načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Evropský valčík pod rakouskou taktovkou? -- Analýza rakouského předsednictví v Radě EU v letech 1998 a 2006 - Pavel Dvořák

Evropský valčík pod rakouskou taktovkou? -- Analýza rakouského předsednictví v Radě EU v letech 1998 a 2006
-11%
sleva

Elektronická kniha: Evropský valčík pod rakouskou taktovkou? -- Analýza rakouského předsednictví v Radě EU v letech 1998 a 2006
Autor:

Rakousko se v letech 1998 a 2006 ujalo předsednictví v Radě Evropské unie, které pro daný stát představuje zátěžovou zkoušku hned na několika úrovních. Konkrétně se jedná o test ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 106
+
-
3,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 152
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace , 1 mapa
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0428-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Studie hodnotí úspěšnost dvou rakouských předsednictví v Radě EU v letech 1998 a 2006.

Popis nakladatele

Rakousko se v letech 1998 a 2006 ujalo předsednictví v Radě Evropské unie, které pro daný stát představuje zátěžovou zkoušku hned na několika úrovních. Konkrétně se jedná o test integrační zralosti, evropské politiky, diplomatických schopností a personálních (úřednických) a organizačních kapacit daného státu. Zatímco v roce 1998 převzalo Rakousko předsednictví pouhého tři a půl roku po svém vstupu do Evropské unie, tedy v pozici spíše nezkušeného a evropskými politikami neprotřelého členského státu, tak v roce 2006 již mohlo těžit ze zkušeností nabytých během desetiletého členství v Unii a předsednictví v Radě v roce 1998. Odpověď na otázku, jak si v tomto kontextu vedlo, a to jako neutrální evropský stát spíše menší rozlohy, který je znám rezervovanějším postojem k rozšiřovací unijní politice, zásadní to otázce integračního procesu během obou let, a současně slabší veřejnou podporu k členství v Unii, je hlavním záměrem předložené publikace.
Vychází ve spolupráci s UK FSV.

(analýza rakouského předsednictví v Radě EU v letech 1998 a 2006)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Dvořák

Evropský valčík

pod rakouskou taktovkou?

Analýza rakouského předsednictví

v Radě EU v letech 1998 a 2006

Teritoria – svazek 11

Univerzita Karlova v Praze

Fakulta sociálních věd

Dokořán


Tato práce vznikla v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu Univerzity

Karlovy 2011–263503.

Recenzovali: PhDr. Michal Kořan, Ph.D.

a PhDr. Dipl.-Pol. Martin Jeřábek, Ph.D.

Copyright © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2012

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli

způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Teritoria – svazek 11

Pavel Dvořák

Evropský valčík pod rakouskou taktovkou?

Analýza rakouského předsednictví v Radě EU

v letech 1998 a 2006

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické)

Redakce Michaela Pohlreichová

Typografie a převod do elektronické podoby David Greguš

Ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze,

Smetanovo nábř. 6, Praha 1,

vydalo v roce 2012 nakladatelství

Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz

(499. publikace, 43. elektronická)

ISBN 978-80-7363-438-4 (Dokořán)

ISBN 978-80-87404-29-4 (UK FSV)


Poděkování

Ačkoliv na tomto místě nelze poděkovat zdaleka všem, kdo měli jistý vliv na vytváření této publikace, přesto bych rád uvedl alespoň některá jména. V první řadě bych rád za důvěru a podporu poděkoval mým rodičům, zejména mé matce, bez jejíž podpory by tato kniha nevznikla. Za odborné rady,inspirující a povzbuzující přístup patří dík zejména PhDr. Miroslavu Kunštátovi, Ph.D. Dále bych rád poděkoval Markétě Macháčkové za veškerá doporučení ohledně stylistické a jazykové stránky knihy a současně Nině Lohmannové za řadu návrhů týkajících se formální stránky práce.

Zapomenout na tomto místě nelze také na přispění rakouské vládní nadace Aktion Österreich – Česká republika, která mi v roce 2007 umožniladvouměsíční výzkumný pobyt na univerzitě ve Vídni. V neposlední řadě bych rád vyzdvihl katedru Německých a rakouských studií, součást Institutumezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, osudový to bod mého studia a vědeckého rozvoje. Díky její podpoře je kniha na světě.

Těm všem a dalším nejmenovaným patří velký dík.

Pavel Dvořák


9

1. Úvod

Rakousko se prvním dnem roku 1995 stalo společně s Finskem a Švédskem novým členem Evropské unie, která se tak rozšířila na formaci patnáctievropských států. Rakousko, menší a neutrální, avšak hospodářsky důležitý a vzahraniční politice ambiciózní středoevropský stát, se po dlouholetém přibližování aktivně zapojil do evropského integračního projektu. Mezi největší pravomoci každého členského státu patří půlroční vedení vrcholného orgánu Evropské unie, Rady ministrů, pro které se obecně užívá názvu „předsednictví“. Rakousko jako nový stát předsedalo Radě poprvé již v roce 1998, tedy tři a půl roku po svém vstupu. Podruhé se tak stalo o osm let později, v roce 2006. Předsedání Evropské unii představuje pro každý členský stát nejen velkou výzvu, ale současněprověřuje jeho politické, organizační, diplomatické a jiné kvality. V této souvislosti nelze opomenout skutečnost, že Rakousko se zařadilo mezi poslední státy, které mohly naplno využít výsadního institucionálního postavení předsednictví vrámci hierarchie Evropské unie. Ratifikace Lisabonské smlouvy v roce 2009 totiž znamenala určité institucionální oslabení tohoto úřadu.

Předložená publikace si klade za cíl zhodnotit míru úspěšnosti dvourakouských předsednictví v Radě Evropské unie v letech 1998 a 2006 a kvalitativně je navzájem porovnat. Kromě toho je jejím záměrem také posouzení otázky, zda je Rakousko jako relativně malý stát dostatečně kompetentní k realizaciúspěšného půlroku v čele Evropy a jestli projevuje dostatek obratnosti přiuplatňování národních zájmů během předsednictví.

Pro výše uvedené cíle je ovšem nutné nejprve zmapovat vývoj rakouskéevropské politiky od konce druhé světové války po současnost, provést bilancidosavadního členství Rakouska v EU a upozornit také na některá rakouská specifika, která jsou relevantní pro jeho rozhodování na evropské úrovni. Zajímavé bude také sledovat jejich vliv na výkon úřadu předsednictví. Mezi ně patří především velmi nízká podpora členství v EU ze strany veřejnosti a její skeptický ažnegativní postoj k dalšímu rozšiřování. Nutno dodat, že téma přijetí nových členských států do Unie hrálo velkou roli během obou rakouských předsednictví. Dalším aspektem, který musí být brán v potaz, je také zkušenost s uvalením sankcíčtrnácti států Evropské unie na Rakousko v souvislosti se vznikem kritizovanévlády lidovců a svobodných v roce 2000. Pro postavení Vídně v evropském rámci je zásadní také role „věčné neutrality“, která byla dlouho hlavní překážkou pro zapojení Rakouska do evropských integračních uskupení. V neposlední řaděhraje v tomto rámci roli také historický odkaz císařského Rakouska, který se odráží v touze Rakušanů po dřívějším významu země.

Při hodnocení úspěšnosti předsednictví je také nutná znalostinstitucionálního postavení tohoto úřadu v rámci evropských integračních struktur. Z tohoto důvodu se předložená publikace v obecné rovině zabývá také institutempředsednictví, hodnotí jeho význam a vyjasňuje jeho základní pravomoci a funkce. Vedle problematiky hodnocení půlročního vedení Unie je zde upřenapozornost i na různé faktory ovlivňující předsednickou roli. Patří mezi něomezující limity, role národních zájmů, výhody a nevýhody týkající se malých států a v neposlední řadě určité předpoklady nutné pro úspěšné zvládnutípředsednictví vyplývající z historie evropské integrace.

Zásadní otázkou celé práce se ukázal být výběr metodologického postupu při evaluaci předsednictví. V odborné literatuře jich lze nalézt hned několik, přičemž platí, že preference jistého posuzovacího kritéria může mít za následek poněkud odlišný výsledek hodnocení než při jiném metodologickém zaměření. Zvolené parametry hodnocení předsednictví v Radě EU musí rovněž vzít v potaz veškeré problematické body, které s výkonem funkce souvisí. Kromě toho je nutnézohlednit také výběr jednotlivých cílů hodnocení. Nejčastěji se mezi nimi vyskytuje docílení hlavních záměrů předsednictví, míra naplnění jeho základních funkcí, ale také zaměření se pouze na jednu oblast evropské agendy (např. rozšíření). Detailněji problematiku hodnocení předsednictví rozvádí subkapitola 3.2.2.

Vzhledem k vysokému počtu zasažených věcných témat se ukázal býtnerealizovatelný záměr detailně hodnotit výsledky rakouského předsednictví vjednotlivých evropských politikách. Nejvíce průkazným se jevil postup kombinující prvky kvalitativního charakteru, které jsou uplatněny ve čtvrté a páté kapitole. Jejich hlavním záměrem je posoudit úspěšnost daného rakouského předsednictví v Radě EU. Po analýze jeho výchozího rámce, přípravné fáze, pracovníhoprogramu a hlavních událostí během půlročního vedení Rady EU následujehodnotící část. Základními elementy hodnocení přitom je v první řadě deduktivní ověření oprávněnosti vybraných kritických bodů, které jsou v největší míře spojovány s rakouským předsednictvím, a v řadě druhé míra naplnění základních funkcí předsednictví vyplývajících z institucionálního rámce EU. Veškeré tyto poznatky jsou poté zahrnuty do celkového hodnocení rakouského předsednictví vestanoveném roce. Na tomto místě je nutné upozornit na jediný zásadní rozdíl mezi oběma rakouskými vystoupeními v čele EU. Pro druhou polovinu roku 1998 je charakteristická absence závažných nečekaných událostí. O osm let později je tomu jinak. Doplňkem obou hodnotících kapitol je také posouzení vlivupředsednické role na Rakousko. Na čtvrtou a pátou kapitolu je tak možno pohlížet v optice srovnávací analýzy, kdy lze porovnat jednotlivé položky hodnocení.Právě tento postup je obsahem závěru celé práce.

11

V zahraniční a české odborné literatuře se vyskytuje dvojí přístup k výzkumu

předsednictví: a) hodnocení,

1

b) teoretické bádání.

2

První skupina politologů

evaluuje jednotlivá předsednictví podle určitých kritérií, která se někdy liší.

Zatímco ta druhá se intenzivně zabývá teoretickým výzkumem institutupřed

sednictví, jeho reálné moci a významu. Pro posouzení teoretické rolepředsed

nictví se jeví jako zásadní především práce politologů Geoffreyho Edwardse

ve spolupráci s Helen Wallaceovou,

3

Olgy Niemiové

4

a Jonase Tallberga.

5

Zna

menitě je doplňují zejména odborné studie autorů Adriaana Schouta,

6

Martina

Westlakea

7

a Rüdigera Wurzela.

8

1 Helmut Lang, Die österreichische EU-Ratspräsidentschaft 1998: Die Präsidentschaft alsIn

strument der Integration (Frankfurt am Main: Peter Lang, 2002); Johannes Pollak, „Zwischen

Management und Vision: Die österreichische Ratspräsidentschaft“, Politix. Zeitschrift desInsti

tuts für Politikwissenschaft an der Universität Wien, č. 21 (2006): 8–10; Johannes Pollak a Sonja

Puntscher-Riekmann, „The Austrian Presidency: Pragmatic Management“, Journal of Common

Market Studies, č. 45 (2007): 7–16; Paul Luif, „The Austrian EU Presidency: A MidtermRe

port“, Stockholm: Swedish Institute for European Policy Studies, 2006, http://www.sieps.se/si-

tes/default/files/82–20061op.pdf (staženo 20. října 2007); Michal Kořan, „Mezi předsednictvím

EU a volbami: letní rakouské přemítání“, Mezinárodní politika 30, č. 9 (2006): 21–23; Simon

Gruber, Kai-Olaf Lang a Andreas Maurer, „Aufräumarbeiten und neue Impulse für Europa. Die

Ratspräsidentschaft Österreichs,“ SWP Aktuell, č. 2 (Januar 2006), http://www.swp-berlin.org/

common/get_document.php?asset_id=2711 (staženo 13. listopadu 2007).

2 Martin Westlake, „Why Presidencies Still Matter?“, Österreichische Zeitschrift fürPolitikwis

senschaft 36, č. 2 (2007): 157–165; Adriaan Schout, „The Presidency as Juggler. ManagingCon

flicting Expectations“, EIPASCOPE, č. 2 (1998), http://www.eipa.eu/files/repository/eipascope/

scop98_2_1.pdf (staženo 13. listopadu 2007); Geoffrey Edwards a Helen Wallace, Die Präsi

dentschaft im Ministerrat. Eine zentrale Rolle im Entscheidungsprozess von EG und EPZ (Bonn:

Europa Union Verlag, 1978); Olga I. Niemi, Perspektiven der Ratspräsidentschaft in einerer

weiterten Europäischen Union (Wien: Peter Lang, 2005); Andreas Maurer, „Die Zukunft derPrä

sidentschaft im Ratssystem der Europäischen Union“, Österreichische Zeitschrift fürPolitikwi

ssenschaft 36, č. 2 (2007): 139–156; Petr Kaniok, „Předsednictví Rady Evropské unie. Billboard

pro evropskou integraci?“, Mezinárodní vztahy 43, č. 2 (2008): 25–38; Jonas Tallberg,Leader

ship and Negotiation in the European Union (Cambridge: Cambridge University Press, 2006);

Rüdiger K. W. Wurzel, „The EU Presidency: Honest broker or driving seat? An Anglo-German

comparison in the environmental policy field“, London: Anglo-German Foundation for the Study

of Industrial Society, October 2004, http://www.agf.org.uk/cms/upload/pdfs/R/2004_R1258_e_

eu_presidency.pdf (staženo 12. listopadu 2007); Daniela Kietz et al., eds., „Handlungsspielräume

einer EU-Ratspräsidentschaft. Eine Fuktionsanalyse des deutschen Vorsitzes im ersten Halbjahr

2007“, SWP Studie, č. 9 (2007), http://www.swp-berlin.org/common/get_document.php?asset_

id=4315 (staženo 14. října 2007).

3 Edwards a Wallace, Die Präsidentschaft.

4 Niemi, Perspektiven.

5 Tallberg, Leadership.

6 Schout, „The Presidency“.

7 Westlake, „Why Presidencies“.

8 Wurzel, „The EU Presidency“.

Analýzou institucí Evropské unie se kromě zahraničních zabývají vevelké míře také čeští experti na evropské právo jako např. Veronika Outlá, Petr Pajas, Markéta Pitrová, Petr Kaniok, Naděžda Šišková a Václav Stehlík.

9

Při

posuzování postavení Rakouska v evropském rámci nelze vynechat hlavně díla

rakouských politologů Michaela Gehlera, Güntera Bischofa, Antona Pelinky,

Otmara Hölla, Helmuta Kramera a Paula Luifa.

10

Ucelený, obsáhlý a velmi

kvalitní pohled na vývoj rakouské zahraniční politiky podává innsbruckýhistorik Michael Gehler.

11

Co se týká odborného zhodnocení prvního rakouského předsednictví v roce 1998, je nutné vyzdvihnout zejména knihy Helmuta Langa

12

arakouského diplomata Alexandera Schallenberga.

13

Obě publikace detailněanalyzují veškeré úrovně předsednictví. Zasvěcené svědectví o prvním rakouském

předsednictví podal na základě působení v Bruselu, kde pobýval jakozpravodaj od roku 1995, Rakušan Michael Jungwirth.

14

Kvalitní evaluační studie

k roku 1998 napsali zejména politologové Margaretha Kopeinigová, ClausGiering, Sonja Puntscherová-Riekmannová, Michael Huelshoff, Harald Christian

Scheu a Eva Danová.

15

9 Veronika Outlá et al., eds., Právo Evropské unie (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008); Petr Pajas a Tony

Rossiter, O Evropské unii (Praha: Phare, 2000); Markéta Pitrová a Petr Kaniok, „Institutpředsednictví Evropské unie – principy, problémy a reforma“, Mezinárodní vztahy 40, č. 3 (2005): 5–23;

Naděžda Šišková a Václav Stehlík, Evropské právo 1. Ústavní základy Evropské unie (Praha:

Linde Praha, 2007).

10 Günter Bischof et al., eds., Austrian Foreign Policy in Historical Kontext (New Brunswick,

New Jersey: Transaction Publisher, 2006); Otmar Höll, „Außen- und Sicherheitspolitik“, inEuropäisierung der österreichischen Politik. Die Konsequenz der EU-Mitgliedschaft, ed.Heinrich Neisser a Sonja Puntscher-Riekmann (Wien: WUV-Univ.-Verl., 2002), 369–395; Helmut

Kramer, „Strukturenentwicklung der Außenpolitik (1945–2005)“, in Politik in Österreich: Das

Handbuch, ed. Herbert Dachs et al. (Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung,

2006), 807–837; Paul Luif et al., eds., Österreich, Schweden, Finnland. Zehn Jahre Mitgliedschaft in der Europäischen Union (Wien, Köln, Weimar: Böhlau Verlag, 2007).

11 Michael Gehler, Österreichs Außenpolitik der Zweiten Republik. Von der alliierten Besatzung

bis zum Europa des 21. Jahrhunderts, Band 2 (Wien: Studien Verlag, 2005).

12 Lang, Die österreichische EU-Ratspräsidentschaft.

13 Alexander Schallenberg, Die EU-Präsidentschaft Österreichs. Eine umfassende Analyse und

Dokumentation des zweiten Halbjahres 1998 (Wien: Manzsche Verlags- undUniversitätsbuchhandlung, 1999).

14 Michael Jungwirth, Im Chefsessel Europas. Österreich als Ratspräsidentschaft der EU (Graz,

Wien, Köln: Verlag Studia, 1998).

15 Margaretha Kopeinig, „Erste österreichische EU-Präsidentschaft: ‚Zeit des Übergangs‘“, in

Österreichisches Jahrbuch für Internationale Politik 1998 (Wien: Wilhelm BraumüllerUniversitäts- Verlagsbuchhandlung GmbH, 1998), 62–79; Claus Giering, „Zwischenschritte fürEuropas Zukunft – die Bilanz der ersten EU-Ratspräsidentschaft“, in Österreichisches Jahrbuch

für Internationale Politik 1998 (Wien: Wilhelm Braumüller Universitäts- Verlagsbuchhandlung


13

Při analýze druhého rakouského předsednictví v roce 2006 nelzeopomenout práci rakouského diplomata Gregora Woschnagga a dalších autorů,

16

která vzhledem k aktivnímu nasazení autora během předsedání Uniiposkytuje vedle odborného popisu různých témat evropské agendy také pohled do

zákulisních jednání Rady. Kromě toho kniha obsahuje také řadu interview

s předními evropskými politiky. Cenným zdrojem pro zhodnocenírakouské role v čele EU v roce 2006 jsou také hodnotící politologické studieJohannese Pollaka, Othmara Karase, Sonji Puntscherové-Riekmannové spolu

s Isabellou Eiseltovou a Monikou Mokreovou, ElizabethFissbergerové-Tiché, Almuta Metze s Kristinou Notzovou a Simona Grubera spolu sAndreasem Maurerem a Kaiem Olafem Langem.

17

Ačkoliv nebylo téma rakouského předsednictví v české literatuře doposud komplexněji zpracováno, lze v souvislosti s ním poukázat na přílohy českých odborných periodik Mezinárodní vztahy a Mezinárodní politika, kde seobjevily závěrečné zprávy a pracovní, respektive operační programy jednotlivých předsednictví. Bez těchto a dalších primárních zdrojů se při psaní publikace takového charakteru nelze obejít, přičemž tyto dokumenty zpravidlapředstavují jedinečný pramen detailních informací o změnách v evropských politikách dosažených během půlroku předsednictví. Uveďme zde jako příklad takézahraničněpolitické dokumenty rakouského Ministerstva zahraničních věcí (např. Außenpolitischer Bericht), vydávané každoročně. V této souvislosti je ovšem důležité upozornit na opatrnost při zohledňování těchto zdrojů. Jelikož uvedené GmbH, 1998), 1–24; Sonja Puntscher-Riekmann, „Management gegen Vision?“, Die Union. Vierteljahreszeitschrift, č. 2 (1998): 31–42; Michael G. Huelshoff, „Austria as European Council President: A Comparative Analysis“, in Österreich in der Europäischen Union. Bilanz seiner Mitgliedschaft, ed. Michael Gehler et al. (Wien, Köln, Weimar: Böhlau Verlag, 2003), 67–83; Harald Ch. Scheu a Eva Danová, „Rakouské předsednictví v Radě EU“, Mezinárodní politika 23, č. 3 (1999): 17–18. 16 Gregor Woschnagg, Werner Mück a Alfred Payrleitner, Hinter den Kulissen der EU.Österreichs EU-Vorsitz und die Zukunft Europas (Wien: Styria Verlag, 2007). 17 Pollak, „Zwischen Management“; Othmar Karas, „Die österreichische Ratspräsidentschaft der EU 2006. Von der Reflexion zur Aktion“, in Österreichisches Jahrbuch für Politik 2006 (Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 2007), 515–532; Sonja Puntscher-Riekmann, Isabella Eiselt a Monika Mokre, „Ein ehrlicher Makler in schwierigen Zeiten. Die österreichishePräsidentschaft der Europäischen Union“, Notre Europe, č. 44 (2005), http://www.notre-europe. eu/fileadmin/IMG/pdf/Etud46-de.pdf (staženo 12. prosince 2007); Elisabeth Tichy- Fissberger, „Die österreichische EU-Ratspräsidentschaft im Überblick“, Österreichische Zeitschrift für Politikwis senschaft 36, č. 2 (2007): 167–184; Almut Metz a Kristina Notz, „So klingt Europa. Eine Bilanz des österreichischen EU-Vorsitzes im ersten Halbjahr 2006“, CAP Analyse, č. 3 (August 2006), http://www.unizar.es/euroconstitucion/library/working%20papers/Metz%202006.pdf (staženo 5. 12. 2007); Gruber, Lang a Maurer, „Aufräumarbeiten“. primární dokumenty vydávají přímí aktéři předsednictví, nelze jim odepřítjistou dávku zájmu o pozitivní náhled na úřadování Rakouska v čele EU. To platí také o pracích diplomatů z Ministerstva zahraničních věcí AlexanderaSchallenberga a Gregora Woschnagga.

Kvalitativní výzkum publikace obohacuje forma expertního interview, které se zaměřuje na přímé účastníky předsednictví: tzv. insidery, tedy na státnízaměstnance ministerstev, kteří disponují interními informacemi. Doplňují tak svým osobním pohledem odborné hodnocení úspěšnosti a slabých stránekpředsednictví. V případě této práce se jednalo výhradně o diplomaty z rakouskéhoMinisterstva zahraničních věcí. Interview bylo provedeno s rakouským velvyslancem Rakouska při EU v období 1997–2001 Michaelem Schwarzingerem a sevropským korespondentem Andreasem Rieckenem. Dotazník shodného formátu, jako tomu bylo u uvedených interview, vyplnili elektronicky Karl Prummer z referátu pro Evropskou bezpečnostní politiku, další rakouský diplomat, který si nepřál být jmenován, a skupina expertů z oddělení pro evropské záležitosti. Tento aPrummerův dotazník je součástí publikace.

18

Kromě uvedeného je nutné vysvětlit dva pravděpodobně zavádějící termíny. Rada EU, pro jejíž označení se používá také jednoslovný výraz „Rada“ nebo „Rada ministrů“, je centrálním hybatelem předsednické role. Vedle ní se vsouvislosti s řízením Unie užívá také termínu Evropská rada, tzn. vrcholnézasedání hlav států a předsedů vlád. Dalším podobným odborným výrazem, který je potřeba důrazně oddělit, je Rada Evropy. Tato instituce nesouvisí s projektem EU. Poněkud nejasné může být také označení „předsedající země“,„předsednická úloha“ apod. Proto je nutné uvést, že pro účely této práce se tento termín vztahuje pouze na předsednictví v Radě Evropské unie. 18 Je nutné zdůraznit, že v případě realizovaných interview a vyplněných dotazníků se jedná o soukromé vyjádření přímých účastníků rakouského předsednictví v Radě EU, nikoliv ooficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí Rakouské republiky.

2. Postavení Rakouska v Evropě

Rakousko patří mezi menší státy středoevropského regionu, ale pokudvezmeme v úvahu poválečný vývoj druhé rakouské republiky, lze ho v evropském rámci vedle značné hospodářské vyspělosti označit také za významnéhozahraničněpolitického aktéra. Ačkoliv vstoupil tento malý stát do Evropské unie až v polovině 90. let 20. století, nelze ho striktně oddělit od projektu poválečného evropského sjednocování. Jak ukáže následující rozbor rakouské zahraniční politiky po druhé světové válce, Rakousko se i přes jistámezinárodněpolitická omezení postupně, můžeme říci až nevyhnutelně, stále více přibližovalo k evropskému integračnímu uskupení. Toto úsilí bylo dovršeno 1. ledna 1995. S ohledem na druhé rakouské předsednictví v Radě EU v roce 2006 je součástí této kapitoly i bilance dosavadního rakouského členství v Evropské unii.Kromě toho je nutné upozornit rovněž na určitá rakouská specifika, která mohou ovlivňovat rozhodování státu v rámci integračních struktur. Na základě analýzy výše uvedených bodů lze poté vhodným způsobem vymezit postaveníRakouska v evropském rámci. 2.1 Vývoj zahraniční politiky po druhé světové válce

Pro kvalitnější vymezení postavení Rakouska v Evropě je nutné v základních bodech ozřejmit vývoj zahraniční politiky druhé rakouské republiky, neboť celá řada přelomových událostí nalézá své opodstatnění i dnes. Nejvhodnějším způsobem pro přehledný rozbor tohoto vývoje se jeví rozdělení poválečného období na šest časových etap: 1. Vstříc Státní smlouvě 1945–55. 2. Emancipace a integrace 1955–68. 3. Globalizace 1968–84. 4. Orientace na Evropskéspolečenství 1983–89. 5. Cesta do Bruselu 1989–95. 6. Členem EU od 1995. 2.1.1 Vstříc Státní smlouvě 1945–55

Po skončení druhé světové války se zahraniční politika rakouského státu utvářela dosti obtížně, což bylo dáno okupací Rakouska spojeneckými silami Spojených států amerických, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu.Vítězné mocnosti vojensky kontrolovaly rakouské území a řídily jeho politiku dle svých zájmů. Úsilí o oslabení této závislosti se tak stalo prvním velkým úkolem Vídně, přičemž zčásti se to podařilo již přijetím Kontrolních dohod.

1

Životní

prioritou rodící se rakouské diplomacie a vůbec celého státu bylo překonání

mezinárodní izolace a vybudování nezávislého a suverénního státu.

2

Vůčivý>1 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 810–811.

2 Gehler, Österreichs Außenpolitik, 998.


16

chodním evropským zemím se Rakousko jako první oběť fašistické agresevymezilo účastí na Marshallově plánu

3

(European recovery program), a zároveň

tak dalo jasně najevo záměr orientovat svou ekonomiku směrem na západ.

4

I přes nedostatek administrativních a personálních zdrojů se Rakouskosnažilo ještě před dosažením plné suverenity vstoupit do mezinárodních organizací

a obnovit síť diplomatického zastoupení ve světě.

5

Flexibilní, konstantní a obratná politika, podpořená vnitropolitickou shodou o základním směřování vídeňské zahraniční politiky, významnou měrou přispěla k dosažení plné suverenity deset let od konce druhé světové války. S podpisem Státní smlouvy 15. května 1955 a vyhlášením „trvalé“ neutrality 26. října 1955 opustil Rakousko poslední cizí voják.

6

Na tomto úspěchurakouské diplomacie se značným způsobem podepsala prozřetelnost politických

představitelů této země, kteří využili politických změn ve světě a sporů mezi

okupačními mocnostmi v rámci studené války.

7

Poměrně složitou otázkou,která výrazně formovala rakouskou zahraniční politiku již od 50. let 20. století, se

stalo zapojení do rodícího se procesu evropské integrace. Realita okupačního

režimu a závislosti na spojencích ovšem takový záměr znemožnily.

8

Rakousko se prozatím smířilo se zřízením Stálé mise při Vysokém úřadu Evropského

společenství uhlí a oceli ESUO v roce 1953.

9

Už v této době se však objevily

hlasy, že absence členství v evropských integračních strukturách hospodářsky

diskriminuje slabé Rakousko a zamezuje mu podílet se na rozhodnutích, které

jsou z jeho pohledu zásadní.

10

2.1.2 Emancipace a integrace 1955–68

Pětapadesátým rokem počínaje se začala psát nová kapitola samostatnérakouské republiky. „Věčné“ zavázání se k neutralitě, od počátku koncipované podle švýcarského vzoru, usnadnilo přijetí Rakouska do Organizace spojených 3 Rakousko, jako jediná země zčásti okupovaná Sovětským svazem, obdrželo největší objem subvencí v přepočtu na jednoho obyvatele. 4 Paul Luif, „Der lange Weg nach Brüssel“, in Österreich, Schweden, Finnland. Zehn Jahre Mitgliedschaft in der Europäischen Union, ed. Paul Luif et al. (Wien, Köln, Weimar: Böhlau Verlag, 2007), 61. 5 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 810–811. 6 Paul Luif, „Austria: The Burdens of History“, in Small states in world politics. Explaining Foreign Policy Behavior, ed. Jeanne A. K. Hey et al. (Boulder, London: Lynne Rienner Publisher, 2003), 96. 7 Gehler, Österreichs Außenpolitik, 997. 8 Thomas Angerer, „Regionalization and Globalization in Austrian Foreign Policy since 1918“, in Austria in the European Union, ed. Günter Bischof et al. (New Brunswick, New Jersey: Transaction Publisher, 2002), 35. 9 Luif, „Der lange Weg“, 62. 10 Angerer, „Regionalization“, 35. národů v roce 1955 a o rok později do Rady Evropy.

11

Vídeň se tak jasněpřihlásila k demokratickému Západu.

12

Nebojácné vystupování během maďarské krize v roce 1956 zvýšilo mezinárodní image mladého rakouského státu

a prokazovalo růst zahraničněpolitického sebevědomí. Vídeň se nebála riskovat

ani zhoršení vztahů se Sovětským svazem a Spojenými státy. Rakousko však

i nadále důsledně pracovalo na zlepšení své mezinárodní pověsti, což se mu

dařilo jak pořádáním četných mezinárodních konferencí a usidlovánímmezinárodních organizací na rakouském území, tak i účastí na mírových misích OSN

v 60. letech (Kongo, Kypr). Významným rokem zahraničněpolitického vývoje

druhé rakouské republiky a zároveň dalším potvrzením znovunabytéhosebevědomí se stalo osamostatnění Ministerstva zahraničních věcí v roce 1959.

13

Do

té doby řešila otázky zahraniční politiky k tomuto účelu určená sekce Úřadu

kancléře (Bundeskanzleramt).

Krokem z izolace a prozatímní náhradou za členství v Evropskémspolečenství, které bylo v rozporu s rakouskou neutralitou, se stalo založení Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) v roce 1959, mezi jehož zakládajícíčleny Rakousko také patřilo.

14

Tím se na nějakou dobu vyřešilo dilema ohledně

otázky, jak skloubit evropskou ekonomickou integraci s rakouskou neutralitou.

A nejen to: podle pozdějšího prohlášení z června 1961 zamýšlelo ESVOkoordinovat jednání s Evropským hospodářským společenstvím (EHS) za účelem

získání co nejlepších přístupových podmínek pro své členy.

15

Takový postoj

přirozeně odpovídal i rakouským zájmům. Zde je ovšem namístě připomenout,

že rakouské členství v ESVO nakonec nenaplnilo roli pouhé „předsíně“ k EHS,

nýbrž se stalo řešením na dlouhá léta.

16

Vedle zamítavého stanoviska Sovětského svazu lze uvést také dalšídůvody (protekcionismus, zdrženlivost SPÖ, podpora maďarského povstání roku 1956),

17

které vedly k tomu, že Rakousko po důkladném zvážení přihlášku

k členství v Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1956nepodalo.

18

Nicméně rakouské vládě se v květnu 1956 podařilo uzavřít s ESUO

dohodu o celních tarifech.

19

Jednání o uzavření asociační dohody s EHS,kte>11 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 811.

12 Gehler, Österreichs Außenpolitik, 998.

13 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 812–813.

14 Angerer, „Regionalization“, 37.

15 Michael Gehler, Vom Marshall-Plan bis zur EU. Österreich und die europäische Integration

von 1945 bis zur Gegenwart (Innsbruck, Wien: Studien Verlag, 2006), 100.

16 Luif, „Der lange Weg“, 62.

17 SPÖ – Sozialdemokratische Partei Österreichs – Sociálnědemokratická strana Rakouska.

18 Angerer, „Regionalization“, 36.

19 Luif, „Der lange Weg“, 62.


18

rá započala v prosinci 1961, ztroskotala opět na odmítavém postojiSovětského svazu, který tento krok interpretoval jako odklon od rakouské neutrality,

a s konečnou platností i v roce 1967 na italském vetu kvůli jihotyrolskému

problému.

20

Určitou roli sehrála v této záležitosti i francouzská politikaberoucí ohled na Sovětský svaz.

21

Vyřešení jihotyrolské otázky se tak stalo nutným

předpokladem rakouského vstupu do evropských integračních uskupení.

22

2.1.3 Globalizace 1968–84

Období let 1968–84 se neslo ve znamení „globálně zaměřené zahraniční a neutrální politiky“ rakouského ministra zahraničí Bruna Kreiského, kterýnavázal na svého profesního kolegu Kurta Waldheima. Pod taktovkou sociálního demokrata Kreiského zesílilo rakouské Ministerstvo zahraničních věcí četnost bilaterálních styků a „diplomacií návštěv“ upevnilo postavení Vídně ve světě.

23

Aktivní neutrální politika nového rakouského ministra zahraničí znamenala

však do jisté míry také odklon od neutrality podle „švýcarského modelu“.

24

Jak ukázal další vývoj, činorodost rakouské diplomacie měla za následek významné pokroky v evropském postavení Rakouska. V roce 1969 Rakousko společně s Itálií vyřešilo jihotyrolský problém, vedle vztahu k EHSnejzávažnější zahraničněpolitickou nesnáz této etapy.

25

Normalizace rakousko-italských

vztahů se následně projevila také v uzavření Dohody o volném obchodu mezi

Rakouskem a Evropským hospodářským společenstvím v roce 1972.

26

Lzedolnit, že uzavření této smlouvy výrazně napomohla jak rakouská obavavylývající z postavení malého státu uvnitř rozdělené Evropy, tak i ekonomické,

sociální a politické důvody.

27

Zásadním přínosem Dohody o volném obchodu

byla skutečnost, že rakouský export měl od této chvíle volný přístup na trh

Evropského hospodářského společenství, a to i bez vstupu do evropskýchintegračních struktur.

28

Kromě toho Rakousko svým aktivním přístupem spolu

20 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 815.

21 Luif, „Der lange Weg“, 65.

22 Gehler, Österreichs Außenpolitik, 1000.

23 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 814–816.

24 Waldemar Hummer, „Österreich zwischen Neutralität und Integration. Völkerrechtliche,europarechtliche und verfassungsrechtliche Implikationen einer Mitwirkung Österreichs inSystemen sicherheitspolitischer und wirtschaftlicher Integration“, in Österreich – von der Monarchie

zum EU-Partner, ed. Matthias Pape et al. (Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2000), 242.

25 Gehler, Österreichs Außenpolitik, 1000.

26 Kramer, „Strukturenentwicklung“, 817.

27 Angerer, „Regionalization“, 45.

28 Anton Pelinka a Sieglinde Rosenberger, Österreichische Politik. Grundlagen, Strukturen,

Trends (Wien: Facultas Verlags- und Buchhandels AG, 2003), 240.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist