načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Evangelium podle Jidáše - Simon Mawer

Evangelium podle Jidáše

Elektronická kniha: Evangelium podle Jidáše
Autor:

Mezi starověkými papyry od Mrtvého moře je nalezen pozoruhodný svitek. Pochází zprvního století našeho letopočtu a vše nasvědčuje tomu, že obsahuje pravdivé vylíčení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6% 78%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 347
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Gospel of Judas
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Filip Hanzlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2014
ISBN: 978-80-747-3058-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mezi starověkými papyry od Mrtvého moře je nalezen pozoruhodný svitek. Pochází zprvního století našeho letopočtu a vše nasvědčuje tomu, že obsahuje pravdivé vylíčení Ježíšova života, jak ho zachytil Jehuda iš Karijot – Jidáš Iškatriotský. Pokud by se prokázala pravost svitku, stal by se z něj jeden z nejvýbušnějších psaných dokumentů v historii lidstva, který by zásadním způsobem otřásl základními tisíciletými dogmaty katolické církve. Úkolem svitek prozkoumat - potvrdit či vyvrátit jeho pravost – je pověřen katolický duchovní páter Leo Newman, světově uznávaný odborník na Koiné, dialekt starořečtiny, který se používal v oblasti východního Středomoří na přelomu letopočtu, a zároveň muž, který je v novinách označován za „odpadlického kněze“. Leo je stále více pohlcován odkrýváním tajemství Jidášova svědectví, ale zároveň na něj doléhají i temné zákruty jeho vlastního života. Zakázaná, avšak neodolatelnáa zničující láska k vdané ženě. Příběh vášnivého a vrcholně tragického milostného vzplanutí jeho matky ve válkou rozvráceném Římě. Jeho vlastní prožitky lásky a zrady ohrožují pevnost a základy jeho víry stejně pronikavě, jako Jidášovo evangelium. Dramatický a emocemi nabitý románový příběh se klene mezi Evropou v období druhé světové války a Jeruzalémem dva tisíce let po Ježíšově narození.

O autorovi

Simon Mawer (1948) je úspěšný britský autor, který si navzdory tomu, že svou prvotinu vydal poněkud neobvykle až na prahu čtyřicítky, již získal svými romány popularitu mezi čtenáři i přízeň literární kritiky jak v Evropě, tak v Americe. Po studiích zoologie na Oxfordu se několik let živil jako učitel biologie v Anglii, na Kypru a na Maltě. Pozornost literárního světa upoutal už svým prvním románem Chimera (Chiméra), který vyšel v roce 1989 a získal McKitterickovu cenu udělovanou nejlepším románovým debutům vydaným ve Velké Británii. Očekávání, která úspěch prvotiny vyvolal, bezpochyby naplnil jeho dosud nejúspěšnější román Mendel´s Dwarf (Mendelův trpaslík). Po něm následovaly romány The Gospel of Judas (Jidášovo evangelium) a The Fall, za který autor Boardman-Taskerovu cenu. Jeden z jeho posledních románů, Swimming to Ithaca, je inspirován Mawerovým dětstvím stráveným částečně na Kypru. Skleněný pokoj byl přeložen do češtiny v roce 2009 a sklidil velký úspěch u českých čtenářů.

Zařazeno v kategoriích
Simon Mawer - další tituly autora:
Evangelium podle Jidáše (paperback) Evangelium podle Jidáše (paperback)
Skleněný pokoj Skleněný pokoj
Pražské jaro Pražské jaro
 (e-book)
Skleněný pokoj Skleněný pokoj
 (e-book)
Pražské jaro Pražské jaro
Skleněný pokoj - filmové vydání Skleněný pokoj
 
K elektronické knize "Evangelium podle Jidáše" doporučujeme také:
 (e-book)
Pád Pád
 (e-book)
Deník kastelána Deník kastelána
 (e-book)
Levandulový pokoj Levandulový pokoj
 (e-book)
Dědictví kostí Dědictví kostí
 (e-book)
Přízrak Přízrak
 (e-book)
Bridget Jonesová: láskou šílená Bridget Jonesová: láskou šílená
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


Simon Mawer

Evangelium podle Jidáše



simon mawer

EVANGELIUM

PODLE

JIDÁŠE

Copyright © 2000, 2001 by Simon Mawer

This edition published by arrangement with Little, Brown, and

Company, New York, New York, USA. All rights reserved.

Translation © Filip Hanzlík, 2014

ISBN 978­80­7473­235­5 (PDF) Věnováno Connie – jako vždy 1 „Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešila.“

Zpovědnice je zvláštní prostor. Jakýsi kříženec šatní skříně a modlitební lavice, lakovaná dřevěná konstrukce, pravděpodobně jediný kus nábytku, který nevzbuzuje vášeň sběratelů. Nestane se, že byste v  nějakém výstavním moderním domě, třeba v  londýnském Islingtonu, natrefili ve vstupní hale na zpovědnici a vyslechli si pyšného majitele, jak bezstarostně přiznává: „To jsme sehnali v aukci. Přišlo nám, že se to sem prostě hodí. Jako věšák je to výborné.“

Ne.

Se zpovědnicí si člověk spojuje jiné obrazy: kabinu v návštěvní místnosti věznice, například; místo, kde se na několik minut v měsíci setkávají odsouzenci se svobodnými lidmi, aby si vyměnili pár banalit a  vzájemných výčitek.

„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešila.“ Stín za zpovědní mřížkou. Intenzivní, anonymní intimita. To děsivé obnažení duše, vědomí, že může dojít k odhalení něčeho hrozivého. „Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešila.“ Ve skutečnosti se ale pouze potýkala s rozpaky, s tím utrpením věřících, které je obtěžující jako vyrážka, utrpením, které ve skutečnosti je něčím na způsob mentální vyrážky. Začneš si to škrábat, a tím se to jenom zhorší. Lidé se vydávají jako misionáři do Afriky právě kvůli rozpakům. Ale dostanou tam opravdovou vyrážku. „Trápí mě pochybnosti,“ řekla.

„Dobrý Bože, my všichni pochybujeme, mé dítě,“ odvětil jí. „I já mám pochybnosti.“

„Opravdu? O čem pochybujete?“

„Chtěl bych vám připomenout, že zpovědník jsem já, ne vy.“

Zaslechl na opačné straně zpovědní mřížky potlačené chichotání? Dokonce se pokradmu podíval, zda nezahlédne její obličej, ale žena na druhé straně pro něj zůstala pouhým stínem za kovovou mřížkou. Vně zpovědnice pohybující se a zároveň nehybný dav v ohromné bazilice; uvnitř robustního dřevěného kvádru tato zvláštní intimita zpola viditelné, zpola tušené siluety.

Mřížkou oddělující tyto dvě postavy pronikl závan parfému: trochu pižma, nádech pronikavé vůně citrusových plodů.

„Omlouvám se, otče. Odpusťte mi.“

„Zpověď musíte činit vážně nebo ji nečiňte vůbec,“ napomenul ji.

„Samozřejmě, otče.“

„A kromě těchto pochybností?“

„Dotýkala jsem se svého těla, otče.“

„Pouze jednou?“ Člověk by neměl příliš vyzvídat. Tohle je samozřejmě hřích. Před zpovědníkem se otvírá celá propast hříchů plná svíjejících se hadů špehování a chlípnosti.

„Víc než jednou.“

„Je nutno posoudit, zda se z toho stal zvyk nebo zda hovoříme o pouhé občasné slabosti. Jak to tedy je?“

Zahihňala se. Stín na druhé straně mřížky se tentokrát docela jistě zahihňal. „Řekla bych, že spíše občasná slabost.“

„Mluvíte se mnou vážně?“

„Omlouvám se, to jen, jak jste to řekl. Jako kdybyste se mnou smlouval. Směňoval kajícnost za pokání.“

„Nesmíte si ze zpovědi dělat legraci.“

„Omlouvám se,“ řekla znovu, „omlouvám se.“

Dodal něco o  motivech zpovědi, poskytl jí krátkou přednášku o  skutečné kajícnosti, lásce k  Bohu a  odpuštění hříchu. „Hřích je nepřítomnost Boha. Nic víc, nic míň. Pokud se opravdu chcete navrátit k Bohu, má zpověď smysl. Jenom tehdy.“

„Ano,“ řekla. „To bych ráda.“

Zaznamenal ten úmyslně použitý podmiňovací způsob, ale nechal to být. „Jako projev pokání odříkáte deset zdrávasů a  modlitbu za svou duchovní obrodu. Nyní učiňte pokání.“ Náboženské rituály, výrazy srozumitelné pouze zasvěceným: pronesla očekávanou formulku sebeobvinění a odhodlání ke zbožnosti a na oplátku se jí dostalo požehnání. Zašeptala poděkování a opustila stěny zpovědnice. Z klaustrofobických stínů nechala odplynout do vod všednodennosti onu podivnou prchavou důvěrnost stvořenou zpovědí.

Otočil se vpravo a posunul clonu zpovědní mřížky, aby zjistil, zda na zpověď čeká jiný stín, další směsice hříchu, pochybností a  úzkosti. „Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešila.“

V šest hodin večer definitivně zavřel obě clony a sňal z krku štólu, jako když si chirurg po operaci sundává chirurgické rukavice. Zpovědník, chirurg. Je v tom podobná intimita, v jednom případě duchovní, v druhém fyzická, a  také ovšem podobná anonymita. Jeden se přehrabuje v pacientových vnitřnostech, druhý v jeho nejskrývanějších tajemstvích, přičemž oba to dělají rezignovaně a nezúčastněně.

Cestou ze zpovědnice se vydal směrem ke křížení lodí baziliky, pod hrozivou vyprázdněnou kupoli opatřenou umělecky průměrnou mozaikou, pod obrovskou masu prostoru, kterou Michelangelo Buonarotti vměstnal mezi zdi stavby způsobem, jenž lze připodobnit ke grandiózní krádeži. Může pouhý prostor navodit dojem posvátna? Lidé se v bazilice přesouvali sem a tam jako zrnka písku na dně laguny – turisté, poutníci a ti, kteří nejsou ani jedno, ani druhé. Svit voskovic se míhal na balustrádách, u  kterých se návštěvník zastaví a  zkoumavě nahlíží do temné hlubiny, ve které spočívá hrob apoštola. Lidé se srocují kolem jako čumilové na místě nehody, aby se přesvědčili, co se skutečně stalo. Jednou se ho na to dokonce někdo zeptal; a samozřejmě, on té ženě odpověděl, ujistil ji, že je opravdu možné, že na tomto místě je pochován samotný apoštol církve svaté.

„Jenom možné, otče?“ udiveně mu odpověděla další otázkou. „Co je tohle za víru?“

No ano, co je tohle za víru? Vyschlá, zvetšelá věc, konstrukt držící pohromadě díky zvyku, vzdoru a úzkosti. „Objektivní realita není podstatná,“ řekl jí, „a největší význam má pro archeologii, ne teologii. Duchovní skutečnost znamená, že jste Bohu stejně blízko u sebe doma jako v bazilice. Bazilika má význam, pokud posiluje vaši víru.“

A na to ta žena (šedovlasá, s přízvukem, který identifikoval jako německý, se ztrhanou a rezignovanou tváří) řekla zvláštní věc: „A posiluje vaši víru, otče?“ Venku pršelo. Světla pableskovala na mokré kamenné dlažbě náměstí a  vánoční strom čněl na prostranství před bazilikou jako znamení severského pohanství. Naoranžovělá záře města propůjčovala mrakům podobu vzdušného víru vyvolaného mohutným požárem. Spěchal mezi provazci deště do svého bytu, osprchoval se a převlékl. Chystal se na recepci, která se toho večera konala v jednom z nespočetných paláců ve městě, recepci na závěr kongresu, který probíhal celý předchozí týden.

Ta recepce byla nudná záležitost, změť černé, šedé a tmavomodré pod dohledem dovádějících nymf a bohyň umístěných na pozdně manýristickém štukovaném stropě. Nad hlavami ctihodných církevních hodnostářů se vznášely růžová poprsí a ochablé penisy. V davu občas problesklo fialové biskupské roucho, jindy zase večerní róba povinně konverzující ženy z  diplomatického sboru nebo manželky anglikánského duchovního (a milenky jiného), ale převládající vyznění bylo římsko-klerikální, introvertní a samolibé.

„Tohle je Manderley Dewerová,“ sdělil mu kdosi a vzápětí už si třásl rukou s jednou z přítomných žen. Překvapilo ho, že zná jeho jméno. „Nečetla jsem teď nedávno nějaký váš článek v Timesech? Něco o svitcích od Mrtvého moře?“

Věnoval jí roztržitý pohled, v přítomnosti žen se cítil nesvůj. „Hovořit o svitcích je trochu nadnesené. Je to jen pár zlomků. Papyry z En-Moru.“

„Nejranější části evangelií,“ poznamenal muž, který je seznámil. „Daleko nejdůležitější písemný artefakt za posledních padesát let.“

Žena se pokoušela pokračovat v  konverzaci. „Nespočívá jejich význam v tom, že pokud by se opravdu jednalo o  části evangelií, posouvalo by to dobu jejich vzniku před židovskou válku roku 68 po Kristu?“

„Ano, k tomu závěru jsem v článku dospěl,“ souhlasil otec Newman. „Politicky vzato se jedná o  skvělou myšlenku.“

„Politicky?“

Spěšně jí pohlédl přes rameno, jako by po něčem pátral, nejspíš po možnosti útěku. „Z  hlediska církevní politiky. Tyhle závěry jsou trnem v  oku akademikům, kteří tvrdí, že evangelia jsou pozdějšími výtvory rané církve. Ale o to ani tak nejde. Jde o ty samotné zlomky, jejich text, svědectví, která vydávají.“

Chvíli tohle sdělení promýšlela, hlavu skloněnou na stranu, na rtech sotva znatelný úsměv. „Vzrušuje vás to, že?“

Slovo vzrušuje považoval za nebezpečné. Začínal se ho zmocňovat pocit trapnosti. „Jak to myslíte, vzrušuje?“

„Ty texty, ty vás vzrušují.“ V jejím úsměvu zahlédl náznak sarkasmu. Oči bývají nicneříkajícími čidly zraku, kterým výraz propůjčí až reakce na pronikající světlo; ale ústa žijí vlastním životem. A  její ústa vyjadřovala specifickou ironii, jejíž důvod nebyl s to rozluštit.

„Ano, nejspíš máte pravdu.“

Co dalšího při pohledu na ni viděl? Co může osoba žijící v celibátu vnímat při náhodném setkání s ženou? Vnímal tvář nevýrazných rysů, velké oči neurčité barvy, něco mezi šedou a hnědou, dojem potlačované úzkosti pod slupkou bezstarostnosti. Vlasy rozpuštěné, prostoupené barvami podzimu. Vypadala o trochu mladší než on  – něco málo po čtyřicítce, odhadoval, i  když v  posuzování věku u  žen neměl velkou praxi, jako ostatně v ničem, co se žen týkalo.

A co tak asi pozorovala ona, ptal se v duchu sám sebe. Nudného, sucharského kněze? Sterilního panáka? Něco jako slepou vývojovou větev lidstva, nejspíš.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, jak se to po prvních slovech konverzace stává. Ostatně, co dalšího by si ještě měli říct? Spojovalo je něco? „Jste tady kvůli konferenci?“ zeptal se.

„Tady nebo tady?“

„Pardon?“

Tohle zmatení ji zjevně pobavilo. „V  téhle místnosti jsem kvůli konferenci, to ano. Tady v  Římě ale ne.“ Její manžel je diplomat, vysvětlila mu. Pokrčila rameny, jako by to ani nestálo za řeč, a  rozhlédla se po místnosti, snad hledala jiný objekt zájmu. Někdo z okolostojících mluvil o stropní výzdobě (každý obrátí pohled na strop, když se konverzace zadrhne) a ona se zadívala nahoru na zaprášený propletenec falických bůžků a  obdařených bohyň, aby se vzápětí podívala zpátky na něj a se svým typickým úsměvem mu položila otázku: „Myslíte si, otče, že pochybovali?“ A v tom okamžiku zaznamenal závan oné vůně, která k  němu pronikla skrze mřížku zpovědnice, ostrou vůni citrusových plodů, jež jako by ani nepocházela z uměle vyrobeného parfému, ale připomínala něco živočišného a nebezpečného. A v mysli mu vytanula nanejvýš rouhačská myšlenka: právě takhle rozpoznali apoštolové z Emauz Krista po jeho vzkříšení, na základě pouhého gesta, kombinací slov, možná i vůní.

Cítil, jak rudne: pod tuhou kněžskou sutanou začalo klíčit závažné znepokojení, potil se z pocitu studu. Naštěstí se ostatní účastníci rozhovoru po chvíli vzdálili, aby se věnovali jednomu z kusů nábytku, a nechali je o samotě. „Jsem poněkud na rozpacích,“ řekl.

„Ale proč? Neměl byste umět oddělovat osobní pocity od výkonu svého úřadu?“ Naklonila hlavu na stranu, jako kdyby se zamýšlela nad ním samým a tím, co právě řekl. Obojí jí připadalo lehce zábavné. „Každopádně já jsem ta, která by si měla připadat trapně, ale nic takového necítím. A  ráda bych, abyste to vnímal stejně. V  životě jste určitě slyšel mnohem horší věci. Musím říct, že jsem si vás představovala staršího.“

„Já si vás zase představoval mladší.“

Trhla sebou. „Bingo. Třeba jako nějakou přihlouplou puberťačku?“

„Tak nějak.“

„Obávám se, že při zpovědi tak působím. Připomíná mi školní léta. Věřil byste, že jsme si tehdy vymýšlely hříchy, jen abychom měly co říkat zpovědníkovi? Nejspíš to znáte, ne? Dotýkala jsem se Anny-Marie, když byla ve sprše, řekla jsem Matyldě, že nevěřím v Boha, používala jsem neslušná slova za zády sestry Mary Josephine a  podobné věci. Ale mohu vás ujistit, že teď už jsem o něco vyzrálejší.“ Zasmála se, jako by chtěla popřít to, co právě řekla. „Musíte k nám někdy přijít na návštěvu. Kde bydlíte? Přijďte někdy na večeři. Dejte mi své telefonní číslo.“

Není neobvyklé, že se katolicky založené ženy přátelí s kněžími. Je v tom z jejich strany trochu ochranářství. Podporují kněží materiálně, zatímco ti své věrné posilují ve víře. V protestantské tradici je to možná trochu jiné, ale i tam platí, že starat se o kněze je bohulibé a záslužné. Pokud nejste zatíženi žádnou náboženskou tradicí, nejspíš stěží pochopíte, proč vůbec existuje něco jako kněz žijící v celibátu a proč se proboha nějaká žena takovým mužem zaobírá.

„Omlouvám se,“ odvětil, „nezachytil jsem přesně vaše jméno... Manderley?“

Zvedla k  němu hlavu skloněnou nad kabelkou, ve které se snažila najít notýsek nebo aspoň kus papíru. „Madeleine. Madeleine Brewerová.“

Tak. Madeleine Brewerová. První setkání. Takhle si tedy s nimi pohrála zmatená ruka náhody, podobná netrpělivé dětské ruce přesouvající figurky na šachovnici.

„Tak povídejte,“ řekla, pero připravené zaznamenat další přírůstek do adresáře. Magda – nyní Byt, ve kterém bydlím, se nachází ve starém římském paláci, Palazzo Casadei. Budova stojí na samém okraji bývalého ghetta: jedna ze stěn směřuje do otevřeného křesťanského světa, další pak nabízí výhled do úzké uličky vinoucí se mezi stěsnanými domy židovské čtvrti. Byt se krčí těsně pod střechou budovy: strop se svažuje ke stranám, okna na úrovni podlahy, podlahy nerovné; byt poskytuje pocit útočiště vysoko nad ruchem ulice, pocit svatyně. Říká se, že během války ukrývala kněžna Casadei Židy v místnostech skrytých za trámovím.

Pracuji, samozřejmě. Musím z něčeho žít. Částečný úvazek, mizerně placená, neoficiální práce. Organizace, pro kterou pracuji, nese hrdý název Angloamerická jazyková škola a  sídlí ve třetím patře domu nedaleko hlavní železniční stanice. O  prostory v  domě se dělí s tratorií, další kancelářské prostory patří pochybným firmám zabývajícím se vývozem a dovozem všeho možného a ještě pochybnějším právníkům, kromě toho se v domě nachází „ubytovna“. Ve svém logu se škola poněkud nadneseně chlubí kombinací britské a americké vlajky v  nejapném vzájemném postavení, ve kterém připomínají válečná vyznamenání z  nějaké koloniální války. V  nápisu pod vlajkami je uvedeno Registrováno Britskou radou.

Každý týden dostávám výplatu v  použitých desetitisícových lirových bankovkách. Ředitel školy na mě od samého počátku koukal s  podezřením a  lámal si hlavu nad tím, proč by muž mého věku stál o řadové učitelské místo; ale celkem správně dospěl k  závěru, že nemám o nic větší zájem udat ho na finančním úřadě, než má on zájem zaměstnávat mě legálně. Nevyžadoval žádná doporučení a  já žádná nenabízel; tak to u nás chodí. Ale aspoň mám práci, což mi pomáhá udržovat se v mentální i fyzické kondici, méně už po stránce duchovní. Pokusy o záchranu duše jsem vzdal už dávno.

A společnost mi dělá Magda.

Magdu jsem našel. Našel jsem ji v jednom z prvních jazykových kurzů, které jsem na škole vedl. Působila jako ztroskotaná loď vyplavená mořem na pobřeží, jako kus odpadu, který připlul odkudsi z Evropy, z Blízkého východu nebo vlastně z kteréhokoli jiného koutu světa – z Jižní Ameriky, Filipín, Indie, odkudkoli.

Novotná Magda. Zpočátku mi nebylo jasné, co z toho je jméno a co příjmení. Novotná Magda, odpovídala tvrdošíjně, kdykoli jsem se jí na to zeptal. Tak jsem ji oslovoval Novotná a zdálo se mi, že jí to tak vyhovuje. Byla vysoká a  tichá, vždy oblečená v  černém, jako kdyby neustále držela smutek, snad za ztracenou nevinnost. Její vlasy měly být plavé, aby odpovídaly stereotypním představám o  slovanských dívkách, ale byly černé, ať už to byla jejich přirozená barva či nikoli. Nosila je nakrátko ostříhané a rozcuchané, díky čemuž vypadala mladší, než ve skutečnosti byla, ale prozrazovala ji její pleť: ani silná vrstva mejkapu nezakryje opotřebovanou kůži. Rudá rtěnka dodávala jejím rtům vzhled otevřené rány.

„Nejdřív nám řekněte, kde bydlíte,“ vyzval jsem studenty na první hodině. Odpovědí mi byly nářky kočovníků bez domova: v hostelu; u kamarádů; ve společně pronajatém bytě; dneska tady, zítra jinde.

Nohy Novotné byly vzájemně propleteny jako lesklý černý had vinoucí se okolo zprohýbaného kmene, nejspíš kmene stromu poznání dobra a zla. „Se sestrami,“ odpověděla. Nemyslela tím sourozence, ale řádové sestry z jakéhosi obskurního řádu polských jeptišek.

„A odkud pocházíte?“

„Z Maroka.“

„Z Burundi.“

„Z Moravy,“ řekla Novotná. To slovo ve mně vzbudilo chvilkový záchvěv prudké úzkosti, mrazení blížící se hrůze.

„A kde byste chtěli žít?“

„V Americe.“

„V Americe.“

„V Americe.“

Novotná reagovala pokrčením ramen, gestem zcela typickým pro její vystupování vyznačující se nezájmem o většinu toho, co se kolem ní děje. Když nakonec řekla: „V Americe,“ znělo to stejně, jako kdyby odpověděla: „Na Měsíci.“

Začal jsem s vyučováním. Název lekce zněl „Na hraničním přechodu“. To se ukázalo jako vhodné téma. Studenti si mezi sebou rozdělili role, ze kterých měli ve skutečném životě obavy – jedni představovali nevlídné úřednické typy, jiní se stali idealistickými cestovateli, zatímco ostatní přijali úděl zoufalých vyděděnců.

„Ukažte mi váš cestovní pas.“

„Tady je.“

„Kde máte vízum?“

„Vízum je na konci.“ To vzbudilo úzkostný smích.

„Za jakým účelem přijíždíte?“

„Chci si najít práci.“

„Máme tu několik pracovních míst pro nadšence.“ Další smích ve třídě. Zoufalost celé věci jim začala být zřejmá: překonávala jazykové bariéry a kultury, stal se z ní univerzální, všem srozumitelný vtip.

„Pracuji jako sekretářka,“ řekla Novotná. „Dobrý píšu na stroji.“

„Dobře. Píšete dobře.“

„Dobře píšu na stroji. Jsem se učící.“

„Možná. Ale chtěla jste říct učenlivá.“

„Já pracuji jako ředitel,“ řekl jeden ze studentů. To vzbudilo všeobecné veselí.

Bylo to po šesté nebo sedmé lekci, kdy jsem ji pozval na oběd? Co by na to řekla Madeleine? Nejspíš by mi doporučila, abych tu dívku nechal být. Co si tak může slibovat od starého suchara, jako jsi ty, zeptala by se. Ale Novotná reagovala na moje pozvání úplně stejně, jako reagovala na cokoli jiného: oním lhostejným pokrčením ramen a  zamyšleným přežvykováním. „OK.“ Jako by si celou věc pečlivě promýšlela a v duchu dávala dohromady útržky promluvy v angličtině: „Myslím, že když půjdeme na oběd, měl bys mi říkat Magdo,“ prohlásila.

Magda. Madeleine: podobnost těch jmen mi připadá zábavná. Ať už hodnotíme lidskou osobnost jakýmikoli měřítky, nikdy se od sebe dvě ženy nelišily víc než Magda a Madeleine. Magda je vysoká, tichá a oblečená vždy v černém, jakoby stále ve smutku; Madeleine byla malá a  temperamentní, typ osobnosti, nad níž její manžel obracel oči v  sloup v  předstíraném zoufalství. Madeleine byla jemná a utěšitelská; Magda je neosobní a lhostejná. Madeleine byla otevřená, Magda je uzavřená. Ale obě jsou exemplářem bytosti zvané žena, žena, ze které Ježíš vyhnal sedm ďáblů, žena, která stála po boku Ježíšovy matky na úpatí popraviště, žena, která přihlížela otevírání Ježíšovy hrobky, žena, která jako první zvěstovala učedníkům zmrtvýchvstání, když se krčili ve vedlejší místnosti.

„Našeho Pána odnesli, nevím ale, kde jest pochován.“

Na večeři jsme zašli do podniku zvaného Zia Anna, U  Tety Anny, poněkud okázalé tratorie, kam jsem si zvykl chodit, když se mi nechce domů. Objednali jsme si špagety alla puttanesca s ostrou omáčkou a směsí rajčat a černých oliv, která vzbuzuje myšlenky na hřích, oheň pekelný a menstruaci. Magda seděla naproti mně u  mrňavého stolku, odložila žvýkačku do popelníku (na nepatrný okamžik se jí při tom v šarlatové ústní dutině zableskla tmavá amalgámová plomba) a spořádala svoji porci s metodickým odhodláním člověka, jenž si není jistý, kdy se zase dostane k pořádnému jídlu.

Dříve pracovala v továrně na výrobu obuvi, řekla mi mezi dvěma sousty, v oddělení vývoje nových modelů. Její tehdejší život byl nudný a mzda mizerná, a tak se rozhodla vyzkoušet něco nového a s kamarádem se vydala do Itálie na zkušenou. Lépe řečeno s kamarádkou. Nad ní ale jen mávla rukou. „Vrátila se.“

„A kde pracuješ teď? V Římě to asi nebude nijak slavné.“

Magda popotáhla. S nečekanou jemností, skoro jako by si nanášela mejkap, si ubrouskem otřela rajčatovou omáčku, která se jí usadila v  koutku úst. „Kreslím.“ Pak se sklonila ke své objemné tašce, aby mi ukázala složku s  výkresy, a  podávala mi jednotlivé listy. Byly to kresby uhlem, zručně provedené, trochu povrchní kousky toho typu, které se nabízejí na Piazza Navona, aby nalákaly turisty ke zhotovení portrétů: byla tam Barbra Streisandová, Madonna, ale taky papež. Pokrčila rameny. „A taky jsem občas modelem.“

„Modelem pro umělce?“ zeptal jsem se.

Tehdy se poprvé usmála. Její úsměv byl takový spěšný, ledabylý pohyb  – pouhé roztažení úst, chvilkové vypuštění vzduchu z nosních dírek. „Pro obrazy.“

„Obrazy?“

Ošila se, jako by to bylo samozřejmé. „Fotografie. Nemám na sobě žádné šaty.“

Hluk tratorie nám zasahoval do rozhovoru, chřestění příborů, řinčení talířů, zvuk nesrozumitelných konverzací od okolních stolů. A já si při tom uvědomil, jak se ve mně střetávají dvě protichůdné emoce, jak o sebe dřou dva pocity, z nichž jeden můj předchozí život určoval a ovládal, zatímco druhý byl potlačován: zakřiknutost a chtíč.

„Chceš se podívat i na ně?“ zeptala se.

„Radši ne.“

Lhostejně pohodila hlavou a  vrátila se k  jídlu, vytřela zbytky omáčky na talíři kouskem chleba, načež si objednala pollo alla diavola s  náruživostí jedlíka, který právě zhltnul talíř pálivých špaget a rozhodně ještě neskončil. „A co jeptišky?“ zeptal jsem se. „Co ty si myslí o tom, co děláš?“

„Jeptišky?“ Zasmála se. „Jeptišky o tom nic nevědí.“

Tři dny poté vyhodili Magdu z  hostelu, ve kterém bydlela. Dali jí deset minut na to, aby si sbalila svoje věci. Jeptišky toho věděly zjevně víc, než Magda tušila. Noc strávila na hlavním nádraží a  vydělala si padesát tisíc lir zřejmě jako odměnu za to, že s  někým šukala na zadním sedadle auta. Tohle nevím jistě. Nejsem hlupák, ale jistý si nejsem. Následujícího dne přišla na hodinu angličtiny jakoby nic.

„Sháním ubytování,“ oznámila Magda spolužákům. Magda, Madeleine, Magdalena. Máří Magdaléna. Dlouho byla považována za problematickou postavu, Máří Magdaléna. Marie z Magdaly, pravděpodobně. Ale to není podstatné. Podstatné je, kým byla. Velkou hříšnicí, jak ji popisuje Lukáš? Marií z Betanie? Ženou, která pomazala Ježíše posvátným olejem, chrizmou, díky čemuž dostal přízvisko Kristus? Jakkoli si tuhle ženu ztotožníme, základní skutečnost je nepochybná – byla ženou, a z tohoto důvodu by raná církev nejraději celý ten příběh přepsala a  upravila, kdyby to bylo jen trochu možné; časně zrána onu první velikonoční neděli to byla Marie z Magdaly, kdo spatřil prázdnou hrobku; a jak se píše v Evangeliu svatého Jana, které je v téhle věci zřejmě docela přesné, byla prvním člověkem, který spatřil Kristovo vzkříšení. Magda stojící uprostřed mého bytu, vysoká tmavá postava: ošoupané boty, černé punčochy, černá sukně (příliš krátká), černý kabát (pohozený na rozlámaném gauči), černý svetr obepínající drobné výstupky ňader, obličej orámovaný tmavými na krátko ostříhanými vlasy, rudá sebevědomá ústa. Ve tváři výraz ostražitosti, nejasného podezření.

Nasměroval jsem ji ke schodišti vedoucímu z obývacího pokoje na střešní terasu. Rozhlédla se. V tu chvíli jako by ji zradily emoce: krátké, ostré nadechnutí, letmý úsměv. Všude kolem ní se rozprostíralo město – obal města, který jeho obyvatelé při vyřizování každodenních pozemských záležitostí nevnímají. Terasa působí jako plavidlo vydané napospas bouřlivému terakotovému oceánu, šikmé taškové střechy tříštící se jako vlny o věže, zdi a chrámy. Madeleine vykřikla, když to poprvé viděla. Nechala vytrysknout svoji radost, jásala. Magda se jen pousmála, jako kdyby to viděla už mnohokrát.

„Něco nakreslím,“ řekla. Položila tašku na zem a zašla dovnitř pro židli. Když se vrátila, zastavila se na chvíli s  židlí v  ruce a  promýšlela kompozici. Z  místa, kde stála, bylo vidět zhruba šestnáct kupolí, včetně té největší, oné matky i  otce všech kupolí, kterou téměř všichni mylně přisuzují Michelangelovi; ale bylo možno zahlédnout i  řadu menších chrámů, rafinovaných barokních kupolí s lucernami připomínajícími bradavky. Gotická severská tradice vždycky upřednostňovala falické špice věží a  skloněnou, asketickou postavu Krista; ale na jihu se prosadila ženská složka křesťanství: drobnější, uklidňující, svůdná, sálající vůněmi jiných, dávnějších božstev  – Deméter, Ceres, Kybelé, Eset. Mariánský kult, jak to poněkud hanlivě označují protestanti: mariánská zbožnost, chcete-li katolicky konformní výraz.

Magda pojala rozhodnutí. Vykasala si sukni, sedla si do tureckého sedu na židli, vyndala skicák z tašky a začala. Její ruka se nad papírem vznášela přesně a zkušeně, jednotlivé tahy připomínaly zářezy do masa, rychlé a chirurgicky cílené; začaly se objevovat kontury vyvolávající dojem prostorovosti dvojrozměrného papíru, kupole kostela Sant’Andrea della Valle (od Maderna) se postupně přesouvala z průzračného římského vzduchu na list skicáku, který měla před sebou.

„To je dobré,“ řekl jsem jí.

Pokrčila rameny. „Možná to prodám.“ Zpracovávala žebroví kupole, precizovala jeho křivky v zasmušilém cínovém odstínu; pak vytvarovala pryžovou kuličku a s její pomocí umnými pohyby dotvořila odstíny šedi. Když zvedla hlavu od skicáku, ukázalo se, že v kresbě kupole paradoxně zachytila i odlesk slunečních paprsků.

Magda je umělkyně. Panorama města ji při práci obkroužilo, jako kdyby ona sama byla osou, k níž se přimyká celé tohle město kupolí a zvonic, město obtěžkané vinou a přetvářkou. Magda je umělkyně a jako taková si zdánlivě přivlastňuje vše, na co se ve svém pozorování zaměří. Tři dny přespávala na rozvrzaném gauči v  obýváku. Spala schoulená pod dekou, podobná lidem, kteří tráví noc na lavičce v parku nebo v nádražní čekárně, a ráno jsem ji potkal v kuchyni, jak si připravuje kávu (turka, jak to nazývala, ačkoli podobnost se skutečnou tureckou kávou byla minimální), rozcuchané vlasy, tvář napuchlá a nesoucí místy otisk ruky, látky nebo hrubého tkaného přehozu gauče. Byla oblečená do velikánského beztvarého černého trička, nohy bledé a  neohrabané, jakoby ovládané pocitem studu z vlastní nahoty. Mou přítomnost vzala na vědomí sotva znatelným pokývnutím hlavy, aby se poté zamkla v koupelně a nevyšla z ní dřív než za půl hodiny s  vrstvou mejkapu na obličeji (silnou vrstvou šminky svírající obličej jako krusta a rtěnkou dodávající jejím rtům podobu otevřené rány) a  odešla z  bytu. Po celou tu dobu se mnou prakticky nepromluvila s výjimkou pozdravu ciao, který se jí zalíbil patrně proto, že ho používají mladí Američané, vyvolává dojem ležérnosti a voní po žvýkačkách. Každý den jsem si říkal, co když se už nevrátí (její ubohoučký majetek rozhodně nebyl zárukou návratu), ale večer byla zase zpátky, mejkap poněkud vybledlý, chování stejné: tiché, introvertní soustředění. Těžko říct, nakolik brala v potaz moji přítomnost.

Čtvrtou noc se tiše jako nějaký noční živočich vplížila do mého pokoje a vklouzla ke mně pod peřinu.

Magdě to bylo jasné hned, samozřejmě. Tehdy jsem byl překvapený, ale teď tomu rozumím. Magda o mně věděla všechno. Ležela v  mé posteli schoulená jako kočka, netečná, ale vědoucí. 2 „To je otec Leo Newman?“ Ve sluchátku se ozval ženský hlas s jemným, ale přesto dobře identifikovatelným přízvukem.

„Ano, u telefonu.“

„Tady Madeleine Brewerová: potkali jsme se nedávno na recepci. Možná si vzpomenete?“

„Samozřejmě že si vzpomínám.“

„Slíbila jsem, že se ozvu. Přišel byste k nám na večeři? Vyhovovala by vám příští středa? Uvědomuji si, že to je už za pár dní, ale...“

Samozřejmě mu ten termín vyhovoval. Brewerovi měli apartmá v  hotelu Borgo Pio nedaleko Vatikánu. V  místech tohoto typu si velvyslanectví pronajímají ubytovací prostory, které pak poskytují svým pracovníkům, přičemž velikost pokojů bývá přímo úměrná pracovnímu zařazení ubytovaných a velice pečlivě se posuzuje za použití tajemných byrokratických vzorců. Co se týče Brewerových, jejich postavení v  tomto pomyslném žebříčku bylo poměrně vysoké, neboť Jack býval snad náměstkem ministra nebo něco takového. Večeřeli v prostorné, lehce omšelé jídelně vyzdobené zarámovanými fotografiemi dětí úhledně naaranžovanými na desce piana a  obrazem světice zavěšeným nad velikým krbem. Madeleine cítila potřebu se za vzhled a zařízení bytu hostům omluvit: „Vypadá to, jako kdybychom bydleli v sakristii. Pokud se nemýlím, kdysi dávno to tu patřilo nějakému kardinálovi, po kterém zůstaly všechny ty obrazy, o  které se teď musíme starat, protože jsou velmi cenné, a  kdybychom to odmítli, skončily by nejspíš v některém ze sklepů Národní galerie v Palazzo Barberini, to v lepším případě.“

Zmučený výraz v obličeji světice na obraze dával tušit, že přemístění do podzemních prostor ji nijak nepřitahuje. Pro ty, kdo se vyznají v křesťanské ikonografii, mohla působit monstrance v ruce světice matoucím dojmem. „Svatá Klára,“ řekla Madeleine. „To by tě mohlo zajímat, ne, Saule?“ Poznámka směřovala k  jednomu z hostů, který se představil jako novinář. „Klára je přece tvou patronkou,“ dodala Madeleine.

„Copak já mám nějakého svatého patrona?“ Saul byl Žid (příjmením Goldstaub) a  ta představa ho zjevně znervóznila.

„Ale jistě. Patronům je tvé náboženství docela ukradené. Jsou totiž zcela ekumeničtí.“ Madeleine se pustila do krátké přednášky o  svatých patronech. „Katolická věrouka vytvořila celý systém vnímání patronů,“ vysvětlila přítomným. „Svatá Lucie si vyloupla oči, a  proto je patronkou slepců a  optiků. Svaté Apoleně vyrazili zuby, a  proto jí připadli zubaři. Klára je patronkou televize, protože legenda říká, že měla schopnost objevovat se současně na dvou místech. Patronkou ji prohlásil papež Pavel.“

„Papež Pavel VI.?“ Novinář se zatvářil naprosto konsternovaně.

„Přesně ten.“

„Copak oni tyhle věci pořád berou vážně? To si děláš legraci.“

„Myslím to smrtelně vážně, že, drahoušku?“

Jack se na protější straně stolu shovívavě usmál.

„Maddy je pokaždé daleko nejvážnější, když říká nesmysly.“

„A dál, svatého Vavřince zaživa grilovali na rozpáleném železném roštu...“

„Něco jako barbecue.“ Novinář začínal chápat.

„Skoro. Je patronem kuchařů. Svatý Štěpán má na starosti zedníky. Zemřel ukamenováním. Svatý Šebestián zase lukostřelce.“

„Lukostřelce?“

„To kvůli své mučednické smrti. Nastříleli do něj stovku šípů. Určitě jsi to viděl na obrazech.“

„Myslel jsem, že to byl svatý Bartoloměj.“

„Toho zase stáhli zaživa z  kůže. Proto je patronem preparátorů. No a svatý Josef Kopertinský je patronem letců.“

„Letců? Krucinál, tehdy snad ještě neexistovala letadla, ne?“

„Ale teď už ano. Svatý Josef měl údajně schopnost levitovat, a tak mu přiklepli piloty a letecký personál.“

„On levitoval?“

„Jo, lítal. Prokazatelně. Žil někdy v  šestnáctém století, takže to není zas tak dávno. Když už jsme u toho, copak u vás nemáte létající rabíny?“

„No v  Borough Parku, kde bydlím, jsem ještě žádného nepotkal.“ Novinář se otočil k otci Newmanovi, jako by ho žádal o  autoritativní posouzení téhle rozpravy. „Počkat, tohle je snad vaše parketa, otče. Je to všechno pravda?“

Leo Newman, zpocený a cítící se dost nesvůj, na druhé straně stolu připustil, že to pravda je, více či méně. „Podstatou věci je přistupovat k absurditám víry jako ke geniálním výstřednostem, považovat je za důkaz bezmezné důvěry věřícího. Samo o sobě to není článkem víry. Není to tak, že byste tomu musel věřit.“

„No to doufám.“

Madeleine zachytila knězův pohled. „A co otec Leo, věří tomu?“ A právě v té chvíli se v něm cosi obrátilo, něco velmi tělesného, fyzického, jako když se ozývá první symptom nemoci. Právě tahle tělesnost ho velmi rozrušila. S  myšlenkovými pochody se dokázal dobře vypořádat. S  nevhodnými myšlenkami dokázal bojovat, to se naučil už dávno. Dokázal je vyhnat z mysli, podobně jako Kristus vyhnal penězoměnce z Chrámu (tenhle incident je i těmi největšími skeptiky z řad novozákonních badatelů považován za prokázaný, dokonce za zcela klíčový). Ale pokud byl terčem útoku chrám těla, jeho odvrácení nebylo zdaleka tak snadné. Asi jako když se snažíte potlačit rakovinné bujení. A pohled, který na něj Madeleine upřela, když seděli u toho dlouhého jídelního stolu pod velkorysým dohledem Jacka Brewera a  zneklidňujícím pohledem Svaté Kláry rozjímající nad eucharistií z dílny Guida Reniho, zasel v jeho těle první semínka oné zneklidňující nemoci.

„Vlastně ani nevím,“ odpověděl chabě.

„Já myslím, že víte,“ odpověděla mu Madeleine se svým typickým úsměvem. „Řekla bych, že otec Leo je skeptik.“ Slovo skeptik rázem roztříštilo atmosféru v místnosti, drtilo ji svými tvrdými souhláskami a pronikavou sykavkou. Newman odcházel toho večera mezi posledními. Cítil potřebu se za to hostitelce omluvit, když kráčel chodbou ke dveřím apartmánu. „Obávám se, že jsem vás příliš zdržel.“

Madeleine mu pomohla do kabátu, pečlivě si ho prohlédla a upravila mu klopy jako dítěti před cestou do školy. „Ale vůbec ne,“ odpověděla. Ostatní hosté už pomalu scházeli po schodech dolů, a jak vycházeli ven na ulici, zavanul na schodiště proud vlhkého zimního vzduchu. „Naopak, bylo nám potěšením, že jste se rozhodl přijít. Doufám, že nás zase brzy navštívíte.“

„Měl bych?“

„Stačí říct. Ozvu se vám.“ Madeleine na Newmana zkoumavě pohlédla.

„Ještě jsem se chtěla zeptat...“

„Na co?“

„Ráda bych se dozvěděla něco víc o vaší práci. Bylo by to možné? Na to jsem se chtěla zeptat.“

„Myslíte moji práci v  Institutu? To vás ale nebude bavit. Samé knihy, dokumenty, vůbec nic zajímavého.“

„To se teprve uvidí.“ „Podívejte.“

Nacházeli se v  oddělení manuskriptů Papežského biblického institutu. Obklopovaly je šedé kovové police, konejšivé vzdálené hučení klimatizace a filtračních protiprachových agregátů. Byli uzavřeni ve sterilní atmosféře určené k  odvrácení toho, co doposud nebylo dokonáno pouze šťastnou shodou okolností: plíživého rozkladu vzácných listin. Starý dominikán, který tu pracoval jako archivář, byl právě v zadní místnosti, kde hledal něco spektakulárního a středověkého, co by Madeleine ukázal, dokument opatřený červeně psanou poznámkou, tzv. rubrikou a  iluminovaný svým vlastním vnitřním zbožným plamenem.

„Podívejte,“ řekl Leo. Jeho počítač byl zapnutý, obrazovka obživlá a zářící. Na obrazovce se objevil šedohnědý vláknitý fragment starobylého textu, úlomek papyru v barvě čajových sušenek popsaný nejskvělejšími písmeny, která kdy člověk vymyslel, písmeny pospojovanými do slov vyvedených nakloněným a  neurovnaným písmem v jazyce východního Středomoří, v běžné řeči tehdejší ulice, s  významem napůl tušeným, napůl dohledaným, zanikajícím v hřmotu všeho toho, co dělí náš dnešní svět a  dobu dávných uživatelů oněch slov a vět, v křiku, v kvílících staletích temna a osvícení. Bylo vůbec možné přenést na jeho návštěvnici tohle krystalické, na dřeň jdoucí vzrušení z nepoznaného a odhalovaného tajemství?

„To je ono? Na tom teď pracujete?“

Pokývl hlavou. „Papyry z En-Moru.“

„A co to vlastně je En-Mor?“

„Místo. Bohem ve všech ohledech opuštěné místo, tedy až na to, že tyhle nálezy zároveň svědčí o tom, že Bůh nikdy nic tak docela neopouští. Nikdy jsem tam nebyl. Je to archeologické naleziště pod správou izraelských úřadů. V jeskyni nedaleko odtamtud našli tyhle fragmenty.“ Na obrazovce jí prstem ukázal tři slova: „Kai eis pyr. A  do ohně. To je význam těch slov. Zřejmě je to část textu Evangelia svatého Matouše, možná ještě o něco starší. Matouš, kapitola třetí, verš desátý: ‚Každý strom, který nedává dobré ovoce, nechť je vhozen do ohně.‘ Může to ale být i z Lukáše. Oba evangelisti používají prakticky stejná slova.“

Těsně vedle hlavy zřetelně vnímal rytmus jejího dechu. Naklonila se blíž k monitoru, Newmanovi přes rameno; a jeho v tu chvíli neovládala tajemství prastarého rukopisu, precizně vykroužená písmena ani vzrušující okolnosti vzniku zkoumaného dokumentu, nýbrž něžná vřelost její blízkosti, lechtivé doteky pramenů jejích vlasů, její vůně.

„Jistí si samozřejmě nejsme. Člověk dokáže máloco tvrdit s  úplnou jistotou. Nicméně předpokládáme, že nálezy z té oblasti pocházejí z prvního století po Kristu. Je tedy možné, že to, co vidíme před sebou, jsou zlomky Q.“ Madeleine chtěla vědět víc. Z  výrazu její tváře Leo pochopil, že ji ta věc zaujala. Žádný předstíraný zájem. „Q znamená Quelle, tedy zdroj,“ vysvětlil jí. „Tedy soubor znalostí, které Lukáš a Matouš sdíleli, ale které se neobjevují v Evangeliu svatého Marka. No, a tahle formulace ve skutečnosti pochází z kázání Jana Křtitele...“

„To je úžasné,“ odtušila Madeleine. Náhodně, úplně mimoděk položila dlaň na Leovo rameno, když se opět naklonila blíž k  obrazovce počítače. Tenhle tělesný kontakt zarezonoval v Leově mysli tisíckrát silněji než jakákoli myšlenka. „Takže tohle jsou nejstarší známé zlomky Nového zákona?“

„Pravděpodobně. Ale je v tom ještě něco víc než stáří těch zlomků. Tyhle nálezy totiž téměř jistě prokazují, že zdroj Nového zákona, nebo přinejmenším jeden z jeho písemných pramenů, se datuje do doby před židovskou válkou. To by znamenalo, že...“

Zdálo se, že ji to opravdu zajímá, to bylo na celé věci pozoruhodné. Madeleine měla skutečně zájem o to, co jí Leo říká, zatímco její manžel Jack by se nanejvýš usmál, pokývl hlavou a změnil téma rozhovoru, to vše s  patřičnou dávkou diplomatické povýšenosti a  nezájmu. „Má to všechno nějaký smysl?“ zeptal se Lea při jednom z  jejich setkání. „Chci říct, má to ještě vůbec smysl dnes, v téhle době?“ Madeleine tehdy na nic nečekala a sarkasticky svému muži odpověděla: „Pro mě to smysl má. A  stejně tak i  pro miliony lidí po celém světě. Možná s  výjimkou těch nejchytřejších, jako jsi ty. A zřejmě se to netýká ani toho tvého pitomého ministerstva zahraničí Jejího Veličenstva, tedy pokud to zrovna neobsahuje nějaký šťavnatý politický aspekt. Ale pro lidi to smysl má.“

„A jak že se jmenuje ta instituce, pro kterou teď pracujete?“ zeptala se Madeleine otce Newmana. „Je to Světové biblické centrum? Řekněte mi o tom něco.“

Leo se usmál, sám sebe nepoznával, unikala mu dynamika věcí mezi ním a  Madeleine, ta zjevná nahodilost, všechna ta manipulace ruky náhody, kterou člověk občas zaměňuje za ruku Boží. Všechno začalo před několika měsíci. Jednoho bezbarvého rána mu na stole zazvonil telefon a  ve sluchátku se ozval hlas ředitele Světového biblického centra v Jeruzalémě, který by rád hovořil s otcem Leo Newmanem; ten byl zrovna u telefonu a  volající Steve Calder byl tímto faktem velmi potěšen, rád by po dlouhé době obnovil staré přátelství s Leem. Leo znal Caldera od loňského roku z jedné konference v  Kalifornii. Pamatoval si jeho vlasy barvy nejčistší platiny a  bezchybně souměrné řady běloskvoucích zubů. Vzpomínal na vilu s nízkou střechou obklopenou smutečními vrbami a bezvadnými trávníky, na osvětlený bazén, ve kterém plaval římskokatolický biskup spolu s evangelickou pastorkou. Vybavila se mu také hádka propuknuvší při večerním grilování ohledně Ježíšova semináře, skupinky akademiků, kteří zastávali názor, že k  biblické pravdě je možné se dobrat na demokratickém základě, hlasováním. Calder byl jejich nadšeným podporovatelem: „Musíme do celé téhle debaty dostat mnohem víc racionality a méně víry,“ vykřikoval tehdy. „Víra je nepřítelem objevování a zvídavosti.“

Pošetilec, nebo podvodník?

„Leo, potřebuji vaši pomoc,“ sděloval mu ten mužský hlas do telefonu. „Udělali jsme naprosto pozoruhodný objev. V lokalitě En-Mor u Mrtvého moře. Znáte to tam? Zkrátka, právě odtamtud přinesli celou náruč zlomků papyrových svitků. A potřebovali bychom někoho vašeho formátu, aby nám s  nimi pomohl. Pošlu vám pár fotek a dám vám čas na rozmyšlenou. Ale jsem si zároveň jistý, že žádný čas potřebovat nebudete. Vím, že jakmile ten materiál uvidíte, budete nedočkavě bušit tady u nás na dveře a hlasitě prosit, abychom vás pustili dovnitř.“

První fotografie doručil kurýr hned následující den. Když se potýkal s  plastovou fólií, ve které byla obálka zatavená, zmocnilo se ho ono staré známé vzrušení. Netrpělivě odtrhl a  odhodil průvodku a  konečně se propracoval k vlastní obálce, ve které našel jedinou fotografii o  rozměrech dvacet pět na dvacet centimetrů. Jakmile fotografii opatrně položil na leštěnou desku svého stolu, poznal, o co se jedná. Tedy poznal to v obecném smyslu: před ním ležela fotografie papyrového zlomku ve vysokém rozlišení. Zachycený fragment byl o velikosti dvanáct krát deset centimetrů. Na fotce k  němu bylo přiloženo pravítko pro lepší představu o rozměrech. Okraje papyru byly potrhané a roztřepené, ale jeho struktura, osnova a  útek rostlinných vláken byly pevné a zřetelné; byly na něm čtyři řádky písma. Text byl místy rozostřený a  vybledlý, jako by se ho někdo pokoušel vygumovat hrubou gumou; nicméně jednotlivé řádky byly pozoruhodně rovné, jako kdyby jejich autor psal na linkovaný papír, vykazovaly přesnost strojopisu a  zároveň jedinečnost a  neopakovatelnost artefaktu. Inkoust za ty stovky let zhnědl, ale jednotlivá písmena se zdála být stále jaksi svěží – zářivé, živé věci. Koiné. Papyrus byl popsán v jazyce koiné, ve starořeckém interdialektu užívaném v  římském impériu, což byla ve své době lingua franca východního Středomoří, tedy jazyk, kterým vládli vzdělaní lidé té doby, jazyk obchodu a směny, jazyk státní správy a justice. Ježíš promlouval v  jazyce koiné. I  s  Pilátem tak mluvil.

Leo se podíval na druhou stranu fotografie. Samoúčelný pohyb, kterým chtěl oddálit chvíli, kdy se pustí do čtení textu, podobně jako když si dítě chce vychutnat prožitek z  dárku tím, že odkládá jeho rozbalení. Na zadní straně fotografie byl otisk kulatého razítka znázorňující stylizovanou zeměkouli s  nápisem SVĚTOVÉ BIBLICKÉ CENTRUM, JERUZALÉM obkružujícím svět jako vrstva atmosféry; a  vedle toho katalogové číslo.

Pak se vrátil zpátky k textu a dal se do čtení.

Připomínalo to luštění křížovky, skládání dílků výsledného tvaru tajenky. Jedno ze slov se v textu obzvláště vyjímalo. Jedno slovo činilo ten nedlouhý text zcela výjimečným, jediné slovo, které se v celém Novém zákoně vyskytuje pouze čtyřikrát: genemata. Potomstvo. Pečlivě si to ověřil, ruce se mu třásly, když z knihovny vyjímal příslušný svazek. Z následujícího slova se uchovala pouhá tři písmena, ale o jeho významu ani tak nemohlo být pochyb: epsilon-chi-iota. E-Ch-I.

Echinos, tedy ježek.

Ta myšlenka ho rozesmála, hlasitý smích rezonoval v jinak prázdné místnosti. Potomstvo ježků. Rád by se v tu chvíli o ten žert s někým podělil, s někým, kdo by se dokázal zasmát tomuto vzrušujícímu objevu podobně jako on. Ale nikdo takový nebyl nablízku. V  Leově okolí se rozléhaly pouze běžné kancelářské zvuky: bouchání dveří, hluk výtahu sjíždějícího do přízemí, hudba z  vedlejší místnosti. Málem vyskočil od stolu a vyběhl ze dveří, aby někoho přivolal, kohokoli, s kým by mohl sdílet své vzrušení, ale nakonec zůstal sedět.

To slovo samozřejmě nebylo echinos; ve skutečnosti v textu stálo echidnon. Zmije. Potomstvo zmijí.

Zbytek pak už byl jednoduchý. „Na něco takového jsem čekal celý svůj život,“ řekl Madeleine. „Na hmatatelný důkaz svědčící o  tom, že evangelia, nebo přinejmenším jejich zdroj, předcházela židovské válce, což znamená, že obsahují skutečná očitá svědectví.“

„Ale to je přece samozřejmé.“

„Ale to vůbec není samozřejmé. Víte, co jméno Ježíš ve skutečnosti znamená?“

„Není to prostě jen jméno?“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Když začínáte s podnikáním, nejdřív vymýšlíte příhodné jméno, název podniku. Jména v sobě vždycky nesou nějaký význam. Ježíš je řecká forma jmen Jošua a  Jehošua a  znamená Bůh je spása. Takže vidíte, že se nabízí vykládat Ježíše jako pouhé ztělesnění víry v  Boha spíše než jako historickou postavu. Pokud nejstarší rukopisy pocházejí teprve z prvního století, pokud i evangelia byla sepsána takhle pozdě (tedy řekněme poté, co se Pavel ujal svého úřadu), pak je celkem jednoduché osvojit si výklad, který je velmi často prezentován, tedy že Kristus je konstruktem prvotní církve, pouhá mytická postava, které byla dodána jakási historická identita sloužící pouze k tomu, aby jednodušší lidé snáze uvěřili.“

„A vy jste prokázal, že to tak není.“

Leo pokrčil rameny. „Od počátku bylo jasné, že tyhle fragmenty jsou velmi staré. Zcela jistě aspoň z druhého století. Vidíte tahle písmena?“ Madeleine ho pozorovala a  poslouchala s  maximální soustředěností. „To provedení nazýváme zierstil, dekorativní styl písma. Vidíte to písmeno gama? Typické přinejmenším pro druhé století. A  také si všimněte, jak je vyvedeno písmeno ióta, tohle provedení vymizelo někdy ve druhém století a mě najednou docela zaskočila představa, že to, co vidíte na té fotografii, je starší než Rylandovy zlomky.“ Odvrátil pohled od fotografie. „A  uvědomil jsem si, že tenhle nález je opravdová senzace. Jedná se o nejranější zachycení textu Nového zákona ve Svaté zemi, pravděpodobně je to nejstarší dochovaný text Nového zákona vůbec.“ Obrázky se k  Leovi dostávaly po telefonních linkách. Jednou za pár dní se připojil na server Biblického střediska a  nalezl tam dalších několik fotografií připravených k  analýze, každý fragment nafocený dvakrát a  opatřený katalogovým číslem, nic víc. Jedna z  fotografií byla vždy ve vysokém rozlišení a  trvalo dlouho, než se celá načetla. Druhá byla datově skromnější a  poskytovala celkový pohled na příslušný fragment. Zvrásněné úlomky papyru se před ním rozvíjely na obrazovce počítače a vznášely se ve světelném obdélníku jako kusy starých potrhaných hadrů; jako vlajkosláva z  pradávné oslavy. Vytvářely iluzi skutečnosti. Člověk jasně rozeznával drobné stíny, které vrhaly na bílý podklad; místy bylo možné rozeznat jednotlivá vlákna odlupující se z  roztřepených okrajů. Série fotografií připomínala řadu vlajek písčité barvy signalizujících zprávy z dávné minulosti jako nějaké zvláštní a tajemné světelné návěstí:

... síto je v jeho ruce a... [svou pšenici shromáždí do]... sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm...

Zlomky Evangelia podle Matouše, které lze patrně datovat do období židovské války a  zničení Chrámu. Právě četl nejstarší známý text evangelia; o něčem podobném snil už jako dítě, bez otce a osamělý. Pohroužen ve svých myšlenkách, trávil hodiny v  seminární kapli: snažil se navázat kontakt s Ježíšem jako historickou postavou. Jako první přinesly tu zprávu britské Timesy: NOVÉ NÁLEZY Z  OKOLÍ MRTVÉHO MOŘE POTVRZUJÍ PRAVOST NOVÉHO ZÁKONA. Bulvární noviny pojaly věc ještě stručněji: PAPYRY PROKAZUJÍ EVANGELIA. Jednalo se o  menší senzaci, která se přetřásala na vnitřních stránkách novin prakticky na celém světě a  kterou zpravidla v  závěru zmiňovaly rozhlasové a  televizní zprávy. Leo Newman se tísnil v  potemnělé vysílací místnosti římské redakce BBC a  diskutoval s  odosobněným hlasem redaktora, který k  němu mluvil z  londýnského ústředí a  kladl mu otázky typu: „Čím tento nález činí Ježíšův příběh srozumitelnějším pro jednadvacáté století?“ Skupina amerických biblických badatelů se zase pokoušela pomocí propracované počítačové analýzy prokázat, že nově objevené texty vůbec nemají křesťanský původ, nýbrž tvoří část dávno ztracené knihy proroka Ozeáše. Sám papež soukromě navštívil Institut, aby si prohlédl fotografie zlomků, a třesoucí se rukou učinil gesto požehnání nad hlavou otce Leo Newmana. „Lev v boji za pravdu,“ řekl poté. „Hlas pravdy pro nové tisíciletí.“

Pane, ochraň mě od hříchu pýchy, modlil se Leo, zatímco svět vstřebával šokové vlny, jež tlumeně rachotily kdesi v pozadí podobny vzdálené bouři. Pozoroval ji, když procházela místností pro studium rukopisů, zářivý roj barev v prostředí ovládaném šedou a  hnědou, ostrý řez pozemskosti v  prostoru horlivé zbožnosti. „Nevkrádá se do toho všeho pachuť ambicióznosti, touhy po ocenění?“ Řekla to s lehkým despektem v  hlase a  se špetkou štiplavé ironie, která ho tak přitahovala. „Není v tom pýcha a ctižádost? Neměla by ve skutečnosti postačovat víra?“

„Možná že víra sama nikdy nestačí.“

„Co tím chcete říct? Nemáte snad dostatek víry? Jste přece kněz.“

„Nejde o  nedostatek víry, ačkoli ten je nejspíš všudypřítomný. Jde o rušivé pronikání jiných, profánních věcí.“

Chvíli čekala, že bude ve své promluvě pokračovat, stála u okna a pozorovala ho se zbytkem toho, co byl původně úsměv na její tváři, se směsicí obav a zmatku. Po chvíli náhle zcela změnila tón. „Musím už jít,“ řekla a podívala se na hodinky. „Obávám se, že vás budu muset zanechat vašim textům.“ Začala si sbírat své věci – kabelku a šálu. Kde jen má deštník? Ach ano, ten přece musela odevzdat při vstupu do studovny rukopisů. „Moc vám děkuji, že jste mi ukázal, kde pracujete, Leo. Bylo to skutečně fascinující.“ Opět se v jejím hlase objevuje ráznost, ostrá proměna tónu, celé to vytváří znepokojivý pocit, že se v ní jedna osobnost průběžně proměňuje v jinou.

Leo vypnul počítač. „Myslím, že při odchodu vám nebudou kontrolovat obsah kabelky,“ poznamenal. „Ale měli by. Nevědí si rady s tím, jak v tomto smyslu přistupovat k ženám – nedokážou si představit, že žena, která sem vkročí, by tu něco ukradla.“

„Ale vy si to představit dovedete, že?“

„Dovedu si představit téměř cokoli. To byl vždycky můj hřích.“

„Je to vůbec hřích?“

„Nejsem si jistý. Ale asi ano, protože s  tak velkou představivostí člověk tíhne k  tomu vidět v  lidech to nejhorší.“ Pokynul směrem k hlavním vchodovým dveřím. Vrátný jim věnoval nedbalý pohled ze své kukaně a vzápětí se vrátil k četbě sportovních novin.

„O  mně také smýšlíte v  těch nejtemnějších odstínech?“ zeptala se Madeleine. U východu z budovy se na okamžik zastavil. Naléhavost jejího odchodu najednou jako by pominula.

„O vás smýšlím pouze v nejlepším.“

„To je ovšem velmi nebezpečné.“ Dotkla se jeho paže. Mohla se také postavit na špičky a políbit ho na tvář, avšak právě na tomhle místě se to nezdálo vhodné, pod pamětní deskou zmiňující papeže, strohé a přísné otce a zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem. A tak mu jen stiskla paži rychlým a energickým sevřením, řekla, že se zase brzy ozve, otočila se a vydala se úzkou uličkou pryč. Její podpatky klapaly po dláždění a nohy poněkud kolísaly na nevyzpytatelných dlažebních kostkách. A na něj v tu chvíli dolehl absurdní a pronikavý pocit ztráty. 3 Leo pohybující se ve společnosti žen třímajících pohárky s kávou, zatímco svatá Klára na to všechno ztrápeně shlíží shůry, jako kdyby byla pobouřena pohledem na jednoho ze sobě blízkých obklopeného triviálností a každodenností. Leo zdvořile odpovídající na zdvořilé dotazy (zejména o  návštěvě římského pohřebiště pod kryptou Svatého Petra) a toužící po tom, aby se ukázala Madeleine a mluvila s ním. Cítil se jako pubescent, to na tom bylo nejvíc znepokojující. Připadal si jako teenager (příšerné slovo se svými kýčovitými transatlantickými konotacemi) snažící se upoutat pozornost starší dívky, která se právě prodírá skupinou žen se zneklidňující dospělou jistotou.

Nakonec se k  němu přece jen propracovala. Téma římského pohřebiště bylo probráno a  vyčerpáno. Ženy ve skupince obklopující Lea a  Madeleine teď mezi sebou hovořily o  svých rodinách, dětech, školách, domech, pomocnicích v  domácnosti a  o  dovolených. „Řekněte mi něco o sobě,“ požádala ho. „Smí se to vůbec? Z jakých rodin pocházejí kněží?“

„Myslím, že na mé rodině není vůbec nic zajímavého, byla byste zklamaná,“ ujistil ji. „Vaší rodině se nepodobá ani vzdáleně.“

„Netuším, co tím chcete naznačit. Nebyla to spokojená rodina? Všechny spokojené rodiny jsou stejné, ne? Kdo jen tohle řekl?“

„Tolstoj.“

„Anna Karenina, to je ono. Všechny spokojené rodiny jsou stejné; každá nespokojená rodina je nespokojená svým specifickým způsobem. Je to tak?“

Proč se ho na tohle ptá? Proč ji to zajímá? Ostatní ženy se pomalu začaly loučit a rozcházet. „Nezůstanete na oběd?“

„Nerad bych zneužíval vaší pohostinnosti.“

Zasmála se té poznámce, ale nijak na ni neodpověděla. Pozoroval, jak se usmívá a směje, potřásá si rukama s odcházejícími, nastavuje své jemné tváře k polibku na rozloučenou, dokonalá a  pozorná hostitelka. Z  fotky ve stříbrném rámečku umístěném na klavíru sledovali s úsměvem celou scénu Jack a obě dcery. Přistihl se při tom, že si zkouší představit drobné rituály jejího rodinného života, jak se asi Brewerovi k  sobě chovají a  o  čem spolu mluví. Jeho představivost v  těchto věcech byla nedostatečná, podvyživená a s minimem zkušeností, na které by se mohl odvolat. Jako kdyby při tom neoprávněně vstupoval na cizí teritorium, do míst ovládaných vlastními zvyklostmi, kde se mluví cizím jazykem, do míst, která ho přitahují svou neprobádaností. Ta představa ho uchvátila. Jeho vlastní rodina, ta nicotná a křehká pospolitost, představovala organismus na hony vzdálený její rodině, docela jinou instituci pronásledovanou minulostí, o které se nesmělo mluvit, a s dědictvím, které bylo zapovězeno zmiňovat.

„Povídejte,“ vyzvala ho Madeleine, když konečně odešla poslední z návštěvnic. „Povídejte a já budu poslouchat.“

A tak tedy začal. Považoval to za svého druhu zpověď, tok slov a  vět, v  nichž se prolínalo vysvětlování a pokán



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist