načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Evropská literatura a latinský středověk - Ernst Robert Curtius

Evropská literatura a latinský středověk
-11%
sleva

Elektronická kniha: Evropská literatura a latinský středověk
Autor:

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 740
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských jazyků. Dokládá, že základem prakticky každé národní evropské literatury je společná latinská tradice. Před čtenářem defilují dvě tisíciletí evropských literárních dějin se všemi svými velkými jmény, od Homéra přes sv. Jeronýma k Dantovi, Shakespearovi či Goethovi. Východiskem výkladu je dokonalá filologická analýza textů. Jsou zde zpracovány všechny klíčové problémy literárních dějin, a to ve fascinujícím materiálovém záběru. Mezi nejzajímavější partie knihy patří rozbor literární "topiky", návratných obrazů, neustále se vynořujících z kolektivního podvědomí (tyto partie jsou inspirovány zejména dílem C. G. Junga). Vedle zájemců o literární dějiny má kniha svou popularitu i mezi klasickými filology, kunsthistoriky, historiky, filosofy, teology, sociology, psychology atd. Překlad: Jiří Pelán, Jiří Stromšík, Irena Zachová.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

PAPRSEK

SVAZEK

PRVNÍ


ERNST ROBERT

CURTIUS / EVROPSKÁ

LITERATURA

A LATINSKÝ

STŘEDOVĚK


ERNST

ROBERT

CURTIUS

TRIÁDA 1998

Evropská

literatura

a latinský

středověk


P Ř E L O Ž I L I

JIŘÍ PELÁN,

JIŘÍ STROMŠÍK

A IRENA ZACHOVÁ

Kniha vychází pod záštitou rektora Univerzity Karlovy

prof. JUDr. Karla Malého, DrSc.

Nakladatelství Triáda děkuje

za laskavou finanční podporu

poskytnutou na vydání tohoto svazku

Česko-německému fondu budoucnosti,

společnosti Praha – Evropské město

kultury r. 2000, o. p. s.,

Ministerstvu kultury ČR,

předsedovi Senátu ČR Petru Pithartovi

a Nadaci Dagmar a Václava Havlových

Vize 97. © Francke Verlag, 1998 © Triáda Publishing, 1998, 2017 Translation © Jiří Pelán, Jiří Stromšík, Irena Zachová, 1998 Epilogue © Jiří Pelán, Jiří Stromšík, 1998 ISBN 80-86138-07-0 ISBN (pdf) 978-80-7474-212-5 ISBN (epub) 978-80-7474-213-2 ISBN (mobi) 978-80-7474-214-9 Často si v dnešní době klademe otázku, kde leží základy naší společnéevropské identity, od čeho ji můžeme odvozovat a čím ji posilovat. Husté pletivo více či méně viditelných souvislostí mezi latinskou středověkouliteraturou a národními evropskými literaturami, které slavný německýliterární vědec Ernst Robert Curtius nyní posthumně představujei českému čtenáři, poukazuje též na jeden z nejdůležitějších pilířů evropského sjednocovacího procesu – na kulturu a vzdělanost.

Kultura a vzdělanost neznaly již v období latinského středověku hranic

a zeměpisné vzdálenosti překonávaly rychlostí, která je i pro Evropanyžijící na sklonku 20. století obdivuhodná. Jsem velmi rád, že Curtiovaproslulá kniha Evropská literatura a latinský středověk dnes přichází i k nám.

V Praze 9. září 1998

7

P Ř E D M L U V A

K PRVNÍMU

Č E S K É M U

VYDÁNÍ

GUSTAVU GRÖBEROVI

(1844–1911)

A ABYMU WARBURGOVI

(1866–1929)

IN MEMORIAM 1/ Palai de ta kala anthropoisi exeuretai; ek ton manthanein dei.

[Odedávna přece existují moudré zásady, které lidé vynalezli; z těch je třeba se učit.]

HERODOTOS, I, kap. 8 2/ Pateron eu keimena erga.

[Dobře zaznamenané činy předků.]

POLYBIOS, XV 4, 11 3/ ... neque concipere aut edere partum mens potest nisi ingentiflumine litterarum inundata.

[... mysl nemůže počít ani porodit, není-li zaplavena mohutnýmproudem vzdělanosti.]

PETRONIUS, kap. 118 4/ Ne tu aliis faciendam trade, factam si quam rem cupis.

[Chceš-li, aby něco bylo vykonáno, neukládej to druhým.]

Přísloví 5/ Vielleicht überzeugt man sich bald, dass es keine patriotische Kunst und patriotische Wissenschaft gebe. Beide gehören, wie alles Gute, der ganzen Welt an und können nur durch allgemeine freie Wechselwirkung aller zugleich Lebenden, in steter Rücksicht auf das, was uns vomVergangenen übrig und bekannt ist, gefördert werden.

[Možná brzy přijdeme na to, že neexistuje žádné vlastenecké umění a žádná vlastenecká věda. Umění i věda náleží – jako každé dobro –celému světu a mohou prospívat jen tehdy, budou-li se na nich všeobecně,svobodně a vzájemně podílet všichni současníci, a to se stálým zřetelem na vše, co nám zůstalo známo z minulosti.]

GOETHE, Flüchtige Übersicht über die Kunst in Deutschland, 1801.

Z ÁSADY 9

ZÁSADY


6/ Auch die Zeiten des Verfalls und Untergangs haben ihr heiliges Recht

auf unser Mitgefühl.

[I doby úpadku a zániku mají svaté právo na náš soucit.]

JACOB BURCKHARDT, Werke XIV, 57 7/ Absichtslose Wahrnehmung, unscheinbare Anfänge gehen demzielbewussten Suchen, dem allseitigen Erfassen des Gegenstandes voraus. Im sprungweisen Durchmessen des Raumes hascht dann der Suchende nach dem Ziel. Mit einem Schema unfertiger Ansichten über ähnliche Gegenstände scheint er das Ganze erfassen zu können, ehe Natur und Teile gekannt sind. Der vorschnellen Meinung folgt die Einsicht desIrrtums, nur langsam der Entschluss, dem Gegenstand in kleinen undkleinsten Schritten nahe zu kommen, Teil und Teilchen zu beschauen und nicht zu ruhen, bis die Überzeugung gewonnen ist, dass sie nur so und nicht anders aufgefasst werden dürfen.

[Cílevědomému hledání, všestrannému uchopení předmětupředchází nezáměrné vnímání, nenápadné začátky. Badatel poté spěchá k cíli a chce se mu přiblížit tím, že skoky mapuje svůj prostor. Zdá se mu, že schématem nevyzrálých úsudků o podobných předmětech dokážepochoit celek ještě předtím, než si ujasní jeho povahu a části. Za tímtoukvapeným názorem přichází poznání omylu, a po něm váhavé rozhodnutípřibližovat se k předmětu malými, ba těmi nejmenšími krůčky, prohlížet si jeho části, ba částečky a nedopřát si klidu, dokud se nepřesvědčíme, že mají být chápány právě tak a nijak jinak.]

GRÖBER, Grundriss der romanischen Philologie I, 1888, 3 8/ Die paritätische Verbindung von Mikroskopie und Makroskopie bildet das Ideal der wissenschaftlichen Arbeit.

[Rovnoměrné spojení mikroskopie a makroskopie vytváří ideál vědecké práce.]

HUGO SCHUCHHARDT, 1915 9/ On aurait souhaité de n’être pas technique. A l’essai, il est apparu que, si l’on voulait épargner au lecteur les détails précis, il ne restait que des généralités vagues, et que toute démonstration manquait.

[Přáli bychom si nebýt příliš techničtí. Ale kdo to zkusil, poznal, že když jsme chtěli ušetřit čtenáře přesných detailů, zbyly jen vágníobecnosti a veškeré důkazy chyběly.]

ANTOINE MEILLET, Esquisse d’une histoire de la langue latine, 1928 10/ Un libro de ciencia tiene que ser de ciencia; pero también tiene que ser un libro.

[Vědecká kniha musí být vědou; ale musí být také knihou.]

JOSÉ ORTEGA Y GASSET, Obras, 1932, 963

10 Z ÁSADY


Když jsem vydal tuto knihu, nevěřil jsem, že mohu počítat s nějakýmohlasem. Nevycházela vstříc žádnému z vědeckých, literárních, filosofických

směrů, jež hýbaly dobou. Jestliže přesto vzbudila pozornost a sympatie,bylo to pro mne radostným překvapením.

Má kniha nevznikla z čistě odborných důvodů, ale z obav o zachování

západní kultury. Pokouší se osvětlit novými metodami jednotu této tradice

v prostoru a čase. V duchovním chaosu přítomné doby se důkaz tétojednoty stal nejen nezbytným, ale i možným. Lze ho nicméně podat jenz univerzálního hlediska. Příslušnost k latinské vzdělanosti takové hlediskoposkytuje. Latina byla řečí vzdělanců po třináct staletí, od Vergilia k Dantovi.

Bez tohoto latinského zázemí jsou středověké národní literaturynesrozumitelné. Někteří z mých kritiků mi vytýkali, že v knize chybí řadavýznamných fenoménů středověké literatury (například Chanson de Roland,trobadoři, drama). Možná že si tito kritikové nepřečetli její titul. Kniha

pojednává o latinském středověku, nikoli o středověku vůbec. Dobrépráce o národních literaturách Francie, Anglie, Německa, Itálie, Španělska

nám rozhodně nechybějí. Má kniha jim nechce konkurovat, chce dát to,

co tato díla nedávají.

Latinský středověk je jedním ohniskem elipsy, která zde budevyměřována. Druhým ohniskem je evropská literatura. Bude tudíž často řeč

o řecké a římské antice, ale bude se hovořit i o dílech a školách 16. a 17.

století. Chtěl bych doufat, že i znalci těchto období najdou v mé knizeněco užitečného. Má kniha se ovšem neobrací pouze k učencům, alei k milovníkům literatury. George Saintsbury říká v předmluvě ke své History of

Criticism: A friend who is at once friendly, most competent, and ofa different complexion in critical thought, objected to me that „I treatliterature as something by itself“. I hastened to admit the impeachment, and

to declare that this is the very postulate of my book. [Jeden můj přítel,člověk vlídný, nanejvýš kompetentní a přitom jiného smýšlení, pokud jdeo literární kritiku, mi vytkl, že „pojednávám literaturu jako něcoautonomního“. Ihned jsem tu obžalobu přijal a prohlásil jsem, že toto je vskutku

základní myšlenka mé knihy.] Literaturu přirozeně nelze absolutněizolovat, a Saintsbury to dobře věděl. Také v mé knize se najdou věci, kterých

PŘEDMLUVA

K DRUHÉMU VYDÁNÍ

11

P Ř E D M L U V A

K DRUHÉMU

VYDÁNÍ bych si byl nevšiml, nebýt C. G. Junga; budou v ní dotčeny problémyspadající do dějin mravů a filosofie; dozvíte se něco o sedmi svobodných uměních, o univerzitách atd. Ze světelného kuželu mých úvah však nikdy nemizí literatura: její témata, její techniky, její biologie, její sociologie. V této knize naleznete poučení, odkud se vzalo slovo literatura a jaký mělo původně smysl; co to je autorský kánon; jak se utvořil pojem klasik a jak se proměňoval. Jsou zde prošetřovány návratné nebo konstantní fenomény literární biologie: protiklad „starých“ a „mladých“; antiklasické směry, jež jsou dnes označovány jako barokní a pro něž já navrhuji termínmanýrismus. Poezie je zde zkoumána ve vztahu k filosofii a teologii. Je tupoložena otázka, jakými prostředky básnictví idealizuje lidský život (hrdinství, pastýřství) a přírodu (zobrazení krajiny) a jaké pevné typy si za tímúčelem vypracovalo. Všechny tyto a ještě jiné otázky jsou přípravnýmipracemi k tomu, co bych rád nazval fenomenologií literatury. Myslím, že je to něco jiného než literární dějiny, srovnávací literatura, literární věda,alesoň jak jsou dneska provozovány.

Dnešní archeologie dospěla k překvapujícím objevům, když zkoumala letecké fotografie pořízené z velké výšky. Tento postup například poprvé umožnil poznat systém pozdněřímského opevnění v severní Africe. Kdo stojí na zemi před hromadou trosek, nemůže vidět celek; ukáže ho teprve letecký snímek. Tento snímek je třeba nicméně zvětšit a porovnats maou generálního štábu. Technika literárního výzkumu, kterou jsem zde použil, je tak trochu srovnatelná s touto metodikou. Když se pokoušíme přehlédnout dvě nebo dvě a půl tisíciletí západní literatury, můžemedospět k objevům, na něž bychom prostě nepřišli, kdybychom se dívaliz vrcholu kostelní zvonice. Ale tento krok lze učinit teprve poté, co odborníci spjatí se svou farností odvedli spoustu pečlivé drobné práce. Velmi často ovšem takoví odborníci chybějí a z onoho vyššího stanoviska, které jsme zvolili, pak vidíme úkoly, které by mohly specializovanému bádánínabídnout cennou kořist. K pokroku v historických vědách dochází všude tam, kde se kombinují a vzájemně prostupují specializace a celkový pohled. Podněcují se navzájem a jsou v komplementárním vztahu. Specialismus bez univerzalismu je slepý. Univerzalismus bez specialismu je mýdlová bublina. A pokud jde o celkový pohled na literaturu, platí Saintsburyho axiom: Ancient without Modern is a stumbling-block, Modern withoutAncient is foolishness utter and irremediable. [Staré bez nového je vždycky kámen úrazu, nové bez starého je však čiré a nenapravitelné bláznovství.]

Abych přesvědčil své čtenáře, musel jsem použít vědecké techniky,která je základem veškerého historického bádání: filologie. Pro duchovědné obory znamená totéž co matematika pro přírodní vědy. Jak učil Leibniz, pravda je dvojího druhu: na jedné straně jsou pravdivé poznatky, k nimž dospíváme rozumovou cestou a které nelze a ani není třeba empirickypotvrzovat; na druhé straně jsou takové pravdy, jež odkrýváme tolikozkušeností a logicky jsou nedokazatelné; jsou tedy jak nutné, tak případnépravdy, podle Leibnize vérités éternelles et vérités de fait. Případné faktické pravdy mohou být zajištěny jen filologií. Filologie je služka historickévě>12 PŘEDMLUVA

K DRUHÉMU VYDÁNÍ


dy. Snažil jsem se užívat jí se stejnou přesností a přísností, s jakou užívají

přírodní vědy svých metod. Geometrie provádí důkazy na obrazcích,filologie na textech. Matematika se právem může pyšnit svou exaktností. Ale

přesnost není upřena ani filologii. Musí předkládat výsledky, jež jsouověřitelné.

Text druhého vydání byl asi na 200 místech vylepšen.

Knihu přeložil v roce 1953 Willard Trask pro Bollingen Foundation (Pantheon Books), New York, a brzy nato vyšla v Londýně (Routledge and Kegan Paul). V nejbližší době by mělo vyjít vydání španělské (Mexiko) a portugalské (Rio de Janeiro). Ohlášeny jsou i překlady do italštiny a do francouzštiny.

Bonn am Rhein, prosinec 1953

Er nst rob Ert Cu rt ius

Z PŘEDMLUVY K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Přípravné práce k této knize jsem zahájil v roce 1932. O jejím napsání

jsem informoval v roce 1945 v heidelberském časopise Die Wandlung.Tyto stránky nepřetiskuji, protože kniha byla v letech 1946–1947přepracována. Vše, co k tomu nyní mohu dodat, obsahuje Ohlédnutí v kapitole 18.

Souběžně s prvními výzkumy jsem uveřejnil svůj polemický spisNěmecký duch v ohrožení (1932), který protestoval proti dobrovolnékapitulaci německé vzdělanosti, proti nenávisti ke kultuře a protipoliticko-sociologickému pozadí této nenávisti. U vzniku mé knihy bylo přání přispět k porozumění západní tradici, tak jak je dosvědčena v literatuře. Kniha se neobrací jen k odborným čtenářům, ale i k těm, kdo se zajímajío literaturu pro ni samotnou.

Speciálnější rešerše jsou odsunuty do exkursů.

Bonn am Rhein, prosinec 1947

Er nst rob Ert Cu rt ius

Z PŘEDMLUVY

K PRVNÍMU VYDÁNÍ

13


Počínaje 19. stoletím udělalo poznání přírody větší pokrok než ve všech

předchozích epochách dohromady. V konfrontaci s dřívějšími úspěchy jej

lze vskutku označit za nesrovnatelný. Proměnil životní formy a otevíránové možnosti nesmírného dosahu. Méně patrný, protože méně citelný, je

pokrok na poli historického poznání. Nemění životní formy, jen ideové

formy těch, kdo se na tomto pokroku podílejí. Vede k rozšířenía projasnění vědomí. Pravda, působení tohoto procesu nemusí být časembezvýznamné ani z hlediska řešení praktických úkolů, před nimiž bude lidstvo

stát. Neboť největším nepřítelem mravního a sociálního pokroku je kalné

a omezené vědomí, jemuž jsou rovnou měrou nápomocny jak antisociální

afekty všeho druhu, tak myšlenková lenost, to jest princip co nejmenšího

vynakládání duševních sil (vis inertiae). Pokrok přírodního poznání je

ověřitelný. Periodicita chemických prvků nevyvolává žádné názorovéspory. Pokrok historického poznání naproti tomu může být uskutečněn jen

na základě svobodné volby. Nemá žádnou ekonomickou a žádnoukalkulovatelnou společenskou užitečnost. Naráží proto na lhostejnost, nebodokonce na odpor zájmového egoismu, ztělesněného v mocenskýchskupinách.

1

Nositelé pokroku v historickém poznání jsou vždy osamělí jedinci,

jež rozmanité historické otřesy, jako jsou války a revoluce, nutí klást sinové otázky. Thukydides se cítil povinován napsat své historické dílo, protože

pokládal peloponneskou válku za největší válku všech dob. Augustinnasal svou Boží obec pod dojmem Alarichova dobytí Říma. Machiavelliho

EVROPSKÁ

LITERATURA

15

1

Možná není nečasové upozornit na jedno varování z roku 1926. Ma x sCh El l Er tehdy

napsal: Rozšířená demokracie, svého času spojenkyně svobodného bádání a filosofie

proti nadvládě klerikálního ducha, se zvolna proměňuje a stává se velikou hrozbou

pro duchovní svobodu. Typ demokracie, který v Athénách odsoudil Sokrataa Anaxagoru, přichází postupně na Západě, a snad i v Severní Americe, znovu ke slovu. Jenom

ona převážně liberální demokracie relativně „malých elit“, která dnes zápasí o vliv, je

spojencem vědy a filosofie. Tomu nás učí fakta už nyní. Ta demokracie, která seprosadila a byla posléze rozšířena na ženy a poloviční děti, není přítelem, nýbrž spíšeneřítelem rozumu a filosofie. U nás v Německu to začíná s klerikálně uvědomělými

profesurami a sociálnědemokratickými „trestními profesurami“. Ale počkejte! Tím

to ještě neskončilo! (Ma x sCh El l Er, Die Wissenformen und die Gesellschaft, 1926,

89.)

KAPITOLA 1

Evropská

literatura


politicko-historické spisy jsou odpovědí na italské tažení francouzského

krále. Revoluce z roku 1789 a napoleonské války daly vzniknouthEgElOVĚ filosofii dějin. Za porážkou z roku 1871 následovala TAINOVA revize

francouzské historie, za zřízením hohenzollernské říše NIETZSCHOVA

„nečasová“ úvaha o „užitku a škodlivosti historie pro život“ –předznamenání moderních diskusí o „historismu“. Vyústění první světové válkyzajistilo v Německu ohlas SPENGLEROVĚ Zániku Západu. Hlouběji bylozaloženo a veškerým přínosem německé filosofie, teologie a historie vybaveno

nedokončené dílo ERNSTA TROELTSCHE Historismus a jeho problémy

(1922). Dosud nepřekonaným způsobem je v něm pojednáno formování

moderního historického vědomí a jeho aktuální problematika.Historizace všech duchovních obsahů a tradičních hodnot postoupila právěv Německu dále než v jiných zemích. U RANKEHO byla spjata s momentemestetické kontemplace (vědomí participující na univerzu). Je živá

i u BURCKHARDTA, je však korigována pozorností k hlubokým stínůmv celkovém obraze. Tato pozornost mu našeptala prorocké varování předzrůdnými formami státní všemohoucnosti, varování, jež se ve 20. stoletípotvrdilo.

Publikováním pramenů a vykopávkami přibyl historické věděv průběhu 19. a 20. století obrovitý materiál. Z périgordských jeskyní se vynořila

kultura starší doby kamenné, egyptský písek vydal papyry. Náhle se ocitly

na dosah ruky krétský a chetitský starověk středomořské pánve, egyptský

a mezopotamský dávnověk, ale také řada exotických kultur, kultura Mayů

či kultura nejstarší Indie. Evropská kultura vynikla na tomto pozadí jako

„duchovní jednota“ zvláštního ražení, a právě analýza historismupřivedla TROELTSCHE k určení podstaty „evropeismu“. Byl-li historismus

z mnoha stran napadán jako ochromující relativismus a byl-li popřípadě

občas skepticky vychutnáván, u TROELTSCHE se mu dostalo kladnéhoznaménka velkého úkolu, řešitelného v měřítku celých generací: Myšlenka

budování znamená překonávat dějiny dějinami a urovnávat základnunového tvoření.

První světová válka obnažila krizi evropské kultury. Jak vznikají, rostou

a upadají kultury a historická tělesa, jež jsou jejich nositeli? V zodpovězení

takové otázky může doufat jen exaktně postupující srovnávací morfologie

kultur. Badatelem, který se ujal tohoto úkolu, byl Angličan ARNOLD J.TOYNBEE.

2

Jeho pojetí historie může znamenat pro všechny historické vědy

takovou revizi východisek a takové rozšíření horizontů, že se nabízíanalogie s atomovou fyzikou. Toynbeeova koncepce se liší od všech dřívějšíchfilosofií dějin šíří hledisek a empirismem, který vychází z té nejlepšíanglické tradice. Je osvobozena od dogmatických, z  jediného principu

odvozených předpokladů. Jaké jsou poslední celky dějinného procesu, jež

16

2

A. J. tOYNBEE, A Study of History. Sv. 1–3 1934, sv. 4–6 1939 (závěrečné svazkyzatím nevyšly). Shrnutí: History. A Study of History by A. J. Toynbee. Volumes 1–6abridged into a single volume by D. C. Somervell, 1946. [Česky: ARNOLD J. TOYNBEE,Studium dějin. Přeložil Viktor Faktor. Praha, Práh 1995.] Srov. můj článek o Toynbeeovi

in: Kritische Essays zur Europäischen Literatur, Bern 1954.

EVROPSKÁ

LITERATURA


musí historik mít na zřeteli, má-li se dobrat srozumitelnýcha smysluplných útvarů (intelligible fields of study)? Nejsou to státy, jsou torozsáhlejší dějinná tělesa; Toynbee jim říká „společnosti“ (societies) a my bychom

je mohli označit jako kultury. Kolik jich je? Jedenadvacet, o nic více

a o nic méně. Tedy velmi malý počet, je tu však přesto možnostsrovnávání. Každé takové dějinné těleso je svým fyzickým a historickým prostředím

a svým vnitřním vývojem stavěno před problémy, na nichž musí osvědčit

svou životaschopnost. Jsou to zkoušky, v nichž roste nebo podléhá. O jeho

osudu rozhodne, jestli na ně najde odpověď a jaká ta odpověď bude.V evropském rámci poskytují starořecké městské státy v období zhruba odroku 725 do roku 325 příklady toho, jak se různí členové téhož dějinnéhotělesa mohou chovat v téže situaci. Jejich společným problémem bylo

nedostatečné zásobení potravou v důsledku nárůstu obyvatelstva. Některé

státy – jako Korint a Chalkis – vykročily za zámořskou kolonizací. Sparta

ukojí svůj hlad po půdě dobytím sousední Messenie. Je tak donucenak totální militarizaci svých životních forem, což má za následek kulturníustrnutí. Athény specializují své zemědělství a svou řemeslnou výrobu(hrnčířství) za účelem vývozu a vytvářejí si takové politické zřízení, které by

vrstvám vzešlým z nového hospodářského systému umožnilo účast namoci. Jakým zkouškám musel čelit Řím? Tou rozhodující byl stoletý zápas

s Karthágem. Po první punské válce dobývá Karthágo Hispánii, aby jejího

nerostného bohatství využilo k vyrovnání svých ztrát. Střetne se tams Římem, což vede k druhé punské válce. Po těžce vybojovaném vítězství se

Řím musí uvázat v držení Hispánie, a musí si tudíž k ní zajistit pozemní

přístup. Proto musí Caesar dobýt Galii. Proč zůstanou Římané stát naRýně a neproniknou až k Visle nebo Dněstru? Protože za Augusta, po dvou

stoletích válek a revolucí, byla jejich životní síla vyčerpána. Hospodářské

a sociální převraty po druhé punské válce přinutily Řím k dovozu velkého

množství otroků z Východu. Ti vytvoří „vnitřní proletariát“, zavlečou do

Říma rozmanitá orientální náboženství, a připraví tak půdu, po nížpronikne do organismu římského univerzálního státu křesťanství jakožto

„univerzální církev“. Když se od řeckořímského dějinného tělesa – vekterém Germáni vytvářejí „vnější proletariát“ – po „interregnu“ stěhování

národů odloučí nové západní dějinné těleso, tato nová společnostkrystalizuje podél linie Řím – severní Galie, tak jak ji vyznačil Caesar. Germánští

„barbaři“ se však stanou kořistí církve, která přežila závěrečnouuniverzálně státní fázi antické kultury. Přicházejí tak o možnost vnést do nového

dějinného tělesa pozitivní duchovní vklad. Selhávají v téže situaci, za jaké

severští přistěhovalci na balkánském poloostrově triumfálně pokořilikrétsko-mykénskou kulturu. „Achájci“ vnutili dobytému území svůj řeckýjazyk, Germáni se naopak naučili latinsky. Přesněji řečeno: Frankové se na

půdě romanizované Galie vzdali své řeči.

Tyto příklady snad mohou naznačit plodnost toynbeeovské koncepce.

Obsahují už některé její základní pojmy. K jejich pochopení dodám jen to

nejnutnější. Životní křivky jednotlivých kultur nejsou u Toynbeeho – na

rozdíl od Spenglera – podřízeny osudově zákonitému průběhu. JejichevoEVROPSKÁ

LITERATURA

17


luční formy jsou sice analogické, ale každá kultura je svébytná, neboťmůže svobodně volit, jakým způsobem se kdy zachová. Jednotlivé kultury se

mohou vyvíjet zcela nezávisle (například mayská kultura a stará Kréta),

mohou být ale také natolik spjaty genetickou vazbou, že jedna je dceřinou

kulturou druhé. Takový je vztah antiky a Západu, ale i starosyrskéa arabské kultury atd. Vývoj jednotlivých kultur se odehrává na pozadí celkového

pohybu, jejž je třeba chápat nikoli jako pokrok, ale jako vzestup. Nakulturní tělesa a jejich členy je třeba nahlížet jako na skupinu lidí, kterázdolává strmou skalní stěnu; někteří zaostávají a druzí stoupají výš a výše.

Tento vzestup z hlubin podčlověka a nemobilního pračlověka je rytmem

kosmického tepu života. Uvnitř každé kultury působí vůdčí menšiny,jejichž přitažlivost a vyzařování pudí většiny, aby s nimi srovnaly krok.Jakmile jejich tvůrčí vitalita ochabne, ztrácejí svou magickou moc nadnetvůrčími masami. Z tvůrčí menšiny tak zbude pouhá vládnoucí menšina.

To vede k secessio plebis, ke vzniku vnitřního a vnějšího proletariátu,a tudíž k rozkladu společenské jednoty.

O šíři a pronikavosti TOYNBEEHO díla nemohou zmíněné jednotlivosti dát ani matnou představu; a ještě méně mohou přiblížit myšlenkovourigoróznost koncepce a nanejvýš ukázněné podání látky. Cítím tyto výhrady. Mohu pouze namítnout, že je lepší ukázat, byť nedostatečně, na největší současný myšlenkový výkon v oboru historie, než jej přejít mlčením. Mlčet o vědeckém objevu znamená ustoupit myšlenkové lenosti odborníků,vyhnout se „zkoušce“, která není vhod rutině poklidného školskéhoprovozu. TOYNBEEHO dílo je takovou zkouškou pro dnešní historickou vědu.

Poukázal jsem však na ně také proto, že předpokladem našehozkoumání je historická koncepce Evropy. Evropa je jen jméno, pouhý„zeměisný název“ (jak řekl Metternich o Itálii), není-li historickým názorem. Tím se však rozhodně nestala ve staromódních dějinách našich učebnic. Pro ně vůbec neexistují nějaké evropské dějiny, pro ně existují jenparalelní, vzájemně neprovázané dějiny jednotlivých národů a států. Dějinydnešních nebo včerejších „velmocí“ se učí, uměle izolovány, ze stanoviskanacionálních mýtů a ideologií. Evropa je takto rozdrobena v prostoru. Rozdělením na starověk, středověk a novověk je pak ještě rozdrobenav čase. Tato dvojnásobná fragmentarizace je z pedagogických důvodů do jisté míry (v praxi zhusta překračované) nezbytná. Z týchž pedagogickýchdůvodů je však neméně nezbytné, aby toto rozdrobení bylo překlenutocelostním pohledem. Abychom došli k tomuto závěru, stačí nahlédnout do učebních plánů našich škol. Obraz dějin, jak jej podává škola, je věrným zrcadlem akademické výuky historie. Německá historická věda byla však od roku 1864 ovlivněna dojmem, jaký na ni udělal Bismarck a říšeHohenzollernů. Bylo třeba znát nazpaměť všechny braniborské kurfiřty.Zdaliak se o ně výmarská republika přestala zajímat? Nevím. Ale z jejíchučebních plánů vím, jak byly v septimě rozděleny středověké dějiny (919–1517). Nejprve šestnáct hodin dějepisu císařů Římské říše (čtyři pro saskoudynastii, pět pro sálskou, sedm pro Hohenštaufy). Potom čtyři hodinydějepisu křížových válek, stejný počet pro „vnitřní rozvoj a duchovní životNě>18 EVROPSKÁ

LITERATURA


mecka“. Německé dějiny pozdního středověku (1254–1517) dostaly jede náct

hodin. Na středověké dějiny mimo Německo zbylo devět hodin: jedna pro

Francii (987–1515), jedna pro Anglii (871–1485), jedna pro Španělsko

(711–1516), dvě pro zámořské objevy, čtyři pro italskou renesanci. V Anglii

a Francii jistě poměr nebyl jiný. Ale předvýmarské Německo prošloporážkou a revolucí. Mohlo si z toho vzít nějaké ponaučení a reformovatvyučování dějepisu... Děje se to už? Evropeizace obrazu dějin se dnes stalapolitickým požadavkem, a to nejen v Německu.

Nové poznání přírody a nové historické poznání se už ve 20. stoletívzájemně nepotírá, jak tomu bylo v epoše mechanického obrazu světa. Do přírodní vědy proniká pojem svobody a tato věda se znovu otevíránáboženskému tázání (MAX PLANCK). Pokud jde o historii, obrací svoupozornost k problematice zrodu kultury. Dívá se stále hlouběji do minulosti, až ke kulturám prehistorickým. Měří délku nám dostupných dějin stářím lidstva a bere odtud opěrné body pro určování počtu kultur, které lze v dalším vývoji lidstva ještě očekávat. Kromě toho odvozuje ze srovnání kultur typologii mýtů, jež byly historickým lidstvem vytvořeny, a vykládá je jako symboly kosmického dění. Začíná si všímat jak přírody, taknáboženství.

Vědu naší doby charakterizuje konvergence přírodního a historického poznání, ukazující k novému, „otevřenému“ obrazu světa. Na závěr svého Historismu načrtává TROELTSCH příští úkol, jímž je soustředění,zjednodušení a prohloubení oněch duchovně kulturních obsahů, které námpředaly dějiny Západu a které musí vyjít z tavicího tyglíku historismu ještěsevřenější a ještě jednotnější: Nejpůsobivější by byl velký umělecký symbol, takový symbol, jakým kdysi byla Divina commedia a po ní Faust... Jepozoruhodné, že také u TOYNBEEHO se objevuje – přirozeně ve zcela jiémduchu – umělecká forma jako mezní pojem historismu. TOYNBEE uvažuje takto: Nynějšímu stavu našeho poznání, schopného přehlédnout téměř šest tisíciletí historického vývoje, odpovídá srovnávací metoda výzkumu, jež dospívá induktivně k zjištění určitých zákonitostí. Pokud by ale šlo o historické období desetkrát nebo tisíckrát delší, bylo by užití takovévědecké techniky nemožné. Musela by ji nahradit jistá forma básnickéhozobrazení: it will eventually become patently impossible to employ anytechnique except that of „fiction“ [v tom případě bude zjevně nemožné užít jiné techniky než „obrazné“].

Pohled na moderní historickou vědu nás přivedl k pojmu básnictvíjakožto fantazií vytvářeného vyprávění (fiction). Takto pružná definicezahrnuje antický epos, drama a starší i novodobý román. Ale také řeckámytologie spadá pod takový výměr. Neboť – jak říká Herodotos – Homér a Hesiodos stvořili Řekům jejich bohy. Tvůrčí fantazie, vytvářející mýty, příběhy a básně, je prapůvodní funkcí lidstva. Je také poslednískutečností, kterou již nelze dále analyzovat? Nebo ji filosofické myšlení můžeobjasnit a určit jí místo v našem výkladu světa? Mezi mnoha soběstačnýmifilosofiemi německé přítomnosti nevidím jedinou, která by toho byla schopna. Jsou příliš zahleděny do sebe a do bídy „existence“, a mohou

EVROPSKÁ

LITERATURA

19


proto historicky uvažujícímu člověku nabídnout jen málo. Jediný filosof,

který tento problém nastolil, byl HENRI BERGSON (1859–1941). V roce

1907 (L’Evolution créatrice) vyložil kosmický proces z perspektivyživotního vzmachu (élan vital). Příroda se snaží uskutečnit v hmotě život, který

se pozvedá k uvědomění. Život postupuje rozmanitými cestami (z nichž

některé jsou slepé uličky) ke stále vyšším formám. V říši hmyzu –u mravenců a včel – dospívá k sociálním útvarům. Mravenci a včely pracujídokonale, protože je vede instinkt. Ale z téhož důvodu jsou neschopnipřeměny a nemají před sebou žádný vývoj. Vědomí se uskutečňuje jen u lidí.

Invence, která se v celém okruhu života projevuje vytvářením novýchdruhů, nalezla pouze v lidstvu prostředek, jak pokračovat v jedincíchobdařených inteligencí – a tudíž také iniciativou –, nezávislostí, svobodou. Člověk

si vytváří nástroje na zpracování hmoty. Jeho inteligence je protopřizpůsobena světu pevných těles a v oboru mechaniky je nejúspěšnější. Ale oč je

život pod vedením instinktu bezpečnější, o to nejistější je v oblastiinteligence.

3

Když jí není kladen žádný odpor, může ohrozit jak existencijedince, tak celé společnosti. Sklání se jen před skutečnostmi, tj. předsmyslovými vjemy. Pokud „příroda“ chtěla předejít rizikům, jimiž hrozí

inteligence, musela vytvořit fiktivní vjemy a fiktivní skutečnosti. Typůsobí jako halucinace, tj. staví se myšlení do cesty jako reálná jsoucna, a jsou

s to ovlivnit lidské jednání. Tím se objasňuje, proč se zároveň s inteligencí

vynořuje pověra. „Jen inteligentní bytosti jsou pověrčivé.“ Obrazotvorná

funkce (fonction fabulatrice) byla pro život nezbytná. Živí ji pozůstatekinstinktu, který inteligenci obklopuje jako aura. Instinkt nemůžebezprostředně zasáhnout, aby chránil život. A protože inteligence reaguje pouze

na smyslové vjemy, instinkt vytváří vjemy „imaginární“.

4

Nejdříve mohou

vystupovat jako nejasné vědomí „účinné přítomnosti“ (numen Římanů),

pak jako duchové a až mnohem později jako bozi. Mytologie je pozdnívýtvor a cesta k polyteismu je cestou kulturního pokroku. Smyslem fantazie,

vytvářející fikce a mýty, je „vyrábět“ duchy a bohy.

Nehodláme zde sledovat, jak BERGSONOVA metafyzika náboženstvívrcholí v dotyku s mystikou. Pouze poznamenáme, že také TOYNBEE (jako

PLANCK) se prohlašuje za křesťana. Jak pokrok přírodního a historického

poznání, tak pokrok poznání filosofického – jehož jsme si, byť příliš letmo,

povšimli – tedy ústí v přitakání křesťanství.

Pro naše úvahy má BERGSONŮV objev „fabulační funkce“ zásadnívýznam. Byl zde totiž poprvé abstraktně osvětlen tak často diskutovaný vztah

mezi poezií a náboženstvím a poprvé byl vřazen do úplného, vědeckéhoobrazu světa. Kdo odmítá BERGSONOVU teorii, musí ji nahradit nějakou lepší.

Podle mého soudu potřebuje doplnit pouze v jediném bodě. BERGSONodvozuje inteligenci a fabulační funkci z biologických premis. Jsou tonástroje, které si zhotovuje „život“ nebo „příroda“, popřípadě „tvůrčí elán“,leží>20

3

Následující řádky podle Les deux sources de la morale et de la religion, 1933.

4

Tento mechanismus se příležitostně vynořuje ještě dneska, jak BERGSON ukazuje na

jednom příkladu (s. 125).

EVROPSKÁ

LITERATURA


cí v základech obého. Platí však obecný zákon, „že mechanismy lidské

při rozenosti, jež původně sloužily uchování biologického druhu, jsouv průběhu vývoje používány i k mimobiologickým a nadbiologickým účelům“

(SCHELER). Oko a ucho původně sloužily jako pojistky v boji o život. Vevýtvarném umění a v hudbě se však staly orgány bezúčelové, ideální tvorby.

Inteligence člověka-řemeslníka, homo faber, zhotovujícího si své nástroje,

se povznesla k poznávajícímu nazírání světa. Fabulační funkce se odbiologicky účelové výroby fikcí pozvedla k vytváření bohů a mýtů a posléze se

zcela odloučila od náboženského světa, aby se stala svobodnou hrou. Je

„schopností vytvářet postavy, jejichž příběhy vyprávíme sami sobě“.

Stvořila epos o Gilgamešovi a mýtus o hadovi z ráje, Iliadu a příběhOidipův, Dantovu Božskou a Balzakovu Lidskou komedii. Je kořenema nevyčerpatelným pramenem veškerého velkého básnictví. A v tomto smyslu vskutku nelze poezii, jež překračuje staletí a tisíciletí, upřít velikost. Pro komplex evropských literatur je pozadím uzavírajícím horizont.

Obracíme-li nyní svou pozornost k tomuto předmětu, chápeme Evropu nikoli v prostorovém, ale v historickém smyslu. „Evropeizace obrazu dějin“, dnes tak žádoucí, musí být aplikována i na literaturu. Je-li Evropa útvar,který participuje na dvou kulturních tělesech, anticko-středomořskéma moderním západním, platí to i pro její literaturu. Jako celek ji můžemepochoit jen tehdy, když obsáhneme obě její komponenty jediným pohledem. Ale pro běžně praktikované literární dějepisectví začíná moderní Evropa ažkolem roku 1500. To má zrovna takový smysl, jako kdybychom slíbili popisRýna a dodali jen část od Mohuče ke Kolínu. Pravda, existují také dějiny„středověké“ literatury. Začínají kolem roku 1000, takže – abychom zůstali u svého příměru – někde ve Štrasburku. Ale kam se podělo období od roku 400 do roku 1000? To bychom museli začít už v Basileji... O této části toku se však mlčí – z velmi prostého důvodu: literatura těchto staletí je až nanepatrné výjimky napsána latinsky. Proč? Protože Germáni, jak už bylonaznačeno, se dali asimilovat Římem v podobě římské církve. Musíme tedy ještě kus zpátky. Literatura „moderní“ Evropy je natolik srostlá s literaturou Evropy středomořské, jako kdyby do Rýna vtékaly všechny vody Tiberu. Poslednívelký básník rýnskofranckého kmene, Stefan George, cítil, že ho tajemnáspřízněnost volbou spojuje s římskou Germanií a s franckou Lotharingií, odkud pocházel jeho rod. V šesti temných rýnských průpovědích snivě zaříkával vzpomínku na někdejší Lotharovu říši a odkazoval ji budoucnosti. Jednou setřese nadvládu Východu i Západu, Německa i Francie:

Ein fürstlich paar geschwister hielt in frone

Bisher des weiten Innenreiches mitte.

Bald wacht aus dem jahrhundertschlaf das dritte

Auch echte kind und hebt im Rhein die krone.

[Vladařský pár sourozenců držel dosud

v porobě střed rozlehlé Vnitřní říše.

Brzy procitne ze staletého spánku třetí dítě,

též právoplatný dědic, a vyzdvihne z Rýna korunu.]

EVROPSKÁ

LITERATURA

21


Kdo je spjat s Rýnem, nechť v sobě rozezní ozvěnu básníkova mýtu. Čtyři

města jsou vyvolána jménem: První město (Basilej), Stříbrné město(Argentoratum, Štrasburk), Zlaté město (Mohuč) a „svatý“ Kolín.

5

Zvířený

proud hovoří:

Den eklen schutt von rötel kalk und teer

spei ich hinaus ins reinigende meer.

[Ohavnou suť, hlinku, vápno a dehet,

pliji do moře, které očišťuje.] Jeden čtenář upozornil básníka, že hlinka, vápno a dehet odpovídajízemským barvám císařského Německa. S úsměvem to připustil. Posledníprůověď Rýna zní:

Sprecht von des Festes von des Reiches nähe –

Sprecht erst vom neuen wein im neuen schlauch:

Wenn ganz durch eure seelen dumpf und zähe

Mein feurig blut sich regt, mein römischer hauch!

[Mluvte o blízké Slavnosti, o blízké Říši –

mluvte teprve o novém víně v novém měchu:

až ve vašich otupělých a zkornatělých duších

zabouří má ohnivá krev, můj římský dech!] Tyto verše čteme v knize Sedmý kruh (1907). Připojuji k nim svědectví rýnského Franka Goetha. Sulpice Boisserée zaznamenává 11. srpna 1815: Goethe hovořil o své zálibě ve všem římském; určitě prý žil už jednou za Hadriana. Všechno římské ho bezděčně přitahuje. Zamlouvá se mu ten veliký rozum, ten řád ve všech věcech, v řecké kultuře to tak není. Uvádím tato svědectví, protože dokládají spjatost Německa, někdejší součástiiméria, s Římem; spjatost, která není jen sentimentální vzpomínkou, ale podílem na podstatě. Takovým vědomím se zpřítomňují dějiny. Zdezahlédáme Evropu.

Hovořili jsme o dvojnásobném rozdrobení Evropy při výuce dějepisu na našich školách. Obrátíme-li se nyní k literární historii, nepůjde užo rozdrobení, ale o vyslovené díry. V dějepise žák přece jen ještě něco zaslechne o bitvě u Marathonu a u Cann, o Periklovi, Caesarovi nebo Augustovi, než doputuje od Karla Velikého až do přítomnosti. Ale co se dozví o evropskéliteratuře? Ponechme školu stranou a zeptejme se: existuje věda o evropské literatuře a pěstuje se na univerzitách? V každém případě je tu už dobré půlstoletí „literární věda“.

6

Chce být něco jiného a lepšího než literární

22

5

Aurea Magontia a sancta Colonia na nejstarších městských pečetích.

6

Pokud je mi známo, oficiálně byla uvedena prací germanisty ERNSTA ELSTERAPrinzipien der Literaturwissenschaft (1897). – Neobjasněn zůstává vztah literární vědy ke

srovnávání literatur. Zeitschrift für vergleichende Literaturgeschichte založil 1885

MAX KOCH (1855–1931). Uvedu ještě: H. M. POSNETT, Comparative Literature, New

York 1886. – W. WETZ, Shakespeare vom Standpunkt der vergleichendenLiteraturEVROPSKÁ

LITERATURA


historie (analogický poměr je mezi „uměnovědou“ a dějinami umění).

Filologii není příliš nakloněna. Hledá naopak oporu u jiných věd: filosofie

(DILTHEY, BERGSON), sociologie, psychoanalýzy a především u dějin

umění (WÖLFFLIN). Filosofující literární věda zkoumá literaturu vevztahu k metafyzickým a etickým otázkám (například láska a smrt). Chce být

„duchovědou“. Směr, který se opírá o dějiny umění, pracuje s nanejvýš

diskutabilním principem „vzájemného osvětlování uměleckých druhů“

a v důsledku toho diletantsky zamlžuje faktickou povahu věcí. Jeho dalším

krokem je přenesení periodizace podle střídajících se slohů, jak je toběžné v dějinách umění, na literaturu. Tak obdržíme literární romantismus,

gotiku, renesanci, baroko atd. až k im– a expresionismu. Každémuslohovému období je pak cestou „nazírání podstaty“ (Wesensschau) připsána

příslušná „podstata“ (Wesen) a je zalidněno speciálním „člověkem“.Největší popularitě se těšil „gotický člověk“ (jemuž dal HUIZINGA„pregotického“ druha), ale příliš za ním v tomto ohledu nezaostával ani „člověk

barokní“. Na „podstatu“ gotiky, baroka

7

atd. panují hlubokomyslnénázory, jež si ovšem částečně protiřečí. Patří Shakespeare renesanci, nebobaroku? Je Baudelaire impresionista, je George expresionista? Na tytoproblémy se vyplýtvalo mnoho duchovních sil. Ke slohové periodizaci se váží

WÖLFFLINOVY „základní pojmy“. Ty zavádějí rozlišení „otevřené“a „zavřené“ formy. Je tedy Goethův Faust otevřený a Valéryho Faust zavřený?

Věru znepokojivá otázka: platí snad dokonce, jak chtěl dokázat velicedůmyslně a za použití bohaté historické dokumentace K ARL JOËL,

8

že sepravidelně střídají „svazující“ (bindend) a „uvolňující“ (lösend) staletí(každé vybavené vlastním „duchem doby“)? V novověku jsou sudá staletí

„uvolňující“ (14., 16., 18.; podle všeho i 20.), lichá „svazující“ (13., 15.,

17., 19.) a tak dále ad infinitum. Joël byl filosof. Literární vědci jsouvětšinou germanisté. Nuže, německá literatura se ze všech takzvanýchnárodních literatur nejméně hodí za východisko nebo stanovisko ke zkoumání

evropské literatury, jak se ještě ukáže. Je právě v tom třeba hledat důvod

oné silné potřeby něčeho, oč se opřít, jak ji pozorujeme v germanistickéliterární vědě? Se všemi moderními literárněvědnými směry sdílí nicméně

germanistika onu zvláštnost, že pro ni písemnictví začíná v nejlepšímpříadě kolem roku 1100 – protože to byla doba rozkvětu románskéhostavebního slohu. Dějiny umění jsou však stejně málo „střechovou vědou“ jako

zeměpis nebo sociologie. Už TROELTSCH se vysmíval „vševědoucímkunsthistorikům“.

9

Moderní literární věda – tj. věda posledního padesátiletí –

EVROPSKÁ

LITERATURA

23

geschichte, 1890. – L. P. BETZ, La littérature comparée, 1900. – K literární kritice:

GRÖBER, Grundriss der romanischen Philologie I, 1904/06

2

, 181. – F.BALDENSPERGER, Littérature comparée. Le mot et la chose (Revue de littérature comparée 1,

1921, 1–29).

7

Kritický přehled: RENÉ WELLEK, The Concept of Baroque in: Literary Scholarship

in The Journal of Aesthetics and Art Criticism V, 1946, 77–109.

8

KARL JOËL, Wandlungen der Weltanschauung. Eine Philosophiegeschichte alsGeschichtsphilosophie, 1928.

9

TROELTSCH, Der Historismus, 734. – Srov. níže, poznámka 13 k této kapitole.


je tak pouhý fantóm. K vědeckému průzkumu evropské literatury jenezpůsobilá ze dvou důvodů: pro svévolné zúžení studijního pole a pro

ignorování autonomní struktury literatury.

Evropská literatura zabírá stejný časový úsek jako evropská kultura,zahrnuje tedy období šestadvaceti staletí (počítáno od Homéra ke Goethovi). Kdo z toho zná z vlastní čtenářské zkušenosti pouhých šest nebo sedmstaletí a u zbývajících staletí se musí spolehnout na příručky a rukověti, jejako cestovatel, který zná Itálii jen od Alp k Arnu a ostatek vyčetl z baedekru. Kdo zná jen středověk a novověk, nerozumí ani středověku, ani novověku. Na svém malém studijním poli se totiž setkává s fenomény jako „epika“, „klasika“, „baroko“ (tj. manýrismus) a ještě s mnoha dalšími, jejichžhistorie a význam jsou srozumitelné pouze na pozadí starších epochevropské literatury. Nahlédnout evropskou literaturu jako celek je možné jen tehdy, když získáme domovské právo ve všech jejích epochách, od Homéra ke Goethovi. Takový status však nezískáme z žádné učebnice, i kdyby byla k mání. Domovské právo v říši evropské literatury obdržíme až poté, co jsme pobývali řadu let v každé z jejích provincií a co jsme mnohokrátvyměnili jednu za druhou. Evropany jsme tehdy, když se z nás stal civisRomanus. Tomu téměř naprosto zabraňuje rozčlenění evropské literatury v řadu vzájemně nekomunikujících filologií. „Klasická“ filologie zajisté ve svém bádání překračuje hranici literatury Augustovy doby, ve školnívýuce ale málokdy. „Novější“ filologie se zaměřují na moderní „národníliteratury“, což je pojem, který se ustavil po nacionálním probuzení, pod tlakem napoleonského nadstátu, a který je tudíž časově velmi podmíněný a o to více zaclání při pokusu o celkový pohled. Přesto však aktivita těchto filologií dala za posledních pět generací k dispozici takové množstvípomůcek, že je nyní právě díky této neprávem napadané specializacikonečně možné vyznat se – za předpokladu určitých jazykových znalostí –v každé z hlavních evropských literatur. Specializace tak otevřela cestu nové univerzalizaci. Ale dosud o tom nevíme a nevyužíváme toho.

Jak už bylo řečeno, žádný úsek evropských literárních dějin není tak málo znám a propátrán jako latinská literatura raného a vrcholnéhostředověku. Z historického pojetí Evropy nicméně vyplývá, že právě tomuto úseku náleží klíčové postavení jakožto zprostředkujícímu článku mezizanikajícím antickým světem a jen zvolna se utvářejícím světem Západu. Žel, toto období zpracovává – pod hlavičkou „středolatinské filologie“ – jen velice malý počet odborníků. V Evropě jich může být asi tucet. Kromě nich se o středověk dělí katoličtí filosofové (tj. reprezentanti dějindogmatu na fakultách katolické teologie) a profesoři středověkých dějin nanašich univerzitách. Jedni i druzí přicházejí do styku s písemnými prameny, tedy s literaturou. Kontakty mezi středolatinskými filology, historikyscholastiky a historiky politických dějin jsou ovšem velice skrovné. Totéž platí i o novějších filologiích. Také sice zpracovávají středověk, většinou si však zachovávají od středolatinské filologie stejný odstup jako od obecnýchliterárních, politických a kulturních dějin. Středověk je taktorozparcelován na speciální obory, jež se vzájemně nedotýkají. Neexistuje žádná

24 EVROPSKÁ

LITERATURA


obecná věda o středověku: další překážka při studiu evropské literatury.

TROELTSCH mohl v roce 1922 právem říci: „Středověká kultura dosudčeká, až bude popsána.“ (Der Historismus, 767.) Platí to ještě dnes.Středověká kultura dosud nemůže být popsána, protože její latinská literatura je

zatím nedostatečně prostudována. V tomto smyslu je středověk ještě za

našich dnů stejně temný, jak se jevil – falešně – italským humanistům.

Právě proto musí historická úvaha o evropské literatuře vyjít z tohotonejtemnějšího bodu. Proto je také tento výzkum nadepsán Evropskáliteratura a latinský středověk. Doufáme, že od kapitoly ke kapitole budezřejmější, že jsme tak svou knihu nazvali právem a z dobrých důvodů.

Nepředkládáme však nerealizovatelný program? „Strážci Sionu“ tobudou bezpochyby tvrdit: tak říkal ABY WARBURG vlastníkům a hraničářům

speciálních věd. Musí totiž hájit své zájmy a svá „nabytá práva“: losinteresses creados, jak nazval Jacinto Benavente, nositel Nobelovy ceny za rok

1922, jednu svou veselohru. Jsou to však liché nároky. Problém rozšíření

našich humanitních věd je reálný, naléhavý, všeobecný – a řešitelný.

TOYNBEE podává důkaz. BERGSON to vysvětluje na příkladu metafyziky:

Je před námi filosofický problém. Nevybrali jsme si ho, narazili jsme na

něj. Stojí nám v cestě a nám nezbývá než odstranit překážku, nebo přestat

filosofovat. Nesnáz musí být vyřešena a problém musí být analyzován část

po části. Kam nás to dovede? To neví nikdo. Nikdo nám ani nepoví, co je to

za vědu, jež má dát odpověď na nové problémy. Možná to bude věda,která nám zatím naprosto nic neříká. A co více! Možná nebude stačit, když se

s ní prostě seznámíme, možná bude málo, i když ji rozpracujeme do větší

hloubky; možná budeme muset pozměnit některé její metody, některé její

návyky, některé její teorie, a řídit se přitom pouze skutečnostmi a důvody,

které vyvolaly k životu nové otázky. Proč ne? Osvojíme si tu dosudneznámou vědu, prohloubíme ji, a když to bude nutné, zreformujeme ji. A jestli

na to padnou měsíce a roky? Věnujeme jí všechen čas, jejž si vyžádá.

A když na to nebude stačit jeden lidský život? Další lidské životy si s níporadí; žádný filosof už není povinen vystavět celou filosofii. Takto mluvíme

k filosofovi. Takovou metodu mu navrhujeme. Chce od něho jediné: aby

byl v každém věku připraven vrátit se do studentských lavic.

10

Kdo se chce

zabývat evropským literárním výzkumem, má to mnohem snazší nežbergsonovský filosof. Musí se pouze důvěrně obeznámit s metodamia předměty klasické, středolatinské a novější filologie. A musí svému výzkumuvěnovat „všechen čas, jejž si vyžádá“. Naučí se přitom tolik, že pohlédne na

moderní národní literatury jinýma očima.

Naučí se, že evropská literatura je „duchovní jednota“, jednota, která

zmizí, když začneme tuto literaturu krájet na kousky. Pozná, že máautonomní strukturu, která se bytostně liší od struktury výtvarných umění.

11

Už proto, že – odhlédneme-li od všeho ostatního – literatura je nositelem

EVROPSKÁ

LITERATURA

25

10

HENRI BERGSON, La pensée et le mouvant, 1934, 84n.

11

Lessing napsal své pojednání Laokoon. O hranicích mezi malířstvím a poezií už

v roce 1766.

myšlenek, a výtvarné umění nikoli. Literatura má ale také jiné formypo

hybu, růstu a kontinuity než výtvarné umění. Těší se volnosti, jež jevýtvar

nému umění odepřena. Pro literaturu je veškerá minulost přítomností,

nebo se jí alespoň může stát. Homér je nám zpřítomňován každým novým

překladem, a Homér Rudolfa Alexandra Schrödera je jiný než HomérVos

sův. Do Homéra nebo Platóna se mohu začíst v jakoukoli hodinu, a když

ho čtu, „mám“ ho, a mám ho beze zbytku. Existuje v nespočetnýchexem

plářích. Parthenon a svatopetrský chrám jsou k dispozici jen v jedinémvy

dání, prostřednictvím fotografií si je sice mohu názorně vybavit, ale jen

dílčím a matným způsobem. Fotografie mi neposkytnou žádný mramor,

nemohu si tam na nic sáhnout a nemohu se tam procházet, tak jako se

procházím Odysseiou nebo Božskou komedií. V knize je poezie reálněpří

tomná. Ani na fotografii, ani v té nejdokonalejší kopii – i kdyby byla kekou

pi za pár marek – ještě „nemám“ Tiziana. S literaturou všech doba náro

dů mohu mít bezprostřední, důvěrný, plný životní vztah, s výtvarnými díly

nikoli. Za výtvarnými díly musím jít do muzea. Kniha je mnohemskuteč

nější než obraz. Je to jsoucno, s nímž navazujeme vztah, duchovníjsouc

no, jehož jsme reálně účastni. Ontologická filosofie by to mohla hlouběji

promyslet. Odhlédneme-li od všeho ostatního, kniha je především „text“.

Buď mu rozumíme, nebo nerozumíme. Možná jsou v něm „obtížná“mís

ta. K tomu, abychom je objasnili, potřebujeme určitou techniku. Říká se jí

filologie. Kde má literární věda co dělat s texty, je bez filologie bezmocná.

Žádná intuice a „zření podstaty“ jí tu nepomůže. „Uměnověda“

12

to má

lehčí. Pracuje s obrazy – a fotografiemi. Zde není nic nesrozumitelného.

Abychom pochopili Pindarovy básně, musíme si pořádně lámat hlavu;

z parthenonského vlysu nás hlava nerozbolí. Stejně je tomu s Dantem

a katedrálami atd. Obrazová věda na rozdíl od knižní vědy nevyžadujená

mahu. Zdálo by se, že když je teď možné „podstatu gotiky“ nastudovat na

katedrálách, nemusíme už číst Danta. Právě naopak! Literární dějiny

(a ta nepříjemná filologie!) se musí učit od dějin umění! Pouze seponě

kud zapomnělo na to, že mezi knihou a obrazem, jak už bylo řečeno, jsou

podstatné rozdíly. Možnost mít Homéra, Vergilia, Danta, Shakespeara,

Goetha kdykoli a „beze zbytku“ ukazuje, že literatura má jiný způsob bytí

než výtvarné umění. Z toho ovšem vyplývá, že literární tvorba je poslušna

jiných zákonů než tvorba výtvarná. „Bezčasá přítomnost“, jež literatuře

bytostně náleží, znamená, že literatura minulosti může stálespolupůso

bit v literatuře té které přítomnosti. Homér ve Vergiliovi, Vergiliusv Dan

tovi, Plutarchos a Seneca v Shakespearovi, Shakespeare v GoethověGötzo

vi von Berlichingen, Euripides v Racinově a Goethově Ifigenii. Nebo v naší

době: Tisíc a jedna noc a Calderón v Hofmannsthalovi; Odysseiav Joyceo

vi; Aischylos, Petronius, Dante, Tristan Corbière, španělská mystika v T. S.

Eliotovi. Je tu nevyčerpatelná hojnost možných vztahů. A je tu navícza

hrada literárních forem: ať už jde o žánry (jež CROCE, donucen k tomu

svým filosofickým systémem, prohlásil za ireálné), ať jde o formymetric

26

12

Odlišuji ji od dějin umění jako historické vědy.

EVROPSKÁ

LITERATURA ké či strofické, ať jde o konstantní formule nebo výpravné motivy nebojazykové ozdoby. Je to říše bez hranic. V neposlední řadě je tu zástup postav, jež básnictví jednou vytvořilo a které se nyní bez ustání převtělují:Achilles, Oidipus, Semiramis, Faust, Don Juan. Poslední a nejzralejší díloAndrého Gida je Théseus (1946).

Jestliže evropská literatura může být nahlédnuta pouze jako celek, jejívýzkum musí být založen historicky. Nikoli jako literární dějiny! Výpravné

a enumerativní dějepisectví poskytuje vždy jen katalogovou faktografii.Ponechává látku v její náhodně zformované podobě. Historické pozorování ji

musí odkrýt a proniknout. Musí si vytvořit analytické metody, takové metody,

které tuto látku „rozpustí“ (jako reakční činidla v chemii) a obnaží pohledu

její struktury. Hlediska k takovému postupu lze získat jen srovnávacímprůzkumem literatur, tedy výhradně empirickou cestou. S takto vytyčenýmúkolem se vyrovná pouze historicky a filologicky postupující literární věda.

Taková „věda o evropské literatuře“ nemá mezi specializovanýmiobory našich univerzit žádné místo a ani je nemůže mít. Akademickáorganizace filologického a literárního studia odpovídá duchovědným hlediskům

z roku 1850. Z pohledu roku 1950 jsou tato hlediska stejně zastaralá jako

železnice z doby před sto lety. Železnici jsme zatím modernizovali, systém

zprostředkování tradic nikoli. Nemůžeme zde rozebírat, jak by se to mělo

dělat. Jedno však je třeba říci: uchování evropské tradice je plně závislé

na modernizaci studia evropské literatury.

Hrdinou-zakladatelem (heros ktistes) evropské literatury je Homér.Jejím posledním univerzálním autorem je Goethe. Co Goethe znamená pro

Německo, řekl Hofmannsthal ve dvou větách: Jako vzdělanostní základ

nahrazuje Goethe celou jednu kulturu. A: Nemáme žádnou novějšíliteraturu. Máme Goetha a náběhy. Je to závažný soud nad německouliteraturou po Goethově smrti. Ale i Valéry říká rezolutně: le moderne se contente

de peu [moderní duch se spokojuje s málem]. Evropská literatura 19.a rodícího se 20. století dosud neprošla sítem, mrtvé a živé dosud nebyloodděleno. Nabízejí se tu témata pro disertační práce. Rozhodné slovo však

o ní nemůže říci literární dějepis, to je úkolem literární kritiky. Pokud jde

o ni, máme v Německu Friedricha Schlegela – a náběhy.

13

EVROPSKÁ

LITERATURA

27

13

Tato kapitola byla předběžně otištěna 1947 v časopise Merkur. Vyvolala námitky ze

strany odborníků na dějiny umění. Podnětem polemiky bylo tvrzení, že literatura jenositelem myšlenek, a výtvarné umění nikoli. Vyslovím se proto jasněji: kdyby se ztratily Pla

tónovy spisy, nedaly by se rekonstruovat z řeckého sochařství. Logos se vyjadřujevýhradně slovem. – Myslím, že pozice dějin umění uvnitř humanitních věd vyžaduje revizi.

Nezastírají to sami historikové umění; přednedávnem jsme slyšeli týž názor z ústjednoho z nejvýznamnějších odborníků: Oč snáze se lze naučit jazyku aiginských mramorů,

jazyku koré z Akropole nebo olympijských vlysů – o moderněji působících plastikáchtakového Paionia, Lysippa, Praxitela a pozdněhelénských sochařů ani nemluvě – a oč je

obtížnější vychutnat v originále Pindarovy ódy, Aischylovy, Sofoklovy, Euripidovy tragédie

nebo Theokritovy idyly. Můžeme je sice číst v překladu, ale i to nejlepší přetlumočení do

jiného jazyka nám skýtá jen chabou představu o jejich skutečné hodnotě, zatímco odjakékoli řecké sochy lze zhotovit tak dobrou kopii, že – jako v případě Praxitelova Herma

– zůstává nejisté, zda to je, nebo není vlastní práce tohoto úchvatného sochaře“ (BERNARD

BERENSON, Aesthetik und Geschichte in der bildenden Kunst, Zürich 1950, 43n.).

KAPITOLA 2

Latinský

středověk

§1. DANTE A ANTIČTÍ BÁSNÍCI

Když Dante vykročí ve stopách Vergiliových k předpeklí, vynoří se z temnot

světlý okrsek, obývaný básníky a mudrci starověku. Čtyři ctihodné postavy

vyjdou Vergiliovi v ústrety a takto ho pozdraví:

Onorate l’altissimo poeta;

L’ombra sua torna ch’era dipartita.

[Vzdejte čest svrchovanému básníku;

jeho stín, který n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist