načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Etika v ošetřovatelství – Jana Kutnohorská

Etika v ošetřovatelství

Elektronická kniha: Etika v ošetřovatelství
Autor: Jana Kutnohorská

Ošetřovatelská etika vychází z cílů současného ošetřovatelství, definovaných v programu Zdraví pro všechny do 21. století, a z profesionální role zdravotní sestry. Kniha poskytuje základní informace o této oblasti etiky, kterou dnes již ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 163
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Veřejné zdraví a hygiena
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2007
ISBN: 978-80-247-2069-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ošetřovatelská etika vychází z cílů současného ošetřovatelství, definovaných v programu Zdraví pro všechny do 21. století, a z profesionální role zdravotní sestry. Kniha poskytuje základní informace o této oblasti etiky, kterou dnes již nelze zaměňovat s lékařskou etikou. Úvod je věnován stručnému nástinu etiky jako vědy o morálce a vymezení etiky v ošetřovatelství. Následují kapitoly popisující etické principy péče o pacienta, jednání s pacienty, sdělování diagnózy, umírání a smrt - jednu z nejnáročnějších situací v ošetřovatelství, eutanazii, etiku v ošetřovatelských výzkumech. Důležitou součástí příručky jsou přílohy etických kodexů v lékařství a ošetřovatelství (Hippokratova přísaha, Etický kodex Lékařské komory ČR, kodexy zdravotních sester a porodních asistentek, deklarace práv pacientů aj.). Příručka seznamuje se základními principy ošetřovatelské etiky. Zdůrazňuje práva pacientů, podložená etickými kodexy platnými v lékařství a ošetřovatelství.

Popis nakladatele

V současné době jediná učebnice etiky, která je svým zaměřením určena pouze studentům ošetřovatelství a zdravotním sestrám. Etika zdravotní sestry má řadu odlišností od etiky lékaře, které vyplývají z jejího poslání, kompetencí a měnícího se postavení ve zdravotnickém týmu. Po prostudování knihy se sestry budou lépe orientovat v problematice ošetřovatelské etiky, budou umět pojmenovat etická dilemata, argumentovat o nich a hledat možná východiska. Kniha jim poskytne vodítko k rozhodování a správnému jednání v nesnadných situacích. Autorka přednáší etiku pro zdravotní sestry na Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence LF UP v Olomouci, na Ústavu sociálního lékařství, odd. ošetřovatelství, LF UK v Hradci Králové. Na specifická témata etiky v ošetřovatelství vystoupila na řadě konferenci v ČR i v zahraničí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jana Kutnohorská - další tituly autora:
Výzkum ve zdravotnictví Výzkum ve zdravotnictví
 (e-book)
Etika pro zdravotně sociální pracovníky Etika pro zdravotně sociální pracovníky
 (e-book)
Výzkum v ošetřovatelství Výzkum v ošetřovatelství
 (e-book)
Historie ošetřovatelství Historie ošetřovatelství
 (e-book)
Multikulturní ošetřovatelství -- pro praxi Multikulturní ošetřovatelství
Multikulturní ošetřovatelství I Multikulturní ošetřovatelství I
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

ETIKA V OŠETŘOVATELSTVÍ

Recenze:

PaedDr. Igor Lomnický, Ph.D.

Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

Š Grada Publishing, a.s., 2007

Cover Photo Š isifa.com, 2007

Vydala Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 2991. publikaci.

Odpovědná redaktorka Blažena Posekaná

Sazba a zlom Blažena Posekaná

Počet stran 164

Vydání 1., Praha 2007

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.,

Husova 1881, Havlíčkův Brod

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo

registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním

způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách,

dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorky. Z jejich praktic

kého uplatnění však pro autorku ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní

důsledky.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmí být žádným způsobem

reprodukovány, ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 978-80-247-2069-2

Nakladatelství Grada Publishing, a.s., děkuje Nemocnici Na Ho

molce za exkluzivní spolupráci a finanční podporu této publikace.


Obsah

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

1 Etika – věda o morálce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.1 Obsah pojmů etika, morálka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.1.1 Co je morální problém? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.1.2 Co je morální dilema? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.2 Etymologie slova etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.3 Etické teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.4 Etické hodnoty a principy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.4.1 Etické hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.4.2 Základní etické principy v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . 18 1.5 Vztah etiky a práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.6 Mravní normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 1. 7Vymezení etiky v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

1.7.1 Role sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

1.7.2 Předmět ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

1.7.3 Úkoly ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

1.7.4 Cíle ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

1.7.5 Základní pravidla a zdroje etického chování . . . . . . . . . 22 1.8 Lékařská etika a její tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

1.8.1 Česká lékařská etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

1.8.2 Ošetřovatelská etika jako samostatná disciplína . . . . . . . 24

2 Zdroje zdravotnické (lékařské) ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . 27

2.1 Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice . . . . . . . . . . . . 27

2.1.1 Hippokrates (460–370 př. n. l.) . . . . . . . . . . . . . . . . 27

2.1.2 Corpus Hippocraticum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

2.1.3 Hippokratova přísaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

2.1.4 Hippokrates a tradiční vztah lékaře a nemocného . . . . . . . 29 2.2 Židovsko-křesanská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

2.2.1 Židovská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

2.2.2 Křesanská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 2.3 Novodobé filozofické směry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.3.1 Existencialismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.3.2 Fenomenologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

2.3.3 Hermeneutika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 2.4 Holismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

3 Etické principy péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

3.1 Podmínky určující etické jednání sestry . . . . . . . . . . . . . . . 37 3.2 Základní etické principy sestry-ošetřovatelky . . . . . . . . . . . . 37

3.2.1 Obhajoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

3.2.2 Odpovědnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

3.2.3 Povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

3.2.4 Spolupráce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 3.3 Etický kodex sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

4 Koncepce péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

4.1 Morální koncepce péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 4.2 Definice péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 4.3 Koncepce péče z pohledu napojení na pacienta . . . . . . . . . . . . 44 4.4 Sesterské stavovské ctnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

4.4.1 Mezinárodní pravidla pro chování zdravotní sestry . . . . . . 46 4.5 Naslouchání a empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

4.5.1 Naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

4.5.2 Empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 4.6 Mravní kultura osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

5 Ochrana lidských práv a důstojnost pacienta/klienta . . . . . . . . . . 51

5.1 Lidská práva a ošetřovatelská etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

5.1.1 Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské

bytosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

5.2 Právo na informaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 5.3 Povinnost mlčenlivosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5.4 Práva pacientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

5.4.1 Rozlišení práv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

5.4.2 Omezení práv pacientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

5.4.3 Strategie na posílení práv pacientů . . . . . . . . . . . . . . 58

6 Poškozování pacienta zdravotníkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

6.1 Iatrogenie, iatropatogenie – poškození lékařem . . . . . . . . . . . 61 6.2 Sororigenie – poškození sestrou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 6.3 Egrotogenie (aegrotogenie) – poškození pacientem . . . . . . . . . 61 6.4 Iatraliptagenie – poškození léčitelem . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 6.5 Malpractice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

6.5.1 Typy poškození pacienta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

7 Sdělování pravdy na nemocničním lůžku . . . . . . . . . . . . . . . . 64

7.1 Vývoj názorů na pravdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 7.2 Informace o diagnóze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

7.2.1 Zásady sdělování onkologické diagnózy . . . . . . . . . . . 65 7.3 Nejčastěji kladné otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

7.3.1 Komu má být pravda sdělena . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

7.3.2 Kdy má být pravda sdělena . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

7.3.3 Co říci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

7.3.4 Jak pravdu říci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

7.3.5 Kde pravdu sdělit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

7.3.6 Kdo má pravdu sdělit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

7.3.7 Kontraindikace pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

8 Etika umírání a smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

8.1 Filozofie smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

8.1.1 Umírání a smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 8.2 Fáze umírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

8.2.1 Fáze umírání podle Elizabeth Kübler-Ross . . . . . . . . . . 72

8.2.2 Proces umírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

8.2.3 Období umírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 8.3 Modely umírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

8.3.1 Umírání ritualizované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

8.3.2 Umírání institucionální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

8.3.3 Směrnice pro pomoc umírajícím . . . . . . . . . . . . . . . 78

8.3.4 Zásady a úkoly sestry v péči o umírajícího . . . . . . . . . . 78

8.3.5 Komunikace s umírajícím člověkem . . . . . . . . . . . . . 79

8.3.6 Umírání jako poslední životní úkol člověka . . . . . . . . . . 79 8.4 Jednání s pozůstalými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 8.5 Smutek – poznámky ke společenským způsobům . . . . . . . . . . 81

8.5.1 Soustrast . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

8.5.2 Pohřební rituály jako specifická forma pomoci pozůstalým . 82

9 Eutanázie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

9.1 Modely eutanázie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

9.2.1 Pasivní eutanázie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

9.2.2 Aktivní eutanázie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

9.2.3 Problémy spojené s eutanázii . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 9.3 Nizozemský vzor eutanázie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

9.3.1 Historie eutanázie v Nizozemsku . . . . . . . . . . . . . . . 85 9.4 Living will v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

9.4.1 Asistovaná sebevražda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

10 Etické principy předcházení konfliktům . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

10.1 Druhy konfliktů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 10.2 Jednání s pacienty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

10.2.1 Spravedlnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

10.2.2 Laskavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

10.2.3 Odpovědnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

10.2.4 Jak jednat? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

11 Etika v ošetřovatelském výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

11.1 Strategie výzkumu v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

11.1.1 Etické problémy ošetřovatelského výzkumu . . . . . . . . . 97

11.2 Specifika ošetřovatelského výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

11.2.1 Definice ošetřovatelského výzkumu . . . . . . . . . . . . . 98

11.2.2 Předmět ošetřovatelského výzkumu . . . . . . . . . . . . . 98

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

1. Hippokratova přísaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

2. Ženevská deklarace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

3. Deklarace o nezávislosti a profesionální svobodě lékaře . . . . . 104

4. Helsinská deklarace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

5. Etický kodex Lékařské komory České republiky . . . . . . . . . . 108

6. Mezinárodní kodex pro zdravotní sestry . . . . . . . . . . . . . . 111

7. Kodex sester předložený Českou asociací sester . . . . . . . . . . 112

8. Mezinárodní etický kodex porodních asistentek . . . . . . . . . . 114

9. Kodex profesionálního chování zdravotnických pracovníků

registrovaných v ČAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

10. Etické normy v ošetřovatelském povolání . . . . . . . . . . . . . 117

11. Povinnosti pracovníků ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . 120

12. Dokument Rady Evropy k péči o smrtelně nemocné . . . . . . . . 121

13. Etické principy činnosti a spolupráce oddělení lékařské genetiky . 124

14. Úmluva o lidských právech a biomedicíně

Rady Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

15. Zpracování osobních údajů souvisejících se zajišováním

zdravotní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

16. Lisabonská deklarace o právech pacientů . . . . . . . . . . . . . . 133

17. Amsterodamská deklarace – Deklarace práv pacientů v Evropě . . 134

18. Práva pacientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

19. Práva kriticky nemocného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

20. Deklarace práv onkologických pacientů . . . . . . . . . . . . . . 141

21. Etické problémy týkající se pacientů s duševními chorobami . . . 145

22. Deklarace práv duševně postižených osob . . . . . . . . . . . . . 146

23. Charta práv hospitalizovaných dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

24. Etická doporučení pro vysazení nebo nenasazení život

udržující léčby se speciálním zaměřením k podávání výživy

a tekutin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Slovníček pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Odborné časopisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Motto Ošetřovatelka musí být pro nemocného oddanou a vlídnou bytostí a pro lékaře zručnou, vzdělanou a odpovědnou spolupracovnicí.

Sylva Macharová (1893–1968)

diplomovaná sestra

Moje poděkování patří všem mým studentkám a studentům, kteří mě v průběhu mojí dlouholeté pedagogické praxe svými dotazy a chováním inspirovali. Především bych chtěla poděkovat posluchačům kombinovaného studia bakalářského studijního programu Ošetřovatelství za cenné zkušenosti ověřené praxí, mnoho jejich podnětů jsem využila.

Rovněž děkuji všem kolegyním, kolegům, sestřičkám a lékařům, s nimiž jsem měla možnost o morálce ve zdravotnictví diskutovat.

Jana Kutnohorská


Seznam zkratek ČAS Česká asociace sester ČLK Česká lékařská komora ČSČK Československý červený kříž DrSc. Doctor scientiarum (doktor věd) ECL Asociace evropských lig proti rakovině EHS Evropské hospodářské společenství HFA Zdraví pro všechny ICM Mezinárodní organizace porodních asistentek ICN Mezinárodní organizace sester IDPVZ Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví JEP Jan Evangelista Purkyně LDN Léčebna dlouhodobě nemocných LSPP Lékařská služba první pomoci MU Masarykova univerzita MUDr. Medicinae universa doctor MZ ČR Ministerstvo zdravotnictví České republiky NAVCH Mezinárodní organizace pro blaho hospitalizovaných dětí NCONZO Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotních

oborů v Brně UICC Světová unie proti rakovině UK Univerzita Karlova UP Univerzita Palackého WMA Světová lékařská asociace WHO Světová zdravotnická organizace WHO/EURO Regionální ústředna Světové zdravotnické organizace pro

Evropu ZČU Západočeská univerzita 10 Etika v ošetřovatelství 1 Etika – věda o morálce 1.1 Obsah pojmů etika, morálka Slovo etika se užívá pro vědecké zkoumání morálních obsahů. Etika předpokládá, že jsme rozumné bytosti, a že svobodná a rozumná volba je nezbytnou podmínkou morální odpovědnosti. Být mravní bytostí znamená být osobou, která je schopná být mravně odpovědnou za své činy. Základním problémem etiky je však to, jak víme, co je dobré a správné. Je vůbec možné odvolávat se na rozum, když činíme svá morální rozhodnutí? Tradičně jsme shledávali odpověď ve své morální tradici nebo náboženské víře. Také v současnosti existuje řada morálních, náboženských či ideologických tradic, které je třeba respektovat. Někteří filozofové a vědci hlásají, že dochází ke střetu civilizací. Jedním z hlavních témat moderní etiky se stala myšlenka morální relativity.

Etika je filozofická disciplína, byla nazývána praktickou filozofii. Jako samostatný obor lidského bádání byla systemizována starořeckým filozofem Aristotelem.

1

Etika je podle něj naukou o dobrých charakterových vlastnostech,

tj. o lidských ctnostech.

Etika je vědecká disciplína, jejímž objektem je mravnost. Morálka je představována systémem pravidel a norem, které určují chování a jednání lidí.

Etika – věda o morálce 11

1 Aristoteles ze Stageiry (385–322 př. n. l.), jeden z nejvýznamnějších myslitelů

v dějinách filozofie, žák a později odpůrce Platónův, vychovatel a učitel Ale

xandra Makedonského. Položil základy přírodní filozofie, logiky, etiky, psycho

logie, politiky a dalších oborů. Ve svých etických spisech Aristoteles pokládá

štěstí za cíl lidského života. Výtah z etických děl se nazývá Velká etika.

Aristoteles věnoval mravnosti poměrně hodně pozornosti a jeho spisy na toto

téma byly vydány jako souhrnné dílo teprve po jeho smrti – Deset knih Etiky

Nikomachovy,soubor spisů nazvaný podle Aristotelova syna Nikomacha, který

je po smrti otce utřídil a vydává. Deset knih Nikomachovy etiky se pak na celá

dlouhá staletí stalo základním etickým dílem.

Etika Nikomachova:

1. Předmět a povaha etiky. Blaženost. Roztřídění ctností.

2. Původ a definice mravní ctnosti.

3. Vědomé rozhodnutí. Jednotlivé mravní ctnosti a jejich protiklady.

4. Další vyprávění o mravných ctnostech a nectnostech.

5. Spravedlnost a právo.

6. Rozumové ctnosti.

7. Zdrženlivost a nezdrženlivost.

8. Přátelství a jeho druhy. Ústavy.

9. Potřeba přátelství.

10. Význam slasti. Definice blaženosti. Důležitost zákonodárství a přemravný

život.


Každý obor lidské činnosti má svou morálku a má ji také ošetřovatelství. V minulosti byla označována etická učení jako nauka o povinnostech. Každý obor lidské činnosti, včetně ošetřovatelství, má vymezené povinnosti. V ošetřovatelství jde navíc ještě o rozhodnutí, co je pro pacienta prospěšnější, co konat, aby byla zachována důstojnost pacienta, jeho autonomie, aby pacient neztrácel naději.

Etika je součástí kultury dané společnosti. Kultura, to jsou naučené, sdílené a předávané hodnoty, přesvědčení, normy a zvyklosti určité skupiny lidí. Tyto složky kultury ovlivňují myšlení, rozhodování a jednání specifickým způsobem. Za touto definicí stojí předpoklad, že lidé jsou kulturní bytosti, které si zajišovaly schopnost přežít v různých dobách svou ochotou pomáhat druhým a pečovat o ně v každém věku, v mnoha různých prostředích a mnoha způsoby.

Kultura ovlivňuje vzorce chování a myšlení. Je to složitá struktura formující poznávání světa a života v něm. Kulturou je propracované, sdílené a předávané chápání hodnot, životního stylu, přesvědčení určité osoby nebo skupiny osob. Toto chápání přechází z generace na generaci a ovlivňuje myšlení, rozhodování a jednání člověka. Ke kultuře patří rovněž řada obřadních tradičních zvyklostí: rituály v mezních životních situacích (narození, křest, svatba, pohřeb aj.) a kodex etického rozhodování včetně způsobů chování (etiketa). Kultuře nelze upřít i jistou prediktivní úlohu, tzn., že pomáhá předem odhadnout, jak bude dotyčný v dané situaci reagovat.

Morálka určuje společensky žádoucí a nežádoucí jednání a tak usměrňuje chování člověka ve společnosti. Jde vlastně o definované přesvědčení, že určité chování, jednání je správné a jiné nesprávné. Je to vlastně schopnost rozeznávat dobré od zlého. Podle tohoto rozeznávání dobra a zla se vytvářejí mravní vztahy, což jsou postoje jedince k sobě a k ostatním lidem. Morálku vnímáme jako společensky preferované psané i nepsané normy, které tvoří soubor požadavků na chování člověka. Měřítkem morálky je shoda či neshoda s vlastním svědomím. Proto je morálka individuální kategorie. Mravnost představuje pozitivní morální stav, individuálně prožívanou morálku. Je podstatnou stránkou lidské kultury, velkou humanistickou hodnotou, která pozvedá člověka, vzbuzuje a rozvíjí v něm humanitu. Morálka v ošetřovatelství je to, co se dotýká dobra a prospěchu nebo škody a ublížení nemocnému. Všechny ošetřovatelské úkony mají morální dopad. Morálka jsou reálné mravní vztahy lidí, jsou to vztahy mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a skupinou a také vztahy k sobě samému. Etika – teorie, neboli věda o morálce – zkoumá, proč se člověk chová tak či onak. Pokud ji chceme definovat, pak je filozofickou vědou o správném způsobu života, vychází z racionálních přístupů a snaží se nalézt, popřípadě zdůvodnit společné a obecné základy, na nichž morálka stojí. V ošetřovatelství ji definujeme jako teorii o podmínkách a příčinách ošetřovatelsky žádoucího a nežádoucího chování a jednání. 12 Etika v ošetřovatelství 1.1.1 Co je morální problém? Problém znamená důležitý sporný námět k řešení. Problém vzniká tam, kde mohou být různé názory. Co je tedy morální problém? Je to důležité téma spojené s rozlišováním mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným v denním životě.

Léčba pacientů a jejich blaho závisí do značné míry na morálce, na etickém a právním vědomí zdravotníků, kteří poskytují péči. Nejedná se však pouze o zdravotníky, ale i politiky, úředníky, humanitární pracovníky atd. Vnímavost vůči porušování lidských práv a vůči nespravedlnosti vyplývající z neetického chování je velmi vysoká. Je třeba však varovat před hledáním morálních problémů ve všem.

Řada morálních otázek a problémů vystoupila do popředí v okamžiku, kdy se začaly zavádět nové technologie, nová léčiva a léčebné postupy. 1.1.2 Co je morální dilema? Je to situace, kdy člověk čelí alespoň dvěma různým alternativám, přičemž ani jedna z nich se nezdá být optimálním řešením daného problému. V jistém smyslu lze dilema přirovnat ke křižovatce nebo rozcestí, jejichž směry nevedou zcela ke kýženému cíli.

ICN Code for Nurses: Ethical Concepts Applied to Nursing (ICN 1953, 2000) uvádí, že sestra, porodní asistentka, pečovatelka je osobně zodpovědná za své kroky a dodržování profesních závazků a žádá se, aby:

• vždy jednala tak, aby to sloužilo zájmům pacientů/klientů a jejich blahu,

• zajistila, aby žádný čin nebo opomenutí v rámci kompetencí nemělo škod

livé důsledky, pokud jde o zájmy a bezpečí pacientů a klientů.

K etickým dilematům vedou morální konflikty a rozpory. Konflikty a dilemata se vyskytují tam, kde člověk musí činit rozhodnutí. Čím je t잚í předvídat důsledky určitých činů, tím větší je dilema. Někdy je možné dosažení kompromisu. Takový kompromis však ve zdravotnictví není možný při rozhodování mezi životem a smrtí. 1.2 Etymologie slova etika V našich středoevropských podmínkách etymologický vývoj slova etika má tři jazykové aspekty. Základ používaných slov se vyvinul z řečtiny, latiny a staroslověnštiny. 1. Řecký základ. Ethos označuje způsob jednání, postoj a smýšlení osob.

Původně znamenalo místo bydlení určené společenstvím nebo původem.

Vyvinulo se přeneseně z přesně hranicemi určeného místa pro pastvu.

Etika – věda o morálce 13


2. Latinský základ. Mos je slovo, od něhož se odvozuje pojem morálka.

Znamenalo původně vůli, označovalo především vůli uloženou člověku

bohy nebo panovníky, tedy předpisy a zákony, a pak tradiční mravy a oby

čeje (mores). V průběhu etymologických změn slovo mos (tak jako ethos)

nabylo významu jako osobní způsob života, smýšlení, charakter a mravní

chování jednotlivce.

3. Slovanský základ. České slovo mrav pochází z praslovanského základu

norv, staročesky nrav. Praslovanský kmen je zachován v ruštině „nravisja“,

tj. líbit se. Je tedy nrav, později mrav, něco, co se obecně líbí, co je vhodné.

Obyčejně se používá mrav v množném čísle mravy stejně jako latinské

mores.

Etymologie slova „etika“ nejprve zdůrazňuje sociální kontext, do něhož byly

etické, morální, eventuálně mravní jevy původně zasazeny jako společný mrav,

obyčej, zvyk a zákon společenství.

1.3 Etické teorie

Etika se v zásadě skládá ze 3 oborů:

• Metaetika. Filozofie morálky na úrovni nejvyšší abstrakce. Zabývá se pod

statou morálního myšlení a ujasněním terminologie co je dobro, zlo, štěstí. • Normativní etika. Pokouší se formulovat postupy a mechanizmy k řešení

etických problémů. Etické postupy nás provázejí v různých formách celým

životem. Někteří autoři však nepovažují hledání formálních a univerzálních

etických postupů za nutné a snaží se spíše školit vnímavost jedince tak, aby

rozlišil dobré a zlé podle toho, jak se v životě za daných okolností vynořují

– hovoříme o partikularizmu. • Praktická etika. Studuje konkrétní situace a rozhodnutí buď komplexně,

nebo v rámci určitého oboru – pak se tato etika nazývá profesní etika:

lékařství, podnikání, právo, pedagogika, ošetřovatelství atd. • Etiku lze rozlišovat také podle jiných hledisek: • Etika heteronomní. Etické zásady jsou dány z vnějšku společenskou auto

ritou, popřípadě Bohem. • Etika autonomní. Člověk (společnost) si sám vymezí etické zásady.

Dále se můžeme setkat s pojmy:

• Individuální etika. Zabývá se morálním profilem jedince. • Sociální etika. Etika sociálních skupin. • Bioetika. Termín není chápán jako synonymum lékařské etiky, ale jako

samostatná disciplína, která studuje etické otázky v souvislosti se vznikem

a závěrem života a života vůbec. Překračuje rámec existence člověka a jeho

začlenění do přírody, řeší i vztah k životnímu prostředí.

14 Etika v ošetřovatelství


1.4 Etické hodnoty a principy Etika nestanoví co smíme a co nesmíme. Etika nám pomáhá hledat a rozlišovat za všech okolností co je mravné, co je nemravné a podle toho jednat správně, či nesprávně. Etika je úzce spojena s teorií hodnot. Jelikož za nejvyšší lidskou hodnotu bývá z etického hlediska pokládáno dobro, etika nᚠučí rozpoznávat, co je dobré a co není dobré. 1.4.1 Etické hodnoty Pokud budeme předpokládat, že vše, co potřebujeme nebo na čem nám záleží má určitou hodnotu, pak je zřejmé, že existují mnohé hodnoty, a že nejsou dosažitelné současně. Proto první a nejdůležitější otázka etiky zní: „O které věci bychom měli dbát?“ a pak „Co budu dělat nebo co budeme dělat v této konkrétní situaci?“ Je přirozené, že přemýšlíme o smyslu života, a je stejně tak přirozené, že existují situace, v nichž si nejsme jisti, co bychom v té které konkrétní situaci měli dělat. Tyto otázky mohou přinášet mnoho rozdílných odpovědí. Jakou odpověď v dané situaci preferovat?

Hodnota je vždy přijímána jako norma a má tedy normativní charakter. Pokud je nějaký člověk zřetelně hodnotově orientován určitým směrem, tedy má-li jasnou hodnotovou orientaci, považuje za správné, dobré a mravné i pro všechny ostatní, aby byli orientováni podobně jako on. Jeho hodnotová orientace tak zároveň výrazným způsobem určuje i jeho morálku.

Při rozmanitosti hodnotových oblastí a hodnot se objevuje otázka, zda existují hodnoty bytostně lidské, jejichž prostřednictvím se jedinec stává „dobrým člověkem“. Skutečně lidské se rodí, když člověk odpovídá na volání druhého, při setkání s druhým. Takové hodnoty nazýváme mravními hodnotami, mravním dobrem.

Neexistuje žádná všeobecně platná hodnotová teorie, filozofové se o povaze hodnot stále přou. Existují však teze, které se jeví v tomto kontextu jako obzvláště případné. Jsou určité základní, neboli všeobecně platné hodnoty, a dále určité dílčí, neboli druhotné hodnoty. Nakrmit hladové dítě je vždy správné, ublížit dítěti je vždy špatné. Existují určité základní mravní normy o dobru a zlu. Pokud se shodneme, že existují určité základní nebo univerzální mravní hodnoty (univerzálie), máme pořád ještě problém, jak přesně rozlišit, které hodnoty jsou základní a které druhotné. Hodnoty morální a jiné než morální povahy. Neexistují žádná jasná kritéria, podle nichž lze přesně rozlišit tyto dva soubory hodnot. Nepochybujeme vůbec o tom, že do sféry mravních hodnot patří spravedlnost, štěstí, láska, ctnost. Na druhé straně takové hodnoty jako znalosti, moc, bohatství, výkonnost, schopnosti jsou zpravidla řazeny mezi hodnoty „jiné než morální povahy“. To ovšem neznamená, že musí být nemorální.

Etika – věda o morálce 15

+


Dvě hodnoty nejsou slučitelné, pokud jich nelze plně docílit zároveň. Není možné mít zároveň dokonale bezpečnou a dokonale svobodnou společnost. Když chceme být bezpeční i svobodní, musíme přijmout určité kompromisní řešení a problém spočívá v tom, jaké jsou meze kompromisu a jak by jich mělo být dosaženo. Existují hodnoty souměřitelné a nesouměřitelné. Lze vážit a měřit kvalitu či kvantitu věcí, avšak je obtížné, a někteří filozofové tvrdí, že nemožné, porovnávat a měřit mravní hodnoty. Co je důležitější nebo cennější? Například život nebo svoboda, život nebo důstojnost? Morální hodnoty jsou specifické, protože od jiných hodnot implikují povinování. Pokud cítíme mravní hodnotu, pak také cítíme, že má být uskutečněna. Hodnoty můžeme dělit také podle hierarchie:

• Hodnoty příjemného a nepříjemného – to jsou hodnoty nejnižšího stupně

ve smyslu motivace podle libosti a nelibosti.

• Hodnoty vitálního cítění – to jsou hodnoty vyššího řádu ve smyslu stupně

životního pocitu v protikladech – vznešené a nízké, zdravé a nemocné,

mladé a staré.

• Duchovní hodnoty – k nim patří hodnoty morální, právní, estetické, pravdy

ve vědě.

• Hodnoty posvátna – nejvyšší skupina hodnot.

Morální kvalita určitého jednání záleží v konečné instanci na mravní kvalitě smýšlení a na vůli člověka, který jedná. Člověk se chová mravně dobře, pokud jedná vědomě a chtěně v souladu s povinností, naopak jedná špatně, jedná-li vědomě a chtěně v rozporu s povinností. Je proto rozumné snažit se zjistit nebo zavést určitý řád nebo pravidla určující preference pro rozhodování o tom, jaký postup bychom měli zvolit v určité situaci, to je úkolem etiky. Etická teorie má za cíl vytvořit mechanizmy pro řešení našich morálních problémů, v nichž se uplatňují tři principy: 1. Hodnota života: Zde máme na mysli hodnotu morální. Drahocennost ži

vota je všeobecně uznávaným principem. Je problematické např. při hro

madných katastrofách stanovit, koho s omezenými kapacitami přednostně

zachránit – čí život má větší hodnotu. 2. Kvalita života: Co rozumíme kvalitou života? Někteří do ní začleňují

kvalitu životního stylu, např. hojnou aktivitu a rekreaci,nebo domácírodinné

štěstí v souvislosti s péčí o děti. Kvalitu života samotného ovšem vyjadřují

spíše veličiny jako zdraví, naplnění potřeby být milován a milovat, možnost

využívat všechny schopnosti. Kvalita života je subjektivní, vnitřní pojem.

O kvalitě cizího života si můžeme udělat jen přibližnou představu, která bude

ovlivněna našimi postoji a zkušenostmi. 16 Etika v ošetřovatelství

3. Posvátnost života: Princip posvátnosti života vyplývá zpravidla z nábožen

ských postojů. Uznávají jej však i lidé, kteří nejsou religiózní, protože naše

kultura je ve svých základech křesanská.

Výhody ujasňování hodnot v sesterské praxi:

• Je to proces, kdy si uvědomujeme hodnoty řídící naše jednání. • Podporuje rozhodování. Není to však synonymum pro etický rozhodovací

proces. • Podporuje rozvoj osobnosti, protože podporuje uvědomování sebe sama

(sebereflexi). • Slouží jako klíč k hodnotám pacienta/klienta a usměrňuje intervence sestry. • Umožňuje vnitřní pohled do systému hodnot. Toto uvědomování umožňuje

jedinci udržet si, resp. změnit hodnotový systém. • Ve zdravotnictví podporuje schopnost empatie.

Hodnoty lidí se v průběhu života mění, a to má obecnou platnost bez ohledu

na skutečnost, v jaké kultuře se formovala jejich osobnost. Hodnoty se mění

také s ohledem na zdravotní stav. Některé hodnoty považujeme v životě za za

jištěné a neuvědomujeme si, že může nastat jejich změna: např. ochrnutí po au

tomobilové nehodě, ztráta sluchu atd. Identifikace hodnot pacienta/klienta má

velký význam pro etické jednání sestry.

Identifikace hodnotového systému pacienta/klienta pomáhá:

• Najít pacientovi/klientovi nový a smysluplný systém životních hodnot po

překonání úrazu nebo choroby, popřípadě v životě s následky úrazu (např.

ochrnutí dolních končetin), v životě s nemocí (např. pacient na dialýze). • Získat informace o reakcích pacienta/klienta na úraz nebo chorobu. • Hledat alternativní cíle, když původní hodnotový systém ztroskotal a nelze

ho obnovit. • Plánovat takové ošetřovatelské vstupy, které podporují kulturní a zdravotní

přesvědčení pacienta/klienta.

S hodnotovým systémem pacienta/klienta se můžeme seznámit několika

způsoby:

• Konverzací s pacienty/klienty o jejich práci, rodině, domácích zvířatech,

zájmech, úspěších v minulosti, cílech a majetku. • Nasloucháním rodině a přátelům pacienta. Přátelé nebo členové rodiny

mohou často poskytnout záchytné body náhodnými poznámkami. • Prozkoumáním zdravotních záznamů pacienta, které nám mohou odhalit

jeho osobní hodnoty.

Etika – věda o morálce 17


1.4.2 Základní etické principy v ošetřovatelství Autonomie. Etický princip, který poukazuje na to, že každý by měl mít právo určovat své chování a jednání podle svých osobních etických zásad. Ctít autonomii jednotlivce znamená připustit jeho volbu podle osobních hodnot a přesvědčení. Autonomie jedince má také sociokulturní kontext včetně náboženství. Autonomní pacienti/klienti ošetřovatelské péče mohou dle svého uvážení přesunout odpovědnost za rozhodování na jinou osobu – např. ošetřovatelku-sestru. Beneficence – prospěšnost. Závazek konat dobro a vyhnout se působení škod nebo újmy. Sestry jsou vázány povinností podnikat takové kroky, které prospívají pacientovi. Někdy to znamená nezůstat nečinný. Důvěryhodnost. Zůstat věrný svým závazkům a dodržovat je. Tyto závazky vyplývají z důvěryhodného vztahu mezi pacientem a poskytovatelem péče, jde např. o dodržování slibů a zachování soukromí citlivých dat. Moderní ošetřovatelství zdůrazňuje, že by sestra měla působit jako obhájkyně pacienta a jeho práv. Důvěryhodnost je zakotvena i v ošetřovatelském etickém kodexu. Spravedlnost. Princip vyžadující rovné jednání s lidmi, kteří jsou v podobné situaci a diferencované jednání s lidmi, kteří jsou v různých situacích. To znamená, že pokud mají pacienti stejné potřeby ve věci zdraví, mělo by o ně být postaráno stejně. Veracita – pravdomluvnost. Závazek říkat druhým pravdu a neklamat je. V jistém smyslu se dá mluvit o pravdivosti vůči sobě samému. Pravdomluvnost je oceňována v řadě kultur a v jejich tradičních hodnotách. Je něčím, co druhým „dlužíme“, čím jsme jim povinování. 1.5 Vztah etiky a práva Ideální stav je takový, kdy se etická a právní norma shoduje. Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah etických zákonů. Vždy je velmi důležité rozlišovat mezi mravními postuláty a právními zákony. Etika respektuje dilematické situace, právo (právní zákon) dbá o jednoznačné postuláty.

Zatímco zákon zaručuje minimální standardy nebo kritéria vynutitelná prostřednictvím sankcí a trestů, má etika tendenci dosáhnout ideálního stavu. Je dobrovolná a nemůže být vynucena. Zákon je neosobní, potlačuje nežádoucí chování s cílem prosadit své požadavky.

Etika je osobnější a závislá na svědomí člověka. Může předjímat situace vznikající ve zdravotní péči, ve většině případů dříve a ve větším rozsahu než zákon.

Zákon a etika se může posilovat. Zákon chrání, zajišuje práva, zatímco etika vyžaduje, abychom jednali podle zásad, které často přesahují povinnosti dané zákonem. Zákon poskytuje určitá práva týkající se např. informovaného souhlasu nebo mlčenlivosti, ale silná empatie k zásadám respektování autonomie 18 Etika v ošetřovatelství pacienta/klienta může vést k dobrovolnému rozšíření těchto práv až za záměr zákona.

• Mravní hodnoty musejí mít alespoň rámcově svou podporu v zákonech.

• Etické kodexy jsou pouze mravně závaznou normou, ale nemohou odporo

vat platné legislativě.

• Právo je pouze minimum etiky.

• Pro zdravotníky je důležité orientovat se jak v mravně závazných, tak právně

závazných normách. K důležitým současným etickým kodexům, které by se měly ve zdravotnictví respektovat a které by měla ošetřovatelka-zdravotní sestra znát, patří:

Všeobecná deklarace lidských práv (1948)

Ženevská deklarace (1948)

Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (1950)

Kodex sestry ICN (1953, naposledy novelizován 2000)

Helsinská deklarace (1964)

Mezinárodní pravidla pro chování sestry (1964)

Deklarace práv duševně postižených lidí (1971)

Úmluva o právech dítěte (1989)

Kodex sester předložený Českou asociací sester (1991)

Etické normy v ošetřovatelství (1991)

Práva pacientů (1992)

Etické principy činnosti a spolupráce oddělení lékařské genetiky (1992)

Charta práv hospitalizovaných dětí (1993)

Mezinárodní etický kodex porodních asistentek (1993)

Etický kodex České lékařské komory (1996)

Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy (1997)

Dokument Rady Evropy k péči o smrtelně nemocné (1999)

Deklarace práv onkologických pacientů (2002)

Tento výčet není úplný, upozorňuje na nejvýznamnější kodexy, které se do etického rozhodování ošetřovatelky-zdravotní sestry promítají.

Etika se nikdy neomezovala jen na to, aby definovala dobro pouze jako to, co je subjektivně shodné se svědomím. Vždy usilovala o poznání, co je mravně správné v různých oblastech praxe a snažila se toto správné uplatnit sociálně jako normu. Ve všech sociálních útvarech je nutné minimum mravní identity. Člověk není mravní bytostí od přirozenosti, ale jeho morálnost je výsledkem kultury, tzv. strategie kultury.

Etika – věda o morálce 19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.