načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Evoluce -- Malé dějiny - velké myšlenky - Gerard Cheshire

Elektronická kniha: Evoluce -- Malé dějiny - velké myšlenky
Autor:

Proč Darwin považoval želvy za tolik zajímavé? Pocházejí lidé opravdu z opičích předků? Jak přišel páv ke svému obrovskému ocasu? Jak by mohl asi vypadat život jinde ve vesmíru? V ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 58
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace , 1 mapa
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Evolution
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Petr Holčák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3612-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Proč Darwin považoval želvy za tolik zajímavé? Pocházejí lidé opravdu z opičích předků? Jak přišel páv ke svému obrovskému ocasu? Jak by mohl asi vypadat život jinde ve vesmíru? V této bohatě ilustrované knížce nám Gerard Cheshire vypráví příběh evoluce a toho, jak jsme se stali těmi organismy, jimiž nyní jsme. Obsahuje všechny klíčové informace o konvergenci, pohlavním výběru, epigenetice a všech ostatních základních pojmech moderní genetiky a teorie přírodního výběru. V přílohách najdete i stromy života pro nás nejzajímavějších druhů živých organismů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Gerard Cheshire - další tituly autora:
Evoluce -- Malé dějiny, velké myšlenky Evoluce
Cheshire, Gerard; Holčák, Petr
Cena: 176 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Gerard Cheshire
Evolu CE
Malé dějiny, velké myšlenky
© Wooden Books Limited 2008
Published by Arrangement with Alexian Limited.
Translation © Petr Holčák, 2014
Designed and typeset by Wooden Books Ltd, Glastonbury, UK.
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí
být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez
předchozího písemného svolení nakladatele.
Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).
Z anglického originálu Evolution. A Little History of Great Idea
přeložil Petr Holčák.
Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.
Redakce Marie Černá.
Sazba a konverze do elektronické verze
Tomáš Schwarzbacher Zeman.
Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,
Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,
jako svou 738. publikaci (179. elektronická).
ISBN 978-80-7363-676-0





Evoluc E
Malé dějiny
vElké MyšlEnky
Gerard Cheshire





Věnováno všem, kdo mají úctu k životu... ve všech jeho nesčetných formách.
Chtěl bych poděkovat Peteru Springovi za úpravy a návrhy v celém textu, Williamu Springovi za grafiku na stránkách 13, 15, 19,
51, 53, 55 a 57, Chrisi Taylorovi za kresby na stránkách 17, 23 a 47, Danu Goodfellowovi za ilustrace na stránkách 11 a 45, Mattu
Tweedovi za kreslený seriál na stránce 43 a Johnu Martineauovi z Wooden Books za kontrolu, redigování a úpravu celé knížky.
Další doporučená četba: S. Blackmoreová: The Meme Machine, Oxford University Press (1999) (česky jako Teorie memů,
Portál, 2001); S. Conway Morris: Life ́s Solution, Inevitable Humans in a Lonely Universe, Cambridge University Press (2003);
R. Dawkins: The Selfish Gene, Oxford University Press (1976, 1992) (česky jako Sobecký gen, Mladá fronta, 2003); R. Dawkins:
The Blind Watchmaker, Longman Scientific & Technical Ltd (1096) (česky jako Slepý hodinář, Paseka, 2002); K. Distinová:
The Selfish Meme. A Critical Reassessment, Cambridge University Press (2005); Ch. Darwin (red. E. Wilson): From So Simple
A Beginning. The Four Books of Charles Darwin, W.W. Norton & Company Ltd. (2006); J. Gardner: Biocosm, Inner Ocean (2003);
H. Gee: Deep Time: Cladistics. The Revolution in Evolution, Fourth Estate (2000); E. Mayr: What Evolution Is, Phoenix; Orion
Books Ltd (2002) (česky jako Co je evoluce, Academia, 2009); M. Rees: Just Six Numbers, Phoenix (2000) (česky jako Pouhých
šest čísel, Academia, 2004); M. Ridley: Genome, Fourth Estate (1999) (česky jako Genom, vydal Portál); M. Ridley: The Red
Queen, Sex and the Evolution of Human Nature, Penguin (1994) (česky jako Červená královna, Portál, 2007).
Velkou nadějí mnoha kreacionistů je nalézt lidskou lebku pocházející z takového období,
že by to vyvracelo Darwinovu evoluční teorii. Ve fosilním záznamu se však dosud
neobjevila jediná stopa, která by Darwinovu základní teorii zpochybnila.





o bsah
Úvod 1
Velká rodina života 2
Velká myšlenka 4
Živoucí důkaz 6
Zneuznaný mnich 8
Chromozomy 10
Kniha života 12
Svět variací 14
Výchova přírodou 16
Epigenetika 18
Červená královna 20
Speciace 22
Migrace genů 24
Prvopočátek a spolupráce 26
Parazitismus a symbióza 28
Příbuzenská laskavost 30
Pohlavní výběr 32
Konvergentní evoluce 34
Smrt 36
Mimikry a maskování 38
To není možné 40
Memy 42
Zrychlená evoluce 44
Mimozemský život 46
Vyvíjející se biokosmos 48
Dodatek I: Prokaryota 50
Dodatek II: Protisté 52
Dodatek III: Rostliny 54
Dodatek IV: Živočichové 56
Dodatek V: Fylogeneze života 58
Dodatek VI: Slovníček 58











1
Úvod
Jen málo národů a lidských pospolitostí na Zemi nemá svůj mýtus
o stvoření. Američtí Irokézové věřili, že svět a všechno v něm stvořili
nebeští lidé, podle starověkých Japonců byl svět výtvorem bohů,
kteří vzešli z jediného výhonku, a mnozí dnešní lidé mají za to, že
vesmír stvořil v té či oné formě nějaký bůh.
Naše knížečka vypráví pozoruhodný příběh moderní historie
stvoření, který během posledního století a půl pečlivě sestavily tisíce
botaniků, zoologů, chemiků a biologů z celého světa. Namísto
působivého symbolismu mýtů nebo mechanicky opakovaných
jistot náboženských nauk je formulován obtížným jazykem
experimentální vědy. Pro mnohé současníky může být ale tento příběh
stále stejně vzrušující jako v roce 1859, kdy jej poprvé zveřejnil
Charles Darwin jako těžko uvěřitelné vyprávění o bakterii, z níž
se stal červ, z něho vznikla ryba, z té vzešel plaz, který se přeměnil
v cosi jako hlodavce, který se přeměnil v opici a ta se stala lidskou
bytostí, která opustila domovskou Afriku – a díky ní tu jsme my.
Zní to podobně fantasticky jako řada mýtů o stvoření. Stejně
jako všechna dobrá vyprávění je i příběh o evoluci plný sexu, smrti,
rodinných rozbrojů i přátelství. Je to příběh, o němž někteří slyšeli
poprvé teprve nedávno, jiní ho dosud neznali vůbec a vědci jej stále
zaplňují novými podrobnostmi. Tento příběh stále není dokončený
a neustále se odvíjí. Pokud přežijeme éru masového vymírání, kterou
připravujeme pro naše souputníky na této malé ohnivé kouli pokryté
tenkou vrstvou zeminy, stane se nakonec i z nás něco jiného.





2
v elká rodina života
mlha se zvedá
Mezi mlhavými myšlenkami minulých století se vynoří občasné
záblesky nového, nezvyklého pohledu; představy, že lidstvo, spolu
se všemi ostatními živými organismy, se neobjevilo najednou, nýbrž
že vznikalo v procesu biologické adaptace – evoluce.
Carl Linné (1707–1778) vydal v roce 1735 dílo Systema naturae
(Soustava přírody), v němž nahradil klasické třídění živočichů na
základě způsobu jejich pohybu systémem říší, kmenů, tříd, řádů, čeledí,
rodů a druhů, který používáme dodnes. Na pohled bylo zřejmé, že
tyto skupiny živočichů a rostlin se jakýmsi způsobem vyvinuly ze
společných předků nebo jedna ze druhé; od počátku 19. století
se tak přírodovědci snažili usilovně zjistit, jak se to přesně dělo.
V roce 1809 předložil Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829) teorii,
podle níž se druhy vyvíjely prostřednictvím získávaných rysů tak,
že drobné (a často užitečné) změny v jejich ustrojení, jichž nabyly
během svého života (jako když si například tenista vypracuje svaly
na pažích), přecházejí na jejich potomstvo. Tato hypotéza byla sice
populární, měla však závažné vady. Ukázalo se, že potomci se od
svých rodičů často výrazně liší, a podstatné je zejména to, že znaky
získané během života, jako třeba poranění nebo větší svaly, není
možné předávat dalším pokolením.
Lamarckova teorie nefungovala. Něco tomu chybělo.





3
Vpravo: Původní strom života Ernsta Haeckela
z roku 1866, kde jsou živé organismy rozděleny do
tří základních skupin – rostlin, živočichů a protistů
(různorodé skupiny eukaryotních mnohobuněčných
organismů, které nezapadají do říše rostlinné ani
živočišné). Termín protista razil sám Haeckel. Dnešní
klasifikace se od tohoto grafu v některých důležitých
ohledech liší (například houby se dnes považují za
samostatnou říši). Moderní verze stromu života
najdeme na závěrečných stránkách naší knížky
(str. 50–58).
Vlevo: Raný Linnéův strom života znázorňuje
jednotlivé kategorie organismů se savci nahoře
a člověkem na vrcholku. Byl to sice průlom, tyto
rané verze ale neměly příliš daleko ke středověkému
řetězci bytí či hierarchii duší, kde stojí na vrcholku
Bůh, pod ním jsou andělé, dále lidé, zvířata,
rostliny a nakonec nerosty, přičemž každá říše má
přirozenou nadvládu nad těmi, které se nacházejí
pod ní.





4
v elká myšlenka
jíst, množit se, adaptovat se a předávat to dál
V roce 1859, po více než 25 letech sběru vzorků a zkoumání rozdílů
mezi druhy, zejména u skupiny korýšů zvaných svijonožci, představil
Charles Darwin světu svou teorii evoluce prostřednictvím
přirozeného výběru. S Lamarckovou teorií byla v přímém rozporu. To, že
potomci jedněch rodičů mají rozdílné znaky (argumentoval Darwin),
plně dostačuje, aby příroda sama selektovala jedince o něco lépe
uzpůsobené věčně se měnícímu prostředí. Drobné změny, z nichž
každá přináší malé výhody, by se mohly během mnoha generací
nastřádat a nakonec vytvořit velké rozdíly, dokonce i nové druhy.
Herbert Spencer (1820–1903) v roce 1864 přišel s výrazem „přežití
nejzdatnějších“, který se pokouší celou myšlenku vyjádřit v kostce.
Darwinismus vytlačil Lamarckovu teorii, třebaže nikdo, ani sám
Darwin, zatím neuměl přinést empiricky podložené vysvětlení
mechanismu, který podporuje tvorbu odchylek umožňující fungovaní
přirozeného výběru. Gemuly, jak zněl jeho termín pro částice
zodpovědné za biologický přenos znaků a v mnoha ohledech podobné
Mendelovým párům (strana 8), v té době ještě on sám neznal.
Darwinova teorie rovněž tvrdí, že člověk vzešel z opičích předků.
Tento tehdy revoluční koncept evoluce zpochybnil dosavadní místo
člověka ve světě a napadl dávno zakořeněná přesvědčení o povaze
stvoření.





5
Nahoře a vlevo: Nápadné podobnosti mezi lidmi a šimpanzi naznačovaly, že oba druhy jsou úzce spřízněné a že člověk je
jedním z druhů lidoopů. Od té doby se nenalezl jediný doklad, který by tomu odporoval, pouze další podpůrné důkazy.





6
Živoucí důkaz
a slepé uličky
Na podporu své teorie Darwin shromáždil významné příklady
evoluce v akci. Jedním z nich byl umělý výběr čili šlechtění. Darwin
poukazoval na to, že lidé vytvořili domestikované rostliny a zvířata
tím, že uplatnili selekci v populacích druhů v zajetí. Pečlivé šlechtění,
dokládal, vytvořilo žádoucí znaky u psů, koček, koní, holubů nebo
drůbeže (naproti nahoře) v podstatě týmž způsobem, jakým to dělá
sama příroda.
Při cestě lodí Beagle (v letech 1831–36) si Darwin všiml skupin
úzce příbuzných druhů, které se podle všeho přizpůsobovaly mírně
rozdílným požadavkům prostředí. Když v roce 1835 zkoumal plazy
a ptáky na souostroví Galapágy, zjistil, že každý ostrov má svůj
charakteristický druh želvy (naproti) a pěnkavy (dole); to dokazovalo,
že izolace umožnila přirozenému výběru nasměrovat populace se
společným předkem na různých ostrovech do různých evolučních
směrů.
Zůstávaly dva problémy: zaprvé, Darwin prokázal pouze
horizontální evoluci, nikoli vertikální přenos znaků; druhy se mohou
určitým způsobem adaptovat a obměňovat, želva ale zůstává želvou
a pták ptákem, takže jeho teorie ještě nevysvětlovala, jak se na světě
objevily nové typy živočichů a rostlin. Zadruhé, Darwinova teorie
postrádala prokazatelný mechanismus, který za těmito změnami stojí.





7
Nahoře: Selektivní šlechtění skotu vytvořilo stovky
plemen se specifickými vlastnostmi. Některá
plemena se chovají na mléko, jiná na maso, některá
pro teplé klima, jiná pro mrazivé svahy hor. Rovněž
kur domácí se selektivně šlechtí, některé typy
na vajíčka, jiné na maso. Darwin u sebe doma
šlechtil holuby, aby lépe porozuměl procesu umělé
selekce a poznal z první ruky, jak rychle lze drobné
odchylky u jedinců přenést na celé populace.
Vlevo: Obří želvy na Galapágách. Na
těchto ostrovech existuje nyní 11 druhů želv
a pravděpodobně všechny pocházejí z jediného
předka. Na ostrovech, kde je sucho a kromě
kaktusů tam toho příliš neroste, mají vyšší želvy
s delšími krky vůči svým nižším konkurentům
výhodu. Rovněž tam mají větší možnost přežití
vyšší kaktusy, což je příklad evolučního závodu ve
zbrojení. Želvy také dovolují místním pěnkavám
(naproti vlevo) vyzobávat jim z kůže roztoče,
což prospívá oběma stranám a jde o příklad
vzájemné symbiózy.





8
Zneuznaný mnich
hrách a jeho zvláštní znaky
V době, kdy Darwin hloubal nad mechanismem dědičnosti, s ní
moravský mnich Gregor Johann Mendel (1822–1884)
experimentoval už celá léta. Od roku 1856 začal Mendel křížit rostliny
hrachu, protože tušil, že dědičnost lze matematicky předpovídat.
Do roku 1865 otestoval přes 29 000 rostlin a nahromadil dostatečné
množství údajů, aby mohl ukázat, že při řízeném křížení je možné
přesně předpovědět poměry mezi párovými znaky (například
hladké × zvrásněné slupky plodů nebo vysoké × zakrslé rostliny).
Kupříkladu zkřížením vysokých a zakrslých rostlin hrachu vznikali
pouze vysocí jedinci. Při jejich dalším vzájemném křížení se ale
zakrslost znovu objevila v další generaci a poměr mezi vysokými
a zakrslými potomky činil 3 : 1. Mendel usoudil, že to způsobují
páry specifických částic (nyní známých jako alely), z nichž jedna je
dominantní a druhá recesivní (příklad viz naproti nahoře).
Mendel měl pravdu. Dnes už víme, že některé jiné druhy – jako
například hledík – mohou při křížení odrůd s červenými a bílými
květy vykazovat i neúplnou dominanci (příklad naproti dole). A existuje
i kodominance, kdy žádná z alel není recesivní. Příkladem je systém
krevních skupin AB0, který určují tři alely – I
A
, I
B
a i. Alela i je
recesivní vůči I
A
i I
B
a vytváří krevní skupinu 0, zatímco alely I
A

a I
B
jsou kodominantní. Dědíme dvě alely, jednu od každého rodiče,
a můžeme tak mít buď skupinu A ( I
A
I
A
, I
A
i ), B (I
B
I
B
, I
B
i ), AB
(I
A
I
B
), nebo 0 ( i i). Také víme, že k rozdílu mezi skupinami 0 a A stačí
změna jednoho písmene na chromozomu 9, o tom ale více později.
Darwin o Mendelově práci nikdy neslyšel, svět s ní seznámil až
kolem roku 1900 William Bateson (1861–1926).





9
Nahoře: Mendelův původní experiment
s hrachem. Jestliže byly páry částic
původních rostlin V-V (vysoké,
dominantní) a z-z (zakrslé, recesivní), pak
budou v první následné generaci všechny
rostliny V-z, tj. všechny vysoké, kdežto
v další generaci způsobí stejné počty V-V,
V-z, z-V a z-z (kvůli dominanci znaku V)
pozorovaný poměr mezi vysokými
a zakrslými rostlinami 3 : 1.
Nahoře: Příklad neúplné dominance
u hledíku. Původní rostliny jsou Č-Č (červené
květy, částečně dominantní) a b-b (bílé květy,
recesivní). První následná generace je celá
Č-b s růžovými květy, zatímco další generace
bude mít potomky s červenými, růžovými
a bílými květy v poměru 1 : 2 : 1.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist