načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Erotické dějiny Versailles – Michel Verge-Franceschi; Anna Moretti

Erotické dějiny Versailles

Elektronická kniha: Erotické dějiny Versailles
Autor: Michel Verge-Franceschi; Anna Moretti

Jeden z nejkrásnějších paláců v dějinách lidstva nebyl pouze symbolem moci, ale i místem, kam se uchylovali francouzští panovníci, počínaje Králem Slunce a konče Ludvíkem XVI. s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 291
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 genealogická tabulka
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Šárka Belisová
Skupina třídění: Etika. Morální filozofie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1407-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jeden z nejkrásnějších paláců v dějinách lidstva nebyl pouze symbolem moci, ale i místem, kam se uchylovali francouzští panovníci, počínaje Králem Slunce a konče Ludvíkem XVI. s chotí Marií Antoinettou, k oddávání se sexuálním a jiným radovánkám. Původně skromný lovecký zámeček přebudoval Ludvík XIV. nejprve na mládenecký příbytek, později na nevěstinec svých mladých let a nakonec ho přetvořil na luxusní sídlo královského dvora a vlády Francie. Kniha představuje hlavní milenky a oblíbenkyně králů, poodhalí zákulisí intrik, tajných lásek i vztahů na královském dvoře. Představuje působení stěžejních umělců i architektů zámku Versailles a popisuje jeho intimní život až do předvečera francouzské revoluce. Milostný život francouzských panovníků z rodu Bourbonů soustředěný na zámek Versailles v letech 1661-1789.

Popis nakladatele

Jsou Versailles místem symbolizujícím moc? Ano, ale také místem rozkoše, touhy a hýření. Ze skromného loveckého pavilonu si Ludvík XIV. zbudoval mládenecký příbytek, aby se měl kam uchýlit se svými láskami. Po milcích Filipa I. Orleánského a orgiích jeho syna Filipa II. Orleánského soupeří o ukojení žádostivosti Ludvíka XV. slečny z Parc-aux-cerfs a v předvečer Velké francouzské revoluce se za unaveného Ludvíka XVI. tato „malá Sodoma“ s uvolněnými mravy vybouří naposledy.

((1661-1789))
Předmětná hesla
PanovníciFrancie – 17.-18. století
Milenky panovníkůFrancie – 17.-18. století
Sexuální chováníFrancie – 17.-18. století
Morálka a společnostFrancie – 17.-18. století
Panovnické dvoryFrancie – 17.-18. století
Versailles (Francie) – 17.-18. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Erotické dějiny

Versailles

(1661–1789)

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Michel Vergé-Franceschi, Anna Moretti

Erotické dějiny Versailles (1661–1789) – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Michel Vergé-Franceschi

Anna Moretti

Erotické dějinyVersailles

(1661–1789)

CPress

Brno

2017


Obsah

Úvod 9

První část

Od lásky k rozkoši (1661–1683)

1 První versailleské špásování 13

Colbertovy výhrady, 14. – Králův budoucí mládenecký příbytek, 17.

– Ludvík XIV. poznává lásku, 22. – O  panictví ho v  šestnácti

letech připravila stará děvka, 25. – Louisa de La Vallière: ze stínu

do hvězdných sfér , 27. –

První noc Louisy de La Vallière, 34. –

Velikost a dekadence, Láska a „odláskování“..., 41.

2 Poprsí, z nějž se i světec orosí 51

Obávaná Athénais, 52. – Velká zábava , 58. – Ohromná stavba , 62.

Lauzun ukrytý pod lůžkem paní de Montespan číhá, až si to

markýza rozdá s králem, 67. – Zámek jako rival hlavního města?, 73.

3 Krásná Indka 79

Králův dům, 79. – Stěhování dvora do Versailles , 81. – Nápoje lásky,

84. – Pohled z  hloubi srdce, 87. – Vdova paní Scarronová, 89. –

 

Erotické sny Françoise d'Aubigné, 93.


4 Paní z Nynějška, zbloudilá nymfa 101

Výjimečná žena a mateřská láska, 102. – Nově složená rodina, 105. –

Slečna de Fontanges: „zranění způsobené při výkonu služby“, 108. –

Mimořádné vlohy, 112. –

 

Zasvěcení paní de Maintenon zásluhou

Ninon de L'Enclos, 117.

Druhá část

Od rozkoše k zhýralosti (1683–1715)

5 Vaše solidnosti 127

Černé mše a čarodějnické sabaty, 127. – Filozofie okamžiku, 130. –

Tajná manželka, 134. – Domácnost ve  třech, 136. –

 

Villarceaux

vzpomíná, 141.

6 Ke dvoru žádná kurtizána nesmí 151

Profesionálka přes sex, 151. – Chyťte prostitutky!, 154. – Libertinské

prostředí , 161. –

 

Služebná vydaná na pospas lokajům, 166

7 Versailles, nová Sodoma 175

S  hudbou vpřed!, 175. – Všudypřítomná nahota, 178. – Satyrský

Parnas, 180. – Adepti „jiné Venuše“, 182. –

 

Monsieur a  jeho

milec, 190.

Třetí část

Od zhýralosti k nemohoucnosti (1715–1789)

8 Od Ludvíkovy smrti k Regentovým orgiím 199

Král umírá..., 199. – Nezřízený život, 208. – Urození prostopášníci,

kumpáni v hýření, 213. – Návrat do Versailles, 217. –

 

Soukromá

pozdní večeře v Královském paláci , 219.


9 Rozkoše a zhýralost za Ludvíka XV 227

„Uvázaní u  pelesti plodíme ratolesti!“ , 227. – Čtyři dcery markýze

de Nesle, 232. – Madam de Pompadour, „první děvka Francie“, 235.

– Harém v Parc-aux-cerfs , 241. – Krásky, jež seděly modelem panu

Boucherovi, 245. – Nezkrotná hraběnka du Barry, 251. –

 

Batšeba

v lázni, 255.

10 Starý zámek pro mladého impotentního krále 265

Sedm nekonečně vlekoucích se let... , 266. – Ples v  Opeře, 277. –

 

Marie Antoinetta a pan von Fersen: zakázaná vášeň, 278.

Slovo závěrem... 285


„Svět je zábavná komedie a nevidím důvod, proč by v ní

hlavní roli neměla hrát půvabná žena.“

Jeanne, hraběnka du Barry

„Jindřich IV. loví v kraji lesů, rybníků a písečných půd,

v  jehož srdci se na  mírném svahu tyčí starý feudální

zámek slepený v  dobách renesance, skrovný kostelík,

několik domů a pár krčem. Tato vesnice bez vlastní his

torie je zvána Versailles.“

Jacques Levron, À la cour de Versailles

(Na versailleském dvoře), Paris, Hachette 1965, s. 13.


Našim rodičům


9

Úvod

„Spousta milenek a  hrozba velkých skandálů v  hlav

ním městě, tak lidnatém a s takovou koncentrací různě

smýšlejících lidí, měly nemalý podíl na  tom, že [král]

byl z Paříže přesunut do Versailles.“

Vévoda de Saint-Simon, Paměti,

12. svazek, 19. kapitola

V

ersailles. Skvostný zámek, velkolepý. Jeden z  nejkrásnějších

a možná nejvznešenějších královských paláců slavného obdo

bí francouzských dějin. A  právem. Úchvatné sídlo největšího krále veškerenstva, „jenž nemá sobě rovného“ – Ludvíka XIV., původce této impozantní stavby. Představuje symbol jeho vlády. Jeho moci. Světský znak monarchy, jímž byl: Nec pluribus impar!

Versailleský palác Ludvíka XIV. je tak nádherný, rozlehlý, vel

kolepý, že zastíní všechny ostatní. Zrcadlová síň, králova komnata, kaple Ludvíka Čtrnáctého a jeho Velké komnaty nicméně měly, když ne náhradníky, tedy alespoň nástupce: Malé komnaty Ludvíka XV. s  útulnými alkovnami a  velmi příhodným čalouněním. Ohromná okna se ještě otvírají do zahrad, o něž pečuje slavný zahradník André Le Nôtre. Zdálky se nesou závany pařícího se Jeleního parku. Vévodkyně de La Vallière odcházela od Ludvíka XIV. rovnou do karmelitánského kláštera. Hraběnka du Barry se kvůli Ludvíku XV. nechala vytáhnout ze stoky. Jiná doba, jiný mrav. Versailles Ludvíka  XV. však stále oplývají krásou a  vznešeností. V  roce 1789 je vše jinak. Ve  dnech 5. až 6. října se brána rozletí dokořán. Jsou zde travičky.

Erotické dějiny Versailles

10

Trhovkyně z  Pařížských hal. Dole za  mřížemi se ozývá křik, šíří se

po  nádvoří a  stoupá po  schodišti. Nese se vzhůru do  pater a  sílí.

Zrcadla, jež odrážela „půvabně vyvinuté“ vnady paní de Polignac,

kněžny de Lamballe a  dalších vznešených dam, náhle vracejí děsi

vý obraz rozběsněných žen z  lidu. Po  vůních dvora nastupuje silný

pach potu. Těžká ňadra visí rozlíceným rudolícím ženám na prázd

ná břicha. Tlustý, vykrmený Ludvík XVI., bez sebe strachy, pobíhá

po  chodbách a  snaží se najít manželku a  děti. Královně nabízí své

služby štíhlý, elegantní Švéd Fersen. Šestého října se palác uzavře.

Politicky je mrtvý. Jednou přijde den, kdy do něj budou proudit tu

risté v ještě větším počtu než dvořané.

První část

Od lásky k rozkoši

(1661–1683)

Erotické dějiny Versailles

12

Genealogický přehled francouzských králů z rodu Bourbonů

Jindřich IV (1553–1610)

1. král bourbonského rodu.

Narozen v Pau. Zemřel v Louvru.

Ludvík XIII (1601–1643)

Narozen ve Fontainebleau.

Zemřel v Saint-Germain.

Stavitel původního zámku

ve Versailles

Gaston, vévoda Orleánský (1608–1660)

Narozen ve Fontainebleau.

Zemřel v Blois.

Otec Anny Marie Louisy, proslulé Grande

Mademoiselle (Velké slečny)

(provdané za vévodu de Lauzun)

Henrietta

anglická královna

a Alžběta

španělská královna

Ludvík XIV (1638–1715)

Narozen v Saint-Germain. Zemřel ve Versailles.

Za choť pojal

1) Marii Terezu Španělskou

(1638–1683 ve Versailles),

dcera Alžběty

2) paní de Maintenon

Filip, vévoda Orleánský (1640–1701)

Narozen v Saint-Germain. Zemřel v Saint-Cloud,

zvaný „Monsieur, bratr krále“.

Za choť pojal

1) Henriettu Annu Anglickou

Dcera Henrietty

2) princeznu Falckou (1652–1722)

Monsignor Velký dauphin

(1661–1711)

Narodil se a zemřel ve Versailles.

Filip, vévoda Orleánský „Regent“

(1674–1723)

Narozen v Saint-Cloud. Zemřel ve Versailles.

Za choť pojal Marii Annu, dceru Ludvíka XIV.

a paní de Montespan.

Ludvík, vévoda Burgundský

(1682–1712)

Malý dauphin

Narodil se a zemřel ve Versailles.

Za choť pojal Marii Adelaidu Savojskou

(1685–1712). Zemřela ve Versailles.

Dcera Jindřicha IV.

a Gabrielly d’Estrées

Vévoda z Anjou

pozdější Filip V.

španělský král

Vévoda z Berry

(1686–1713)

Narodil se a zemřel ve Versailles.

Za choť pojal Regentovu dceru

(zároveň vnučku Ludvíka XIV.),

jejíž matkou je markýza de Montespan.

Vévoda Bretaňský

(1704–1705)

Vévoda Bretaňský

(1707–1712)

Ludvík XV

(1710–1774)

Za choť pojal

Marii Leszczynskou.

Monsignor, Velký dauphin

Všichni tři se narodili a zemřeli ve Versailles.

Vévoda z Alençonu

(1713–1713)

Ludvík XVI

(1754–1793)

Narozen ve Versailles. Popraven gilotinou

na náměstí Svornosti.

Za choť pojal Marii Antoinettu Habsburskou.

13

1

První versailleské špásování

„Ach, jaká to tristní představa, že by největší a  nej

ctnostnější král opravdové ctnosti, jež plodí největší

vládce, mohl být poměřován versailleským loktem!“

Colbert, francouzský ministr financí

za vlády Ludvíka XIV., v dopise z 28. září 1665,

adresovaném vladaři

V

ersailles pro Charlesa Perraulta ztělesňují „svět, v  němž jsou

shromážděny rozličné divy všehomíra“.

První zázrak Versailles je jejich přeměna. To místo původně vů

bec nebylo vhodné ani malebné, natož výhodné. Versailles uprostřed

krajiny, v níž chybí voda, je „tím nejpochmurnějším a nejméně pů

vabným místem, jaké si lze představit“, posteskl si ve  svých Pamě

tech vévoda de Saint-Simon, který tam byl pokřtěn a na účet tohoto

místa ještě dodal: „Bez výhledu, bez lesa, bez vody, bez půdy, jelikož

všude tam byly jen samé mokřady a samý pohyblivý písek, dokonce

i bez vzduchu, neboť ani ten tím pádem v takovém místě nemůže být

dobrý.“

Erotické dějiny Versailles

14

Zpočátku byly Versailles odstrčeným a  zdánlivě nenápadným

mládeneckým příbytkem mladého Ludvíka XIV., jemuž tehdy bylo

23 let. Staly se místem radovánek a libertinství, vzdáleným necelých

dvacet kilometrů od  Paříže. Nikoli nutně místem pravé zhýralosti,

avšak prostorem pro nefalšovanou svobodu. Odtud pramení rozhoř

čení Ludvíkova ministra financí Colberta, když viděl, jak mladý král

přetváří své hnízdečko rozkoše ve středisko politické moci. Colbert,

tak chladný, že si podle paní de Sévigné vysloužil přezdívku „Sever“,

Colbert, strohý ministr v  černém, Colbert, jeden z  posledních ne

oblomných účetních království, nechtěl, aby jeho panovník pro bu

doucí pokolení proslul tím, že si v mládí zařídil „nevěstinec“. Odtud

pramení marná snaha nešťastného ministra pustit se do  úprav sta

rého pařížského zámku a udržet tak panovníka v Louvru. Proto po

volal a urychleně nechal dopravit z Říma Giana Lorenza Berniniho,

architekta, malíře a  sochaře v  jedné osobě, jenž po  sobě budoucím

časům zanechal slavné „sloupořadí Louvru“, namísto velkých teras,

které tam toužil vybudovat. Colbert se však postavil proti. K  čemu

terasy v deštivém podnebí? Paříž není Řím a okna, nad nimiž by se

ve vyšších patrech nacházely terasy, by nedokázala dostatečně osvět

lovat temné místnosti, do nichž by nemělo přístup slunce a světlo.

Colbertovy výhrady

Práce ve  Versailles začaly v  roce 1661 navzdory výhradám, které

Colbert zformuloval v  rozvláčném memorandu adresovaném králi

(28. září 1665), jež provázelo jeho otevřený odpor. Dokonce urychlil

práce na  stavbě Tuilerijského zámku, jen aby králi jeho rozhodnu

tí usadit se ve Versailles rozmluvil. Ostatně v roce 1664 věnuje král

na Louvre a Tuileries víc peněz (1 059 422 livrů) v porovnání se su

mou, již určí na Versailles (pouhých 843 000 livrů). Avšak počínaje

rokem 1668 se tento poměr otočí, jelikož Versailles již nebudou před

První versailleské špásování

stavovat pouhý zámek, nýbrž nové město. Kvůli jeho výstavbě král skoupí téměř všechny statky (1663), nařídí nakreslit plány (1664) a  vyvlastnit většinu obyvatel (1666). V  roce 1661 nejsou Versailles dokonce ani vesnice, na  konci Ludvíkovy vlády však bude mít toto město 45  tisíc obyvatel, zatímco Brest zvýší v  témže období počet těch svých ze dvou na  patnáct tisíc. Za  svou existenci tedy Versailles vděčí jedině odhodlání mladého krále. Saint-Simon vyjmenovává všech šest či sedm důvodů jeho volby.

První byl historický: „Nepokoje menšiny, pro niž se toto město [Paříž] stalo velkým divadlem, způsobily, že král vůči němu získal nechuť a zároveň dospěl k přesvědčení, že pobývat v něm je nebezpečné.“ Ludvík má na  paměti fakt, že v  samém středu Paříže byl zavražděn jeho dědeček; a  pak zde byla fronda, šlechtické povstání s  následnou občanskou válkou v  letech 1648–1653, kdy se palác nacházel v  obklíčení a  kdy si neomalení Pařížané nebrali servítky a chodili se ujistit, že je panovník v loži, přímo do královy komnaty! Když Ludvík XIV. dospěl, „nemohl Paříži odpustit, že z tohoto města musel v roce 1649 v noci před svátkem Tří králů uprchnout“.

Druhý důvod vyplynul z jeho postavení syna. Jeho tolik milovaná matka Anna Rakouská, která se předtím uchýlila do svého pavilonu ve  Val-de-Grâce, se do  Louvru v  roce 1666 vrátila zemřít. „Jelikož jsem po  tom neštěstí nesnesl pohled na  místo, kde se mi to přihodilo, musel jsem z Paříže okamžitě pryč,“ píše Ludvík XIV. ve svých Pamětech.

Třetí důvod se týkal problému veřejné ochrany. „Přesun dvora jinam by díky vzdálenosti neprospíval pařížským pletichám, které by se už nedařilo skrývat tak snadno jako dřív díky králově časté nepřítomnosti.“

Čtvrtý důvod byl sentimentální. Král „Paříži nemohl odpustit, že se zde proti své vůli stal svědkem vlastních slz při prvním odcho

Erotické dějiny Versailles

16

du paní de La Vallière“, která se v  osmnácti letech (1662) uchýlila do kláštera v Chaillot.

Pátý důvod byl milostný. „K tomu, aby se vzdálil z Paříže, přispěly nemalou měrou i rozruch z milostných eskapád a z něj plynoucí hrozba velkých skandálů přímo v tom tak lidnatém hlavním městě, plném různě smýšlejících lidí.“ Ludvík se obává veřejného mínění a  toho, aby „rozruchem vyvolávaným milostnými eskapádami“ nedráždil devótní Pařížany a nedával jim záminky k projevům nevole vůči „velkým skandálům“, jež by mohl svým soukromým životem působit. Ve Versailles bude mít Ludvík možnost vybudovat si v naprosté tichosti apartmán, kde lze ze společné vstupní haly současně vcházet do komnaty paní de La Vallière, jeho favoritky z let 1661 až 1674, i k paní de Montespan, oficiální milenky v letech 1667 až 1679, aniž by mu přitom cokoli bránilo trávit zbývající část noci v  loži královny, manželky v období let 1659 až 1683. Tento stav věcí nijak zvlášť zbožný, zato však prudérní Colbert ostře odsuzuje: Versailles „si hledí mnohem víc rozkoše a zábavy Vašeho Veličenstva než jeho slávy“ (28. září 1665).

Šestým důvodem nebylo nic jiného než dopravní zácpy. V Paříži krále „obtěžoval dav lidí, pokaždé když ji opouštěl, vracel se do  ní nebo kdykoli se objevil v ulicích“. Ludvík nesnáší ucpanou komunikaci Cours-la-Reine, kterou založila jeho babička, když v Paříži zavedla projížďky v kočáře, čímž nešťastně zavdala důvod k nekonečným dopravním zácpám, o nichž se zmiňují doboví mistři pera jako Nicolas Boileau a paní de Sévigné.

Povaha sedmého důvodu je ryze rustikální. Král „má v oblibě vycházky a  lov, jimž se lze na  venkově oddávat mnohem pohodlněji než v Paříži, vzdálené od lesů a sterilní na místech užívaných k procházkám“. Podle vévody de Saint-Simon se králův zájem o  „stavby dostavil až později a postupně sílil“. Úlohu ve volbě Versailles měla

První versailleské špásování

sehrát i „představa, že bude působit úctyhodnějším dojmem, vyhne-li se pohledům davu a zvyku být mu denně na očích“.

Když se o versailleském projektu dozvěděl Colbert, byl okamžitě proti: „Jaká to tristní představa, že by největší a  nejctnostnější král opravdové ctnosti, jež plodí největší vládce, mohl být poměřován versailleským loktem!“ (28. září 1665); neboť je všeobecně známo, že Versailles jsou od  roku 1661 místem jeho milostných pletek se slečnou de La Vallière, o  kterých si na  Novém mostě lidé broukají popěvky. Colbert se tedy dál staví na odpor královým plánům a vrší odmítavé námitky.

Král si přeje upravit bývalý lovecký pavilon Ludvíka XIII. ve Versailles? „Všechny ty plány jsou jenom slátaniny, které nebudou nikdy k ničemu.“ Že by se měl bývalý zámek zvýšit? To už pak nebude mít „vůbec žádné proporce“. Celkově zvětšit? To by pak byl „mezi ostatními staveními hotové monstrum“. Že by se mělo postavit něco úplně nového? Není jak – pozemek se nachází v  „sevření květinových zahrad Ludvíka XIII.“ a k tomu ještě „vesnice, kostela, rybníka“. Postavit tam „nějaký velký dům“? To by znamenalo „obrovské výdaje“. Králův budoucí mládenecký příbytek Ludvík XIV. začal upravovat Versailles kvůli ženě. Není divu, vždyť jedině láska může přimět muže, aby se překonal a nezalekl ani těch nejbláznivějších, nejgrandióznějších plánů.

Versailles v  roce 1658 – to je Ludvíkovi XIV. dvacet let – nejsou ničím víc než loveckým pavilonem. Zámečkem využívaným k lovu pravé zvěře. „V půl páté (24. srpna 1607) přijel (šestiletý Ludvík XIII.) v kočáře na lov sokola. Vzali ho do okolí kamenného mlýna na cestě do Versailles. Vrátil se se zajíčkem, pěti nebo šesti křepelkami a  dvěma koroptvičkami“ (ze zápisků králova osobního lékaře doktora Héroarda). Zanedlouho se tam budou králové, velmoži, vé

Erotické dějiny Versailles

18

vodové a pairové, ministři a dvořané oddávat lovu docela jiné zvěře, a  to po  dalších nejméně sto let. Lovecký pavilon – jak symbolické označení! Uprostřed skvostného, zvěří oplývajícího lesa se vše zdálo být dovoleno, jelikož skryto nežádoucím zrakům. Do tamních rozkošných hájků mohli přijet všichni a „vyprávět o tom Fleurette“, jako to dělával dobrý král Jindřich, když se s touto mladičkou, ještě ani ne dvanáctiletou dívenkou

scházel během léta 1565 v Néracu...

Ludvík XIII. jezdíval do Versailles od roku 1621 vždy večer mezi 17. a 20. hodinou, po dni stráveném prací v Louvru, lovit lišky. Tehdy se na večeři vždycky zdržel u svých známých z florentského rodu Gondi, kteří ho zvali do svého starého zámku, jenže na nocleh se pak bylo třeba vydat do Saint-Germain-en-Laye. I když to dělá pouhé tři míle jízdy, přesto se král po  lovu pořádaném 28. června 1624 rozhodne koupit od  šestnácti různých vlastníků pozemky o  celkovém rozsahu 117 jiter, aby si na pahorku naproti vesnici, na náhorní rovině bohaté na lesy pořídil malé půvabné panství. Na tomto skrovném remízku si tedy vladař nechává vybudovat stavení. „Panské sídlo“, „místo loveckých schůzek“, napíše později memoárista markýz de Sourches, „domeček z  karet“ podle Saint-Simona, „piccola casa“, řečeno slovy benátského velvyslance. Tento původně malý pavilon podle pana de Bassompierre vděčí za  svou existenci Ludvíku XIII., který si ostatně na ženy příliš nepotrpěl, tedy o nic víc než na muže, a  nebyl ničím víc než pouhým selským sídlem, tak „chatrným“, že by i  jen „obyčejnému šlechtici“ sotva zavdával důvod, aby se jím „chlubil“. Ludvík XIII. tam přijímal pouze muže. „Tento ostrakismus možná dává za pravdu nemilým řečem, jež o králových mravech kolují“ (Jacques Levron, La Vie quotidienne à la cour de Versailles, Paris 1965).

Versailleský zámeček se zrodil bez „dámské komnaty“! Versailles jsou čistě mužská záležitost, místo určené pro setkávání lovců!

První versailleské špásování

„Větší počet žen by mi všechno zkazil!“ prohlásil Ludvík XIII. Přesto si tam pozval svou matku Marii Medicejskou a  Annu Rakouskou, jež se v  listopadu 1626 stala jeho chotí. Nicméně královnu tam na noc navzdory svým 25 letům nikdy nezdržoval... Pozvánky na  zapadlé panství se dostalo pouze slečně de La Fayette. Ona to však odmítla a nikdy se tam nevydala, navzdory opakovaným výzvám. V čase Ludvíka XIII. se ve Versailles nevyskytovala ani komorná. Jedinou jejich ženskou obyvatelkou byla manželka správce Françoise Montjaye.

Versailleský zámek koncipovaný pro mužské osazenstvo, přesněji řečeno lovce, má v  přízemí sklad zbraní s  23 krátkými loveckými píkami a 42 krátkými kopími. Král ho navštěvuje s přáteli, hrabětem de Nogent, panem de Souvré, vévodou d'Angoulême, panem de l'Isle-Rouet, s pány de Chape a de Praslin, s guvernérem Paříže vévodou de Montbazon nebo markýzem de Mortemart, kteří disponují vlastními komnatami v  prvním patře postupně zařizovaného panského sídla – v  přízemí s  kuchyní, dobře vybavenou bateriemi kastrolů, a  s  apatykou, neboť král soustavně churaví (Ludvík XIII. zemře v  42  letech), a ještě se správcovským pokojem, vybaveným nábytkem.

Postupně se začíná rýsovat i první park. V roce 1627 jsou zasazeny první stromy. Podle nákresů Jacquesa Boyceaua, hlavního odborného poradce pro budování zahrad šlechtických rodů v celé Francii, vznikají první aleje. Objevují se první vodní nádrže. Nicméně celek zůstává až do  roku 1632 značně skromný. Toho času se totiž králi podaří získat versailleskou usedlost pařížského arcibiskupa Jeana-Françoise de Gondi. O nastalé změně, jež se odehrála u notáře, se posléze dozvídají i farář a obyvatelé vesnice. Pranýř s prelátovým erbem je stržen a záhy nahrazen královými erbovními znaky, umístěnými na jilmu u rozcestí. Král své panství a oboru postupně rozšiřuje skupováním dalších a dalších statků.

Erotické dějiny Versailles

20

Od roku 1631 začíná zámeček procházet postupnými úpravami. Rozšíření původního panského sídla se ujímá architekt Philibert Le Roy. První etapa stavebních prací končí v roce 1636 těsně před Slavností Nanebevzetí Panny Marie, avšak samotný příbytek, zbudovaný před deseti lety, prošel jen zanedbatelnými změnami, což se promítlo do  poměrně nízkých nákladů ve  výši 213  000 livrů – stále skrovný hlavní trakt rozšiřují dvě nová, nepříliš rozlehlá křídla, z každé strany jedno. Tento zcela „klasický“ celek má docela jednoduché nádvoří, jež nyní ze čtvrté strany uzavírá malý arkádový portikus zdobený mřížovím. Trochu lesku těmto místům nicméně dodávají čtyři nevelké pavilony umístěné ve vnějších rozích stavby. Tento celek obepíná příkop. Předdvoří ohraničují hospodářské budovy, zejména stáje.

Tato skromnost je ovšem relativní, o čemž svědčí inventura uskutečněná v roce 1630 po smrti Françoise Montjaye, správce a strážce mobiliáře Jeho Veličenstva ve  versailleském zámku. Zpustlá budova čítá nejméně 26 místností. V prvním patře má král pro sebe pokoj, pracovnu, šatnu a přijímací síň. To vše spojuje galerie, již zdobí ohromný obraz Obléhání La Rochelle z roku 1628. Všechny stěny pokrývají tapiserie, přivezené většinou z Flander. Nejčastěji představují nahé antické bohyně a  motivy ze života Marca Antonia. Ozdobou komnaty je lůžko, na něž byl použit zelený damašek, vybavené třemi matracemi potaženými barchetem, s baldachýnem, z nějž visí k oběma stranám jeho čela ozdobné závěsy. Kromě velkého rozkládacího stolu a  koženého koberce jsou tam dvě „nůžkové“ židle a  šest jim podobných „stoliček“ s  damaškovým čalouněním a  třásněmi. Vybavení pracovny, nazývané kabinet, tvoří kůží potažená uzamykatelná truhla, rozložitý stůl, na  němž stojí stříbrné svícny s  velkými silnými svícemi a marokénové pouzdro na psací náčiní, pocházející z Levanty. V této místnosti jsou uloženy také hry: vrhcáby, trou-madame (stolní hra, při níž se hráč vrženou kuličkou trefoval do otvorů

První versailleské špásování

ve  stylizovaném podloubí na  protější straně hracího stolu), šachy, druh rulety nazývané „kolo štěstěny“, deskové lovecké hry jako husa (druh hry v  kostky), liška, mnich a  mikádo. Nachází se zde i  zcela nový kulečník potažený suknem s  dvanácti koulemi, se šesti tágy, a další dva herní stolky. V této síni má král rovněž své oblečení (šaty ze zeleného sametu s podšívkou z popelky a s knoflíky, neboť Ludvík XIII. je velmi zimomřivý, dokonce i v létě, a dále šaty ze zeleného damašku podšité taftem). V garderobě zaujímá místo i „ulevovací sedátko“ určené k vykonávání tělesné potřeby a nízká truhla ukrývající toaletu ušitou ze zeleného sametu a  ještě jednu, ze zeleného taftu. Ve  všech ostatních místnostech lze vidět tapiserie se zeleným podkladem, původem z Bergama, několik křesel, stolků, lůžka obehnaná baldachýnem z šedého taftu, několik truhel a židlí s otvorem, a sem tam dokonce i „jarmaru“!

Ve třicátých letech 17. století také proběhne úprava parku, jež vyjde na  42  000 livrů, a  zejména vybudování nádrže nazvané Labutí kolo, budoucího Apollonova bazénu, o něž se zaslouží vrchní správce stavebnictví Francie François Sublet des Noyers. Značně se rozrůstá počet květinových záhonů připomínajících skutečné výšivky.

Nicméně krby jsou ze sádry, nikoli z  mramoru. Podlahy zase z  pálené hlíny. A  mobiliář obohacují především dary sestry Ludvíka XIII., Kristýny Francouzské, jež se stala vévodkyní Savojskou. Přesto Versailles zůstávají pouhým „zámkem, kde se král často rozptyluje lovem“, jak o tom vypovídá legenda k rytině Israëla Silvestra. Pro současníky jsou Versailles „pouhým malým příbytkem šlechtice s rentou od deseti do dvanácti tisíc livrů“. Jacques Gomboust, jenž uskuteční velký plán všech královských domů, věnuje zámku ve Versailles pouhou malou etiketu obklopenou dalšími stavbami, mezi něž patří například krásný zámek ve  Vincennes, pravý královský donjon.

Erotické dějiny Versailles

22

Ludvík XIV poznává lásku Když Ludvík XIV. poznává lásku, zámek ve Versailles působí jako vyšlý z módy, připomíná domy na Vogézském náměstí, o něž se zasloužil jeho předek Jindřich IV. blahé paměti. Má zdi z červených cihel, stejně jako paláce na zmíněném náměstí, kde se narodila paní de Sévigné a kde se bude o mnoho let později oddávat Victor Hugo psaní životopisu kurtizány Marion Delormeové, která zemřela po potratu. Římsy jsou z bílého kamene. Dveřní a okenní zárubně rovněž. Bílý vápenec tvoří i rohové pilastry. Modravě zbarvené břidlicové střechy dělají z tohoto zámečku prototyp tzv. tříbarevné architektury vyznačující se modrými střechami, bílým kamenem a červenými cihlami. Modrá, bílá, červená – barvy, které jako by předznamenávaly pohnuté dny, jež přijdou v roce 1789...

To místo skýtá klid a mír, pro lásku je jak dělané. Zámek s výhledem na tichou vísku. Kolem dokola kopečky a hvozdy, stařičký zámek Gondiových a  kostel svatého Germaina, tři míle dál začíná rovina rozkládající se v  okolí městečka Saint-Cyr s  budoucím výchovným domovem Madame de Maintenon, na doslech zvony ve Villepreux, Fontanay, Bailly, lesy patřící k zámkům v Marly a Saint-Germain, jež využívají panovníci k lovu. Oáza klidu, nabízející odpočinek a ticho. Nerušená oáza skýtající únik od uzavřené společnosti Louvru a klevet královského dvora. Jedinou nevýhodu představují vedle „smradlavého rybníka“ další prohlubně plné vody, bažiny včetně rybníka v Clagny, který se nachází na budoucím panství paní de Montespan a zakrátko bude zavezen hlínou. Saint-Cyr. Clagny. Láska potřebuje blízkost, aby mohla růst a kvést, dojít pochopení a sdílení. Vzdálenost ji zabíjí, neboť je synonymem absence a frustrace, nenaplněné touhy, sebeukájení namísto rozkoše.

Tam, v tom zámečku, který zůstal stejný jako v letech 1636–1661, miluje Ludvík XIV. mladičkou Louisu de La Vallière. Venkovská kra

První versailleské špásování

jina, les, příroda, to vše mu pomáhá zapomenout na těžké chvíle zapříčiněné vzpurnými šlechtici za  frondy a  na  vřavu lidových bouří v roce 1648, jež doléhala do jeho dětského pokoje v Louvru.

Tuto krajinu Ludvík XIV. dobře zná, neboť ji zažil už jako třináctiletý, na  prahu dospívání, 13. dubna 1651. Tehdy poprvé navštíví své panství ve  Versailles a  objevuje později důvěrně známá místa: Saint-Cyr, Marly, Trianon, Noisy. „Z dětství se člověk nikdy nevyléčí“ (Françoise Dolto). O deset let později se Ludvík začíná úspěšně seznamovat se svým královstvím, se zámkem Louvre, vystaveným podvratným cílům frondistů, zámkem v Saint-Germain-en-Laye, kde se narodil, se zámkem ve  Vincennes, kde Mazarin nechává chovat telata na maso pro dospívajícího krále, a také se zámkem ve Fontainebleau, ležícím uprostřed vůbec nejkrásnějších lesů království. Král je doma všude. Navštěvuje venkov a v roce 1647 v normandském městě Dieppe poprvé spatří moře. V roce 1650 je cestou do Bordeaux uvidí znovu. Poté navštíví Dunkerque (1658) a Brouage (1659), Marseilli a  Toulon (1661). Králi se naskýtá příležitost seznámit se s  palácem kardinála Mazarina, plným obrazů a  jiných uměleckých děl, a  obdivovat se mu. Líbí se mu město Richelieu, vděčící za svou existenci prvnímu kardinálovi, neboť v  tourainském kraji povstalo z  ničeho jedině díky budovatelské představivosti hlavního ministra.

Louise Françoise (Louisa Františka) de La Baume Le Blanc (1644–1710), budoucí vévodkyně de La Vallière, je drobná světlovláska, milá a zamilovaná. Svou nesmělostí trochu podobná Madame de La Fayette, již ne tak dávno platonicky miloval Ludvík XIII. a z níž se stala matka Angelika, zbožná představená kláštera vizitantek v Chaillot. Právě v Chaillot, jak jinak! Jako kdyby tuto mladičkou dívku nic nepředurčovalo k tomu, aby se stala první „oficiální milenkou“ mladého panovníka. Pocházela z dobré provinční šlechty, jejíž panství se nacházelo v bourbonnaiském kraji, a výchovy se jí dostalo

Erotické dějiny Versailles

24

na  dvoře vévody Gastona Orleánského. Když se její matka potřetí vdávala – brala si prvního princova majordoma – byla Louisa Františka ve svých sedmnácti letech (1661) „dvorní slečnou v domě Henrietty Anny Anglické, manželky králova bratra zvaného Monsieur. Henriette (1644–1670) je křehká kráska, drobná a  štíhlá, a  svého švagra Ludvíka XIV. zaujme víc, než je zdrávo. Na dvoře se dokonce začne šuškat, že Monsieur se zajímá jen o  muže... „Zázrak zažehnout v něm plamen nebyl přán žádné ženě na světě“ (Madame de La Fayette, Histoire de Madame). Henriette je okouzlující stvoření – vyznačuje se bystrým pohledem, roztomilostí, nápadnou oduševnělostí, rozkošným anglickým přízvukem a  vyniká v  umění konverzace. Ludvík chová k Henriettě něžné city a zdá se, že i ona je připravena na  ně odpovědět. Oba jsou „neskonale půvabní a  jeden jak druhý dostali do vínku sklon k záletnictví“. Aby Ludvík odvrátil podezření, jež by mohly vyvolat skutečné city ke  koketní a  nestálé Henriettě, předstírá náhlé vzplanutí k její dvorní dámě – Louise de La Vallière.

Je to nebezpečná hra! Už kardinál Richelieu ve  snaze uchránit Ludvíka XIII. před pohledy krásných očí Marie de Hautefort tehdy musel vyvinout nadobyčejnou vynalézavost, aby mu do cesty nastrčil moudrou slečnu de La Fayette... Pokud jde o slečnu de La Vallière, která o  tom bude vyprávět o  pětadvacet let později, ta „záležitost“ začala relativně obdobně. Ani ji si nevybral mladý Ludvík XIV. sám, ale ti, kdo se ho snažili odvést od  jeho mladičké a  až příliš sličné švagrové... Pokud jde o  slečnu de La Fayette, markýz de Montglat o ní v roce 1630 napíše: „Díky tomu, že za ní [Ludvík XIII.] chodíval a vídal se s ní, probudila se v něm vůči ní náklonnost, a jak toto přátelství sílilo, dostala se do královy velké přízně.“ U slečny de La Vallière se tento postup osvědčil ještě mnohem víc.

Dospívající dívka byla okouzlující, avšak vzpurná. Ostatně tehdy se o  ni zajímá vrchní intendant financí Nicolas Fouquet. Ve  svých

První versailleské špásování

46 letech stál v čele strany zbožných a byl nebezpečným svůdcem obklopeným milenkami (k  nimž patřila zejména markýza du Plessis-Bellière), třebaže několik žen mu dokázalo odolat (mezi ně patřila paní de Sévigné). Stejně jako ona mu nepodlehla ani Louise. Tajně totiž miluje krále. Doslova po něm plane touhou. Král je mladý, vysoký (má metr osmdesát), pohledný, okouzlující, mužný. Má rád tanec. Dokonce v něm vyniká. Miluje lov a ženy. „Nesnila o ničem jiném než moci milovat krále a být jím milována“ a mladému panovníkovi, ženatému rok (od 9. černa 1660 s Marií Terezou Španělskou, svou dvojnásobnou sestřenicí – jejich matky byly sestry a otcové bratři), jehož o panictví připravila již dávno jedna stará děvka, se oddá s horoucností pod žhavým baskickým sluncem v Saint-Jean-de-Luz. O panictví ho v šestnácti letech připravila stará děvka Fyzickou lásku (když ne tu od srdce) Ludvík XIV. objevil v šestnácti letech díky čtyřicetileté profesionálce, v historii známé jako „Cateau la Borgnesse“, Jednooká Katka.

Catherine-Henriette Bellierová, která se stala baronkou de Beauvais, byla dcerou obchodníka s látkami (Martina Belliera) a těšila se jedinému trumfu: vilnosti a  navíc ještě úslužnosti málo žárlivého manžela. Tím byl Pierre Beauvais, pařížský obchodník se stužkami, dostatečně hrdý na to, že je manželem oblíbené komorné Anny Rakouské, a tak mu nezbylo než se s úlety této svým způsobem diplomované pečovatelky se štědrými stehny postupně smířit. Cateau (Katka) totiž excelovala v zavádění tehdy velmi oblíbených klystýrů.

Poté, co Ludvík přišel o panictví, Pierre Beauvais povýšil na barona a  ze skromného obchodníka s  módním zbožím se rázem stal „králův poradce“. Následně si tito manželé v ulici Svatého Antonína (dnes ulice François Miron) zakrátko vybudovali Beauvaiský palác, a  právě na  balkoně tohoto významného domu se Anna Rakouská

Erotické dějiny Versailles

26

zúčastní 26. srpna 1660 králova návratu do Francie v doprovodu novomanželky, královny Marie Terezy Španělské, která jako pochodeň v čele královského průvodu objevuje své hlavní město, své království a „svůj“ lid.

Všichni jsou tam, na balkoně Jednooké, a s jásotem vítají mladý pár: královna, první ministr Francie Mazarin, častý objekt vtipů, jelikož ho lid podezříval (neprávem), že je milencem královny matky, anglická královna Henrietta Marie Francouzská (sestra zesnulého Ludvíka XIII.), její dcera Henrietta Anna Anglická, budoucí Madame – manželka králova bratra – zakrátko zamilovaná do svého královského švagra), vikomt turenneský, Louisa de La Vallière a baronka de Beauvais, důvěrnice královny matky, již bude Ludvík protežovat až do její smrti v roce 1689, kdy se dožila 76 let, což svědčí o tom, jak dovedně ho připravila o nevinnost a že si mladý král na svůj první zážitek tělesné lásky zachoval spíše příjemnou vzpomínku...

Cateau byla žena velmi zkušená, věříme-li vévodovi de Saint-Simon, který ji charakterizuje jako „nadmíru duchaplnou, odvážnou ženskou s  velkým nadáním pro intrikaření, která měla silný vliv na královnu matku a byla víc než koketa“. Běžně se stýkala s „velkými tohoto světa“, a třebaže byla škaredá a na jedno oko slepá, máme-li věřit maskaronu, výzdobnému motivu v podobě ženské tváře, který ji v  Beauvaiském paláci ztvárňuje s  bezzubými ústy a  negroidními rty, byla to žena na  výsost znalá, se zástupem milenců, mezi nimiž nechyběl ani monsignore senský arcibiskup.

Poté, co si ji vybrala Anna Rakouská, aby zasvětila Ludvíka do tělesných slastí, zhostila se svého úkolu s rozkoší, když bylo králi 14 let, a nakonec dosáhla svého cíle – konečně! – v jeho 16 letech: získala penzi ve  výši dvou tisíc livrů, vlastní zámek a  hromadu privilegií, patrně plynoucích z obav královny matky, aby její syn nedopadl jako Ludvík XIII., který se oženil v roce 1615, avšak otcem Ludvíka se stal

27

První versailleské špásování

až v roce 1638, po třiadvaceti letech manželství, protože obecně vza

to nevynikal slabostí pro ženy a zejména pak pro pohlavní život...

Právě před zraky Jednooké Katky vstupuje Marie Tereza do  Pa

říže. Marie Tereza je naivní, dětinská, vážná, zcela oddaná, hloupá,

poněkud tlustá a s plnými tvářemi. Velké modré oči, bujné světlé vla

sy, barva pleti ani její ohromná láska ke králi nestačily k tomu, aby

z  ní udělaly krásku. Jistě, během svatby král „působil, jako by byl

k  půvabům mladé královny velmi vnímavý“ (memoáristka paní de

Motteville), avšak navzdory jeho pravidelné přítomnosti v královni

ně loži během prvních měsíců manželství dlouho nedokázal odolat

sexuál nímu puzení svých 23 let. Aby zapomněl na objetí svých prv

ních milenek, Olympie Manciniové a hlavně její sestry Marie Manci

niové, Mazarinovy neteře, velké lásky z mládí, Anny de Rohan-Cha

bot nebo Kateřiny Charlotty de Gramont, nutně potřeboval ještě jiné

ženy. Zvyk Marie Terezy, který spočíval v tom, že při ranním vstávání

denně zatleskala, aby oznámila publiku, že byla poctěna péčí krále

a cítí se velmi uspokojena, nakonec mladého panovníka, který si ne

potrpěl na to, aby mu tleskali jako divokému hřebci, zakrátko unavil.

Louisa de La Vallière: ze stínu do hvězdných sfér

Louisa de La Vallière si přeje, aby byla její známost držena v tajnosti.

Král se dopouští cizoložství. A  její touhu po  utajení sdílí i  sám pa

novník. Ona se chce vyhnout „ztrátě dobré pověsti“. A  on, i  když

je král, se obává reakce Marie Terezy, své mladé španělské, krajně

žárlivé choti, třiadvacetileté stejně jako on. Ta nikdy neváhala ozna

čit svou chabou francouzštinou s  hrozným přízvukem své sokyně

za „kurvy“. Navíc se Ludvík XIV. snaží nezavdávat důvod pro výtky

své matky, Anny Rakouské, která je manželčinou tetičkou. Král tedy

svůj „tajný“ poměr ošetřuje tisíci opatřeními. Oba milenci se zpo

čátku scházejí ve skrytu v apartmánu králova komořího hraběte de

Erotické dějiny Versailles

28

Saint-Aignan, skutečného rytíře jako z  románu, ale záhy se raději začnou shledávat ve Versailles, v loveckém zámečku, který si postavil Ludvík XIII., kde se oba cítí svobodněji.

V dodatku k Deníku memoáristy markýze de Dangeau Saint-Simon píše: „Zpočátku, když byl král zamilován do paní de La Vallière a už se tím netajil, se dvůr nacházel v Saint-Germain-en-Laye a Versailles byly ve stejném nebo přibližně stejném stavu, v jakém je zanechal Ludvík XIII., to znamená, že nestály za řeč. Král se tam vydával jednou či dvakrát týdně v  doprovodu nepočetné společnosti, aby s paní de La Vallière mohl strávit část dne. Vymyslel oblek vyšívaný zvláštním vzorem a ten rozdal asi dvanácti lidem, kterým dovoloval, aby ho při těchto zvláštních krátkých výletech do Versailles doprovázeli.“ K tomu dodává v roce 1666 ve svých Pamětech proslulá Grande Mademoiselle (Velká slečna) toto: „Často jsme jezdili do Versailles. Bez výslovného nařízení tam krále nesměl následovat nikdo. Tento způsob vyznamenávání vzbuzoval zvědavost celého dvora.“

Pro Louisu de La Vallière nechává král upravit zahrady a pokračuje tak v díle svého otce. Nařizuje celkové zaměření pozemků. Kupuje pozemky, zabírá vesnice Trianon a Choisy-aux-Bœufs, získává panství ve  Vivier a  La Boissière, kde nechává zbudovat místo pro zvěřinec. Ten zdědil po jiném velkém svůdníkovi, Františku I., který si z Afriky a Ameriky nechal dopravit lvy, svá oblíbená divoká zvířata.

V parku svého otce občas přijímá celý dvůr a s radostí smíšenou s pýchou vystavuje na odiv svou lásku a své mládí. Každý zamilovaný muž má potřebu ukázat celému světu své štěstí, aby viděl, že sdílí lože s tak krásným stvořením. Po skončení slavnosti však chce Ludvík zůstat s Louisou o samotě. Někteří dvořané tak začínají rozumět královu zalíbení v jeho „ubohém“ versailleském zámku. A někteří z nich,

První versailleské špásování

zmoženi přespáváním ve  svých kočárech, se v  blízkosti loveckého pavilonu pouštějí do stavby vlastních sídel.

Versailleský zámek tehdy prochází úpravami díky prvním snahám mladého muže okouzlit svou milou. Po vzoru Romeova a Juliina balkonu ve Veroně je přistavěn balkon s pozlaceným zábradlím, na němž se podíleli kovotepci a umělečtí zámečníci. Ten je nezbytný pro dostaveníčka (dole) a  vzdechy (nahoře). Na  konzolách umístěných směrem do  nádvoří jsou usazeny bysty tajných pozorovatelů milostných scén, jako kdyby chtěl Ludvík Louisu vystavovat a zároveň ukrývat skutečným pohledům. Tyto hlavy z chladného mramoru a s mrtvýma očima dokážou udržet kamenný jazyk za zuby lépe než mnozí dvořané.

Jak už to tak bývá, při lásce milencům snadno vytráví. Láska budí hlad. Architekt Le Vau dostává pověření postavit kuchyně. V budovách tvořících příslušenství zámku, na severní straně. Láska si žádá dostatek prostoru, vyjížďky na koních, hojná setkání, často letmá, ale vždy intenzivní. Láska je cit. Také však pud. Le Vau přestavuje stáje. V budovách tvořících příslušenství, na jižní straně. Láska si žádá luxus, pohodlí, blahobyt, společné sdílení času. Když chlad donutí dovádějící opustit zahrady a lesíky a uchýlit se na lože s baldachýnem a ke krbům, v nichž hoří oheň, začnou Charles Évrard a Noël Coypel se zdobením prvních komnat určených k bydlení.

Tajná láska neexistuje, ani existovat nemůže. Láska potřebuje být sdílena, a tedy i zveřejněna. Láska Ludvíka k Louise byla opravdová a čistá. A tak ani nebylo možné, aby se záhy nestala veřejným tajemstvím, a  jejich tajemství, doposud žárlivě střežené, se zakrátko nestalo tajemstvím celého dvora, shovívavého, pobaveného a současně chápajícího. Bez lidských řečí láska skomírá, jakoby zbavená slunce. Zdálo se, že jediná, kdo o  své smůle neví, je – jak už to tak v  po

Erotické dějiny Versailles

30

dobných případech bývá – Marie Tereza, přestože ji začínala sužovat pochybnost.

Ukázalo se, že je potřeba, aby se našla nějaká „dobrá duše“, která by královně tu věc vyzvonila. A taková se vždycky najde, v každé době bez rozdílu. Konečně umožní milencům svou lásku odtajnit. Bez ní by tajná láska nakonec rychle skomírala, zbavena světla, jež si zaslouží. Taková duše není ve skutečnosti „dobrá“ nejen pro klamaného manžela, ale ani pro zesměšněnou ženu. Je ovšem dobrá pro Lásku, a svůj pozitivní přívlastek, který dostala od vox populi, jí tedy právem náleží. Tajit vše ostatní nebylo třeba. Tohle nebyla Ludvíkova první avantýra. Olympie Manciniová nepřestala být královou milenkou, ani když se vdala a stala se hraběnkou de Soissons. Král ji hojně navštěvoval v jejím paláci, než ji opustil kvůli její sestře Marii, budoucí princezně Colonnové. Zarmoucená a  rozzlobená Olympie se tehdy se spoluúčastí hraběte de Guiche a  svého nového milence markýze de Vardes rozhodla napsat královně, aby ji zpravila o králově poměru s Louisou. Dopis ke své královské adresátce sice nedoputoval, přesto se slečna de La Vallière jakožto svobodná dívka raději jednoho večera roku 1662 uchýlila se „svou hanbou“, jak se tomu tehdy říkalo, do chaillotského kláštera.

Pravá láska povoluje všemožné troufalosti. Nebo je alespoň nezakazuje. Ani k nim nepobízí. Ale ospravedlňuje je. Ludvík, titulovaný jako le Roi Très Chrétien (nejkřesťanštější král), krátce ženatý před Bohem (od  roku 1660) s  dcerou svého strýce, „katolického krále“, vyskakuje na koně a cvalem uhání za svou milenkou. Kam? Do kláštera k jeptiškám! Jejich vášeň nikdy nebyla tak velká, neboť milostný cit dosahuje svého vrcholu právě ve chvíli, kdy si myslíme, že milovanou bytost navždycky ztrácíme. Láska Ludvíka k  Louise dala ožít umělým postavám, jež se dodnes zachovaly ve formě lakovaných portrétů visících na stěnách největších muzeí. Mladý Ludvík

31

První versailleské špásování

na nich ještě nemá plášť, který měl při pomazání na krále, ani her

melín, ani červené podpatky, a už vůbec ne paruku či ruku sprave

dlnosti jako Ludvík XIV. od  králova nejvýznamnějšího portrétisty

Hyacintha Rigauda. Tím, za  čím ujíždí, je ruka Louisina. Ruka té,

jež ho následuje s očima plnýma slz a srdcem rozechvělým pod se

vřeným hrdlem. Ona Ludvíka miluje nahého, bez punčoch z bílého

hedvábí, bez pláště s vyšívanými motivy květu lilie a bez vysokých

podpatků. Jedině láska dává život jejímu králi, který je stále ještě

na  počátku svého panování. V  březnu 1661 umírá kardinál Maza

rin. Fouquet je uvězněn v Bastile. Do úřadu prvního ministra čers

tvě nastoupil Colbert.

Ludvík XIV. tehdy začíná obratně balamutit díky falešné dvo

jí hře. To, co se doposud skrývalo pod pokličkou, je náhle venku.

O  Louise, osmnáctileté králově milence, ví celý dvůr. Je tedy třeba

začít tím, že se jí přidělí status, a zároveň budou brány největší mož

né ohledy na city Marie Terezy. Královna před krátkým časem slehla

a na počest narození následníka trůnu 1. listopadu 1661 se na dvoře

oficiálně pořádá karusel, velkolepá jezdecká slavnost. Ve skutečnosti

je věnována Louise. Louise, která je těhotná, ale zároveň nucena svůj

stav skrývat, zatímco Marie Tereza, manželka podváděná a  veřejně

zesměšněná, porodila veřejně. Louise tedy nezbývá než rodit v Paří

ži, pokradmu a v tajnosti. Je nucena dát život dítěti v hanbě, zatímco

Marie Tereza dítě přivedla na svět v celé slávě. Přitom i ona porodí

syna. Ale ten její není Monseigneur korunní princ. Je pouze neman

želské dítě neznámého otce. Tento tajný syn dostal jméno Charles

a byl svěřen Colbertovi, který ho dal pokřtít – stále v tajnosti – za

tímco jeho manželka se má postarat o  jeho výchovu. Sám Charles,

jako kdyby se styděl za  to, že přišel na  tento svět, ho raději opus

tí a  zemře, sice ne v  kolébce, ale ve  třech letech (1663–1666), tedy

„ve věku nevinnosti“, jak říkají Francouzi.

Erotické dějiny Versailles

32

Pět dní po svém prvním porodu už je Louise přítomna na noční mši, jíž se účastní celý dvůr, aby znovu a ještě lépe skryla nelegitimnost svého prvního levobočka.

V  květnu roku 1664 rezonují Versailles velkolepou Slavností rozkoší z  okouzleného ostrova. Ta je první z  významných slavností pořádaných za  Ludvíkova panování. Probíhá v  kulisách Versailles. K  této příležitosti vytvořila kouzelnice Alcine palác plující na  „velkém kole“, budoucím Apollonově jezírku. Tato slavnost navazuje na  veselice z  dob králova mládí, na  nichž Ludvík vystupoval jako Apollon, bůh mužské krásy, oblečený v  kostýmu ze zlatého plátna a s tváří zakrytou maskou představující vycházející Slunce (v Baletu noci, 1653). Slavnost rozkoší je oficiálně věnována královnám Anně Rakouské a Marii Tereze. Jde tedy o slavnost rodinného rázu. Zakládá se na posvátných svazcích: svatosvaté Rodině a spojení posvěcených církví, Ludvíkově křtu a  svatbě. Ve  skutečnosti má mnohem „pohanštější“ charakter, jelikož není určena – opět v tajnosti – nikomu jinému než Louise.

Ta 2. října 1666, poté co porodila další dítě zrozené z králova milostného zanícení (jménem Philippe, 7. ledna 1965, i  ono zemřelo předčasně, jako kdyby tu slavnost nechtělo kazit) a pak ještě třetího syna (jménem Ludvík, 27. prosince 1665, jehož potká stejný osud), přivádí na svět Marii Annu, budoucí Mademoiselle de Blois († 1739). Tentokrát se dítě narodilo ve  Vincennes... Cizoložný král je velmi rychle oficiálně uznává za vlastní a Louise konečně vystupuje z prokletého stínu, aby se i ona mohla částečně hřát na slunci. A když pak ještě porodí 2. října 1667 svého pátého královského levobočka, Ludvíka, vévodu de Vermandois († 1683), který se stejně jako jeho otec narodil v Saint-Germain-en-Laye, král ho rovněž v roce 1669 uznává za vlastního a za své vlády ho jmenuje prvním admirálem Francie.

První versailleské špásování

Vztahu obou milenců tehdy přisuzuje oficiální podobu skvělý malíř Pierre Mignar, když namaluje Louisu s oběma králem uznanými dětmi, Marií Annou, budoucí kněžnou de Conti, od roku 1680, kdy se ve 14 letech provdá za Ludvíka I. Armanda de Conti, prince z  krve královské, a  s  Ludvíkem, admirálem de Vermandois. Louise slaví triumf. Uznání jejích posledních dvou dětí znamená svým způsobem „uznání“ v očích „světa“, tedy v očích dvora, ale i pro ni samotnou. Kromě toho jí v květnu 1667 po narození Slečny de Blois král daroval statky ve Vaujours, z nichž se pro ni zakrátko stane vévodství La Vallière. Konečně má tedy „stoličku“ pro vévodkyně, která jí jako jediná umožní usednout před královnu předtím, než před ní na pozdrav poklekne.

V roce 1668 proběhne ve versailleských zahradách další velkolepá slavnost. Ukazuje se nutnost rozšíření zámku a práce jsou zahájeny v říjnu. Colbert se k nim dál staví nepřátelsky. Výdaje na ně by podle něj měly zůstat v tajnosti a účty by se měly platit tak, aby ušly pozornosti Účetní komory. Ale stavba postupuje, dokonce i  během války. Pokud jde o úpravy Versailles, během let 1661–1674 posílá král Colbertovi příkazy přímo z bitevních polí, na nichž bojuje. Le Nôtre vytyčuje své první zahrady, uskutečňuje se prokopání velkého kanálu (1668) a  v  místě vesnice Trianon bude postaven Porcelánový Trianon (1670–1674), byť s  kratičkou životností. Původní mládenecký příbytek mladého panovníka se postupně mění v zámek, dál však zůstává skvrnou na pověsti krále a dokonce i Colberta, v jednom pamfletu označeného za „královského pasáka“, neboť právě jemu slečna de La Vallière svěřila své první nemanželské dítě. Colbert se však musí podvolit: „Včera jsem byl ve Versailles a v Trianonu. Všechny práce postupují kupředu do  té míry, že Vaše Veličenstvo bude, jak doufám, spokojeno.“

Erotické dějiny Versailles

34

Zatímco probíhají úpravy versailleského zámku, Louise de La Va

llière, již král začíná zanedbávat, zůstávají vzpomínky.

První noc Louisy de La Vallière

Louise a Louis. Začátek byl jako z románu, neboť hrabě (budou

cí vévoda de Saint-Aignan), který napomohl jejich známosti

v samotném začátku, byl cosi jako „paladýn“, rytíř ze staré ško

ly, jako rytíři z někdejší družiny Karla Velikého, přející láskám

svého pána, a zároveň pořadatel Rozkoší z okouzleného ostrova

a dalších velkolepých slavností z králova mládí. Básník natolik

uznávaný, že byl zvolen do  Francouzské akademie (1663), od

borník na umění madrigalu, organizátor karuselů, autor mnoha

galantních dopisů, laskavý plagiátor schopný psát „ve  starém

jazyce“ by o první noci slečny de La Vallière a krále dokázal vy

právět, jako by se mu mladá žena sama svěřila s vlastními pocity

buď po onom aktu, nebo předtím, než se uchýlila do kláštera.

Všechno začalo v  jedné temné kapličce, v  níž se vznáše

la vůně kadidla. Před sochou svatého Šebestiána

klečela žena

v černém. Její půvabná štíhlá postava se vyjímala na bělostném

pozadí oltáře. Byla to modlící se dívka s neslyšně se pohybují

cími rty. Hovořila s Bohem. Při tom ji ze svých nik celou dobu

sledovali světci. V  očích měli smutek, jelikož dobře věděli, že

ke smyslnosti jejích úst šeptajících „Otčenáš“ Bůh zůstává lho

stejný; dokonce si ani nepovšimne nevinné krásy samotného

stvoření, jež je jeho vlastním dílem.

První versailleské špásování

Mladá dívka se modlila a  plakala, cítila se zde dobře, v  šeru kaple, daleko od  světa, od  davů lidí, daleko od  světských starostí.

Mladá dívka vroucně vzývala Vševědoucího

a zároveň Všemohoucího. Žádala ho, aby jí dal znamení, jen docela nepatrné, aby věděla, jakou cestou se má dát. Žádala přítomné světce, aby jí pošeptali alespoň jedno slovo, jediné slovo, jež by jí ukázalo správný směr, ale jejich zraněná těla už dávno nedokázala cítit lidskou bolest a Všemohoucí jí sdělil jedinou větu: „Vanitas vanitatum et omnia vanitas.“ Marnost nad marnost, vše je marnost. Nebo si jen myslela, že ji zaslechla?

Tou ženou byla Louise de La Vallière, sedmnáctiletá, naivní, romantická a  zbožná dívka. Světlé, neposlušné prameny vlasů se snažily vymanit z uvěznění mantily. U dvora pobyla sotva tři měsíce a  její popelavá plavost a  něha jejího modrého pohledu už stačily napáchat spoušť. Kouzlu její nevinnosti podlehla ta nejušlechtilejší srdce; nejmocnější muži království při pohledu na její kouzlo přicházeli o rozum – Nicolas Fouquet, stejně jako mladý král...

Její krásný Ludvík, kterého tolik milovala a jehož poprvé uviděla z balkonu pařížského domu při svatebním průvodu. Tehdy král a jeho manželka Marie Tereza Španělská kráčeli vstříc štěstí, jež bylo mladé divačce dosud zapovězeno. Toho dne se Louise do Ludvíka vášnivě zamilovala. V tom, že má stejné křestní jméno jako on, shledávala zvláštní znamení. „Louis. Louise,“ opakovala si, ačkoli si správně uvědomovala, že naplnění její lásky je dočista nemožné...

A  teď nic nebránilo tomu, aby se její nejskrytější sny náhle staly skutečností. Mladý král si jí všiml! Jí, dívky, jíž se nedostalo znamenitého „původu“, ale ani opravdové krásy, nebo alespoň

Erotické dějiny Versailles

36

půvabu, jímž by okouzlila nejvytouženějšího, největšího, nejkrásnějšího muže.

Louise se modlila a  plakala, neboť si vždycky přála zasvětit život Tomu, jehož líbeznost a  nepopiratelná autorita převyšovaly vše ostatní, dokonce i sličnost a autoritu, jichž se dostávalo samotnému Ludvíkovi. Když však úpěnlivě prosila Otce, stejně myslela jen na  jednoho z  jeho synů... „Měla bych, můj Otče, okamžitě odejít od dvora a být tvou nejpokornější služebnicí?“ žádala o radu ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist