Faktor Churchill - Boris Johnson; Pavel Bakič

BORIS
JOHNSON
FAKTOR
MUŽ, KTERÝ PSAL DĚJINY





Copyright © Boris Johnson, 2014
Translation © Pavel Bakič, 2016
ISBN 978-80-7473-439-7





15
Kapitola první
Nabídka od Hitlera
Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků po -
slední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly
dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do
ošumělé místnůstky v  Dolní sněmovně  – nejdřív nahoru po
schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do
potemnělé chodby a jsme tam.
Je nabíledni, že místnost na plánech
Westminsterského paláce z bezpečnostních důvodů nenaleznete, a ani
průvodce obyčejně neumluvíte, aby vás do ní zavedli.
Přísně vzato už ve své původní podobě ani neexistuje,
padla totiž za oběť nacistickému bombardování. Její
místo však zaujala poměrně věrná rekonstrukce.
V  takovémto a  podobných zákoutích se ministerští
předsedové nebo předsedkyně setkávají s kolegy
z Dolní sněmovny. O interiéru se není potřeba příliš
rozepisovat, místnost je zařízena zcela předvídatelně.
Představte si všudypřítomné čalounění ze zelené
kůže s mosaznými knoflíky, deštění z dubového dřeva
s výraznou kresbou, tapety navržené Puginem
a několik grafik visících poněkud našikmo. A  představte si
kouř, protože se bavíme o odpoledni 28. května 1940,
tedy o éře, kdy byl tabák pro velkou část politiků,
hrdinu tohoto životopisu nevyjímaje, neodmyslitelným
průvodcem.





16
Můžeme předpokládat, že dělená okna nepropouště -
la mnoho slunečního světla; přesto by většina běžných
občanů hlavní osoby jednání hravě poznala. Účastníků
bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný
kabinet.
Kritičnost situace, ve které se nacházeli, nám může
přiblížit skutečnost, že poslední tři dny zasedali téměř
nepřetržitě. Od 26. května se jednalo už o  devátou
schůzku a existenční otázka, před kterou společně
s celým světem stáli, prozatím zůstávala nerozřešená.
Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po
jednom boku mu seděl Neville Chamberlain, paličatý
expremiér s vysokým límcem a hustým knírem, kterého
Churchill na postu ministerského předsedy vystřídal
bez velkých servítků. Bývalý premiér čelil výčitkám,
ať už spravedlivým, nebo nespravedlivým, že
podcenil hrozbu představovanou Hitlerem a  že může za
nezdar appeasementu. Když nacisté na začátku
měsíce vyhnali z  Norska britské síly, odskákal to právě
Chamberlain.
Zasedání se dále účastnil lord Halifax, vysoký,
pohublý ministr zahraničí, který měl od narození
zakrnělou levici a maskoval to černou rukavicí. Dorazil
i Archibald Sinclair, předseda Liberální strany, které dal
Churchill kdysi vale. Přítomni byli také Clement Attlee
a  Arthur Greenwood, zástupci Labouristické strany,
proti níž mířily některé z nejjedovatějších
Churchillových invektiv. Nechyběl ani sir Edward Bridges, který
jako vedoucí úřadu vlády pořizoval záznam.
S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála,
si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom
přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil
nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?
Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce,
která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové





17
raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život
až stovkám tisíc lidí?
Pokud by ji tehdy vyjednali a  britským odstoupe -
ním z bojů válku de facto ukončili, nezachránili by tím
v důsledku miliony životů po celém světě?
Mám za to, že se v  mé generaci  – o  generaci mých
dětí ani nemluvě  – nenajde mnoho těch, kdo si
uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s  jakou
střízlivostí a  logikou mohla Británie roku 1940 složit
zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší
vážnosti po „vyjednávání“.
Není obtížné pochopit, z čeho se jejich úvahy rodily.
Zprávy z  Francie nebyly pouze špatné, nýbrž
neuvěřitelně špatné a  odnikud nekynula sebemenší naděje,
že by se na tom mělo něco změnit. Německé jednotky
se řítily k Paříži a francouzskou obranu prorážely tak
snadno, až to skutečně vypadalo, že patří k nové
nadřazené rase bojovníků vyznačujících se mimořádným
fanatismem a  efektivitou. Hitlerovy tanky se
nepřihrnuly pouze přes nížiny na severu, ale i  přes ardenské
rokle, považované dosud za nepřekonatelné.
Maginotova linie stála jen za posměch, jednoduše ji obešly.
Francouzští generálové byli k  politování: bělovlasí
rozklepaní staříci, kteří s képis na hlavě vypadali jako
inspektor Clouseau. Pokaždé, když se někde
pokusili zaujmout obrannou linii, zjistili, že už na ně Němci
nějakou záhadou čekají, a  pak se z  nebe snesly stuky
kvílející jako meluzína a tanky se zase rozjely.
Britský expediční sbor skončil obklíčený u přístavů
na břehu kanálu La Manche. Jeho krátký pokus
o protiútok Němci odrazili a teď vojáci čekali u Dunkerku na
evakuaci. Kdyby Hitler poslechl svoje generály, mohl
nás tehdy rozdrtit: stačilo, aby na rychle se
zmenšující a v podstatě bezbranné území vyslal tanky
nepřemožitelného generála Guderiana. Ten by pozabíjel nebo





18
zajal většinu britských ozbrojených sil a naše země by
se bez nich nevzmohla na hmatatelný odpor.
Místo toho přelétala luftwaffe nízko nad plážemi
a ostřelovala je z palubních kanónů. Britští vojáci pluli
ve vodě tvářemi dolů nebo z enfieldek nadarmo pálili
k obloze. Pumy ze střemhlavých bombardérů je trhaly
na kusy. Ten den, 28. května, se přinejmenším generá -
lům a politikům, když už ne široké veřejnosti, zdálo
velice pravděpodobné, že Británie přijde o většinu svých
vojáků.
Válečný kabinet přihlížel nejhorší potupě, jakou
britské ozbrojené síly zažily od ztráty amerických kolonií,
a podle všeho ji neměl jak zvrátit. Při pohledu na mapu
Evropy, která se válečnému kabinetu naskýtala, tuhne
krev v žilách.
Už před dvěma lety došlo k anšlusu Rakouska.
Československo zaniklo. Polsko bylo na kolenou. A  za
posledních pár týdnů se Hitlerova sbírka trofejí ještě
děsivě rozrostla. Při záboru Norska hravě přechytračil
Brity (mezi nimi i Churchilla), kteří celé měsíce
vymýšleli plán na odvrácení invaze. Dánsko mu padlo do
rukou za necelé čtyři hodiny.
Nizozemsko kapitulovalo. Belgický král zbaběle
vztyčil bílý prapor právě minulou půlnoc. A  každou
hodinou se vzdávaly další a  další francouzské
jednotky. Některé předtím svedly zuřivý, hrdinný boj, jiné se
osudu podrobily se skličující odevzdaností.
Nejpodstatnější geostrategický fakt měsíce května
1940 zněl, že Británie a  její impérium zůstaly samy.
Realisticky vzato nemohly odnikud očekávat pomoc,
alespoň ne v nejbližší době. Italové stáli proti nám.
Fašistický vůdce Mussolini uzavřel s  Hitlerem Ocelový
pakt a chystal se po boku německých vojsk zapojit do
bojů, veden dojmem, že Hitlerova porážka nepřichází
v úvahu.





19
Rusové podepsali odpudivý pakt
Molotov–Ribbentrop, kterým si s nacisty rozdělili Polsko. Američané
pochopitelně na možnost dalších bojů v Evropě reagovali
alergicky: v první světové válce přišli o více než padesát
šest tisíc mužů, a  pokud připočteme oběti španělské
chřipky, pak více než sto tisíc. Nenabízeli nic než
polohlasně a zpovzdálí vyjadřovanou solidaritu;
navzdory Churchillovým prohlášením, při kterých vlastně jen
dával průchod svým zbožným přáním, neexistoval
jediný náznak toho, že by se americká kavalerie měla
zničehonic objevit na obzoru.
Všichni v místnosti si dovedli představit, jaké
důsledky bude mít, jestliže z  boje neustoupí. O  válce věděli
první poslední. Někteří z  nich zažili nasazení v 
předchozím světovém konfliktu: hrůzyplné vzpomínky,
které na něj svět choval, byly teprve dvaadvacet let staré,
nestihla uplynout ani taková doba, jaká nás dnes dělí
od první války v Zálivu.
V celé zemi se sotva našla rodina, která by tehdy
někoho neoplakala. Chtít po Britech, aby totéž
podstoupili zas – bylo by to správné? Bylo by to spravedlivé?
A čemu by to posloužilo?
Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi
víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co
hlásal několik posledních dní.
Působil impozantně. Byl vysoký, velice vysoký: díky
svým sto devadesáti pěti centimetrům čněl nad
Churchilla zhruba o čtvrt metru, což však u jednacího stolu
zase takovou výhodu nejspíš nepředstavuje. Se zářným
prospěchem vychodil Eton College a  pyšnil se
klenutým čelem výborně se hodícím k absolventovi
oxfordské koleje All Souls. (Nezapomínejme, že Churchill
na univerzitu vůbec nechodil a  že ho na Královskou
vojenskou akademii v  Sandhurstu přijali až
napotřetí.) Pokud můžeme usuzovat z  dobových filmových





20
záznamů, hovořil Halifax tiše a melodicky, byť s úseč -
nou dikcí odpovídající jeho době a postavení. Na svět
hleděl zpoza ne právě tenkých brýlí, a  pakliže chtěl
svým slovům dodat na důrazu, možná pozvedal lehce
zaťatou pravou pěst.
Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta
pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako
prostředníka v jednáních. Zprávu mu předal sir Robert
Vansittart  – zmínit jeho jméno byl chytrý tah, jelikož tento
diplomat proslul ostrými protiněmeckými postoji
a odmítáním ústupkové politiky. Vzkaz tudíž dorazil
zaobalený do tak vábivého a vkusného hávu, jak jen to šlo.
Jeho podstata však byla nad slunce jasná.
Nešlo o  pouhý Mussoliniho pokus o  sblížení, ale
jednoznačně také o signál od jeho významnějšího
spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do Whitehallu a do
samého srdce Dolní sněmovny. Churchillovi bylo
jasné, jak se věci mají. Věděl, že zoufalý francouzský
premiér je právě v  Londýně, ba i  to, že před okamžikem
obědval s Halifaxem.
Monsieur Paul Reynaud si uvědomoval, že je Francie
poražená. Jednoznačně vnímal to, čemu se jeho
britské protějšky zdráhaly uvěřit: že francouzská armáda
připomíná mistra origami, který téměř nadpřirozenou
rychlostí neskládá papír, ale zbraně. Chápal, že se na
něj bude vzpomínat jako na jednu z 
nejzavrženíhodnějších postav francouzských dějin, a  věřil, že pokud
Brity také přesvědčí k vyjednávání, přenese se část jeho
ponížení na ně, a především se potom povede
dohodnout pro Francii příznivější podmínky.
Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená
Italy a  podporovaná Francouzi vlastně sdělovala
následující: že se má Británie vzpamatovat a  přizpůsobit se
skutečnosti. Nevíme, jak přesně zněla Churchillova
odpověď, k  dispozici máme jen lakonické a  možná poně-





21
kud umravněné shrnutí sira Edwarda Bridgese. Nevíme,
jakým dojmem premiér tehdy odpoledne na své kolegy
působil, můžeme to však poměrně dobře odhadnout.
Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se
projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a  své
asistenty a  generály doháněl k  šílenství. Měl totiž ve
zvyku pracovat za pomoci brandy a  dalšího silného
pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom
listin a  informací z  nejrůznějších koutů Whitehallu,
a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina pří -
četných mužů leží s manželkou v peřinách.
Strojil se do svých podivných viktoriánsko
-edvardovských šatů  – v  černé vestičce, pruhovaných kalhotách
a  s  hodinkami na zlatém řetězu působil jako nějaký
hřmotný komorník z Panství Downton, který si uhnal
kocovinu. Říká se, že byl až nezdravě bledý, a není
důvod tomu nevěřit. Ještě si přimysleme doutník, trochu
popela v klíně, zatnutou čelist a kapku slin na bradě.
Oznámil Halifaxovi, že si dohodu může strčit za
klobouk. Jak stojí v zápisu: „Premiér konstatoval, že
francouzská strana jednoznačně usiluje o dosazení signora
Mussoliniho do role prostředníka, přes něhož by
s námi mohl vyjednávat Herr Hitler; premiér se tomu
odmítá podvolit.“
Přesně si uvědomoval, co se za nabídkou skrývá.
Británie vedla s  Německem válku už od 1. září
předchozího roku. Válku, ve které se brala za svobodu a za své
zásady, ve které nejen sebe, ale celé impérium bránila
před odpudivou tyranií a pokud možno usilovala
o vytlačení německých vojsk z  porobených států.
Přistoupit s Hitlerem nebo jeho emisary na „vyjednávání“,
zahájit s nimi „rozhovory“, zasednout s nimi k libovolné
rozpravě – vždy by to znamenalo totéž.
Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy
Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání,





22
ochabne její vzdorovitost. Nad jejím územím zavlaje
neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane.
Tudíž Halifaxovi odpověděl ne. Řeklo by se, že tím
bude vše dáno: ministerský předseda se vyslovil
k tématu rozhodujícímu o bytí či nebytí celého národa. V jiném
státě by tím možná debata končila, britské ústavní právo
je ale nastavené jinak, ministerský předseda je v něm
primus inter pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí
své kolegy strhnout na svoji stranu, a pokud chceme
rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si
připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice.
Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka
nebylo jasné, kolik má u  stolu vlastně spojenců. Attlee
a  Greenwood, zástupci labouristů, stáli jaksi obecně
při něm, Greenwood možná výrazněji než Attlee. Totéž
se dá říct o liberálu Sinclairovi. Jejich hlasy ale neměly
rozhodující váhu. V parlamentu drželi výraznou většinu
toryové a Churchillův mandát tak závisel na straně,
která si zdaleka nebyla jistá, jak k  Winstonu Churchillovi
přistupovat.
Od okamžiku, kdy jako mladý konzervativní poslanec
nastoupil do parlamentu, se Churchill do vlastní strany
satiricky opíral. Potom přeběhl k  liberálům, a  ačkoli
se do rodného hnízda nakonec vrátil, pro nepříjemně
mnoho konzervativců zůstával bezpáteřním
oportunistou. Před pouhými několika dny uvítali toryové
Chamberlaina ve sněmovně ostentativním jásotem, zatímco
Churchillův příchod se dočkal odměřené odezvy. Teď
měl Churchill před sebou dva mocné konzervativce,
předsedu královské rady Chamberlaina a  ministra
zahraničí Edwarda Wooda, prvního hraběte z Halifaxu.
Oba už se s Churchillem v minulosti střetli. Oba měli
důvod vidět v něm nejen člověka s výbušným
temperamentem, ale z jejich úhlu pohledu také člověka
iracionálního a vyloženě nebezpečného.





23
Jako ministr financí dopálil Churchill Chamberlai -
na návrhem na snížení daně z nemovitostí využívaných
k  podnikání. Chamberlain soudil, že by přijetí
návrhu nespravedlivě snížilo příjmy místním samosprávám
ovládaným konzervativci. A  k  tomu Churchill
Chamberlainovi už celé měsíce, ba roky nasazoval psí hlavu
za jeho neschopnost čelit Hitlerovi. Co se týče
Halifaxe, ten byl ve třicátých letech indickým místokrálem
a musel na vlastní kůži snášet důsledky toho, co vnímal
jako Churchillův nabubřelý a šovinistický odpor
k čemukoli jen trochu zavánějícímu nezávislostí Indie.
Halifaxovu neoficiální autoritu, kterou pociťoval
i  Churchill, posilovalo za oněch pochmurných
květnových dnů ještě něco. Chamberlain utržil smrtící
ránu 8. května, kdy ho velká část toryů odmítla podpořit
v otázce Norska, a při klíčové poradě konané den nato
se pro Halifaxe vyslovil jako pro svého nástupce.
Chamberlain si přál Halifaxe. Král Jiří VI. si přál Halifaxe.
Mnozí labouristé ve Sněmovně lordů, a především
všichni toryové by mu na premiérském postu dali přednost.
Churchillovi nakonec funkce připadla z  jediné
příčiny: když Chamberlain svůj post Halifaxovi nabídl,
následovaly dvě minuty nesnesitelného ticha a  potom
odmítnutí. Halifaxe k němu nevedla jen skutečnost, že
z nevolené Sněmovny lordů by se mu vláda řídila
obtížně. Výslovně uvedl, že si nedovede představit, jak by
si byl schopný poradit s nespoutaným živlem jménem
Winston Churchill.
Člověku však určitě přidá na sebevědomí, pokud ho
král na okamžik považuje za nejvhodnějšího
kandidáta na premiéra. Halifax ani navzdory Churchillově
očividné nelibosti nepřestal prosazovat svou. S odstupem
času vyznívají jeho návrhy ostudně.
Jejich jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit
Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem





24
na odstoupení některých britských držav. Na schůzce
nezaznělo, kterých konkrétně, ale usuzuje se na Maltu,
Gibraltar a podíl na provozování Suezského průplavu.
To, že Churchillovi takový postup vůbec nabídl, svěd -
čí o Halifaxově kuráži. Odvděčit se za agresi zahájením
rozhovorů? Odevzdat britský majetek Mussolinimu,
tomu směšnému diktátorovi a tyranovi chodícímu po
světě s vystrčenou bradou a ve vysokých holínkách?
Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás
pokoušejí zavést na cestu, která nás nevyhnutelně
dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci. Daleko
silnější pozici si zajistíme, argumentoval premiér, až
odrazíme německý pokus o invazi.
Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď,
dokud ještě Francie bojuje a  luftwaffe nebombarduje
naše letecké továrny.
Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud,
ale zatvrzelost, se kterou svůj omyl prosazoval, je třeba
pochopit a odpustit mu ji. Soustavných snah o zničení
jeho reputace jsme si ostatně mohli dosyta užít už od
července 1940, kdy vyšli Viníci od Michaela Foota,
knižní filipika proti appeasementu.
V roce 1937 se vydal Hitlera osobně navštívit,
a přestože si v jednu chvíli pamětihodně spletl führera
s komorníkem, musíme přiznat, že udržoval hanebně
blízké vztahy s  Göringem. Oba zbožňovali hon na lišku
a Göring svého britského známého – s důvěrností,
která by jednomu rozhoupala žaludek – překřtil na
„Halalifaxe“. Je ale nesmysl považovat Halifaxe za jakéhosi
apologetu nacistického Německa nebo Hitlerovu
pátou kolonu v řadách britské vlády. Svým způsobem byl
stejný vlastenec jako Churchill.
Domníval se, že přišel na způsob, jak Británii udržet
v  bezpečí, zachovat její impérium a  zachránit lidské
životy, a  rozhodně v  té představě nežil sám. Britská





25
vládnoucí třída byla zamořená  – nebo přinejmenším
nápadně prosáklá – zastánci appeasementu a nacistic -
kými sympatizanty. Nešlo jen o Mitfordovy nebo o ty,
které si získal domácí aspirant na titul duce, fašistický
předák sir Oswald Mosley.
V roce 1936 lady Nelly Cecilová konstatovala, že
téměř všichni její příbuzní „mají v  nacistech zalíbení“,
a důvod byl prostý. Ve třicátých letech choval
průměrný zazobanec daleko horší obavy z bolševismu
a z hrůzostrašné komunistické ideologie přerozdělování než
z Hitlera. Dokonce viděli ve fašismu ochranu před
rudým nebezpečím – a dostávalo se jim podpory
z vysokých politických kruhů.
David Lloyd George navštívil Německo a führer mu
tak uhranul, že ho přirovnal k Georgi Washingtonovi.
Hitler je „rozený vůdce“, hlásal bývalý britský premiér
opojeně. Vyjádřil přání, aby také v Británii „stanul dnes
v čele státu podobně znamenitý muž“. Tak mluvil
hrdina první světové války! Osobnost, která dovedla
Británii k vítězství nad Německým císařstvím!
Nyní se velšský kouzelník s vlasy jako sníh sám
nechal okouzlit a z člověka, od kterého se Churchill kdysi
učil, se stal defétista každým coulem. A  donedávna si
s  ním notovala i  média: Daily Mail se dlouho
zasazoval, aby Hitler dostal ve východní Evropě volnou ruku
a  mohl pořádně zatočit s  bolševiky. „Nebýt Hitlera,“
psalo se v Mailu, „celá západní Evropa by dnes možná
po takovém rekovi volala.“
Timesy zastávaly politiku appeasementu tak silně, že
jejich šéfredaktor Geoffrey Dawson později popsal, jak
v korekturách škrtal cokoli, co by se Němců mohlo
dotknout. Tiskový magnát baron Beaverbrook zašel pro
změnu až tak daleko, že Churchillovi zatrhl jeho
pravidelný sloupek v Evening Standardu se zdůvodněním,
že je v něm k nacistům příliš tvrdý. Počestné liberální





26
kruhy – divadelníci typu Johna Gielguda, Sybil Thorn -
dikeové, G. B. Shawa – apelovaly na vládu, aby
„zvážila“ vyjednávání.
Během posledního roku se atmosféra samozřejmě
změnila. Protiněmecké nálady se nepřekvapivě
vyostřily a byly teď daleko rozšířenější. Neříkáme tu na
Halifaxovu obranu nic než to, že se jeho usilování o mír
těšilo podpoře mnoha Britů ze všech společenských
vrstev. A tak klíčová rozepře mezi Halifaxem
a premiérem pokračovala i v onu rozhodující hodinu.
Venku panoval teplý a  krásný květnový den, v  St.
James’s Parku vyhnaly kaštany dlouhé bílé laty. Uvnitř
létal míč z jedné strany hřiště na druhou.
Churchill Halifaxovi sdělil, že jakékoli
vyjednávání s  Hitlerem znamená past a  vydá Británii na milost
nacistům. Halifax prohlásil, že nechápe, co je na
francouzských návrzích špatného.
Chamberlain a Greenwood oba přispěli (zbytečnou)
poznámkou, že obě možnosti, jak pokračování v boji,
tak zahájení rozhovorů, mají svá rizika.
Odbila pátá a Halifax se nechal slyšet, že jeho
návrhy neobsahují nic, co by se byť jen vzdáleně dalo
označit za konečnou kapitulaci.
Churchill se nechal slyšet, že britská šance dostat od
protistrany důstojné podmínky je tisíc ku jedné.
Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu
chvíli  – podle většiny historiků  – provedl Churchill svůj
mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje
a bude pokračovat o  sedmé hodině. Pak svolal celý
pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů –
k mnohým z  nich měl z  pozice premiéra promluvit poprvé.
Posuďte, v jakém se nacházel postavení:
Halifaxe přesvědčit nemohl, stejně jako ho nemohl
jednoduše odstranit z  cesty nebo ignorovat. Ministr
zahraničí měl pouhý den předtím dost troufalosti na





27
to, aby jeho slova označil za „nehorázný drek“. Kdyby
Halifax rezignoval, neměl by Churchill pevnou pozi -
ci – jeho první počiny v roli válečného lídra přece jen
nevedly zrovna ke slavným vítězstvím. Zásah v Norsku,
za který nesl převážnou většinu zodpovědnosti právě
on, skončil ošklivým fiaskem.
S  rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší
publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se
tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným
kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku
intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený
zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu. Byl čas
naservírovat „nehorázný drek“ v koňské dávce.
Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází
z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války,
a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit Churchill
začal poměrně klidně:
Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli
k  mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda
s oním člověkem [Hitlerem] zahájit jednání.
Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se
teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější
podmínky než v případě, že budeme bojovat až do
konce. Němci by požadovali naše loďstvo  –
označili by to za odzbrojení  –, naše námořní
základny a mnoho dalšího.
Stali bychom se národem otroků, přestože by
byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž
provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley
nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového
přivedlo? Ale v  opačném případě je toho ještě
hodně, co máme v záloze a co mluví v náš
prospěch.





28
Zakončil následujícím téměř shakespearovským vyvr -
cholením:
A  jsem přesvědčen, že pokud bych jen na
vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci,
jeden každý z  vás by se vzbouřil a  srazil by mě
z  mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho
ostrova po takové době skončit, ať skončí
teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat
vlastní krví.
Tím přítomné tak pohnul  – shodují se Dalton a  Leo
Amery  –, že propukli v  jásot a  křik a  že ho někteří
z nich spěchali poplácat po zádech. Churchill debatu
nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny.
Nenabídl žádné diplomatické tanečky. Nabídl volbu
mezi obranou vlasti a smrtí, zalknutím vlastní krví. Na -
bídl řeč, jaká se pronáší v  předvečer bitvy, řeč, která
v ministrech oslovila jejich vnitřní kmenové válečníky.
Když se v  sedm sešel užší válečný kabinet, nebylo už
o čem debatovat. Halifax ustoupil. Vláda se
jednoznačně a halasně postavila za Churchilla.
Během prvního roku od rozhodnutí bojovat a 
nevyjednávat zahynulo třicet tisíc britských mužů, žen
a  dětí  – téměř do jednoho německou rukou. Pokud
zvážíme obě alternativy, ponižující mír a masakr
nevinných, jenom těžko si dokážeme představit, že by
některý z dnešních britských politiků měl dost kuráže na to,
aby zvolil Churchillův přístup.
Ani v roce 1940 by se nenašel nikdo další, od koho
bychom mohli očekávat, že se ujme stejné vůdcovské
role. Zapomeňte na Attleeho, na Chamberlaina, na
Lloyda George, a už rozhodně na onoho nejvážnějšího
konkurenta, třetího vikomta Halifaxe.





29
Churchill přiřkl Halifaxovi přezdívku „Holy Fox“,
doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax
pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně
však pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná vě -
děl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc.
Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň
plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než
Halifax. Jeho nezměrná a  téměř bezohledná odvaha
jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli
pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě
horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč,
představme si květen 1940 bez něj.