněmeckými postoji
a odmítáním ústupkové politiky. Vzkaz tudíž dorazil
zaobalený do tak vábivého a vkusného hávu, jak jen to šlo.
Jeho podstata však byla nad slunce jasná.
Nešlo o  pouhý Mussoliniho pokus o  sblížení, ale
jednoznačně také o signál od jeho významnějšího
spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do Whitehallu a do
samého srdce Dolní sněmovny. Churchillovi bylo
jasné, jak se věci mají. Věděl, že zoufalý francouzský
premiér je právě v  Londýně, ba i  to, že před okamžikem
obědval s Halifaxem.
Monsieur Paul Reynaud si uvědomoval, že je Francie
poražená. Jednoznačně vnímal to, čemu se jeho
britské protějšky zdráhaly uvěřit: že francouzská armáda
připomíná mistra origami, který téměř nadpřirozenou
rychlostí neskládá papír, ale zbraně. Chápal, že se na
něj bude vzpomínat jako na jednu z 
nejzavrženíhodnějších postav francouzských dějin, a  věřil, že pokud
Brity také přesvědčí k vyjednávání, přenese se část jeho
ponížení na ně, a především se potom povede
dohodnout pro Francii příznivější podmínky.
Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená
Italy a  podporovaná Francouzi vlastně sdělovala
následující: že se má Británie vzpamatovat a  přizpůsobit se
skutečnosti. Nevíme, jak přesně zněla Churchillova
odpověď, k  dispozici máme jen lakonické a  možná poně-





21
kud umravněné shrnutí sira Edwarda Bridgese. Nevíme,
jakým dojmem premiér tehdy odpoledne na své kolegy
působil, můžeme to však poměrně dobře odhadnout.
Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se
projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a  své
asistenty a  generály doháněl k  šílenství. Měl totiž ve
zvyku pracovat za pomoci brandy a  dalšího silného
pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom
listin a  informací z  nejrůznějších koutů Whitehallu,
a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina pří -
četných mužů leží s manželkou v peřinách.
Strojil se do svých podivných viktoriánsko
-edvardovských šatů  – v  černé vestičce, pruhovaných kalhotách
a  s  hodinkami na zlatém řetězu působil jako nějaký
hřmotný komorník z Panství Downton, který si uhnal
kocovinu. Říká se, že byl až nezdravě bledý, a není
důvod tomu nevěřit. Ještě si přimysleme doutník, trochu
popela v klíně, zatnutou čelist a kapku slin na bradě.
Oznámil Halifaxovi, že si dohodu může strčit za
klobouk. Jak stojí v zápisu: „Premiér konstatoval, že
francouzská strana jednoznačně usiluje o dosazení signora
Mussoliniho do role prostředníka, přes něhož by
s námi mohl vyjednávat Herr Hitler; premiér se tomu
odmítá podvolit.“
Přesně si uvědomoval, co se za nabídkou skrývá.
Británie vedla s  Německem válku už od 1. září
předchozího roku. Válku, ve které se brala za svobodu a za své
zásady, ve které nejen sebe, ale celé impérium bránila
před odpudivou tyranií a pokud možno usilovala
o vytlačení německých vojsk z  porobených států.
Přistoupit s Hitlerem nebo jeho emisary na „vyjednávání“,
zahájit s nimi „rozhovory“, zasednout s nimi k libovolné
rozpravě – vždy by to znamenalo totéž.
Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy
Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání,





22
ochabne její vzdorovitost. Nad jejím územím zavlaje
neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane.
Tudíž Halifaxovi odpověděl ne. Řeklo by se, že tím
bude vše dáno: ministerský předseda se vyslovil
k tématu rozhodujícímu o bytí či nebytí celého národa. V jiném
státě by tím možná debata končila, britské ústavní právo
je ale nastavené jinak, ministerský předseda je v něm pri‑
mus inter pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí
své kolegy strhnout na svoji stranu, a pokud chceme
rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si
připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice.
Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka
nebylo jasné, kolik má u  stolu vlastně spojenců. Attlee
a  Greenwood, zástupci labouristů, stáli jaksi obecně
při něm, Greenwood možná výrazněji než Attlee. Totéž
se dá říct o liberálu Sinclairovi. Jejich hlasy ale neměly
rozhodující váhu. V parlamentu drželi výraznou většinu
toryové a Churchillův mandát tak závisel na straně,
která si zdaleka nebyla jistá, jak k  Winstonu Churchillovi
přistupovat.
Od okamžiku, kdy jako mladý konzervativní poslanec
nastoupil do parlamentu, se Churchill do vlastní strany
satiricky opíral. Potom přeběhl k  liberálům, a  ačkoli
se do rodného hnízda nakonec vrátil, pro nepříjemně
mnoho konzervativců zůstával bezpáteřním
oportunistou. Před pouhými několika dny uvítali toryové
Chamberlaina ve sněmovně ostentativním jásotem, zatímco
Churchillův příchod se dočkal odměřené odezvy. Teď
měl Churchill před sebou dva mocné konzervativce,
předsedu královské rady Chamberlaina a  ministra
zahraničí Edwarda Wooda, prvního hraběte z Halifaxu.
Oba už se s Churchillem v minulosti střetli. Oba měli
důvod vidět v něm nejen člověka s výbušným
temperamentem, ale z jejich úhlu pohledu také člověka
iracionálního a vyloženě nebezpečného.





23
Jako ministr financí dopálil Churchill Chamberlai -
na návrhem na snížení daně z nemovitostí využívaných
k  podnikání. Chamberlain soudil, že by přijetí
návrhu nespravedlivě snížilo příjmy místním samosprávám
ovládaným konzervativci. A  k  tomu Churchill
Chamberlainovi už celé měsíce, ba roky nasazoval psí hlavu
za jeho neschopnost čelit Hitlerovi. Co se týče
Halifaxe, ten byl ve třicátých letech indickým místokrálem
a musel na vlastní kůži snášet důsledky toho, co vnímal
jako Churchillův nabubřelý a šovinistický odpor
k čemukoli jen trochu zavánějícímu nezávislostí Indie.
Halifaxovu neoficiální autoritu, kterou pociťoval
i  Churchill, posilovalo za oněch pochmurných
květnových dnů ještě něco. Chamberlain utržil smrtící
ránu 8. května, kdy ho velká část toryů odmítla podpořit
v otázce Norska, a při klíčové poradě konané den nato
se pro Halifaxe vyslovil jako pro svého nástupce.
Chamberlain si přál Halifaxe. Král Jiří VI. si přál Halifaxe.
Mnozí labouristé ve Sněmovně lordů, a především
všichni toryové by mu na premiérském postu dali přednost.
Churchillovi nakonec funkce připadla z  jediné
příčiny: když Chamberlain svůj post Halifaxovi nabídl,
následovaly dvě minuty nesnesitelného ticha a  potom
odmítnutí. Halifaxe k němu nevedla jen skutečnost, že
z nevolené Sněmovny lordů by se mu vláda řídila
obtížně. Výslovně uvedl, že si nedovede představit, jak by
si byl schopný poradit s nespoutaným živlem jménem
Winston Churchill.
Člověku však určitě přidá na sebevědomí, pokud ho
král na okamžik považuje za nejvhodnějšího
kandidáta na premiéra. Halifax ani navzdory Churchillově
očividné nelibosti nepřestal prosazovat svou. S odstupem
času vyznívají jeho návrhy ostudně.
Jejich jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit
Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem





24
na odstoupení některých britských držav. Na schůzce
nezaznělo, kterých konkrétně, ale usuzuje se na Maltu,
Gibraltar a podíl na provozování Suezského průplavu.
To, že Churchillovi takový postup vůbec nabídl, svěd -
čí o Halifaxově kuráži. Odvděčit se za agresi zahájením
rozhovorů? Odevzdat britský majetek Mussolinimu,
tomu směšnému diktátorovi a tyranovi chodícímu po
světě s vystrčenou bradou a ve vysokých holínkách?
Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás
pokoušejí zavést na cestu, která nás nevyhnutelně
dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci. Daleko
silnější pozici si zajistíme, argumentoval premiér, až
odrazíme německý pokus o invazi.
Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď,
dokud ještě Francie bojuje a  luftwaffe nebombarduje
naše letecké továrny.
Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud,
ale zatvrzelost, se kterou svůj omyl prosazoval, je třeba
pochopit a odpustit mu ji. Soustavných snah o zničení
jeho reputace jsme si ostatně mohli dosyta užít už od
července 1940, kdy vyšli Viníci od Michaela Foota,
knižní filipika proti appeasementu.
V roce 1937 se vydal Hitlera osobně navštívit,
a přestože si v jednu chvíli pamětihodně spletl führera
s komorníkem, musíme přiznat, že udržoval hanebně
blízké vztahy s  Göringem. Oba zbožňovali hon na lišku
a Göring svého britského známého – s důvěrností,
která by jednomu rozhoupala žaludek – překřtil na
„Halalifaxe“. Je ale nesmysl považovat Halifaxe za jakéhosi
apologetu nacistického Německa nebo Hitlerovu
pátou kolonu v řadách britské vlády. Svým způsobem byl
stejný vlastenec jako Churchill.
Domníval se, že přišel na způsob, jak Británii udržet
v  bezpečí, zachovat její impérium a  zachránit lidské
životy, a  rozhodně v  té představě nežil sám. Britská





25
vládnoucí třída byla zamořená  – nebo přinejmenším
nápadně prosáklá – zastánci appeasementu a nacistic -
kými sympatizanty. Nešlo jen o Mitfordovy nebo o ty,
které si získal domácí aspirant na titul duce, fašistický
předák sir Oswald Mosley.
V roce 1936 lady Nelly Cecilová konstatovala, že
téměř všichni její příbuzní „mají v  nacistech zalíbení“,
a důvod byl prostý. Ve třicátých letech choval
průměrný zazobanec daleko horší obavy z bolševismu
a z hrůzostrašné komunistické ideologie přerozdělování než
z Hitlera. Dokonce viděli ve fašismu ochranu před
rudým nebezpečím – a dostávalo se jim podpory
z vysokých politických kruhů.
David Lloyd George navštívil Německo a führer mu
tak uhranul, že ho přirovnal k Georgi Washingtonovi.
Hitler je „rozený vůdce“, hlásal bývalý britský premiér
opojeně. Vyjádřil přání, aby také v Británii „stanul dnes
v čele státu podobně znamenitý muž“. Tak mluvil
hrdina první světové války! Osobnost, která dovedla
Británii k vítězství nad Německým císařstvím!
Nyní se velšský kouzelník s vlasy jako sníh sám
nechal okouzlit a z člověka, od kterého se Churchill kdysi
učil, se stal defétista každým coulem. A  donedávna si
s  ním notovala i  média: Daily Mail se dlouho
zasazoval, aby Hitler dostal ve východní Evropě volnou ruku
a  mohl pořádně zatočit s  bolševiky. „Nebýt Hitlera,“
psalo se v Mailu, „celá západní Evropa by dnes možná
po takovém rekovi volala.“
Timesy zastávaly politiku appeasementu tak silně, že
jejich šéfredaktor Geoffrey Dawson později popsal, jak
v korekturách škrtal cokoli, co by se Němců mohlo
dotknout. Tiskový magnát baron Beaverbrook zašel pro
změnu až tak daleko, že Churchillovi zatrhl jeho
pravidelný sloupek v Evening Standardu se zdůvodněním,
že je v něm k nacistům příliš tvrdý. Počestné liberální





26
kruhy – divadelníci typu Johna Gielguda, Sybil Thorn -
dikeové, G. B. Shawa – apelovaly na vládu, aby
„zvážila“ vyjednávání.
Během posledního roku se atmosféra samozřejmě
změnila. Protiněmecké nálady se nepřekvapivě
vyostřily a byly teď daleko rozšířenější. Neříkáme tu na
Halifaxovu obranu nic než to, že se jeho usilování o mír
těšilo podpoře mnoha Britů ze všech společenských
vrstev. A tak klíčová rozepře mezi Halifaxem
a premiérem pokračovala i v onu rozhodující hodinu.
Venku panoval teplý a  krásný květnový den, v  St.
James’s Parku vyhnaly kaštany dlouhé bílé laty. Uvnitř
létal míč z jedné strany hřiště na druhou.
Churchill Halifaxovi sdělil, že jakékoli
vyjednávání s  Hitlerem znamená past a  vydá Británii na milost
nacistům. Halifax prohlásil, že nechápe, co je na
francouzských návrzích špatného.
Chamberlain a Greenwood oba přispěli (zbytečnou)
poznámkou, že obě možnosti, jak pokračování v boji,
tak zahájení rozhovorů, mají svá rizika.
Odbila pátá a Halifax se nechal slyšet, že jeho
návrhy neobsahují nic, co by se byť jen vzdáleně dalo
označit za konečnou kapitulaci.
Churchill se nechal slyšet, že britská šance dostat od
protistrany důstojné podmínky je tisíc ku jedné.
Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu
chvíli  – podle většiny historiků  – provedl Churchill svůj
mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje
a bude pokračovat o  sedmé hodině. Pak svolal celý
pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů –
k mnohým z  nich měl z  pozice premiéra promluvit poprvé.
Posuďte, v jakém se nacházel postavení:
Halifaxe přesvědčit nemohl, stejně jako ho nemohl
jednoduše odstranit z  cesty nebo ignorovat. Ministr
zahraničí měl pouhý den předtím dost troufalosti na





27
to, aby jeho slova označil za „nehorázný drek“. Kdyby
Halifax rezignoval, neměl by Churchill pevnou pozi -
ci – jeho první počiny v roli válečného lídra přece jen
nevedly zrovna ke slavným vítězstvím. Zásah v Norsku,
za který nesl převážnou většinu zodpovědnosti právě
on, skončil ošklivým fiaskem.
S  rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší
publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se
tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným
kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku
intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený
zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu. Byl čas
naservírovat „nehorázný drek“ v koňské dávce.
Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází
z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války,
a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit Churchill
začal poměrně klidně:
Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli
k  mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda
s oním člověkem [Hitlerem] zahájit jednání.
Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se
teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější
podmínky než v případě, že budeme bojovat až do
konce. Němci by požadovali naše loďstvo  –
označili by to za odzbrojení  –, naše námořní
základny a mnoho dalšího.
Stali bychom se národem otroků, přestože by
byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž
provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley
nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového
přivedlo? Ale v  opačném případě je toho ještě
hodně, co máme v záloze a co mluví v náš
prospěch.





28
Zakončil následujícím téměř shakespearovským vyvr -
cholením:
A  jsem přesvědčen, že pokud bych jen na
vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci,
jeden každý z  vás by se vzbouřil a  srazil by mě
z  mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho
ostrova po takové době skončit, ať skončí
teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat
vlastní krví.
Tím přítomné tak pohnul  – shodují se Dalton a  Leo
Amery  –, že propukli v  jásot a  křik a  že ho někteří
z nich spěchali poplácat po zádech. Churchill debatu
nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny.
Nenabídl žádné diplomatické tanečky. Nabídl volbu
mezi obranou vlasti a smrtí, zalknutím vlastní krví. Na -
bídl řeč, jaká se pronáší v  předvečer bitvy, řeč, která
v ministrech oslovila jejich vnitřní kmenové válečníky.
Když se v  sedm sešel užší válečný kabinet, nebylo už
o čem debatovat. Halifax ustoupil. Vláda se
jednoznačně a halasně postavila za Churchilla.
Během prvního roku od rozhodnutí bojovat a 
nevyjednávat zahynulo třicet tisíc britských mužů, žen
a  dětí  – téměř do jednoho německou rukou. Pokud
zvážíme obě alternativy, ponižující mír a masakr
nevinných, jenom těžko si dokážeme představit, že by
některý z dnešních britských politiků měl dost kuráže na to,
aby zvolil Churchillův přístup.
Ani v roce 1940 by se nenašel nikdo další, od koho
bychom mohli očekávat, že se ujme stejné vůdcovské
role. Zapomeňte na Attleeho, na Chamberlaina, na
Lloyda George, a už rozhodně na onoho nejvážnějšího
konkurenta, třetího vikomta Halifaxe.





29
Churchill přiřkl Halifaxovi přezdívku „Holy Fox“,
doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax
pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně
však pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná vě -
děl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc.
Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň
plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než
Halifax. Jeho nezměrná a  téměř bezohledná odvaha
jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli
pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě
horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč,
představme si květen 1940 bez něj.





30
Kapitola druhá
Vesmír bez Churchilla
Přenesme se do určitého okamžiku v  minulosti: je
24.  května 1940 a  Heinz Guderian, jeden z  nejodváž -
nějších velitelů, kteří kdy stáli v čele tankových
jednotek, má nakročeno k mimořádnému triumfu. Po lítých
bojích překonaly jeho tanky řeku Aa v severní Francii.
Zastaví, aby si oddechly, jejich motory s  tichým
lupáním chladnou na slunci a Guderian se chystá
k závěrečnému útoku na Brity.
Sotva třicet kilometrů ho dělí od kořisti, od čtyř set
tisíc členů Britského expedičního sboru, kteří se
vynervovaně, vystrašeně připravují na potupnou kapitulaci.
Guderianovi stačí nahodit silné motory Maybach
a vyrazit dál na Dunkerk, aby britskou armádu rozdrtil.
Ostrované za průlivem by ztratili možnost obrany.
A pak dostane zprávu z Berlína – pokyn, který později
odsoudí jako katastrofální.
Z ne zcela jasných důvodů po něm Hitler chce, aby
se zastavil. Aby čekal. A Guderian v záchvatu marnosti
poslechne. Následujících několik dní – evakuace je
totiž mučivě pomalá – spočívá nacistické ostří na
bolestně odhaleném a krví tepajícím britském hrdle.
Za takové úděsné situace se britský válečný kabinet
rozhoduje, jak dál: vyjednávat, nebo bojovat? Zkusme
si teď ze světa odmyslet Churchilla.





31
Sešleme do oné zakouřené místnosti jednu z gigan -
tických montypythonovských rukou a vyrvěme ho
odtamtud. Předpokládejme, že při některé z  početných
příležitostí, kdy si jako mladý muž fanfarónsky
zahrával se smrtí, šlápl vedle. Představme si, že mu štěstěna
svou absurdně vysokou náklonnost přestala
prokazovat o  mnoho let dříve a  že Churchilla probodlo kopí
nějakého Mahdího stoupence, schytal kulku
z afghánské předovky, zřítil se s nějakým letounem sestrojeným
z plátna a provazů, případně zemřel v zákopech.
Ponecháme osud Británie i  světa v  rukou Halifaxe,
Chamberlaina a  zástupců Labouristické a  Liberální
strany. Vyjednávali by s Hitlerem, jak navrhoval
ministr zahraničí? Jeví se to nadmíru pravděpodobné.
Chamberlaina už zrazovalo zdraví, o pouhých
několik měsíců později zemřel na rakovinu a jeho sesazení
z premiérského křesla nebylo vedené ničím jiným než
tím, že si jej na postu válečného lídra nešlo
představit. Halifaxovu pozici známe: chtěl vyjednávat.
Ostatní neměli ani dostatečně silné slovo v parlamentu, ani
dostatek zarputilosti na to, aby mohli zemi ohroženou
děsivým nebezpečím vést Hitlerovi navzdory.
Byl to Churchill, a jedině Churchill, kdo pojal odpor
proti nacistům jako svůj politický cíl. V určitém smyslu
byly jeho námitky vůči Halifaxovi sobecké.
Bojoval o  svou politickou kariéru a  o  svou
důvěryhodnost; kdyby se Halifaxovi podvolil, byl by
vyřízený. Svoji prestiž, svoji reputaci, svoje vyhlídky, svoje
ego, zkrátka všechno, na čem politikům záleží, vsadil
na prosazování toho, aby se nepolevovalo v  boji.
Některé historiky to svedlo k mylnému závěru, že mu šlo
jenom o sebe, a ne o britské zájmy.
V  posledních letech se nehezky vyrojily
revizionistické výklady naznačující, že Británie skutečně
měla přistoupit k  tomu, v  co tolik lidí ze všech vrstev





32
společnosti doufalo a za co se modlilo: k dohodě s na -
cistickým Německem. Argumentace je taková, že by
britské impérium a  třetí říše byly schopné mírového
soužití  – a  není pochyb, že se na podporu téhle
myšlenky dá vytáhnout pěkná řádka Hitlerových výroků.
Vůdce ve třicátých letech poslal Ribbentropa, aby se
vlichotil britskému establishmentu. Úspěch byl
značný. Halifax údajně v  roce 1938 projevil takový
nedostatek prozíravosti, že se před Hitlerovým pobočníkem
dopustil následujícího prohlášení: „Přál bych si, aby se
má práce završila tím, že Hitler vstoupí do Londýna po
boku britského krále a  Angličané mu budou
provolávat slávu.“
Už jsme si ukázali, že se našli příslušníci vyšších
a středních vrstev, kteří pro hitlerismus projevovali
politováníhodnou slabost – patřil mezi ně i někdejší král
Eduard VIII. A dokonce i během pekelného roku 1940
Hitler příležitostně prohlašoval, jak britské impérium
obdivuje a jak podle něj není v německém zájmu
Británii rozdrtit, jelikož by to jedině posílilo konkurenční
mocnosti jako Ameriku, Japonsko a Rusko.
Kromě toho jsme my Angličané dostali na
srozuměnou, že také patříme k árijské rase, byť třeba nejsme tak
geneticky výjimeční jako její teutonská odrůda.
Británie a  její říše se mohly udržet a  plnit úlohu jakéhosi
druhořadého partnera, z historického hlediska sice
zajímavého, ale ve své podstatě překonaného – být
Řeckem nacistickému Římu.
Mnozí se domnívali, že ztráta důstojnosti za
zachování impéria a za odvrácené krveprolití stojí. Nejenže
si lidé dohodu s Hitlerem přáli – mnozí ji považovali
za neodvratnou.
Například Francouzi: admirál Darlan, velitel
francouzského loďstva, byl přesvědčený o  britské prohře
a v průběhu roku 1940 se připravil na spojení sil
s Německem.





33
I ve Spojených státech s dohodou kdekdo počítal –
tehdejším velvyslancem v Londýně byl nechvalně pro -
slulý Američan irského původu Joe Kennedy, pašerák
alkoholu, křivák a otec Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Neustále se dožadoval setkání s  Hitlerem a 
vychutnával si neradostný tón svých hlášení do Washingtonu.
„Anglické demokracii odzvonilo,“ prohlásil koncem
roku 1940, těsně před svým odvoláním.
Samozřejmě se mýlil, stejně jako se mýlil Halifax,
jako se mýlili zastánci appeasementu a jako se dnes mýlí
revizionisté. Pokud se ale chceme jejich nesmyslům
postavit, musíme se pokusit porozumět tomu, co by
nastalo, kdyby se jejich přání splnila.
Na „kontrafaktuální historii“ vždy hledím
s nervozitou, zdá se mi totiž, že takzvaný řetěz příčin a následků
není nikdy opravdu jednoznačný. Události nejsou jako
kulečníkové koule, aby se dalo jednoznačně říct,
která uvedla do pohybu kterou – ostatně i kulečník bývá
zrádný.
Když vytáhnete z  věže faktů jednu cihličku, nikdy
nevíte, jak zbytek popadá. Ze všech historických „co by
kdyby“ je však tento scénář asi nejpopulárnější. Do
příslušného myšlenkového experimentu se pustili někteří
z  nejlepších historiků současnosti a  v  naprosté
většině se shodli na jednom závěru: pokud britský odpor
ukončíme v roce 1940, vytvoříme v Evropě podmínky
pro neodvratnou katastrofu.
Hitler by téměř jistě vyhrál. Totiž: dokázal by
operaci Barbarossa  – útok na Rusko  – spustit daleko dříve
než v  červnu 1941. Neměl by ve Středomoří a  severní
Africe žádné mrzení s otravnými Brity, kteří by mu
odčerpávali muže a zbraně.
Mohl by proti Rusku obrátit veškerou svoji
zběsilost, jak zamýšlel už ve chvíli, kdy odsouhlasil
nacistický pakt s Ruskem a pak si pro sebe zamumlal „nepla“.
Skoro určitě by stihl úspěch oslavit dřív, než by se jeho





34
tažení zadrhlo v mrazivém pekle. I v naší realitě dosáhl
wehrmacht ohromujících výsledků: padly mu do spárů
miliony čtverečních kilometrů a miliony mužů. Téměř
obsadil Stalingrad a propracoval se k odlehlejším sta -
nicím moskevského metra. Představte si, že by Moskvu
dobyl a  sťal komunistickému režimu hlavu, načež by
Stalin zjančil a už se nikdy nevzpamatoval (jedno
nervové zhroucení už zažil, když se mu přes hranici přelily
německé tanky).
Historici si představují rychlý kolaps komunistické
tyranie  – při kterém by možná přiložily ruku k  dílu
středostavovské oběti kolektivizace – a dosazení
loutkového pronacistického režimu. A co pak?
Hitler, Himmler a jejich démonický spolek by
vzniklé široké plátno sahající od Atlantiku k Uralu mohli
počmárat svými odpudivými představami o vládě.
S Británií vyřazenou ze hry by je nikdo nesvedl zastavit, nikdo
by je nedokázal zbrzdit, nikdo by dokonce ani nebyl
v takovém morálním postavení, aby je mohl odsoudit.
Mezi Američany by zvítězili izolacionisté – když
životy svých obyvatel nebyla ochotná nasadit Británie,
proč by je měli nasazovat oni? V  Berlíně by Albert
Speer rozvíjel své nepříčetné plány na nové hlavní
město světa nazvané Germania.
Jeho srdcem měla být Síň lidu, vyšinutá žulová
obdoba Agrippova Pantheonu, budova tak obrovská, že
by kruhovým otvorem ve vrcholu její kupole prošla
londýnská katedrála svatého Pavla. Stavba měla
poskytovat místo pro sto tisíc sedících návštěvníků, jejichž
skandování a  pokřikování mělo mít tak fantastické
účinky, že se přímo uvnitř budovy počítalo s  deštěm:
teplý lidský dech by stoupal vzhůru, srážel se a  pršel
horlivým fašistickým davům na hlavy.
Stavbu, která jako by vypadla ze zlého snu, by
korunovala mamutí orlice, takže by celkový pohled evo-





35
koval jakousi kosmickou prušáckou přilbu sahající do
dvou set devadesáti metrů – to je výška, která už téměř
konkuruje dnešnímu mrakodrapu The Shard v South -
warku. Paprsčitě se rozbíhající třídy ji měly spojovat
s dalšími symboly německé dominance: s vítězným
obloukem dvakrát větším než ten pařížský nebo
s kolosálními nádražími, ze kterých by vlaky uhánějící rychlostí
sto devadesáti kilometrů v  hodině odvážely německé
osadníky ke Kaspickému moři, na Ural a  do dalších
oblastí východní Evropy, odkud byli předem vypuzeni
slovanští Untermenschen.
Celou evropskou pevninu s výjimkou Švýcarska (je -
hož obsazení bylo ovšem také tajně naplánováno) měla
pokrýt buď Říše, nebo její klientské fašistické státy. Jak
poukázali mnozí autoři románů z alternativní historie,
existovala řada plánů na přeměnu celého teritoria
v děsuplnou verzi Evropské unie.
V roce 1942 říšský ministr hospodářství a prezident
Říšské banky, doktor Walter Funk, sepsal pojednání, ve
kterém se zasazoval o Europäische
Wirtschaftsgemeinschaft, evropské hospodářské společenství. Navrhoval
jednotnou měnu, centrální banku, společnou
zemědělskou politiku a další důvěrně známé body. Ribbentrop
přišel s  podobně znějící koncepcí, v  zájmu
spravedlnosti ovšem musíme dodat, že se Hitler vyslovil proti,
protože mu navržený přístup přišel vůči zbytku
nacistické Evropské unie nedostatečně brutální.
V gestapem ovládané nacistické EU by měla nejvyšší
místa volnou ruku k naplnění své nenávistné rasistické
ideologie. Nacistické represe začaly ve třicátých letech,
a ještě než Churchill vůbec získal moc – než rozhodl,
že Británie neustoupí  –, dospěly k  vysídlování celých
společenství Židů a Poláků.
Vytváření ghett poblíž železničních uzlů sloužilo jako
předehra k „deportaci“, a jak při svém procesu později





36
doznal Eichmann, deportací se mínila likvidace. Ničím
neomezováni a téměř nikým nekritizováni, pustili by se
nacisté do likvidace těch, které odsuzovali: Židů, Ro -
mů, homosexuálů, duševně slabých a  lidí s  vrozenou
tělesnou vadou.
Dopřáli by své představivosti volný rozlet při
experimentování na lidech: při odporných, od emocí
oproštěných, nelidských a neuvěřitelně arogantních pokusech.
Když Winston Churchill v létě 1940 hovořil o tom, že se
Evropa „řítí do nového, propastného věku temna,
kterému světla zvrácené vědy ještě dodají na pochmurnosti
a možná prodlouží jeho trvání“, měl plnou pravdu.
Takový je tedy nejpravděpodobnější alternativní
svět – i kdyby ale Hitler v Rusku neuspěl a Stalin jeho
útok odrazil, byl by život o tolik lepší?
Měli bychom před sebou Evropu rozdělenou mezi
dvě formy totality: kontinent terorizovaný na jedné
straně KGB nebo Stasi a na druhé podřízený gestapu. Lidé
by všude žili ve strachu z nočního zaklepání, ze
svévolného zatčení, z koncentráků – a bez možnosti protestu.
Z dnešních přibližně dvou set států si jich může
kolem sto dvaceti nárokovat, že jsou nějakým způsobem
demokratické, že poskytují voličům právo rozhodovat
o  vlastním osudu. Většina světa alespoň na oko
souhlasí s myšlenkou, kterou Churchill kdysi zformuloval
tak, že je demokracie tím nejhorším způsobem vlády
na světě, ovšem jen pokud pomineme všechny
ostatní. Může ale někdo ve vší vážnosti věřit, že pokud by
zvítězili Hitler a Stalin, případně jeden z nich, byla by
v současnosti demokracie na pořadu dne?
Lidé by si pak vzhledem ke své pověrčivé tendenci
považovat běh dějin za spravedlivý a  správný osvojili
deprimující poučení: že se bohové usmívají na
despocie a že jsou tudíž despocie tím, co náš neschopný
živočišný druh vyžaduje.





37
I  my v  Británii bychom se takovému mravnímu
úpadku podřídili a je až příliš snadné si představit, jak
by Halifax (případně Lloyd George nebo někdo po -
dobný) dokázal voliče přesvědčit, že dostali mír,
o který stáli – jen by si tím ale lhal do kapsy.
Domníváte se, že by Británie svou zbabělostí
Německo přesvědčila, aby s ní zachovalo příměří? Jak
Churchill upozornil válečný kabinet, každá dohoda uzavřená
s  Hitlerem by nutně znamenala paralyzaci
námořnictva a v dlouhodobém výhledu fatální oslabení britské
obranyschopnosti a způsobilosti k protiútoku.
A zásadní argument jistě zněl, že se na žádnou
myslitelnou dohodu s  Hitlerem není možné spolehnout.
Události bohatě přitakaly Churchillovým výstrahám
před nacismem – varoval před ním už od začátku
třicátých let, kdy přímo v Německu viděl mašírovat zástupy
mládenců s rozzářenými zraky. V nespočtu novinových
článků a  proslovů poukazoval na duchovní zlo, před
kterým tolik ostatních zavíralo oči: na bytostný
revanšismus a agresivitu nacistického režimu. Teď dostal
velice pádně za pravdu: ohledně Porýní, ohledně
Československa, ohledně Polska a ohledně naléhavé potřeby
nově vyzbrojit Británii.
Mnozí historici pracující na alternativních scénářích
kladou důraz na to, že nacisté s  výrazným náskokem
před svými rivaly vyvinuli některé z  nejvražednějších
zbraní dvacátého století: disponovali prvními
proudovými stíhačkami, disponovali prvními střelami
s raketovým pohonem. Představte si, že by němečtí vědci
usilovali o  porážku Sovětů tak zoufale, že by jako první
stvořili jadernou zbraň.
Jen si domyslete, jak by pak Británie dopadla, vy
všichni, kteří se argumenty revizionistů necháváte
zlákat, kteří si tajně kladete otázku, jestli by pro ni
nebylo prospěšnější uzavřít dohodu. Stála by v takovém





38
případě sama, čelila by celému nepřátelskému konti -
nentu sjednocenému zrůdnou totalitou a  odpalovací
rampy v Peenemünde by se ježily raketami V2
s jadernou hlavicí. Výsledkem by bylo novodobé otroctví,
nebo něco horšího.
Když Hitler Guderianovi poručil zůstat s tanky stát
za řekou Aa, nevedlo ho k  tomu žádné skryté
anglofilství. Ruku mu nezadržel pocit árijského bratrství.
Většina seriózních historiků se shodne s Guderianem: Vůdce
se jednoduše dopustil chyby. Rychlost invaze ho
samotného zaskočila a zmocnily se ho obavy z protiútoku.
Pravda je taková, že v Británii neviděl možného
spojence, nýbrž nepřítele, a že ačkoli občas pochvalně
tlachal o  britském impériu, volal zároveň po naprostém
zničení britských sil. Důvodem, proč opustil
grandiózní plány na invazi do Británie, takzvanou operaci
Seelöwe, nebyla nějaká touha Brity ušetřit.
Bylo jím to, že se chystaný výpad stal příliš
riskantním a  že jistý muž vyzýval všechny ostatní, ať bojují
na plážích, v  kopcích a  na přistávacích plochách, ba
dokonce prohlašoval před vlastním kabinetem, že se
raději zalkne na zemi vlastní krví, než by se vzdal.
Operace Seelöwe nezahrnovala jen plány na vpád
do Británie, ale také na porobení jejího ducha. Hitler
se chystal odvléct Nelsonův pomník z  Trafalgarského
náměstí a vztyčit ho v Berlíně. Göring měl v plánu
vybrakovat celou sbírku Národní galerie. Dokonce měli
v  úmyslu  – hanebnost nejhanebnější  – odeslat
Elginovy mramorové plastiky zpět do nacisty ovládaných
Athén. Třetí říše už měla vypracovanou černou listinu
britských osobností proslulých obzvlášť silnými
protinacistickými postoji. Patrně se chystalo jejich uvěznění
nebo zastřelení, a v jednu chvíli Himmler vznesl návrh
na povraždění nebo zotročení osmdesáti procent
britské populace.





39
Takové ovoce mohla potenciálně přinést dohoda pře -
destřená Halifaxem. Nejenže by se Britové stali
spoluviníky totalitní tyranie, která by pohltila Evropu – navíc
se jeví jako možné, či snad přímo pravděpodobné, že
by obsazení nakonec neminulo ani je.
Pokud by Británie v  roce 1940 na dohodu
přistoupila – a toto je mé závěrečné a nejzávažnější
konstatování –, nikdy by nedošlo k osvobození zbytku Evropy.
Naše země by se nestala baštou odporu, nýbrž
bezútěšným klientským státem pekelné nacistické EU.
V  britské armádě by nepodstupovali výcvik polští
vojáci, v RAF by nepůsobili čeští letci, neexistovali by
žádní Svobodní Francouzi čekající s nadějí na to, až ze
sebe jejich


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.