načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Erotické dějiny Kremlu - Magali Delaloye

Erotické dějiny Kremlu

Elektronická kniha: Erotické dějiny Kremlu
Autor:

Erotické dějiny Kremlu nabízejí putování do nitra jednoho z nejtajemnějších míst moci na světě, kde se po staletí setkává politika s intimitou. Jejich cesty se kříží a vzájemně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 285
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Vanda Kopečková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1816-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Erotické dějiny Kremlu nabízejí putování do nitra jednoho z nejtajemnějších míst moci na světě, kde se po staletí setkává politika s intimitou. Jejich cesty se kříží a vzájemně obohacují. Provází nás od šesti žen Ivana Hrozného až k prvním dámám, jakými byly Nina Chruščovová, Viktorie Brežněvová a Raisa Gorbačovová. Samostatnou kapitolou je „rudý Kreml“ s požitkářem Leninem, ohnivou Alexandrou Kollontajovou, velkou vyznavačkou volné lásky, a se Stalinem, který se snažil, aby ženy zmizely. Kniha přináší zástup osobností jak z ruských románů, velké milostné příběhy i příběhy nenávisti, zachycuje nejrůznější manželské vztahy, mravy skrývané i okázale předváděné, úskoky i boje na život a na smrt.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Erotické dějiny Kremlu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Magali DELALOYE

Erotické dějiny Kremlu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Magali DELALOYE

Erotické dějiny

Kremlu

Od Ivana Hrozného k Raise Gorbačovové

CPress

Brno

2018


Erotické dějiny Kremlu

Od Ivana Hrozného k Raise Gorbačovové

Magali DELALOYE

Překlad: Vanda Kopečková

Odborná korektura: Radomír Vlček

Obálka: Tomáš Krejčiřík

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Ilustrace na obálce: © IR Stone / Shutterstock.com

Authorized translation from the French language edition Une histoire érotique du

Kremlin.

© Editions Payot & Rivages, Paris, 2016

Translation © Vanda Kopečková, 2018

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-264-1816-0

ISBN e-knihy 978-80-264-1868-9 (1. zveřejnění, 2018)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou

cenu.

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2018 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 31 659.

© Albatros Media a. s., 2018. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či

jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


5

Úvod

K

reml  – už samotný název evokuje Moskvu, Rudé náměstí, samotné centrum moci, a to za jakéhokoli režimu v Rusku. Tady je možné zapomenout na to, že po dvě století, od roku 1712 do roku 1917, žila Moskva ve  stínu majestátního Petrohradu, který se v  té době stal sídelním městem ruského carství.

Během této dlouhé doby byl Kreml spíše romantickým místem

určeným k procházkám, ale pro udržení politické kontinuity se zde

také konaly korunovace (a sídlily a zasedaly zde některé významné

státní orgány  – pozn. odbor. kor.). Moskva je sice poprvé zmíněna

v písemných pramenech už v roce 1147, ale až k roku 1331 je doložen

kreml jako pevnost typická pro starobylé Rusko, která mělaochraňovat místo nad řekou Moskvou. Stavba byla i na svoji dobujednoduchá, fortifikaci tvořil jen násep a dubové kůly. Tato podoba byla příliš

křehká proti nájezdům Zlaté hordy. Několikrát byla Mongolypobořena, ale i  znovu postavena. Když Moskva na  Rusi začala nabývat

na  významu, rozhodl velký kníže Dimitrij Donskij postavit kolem

roku 1360 kamennou hradbu. Měla ochránit město, ve  kterém žily

vznešené rodiny. Toto opevnění mělo spíše odradit útočníky, kteří

se je přesto bez váhání snažili vypálit. Po nástupu k moci Ivana III.,

jako moskevského velkoknížete, se Moskva stala epicentrem Rusi,

dominovala dalším knížectvím a městům. Tehdy se Kreml začal psát

s velkým písmenem a ruští vládci v něm žili i panovali. Dnes už tyto


Erotické dějiny Kremlu

6

hradby netvoří ochranu před nájezdy, ale uzavřené a tajemné místo,

které si symbolicky uchovalo roli sídla moci. A právě tady, v tétopev

nosti, se odvíjela erotická historie kremelských vůdců a žen.

Řekněme to jednoznačně. Pro historiky mluvit o Kremluzname

ná hovořit především o politice, i když se tady už od počátku veřejný

život proplétal se soukromým. Vše, co pojednává o touze (lásce,se

xualitě, manželství, přátelství atd.), je zatím známé jen velmi málo. Je

přitom jasné proč: soukromé archivy jsou velmi vzácné. Nahlédnout

„pod sukně“ Kremlu, „vyčenichat“ zde pikantní historky o  vůdcích

a  odhalit senzační tajemství, vyžaduje vzpomínky a  důvěryhodné

prameny. Ty však velmi často chybějí, jsou nahrazovány pověstmi

a  povídačkami, které se jen těžko ověřují. Vezměme třeba příklad

předsedy Nejvyššího sovětu SSSR, Michaila Kalinina. Říká se, že si

zvlášť potrpěl na  baletky z  Velkého divadla. Možná měl poměr se

svou spolupracovnicí Alexandrou Gorčakovou, kvůli kterému jeho

žena, když se o  něm dozvěděla, uprchla na  Altaj. Ale tvrdilo se, že

cesta k místu v baletním souboru vedla povinně přes postel „dědušky

Kalinušky“, a je pravděpodobné, že se Kalinin, tak jako mnoho jiných

v  jeho době, snažil využívat svého postavení, aby dosáhl sexuálních

úspěchů. Jedna z pověstí dokonce mluví o mladé, šestnáctileté Belle

Uvarovové, která byla zabita, když odmítla jeho návrhy... A  Sergej

Kirov? Jeho pověst záletníka nebyla náhodná. Také on měl velkou

slabost pro tanečnice. Kolovalo i jméno Mildy Draulé, která bylana

konec v  roce 1935 zastřelena. Jejím manželem nebyl nikdo jiný než

Leonid Nikolajev, vrah Kirova... Avelovi Enukidze, starému mládenci

z  kremelského kruhu, bylo připisováno nespočetné množství velice

mladých milenek, které pak přijímal do Výkonného výboru a nabízel

jim práci a privilegia. A Berija. Kdyby bylo třeba vybrat vzor satyra,

nenašel by se lepší než šéf NKVD, poslední zastřelený vůdce: muž

znásilňující mladé studentky na  Kavkaze, také svou vlastní budoucí


7

Úvod

manželku a  v  poválečném období rovněž mnohé mladé moskevské

ženy. Ještě dnes staré dámy vyprávějí, jak se obávaly o své dcery... A co

Ivan IV. Měl sexuální úchylky? Petr Veliký? Byl homosexuál? Lenin –

zaražený a upjatý? Stalin – špatný milenec? Dnes už se o tom nic neví.

Řekněme si to ještě jasněji. Tato kniha vypráví o touze, lásce, sexu,

násilí a  smrti v  místě silné maskulinní moci. Ženy a  ženskost tady

byly „gumovány“ všemi možnými způsoby. První stalinská éra byla

z tohoto pohledu (dlouhotrvajícím) klíčovým bodem odstraňování

žen. A tak bylo třeba ženy v srdci politiky znovu najít. Zviditelnit,do

dat tělo a životopis ženám mocným, odhodlaným, emancipovaným,

intelektuálním, bojovným, i jednoduchým babám, intrikánkámi tvr

dohlavým, ale také párům, které se milovaly, citům, vášním, a také

mužům, jejich přátelství, jejich mužným kódům, emocím, a rovněž

jejich tělům, často selhávajícím. Abych toho dosáhla, musela jsem

často skládat informace jako puzzle, po drobečcích, ze zmínekv ko

respondenci, z  deníku, z  autobiografie, z  lístků posílaných během

politických schůzí (známé zapiski), ze soukromých fotografií anevy

daných nebo doposud nevyužitých archiválií. A tak je tu například

Stalin, který nesnášel, když ženy mluvily, Bucharin, pohrávající si

s ženskou stránkou své osobnosti, Molotov šíleně zamilovaný do své

manželky. Různé mravy, partnerské konstelace, nejrůznější rodinné

a  pedagogické role, výjimečné ženy (Zoé Palaiologovna, Naděžda

Krupská nebo Raisa Gorbačovová), matky se silným vlivem (Natálie

Naryškinová, která vzbudila v budoucím carovi Petru Velikém chuť

objevovat Evropu, Jekatěrina Vorošilovová nebo Ašken Mikojano

vá, které předávaly bolševické hodnoty svým dětem). A také zářivé

postavy, teoretici a  politici, prožívající vášnivou lásku (carevna So

fie, Inessa Armandová, Alexandra Kollontajová), a  pak dramatické

konce (Stalinovy švagrové, Jevgenije Ježovová, která se otrávila, aby

zachránila manžela).


Erotické dějiny Kremlu

8

V  Kremlu samozřejmě najdeme i  sexualitu  – bylo by absurdní tvrdit, že ne. Mnozí vůdcové, muži i  ženy, měli rádi mládí. Ivan Hrozný, jak stárl, hledal mladé manželky, aby mu zajistily následnictví. Stalin i Bucharin se nakonec oženili s dcerami svých starých přátel a spolubojovníků. Enukidze si své milenky nebral, ale vybíral si sotva dospělé. Alexandra Kollontajová nezůstávala pozadu,vybírala si milence o mnoho let mladší. Ale sex není všechno, erotismus v širším slova smyslu se skrýval i ve vousech, které se stříhaly nebo vystavovaly. V alkoholu, který od dob Petra Velikého v Kremlu tekl proudem. V loveckých vyjížďkách, v oblečení, které se nosilo,a dokonce i v politických procesech.

Erotické dějiny Kremlu je tedy intimní historií moci. Je to také kniha o cestách, kterou se ubírala ženská emancipace.Nezapomínejme, že právě v Rusku byl v roce 1921 oficiálně zaveden Mezinárodní den žen jako státní svátek a že oficiální teze bolševiků napomohly dosažení rovnoprávnosti pohlaví. A uvidíme, že je to tak stálea naořád – erotické vztahy tvoří dámu politiku.

První část

Pevnost žen

(1462–1927) V historii Kremlu znamená stalinská doba nejen obrat a výjimečnou chvíli pro rozvoj a politiku země, ale také stěžejní období v roli žen uvnitř pevnosti. Přesto všechno se tato historie zapsala do  tradice. Režimy, které se tu vystřídaly, nepřinesly jasnou hranici mezi soukromou a veřejnou sférou, a tak se ženy podílely na politickýchhrátkách.

Před Říjnovou revolucí vstupovaly ženy v  souladu s  tradicemi systému monarchie do  dynastických záležitostí. Ale mnohé z  nich se nespokojily s druhořadou rolí. I bez oficiálního pověření měly vliv na své manžely a v autokratickém systému tímto způsobem i napolitiku. To lze konstatovat v průběhu vlády Ivana III. Velikého, Ivana IV. Hrozného a na počátku vlády Petra I. Velikého.

Po dvou stoletích ve stínu Petrohradu se Moskva v roce 1918znovu stala sídelním městem a Kreml hlavním centrem moci.A s bolševickou revolucí ženy mohly získat příležitost vykonávat moc samy za  sebe. V  kremelských chodbách bylo možné potkat rozmarnou Alexandru Kollontajovou, svůdnou Inessu Armandovou a  věrnou Naděždu Krupskou. Každá svým způsobem poznamenala intimní život příštího kremelského kruhu.

1

Lásky, vraždy a dynastie:

carský Kreml

Ž

eny hrály významnou roli v  politice uvnitř Kremlu už od  dob

velkých knížat a prvních carů. Dynastické svazky mělypochoitelně velký význam  – a  kdo mluví o  politice založené na  rodině,

mluví také o  mateřství a  sexualitě  – ale zároveň i  o  činech velkých

kněžen a careven.

Jejich role nebyla dána žádným zákonem, ale podle tradice se měly starat především o blaho svého manžela, přivádět na svět zdravé děti, které mohou přežít, a věnovat se šití a výrobě textilií ke zkrášlenípaláce a klášterů. Ale příklady ukazují, že od dob Ivana III. až k Petrovi Velikému se podle své povahy a  ambicí mohly účastnit politického života.

Některé zemřely v  klidu v  posteli, jiné za  to těžce zaplatily. To jsou rizika spojená s konflikty a intrikami mezi rodinami okolo cara, který se z  důvodu vysoké úmrtnosti matek často ženil několikrát, protože se za každou cenu snažil mít dostatek následníků, aby se tak vyrovnal s vysokou úmrtností dětí. Patřit k rodině vládnoucího cara znamenalo mít přístup k  nejprestižnějším funkcím. Patřit k  rodině

Erotické dějiny Kremlu

14

následníka, který své právo prohrál, přinášelo exil, vězení, klášter,

nebo smrt.

Pro větší slávu moskevského panství:

Ivan III. a Zoé Palaiologovna

Vláda Ivana III., který se narodil jako syn velkého knížete Vasilije II.

v roce 1440, znamenala zásadní mezník v historii Ruska. Bylo toob

dobí vzniku Moskovie, jejího rozšíření a získání nezávislosti na Zlaté

hordě, turkicko-mongolském státním útvaru, který byl v té době už

jen stínem sebe sama a  pod jehož nájezdy se Rus, to znamená sta

ré Rusko, od XIII. století nacházelo. Ivan III. vedl agresivní politiku

také proti dalšímu odvěkému rivalovi: Litvě. Byl prvním velkýmkní

žetem, kterému se dostalo titulu cara. Udělil mu ho byzantský císař.

V této době získal Kreml mnohem krásnější podobu a tvarnepravi

delného trojúhelníku. Takový, jaký známe i dnes.

Dne 12. listopadu 1472 se velký kníže oženil. Svatba byla v za

stoupení, bez přítomnosti budoucího manžela. Jeho ženou se stala

Zoé Palaiologovna (1455–1503), neteř posledního byzantskéhocísa

ře Konstantina XI. Po křtu přijala jméno Sofie. Po pádu byzantského

císařství našla císařská rodina útočiště v  Římě, u  papeže. V dospí

vání Zoé prošla přísnou výchovou díky dohledu a  podpoře papežů

Pavla II. a Sixta IV., kteří doufali, že jim poslouží v diplomatických

záležitostech. Naučila se číst a  psát, ale také práci s  jehlou, což se

hodilo pro každou dívku z dobré rodiny. Podle italských kronik byla

Sofie krásná žena drobné postavy, s živýma a výraznýma očimaa vý

jimečně bílou pletí, což nebránilo jednomu italskému básníkovi, aby

ji popsal takto: „Hora tuku. Vše, o čem jsem mohl po všechny noci

snít, byly hory másla a tuku.“ V roce 1469 se Řím po zprávěo ovdo

vění knížete Ivana snažil navázat styky s Moskvou a doufal, že se ji

podaří přivést do lůna katolické víry. Papež Pavel II. mu nabídl Zoé

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

za ženu. Ale pro ruskou stranu znamenalo katolické vyznání mladé

dívky problém. Zoé musela být pokřtěna ortodoxně a přijmoutpravoslavné jméno Sofie.

Od svého sňatku a příchodu do Moskvy se Sofie bez váhánízaojovala do politických záležitostí svého manžela. Přinesla mu přece prestiž a  erb byzantského císařství. Otevřela se tak cesta k myšlence, že Moskva je „Třetím Římem“. Navíc Sofie přivezla z  Říma lékaře a také umělce, díky kterým vznikly nejkrásnější kostelyKremlu a  nové hradby pevnosti z  bílého kamene. Sofie dosáhla dokonce toho, že přijímala své vlastní diplomaty.

Kněžna, přítomná po  boku svého manžela během významných přeměn knížectví, se stala nepostradatelnou. Ivan III. vyhledával její rady až do té míry, že od roku 1480 nenajdeme politické rozhodnutí, které by bylo bez Sofiiny pečeti. Mnoho let po smrti kněžny prohlásil svědek: „Naše ruská zem žila v klidu a míru. Když sem přišlavelkokněžna Sofie s vašimi Řeky, tak se to v naší zemi zamotalo a nastaly velké konflikty.“ Možná to bylo trochu brzy, učinit manželku knížete zodpovědnou za hluboké změny v moskovitské společnosti té doby.

Ivan opustil systém, který přiděloval území bratrům. Mělv úmyslu sjednotit knížectví kolem Moskvy. Zahrnul do něj města Suzdal, Rjazaň, Jaroslavl i další. Podařilo se mu dokonce připojit tzv.svobodnou republiku Novgorod. Tak se zrodila Moskovie, kterou chtěl Ivan sjednotit i po právní stránce. Právě za jeho vlády se objevil prvnískutečně ruský zákoník. Navíc skoncoval se Zlatou hordou, když jíodmítl dál platit tradičně vyžadovanou daň. Ve všech těchto událostech je vidět ideologie státu, jenž vytvořil základ toho, co historiografie nazývá autokracií. A konečně, příchodem mnohých umělců z Itálie se změnila podoba Moskvy. Bylo to díky novému architektonickému stylu, který se stal součástí ruské kultury tak, jak to ukazujíkremelské kostely, postavené většinou v té době.

Erotické dějiny Kremlu

16

Následnictví na  trůnu knížectví představovalo vždy moment napětí. Nebylo nikdy doopravdy uzákoněno a  odehrávalo se podle tradic nástupnictví prvorozeného mužského potomka. Aby předešla nejistotě, předurčovala vládnoucí knížata své nástupce testamentem. Přání zesnulého bylo většinou respektováno, ale nic nezabránilovyuknutí konfliktů a zpochybnění testamentu. K tomu všakdocházelo především až v pozdějších obdobích.

V  případě nástupce Ivana III. se vše mělo odehrávat normálně, ale právě tady se nejlépe ukázaly taktické schopnosti Sofie, která si velmi obratně pohrávala s  dynastickými zápletkami. Velký kníže Ivan III. se poprvé oženil s  Marií Borisovnou, dcerou tverského knížete. Ta v roce 1458 porodila syna Ivana, řečeného Mladší, který už dospěl. Při přípravě následnictví jmenoval Ivan III. tohoto svého syna dědicem trůnu. Po smrti první ženy se znovu oženil a Sofie přivedla na  svět několik dětí. Svého prvního syna Vasilije by ráda učinila dědicem trůnu, aby mohla využít jeho moci po smrtimanžela. Jenže cesta k tomu se zdála uzavřená, navíc když se mladý Ivan Ivanovič stal otcem chlapce. Ale na počátku roku 1490 se jehozdravotní stav zhoršil. Lékaři diagnostikovali dnu. Sofie nechala poslat z Benátek lék, jenže ten mu nepomohl: Ivan Ivanovič zvaný Mladší zemřel v březnu téhož roku. Mluvilo se o otravě, ale s jistotou se to nikdo neodvážil potvrdit.

Od té chvíle Sofie bez přestání přesvědčovala svého muže, aby jmenoval jako nástupce Vasilije, prvního syna z  jejich manželství, a nikoli vnuka Dimitrije, potomka Ivana Mladšího. Ivan přesto určil svým nástupcem Dimitrije. Ti, kteří stranili Vasilijovi, sezmobilizovali, aby zvrátili situaci. Marně. Mnozí bojaři, mezi nimi i bratranec velkoknížete, byli kvůli tomu zajati a  popraveni. Obrat nastal díky vojenským kampaním, vedeným Ivanem III. Vasilij v  nich dokázal své schopnosti a odvahu, a tak znovu získal přízeň svého otce. V roce

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

1502 se stal následníkem. Malý Dimitrij a jeho matka naopak upadli

v nemilost a duchovní synod je obžaloval z hereze. Zemřeli ve vězení

roku 1505 hladem a zimou. Nebo cizí rukou?

Sofie zemřela v  dubnu 1503. Na  místo posledního odpočinku, do  Uspenského chrámu (chrámu Nanebevstoupení Panny Marie), nejposvátnějšího kremelského kostela nacházejícího se v samotném srdci Kremlu, ji vyprovázel majestátní pohřební průvod. Byla pohřbena vedle první manželky Ivana III. Ten o několik měsícůpozději také onemocněl. Brzy musel vedení státních záležitostí přenechat následníkovi. Zemřel v říjnu 1505 v úctyhodném věku šedesáti pěti let. Vasilijovi III. zanechal území větší, bohaté a především nezávislé, než jakému začínal kdysi panovat on. Šest žen Ivana Hrozného 25. srpna 1530 se narodil malý Ivan, který zůstal v paměti jakoHrozný (Groznyj). Tuto přezdívku si svými činy plně zasloužil. Způsobem své vlády, dobře známým a protkaným násilnými činy, nezůstalpozadu za jinými evropskými monarchy. Ivan byl prvním panovníkem, který prohlásil sám sebe za  cara. Posílil stát, který zdědil po  svém otci, Vasiliji III., byl tvůrcem krutých opričníků, předchůdců tajné policie, ale také svou zemi reformoval, i  díky četným kontaktům s evropskými vyslanci.

Vláda Ivana Hrozného je také poznamenaná jeho rodinnými vztahy a  zážitky. Opustil ortodoxní tradici a  vstoupil tak do  sporu s  církví. Podle dochovaných záznamů v  pramenech se car oženil nejméně šestkrát. Ženy přicházely na  scénu společně se svými rodinami, potom mizely. Vzdálenou ozvěnu můžeme najít v procesu, se kterým se setkáme v kruhu Kremlu za Stalina. Ivan svou zuřivostí připomíná také anglického panovníka Jindřicha VIII. Ale naštěstí pro jeho ženy, žádná nezahynula jeho rukou, Ivan je raději posílal

Erotické dějiny Kremlu

18

do kláštera. Podobně jako jeho vláda, tak i rodinná situace doznala

prudkých změn v letech 1560–1570.

První žena, která měla vliv na  život budoucího cara, byla jeho matka Jelena Glinská (1508–1538), druhá manželka velkého moskevského knížete Vasilije III. Ale už Ivanovo narození bylo podšpatným znamením. Podle kronik udeřila na Moskvu bouřea předpovědi věštců udělaly z dítěte strašlivou metlu, monstrum a zdroj neštěstí. Tyto předpovědi, naplněné předtuchou, přicházely díky málo ortodoxní situaci druhého manželství Vasilije III. Ten byl poprvé ženatý po  několik roků, ale i  přes mnohé náboženské pouti a  dary církvi zůstával bez potomstva, což mu velmi vadilo, protože nechtěl přenechat moc svým bratrům, které neměl rád. Proto se v  roce 1526 velkokníže rozhodl zapudit svou první ženu a poslat jido Pokrovského kláštera. Mluvilo se o „přátelském rozchodu“, kdy princeznapochopila zájmy svého manžela. Ale zazněly i hlasy, které poukazovaly na nedostatek nadšení ze strany Solomonie, která prý byla odvedena do kláštera násilím.

Přes věkový rozdíl byl pár tvořený Vasilijem a  Jelenou, Vasilijovou druhou ženou, šťastný a sdílel mnohé záliby, jako například honya koňské dostihy. Vykonali cestu po klášterech. Tato mladá litevská princezna s pěknými rysy, krásnými rty, velkýma očima a s dobrou výchovouzpříjemnila život stárnoucímu Vasiliji. Ale kníže, ženatý s  mladou dívkou kypící zdravím, nadále očekával mužského potomka. Tolik očekávaný syn přišel na svět až v roce 1530, když jeho otci bylo již padesát jedna let. Jelena byla na dvoře pokládána za cizinku, i když její otec i strýc sloužili velkému knížeti, a nevzbuzovala žádné velké nadšení, když porodiladědice a potom ještě o dva roky později druhého chlapce, Jurije. Bohužel tento druhý syn byl velmi slabé konstituce a navíc postižený, což alenevadilo jeho velkému bratrovi v tom, aby mu vždy prokazoval svou lásku a  péči. Ve  třech letech mu zemřel otec. Jeho vláda nezačala v  klidném

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

období. Navzdory předchozímu uvedení na trůn se začaly vytvářetkolem jeho strýců frakce s  cílem připravit ho o  trůn. Ale díky inteligenci

a manévrům jeho matky Jeleny, která byla v čele vládní regentské rady,

se podařilo jeho moc udržet.

Jelena chápala, že postavení jejího syna je křehké, a  tak dělala, co bylo v jejích silách, aby bylo dodrženo právo následnictví, ale také aby se Ivan nestal v paláci obětí dvorních intrik. Nečekala tedy na zletilost svého syna v šestnácti letech, aby ho s pomocí metropolity Danielanechala ve věku tří let prohlásit velkým knížetem moskevským a při tépříležitosti mu vložit na hlavu velkoknížecí korunu. Když byl trůn zajištěn, snažila se oslabit pozici ostatních členů regentské vlády. Nechala proto zatknout bratry svého mrtvého manžela a do blízkosti svého synaumístila osoby ze své rodiny. Pro syna Ivana byla byla ideálem ženy. Během tohoto období se výrazně změnily způsoby u  dvora. Velká pozornost byla věnována zevnějšku, nosilo se oblečení v  živých barvách, s perlami a  drahými kameny. Ženy si bělily obličeje a  rty barvily narůžovo. Inspirací jim byl polský dvůr, kde se objevila francouzská móda. V roce 1538 však Jelena umírá, pravděpodobně otrávena bojarem Šujským,jehož rodina se chtěla zbavit vlivu regentky.

První fáze Ivanovy vlády se příliš neodklonila od  tradice. Během doby, než Ivan dosáhl zletilosti, držela ve svých rukou moc vládníregentská rada, v níž převládali členové rodiny Glinských. Ivan se postupně ujal své role vládce. Jeho tři první manželství byla tradiční, ortodoxní. Když dosáhl věku patnácti, začalo se s  přípravou jeho svatby a korunovace jako plnohodnotného panovníka. Aby byla nalezena tuzemská nevěsta, protože ruská diplomacie nedokázala nabídnout žádnou vhodnouprinceznu ciziny, byla zorganizována „přehlídka mladých dívek“. Cílem bylo předvést budoucímu ženichovi výběr potenciálních nevěst z bojarských rodin. I  když to nebyla obvyklá praktika, nejednalo se o  novinku. Tuto taktiku při výběru ženy použil již Vasilij III.

Erotické dějiny Kremlu

20

Šťastná vyvolená se jmenovala Anastasije Zacharinová. Její krása byla ohromující, a navíc znala dobře moskevský dvůr a jehozvyklosti. Její rodina byla vždy na straně Ivana IV. v boji o trůn a její bratři Daniel a  Nikita byli přáteli mladého careviče. Dá se říci, že to byla opravdu svatba z lásky. I když před bojary byl Ivan obhroublýa drsný, se svou manželkou jednal láskyplně a jemně, dbal na její pohodlí a plnil její přání. Zašel dokonce tak daleko, že opustil své milenky.

Manželské štěstí však bylo zkaleno mnoha porody, po nichžnásledovala předčasná smrt narozených dětí. Ze  šesti porodů se jen dva synové, Ivan a Fjodor, dožili dospělosti. Anastasije, unavenátěhotenstvími a  s  celkově podlomeným zdravím, v  roce 1559 vážně onemocněla. Po požáru Moskvy v roce 1560, kdy se musela uchýlit do  nedaleké vsi Kolomenskoje, náhle zemřela a  zanechala po  sobě neutěšitelného Ivana.

Z dynastických důvodů nutili rádci cara, aby se rychle znovuoženil. Ivan nebyl proti. Jeden čas se uvažovalo o  možnosti nabídnout sňatek Kateřině, sestře polského krále. Ale Ivan se rozhodl posílit spojenectví na  jihu a  zasnoubil se s  čerkeskou princeznou Marií. Od chvíle, kdy se s ní setkal, propadl car půvabu, tak máloobvyklému v Rusku. I když pozdější prameny přisuzovaly Marii špatný vliv na  manžela, současníci se shodovali na  tom, že byla společenská, milá a půvabná. Byla mladá, vdala se v šestnácti letech, v roce 1561. Na  dvoře se jistě cítila odcizeně a  chovala se ostýchavě vůči carovi, který byl již ve svých jednatřiceti letech zkušeným mužem. Přes všechnu lásku, kterou k  ní choval, mu nikdy nemohla být takovou oporou jako Anastasije. Zbývalo následnictví. V kronikách je pouhá jedna zmínka o těhotenství v průběhu manželství trvajícího šest let. V březnu 1563 se narodil malý Jurij, který zemřel v květnu. A v tom samém roce musel Ivan čelit ještě smrti svého bratra, kterého lékaři nedokázali zachránit.

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

Právě během tohoto manželství nastal zlom v  Ivanově vládě a vedl k období teroru. Smrt jeho milované první ženya postiženého bratra, který mu byl tak blízký, byly příčinou obratuve vykonávání moci. Ivan se stal autokratem, který soustředil všechnu moc do svých rukou a svému knížectví vládl železnou rukou,která byla i krutá. Tady je třeba hledat spojitost mezi ztrátoumilovaných bytostí a krutostí cara, který prohlásil sám sebeza panovníka, a byl jen krůček od paranoie. V roce 1565, poté, co pohrozil, že se vzdá moci, vyhradil Ivan část území Moskovie opričině, nad kterou měl absolutní moc. Na tomto území založil nový vojenský řád, který naplňovali opričníci. Ti byli povoláváni, aby se zbraní v  ruce vykonávali carovu často až krutou vůli. Jejich přísaha se podobala zřeknutí se světa: přísahali, že „se už nebudou stýkat se zbytkem obyvatel, dokonce ani se svými rodiči, pod trestem smrti“. V Moskvě jim car nechal postavit velký palác vně Kremlu a sám v něm trávil stále více a více času, vzdálený od svémanželky. V této době, i když Marie stále ještě žila, začala další jednání o budoucím carově sňatku. Marii nezbylo nic jiného než se„rozhodnout“ pro klášter.

Od těchto let je vyprávění o vládě Ivana Hrozného protkánoneobyčejně krutými činy. K  nim dochází především v  době po  smrti jeho druhé manželky. V  roce 1569 se pár vydal na  dlouhou cestu po  klášterech. Carevna, která trpěla tuberkulózou, cestu snášela špatně, a  nakonec toho samého roku zemřela. Proslýchalo se však, že se car manželky zbavil. Jako odpověď na  tyto pověsti car vrátil úder, obžaloval bojara Vladimira Andrejeviče a našel kuchaře, který doznal, že podal jed na jeho příkaz. Bojar i s rodinou byli přinuceni požít inkriminovaný jed, bojarova matka byla odsouzenak vyhnanství v  klášteře, ale během její cesty byl vydán rozkaz „zbavit se jí, udusit ji kouřem v truhle v jizbě“.

Erotické dějiny Kremlu

22

Ivan Hrozný se stal znovu vdovcem. Na nový sňatek nijaknespěchal, protože podle ortodoxní církve není možné, dokonce aniv příadě ovdovění, oženit se víc než třikrát. Byla to tedy jeho poslední šance najít robustní ženu, schopnou rozšířit řady jeho potomstva, které v  té době čítalo jen dva syny. V  nedobrém rozpoložení číhal Ivan na  zradu. Na  šlechtu padla hrůza, obávala se nemilosti nebo i vraždy a váhala s nabídkou ženy pro cara. Ten se jednu chvíli chtěl obrátit do ciziny, ale nakonec se rozhodl uspořádat novou „přehlídku mladých dívek“. V roce 1571 přivedli tedy před cara dva tisíce dívek! Ivan přidal k rituálu malou variantu podle svého výběru: lékařskou prohlídku. Vybral si Marfu Sobakinu, pocházející ze  staré bojarské rodiny. Snoubenci se často scházeli, poznávali se a Marfa se Ivanovi stále více líbila, už proto, že se podobala Anastasii. Ale snoubenka onemocněla. Ivan odmítl zrušit zasnoubení v naději, že ji lékařiz ciziny dokážou zachránit. Navzdory nemoci se konala svatba. O  dva týdny později však carevna zemřela. Příčinou její nemoci a smrti byl jed. Car chystal pomstu, hledal viníky. Nepříliš logicky byli zatčeni rodiče zesnulé, ale po pravých vinících nikdo nepátral.

Podle církevních pravidel se Ivan Hrozný už nemohl oženit.Církevní synod mu ale přece jen udělil výjimku. Učinil tak poté, co jej car ujišťoval, že manželství nebylo naplněno a  manželka byla otrávena. Při přehlídce dívek, která umožnila vybrat Marfu, ale také Eudoxii pro careviče Ivana, měl car ještě druhou adeptku. Tou byla Anna Koltovská. A  právě ta se stala v  roce 1572 čtvrtou Ivanovou manželkou. Carovu okolí se nemohla líbit víc než jiné ženy, protože pocházela z rodiny nižší venkovské šlechty. Stala se proto terčem palácových intrik a  pomluv. Především ale bylo toto manželství nevydařené. I  když byl Ivan okouzlen krásou a  mládím Anny, nesdíleli spolu žádné záliby. A  navíc mu nedokázala dát dědice. Rok 1575 představuje prudký obrat v Ivanových manželských praktikách.

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

Láska přestává být důležitá. Ivan si nadále vybíral manželky jenpodle jejich schopnosti rodit mužské dědice. Když nevyhověly, zapudil

je a  přinutil vstoupit do  kláštera. Anna, která později přijala jméno Darja, byla poslána do Pokrovského kláštera v Suzdalu a potom

do  Tichvinského kláštera na  severozápadě Ruska. Tam také v  roce

1626 zemřela, čtyřicet dva let po svém manželovi.

Carovu pátou manželku, Annu Vasilčikovou, potkal stejný osud. Protože manželství nebylo v očích církevního práva legální, jehodatum se neobjevuje v pramenech, ale předpokládá se, že to bylo kolem roku 1575. Ivan jednal proti názoru církve, a proto toto manželství znamenalo roztržku mezi vládcem a církevními autoritami. Přineslo ovšem také další etapu v  posilování autokracie a  moci cara. Přišla chvíle, od které nebyl úplně jasný počet Ivanových manželství.

Už v roce 1574 mu představili dívku, která se mu velmi líbila:kaštanové vlasy, hluboké oči, střední postava a baculatá, jak to měl car rád. Navíc pocházela z početné rodiny a díky tomu se dalapředpokládat plodnost a možnost dát mu syny. Ohledně svého sňatku však znuděný car bez váhání začal jednat s Alžbětou I. nebo s  některou z jejích neteří. Kolem roku 1576 byla i Anna poslána do Pokrovského kláštera v  Suzdalu, kde se setkala například s  Eudoxií, první ženou careviče Ivana, která byla zapuzena pro neplodnost. Zemřela tam v roce 1577 bez jakéhokoli potomka.

Ivan Hrozný stárl, bylo mu už padesát let, což byl na tu dobupoměrně pokročilý věk. Měl dva syny, ale žádný z  nich zatím neměl dědice. A nyní se začalo odehrávat drama, které na počátku dalšího století roznítilo nepokoje v Rusku.

V roce 1580 byl car čím dál tím osamocenější. Tuto izolaciostatně sám pomohl vytvořit. Zůstali mu jediní blízcí, Nagojovi, kteří mu sloužili už dlouho. Car se tedy oženil s dcerou svého přítele Fjodora Nagoje, Marií. Dívka nebyla příliš nadšena myšlenkou na sňatek se

Erotické dějiny Kremlu

24

starým mužem, který měl tendenci posílat manželky do kláštera, ale

perspektiva stát se carevnou otevírala zajímavé možnosti. Po sňatku

se pokusila zasahovat do rodinného života Ivanových synů, protože

se pokládala za  jejich nevlastní matku. To se ale nelíbilo snachám,

které byly starší než ona. Marie neváhala intrikovat ženskýmizbraněmi, což způsobilo rozhořčení žen její nevlastní rodiny.

Dne 10. nebo 11. listopadu 1581 se odehrálo drama, které Marii pomohlo získat vliv. Ivan Hrozný měl napjaté vztahy se svým starším synem. Vadila mu nezávislost, o kterou se snažil jeho dědic, když už investoval tolik energie do zajištění jeho následnictví. Byl to politický konflikt, nebo rodinná rozepře? Jedno je jisté, car jednal v záchvatu vzteku. Carevič byl již několik měsíců potřetí ženatý – dvěpředchozí manželky byly zapuzeny pro neplodnost. Jelena Šeremetěvová neměla daleko do  porodu. Ivan Hrozný vstoupil do  jejich komnat a spatřil snachu v oblečení, které považoval za příliš vyzývavé.Rozčílil se a začala hádka. Ivan uhodil Jelenu do břicha. Carevič se snažil svou ženu bránit a  obvinil otce, že ji chtěl zabít. Otec uhodil syna do hlavy. Boris Godunov, blízký carův rádce, se pokusil ránuzachytit, ale učinil tak příliš pozdě. Po čtyřech dnech carevič zemřel a jeho žena potratila. První dědic a  jeho potomstvo odešli z  tohoto světa. Zbýval jen jeho bratr, pobledlý a  neduživý Fjodor, do  kterého car nikdy nevkládal žádné velké naděje. To bylo štěstí pro MariiNagojovou, ještě když navíc v roce 1582 porodila syna Dimitrije. Po Ivanově smrti v  roce 1584 už jí stačilo jen vystrnadit Fjodora, aby dostala svého syna, který byl ještě dítětem, na trůn a sama se stala regentkou.

Jenže Fjodor přece jen ještě v tom roce nastoupil na trůn.A zůstal na něm až do roku 1598. Dodal tím jistou dynastickou stabilitu. Ale jeho žena, Irina Godunovová, porodila pouze jednu dceru. Aby zabránil intrikám své nevlastní matky Marie, poslal ji Fjodori s jejím synem do vyhnanství do Ugliče. Prohlásil manželství svého otce

25

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

za neplatné a tím zároveň vyloučil svého nevlastního bratraz násled

nictví. V  roce 1598 Fjodor náhle zemřel, zřejmě na  otravu. To byl

konec mužské linie dynastie Rurikovců, protože v roce 1591 zemřel

malý Dimitrij na epileptický záchvat. Boris Godunov, Fjodorůvblíz

ký rádce, byl zvolen zemským sněmem carem. Kvůli nespokojenosti

a díky pomoci Marie Nagojové se objevil Lžidimitrij I. a potomLži

dimitrij II. (a  další „lžidimitrijové“ tvrdící o  sobě, že jsou pravými

potomky Ivana IV.). Bylo to období nepokojů, takzvaná smuta, která

trvala až do zvolení Michaila Romanova v roce 1613 zemskýmsně

mem carem vší Rusi. Teprve potom se vrátil mír.

Petr Veliký a ženy

Jestliže se politika v  autokratických režimech stále prolíná se sou

kromým životem, bylo tomu tak především za vlády Petra Velikého.

Aniž bychom zabředli do laciné psychologie, je třeba konstatovat, že

určité okolnosti, které carevič Petr viděl během svého dětství,částeč

ně poznamenaly jeho politická rozhodnutí. A to přinejmenšímdo

kud byla Moskva sídelním městem a Kreml centrem moci. Tadyroz

plétal intriky, dobýval postupně moc a připravoval předěl, který pro

Rusko znamenalo následování západních vzorů. Přestěhování dvora

do  Petrohradu bylo symbolem překonání tradic a  potvrzení moci

bez kompromisů. V Moskvě kolem mladého careviče kroužily ženy:

jeho zbožňovaná matka Natálie Naryškinová, jeho obávaná nevlastní

sestra Sofie, ale také nevýrazná manželka a milenky z podhradí.

Natálie Naryškinová byla až do své smrti v roce 1694 pilířemPe

trovy existence. Se svou inteligencí a bystrostí byla cennou synovou

rádkyní. Především proto, že měla jistou schopnost odvracet palá

cové intriky. Ale hlavně byla pro svého syna milující a  něžně mi

lovanou matkou, jak ukazuje začátek dopisu, poslaného z  Preslavi

20. dubna 1689: „Mé zbožňované maminečce, nejdražší vládkyni

Erotické dějiny Kremlu

26

carevně a velkokněžně Natálii Kirilovně, tvůj chlapeček /.../Petruška touží slyšet zprávy o Tvém zdraví. Díky Tvým modlitbám se nám

daří dobře, a dvacátého dne měsíce bylo jezero celé zalité světlem.“

Carevič Petr se narodil roku 1672 z druhého manželství caraAlexeje I. Když zemřela jeho první žena Maria Milovská, car se znovu oženil s Natálií Naryškinovou. Ta starému vládci přinesla mládía radost. Jejich společný život byl šťastný, oba manželé sdíleli mnoho zálib a měli společné zájmy, jako například dlouhé procházkya divadlo. Jenže nová carevna se znelíbila bojarům u  dvora. Pocházela z venkovské šlechty, ale byla rodiči poslána do Moskvy a vychována svým kmotrem Artamonem Matvejevem, vlivným bojarem a Alexejovým oblíbencem. Ačkoliv se konala „přehlídka dívek“, bylo už víceméně rozhodnuto. Car podlehl půvabu dívenky při setkáních u svého přítele.

Natálie byla vychována „podle evropského způsobu“, tak jak to bylo zavedeno u  jejího ochránce. I  když plnovousy ještě nezmizely, názory a  způsob života se již měnily. Matvejevův dům byl centrem nové moskevské kultury. Matvejev vlastnil tiskárnu, ohromnou knihovnu, zajímavou sbírku obrazů. U něj se v Moskvě setkávalibohatí obchodníci z ciziny. Večer bývalo možné slyšet hru na varhany nebo housle. Natálie rozkvétala v  tomto prostředí, naučila se mluvit několika cizími jazyky. Bylo tedy jasné, že ona se neskloní před tradicemi, které uzavíraly ženu doma a určovaly jí vyšívání a starost o děti. Ona bude „emancipovanou“ ženou. Tento evropský směrpředá svému synovi, který ho dokáže zúročit.

Pro Petra byla matka také člověkem, který ho chránil předdvorskými intrikami, které často končily krvavě. Když v roce 1676 zemřel car Alexej, nastoupil po něm jeho starší syn Fjodor III., kterému bylo čtrnáct let a  vládl až do  své smrti v  roce 1682, kdy zemřel ve  věku dvaceti let, bez potomstva. Jeho smrt byla následkem koliky, která

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

nastoupila po  snědení ostružinového koláče, zřejmě otráveného.

Mladý car se během své vlády snažil vyhnout intrikám, které ho měly

svrhnout, a tak mj. poslal Natálii a jejího syna pryč z Moskvy,do vesnice Preobraženské. V  této době mladý Petr získával vzdělání, ale

ukázal se být nepříliš snaživým žákem. Objevil také radosti navigace.

Fjodorova smrt otevřela nástupnickou krizi, skutečnou válkuklanů mezi rodinami Milovských a Naryškinových. Od své první ženy, Marie Milovské, vybrané poté, co Fjodorovův poručník a učitel Boris Morozov nechal zavraždit adeptky, které se mu nelíbily, měl třináct dětí, z nichž mnohé zemřely v nízkém věku. Po smrti nejstaršíhozůstal jen psychicky i  fyzicky postižený carevič Ivan, který nastoupil na  trůn jako Ivan V., a  dcera Sofie, vyloučená z  následnictví kvůli svému pohlaví. Na straně Naryškinových byl jeden naprosto zdravý syn a dcera. Zemský sněm měl rozhodnout. Dovolili Natálii, jejímu synovi a bratrům, aby se vrátili do Moskvy.

V  květnu 1682 vypukla krvavá revolta elitních carských vojenských jednotek, označovaných podle vybavení zbraněmi strelci. Sofie využila této vzpoury, jejímž důvodem byla redukce dosavadníchprivilegií i to, že mnozí ze strelců se hlásili k tzv. razkolnikům, tedy těm, kteří odmítali reformy církve, zahájené patriarchou Nikonem, a za to byli perzekvováni. Nechala kolovat zvěsti, že rodina Naryškinových dala zardousit Ivana V., Petrova nevlastního bratra. Oddíl strelcůvtrhl houfně do  kremelského paláce a  ničil a  vraždil bez slitování vše a všechny, kteří se jim postavili na odpor. Aby ukončila tento masakr, ukázala se Natálie se dvěma vyděšenými chlapci, Ivanem a Petrem. To zklidnilo vražedné vášně strelců jen částečně. Natálie byla nucena obětovat pomstychtivosti krvelačné tlupy své dva bratry, Anastase a Ivana. Sotva jim byli vydáni, jejich těla byla rozsápána a rozsekána. Revoltu se nakonec podařilo potlačit. Zemský sněm rozhodl připojit Petra I. k Ivanovi V. jako spolucara. Tato situace ovšem byla v ruské

Erotické dějiny Kremlu

28

historii naprosto ojedinělá. Petrovi bylo deset, jeho nevlastnímubratrovi šestnáct. Jenomže byl fyzicky i  duševně zaostalý. Za  regentku

proto byla oběma určena Sofie.

Sofie, energická a inteligentní žena, ke které však příroda nebyla příliš laskavá, začala uskutečňovat své politické ambice. Vládlas pomocí svého milence, Vasilije Golicyna. Jenže i když vynikalav umění palácových intrik, neobjevila v  sobě příliš velké schopnosti vést politické záležitosti. Krymské kampaně dopadly obzvlášť katastroficky a oslabily regentku a jejího favorita. Petr toho využil k pokusu odstranit svou nevlastní sestru. Ale Sofie se jen tak nevzdalaa znovu konspirovala se strelci, aby nevlastního bratra definitivně odstavila od moci. Manévr jí nevyšel, mladému carovi se podařilo spojit všechny své příznivce proti regentce. Po  své porážce byla poslána do Novoděvičího kláštera. Petr nadále vládl se svým bratrem, a to až do jeho smrti v roce 1696.

Rok 1689 byl rokem Petrova sňatku. Pro cara to nebyla svatba z  lásky, ale akt odpovídající konvencím, aby bylo zajištěno následnictví, a  také aby udělal radost své matce, která mu ženu vybrala. Manželkou se stala mladá Jevdokije Lopuchinová. Natálie vybírala co nejlépe: krásnou mladou dívku, dobře stavěnou, ale Petr nemohl milovat novou carevnu, vychovanou podle zvyků staré Rusi, která mu nemohla být nápomocná v  zavádění reforem po  evropském způsobu. Rychle se o ni přestal zajímat a dával přednostspolečnosti svých přátel, vědeckým pokusům a  cestování. Jevdokije porodila svého prvního syna Alexeje v roce 1690. Další dva synové, Alexandr a Pavel, zemřeli v útlém věku. Se svým malým synkem a s podporou své tchýně Natálie se carevna snažila, aby se k  ní car vrátil. Dokud žila jeho matka, byl ochoten tak alespoň zčásti činit („hrál tuto hru“), ale po  smrti Natálie svou ženu úplně opustil. Roku 1697 před odjezdem na několikaměsíční cestu po Evropě, tzv. Velké poselstvo, se

Lásky, vraždy a dynastie:carský Kreml

chtěl Petr rozvést a poslat svou ženu do kláštera. Jako důvodzapuzení uváděl její nervozitu a špatné duševní zdraví, což se ale nikdynerokázalo. Představitel ruské pravoslavné církve – patriarcha – nijak

nespěchal s  vyplněním carova příkazu a  za Petrovy nepřítomnosti

se Jevdokije ujala všech povinností, které příslušely carevně. Když to

Petr po  svém návratu zjistil, rozzuřilo ho to a  vyhrožoval své ženě,

kterou podezíral, že proti němu konspiruje. Ta nakonec vstoupila

do kláštera, kde přijala jméno Jelena.

Carův návrat z  cesty znamenal také velký zvrat v  životě u dvora, který se projevil na  obličejích jeho příslušníků. Petr vzal nůžky a ustřihal svým bojarům plnovousy. Poevropštění pokračovalo. Jistě, šlo jen o vousy, ale nezapomeňme, že podle ortodoxní ruské tradice a podle kanonického práva je zakázáno stříhat vousy, protože obličej má být ponechán tak, jak to Stvořitel zařídil. U bojarů byl plnovous odznakem urozenosti, hodnosti a tudíž i jejich pýchou. Překvapení a  negativní reakce na  sebe proto nedaly dlouho čekat. Ale co dělat proti rozhodnutí cara? Tímto činem se Petr viditelnýma symbolickým způsobem ujal moci.

Během svého manželství dával Petr přednost rušnému životudaleko od  zdí Kremlu. Protože znal německý jazyk, často se vydával na předměstí Moskvy. kde se v nespočetných hostincích scházelicizinci. Petr tam chodil se svými pijáckými přáteli, starým žoldnéřem Patrickem Grodonem, který byl už ve  službách jeho otce, pekařem Alexandrem Menšikovem, který byl povýšen do šlechtického stavu, nebo Ženevanem Francoisem Lefortem. Pořádali žranice a naháněli půvabné dívky. Kromě toho si Petr vydržoval milenku, Annu Monsovou, dceru obchodníka s  vínem. Jejich vztah trval dvanáct let, ale Anna neodešla s  Petrem do  Petrohradu. V  roce 1703 ji nechal zatknout, když se dověděl o jejím vztahu s pruským vyslancem Keyserlingem. Když se stal jediným pánem na  palubě, přenesl toto

Erotické dějiny Kremlu

30

i na svůj dvůr. Po přerušení vztahů s ortodoxní církví nechal křeslo

patriarchy prázdné a  vytvořil svůj „Všekomický a  všeopilecký kon

cil“, kde bylo možné potkat Petra jako prvního diakra. Toto spojení

orgií a žranic bylo alternativním místem oproti dvoru, kde se naopak

Petr ujišťoval o své moci.

Petr se podruhé oženil v  roce 1712 s  Kateřinou, která po  něm

nastoupila na  trůn. Ale to už jsme u  dvora v  Petrohradu. Odtrže

ní od tradic bylo naplněno. Moskevský Kreml byl zastíněn a carům

sloužil už jen pro udržení kontinuity jako nejoblíbenější místo ko

runovací. Po  dobu dvou století přestal být centrem moci. Řídily se

odtud záležitosti města, a nová třída obchodníků a aristokraté, kteří

nesnášeli drsné podnebí Petrohradu, se tady s  oblibou procházeli.

Chodili sem také mladí lidé za romantickými dostaveníčky. Daleko

od arkán moci byl symbolem věčného Ruska, které mezi starýmika

meny hledali ruští i cizí návštěvníci.

2

Návrat do Moskvy:

rudý Kreml

Ř

íjnová revoluce 1917 zahájila dlouhé období občanské války,

která definitivně skončila až v  roce 1922. V  tomto násilném kontextu Petrohrad neskýtal žádné záruky nutné ochrany. Tváří v tvář hrozbě německých útoků a rozvíjející se občanské válkypotřebovali bolševici pro své hlavní město zajištěnou pevnost, nacházející se blíže centru říše, aby odtud mohli lépe ovládat celé území. Moskva těmto požadavkům perfektně odpovídala. V únoru 1918 vláda(Sovnarkom) proto tajně rozhodla přesunout hlavní město sovětského státu právě tam. Kreml se znovu stal centrem moci.

Stěhování vlády a dalších orgánů politického vedení, které již byly

v  té době ustavené, nebyla žádná legrace. Protože již naplno zuřila

občanská válka, bylo třeba vše provádět v  co nejdokonalejším utajení. V noci 10. března nasedli oficiální představitelé jako spiklenci

do vlaku. I když Lenin pro tuto myšlenku, která představovalanutnost, nebyl příliš nadšený, cestoval také se svou ženou Naděždou

Krupskou a se sestrou Marií Uljanovovou. Samozřejmě, Kreml nebyl

ještě patřičně vybavený. Vedoucí představitelé tedy obsadili pokoje


Erotické dějiny Kremlu

32

ve  velkých moskevských hotelech (Nacional, Moskva, Lux). Kreml

byl zabezpečen především pověstným systémem propustek (pro

pusk) a v létě už bolševičtí hodnostáři dostali své apartmány. Lenin

se se svou ženou nastěhoval do budovy dřívějšího Vládního senátu.

Tam měli k  dispozici rozsáhlou knihovnu, kde se ráda procházela

jejich zbožňovaná kočka.

Po chodbách Kremlu se pohybovali lidé z  obsluhy, sekretáři

i vedoucí představitelé. Byli to staří bolševici, kteří poznali utajení,

skrývání, věznění a exil. Celý jejich život byl zasvěcený revolučnímu

boji. To, o čem snili po celá desetiletí během svého boje, a o čem byli

přesvědčeni, že za svého života neuvidí, se nyní uskutečnilo. V této

existenci se soukromý a politický život stále prolínaly. Vedoucípřed

stavitelé se usadili v  Kremlu se svými ženami a  dětmi. Ale jakými

ženami! Některé, jako teoretička Alexandra Kollontajová, mělyve

doucí funkce nikoliv kvůli svému manželovi, ale díky svým vlastním

bojovým zásluhám. Jiné, i když měly místo ve straně pro statusman

želky, byly opravdové profesionální revolucionářky, které prováze

ly své manžele v  boji i  v  mnohých exilech. To byl případ Naděždy

Krupské, monumentu oddanosti, podpory a neohrožené Leninovy

souputnice. Byl to také případ Natálie Sedové (1882–1962), druhé

manželky Trockého, a Zlaty Lilinové (1882–1929), ženy GeorgijeZi

novjeva, tehdy osobnosti nejbližší Leninovi. Až do její smrti v roce

1920 zde bylo možné potkávat i Inessu Armandovou, bývaloumilen

ku nového pána Kremlu. Všechny tyto ženy se na různých stupních

angažovaly v  politických aktivitách tak, aby napomohly vyhlášení

rovnoprávnosti mezi muži a ženami v nové sovětské social istickére

publice. Při naplňování tohoto ideálu nastávaly i osobní boje o moc.


33

Návrat do Moskvy: rudý Kreml

Lenin, „ropucha“ a učitelka: domácnost ve třech

V  únoru 1894 Lenin, který tehdy ještě nebyl nezpochybnitelným představitelem Ruské dělnické sociálně demokratické strany

(RDSDR), ostatně RDSDR v  té době ještě ani neexistovala, potkal

u svého přítele a spolubojovníka dívku, která se mu na první pohled

zalíbila: Naděždu Konstantinovnu Krupskou. Narodila se v Petrohradu 14. (26.) února 1869 otci vojákovi. Nyní končila svá studia

na  střední škole pro dívky z  lepších rodin (rusky „Vysšije ženskije

kurzy“) a  záhy poté se stala učitelkou. Velmi brzy se začala zajímat

o otázku vzdělávání pracující třídy a přiblížila se k ruskémumarxistickému hnutí. A tak se během jedné politické schůze oba mladí lidé

seznámili.

Leninovi bylo dvacet čtyři let. Naděžda právě oslavila 25 let. Nebyla to vyloženě kráska, ale měla pravidelné a přitažlivé rysy. Brzy ji alepoznamenalo onemocnění štítné žlázy, Basedowa nemoc, která způsobilaobezitu, neplodnost a  také ošklivou přezdívku „ropucha“ od  zlých jazyků, které se posmívaly jejím vystouplým očím. Především to ale byla žena inteligentní, vzdělaná a  sdílela revoluční nadšení svého manžela. Když nastala tzv. Velká říjnová revoluce, stala se jako žena bolševického vůdce „první dámou“ rudého Kremlu. Ale ani náhodou nepřestala být aktivní.

Po celý svůj život vdané ženy se Naděžda co nejaktivněji podílela na  úspěchu svého muže. Byla jeho manželkou, ale hlavně jeho spolubojovnicí, sekretářkou, snažící se během jejich četných exilů v cizině, aby každodenní starosti nijak netížily jejího „Iljiče“. Nebyl to jednoduchý úkol. Po  útěku z  carského Ruska putoval pár Evropou a  střídavě pobýval ve  Švýcarsku, Německu a  ve Francii. Pro stranické spolubojovníky byla Krupská tou, která se starala o korespondenci, a  hlavně odhodlaným členem redakce novin Jiskra (Iskra), tiskového orgánu strany. Mezi teoretiky měla právě ona v  rukou otázky vzdělávání mas. Po  revoluci byla jmenována zástupkyní lidového

Erotické dějiny Kremlu

34

komisaře pro výchovu a  práci, jímž byl v  té době Anatolij Lunačarský

(1875–1933), starý bolševik, se kterým se poprvé setkala běhememigrace ve Švýcarsku. Navzdory nemoci, která jí způsobovala kromě jiného

únavu, vynakládala Naděžda úctyhodnou energii. Byla předevšíminiciátorkou masivních kampaní alfabetizace společnosti. Riskovala, když

za  války jezdila po  Rusku, což Lenina znepokojovalo. Ale pro ni byla

její práce přednější než manžel, jak o  tom svědčí tento lístek, který jí

adresoval:

„Drahá Naďuško,

byl jsem velmi šťastný, když jsem od  Tebe dostal zprávu. Už

jsem poslal telegram do Kazaně, a když jsem nedostalodpověď, poslal jsem další do  Nižního (Novgorodu), a  dnes jsem

dostal Tvou odpověď... Pevně Tě svírám ve  své náruči a žádám, abys psala a telegrafovala častěji.

Jenom Tvůj

V. U l j a n o v

P.S.: Poslouchej rady lékaře: jez a spi dostatečně, a budeš dobře

připravena pro práci tuto zimu.“

Její zdraví stále působilo problémy. Naděžda se musela často léčit. Tak tomu bylo i  v  lednu 1919, kdy se odehrála epizoda, která byla příčinou vážné situace. Krupská byla poslána na léčení do Sokolniků na severu Moskvy. 19. ledna se Lenin rozhodl jet se podívat k lůžku své ženy. Doprovázený byl jako obvykle sestrou Marií. Vyjeliza soumraku autem se šoférem a  strážným, ale byli zastaveni lidmi, kteří vypadali jako policisté. Ti namířili zbraně na osádku vozu a nařídili všem vystoupit. Lenin hlasitě protestoval, křičel, kdo je, ale nebylo to nic platné. Bandité pak ujeli jejich vozem. Šéfovi státu, jeho sestře, šoférovi a strážnému, takto obraným, nezbylo než pokračovat pěšky.

Návrat do Moskvy: rudý Kreml

Marie Uljanovová vzpomínala: „Zůstali jsme na  cestě a  nevydali

jsme se hned dál, protože jsme byli zaskočeni; především rychlostí,

s  jakou se vše odehrálo. Ale pak jsme vyprskli hlasitým smíchem,

protože soudruh Čabanov (strážný) stál a držel bandasku s mlékem

(vezli jsme mléko Naděždě Konstantinovně). Navzdory naší tragické

situaci nezapomněl bandasku vzít a držel ji v rukou jako nejvzácnější

předmět.“

I když manželé Lenin-Krupská žili po desetiletí ve shodě,odsouvajíce romantické vzlety na druhou kolej za politický boj, jejich život nebyl bez mráčku. 11. října 1920 se pár účastnil pohřbu. Dcerajednoho z  členů Revolučního výboru k  tomu podala svědectví: „Viděli jsme pohřební průvod postupovat k  nám. Viděli jsme Vladimira Iljiče, po jehož boku byla Naděžda Konstantinovna, která hopodpírala pod paží. Na jeho svěšených ramenech a hluboce skloněnéhlavě bylo něco nepopsatelně zarmouceného.“ Alexandra Kollontajová k  tomu vypráví: „Během pohřbu jsme už Lenina nepoznávali. Byl zlomen žalem. Zdálo se, že může každou chvíli ztratit vědomí.“ Ten den Lenin pochovával svou bývalou milenku, skutečnou lásku svého života: Inessu Armandovou.

Nezbyla nám žádná stopa po  prvním setkání mezi Leninem a  Inessou Armandovou, které se zřejmě odehrálo v  Paříži v  roce 1909. Mladá pětatřicetiletá žena nemohla nechat lhostejným toho, kdo řídil bolševickou stranu ze zahraničí. Její mahagonové vlasyrámovaly obličej s jemnými rysy, vysoko posazenými lícními kostmi, a  měla jednu z  nejštíhlejších a  nejelegantnějších postav, navzdory pěti těhotenstvím. Ale hlavně se jednalo o  bojovnici, jejíž životní cesta byla lemována rozchody a  vášní. Narodila se 8. května 1874 v Paříži francouzskému otci a anglické matce. Jmenovala se Elisabeth Pécheux d ́Herbenville a  pocházela z  umělecké rodiny. Vychována byla v Moskvě svou tetou Sofií. Stejně jako Krupská získala diplom

Erotické dějiny Kremlu

36

učitelky. V  roce 1893 se provdala za  Alexandra Armanda. Měli tři

děti, ale manželství ztrácelo dech. Zamilovala se do  bratra svého

muže, který byl o  jedenáct let mladší než ona. Navázala s  ním důvěrný vztah a měla s ním syna Andreje. Navzdory této situaci se její

manžel přihlásil k dítěti a uznal ho za své. Je vidět, že Inessa se brzy

odpoutala od „buržoazního morálního pořádku“, který potom jako

aktivistka a ideoložka bez přestání odsuzovala.

Rychle se zapojila do  revolučního hnutí, především v  otázce osvobození žen, kde byla jednou z  předních osobností. Setkáme se s  ní po  boku Kláry Zetkinové, Alexandry Kollontajové, Naděždy Krupské a Rosy Luxemburgové při nejrůznějších konferencích žen, například v  Bernu v  roce 1915. Účastnila se revoluce v  roce 1905, byla několikrát uvězněna, podařilo se jí uprchnout a odešla do exilu. S tímto životopisem potkala pár Lenin-Krupská. Následovaloněkolik let milostného trojúhelníku ve znamení přátelství.

Inessa cítila k  Leninovi milostnou vášeň, která se pojila s  úctou a s politickou podporou. Byla to „nová žena“, která nedbalana konvence, řídila se svými milostnými city a přitom se angažovalav revolučním dění. Tato dvojí vášeň byla vzájemná, i když z dopisů, které si milenci vyměňovali, a to příliš neprosvítá. Iljič sdílel své myšlenky a své nálady se „svým přítelem“ (moj drug, sic!), jednou z mála osob, se kterými si tykal. Inessa ho „pevně objímala“ (krepko celuju)



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist