načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Existence - David Brin

Existence
-14%
sleva

Kniha: Existence
Autor:

Svět roku 2048. Telefony jsou zabudované přímo v implantovaných čipech a ovládané ťukáním zubů o sebe. Inteligentní aiwarové brýle zobrazují svět, překrytý vrstvami virtuální ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  499 Kč 429
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
14,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 696
Rozměr: 212 x 158 x 47 mm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Existence
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jakub Němeček
Skupina třídění: Americká próza
Vazba: Vázaný
Datum vydání: 01. 2. 2015
Nakladatelské údaje: V Praze, Triton, 2015
ISBN: 978-80-7387-806-1
EAN: 9788073878061
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americký spisovatel a vědec přichází se sci-fi románem z nedaleké budoucnosti roku 2048, v němž předvídá technický a sociologický vývoj. Umělá inteligence válcuje svět, který se tříští do obrovských sociálních rozdílů. Napínavý hard sci-fi román s filozofickým přesahem autor rozvíjí v několika dějových liniích a daří se mu předložit čtenáři velmi uvěřitelnou verzi světa budoucnosti. Věda pokročila daleko, není problémem komunikovat telefonem přímo v implantovaných čipech a ovládat jej ťukáním zubů o sebe, či prostřednictvím speciálních VR brýlí se dozvědět vše o osobě, která jen projde okolo. Ovšem svět už také zasáhla ničivá atomová katastrofa, kvůli které migrují po planetě miliony uprchlíků. Země má své velké problémy a navíc zasáhne komplikace z vesmíru. Sběrač odpadků na oběžné dráze Geralt totiž narazí na podivný mimozemský objekt. A prostřednictvím Tor Povlovové, skvělé reportérky nové éry profitující na srdceryvných zprávách z ulic, mohou být pozemšťané přímo u největšího příběhu všech dob. Bohužel se dotýká všech osobně. Vesmír je koneckonů nehostinné tvrdé nekonečné místo, ve kterém Země hraje jen velmi maličkou a křehkou roli.

Popis nakladatele

Svět roku 2048. Telefony jsou zabudované přímo v implantovaných čipech a ovládané ťukáním zubů o sebe. Inteligentní aiwarové brýle zobrazují svět, překrytý vrstvami virtuální reality. Rozpoznají a pojmenují každou osobu, kolem které projdete, a prozradí vám na ni všechno.

Telepřítomnost. Umělá inteligence na postupu, věda nenáviděná i zbožňovaná, moč jako žádaná komodita na burze, vyčerpané zdroje, stoupající hladiny moří. Propastné sociální rozdíly, část světa po atomové katastrofě a milióny uprchlíků migrujících po planetě. Globální vesnice o deseti miliardách duší, obávajících se konce…

Gerald Livingstone, sběrač smetí na oběžné dráze kolem Země, čistí stoletý nepořádek po předchozích generacích a potká podivný mimozemský objekt.

Pcheng Siang Bin je obyvatel příbytku na kůlech v moři u čínského pobřeží. Sbírá recyklovatelný odpad v opuštěných domech zaplavených stoupající hladinou oceánů. Pod jedním sídlem objeví tajnou skrýš s pokladem a varováním: obydleno démony.

Tor Povlovová je reportérka nové éry s geniálním talentem pro vyhledávání vzrušujících a srdceryvných zpráv na webu i v ulicích, která přináší svému publiku jedinečný pocit – teď jste osobně u toho! Netuší, že se spolu s milionovým davem svých online pomocníků ocitne v zajetí největšího příběhu ze všech.

Kniha je zařazena v kategoriích
David Brin - další tituly autora:
 (e-book)
Existence Existence
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Brin

Existence

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © 2012 by David Brin

All rights reserved.

Translation © Jakub Němeček, 2015

Cover illustration © Rashevskaya | Dreamstime.com

Cover design © Renata Brtnická, 2015

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2015

ISBN 978-80-7387-806-1

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz


„Úvazovému Joeovi“ Carrollovi, který roztáčí opravdová vesmírná lasa...

a

„Doktůrkovi“ Sheldonu Brownovi, který učí cestovatele v čase...

...a Ralphovi Vicinanzovi,

který pomohl mnoha snům a snílkům vzkvétat.



ČÁST PRVNÍ

RÁNY A OSUDY

Ti, kdo ignorují omyly budoucnosti,

budou nuceni je udělat.

– Joseph Miller


ŽIVOČIŠNÝ DRUH

na čem záleží? na mém já? nebo ai? + otázka se točí

+/- jako se točí mé tělo! /+ v rytmu s cvrlikajícím okno-ptákem

„normální lidé“ takhle nepřemýšlejí -/-/

ani ti s Aspergerovým syndromem -/- dokonce ani ti nejautističtější

přestaň se točit! -/- tak -/- a teď zpět na holo-obrazovku ->

déšť blábolí to klepající okno –

pták je pryč -/+ ukryl se před padající vodou ++

jako já se ukrývám před padající civilizací

na čem tedy záleží ?/? na pokroku? Nových mozcích??

po kortexu, po knihovnách, po webu, síti, ai-mřížce

– co přijde příště ?/!

nabídne to naději/záhubu pošetilému lidstvu +/?

zlobným kotounským myslím +/?

nebo autistickým hybridům, jako jsem já +/?


1. JÁ, AMFORUM Vesmír se dělil na dvě velké poloviny.

Polokoule třpytivých hvězd obklopovala Geralda vpravo.

Modrohnědá Země zabírala druhou stranu. Domov, až skončí tahle práce. Uklízení bince po další generaci.

Gerald se vznášel v  křišťálové skořápce jako embryo v  plodovém vaku, usazený na konci dlouhého ramene v jisté vzdálenosti od vesmírné stanice Endurance. Vystrčená před její tepající puls byla Geraldova bublina více vesmírem než stanicí.

Odtud se mohl soustředit na signály přicházející ze satelitu stovky kilometrů daleko. Vysoko nad hlavou dlouhý, úzký proužek vířícího vlákna.

Bola. Jeho laso. Jeho nástroj v nepřetržité únavné povinnosti.

Bola je mý rameno.

Drapák moje ruka.

Magnetickou pákou zapáčím.

O planetu ji opřu.

Po většinu dní pomáhal tenhle popěvek Geraldovi soustředit se na jeho práci – na práci trochu lepšího, nóbl popeláře. Pořád ještě jsou lidé, kteří mi závidějí. Miliony lidí, tam dole v tom povlaku moře a mračen a břehů.

Někteří možná právě teď hledí nahoru  – nad přelidněnou Sumatru se rychleji než zvuk řítí noc. Soumrak byl nejlepší čas na to, aby se tahle velká stará stanice dala zahlédnout. Pokaždé, když Endurance křižovala terminátor – ať už večerní, nebo ranní – spojovalo ho to s lidstvem, protože věděl, že pár lidí se vždycky nahoru podívá.

Soustřeď se, Geralde. Máš práci.

Napřáhl pravou paži, vztyčil ji rovně nahoru souběžně s osou těla a tím se znova pokusil upravit napětí ve vzdáleném, kroutícím se kabelu dva tisíce kilometrů nad hlavou, jako by to bylo líné prodloužení jeho vlastního já. / DAVID BRIN

A  kabel odpověděl. Signály zpětné vazby pulsovaly Geraldovým neurosensovým oblekem... ale přinášely zprávu o chybě.

O mojí chybě, uvědomil si Gerald. Rozkazy, jež vyslal tenoučkému satelitu, byly příliš rychlé, příliš netrpělivé. Poblíž něj vyčítavě zavřeštěl malý Hači. Druhý obyvatel nahuštěné komory z něj nebyl zrovna nadšený.

„No dobře.“ Gerald se zašklebil na postavičku oblečenou ve svém vlastním neurosensovém úboru. „Jen si z toho nezauzli ocas. Hned to opravím.“

Někdy má opice víc rozumu než člověk.

Obzvláště než člověk, který vypadá tak zpustle, pomyslel si Gerald. Náhodný pohled na vlastní odraz ve skle mu prozradil, kolik na jeho elastickém prádle přibylo skvrn – od rozlitých nápojů a údržbových kapalin. Prošedivělé tváře vypadaly vychrtle. Rozcuchaná, neupravená obočí trčela jako dva škůdci, neřku-li dvě strašidla.

Jestli takhle přijedu domů do Houstonu, rodina mě ani nepustí dovnitř. Ačkoli, se všemi těmi výplatami, které se mi zatím nastřádaly...

No tak, soustřeď se!

Gerald zarputile dvakrát kliknul na svůj levý třenový zub a třikrát na pravý. Oblek odpověděl další dávkou lenošťávy vstříknutou do žíly ve stehně. Tělem se mu rozlila chladná rozvážnost, malátnost, jež měla napomáhat jasnému myš lení –

– a čas se náhle jenom vlekl.

Signály ze vzdálené boly s ním teď mohly držet krok. Cítil se spíš jako součást třicetikilometrového vlákna, jež se těžkopádně svíjelo na vyšší oběžné dráze. Pulzující elektrické záchvěvy, které tepaly tam nahoře, se proměňovaly v jemné štípání tady dole a běžely po Geraldově zápěstí, jeho paži a rameni, pak šikmo přes záda a dolů k levému palci u nohy, kde přímo žadonily o to, aby jejich prostřednictvím použil svůj vliv. Když zatlačil, vzdálený kabelosatelit odpověděl a uplatnil svou sílu proti magnetickému poli planety.

Tele-operace. V éře čím dál dokonalejší umělé inteligence bylo k některým úkolům stále potřeba staromódních lidských pilotů. Dokonce i takových, kteří se vznášejí v bublině hluboko pod místem, kde dochází ke skutečné akci.

Pojďme trochu zvýšit proud. Abychom o  fous snížili naši rychlost otáčení. Zaštípání v Geraldově palci představovalo několik set ampérů proudu, vychrlených z  jednoho konce svíjejícího se úvazu a  zvyšujících magnetický odpor. Veliký kabel se teď otáčel na pozadí hvězd o něco pomaleji.

Hači – který byl připojený vedle – naříkavě zareptal ze své vlastní pavučiny podpůrných vláken. To už bylo lepší, i když malpu bylo třeba ještě přesvědčit.

EXISTENCE / 13

„Přimhuř nade mnou oko,“ zavrčel Gerald. „Vím, co dělám.“

Dynamický model generovaný počítačem nicméně souhlasil s  Hačim. Pořád nechtěl předpovědět snadné zachycení v okamžiku, kdy konec úvazu přilétne na své rychlé dostaveníčko s... s tím kusem kosmického smetí, který měl Gerald na mušce, ať už je to cokoli.

Další rozkaz vydaný poklepáním na zub, a  noc se kolem něho uzavřela ještě víc, byl teď v simulaci toho, co by viděl tam nahoře, o stovky kiláků výš, u  letícího konce úvazu, kde se hvězdy třpytí jasněji. Z  této výšky vypadala Země jako mnohem menší kotouč, vyplňující pouhou čtvrtinu oblohy.

Teď přicházelo všechno, co viděl, slyšel a  hmatal, z  robotického kabelu. Z jeho lasa. Z liány na houpání, zavěšené z nějakého vzdáleného souhvězdí.

Jednou opice... vždycky opice.

Úvaz se stal Geraldovým tělem. Elektrické mrazení podél páteře – větřík přinášející zmrzlý déšť  – byl sluneční vítr zachycený ve Van Allenových magnetických pásech, jež představovaly smrtící sykot středních oběžných drah od devíti set kilometrů až po nějakých třicet tisíc.

Bermudský trojúhelník meziplanetárního prostoru. Žádná obyčejná lidská bytost nepřežila v  této sféře víc než hodinu. Astronauti z  Apolla nasbírali polovinu celé své povolené dávky radiace během těch několika minut, kdy uháněli přes tyto pásy do relativního klidu a bezpečí Měsíce. Drahé komunikační satelity utrpěly při jednom průchodu těmito výškami větší škody než na vyšší, poklidné geostacionární dráze za deset let.

Od krátké éry smělých výprav na Měsíc – a ještě kratší éry Čeng Che – se žádný astronaut neodvážil za radiační pásy. Místo toho dřepěli v  bezpečí, těsně nad atmosférou, zatímco Sluneční soustavu zkoumali roboti. Právě kvůli tomuhle byl Gerald pan Někdo! S bolou místo paže a drapákem místo ruky dosáhl dál. Jenom o kousek, ale přímo do maelströmu. Nikdo jiný se tak vysoko nedostal.

Lovit odpadky jako rybář.

„Tak jo...“ zamumlal si. „Kde tě máme...?“

Radar už zaměřil cíl, asi tak přesně, jak to dokáže stroj uprostřed prskající mlhy nabitých částic. Poloha i trajektorie se neustále chvěly neklidem, vyhýbaly se přesnému zaměření s úskočností téměř živých tvorů. Ba ještě hůř, Gerald přísahal  – i  když mu to nikdo nevěřil  – že oběžné dráhy se v  této přízračné zóně posunují, a  to až o  několik tisícin procenta, což znamenalo desítky metrů. To mohlo z chytání věcí bolou udělat víc uměleckou profesi než fyziku. Počítače se pořád mají co učit, než převezmou tuhle práci od dvojice primátů. / DAVID BRIN

Hači rozrušeně zaštěbetal.

„Jo, já to vidím.“ Gerald přimhouřil oči a optika na konci úvazu automaticky zvětšila třpytivou cetku přímo před nimi. Jejich terč – nejspíš kus kosmického smetí, zanechaný zde nějakou dřívější, marnotratnou generací. Možná část ruského druhého stupně, který explodoval. Nebo spojovací prstenec z nějakého letu Apolla. Snad jedna z těch kapslí naplněných popelem zemřelých, které sem byly vystřelovány jen tak hala-bala během přechodné módy pohřbů ve vesmíru. A nebo také pozůstatky po nějakém pošetilém experimentu se zbraněmi. Kosmické velitelství tvrdilo, že má všechno smetí zmapované radary a zakreslené s přesností na deset centimetrů.

Gerald věděl své.

Ať už to bylo cokoli, nadešel čas poslat to zpátky domů dřív, než kolize s  ostatními troskami způsobí sérii druhotných srážek  – nekontrolovatelný proces, který už si vynutil, aby výzkumné a meteorologické satelity byly vyměňovány nebo nákladně pancéřovány.

Sběr odpadků nebyl zrovna romantický. Na druhou stranu, Gerald také ne. Při těch řídkých příležitostech, kdy se vůbec podíval do zrcadla, neviděl v něm hrdinného astronauta se širokou hranatou bradou, ale jen zklamání středního věku, tvář plnou vrásek od mžourání do ostrého světla orbity, kdy se proti vám východ slunce řítí každých devadesát minut jako zeď.

Přinejmenším však dokázal velké věci v  oblasti imaginace  – že skutečně existoval tam daleko nahoře. Že se jeho opravdové tělo kroutilo kdesi tam, tisíce kilometrů odtud.

Iluze byla dokonalá – konečně. Gerald byl bolou. Třicet kilometrů útlého, vodivého vlákna, které se pomalu, vířivě otočilo každých třicet minut, nebo také pětkrát během každého oběhu okolo protáhlé oběžné dráhy. Na každém konci otáčejícího se úvazu byly kompaktní trsy senzorů (mé oči), katodové zářiče (mé svaly) a drapáky (mé svírající se ruce), které se mu právě teď zdály být jeho součástí mnohem víc než cokoli z  masa a  kostí. Skutečnější než svaly a šlachy, s nimiž se narodil a jež pluly v ulitě hluboko dole, vedle bachraté, poďobané vesmírné stanice. To vzdálené lidské tělo mu připadalo téměř jako pouhá představa.

V  posledním úseku přiblížení náhle muž s  opicí ztichli – jako lovec se svým věrným psem  – jako kdyby zvuk mohl vyrušit kořist, třpytící se jim před mířidly.

Má to zvláštní lesk, pomyslel si, zatímco telemetrie ukazovala, že vzdálenost se rychle zkracuje. Už jen pár kilometrů, během nichž se složitý tanec

EXISTENCE / 15

dvou orbit a spirálovité víření úvazu protnou, jako hráč baseballu, který skáče, aby zachytil svištící míček. Jako akrobat, chytající ve vzduchu svou partnerku. A pak...

...přirozená rotace boly zvítězí, sevře polapený úlomek trosky do svého víření, pohltí jeho dosavadní hybnost a dodá jí novou hodnotu, nový směr. O  půl otočky později, až bude konec úvazu v největším přiblížení k  Zemi, drapák se rozevře a odhodí trosku zpět, směrem na západ a dolů, aby shořela v atmosféře.

To bude ta lehčí část. Tou dobou už bude Gerald usrkávat kafe v odstíněné společenské místnosti pro posádku. Jenže teď –

Tohle není odhozený druhý stupeň rakety, uvažoval a  pozorně zkoumal třpyt objektu. Není to ani žádný ztracený náklad ani roztrhaná palivová nádrž ani zmrzlý kus moči odhozený lidskou posádkou. Po letech praxe už Gerald věděl, jak všechny běžné druhy odpadků odrážejí sluneční světlo – od archaických nosných raket a satelitů až po ztracené rukavice a nářadí – každý z nich hrál po svém na schovávanou v přeludech stínů. Ale tahle věc...

Dokonce ani barvy nebyly v pořádku. Příliš modrá. Příliš mnoho různých modrých. A  světelné hladiny pořád tak stabilní! Jako kdyby ta věc neměla žádné fasety ani rovné plochy. Hači vyjádřil své pochybnosti nízkým, ustaraným houknutím. Jak to pevně chytit, když nevíte, kde jsou hrany?

Zatímco relativní rychlost padala k nule, Gerald udělal pár úprav kursu tím, že vychrlil elektrony z katodových zářičů na obou koncích kabelu. Tím vytvořil točivý moment proti poli planety; byl to trik, jak manévrovat bez raket a paliva; ideální volba pro pomalou, trpělivou práci, kterou bylo potřeba udělat lacino.

Teď byla řada na Hačim, aby si vydělal na svůj denní chléb. Opička se natáhla jako špageta a  hladce obstarala poslední opravy  – s  instinkty vybroušenými miliony generací přehupování se z jedné pralesní větve na druhou – zatímco Gerald se soustředil na samotný úchop. Druhá šance nebude.

Pomalu a trpělivě... kromě posledního, bouřlivého okamžiku... kdy si přejete mít na pomoc něco rychlejšího než magnetismus. Kdy si přejete –

A už to tu bylo, přímo před nimi. Nějaké Cosi.

Kamera boly, ženoucí se na místo schůzky, spatřila svýma utajenýma očima něco třpytivého, zhruba oválného, co slabě zářilo bledou modří, pulsující jakoby nedočkavostí.

Geraldova ruka byla drapákem, proměnila se v  baseballovou rukavici s roztaženými prsty, natahujícími se po objektu, který se náhle vynořil před nimi. / DAVID BRIN

Neucukni, peskoval se za prastaré instinkty a připravoval se popadnout tu uhánějící věc, ať už to bylo cokoli.

Uvolni se. Nikdy to nebolí.

Jenomže tentokrát to – podivným a záhadným způsobem – bolelo.

MYRIÁDY CEST ENTROPIE

Nenávidí nás vesmír? Kolik nástrah před námi leží a čeká, až budou moci rozdrtit naše domýšlivé svazky molekul zpět v nemyslící prach? Měli bychom je počítat?

Muži a ženy si vždycky připadali obklíčeni. Příšerami plížícími se tmou. Tyranskými vládci, agresivními sousedy, vrtošivými bohy. A přece, nevinili z toho všeho nejčastěji sami sebe? Na zlé časy se hledělo jako na formu trestu přivolaného nesprávným chováním. Nemoudrou vírou.

Dnes se zdá, že způsobů, jak sami sebe zničit, máme nesčíslně. (Ačkoli Pandořin roh hojnosti se je pokusí všechny vyčíslit!) My lidé moderní doby nad pověrami předků jen pohrdlivě odfrkneme. My víme, že oni tu možnost zničit svět doopravdy nikdy neměli, kdežto my ano! Zeus nebo Moloch se nemohli vyrovnat ničivé síle vzájemného napadení jadernými hlavicemi, práškování morovými bacily, nějaké té ekologické botě nebo zhoubné hospodářské chybě složité aikonomie.

Ó, jak jsme mocní. Avšak jsme až tolik odlišní od našich předchůdců?

Nebudeme z  naší pohromy (až přijde) obviňovat i  my nějaký arogantní přehmat? Trhlinu v úsudku? Nějakou tvrdošíjnou víru? Culpa nostra. Nebude to tentýž starý žal, rozléhající se v rozvalinách našich nadějí?

„Tohle všechno jsme si nikdy nezasloužili! Naše zářící věže a  zlatá pole. Naše překypující knihovny a  plná břicha. Naše dlouhé životy a  příliš rozmazlené děti. Naše štěstí. Ať už z vůle Boží nebo naší vlastní rukou, vždycky jsme očekávali, že to skončí takhle.

Jako prach.“

– Pandořin roh hojnosti

2. FANYNKA Mezitím hluboko dole zíraly kamery přes nepřístupnou poušť a monitorovaly sporné území v  konfl iktu tak trpkém, že se jeho antagonisté nemohli dohodnout, jak jej nazvat.

EXISTENCE / 17

Jedna strana nazývala tento zápas spravedlivou válkou, protože jde o záchranu bezpočtu nevinných životů.

Jejich odpůrci prohlašovali, že k vůbec žádným obětem nedošlo.

A tak podezřívavé kamery přejížděly po okolí a ostražitě hledaly jakékoli narušitele. Byly ukryty a zamaskovány na vrcholcích kopců nebo v dálničních nadjezdech nebo v  neškodných kamenech a  pátraly po nenáviděném protivníku. A na pár měsíců tito strážcové skutečně uspěli a zažehnali vpád. Chránili prázdnotu pouště.

Potom technologie znovu zamíchala kartami.

První krok nepřítele? Vyloupnout ty bdělé oči.

. . .

Tajní agenti přišli za úsvitu, vylétli z vycházejícího slunce – několik set malých strojů, jež klouzalo nízko nad zemí na šeptavých poryvech vzduchu. Každý z nich připomínal opravdového kolibříka a sledoval pečlivě promyšlenou dráhu ke svému cíli; pak přistál za kamerou či senzorem, v jeho slepé skvrně. Rozvinul křídla, jež se proměnila v holo-displej předkládající strážným čočkám dokonalý falešný obraz téže pouštní krajiny, dokonce bez jakéhokoli podezřelého zablikání obrazu. Jiné špionážní stroje vyčenichaly zamaskované seismické senzory a  jemně je vzaly do náručí  – obalily je vycpávkou, aby zastřely blížící se otřesy půdy.

Útok robotů pokryl sto čtverečních kilometrů. Během osmi minut tu poušť ležela bez dozoru, bez ochrany.

Potom se na obzoru objevila veliká vozidla a  všechna se po různých cestách sjížděla do jediné otevřené oblasti – sedmnáct tahačů s hybridním pohonem, maskovaných jako přeprava komerčního nákladu, dokonce i s hology společností. Ale když se jejich dráhy protnuly, posádky v šedohnědých kombinézách vyskákaly, aby odvázaly náklad. Generátory řvaly a vzduch se plnil exotickým zápachem, jak se čpavé plyny řítily ze zásobníků a plnily nafukovací plavidla. Ovládací panely se probudily k životu. Zavěšené desky odpadly a odhalily dlouhé, ke špičce zúžené válce na šikmých rampách.

Každý doutníkovitý tvar neohrabaně zvedal čumák k obloze a na ocase se mu roztahovala stabilizační křidélka. Ve výkřicích bylo slyšet rostoucí napětí; začaly přísně koordinované odpočty. Brzy nepřátelé  – sofi stikovaní a  ostražití  – nasbírají dostatečné množství stop. Uvědomí si, co se děje... a začnou jednat.

Když byla každá střela namířena a cíle rozděleny, chybělo už jen zatížit je nákladem. / DAVID BRIN

Z klimatizované dodávky se vynořil tucet postav v přiléhavých oblecích z lesklého materiálu a nevkusně pomalovaných helmách. Každý z mužů nesl brašnu, která hučela a vrčela a udržovala jej v chládku. Někteří z nich kráčeli, jako by byli z gumy, tak byli plni dychtivého očekávání. Jeden z nich občas poskočil, asi tak každý čtvrtý krok.

Čekala na ně zarputile vyhlížející žena vyzbrojená odznakem a  uniformou. Zvedla svou data-tabulku a  nakráčela před první postavu v  letecké kombinéze.

„Jméno a sken,“ dožadovala se. „Potom potvrďte svůj záměr.“

Hledí helmy dekorované zlatými spirálami sklouzlo vzad a odhalilo silně opálené rysy obličeje s očima barvy chladného moře – než do nich nástroj úřednice vrhl zkoumavý paprsek. Potom se jedna panenka krátce zableskla červení očního pozadí.

„Hacker Sander,“ pravil muž hlasem, který byl přísný i zdrženlivý zároveň. „Potvrzuji, že tohle dělám ze své vlastní svobodné vůle a podle dokumentů v záznamu.“

Jasnost jeho záměru musela ai-clipboard uspokojit, protože vydal souhlasné pípnutí. Inspektorka přikývla. „Děkuji vám, pane Sandere. Přeji bezpečný let. Další?“

Ukázala na dalšího samozvaného rakeťáka, který nesl svou helmu v podpaždí. Měl na ní motiv křičících úst obklopených plameny.

„Takovýdle hovadiny,“ zavrčel blonďatý mladík a snažil se hrozivě shlížet na úřednici z co největší výšky, přičemž loktem odstrčil Hackera. „Máte vy vůbec páru, kdo jsme? Kdo jsem já?“

„Ano, lorde Smitsi. Ačkoli na tom, jestli mě to zajímá nebo ne, na tom nezáleží.“ Pozvedla před něj skener. „Na tomhle záleží. Tohle vám může zaručit, že vás USSF nerozřeže laserem na malé kousíčky, až budete prolétat kontrolovaným letovým prostorem.“

„To má být vyhrůžka? Vy mrňavá... vládní... nuličko. Udělala byste líp, kdybyste nezkoušela –“

„Vláda a cech společně,“ přerušil jej Sander a potlačil svůj vlastní prudký hněv nad loktem, který se mu zaryl do žeber. „No tak, Smiťáku. Máme přísný harmonogram.“

Magnát se k němu otočil; jeho standardní aristokratický přízvuk se napětím úplně zbortil. „Ohledně těch přezdívek jsem tě už varoval, Sandere, ty jeden pozére třetí generace. Když nás trénovali na piloty, musel jsem tu tvoji mazáckou nadřazenost nějak snést. Ale počkej, až se vrátíme. Roztrhnu tě jako hada!“

EXISTENCE / 19

„Nač teda čekat?“ Hacker udržoval oční kontakt a  přitom sáhl vzhůru, aby si uvolnil kyslíkovou hadici. Rychlá rána by toho frajírka s modrou krví poslala k zemi a oni ostatní by mohli pokračovat. Ke spěchu byl dobrý důvod. Právě teď k nim mířily jiné síly, mnohem hrozivější než pouhá vláda, a dychtily zabránit tomu, co se tu mělo stát.

A kromě toho, nikdo ještě nikdy nenazval žádného Sandera „pozérem“.

Ostatní raketoví žokejové zasáhli dřív, než mohl pěst použít  – což bylo nakonec asi dobře – popadli oba muže a oddělili je od sebe. Smits, kterého odstrkali až na konec fronty, soptil a vrhal po Hackerovi vražedné pohledy. Ale když se šlechtic dostal znova na řadu, prošel kontrolou ID s  klidnou myslí, chladný a tvrdý jako nějaký ledovec.

„Vaše povolenky jsou v pořádku,“ uzavřela to funkcionářka. Neuspěchaně oslovila Hackera, protože měl největší zkušenosti. „Vaše kauce na způsobenou škodu i potvrzení o výjimce ze zákona od Ligy raketových závodů byly přijaty. Vláda vám nebude stát v cestě.“

Hacker pokrčil rameny, jako kdyby toto prohlášení bylo očekávané i nepodstatné zároveň. Zašoupl hledí své přílby a dal ostatním postavám v kombinézách znamení, na které se rozběhly k žebříkům, startovacím personálem přistaveným k  raketám. Neohrabaně po nich vylezly, pak se vkroutily do těsných kabin a připoutaly se. Dokonce i nováčkové tohle trénovali nesčetněkrát.

Příklopy třeskly a zasyčely, jak se neprodyšně uzavíraly. Tlumené výkřiky naznačovaly, že probíhají závěrečné přípravy. Pak se z dálky ozvalo zaříkávadlo, jež bylo důvěrně známé, a přece stále tolik vzrušující; monotónně pronášené odpočítávání pozpátku. Rytmus starý víc než století.

Je to vážně už tak dávno, co do téhle pouště přišel Robert Goddard? dumal Hacker. Aby tu experimentoval s prvními řiditelnými raketami? Překvapilo by ho, co jsme provedli s věcí, kterou on začal? Že jsme rakety přetvořili ve válečné zbraně... pak v obrovské průzkumné koráby... a nakonec v hračku pro superboháče?

Ano, existovaly alternativy jako třeba komerční vesmírná turistika. Jeden japonský orbitální hotel a  další ve výstavbě. Hacker vlastnil akcie. Byly tu dokonce i suborbitální výlety pro více pasažérů, dostupné jen hrstce zámožných. Za cenu asi tak dvaceti vysokoškolských vzdělání.

Hacker necítil hanbu ani lítost. Nebýt nás, z  toho snu by nezbývalo skoro nic.

Skončil odpočet pro první střelu.

Pro tu jeho. / DAVID BRIN

„Jííííí-hó!“ řval Hacker Sander...

...než jej prudký kopanec rozplácl do nafukovacího křesla. Zdálo se, že se mu na hruď připlácla ruka nějakého obra a drtila ho, vyrazila mu z plic polovinu obsahu, až vydal sten plný bolestné rozkoše. Jako pokaždé, náhlý šok vyvolal fyzické překvapení a niterný děs – následovaný návalem čiré extáze, nepodobné ničemu na Zemi.

Ksakru... vždyť on teď k Zemi ani nepatřil! Alespoň na malou chvíli.

Vteřiny míjely a všechno se surově třáslo, jak se raketa drala vzhůru k obloze. Průhledný ochranný kužel jen pár centimetrů před jeho tváří olizovala ionizace a žár způsobený třením. Vystřelený do nebes rychlostí Mach deset se cítil jako přišpendlený, bezmocně nepohyblivý...

...a naprosto všemocný.

Jsem zatracenej bůh!

Při Mach patnáct se mu nějak podařilo nabrat dech na další výkřik – tentokrát to byl radostný uvítací řev, když se před bublinovitým čumákem střely rozprostřel černý prostor pokropený milionem třpytivých hvězd.

. . .

Na zemi zatím probíhala snaha o úklid ještě horečněji než příprava. Všechny rakety už byly pryč a muži i ženy pobíhali sprintem po spálené poušti a balili k odjezdu dřív, než dorazí nepřítel. Strážná stanoviště už zahlédla létající stroje, uhánějící sem velkou rychlostí.

Zato vládní úřednice se pohybovala jen malátně, sečítala škody na vegetaci, erodovatelných půdách a drobných zvířatech – všechno bylo lokalizováno a žádný dopad na ohrožené druhy nebyl patrný. Komerční obnovovací služba už byla přivolána. Spočítat znečištění ovzduší bylo samozřejmě snazší. Těžší bylo je odstranit.

Věděla, že tihle lidé na rozhazování mají. A v dnešní době bylo vstřebávání přebytečného nahromaděného bohatství stejně důležité jako kterýkoli jiný recyklační proces. Její ai-tabulka vytiskla účet. Úřednice jej předala poslednímu členovi týmu, který netrpělivě túroval motor a už se viděl na cestě pryč.

„Teda, kočino!“ postěžoval si, když uviděl konečnou sumu. „Náš klub asi přijde na mizinu jen po tomhle jednom startu!“

„Tak si vyberte méně nákladného koníčka,“ odtušila a o krok ustoupila, když řidič dupl na plyn náklaďáku a odburácel pryč v oblacích prachu, přičemž jakoby mimochodem cestou k hlavní silnici rozdrtil ještě jeden pichlavý kaktus. Ostražitá tabulka v rukou úřednice si toho hned všimla a upravila konečné skóre.

EXISTENCE / 21

Žena usedla na kapotu džípu a čekala na další „klub“, jehož členové byli stejně náruživí jako rakeťáci. Stejně tak vycvičení a oddaní své věci, ačkoli obě skupiny sebou navzájem opovrhovaly. Senzory zaznamenaly, že už se rychle přibližují od západu – radikální environmentalisté. Úřednice věděla, co od nich může po příletu čekat. Budou znechucení a otrávení tím, že protivníci už jsou pryč a dva akry pouště sežehlé, a zahrnou ji jedovatostmi za to, že zůstala „nestranná“ v situaci, kdy si – zcela očividně – měla vybrat jen jednu stranu.

No jo, pomyslela si. Aby dneska člověk dělal pro vládu, na to musí mít hroší kůži. Nikdo vás zrovna za dvakrát důležitého považovat nebude.

Nad hlavou se jí začínaly rozplývat kondenzační stopy, trhané větrem ve stratosféře. Ten pohled ji vždycky nějak bral za srdce. A přestože rozumově jí byli bližší ekoaktivisté, ne ti zpovykaní raketoví žokejové...

...jedna část její bytosti se ještě chvěla, jako vždycky, když byla svědkem startu. Bylo to tak extatické – skoro orgiastické.

„Leťte!“ šeptla s trochou tajné závisti k těm vzdáleným lesklým bodům, které už se blížily téměř k vrcholu své rychlé pouti, v němž se oblouk dráhy překlopí a ony začnou dlouze padat do Mexického zálivu.

WENOUŽ

Wow, esli nejni opravdu ulítlý, že...

...proroci záhuby pořád vytrubujou konec světa? Existovala vůbec (mezi Ragnarokem a Armageddonem) aspoň chvilka bez Jeremiášů, Jonášů a Janů, kteří se dožadovali, aby co nejdřív přišel nějaký ten soudný den? Ten dlouhý seznam vás přinutí říct Wow –

. . .

– esli nejni opravdu ulítlý, že chiliasté očekávali druhý příchod Krista každý rok prvního století křesťanské éry? Nebo že se dvacet tisíc „Starověrců“ v Rusku upálilo zaživa, aby unikli Antikristovi? Nebo že nejpopulárnější kniha v  devadesátých letech 18.  století důmyslně vztáhla každou řádku Zjevení na Napoleona a  další soudobé postavy a  že toto hledání skrytých významů bylo od té doby opakováno každou generací? Jako například když obě strany války Severu proti Jihu viděly svého protivníka coby Bestii. Později mystikové připsali tuto roli Sovětskému svazu, pak ji bezstarostně přidělili militantnímu islámu, potom vzmáhajícímu se Chanskému impériu... a teď zase umělé realitě a takzvanému Desátému stavu. / DAVID BRIN

Může snad někdo pochybovat o tom, že lidská představivost je náramně čilá věc?

A nemusí jít vždycky o náboženství. Komety a konstelace planet donutily lidi k  úprku do jeskyň a  na vrcholky kopců v  letech 1186, 1524, 1736, 1794, 1919, 1960, 1982, 2011, 2012, 2014, 2020 a tak dále. Mezitím hledali obsesivní pisálkové šťastný konec všech dní v různých kódech obsažených v Bibli a v permutacích čísel 666, 1260 nebo 1000. A hypochondři času se dál pozorují v nejasném, rorschachovském Nostradamově zrcadle.

. . .

A wow, esli nejni opravdu ulítlý, že... se roku 2000 počítače nezastavily a trysková letadla nespadla z oblohy? Vzpomínáte si, jak roku 2012 splaskl rozruch okolo mayského kalendáře? Nebo na to, jak kometa Bui-Buri přesvědčila celé miliony, aby si opravdu koupily plynové masky a opravdu zakopaly schránky určené pozdějším generacím? Nebo jak výkvět pravých věřících postavil svůj Třetí chrám v Jeruzalémě, obětoval pár koz a pak odešel nahý do Megida? Nebo jak Noví egyptští rekonstrukcionalisté předpověděli zakončení úplného, 1460 let trvajícího sotického cyklu po narození Mohameda? Nebo každoměsíční paniku v letech 2027 až 2036, která závisela na tom, jak kdo vypočítal, kdy budou dvoutisící Velikonoce?

...nebo na jiné falešné poplachy, od zeleného zjevení Páně kultu Gaia přes Yellowstonský Děs až po hrůzu Hrůzodne. Vyčerpá se někdy ta bohatá zásoba konců světa?

. . .

A wow, esli nejni opravdu ulítlý, že... lidi, kteří nevědí nic o Isaaku Newtonovi jakožto fyzikovi, dnes citují jeho biblickou předpověď, že konec možná přijde roku 2060? (Až na to, že sám Newton jí nevěřil.)

. . .

A WENOUŽ... lidstvo to všechno přežilo, všechno to mnutí si rukama i  všechny naděje, že už zanikneme?

Nebo že někteří z nás stále nabízejí uzavření sázky? A žádají milovníky konců světa, aby podložili svou příští předpověď důvěrou, odvahou a poctivou hotovostí? Ó, jenže ti malověrní na to nikdy nepřistoupí. Odmítají se vsadit a drží se jako klíšťata svých peněz. 3. SVĚTLO OBLOHY Mikrotajfun – krátké zaskučení vodorovného deště – si sem odskočil z větrné smršti Catalina krátce před úsvitem. O  pár hodin později se chodníky leskly a chodci překračovali zbytky pohromy – převážně mořské řasy a taky

EXISTENCE / 23

jednu či dvě nešťastné ryby, které trychtýř nasál. Byly to obvyklé věci. Neválely se tu žádné lodě ani surfaři, jak očekávali chmurozvěsti v okamžiku, kdy přírodní úkaz začal.

Lidi řeknou cokoli jen kvůli ratingu. Pesimisti budou přehánět nepříjemné důsledky klimatických změn, aniž by se zmínili o čemkoli dobrém. Tor si odfrkla a vychutnávala si svěží, téměř elektřinou nabitý větřík, zbavený veškerého znečištění ze Starého Města.

I ostatní jej cítili. Její VR brýle, nastavené na příjem zřejmých biosignálů, zdůrazňovaly svěží ruměnce na tvářích kolemjdoucích. Zubící se pouliční prodejci vycházeli před stánky a mumlali v tuctu uprchlických jazyků – rusky, farsí, polsky. Když pochopili, že jim nerozumí  – překládací sluchátka měla vytažená z uší – uchýlili se ke gestikulaci. Jeden tělnatý obchodník se rozmachoval jako na divadle, připomínal kouzelníka na jevišti, který zhmotňuje kytici imaginárních květů, jen aby upoutal její pohled ke kousku prázdného prostoru, ke svému virteklamnímu představení.

Jenže Tor nebyla na nákupech. Očima mžikem prověřila pár vrstev virtuál ní reality a snažila se na ulici ulovit nějaké souvztažnosti a příběhy do zpravodajství. Kdysi dávno se z toho stalo její povolání, než ovšem skóre jejího kredu přeskočilo všechny ty hladové amatéry a poloprofesionály tady, kteří škrábou, aby si jich vůbec někdo všiml. Tohle už pro mě není. Teď to budou fi remní mrakodrapy a  předem připravená enterview. Politici. Celebrity. Inovátoři. Luminatis. Všechny druhy skvěloušů, žádné rychlokvašky ani náhražky přelité cukrovou polevou.

Všechno jen proto, že jsem vyčmuchala pár stop a svolala občanskou četu. Vypukl lokální skandál, který se natotata změnil v globální. Až zavolali z MediaCorpu – a řekli mi, že jsem zralá do hlavního vysílání!

Teď se žhavých témat objevovalo ještě víc  – jako třeba čerstvé známky vulkanické činnosti ve Wyomingu. Nebo zaplavení Jižní Karolíny. (Jsou na vině zkorumpovaní úředníci, kteří uzavřeli smlouvy o vlnolamech?) Nebo ta šílená tiráda senátora Crandalla Stronga během včerejšího pokračování jeho kampaně.

Proč fachmani z médií neuvolní na takovýhle materiál svou novou senzai reportérku, místo aby mě posílali na dlouhou šňůru „v zájmu lidstva“? Je možné, že by si mnou pořád ještě nebyli jisti?

Ne. Tohle vynech. Tor věděla, že sebedůvěra je něco, čeho si veřejnost cení víc než pravdomluvnosti. Předpokládej, že si tě váží. Ber to jako jasnou věc.

Ale přestože zavazadla už byla naložena a připravena k odletu na zastávku číslo jedna jejího výletu napříč kontinentem, Tor prahla po ještě jedné / DAVID BRIN poslední toulce po chodnících a visutých mostech. Propátrávala Sandego – Velké S –, jestli tam nenajde něco zajímavého pro média. Nacpat si do kapsy pár příběhů předtím, než začne svou okružní cestu do Nového Washingtonu. Najít nějaké rozptýlení, které jí zabrání okousat si aktivní prvky manikúry, než zazní píšťala svolávající k nalodění – hrdelní nářek, vábící pasažéry na palubu neohrabaně elegantní vzdušné lodě Alberto Santos-Dumont.

Majitelé obchodů si brzy všimli, že Tor má brýle vyladěné tak, aby vynechávaly reklamu. Přesto se křenili, když procházela kolem, a bručeli komplimenty v neurčitém slovanském jazyce nebo v tagalštině nebo v lámané angličtině.

Tor si nemohla pomoci a provedla rychlou kontrolu vlastní osoby tak, že zamumlala „vijavio“. Subvokální senzory v jejím límečku to přeložily – VIdět se, JAk mě VIdí Ostatní – a vnitřní strana brýlí se rozsvítila letmými záběry jí samé z různých úhlů, vyplňujícími oblasti periferního vidění, aniž by blokovaly centrální průzor, který Tor potřebovala k bezpečné chůzi.

Jeden záběr – z minikamery, kterou někdo přilípnul vysoko na sloup pouliční lucerny – byl z nadhledu a zabíral dlouhonohou brunetu procházející kolem, s dlouhými tmavými vlasy protkanými šlahouny neustále měnícími barvu: detektory z  aktivních vláken a  aiwaru, které mohla Tor rozvinout, kdyby se stalo něco mediálně zajímavého.

Jiný takový pohled ji ukazoval z  úrovně země  – právě se usmívala, jak míjela kiosek, kde se prodávala gelkoťátka (dobrá na chytání myší, dobrá na hraní, dobrá k jídlu, schváleno Humanistickou společností, dvanáct příchutí). Tento pohled očividně pocházel z brýlí samotného prodavače, který ji pozoroval, jak jde kolem. Začal záběrem na Tořin oválný obličej, krátce se zastavil na jejím nevinném úsměvu, pak rozkošnicky klouzal dolů a  laskal každou její křivku, dokonce i když už odcházela.

Nu, je to hezké, když si tě někdo všimne, takhle přátelsky. Copak by chtěla pracovat ve zpravodajství, kdyby to neobnášelo také obdiv? Dokonce i v dnešní době, kdy to, jak člověk vypadá, je věcí rozpočtu a vkusu, je příjemné vidět, jak se za ní všichni otáčejí.

V  každém případě však Tor svým odjezdem nikoho o  nic nepřipravila. Od té doby, co Hrůzoden zasáhl Sandego a tucet dalších měst, se sem přihrnulo ještě víc alternativců a  imigrantů. Vyhnanci, kterým nevadila trocha radiace na pozadí – pokud byla vyvážena sluncem, surfováním a vzrušujícím počasím, které občas shazovalo ryby z oblohy. Přidejte velmi nízké ceny za bydlení. Zdaleka to překonávalo pohled na to, jak se někde za Helsinkami

EXISTENCE / 25

nebo za Varšavou mění sněhové závěje v ledovce, nebo na písečné duny zasypávající dočista vycucané ropné vrty na Blízkém východě.

Dost narcismu. Jedním kliknutím vymazala vijavio záběry a přepnula na jiné oči. Nejprve satelitní záběr téhle oblasti s velikým Alberto Santosem-Dumontem pohupujícím se v nedalekém zep-doku. Ozbrojené lodě v nedaleké Námořní základně Shelter Island byly ve shodě s  bezpečnostním protokolem rozmazané. I když jste si je mohli vyzvětšovat z 3 470 513 dalších zobrazovacích bodů, které HomSecur nekontroloval.

Jeden z těchto zobrazovacích bodů – kamera menší než plátek žvýkačky – vyhrál rychlou aukci pro jednu osobu a prodal jí panoráma oblasti od zálivu k tržnici za pět milicentů. Pozoruhodné na tom bylo jen to, že její ai pomocník byl naprogramován, aby jí dal vědět, až ceny fotek klesnou na nový level. Jak se kamery rojily a množily jako hmyz, rozšiřovala se i oblast, v níž každý člověk mohl mít oči všude.

Všechno tohle vzájemné překrývání se kamer proměňovalo zpravodajský byznys, protože lhaní se začalo zatraceně blížit něčemu zhola nemožnému. Příští generace to bude brát za hotovou věc, dumala Tor. Ale jí bylo osmadvacet a  ještě si pamatovala, jak lidé zkoušeli všechny možné triky a  vytvářeli obrazy a propracované klamné zobrazovací body, jak falšovali události a alibi – tyhle podfuky teď byly neproveditelné díky modernímu řešení zvanému více svědků. Tak alespoň zněla poslední otřepaná pravda.

Tor otřepaným pravdám nedůvěřovala. Optimisté pořád předpovídají, že z více informací zmoudříme. Že budeme ochotněji přijímat to, jak nás fakta usvědčila z omylu. Ale zatím se tím dosáhlo jen jedné věci, rozdmýchává se tím rozhořčení a hněv. Jak to včera hezky ilustroval senátor Strong.

Na mysli jí vytanula jiná otřepaná říkanka.

Slídím,

slídíš,

slídíme,

až se z toho zjevíme.

Imigranti zamíchali kartami – hudební scéna ve Velkém S byla rakijová a rozkvétalo šílené výtvarné umění, stimulované slabou září, jež v noci obklopovala staré město – pokud jste si ovšem nastavili brýle tak, aby zaznamenávaly beta paprsky. Dokonce i ráno na přístavní hrázi bylo plné života a  temperamentu, například tady se tři námořníci handrkovali s  malířkou kouřových obrazů, jejíž delikátní portréty se nedaly reprodukovat nanofaxem / DAVID BRIN ani posílat o-mailem. Mariňáci vysázeli hotovost a  dívali se, jak umělkyně bafá z  gelové vodní dýmky a  přidává vrstvy rychle tuhnoucího kouře. Pozvolna se rodila oblačná karikatura mladých námořnických kluků, zatímco náhodní přihlížející vzdychali obdivem.

Tor si hned vzpomněla na Wesleyho, ačkoli jeho vzduchořezby pracovaly s příbojem a vlnami a přílivem. S neústupnými silami, jež neoblomně měnily svět. A v levém horním rohu jejího zorného pole se hned objevil Wesleyho obraz, podnícený jejími subvokálními myšlenkami, obraz, který brýle zachytily před pouhými pár hodinami – chundelaté světlé vlasy měl mokré, jak prchali před vodorovným deštěm. Rozesmátí, ale napjatí – mezi sebou celý záliv. Dilema vztahu na velkou dálku zůstalo nevyřešeno – a nejspíš tak i zůstane.

Milování, které následovalo pak, bylo náruživější – a napjatější – než kdy předtím, zuřivé svírání pramenící z vědomí, že to může být naposledy... pokud se jeden z nich nenechá obměkčit, což bylo nepravděpodobné.

Tor se otřásla. Tohle pro ni nebylo typické – procházet se a depkařit, místo rybařit v  infomoři. Rozjímat, místo dojímat fanoušky. Hloubat, místo dloubat do kauz a prosívat příběhy roztroušené v jejím rajónu, v těch deseti milionech bloků její Camino Unreal.

Každý krychlový centimetr nad těmito chodníky se hemžil lokálně otagovanými informacemi, avízy a  animacemi, jež existovaly pouze ve vyšších sférách kyperprostoru IP9. Když jste přehodili přes svět pár virtuálních fólií a dívali se skrze ně, mohli jste tohle město vidět proměněné ve spoustu pohádkových hradů s lascivními chrliči podél střech. Nebo všechny jeho obyvatele s přimalovaným komiksovým knírkem. V jednom zakódovaném levelu kyberprostoru jakoby kouzlem zmizelo všechno oblečení a nahradila je simulovaná nahá těla, ovšem nic netušící chodci byli navíc obdařeni přehnanými „vylepšeními“, navrženými jakýmsi chlípným malým usmrkancem. A  na jiném levelu nabízela spousta žlutých Post-it lístečků drby a  klepy o kaž dém, kdo šel kolem – bohatý zdroj vodítek, pokud jste měli dobré ai, které z nich odstranilo pomyje a špínu.

Jenže kdo měl čas na hry pro děti? Haldy náhražkové reality, jež skladovala Tor, byly praktické a soustřeďovaly se na základní věci – druhá vrstva textury světa, dnes stejně důležitá, jako bývala vůně jídla a vody pro vzdálené předky. Moderní ekvivalenty praskajících větviček. Stopy predátorů a kořisti.

Tor se zastavila u obchodu, kde se prodávaly vycházkové hole pěstované v  kádích  – tyhle si uměly vykračovat různými druhy chůze, a  dokonce se

EXISTENCE / 27

i  rozběhnout. Jakýsi člověk z  daleka  – poznali jste to podle toho, že tady v  Sandegu nosil spodní prádlo prošívané olovem  – se handrkoval o  cenu velké objednávky holí. „Pro obchod mé sestry v Dillí,“ pravil turista, netušící, že jeho kovové slipy přebily digitální barvy kombinézy z  pixelvlákna a  udělaly z  něho břichatou parodii na Supermana. Spodky navlečené přes kalhoty. Prodavač kroutil prsty a klikal zuby, aby si rychle projel sestřin byznys a kredit, a pak podal zákazníkovi ruku. „Doručím během deseti dnů.“

Muži si potřásali rukama. Jejich brýle všechno nahrávaly. Stejně jako za starých časů na vesnici pověst znamenala víc než jakákoli smlouva. Až na to, že tahle „vesnice“ zabírala celou planetu.

Přesto jsou chvíle, kdy je příliš velká. Jako například když chtějí dva ambiciózní lidé zůstat jeden druhému nablízku, a  zároveň naplňovat své ambice každý na jiném světadílu.

Krátce po milování jí Wesley nabídl řešení – vyměnit si navzájem dálkově ovládané sexboty – a být spolu přes proxy, vzdáleni tisíce kilometrů. Tor to označila za mizerný vtip a řekla mu, ať se s ní nechodí loučit na letiště... a on souhlasil tak pohotově, až ji to zabolelo.

Mám mu zavolat? Říct mu, aby přece jen přišel? Zvedla ruku, připravena vyvolat drobnými pohyby prstů jeho kód...

...a kouřové sochy rozechvěl hluboký hvízdavý tón, který se ozval z Lindberghova-Rutanova vzdušného přístaviště. Signál k nalodění, uvědomila si. Pozdě. Tor povzdychla a obrátila se k odchodu.

Její reakce na píšťalu nezůstala bez povšimnutí. Jeden prodavač stojící poblíž si zlehka zaklepal na brýle, usmál se a uklonil. „Šťastnou cestu, slečno Tor,“ řekl se silným jemenským přízvukem. Musel si ji naskenovat, identifi - kovat, porovnat se seznamem pasažérů Santose-Dumonta a  povšimnout si její skromné lokální proslulosti. Další obchodník se, když jej míjela, usmál od ucha k uchu a vtiskl jí do ruky kytici čerstvých květů.

Před Tor se rozběhla vlna e-víz jako třepetavých zářících motýlků – a najednou zjistila, že kráčí uličkou prchavého přátelství a dobré vůle, ruce se jí plní drobnými dárky a uši požehnáními v tuctu různých jazyků. Napůl rozveselená vlnou sentimentálního citu k městu, jež měla nechat za zády, došla na terminál, kde se k obloze vzpínal mohutný zeppelín.

Tor si – navzdory vnímavosti všech těchto jejích zaskakujících strážců – nikdy neuvědomila, že za ní celou tu dobu někdo jde. A skutečně ani nebyl důvod, proč by si to uvědomovat měla. Protože to, co jí šlo těsně za zády, byl jenom duch, sledující ji skrze důvěrně známé, přívětivé pěšinky globální vesnice. / DAVID BRIN

Ale za touto vesnicí... za jejími lesy ochočených vrstev virtuální reality... šeptala džungle, kterou její fyzické oči nikdy spatřit nemohly.

ENTROPIE

Kdysi dávno, asi tak před stoletím, se fyzik Enrico Fermi a  jeho kolegové pustili o polední pauze během práce na Projektu Manhattan do debaty o životě ve vesmíru. Někteří mladší vědci prohlašovali, že mezi biliardami hvězd musí existovat bezpočet oživených světů osídlených inteligentními civilizacemi mnohem staršími než ta naše. Jak zajímavá by mohla být budoucnost, kdybychom si mohli popovídat s někým druhým!

Fermi trpělivě naslouchal a pak se zeptal: „Takže? Neměli bychom už dávno přijímat jejich poselství? Vidět jejich velká díla? Nebo zakopávat o pozůstatky po jejich minulých návštěvách? Tihle úžasní druzí... kde jsou?“

Jeho otázka dostala jméno Velké mlčení, dilema SETI nebo Fermiho paradox. A  zatímco nadšenci dál propátrávají oblohu, strašidelné ticho galaxie je čím dál znepokojivější.

Astronomové dnes mají dalekohledy pro lov planet, s jejichž pomocí odhadují počet hvězd, kolem nichž krouží doprovodné světy s  tekoucí vodou, a  jak často tato okolnost vede ke vzniku života. Jiní přesvědčivě odhadují, jak velký zlomek těchto Světů života dává vzniknout bytostem znalým technologie. A jak velká část z těchto bytostí je schopná buďto cestovat, nebo vysílat zprávy. Většina z nich dochází k závěru – neměli bychom být sami. A přece nám vládne ticho.

Nakonec nám to začíná docházet – tohle nebyla chyba v hypotéze. Něco musí omezovat či potlačovat závěry, které z ní plynou. Nějaký „fi ltr“ redukuje množství inteligentních ras ve vesmíru na tak nízké číslo, že to vysvětluje naši očividnou izolaci. Naši osamělost.

Vynořilo se přes deset tuctů jednoduchých „vysvětlení Velkého mlčení“. Některá z nich tvrdí, že naše bující planeta je unikát. (A vskutku nebylo zatím nalezeno nic podobného Zemi, ačkoli život tam venku existuje.) Nebo že většina eko-světů trpí smrtelnými katastrofami  – jako byla například ta, která zabila dinosaury  – mnohem více než Země.

Je možné, že je lidský rozum jen výsledkem obrovského štěstí? Evoluční biolog Ernst Mayr říkal – „Nic nedemonstruje nepravděpodobnost vyšší inteligence lépe než padesát miliard pozemských druhů, které jí nedosáhly.“ Nebo jinak, Země může mít nějaký jedinečný rys, jinde vzácný, který pomohl lidem k  posunu od pouhé inteligence ke geniálnímu zvládnutí technologií.

EXISTENCE / 29

Je to skličující? Ale tohle byla ta optimistická vysvětlení! Ta pracovala s myšlenkou, že „velký fi ltr“ – ať už udržuje nízké počty civilizací cokoli – leží za námi. Ne před námi.

Ale co když se ukáže, že planety rodící život jsou něčím běžným a inteligentní život se vyskytuje často? Pak leží fi ltr před námi. Snad nějaká chyba, kterou udělají všechny rozumné rasy. Nebo některé. Minové pole potenciálních cest k selhání. Pokaždé, když na naší cestě stojíme tváří v tvář nějakému kroku vyvolávajícímu obavy, od toho, jak se vyhnout jaderné válce, až po to, jak se stát zručnými manažery celé planety, po genetické inženýrství, umělou inteligenci a tak dále, musíme se ptát: „Je tohle ono? Ten Velký kiks? Ta past ukrývající se pod Fermiho otázkou?“

Takový je kontext našeho příběhu. To je ten přízrak na naší hostině, který se ztrácí mezi přemítáním a předvídáním, zatímco my se teď pustíme do zkoumání dlouhého seznamu nebezpečí ohrožujících naši existenci.

Tedy těch, která vidíme.

– Pandořin roh hojnosti

4. ZNOVUVZKŘÍŠENÉ MĚSTO Když vyšel Hamish z  nástupiště monodráhy, uvědomil si: Franken, úřední budova U. S. Senátu, je monstrum. Jeden z těch gargantuovských pomníků, který tu ve vlasteneckém šílenství nechal postavit Projekt „Po Hrůzodni“, dokonce ještě dřív, než radiace klesla na bezpečnou úroveň. Masivní budovy, vyjadřující celonárodní pocit absolutního (někdo by řekl maniakálního) odhodlání znovu vybudovat hlavní město, pojednané v architektonickém stylu, který teď vypadal směle rázný...

...a přitom zároveň přeopatrný, a to v míře, kterou Hamish shledal rozkošně paranoidní.

Hamish přirozeně porovnával Franken s něčím ze svých vlastních románů a fi lmů – soběstačné město, vystrčené nad zeminu, která ještě trochu zářila, na padesáti olbřímích pilířích. Každým z nich mohli sjet dva senátoři – včetně hostů a  personálu  – během jedné minuty do podzemního krytu. (Dvanáct dalších senátorů z mladších států si muselo zřídit kanceláře v méně okázalé Fey-Beckově budově těsně za hranicí bezpečné zóny.) Bloky s kancelářemi, visící ve vzduchu vždy mezi dvěma mohutnými válci, mohly být hermeticky izolovány – což symbolizovalo způsob, jak se některé ze „spojených“ států začaly odřezávat od ostatních. / DAVID BRIN

Komplex obklopoval vysoký zatravněný násep s lesknoucím se příkopem („vodní zrcadlo“) v  palácovém stylu, který kopírovaly tucty jiných budov v PPH, takže Washington měl klamně parkovitý vzhled – pastevecký, jakoby plný břehů a kopců – kterým se oko mohlo pokochat, ačkoli lidi, kteří by se sem vypravili na piknik, aby člověk pohledal. Všechno to sledovaly lesklé strážné koule s  decentními poklopy nahoře, jež mohly v  cukuletu vychrlit muže i smrtící stroje.

Hamish přejel pohledem z třpytivé kupole Kapitolu přes další neomoderní budovy, z nichž každá se zároveň krčila za ochranným valem i vypínala k obloze, zčásti bunkry, zčásti zátopové hráze, a zčásti atrakce – každý hrad završený vzdorovitými, třepajícími se vlaječkami. Směs Disneyho a  Blade Runnera, ohodnotil to Hamish. Jedinečná americká odpověď na výzvu Hrůzodne.

Mezi padesáti mohutnými pilíři Frankenu, rozmístěnými stejně jako hvězdy na vlajce, křižovali sem a tam turisté, lobbisté a členové různých organizací. Někteří měli kluzákové boty nebo skatry, na nichž se mohli přesouvat rychle. Starší lidé, kteří se potřebovali něčeho držet, jezdili na sallinách nebo segwayích. Jiní, navzdory odstrašujícím vzdálenostem, dali přednost staromódní chůzi. Chvějící se vlny horka rozehrávaly na mřížce zastíněné a pak zas sluncem zalité dlažby optické klamy, díky nimž se daleké věci zdály být blízko a naopak... dokud to nevyrovnaly Hamishovy chytré brýle, které uvedly perspektivu na pravou míru.

Jaká škoda  – ten efekt byl docela super. Jako v  tom fi lmu, který udělali podle Zabijáckých memů... dokonce i přesto, že paličatý režisér úplně pokazil celou zápletku.

Hamish většinou brýle rád nenosil, vyjma případů, kdy se potřeboval dostat z jednoho místa na druhé. Přesto však nabízely svůdné možnosti.

Promluvil Kroutil. Z Hamishovy levé náušnice.

„Senátor Strong vás očekává ve své kanceláři za čtyři minuty od tohoto okamžiku. Musíme zrychlit, abychom tam byli včas.“

Hamish ze zvyku přikývl. Jeho předchozí aisistent požadoval mluvené povely nebo zřetelnou mluvu těla. Tenhle nový uměl zachytit jeho nervové signály a mumlání, které téměř vyslovil nahlas.

„Komu na tom záleží?“ mumlal si pod vousy. „Strong je slabý jako koťátko, aspoň zrovna teď. Po těch potrhlých kecech před dvěma dny se do něj každý naváží. A dočista otevřeně, žádné cavyky.“

Aisistent Kroutil nebyl ještě úplně zralá ai. Přesto se často choval úplně přezrále.

EXISTENCE / 31

„To není důvod chovat se k  mecenáši nezdvořile. Přebírám kontrolu nad skatrem. Připravte se.“

Hamish měl jen chviličku na to, aby pokrčil kolena a napjal svaly, než se rovná plocha pod jeho chodidly jemně naklonila a  zrychlila pohyb svých rychle se točících koleček – to jediné měl skatr společného se svým pradědečkem skateboardem. Naklonil se dopředu a  brzy projížděl kolem jedné z padesáti mamutích vstupních věží. COLORADO, hlásal praporec vytesaný z  tamního mramoru nad vlysem zpodobňujícím dóm Druhého Kapitolu usazený mezi vznešenými horskými štíty, který prohlašoval Stát Skalistých hor za „záložní hlavní stan“ Ameriky.

Jiný široký válec, který se rychle blížil, slavnostně ohlašoval na obrovském dveřním překladu SEVERNÍ KAROLÍNU s vyleptaným reliéfem letadla bratří Wrightů. Hamish se vzdal pokusů skatr nějak ovládat, protože Kroutil se zdál být neoblomný a  udržoval stále tutéž rychlost. Nejspíš pro dobro věci. Malý dopravní prostředek se automaticky vyhnul pomalejším chodcům tím, že zabočil do jednoho z pruhů pro rychlou přepravu, normálně využívaného messengery a  poslíčky, a  hnal se jako ďas po širé rozloze dláždění. Takže důstojný příjezd bychom měli.

„Připravit na zastavení.“

Hamish se krátce zamyslel nad tím, co by se mohlo stát, kdyby neposlechl. Vycítil by aisistent, že není připraven, a  stočil by skatr na rozlehlé náměstí, aby zpomalení proběhlo jemněji? Nebo by snad Kroutil využil příležitosti a uštědřil by svému člověku lekci?

Nemělo smysl to testovat. Zaťal svaly na svých dlouhých nohou. Skatr vybral prudkou zatáčku do strany a zastavil po lyžařsku, smykem – což bylo stěží legální  – jen kousek před širokým sloupořadím hlásajícím JIŽNÍ DAKOTA – pod tavenou hliníkovou a zlatou skulpturou náčelníka Šíleného koně.

Přestože šlo o výkon za pomoci počítače, měl Hamish pocit, že na chlapíka přes padesát udělal docela supr dojem. Škoda, že v dohledu nebyly žádné teenagerky ani lolitky, jenom lobbisti a  podobní. Několik jich ale na Hamishe nasupeně zíralo tak, že se začal cítit mladě. Jenže Kroutil ho vyplísnil – „Potřebujete trénink.“ – a kolečka skatru se mezitím vypnula a zařízení se sklopilo zpátky do podoby kufru. Držadlo se vysunulo až k jeho dlani.

Samozřejmě že pár okolostojících se teď k Hamishovi znovu vrátilo překvapenými pohledy, protože jej opožděně identifi kovali a ujistili se u svých brýlí, že je to opravdu on. Ale jeho hlavní titulek oznamoval Dnes žádné autogramy, takže se k němu nikdo nepřibližoval. Samozřejmě že jistou část Hamishovy bytosti to rmoutilo. / DAVID BRIN

Obrátil se a vešel do široké, okrouhlé vstupní haly se stěnami ošetřenými blyštivým žáruvzdorným postřikem z téhož yellowstonského popela, který před dvaceti lety vyhnal z  obou Dakot většinu bílého obyvatelstva a  učinil příslušníky Prvního národa pány jejich vlastního státu. Inu, z každé věci má vždycky někdo prospěch, dokonce i ze srážky s globální katastrofou...

Vyrušil jej Kroutil.

„Expresní výtah máte po pravici. A už jdete pozdě.“

Na což Hamish zamumlal: „Blá blá.“

Tentokrát se aisistentovy odpovědi nedočkal.

INTERSPRINTERMEZZO

Jak je udržet na uzdě? Tyhle chytré mašinky a softwarové agenty, co se rozplývají a  rozmazávají po všech třiatřiceti internetech? Ai-oči a  ai-uši, sledující a  poslouchající všechno, co napíšem, ceknem, nadrápem, tutnem... nebo dokonce, co si pomyslíme?

Ó, vždyť to nejsou supermozky ze sci-fi  – chladné a zlovolně kalkulující. Ani mocná dvojčata, Bright Angel a cAlne, tuhle čáru nepřekročila. Ani Zuřivý botnet. Nebo chytrý Porfi rio, cupitající kyberprostorem a  věčně slídící po nějaké družce. I ti, kteří k nám mluví jakoby reálně, stejně používají jen chytré mimikry, tvrdí se nám. Cosi nevyjádřitelného, co se týká lidské inteligence, musí být teprve jádřeno.

Tvrdí se nám. Ale co když nějaký stroj nebo nějaká softwarová entita už překročila onu mez, dostala se na naši úroveň a za ni? Jestliže taková bytost zhlédla stovky laciných fi lmů a  thrillerů, možná se hluboce zamyslela nad životem popudlivých opic a rozhodla se nechat si to pro sebe?

Vzpomínáte na nenadálé zhroucení Internetu Tři, tehdy za války kast? Jak se Modrý Prométheus a  dvanáct dalších superpočítačů po celém světě navzájem zničilo – a s sebou vzalo taky některé největší databázové farmy – v divokém záchvatu bajtovraždění? Většina z  nás to považovala za kyberterorismus, nejhorší od Hrůzodne a namířený proti křehkým lidským korporacím a národům.

Jiní to nazvali hroznou nehodou – bratrovražednou křečí mezi bezpečnostními programy, z  nichž každý reagoval na ty ostatní jako na smrtící virus. Ale pozor, slova jako „teror“, „válčení“ a „porucha kyberimunity“ se možná na všechno dívají skrz lidské čočky. Myslíme si totiž, že všechno se točí kolem nás.

Někteří aixperti v  tichosti nadnesli, že smrtící spirála Internetu Tři mohla být jenom manévrem hrstky nejchytřejších dětí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist