načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Exodus - Leon Uris

Exodus

Elektronická kniha: Exodus
Autor:

Monumentální román vypráví o tragických osudech židovského národa a o postupném vzniku státu Izrael. Děj je upředen z řady autentických příběhů, které se pojí s milostným ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 96%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 559
Rozměr: 24 cm
Úprava: mapy
Vydání: 3. rev. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Exodus
Spolupracovali: přeložila Štefania Lorándová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7023-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Děj je upředen z řady autentických příběhů, které se pojí s milostným příběhem americké ošetřovatelky a mladého hrdiny Mossadu. Pro mnoho čtenářů bude zachycení židovské historie z kritického období let 1945-47 jistě objevné. Vzrušující román o dramatickém útěku Židů z Evropy do Palestiny po r.1945 je zároveň kronikou znovuzrození pronásledovaného národa.

Popis nakladatele

Monumentální román vypráví o tragických osudech židovského národa a o postupném vzniku státu Izrael. Děj je upředen z řady autentických příběhů, které se pojí s milostným příběhem americké ošetřovatelky a mladého hrdiny Mossadu. Kniha zároveň zachycuje nejen život v evropských židovských ghettech, pogromy v Rusku, zrod sionismu a kibuců, vznik státu Izrael, ale také třeba principy tzv. ropné politiky či dobu britského mandátu v Palestině. Jeden z Urisových nesčetných fanoušků kdysi poznamenal, že se prostřednictvím jeho děl seznámil s úžasnou spoustou faktů. Snad nejvíce to právě platí o Exodu , při jehož přípravě autor pročetl několik set knih, hovořil s více než 1200 očitými svědky a procestoval desítky tisíc kilometrů. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 50 jazyků a v USA je považována za největší bestseller po Jihu proti Severu od Margaret Mitchellové. Podle románu byl natočen v roce 1960film a v roce 1971 se stal předlohou pro muzikál. Uris se sám k tématům použitým v Exodu několikrát vracel. Americký spisovatel Leon Marcus Uris se narodil 3. srpna 1924 v marylandském Baltimoru. Pocházel z rodiny polského imigranta, příjmení zděděné po otci znamená odvozeninu z hebrejského Yerushalmi – muž Jeruzaléma. Uris navštěvoval střední školy v Norfolku, Virginii a Baltimoru, ale středoškolské vzdělání nikdy nedokončil. V sedmnácti vstoupil do služeb amerického námořnictva a sloužil v letech 1942–45 na základnách Guadalcanal, Tarawa a na Novém Zélandu. Po onemocnění malárií se vrátil zpět do USA. Literární činnosti se věnoval již od školních let, v roce 1950 časopis Esquire publikoval jeho článek o fotbalu a to byl počátek spisovatelské kariéry. V češtině vyšly romány Exodus , Bůh v troskách , Milá č. 18 , Lvi v průsmyku , Soud Jejího Veličenstva a Vykoupení. Uris se proslavil také jako scenárista. Napsal předlohu k hollywoodskému westernu Gunfight at the O.K. Corral (1957), v němž v hlavních rolích zazářili Burt Lancaster a Kirk Douglas . Leon Uris zemřel 21. června 2003 v New Yorku na selhání ledvin.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Exodus Exodus
Collier Paul
Cena: 285 Kč
Exodus Exodus

Cena: 615 Kč
1989 očima fotografů 1989 očima fotografů

Cena: 165 Kč
Divočina II. Divočina II.
Podprocký Mikuláš
Cena: 418 Kč
Exodus bez Mojžíše Exodus bez Mojžíše
Kouba Petr
Cena: 45 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EXODUS

Uris_Exodus_tit 11/09/06 15:19 Page 1 (Black/Process Black plate)


Přeložila

Štefania Lorándová

EXODUS

LEON URIS

Uris_Exodus_tit 11/09/06 15:19 Page 2 (Black/Process Black plate)


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2014

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1958, 1986 by Leon M. Uris

All rights reserved.

Z německého originálu Exodus

přeložila © 1991, 2006, 2014 Štefania Lorándová, dědic zast. DILIA

Redakce textu: Hana Žantovská

Redakce druhého vydání: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2006 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-205-4


TUTO KNIHU VĚNUJI DCEŘI KAREN

A SYNŮM MARKOVI A MICHAELOVI

– AJEJICHMATCE



OBSAH

PODĚKOVÁNÍ 9

KNIHA PRVNÍ:

Na druhém břehu Jordánu 11

KNIHA DRUHÁ:

Neboť země je má 191

KNIHA TŘETÍ:

Oko za oko 293

KNIHA ČTVRTÁ:

Probuď se, má slávo! 423

KNIHA PÁTÁ:

Vznášejí se jak orlové 517



Podìkování

Prostor, který zabralo shromažďování materiálu k Exodu, zahrnuje téměřosmdesát tisíc kilometrů. Metry a metry záznamů na magnetofonových páscích,

nespočet interview, tuny odborných knih, v nichž jsem hledal informace okonkrétních událostech, spousta filmových záběrů, fotografií a také vyhozených peněz

dají dohromady úctyhodné číslo.

Během dvou let mi tucty lidí věnovaly svůj čas, energii a důvěru. Byloopravdovým požehnáním, s jak neobvyklou ochotou a vírou jsem se setkal.

Bohužel mi právě to obrovské množství lidí, kteří se na celém projektu podíleli, znemožňuje poděkovat každému zvlášť. Takový výčet by sám o sobě vydal na jeden díl.

S vděčností bych chtěl ocenit alespoň úsilí dvou mužů, kteří sehráli klíčovou roli v tom, že se nápad mohl proměnit ve skutečnost.

Doufám, že nezasévám sémě nebezpečného precedentu, když veřejně poděkuji svému agentovi. Exodus vyplynul z naší konverzace při obědě a stal sekonkrétním projektem díky tvrdošíjné neústupnosti Malcolma Stuarta. Odmítal se vzdát té myšlenky navzdory tuctům překážek.

Co nejpokornější díky patří Ilanu Hartuvovi z Jeruzaléma. Všechno mizařizoval a domlouval a cestoval se mnou napříč Izraelem vlakem, letadlem, džípem i pěšky. Čas od času to bylo pěkně drsné. A nejvíc Ilanovi děkuji za to, že se se mnou podělil o své rozsáhlé znalosti celého tématu.

9



Kniha první

Na druhém bøehu Jordánu

Až Hospodin dopřeje odpočinutí vašim bratřím jako vám, až i oni

obsadí zemi, kterou jim dává Hospodin, váš Bůh, za Jordánem,

pak se vrátíte každý do svého vlastnictví, které jsem vám dal.

Pátá kniha Mojžíšova, 3, 20



PRVNÍ KAPITOLA

LISTOPAD 1946

VÍTEJTE NA KYPRU. (Shakespeare)

Letadlo poskakovalo po příjezdové dráze, až zastavilo před velkou tabulí

s nápisem: Welcome to Cyprus. Když Mark Parker vyhlédl z okna, uviděl pás

hor na severním pobřeží a v něm podivuhodně rozeklaný vrcholPentadaktylu. Asi za hodinu tudy pojede průsmykem do Kyrenie. Vstoupil do uličky,

narovnal si kravatu, shrnul rukávy košile a oblékl si sako. Welcome to Cyprus,

vrtalo mu přitom hlavou, vítejte na Kypru – to je přece z Othella. Ale

nemohl si vzpomenout, jak je to dál.

„Něco k proclení?“ zeptal se celník.

„Dvě libry čistého heroinu a pornografické album,“ odpověděl Mark a rozhlížel se, jestli tu někde není Kitty.

Tihle Američani, komedianti jeden jako druhý, pomyslel si celník. Kpultu přistoupila mladá dáma z recepce britské letištní správy.

„Vy jste pan Parker?“

„Doznávám se.“

„Volala paní Kitty Fremontová. Vzkazuje, že vás bohužel nemůže čekat na letišti; máte jet laskavě do hotelu Dome v Kyrenii. Objednala vám tam pokoj.“

„Děkuju, anděli. Kde seženu taxík do Kyrenie?“

„Obstarám vám vůz, pane, ale chvíli to potrvá.“

„Dostal bych tu někde kofeinovou transfuzi?“

„Jistě, pane. Denní bar je naproti, na konci haly.“

Mark se opřel o pult a srkal horkou černou kávu. Vítejte na Kypru – ani za nic si nemohl vzpomenout na celý citát.

„No ne!“ ozval se vedle něho hřmotný hlas. „Už v letadle jsem si říkal, že vás určitě znám. Jste přece Mark Parker? Vsadím se, že už se na mě nepamatujete!“

Přesně tak, pomyslel si Mark. Poznali jsme se: v Římě, Paříži, Londýně, Madridu; a sice při barovém pultu u: Charleyho, Romea, Alfonse, Jacquesa. Psal jsem právě zprávy o: válce, revoluci, nepokojích. Ten večer jsem byl: s blondýnkou, brunetou, zrzkou (anebo možná taky s tou, co měla dvě hlavy).

Chlapík stál teď přímo před Markem a překypoval nadšením.

„Poslouchejte, já jsem přece ten, co tenkrát objednal to martini, kdyžbarmanovi došly olivy. Tak co, už si vzpomínáte?“

Mark si vzdychl, napil se kávy a čekal na další výbuch.

„Já vím, že vám to kdekdo říká, ale já opravdu moc rád čtu vaše reportáže.

13


Copak děláte tady na Kypru?“ Zamrkal na Marka a dloubl ho do žeber. „To

bude určitě zas něco obzvlášť pikantního. Co kdybychom si někdy zašli na

drink? Bydlím v Nikósii, v hotelu Palace.“ Vtiskl Markovi do dlaně vizitku.

„Kromě toho tady mám nějaké ty styky,“ dodal a znovu zamrkal.

„Promiňte, pane Parkere, máte tu vůz.“

Mark postavil šálek na pult.

„Jsem rád, že jsme se zas jednou viděli,“ řekl a rychle vyšel ven. U východu hodil vizitku do koše.

Taxík se rozjel. Mark se opřel a na chvíli zavřel oči. Byl rád, že Kitty nepřijela na letiště. Tak dávno se neviděli, nahromadilo se tolik vzpomínek a budou si mít tolik co říct. Cítil, jak se v něm při pomyšlení na shledání s ní zvedá vlna vzrušení. Kitty – krásná, překrásná Kitty. Když taxík vyjíždělbránou z letištního areálu, byl už hluboko ponořen v myšlenkách.

... Katherine Fremontová. Byla takový typický americký produkt, něco jako mámin jablkový koláč, hot dogs a brooklynští Doggers, příslovečné „děvče ze sousedství“, ošklivé káčátko, podle nejobvyklejších představ. Dokonale odpovídala typu nezbednice v telecích letech, s odstávajícími cůpky, pihami a rovnátkem na zuby. Ovšem rovnátko jednoho dne zmizelo, na rtech se objevila růž, pod svetrem se rýsovaly zaobliny a z ošklivého káčátka se stala překrásná labuť. Mark se musel usmát, když si na tovzpomněl – jak byla tenkrát pěkná, svěží a čistá.

A Tom Fremont. I on byl typickým dítětem Ameriky. Pěkně urostlý, dobře vyhlížející chlapík s klukovským úsměvem, který uběhl sto metrů za necelých deset vteřin, v košíkové s jistotou střílel z deseti metrů a sezavázanýma očima smontoval ford model A. Tom Fremont byl odjakživa Markův nejlepší přítel, aspoň pokud si Mark dokázal vzpomenout. Museli jsme se přátelit už jako kojenci, napadlo Marka.

Tom a Kitty – jablkový koláč a zmrzlina, hot dogs a hořčice, typickýamerický chlapec, typické americké děvče a typický americký středozápad v Indianě. Ano, Tom a Kitty se k sobě hodili jako déšť a jaro.

Kitty byla vždycky tichá, zamyšlená dívka s nádechem smutku v očích. Snad si toho všiml jen Mark, protože pro všechny ostatní z celého okolí byla Kitty ztělesněním radosti, zdrojem síly. Každý si k ní mohl přijít pro povzbuzení. Stála vždycky oběma nohama na zemi, vždycky nalezla správné slovo a byla plna přátelské účasti. A přesto v ní vězel ten tajný smutek, Mark o něm věděl, i když to třeba ostatním ušlo.

Často se ptal sám sebe, proč mu připadá Kitty tak žádoucí. Snad jen proto, že pro něj byla tak nedosažitelná. Kitty byla od začátku Tomovo děvče a Markovi nezbývalo, než Tomovi závidět.

14


Na univerzitě dostali Tom a Mark společný pokoj. V prvním roce byl Tom celý nešťastný, že Kitty je tak daleko. Celé hodiny musel Markposlouchat jeho lamentace a utěšovat ho. A v létě odjela Kitty se svými rodiči do Wisconsinu. Byla ještě školačka a rodiče chtěli velkou vzdáleností trochu zchladit bouřlivou zamilovanost mladých lidí. Tom a Mark se vydali stopem do Oklahomy a pracovali tam na naftových polích.

Když pak znovu začaly přednášky, Tom už byl mnohem klidnější. Přestávky mezi Tomovými a Kittyinými dopisy se prodlužovaly, a čas mezi Tomovými dostaveníčky na univerzitě se zkracoval. Pomalu to vypadalo, že mezi lvem koleje a děvčetem tam doma je nadobro konec.

V posledním roce studia Tom na svou Kitty téměř zapomněl. Stal sekrasavcem univerzity; ta role se hodila k esu basketbalového týmu. Mark byl skromnější: vyhříval se na výsluní Tomovy slávy a jinak vynikl jako jeden z nejhorších studentů žurnalistiky v celých dějinách školy.

Ale pak přijela na univerzitu Kitty.

Zasáhlo je to jako blesk.

Mark mohl vidět Kitty tisíckrát a bylo to pořád tak vzrušující jako poprvé. U Toma to bylo tentokrát stejné. Měsíc před Tomovou promocí Tom a Kitty odjeli v doprovodu Marka a Ellen ve fordce modelu A se čtyřmi dolary a deseti centy přes hranice k smírčímu soudci. Své líbánky strávili na zadních sedadlech fordky, která se na zpáteční cestě bořila do bahna nasilnici a v lijáku propouštěla vodu jako síto. Pro typický americký mladý pár to byl slibný začátek.

Po Tomově promoci ještě celý rok neřekli nikomu o své svatbě. Kitty zůstala na univerzitě, aby dokončila studium. Chtěla se stát ošetřovatelkou. Kitty je pro ošetřování nemocných jako stvořená, myslel si často Mark.

Tom zbožňoval Kitty. Vždycky byl dost divoký a nikdy se nechtěl vázat. Teď se ale všechno změnilo a z Toma se stal věrný manžel. Začal pracovat jako řadový zaměstnanec velké reklamní firmy. Odstěhovali se do Chicaga. Kitty pracovala v dětské nemocnici. Kousek po kousku, typicky americkým způsobem, si razili cestu vpřed. Nejdříve si pronajali byt v činžovním domě, pak měli domeček, nové auto, měsíční splátky a velké naděje. Kitty čekala Sandru.

Mark se probral ze zamyšlení, když taxík zvolna projížděl předměstím Nikósie, hlavního města Kypru, které vyrůstalo z hnědé rovinaté půdy mezi řetězy hor na severu a na jihu.

„Mluvíte anglicky?“ zeptal se řidiče.

„Ano, pane.“

„Tam na letišti je nápis: Welcome to Cyprus. Jak je to vlastně dál?“

15


„Pokud vím,“ odpověděl řidič, „nic dál už není, má to být jen taková zdvořilost vůči turistům.“

Projížděli Nikósií. Rovinatá půda, žluté domy s červenými taškami na střechách, moře datlových palem, to vše připomínalo Markovi Damašek. Třída vedla podél staré benátské zdi, která tvořila uzavřený kruh kolemstarého města. Mark viděl oba minarety, čněly do nebe nad tureckou částístarého města. Patřily ke Svaté Sofii, skvostné katedrále z křižáckých dob, která byla později přestavěna na mešitu. Když jeli podél zdi, míjeli obrovská opevnění ve tvaru šípových hrotů. Mark si ještě ze svého posledního pobytu na Kypru pamatoval, že ze zdi vyčnívá jedenáct hrotů, lichý počet. Právě se chtěl zeptat řidiče, proč jich je právě jedenáct, ale pak si to rozmyslel.

Brzy opustili Nikósii a zamířili rovinou na sever. Projížděli jednou vesnicí za druhou; ve všech byly šedé hliněné chatrče k nerozeznání podobné. V každé vesnici stál hydrant s nápisem: Postaveno díky velkodušnosti Jeho Veličenstva anglického krále. Na bezbarvých polích sedláci sklízeli brambory s pomocí nádherných kyperských mezků.

Řidič zrychlil tempo a Mark se znovu ponořil do vzpomínek... Mark a Ellen se vzali krátce po svatbě Toma a Kitty. Ale byl to od začátku omyl. Dva sympatičtí lidé, kteří nebyli stvořeni jeden pro druhého. Tichá, jemná moudrost Kitty Fremontové držela Marka a Ellen pohromadě. Oba si mohli u Kitty postěžovat, a tak její zásluhou manželství trvalo, i když jeho čas už dávno vypršel. Pak se zhroutilo a rozvedli se. Mark byl rád, že neměli děti.

Po rozvodu odjel na americký východ; střídal jedno zaměstnání za druhým, až se mu podařilo stát se z nejhoršího studenta žurnalistiky nejhorším novinářem světa. Stal se z něho jeden z těch nepokojných tuláků, jakých je mezi novináři plno. Přitom nebyl ani hloupý, ani bez talentu, zcela mu však chyběla schopnost nalézt si ve světě místo, kam patří. Mark byl v podstatě tvůrčí člověk, ale zpravodajská rutina dokonale utlumila jeho schopnosti. Přesto netoužil zkoušet to jako spisovatel na volné noze. Bylo mu jasné, že při své povaze by asi neuspěl. A tak zůstal někde mezi oběma možnostmi, ani ryba ani rak.

Každý týden přicházel od Toma dopis, ve kterém nadšeně líčil svou cestu k úspěchu. Kromě toho byly dopisy plné lásky ke Kitty a dcerušce Sandře. I Kitty mu psala. Její dopisy uváděly na pravou míru Tomovo temperamentní líčení. Také o Ellen mu pravidelně posílala zprávy, dokud se jeho bývalá žena znovu neprovdala.

V roce 1938 se Marku Parkerovi otevřel svět. U American News Syndicate – americké zpravodajské kanceláře v Berlíně – bylo volné místo a Marknajednou postoupil z „potulného novináře“ na „zahraničního korespondenta“.

16


Ukázalo se, že to místo je pro něho jako stvořené. Zde mohl alespoň zčásti uskutečnit svou touhu po tvůrčí činnosti. Vytvořil si sloh, který se měl stát pro něho typickým – nezaměnitelný styl Marka Parkera. Mark rozhodně nebyl žádný génius; měl však onen nezbytný instinkt, který zobyčejného korespondenta dělá opravdu dobrého zahraničního zpravodaje:schopnost vyčenichat důležitou událost, která se právě rodí.

Svět se začal podobat velkému hřišti. Mark projezdil křížem krážem Evropu, Asii a Afriku. Měl přesnou funkci, práce ho těšila, byl vítanýmhostem, kterému ochotně poskytli úvěr v baru u Charleyho, Romea, Alfonse nebo Jacquesa, a seznam blondýnek, brunetek i rusovlásek, které mohly kandidovat do klubu jeho „děvčat měsíce“, byl nevyčerpatelný.

Když vypukla válka, Mark se proháněl po celé Evropě. Bylo dobré občas si na několik dní odpočinout v Londýně, kde na něj pokaždé čekal balík pošty od Toma a Kitty.

Na jaře 1942 se Tom Fremont dobrovolně přihlásil k námořnictvu. Padl u Quadalcanalu. Dva měsíce po Tomovi zemřela Tomova a Kittyina dcerka Sandra na dětskou obrnu.

Mark si vzal zvláštní dovolenou a jel domů, ale když tam dorazil, Kitty Fremontová už nikde nebyla. Bezúspěšně ji hledal a pak se musel znovuvrátit do Evropy. Jako by beze stopy zmizela z povrchu zemského. Marka se to podivně dotklo: měl pocit, že smutek, který odjakživa spatřoval v jejích očích, byl proroctvím, jež se nyní naplnilo.

Jakmile skončila válka, vrátil se a znovu po ní pátral, ale nikde nenalezl stopu.

V listopadu 1945 ho agentura povolala zpět do Evropy jako zpravodaje norimberského procesu. Mark se stal mezitím uznávaným odborníkem s titulem „vynikajícího zahraničního zpravodaje“. Zůstal v Norimberku, dokud nepověsili nacistické špičky, a napsal o procesu řadu neobyčejných reportáží. To bylo teprve před několika málo měsíci.

ANS povolila Markovi dovolenou, kterou nutně potřeboval, než hopošlou do Palestiny, kde se zřejmě schylovalo k lokální válce. Aby strávil svou dovolenou jako obvykle, pozval Mark Parker dívku, se kterou se znal již z dřívějška a která pracovala v OSN. Byla to vášnivá Francouzka, kterou přeložili do sekretariátu OSN v Athénách.

A pak přišlo všechno jako blesk z čistého nebe. Seděl v Athénách vAmerickém baru a krátil si čas s několika kolegy novináři, když se v rozhovoru někdo zmínil o vynikající americké ošetřovatelce, která se v Soluni stará o řecké sirotky. Jeden z korespondentů se odtud právě vrátil a napsalreportáž o dětském domově.

17


Ošetřovatelka se jmenovala Kitty Fremontová.

Mark okamžitě zahájil pátrání a zjistil, že Kitty tráví dovolenou na Kypru.

Taxík opustil rovinatý terén a vydal se vzhůru po úzké silnici plné serentin, vedoucí průsmykem v pohoří Pentadaktylos. Začalo se stmívat. Když se vyšplhali nahoru, Mark požádal řidiče, aby zastavil na okraji silnice.

Vystoupil a díval se dolů na Kyrenii, malé město přitulené k úpatí hory, krásné jako šperk na mořském pobřeží. Vlevo nad ním se tyčily rozvaliny Svatého Hilarionu, starého zámku, ve kterém strašila vzpomínka na Richarda Lví srdce a krásnou Berengarii. Mark si umínil, že sem na to místo zajede s Kitty.

Když dorazili do Kyrenie, byla už skoro tma. Městečko se skládalo ze samých vápnem obílených domů se střechami z červených tašek; na kopci se vypínal zámek, v popředí bylo moře. Kyrenia vypadala malebně, starobyle a romanticky, že víc to už ani nešlo. Projeli kolem miniaturního přístavu, kde pod ochranou širokého mola, napravo i nalevo vybíhajícího do moře, kotvily rybářské čluny a malé jachty. Na jednom rameni mola byla přístavní hráz, na druhém staré opevnění, Castellum Virginae.

Kyrenia byla dlouhou dobu útočištěm malířů a anglických důstojníků na penzi. Patřila ve skutečnosti mezi nejmírumilovnější místa na světě.

Nedaleko přístavu se rýsovala obrovská stavba hotelu Dome. Vypadalneúměrně veliký a v tom ospalém městečku jaksi nepatřičně; avšak Dome se stal jakousi křižovatkou britského impéria. Všude na světě, kde vlála britská státní vlajka, byl znám jako dostaveníčko Angličanů. Bylo to bludiště společenských místností, teras a verand s výhledem na moře. Dlouhé, asi stometrové molo spojovalo hotel s malým ostrovem, na který chodili hosté plavat a slunit se.

Taxík zastavil. Z hotelu vyšel sluha a ujal se zavazadel. Mark zaplatil a ohlédl se. Byl listopad, ale vzduch byl ještě teplý a počasí jasné. Skvělé místo pro shledání s Kitty!

Recepční odevzdal Markovi vzkaz.

Milý Marku!

Musím se zdržet ve Famagustě a vrátím se až kolem deváté. Dokážeš mi to v životě odpustit? Už se nemůžu dočkat. Srdečně

Kitty

„Rád bych nějaké květiny, láhev whisky a kbelík s ledem,“ řekl Mark.

„Paní Fremontová se o všechno postarala,“ odpověděl recepční a dalsluhovi klíče. „Máte dva spojené pokoje s výhledem na moře.“

18


Mark si všiml, že se vrátný šklebí. Byl to stejně ohavný úšklebek, jaký viděl ve stovkách hotelů, v nichž byl se stovkami různých žen. Nejdřív to chtěl uvést na pravou míru, pak si ale řekl, ať si vrátný myslí, co chce.

Dlouho se díval na tmavnoucí moře, pak vybalil svoje věci, namíchal si whisky se sodou a popíjel ji, ponořen ve vaně s horkou vodou.

Sedm hodin – ještě dvě hodiny musí čekat.

Otevřel dveře do Kittyina pokoje. Měl příjemnou vůni. Plavky a vyprané punčochy visely nad vanou. Boty stály srovnané vedle postele, na toaletním stolku viděl pár jejích drobností. Mark se musel usmát. Dokonce i když tu nebyla, byl pokoj plný atmosféry člověka, který se tak lišil od ostatních, jež znal.

Vrátil se do svého pokoje a natáhl se na postel.

Co s ní asi udělala léta? Jak se vyrovnala s tragickým neštěstím? Kitty, pomyslel si, milá, překrásná Kitty, buď, jaká jsi byla. Teď je listopad 1946, říkal si Mark; kdy ji viděl naposled? V roce 1938, krátce předtím, než jel z pověření ANS do Berlína. Tedy před osmi lety. Kitty teď musí býtosmadvacet.

Marka přemohlo vzrušení a napětí. Zmocnila se ho únava a začal klímat.

Z hlubokého spánku ho probudilo zvonění ledových kostek ve sklenici – zvuk Marku Parkerovi tak milý. Protřel si oči a po paměti hledal cigaretu.

„Spal jste jako mrtvola,“ ozval se hlas se silným anglickým přízvukem. „Klepal jsem pět minut. Nakonec mě hotelový sluha pustil dovnitř. Nemáte, doufám, nic proti tomu, že jsem si nalil whisky.“

Hlas patřil majoru Freddiemu Caldwellovi z britské armády. Mark zívl, protáhl se, aby přišel k sobě, a podíval se na hodinky. Bylo osm patnáct.

„Co k čertu děláte tady na Kypru?“ zeptal se.

„Totéž jsem se chtěl zeptat vás.“

Mark si zapálil cigaretu a podíval se na Caldwella. Neměl ho zrovna v lásce, ale ani k němu necítil nenávist. Nejspíš by se dalo říct, že mu je major protivný. Zatím se viděli dvakrát. Caldwell byl pobočník plukovníka, teď už brigádního generála Bruce Sutherlanda, velmi schopného britského frontového velitele. Poprvé se potkali za války v Holandsku. Mark tehdy poukázal v jedné ze svých reportáží na taktickou chybu Angličanů, nakterou doplatil celý pluk. Podruhé se viděli v Norimberku během procesu s válečnými zločinci, o kterém Mark psal pro ANS.

Právě jednotky Bruce Sutherlanda vstoupily ke konci války jako první do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Sutherland i Caldwell přijeli doNorimberku, aby zde vypovídali jako svědkové.

19


Mark odešel do koupelny, omyl si obličej ledovou vodou a ohlížel se po ručníku.

„Co pro vás můžu udělat, Freddie?“

„Dnes odpoledne jsme dostali telefonickou zprávu od CID, že jstepřiletěl. Nemáme žádné oficiální potvrzení o vašem pověření.“

„Můj ty bože, vy jste ale nedůvěřivá sebranka! Lituju, Freddie, ale budu vás muset zklamat. Jsem na cestě do Palestiny a tady trávím jen svou dovolenou.“

„Moje návštěva u vás nemá služební ráz, Parkere,“ odpověděl Caldwell. „Jenže, víte, jsme tak trochu citliví vzhledem k našim stykům v minulosti.“

„Máte dobrou paměť,“ řekl Mark a začal se převlékat. Caldwell namíchal Markovi whisky. Mark se zamyšleně díval na anglického důstojníka audiveně se ptal sám sebe, proč mu ten chlap vlastně tolik leze na nervy. Snad to byla arogance, kterou se vyznačoval jako typický exemplář věčnýchkolonizátorů. Caldwell byl děsně nudný chlapík a přitom zabedněný a úzkoprsý. Zahrát si tenis celý v bílém od hlavy k patě, sklenici ginu s tonikem, a čert vem všechny domorodce.

Právě svědomí Freddieho Caldwella, anebo spíš jeho naprostý nedostatek, Marka zneklidňovalo. Co je správné a co ne, to pro Caldwella vyplývalo ze služebního předpisu či rozkazu. „Máte tu, hoši, snad nějaký špinavýzáležitosti, který by měly zůstat utajený?“

„Prosím vás, nebuďte komický, Parkere. Ten ostrov tady nám patří a rádi bychom věděli, co tu pohledáváte.“

„Víte, tohle se mi u vás Angličanů líbí. Holanďan by řekl rovnou:táhněte k čertu. Ale vy hoši vždycky zdvořile: byl byste, prosím, tak laskav a táhl k čertu. Už jsem řekl, že zde trávím dovolenou. Oslavuju shledání se starou známou.“

„A kdo to je?“

„Dívka jménem Kitty Fremontová.“

„Ta ošetřovatelka? Fantastická ženská, opravdu ohromná. Před několika dny jsem se s ní seznámil u guvernéra.“ Freddie Caldwell se podíval napootevřené dveře vedoucí do Kittyina pokoje a s němou otázkou pozvedl obočí.

„Dejte svou špinavou fantazii do čistírny,“ řekl Mark. „Znám jipětadvacet let.“

„Tedy, jak vy Američani říkáte, všechno v nejlepším pořádku?“

„Přesně tak. Čímž vaše návštěva nyní nabývá společenskýho charakteru – a proto laskavě zmizte.“

Caldwell se usmál, postavil sklenici a sevřel vycházkovou hůlku pod paží.

„Freddie Caldwelle,“ řekl Mark, „rád bych vás jednou viděl, až vám tenhle úsměv zmizí z tváře.“

20


„O čem to k čertu mluvíte?“

„Máme rok 1946, majore. Spousta lidí si v poslední válce přečetla některý hesla a uvěřila jim. Vaše hodinky se opožďujou. Projedete to všude – nejdřív v Indii, potom v Africe a nakonec na Blízkým východě. Budu tam, abych se podíval, jak přijdete v Palestině o svůj mandát. A dokonce i ze Suezu a zJordánska vás vyženou. Nad impériem zapadá slunce, Freddie – co si jenom počne vaše žena, až nebude mít čtyřicet černých boys, kterým by mohla poroučet s bičem v ruce?“

„Četl jsem vaše reportáže o norimberském procesu, Parkere. Máte ten hrozný americký sklon všechno dramatizovat. A kromě toho, starouši, nejsem ženatý.“

„Tomu se říká mít uznání.“

„Vy jste tady na dovolené, Parkere, nezapomeňte na to. Vyřídím generálu Sutherlandovi vaše pozdravy. Nazdárek!“

Mark se usmál a pokrčil rameny. A pak si konečně vzpomněl. „Vítejte na Kypru!“ Celý Shakespearův citát zněl: „Vítejte na Kypru – kozy a opice!“ DRUHÁ KAPITOLA: Zatímco Mark Parker čekal, až se po dlouhé době konečně znovu setká s Kitty Fremontovou, na jiné části Kypruočekávali dva muži shledání zcela jiného rázu. Čekali v lese, vzdálenémpětašedesát kilometrů od Kyrenie, na sever od Famagusty.

Nebe bylo zamračené, nesvítila jediná hvězda. Oba stáli mlčky a dívali se dolů do tmy směrem k pobřeží zátoky.

Čekali v neobydleném, zpustlém bílém domě, na vršku uprostředeukalyptového, piniového a akátového lesa. Nebylo nic vidět ani slyšet, jen tu a tam náraz větru a tichý zvuk nepravidelného dechu obou mužů.

Jeden z nich byl kyperský Řek, hajný. Byl nervózní.

Druhý stál jako socha bez hnutí a upíral pohled na vodu. Jmenoval se David ben Ami, což znamenalo: David, syn mého lidu.

Mračna se začala trhat. Na tichou hladinu zátoky, na les, na bílý dům a na tvář Davida ben Amiho, stojícího u okna, dopadalo slabé světlo. David byl malý, měl štíhlou, křehkou postavu a bylo mu něco přes dvacet. Dokonce i v tom slabém světle prozrazovala úzká, citlivá tvář s hluboce položenýma očima intelektuála.

Mraky se rozplynuly a světlo zalilo trosky mramorových sloupů a soch pokrývající půdu kolem bílého domu.

21


Trosky. Všechno, co zbylo ze Salaminy, města kdysi mocného za časů Kristových. Jaké dějiny ležely pod touhle půdou a spoustou mramoru?Salamis, založená v šerém dávnověku vojevůdcem Teukerem, když se vracel z trójské války. Salamis, kterou zničilo zemětřesení a která se pozvedla znovu, aby pak podlehla náporu Arabů pod praporem islámu a již nikdy nepovstala. Světlo se odráželo od trosek tisíců sloupů, pokrývajících široko daleko území, na němž se kdysi zdvíhalo řecké fórum.

Mraky se znovu shlukly a nastala tma.

„Už by tu měl dávno být,“ zašeptal kyperský Řek neklidně.

„Teď,“ řekl David ben Ami, „poslouchej.“

Z vody se v dálce ozvalo slabé hučení motoru. David ben Ami zvedl k očím dalekohled v naději, že se mraky roztrhnou.

Hukot sílil.

Na vodě se zablesklo světlo reflektoru, mířilo k bílému domu na kopci. Krátký světelný signál – jednou, dvakrát, třikrát.

David ben Ami a hajný se rozběhli ze svahu dolů, přes křoviny a kamení, až se dostali na břeh. Ben Ami opětoval signál baterkou.

Hukot motoru ustal.

Nejasný stín muže se přehoupl přes palubu a začal plavat ke břehu. David ben Ami odjistil samopal a pátravě zkoumal pobřeží po obou stranách, aby zjistil, jestli se neblíží britská hlídka. Plavec se nyní vynořil z hluboké vody a brodil se k pobřeží.

„Davide!“ ozval se hlas z vody.

„Ari!“ odpověděl Ben Ami. „Tudy, rychle!“

Všichni tři běželi po pláži kolem bílého domu, až se dostali na polní cestu. Tam čekal taxík ukrytý v křoví. Ben Ami poděkoval Řekovi za jeho pomoc a taxík se rozjel směrem k Famagustě.

„Promáčely se mi cigarety,“ řekl Ari.

David mu podal balíček. Plamének zapalovače na chvilku ozářil tvář muže, který se jmenoval Ari. Byl velký a silný, mezi ním a křehkým Ben Amim byl nápadný rozdíl. Jeho obličej měl hezké rysy, ale výraz očí byl chladný a tvrdý. Jmenoval se Ari ben Kanaan a byl to nejschopnější mužilegální organizace Mossad alija bet.

22


TŘETÍ KAPITOLA: Mark Parker uslyšel zaklepání. Otevřel dveře.

Před ním stála Katherine Fremontová. Byla skoro ještě hezčí, než jak si jipamatoval. Dlouho mlčeli a dívali se na sebe. Prohlížel si její tvář, oči. Teď z ní

byla žena, jemná a s hlubokým citem pro jiné, zrozeným z těžkého utrpení.

„Měl bych ti zakroutit krk, žes vůbec neodpovídala na mé dopisy,“ řekl Mark.

„Marku,“ zašeptala.

Padli si do náruče a drželi se v objetí. Hodinu pak téměř nemluvili, jen se na sebe dívali, usmívali se a chvílemi se drželi za ruce.

Až při jídle se trochu rozhovořili. Nejvíc se mluvilo o Markovýchdobrodružstvích zahraničního dopisovatele. Mark si povšiml, že se Kitty v hovoru pečlivě vyhýbá všemu, co se týkalo jí.

Pak se podával sýr, Mark si nalil zbytek piva a znovu nastalo stísněné mlčení. Markovy tázavé pohledy Kitty zjevně zneklidnily.

„Pojď,“ řekl, „sejdeme kousek k přístavu.“

„Dojdu si jen pro šál,“ řekla Kitty.

Mlčky kráčeli vedle sebe podél nábřeží, lemovaného bílými domy, a po molu k majáku, který stál u malého přístaviště. Bylo zamračeno a ze tmy vystupovaly jen obrysy malých zakotvených člunů. Sledovali světlo majáku na moři i rybářskou bárku, která se, řízena jeho světlem, blížila k ochranné hrázi. Kittyiny světlé vlasy čechral lehký větřík. Stáhla si šál pevněji kolem ramen. Mark se posadil na podezdívku a kouřil. Bylo mrtvé ticho.

„Způsobil jsem ti jenom trápení,“ řekl. „Hned zítra odjedu.“

„Ne, nechci, abys odjel.“ Dívala se do dálky na moře. „Nevím vlastně, jak mi bylo, když jsem dostala tvůj telegram. Probudilo to ve mně všechno, na co jsem se tak úporně snažila zapomenout. Ale věděla jsem, že ten okamžik jednou přijde, svým způsobem jsem se ho bála, a zároveň mám radost, že nadešel.“

„Tom padl před čtyřmi lety, cožpak to nikdy nepřekonáš?“

„Já vím,“ řekla tiše, „ženy ve válce ztrácejí muže, tak to prostě chodí.Plakala jsem pro Toma. Měli jsme se nesmírně rádi, ale věděla jsem, že budu žít dál. Ani nevím, jak zemřel.“

„O tom se dá těžko říct víc,“ odpověděl Mark. „Tom byl u námořnictva a vylodil se s deseti tisíci jinými, aby někde obsadili pruh země na pobřeží. Dostal to a umřel. Žádný hrdinství, žádný řády, ani tolik času, aby řekl:Pozdravuj Kitty a pověz jí, že ji mám rád. Prostě ho zasáhla kulka a byl konec. To je všechno.“

Zbledla. Mark si zapálil cigaretu a podal ji Kitty.

„Ale proč musela umřít Sandra?“ zeptala se. „Proč muselo zemřít i mé dítě?“

23


„Nejsem pánbůh. Na to ti neumím odpovědět.“

Posadila se vedle Marka na podezdívku a opřela mu hlavu o rameno. Dýchala ztěžka.

„Myslím, že před tím už nemůžu utíkat,“ řekla.

„Proč mi o tom nechceš vyprávět?“

„Nemůžu.“

„Myslím, že by bylo konečně načase.“

Kitty se o to několikrát pokusila, ale pokaždé se jen tiše zakoktala. Léta hrůzy příliš hluboko pronikla do jejího nitra. Odhodila cigaretu do vody a podívala se na Marka. Měl pravdu; byl jediným člověkem na světě, kterému se mohla svěřit.

„Bylo to velmi zlé,“ začala, „když jsem dostala telegram se zprávou o Tomovi. Měla jsem ho tolik ráda. Ale pak – ani ne za dva měsíce –zemřela Sandra na dětskou obrnu. Už si ani všechno přesně nepamatuju. Rodiče mě odvezli do jakéhosi domova ve Vermontu.“

„Do ústavu?“

„Ne – tak se to jmenuje, jen když je to pro chudé lidi – já byla vsanatoriu pro nervově nemocné. Nevím, kolik měsíců jsem tam byla. Později jsem si už nedokázala na všechno vzpomenout. Ve dne v noci mě obklopovala hustá mlha. Říká se tomu melancholie.“

Kittyin hlas se najednou uklidnil a zpevněl. Dveře se otevřely a utrpení nacházelo cestu ven.

„Jednoho dne se zvedl závoj, který mi ležel na duši, a znovu jsem věděla, že Tom a Sandra jsou mrtví. Bolelo to a bolest zůstala. Každou minutukaždého dne mi je všechno připomínalo. Pokaždé, kdykoli jsem slyšela zpěv nebo smích – pokaždé jsem viděla dítě. Každý můj dech mě bolel. Modlila jsem se, modlila, Marku, aby na mne zase padla mlha. Ano, modlila jsem se, abych přišla o rozum a abych už nemusela vzpomínat.“

Vstala. Stála zde vysoká a vzpřímená a po tvářích jí tekly slzy.

„Uprchla jsem a odjela do New Yorku. Zkoušela jsem se ztratit v davu. Bydlela jsem v malém pokojíku – byl tam stolek, židle, stůl a pohupující se žárovka.“ Krátce a ironicky se zasmála. „Nechyběla ani neonová reklama před oknem; ta se pořád rozsvěcovala a zhasínala. Všechno, jak má být, že ano? Celé hodiny jsem bez cíle chodila ulicemi, až se tváře kolem mě nejasněrozmazaly, anebo jsem si prostě sedla a dívala jsem se z okna. Den co den. Tom, Sandra, Tom, Sandra – myšlenky na ně mě ani na okamžik neopouštěly.“

Kitty cítila, že Mark stojí za ní. Uchopil ji za ramena. Rybářský člun na moři se blížil k přístavu. Přitiskla svou tvář na Markovu ruku.

„Jednou večer jsem toho vypila přespříliš. Znáš mě – moc toho nesnesu.

24


Uviděla jsem chlapce v zelené uniformě, jakou nosil Tom. Byl sám, byl

velký, dobře urostlý – jako Tom. Pili jsme pak dál spolu. Probudila jsem se

v levném, špinavém hotelovém pokoji – někde, nemám zdání kde. Ještě

pořád jsem byla napůl opilá. Dopotácela jsem se k zrcadlu a podívala se na

sebe. Byla jsem nahá. Ten chlapec byl taky nahý – ležel napříč přes postel.“

„Proboha, Kitty, nech toho...“

„Ne, Marku – to je v pořádku, nech mě to dopovědět. Stála jsem tam a dívala se do zrcadla – už nevím, jak dlouho. Klesla jsem až na dno, nanejnižší stupeň mého života. Dál už to nešlo. Tohle zde – to byl konec.Chlaec o sobě nevěděl – je to divné, ale už ani nevím, jak se jmenoval. Viděla jsem, že v koupelně leží jeho čepelky, dívala jsem se na plynové kohoutky, a snad minutu, anebo taky hodinu – už nevím – jsem stála u okna a dívala se na chodník, deset pater pode mnou. Dospěla jsem na konec svého života, ale neměla jsem sílu, abych to skoncovala. A pak se stalo něco podivného, Marku. Najednou jsem věděla, že budu žít dál, bez Toma i bez Sandry, a bylo po bolesti.“

„Kitty, drahá Kitty, tolik jsem tě hledal, byl bych ti tak rád pomohl.“

„Já vím. Ale myslím, že jsem si s tím musela poradit sama. Začala jsem znovu pracovat jako ošetřovatelka, přímo jsem se vrhla do práce. Když v Evropě skončila válka, hned jsem se ujala vedení řeckého sirotčince.Pracovní den tam má čtyřiadvacet hodin. A právě to jsem potřebovala, práci, spoustu práce. Marku – začala jsem ti psát stovky dopisů. Ale nějak jsem se toho okamžiku příliš bála. A teď jsem ráda, že to mám za sebou.“

„Jsem rád, že jsem tě našel,“ řekl tiše.

Otočila se a zadívala se na něj.

„Tak tohle je příběh Kitty Fremontové...“

Mark ji vzal za ruku a vydali se po hrázi k molu. Z hotelu Dome byloslyšet hudbu. ČTVRTÁ KAPITOLA: Brigádní generál Bruce Sutherland,vojenský velitel Kypru, seděl u velkého psacího stolu ve svém domě na Hippokratově třídě ve Famagustě, asi šedesát pět kilometrů od Kyrenie. Nebýt několika drobných zrádných znaků – poněkud většího objemu v pase apramene bílých vlasů na spáncích – nikdo by mu nehádal pětapadesát let. Přímé držení těla prozrazovalo na první pohled vojáka.

Ozvalo se zaklepání a vstoupil jeho pobočník, major Fred Caldwell.

25


„Brý večer, Caldwelle. Zpátky z Kyrenie? Posaďte se.“

Sutherland odsunul akta stranou, protáhl se a položil brýle na psací stůl. Vybral si ze stojánku dýmku a pomalu ji nacpával. Caldwell si vzal s díky doutník a oba muži se začali halit do hustých oblaků dýmu. Velitel brigády zazvonil a ve dveřích se objevil řecký sluha.

„Dvakrát gin s tonikem, prosím.“

Sutherland vstal a došel až pod přímé světlo. Měl na sobě temněčervenou sametovou vestu. Posadil se do kožené klubovky, která stála předpolicemi s knihami, sahajícími až do stropu.

„Našel jste Marka Parkera?“

„Ano, pane.“

„A jaký máte dojem?“

Caldwell pokrčil rameny.

„Navenek mu samozřejmě nelze nic vytknout. Má namířeno do Palestiny a sem přijel navštívit tu americkou ošetřovatelku Katherine Fremontovou.“

„Fremontovou? Ach ano, to je ta půvabná žena, s níž jsme se seznámili u guvernéra.“

„Vždyť vám říkám, pane – všechno vypadá docela nevinně. Ale Parker je jednou reportér a já pořád nemůžu zapomenout na ty mrzutosti, co jsme kvůli němu měli v Holandsku.“

„Ale no tak,“ řekl Sutherland. „Všichni jsme ve válce dělali chyby. Jenže Parker nás při tom náhodou přistihl. Naštěstí jsme válku vyhráli a myslím, že se dnes sotva najde deset lidí, kteří by se na tu záležitost ještě pamatovali.“

Nápoje už stály na stole.

„Na vaše zdraví!“ Sutherland postavil sklenici a pohladil si bílé mroží kníry. Fred Caldwell však stále ještě nebyl spokojený.

„Pane,“ začal znovu, „co když Parker bude zvědavý a začne se tudůkladněji rozhlížet – nemyslíte, že by bylo lepší, kdyby mu CID pověsila na paty pár lidí?“

„Poslouchejte, můj milý, dejte tomu chlapíkovi pokoj. Stačí, když řeknete člověku od novin ‚ne‘, a máte takřka jistotu, že jste píchl do vosího hnízda. Zprávy o utečencích dnes již netáhnou a nemyslím, že se zde bude zajímat o anglické tábory. Přesto nebudeme riskovat a nic mu nezakážeme, abychom nevzbudili jeho zvědavost. Chcete-li slyšet můj názor – tedy já simyslím, že jste za ním neměl chodit.“

„Ale prosím vás, generále – přece po té nepříjemné aféře v Holandsku...“

„Dejte sem stolek na šachy, Freddie!“

V tónu, jakým Sutherland vyslovil „Freddie“, bylo něco, co definitivně uzavíralo diskusi.

26


Když stavěli figurky, Caldwell si pro sebe cosi bručel. Začali hrát, Sutherlandovi však bylo jasné, že jeho pobočník je duchem jinde. Položil dýmku a pohodlněji se usadil v klubovce.

„Caldwelle, pokusil jsem se vám vysvětlit, že zde nezřizujeme koncentrační tábory. Uprchlíky zadržujeme v táborech u Caraolu jen do té doby, dokud si ti naši mudrlanti ve vládě neujasní, co dál s palestinským mandátem.“

„Ale tihle Židé jsou opravdu nezkrotní,“ namítl Caldwell a na čele se mu udělaly vrásky. „Byl bych skutečně pro trochu disciplíny podle staréhodobrého receptu.“

„Ne, Freddie, v tomto případě ne. Ti lidé nejsou zločinci a sympatie celého světa jsou na jejich straně. Vaším i mým úkolem je postarat se o to, aby nedošlo k nepokojům, k výstřelkům a vůbec k ničemu, co by se daloproagačně využít proti nám. Chápete?“

Caldwellovi to nebylo jasné. Naopak, byl toho názoru, že velitel by měl vůči uprchlíkům postupovat mnohem rázněji. Ale spor s generálem nemůževyhrát nikdo, kdo není náhodou ještě větší zvíře než on. Kromě toho byla celá záležitost hrozně zamotaná – a tak se Caldwell spokojil tím, že posunul pěšce.

„Jste na tahu, pane,“ řekl.

Caldwell vzhlédl od šachovnice. Sutherland vypadal naprosto duchem nepřítomný, jako by ho vůbec nevnímal. Poslední dobou se to stávalo stále častěji.

„Jste na tahu, pane,“ zopakoval.

Sutherland měl ustaraný výraz. Chudák, pomyslel si Caldwell. Generál

byl téměř třicet let ženatý s Neddií Sutherlandovou, teď ho náhle opustila

a uprchla do Paříže s mužem o deset let mladším, než byla sama. Byl to

skandál, který se v armádních kruzích přetřásal po celé měsíce, a Sutherland

to zřejmě ještě stále těžce nesl. Hrozná rána pro generála, který byl vždycky

tak korektní.

Sutherlandova bledá tvář byla plná vrásek a na nose se mu objevily malé červené žilky. V tom okamžiku opravdu vypadal na těch pětapadesát, ne-li na víc.

Ale Bruce Sutherland nemyslel na Neddii, jak Caldwell předpokládal. Myšlenkami byl v uprchlických táborech u Caraolu.

„Jste na tahu, pane.“

„Ať tedy zahynou tví nepřátelé, Izraeli...,“ mumlal si pro sebe Sutherland.

„Co jste to říkal, pane?“

27


PÁTÁ KAPITOLA: Mark vedl Kitty zpět ke stolu, oba sotvapopadali dech.

„Víš, kdy jsem naposled tančila sambu?“ zeptala se.

„Na to, že jsi tak stará, ti to nejde zrovna špatně.“

Mark se rozhlédl po místnosti. U všech stolů seděli britští důstojníci v khaki uniformách své armády nebo v bílých stejnokrojích námořnictva, a všichni mluvili s výrazným anglickým přízvukem. Mark miloval takové lokály. Číšník přinesl čerstvé nápoje a oba si ťukli.

„Na tvé zdraví, Kitty, kdekoliv budeš,“ řekl Mark. „Skutečně, milostivá, jaký máte nyní nejbližší cíl?“

Kitty pokrčila rameny.

„Ani vlastně nevím, Marku. V Soluni jsem skončila a začínám být neklidná. Mám tucet nabídek na práci v OSN ve všech končinách Evropy.“

„Ano, byla to báječná válka,“ řekl Mark. „Všude zůstaly hromady sirotků.“

„Popravdě řečeno,“ začala Kitty, „právě včera jsem dostala opravdudobrou nabídku, abych pracovala na Kypru.“

„Na Kypru?“

„Tady v okolí Famagusty jsou nějaké uprchlické tábory. Přišla s tím ke mně jakási Američanka. Zdá se, že tábory jsou přeplněné a při cestě do Larnaky se zřizují nové. Nabídli mi, abych to tam řídila.“

Mark stáhl obočí.

„To je právě jeden z důvodů, proč jsem tě nemohla čekat na letišti. Byla jsem dnes ve Famagustě, abych si s ní promluvila.“

„A cos jí řekla?“

„Odmítla jsem. Jsou to Židé. Myslím sice, že židovské děti sotva budou jiné než ostatní, ale přece jen bych s tím raději neměla nic společného. Zdá se, že kolem těch táborů je spousta politiky a nepodléhají dozoru OSN.“

Mark zamyšleně mlčel. Kitty se na něho šelmovsky usmála aukazováčkem mu mávala před nosem.

„Netvař se tak vážně. Chceš znát ten druhý důvod, proč jsem na tebe nemohla čekat?“

„Tváříš se, jako bys už měla mírnou špičku.“

„Myslím, že ji pomalu budu mít. Tak poslechněte, mister Parker, byla jsem ve Famagustě, abych doprovodila na loď svého přítele. Vždyť mě znáš – jeden muž odjíždí, zatímco druhý přistává na letišti.“

„Pokud si je nespleteš! A co to bylo za hocha, se kterým jsi přijela na Kypr?“

28


„To bys rád věděl, viď?“

„Hm.“

„Plukovník Howard Hillings z britské armády.“

„Bylo mezi vámi něco?“

„Ale čerta starého! Byl korektní, až to bylo nemilé.“

„A odkud ho znáš?“

„Byl v Soluni šéfem britské vojenské mise. Když jsem se ujala vedení toho domova, měli jsme málo postelí, léků, jídla, pokrývek, prostě všeho. Zkrátka a dobře, obrátila jsem se na něj. Svedl pro mne obrovskou papírovou válku a stali jsme se přáteli na věčné časy. Je to opravdu skvělý chlapík.“

„Povídej dál! Začíná to být moc zajímavé.“

„Před několika týdny se dověděl, že bude přeložen do Palestiny a že si má předtím vybrat dovolenou. Tak mě požádal, abych ji tady strávila s ním.Představ si, jak jsem byla zahrabaná do práce, když jsem si ani nevšimla, že jsem už osmnáct měsíců neměla jediný volný den. Nakonec ale jeho dovolenou zkrátili a dnes se musel hlásit ve Famagustě, aby odtamtud odplul do Palestiny.“

„Máš nějaké plány do budoucna coby paní Hillingsová?“

Kitty zavrtěla hlavou.

„Mám ho opravdu ráda. Vzal mě takovou dálku na Kypr, jen aby našel vhodné prostředí, kde by mě požádal o ruku...“

„A...?“

„Milovala jsem Toma. Už nikdy nepocítím nic takového k žádnému muži.“

„Je ti osmadvacet, Kitty. To je správný věk, aby se člověk usadil.“

„Vždyť si nestěžuju. Nalezla jsem něco, co mi přináší uspokojení. Marku, ty taky jedeš do Palestiny? Tolik zdejších důstojníků je teď přeloženo do Palestiny.“

„Bude válka, Kitty.“

„Válka? A proč? Vůbec tomu nerozumím.“

„Ach, existuje spousta možných důvodů. Všude na světě je řada lidí, kteří se rozhodli, že vezmou sami svůj život do svých rukou. Kolonie dnesvycházejí z módy. Angličani se namáhají zbytečně. Vojákem nové světové říše,“ Mark vytáhl z kapsy dolarovou bankovku, „je tohleto. Do všech končin světa se vydaly na pochod miliony těchto zelených pěšáků. Je to největší armáda, jaká kdy existovala, a dobude svět bez krveprolití. Ale v Palestině je to jiný. Ta věc má v sobě téměř něco úděsnýho, Kitty. Jsou to lidé, kteří se docela vážně rozhodli, že znova vzkřísí dva tisíce let mrtvý národ. A co víc –myslím, že to dokážou. Ti, o kterých mluvím, jsou Židi, který nemůžeš vystát.“

„Neřekla jsem, že nemůžu vystát Židy,“ odporovala Kitty.

29


„Nechtěl bych se teď s tebou přít. Ale miláčku, přemýšlej trochu –neslyšelas za tu dobu, co jsi tady na Kypru, něco – řekněme nápadnýho či neobyčejnýho? Ani jsi nic takovýho neviděla?“

Kitty si zamyšleně hryzla dolní ret.

„Ne,“ řekla po chvíli, „jen ty tábory pro uprchlíky. Slyšela jsem, že jsou přeplněné a v žalostném stavu. Proč se ptáš?“

„Nevím. Mám jen takový tušení, že se tady na Kypru něco děje a že to není žádná maličkost.“

„Proč neřekneš raději hned, že je to prostě profesionální zvědavost?“

„Ne, nejde jen o to. Neznáš nějakýho majora Caldwella? Je to pobočník generála Sutherlanda.“

„Znám. Hrozně nudný chlapík. Seznámili jsme se u guvernéra.“

„Přišel za mnou v hotelu do pokoje, krátce než jsi přijela. Proč by se za mnou hrnul generálův pobočník sotva deset minut po příjezdu, kdyby nešlo o nic závažnýho? Ne, Kitty, můžeš mi věřit, Angličani jsou tady z nějakýho důvodu nervózní. Nemůžu to dokázat, ale vsadil bych se o cokoliv, že to souvisí s těmi tábory pro uprchlíky. Řekni mi, nemohla bys v těch táborech pár dní pracovat – kvůli mně?“

„Samozřejmě, Marku, když si to přeješ.“

„Ale čert to vem,“ řekl Mark a postavil sklenici na stolek. „Jsem nadovolený! Máš docela pravdu, jsem už z profese zvědavý a nedůvěřivý. Už na to nemysli, radši si zatančíme.“ ŠESTÁ KAPITOLA: Na třídě Arsinos ve Famagustě stál protistarým městským hradbám velký, výstavný dům kyperského Řeka Mandrii. Patřila mu Kypersko-středomořská námořní společnost a také většina taxíků na ostrově. V jedné z místností domu čekali netrpělivě Mandria a David ben Ami na Ariho ben Kanaana, který se převlékal do suchých šatů.

Oběma bylo jasné, že přijel-li Ari ben Kanaan na Kypr, znamená to obzvlášť důležitý úkol pro organizaci Mossad. Angličané celá léta prováděli politiku, která bránila židovské emigraci do Palestiny, nebo ji alespoňomezovala na minimum. Této politice napomáhalo také královské loďstvo. Mossad alija bet byla organizací Židů usazených v Palestině a jejím úkolem bylo tajně pašovat Židy do země. Avšak pokaždé, když anglická flotila vypátrala loď Mossadu, která se pokoušela proniknout blokádou, odvlekla ilegální přistěhovalce do internačních táborů na Kypru.

30


Ari ben Kanaan, který se mezitím převlékl, vešel do místnosti a pokynul Mandriovi a Davidovi ben Amimu. Palestinec byl statný, ramenatý muž, měřil hodně přes metr osmdesát. On a Ben Ami byli dávní přátelé; ale vpřítomnosti Mandrii, kyperského Řeka, který nebyl členem jejich organizace, nýbrž s ní jen sympatizoval, to nedávali najevo.

Ari si zapálil cigaretu a začal bez průtahů mluvit.

„Ústředí mě pověřilo úkolem zorganizovat hromadný útěk lidí zinternačních táborů. Důvody jsou myslím všem jasné. Jaký je tvůj názor, Davide?“

Hubený mladý muž z Jeruzaléma zamyšleně chodil sem a tam. Na Kypr přijel už před několika měsíci z pověření Palmachu, tajné armády Židů v Palestině. On a desítky dalších příslušníků Palmachu proklouzli bez vědomí Angličanů do uprchlických táborů a zřídili tam školy, nemocnice a synagogy, postavili hygienická zařízení a zorganizovali drobnou řemeslnou výrobu.Ilegální přistěhovalci, které z Palestiny přivezli na Kypr, ztratili už všechnu naději. Když se mezi nimi objevili mladí muži, příslušníci židovské armády v Palestině, dodalo jim to sílu a morálka v táborech se upevnila. David ben Ami a ostatní členové Palmachu poskytli tisícům mužů a žen v táborech vojenský výcvik. Namísto zbraní měli hole a místo granátů používali kameny. David ben Ami, jemuž nebylo víc než dvaadvacet let, byl velitelemPalmachu na Kypru. Jestli Angličané tušili, že se do táborů vloudili lidé zPalestiny, nedali to znát. Nijak totiž netoužili po tom, vniknout do nitra táborů, v nichž se proti nim zvedal odpor, a omezili se na to, že je hlídali zvenčí.

„Kolik jich má uprchnout?“ zeptal se David.

„Asi tři sta.“

David zavrtěl hlavou.

„Vykopali jsme několik podzemních chodeb, ale všechny ústí u moře. Dnes večer ses mohl sám přesvědčit, že u břehu je proud nebezpečný a že ho překoná jen moc dobrý plavec. Druhá možnost: abychom se dostali do tábora i ven, používáme místa, kde se venku skladují a odvážejí odpadky. Tyto kanály nejsou tak ostře hlídané, ale tolik lidí najednou tudy rozhodněneprojde. Třetí možnost: anglické uniformy a falešné papíry. Ale i tímto způsobem se může dostat dovnitř i ven pokaždé jen pár lidí. Čtvrtá a poslední možnost: zatlučeme některé ze svých členů do laťkových beden a pošleme je do přístavu. Pan Mandria je vlastníkem loďařské společnosti a jeho přístavnídělníci vědí, co mají dělat, dojdou-li takové bedny. V tomhle okamžiku, Ari, nevidím žádnou cestu, jak bychom mohli organizovat hromadný útěk.“

„Nalezneme způsob,“ prohlásil Ben Kanaan kategoricky. „Máme ovšem jen několik týdnů času.“

Řek Mandria s povzdechem vstal a zavrtěl hlavou.

31


„Mister Ben Kanaan,“ řekl pak, „připlaval jste dnes večer na toto pobřeží a požádal nás, abychom učinili nemožné možným, a to ještě ve dvou týdnech. Mé srdce říká,“ – Mandria si položil ruku na srdce – „že se to podaří. Ale moje hlava,“ a ukazováčkem si zaťukal na čelo, „mi říká, že je to nemožné.“ Zkřížil ruce za zády a neklidným krokem chodil po pokoji.

„Věřte mi, mister Ben Kanaan,“ – Mandria se otočil a učinil velkolepé gesto – „vy z Palmachu i Mossadu se můžete spolehnout, že Řekové na Kypru stojí za vámi do poslední kapky krve. Jsme na vaší straně. Stojíme po vašem boku a za vámi! Ale přesto – Kypr je ostrov obklopený vodou aAngličané nejsou ani hloupí ani lhostejní. Já, Mandria, jsem ochoten učinit všechno, co je v mé moci, a přesto se vám nepodaří dostat z caraolských táborů tři sta lidí najednou. Plot z ostnatých drátů je tři metry vysoký a stráže mají zbraně – nabité zbraně.“

Ari ben Kanaan vstal. Proti dvěma mužům se tyčil jako věž. Mandriův patetický projev jako by nevnímal.

„Potřebuji na zítřek anglickou uniformu, doklady a řidiče. A vy, paneMandrio, se už můžete poohlédnout po nějaké lodi. Měla by mít sto až dvě stě tun. A ještě něco, Davide, budeme potřebovat odborníka na falšování dokladů.“

„V bloku pro mladistvé máme chlapce, který prý je pravým umělcem v těchto věcech, ale ten nebude chtít. Všichni ostatní jsou ubozí břídilové.“

„Zítra pojedu do Caraolu a promluvím s tím chlapcem. Stejně se chci podívat na tábor.“

Mandria byl nadšený. Tenhle Ari ben Kanaan, je to pane chlap. Skutečný muž činu. Obstarejte loď! Potřebujeme padělatele! Postarejte se o uniformu a řidiče! Od té doby, co lidé z Palmachu a Mossadu přišli na Kypr, byl život plný vzrušení a Mandriovi připadalo báječné, že si může hrát na kočku a na myš s Brity. Uchopil Ariho za ruku a stiskl ji:

„My kyperští Řekové jsme na vaší straně,“ řekl. „Váš boj je naším bojem.“

Ben Kanaan se na něho podíval s odporem.

„Pane Mandrio,“ řekl, „za svůj čas i námahu dostáváte slušnou odměnu.“

V místnosti zavládlo trapné ticho. Mandria zbledl jako stěna.

„Domníváte se snad, vy si dovolujete vážně myslet, pane, že já, Mandria, dělám tohleto pro peníze? Myslíte si, že bych kvůli penězům riskoval deset let žaláře anebo vyhnanství z vlasti? Od té doby, co jsem začal pracovat s vašimi lidmi z Palmachu, stálo mě to přes pět tisíc liber.“

„Myslím,“ řekl David rychle a smířlivě, „že by ses měl panu Mandriovi omluvit. On sám, řidiči jeho taxíků i jeho přístavní dělníci hodně riskují. Bez pomoci Řeků bychom tady sotva mohli pracovat.“

Mandria klesl do lenošky. Bylo vidět, že se ho to hluboce dotklo.

32


„Ano, pane Ben Kanaane, obdivujeme vás. Protože si myslíme, že podaří-li se vám vyhnat Brity z Palestiny, pak se nám to snad jednoho dne podaří i tady na Kypru.“

„Prosím za prominutí, pane Mandrio,“ řekl Ari. „Jsem zřejmě předrážděný.“ Říkal to ale mechanicky, ve skutečnosti si to nemyslel.

Svištivý zvuk sirén, který pronikal zvenčí, přerušil rozmluvu. Mandria otevřel dveře na balkon a spolu s Davidem vyšel ven. Ari ben Kanaan je následoval a zůstal stát za nimi. Spatřili pancéřový vůz vybavený kulomety, který jel v čele kolony nákladních aut po silnici z přístavu. Náklaďáků bylo pětadvacet a obklopovaly je džípy s namontovanými kulomety.

Lidé, kteří stáli nacpaní těsně vedle sebe na nákladních autech, bylicestující z ilegální lodi Brána naděje, která se pokusila dostat do Palestiny zItálie a prolomit britskou blokádu. Na loď najel anglický torpédoborec a pak ji odvlekli do Haify. Ilegální přistěhovalce okamžitě dopravili na Kypr.

Houkání sirén zesílilo, když kolona projížděla pod balkonem Mandriova domu. Jeli v řadě, jeden vůz za druhým, a tři muži stojící na balkoně se shora dívali na bídu namačkaných, nárazy otřásaných lidí. Byli to zničení tvorové, kteří už dospěli na konec, bezmocní, přepadlí, vysílení. Sirény kvílely, kolona zahnula u brány starých městských hradeb za roh na silnici doSalaminy, směrem k internačním táborům u Caraolu. Pak auta zmizela, ale houkání sirén ještě dlouho znělo nocí.

David ben Ami zaťal pěsti; zuby měl křečovitě sevřené a byl celý rudý bezmocným vztekem. Mandria plakal. Jen Ari ben Kanaan nedal najevo žádné pohnutí. Vrátili se z balkonu do pokoje.

„Určitě si chcete o mnoha věcech promluvit,“ řekl Mandria, který ještě pořád přemáhal pláč. „Doufám, Ben Kanaane, že vám pokoj vyhovuje.Uniformu pro vás, doklady a taxi do zítřka obstaráme. Dobrou noc.“

Sotva David s Arim osaměli, padli si do náruče. Ten velký zvedl malého a zase ho postavil, jako by to bylo dítě. Dívali se na sebe, blahopřáli si, jak dobře vypadají, a znovu se objali.

„Co je s Jordanou?“ zeptal se David netrpělivě. „Byl jsi před odjezdem u ní? Dala ti pro mě něco?“

„Něco pro tebe?“ Ari si mnul bradu, jako by si nemohl vzpomenout. „Počkej chvíli...“

„Prosím, Ari – už jsou to celé měsíce, co jsem nedostal dopis.“

Ari si vzdychl a vylovil z kapsy obálku, kterou mu David okamžitě vytrhl z ruky.

„Strčil jsem to do nepromokavého pytlíku. Když jsem plaval k pobřeží, měl jsem jedinou myšlenku, že mi utrhneš hlavu, kdyby tvůj pitomý dopis promokl.“

33


Ale David ho neposlouchal. V šeru držel dopis těsně před očima a pomalu četl slova ženy, která toužila po muži, kterého milovala. Pak dopis pečlivě složil a opatrně vsunul do náprsní kapsy, aby ho později mohl číst znovu a znovu, protože třeba uplynou dlouhé měsíce, než dojde další list.

„Jak se jí daří?“ zeptal se.

„Vlastně nechápu, co na tobě moje sestra vidí. Jordana? Jordana je Jordana. Divoká a krásná a moc tě miluje.“

„A moji rodiče – bratři – skupina Palmachu – co dělají...“

„Tak pomalu. Já tady chvilku zůstanu. Vezmem to po pořádku.“

David znovu vytáhl dopis a znovu jej četl. Oba muži mlčeli. Hleděliskleněnými tabulemi balkonových dveří na staré městské hradby na druhéstraně ulice.

„Jak to vypadá u nás doma?“ zeptal se tiše David.

„Doma? Jako vždycky. Střílí se a padají bomby. Přesně tak, jako to bylo dennodenně, když jsme byli děti. Každý rok se blíží krize, která už pro nás jistě bude znamenat konec – a pak spějeme dál, k další krizi, která je ještě hrozivější než ta poslední. Ne,“ řekl Ari, „u nás doma je všechno při starém. Jenže – tentokrát bude válka.“

Položil ruku na rameno menšího Davida, svého přítele.

„Všichni jsme jaksepatří pyšní na to, co jsi vykonal v internačních táborech.“

„Snažil jsem se, jako nejlíp to šlo, a pokoušel se vycvičit vojáky, kteří mají místo pušek smeták. Palestina je pro ty lidi nedosažitelným snem. Už nemají žádnou naději, – Ari, chtěl bych tě poprosit, aby ses zbavil ténedůvěry k Mandriovi. Je to skvělý člověk a náš skutečný přítel.“

„Víš, Davide, prostě nesnáším lidi, kteří si myslí, že nás musí ochraňovat.“

„Bez něho a bez Řeků bychom zde nemohli pracovat.“

„Prosím tě, jen nenaleť Mandriům, kterých je všude na světě plno. Roní krvavé slzy nad miliony našich zavražděných lidí, ale až půjde do tuhého, zůstaneme zase sami. Mandria nás nechá na holičkách, jako ti druzí. Budeme zrazení a zaprodaní, jako dosud v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist