načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Faja - Petra Stehlíková

Faja

Elektronická kniha: Faja
Autor:

Návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději už téměř zapomnělo. Ilan prošla skárou a vstoupila do nížin, do světa zcela odlišného od toho sklenařského. Přátelství s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 438
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7176-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději už téměř zapomnělo. Ilan prošla skárou a vstoupila do nížin, do světa zcela odlišného od toho sklenařského. Přátelství s kapitánem a ostatními členy pětadvacítky je pro ni stále nové a Ilan si začíná uvědomovat, že takový vztah nevzniká jen tak. Zvlášť když se jedná o pětadvacet bojovníků, jejichž nohy kráčí po zemi dlouhá léta a kteří během svého života ovlivnili mnoho významných událostí. Aby mohla o lidech, kteří zotročili její národ, smýšlet jako o přátelích, musí se hlavně naučit odpouštět. Klid ve sklenařských městech je narušen, když se po mnoha generacích znovu objeví starodávný nápis. Jen krátká věta, která byla kdysi součástí svobodného sklenařského světa. Ale kdo ji píše po zdech palatulů a sklenařských ghett, když ti, kdo znali její význam, jsou dávno mrtví? Jaký příběh vyprávějí ta tři slova, na první pohled tak jasná, a přesto nepochopitelná? Ilan bude muset čelit mnoha nebezpečím, aby odhalila význam starobylého odkazu a objevila v něm nové poselství Petra Stehlíková (nar. 1976) vystudovala střední zdravotnickou školu — obor zdravotní laborant. Vystřídala několik zaměstnání, naposledy pracovala jako hotelová recepční. Své knihy nejprve vydávala vlastním nákladem (např. trilogie Zrozena z popela). V roce 2016 jí vyšel v nakladatelství Host román Naslouchač, který se setkal s velmi pozitivním přijetím. Faja je druhým dílem série.

Zařazeno v kategoriích
Petra Stehlíková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

petra stehlíková



petra stehlíková

brno 2017


© Petra Stehlíková, 2017

Cover art © Andrej Nechaj, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-382-1 (PDF)

ISBN 978-80-7577-383-8 (ePub)

ISBN 978-80-7577-384-5 (MobiPocket)


— 7 —

proloG

Olympos — hlavní město Evropské aliance,

Středozemní moře, rok 2347

Tam, kde se ještě ráno těsnaly bělostné mraky, se nyní

vznášely tváře všech členů pětadvacítky. Jemný hlasVel

lonu svolával své bojovníky — přišla chvíle, kdy mužimu

seli dostát tomu, k čemu byli stvořeni.

V Duvalském pohoří volalo jedno z měst o pomoc.Jed

no z nich plálo zeleným plamenem. Na druhé straně skáry

se sváděl boj o život a vystrašení lidé zažehávali signální

ohně na hradbách, aby na sebe upozornili. Možná to byl

Roghos, možná Vortol. A  možná to byla právě moje rod

ná Amárie, kde se v tuhle chvíli kamennými ulicemi řítily

nasterey nebo hotulové. Netušila jsem.

Ve městě usazeném na mořském dně, kde se létalo na

podivných strojích bez křídel, byl můj běh čímsi nevída

ným. Lidé se po mně nechápavě otáčeli, někteří dokonce

vykřikovali nadávky, když jsem si skrz ně hrubě razilaces

tu vpřed. Přesto mě nikdo nezastavil. Bez mantie a voalu

jsem byla jednou z nich.

„Promiňte!“ křikla jsem na muže s uhlově černými vlasy,

do kterého jsem právě vrazila. „Nechtěla jsem!“

Muž cosi zabručel a mávl rukou. Pak, jako všichniostat

ní, zaklonil hlavu a uchváceně vzhlédl k obloze.


— 8 —

Když hlas Vellonu zesílil, zaťala jsem zuby, potlačilabo

lest v boku a přiměla se k rychlejšímu běhu. Věděla jsem,

že  pětadvacítka se právě teď schází ve  svém sídle. Že  si

právě teď muži chystají své duvaly. Jen já scházela. Zoufale

jsem si uvědomovala, že jestli včas neskryji tvář pod voal,

budu odhalena, souzena a  nakonec možná i  popravena.

Jako bytost zbavená lidství jsem neměla právo vycházet

bez povolení do ulic a odhalovat cizí tajemství. Můj život

nepatřil mně, ale lidem, jako byl kapitán.

Zaběhla jsem za roh jedné z budov a konečně spatřila

sídlo pětadvacítky i  stromy, které ho obklopovaly. Nohy

se proti mé vůli zastavily a já při pohledu na symbol moci,

který si v  tomto proklatém světě nikdo nedovolil zpo

chybnit, nedokázala pokračovat. Sotva se mi podařiloza

držet pláč. Chtěla jsem mít tu moc utéct a najít místo, kde

nebudu zotročenou bytostí. Stačily by mi holé skály nebo

podzemí. Nepotřebovala jsem oblohu ani stromy. Jensvo

bodu. Čistý vzduch pro sebe a všechny sklenaře.

Unaveně jsem zaklonila hlavu. Přesně uprostřed nebe

potemnělého nadcházející bouří zářila tvář pánapětadva

cítky. Tak vážná a zamračená. Naprosto odlišná od té,kte

rou jsem viděla před chvílí. Tenkrát v mrtvém městě mi

nabídl přátelství. Všechno byla ale jen přetvářka.Kapitá

nova zrada nebyla vepsána do jeho oříškových očí,odrá

žela se v každém jeho rozhodnutí i činu. Měla stejněčer

nou barvu jako oči dávno zmizelé ženy. Té ženy, kvůli níž

se vydal do Amárie, sám, bez svých bojovníků. Bez duvalů.

Hlavní branou jsem se prohnala, aniž si mě kdokoliv

všiml. Všichni vzhlíželi k mužům, kteří jim nahradilidáv

no zapomenuté bohy. Uháněla jsem mezi silnými stro

my, tak vzácnými v tomto blyštivém světě. Z terule jsem


— 9 —

ještě v běhu vytáhla voal a nasadila si ho na tvář. Minula

jsem Dariovu olši, Vidorův javor, Ernovu břízu a spěchala

ke  kapitánovu dubu, pod jehož kůrou nad jednou z dol

ních větví se skrývala má dervéza.

„Kde, sakra, vězíš, Ilane?“ zaburácel zezdola hlas pána

pětadvacítky, jakmile mi dervéza obemkla zápěstí. „Tone

vidíš, co se děje? Proč už dávno nejsi vevnitř? Čeká se jen na

tebe! Musíme okamžitě vyrazit, město se za chvíli uzavře.“

Ruce se mi třásly, když jsem slézala po  silném kmeni.

Kapitánovy prsty se mi obtočily kolem paže v  momentě,

kdy jsem se dotkla nohou země. Zakolísala jsem.Nejradě

ji bych ho udeřila a křičela na něj, že mě podvedl. On byl

temut. To slovo se k němu dokonale hodilo, jako by bylo

stvořeno přímo pro něho.

„Co se děje?“ zarazil se, když zpod mého voalu unikl vzlyk.

Zhluboka jsem se nadechla a obličej namířila jehosmě

rem.

„Je to Amárie, kapitáne?“ škytla jsem. „To Amárie volá

o pomoc?“

„Ne, je to Vortol,“ řekl mírnějším hlasem. „Toho ses bál?

Že by to mohla být Amárie?“

Prudce jsem zakývala hlavou a snažila se nemyslet na

všechna ta tajemství a podezření, abych se na něhonevrh

la s naivní představou, že ho přemůžu.

„Amárie je v  pořádku, Ilane. Stejně tak tvoje matka

i  bratr...“ Kapitánův stisk na mé paži povolil. Vytrhla jsem

se mu a vyrazila rychlým krokem k sídlu.

„Musíme jít, kapitáne!“ upozornila jsem ho ostřeji, než

jsem zamýšlela. „Potřebují vás i vaše duvaly.“

Možná kapitána mé chování zaskočilo, ale neřekl nic.

V tichosti jsme doběhli k sídlu a o několik minut později


— 10 —

jsem na sebe navlékala starou mantii. Úkosem jsem pak

sledovala ostatní muže, jak v kožených oblecích, s duvaly

na zádech a  s  ustaranými tvářemi nastupují do rapleru.

S předstíranou pokorou sklenaře jsem je následovala.

Nepříjemný klapavý zvuk města uzavírajícího se před

rozbouřeným mořem naplnil vnitřek našeho létacíhostro

je krátce poté, co jsme vzlétli.

„Jeho jméno vládne!“ zašeptala jsem rychle tajemnou

větu, jako bych ji snad svými tichými slovy mohla oživit

a  nahlédnout do dob, kdy sklenaři znali její význam. Do

dob, kdy se objevovala na zdech palatulů samotných fajů.

Sledovala jsem kapitánův zamyšlený obličej. Možná

i on právě přemítal nad významem prastaré věty. Možná

dokonce probděl celé noci, protože se po tolika letechne

dávno znovu objevila. Protože v  Evropské radě vyvolala

rozruch a strach. Protože to byla poslední slova, která žena

s černýma očima po sobě zanechala.


— 11 —

I

Má matka Heda nikdy neviděla nížiny. Nedokázala mipo

psat stroje, které lidé z nížin využívali. Ani domy,ve kte

rých bydleli. Nevěděla, jak jejich města vypadají a jak moc

jsou odlišná od těch sklenařských. Celý svůj dosavadníži

vot jsem si představovala kamenné stavby obklopenéso

chami, nekonečné zelené lesy nebo rozlehlá úrodná pole.

Snila jsem o  tom, jak lidé velkými městy kráčí v  bohatě

zdobených rochiích, obklopeni věcmi, díky nimž nemu

sí pracovat. Jakmile jsem zavřela v  noci oči, slyšela jsem

smích dětí, které nikdy nepoznaly hlad ani hrůzyskleni

tových dolů. Svět za barevnou stěnou jsem si vysnila podle

sklenařských měst. Ani zdaleka jsem nebyla připravena

na to, co zde uvidím. Nedokázala jsem říct, jestli je tento

svět zrůdný, děsivý nebo jen jiný, jak se mi snažilivysvět

lit kapitán s Vargasem. Jedno jsem ale věděla jistě. Jejich

svět se mi nelíbil.

Vargas vyprávěl, že kvůli lutominu, který některýmli

dem z nížin prodloužil život o celé generace, musela být

silně omezena a kontrolována porodnost. Do manželství

mohli lidé vstoupit i z něho vystoupit, ale to vše pouzepět

krát za život. Získat v nížinách vzdělání nebylo jednoduché.


— 12 —

Děti navštěvovaly palatuly, kterým říkaly školy a kdevě

domosti nabývaly od mnoha mistrů. Zdálo se, že lidéz ní

žin neovládají jen nás, sklenaře. Jako by toužili ovládnout

vše, včetně sebe samých. Na první pohled měly naše světy

mnoho společného, ale... ve skutečnosti byly rozdílné jako

den a noc.

První, co jsem uviděla, když jsem s pětadvacítkouopus

tila mrtvé město, byl rapler. Stroj, jenž měl schopnost létat

jako pták. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla,

správného výsledku bych se nikdy nedobrala. Rapler byl

velký, lesklý a kulatý, pokud stál nehnutě na zemi. Jakmile

v něm ožila energie ze sklenitu a stroj se vznesl k obloze,

měnil tvar podle požadované rychlosti. Za  zvuku připo

mínajícího lámání kostí se prodlužoval a  zužoval stejně

jako člověk, který si po ránu protahuje ztuhlé tělo. Během

mrknutí oka dokázal přeletět nad celým městem a stejně

snadno mohl nehnutě stát v oblacích. Přestože se zdálvel

ký, prostor uvnitř byl stísněný. Směr jeho letu řídil člověk

nazývající se pilotem.

S  pětadvacítkou jsme seděli ve  dvou řadách naproti

sobě, mezi námi zela propast. Trvalo mi dlouho, než jsem

byla ochotná na neviditelnou podlahu položit nohu. Když

jsem se nakonec přece jen odhodlala, bez dechu jsemkle

čela ve vzduchoprázdnu a sledovala zem pod sebou. Stejně

průhledná byla i přední část rapleru. Mraky do násza rych

lého letu narážely a následně se tříštily, jako by chtěly stroj

pohltit. Pod námi se míhala lesklá města, lesy, hlubokáje

zera nebo prudké řeky. Vše ale mělo dokonalý tvar, vše bylo

příliš přesné na to, aby to vytvořila příroda. A čím víc jsme

se vzdalovali od mrtvého města, tím víc ubývalo zelených

stromů. Vše, co jsem znala z  Duvalského pohoří, zmizelo.


— 13 —

Pevně jsem se tiskla ke kapitánovým nohám a nechala

jeho ruku dotýkat se mé hlavy, zatímco Vargas jako jediný

se mnou seděl na neviditelné zemi a  vše popisoval. Sem

tam se ozval někdo další z  pětadvacítky, aby vyprávění

doplnil, když první pobočník něco vynechal. Párkrát do

konce něco poznamenal i sám kapitán.

První opravdové město, které jsem měla možnostv ní

žinách spatřit zblízka, se jmenovalo Olympos. Vyděsilo mě.

Bylo jedním ze tří měst usazených na dně moře, kteréVar

gas nazval Středozemním. Ta další, Zeos a Poseidonos, se

nacházela poblíž. Všechna tři ležela nedaleko od  břehu,

slunce do nich pražilo celý den a při bouřích se dalauza

vřít. První pobočník vyprávěl, že kdysi hladina přílišrych

le klesla a tímto způsobem ji lidé z nížin znovu vyrovnali.

Tato tři města ale nebyla jediná svého druhu. Lidéz ní

žin za  ta léta vystavěli i  podmořská sídla, kam sluneční

světlo nedosáhlo. Dokonce existovaly i podjezerní osady.

Byla jsem vyděšená při představě, že  se lidé dobrovolně

vzdají slunce, aby strávili život pod masou chladné vody.

Olympos byl ale ze všech těch měst a  osad nejdůleži

tějším místem na světě, jak mi Vargas vysvětlil, a to kvůli

čtyřem palatulům, které v něm sídlily. Dům Evropské rady,

Lapod, Vellon a sídlo pětadvacítky.

Zatímco rapler poletoval nad městem, žasla jsem.V Pa

říži, městě mrtvých, vše připomínalo sklenařská města.

Palatuly vypadaly jako palatuly, domy jako domy, cesty

jako cesty. Ač bylo město neobydlené a  zašlé, cítila jsem

se v něm se svou mantií i voalem jako člověk, který tam

patří. Olympos byl jiný. Obrovský, oslnivý a  děsivý. Do

slova se topil v oslepující záři, obklopen neviditelnou zdí

zadržující tmavé moře, v obklíčení obrovských plovoucích


— 14 —

tvorů, o kterých jsem nikdy neslyšela. Jako by bylstvoře

ný ze zlata. Ale nebylo to zlato, co halilo věže města. Jen

odraz slunce, jehož paprsky dopadaly na zrcadlové plochy.

Vše ale působilo stroze. Rozmanitost, kterou se pyšnila

sklenařská města, chyběla. Stavby postrádaly nedokona

lost lidských rukou. Domy zde působily jako velké hrozny,

jako lesklé zářivé bobule. Některé dokonce vypadaly, že se

vznášejí nad zemí. Všude, kam jsem pohlédla, stály vysoké

skleněné věže namačkané na sebe a za nimi další a další.

Jejich vrcholky se chvílemi otáčely nebo nahýbaly.

Jak mohlo někoho napadnout tohle postavit? říkala

jsem si. Jak mohl být někdo tak šílený?

„Proč se ty domy pořád kroutí?“ vyptávala jsem se při

pohledu na to lesklé vlnění. „Vypadá to, že jim není dobře.“

Jako by je jejich plná břicha tížila a ony se snažilyschou

lit a skrýt bolavé místo.

„Takové domy jsou jen na okrajích města. Jsou přílišvy

soké, aby mohly stát jen tak. Přizpůsobují se větru, vidíš?“

ukazoval Vargas zrovna na jeden z nich. Dům se pomalu

nakláněl a nyní, když jsem se dívala pozorněji, to vypadalo,

jako by opravdu splýval s větrem. Z jedné strany sezrov

na cosi dlouhého vysunovalo. „Tohle je parvál,“vysvětlo

val pobočník trpělivě dál. „Přistávají na něm raplery. Ale

teď je potřeba, aby budovu vyvážily. Mění se jen zevněj

šek. A to díky sklenitu ve zdech. Vevnitř zůstává všechno

stejné. Neboj, lidi nehoní svoje postele po  pokoji,“ dodal

s úsměvem.

Ráda bych se zasmála s ním, ale byla jsem přílišvydě

šená. Všechno bylo ozářené, tolik světla jsem nikdynevi

děla. Jakési menší stroje, které se nazývaly hoppery, lé

taly vzduchem. Stejně jako rapler i ony postrádaly křídla.


— 15 —

Vznášely se, poletovaly, zastavovaly se. Nečekaně se oto

čily, změnily směr a zmizely mi z dohledu, stejně jakona

sterea před několika dny v lese. Na rozdíl od rapleru byly

různě velké a  barevné. Některé byly kulaté, jiné hrana

té. Město jimi bylo doslova přeplněné. Poletovaly všude,

otravné jako mouchy v horkém dni.

Prašné cesty, po kterých jsme kráčeli za skároua kte

ré spojovaly sklenařská města, nahradily hladké, rovné

a na první pohled kluzké pásy. A mezi tím vším sepohy

bovali lidé.

Nejhorší ale byl nedostatek zelené barvy. Na pevnině

se lesy vytrácely postupně, ale zde už po nich nebylo ani

památky. Sem tam jsem zahlédla strom, ale bylo to tak

vzácné, až to působilo nepatřičně. Jako by tu pro ně ne

bylo místo, stejně jako pro nás, sklenaře. Osaměle chřadly

v  těch podivných uličkách, které Vargas nazval parvály.

Bylo zvláštní poslouchat, že  jen privilegovaní a dostateč

ně majetní mohou vlastnit strom. Ale Vargas mi vysvětlil,

že  život v  nejhlavnějším městě na celém světě je drahý

a svým způsobem plný obětí.

„Nejlacinější jsou jehličnaté...“ První pobočník stálekle

čel vedle mě na neviditelné zemi a  dál mi ukazoval věci,

nad kterými jsem pod voalem třeštila oči. „Za každý strom

se totiž musí platit daň. Listnaté jsou dražší a  úplně nej

vzácnější jsou ovocné.“

Pokud si někdo chtěl na parválu postavit strom, musel

mít souhlas od města a každý rok o svém stromu podával

hlášení. Bylo přesně dáno, jak takový strom má býtvyso

ký i těžký.

Děkovala jsem za voal, který bezpečně ukrýval můjvy

děšený obličej. Bohatství lidí z nížin mi náhle přišlo chudé.


— 16 —

Kapitánova dřívější slova určená amarijskému fajovi byla

pravdivá. Možná jsme my, sklenaři, byli primitivní.Mož

ná jsme odmítali jejich svět. Ale v jejich očích jsme museli

být bohatí. Kapitán dokázal pochopit rozdíly našich světů.

Lidé z nížin měli totiž touhu zasazovat svůj svět do míst,

kam nepatřil. Města doprostřed moře, stromy do sálů

svých skleněných palatulů. Zaútočili na tuto zem stejně

jako kdysi pařížská horečka na jejich těla. Bez varování

či omluv.

A pak tu byl Vellon. Jakýsi hlas bez těla, který byl všude

a vše řídil. Vellon byl pánem i sluhou. Naprosto přesněvě

děl, co se kde děje, kde hrozí nebezpečí. Nákladní raplery

odvážející zpracovaný sklenit od skáry, kam byl dovezen

z  měst na velkých vozech za  doprovodu městské armá

dy, by nikdy nebyly schopny s takovou přesností přistávat

a  odlétat, přestože každý ze strojů měl pilota. Nikdy se

nestalo, že by se ty létající věci na obloze střetly, jako se

tomu prý dělo v minulosti. Vellon měl vše pod kontrolou.

Vellon sloužil, a  sloužil dobře. Z  Olymposu se šířil po ce

lém světě, přes poušť i  moře skrz jakési prismarely, hra

noly vyrobené ze šedého sklenitu, rozestavěné v  přesné

vzdálenosti a  poskytující energii. V  každém větším měs

tě stála jeho základna. Vellon dokázal tvořit i  ničit, ale

vlastní mysl neměl. Lidé mu zadávali příkazy a ty on plnil.

Ke kaž dému mohl promlouvat v jiné podobě,s pozměně

ným hlasem, jako muž či žena, nahlas i potichu. Mnohým

šeptal svá slova do mysli skrze umělé oko, vyměněné za to

pravé. V místnostech přizpůsoboval teplotu lidskému tělu

tak, jak potřebovalo. Hlásil únavu i pocit hladu. Vellon ale

nedokázal využívat jinou energii než tu ze sklenitu. V tu

chvíli mi došlo, jak moc je svět nížin na sklenařích závislý.


— 17 —

Bez sklenitu by nebyl Vellon, bez Vellonu by nebyl život.

Zůstal by jen chaos.

Lidé z nížin si uměli velice zjednodušit život. Tady jim

jejich přání plnil hlas bez těla, v  Duvalském pohoří my,

sklenaři. Přestože jsem si nedokázala představit, že jedna

jediná neviditelná bytost se stará o tolik lidí, doufala jsem,

že netrpí tak jako my.

Když se náš rapler snesl k sídlu pětadvacítky, zastavil

se a zůstal viset nad místem, které pro bojovníkypředsta

vovalo domov. Pětadvacítka byla bohatá. Přestože seroz

hodně nejednalo o nejvyšší palatul ve městě, rovnástře

cha se zelenala a ze stran se táhlo množství parválů. Jako

jediný byl usazen na velkém náměstí, obklíčen desítkami

vysokých stromů. Nejzajímavější byly ty, které stály přímo

před sídlem, vyrovnané v  řadě, jako by oddělovaly pala

tul od zbytku města. Nad každým z nich se vznášela obří

tvář jednoho  z  bojovníků. Chvílemi se usmívala, chvíle

mi mračila nebo ji vystřídal obraz celého válečníkova těla

zobrazeného přesně tak, jak chodí po Duvalském pohoří,

včetně duvalů.

Dlouho jsem nedokázala pochopit, že  ti opravdoví bo

jovníci sedí se mnou uvnitř létacího stoje, nemění velikost

ani nepoletují vzduchem. Opakovaně jsem se dotykemujiš

ťovala, že ti kolem mě jsou skuteční a to, na co jsem sedí

vala, byl jen jejich odraz. Když jsem se konečně uklidnila,

Vargas mi vysvětlil, že každému muži z pětadvacítky náleží

strom vyzdvihující jeho vlastnost.

Rapler se snesl níž a znehybněl přesně uprostřed,pří

mo před stromem, nad nímž se vznášela kapitánova tvář.

„Lidé je nazývají Hranice síly nebo Zeď slávy. Jsou vy

šlechtěné tak, aby dorůstaly daleko vyšší, než je běžné,“


— 18 —

ozval se Vargas s prstem napřímeným k ohromnémustro

mu. „Kapitánovi patří dub, který znázorňuje sílu. Já mám

lípu. Ta vyjadřuje trpělivost, díky čemuž můžu být kapi

tánův pobočník.“ Mezi muži zašuměl smích, včetně toho

nejzřetelnějšího, kapitánova. „Etiennovi patří kaštanov

ník, kvůli jeho spolehlivosti.“

Následovala Ernova bříza, štíhlá a vysoká, stejně jako

jeho ženami obdivované tělo. Serenus měl javor, Eliaszto

pol, Amadeo buk, Jort jasan, Enid habr, Roland cedr, Oliver

platan, Axel jeřáb, Darius olši, Fabian jírovec, Vidorkatal

pu, Daniel zmarličník, Marcus hloh, Verner liliovník, Sven

svitel, Gustaf lísku, Teodorik trnovník, Ian jerlín, Gerard

jilm a Philip ambroň.

Rapler se zastavil před posledním stromem. Ravenova

tvář nad ním se zrovna mračila, stejně jako bojovníksedí

cí v koutě. Většinu z těch stromů, které jmenoval Vargas,

jsem viděla poprvé v životě, neznala jsem ani jejich názvy.

Ovšem tento jsem znala dobře.

„Dodnes je každému záhadou, co vedlo Ravena zvolit

si vrbu, když nesnáší cizí problémy,“ usmíval se prvnípo

bočník a  svou pozornost krátce přenesl na nejsilnějšího

bojovníka.

Raven posedával na konci řady a mračil se. MožnáVar

gas tápal, já ale věděla. I  mezi sklenaři byla vrba přirov

návána k  hrobu, který nikdy nepromluví. Raven možná

nerad naslouchal, přesto by cizí tajemství nevyzradil.Jest

li jsem do této doby pochybovala, nyní jsem si byla jistá,

že je moje tajemství v bezpečí.

Sledovala jsem vysoké stromy vyrovnané do vzorné

řady připomínající listnatý štít. Přestože město lidé pů

vodně založili kvůli Evropské radě, zdálo se, že  nakonec


— 19 —

náleželo dvaceti pěti mužům. Jejich věhlas se tu šířil da

leko víc než v Duvalském pohoří.

„Už se ti dýchá líp?“ zajímal se náhle kapitán. „Už sis

zvykl na jiný vzduch?“

Jiný? Nedostatečný. Přestože se mé plíce umoudřily,

připadalo mi, že  v  nížinách vzduch nemají. Jako by se tu

nedýchalo. Žilo zde tolik lidí, vše se ale zdálo mrtvé.Žád

ní ptáci ve  větvích, žádný zpěv retey, žádný štít ani žád

ný vzduch. Přesto se našla jedna věc, která mi známá byla.

Jedna jediná, která mi pomohla se udržet na nohoua ne

skončit tak, jak mi před několika týdny vyhrožoval Evald.

Sklenit. Vnímala jsem ho pouze okrajově a nedokázala si

to vysvětlit. Neslyšela jsem ho tak jako obvykle. Šlo jen

o pocit. Neozýval se svým vábivým zpěvem jako retea.Pro

mlouval ke mně jinak — konečky prstů mi zvláštně brněly

a stejně tak rty i jazyk. Sklenit nezpíval, ale šeptal, jako by

si uvědomoval své zotročení a snažil se zůstat zticha.

„Cítím sklenit,“ zašeptala jsem a natočila ke kapitánovi

svou tvář zakrytou voalem. „Ale nějak divně.“

Pán pětadvacítky chápavě pokýval hlavou. „To je šedý

sklenit. Vnímáte ho jinak. Je všude kolem tebe. Všechno

kolem z něho čerpá energii, včetně našeho rapleru.“

Toužila jsem nahlédnout do sídla pětadvacítky, ale

nedostala jsem možnost. Rapler jemně dosedl na jeden

z parválů a všichni kromě kapitána, Vargase, Etienna a mě

vystoupili.

„Kam jdeme? Proč se rozdělujeme?“ vyptávala jsem se.

„Zprávy se tady šíří rychle, Ilane,“ upozornil mě Vargas

a jeho tvář zvážněla. Zvedl mě ze země a přiměl, abych se

posadila na jedno z  míst. „Ne jako v  Duvalském pohoří.

Jakmile jsme překročili skáru a  přivedli tě sem, všichni


— 20 —

byli okamžitě informováni o našem přestupku a tvéman

tii. Musíme si pospíšit a  doufat, že  senátoři nebudou na

tolik rychlí, aby opustili své domovy a šli se na tebepodí

vat. Jestli jich v sídle Evropské rady bude jen pár, máme

možnost vyhrát.“

„Vyhrát co?“ vyhrkla jsem nechápavě.

Vargas se sice nadechoval k odpovědi, ale nedostal se

k ní. Rapler mezitím usedl na parvál jiné budovy,obdob

ně honosné, jako bylo sídlo pětadvacítky. Podle množství

stromů na samotném vrcholu a množství lidí hluboko dole

pod námi se muselo jednat o palatul Evropské rady.

Nohy mi ztěžkly, když se mnou kapitán mírně zatřásl.

„Máme před sebou těžký úkol, Ilane,“ vzdychl. „Musím

obhájit tvou mantii v nížinách a ty budeš čelitnepříjem

ným pohledům. Vyslechneš si věci, které nebudeš chtít

slyšet. Jen tě prosím o jedno. Ať je ti to jakkolivnepříjem

né, nic neříkej. Prostě jen dýchej. Slíbíš mi to?“

Užasle jsem na něho zírala. Vše se ve mně sevřelo,pro

tože tito tři obávaní muži měli strach.

Kapitán se naklonil až k  mému voalu a  hlasem tak ti

chým, že jsem ho mohla slyšet jen já, zašeptal: „Za to, co

uslyšíš, se omlouvám.“


— 21 —

II

Jakmile jsme opustili rapler, strhl se povyk. Obklopil nás

dav lidí a všichni roztrpčeně rozhazovali rukama, strkali

do sebe a překřikovali se. Zlobili se, protože jsem já,skle

nař v mantii, vstoupila do nížin.

Pán pětadvacítky se vzpřímeně tyčil přede mnoua ve

dle mě z  každé strany postávali Etienne s  Vargasem. Ob

leky bojovníků se podivně odlišovaly od všech těchuhla

zených lesklých stém, jako by sem nepatřily. Nohy se mi

roztřásly a  ruce zpotily. Rozšířenýma očima jsem sledo

vala vše i každého. Nikdy v životě jsem neviděla tak plné

a červené rty, jako měla žena stojící jen několik kroků ode

mě. Nemohla jsem se vynadívat na jasně modré oči mla

dého muže, který cosi vykřikoval, až jeho vyhlazená tvář

brunátněla. Jako by byly ze skla. Takhle tedy vypadal svět,

kde se lidé nechávali zkrášlovat.

Z  Vargasova vyprávění jsem věděla, že  ne všichni si

mohli dovolit užívat lutomin a ne na všechny působil.Exis

tovaly ale i  jiné způsoby, jak vyzrát nad smrtí, i  když ne

tak účinné. Do svalů i kostí se vkládaly jakési malépřístro

je, které stárnoucím tělům dodávaly mladší vzhled. Štíhlé

postavy kolem mě nebyly výsledkem strádání, ale čehosi


— 22 —

uvnitř, co jim zamezilo tloustnout. Vlasy, se kterými se

narodili, si lidé nechávali odstranit, aby si do kůženecha

li vpravit nové, husté, zdravé a  ve  vytoužené barvě. Byly

rudé, červené, nachové, ryšavé, kudrnaté, zvlněné doob

rovských vln, nepřirozeně zářivé, jako vše, co tvořilo ní

žiny. Příroda by ani nemohla stvořit něco tak úchvatného

a zvráceného zároveň. V nížinách nebylo místo pronedo

konalost, o deformacích nemluvě. Vše se v tomto světě dalo

nahradit nebo vyměnit. Lidské údy mohly znovu dorůst,

jizvy se vytratily, aniž po nich zůstaly stopy. Vše, s čímčlo

věk nebyl spokojený, se dalo vylepšit. Kromě délkylidské

ho života. Ta byla převážně vykoupena krví sklenařů.

Stémy, ač podobně šité, byly různobarevné. Jejichpes

trost mi připomínala sklenařská města, kde armádyvojá

ků nosily barvy toho svého. Nebo ghetta barevněodliše

ná podle valonů, jimž náležela. Podle čeho byli rozdělení

tihle lidé?

Pohledem jsem se nemohla odtrhnout od  ženy s na

modralými vlasy. Její tvář tvořila střed mezi tělem a vy

sokým účesem. Ostatní měli vlasy převážně stažené do

složitých uzlů podobných tomu Etiennovu.

Vargas mi šeptem, jako by si ani neuvědomoval hluk

kolem nás, sděloval, že některé ženy si vlasy každý týden

nechávají splétat do mohutných účesů. Že za pomocipří

strojů se vyčešou do tvarů květin, starodávných lodí nebo

dávno vymřelých zvířat. Vysvětloval, že taková marnivost

se vidí spíš ve městě a na ulicích než v palatulu Evropské

rady. Naslouchala jsem jeho hlasu, protože to bylo tojedi

né, co drželo mé roztřesené tělo na nohou. Za těch několik

měsíců mě už znal. Kapitánův pobočník se držel necelý

krok ode mě a za chůze ke mně promlouval.


— 23 —

Následovali jsme kapitána skrz rozlehlý parvál dovnitř

budovy. Vysoké hladké zdi pokrývaly pohybující se obrazy.

Než jsem se stačila vynadívat na jeden, vystřídal ho další.

Barvy byly natolik ostré, že  mě pomalu začínaly otravo

vat. Jako by měl tenhle svět každou chvílí vzplát. Všechno

bylo v pohybu a všechno se měnilo. Co nevyhovovalo, to

se nahrazovalo.

Kapitán si lehce vykračoval před námi a  já byla vděč

ná oběma pobočníkům, díky nimž mě ještě nikdo nesrazil

k zemi. Málem jsem vrazila do kapitánových zad, když se

k  nám skrz dav prodral muž ve  stříbřité stémě, uchopil

pána pětadvacítky za loket a donutil ho zastavit se.

„Ty ses snad zbláznil, Joeli!“ zasyčel kapitánovi do ucha

a  v  úzkém obličeji mu naskákalo několik rudých skvrn.

„Víš, cos způsobil? Víš, jaký je tu pozdvižení? Při vší úctě,

jakou k tobě mám, jak jsi, sakra, mohl sem dolů do nížin

přivést nekompatibilního dervena?“

Poslední slovo mi zahřmělo v  uších. Neoznačil mě za

sklenaře. Nazval mě dervenem. Vargas i Etienne se vedle

mě bojovně narovnali, ale ani jeden z nich se ke mněne

otočil. Kapitán stál klidně. S rukama založenýma v bokče

lil vzteku muže, jenž si dovolil uchopit ho drsně za loket.

„Kolik jich tu je?“ otázal se nakonec a zhoupl se napa

tách, jako by se ve chvíli, kdy všichni napětím praskali,ba

vil. A možná tomu tak i bylo. Vyznat se v jeho myslia ná

ladách závislých na počasí, měsíci, dni i  ročním období

bylo nemožné.

Muž si rychle setřel pot z čela a zamračil se.

„Všichni, Joeli!“ odsekl. „Ano, slyšíš správně. Jestli jsi

v  životě usiloval o  to, aby se sešli všichni najednou, tak

teď se ti to splnilo! Můžeš být na sebe hrdý!“


— 24 —

K  uším mi dolehl kapitánův smích. Následně se pán

pětadvacítky otočil a oříškové oči sklouzly po mém voalu.

„Slyšíš to, Ilane? Přišli se na tebe podívat zástupci všech

sektorů Evropské aliance! Všichni do jednoho pohroma

dě, což se ještě nikdy předtím nestalo!“ smál se nahlas, ale

ještě než se otočil, ucedil potichu: „Sakra...“

Pán pětadvacítky chtěl vykročit, ale muž ve stémě ho

nehodlal pustit. Zahradil mu cestu vlastním tělem a dla

němi se opřel do kapitánovy široké hrudi.

„Sakra, Joeli! Všichni jsou na nohou! Před budovou stojí

celé davy! Je tu totální chaos! Víš, že  je tu pořád plno lidí,

kteří s nadšením zase vytáhnou pařížskou horečku a vyrazí

do ulic? Bůhví co tohle celé může zažehnout! Zrovna od tebe

bych takové jednání nečekal. Víš, že  za  tebou stojím vždy

a  ve  všem, ale tohle je moc. Joeli!“ vyjekl téměř prosebně.

„Pošli ho zpátky za skáru, ještě je čas. Tohle nevyhádáš.Tvo

je moc je obrovská, ale tady jsi překročil přípustné meze.“

Lidé kolem ztichli, pobočníci po stranách se mírněroz

kročili, když se kapitán na chvíli zamyslel. Jenomže to byla

jen přetvářka. Kapitán nikdy neměl v  úmyslu se otočit

a  dát se na ústup. Přestože jsem s  pětadvacítkou strávila

jen několik měsíců, věděla jsem, že nejváženějšíz bojovní

ků se nepodřizoval nikomu. Nejznámější muž v Duvalském

pohoří neměl rád potíže, přesto se nešlo ubránit pocitu,

že tato chvíle je pro něho výzvou.

„Vždycky je nějaká mez, kterou je třeba překročit,An

tone,“ zašeptal nakonec s jedním koutkem rtů zdviženým

ve slabém úsměvu.

Pak mávnutím ruky zavelel, muž poraženě odstoupil

a  my pokračovali. Ti, co se do této doby starali o kapitá

novo bezpečí, se začali vytrácet.


— 25 —

Přemýšlela jsem nad tím zvláštním slovem. Derven.Zně

lo tvrdě. Netušila jsem, proč nám lidé z nížin dali jinéjmé

no. Už takhle jsme jich měli spousty. Byli jsme sklenaři,

smraďoši, kulhavá smrt, odpad, ale derven bylo zcela nové

slovo, jehož jsem se z neznámého důvodu děsila.

Procházeli jsme obrovským sálem s neviditelnou zemí,

stejně jako tomu bylo v rapleru. Pode mnou chodili další

lidé a pod nimi zase další. Jen nekonečná propastnaplně

ná pohybujícími se těly. Neodolala jsem, sehnula sea ru

kou se krátce dotkla země, abych zjistila, jak je pevná. Pak

jsem do ní udeřila pěstí. Zkoumala jsem její povrcha ne

všímala si užaslých pohledů doprovázejících mé počínání.

„Neboj, Ilane, vydrží to. Je to stejné jako v rapleru,“ujiš

ťoval mě kapitán, zatímco trpělivě čekal, až si vše osahám.

„Můžeš jít dál.“

„Je to divné,“ vrtěla jsem odmítavě hlavou a znovuude

řila pěstí do země. „Strašidelné!“

„Je to nezvyklé,“ upozornil mě. „Za chvíli to přestaneš

vnímat.“

Vargas se mírně nahnul, aby mě zvedl, ale kapitán ho

rychlým pohledem zadržel. Donutila jsem se postavit na

nohy, a  jakmile se tak stalo, náhle se kus černou barvou

ohraničené země zachvěl a přetvořil do tvaru vejce, jakési

neprodyšné kapsle, ve  které jsme uvízli. Pak se naklonil

a propadl se s námi dolů. Aniž jsem dostala možnostpocí

tit strach, kapsle se otevřela a my se ocitli ve spodní části

palatulu.

Jak mohli lidé z  nížin takhle chodit? Jak vůbec mohli

v tomhle žít?

Opět jsme kráčeli. Ze stran se na nás sesypali další lidé,

a tentokrát byli všude. Vzduchem svištěly otázky jak hejno


— 26 —

hladových vran. Muži v  zářivě bílých stémách rozháněli

ostatní a umožňovali nám projít. Vargas s Etiennem měsví

rali mezi sebou. Jediný kapitán rozdával úsměvya vykračo

val si lehkým krokem, občas dokonce na někoho mávl.Ztrá

cela jsem se v jeho chování čím dál víc. Křičel ve chvíli, kdy

ostatní šeptali, radoval se, když ostatní propadali zoufalství.

Za pomoci mužů v bílém jsme se dostali k velkýmob

loukovitým dveřím, ze kterých vycházelo ostré světlo.Ješ

tě než jsme vstoupili, kapitán se ke mně rychle otočil.

„Teď prostě jenom mlč a dělej, co ti řeknu!“ zopakoval

mi svůj rozkaz s naléhavostí tak silnou, že jí nešloneupo

slechnout.

Jakmile se ozval hlasitý výdech, překážka se před námi

doslova rozplynula. Ocitli jsme se v sále s kaskádovitěroz

místěnými sedadly. Lidé nacházející se uvnitř byli do půl

těla zakrytí oválnými předměty svou výškou připomínající

stoly. Dva strážci ochranitelsky postávali za svými pány.Je

jich tváře nevyjadřovaly nic, jen obleky je svounepřiroze

nou bělostí odlišovaly od ostatních. Možná patřili ke zdejší

armádě a tohle byly jejich uniformy, napadlo mě.

Pán pětadvacítky zaujal místo na opačném konci sálu,

naproti stoupající zemi. Pohodlně se usadil a  nechal své

pobočníky, aby se na rozkročených nohou a s rukamaza

klesnutýma za zády ujali role jeho ochránců. Já zůstala stát

přesně uprostřed ve své černé mantii a s obličejemukry

tým za voalem. Jakmile jsem se obrátila čelem k té mase

lidí, v  sále se rozhostilo ticho připomínající masakr na

Otortenu. Skoro jsem nedýchala. Ujišťovala jsem se, že mi

nehrozí žádné nebezpečí a nikdo z těch lidí mě neroztrhá

na kusy. A kdyby se o to někdo pokusil, pobočníci i kapitán

mi určitě pomohou.


— 27 —

III

V sále zavládlo ticho. Všichni na mě shlíželi a já si jen na

okamžik dovolila zdvihnout hlavu. Na rozdíl od  lidí žijí

cích na druhé straně skáry nebyli tihle oblečení doboha

tých rochií ani dlouhých plášťů. Jejich stémy sice zdobily

různobarevné rozmanité znaky, ale všechny byly stejně

dlouhé. Vlasy senátorů, jak je nazval Vargas, byly sčesané

do složitých uzlů nebo spletené do okrasných copů. Stáli

tu mladí i starší. A pak takoví, kteří jen staře působili.Na

padlo mě, že  tohle možná byl důsledek lutominu u  těch,

jejichž těla nepřijala růžový krystalek tak přirozeně, jako

tomu bylo u pětadvacítky. A všichni se dívali. V tomto sále

se nenacházely oči, které by nezaujala má mantie.

Jakmile se pán pětadvacítky postavil, lidé ode měodvrá

tili zrak a očekávali vysvětlení. Když promluvil, nohy se mi

znovu podlomily, protože jeho hlas zaburácel celým sálem,

velkým jak amarijská pole. Nebylo místa, kam by nedolehl.

Jako by za mými zády nestál jeden, ale rovnou desetkapitá

nů a všichni mluvili naráz. Drobný špičatý výstupek z kovu

pod kapitánovou bradou byl pravděpodobně příčinou.

„Vážení senátoři,“ zahřměl kapitán. „Jsem neskutečně

potěšen, že jste se tu sešli v tak nevídaném počtu.“


— 28 —

Přestože pán pětadvacítky volil zdvořilá slova, nedo

kázala jsem se zbavit dojmu, že v jeho silném hlase slyším

pohrdání.

„Aby ne, kapitáne Lawrenci!“ ozval se ihned další hlas

se stejnou silou. Jako by ten hlas nevycházel z člověka, ale

padal na mě ze stropu. „Nemohl jsem uvěřit vlastním uším,

když se mi doneslo, jaký zločin... přestupek jste spáchal!“

Pootočila jsem se a úkosem zahlédla, jak kapitán naoka

mžik sklopil oči a pousmál se, když si připravoval odpověď.

„Senátore Ramirezi,“ oslovil muže s  tmavší pletí a vla

sy nezvykle krátkými. „Vaší účasti si vážím o to víc, když

vím, jak zřídka se v  Olymposu vyskytujete. Jsem poctěn,

že po dlouhé době nemluvím s vaším monoechem.“

Nemýlila jsem se. Netušila jsem, co slovo monoecho

znamená, ale kapitán k  tomu muži promlouval se stej

ným výsměchem, jako tomu bylo v  Amárii s  fajou Boja

nem, mým otcem. Jenomže tentokrát se Vargas věrněsto

jící po  jeho pravé straně neusmíval. Vrhal na záda pána

pětadvacítky nesouhlasné pohledy. Věděla jsem, že kdyby

mohl, položil by jemně ruku na jeho rameno a  snažil se

zmírnit ostrá slova.

Krátké ticho, které nastalo po  kapitánově odpovědi,

vystřídal křik. Slova mi poletovala nad hlavou, burácela

a hřměla, ale rozumět jim nebylo. Jako by mluvilo celéměs

to najednou. Kapitán dál nehnutě stál a neodpovídal. Ruce

měl pohodlně zkřížené na hrudi a jeho oříškové očizkou

mavě bloudily po tom davu rozzuřených lidí, kterým čelil.

Křik se neustále zvyšoval. Nakonec se muž, který mě

chtěl poslat zpět do Duvalského pohoří už na parválu,

postavil čelem k ostatním a za opakovaného dotýkání se

drobného výstupku pod bradou, hlasem, kterým by mohl


— 29 —

bořit celé domy, nakázal ticho. Ještě krátkou chvíli trva

lo, než řev přešel do šepotu a ten do požadovaného ticha.

„Vážení senátoři,“ spustil mírněji, když jeho rozkazu bylo

konečně vyhověno. „Necháme kapitána, aby své rozhod

nutí přivést nekompatibilního dervena za skáru vysvětlil.

Pak budete klást dotazy postupně tak jako vždy.“

Pán pětadvacítky jedním okem mrkl na muže, kte

rý stál na jeho straně, a  klidným hlasem začal k senáto

rům promlouvat. Stejně pomalu a  trpělivě, jako mi mat

ka vysvětlovala mnoho věcí, když jsem byla ještě hodně

malá, kapitán několika větami popsal, čím jsem ho zaujala

a proč si myslí, že jsem pro jeho skupinu nepostradatelná.

V rychlosti se zmínil o nešťastné smrti Evalda, kvůli čemuž

se jeho skupina ocitla bez brusiče. Bez jakýchkoliv zná

mek studu všem hlasitě lhal, když vyprávěl o péči, kterou

věnuji jejich duvalům. Nasucho jsem polykala a  doufala,

že nikdo z těch lidí nebude chtít vidět mé dovednosti na

vlastní oči. Na duvaly jsem nesměla ani sáhnout. Z  jeho

slov jsem pochopila, že  do výběru brusiče pětadvacítky

nikdo z  těch rozhořčených lidí nemohl zasahovat. Práce

na duvalech byla zcela ojedinělá a  mohlo ji zastávat jen

pár z nás. Kapitán ve mne vložil příliš velkou důvěru.Od

mítal si připustit, že  bych nemusela vyhovovat, tak jako

se tomu stalo u  několika předešlých sklenařů. Sledovala

jsem nechápavě, jak s  lehkým úsměvem na rtech o  mně

mluví téměř s obdivem. Ale pak jsem si vzpomněla nabo

lesti, které způsoboval sklenit v  jeho těle a  které se mi

zázrakem podařilo zahnat. Bylo tajemství viáty tím, co ho

přimělo o mně nepochybovat?

„Abyste to s tou chválou nepřehnal, kapitáne Lawrenci.“

Hlas, který se náhle odkudsi ozval, patřil ženě. Byl pevný,


— 30 —

netřásl se hněvem ani rozrušením. A  ozývalo se v  něm

mírné pobavení. Svou tvrdostí mohl směle soupeřits ka

pitánovým.

Oči pána pětadvacítky se ostražitě přimhouřily a jeho

tělo, dosud uvolněné, se bojovně napjalo.

„Vicesenátorko Kozlowská, zdravím vás,“ zavrčel, když

se žena, jíž hlas náležel, spolu se svými ochránci vznášela

na kusu skleněné země směrem k  nám. „Myslím, že  mě

znáte natolik dlouho, abyste věděla, že  ke  zbytečným li

chotkám můj charakter není uzpůsoben.“

Kapitán se sice snažil udržet na tváři mírný úsměv, ale

čím víc se žena přibližovala, tím bylo jeho úsilí marnější.

Došlo mi, že  tuhle ženu považuje za  nebezpečného sou

peře. Mírně pobavený úsměv mu z  tváře dočista zmizel,

když stanula u nás.

Toužila jsem odstoupit a někam se před ní schovat.V je

jích očích neplála nenávist, ale nebyl v nich ani soucit. Byly

vodově modré, chladné. Soudily a hodnotily. Žena sepohy

bovala s jistými obtížemi, opírala se o hůl, kráčela pomalu.

Přesto rukou odehnala jednoho z ochránců, který jí chtěl

pomoct. Šedou stému měla prostou, bez výšivek čibarev

ného zdobení. Vlasy měla krátké a téměř bílé. Ta žena byla

sice stará, ale nic na ní nepřipomínalo marnivost ženského

pohlaví a touhu po barvách či mladším zjevu. Jedinýmná

znakem něčeho osobního byl malý křížek na krku,které

ho se žena chvíli co chvíli dotýkala. Svou šedí připomínala

kus kamene, tvrdou skálu, a stejně tak zněl i její hlas. Šel

z ní strach a nebyla jsem jediná, kdo to tak cítil.Od chví

le, co promluvila, se nikdo jiný neozval. Všichni klopili oči

a usedali za své lesklé stoly. Věřila jsem, že by jen šeptem

utišila každý protest v tomto sále.


— 31 —

„Kapitáne,“ promluvila, když mě mírně kulhavou chůzí

obešla. Přestože nemohla vidět můj obličej, sklopila jsem

hlavu a  snažila se uhnout před jejíma pátravýma očima.

„Udělal jste pro tento svět ohromné věci a  stále je dělá

te, o  tom není pochyb. Bez vás by mnoho věcí nefungo

valo tak, jak má, a  možná bychom se ještě topili ve stáv

kách a občanských válkách. Všichni jsme si toho vědomi

a  všichni jsme za  vaše sebeobětování se pro tuto společ

nost vděčni. Ale jsem si také jistá, že si uvědomujete, jak

moc jste porušil daná pravidla. Jak moc jste pošlapal to, co

jste tolik let tvořil. Že  ohrožujete celý systém, který byl

ještě donedávna velice vratký. A jsem si rovněž jistá, že si

uvědomujete, že  jediným chybným krokem nás můžete

uvrhnout tam, kde jsme byli,“ pokračovala nesmlouvavě

vicesenátorka a konečně otočila tvář ke kapitánovi.

Pán pětadvacítky se nakláněl nad stolem, jako by se

na starou ženu chtěl vrhnout. Slova, dosud s lehkostívy

pouštěná z úst, začal pečlivě volit. Okamžik sledoval svého

nepřítele přivřenýma očima, pak promluvil.

„Ano, uvědomuji si to,“ přiznal jednoduše. Možná v tom

někdo z  přítomných mohl zahlédnout náznak pokory.

Opak byl pravdou. „Kdybych pro to neměl své důvody, tak

bych to nikdy neudělal...“

„Jaké důvody, kapitáne?“ skočila mu žena bez meškání

do řeči.

„Své,“ sdělil jí krátce a obočí mu vyběhlo nahoru, jako by

vicesenátorku upozorňoval na přílišnou zvědavost. Znala

jsem kapitánova gesta. Znala jsem řeč jeho tváře i těla.Ka

pitán mluvil svými pohyby velice jasně. A byla jsem si jistá,

že je znala i tato žena. Provokovala kapitána a vyzývala ho

k boji. Chtěla, aby dal najevo vztek a aroganci. Chtěla, aby


— 32 —

ztratil jistotu. Tato žena kapitána ráda neměla, ač jejípo

čáteční slova byla plná obdivu. Došlo mi, co se přede mnou

odehrává. Ať měl kapitán se mnou jakékoliv úmysly, tahle

žena udělá cokoliv, aby mu jeho plány překazila.

„To mi nestačí, kapitáne,“ pokračovala vicesenátorka

a opět prudce odehnala jednoho ze svých strážců, přičemž

holí dvakrát krátce udeřila o zem.

Její oči se znovu přenesly na mě a zasekly se na mém

voalu. Jako by věděla o tajemství, které se pod mantiískrý

vá. Jako by tušila lež, se kterou jsem do nížin vstoupila.

Udělala jen pár kroků a stála přímo přede mnou.

„Vicesenátorko, mohu se zeptat, co to děláte?“ vykřikl

kapitán a prudce se nahnul dopředu.

Žena jen mírně naklonila hlavu a  pousmála se, zjev

ně potěšena kapitánovým chováním. „Kapitáne Lawrenci,

chtěla jsem jen zblízka vidět dervena, kvůli němuž jste

ochotný pošlapat principy, které drží naši společnostpo

hromadě. Jsem prostě jen stará zvědavá žena.“

Kapitánova ruka se sevřela v pěst, ale včas se zarazila

těsně nad tou oválnou věcí, za kterou stál. Žena mivěno

vala opravdu dlouhý pohled. I já jsem z ní cítila velkéne

bezpečí. Možná byla stará a zvědavá, jak říkala, ale věděla

jsem, že její věk jí na síle ani vlivu nic neubral.

„Ten voal opravdu musí mít, kapitáne Lawrenci?“Všim

la jsem si, že než vicesenátorka svůj dotaz vyslovila, dlouze

nad ním přemýšlela. „Lidi na to nejsou zvyklí. To je hlavní

důvod, proč derven na sebe přitáhl tolik pozornosti. Lidi si

všímají a jsou nervózní. Známe přece to lidské plémě, ne?

Nechtějí vidět nikoho takhle zakrytého. Nešla by udělat

alespoň dekompletace obličeje?“


— 33 —

Po  očku jsem mrkla na Vargase. To slovo jsem nezna

la, ale jeho tvář říkala, že dekompletace bylo něco, s čím

nesouhlasil.

Z  kapitánových úst vyšel unavený vzdech. „Vicesená

torko, jsem si jistý, že jste obeznámena s tím, jak derveni

reagují na naše, ehm... lékařské zásahy. Nebudu riskovat

jeho život jen kvůli voalu.“

„Tak proč jste ho sem přivedl, když odmítáte i zavedené

postupy?“ nevzdávala se žena. „Pokud nesplňujestandar

dy a vy se obáváte o jeho život, měl jste ho nechat v oblasti

retey. Měl jste ho poslat zpět do Amárie tak, jak se tomu

dělo u předešlých dervenů náležících vaší skupině.“

V kapitánových očích se zalesklo cosi nehmatatelného,

možná až lítostivého.

„Ilan je syn desáté ženy amarijského faji,“ prozradilna

konec neochotně. Jakmile byla věta vyslovena, na něko

lika přítomných tvářích se objevilo pochopení. Jenom já

tápala. Jediný, kdo neprojevil žádnou emoci nad toutoin

formací, byla vicesenátorka. Nadále mě sledovala svým

vševědoucím pohledem a kladla nepříjemné otázky.

„Viděl jste ho vůbec?“

„Samozřejmě že  viděl!“ zalhal bez váhání. „Jeho posti

žení jsou natolik rozsáhlá, že jsem dekompletaci okamžitě

vyloučil. Bylo by to hodně bolestivé.“

Poslední kapitánova slova vyvolala mezi ostatnímivzru

šený šum. Ticho bylo opět narušeno.

„Bolestivé, kapitáne Lawrenci?“ vrtěla vicesenátorkane

souhlasně hlavou a opět dvakrát udeřila holí o zem.„Uvě

domujete si, že ten... to mládě je derven a že nemá žádná

práva? Nerada bych, abyste se do toho emocionálně zapletl.“


— 34 —

„Já si to uvědomuji velice dobře, vicesenátorko,“ stál si

na svém pán pětadvacítky. Tváře mu mírně zčervenaly,

když pochopil, že se právě dopustil chyby. „Nicméněmu

sím mít na paměti, že je to dítě. Sice derven, ale stále dítě.

Nemohu s ním zacházet jako s ostatními.“

„Kapitáne, snažila jsem se jen najít řešení. Ale kdyžvi

dím, jak se k tomu stavíte, navrhuji, abyste tohotoderve

na poslal zpět za skáru do města a ghetta, odkud přišel...“

„Váš návrh samozřejmě zvážím,“ vyštěkl kapitán. Jeho

tvář zbrunátněla a oči žhnuly potlačovaným vztekem.

„Zvážíte?“ usmívala se žena. „Přiznám se, že  takovou

odpověď jsem očekávala. V tomto případě vám to musím

přikázat, kapitáne...“

„Vicesenátorko, snad vám nemusím připomínat,že pěta

dvacítka je samostatná instituce, která nepodléhá žádné

mu sektoru, ani Evropské radě. Když byla zakládána, bylo

dohodnuto, že pětadvacítka se bude rozhodovatv nejlep

ším zájmu pro lidstvo a Duvalské pohoří, což nedokáženi

kdo jiný posoudit. Jsme to právě my, kdo pobývá rovno

měrně na obou stranách. Ale pokud chcete, můžete si zřídit

vlastní skupinu...“

„Což samozřejmě nelze, kapitáne Lawrenci, a  vy si to

velice dobře uvědomujete.“ Vicesenátorka se mírněnaklo

nila ke kapitánovi, pak si sáhla pod bradu, prudce strhla

malý výstupek a  schovala ho v  dlani. Teď ji mohl slyšet

pouze kapitán, pobočníci a já.

„Já se neskutečně těším, kapitáne, až se na této zemina

jde člověk, který tu vaši zatracenou pýchu a pocit vlastní

nepřemožitelnosti srazí na kolena! Který vás vyděsía do

nutí uvědomit si vlastní chyby! Který vám vymaže ten váš

povýšený úsměv ze rtů! Vážím si vás, ale ráda bych vás


— 35 —

viděla se sklopenou tváří. Uznávám, že jste zabránilzká

ze tohoto světa a navrhl Olympos. Zahrál jste na lidskou

marnivost a  konečně našel místo, kde bychom se mohli

scházet, aniž bychom se věčně dohadovali o půdě, nakte

ré stojíme. Ale ta marnivost pocházela hlavně od vás! Vy,

můj milý opěvovaný Joeli, nejste bůh, jste jen velice chytrý

člověk. Nemyslete si, že jsem si vašeho výsměchu uždáv

no nevšimla. Vaše arogance vás jednou srazí ze stupínku

vítězů hluboko do propasti mezi nás obyčejné lidi. Roz

hodně bych nenavrhovala dekompletaci u dítěte, ale také

mě nikdy nenapadlo, že sem nějaké přivedete. Vaše moc

je veliká, ale není nekonečná, nemůžete si dělat, co se vám

zlíbí, aniž byste za to nesl důsledky!“

I kapitán si strhl výstupek z brady a odpověděl stejně

bojovným šepotem.

„Vicesenátorko, na takového člověka se z celého srdce

těším!“ zavrčel vztekle. „Vždyť víte, že miluji výzvy. A Ilan

má prostě talent. Nezvolil jsem si ho kvůli jeho věku, ale

kvůli jeho schopnostem. A  co se týče mých chyb... věřte,

že  si je velice dobře uvědomuji. Duvalské pohoří mi po

každé dokáže, že jsem jen obyčejným člověkem.“

Senátorka na okamžik přimhlouřila oči a  pak zlostně

sykla: „Nehrajte to na mě. Jak jste si něco takového vůbec

mohl dovolit, kapitáne?! Nebo jste si myslel, že se vámpo

daří v nížinách rozvázat malému sklenaři jazyk a on vám

řekne, čí jméno že to vládne?“

V poslední větě zazněl výsměch, a přestože se kapitán

vzteky zachvěl, vicesenátorce už neodpověděl.

Jakmile si vyměnili názory, oba si znovu přilepili vý

stupky pod bradu a  jako první promluvila žena s  očima

upřenýma na kapitána.


— 36 —

„Jako člověk, jenž je jedním z povolaných řešit vášpožada

vek zaslaný od skáry, aby práva na dervena jménem Ilan byla

až do jeho smrti přidělena pětadvacítce, zamítám. Amarijský

derven nadále zůstává majetkem Evropské rady v souladu

s otcovskými právy a odpovědností faji Bojana, který hopro

najal pětadvacítce na pět let. Pokud se po vypršení této lhůty

rozhodne jinak, bude tak i s dervenem zacházeno.“

Vicesenátorka odstoupila od  kapitána a  se zdviženou

hlavou čelila jeho hněvivému pohledu.

„Vicesenátorko Kozlowská!“ vykřikl kapitán a tentokrát

se Vargasova dlaň objevila na jeho rameni. „Musím vám

připomínat důležitost sklenařského brusiče propětadva

cítku? Obviňujete mě z  ohrožování celého systému, ale

právě děláte totéž! Když bude pětadvacítka bez brusiče,

vystavujete Duvalské pohoří nebezpečí od nastereí, které

následně mohou ohrozit těžbu, a tím i nížiny!“

„Máte pět let na to, abyste našel nového brusiče, nebo se

pokusil vyjednat s amarijským fajou prodloužení nájemní

lhůty, kapitáne,“ upozornila ho vicesenátorka, když se se

svými strážci vznášela zpět ke stolu. „Jsem si jistá,že udě

láte vše pro to, abyste dostál slibu, který jste dal, když jste

pětadvacítku zakládal, a Duvalské pohoří udržel v bezpečí.“

Kapitán jen bezmocně přihlížel, jak se žena vzdaluje,

a pak vrhl pohled před sebe, kde klopil zrak mužpojme

novaný Anton. Jakmile si všiml kapitánova prosebného

pohledu, jen mírně zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že pánpěta

dvacítky boj prohrál. Jeho protivník byl silný a já netušila,

proč zrovna tato žena byla jeho nepřítelem. Ať uždekom

pletace znamenala cokoliv, ani ona by mě jí nevystavila.

Proč si dva tak vlivní lidé, jejichž myšlenky se ubíralystej

ným směrem, nerozuměli?


— 37 —

Iv

Jakmile bylo oznámeno rozhodnutí vicesenátorky, kapitán

prudce vstal a odcházel. A já spolu s Vargasem a Etien nem

uháněla za ním. Aniž se pán pětadvacítky otočil, zamířil

rovnou nahoru k  parválu, kde stál náš rapler. Nemluvil.

Kráčel rychle a rozhodně, jak u něho bylo zvykem.

Už jsme nastupovali do rapleru, když jsem se ohlédla

za sebe — tam, kde se blyštilo podmořské město. Do očí mě

uhodil červený nápis a pět písmen na skleněnémpalatu

lu přímo naproti. Byl obrovský, ale stavbou se od  jiných

odlišoval. Neotáčel se tak jako ostatní. Ani parvály se na

okrajích nevysunovaly. Tvořily ho pouze obrovské bubliny

neustále klouzající po sobě.

„Co je to?“ vyjekla jsem a ukázala k místu, které měza

ujalo. Písmena jsem mohla spočítat, ale nedokázala jsem

je přečíst.

Ucítila jsem Etiennovu dlaň, jak mě tlačí do zad,a usly

šela jeho tichý hlas: „Nic, Ilane. To je jen Lapod.“

Jen Lapod? Zastavila jsem se, abych se na budovu lépe

podívala.

„Co je to Lapod?“ vyzvídala jsem.


— 38 —

Když se po mně natáhla kapitánova paže a prudce mě

strhla dovnitř, ptát jsem se přestala. Sesunula jsem se na

zem a  zaslechla kapitánův rozkaz, aby se rapler vydal

k Lapodu. Za chvíli se už písmena červenala přímo před

mýma očima. Takhle zblízka vypadala budova nekonečná,

na vrchol jsem nedohlédla. Pán pětadvacítky se postavil

vedle mě.

„Lapod, neboli Lapská podpora dervenům,“ spustil pa

novačným tónem. „Zmatený název narychlo splácanýdo

hromady. Původně se jednalo o  několik obchodních spo

lečností zabývajících se importem sklenitu do nížin a vším

okolo. Tyto společnosti se posléze sjednotily do jedné a ta

byla postoupena lidem v nížinách, aby se tak vyřešilanej

tíživější otázka, co se bude dít se sklenaři po válce. Abys

pochopil, Lapskal je legendární místo v Duvalském pohoří,

kde byl nalezen první sklenit. Legendární proto, že nikdo

neví, kde se nachází. Vtipné, co?“

Jeho slova byla pronesena nezaujatým tónem. Kapitán

stál s  rukama založenýma za  zády a  mírně se houpal na

patách. Hněvivě stažená tvář napovídala, že  vnitřně bo

joval sám se sebou, aby nezačal na všechny kolem křičet.

Věděla jsem, jak na něho působí, když se někdo vzpírá jeho

příkazům. A ta žena... ta vicesenátorka Kozlowská toudě

lala veřejně. Nenáviděla pána pětadvacítky. Nemohla jsem

si nevšimnout jeho ostražitosti, když poprvé prom



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist