načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Eragon - Christopher Paolini

Eragon

Elektronická kniha: Eragon
Autor:

Jeden chlapec, jeden drak, svět dobrodružství. Fantasy bestseller Eragon z pera patnáctiletého Christophera Paoliniho, který nadchl miliony čtenářů po celém světě. Vypráví příběh ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 487
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Název originálu: Eragon, Inheritance. Book one
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Olga Machútová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2009
ISBN: 978-80-253-0961-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Eragon, malý farmářský chlapec nachází v lese modrý kámen, z něhož se vyklube dračí mládě. Tehdy si chlapec uvědomí, že se dostal na stopu dávného tajemství a že se jeho život od tohoto okamžiku zásadně mění. Vybaveni pouze starodávným mečem a radami starého vypravěče, zdolávají Eragon s mládětem draka nebezpečné nástrahy a temné nepřátele v Království ovládaném králem, jehož zlo nezná mezí. První díl fantasy trilogie o dobrodružné cestě malého chlapce a dračího mláděte.

Popis nakladatele

Jeden chlapec, jeden drak, svět dobrodružství. Fantasy bestseller Eragon z pera patnáctiletého Christophera Paoliniho, který nadchl miliony čtenářů po celém světě. Vypráví příběh chudého farmářského chlapce, který najde v Dračích horách modrý kámen, z něhož se vyklube dračí mládě - Safira. Spolu se vydají na nebezpečnou cestu královstvím ovládaným králem, jehož zlo nezná mezí. Dokáže Eragon naplnit své předurčení a převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou ... První díl tetralogie Odkaz Dračích jezdců.

Zařazeno v kategoriích
Christopher Paolini - další tituly autora:
Eragon (slovensky) Eragon (slovensky)
Eragon – měkká vazba Eragon – měkká vazba
 (CD-ROM multimedia)
Inheritance (audiokniha) Inheritance (audiokniha)
 (e-book)
Eragon SK Eragon SK
Eldest : Book Two Eldest : Book Two
 
K elektronické knize "Eragon" doporučujeme také:
 (e-book)
Deník malého poseroutky 1 Deník malého poseroutky 1
 (e-book)
Brisingr Brisingr
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Eragon

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Další e-knihy v edici:

Christopher Paolini – Eldest

Christopher Paolini – Brisingr

Christopher Paolini

Eragon – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Vroengard

Dorú Areaba

Žraločí zub

Narda

Therinsford

D

r

a

í

h

o

r

y

Teirm

To

a

rk

Carvahall

Ceunon

An

or

a

Fläm

Daret

Yazuak

Modravé jezero

Ninor

Leona

helgrind

Dras-Leona

Belatona

Jiet

Feinster

Melian

Urû’baen

Furnost

Tüdosten

Cithrí

Dauth

Aroughs

Lithgow

Aberon

Reavstone

Petrøvya

Gil’ead

Isenstar

marna

SURDA

Bullridge

Ramr

Poušt

Hadarak

Osilon

Ellesméra

D

u

W

e

ld

e

n

v

a

rd

e

n

Kirtan

Nädindel

Sílthrim

Röna

Ardwen

Gaena

Eldor

Ília Fëon

Ceris

Edda

Hedarth

Âz Ragni

Orthíad

Dalgon

Medvědí řeka

Buragh

Beorské hory

Tarnag

farthen dûr

Galfni

Parlim

uden

nía

beirland

Eoam

illium

utgard

AlAgAësie

Kuasta



Christopher Paolini

odkaz dračích jezdců


Tuto knihu věnuji svojí mámě, protože mi ukázala zázraky světa;

svému tátovi, který mi odhalil muže za závěsem.

A také své sestře Angele za to, že mi pomáhá, když je mi smutno.


obsah

Úvod: Stín strachu .................................................................10

Objev ......................................................................................14

Údolí Palancar ........................................................................17

Dračí legendy ..........................................................................26

Dar osudu ...............................................................................41

Probuzení ................................................................................43

Čaj pro dva .............................................................................51

Mocné jméno ........................................................................60

Budoucí mlynář ......................................................................63

Cizinci v Carvahallu ...............................................................66

Osudový let ............................................................................73

Konec nevinnosti ....................................................................77

Předzvěst smrti .......................................................................83

Šílenství života .......................................................................91

Jezdcův meč ............................................................................93

Výroba sedla .........................................................................107

Therinsford ...........................................................................110

Hromy a blesky .....................................................................121


Objev v Yazuaku ...................................................................127

Pokárání ................................................................................132

Kouzlení je hračka ................................................................139

Daret .....................................................................................147

Dračíma očima .....................................................................155

Píseň na cestu .......................................................................163

Příchod do Teirmu ................................................................167

Dávný přítel ..........................................................................173

Čarodějnice a kočkodlak ......................................................192

O čtení a pletichách .............................................................203

Zloději na hradě ...................................................................206

Osudová chyba .....................................................................214

Vidina dokonalosti ...............................................................226

Mistr meče ............................................................................232

Bahno Dras-Leony ...............................................................239

Stopy oleje ............................................................................243

Vyznavači Helgrindu ............................................................248

Odplata ra’zaků ....................................................................256

Murtagh ................................................................................259

Jezdcův odkaz .......................................................................264

Diamantová hrobka ..............................................................269

Zajetí v Gil’eadu ...................................................................276

Du Súndavar Freohr .............................................................284


Boj proti stínům ....................................................................290

Bojovník a léčitel ..................................................................299

Voda z písku ..........................................................................306

Řeka Ramr ............................................................................313

Poušt Hadarak ......................................................................319

Odhalená cesta .....................................................................325

Souboj vůlí ............................................................................334

Útěk údolím .........................................................................340

Těžké rozhodování ...............................................................354

Hledání odpovědí .................................................................363

Velkolepý Tronjheim ............................................................376

Ažihad ..................................................................................384

Žehnej dítěti, Argetlame ......................................................400

Kořen mandragory a mločí jazyk ..........................................412

Síň krále hory .......................................................................418

Aryina zkouška .....................................................................431

Stíny se prodlužují ................................................................444

Bitva pod Farthen Dûrem ....................................................455

Truchlící mudrc ....................................................................467

Slovníček ..............................................................................474

Stručný přehled postav, míst a některých zvláštností .........477

Poděkování ...........................................................................480

Úvod:

Stín strachu

V

ítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět.

Vysoký Stín zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako člověk,

kromě temně rudých vlasů a kaštanových očí.

Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: jsou tady. Nebo je to léčka? Zvážil šance a pak stroze zavelel: „Rozestupte se... skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží... nebo zemřete.“

Kolem něj pobíhalo dvanáct urgalů. Každá nestvůra držela krátký meč a kulatý železný štít pomalovaný černými znaky. Podobaly se lidem s ohnutýma nohama a mohutnými zvířecími pažemi, které uměly jen drtit a ničit. Nad malýma ušima jim vyrůstal pár zkroucených rohů. Te se s vrčením spěchaly schovat do křoví. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.

Stín vykukoval za silným stromem a sledoval cestu. Byla taková tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj tlumené měsíční světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; jeho pátravý pohled jasně a ostře viděl každý detail. Zůstával nezvykle klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se klikatila mělká rýha. Zbraň byla tak úzká, že by proklouzla mezi dvěma žebry, ale přesto dost pevná, aby prorazila i nejtvrdší brnění.

Urgalové neviděli tak dobře jako Stín; tápali ve tmě jako slepí žebráci a šmátrali před sebou zbraněmi. Do ticha zahoukala sova. Nikdo se nezklidnil, dokud pták neodletěl. Pak se zrůdy zachvěly v chladu noci; pod těžkými botami jedné z nich zapraskala větvička. Stín zlostně zasyčel a urgalové se přikrčili a znehybněli. Snažil se přemoci svůj odpor – urgalové zapáchali jako zkažené maso – a odvrátil se. Byly to pro něj jen vraždící stroje, nic víc.

Jak minuty narůstaly v hodiny, Stín přemáhal netrpělivost. Ta vů

ně se musela linout daleko před svými původci. Nedovolil urgalům vstát a trochu se zahřát. Stejné pohodlí odpíral i sám sobě; zůstával za stromem a bedlivě pozoroval pěšinu. Lesem se prohnal další poryv větru. Tentokrát byla vůně mnohem silnější. Rozrušeně zdvihl horní ret a zavrčel.

„Připravte se,“ zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo. Špičkou me

če dělal drobné kroužky. Dostat se až sem ho stálo mnoho úsilí a úkladů. Te to nesmí zkazit.

Pod hustým obočím se urgalům rozjasnila očka a pevně sevřeli své zbraně. Stín uslyšel cinknutí, když něco tvrdého narazilo na uvolněný kámen. Ze tmy se začaly vynořovat matné obrysy a blížily se po cestě.

Tři jezdci na bílých koních cválali přímo do pasti. Hlavy měli zdvižené hrdě do výšky a pláště se jim v měsíčním světle vlnily jako tekuté stříbro.

Na prvním koni jel elf se zašpičatělýma ušima a ladně sešikmeným obočím. Byl štíhlý, ale silný, jako rapír. Přes záda měl přehozený velký luk, na jednom boku upevněný meč a na druhém toulec šípů s labutími pírky.

Poslední jezdec měl stejně pohledný obličej a ostré rysy jako ten první. V pravé ruce držel dlouhé kopí a u opasku mu visela bílá dýka. Jeho hlavu zdobila neobyčejná přilbice, vykládaná jantarem a zlatem.

Mezi těmi dvěma jela elfská žena s havraními vlasy, která rozvážně zkoumala okolí. Její hluboké oči, orámované dlouhými černými loknami, vyzařovaly energii. Prosté šaty jí nijak neubíraly na kráse. U boku měla meč a na zádech dlouhý luk s toulcem. V klíně vezla mošnu, na niž se často dívala, jako by se ujišovala, že tam stále je.

Jeden z elfů potichu mluvil, ale Stín jeho slova nezaslechl. Žena odpověděla s očividnou autoritou a její strážci si vyměnili místa. Ten s přilbicí se ujal vedení a ostražitě sevřel kopí, připraven k útoku. Projeli kolem Stínova úkrytu a několika urgalů, aniž by pojali podezření.

Stín si už začínal vychutnávat vítězství, když tu se vítr otočil a za

vanul směrem k elfům, plný odporného zápachu urgalů. Koně znepokojeně zafrkali a pohodili hlavou. Jezdci ztuhli, očima přelétli ze strany na stranu, pak prudce otočili svá zvířata a vyrazili pryč.

Žena uháněla kupředu a zanechala dvojici strážců daleko za sebou.

Urgalové vystoupili z úkrytů a vystřelili proud černých šípů. Stín vyskočil zpoza stromu, zdvihl pravou ruku a vykřikl: „Garjzla!“

Z dlaně mu vyšlehl rudý blesk, osvítil stromy krvavě červeným

světlem a zasáhl ženina koně. Zvíře se s pronikavým zařičením skácelo po hlavě k zemi. Elfka z něj neuvěřitelně rychle seskočila, zlehka přistála na zemi a ohlédla se po svých strážcích.

Smrtící šípy urgalů zasáhly oba elfy téměř okamžitě. Spadli z nád

herných koní a krev se smísila s prachem. Když se k nim urgalové

rozeběhli, Stín je zarazil: „Za ní! Tu chci!“ Netvorové zavrčeli a uhá

něli po pěšině.

Když uviděla své společníky mrtvé, ze rtů se jí vydral zoufalý vý

křik. Udělala krok směrem k nim, pak proklela nepřátele a vběhla do

lesa.

Zatímco se urgalové prodírali mezi stromy, Stín vyšplhal na žulo

vou skálu, která se tyčila nad lesem. Odtud mohl pozorovat široké

okolí. Zvedl ruku a pronesl: „Böetq istalri!“ a čtvrt míle lesa se topi

lo v plamenech. Postupně zapaloval jednu část lesa za druhou, dokud

kolem místa přepadení nevznikl asi dvoumílový ohnivý kruh. Plame

ny vypadaly, jako by si stromy nasadily rozžhavenou korunu. S uspo

kojením dával pozor, aby kruh někde náhodou neuhasl.

Pás ohně se rozšiřoval a zužoval tak oblast, kterou měli urgalové

prohledat. Najednou Stín uslyšel výkřiky a ostré zaječení. Spatřil me

zi stromy, že tři jeho přisluhovači padají smrtelně zranění na jednu

hromadu. Zahlédl, jak elfka utíká před zbytkem urgalů.

Obrovskou rychlostí prchala k žulovému skalisku. Stín prozkou

mal zemi dvacet stop pod sebou, pak skočil a mrštně přistál přímo před ní. Prosmýkla se kolem něj a uháněla zpátky k cestě. Z meče jí odkapávala černá urgalská krev a ušpinila váček, který držela v ruce.

Rohaté nestvůry vyrazily z lesa a obklíčily ji, takže neměla kam utéci. Pohazovala hlavou kolem dokola a pokoušela se najít únikovou cestu. Když žádnou nenalezla, s královským opovržením pozvedla hlavu. Stín k ní kráčel se zdviženou rukou a vychutnával si její bezmoc.

„Chyte ji.“

Když urgalové vyrazili kupředu, elfka roztáhla váček, sáhla do něj a nechala ho spadnout na zem. V rukou držela obrovský safírový kámen, ve kterém se zrcadlily zuřivé plameny. Zvedla ho nad hlavu a ze rtů se jí linula horečná slova. Stín zoufale vykřikl: „Garjzla!“

Z ruky mu vytryskla koule červených plamenů a rychle jako šíp letěla k elfce. Ale bylo příliš pozdě. Záblesk smaragdově zeleného světla krátce osvítil les a kámen zmizel. Pak elfku zasáhl rudý oheň a ona se zhroutila k zemi.

Stín vztekle zařval, vykročil vpřed a mrštil mečem do stromu.

Zbraň projela půlkou kmene, tam se zasekla a rozkmitala. Vystřelil z dlaně devět blesků energie, jimiž okamžitě zabil urgaly, vytrhl meč z kmene a vyrazil k elfce.

Z úst se mu řinula proroctví o pomstě, pronesená odporným jazykem,

který znal jenom on. Sevřel hubené ruce a zahleděl se k nebi. Studené hvězdy mu ten pohled vracely jako nějací pozorovatelé z jiných světů. Znechuceně zkroutil rty a obrátil se zpět k omráčené ženě.

Její krása, která by uchvátila každého smrtelníka, pro něj neměla

kouzlo. Přesvědčil se, že kámen je pryč, pak z úkrytu mezi stromy vyvedl svého koně. Přivázal si elfku k sedlu, nasedl a vyrazil z lesů.

Uhasil oheň, který mu stál v cestě, ale zbytek nechal hořet.


14

objev

E

ragon zaklekl do udusaného trávníku a zkušeným okem

přelétl stopy. Podle otisků byla zvěř na louce sotva před půl

hodinou. Brzy se uloží ke spánku. Jeho kořist, malá srna,

která výrazně kulhala na levou přední nohu, byla stále se stádem. Překvapovalo ho, že ji ještě nezahubil vlk nebo medvěd.

Nebe bylo čisté a potemnělé. Foukal mírný vítr. Kolem Eragona se tyčily hory a nad nimi se nesl stříbřitý mrak. Jeho okraje plály červeným světlem, jak je osvěcoval měsíc v úplňku, stojící na obloze mezi dvěma zasněženými vrcholky. Po horských úbočích stékaly potůčky z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, pochmurná mlha, takže skoro neviděl na vlastní nohy.

Eragonovi bylo patnáct, už za necelý rok se měl stát mužem. Bystré hnědé oči mu lemovalo tmavé obočí. Jeho obnošené šaty svědčily o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký nůž s kostěnou rukojetí a v ruce držel tisový luk v jelenicovém pouzdře, které ho chránilo před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněný k dřevěné kostře.

Zvěř ho zavedla hluboko do pásu hor zvaných Dračí hory, táhnoucího se od severu až na jih celým územím Alagaësie. S tímto rozeklaným pohořím se spojovali podivní lidé a podivné pověsti, které nikdy nevěstily nic dobrého. Eragon se přesto Dračích hor nebál – byl z okolí Carvahallu jediný, kdo se odvážil stopovat zvěř hluboko do jejich skalnatých zákoutí.

Už třetí noc byl na lovu a zbývala mu jen polovina jídla. Pokud neuloví tu srnu, bude se muset vrátit domů s prázdnou. Zima se kvapem blíží a jeho rodina potřebuje maso a nemůže si ho dovolit kupovat v Carvahallu.

Eragon chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle a pak vykročil do lesa směrem k rokli, kde se podle něj zvěř určitě uložila k odpočinku. Stromy zakrývaly výhled na nebe a vrhaly na zem střapaté stíny. Stopy kontroloval jen příležitostně; věděl, kam jde.

Když dorazil k rokli, vytáhl tři šípy. Jeden z nich vložil do zářezu

a druhé dva držel v levé ruce. Jediným jistým pohybem napjal tětivu luku. Ve světle měsíce viděl asi dvacet nehybných hromádek v místech, kde zvířata ležela v trávě. Srna, kterou stopoval, byla na okraji stáda, s levou přední nohou nepřirozeně nataženou podél těla.

Eragon se pomalu plížil ke stádu, připravený okamžitě vystřelit. Veškeré jeho úsilí posledních tří dnů směřovalo k tomuhle okamžiku. Naposledy se nadechl, aby se zklidnil, a – vtom se tichem noci rozlehla obrovská rána.

Stádo se dalo na útěk. Eragon vyrazil vpřed, a jak se hnal trávou, do tváře se mu opřel horký vítr. Prudce zabrzdil a vystřelil na běžící srnu. Šíp ji minul jenom o vlásek a on vztekle zasyčel do tmy. Zaklel, otočil se a automaticky si nachystal další šíp.

V místech, kde předtím odpočívala zvěř, doutnal veliký kruh trávy a stromů. Mnoho borovic mělo ohořelé jehlice a tráva kolem spáleniště byla polehlá. Vzduchem se nesl obláček kouře a zápach spáleniny. Uprostřed vypáleného kruhu ležel nablýskaný modrý kámen. Nad sežehlým místem se linula mlha a zlehka se kolem něj vlnila.

Několik dlouhých minut zůstával Eragon ve střehu, ale jediné, co

se na palouku pohnulo, byla mlha. Opatrně povolil tětivu a vykročil kupředu. V měsíčním světle jeho postava vrhala bledý stín přímo na kámen, u něhož se zastavil. Šouchl do něj šípem a uskočil. Nic se ale nestalo, a tak ho opatrně zvedl.

Ještě nikdy neviděl, aby příroda vyleštila kámen tak do hladka. Je

ho dokonalý povrch byl tmavě modrý, až na tenounké bílé žilky, které na něm tvořily hustou sí. Kámen pod jeho prsty chladil a byl neuvěřitelně jemný, jako ztuhlé hedvábí. Měl tvar asi stopu dlouhého oválu a mohl vážit několik liber, i když ve skutečnosti byl lehčí, než se zdál.

Eragonovi připadal překrásný a zároveň děsivý. Odkud se tu vzal? Má nějaký zvláštní účel? Pak ho napadla ještě znepokojivější myšlenka: Dostal se sem náhodou, nebo je určený přímo pro mě? Ze starých příběhů se naučil přistupovat ke kouzlům i těm, kdo je užívají, nesmírně opatrně.

Ale co mám s tím kamenem udělat? Špatně by se mu nesl a navíc mohl být nebezpečný. Asi by ho tu měl raději nechat. Projel jím záchvěv nerozhodnosti a kámen skoro odhodil, ale nakonec ho něco zastavilo. Když nic lepšího, dalo by se za něj koupit nějaké jídlo, rozhodl s pokrčením ramen a schoval kámen do ruksaku.

Rokle byla příliš otevřená, než aby se v ní dalo bezpečně utábořit, a tak vklouzl zpátky do lesa a rozprostřel si pokrývku pod kořeny vyvráceného stromu. Když povečeřel chléb se sýrem, zachumlal se do přikrývek a usnul v myšlenkách nad tím, co se mu přihodilo.

Údolí Palancar

P

říštího rána planulo vycházející slunce v překrásných růžo

vých a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a velmi

chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly

ledem. Když Eragon posnídal ovesnou kaši, vrátil se k rokli a začal zkoumat spáleniště. Ranní světlo však neodkrylo nic nového, a tak vyrazil k domovu.

Zarostlá stezka, kterou chodila zvěř, byla jen neznatelně vychozená a v některých místech se úplně ztrácela. Protože si ji vyšlapala zvířata, často se vracela v dlouhých oklikách. I přes tyto nedostatky to ale byla nejrychlejší cesta z hor.

Dračí hory byly jedním z mála míst, o kterých král Galbatorix nemohl říci, že jsou pod jeho vládou. Ještě dnes se vyprávějí příběhy, jak kdysi polovina jeho armády zmizela poté, co vpadla do neprostupných lesů. Jako by nad ponurými vrchy viselo mračno smůly a neštěstí. I když stromy rostly do výšky a obloha byla jasná, jen málo lidí přečkalo v Dračích horách delší dobu bez nějaké nehody. Eragon byl jedním z toho mála – nepřisuzoval to však žádnému mimořádnému daru, ale spíš neustálé ostražitosti a bleskurychlým reakcím. Chodil po horách už mnoho let, ale i tak byl stále v pohotovosti. Pokaždé, když si myslel, že mu odhalily svá tajemství, se stalo něco, co ho znovu zmátlo – jako te s tím kamenem.

Pokračoval svižným krokem a cesta mu rychle ubíhala. Pozdě večer přišel na okraj prudké strže. Hluboko pod ním se divoce valila řeka Anora, tekoucí do údolí Palancar. Sycená stovkami drobných pramínků řeka mocně zápolila s kameny a balvany, které jí stály v ces tě. Vzduchem se neslo tlumené hučení.

Utábořil se v houští poblíž strže, a než šel spát, pozoroval vycházející měsíc.

Během dalšího dne a následujícího půldne se ochladilo. Eragon pospíchal, a tak jen zřídka zahlédl nějakou zvěř. Krátce po poledni uslyšel vodopády Igualda, které vše zahalily monotónním zvukem nekonečného šplouchání. Pěšina ho zavedla na vlhký břidlicový výběžek, kolem něhož se řítila řeka. Voda z ní stříkala vysoko do vzduchu a po březích obrostlých mechem stékala zpět.

Před ním se jako rozložená mapa prostíralo údolí Palancar. Spodní část vodopádů Igualda, ležící víc než půl míle pod ním, byla nejsevernějším místem údolí. Kousek od vodopádů byl vidět hlouček hnědých stavení Carvahallu. Z komínů stoupal bílý kouř, který kontrastoval s okolní divočinou. Farmy z této výšky vypadaly jako malé čtverečky, ne větší než konečky jeho prstů. Krajina kolem nich měla v místech, kde se ve větru vlnila suchá tráva, světlehnědou nebo pískovou barvu. Řeka Anora se klikatila od vodopádů k jižnímu konci údolí a v širokých pruzích se v ní zrcadlila sluneční záře. V dálce řeka míjela vesnici Therinsford a osamocenou horu Utgard. Věděl, že za ní už se jenom stáčí na sever a vtéká do moře.

Po chvíli Eragon sešel z výběžku a vydal se s námahou dolů po

prudce klesající pěšině. Když došel až na úpatí hor, vše bylo zahaleno jemným prachem, v němž splývaly barvy a tvary do šedé masy. Bylo už šero a nedaleko se mihotala světla Carvahallu; domy vrhaly dlouhé stíny. Kromě Therinsfordu byl Carvahall jedinou vesnicí v údolí Palancar. Osada ležela v ústraní a obklopovala ji nevlídná, avšak překrásná divočina. Kromě obchodníků a lovců sem přijíždělo jen málo pocestných.

Vesnice sestávala z masivních roubených domů s nízkými střecha

mi – některé byly doškové, jiné šindelové. Z komínů stoupal kouř, který prosytil vzduch vůní dřeva. Budovy měly široké verandy, kde se lidé shromažovali na kus řeči nebo tu uzavírali obchody. Čas od času se někde rozsvítilo v okně, když zapálili svíčku nebo lampu. Eragon slyšel muže, jak se nahlas baví venku na čerstvém večerním vzduchu, zatímco ženy si pro ně chodily a hubovaly je, že ještě nepřišli domů.

Eragon prokličkoval mezi domy směrem ke stavení z těžkých, širo

kých trámů, ve kterém bylo řeznictví. Z komína se valil černý kouř.

Zatlačil do dveří a vstoupil dovnitř. Ocitl se v prostorné vyhřáté místnosti, jasně osvícené ohněm praskajícím v kamenném krbu. Podél protější stěny se táhl prázdný pult. Na podlaze byla poházená sláma. Všechno zde bylo pečlivě uklizené, jako by majitel ve volném čase hledal v neviditelných skulinách i ta nejtitěrnější zrnka prachu. Za pultem stál řezník Sloun. Mužík měl na sobě bavlněnou košili a dlouhý pláš ušpiněný od krve. U pasu se mu pohupovala sada pořádných nožů. Měl nažloutlou poobanou tvář a podezíravé černé oči. Zrovna leštil pult roztrhaným hadrem.

Když Eragon vešel, Sloun se ušklíbl. „Hleme, zázračný lovec se ukázal mezi námi smrtelníky. Kolikpak si toho neseš tentokrát?“

„Nic,“ odpověděl stroze Eragon. Nikdy neměl Slouna rád. Řezník s ním vždycky jednal s opovržením, jako by byl nějaký podřadný tvor. Vdovci Slounovi podle všeho záleželo jen na jediném člověku – jeho dceři Katrině, kterou slepě miloval.

„To se divím,“ řekl Sloun se strojeným údivem. Otočil se k Eragonovi zády, aby něco seškrábl ze zdi. „A proto jsi sem přišel?“

„Ano,“ připustil neochotně Eragon.

„Pokud je to tak, ukaž mi peníze.“ Sloun poklepával prsty do stolu. Eragon přešlápl na místě a nic neříkal. „Do toho – bu je máš, nebo ne. Jak to je?“

„Skutečně nemám peníze, ale mám...“

„Cože? Nemáš peníze?“ skočil mu řezník zostra do řeči. „A to chce nakupovat maso! Rozdávají snad ostatní obchodníci své zboží jen tak? Mám ti snad dát maso zadarmo? Krom toho,“ řekl najednou, „už je pozdě. Přij zítra a s penězi. Dnes už mám zavřeno.“

Eragon na něj upřeně hleděl. „Nemohu čekat do zítra, Sloune. Vyplatí se ti to; našel jsem něco, čím ti zaplatím.“ Okázale vytáhl kámen a opatrně ho položil na poškrábaný pult, kde se zatřpytil v odrazu tančících plamenů.

„Nebo spíš ukradl, že,“ zabručel Sloun a zvědavě se předklonil.

Eragon přešel jeho poznámku a zeptal se: „Bude to stačit?“

Sloun zvedl kámen a zamyšleně ho potěžkal. Přejížděl rukama po hladkém povrchu a zkoumal bílé žilky. S vypočítavým pohledem ho položil zpátky. „Je pěkný, ale jakou má cenu?“

„To nevím,“ připustil Eragon. „Ale nikdo by si určitě nedával práci s tím, aby ho takhle opracoval, kdyby byl bezcenný.“

„Asi ne,“ řekl Sloun s přehnanou trpělivostí. „Ale jakou má cenu? Protože to nevíš, doporučuji ti, aby sis našel kupce, který ji bude znát, nebo abys přijal mou nabídku – tři zlatky.“

„To je zlodějna! Musí stát nejmíň desetkrát tolik,“ ohradil se Eragon. Za tři zlatky by koupil maso sotva na týden.

Sloun pokrčil rameny. „Pokud se ti nelíbí moje nabídka, počkej, dokud nepřijedou obchodníci. Stejně už mě tahle debata unavuje.“

Kupci navštěvovali Carvahall každé jaro a zimu. Byla to skupina kočovných obchodníků a umělců, kteří skupovali všechno, co vesničané a místní farmáři vypěstovali nebo vyrobili navíc, a prodávali, co bylo ve vesnici potřeba k životu na další rok: semena, zvířata, látky a zásoby soli a cukru.

Ale Eragon nechtěl čekat do jejich příjezdu; než se objeví, bude to ještě nějaký čas trvat a jeho rodina potřebuje maso te. „Ano, přijímám,“ odsekl.

„Dobrá, dám ti za něj nějaké maso. Ne že by na tom záleželo, ale kdes ho našel?“

„Před dvěma dny v Dračích horách...“

„Zmiz odtud!“ nakázal mu Sloun a odstrčil kámen. Vztekle odkráčel na konec pultu a začal drhnout nůž od zaschlé krve.

„Proč?“ zeptal se Eragon, zaskočený Slounovou reakcí. Přisunul si kámen blíž, jako by ho chtěl chránit před Slounovým hněvem.

„Nebudu obchodovat s ničím, co přineseš z těch prokletých hor! Vezmi si svůj začarovaný kámen a odnes ho, kam chceš.“ Při těch slovech Slounovi sklouzla ruka a řízl se do prstu, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml. Drhnul usilovně nůž dál a na čepeli mezitím přibývaly skvrny od čerstvé krve.

„Odmítáš mi prodat své zboží!“

„Ano! Dokud nezaplatíš penězi,“ zavrčel Sloun a ustupoval pryč se zdviženým nožem v ruce. „Jdi, než ti pomůžu!“

Vtom se dveře za nimi rozlétly. Eragon se prudce otočil, připravený

na další potíže. Dovnitř vešel statný Horst. Za ním se objevila Slounova dcera Katrina – vysoká šestnáctiletá dívka s odhodlaným výrazem ve tváři. Eragona překvapilo, že ji tu vidí; obvykle se do otcových sporů nepletla. Sloun na ně nejistě pohlédl a pak začal Eragona obviňovat. „On ne...“

„Ticho!“ zaburácel Horst a zakřupal při tom klouby na rukou. Byl to carvahallský kovář, což dosvědčoval jeho silný krk a poškrábaná kožená zástěra. Měl vykasané rukávy; rozepnutá košile mu odhalovala část mohutné, svalnaté zarostlé hrudi. Ostré čelisti lemoval černý nepoddajný a nedbale zastřižený plnovous. „Sloune, co to zas děláš?“

„Nic.“ Upřel na Eragona nenávistný pohled a pak vyhrkl. „Tenhle... kluk sem přišel a začal mě otravovat. Žádal jsem ho, aby odešel, ale on se ani nehnul. Dokonce jsem mu pohrozil a on si z toho nic nedělal!“ Sloun jako by se při pohledu na Horsta scvrkl.

„Je to pravda?“ zeptal se kovář.

„Ne!“ ohradil se Eragon. „Nabídl jsem tady ten kámen za nějaké maso a on to přijal. Když jsem mu ale řekl, že jsem ho našel v Dračích horách, odmítl se ho třeba jen dotknout. Co na tom záleží, odkud pochází?“

Horst zvědavě pohlédl na kámen, ale pak znovu obrátil pozornost k řezníkovi. „Proč s ním nechceš obchodovat, Sloune? Ani já nemám Dračí hory nijak v lásce, ale pokud jde o cenu toho kamene, sám bych za něj zaplatil.“

Otázka chvíli visela ve vzduchu. Pak si Sloun olízl rty a řekl: „Tohle je můj obchod. Můžu si tu dělat, co chci.“

Katrina vystoupila před Horsta a pohodila dozadu kaštanovými vlasy, které připomínaly spršku roztavené mědi. „Otče, Eragon ti chce zaplatit. Dej mu to maso, a se můžeme v klidu navečeřet.“

Sloun nasupeně přimhouřil oči. „Jdi zpátky domů, do tohohle ti nic

není... Řekl jsem jdi!“ Katrině ztuhly rysy a rázně odkráčela z místnosti.

Eragon to pozoroval s nechutí, ale neodvážil se zasáhnout. Horst

se poškrábal ve vousech a pak prohlásil: „Dobrá, můžeš obchodovat se mnou. Co jsi chtěl nakoupit, Eragone?“ Jeho hlas se rozléhal po místnosti.

„Tolik masa, kolik si budu moci dovolit.“

Horst z měšce odpočítal hromádku mincí. „Dej mi své nejlepší ma

so a řízky. A a je toho tolik, aby měl Eragon pěkně plný ruksak.“ Řezník zaváhal a díval se z jednoho na druhého. „Neprodat maso ani mně – to by byl opravdu špatný nápad,“ pohrozil mu Horst.

Sloun s nenávistným pohledem vklouzl do zadní místnosti. Doléhalo k nim vzteklé sekání, balení a tlumené nadávky. Po několika nepříjemných minutách se vrátil s náručí zabaleného masa. S kamennou tváří přijal Horstovy peníze, pak se vrátil k mytí nožů, jako by tam nebyli.

Horst sebral maso a vyšel ven. Eragon spěchal za ním, s ruksakem a kamenem v rukou. Mrazivý noční vzduch se jim opřel do tváří a osvěžil je po nákupu v nevětraném obchodě.

„Díky, Horste. Strýček Gero bude mít radost.“

Horst se potichu zasmál. „Neděkuj mi. Už jsem to chtěl udělat dávno. Sloun je prohnaný ničema, trocha ponížení mu vůbec neuškodí. Katrina zaslechla, co se děje, a přiběhla pro mě. Dobře, že jsem přišel – vy dva jste už skoro byli v sobě. Bohužel se obávám, že příště tebe ani nikoho z tvé rodiny neobslouží, i když budete mít peníze.“

„Proč se na mě hned tak obořil? Nikdy jsme se sice nepřátelili, ale vždy si rád vzal naše peníze. A nikdy jsem neviděl, že by se takhle choval ke Katrině,“ řekl Eragon, zatímco otvíral ruksak.

Horst pokrčil rameny. „Zeptej se svého strýce. Ten o tom ví víc než já.“

Eragon nacpal maso do ruksaku. „No, tak te mám další důvod pospíchat domů... abych vyřešil tuhle záhadu. Tady máš, tohle je tvoje.“ Podal mu kámen.

Horst se usmál. „Ne, nech si svůj podivný kámen. Co se týče placení, Albriech hodlá příští jaro odejít do Feinsteru. Chce se stát kovářským mistrem a já budu potřebovat pomocníka. Můžeš přijít a odpracovat si dluh, až se ti to bude hodit.“

Eragon zlehka přikývl, tak velkorysou nabídku nečekal. Horst měl dva syny, Albriecha a Baldora, kteří pracovali v jeho kovárně. Byl nadšen, že bude moci nastoupit na místo jednoho z nich. „Ještě jednou ti děkuji! Těším se, až s tebou budu pracovat.“ Byl rád, že bude mít možnost Horstovi dluh splatit. Jeho strýc by nikdy nepřijal milodar. Pak si Eragon vzpomněl, o co ho požádal jeho bratranec, než se vydal na lov. „Roran chtěl, abych Katrině předal vzkaz, ale protože s ní te nemůžu mluvit, mohl bys to prosím zařídit?“

„Samozřejmě.“

„Mám jí vyřídit, že jakmile přijedou obchodníci, vyrazí Roran do města a rád by se s ní viděl.“

„To je vše?“

Eragon byl trochu v rozpacích. „Ne, ještě chtěl, abych jí řekl, že je ta nejkrásnější dívka, kterou zná, a že na ni pořád myslí.“

Horst se zeširoka zazubil a mrkl na Eragona. „Začíná to být vážné, co?“

„Ano, pane,“ odpověděl Eragon s letmým úsměvem. „Mohl bys jí také za mě poděkovat? Bylo to od ní milé, že se mě zastala proti svému otci. Doufám, že ji za to nepotrestá. Roran by se zlobil, kdybych jí způsobil nějaké potíže.“

„Toho bych se nebál. Sloun neví, že mě přivolala ona, a tak na ni, myslím, nebude moc tvrdý. Než půjdeš, povečeříš s námi?“

„Je mi líto, ale nemohu. Gero mě čeká,“ řekl Eragon a zavazoval si ruksak. Nasadil si ho na záda, zvedl ruku na rozloučenou a vydal se po silnici.

I když maso bylo těžké, nový elán ho pobízel do kroku; už se nemohl dočkat, až bude doma. Vesnice skončila a on zanechal její hřejivá světla daleko za sebou. Perleově třpytivý měsíc vykukoval nad horami a zaplavoval zemi strašidelným světlem. Všechno se zdálo vybledlé a hladké.

Skoro na konci silnice uhnul z cesty, která pokračovala na jih. Vysokou trávou, která mu sahala až k pasu, vedla vzhůru nenápadná pěšina, téměř skrytá ve stínu jilmů. Vystoupal na kopec a uviděl vlídné světlo domova.

Dům měl šindelovou střechu a komín z cihel. Přes nabílené stěny

vedl okap, vrhající na zem stín. Jedna strana uzavřené terasy byla zarovnaná dřívím připraveným na zátop. Na druhé straně bylo nakupeno zemědělské nářadí.

Než se sem po smrti Gerovy ženy Mariany nastěhovali, byl dům

skoro půl století opuštěný. Stál deset mil od Carvahallu, což bylo mnohem dál než ostatní domy. Lidé namítali, že tak daleko je to příliš nebezpečné, protože se v době nesnází rodina nemůže spolehnout na pomoc vesničanů. Ale Eragonův strýc se nenechal přesvědčit.

V tmavě natřené stodole asi sto stop od domu byli ustájeni dva ko

ně – Birka a Brugh – spolu s kuřaty a krávou. Někdy k nim přibylo i prase, ale letos si žádné nemohli dovolit. Mezi stájemi stál vmáčknutý vůz. Na kraji polí rostla hustá řada stromů, které lemovaly řeku Anoru.

Když celý znavený dorazil k verandě, zahlédl za oknem mírný po

hyb. „Strýčku, to jsem já, Eragon. Pus mě dovnitř.“ Za okamžik zachrastila západka a dveře se otevřely.

Gero stál ve vchodu s rukou opřenou o dveře. Obnošené šaty na něm visely jako hadry na dřevěné kostře. Hubený, hladový obličej s pronikavým pohledem rámovaly prošedivělé vlasy. Vypadal jako člověk, kterého zčásti mumifikovali zaživa. „Roran už spí,“ odpověděl na Eragonův tázavý pohled.

Na starém dřevěném stole, z něhož se třepila dřevěná vlákna v drobounkých rýhách, svítila lucerna. U kamen se na stěně leskly řady kuchyňského nádobí, zavěšené na háčcích domácí výroby. Druhé dveře vedly do další části domu. Prkenná podlaha byla za ta léta už notně prošlapaná.

Eragon shodil batoh a vyložil z něj maso. „Co to je? Koupil jsi maso? Kdes vzal peníze?“ zeptal se ho nevlídně strýc, když uviděl balíčky.

Eragon se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Ne, Horst nám ho koupil.“

„Ty jsi mu dovolil, aby za tebe zaplatil? Už jsem ti říkal, že nebudu žebrat o jídlo. Pokud se nedokážeme uživit, můžeme se rovnou přestěhovat do města. A než se dvakrát otočíš, budou nám posílat staré šaty a vyptávat se, jestli přežijeme zimu.“ Gero měl tvář bledou vzteky.

„Nepřijal jsem to jako milodar,“ odsekl Eragon. „Horst souhlasil, abych si dluh na jaře odpracoval. Bude potřebovat někoho na výpomoc, protože Albriech odchází.“

„A kdy mu chceš pomáhat? Hodláš zanedbávat všechno to, co se musí udělat tady?“ zeptal se Gero, který se přinutil ztišit hlas.

Eragon pověsil luk s toulcem na háky vedle vstupních dveří. „Nevím, jak to budu dělat,“ řekl podrážděně. „Navíc jsem našel něco, co by mohlo mít nějakou cenu.“ Položil kámen na stůl.

Gero se nad ním sklonil: hladový výraz v jeho tváři se ještě zvýraznil a prsty se mu podivně chvěly. „Tohle jsi našel v Dračích horách?“

„Ano,“ řekl Eragon a popsal, jak se to seběhlo. „A aby toho nebylo málo, přišel jsem o svůj nejlepší šíp. Budu si muset vyrobit nový.“ Oba upírali oči na kámen ležící skoro ve tmě.

„Jaké bylo počasí?“ zeptal se ho strýc a zvedl kámen. Úzkostlivě ho svíral, jako by se bál, že z ničeho nic zmizí.

„Zima,“ odpověděl Eragon. „Nesněžilo, ale každou noc mrzlo.“

Zdálo se, že to Gera znepokojilo. „Zítra budeš muset s Roranem sklidit zbytek ječmene. Pokud stihneme posbírat také dýně, mráz nám neublíží.“ Podal kámen Eragonovi. „Na, schovej si ho. Až přijedou obchodníci, zjistíme jeho cenu. Asi bude nejlepší ho prodat. Čím míň se budeme zaplétat s kouzly, tím lépe... Proč Horst zaplatil to maso?“

Eragon strýci stručně vylíčil svou hádku se Slounem. „Akorát nechápu, co ho tak rozčílilo.“

Gero pokrčil rameny. „Slounova žena Ismira utekla přes vodopády Igualda rok předtím, než jsi přišel na svět. Od té doby se Sloun k Dračím horám nepřiblížil, ani s nimi nechtěl nic mít. Ale to není důvod odmítat peníze. Myslím, že ti chtěl dělat naschvály.“

Eragon znaveně pokýval hlavou a řekl: „Jsem rád, že jsem zpátky.“ Gerův pohled roztál a muž přikývl. Eragon doklopýtal do svého pokoje, strčil kámen pod postel a padl na slamník. Doma. Poprvé od chvíle, kdy se vydal na lov, se úplně uvolnil a usnul hlubokým spánkem.

dračí legendy

S

vítalo. Sluneční paprsky proudily oknem a hřály Eragona do

tváře. Promnul si oči a posadil se na okraj postele. Podlaha

z borového dřeva ho studila pod nohama. Protáhl si rozbolavělé nohy a se zíváním se podrbal na zádech.

Vedle postele stála řada polic, naplněných nejrůznějšími předměty.

Byly tu samorosty, kousky zvláštních skořápek, rozlomené kameny s lesklými a barevnými vnitřky a svazky sušené trávy. Jeho nejoblíbenějším předmětem byl kořen zkroucený tak, že Eragona nikdy neomrzelo si ho prohlížet. Až na malý prádelník a noční stolek byl pokoj prázdný.

Natáhl si boty a zamyšleně zíral na podlahu. Dnes byl zvláštní den.

Přibližně touto dobou přesně před šestnácti lety jeho matka Selena přišla do Carvahallu – osamělá a těhotná. Do té doby byla šest let pryč, žila ve městě. Když se vrátila, měla na sobě drahé šaty a vlasy měla stažené síkou z perel. Vyhledala svého bratra Gera a požádala ho, aby s ním mohla zůstat do doby, než dítě přijde na svět. Za pět měsíců se jí narodil syn. Všechny pohoršilo, když Selena úpěnlivě prosila Gera s Marianou, aby ho vychovali. Když se jí ptali proč, plakala a řekla jen: „Musím odejít.“ Její prosby byly čím dál zoufalejší, až nakonec souhlasili. Dala mu jméno Eragon. Odjela časně příštího rána a vícekrát se už nevrátila.

Eragon nikdy nezapomněl na to, jak se cítil, když mu Mariana těs

ně před smrtí tento příběh vyprávěla. Hluboce ho ranilo, že Gero s Marianou nejsou jeho skuteční rodiče. Věci, které považoval za trvalé a nesporné, byly najednou zpochybněny. Nakonec se s tím naučil žít, ale vždy pocioval mučivé obavy, že pro svou matku nebyl dost dobrý. Určitě měla vážný důvod pro to, co udělala; kéž bych věděl, co to bylo.

Trápila ho ještě jedna věc: Kdo je jeho otec? Selena to nikomu

neřekla, a a to byl kdokoli, nikdy se po Eragonovi nesháněl. Přál si vědět, kdo to je, aspoň znát jméno. Bylo by pěkné znát svůj původ.

Povzdechl si a přešel k nočnímu stolku, opláchl si obličej a roztřá

sl se zimou, když mu studená voda stékala po krku. To ho vzpružilo. Znovu vytáhl kámen zpod postele a položil ho na poličku. Dopadalo na něj ranní světlo a vrhalo na stěnu hřejivý odlesk. Ještě jednou se ho dotkl a nedočkavě pospíchal do kuchyně za rodinou. Gero a Roran už seděli u stolu a snídali kuře. Když je Eragon pozdravil, Roran s úsměvem vstal.

Roran byl o dva roky starší než Eragon, svalnatý, statný a záro veň

pečlivý a jemný. I když byli bratranci, byli si blízcí jako vlastní bratři.

Roran se usmál. „To jsem rád, že jsi zpátky. Jaká byla cesta?“

„Náročná,“ odvětil Eragon. „Řekl ti strýček, co se stalo?“ Vzal si kousek kuřete a hladově se do něj zakousl.

„Ne,“ řekl Roran, a tak Eragon příhodu rychle převyprávěl. Na Roranovo naléhání pak odložil jídlo, aby mu kámen ukázal. Chvíli se mu obdivovali, ale brzy se Roran nervózně zeptal: „Mohl jsi promluvit s Katrinou?“

„Ne, po té hádce se Slounem nebyla příležitost. Ale určitě tě bude čekat, až přijedou obchodníci. Poprosil jsem Horsta, aby jí vzkaz vyřídil.“

„Tys to řekl Horstovi? Bylo to důvěrné. Kdybych chtěl, aby o tom každý věděl, postavil bych vatru a dorozumíval se s ní kouřovými signály. Pokud to Sloun zjistí, už mi nedovolí znovu ji vidět.“

„Horst to nikomu nepoví,“ ujistil ho Eragon. „Nedovolil by, aby se Sloun někomu mstil, a ze všeho nejméně tobě.“ Zdálo se, že to Rorana nepřesvědčilo, ale dál se nepřel. Vrátili se k jídlu do Gerovy zamlklé společnosti. Když spolkli poslední sousto, šli všichni společně pracovat do polí.

Slunce bylo chladné a bledé a dodávalo jim jen málo útěchy. Pod

jeho dohledem uskladnili poslední ječmen do stodoly. Pak posbírali dýně, rostoucí na pichlavých stoncích, tuříny, řepu, hrách a fazole a všechno to napěchovali do vyhloubeného sklípku. Po mnoha hodinách těžké práce si protáhli namožené svaly, spokojení, že sklizeň je hotová.

Následující dny strávili nakládáním, solením, loupáním a přípra

vou zásob na zimu.

Devět dní po Eragonově návratu z hor se na údolí snesla ukrutná sněhová bouře. Napadaly obrovské závěje sněhu a přikryly vše bílou pokrývkou. Tři muži se odvažovali opustit dům, jen když šli pro dříví na zátop nebo nakrmit zvířata. Měli totiž strach, že by se mohli ve skučícím větru a jednotvárné krajině ztratit. Trávili čas schoulení u kamen a poslouchali, jak těžké okenice rachotí v poryvech větru. O pár dní později se bouře konečně uklidnila a odkryla zvláštní svět měkkých bílých závějí.

„Obávám se, že obchodníci letos nebudou moci přijet, když je tolik sněhu,“ řekl Gero odevzdaně. „Už te mají zpoždění. Ještě jim dáme pár dní a počkáme. Ale pokud se brzy neukážou, budeme muset nakoupit zásoby od lidí z města.“

Jak dny ubíhaly a po obchodnících nebylo ani vidu ani slechu, jejich obavy a neklid narůstaly. Mluvili jen pomálu a v domě panovala sklíčená atmosféra.

Osmého rána se šel Roran podívat k silnici a jen potvrdil, že obchodníci tudy ještě neprojeli. Den tedy strávili přípravami na cestu do Carvahallu a se zamračeným výrazem vybírali věci na prodej. Toho večera se Eragon ze zoufalství znovu seběhl podívat k silnici. Našel tam hluboké koleje vyježděné do sněhu a mezi nimi četné otisky kopyt. Radostí bez sebe utíkal s hlasitým výskotem domů a vnesl do jejich příprav nový elán.

Před východem slunce naložili přebytečnou úrodu do vozu. Gero dal peníze ušetřené za celý rok do koženého váčku, který si pečlivě připevnil k opasku. Eragon uložil zabalený kámen mezi pytle s obilím, aby se neskutálel, když vůz najede na hrbol.

Po spěšné snídani zapřáhli koně a odklidili sníh z pěšiny k silnici.

Vozy obchodníků jim už protáhly závěje, takže mohli jet poměrně rychle. V poledne měli Carvahall na dohled.

Ve dne to byla malá srdečná vesnice, naplněná křikem a smíchem.

Obchodníci se utábořili na mýtině na okraji městečka. Celé prostranství bylo posázené skupinami vozů, stanů a ohniš, které z dálky vypadaly jako barevné kaňky na bílém sněhu. Zejména čtyři stany trubadúrů byly nápadně vyzdobené. Od tábořiště k vesnici se táhl nepřetržitý proud lidí.

Davy se valily kolem řady zářivých stanů a stánků a ucpávaly hlav

ní ulici. V hluku se ozývalo řehtání koní. Sníh byl udusaný, hladký jako sklo; v blízkosti ohňů naopak roztál. Ve vzduchu výrazně voněly pražené oříšky a do toho se mísily další lákavé vůně.

Gero zastavil vůz a uvázal koně, pak vytáhl z váčku několik mincí.

„Kupte si něco pro radost. Rorane, ty si dělej, co chceš, akorát bu včas u Horsta na večeři. Eragone, vezmi kámen a poj se mnou.“ Eragon se zazubil na Rorana, schoval si peníze do kapsy a už si pro

mýšlel, za co je utratí.

Roran se okamžitě s odhodlaným výrazem ve tváři vydal na svoje

pochůzky. Gero vedl Eragona davem lidí a rameny prorážel cestu

v tlačenici. Ženy nakupovaly šaty, zatímco opodál si jejich manželé

prohlíželi novou petlici či srp nebo jiné nářadí. Děti pobíhaly po uli

ci sem a tam a vzrušeně pokřikovaly. Tu se vystavovaly nože, támhle

zas koření a vedle kožených postrojů se blýskaly hrnce, seřazené

v dlouhých řadách.

Eragon zvědavě pozoroval kupce. Zdálo se, že jejich obchody ne

vzkvétají tak jako vloni. Jejich děti se tvářily vyděšeně a ostražitě

a nosily zalátané šaty. Pohublí muži vypadali, že jsou připraveni kdy

koli sáhnout pro své meče a dýky, a dokonce i většina žen měla u pa

su připevněný nůž.

Co se mohlo stát, že jsou takhle vyzbrojení? A proč přijeli tak poz

dě? uvažoval Eragon. Pamatoval si, že obchodníci bývali plní dobré

nálady, ale žádný takový tu te nebyl. Gero se tlačil dál ulicí a hledal

kupce Merlocka, který obchodoval s neobvyklými šperky a tretkami.

Našli ho u stánku, kde zrovna skupině žen ukazoval brože. Jakmi

le vytáhl další nový kousek, následovaly obdivné výkřiky. Eragon hádal, že se brzy vyprázdní nejedna peněženka. Merlockovi se očividně dařilo a jako by povyrostl pokaždé, když někdo složil poklonu jeho zboží. Měl kozí bradku, nesl se s lehkostí šlechtice a na zbytek světa pohlížel tak trochu s opovržením.

Díky dychtivému hloučku zákaznic se k němu Gero s Eragonem

nemohli dostat, a tak se usadili na schodu a čekali. Jakmile byl Merlock volný, přispěchali k němu.

„A na co by se chtěli podívat tito pánové?“ zeptal se Merlock. „Amulet nebo šperk pro dámu?“ Krouživým pohybem vytáhl z pultu jemně rytou stříbrnou růži ve skvělém provedení. Nablýskaný kov Eragona zaujal a chvíli si ho uznale prohlížel. Kupec pokračoval: „Nechci za ni ani tři zlatky, i když pochází z daleka, od proslulých mistrů z Belatony.“

Gero k němu potichu promluvil: „Nechceme koupit, ale prodat.“ Merlock okamžitě schoval růži a pohlédl na ně s novým zájmem.

„Chápu. Možná, pokud má ta věc nějakou cenu, byste ji rádi vyměnili za jeden nebo dva z těchto skvělých kousků.“ Na chvíli se odmlčel, zatímco Eragon se svým strýcem stáli mlčky celí nesví, a pak pokračoval: „Přinesli jste si tu věc?“

„Máme ji, ale raději bychom ji ukázali někde v soukromí,“ řekl Gero pevným hlasem.

Merlock povytáhl obočí, ale jeho hlas zůstal klidný. „V tom případě mi dovolte, abych vás pozval do svého stanu.“ Posbíral zboží a láskyplně je uložil do kované truhlice, kterou zamkl. Pak je odvedl ulicí do tábořiště. Prokličkovali mezi vozy ke stanu, který stál stranou příbytků ostatních kupců. Vršek měl karmínový a spodek byl vyroben ze sobolí kůže. Byl ozdoben tenkými barevnými trojúhelníky, které se jakoby zabodávaly jeden do druhého. Merlock rozvázal vchod a přehodil látku k jedné straně.

Stan byl plný drobných cetek a podivného nábytku, jako jsou kulatá postel a tři křesílka vyřezaná z pařezů. Na bílém polštáři ležela zahnutá dýka s rubínem vsazeným do kulatého konce rukojeti.

Merlock zavřel vchod do stanu a otočil se k nim. „Prosím, posate

se.“ Když tak učinili, řekl: „Te mi objasněte, proč se scházíme takhle v soukromí.“ Eragon vybalil kámen a položil ho mezi ně. Merlockovi zajiskřilo v očích a sáhl po kameni, pak se však zarazil a zeptal se: „Mohu?“ Když mu Gero naznačil svůj souhlas, Merlock ho zvedl.

Položil si kámen do klína a natáhl se stranou pro podlouhlou kra

bici. Když ji otevřel, byla v ní sada měděných vah, které rozložil na zem. Když kámen zvážil, prozkoumal jeho povrch pod klenotnickou lupou, jemně ho poklepal dřevěnou paličkou a rýpnul do něj drobným čirým kamenem. Změřil jeho délku a průměr, pak si zapsal čísla na břidlicovou tabulku. Chvíli zvažoval výsledky. „Víte, jakou má cenu?“

„Ne,“ připustil Gero. Tvář mu rozrušením cukla a neklidně si po

posedl.

Merlock se ušklíbl. „Bohužel to nevím ani já. Ale mohu vám říci tolik: bílé žilky jsou ze stejného materiálu jako to modré, co je obklopuje, jde pouze o jinou barvu. Co by to však mohlo být za materiál, nemám ponětí. Je to tvrdší než jakýkoli kámen, který jsem kdy viděl, dokonce tvrdší než diamant. A ho vytvaroval kdokoli, musel k tomu použít nástroje, jaké jsem nikdy neviděl, anebo – kouzla. A navíc je dutý.“

„Cože?“ zvolal Gero.

Do Merlockova hlasu se vkradl podrážděný tón. „Slyšeli jste snad někdy, aby kámen zněl jako tohle?“ Popadl dýku, která ležela na polštáři, a poplácal kámen plochou stranou čepele. Ozval se čistý tón, který se postupně vytrácel. Eragon se vylekal, že kupec kámen poškodil. Merlock jim kámen ukázal. „Nenajdete na něm žádné škrábance ani praskliny. Pochybuji, že bych ho dokázal nějak poškodit, i kdybych na něj vzal kladivo.“

Gero založil ruce a tvářil se odměřeně. Zadumaně seděl a mlčel. Eragon byl v rozpacích. Věděl přece, že se kámen objevil v Dračích horách kouzlem, ale že by byl i vyrobený pomocí kouzel? K čemu a proč? Vyhrkl: „Ale jakou má cenu?“

„To nedokážu říct,“ řekl Merlock mrzutě. „Jsem si jistý, že jsou lidé, kteří by za něj draze zaplatili, ale žádný z nich není v Carvahallu. Museli byste jít na jih a hledat kupce ve městech. Tohle je pro mnoho lidí spíš kuriozita – ne věc, ze které by měli praktický užitek.“

Gero zíral do stropu stanu jako hráč, který zvažuje šance. „Koupíš ho?“

Obchodník okamžitě odpověděl: „Nestojí mi to za to riziko. Možná bych během svých jarních cest dokázal najít zámožného kupce, ale vůbec to není jisté. A i kdybych ho našel, nedostali byste peníze dřív než při mé další návštěvě příští rok. Ne, budete muset najít někoho jiného, s kým obchodovat. Přesto, jsem zvědavý... Proč jste trvali na tom, že spolu musíme mluvit mezi čtyřma očima?“

Eragon uklidil kámen a zauvažoval, jestli kupec vybuchne stejně

jako Sloun. „Protože jsem ho našel v Dračích horách a lidi tady v okolí to tam nemají rádi.“

Merlock na něj vyděšeně pohlédl. „Víte, proč jsme já i ostatní ob

chodníci letos přijeli tak pozdě?“

Eragon zavrtěl hlavou.

„Naše cesty pronásledovala smůla. Jako by Alagaësii ovládl chaos.

Nevyhnuly se nám nemoci, přepadení ani ta nejhorší neštěstí. Galbatorix donutil města posílat více vojáků na hranice, protože přibývají útoky Vardenů. Přitom jsou tito muži v zemi potřeba na obranu proti urgalům. Tyhle krvelačné bestie putují na jihovýchod, směrem k poušti Hadarak. Nikdo neví proč a ani by nás to neznepokojovalo, kdyby nepostupovali přes obydlená území. Viděli je na silnicích i poblíž měst. Nejhorší jsou zprávy o Stínovi, i když ty nejsou potvrzené. Takové střetnutí totiž přežije jen málokdo.“

„Jak to, že jsme o tom neslyšeli?“ zvolal Eragon.

„Začalo to sotva před pár měsíci,“ odvětil Merlock příkře. „Celé vesnice byly nucené se přestěhovat kvůli urgalům, kteří zničili jejich pole, a te jim hrozí hladomor.“

„Nesmysl,“ zabručel Gero. „Žádné urgaly jsme neviděli. Široko daleko jediný má rohy pověšené na zdi v hospodě U Morna.“

Merlock povytáhl obočí. „Možná je to tak, ale tohle je malá vesnice skrytá v horách. Nepřekvapuje mě, že jste unikli jejich pozornosti. Přesto bych být vámi nepředpokládal, že to tak vydrží napořád. Zmínil jsem to jenom proto, že se i tady dějí divné věci, když jsi v Dračích horách našel takový kámen.“ Touto větou, která je všechny přinutila k zamyšlení, se s nimi rozloučil úklonou a lehkým úsměvem.

Gero si to namířil zpět do Carvahallu a Eragon se vlekl za ním. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se Eragon.

„Chci získat víc informací, než se rozhodnu. Vezmi kámen zpět do vozu a pak si dělej, co chceš. Sejdeme se na večeři u Horsta.“

Eragon se proplétal davem a radostně pádil k vozu. Obchodování zabere jeho strýci hodiny a to byl čas, který si hodlal naplno užít. Ukryl kámen pod pytle a pak sebevědomým krokem vyrazil do města.

Chodil od stánku k stánku, a přestože měl jen málo peněz, okem zákazníka hodnotil zboží. Když mluvil s obchodníky, potvrdili mu, co Merlock říkal o nepokojích v Alagaësii. Znovu a znovu se zprávy opakovaly: loňské štěstí nás opustilo; objevily se nové hrozby a nic už není bezpečné.

Později během dne si koupil tři špalky sladové cukrovinky a malý teplý třešňový koláč. Po hodinách stání ve sněhu mu teplé jídlo přišlo k duhu. Když koláč dojedl, s lítostí si olízl lepkavý sirup z prstů, posadil se na okraj verandy a uždiboval sladkosti. Opodál spolu zápasili dva chlapci z Carvahallu, ale neměl chu se k nim přidat.

Den se přehoupl v pozdní odpoledne a obchodníci začali se svým

zbožím chodit po domech. Eragon se nemohl dočkat večera, kdy budou vystupovat trubadúři, kteří vyprávějí příběhy a předvádějí triky. Rád poslouchal vyprávění o kouzlech, panovnících a, když se obzvláště poštěstilo, o Dračích jezdcích. Carvahall měl svého vlastního vypravěče, Broma – byl to Eragonův přítel –, ale jeho příběhy se během let oposlouchaly, zatímco trubadúři vždycky měli nějaké nové, jimž s dychtivostí naslouchal.

Eragon právě ulomil rampouch ze spodní strany verandy, když tu

nedaleko zahlédl Slouna. Řezník si ho zatím nevšiml, a tak Eragon sklonil hlavu a zaběhl za roh k hostinci U Morna.

Uvnitř bylo teplo a vzduch byl plný těžkého kouře ze skomírajících

lojových svící. Nade dveřmi byly připevněné nablýskané černé rohy urgala, které se stáčely v obloucích velikých jako jeho paže. Na konci dlouhého, nízkého lokálu se kupily hůlky, do kterých si zákazníci dělali svoje zářezy. Morn obsluhoval u pultu, s rukávy vyhrnutými k loktům. Spodní polovinu tváře měl drobnou a pomačkanou, jako by si nechal bradu obrousit. Lidé se tísnili kolem pevných dubových stolů a poslouchali dva obchodníky, kteří dnes už skončili s prodejem a přišli si dát pivo.

Morn vzhlédl od džbánku, který právě myl. „Eragone! Rád tě vidím. Kde máš strýce?“

„Nakupuje,“ pokrčil rameny Eragon. „A asi ještě chvíli bude.“

„A Roran je tady?“ zeptal se Morn, když vymýval hadrem další žejdlík.

„Ano, letos nemusel zůstat doma kvůli nemocným zvířatům.“

„To je dobře.“

Eragon ukázal na dva kupce. „Kdo to je?“

„Vykupují obilí. Nakoupili od všech zrno za směšně nízké ceny a te vyprávějí za vlasy přitažené historky a čekají, že jim budeme věřit.“

Eragon chápal, proč je Morn tak podrážděný. Lidé ty peníze potřebují a tihle dva toho pěkně využili. „Jaké historky?“

Morn si odkašlal. „Říkají, že Vardenové se spřáhli s urgaly a shromažují armádu, aby nás napadli. Údajně to bylo jenom díky našemu králi, že jsme se tak dlouho dokázali bránit – jako by Galbatorixe zajímalo, kdyby to tady všechno shořelo do základů... Jdi si je poslechnout. Já mám dost svojí práce, než abych ti vysvětloval jejich lži.“

První kupec svým objemným tělem zcela zaplnil židli, která při kaž dém jeho pohybu hlasitě zanaříkala. Na tváři neměl jediný vous, obtloustlé ruce měl jemné jako dítě, a když upíjel ze džbánu, našpulené rty se mu nepřirozeně kroutily. Druhý muž měl růžovou tvář. Kůži kolem čelistí měl suchou a trudovitou, posetou bouličkami tvrdého tuku, které připomínaly žluklé máslo. Oproti krku a bradě byl zbytek jeho těla nepřirozeně vyzáblý.

První kupec se marně snažil rozvalit tak, aby se vešel do židle. Řekl: „Ne, ne, nerozumíte tomu. Je to jenom díky královu neutuchajícímu zájmu o náš osud, že tady spolu můžeme v bezpečí rozprávět. Kdy by nás i přes svou moudrost připravil o svou ochranu, pánbůh s námi!“

Vtom někdo vykřikl: „Dobrá, a proč nám rovnou neřeknete, že se vrátili Jezdci a každý z vás zabil stovku elfů? Myslíte, že jsme děti, abychom uvěřili vašim povídačkám? Dokážeme se o sebe postarat.“ Hlouček lidí se zasmál.

Obchodník se chystal odpovědět, když tu ho jeho hubený společ

ník přerušil mávnutím ruky. Na prstech se mu zablýskaly nevkusné šperky. „Špatně to chápete. My víme, že Království nemůže pečovat o každého z nás osobně, jak byste možná chtěli, ale dokáže zabránit urgalům a další chátře, aby ovládla toto,“ chvíli hledal ten správný výraz, „místo.“

Obchodník pokračoval: „Zlobíte se na Království, že s lidmi jedná nespravedlivě, a máte na to plné právo, ale vláda se nemůže zavděčit všem. Nikdy se nevyhneme sporům a konfliktům. Nicméně většina z nás si nemá nač stěžovat. V každé zemi je nějaká malá skupina rebelů, nespokojených s rozdělením moci.“



Christopher Paolini

CHRISTOPHER PAOLINI


17. 11. 1983

Christopher Paolini je americký spisovatel, autor knih Eragon, Eldest a Brisingr.

Paolini se narodil v listopadu roku 1983 v Jižní Kalifornii. Mimo několika let na Aljašce žil se svými rodiči, mladší sestrou Angelou a kočkou s kokršpanělem v Montaně. K tvorbě ho inspirovala místní nádherná příroda.

Doma ho učili rodiče. V této době psal krátké příběhy a rád navštěvoval knihovnu, kde četl knihy žánru fantasy. Když psal, rád se nechával inspirovat vážnou hudbou. Poslouchal například Beethovena nebo Wagnera.

Svojí první verzi Eragona napsal v patnácti letech. Nikdy jí nechtěl publikovat, psal pro radost. Všechny postavy si vymýšlel, kromě čarodějnice Angely, v které najdete jeho sestru. Po několika letech tuto první verzi upravil a dal přečíst rodině. Všichni byli z díla nadšeni. Poté sjednotil grafickou úpravu knihy a navrhl i mapu, která se objevila ve vydání knihy. Spoustu času mu trvalo vytvořit na počítači obrázek oka draka Safiry. Kniha přišla poprvé do tisku. Objevila se v knihovnách a školách. V roce 2002 byla kniha vydána v rodinném nakladatelství jeho rodičů, Paolini International LLC. Kniha poté vyšla v nakladatelství Knopf Books for Young Readers a dalších v jednotlivých překladech. U nás vyšla v nakladatelství Fragment. Paolini o příběhu tvrdí, že ho změnil stejně jako hlavního hrdinu, Eragona.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist