načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Evička lhářka žhářka - Petra Braunová

Evička lhářka žhářka

Elektronická kniha: Evička lhářka žhářka
Autor: Petra Braunová

- Evička je tichá holčička. Odmala je neobyčejně chytrá, ale lhavá a potměšilá. Čtenář Evičku poznává od miminka a vidí, že to nemá lehké. Maminka je pořád v práci, nemá na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 114
Rozměr: 27 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Zuzana Seye
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5468-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka vypráví životní příběh Evičky, která je chytrá i hezká, ale nikdy nepoznala opravdou lásku, ani od rodičů, ani od sestry a vyrůstá ve lži a přetvářce. Z děvčátka se stává potměšilá a zlá dívka a žena, která lidem kolem sebe pouze ubližuje.

Popis nakladatele

Evička je tichá holčička. Odmala je neobyčejně chytrá, ale lhavá a potměšilá. Čtenář Evičku poznává od miminka a vidí, že to nemá lehké. Maminka je pořád v práci, nemá na dcerku čas, starají se o ni chůvy. Starší sestra Jitka na malou žárlí, a navíc s miminem přece není žádná zábava. Kdo má Evičku opravdu rád, je tatínek, ale i ten má náročnou práci a může se holčičce věnovat až večer. A tak si Evička, jak roste, musí poradit sama. Zvládá to pozoruhodně dobře, ale protože jsou v jejím srdci zasety zloba a hněv, jen lidem ubližuje. Svým chováním způsobuje kamarádům trápení a nepříjemnosti, a jelikož to provádí šikovně, nikdo ji neodhalí. Evička je dokonalá manipulátorka, a to se jí daří až do dospělosti. Ovšem v pozdějším životě se jí to vymstí. Dramatický a napínavý Eviččin příběh má dětskému čtenáři osvětlit situace, s kterými se může setkat, má ukázat, jak je důležité nepodlehnout manipulaci, jak jí čelit a zabránit, a hlavně sám se manipulátorem nestat. Jak se mít na pozoru před takovými Evičkami – a především jak je důležité mít rád!

Zařazeno v kategoriích
Petra Braunová - další tituly autora:
O chlapci, který spadl z nebe O chlapci, který spadl z nebe
Nela Malá, co nechtěla být malá Nela Malá, co nechtěla být malá
 (e-book)
3333 km k Jakubovi 3333 km k Jakubovi
Sám v muzeu Sám v muzeu
Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L. Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L.
Ema a kouzelná kniha Ema a kouzelná kniha
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Evička lhářka žhářka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Petra Braunová

Evička lhářka žhářka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Albatros




Když se Evička narodila, nebylo na ní nic poznat. Bylo to obyčejné miminko.

Je docela možné, že v tu chvíli byla ještě úplně v pořádku. Jako jiná novoro­

zeňata neuměla mluvit a kroutila se v peřince jako žížala. Srdíčko jí rychle

ťukalo, jako ťuká rychle všem malým tvorečkům.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Křičela na celé kolo. Chtěla pít, jíst a chtěla mámu. Pít a jíst dostávala

pravidelně. Ale mámu často neviděla. Místo mámy ji krmily paní na hlídá­

ní. Maminka Evy chtěla být úspěšná v práci, a zaobírat se miminkem se jí

příliš nechtělo. Navíc Evička nebyla první dítě v rodině. Měla starší sestru

Jitku.

„Jsi ošklivá,“ prohlásila Jitka, když sestřičku viděla poprvé. „Docela hnusná.“

Jitku nikdo neokřikl. Stála u postýlky sama.

Evička zaostřila zrak. Nevěděla, že se dívá na vlastní sestru, protože jí to

nikdo neřekl. A co se malým dětem nepoví, to neví. Evička hleděla na obličej

osmileté holčičky. Jitka nebyla moc hezká, měla příliš dlouhý nos, hubený

obličej, rovné hnědé vlasy, a stále se mračila.

„Neumíš chodit, ani mluvit, poděláváš se do plenek a je s tebou práce.“

Jitka pozorovala nevítaného sourozence a přemýšlela, čím Evu ještě urazit.

S Jitkou si rodiče už tak málo hráli a povídali, a teď navíc dostala sestru. Jitka

začala žárlit. Bude se muset s miminem o rodiče dělit.

„Nemám tě ráda. Neměla ses vůbec narodit!“

Evička neodpovídala. Vždyť ještě neuměla mluvit. Mlčela a cucala si palec.

Jitku přestalo bavit jí nadávat. Odešla z pokoje.

Evička se po chvíli dala do křiku. Sice netušila, proč se na ni ta holčička

zlobila, ale líbila se jí. Evička nechtěla zůstat v postýlce sama. Jenže Jitka se

už za sestrou nevrátila. Hrála si ve svém pokojíku s kostkami.

Evička křičela a křičela. Nejdřív hodně hlasitě. Zvuk vlastního hlasu ji děsil.

Odrážel se od stěn a vracel se ozvěnou. Pak se unavila, trochu se ztišila a na­

konec usnula. A když se probudila, dostala hlad a křičela znovu. Konečně se

dveře otevřely a miminko vzala do ruky jakási žena.

„No jo, neřvi, už to bude.“

Když se Evička narodila


Evička se lačně přisála k dudlíku na lahvičce s mlékem. Pila a pila. Přitom

kroutila očima a sledovala cizí ženu. Pochopila, že to není máma. Každé malé

dítě svou mámu brzy pozná samo, i když to neumí říct nahlas.

V pokoji se objevila Jitka. Nevraživě se dívala na sestřičku. Evička dopila

mléko a jako každé miminko se po jídle malinko ublinkla.

„Fujtajbl!“ vykřikla Jitka a utekla.

Paní na hlídání vrátila holčičku do postýlky. Mrkla na hodinky. Bylo by fajn,

kdyby dítě usnulo a ona se mohla v klidu dívat na televizní seriál.

Evička spustila křik. Máchala ručkama a brečela, až jí nestačil dech. Každé

tři hodiny dostala najíst, ale pak se k ní do pokoje nikdo nevrátil. Venku se

vždy pomalu setmělo a ona unavená pláčem usnula. A tak to šlo den za dnem.

Nejvíce se budila v noci. V pokoji byla tma a té se Evička bála hodně. Křičela

na celé kolo. Obvykle se v pokoji objevil štíhlý muž s tmavými krátkými vlasy

a hlubokým příjemným hlasem. Evička už věděla, že je to táta.

„Ale, ale...“ mumlal a hladil dcerku po čele.

Táta trávil celé dny v práci, které dával přednost před rodinou. Dcery viděl

jen večer. Proto mu nevadilo k miminku vstávat.


Táta byl cítit cigaretovým kouřem. Evička nevěděla, že cigarety jsou škod­

livé a většině lidem zapáchají. Táta byl jediný, kdo ji v noci bral do náruče

a mazlil se s ní. Tím pádem si oblíbila i vůni cigaretového kouře.

„Nech ji,“ doporučovala muži pokaždé rozespalá manželka, „nechoď za ní.

Rozmazlíš ji.“

Tatínek Evičky manželku bůhvíproč poslouchal téměř na slovo. Jedné noci

tedy nechal dcerku plakat, i když ho probudila. Evička křičela na celý byt

a vzbudila starší sestru.

„Neřvi!“ zabouchala Jitka na zeď.

Eva se bouchání lekla a na chvíli zmlkla. Jitka pak často na sestru zabušila.

Někdy na ni bušila v noci i ve dne.

I úplně malý človíček pochopí, že některé věci nemají cenu. Jako například

křičet do tmy, když za vámi nikdo nepřijde. I Evička časem přestala v noci

plakat, a dokonce se přestala budit.

„No vidíš,“ řekla manželovi maminka Evy. „Nebrečí.“

Jitka se těšila na rána. To ji rodiče vozili do školy autem. Byla s nimi sama,

mohla si myslet, že žádnou sestru nemá. Eva zůstávala v postýlce, protože

rodiče v bytě vystřídala paní na hlídání. Žádná však nevydržela déle než něko­

lik týdnů, takže i paní na hlídání se střídaly. Byly líné vozit svěřené miminko

v kočárku venku na ulici. Dům, v kterém Evička žila, stál na rušné třídě, po

které jezdila auta a tramvaje. Park byl daleko. A proto paní na hlídání vymysle­

ly, že bude lepší nechávat dítě v kočárku na balkoně. Byt byl v nejvyšším patře

domu. Balkon byl vlastně terasa, která se vznášela ve výšce nad křižovatkou.

Evička na balkoně usínala vždy lépe než v pokoji. Z kočárku viděla modré

nebe, oblaka a ptáky. Cítila jiný pach než ten, který znala z pokoje. Netušila,

že je to dým z komínů. Brzy si na něj zvykla. Slyšela podivný cinkot a trou­

bení, ale nevěděla, že to jsou tramvaje a auta. Zvykla si i na cinkot a troubení.

„Já chci taky na balkon,“ říkala Jitka.

„Ty ne. Zábradlí je chatrné. Mohla bys spadnout dolů a zabít se,“ prohlásila

paní na hlídání.

„A ona nemůže?“ podivila se Jitka.

„Ne. Je moc malá. Neumí se posadit, natož vylézt z kočárku.“

Evička jako každé miminko netušila, že existuje jiný svět než ten, který

poznávala kolem sebe. Nevěděla, že jsou maminky, které své holčičky chovají

v náruči, kdykoli zapláčou. Nevěděla, že existují sourozenci, kteří se mají rádi.

A protože nic takového nezažívala, začala svět kolem sebe nesnášet. Jediné,

co ji bavilo, bylo pozorovat ptáky.



Když Evička poporostla, pochopila, kdo je kdo. Věděla, že má osmiletou

sestru Jitku a že táta s mámou přicházejí večer. Nakouknou do pokoje, po­

zdraví se s paní na hlídání, obyčejně jí vyplatí nějaké peníze a zavřou se

v kuchyni. Odtud se pak line jejich hovor a cigaretový dým.

Eva už uměla sedět. Uměla lézt po čtyřech a taky uměla vylézt z ohrádky.

Jednoho dne vběhla do pokoje Jitka a u oka měla velmi zvláštní trubičku.

Dívala se do ní jedním okem a volala: „Jé, to je krása! Páni! Jé!“

Evičku trubička velmi zaujala. Natáhla k Jitce obě ruce.

„Dej!“

Jenže Jitka jí nemínila krasohled ani půjčit, natož dát.

„Dej!“ volala Eva.

Jitka si krasohled schovala za záda. Natáhla k sestře prázdnou dlaň.

„Nic nemám!“

Evička začala křičet. Neuměla pořádně mluvit, ale byla bystrá. Věděla, že

Jitka krasohled ukrývá v druhé ruce.

„Dej!“ zaječela.

Když Evička poporostla


Jitka si krasohled za zády bleskurychle přehodila z ruky do ruky. Ukázala

sestře druhou prázdnou dlaň.

„Nic nemám!“

Evička hleděla na sestru překvapeně, protože to bylo poprvé, co se setkala

se lží. Eva byla chytrá. Pochopila, že sestra neříká pravdu. Musí jí to dokázat.

Evička přehodila nožku přes ohrádku a přehoupla se do místnosti. Hrnula

se k Jitce. Ta začala řvát.

„Mazej zpátky!“ okřikla ji paní na hlídání, když nahlédla do dveří, aby zjisti­

la, proč holky ječí.

Jitka i s krasohledem utekla do svého pokoje.

Zajímavé bylo, že Evička uměla vylézt z ohrádky, ale nikdy se neuměla vrá­

tit zpátky. Zůstala sedět uprostřed pokoje a dala se do breku.

„Neřvi!“ okřikla ji jako obvykle paní na hlídání. „Ach, s tebou je práce!“

Žena k holčičce došla, nadzvedla ji a posadila zpátky do dřevěné ohrádky

mezi hromadu hraček.

Rodiče kupovali každou chvíli něco nového. Přinášeli kostky, leporela, pa­

nenky a panáčky, taky plyšové hračky a gumová zvířátka. Evička seděla upro­

střed hromady a bála se zabrečet. Vůbec ji nezajímaly hračky v ohrádce. Ach,

kéž by si mohla prohlídnout tu zajímavou trubičku, co měla sestra!

Jenže Jitka se do pokoje nevrátila.

Proto byla Evička ráda, když ji paní na hlídání nakrmila, položila do kočárku

a dala na balkon. Evička už se uměla posadit, dokonce by uměla vylézt z kočár­

ku, kdyby nedostávala kšíry. Byly to kožené řemínky, které jí paní na hlídání

navlékla přes ramínka na tělo. Byly připevněné ke kočárku. Evička tak byla při­

poutaná. I když sebou škubala, až se kočárek otřásal, vylézt z něho nedokázala.

Jitka se v pokoji nudila. Krasohled ji přestal bavit. Odhodila ho na koberec.

Rozhodla se projít se bytem. Paní na hlídání se dívala na televizi, a tak Jitka

došla až na balkon. Uviděla tu sestru připoutanou řemínky ke kočárku.

„Měla bys místo řvaní štěkat. Haf! Haf! Haf!“

Evička už zapomněla na trubičku. Hleděla do nebe.

„Haf! Haf!“ Jitka přistoupila ke kočárku. Sklonila se nad sestru. „Haf! Haf!“

Evičce se štěkání líbilo. Usmála se.

„Haf! Haf!“ štěkala pořád Jitka.

„Haf! Haf!“ udělala Evička.

Jitka na ni vykulila oči.

„Haf! Haf!“ zopakovala Evička. Šlo jí to dobře, proto vyslovila ještě několi­

krát: „Haf! Haf! Haf!“


„Přestaň štěkat!“ utrhla se na ni Jitka.

Jenže Evičce přišlo štěkání tak legrační, že se dala do smíchu. Už se uměla

smát, ale nebývalo čemu. Jitka ani nevěděla, že to sestra umí. Hleděla na ni

s překvapením. Evička seděla v kočárku na balkoně, štěkala a řičela smíchy.

„Ty jsi divná!“ usoudila Jitka a odešla do svého pokoje.

Evička okamžitě přestala štěkat. Bylo jí líto, že Jitka odešla, a rozplakala se.

A protože sestra dveře od balkonu zabouchla, nikdo ji neslyšel. Ani lidé na

ulici, tam cinkaly tramvaje, troubila auta a Eva byla moc vysoko.

A tak Evička pomalu přestala plakat. Ještě několikrát se otřásla slabými

vzlyky, ale potom se zahleděla na modré nebe. Uviděla ptáky. Sledovala je

dlouho, až ji začaly pálit oči. Zavřela je a konečně usnula.

Samozřejmě že Evička nebyla stále v kočárku nebo v ohrádce. Dostala se

i do kuchyně.

Měla své místo u stolu. Sedávala v malinké židličce, která byla k desce sto­

lu přišroubovaná. Evička tak konečně viděla místnost odjinud než ze země.


Rozhlížela se kuchyní a nemohla se nasytit vůně, kterou paní na hlídání na­

zývaly zápachem. I v kuchyni totiž byl cítit cigaretový dým. Evička milovala

cigaretový dým, protože jí připomínal tatínka.

Evička u stolu nikdy nezlobila, tak tam sedávala dlouho a často. Proto se

jednoho dne stalo, že seděla u stolu i v okamžiku, kdy domů přišli rodiče.

„Mamí! Tatí!“ vrhla se na rodiče Jitka.

Chvíli se na oba věšela a dožadovala se pozornosti.

„Běž,“ odehnala ji máma jako první. „Běž do pokoje. Jsem hrozně utahaná.“

„A můžu se koukat na televizi?“ zeptala se Jitka.

Máma přikývla. Jitka zmizela v obývacím pokoji.

„No ne, kdopak to tu sedí?“ usmál se na Evičku táta.

Evička se usmála na tátu a zatleskala ručkama.

Táta otevřel lednici, vyndal na stůl salám a pivo. Evička zvědavě pozorovala,

jak si táta připravuje večeři. Natáhla ruku po salámu. Táta jí podal kolečko.

Evička si ho strčila do pusy. Salám byl dobrý, slaný a trochu pálivý. Určitě

lepší než ovesná kaše, kterou měla ona k večeři.

„Co to má v puse?“ obrátila se maminka na manžela, když přišla z pokoje

a všimla si, že dcerka cosi přežvykuje. „Snad jsi jí nedal salám? Na salám je

moc malá. A vůbec, holky jsou po večeři!“

„Ne,“ řekl s plnou pusou tatínek. „Nic jsem jí nedal.“

„Co máš v puse? Dal ti táta salám?“ zeptala se maminka Evičky, ale té se

podařilo poslední kousek salámu spolknout.

Táta na ni mrkl. Evička pocítila zvláštní vzrušení. Vzpomněla si na odpole­

dne a na krasohled. Pochopila, že ani táta neříká mámě pravdu. A že je to asi

zábavné, protože jinak by přece nezamrkal.

Máma nechala manžela být. Dcery byly po jídle a ona měla ještě nějaké

povinnosti z práce. Usedla proto k počítači.

Táta dojedl a dopil. Pak se zvedl, došel k aktovce, vylovil z ní krabičku cigaret.

Jednu vytáhl, vložil do úst, sáhl do kapsy a cvakl zapalovačem. Malý plamínek

zažehl cigaretu. S blaženým výrazem vyfoukl táta do místnosti modravý kouř.

Byl zvyklý kouřit v kuchyni. Věděl, že by malé děti neměly dýchat cigaretový

kouř, protože je velmi nezdravý. Jenže táta si nemohl pomoct.

Evička na něho hleděla s očima dokořán. Kouř z cigaret vždy cítila, ale

nikdy neviděla. Okamžitě se jí zalíbil. Kroutil se jako had, stoupal ke stropu

a tam teprve zanikal. Evička mohla oči nechat na bílé cigaretě, která se čas

od času červeně rozsvítila. Evička poprvé v životě uviděla oheň.



Když Evička poprvé uviděla oheň a kouř z cigarety, zatajila dech. Pochopi­

la, že by cigareta byla báječná hračka. Nic takového neměla. Oheň a kouř ji

začaly velmi zajímat. Milovala večery, protože se vracel domů táta, a s ním

přicházel oheň. Evička brzy pochopila, že se ukrývá v krabičce, kterou táta

nosí v kapse kalhot. Dokonce zaslechla, že se jí říká zapalovač.

„Nemáš zapalovač?“ ptala se táty máma, která si občas v kuchyni zapálila taky.

Cigarety táta tolik nehlídal. Krabička cigaret ležela obvykle na lednici.

Protože rostla jako z vody, jednoho dne se Evička postavila na vlastní nožky

a rozběhla se po pokoji. Hned se vydala do kuchyně a k lednici. Už se viděla,

jak bere do ruky krabičku. Jenže ta byla velmi vysoko. I když si Evička stou­

pala na špičky a sápala se vzhůru, nikam nedosáhla.

„Co blázníš? Šplhat po lednici?“

Ach, už to začíná, povzdychla si paní na hlídání. Už to nepůjde, nechávat ji

samotnou v pokoji. Děti, které se naučí chodit, jsou příšerné. Všude vlezou,

obvykle něco shodí a rozbijí, a hlavně si často natlučou. Jenže zakázat dítěti

chodit bohužel nejde. A tak se Evička konečně mohla po bytě pohybovat

jako sestra Jitka. Uměla si dokonce otevřít dveře od pokoje. Ke svému údivu

zjistila, že v bytě, v kterém žije, je hodně dveří. Nejvíc ji lákaly ty od sestřina

pokoje. Jitka chodila do školy. Dopoledne nebývala doma, a Evička se tak

mohla podívat do sestřina království.

Když to udělala poprvé, když si poprvé otevřela dveře Jitčina pokoje, zůsta­

la udiveně stát.

Jitka měla v pokojíku postel s nebesy. Nad lůžkem se vznášely růžové prů­

svitné látky, takže to vypadalo, že postel má křídla.

„Júúú,“ zvolala Evička. I když to řekla sama sobě, bylo to nahlas. „Júúú!“

Nikdo jí neodpověděl. Paní na hlídání se dívala na televizi. Sice nechala ote­

vřené dveře od obývacího pokoje, aby jedním okem sledovala dítě, ale zrovna

v tuhle chvíli byla na obrazovce napínavá scéna, a tak si paní nevšimla, že se

Evička dostala tam, kam nesmí.

Eva vstoupila do pokoje. Zaujala ji křídla postele a rozhodla se za ně zatahat.

Evička byla docela malá holčička, a přesto měla sílu. Škubla jednou, škubla

Když Evička poprvé uviděla oheň


dvakrát, a křídla se utrhla. Látka se snesla na zem. Evička překvapeně zjistila,

že průsvitná tkanina na zemi není vůbec zajímavá. Přestala si jí všímat. Došla

ke stolku, který stál u okna. Byl to dívčí psací stůl s několika zásuvkami. Evič­ ka otevřela hned tu první. Leželo tu několik barevných notýsků a množství

fixů. Evička vzala do prstů ten nejkrásnější. Protože se odmalička často dívala

do nebe, měla nejraději světlemodrou. Mockrát viděla sestru psát domácí

úkoly. Evička věděla, že se s fixem dá krásně malovat. Udělala jednu čáru rov­

nou na stůl. Druhou na zeď. Třetí do sešitu matematiky, který ležel na stole. Pak fix zahodila, protože otevřela druhý šuplík a uviděla to, po čem toužila

a co sestra tak úspěšně schovávala. Krasohled! Popadla ho do ru ky. Trubička zachrastila. Jej! Evička se zvědavostí trubičkou zatřásla. Chvíli poslouchala

chrastění uvnitř, a teprve potom krasohled přiložila k oku.

Evičce chvilku trvalo, než pochopila, že do krasohledu se dívá pouze jed­

ním okem. Jelikož byla skutečně bystrá, brzy na to přišla.

Jú! Evička spatřila něco nádherného. Takovou krásu na nebi nikdy neviděla.

Obrazce složené z červené, modré, zelené a žluté barvy se jí míhaly před oči­

ma. Co to je? Znovu zatřásla trubičkou. Znovu přiložila k oku. Obrázky byly

pokaždé jiné a jinak zbarvené, ale vždycky úžasné.

Evička netušila, že trubička ukrývá malé kousky sekaného skla, které se

uvnitř sypou hned na jednu, hned na druhou stranu, a obrazce se tvoří jejich

odrazem v maličkém zrcátku.

Rozhodla se zjistit, co je uvnitř. Trubička byla z tuhého papíru, nebyla však

pevná natolik, aby se nedala zničit. Evička trubičkou bušila do země, tahala konce od sebe. Touha podívat se dovnitř byla silná. Nakonec Eva udělala to,

co obvykle malé děti dělávají a nikdo jim s tím nemusí radit. Vrazila si jeden konec krasohledu do pusy a začala ho zuřivě kousat. Evička měla hezké bílé zoubky. Škubala krasohled jako malá lvice, která umírá hlady a kterou nasytí

jedině to, co se uvnitř ukrývá. Papírová trubička skutečně nevydržela. Evička

rvala papír zuby tak dlouho, dokud neuškubla velký kus. Trubička konečně povolila a prozradila obsah. Barevné skleněné střípky se rozlétly po podlaze.

Evička vyplivla zbytky papíru. Nikdy v životě třpytivá sklíčka ani korálky

neviděla, protože malým dětem se korálky na hraní nedávají. Mohly by je

spolknout a udusit se.

Evička usedla na bobek. Do miniaturních prstíků uchopila jedno žluté

sklíčko. Trochu ji píchlo do prstů, ale ne tolik, aby ho upustila. Zdálo se jí

tak krásné, že určitě musí být i dobré. Evička si ostrý kousíček skla strčila do pusy. Chvíli ho cucala, pak ho zkusila rozkousat.



Petra Braunová

PETRA BRAUNOVÁ


31. 1. 1967

Narozená 31. 1. 1967 v Praze. Po studiu Střední ekonomické školy na Vinohradech a maturitě v roce 1985 pracovala jako: sekretářka, asistentka, průvodkyně Prahou, au-pairka, účetní, redaktorka, obchodní zástupce?.až se dobabrala k tomu nejcennějšímu - spisovatelce. Je rozvedená a se svými třemi dětmi - Oliverem (18), Máří (16) a Johanou (11) - bydlí v Praze.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist