načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Etika pro pomáhající profese – Jiří Jankovský

Etika pro pomáhající profese
-7%
sleva

Kniha: Etika pro pomáhající profese
Autor: Jiří Jankovský

Etika pro pomáhající profese byla ve svém prvním vydání v r. 2003 určena především studentům připravujícím se na výkon pomáhajících profesí. Oslovila však i osoby v těchto ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 250
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 304
Rozměr: 23 cm
Vydání: 2., aktualizované a doplněné vydání
Skupina třídění: Etika. Morální filozofie
Datum vydání: 1. 3. 2018
ISBN: 978-80-7553-414-9
EAN: 9788075534149
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Etika pro pomáhající profese byla ve svém prvním vydání v r. 2003 určena především studentům připravujícím se na výkon pomáhajících profesí. Oslovila však i osoby v těchto profesích již zaměstnané, zajímající se o prohloubení poznatků. V neposlední řadě zaujala i laickou veřejnost, neboť ve své době obsahovala široce koncipovaný přehled dané problematiky s důrazem na její psychologický a spirituální aspekt.

Druhé vydání je aktualizováno a doplněno nejenom o mnoho dílčích relevantních informací, ale případně o celé jejich okruhy, protože i tato společenskovědní oblast prošla v době, jež uplynula od jejího prvního vydání, mnohými zásadními změnami. Jiří Jankovský, zkušený vysokoškolský pedagog a bývalý dlouholetý ředitel českobudějovické ARPIDY, centra pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením, z. ú., zde věcně a zasvěceně reaguje na dynamický rozvoj, jímž naše společnost a její produkt – pomáhající profese – prošly a stále procházejí. Společenské změny mohou vést k relativizaci obecných (nadčasových) hodnot, stále více se prosazuje pluralita názorů i alternativní způsoby myšlení. V tomto hektickém dění může člověk ztratit orientaci a trpět nejistotou. Na straně druhé není vyloučena ani povrchnost vedoucí k bezbřehému liberalismu, vystupňovanému individualismu, popřípadě i k naprostému nezájmu o společenské dění. To vše se přirozeně dotýká i výkonu pomáhajících povolání.

Smyslem inovované publikace je proto upozornit na aktuální etické otázky, problémy, ale i možná nebezpečí spojená s výkonem pomáhajících profesí. Autor však neusiluje o jejich řešení, spíše se snaží vzbudit v čtenáři zájem o předložená témata a přimět jej k samostatným úvahám v širším etickém kontextu.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OBSAH

Předmluva ............................................................................................................................................... 11

Předmluva ke druhému doplněnému a přepracovanému vydání ..................................... 15

1 Otázky týkající se podstaty člověka ...................................................................................... 17

1.1 Člověk je sám sobě otázkou ............................................................................................. 17

1.2 Holistické pojetí člověka ................................................................................................... 19

1.3 Vrstvy, formy, dimenze bytí člověka (osobnosti) ...................................................... 21

2 Základní pojmy související s etikou ....................................................................................... 26

2.1 Etika .......................................................................................................................................... 26

2.2 Morálka .................................................................................................................................... 29

2.3 Politika ..................................................................................................................................... 31

2.4 Mravnost ................................................................................................................................. 33

2.5 Moralita ................................................................................................................................... 35

2.6 Svědomí ................................................................................................................................... 36

2.7 Svoboda člověka .................................................................................................................. 41

2.8 Dobro a zlo ............................................................................................................................. 43

2.9 Norma a zákon ...................................................................................................................... 49

2.10 Autorita a moc ...................................................................................................................... 52

3 Vztah k sobě samému .................................................................................................................. 56

3.1 Osoba a osobnost ................................................................................................................ 57

3.2 Co jsem Já? ............................................................................................................................. 58

3.3 Co je Já? ................................................................................................................................... 59

3.4 Vývoj Já (sebepojetí) ........................................................................................................... 63

Eriksonovo pojetí psychosociálního vývoje .................................................................... 65

3.5 Sebevýchova člověka ......................................................................................................... 67

3.5.1 Sebepoznání jako součást sebevýchovy ......................................................... 68


3.5.2 Charakter a charakterové rysy ............................................................................. 69

3.5.2.1 Charakterové rysy a sebevýchova ......................................................... 70

3.5.2.2 Pokora ........................................................................................................... 71

4 Vztah člověka k okolnímu světu ............................................................................................. 74

4.1 Sociální komunikace člověka .......................................................................................... 74

4.1.1 Verbální komunikace ............................................................................................. 75

4.1.2 Neverbální komunikace ........................................................................................ 75

4.2 Člověk a sociální prostředí ................................................................................................ 79

Primární, sekundární a totální instituce (skupiny) ....................................................... 79

1. Rodina, manželství ........................................................................................................... 81

2. Stát ........................................................................................................................................ 87

4.3 Vztah člověka k přírodě ..................................................................................................... 91

4.3.1 Příroda a přirozenost .............................................................................................. 91

4.3.2 Člověk a ekologie ..................................................................................................... 91

4.3.3 Člověk a biosféra ...................................................................................................... 93

4.3.4 Ekologická (environmentální) etika .................................................................. 96

4.4 Člověk a vesmír ..................................................................................................................... 99

4.5 Vztah člověka k věcem ..................................................................................................... 102

Narušený vztah člověka k věcem .................................................................................... 104

a) Zneužívání omamných a psychotropních látek, gamblerství ............................ 106

b) Narušení vlastnického práva ....................................................................................... 111

4.6 Vztah člověka k vědě a technice ................................................................................... 114

4.6.1 Technokratismus .................................................................................................... 115

4.6.2 Aktuální úkoly rozvoje vědy a techniky ......................................................... 116

5 Vztah člověka k životu ............................................................................................................... 118

5.1 Úcta k životu ........................................................................................................................ 119

Ochrana nenarozeného života ........................................................................................ 120

1. Problém počátku lidského života ............................................................................... 121

2. Umělé přerušení těhotenství ........................................................................................ 125

3. Morální otázky spojené s antikoncepcí .................................................................... 128

4. Morální otázky spojené s asistovanou reprodukcí ................................................. 131

5. Klonování lidských kmenových embryonálních buněk ........................................ 133

5.2 Utrpení, nemoc, smrt ........................................................................................................ 137

5.2.1 Životní krize ............................................................................................................. 137

5.2.2 Smysl utrpení .......................................................................................................... 139

5.2.3 Závažné onemocnění .......................................................................................... 141

5.2.3.1 Fáze psychické odezvy na závažné onemocnění

podle Elisabeth Kübler-Rossové ........................................................... 142

5.2.3.2 Informování vážně nemocného o jeho zdravotním stavu ........... 145

5.2.3.3 Informování příbuzných vážně nemocného .................................... 148

5.2.3.4 Závažné onemocnění (postižení) dítěte ............................................ 148

5.2.4 Finalita života (umírání a smrt) ......................................................................... 151

5.2.4.1 Péče o umírající ......................................................................................... 154

5.2.4.2 Hospicová péče ......................................................................................... 158

5.2.4.3 Eutanazie jako etický problém ............................................................. 161

5.2.4.4 Pastorační péče ......................................................................................... 164

5.3 Etické otázky související s transplantací orgánů ..................................................... 167

6 Problémy spojené s výkonem pomáhajících profesí ................................................... 171

Syndrom vyhoření (burnout) ....................................................................................................... 172

1. Možnosti zjišťování míry vyhoření ......................................................................................... 174

2. Možnosti přeladění a prevence vyhoření ............................................................................. 176

Syndrom pomocníka, syndrom pomáhajících ....................................................................... 179

Profesní etické kodexy ................................................................................................................... 181

7 Pomáhající profese a náboženství ....................................................................................... 183

7.1 Definice náboženství ........................................................................................................ 184

Pojem víry .............................................................................................................................. 186

Ateismus ................................................................................................................................. 188

7.2 Církve, náboženské společnosti, ekumenismus ..................................................... 189

7.3 Judaismus (židovství) ....................................................................................................... 191

7.4 Křesťanství ............................................................................................................................ 196

7.4.1 Katolická církev ...................................................................................................... 200

7.4.2 Pravoslavné (ortodoxní) církve ......................................................................... 203

7.4.3 Řeckokatolická církev ........................................................................................... 204

7.4.4 Starokatolická církev ............................................................................................ 205

7.4.5 Církev československá husitská ........................................................................ 206

7.4.6 Tradiční protestantské církve ............................................................................ 207

7.4.7 Ostatní protestanté ............................................................................................... 208

7.4.8 Anglikánská církev, anglikánství (episkopalismus) ................................... 210

7.5 Společnosti na pomezí .................................................................................................... 211

7.6 Islám ........................................................................................................................................ 215

7.7 Čínské lidové (národní) náboženství ........................................................................... 218

7.8 Indické národní náboženství a buddhismus ............................................................ 220

Buddhismus .......................................................................................................................... 221

7.9 Vlna nové religiozity ......................................................................................................... 223

Závěr ....................................................................................................................................................... 227

Shrnutí .................................................................................................................................................... 228

Summary ............................................................................................................................................... 229

Literatura ............................................................................................................................................... 230

Přílohy ..................................................................................................................................................... 242

Jmenný rejstřík .................................................................................................................................... 288

Věcný rejstřík ........................................................................................................................................ 293


137

Vztah člověka k životu

5.2 Utrpení, nemoc, smrt

V dnešní době můžeme nabýt dojmu, jako by tyto pojmy současný člověk nechtěl ani

příliš slyšet, natož aby se jimi zabýval a přemýšlel o jejich významu. Realita každoden

ního života nás sice mnohdy donutí k tomu, abychom utrpení, nemoc i smrt vzali na

vědomí a respektovali skutečnost, že zcela přirozeně náleží k životu, popřípadě o nich

diskutovali, ale většinou jsme velice rádi, děje-li se tak v situacích, které se bezprostřed

ně nedotýkají nás samotných. Je vcelku přirozené, že člověk utrpení nevyhledává (to by

bylo patologické), ale pokud nás už potká, je zapotřebí se s  ním nějak vyrovnat, při

čemž není ani vyloučeno, že nás může obohatit, posunout dál. Žijeme sice v době, kte

rá preferuje úspěch (a to téměř za jakoukoliv cenu), výkon, zdraví a mládí. Kvalita ži

vota se přirozeně odvíjí právě od těchto hodnot, a  proto také odkazy na význam

utrpení, bolesti a  nemoci pro osobní růst každého jednotlivého člověka mohou být

považovány za téměř nepatřičné. Z našeho pohledu nemůžeme ovšem tuto velmi zá

važnou problematiku rozhodně opomenout, anebo snad dokonce bagatelizovat. Neči

níme tak proto, že bychom se chtěli daným problémem zabývat s jakousi masochistic

kou posedlostí, ale spíše z  úcty a  respektu k  přirozenému běhu života, kde radost

a bolest, štěstí a utrpení, nemoc a zdraví, ale i jiné póly života tvoří rub a líc téže mince,

patří tudíž k plnosti bytí (života) nás všech.

5.2.1 Životní krize

Lidský život je lemován většími či menšími krizemi, společně s utrpením a nemocemi

jsou jeho důležitým katalyzátorem a dokážou zakotvit náš život ve smyslu. Člověk tou

ží po naplnění smyslu svého života, po tom, aby byl jeho život celistvý, měl kontinuitu

(stejně jako by ji mělo mít naše Já – viz výše). V lidském životě totiž dochází k mnoha

změnám. Vznikají nové skutečnosti, vazby, vztahy atp. Ovšem na straně druhé něco

uprostřed všech těchto změn zůstává, trvá. Právě to, co trvá, nám dodává pocit jistoty,

zakotvení (máme pocit kontroly nad situací) a  jsme schopni si uvědomit kontinuitu

naší životní cesty.

Jak již bylo řečeno, životní krize jsou přirozenou součástí našeho života. Jiří

Mrkvička uvádí: „Opakuji znovu, že životní krize jsou nutné a  že se jim nevyhneme.

Musíme s nimi počítat, můžeme dokonce jejich nástup předvídat. Alespoň u těch, kterým

se říkává krize zrání...“ Pro tyto „prognosticky nadějné krize“ užívá označení krize

tranzitorní, tedy přechodné (1984, s. 40). Mohou jimi být např. různé kritické uzly

v  naší ontogenezi. V  raném dětství narození, v  období batolete krize jáství, později

vstup do školy, v období dospívání pubescentní a adolescentní krize, v dospělosti krize


138 Jiří Jankovský / ETIKA PRO POMÁHAJÍCÍ PROFESE manželské, pracovní, v pozdní dospělosti pak krize související se „syndromem druhého břehu“ (tedy vědomí, že větší kus života máme již za sebou a  že je již na dohled druhý břeh našeho života, smrt), dále pak se syndromem prázdného hnízda (kdy dospělé, resp. dospívající děti odejdou z rodiny) a konečně krize stáří (pocit nenaplnění života, prázdnoty, ono smutné: „býti bez role“).

V  našem životě však mohou přijít také krize zlomové, resp. katastrofi cké. Člověk intenzivně cítí, příp. má jistotu, že je všechno ztraceno. Osobní odpovědí na takové neštěstí je pak zoufalství. Bolest v zoufalství je ostrá a nesnesitelná a velmi rychle vyčerpává. Vyhaslé zoufalství ústí do deprese, emoce již odezněly, dostavuje se apatie. Depresivní člověk není schopen truchlit. Zůstávají stísněnost, výčitky, sebeobviňování a  agrese vůči vlastní osobě (včetně suicidálního jednání). Pomoc v  takové situaci je velmi nesnadná. Těžkou depresi se jen stěží podaří zvládnout bez lékařské pomoci. Nicméně i v takto beznadějné situaci, kdy člověk pocítí naprostou marnost všeho, kdy je přesvědčen, že je všechno ztraceno a není tedy ani proč žít, právě tehdy musí být toto zoufalství a  bezvýchodnost přetaveny v  otázku: Co všechno je opravdu ztraceno? Je zapotřebí, aby postižený nalezl uprostřed trosek to, co se zachovalo a na čem je možné začít znova stavět, jít svou cestou dál. Potřebuje přitom naši pomoc, ale v žádném případě nemůžeme hledat za něj. Ztišené zoufalství je vlastně smutkem, a i když smutek bolí, je to bolest již snesitelná. Díky ní totiž cítíme, že žijeme. Naříkání se mění v pláč. V našich očích se znova objeví slzy a skrze ně hledíme na svět, v němž plyne život bez ohledu na naše neštěstí spokojeně dál. A o to právě jde, abychom zůstali naživu uprostřed trosek, které za sebou zanechalo neštěstí (J. Mrkvička, 1984, s. 45–47).

Staré přísloví říká: „Žít se musí“. Hlubokou pravdivost tohoto zdánlivě banálního rčení si totiž opravdu uvědomíme až tváří v tvář svému neštěstí. Člověku opravdu nakonec nezbývá nic jiného, než aby šel po vzoru biblického Joba zase svou cestou dál. Tak se vlastně i onen nešťastný kruh uzavírá. Nejedná se však o pohyb v kruhu, což je cesta, která nikam nevede, ale po jakési spirále, jež stoupá. Každá krize (bolest, utrpení) má svůj význam a  představuje nezaměnitelný, i  když mnohdy velmi bolestný přínos pro kvalitu našeho života. Díky těmto překonaným krizím člověk roste, dotváří svůj hodnotový systém a naučí se lépe rozlišovat mezi věcmi podstatnými a nepodstatnými.

Problém lidského utrpení, bolesti a  životních krizí bývá nosným tématem u  mnohých umělců, spisovatelů a fi lozofů. Známá jsou např. slova Stefana Zweiga, světoznámého rakouského spisovatele židovského původu, jenž ve svém stále velmi aktuálním autobiografi ckém díle Svět včerejška (1999) píše, volně citováno: „Avšak každý stín je nakonec přece také dítětem světla, a  jen ten, kdo zakusil jas a  temnotu, válku a  mír, vzestup a  pád, jen ten opravdu žil“. Jedná se vlastně o  jeho poslední román napsaný před tím, než spáchal v exilu se svou ženou sebevraždu. Podobně uvádí také S. Kierke- gaard (dánský iracionální fi lozof ), že teprve v  krizích začíná člověk vlastně opravdu

Vztah člověka k životu

existovat. Ústředními pojmy jeho fi lozofi e jsou úzkost, osamělost, tragika lidství, odcizenost aj. To vše pak přetrvává jako leitmotiv v existenciální fi lozofi i 20. století (např. M. Heidegger, G. Marcel, J.-P. Sartre aj.), ale i  v  současných myšlenkových proudech postmoderní fi lozofi e. 5.2.2 Smysl utrpení Jedno ze starých přísloví říká, že „Utrpení je rychlý kůň na cestě poznání.“ Pravdivost tohoto přísloví se jeví jako nesporná, neboť ji lze potvrdit na základě zkušenosti. Nicméně na straně druhé má jistě také pravdu H. Haškovcová (2000, s. 134) citující německou autorku Dorothe Sölleovou, když říká, že úporná snaha přisuzovat každému utrpení správný smysl je vlastně jistým druhem masochismu.

Jak jsme uvedli v předcházející kapitole, ani v případě katastrofi cké krize není moudré reagovat pasivitou, rezignací, podrobením se zlému, resp. „zatnutím zubů a podřízením se vůli Všemohoucího“. To by bylo až příliš jednoduché a  paradoxně dokonce i v jistém slova smyslu pohodlné.

Utrpení je událostí v  životě člověka, ze které lze těžit lidskost, pokoru a  životní moudrost. Pokud se jedná o křesťanské stanovisko k danému problému, víra vidí v utrpení prostředek spojení člověka s  Kristem (viz Kristova oběť na kříži spojená s  krizí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Neznamená to však, že by měl být křesťan pasivním. Bolest a  utrpení činí člověka zpravidla mnohem vnímavějším pro Boha (viz další staré přísloví: „Skrze kříž k Bohu blíž“). Člověk tak může postupně získávat jistotu, která jej nakonec zakotvuje ve smyslu.

Jsme-li v současné době obklopeni apatií, resp. nechutí a neschopností moderního člověka trpět, popřípadě být na blízku trpícímu (doprovázet ho), je to důsledek pragmatismu lidí, všeobecně sdílené touhy po klidu a snahy každé utrpení a bolest co nejrychleji odstranit, popřípadě nějak „rozumně“ vyřešit. Vzniká tak mylný dojem, jako by utrpení do současné doby ani nepatřilo. V atmosféře současnosti působí totiž jako dokonalý anachronismus navzdory tomu, že ho paradoxně kolem sebe vidíme tolik. Odmítání reality utrpení v  životě současného člověka vede nakonec ke slepotě vůči skutečnosti, v níž lidský život a vztahy ztrácejí svou charakteristickou hloubku. Podle V. E. Frankla v utrpení „uskutečňuje člověk postojové hodnoty“. Posledním úkolem a vlastním cílem utrpení je vypořádat se s tím, co je osudově dáno (1995, s. 108). Viz též pozoruhodná a mimořádně aktuální kniha jeho přednášek s názvem „Utrpení z nesmyslnosti života: psychoterapie pro dnešní dobu“ (2016).

Na základě výše uvedených skutečností se naskýtá otázka, jak učinit utrpení snesitelnějším. Prvním krokem ke zlidštění utrpení je „zápas proti oněmění“. Člověk má plné

140

Jiří Jankovský / ETIKA PRO POMÁHAJÍCÍ PROFESE

právo dosáhnout úlevy pláčem, nářkem, prosbou i  obžalobou. Dále je zapotřebí být

trpícímu nablízku, pomoci mu zvládnout nepřízeň osudu. Předpokladem pro spolu

práci je otevřený dialog. Komunikace – přirozeně verbální i neverbální (haptikou ně

kdy vyjádříme mnohem více než přívalem slov) – dává prostor pro vypovídání se, po

stěžování si, napomáhá přijetí utrpení i  rozvoji solidarity s  trpícím. Utrpení tak

postupně získává lidskou dimenzi, jinými slovy: zlidšťuje náš život, má formativní

funkci, stává se fenoménem lidského zrání. A i když může nakonec utrpení pominout,

skutečnost, že jsme trpěli, trvá navždy a umožňuje člověku osobní růst.

Pierre Teilhard de Chardin ve své eseji „Smysl a  pozitivní hodnota utrpení“ užívá

mimořádně působivé paralely. Život a svět přirovnává k rozkvetlému stromu, který nás

při pohledu z dálky překvapí svou krásou. Přijdeme-li ovšem blíže, vidíme, že má i su

ché a polámané větve, a přesto mu to na jeho kráse nic neubírá, je naopak ještě přesvěd

čivější, krásnější. Nikoho to nepřekvapí, neboť strom musel zápasit ve svém růstu se

všemi vnitřními i vnějšími překážkami svého vývoje (nehodami, nečasem, bouřemi).

Vše je svědectvím podmínek, za nichž strom rostl, vše má svůj čas, své místo, tak jak to

vyžadoval celek. To pouze v uměle sestavené kytici působí suchý anebo zvadlý (jinými

slovy trpící) květ nepřirozeně a nečekaně... Ale život se nepodobá uměle vázané kytici!

Život je mnohdy spojen s tápáním a hledáním. Každý pokrok, k němuž ve světě dochá

zí, je možný jen za cenu mnoha neúspěchů a mnoha zranění. Všichni trpící jsou výra

zem této tvrdé, ale vznešené podmínky. Nejsou to proto bezcenné a umenšené prvky,

ale jsou to ti, kteří platí za postup a vítězství všech. Jsou to padlí na „poli cti“. Svět po

třebuje lidi kontemplace a oranty (ty, kteří se modlí), ale také nemocné a ty, kteří trpí.

Trpícím lidem přísluší, aby výslovněji a  průzračněji než ostatní mířili k  tomu, co je

božské. A tak právě těm, kteří ve svém oslabeném těle nesou váhu světa v pohybu, dává

prozřetelnost jako odměnu být nejaktivnějšími činiteli tohoto pokroku, který je zdánli

vě obětoval a drtil (1971, s. 255–258).

5.2.3 Závažné onemocnění

Nemoc přirozeně souvisí velmi úzce se zdravím. Proto také nemůžeme hovořit o ne

moci, aniž bychom opomněli defi novat, co je zdraví, resp. co v našem životě znamená.

V mládí vnímáme zdraví většinou jako samozřejmost, která k životu prostě patří. Jeho

skutečnou hodnotu jsme si totiž schopni většinou uvědomit, až když ho ztratíme.

Chceme-li hovořit o zdraví, nemůžeme je vnímat jen jako pouhý stav bez nemoci, ale

vždy je zapotřebí přistupovat k  člověku jako k  bio-psycho-socio-spirituální bytosti.

Z tohoto pohledu je pak zdraví defi nováno Světovou zdravotnickou organizací (WHO)

následovně: „Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody (blaha), nikoli

Vztah člověka k životu

pouze nepřítomnost nemoci nebo tělesné chyby.“ Zdraví je tak vlastně dobře fungujícím celkem, ať už se jedná o  zdraví organismu (člověka), anebo např. o  zdraví celé společnosti, ale i  planety. Z  toho pak vyplývá, že je za nemoc považován stav, kdy je organismus (člověk) omezován (krácen) v některé oblasti pohody (blaha). Dojde k narušení (destabilizaci) dobře fungujícího celku, jeho správného fungování a rovnováhy. Projeví se narušením struktury orgánů, což vede ke vzniku příznaků nemoci a k dalším důsledkům.

Mezi zdravím a nemocí lze vést jen velmi obtížně ostrou hranici. Přechod ze (stavu) zdraví do (stavu) nemoci může být buď velmi pozvolný, anebo náhlý (kritický). Změna, kterou nemoc představuje, nám signalizuje, jak velmi můžeme být zranitelní. Už bylo výše naznačeno, že mnohdy si teprve tváří v tvář onemocnění uvědomujeme, jak velkým darem a  štěstím bylo zdraví. Staré přísloví ostatně říká: „Zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jen jedno“, popřípadě že: „Zdraví je jedničkou, která dává platnost všem nulám v  našem životě“. Při nemoci se cítíme být ohroženi, dostavuje se strach, který tím, že má defi novaný předmět, resp. obsah, není až tak nebezpečný a vysilující jako úzkost, jejíž předmět či obsah naopak hledáme jen velmi obtížně. Úzkost proto dokáže člověka mimořádně zatížit a vyčerpat. Stav organismu vznikající působením zevních či vnitřních okolností narušujících jeho správné fungování a rovnováhu.

Nemoc však může být vnímána také jako výzva ke změně způsobu našeho života, popřípadě k rekonstrukci naší hodnotové orientace. Pak ji ovšem můžeme chápat dokonce jako příležitost, kterou jsme dostali na naší životní cestě. Umožní nám jiný (často naprosto neočekávaný) úhel pohledu na mnohé z toho, co nás obklopuje a co je součástí našeho každodenního života. Záleží jen na nás, jak dokážeme onu příležitost využít. Může to být v náš prospěch, popřípadě i v prospěch ostatních lidí, ale samozřejmě můžeme též takovou příležitost promarnit. V životě se totiž objevují chvíle pravé i nepravé, jejich rozlišení je však velmi nesnadné a vyžaduje životní zkušenost, moudrost i pokoru.

Hovoříme-li o nemoci, jež má nepříznivý průběh, resp. nepříznivou prognózu, jedná se o onemocnění infaustní. Je-li tento průběh natolik nepříznivý, že je onemocnění smrtelné, pak hovoříme o nemoci letální. Vyrovnání se člověka s takto závažným onemocněním je vždy velmi složitým procesem, který má individuální charakter. Postihnout jeho průběh není proto nikterak snadné a  jakékoliv zobecňování je tudíž poměrně ošidné. Je zřejmé, že se mnohé odvíjí od osobnosti nemocného člověka. Velmi záleží na tom, jaký má temperament, charakter a v neposlední řadě i věk. Důležité je také jeho rodinné zázemí, přijatý hodnotový systém, zakotvenost v životě (resp. ve víře) a  mnoho dalších skutečností. Přesto však lze vysledovat v  jednání vážně nemocných lidí některé společné rysy, popřípadě i zákonitosti. Autoři, kteří se touto problematikou zabývají (H. Haškovcová, 1994, J. Křivohlavý, 1989, M. Svatošová, 1995 aj.) vycházejí v podstatě ze zásadního díla Elisabeth Kübler-Rossové (1969, 1975, 1992, 1995), která Jiří Jankovský / ETIKA PRO POMÁHAJÍCÍ PROFESE jako první popsala jednotlivé etapy (fáze) psychické odezvy, jimiž vážně nemocný v průběhu onemocnění prochází. Protože se jedná o závažnou problematiku, budeme se jí zabývat v následující samostatné kapitole. 5.2.3.1 Fáze psychické odezvy na závažné onemocnění podle Elisabeth Kübler-Rossové Autorka (zemřela v r. 2004) byla americkou lékařkou švýcarského původu, která se intenzivně věnovala problematice thanatologie, resp. tzv. pastorální medicíně a pastorální psychologii. Již v roce 1969 vyšlo v angličtině a němčině její zásadní dílo zabývající se touto problematikou. Vzbudilo a dodnes vzbuzuje mimořádnou a nepochybně zaslouženou pozornost, žel, včetně nesouhlasných postojů. V  češtině vyšel v  80. letech překlad některých kapitol z  německého překladu knihy „Interviews mit Strebenden“ (1969) v samizdatu. Aktuální české vydání této knihy je z roku 2015. Nicméně po listopadu 1989 u nás vyšlo již několik publikací s touto tematikou, mnohdy v opakovaných vydáních (viz např. H. Haškovcová, 2015, J. Křivohlavý, 2006, 2012, M. Vágnerová, 2014 aj.). Kübler-Rossové se bezpochyby podařilo velmi citlivě, přehledně a  zejména autenticky charakterizovat jednotlivé fáze, jimiž zpravidla prochází vážně nemocný člověk (např. s maligním onemocněním). Vymezením jednotlivých etap zobecnila jeho pocity a psychickou odezvu na závažné onemocnění. Nemocného však nevnímá izolovaně, ale v  jeho sociálních vztazích. Závažné onemocnění totiž většinou zasáhne nejen samotného nemocného, ale také jeho rodinu, resp. její nejbližší členy (životního partnera, děti). Ti všichni zpravidla nesou tíhu onemocnění společně s nemocným.

H. Haškovcová (1994, s. 151), vycházející ve své práci z  poznatků výše uvedené autorky, doplňuje nad rámec fází popsaných E. Kübler-Rossovou ještě tzv. nulitní (nulovou) fázi. Jedná se o období, kdy si člověk na základě různých signálů začíná uvědomovat, že není něco v pořádku. V tomto stavu se většinou rozhoduje, zda má navštívit lékaře nebo zda je rozumnější ještě počkat, protože např. obtíže, které aktuálně pociťuje, podle jeho mínění již opakovaně zažil v souvislosti s různými banálními onemocněními, která nakonec bez problémů odezněla. V  důsledku takového přístupu pak může ovšem dojít k zanedbání možnosti včasné diagnostiky a terapie např. závažných maligních onemocnění.

Další fáze mají již charakteristický průběh popsaný Elisabeth Kübler-Rossovou (1992). Prvním stadiem je vlastní příchod nemoci. Pacient reaguje šokem, resp. jedná se o šok iniciální (počáteční). Ten je iracionální odezvou na nástup nemoci a je přirozeně spojen s  obavou a  strachem z  bolesti, resp. ze smrti. Dostavuje se tíseň. Pacient může např. reagovat slovy: „Proč se to stalo zrovna mně?“ – „Proč právě teď?“ atp.

Vztah člověka k životu

Na šok navazuje popření, odmítnutí faktu nemoci a stažení se do izolace. Nemocný soudí, že se jedná patrně o omyl a že se vše nakonec nějak vysvětlí. V tomto případě se můžeme setkat s  následujícími soudy: „To nemůže být pravda.“  – „Určitě se to nějak vysvětlí, vždyť jsem byl dosud zdráv.“ – „Lékaři se jistě mýlí.“ atp.

Pak přichází podle Elisabeth Kübler-Rossové nepřehlédnutelné období hněvu, zloby či agrese, které směřuje proti bezprostřednímu okolí pacienta. Terčem invektiv pacienta se stávají jednak jeho nejbližší příbuzní a pak přirozeně také ošetřující personál. Typické je „sekýrování“, že to či ono není dobré (studený čaj, nechutné jídlo atp.). Objevují se též výčitky: „Vám se to mluví, vám nic není, vy jste zdraví,...“ atp. Verbální agrese vůči personálu je orientována zejména na empatický a úslužný personál (obdobné je to i vůči členům rodiny). Zde je zapotřebí mnoho trpělivosti a porozumění. Pacient vnímá zpravidla své onemocnění úkorně jako velikou nespravedlnost, a  tak nepřekvapuje, že se při výpadech vůči svému okolí dopouští jiných nespravedlností. Lidově bývá takový stav označován jako tendence „zchladit si žáhu“. Žádoucího efektu je v tomto případě dosaženo tím, že se pacientovi v podstatě podaří někoho psychicky zranit. Z každodenního života víme, že se tak nejednou zachováme i vůči svým nejbližším v běžném životě, jsme-li např. unaveni, rozladěni, nespokojeni. Směřuje-li projev naší zloby např. proti životnímu partnerovi a  je-li náš vzájemný vztah pevný a  hodnotný, zpravidla se nakonec setkáme s  porozuměním, i když provázeným pocitem smutku z nespravedlnosti, které jsme se dopustili. Značný problém však může vzniknout, pokud zloba směřuje vůči dítěti, které může dokonce nechtíc takovou rekci vyvolat (např. špatnou známkou ze školy, vzdorem atp.). Dítě však ještě nemá potřebnou sociální zkušenost, aby mohlo vzniklou situaci správně vyhodnotit a pochopit. Můžeme se tak dopustit závažného výchovného pochybení, resp. ztratit důvěru dítěte.

Vraťme se však k letálně nemocnému (v terminálním stavu). Jeho zlobu i ubližování okolí je tedy zapotřebí vidět pod tímto zorným úhlem, rozumět jim a reagovat na ně v dobrém slova smyslu profesionálně. Je to jistě jeden ze základních předpokladů pro výkon pomáhajících profesí právě v této velmi obtížné oblasti péče.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist