načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Evropa je rodu ženského - nejvlivnější panovnice urozené i neurozené krve - Iwona Kienzler

Evropa je rodu ženského - nejvlivnější panovnice urozené i neurozené krve

Elektronická kniha: Evropa je rodu ženského - nejvlivnější panovnice urozené i neurozené krve
Autor:

Ženy, přestože měly omezená práva a byly odkázané na muže, v dějinách Evropy zanechaly výraznou stopu. Ať přímo, či nepřímo měnily historii tohoto kontinentu. Doubravka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 39.7%hodnoceni - 39.7%hodnoceni - 39.7%hodnoceni - 39.7%hodnoceni - 39.7% 33%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 264
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z polského originálu Europa jest kobietą přeložila Dagmar Martiníková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3240-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osudy, citový život a vášně žen, které stály po boku významných vládců Evropy, vládly samostatně nebo se svojí přítomností výrazně podílely na utváření evropských dějin. Pestrý výběr popisovaných postav, výjimečných žen, panovnic, manželek nebo milenek králů...

Popis nakladatele

Ženy, přestože měly omezená práva a byly odkázané na muže, v dějinách Evropy zanechaly výraznou stopu. Ať přímo, či nepřímo měnily historii tohoto kontinentu. Doubravka Přemyslovna, Eleonora Akvitánská, Isabela Kastilská, Kateřina Veliká, královna Viktorie a další panovnice, manželky, sestry nebo milenky králů zformovaly i náš dnešní život.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Iwona Kienzler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Iwona Kienzler, Varšava 2014

Translation © Dagmar Martiníková, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z polského originálu EUROPA JEST KOBIETĄ

přeložila Dagmar Martiníková

Redakční úprava Miroslav Kozák

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7543-329-9 (pdf)


Obsah

Předmluva

7

Klotilda a přijetí křesťanství králem Franků

11

Doubravka Přemyslovna –

propustka Polska do křesťanské Evropy

20

Svatoslava-Sigrída Hrdá –

z Polska na švédský trůn

31

Eleonora Akvitánská –

prapočátek stoleté války

42

Agnès Sorel –

hříšnice, která zachránila Francii

60

Královna Markéta –

paní třech skandinávských království

70


Izabela Kastilská – pokořitelka Maurů

81

Alžběta I. – vášně a muži

v životě veliké královny mocného impéria

100

Královna Margot – otrokyně lásky

135

Marie Kazimíra –

pěkná Francouzka a záchrana Vídně

168

Kateřina Veliká – milostná dobrodružství

despotky v masce humanistky

203

Královna Viktorie –

románky a vášně babičky Evropy

239

Citace

258

Bibliografie

262


7

Předmluva

V

současné době nikdo nezpochybňuje důležitoupozici ženy ve společnosti a neomezuje její roli pouze

na mateřství a vedení domácnosti. Historie nám však ukazuje, že ne vždy tomu bylo stejně. Původníobyvatelstvo Evropy bylo pravděpodobně společenstvímmatriarchálním, ve kterém bylo postavení žen velmi vysoké, dokonce až dominantní. Tato společenství s největšípravděpodobností nevedla války a uctívala ženská božstva, což dokládají četné figurky ženských postav tělnatých tvarů,evidentně související s kultem plodnosti. Situace se změnila kolem roku 4500 př. n. l., kdy se na evropské území dostaly první skupiny Indoevropanů, přinášející s sebou svoji víru a kulturu, které pak postupně začaly vytlačovat původnínáboženství a zvyky. Společně s rostoucím významemalochtonních mužských božstev rostl také význam mužů, kdežto společenské postavení žen se stále zhoršovalo.

Jiná hypotéza říká, že nikoli invaze Indoevropanů naevropská území měla vliv na pozdější společenskoudiskriminaci žen, ale že to byl důsledek rozvoje zemědělství a chovu

dobytka ve velkém měřítku. Podle této teorie vyčerpání půdy

přispělo k nárůstu bojů o území a k vnitřním politickýmneokojům, mužští členové lovecko-sběračských tlup tlačili

populaci k patriarchátu a unášeli ženy z jiných kmenů, aby si

zabezpečili početnější potomstvo a zvýšili šance svéhospolečenství na přežití. Postavení žen „získaných“ tímtozpůsobem bylo v novém kmeni podstatně horší než postavení


8

původních členek tlupy, a protože se tento zvyk stával čím

dál tím běžnějším, posílilo to dominanci mužů. Autochtonní

společenství Evropy mohla tímto způsobem automaticky

přijmout patriarchální model i přesto, že náboženství, která

uctívala, přikládala velký význam ženským božstvům.

Nezávisle na příčinách tohoto jevu byla společnoststarověkého Řecka, které považujeme za kolébku západnícivilizace, zcela nepochybně společností patriarchální a postavení žen v ní bylo velmi nízké. O něco lépe se ženám vedlo vdobách římského císařství, svoji nezávislost však opět ztratily ve středověku. Dominující společenskou vrstvou v té době bylo rytířstvo, což souviselo s kulturou kultu síly, ježnejvíce oceňovala fyzickou zdatnost muže a znehodnocovala slabé pohlaví. Tehdejší filozofie a teologie ženám takéneřály, neboť v nich viděly zdroj zla, slabá stvoření náchylná k manipulaci nečistými silami, bytosti, které jsou ze všech hledisek horší než muži. Sexualita žen byla degradována do sféry profanum. Seznam zákazů omezujících svobodu žen byl velmi dlouhý, počínaje zákazy a příkazy ohledně sexu a konče zákazem nošení odkrytých vlasů. Toto všechno mělo za následek ztrátu právní subjektivity ženy, ztrátu její celkové nezávislosti na mužích. Změny v situaci žen měly vliv na jejich postavení v pozdějších epochách, ba dokonce na evropskou medicínu.

V medicínské terminologii dlouho neexistovaly samostatné kategorie popisu detailů ženské anatomie, prokterou se používaly pojmy týkající se muže! Vnímání ženy jako podřadného stvoření se udržovalo až do konce 18. století, a teprve Francouzská revoluce zavedla úplnézrovnoprávnění pohlaví a dala ženám stejná práva jako mužům. Tato práva drasticky omezil francouzský císař NapoleonBonaarte, v soukromí veliký obdivovatel něžného pohlaví,jehož občanský zákoník zbavoval ženy mj. práva disponovat s majetkem a přikazoval jim naprostou poslušnost vůčimanželovi. Napoleonská armáda při postupném dobývání evropských zemí rozšiřovala ustanovení tohoto zákoníku na ovládnutá území. V zákonodárství některých zemí sedokonce zachovala až do poloviny 20. století.

Na další změnu svého sociálního statusu si ženy musely počkat až do 20. století. Vlny po sobě jdoucíchfeministických hnutí vybojovaly postupně, po počátečních neúspěších, hlasovací právo pro ženy, rovný přístup ke vzdělání, práci a odměňování. Dnes žijeme ve společnosti, v níž platí stejná práva pro všechny občany a kde nikoho nenapadne bránitjakékoli ženě v tom, aby se ucházela o nejvyšší státní úřad.

Při pohledu na historii žen v Evropě od dob středověku se může zdát, že role představitelek něžného pohlaví vdějinách byla zanedbatelná. Toto tvrzení je však od základuneravdivé. I přes omezená práva a závislost na mužích ženy významně zviditelnily svoji přítomnost na stránkách dějin mnoha evropských států. Oklikou nebo přímo měnily dějiny Evropy, jako třeba Klotilda, díky níž Chlodvik přijalkřesťanství, anebo Doubravka Přemyslovna, která naši zemipřivedla do křesťanské Evropy. Některé ženy, jež byly velkými morálními autoritami, radily světským a církevnímpředstavitelům, jiné, jako například Agnès Sorel, využívaly toho, čím je bohatě obdařila matka příroda – krásy, vrozenéhopůvabu a sex-appealu –, a pobízely vládce k rozhodnýmkrokům proti nájezdníkům. Ukazuje se, že dokonce i ty, které do historie vstoupily jako bezohledné vládkyně, nezapomínaly na to, že jsou ženami, a uměly vášnivě milovat. Příkladem by mohla být Eleonora Akvitánská, která se značně přičinila k rozpoutání stoleté války, anebo Kateřina Veliká, jíž zakorunu vděčil náš poslední král Stanislav August Poniatowski. Dokonce babička Evropy královna Viktorie, ve všeobecném povědomí zapsaná jako noblesní stará dáma v poněkudnemódním oblečení, se do pozdního věku nestranila intimních požitků.

A právě citový život, vášně, velké i menší lásky žen, jež osud postavil po bok významných vládců nebo které vládly samostatně či výrazně zaznamenaly svoji přítomnost na stránkách dějin našeho kontinentu, je tématem tétopubli

10

kace. Výběr postav je pochopitelně subjektivní, ačkoli při

psaní jsem se snažila přiblížit čtenářům ženy výjimečné,ta

kové, o kterých slyšeli všichni, ale také ty, na něž vzpomínky

zmizely v šeru dějin. Doufám, že se mi podařilo dokázat, že

navzdory tomu, co nám zarputile vtloukají do hlavy někteří

historikové, mají city vliv na osudy jedinců a potažmo nadě

jiny národů.

KlOtilda

a Přijetí Křesťanství

Králem FranKů

L

egenda hlásá, že Chlodvik I. z rodu Merovejců, král

sálských Franků, v době, kdy se v bitvě u Tolbiaku

miska vah povážlivě naklonila na stranu Alemanů*, slavnostně přísahal, že pokud mu Bůh křesťanů dá vítězství, přijme křest. A protože se tato bitva nakonec pro Franky stala vítěznou a Chlodvikovi se podařilo po sérii bojůzabránit samostatné existenci státu Alemanů, který se jako marka stal součástí zemí Franků, vládce dodržel přísahu a na den božího narození roku 496 přijal křest z rukou biskupaRemigia, jenž byl později kanonizován. Jiná verze tohotopříběhu říká, že Chlodvikovi se před bitvou zdál sen, ve kterém měl vidění, že jako křesťan nad Alemany definitivně zvítězí.

Zatím všechno nasvědčuje tomu, že popisované události

jsou pouze legendou, dílem pozdější církevní propagandy, a že

skutečný důvod přijetí křesťanství byl zcela jiný. Řadahistoriků umíněně tvrdí, že Chlodvik podle vzoru jiných vládců

* Alemani, též Alamani – germánský kmenový svaz existující od 1.

stol. n. l. Jeho demografickou základnu tvořily svébské kmeny zpovodí Labe.


12

pouze prokázal chladný politický kalkul, protože v novémnáboženství spatřoval prospěch pro sebe a svůj stát. Při pohledu

na sílící moc církve se rozhodl stát po její straně, proto další

podmaňování mohl uskutečňovat už jen s jejím požehnáním.

Objevují se však hlasy, že opravdový důvod byl úplně jiný

a že se vládce nechal pokřtít ovlivněný láskou.

Chlodvik byl bezpochyby člověk ambiciózní a toužící po moci. Vlády nad státem Franků, jehož centrum bylo vTournai, se ujal v roce 481 po smrti svého otce Chlidericha. V oněch dobách kmeny germánských Franků nebyly ještě sjednocené a kromě Chlodvika existovali ještě jiní údělní vládcové, třeba jeho příbuzní Chararik a Ragnachar. Severně od Chlodvikových území se rozprostírala galsko-římská říše, která byla pod vládou Syagria, římského vládce amístodržícího Galie, jehož podrobené obyvatelstvo považovalo za „římského krále“. Zdálo se, že neexistuje nikdo, kdo by ho dokázal zbavit moci. Jeho vláda dokonce přetrvala úpadek západního císařství, neboť Syagrius, připravený o římský protektorát, získal mnohem mocnějšího spojence a garanta svého panování – Vizigóty. Nakonec se však objevil někdo, kdo měl na jeho zemi zálusk – Chlodvik.

Vládce Franků vyčkal do roku 486, kdy král VizigótůEurich opustil pozemský svět, a vypravil se do severní Galie, kde porazil Syagriuova vojska v bitvě u Soissons. Syagrius utekl do Toulouse, kde se schoval pod ochranná křídlaEurichova nástupce Alaricha. Vládce Vizigótů bohužel jakospojenec zklamal na celé čáře, protože nešťastného Syagria na první Chlodvikovo požádání vydal. Další děj byl snadno předvídatelný: Chlodvik nechal protivníka popravit a jeho zemi ovládl. Aby své vítězství upevnil, přenesl centrum svého státu do Soissons.

Moc je jak známo silné afrodisiakum. Hrdina tétokapitoly se o tom měl možnost přesvědčit na vlastní kůži,protože ženy se na něj lepily jako vosy na bonbon a osamělé noci mu nehrozily. Navíc byl mladý, zajisté pohledný, ačkoli jeho postavení by zcela jistě rekompenzovalo případnénedostatky na kráse, a také vitální. Ze vztahu s jednou zkonkubín měl dokonce syna Teodoricha. Přesto byl stále svobodný mládenec. Jeho povinností jako vládce však bylo zajistit kontinuitu dynastie, proto začal intenzivně hledat vhodnou kandidátku pro manželství – dívku pocházející z rodupřiměřeného postavení.

V roce 492 vyslal posly ke Gundobadovi, který vládl v Burgundsku, aby Chlodvikovým jménem požádali o ruku jeho dcery. Ke svatbě nedošlo, protože dívka nečekanězemřela. Ale na Gundobadově dvoře byla ještě jedna dívka na vdávání, pěkná, mladá a pocházející z významného rodu – jeho neteř Klotilda. A protože Gundobad se mohl státdůležitým spojencem v boji se stále silnými a Chlodvikovo území ohrožujícími Vizigóty, panovník se dlouhonerozmýšlel a rozhodl se pojmout Klotildu za ženu.

Osud nebyl pro Gundobadovu neteř příliš milostivý – jako dítě přišla o oba rodiče, právě přičiněním svého strýce.Gundobad, který vládl v Dijonu, napadl zemi svého bratraChilericha. Dobyl Lyon a – jak celou událost popisuje Řehoř z Tours* – vpadl do sídla svého bratra, který právě hodoval ve společnosti své rodiny. Gundobad však neměl v úmyslu se k hodovníkům přidat – vběhl do komnaty a jedinou přesně cílenou ranou sekerou setnul hlavu nic netušícímuChilperichovi. Hlava panovníka prý spadla přímo do mísy stojící na stole a manželka ubohého Chilpericha začala vyděšeněkřičet, čemuž se nelze divit. Její švagr s ní však neměl soucit, přikázal, aby jí ke krku přivázali kámen a hodili ji do řeky Rhôny. O nic lépe nenaložil ani se svými synovci a neteřemi, kteří padli za oběť jeho pochopům. * Řehoř z Tours (538–594), původním jménem GeorgiusFlorentinus, biskup z Tours, patří mezi představené svaté katolické církve. Autor několika hagiografických děl, většinou ztracených, anejvýznamnějšího díla Historie, které je známo pod chybným názvem Historie Franků, díky němuž je považován za otce francouzské historiografie.

Zachránit se podařilo pouze dvě nejmladší dívenky:pětiletou Klotildu a její o rok starší sestru. Těmto nevinným stvořením se podařilo obměkčit neoblomné srdce svého strýce, který je nakonec adoptoval a vychoval jako vlastní. Jeho žena, která měla obě dívky velmi ráda, byla stejně jako ony katolického vyznání, zatímco její manžel a ostatníburgundská knížata byli vyznavači arianismu. StaršíChilperichova dcera Krona se cítila být povolána k řádovému životu a z mladší vyrostla výjimečně spanilá, moudrá a inteligentní mladá žena. Máme-li věřit hagiografům, také ona se chtěla stát řádovou sestrou, ale jak se brzy ukázalo, prozřetelnost s ní měla jiné plány.

Podle francouzského historika Guye Bretona byla budoucí Chlodvikova žena blondýnka se zelenýma očima „se zlatými skvrnkami“

1

. Francký král poslal na námluvy svého přítele

Aureliana, jemuž svěřil delikátní úkol vyřídit všechnyformality s jejím ochráncem, strýcem a nevlastním otcemGundobadem a také doručit budoucí manželku pod Chlodvikovu

střechu. Úkol to nebyl snadný. Gundobad byl člověkprchlivý a umíněný, předem nebylo jisté, že bude souhlasit a dá

svou adoptivní dceru barbarskému a pohanskémupanovníkovi. Aurelian se rozhodl nejprve získat náklonnost půvabné

panny a později celou záležitost předložit Gundobadovi.

Přestrojen za žebráka se přiblížil ke Klotildě rozdávajícíalmužnu a požádal ji o několik slov mezi čtyřma očima. Pak jí

detailně vylíčil celou záležitost a při té příležitosti jí darem

předal prsten od svého panovníka. Princezna, ve které tato

atypická žádost o ruku vzbudila zájem, bez váhánísouhlasila. Aby zachovala zdání, že se jedná o skutečného žebráka,

darovala mu kousek zlata (žebrání se v tehdejšímBurgundsku muselo vyplácet, když se jako almužna nedával chléb,

ale zlato).

Nyní zbývalo zahájit jednání s Gundobadem. Král přijal Aureliana, který jménem svého pána požádal o rukuosmnáctileté Klotildy. Řehoř z Tours se zmiňuje, že panovník byl „zaskočen a rozmrzelý“, ale nechtěl dráždit sílícího Chlodvika odmítnutím, proto své svolení k sňatku podmínil souhlasem neteře. K nemalému údivu uslyšel: „[Klotilda] o něm ví a souhlasí; pokud i ty dáváš své dovolení, odvezu ji ke králi.“

2

Co se dalo dělat? Princeznu rychle sbalili avyslali na dvůr budoucího manžela.

Po pěti dnech značně vyčerpávající a na zážitky bohaté cesty dorazil průvod vezoucí budoucí nevěstu do Soissons. Hezká Klotilda si okamžitě získala srdce pětadvacetiletého Chlodvika, který se s ní ještě téhož dne oženil. Od toho okamžiku prý manželé byli velice šťastní. Jak píše jižzmiňovaný Guy Breton, Chlodvik umožnil Klotildě poznat ráj smyslové lásky, proto se vděčná Burgunďanka rozhodlazajistit mu ráj věčný a obrátila svého pohanského manžela na křesťanství.

Upřímně řečeno byl už nejvyšší čas. Chlodvik, sám pohan, ovládal území obývaná křesťany, někdejšími poddanýmiřímského císaře. Ačkoli jeho nynější poddaní již nespadali pod nadvládu Říma, po němž zůstaly jen vzpomínky,sjednocovala je svrchovanost církve a moc biskupů. Přijetím křtu by si Chlodvik na svou stranu získal nejen biskupy a papeže, ale i celý národ. To nasvědčuje tomu, že vládce Franků již dříve přemýšlel o přestoupení na křesťanství, ačkoli napříkladŘehoř z Tours se zmiňuje o nechuti Chlodvika k nové víře, přestože při dobývání nových zemí prokazoval k tomutonáboženství jisté sympatie, neboť v době bojů rozhodnězakazoval ničení a vykrádání křesťanských chrámů.

Máme-li věřit Řehořovi, pak těmito projevy milosrdenství sympatie Chlodvika ke křesťanství končily, a co se týčeobrácení na křesťanskou víru, vykazoval král značný odpor, který pomalu, systematicky a s typicky ženskou trpělivostí lámala Klotilda. Svému pohanskému manželovi vysvětlovala:„Bohové, které uctíváš, pane, nejsou ničím, nedokážou pomoci ani se postarat o potřeby bližního. Jsou to bůžkové ze dřeva, kamene či kovu [...]. Jsou to mágové, jejichž moc neníbožského původu. Bůh, kterému je třeba prokazovat úctu, je ten, jehož Slovo z ničeho stvořilo zemi, nebe, moře a všechno to, co obsahují [...]. Z jeho vůle pole rodí obilí, stromy ovoce a vinná réva hrozny vína. Jeho ruka stvořila lidský rod. Díky jeho hojnosti všechno stvoření slouží člověku, je muposlušno a obdařuje ho svým užitkem.“

3

Vládce Franků byl pragmatik a dožadoval se důkazu ovelikosti Boha, o kterém tak barvitě vyprávěla jeho žena. Jenže jako naschvál se všechno spiklo proti Klotildě: nečekanězemřel jejich prvorozený syn, kterého se jí nikoli bez potíží podařilo pokřtít. Je pravda, že Chlodvik ohromenýokázalostí kostela, ve kterém se křest konal, zpočátku vypadal, že je o změně víry přesvědčený, po smrti dítěte však názor změnil.

Plný zoufalství konstatoval, že jeho potomek nepřežil,protože oproti tradici nebyl zasvěcený božstvům předků, nýbrž novému Bohu jeho ženy. Takové prohlášení všaknenabouralo Klotildinu jistotu, která, jak se na křesťanku sluší,přijala boží rozhodnutí s patřičnou pokorou a svému manželovi odvětila: „Vděčná jsem Stvořiteli Všehomíra [...], že uznal hodno přijmout do svého království dítě zrozené z mého lůna; vím, že děti, které Bůh povolá na onen svět, kdy jsou ještě oblečeny v bílém, krmí se pohledem na Něho.“

4

Toto

prohlášení prý na Chlodvika udělalo takový dojem, že svou

ženu miloval ještě silněji. Na důsledky explozemanželových citů nebylo třeba čekat dlouho a Klotilda brzy povila

dalšího syna – Chlodomira (Klodomira). Ačkoli Chlodvik

nebyl příliš nadšený, jeho žena se rozhodla pokřtít i svého

druhého syna. I tentokrát to vypadalo, že pradávná pohanská

božstva se věrolomnému vládci krutě pomstí, protožeChlodomir druhého dne po ceremonii těžce onemocněl. To bylo

přespříliš a rozzuřený panovník rozhodl, že jeho ženapokřtěním dětí obě odsoudila k smrti, a oznámil, že se nanovou víru neobrátí.

Nešťastná Klotilda – plná obav nejen o životnovorozeného synka, ale i o duši milovaného muže, kterého nemohla vyrvat ze spárů pohanství – běžela do kostela, kde se na dva dny zavřela a téměř neustále se modlila za zdraví svéhodítěte. Její horoucí prosby byly vyslyšeny a malý Chlodomir se uzdravil. Tato radostná událost, která byla podle Klotildy jasným důkazem o převaze „jejího“ Boha nad panteonempohanských božstev, která uctíval Chlodvik, však jejíhomanžela k přijetí křesťanství nepřesvědčila. Nepodařilo se to ani biskupovi Remigiovi z Remeše, jež byl později prohlášen za svatého, který Klotildu věrně podporoval v jejím úsilí.

Je možné, že panovníkovi ve změně víry zabránily jiné problémy, protože v oněch časech germánské kmeny vážně ohrožovaly jeho stát. Jeden z těchto kmenů, Alemanové,naadl rovinaté Alsasko. Chlodvik nechtěl dopustit, aby se prodrali do nitra jeho území, a proto je v čele svých vojskzastavil v bitvě u Tolbiaku nedaleko dnešního Kolína. A právě v této bitvě, tváří v tvář nebezpečí, prý složil slib o přijetí víry své milované ženy výměnou za vítězství. Jak již bylo zmíněno, Alemani byli rozdrceni a Chlodvik se mohlkonečně vrátit do náruče steskem trpící Klotildy. Ta, když se dozvěděla o vítězství a o slibu jejího muže, rozhodla se kout železo, dokud je žhavé, a s dvojnásobným úsilím začala Chlodvika přesvědčovat o křtu.

Tentokrát její snaha přinesla požadovaný efekt a v Den Narození Páně roku 469

*

její manžel společně se třemitisíci bojovníků přijal křest, který mu udělil biskupRemigius. Tento akt jako výsledek obrácení na víru z lásky měl

zásadní důsledky pro všechny Franky i Chlodvikasamotného, který se přemístil do Paříže. Získal vytouženoupodoru Byzance, která ho postavila do pozice nejmocnějšího

vládce celé západní Evropy. V oněch dobách ostatníbarbarští králové – Gótové, Burgunďané, Ostrogóti, Vandalové,

a dokonce Alemanové poražení Chlodvikem u Tolbiaku –

vyznávali arianismus. Tvůrcem tohoto vyznání, které církev

považovala za herezi, byl Arius (256–336), křesťanský kněz

v Alexandrii, který Kristovi odmítal přiznat božství, neboť se

* Historikové se neshodují ohledně data přijetí křtu Chlodvika.Některé prameny datují tuto událost rokem 498, 507 nebo 508.


18

domníval, že pouze Bůh Otec je nezrozený a nestvořený.Zatímco Syn byl podle něho prvním stvořením v čase, protoJežíš není Syn Boží z podstaty, ale díky adopci a milosti.

S tímto směrem se definitivně rozešel nicejský koncil v roce 325 a zformuloval nicejské vyznání víry, kteréhlásalo: „Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, tj. z podstaty Otce, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo, to, co je na nebi, i to, co je na zemi [...]. Ty však, kteří říkají ‚byl čas, kdy nebyl‘ nebo ‚před svým zrozením nebyl‘ nebo ‚vznikl z nebytí‘ anebo z jiné hypostaze nebo podstaty [než Otec], nebo že Syn Boží podléhá změně nebo proměně, ty všeobecná apoštolskácírkev anatematizuje.“

6

Chlodvik tím, že si zvolil katolicismus, byl automaticky vybrán za vůdce galo-románských katolíků žijících na území celé Galie – a díky tomu získal i podporu mocných biskupů. To mu usnadnilo opětovné dobytí velkého teritoria Vizigótů, sahajícího od Loiry po Pyreneje. Jeho synovénesoucí tituly „katolických králů“ si mohli bez překážekpodmanit Burgundsko. Takto začaly dějiny Francie, země, která měla v budoucnosti získat název „nejstarší dcery církve“.

Nejen Chlodvik byl beneficientem přijetí nové víry.Užitek z toho měly také všechny ženy žijící na území ovládaném Chlodvikem, protože pro ně přijetí křesťanství znamenalo emancipaci. Až dosud podléhaly římskému právu, v němž postavení žen nebylo záviděníhodné. Jak tvrdí právníkRobert Villers: „V římském státě žena, ačkoli to bude znítparadoxně a přehnaně, nikdy nebyla právním subjektem [...]. Její osobní situace, vztahy s rodiči i s manželem byly řešeny v domácnosti, ve které byl otec, tchán nebo manželneomezeným vládcem [...]. Žena tak byla výhradně objektem.“

Její status byl tedy identický se statusem otroka, ve světle

práva totiž neexistovala. Církev však pozvedla na oltář ženy,


19

první mučednice, o Matce Boží nemluvě, a tím automaticky

vyvyšovala postavení žen ve společnosti. A to všechno díky

pěkným, zeleným, zlatem kropeným očím Klotildy.


20

dOubravKa

PřemyslOvna –

PrOPustKa POlsKa

dO KřesťansKé evrOPy

J

ak jsme se již zmínili v minulé kapitole, Francouzi jsou

pyšní na půvabnou Klotildu, kvůli jejímž hezkým očím

Chlodvik přestoupil na křesťanství. Ukazuje se, že i my máme svou Klotildu, ačkoli po pravdě řečeno pochází zimortu, konkrétně z Čech. Řeč je samozřejmě o Doubravce, manželce historicky prvního vládce Polska knížete Měška I., kterému historikové přisoudili jméno architekta polské státnosti. V povědomí Poláků Doubravka figuruje jakošiřitelka křesťanství, žena dobrá, ctnostná a matka prvníhopolského krále. Kromě historiků však málokdo ví, že dala život královně Švédska, Dánska, Norska a AnglieSvatoslavě-Sigrídě, jejíž jméno je ve starých skandinávských legendách stále živé.

Polský panovník si vzal za ženu českou kněžnu rok před

přijetím křesťanství, proto jí dříve někteří dějepiscipřipisovali obrovskou roli v christianizaci Polska, a dokonce jipovažovali za hlavní inspirátorku tohoto aktu. Avšak příčiny,


21

které Měška I. vedly k přijetí křtu, byly mnohem závažnější

než rozmary i té nejmilovanější ženy. Měšek I. neníprvním známým vládcem Polska. Podle zpráv Galla Anonyma

7

a Vincenta Kadlubka

8

syn Piasta z kmene Polanů převzal

moc po pádu knížete Popela, který s největšípravděpodobností pocházel z kmene Goplanů. Podle kronikáře mu v tom

účinně pomohly myši. Nu což, Římané mají své husy, my

zase máme myši. Tito hlodavci byli pochopitelněnástrojem v rukou Boha, který Zemovíta „knížetem Polskaustanovil a Popela spolu s jeho potomstvem z království zcela

vyhnal“.

Spolu s rodinou knížete Popela byli vyhnáni také jeho lidé a vlády se ujal již zmíněný Piastův syn jménem Zemovít. Jméno jeho otce, spíše přídomek, pravděpodobně pochází z praslovanského slova „piszta“ („jídlo“) a označoval zřejmě zemědělce, živitele, i když Paweł Jasienica ho ve své knize Polska Piastów odvozuje od úřadu piasta či piastuna –vychovatele knížecích dětí. Nezávisle na původu byla jménem Piast nazvána první polská dynastie.

O vládě Zemovíta toho není moc známo, kromě toho, že sjednotil země náležící Polanům a Goplanům a ovládal území ležící mezi řekami Odrou, Notečí, Vislou a Vartou. Po jeho smrti se vlády ujal Lestek (zvaný též Lešek), který si podrobil malopolský kmen Vislanů. Máme-li věřit Gallu Anonymovi, Lestek přijal křest v byzantském ritu, když se po prohrané potyčce dostal do velkomoravského zajetí

9

, což

by pak znamenalo, že Měšek I. nebyl prvním křesťanským

panovníkem našeho státu. Po Lestkovi vládl jeho synZemomysl, otec čtyř dětí: Měška, Stibora, Adelaidy a syna, jehož

jméno neznáme.

Dnešní badatelé poukazují na fakt, že jméno jeho dcery se odlišuje od slovanské tradice a může naznačovat, žeZemomyslova manželka pocházela ze západních zemí, ve kterých již dlouho panovalo křesťanství. Poněvadž je málopravděodobné, že by si křesťanská princezna mohla vzít pohana, můžeme říci, že na Zemomysla, vzhledem ke křtu otce, bylo nahlíženo jako na křesťana, a to bez ohledu na skutečnýritus jeho vyznání.

Jeho prvorozený syn, pozdější manžel hrdinky našehovyrávění, nenesl jméno Měšek, pod nímž vstoupil do dějin. Jeho skutečné jméno určitě znělo Dagome nebo Dagone a pod tímto jménem se také objevuje v historických dokumentech tohoto období. Naopak „Měšek“ je přídomek pocházející od označení medvěda; v pozdějších dobách byl zcela nesprávně ztotožněn s Měčislavem. Proto ho někteří badatelé považují za Vikinga a poukazují na jeho jméno Dagome,vyvolávající normanskou konotaci. Kromě toho byly v okolí Hnězdna objeveny hroby vikinských rytířů. Mohli sice sloužit jako nájemné vojsko hnězdenského knížete, ale také mohlipatřit do armády dobyvatelů podmaňujících si slovanské země. Zatím se však jedná o pouhé divagace zůstávající ve sféře hypotéz. Opusťme raději tyto riskantní úvahy a podívejme se, co o Měškovi říká naše tradiční historiografie.

Kníže se pravděpodobně ujal vlády po smrti svého otce v roce 959. Gall Anonym a také Jan Dluhoš uvádí, žeprvorozený syn Zemomysla byl sedm let slepý a zrak zázrakem získal po postřižinách. Tento příběh však můžeme klidnězařadit mezi pohádky, protože tím byla myšlena „slepotaduchovní“, kterou trpěl Měšek, když vyznával pohanskou víru svých předků, ačkoli někteří biografové a historici v tétosleotě spatřují eventualitu komplikací trachomu

10

.

Kníže Měšek I. poté, co po otci převzal vládu, ovládalrozsáhlé území přibližně o rozloze dvou set tisíc čtverečních kilometrů, jehož centrum se nacházelo v Hnězdně, a velel družině se třemi tisíci bojovníků. A stejně jako každý vládce v oněch dobách se potýkal s problémy, které mu způsobovali sousedé včetně Veletů, s nimiž vedl neustálé války. Státní útvar těchto kmenů prožíval v časech panování Měškaskutečně znamenité období. Na jeho území se nacházelasvatyně boha Svarožice

11

, která byla tak nádherná, že dokonce

německý kronikář Thietmar

12

se o ní zmiňuje snefalšovaným obdivem. Veleti byli opravdu mocní a nebezpečnínebr />

23

přátelé, kteří mohli ohrozit počátky polské státnosti. Navíc

se spojili s křesťanskými Čechy a postupně začali nadMěškem získávat vojenskou převahu. Právě v bojích s Veletyzahynul v roce 965 Měškův bratr, jehož jméno neznáme.

K dovršení všeho zlého byla západní hranice knížectví soužena nájezdy německých pánů, a to i přesto, že v oněch dobách kníže žádnou válku s Němci nevedl, a byl dokonce považován za císařova přítele. To však německýmnájezdníkům nebránilo v tom, aby se vypravovali na pravý břeh Odry ničit, pálit, loupit a mordovat a všechno živé brát do zajetí. A to vše s posvátnými hesly na rtech, aby siobracením pohanských Slovanů na víru ospravedlnili páchanénásilí a přepadávání.

Za této situace se Měšek rozhodl odstranit příčinu nájezdů pořádaných agresivními sousedy a přijal křest. Dokonale si uvědomoval, že nově přijatá víra nejenže zlepší jeho vnější situaci, ale také že díky dobře fungující církevníadministrativě může posílit situaci vnitřní. Nejjednodušší bylo přijmout křest z rukou německých duchovních, ale to by znamenalo závislost na Německu, a aby se tak nestalo, Měšek se obrátil na jazykově blízké Čechy. Při té příležitosti chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: přijetí křtu z rukou Čechů se rovnalo spojenectví s tímto státem a to by znamenalo ukončení jejich svazku s nepřátelskými Velety. Nemalý význam měl fakt, že nová víra umocňovala postavení vládce, neboť křesťanštíduchovní jasně a rozhodně tvrdili, že veškerá moc pochází od Boha. Panovník je boží pomazanec a jakákoli neposlušnost vůči němu je těžkým hříchem. To všechno bylo důvodem k tomu, aby se pohanský Měšek rozhodl přijmout křestprostřednictvím našich jižních sousedů a „při té příležitosti“pojmout za ženu českou princeznu.

Na knížecím trůnu v Čechách tehdy seděl Boleslav I. zvaný Ukrutný, příslušník dynastie Přemyslovců. Jaknaznačuje jeho přídomek, byl to člověk surový a bezohledný, který neváhal použít násilí, pokud se setkal s jakýmkolinesouhlasem. K moci se dostal tak, že zavraždil svého staršího bratra Václava. Tento hanebný čin neprovedl osobně, ale pomocí svých družiníků, kteří Václava zabili během pořádanéhostiny. Převzetím vlády ve státě si Boleslav plně uvědomoval, že spáchal smrtelný hřích bratrovraždy a musí ho pokáním odčinit, pokud nechce být zavržen. Kníže si sám pro sebe stanovil poněkud neobvyklé pokání: svého syna Strachkvase, zvaného též Kristián, který se narodil toho dne, kdy došlo k vraždě Václava, předurčil pro řádový život.

Český kronikář Kosmas tvrdí, že jméno Strachkvasznamená „strašný kvas“ a mělo připomínat otcovu vraždu, za kterou syn činil pokání v klášteře. „Kajícník“ si vduchovním stavu vedl docela dobře: pravděpodobně napsal oživotě sv. Ludmily a sv. Václava a také putoval jako vyslanec do Říma, kde pobýval svatý Vojtěch, aby ho přemluvil knávratu do země. Byl zvolen za biskupa Prahy, ale ještě před převzetím úřadu zemřel. Kosmas o Boleslavových předcích neměl nejlepší mínění, neboť píše, že „se oddávali břichu, spaní, byli neotesaní, neučení, podobni dobytku“

13

.

Navzdory tomuto negativnímu názoru kronikáře dokázali tito neotesaní Přemyslovci vytvořit silný a bohatý stát, který v dědictví předali otci Doubravky. Boleslav vládl zemi, která zahrnovala kromě Čech také Moravu a Slezsko. Kromě již zmiňovaného Strachkvase měl ještě jednoho syna, Boleslava II. Pobožného, který se po jeho smrti ujal vlády a dokončil sjednocení Čech, a také dvě dcery: Mladu a Doubravku.

Mlada vstoupila do kláštera, kde přijala jméno Marie, apozději se stala matkou představenou pražského řádubenediktýnek, který založila při kostele sv. Jiřího v Praze. Kosmas o ní hovoří velmi příznivě a zobrazuje ji jako osobuskromnou, milou v hovoru a štědrou k vdovám a sirotkům. Ovšem je také možné, že se o řádové sestře neslušelo mluvit jinak než pochvalně.

Náš kníže Měšek tedy neměl příliš na výběr a z nutnosti musel požádat o Doubravčinu ruku. Jméno budoucí ženy prvního vládce křesťanského Polska činí badatelům problém, neboť je předmětem sporu, zda je správná forma„Dob

25

rava“ nebo „Doubravka“. Většina historiků se kloní k první

verzi. Nasvědčovalo by tomu podání německého kronikáře

a magdeburského biskupa Thietmara, který jméno uvádí ve

formě „Dobrava“ a současně vysvětluje, že se vykládá jako

„Dobrá“. Rovněž staré krakovské letopisy podávají formu

„Dubrovka“. V oněch dobách byla předpona „Du“vyskytu

jící se ve slovanských jménech zaměnitelná s „Do“ a „Da“,

proto lze usoudit, že jméno české kněžny znělo právě„Dob

rava“. S postupem let bylo přetvořeno na „Dambrovka“

a v tomto znění se vyskytuje jako jméno ženy Měška I. vpra

menech pocházejících z přelomu 13. a 14. století.

Neznáme přesné datum narození žádné z dcer Boleslava

I. Kosmas škodolibě tvrdí, že Doubravka již v době svatby

byla v pokročilém věku, jenže co v oněch dobách takové

tvrzení znamenalo? Tehdejší panny byly provdávány velmi

brzy, jako -náctileté, podle středověkých kritérií pak mohla

být dívka považována za starou, vdávala-li se ve věkudva

ceti a více let. Abychom byli spravedliví, dodejme, že Měšek

také nebyl žádný mladík – historici odhadují, přestože není

známo přesné datum jeho narození, že v době svatby mu

bylo už přes čtyřicet let. Je velmi pravděpodobné, žeDoub

ravka nebyla panna, nýbrž vdova nebo rozvedená. Jejímprv

ním manželem byl míšeňský markrabě Günther

*

, se kterým

měla syna Guncelina, v kronikách několikrát zmiňovaného

jako bratr Boleslava Chrabrého. V každém případě byla

Doubravka v době, kdy na Boleslavův dvůr doraziloposel

stvo polského knížete, žena svobodná a mohla vstoupit do

dalšího svazku manželského. Její způsob jednání o mnoho

let později pobouřil Kosmase, který to podává takto: „Byla

mimořádně nestydatá, když si vzala polského knížete apři

tom byla ženou pokročilého věku, sundala si z hlavy čepec

a nasadila si panenský věneček, což byla od této ženy veliká

pošetilost.“

14

Vlastně se ani nelze divit budoucí nevěstě, že

* Markrabě – titul vládce spravujícího pohraniční území vNě

mecku. se zřejmě chtěla v očích svého nastávajícího omladit avěneček si nasadila. Když se vdávala, musela být určitě plná obav nejen proto, že ji otec vdával za pohanského knížete. Zřejmě se také trápila kvůli jeho nevěrnosti, neboť Měšek nebyl na monogamii zvyklý. Celá léta totiž prožil v polygamii, jak se zmiňuje Gall Anonym.

O tom, že víceženství se mezi Slovany praktikovalo, víme ze zprávy týkající se jiného slovanského vládce jménem Somo, který měl dvanáct žen, zatímco další, pomořanský kníže, jehož jméno neznáme, se mohl chlubit několikaženami a dvaceti čtyřmi souložnicemi. Tyto souložnice byly pro tehdejší vládce něco jako konkubíny, které ve vztahu k první ženě měly druhořadé postavení. Nejdůležitějšípostavení měla první žena, slavnostně provdaná, tzv. malžena. Potomstvo souložnic zřejmě nemělo právo dědit majetek po otci.

Gall se nezmiňuje, která z oněch anonymních ženzpříjemňujících Měškův život byla jeho malženou a které byly pouze souložnice. Fakt ale je, že všechny byly před svatbou s Doubravkou odsunuty, což na druhou stranu neznamenalo, že by ho nemohly navštěvovat v noci jako konkubíny.Nešťastná česká princezna proto důvod k obavám měla.

„Pošetilost“ Doubravky, kterou německý kronikářzesměšnil, Měška neovlivnila. Polský kníže by si dceru Boleslava I. vzal bez ohledu na její pošetilé nebo nestoudné počínání, žádný význam pro něho neměl ani věk budoucí manželky, ani její krása. Manželství bylo vynuceno výhradně politickými a dynastickými zájmy a také prospěchem státu. O žádném citu nemohla být řeč, oba snoubenci se navíc před svatbou neznali, což však v tehdejších dobách nebylo ničímmimořádným. O budoucím svazku svých dětí rozhodovali rodiče, a pokud mladí v sobě po svatbě nalezli zalíbení, mohlihovořit o velkém štěstí.

Gall Anonym i Vincent Kadlubek současně píší, žeDoubravka měla se svatbou souhlasit pod podmínkou, že polský kníže přijme křesťanství. Avšak tento svazek mohl být konzumován ještě před křtem polského knížete, protožejejich prvorozený syn Boleslav I. Chrabrý se s největšípravděpodobností narodil před oficiálním uzavřením manželství svých rodičů. Jeho náhrobní nápis totiž uvádí, že „z otcepohana byl zrozen“. Je pravda, že to poněkud nekoresponduje s obrazem bohabojné, ctnostné křesťanské kněžny, která si svou počestnost zachovává do svatební noci a sňatekpodmiňuje manželovým přijetím nové víry, jenže život si žádá své.

V souladu s českou tradicí se Měšek a Doubravka setkali na hranici v Hradci, svatební obřad se však měl konat v zemi nevěsty. Tradice ani kronikáři nezmiňují, jaký dojem na sebe snoubenci udělali. Měšek s manželkou se usídlili v novém hradě v Poznani, který byl jedním z nejmocnějšíchobranných opevnění v tehdejších polských zemích.

Dnešní historici odmítají, že by Doubravka měla namanžela jakýkoli vliv v otázce přijetí křesťanství, a argumentují tím, že Měšek přijal křest výhradně z politickýchpohnutek. Podle mého názoru však české princezně křivdí. Jak si správně povšiml Paweł Jasienica: „Nelze brát na lehkou váhu prožitky křesťanky Dobravy v pohanské zemi, pocity první ženy, jejíž jméno se zapsalo do polských dějin. Osobní vliv této ženy musel být veliký. Od ní se polanský knížedozvídal o víře přicházející ze světa prastaré a významnékultury.“

15

Nezapomínejme na to, že kromě mimořádně bohatého věna a výbavy přivezla česká princezna do země rovněžduchovní osoby, mezi nimiž byl pravděpodobně i Jordan, první polský biskup. Tito duchovní určitě svou kněžnu podporovali v tom, aby Měška povzbuzovala k přijetí nové víry. Je možné, že jí také napovídali, jak toho může dosáhnout. Metody, ke kterým se Doubravka uchýlila, by se dokonce i v naší době mohly zdát kontroverzní, získaly však v očích duchovních uznání, příkladem čehož je obdiv, s jakým o tom psal Thietmar. Podle popisu německého kronikáře „[...] úmyslně nějakou dobu jednala amorálně, aby později mohla konat dobře. Když po uzavření zmiňovaného manželstvínadešla doba Velkého půstu a Dobrava chtěla dát Bohudobrovolnou oběť tím, že se zdrží požívání masa a bude umrtvovat své tělo, její manžel ji sladkými sliby přemlouval kporušení záměru. Ona s tím souhlasila kvůli tomu, aby jí později dopřával sluchu v jiných záležitostech. Jedni tvrdí, že maso v době jednoho Velkého půstu jedla, jiní zase, že ve třech takových dobách. Dozvěděl ses před chvílí, čtenáři, o jejím provinění, nyní zvaž, jaký plod vydal její zbožný úmysl.Pracovala totiž na obrácení svého manžela a vyslyšel jimilostivý Stvořitel. Ten, který ho tak utiskoval, si posypal hlavu popelem a zavrhl, po ustavičném naléhání své milované manželky, jed pohanství a křtem svatým smyl skvrnuprvotního hříchu“

16

.

Thietmar psal svou kroniku v časech, kdy se vlády vPolsku ujal syn Doubravky a Měška, a události, které popisoval, nebyly vzdálené a vzpomínky na ně byly stále živé.Nemáme proto důvod mu nevěřit a ve výše uvedeném úryvku je černé na bílém, že česká princezna měla na svého muže vliv. Není také vyloučeno, že k obrácení manžela na víru využívala ženské dovednosti v loži, protože účel jak známo světí prostředky.

S odstupem času se nám zdá, že manželství Měška aDoubravky bylo harmonické, žádný kronikář se totiž nezmiňuje o konkubínách ani nemanželských dobrodružstvích knížete, i když vyloučit je nemůžeme. Možná Doubravka uchvátila svého muže svou ženskostí, možná ji doopravdy miloval. Nevíme, jaké city chovala ke svému manželovi, ale podle toho, kolik úsilí věnovala tomu, aby ho obrátila na víru azajistila mu věčné spasení, jí určitě nebyl lhostejný. Možná právě lásce vděčíme za to, že se Polsko připojilo k okruhu křesťanských zemí.

Manželský pár spolu žil dvanáct let, Doubravka Měškovi porodila syna Boleslava, pozdějšího budoucího králePolska, a dceru Svatoslavu, která je pod přídomkem Sigrída známá jako hrdinka skandinávských ság a jíž věnujeme další kapitolu této knihy. Manželství s českou princeznou Měškovi zajistilo také spojenectví s Čechy, které se udrželo do Doubravčiny smrti. Právě díky této alianci mohl polský kníže počítat s českými posilami v bitvě roku 967 sněmeckým hrabětem Wichmanem, politickým „gangsterem“ avyhnancem z Německa, který v čele spřátelených Voliňanů napadl Měškův stát. Polský vládce a jeho švagr Boleslav II. Pobožný podporovali také stejného kandidáta na trůn pozemřelém císaři Otovi I. Velikém – knížete Jindřicha II.Bavorského zvaného Svárlivý.

První křesťanská panovnice naší země se samozřejměsnažila ve své nové vlasti především podporovat církev a podle tradice založila v Hnězdně dva kostely: kostel sv. Víta a sv. Trojice a pak ještě kostel Nejsvětější Panny Marie naTumském ostrově v Poznani. Měšek a Dobrava se bohuželnedožili společného stáří – princezna zemřela mnohem dříve než její muž, v roce 977, a její smrt znamenala konecpolsko-českého spojenectví.

Příčiny jejího skonu nejsou známy a neznámé je rovněž místo jejího posledního odpočinku. Podle tradice byla první žena Měška pochována v hnězdenské katedrále. Prázdné místo po české princezně po boku ovdovělého Měškanahradila Oda, dcera německého markraběte Dětřicha ze Severní marky. Toto manželství vyvolalo nejen skandál, ale i potupu německé církve, neboť nevěsta byla řeholnicí, jíž bylaotevřena brána, aby si mohla vzít polského knížete.Mimochodem navzdory legendě o Vandě, která si zvolila raději smrt než sňatek s německým knížetem, se Piastové překvapivě často ženili s Němkami. Oda dala Měškovi tři syny: Měška, Lamberta a Svatopluka. Kníže toto slzavé údolí opustil v roce 992, „[...] zanechávaje své království k rozdělení meziněkolik knížat. S chytrostí lišky je potom spojil v jeden celek jeho Boleslav, vyhnav macechu a bratry“

17

. Můžeme sedomnívat, že tuto „liščí chytrost“ zdědil po matce. Zdědilurčitě i její inteligenci, neboť podle nejnovějších genetických

výzkumů se intelekt dědí právě po matce. Jelikož se dvě děti


30

Doubravky vyznačovaly mimořádným intelektem, musíme

i ji považovat za inteligentní ženu. Přemyslovně se navícpo

dařilo to, po čem touží hodně žen stojících po boku mocných

mužů: dokázala spojit city a manželské štěstí s vírou astát

ním zájmem.


31

svatOslava-sigrída

hrdá –

z POlsKa

na švédsKý trůn

C

elá křesťanská Evropa se obávala příchodu roku

1000. Byl předpovídán konec světa, který měl nastat

31. prosince 999, Boží soud nebo velkákataklyzmata, ba dokonce to, že se biblická příšera Leviatan,uvězněná ve sklepeních Lateránu, podle proroctví na přelomu století dostane z vězení a zničí nebe a zemi. Evropštísedláci dokonce ani nechtěli osévat pole, protože se domnívali, že stejně bude konec světa a jejich práce by byla marná.Paež Silvestr II., který jako člověk vzdělaný nevěřil na žádné pověry a nijak neodůvodněné věštby, poslal vojsko, abyalespoň v papežském státě přiměl sedláky k setbě. Díky tomuto kroku byl zažehnán přízrak hladu v následujícím roce.Silvestrova předvídavost se ukázala jako správná, neboť, jak dobře víme, konec světa nenastal a lidstvo přežilo.

Rok 1000 n. l. se však v dějinách Polska ukázal jakopříznačný. Tehdy se konal slavný hnězdenský sjezd, kterýupevnil postavení syna Měška I. Boleslava Chrabrého jako vládce

a stal se impulzem pro jeho pozdější korunovaci. Toto datum


32

je také důležité pro Island, protože tamní národníshromáždění Althing tehdy schválilo přijetí křesťanství jako státního náboženství. Stejně tak je důležité pro Norsko, které

bylo v roce 1000 v bitvě u Svolderu, zvané též bitva třech

králů, poraženo a současně s touto porážkou skončila také

jeho nadvláda na moři. Málokdo však ví, že ona bitvaukončila válku zažehnutou polskou princeznou Piastovnou,dcerou Měška I. a Doubravky, rodnou sestrou našeho prvního

krále, výše zmiňovaného Boleslava Chrabrého.

Svatoslava, jak se hrdinka této kapitoly jmenovala, byla mladším dítětem knížecího páru. Její starší bratr – pro svou fyzickou a psychickou zdatnost zvaný svými současníky Chrabrý a potomky Veliký – se díky svým činům stalprvním polským králem. Za jeho panování se upevnila polská státnost a vnitřní struktury státu byly konečně spojeny;zároveň vzniklo arcibiskupství v Hnězdně a Polsko se stalokrálovstvím, s nímž musely sousední státy vážně počítat.

O Boleslavovi toho bylo napsáno tolik, že každý průměrný polský školák dokáže vyjmenovat většinu jehoúspěšných činů. Jeho mladší sestra má na svém kontě také pěknou řádku úspěchů: nejenže se stala královnou Švédska, Dánska, Anglie a Norska, ale navíc se stala hrdinkou hezkýchskandinávských ság. Jejich anonymní autoři ji oslavují podrůznými jmény jako Sigrid Storråda, Saum-Aesa, Astrid nebo Gunhilda a také jako „matku a manželku králů“, protože oba její manželé se stejně jako synové svými činy zapsali dodějin Evropy coby významní vládci a bojovníci.

Svatoslava se narodila mezi roky 960 a 972. Není nám známo, zda se již v raném dětství projevil její nevšednítemerament, který pravděpodobně zdědila po své tetě – sestře Měška – Adelaidě. Adelaida byla provdána za uherského knížete Gejzu, jemuž porodila syna jménem Vajk. Onen Vajk není nikdo jiný než Štěpán I. Svatý, pozdější král Uher. Piastovna byla známá pod přídomkem Bílá Kňahyňa čili Pěkná Paní, který jí dali uherští poddaní. O jejímneobvyklém temperamentu a prazvláštních zálibách se zmiňujeThietmar, který si stěžoval, že „[...] nadmíru truňků požívala a koňmo jezdila jako rytíř. Jednou dokonce v návalu hněvu zabila jednoho muže. Její ruka, krví skropená, raději ať se ujme vřetena a mysl šílená ať v trpělivosti nalezne úlevu“

18

.

Kvůli historické pravdě je třeba zmínit, že výzkumprováděný v 19. stol. zjistil, že tato postava snad nikdyneexistovala a ženou Gejzy a matkou Štěpána byla jistá Sarlot, jenže Adelaida se objevuje nejen v dávné historiografii, ale také v populárně-naučné literatuře 20. století. Zmiňuje se o ní rovněž Paweł Jasienica v knize Polska Piastów, ačkoliWikiedie uvádí Bílou Kňahyni jako fiktivní postavu.

Nezávisle na tom, zda byla teta Svatoslavy postavou zlegend, nebo zda existovala doopravdy, ze Svatoslavy vyrostla na tehdejší dobu mimořádná mladá žena. Otec, který se jako všechna tehdejší knížata vdávající dcery řídil výhradněpolitickými záměry, domluvil její sňatek s králem ŠvédskaErikem Vítězným. Pakt se Švédskem zpečetěný manželstvím jediné dcery Měška I. byl namířen proti Dánsku a mělumožnit polskému vládci upevnit moc v západních Pomořanech. Nastávající manžel Svatoslavy byl ve věku jejího otce a měl pověst člověka kulantně řečeno impulzivního, ale takovými detaily se tehdy nikdo nezabýval. Žádný význam rovněžneměly ani city nastávajících manželů, stejně jako fakt, že srdce Svatoslavy patřilo zcela jinému muži, též Skandinávci.

Dívka se zamilovala do mladého Nora vydávajícího se za Olafa Tryggvasona, syna Haralda Krásnovlasého

*

, krále

Norska. Olafův původ nebyl jednoznačný, poněvadž bylotrokem na lodi patřící estonskému kupci. Na zádech měl sice

vypálený znak Haralda Krásnovlasého, ale to nicnedokazovalo, protože Harald mohl přikázat vypalovat tento znak jak

svým dětem, tak otrokům. Jiná verze tohoto příběhu hlásá,

že byl synem Tryggvy, vládce nevelké země v Norsku, který

byl zavražděn ještě předtím, než se Olaf narodil. Těhotná

* Harald Krásnovlasý (855–933) – král Norska z rodu Ynglingů,

který dokončil sjednocení Norska.


34

vdova utekla do Rusi, kde jí poskytl útočiště ruský kníže

Vladimír Veliký. A právě tam se Olaf měl narodit.

Většina vyprávění o Olafovi, odlišujících se příběhem o jeho původu, uvádí, že mládenec putoval po sousedních státech a chtěl pro sebe získat eventuální protektory. Navštívil mj. Novgorod, v němž panovala dynastie Rurikovců, odvozující svůj rod od legendárního vůdce Varjagů

*

Rurika, a potom dvůr

Měška I. v Poznani. Podle některých historiků vstoupil Olaf

do družiny polského knížete. Právě tehdy ho poznalaSvatoslava, která se do pohledného Nora zamilovala. Je možné, že

i její otec se na oba mladé díval shovívavě a s Olafemspojoval jisté politické naděje, ale manželství se švédskýmpanovníkem se mu nakonec jevilo jako výhodnější.

Svatoslava, které se jako většiny žen té doby nikdo na nic neptal, odjela do Švédska a v roce 985 si vzala Erika,jemuž brzy porodila syna Olafa Skötkonunga a dceruHolmfridu. Syn Piastovny vstoupil do dějin jako první křesťanský vládce Švédska, naopak o osudech její dcery mlčí jakhistorické prameny, tak i skandinávské ságy. V souladu s přáním svého otce Svatoslava přemluvila manžela k výpravě proti Dánsku. Tato válka sice Erikovi přinesla vítězství, díkyněmuž získal přídomek Segersoll, což znamená Vždy Vítězný, avšak velmi nepříznivě se odrazila na jeho zdraví. Unemocného panovníka se výrazně projevily známkypomatenosti. Jednoho dne prohlásil, že nordický bůh Ódin

**

po něm

požaduje, aby mu obětoval svého syna Olafa. Podleněkterých pramenů měl Erik předtím přijmout křest z rukoumnicha jménem Poppon – snad to byla podmínka pro uzavření

sňatku s polskou princeznou –, ale tato informace je nejistá.

* Varjagové – skandinávští Vikingové pocházející z dnešníhoŠvédska a Dánska a obývající pobřeží Baltu, jemuž se v ranémstředověku říkalo Moře Rusů nebo Moře Varjagů.

** Ódin – hlavní bůh severského panteonu. Bůh války a válečníků,

moudrosti, poezie a magie.


35

Pokud tomu tak skutečně bylo, pak se Erik nikdy nezřeklnáboženství svých předků a v hloubi srdce byl stále pohanem

anebo se následkem pomatenosti ke svému náboženstvívrátil. Možná také měl halucinace, ve kterých nordická božstva

skutečně viděl.

Svatoslava se vyděsila, sama nevěřila žádným nesmyslům o severských bozích, vždyť byla křesťankou, ale plně siuvědomovala, že slova šílence mohou padnout na úrodnou půdu a nikdo mu nezabrání zabít prvorozeného syna, a navíc mu tento čin na příkaz bohů dokonce může získat podporupoddaných. Ve snaze zachránit své dítě před smrtí se rozhodla vzít věci do svých rukou a svého šíleného manželapřikázala otrávit.

Byla si však vědoma toho, že manželovražda jí neprojde jen tak, proto narafičila hanebnou intriku, která jí mělapomoci ospravedlnit Erikův skon. Rozhodla se pro tento účel využít pohanské bohy, v jejichž existenci sice nevěřila, ale ke kterým se její poddaní nadále modlili. Podpálila sídlo a Ódinovu svatyni v Uppsale a pak rozhlásila pomluvu, že sám Ódin zabil Erika a za tento čin v odplatě Thór

*

spálil

jeho svatyni. Vystrašení poddaní tomuto vysvětlení uvěřili

bez jakýchkoli výhrad.

Brzy po Erikově smrti se kolem mladé a atraktivní vdovy začali rojit nápadníci. Ona však neměla v úmyslu si někoho z nich vzít, stále totiž milovala svého Olafa. Muži se nedali ničím odradit a pokračovali ve svých námluvách. Dva z nich královnu-vdovu obtěžovali a svou neopatrností na sebepřivolali neštěstí. Když odpočívali v lázni, přikázala Svatoslava stavení zapálit a záletníci zaživa uhořeli. Nevíme přesně, co všechno nápadníky od získání ambiciózní ženy odradilo, faktem však je, že za tento skutek ji poddaní obdařilipřídomkem Storrada čili Hrdá. Jedním z těchto smolařů byl * Thór – jeden z hlavních severských bohů. Syn Ódina, bůh bouře a blesku, životních sil, zemědělství, přivádí déšť pro úrodu, strážce domácího krbu a manželství. pravděpodobně Harald Grenske, král Vestfoldu

*

, kteréhonechala jako varování jiným „méně důležitým“ králům upálit,

aby raději ani nepomysleli na sňatek s hrdou královnou.

Svatoslava na Olafa nezapomněla a rozhodla se mu prokázat laskavost a vzít si ho. Norova situace se mezitím diametrálně změnila: během několika let nejenže získal věhlas velikého mořeplavce, ale také dobyl norský trůn. Tento mládenec lačný dobrodružství nejprve řádil na Baltu, kde získal titul „zabijáka Slovanů“. Pak se spojil s budoucím králem Dánska Svenem Vidlívousem, se kterým společně válčil v Anglii, kde sevěnovali hlavně vymáhání výkupného od krále této země. Boje s Anglií přispěly ke zvýšení Olafovy slávy.

V roce 995 vypukla v Norsku vzpoura proti vládnoucímu jarlovi Haakonovi, při které byl jarl zabit a vzbouřencipožádali Tryggvasona, aby přijal norský trůn. Tehdy seSvatoslava rozhodla, že se bývalému milému připomene. Brzy se však bolestně přesvědčila, že objekt jejích tužeb nejenženeopětuje její city, ale v ničem nepřipomíná toho skromného mladíka, jenž kdysi navštívil dvůr jejího otce.

Olaf se změnil v člověka ovládaného touhou po moci.Řídil se výhradně politickými ambicemi. Souhlasil, že siSvatoslavu vezme, ale jen pod podmínkou, že dostane také korunu Švédska, což by znamenalo, že by byl Olaf,nezletilý syn Erika a Svatoslavy, zbaven práva na švédský trůn. To hrdá královna nemohla dopustit – přece neotrávilamanžela kvůli tomu, aby teď věnovala švédskou korunuTryggvasonovi! Norský král se však nedal a pokusil se regentku unést s tím, že pak ji i její poddané postaví před hotovou věc. Přecenil ale své síly, Švédové útok odrazili a královna, jejíž hrdost a city značně utrpěly, horečnatě zvažovala, jak bez úhony vyváznout z této situace.

Řešení jí nabídl sám život, neboť král Dánska Sven spřídomkem Vidlívous, který bezpochyby získal kvůli dlou* Vestfold – v té době nevelké království na území Norska, vsoučasnosti správní region země. hému, do tvaru vidlice spletenému vousu, právě ovdověl. Svatoslava se za něho rozhodla provdat. Svůj záměrneprodleně uskutečnila a lačná pomstít se milovanému Olafovi, který pošlapal její city, úspěšně sestavila koalici protiTryggvasonovi, do níž patřili Švédové, Dánové a Poláci. Kdovršení všeho zlého se nevděčný Nor, namísto toho, aby se snažil získat zpět srdce Svatoslavy, oženil s norskouprinceznou Tove.

V roce 1000 došlo k dříve zmiňované námořní bitvě u Svolderu, které se účastnili tři skandinávští panovníci: Erik Hakonsson, Olaf Skotkonung, podle přídomku „králnakládající daně“, a Sven Vidlívous. Nelze se proto divit, žehistoriografie boj u Oresundu nazývá bitvou třech králů.

O průběhu ozbrojeného střetu toho není moc známo, také neznáme jeho přesné místo. Vypráví o něm Sága o Olafu Tryggvasonovi, která popisuje norské válečníky jako lidiobdařené nadlidskou silou a značnými dovednostmi. Podle ní zde jak Dánové, tak Švédové utrpěli ohromné ztráty.Nakolik je to pravda, není známo. Jediné, co se zdá být jisté, je fakt, že bojovníci na Olafově straně byli příkladem odvahy a hrdinství, když přijali výzvu protivníků.

Spřátelené dánské a švédské síly potopily všechny lodě nepřítele kromě jedné, na níž se nacházel Olaf. Norský král, když viděl, jak se na palubu jeho lodě dostávají nepřátelé, bez rozmyslu skočil do moře, aby unikl otroctví. Tatoudálost, kterou potomci pojmenovali „královský skok“,ukončila bitvu třech králů. Zpráva o smrti Olafa se brzy dostala k jeho ženě Tově, která si kvůli tomu vzala život. Byla jedna z mála lidí, kteří uvěřili ve smrt norského vládce. Přestože bylo jeho tělo nalezeno, zanedlouho po bitvě se roznesly zvěsti, že král z bitvy unikl, přežil a ukryl se v cizině. Věřilo se, že se brzy vrátí do země a pomstí svou porážku. Jak však můžeme tušit, Olaf se na scéně dějin už neobjevil.

Vítězství Svena a jeho spojenců nepřineslo Svatoslavě očekávanou satis



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist