načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Endokrinolog vzpomíná – Otakar Bleha

Endokrinolog vzpomíná
-12%
sleva

Kniha: Endokrinolog vzpomíná
Autor: Otakar Bleha

Autobiografické vzpomínky významného českého lékaře, který jako endokrinolog působil na 3. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Publikace zachycuje nejen studia a profesní život doc. Blehy, ale odráží se v ní i autorova ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >20ks - doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  229 Kč 202
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 384
Rozměr: 200 x 128 x 23 mm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Biografie
Vazba: Knihy - vázané
Datum vydání: 1. 5. 2015
ISBN: 978-80-7387-884-9
EAN: 9788073878849
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky významného českého lékaře, který jako endokrinolog působil na 3. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Publikace zachycuje nejen studia a profesní život doc. Blehy, ale odráží se v ní i autorova celoživotní vášeň pro cestování a poznávání exotických míst. Na námořní lodi působil jako lékař, do dalších zemí světa jej přivedly pracovní povinnosti. Ve vzpomínkách se věnuje doc. Bleha i svému rodinnému životu, zároveň komentuje soudobé politické a společenské dění, takže jeho svědectví získává širší historický rozměr.

Popis nakladatele

Doc. MUDr. Otakar Bleha, DrSc. patří k nejvýznamnějším českým endokrinologům. Celý svůj profesní život strávil na 3. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde dlouho působil ve funkci zástupce přednosty kliniky. Stejně jako svou lékařskou profesi miloval cestování. Během svých četných pracovních i soukromých cest navštívil řadu zemí. V knize Endokrinolog vzpomíná líčí s nadhledem a humorem své zážitky z dětství i dospívání, popisuje celou svoji lékařskou kariéru, ale především se zaměřuje na vzpomínky z cest. Zcela zásadní místo zaujímá popis cesty námořní lodí, na níž několik měsíců působil jako lékař. Řadu dobrodružných výprav absolvoval i se svou ženou Bohunkou, rovněž lékařkou, a dvěma dcerami. Autor se nevyhýbá ryze osobním vzpomínkám, ale komentuje i aktuální politické a společenské dění, jeho paměti tak získávají širší historickou hodnotu.

Předmětná hesla
Bleha, Otakar, 1916-2002
EndokrinologovéČesko – 20.-21. století
EndokrinologieČesko – 20.-21. století
Každodenní život
Cesty a pobytZemě světa
Kniha je zařazena v kategoriích
Otakar Bleha - další tituly autora:
 (e-book)
Endokrinolog vzpomíná Endokrinolog vzpomíná
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah Předmluva Nezapomenutelné vzpomínky na Otakara a Bohunku Blehovy (Jaroslav Blahoš) 11 1 kapitola Dětství 15

Přelouč 16

Nejranější vzpomínky 19

Pardubice 24

Troja 26

Cesta do školy 32

Říčky 36

Kamarádi 38

Příhody a události z let 1922–1928 39 2 kapitola Gymnaziální léta 45

Nižší gymnázium 46

Vápenný Podol 51

Krutá zima 1928–1929 55

Odchody ledu 56

Světová krize 58

Výlet do Krušných hor 60

Pes Lord 61

Vyšší gymnázium 63 3 kapitola Lékařská fakulta 79

Ročník 1935–1936, I a II semestr 80

Hnátnice 82

Ročník 1936–1937, III a IV semestr 84

Ročník 1937–1938, V a VI semestr 86

Neúplný IX semestr 97 4 kapitola První lékařské zkušenosti 101

Vráž 102

Slovensko 110

Chotěboř 115 5 kapitola Po válce 123

Nové začátky 124

Vojna 129

Zpátky na klinice 133

Rodina 136

Planá 141

Auto a chalupa 14 4 6 kapitola Největší dobrodružství 14 9

Před odjezdem na oceán 150

Odjezd na loď 152

Cesta do Kielu 162

Kiel 166

Plavba, říjen–listopad 1954 168

Na lodi, prosinec 1954 185

Cesta pokračuje, leden 1955 197

Zpátky do Evropy, únor 1955 210

Na skok doma 220 7 kapitola Druhá plavba 221

Opět na lodi 222

Nové zážitky, duben 1955 223

Život na lodi, květen 1955 233

Neznámá exotika, červen 1955 240

Loučení s mořem, červenec 1955 244 8 kapitola Doma i za hranicemi 251

Po návratu z lodi 252

Berlín 253

Polsko 256

Kodaň 258

Moskva 263

Sofie 266

1962–1963 267

Londýn 270

Zpátky na klinice 280 9 kapitola

S Bohunkou v Asii 283

Irák 284

Nejdelší výlet – Bagdád 297

Pouť Asií a Evropou 308

Návrat domů 328 10 kapitola Neutuchající vášeň pro cestování 331

Moskva 332

Normalizace 336

Přes celou Evropu 337

Práce 345 11 kapitola Rodina 349

Vnuci 350

Odjezd na Slovensko 355

Střední Asie 358

Berlín 361

Pozvání do Švýcarska 364

Konec osmdesátých let 366

Skotsko 372

Devadesátá léta 377 Slovo závěrem Má vzpomínka na docenta Blehu (Zdeňka Límanová) 379

6. kapitola

Největší dobrodružství

150

Před odjezdem na oceán

V roce 1954 časně na jaře přišel můj otec a oznámil mi, že

firma Čechofracht, které patří naše první námořní loď Re­

publika, shání lékaře pro službu na lodi. Samozřejmě mě

to chytlo, Bohunka, která by sama ráda jezdila, souhlasila.

Tak jsem věc opatrně předložil profesorovi. Ten se zamyslil

a řekl: „Přijď zítra ráno, nechám si to projít hlavou.“ Ráno

po kolektivu jsem šel za ním. Profesor mi řekl, prakticky

doslova si jeho slova pamatuji: „Víš, já jsem si řekl, co bych

chtěl udělat na tvém místě. Tak si vezmi plášť a utíkej se

tam přihlásit.“ Loď ale byla v Šanghaji nebo v Port Arturu.

Byla to starší britská stavba, ještě parník, poháněný mazu­

tem. Po válce byla ohromná nouze o nákladní lodi, protože

ztráty za války byly obrovské. Loď byla nejdříve podrobe­

na nezbytným opravám ve Stavangeru, pak odjela do Číny.

Tam došlo k nejasnostem, kde má být opravena, nakonec

k tomu došlo v Šanghaji. Vyjela na moře, ale vinou špatné

čínské signalizace se dostala do tajfunu, musela vydat volá­

ní o asistenci a s doprovodem se vrátila do Šanghaje. Ale to

všechno jsem se dověděl až na lodi. Po menší opravě měla

jet do Gdyně, ale nastala další komplikace. Tchaj wanská

Čína zajala polskou loď, protože se snažila o blokádu rudé

Číny. Bylo tedy nebezpečí, že naši loď zajmou také. Ta se

vydala na cestu, ale jela vodami Tichého oceánu, ani naši

námořníci nevěděli přesně, kudy jeli, a trvalo to hrozně

dlouho. A tak jsem čekal a čekal. Zatím jsem obešel několik

odborných ambulancí, kam přicházejí náhodní ambulanti,

například oční nebo zubní. Na očním jsem se paní asistent­

ky optal, jaký nástroj kromě kopíčka (na odstranění cizího

tělesa z oka) si mám vzít. Paní asistentka zvolala: „Jé, vy

máte kopíčko!“ Nemohl jsem pochopit, že tak jednoduchý

nástroj se v Praze nedostane. Zubař mi poradil, abych si

s sebou vzal zubní vrtačku na nožní pohon, kdyby někoho

bolel zub, abych ho mohl trochu otevřít a umrtvit. Na zub­

ním oddělení v Praze mě přesvědčovali, abych si vrtačku

151

Námořnická knížka

koupil za devizy na Západě, ale nakonec se ukázalo, že jich

mají snad stovky. Vzal jsem si taky rychlokurs na oddělení

popálenin.

152

Odjezd na loď

Na loď jsem měl nastoupit v Šanghaji, kapitán tam ještě do­

plňoval posádku a z Prahy se dotazovali, koho ještě mají po­

slat (po zemi). Kapitán doplňoval mužstvo, ale o lékaři se

nezmiňoval, protože to považoval za dohodnuté. Takže jsem

měl v pasu čínská a ruská víza, ale o Šanghaj jsem přišel.

A tak jsem dál čekal, jeden kufr už mi poslali do Gdyně, vy­

stavili mi námořnickou knížku, ale stále nic. Až mi najednou

telefonicky oznámili: „Zítra ráno jedete do Gdyně, loď už

přijela.“ Tím začala moje námořní kariéra.

Přišel jsem po poledni na hlavní nádraží, tam mi úřednice

z Čechofrachtu předala pas, jízdenku a námořní knížku. Pak

jsem se rozloučil s Bohunkou a holčičkami a rychlík Praha–

Gdyně se dal do pohybu. Byl podzim, 18. září 1954, a já jsem

se vydal do největšího dobrodružství svého života. Za nacis­

tů bylo dobrodružství přežít těch několik let, ale to nebylo

dobrovolné. Za Hradcem Králové se rychlík vyprázdnil, na

polské straně jsem už byl snad v celém vlaku jediný cestující,

ale pohraniční kontrola stále nepřicházela. Konečně přišel

poručík VOPu (vojenské orgány pograničné), a uhodil na

mne, proč tak pozdě cestuji do Polska. Já tomu nerozuměl,

až mi objasnil, že mi za několik hodin prochází průjezdní ví­

zum. Proto ten spěch v Čechofrachtu, abych honem odjel.

Poručík nakonec mávl rukou, a tak jsem pokračoval do Gdy­

ně. Tak jsem se těšil. Poláci ve větším počtu nastoupili až ve

Wroclavi (Vratislavi), povídání s nimi bylo zajímavější než

krajina venku, která je placatá a v září holá. Než jsme dojeli

do Gdyně, byl jsem schopen míchat do češtiny polská slova,

která se od češtiny značně liší. Asi na to mělo vliv, že jsme

s Bohunkou četli anglické detektivky v polštině, protože teh­

dy se u nás ještě překlady do češtiny neprodávaly. Proto

jsem také rozuměl polsky mnohem lépe než Poláci mně. Za

Poznaní, v polském Pomoří, přibývá vršků s hájky s borovi­

cemi, duby a břízami. Před Gdaňskem jsou na obzoru kopeč­

ky a Poláci jsou na ně pyšní, i když mají výšku asi 50 metrů

153

nad mořem. Pak už vítr žene závěje prachu od moře, nastou­

pila šedivá plocha na obzoru, moře, a na ní bílé čárky, hřebe­

ny vln. Jednou bylo vidět i parníček, jako dětskou hračku.

A potom už jsem spatřil Gdaňsk – i z vlaku jsou vidět de­

strukce, novostavby bez omítky. Před válkou to bylo krásné,

staré a bohaté město. Pak jsem pokračoval přes Sopoty do

Gdyně. Gdyně je moderní, nové město, vystavěné mezi vál­

kami Poláky. Za války nebylo rozbité. Vystoupil jsem ve

Gdyni a nastaly další komplikace. Měl na mě čekat soudruh

Eisner, ale nečekal. Naštěstí se mnou zůstal jeden z mých

spolucestujících a navrhl, abychom se obrátili na policii. Ří­

kal jsem si: „Aha, tak teď mě zatřímají.“ Ale nic se nestalo,

policajt trpělivě zjišťoval, která kancelář má na starost česko­

slovenskou loď. Konečně informace našel a já jsem dostal

radu: „Sedněte si na kufr a my pro vás jedem.“ Přijeli dva

úředníci a omluvili se, že mě čekali včera. Z Prahy dostali

hlášku, že odjíždím 18. září, což bylo správně, ale do Gdyně

jsem přijel až o den později. Konečně jsme byli v přístavu

a před námi se tyčila obrovská vysoká nákladní loď Republi­

ka, Praha. Nejdřív mě ale čekala pohraniční prohlídka, pro­

tože na lodi jsem byl na československém území. Jeden

z mých průvodců povídá: „Co s tím vízem?“ Druhý mávl

rukou: „To je jednoduché, půjčte mi námořnickou knížku

a počkejte tu.“ Odešel na loď a za chvilku se vrací: „Pas niko­

mu neukazujte, v námořnické knížce je, že jste se 19. září na­

lodil, je to podepsáno kapitánem a potvrzeno lodním razít­

kem.“ A tak pohraničník prolistoval pečlivě celou námořnic­

kou knížku a vyšplhali jsme se po trapu (schůdkách) na

hlavní palubu a pak po schodech na můstek ke kapitánovi.

A tak už v tom lítám. Kapitán Horčic mě srdečně uvítal. Ka­

pitán neznamená velitel lodi, to je anglicky master, znamená

to, že je to důstojník, který má kapitánské zkoušky. Funkce

kapitána Horčice na lodi byla první důstojník, běžně chief.

Velitelem lodi byl kapitán Klos, toho času na dovolené. Po­

tom mě dovedl ještě o patro výš, aby mi ukázek mé proza­

tímní bydliště. Byla to kabina lodivoda neboli pilota. Užíva­

ná byla zřídka, pilot potřebuje kabinu spíš výjimečně. Běžně

154

je jeho funkce krátká, musí vyvést loď z přístavu nebo ji do

něj zavést. Delší pobyt na lodi může mít při plavbě v průpla­

vu, po řece nebo na zvlášť nebezpečných místech. Tam se

může stát, že důstojník vede loď a pilot si jde oddychnout.

Na kabině pilota mě uchvátilo, jak může být taková míst­

nůstka při nepatrných rozměrech pohodlná až komfortní.

Kapitán Horčic se mi moc omlouval, že z mé kabiny, která je

několikanásobně větší a je v přízemí, udělali dočasně kance­

lář pro personál odpovědný za nakládání lodi. V kabině jsou

dva buleje, kulatá silná a vodotěsná okna, velký prádelník

a na něm lůžko, krásný psací stůl z teakového dřeva, skříň na

šaty, umyvadlo, parní vytápění, které za chvilku vytopí míst­

nost, ale také elektrický větrák, skříňka na holení a zrcadlo.

Dále otáčecí křeslo, křeslo a pohovka pro dvě osoby. Je tu ne­

uvěřitelně užitečného prostoru, pootevřel jsem malá dvířka

a ukázalo se, že je tam prostor pro tři takové kufry, jako mám

já. Kromě stropní lampy tři další. Dveře jsou dvojité, vnitřní

s moskytiérou. Krásná koupelna. Je to prostě zázrak účelnos­

ti. Když jsem se ho nabažil, vzal jsem si manšestrové kalhoty

a šel jsem se projít po lodi. V polovině midshipu (palubní ná­

stavba ve střední části hlavní paluby) jsem potkal dva maní­

ky ze strojovny. Po krátkém hovoru jsem projevil přání vidět

strojovnu. Tím jsem měl postaráno o zbytek odpoledne. Pak

mne vzali na večeři. Za těchto okolností všichni jedli ve velké

jídelně, jinak jídelně mužstva. První moje večeře byla beef­

steak s rýží a okurkovým a rajským salátem, stravování je

zřejmě výborné. Námořníci mě pozvali, abych šel s nimi do

města. Šel jsem, i když jsem byl nevyspalý. Při odchodu byla

obvyklá ceremonie s prohlídkou námořnické knížky. Ukázali

mi námořnický klub Interklub. Vstup na námořnickou kníž­

ku je volný, klub je hezky zařízený, hudební salonek, domácí

biograf, kuželníky, ping­pong. Nakonec jsme se šli podívat

dolů, kde hrála hudba, tančilo se nebo sedělo u piva. Dali

jsme si tam pivo a šli domů, totiž na loď. Byl jsem spokojen,

všichni jsou přívětiví a spokojení a jsou rádi, že jsem na lodi.

Ti dva maníci ze strojovny mi řekli, že kdybych jel s nimi

domů, že by nezmustrovali (neodešli z lodi), ale když jeli ne­

155

konečně dlouho a nevěděli, kde jsou, a na lodi nebyl lékař,

tak si řekli, že odejdou. Ráno je snídaně opět v jídelně muž­

stva. Chodím po lodi a opakuji si pravidla pro chození a bě­

hání po palubě: Hlavu dolů a nohy zvedat nahoru. Na zemi

je hodně překážek a východy a vchody jsou poměrně nízké

a přitom vyříznuté ze železa. Za několik dnů jsem si povy­

skočil na práh východu z můstku – prahy jsou vysoké, aby

voda neproudila do chodby – a hlavou jsem vrazil do horní­

ho obvodu východu z můstku, že jsem jen taktak zůstal při

vědomí. Druhý den jsem s několika námořníky jel na Hel.

K Helu jde úzká písečná kosa a převozy jdou k jejímu konci.

Moc jsme si tam nepobyli, protože to byla poslední jízda

a další člun už nejel. Ukázalo se, že budu mít dost příležitos­

ti pocvičit se v cizích jazycích. Pochopitelně polština, anglič­

tina funguje jako mezinárodní jazyk a mluví se tu i rusky,

méně německy. Měl bych se naučit pár vět čínsky, ale skončil

jsem na několika slovech. Už za pár dnů mi uvolnili kabinu,

která slouží také jako ordinace a je tam lékárna, vedle je ne­

mocnice (lépe izolace) pro jednu osobu. Dávám do pořádku

lékárnu, úrazy nebo nemoci jsou ojedinělé, ale sjíždí se po­

sádka a musím ve spolupráci s přístavním lékařem kontrolo­

vat očkování. Někteří chlapci jsou očkováni z Prahy, jiní ne.

Předepsané jsou periodické prohlídky. Horší dorozumění

bude s Číňany, ale přes angličtinu tlumočí 4. strojník. Násle­

dující týden po mém příjezdu nás strkají po bazénu, kapitán

Horčic na to jen občas mrkne, bude ho to zajímat, až vyjede­

me z bazénu. Nejvíce práce s tím mají Číňani, kteří tvoří vět­

šinu našich „palubáků“. Svinují a rozvinují lana, občas se

přitahujeme ke břehu vlastními parními navijáky. Za týden

je výška lodi nad vodou už jen poloviční, protože máme vět­

šinu nákladu už naloženou. Trap už nejde tak strmě do výš­

ky a schůdky trapu se musejí srovnat. Naštěstí se rovnají

všechny najednou klikou. Gdyně je umělý přístav, bazény

byly většinou vyhloubeny v zemi, proto je tu většinou dosti

těsno. Ještě před třiceti lety tu bývala vesnice. Teď je tu čisté,

moderní město, podobné snad Hradci Králové, ale nemá ov­

šem historickou část. Nakupovat tu za zloté přichází málo v úvahu, výhodnější je nakupování v Baltoně, za českoslo­ venské koruny. V té době ještě nebyl u nás Tuzex. Ale co po­ třebujeme na lodi, je zadarmo nebo velmi lacino za českoslo­ venské koruny. Na procházce Gdyní jsem viděl Dům námoř­ níka. Je to hotel pro námořníky, kteří nemají ubytování na lodi, nebo pro jejich manželky. V přístavu je plno medúz, jsou prý žahavé, ale nikdo se tu pochopitelně nekoupe, ne­ boť je voda velmi špinavá.

Třetí důstojník Toník Fojtů mě provedl po plachetnici s pomocným motorem Dar Pomořa, která slouží výcviku palubních důstojníků. Život na plachetnici není pro frek­ ventanty procházka růžovým sadem. Ráno musí vylézt do stěžňového koše, podle potřeby svinovat nebo rozvinovat plachty. To není maličkost, stojí při tom na laně a opírá se o ráhno nebo druhé lano v pase, protože musí mít volné ruce. Nejlépe jsou na tom průměrně velcí chlapci, vysocí a malí jsou na tom hůř. Kormidlo je ovládáno obrovským kolem, které obsluhují dva chlapci. Spějí v závěsných sítích, ráno složí sítě a umístí místo nich stoly, které slouží k jídlu, ale také jako školní lavice. Zvracet smějí jen na přídi, kde jsou k tomu určené plechové trouby vedoucí do moře, na každé straně jedna.

Většina nákladu je naložena, zbývá namazat kohouty. Mám s sebou mít diplom. Zítra se Republika poprvé sama pohne. Po obědě palubáci (navigační důstojníci) něco počíta­ jí s pomocí tabulek k pohybům v přístavu. Počítání na lodi není jen ke stanovení polohy a směru, ale také k výpočtu správného rozložení nákladu – jenom to je celá věda, o které se píší knihy. Také nabrání pohonných látek, u nás mazutu, je celá věda. Jde o rozložení zásob po lodi. Seznámil jsem se blíže s kapitánem Klosem, šli jsme na poštu zavolat domů, pak jsme seděli chvilku v Interklubu na černém kafi. Boha­ tě napakovaní námořníci, kteří zmustrovali, to je definitivně opustili loď, odjíždějí. Večer jsme seděli s Číňany u prvního inženýra, také Číňana, pohostil nás výborným plzeňským a k tomu jsme přikusovali podivné slané sušené švestky a meruňky balené po jedné v papírkách jako bonbony.

Pak jsme uslyšeli hrozný zvuk. Byla to naše lodní píšťala, kterou třetí důstojník zkoušel. Zároveň přišel také lodivod a začne shifting, tak si připravuji kazajku a půjdu se dívat někam, kde nebudu překážet. Včera prý jela kolem nás loď­ ka s členy naší akademie věd, včetně Laufika (Laufbergra), což byl náš profesor fyziologie, a mávali nám, ale nikdo ne­ věděl, kdo to je, a já jsem u toho nebyl.

Mezitím si kapitán nasadil čepici a u komína se opět ozva­ ly ty hrozné zvuky naší píšťaly, která má zřejmě zánět hrta­ nu. Venku sprostě fouká, tak se schovávám, ale kolem nás jede remorkér Zubr (říká se mu boxírák) a melodicky hou­ ká. Pak se silné stroje Zubr a Centaur zapřáhly do naší přídi a zádi, odtáhly nás od nábřeží a pak nás jako mršinu táhly zadkem napřed ven z bazénu a přitom poletovaly kolem nás jako svatojánské mušky. Dají naší lodi impuls doleva, ale sotva se hne, jedou doprava, aby ji zabrzdily. Sledovat jejich evoluce je velmi zajímavé. Nakonec nás přetočily do vedlejší­ ho bazénu. Přístav má podobu ruky, je uzavřen hrází, vjezd je ohraničen dvěma majáčky, mezi které se vede loď, pak je větší souvislá plocha, která zastupuje dlaň a z ní vybíhají jednotlivé bazény jako prsty. Nakonec nám nos, to je příď, povlečenou provazovým pletivem určeným k navíjení úvazů na břehu, přitáhly k místu, kde je možné připojení na ma­ zutové potrubí. Ráno jsem byl v Baltoně, zboží je tam dost, nakupovat za dolary je poměrně laciné, za zloté se to vůbec nevyplatí, to je v Praze za koruny lepší a lacinější.

Stavil jsem se u přístavního lékaře, dal mi kartičku na III. internu v Gdaňsku. Říkal, že nejlepší den je navštívit je v sobotu, kdy budou mít čas a mají seminář. Posílal jsem už domů adresu do dalšího přístavu. Sartori and Berger s/s Republika, Kiel, West Germany. Zkratka s/s znamená steam ship, tedy parník. Tak se budu poprvé plavit na Republice, i když jen kousek. Ráno jsem skočil k přístavnímu lékaři s biologickým materiálem a asi v 10 hodin nás remorkéry odtáhly od nábřeží a slavně jsme vypluli. Je 1. října, jednak mám narozeniny a zadruhé je čínský národní svátek. Proto jsme vypluli s vlajkoslávou, od přídě k zádi jsou vyvěšeny

158

nejrozmanitější vlajky, které loď má. Budeme mít také slav­

nostní oběd. K odplutí se nám udělalo hezké počasí, i když

ráno pršelo, svítilo slunce a nad přístavem byly mraky, byl

to hezký pohled. Před přístavem čekala loď Olympia Syd­

ney, ale vlajku měla finskou. Použil jsem poprvé triedr,

který jsem doma nezapomněl. Je podle suchozemských

měřítek prudký vítr, ale loď se ani nehne. Jen občas člověk

pocítí sotva patrný náraz. V kajutě zjišťuji, že mám trochu

nystagmus, ale je to asi od stálého pozorování běžících vln.

Jak budu snášet moře, to budu vědět, až skutečně vyplu­

jeme, zatím se loď téměř (zdánlivě) nehýbe, sotva zjišťuje­

me pohyb kupředu. Zaznělo zvonění na náš palubní zvon

a zřejmě zastavujeme, v dálce už je vidět loď pilota, který

nás povede do Gdaňsku, který je už krásně vidět. Venku

je krásně, kus moře před námi je úplně stříbrný, kolem po­

břeží je převážně žluté, v gdaňském přístavu vidíme jeřáby,

naše vlajkosláva se třepetá. Podle většího větru už zase je­

deme, nic není slyšet, ani stroje, necítíme pohyby nebo ná­

razy. Ano, podle bójí můžeme soudit, že zase jedeme. Ale

přece ne, to nás jen hnal vítr, přijely remorkéry a drží nás

na přívětrné straně, aby nás vítr nehnal do bójí, a stojíme.

Nystagmus už mě dávno přešel, sedím na závětrné straně

jídelny a dívám se na Gdaňsk. Čekali jsme před přístavem

dost dlouho. Konečně nás remorkéry zatáhly do poměrně

úzkého Nového Portu a přistavily ke hrázi. Než naši palu­

báci (A. B. seamen, A. B. znamená am bord, což jsou plně

kvalifikovaní námořníci, sloužící přinejmenším tři roky na

palubě) ukončili práci, byly 3 hodiny. Všichni jsme zasedli

ve velké jídelně (jinak jídelně mužstva) k slavnostnímu obě­

du. Proslovy nebyly dlouhé, protože se jen zhruba překlá­

dalo do češtiny a čínštiny. Číňani dostali po knížce o Česko­

slovensku s podpisy nás všech. Zpívali jsme střídavě jednu

českou a jednu čínskou písničku. Kupodivu čínské písničky

byly pro nás také melodické s orientálním nádechem. Číňa­

né zpívali dobře, jeden z nich, Kao, byl nejlepším pěvcem

na lodi. My jsme měli řízek, ananas a Chianti, Číňané měli

svoje jídla. Samozřejmě jsme čínská jídla ochutnali, jinak

159

oni běžně nevaří, ačkoliv na to mají právo a svého kuchaře.

Dnes měli kousky silně opečeného vepřového, kuřecí drůb­

ky a játra v omáčce. Kdybych nevěděl, že to vařil čínský ku­

chař pro Číňany, nebylo by mi to chutí nijak nápadné. Jedí

po čínsku, jídlo je na míse, z níž si všichni berou tyčinka­

mi, a v druhé ruce drží prázdnou misku pod soustem, zřej­

mě pro případ, že by něco ukáplo. Maso je vždy pokrájené

a rýže hodně uvařená, takže není obtížné nabrat hůlkami

sousto. Někteří Číňané jsou hned namazaní, po třetince pl­

zeňského jen sedí a chechtají se jako nemluvňata a pomalu

se vytrácejí. Většinou alkohol vůbec nepijí. Námořníci, kteří

s nimi byli až 2 roky na palubě, říkají, že neznají lepší lidi.

Druhý důstojník je takový rozcuchaný kluk, čtvrtý strojník

je droboučký, cerebrální typ, velmi inteligentní, velmi hod­

ný chlapec. První inženýr nebo strojník je jako první palub­

ní důstojník chief, nemá služby, pracuje stejně jako velitel

lodi podle potřeby, proto musejí být čtyři strojníci a střídají

se po čtyřech hodinách. Teď mužstvo: Kio, veselý a chytrý

přední námořník. Han, i podle našich měřítek velký hezký

chlapec, veselý, stále něco vykládá, ovšem čínsky, přesně­

ji řečeno šanghajsky. Bootswein, palubní předák, má široký

tibetský obličej. Tomu vytýkají jen to, že je málo přísný na

naše námořníky a raději si všechno udělá sám. Vzhledem

je zajímavý Ah­Ta, má smutný pohled nehybného obličeje,

jako Frigo. Důstojníci mají daleko evropštější obličeje než

ostatní Číňané, také Han. Kdyby nebylo černých vlasů, ně­

kdy by si nebyl člověk jistý, že to jsou Číňané. Ještě k jídlu,

naši Číňané nejedí žádné červy nebo hady. To prý jedí Kan­

tonci, a naši se proto na ně dívají z patra. Čtvrtý strojník vy­

kládá, že dříve jedli Kantonci jako pochoutku opičí mozek.

Opici dali pod stolek, který má otvor pro vršek hlavy. Opici

dráždí a když je rozzlobená, hlava rodiny vezme meč a ob­

řadně usekne opici vršek hlavy, který trčí ze stolu. Mozek

osolí a okoření a hůlkami se do něj pustí. Tuto historku jsme

slyšeli od každého, kdo přišel na loď a slyšel, že jedem do

Kantonu. Možná, že se to vykládá, jako že přeloučští radní

tahali vola na střechu radnice, aby se tam napásl.

160

V sobotu jsem byl na III. interní klinice v Gdaňsku. Od­

tud do Vřešče je to kus a to se ještě ukázalo, že část III. in­

terny, která se zabývá endokrinologií, není ve Vřešči, ale na

druhém konci Gdaňsku. Tak jsem jezdil sem tam přes celý

Gdaňsk, což mi nevadilo, alespoň jsem si ho prohlédl. Pro­

fesor Pouson mě provedl po klinice, byl jsem také na vizitě.

Materiálně i personálně jsou slušně vybaveni, určitě lépe než

mimopražské kliniky. Našeho profesora znali podle jména

a hned říkali: „Hormony sterydové.“ To byl název monogra­

fie, kterou tehdy profesor Charvát vydal. Profesor Pouson

tam měl adjunkta, jakéhosi primáře, který měl na krku ze­

jména nemocniční administrativu. Pak mě profesor odvezl

do města k nádraží. Měl jsem jet rychlodráhou, ale u poklad­

ny byl nával, tak jsem šel kus pěšky, kus jel tramvají a pak už

pěšky na loď.

Gdaňsk byl rozbitý z osmdesáti procent, zničen byl na­

příklad krásný Dlugy targ s patricijskými domy zdobený­

mi sgrafity a malbami. Zničené domy se staví podle starých

kreseb. Nebyly naštěstí zničeny úplně. Kupodivu nádra­

ží zůstalo stát, ale jinde často není možné poznat, kde byly

domy a kde ulice. Byla to snad největší spoušť po Varšavě.

Také se tam hodně stavělo, i když mnoho historických sta­

veb bylo stále v troskách, ale opravovaly se a bylo zřejmé, že

zanedlouho bude Gdaňsk zase hezké město. V troskách jsou

totiž jen historické budovy, které se opravují, jinak se trosky

odstraňují. Město má spoustu zahrad, parků a stromořadí,

kolem jsou zarostlé vršky, starým městem procházejí kaná­

ly, kde kotví malé lodi. To byl zřejmě historický přístav, naše

loď by se tam nevešla. Z předválečné doby jsem si pamato­

val, že kupecké domy měly vikýře obrovských půd vystrče­

né nad kanály, aby se zboží mohlo vykládat a nakládat pří­

mo do lodí a skladišť. Odpoledne jsem kurýroval českoslo­

venskou konzulku ze Štětína. Ještě jsem měl v plánu jet do

Gdyně k přístavnímu lékaři. Včera jsem měl po slavnostním

obědu splácaný žaludek, pil jsem všechno možné, ale opilý

jsem nebyl ani trochu. Svěřil jsem se třetímu důstojníkovi

Tondovi Fojtovi se svou včerejší lehkou závratí, on mi řekl,

161

že měl mnohokrát pořádnou mořskou nemoc, že by mi opat­

řil kbelík a že mi nechá včas vyklidit moje dolejší apartmá,

abych měl vlastní koupelnu a záchod a abych, kdyby mi bylo

zle, nemusel vycházet ze svých komnat. Ty bych opouštěl,

jen když by to bylo nezbytné. Dole na můstku byla napříč

lodí místnost, které se říkalo štábní nebo kapitánská. Tam

patřili velitel, politický zástupce, oba chiefové, tedy první

důstojník a první strojník, lodní hospodář, politický a já, tedy

lékař. Obsluhuje chief­stevard v bílém smokingu. Ostatní dů­

stojníci mají vlastní jídelnu. Je to zřejmě proto, aby co se vy­

kládá ve vedení, nebylo – možná dokonce překroucené – za

chvíli předmětem konverzace po celé lodi. A ještě něco pro

zasmání. Zabouchl jsem si dveře kajuty a klíče jsem nechal

ležet na stole. Prolézal jsem bulají, ale zachytil jsem se za tro­

chantery, a tak mi tam musel vlézt hlavní stevard Matiášek,

hubený jako nudle. Odpoledne jsem byl s třetím důstojní­

kem Toníkem Fojtem, druhým důstojníkem Ni­fu a hospodá­

řem Křivánkem na procházce po městě a fotografovali jsme,

mně se zadrhl film, ale Toník měl Leiku, tak jsem byl klidný,

že nějaké snímky budou. Prochodili jsme staré město a shá­

něli pohlednice, ale bylo jich k dostání málo a nebyly dobré.

Pak jsme jeli do Sopot, což jsou mořské lázně mezi Gdaň­

skem a Gdyní. Na fotografování bylo už pozdě. Lázně se

skládají ze samých vilek. Hezké počasí, modrá obloha s čer­

vánky a mlžným oparem. Molo jde daleko do moře, je to

místní promenáda, pohled byl k večeru, kdy jsme tam přišli,

překrásný. U toho mola je kulturní park se zpěváky, ale nám

začínala být zima a šli jsme domů. U lodi jsem potkal kapitá­

na a šel jsem s ním telefonovat do Spedrapidu, je to kousek

od lodi. Já a politický zástupce kapitána Majer jsme se do­

čkali spojení, kapitán Klos s námi seděl, ale spojení se nedo­

čkal. Dnes jsem byl v Baltoně, koupil jsem potahy na kožichy,

kufr, černé, bohatě krumplované, ale pěkné boty. Dále jsem

si koupil fresko na šaty, které si nechám doma ušít, a nějaké

košile a ponožky. Odpoledne jsme s hospodářem projeli celé

trojměstí. Konzul nás vzal do Sopot, tam vystoupil a my jeli

do Gdyně, kde jsme měli každý co dělat, já jsem potřeboval

162

zajít k přístavnímu lékaři. Konzul byl na lodi kvůli mořské­

mu protestu. To je hlášení události, která může mít význam,

aby byla úředně zaznamenána. V našem případě to byla

skutečnost, že se loď ocitla jeden metr ode dna. Mohlo se při

tom stát, že by se dotkla dna a nabrala vodu, což by se zjis­

tilo teprve, až by se vyprázdnilo skladiště. Auto nás vzalo

do Sopot, ty jsme prošli a sedli na tramvaj. Do Sopot kromě

rychlodráhy jede z Gdyně trolejbus a od Gdaňsku tramvaj.

Přes Olivu, kde je biskupská katedrála. Je památná tím, že

tam Čapek ze Sán s bratříky vjel až do Baltu, aby ukázal,

že je zastavilo teprve moře. Pak jsme jeli do Vřešče a Nové­

ho Portu na loď. Je to utěšený kraj, háje, zahrady, ale ne tak

pěstěné jako u nás. Mezi tím osady, domky se zahrádkami

a zase ulice nízkých nebo jednopatrových domků, hodně

listnatých hájků a skupin stromů, občas je vidět moře a všu­

de jezdí tramvaj. Už se tu trochu vyznáme, bohužel nemáme

k dispozici mapu.

Loď klesá o poslední centimetry a milimetry, co nevidět

vyplujeme. Kotva je natřená stříbřitou barvou, celá loď je

čerstvě natřená elegantní šedivou. Kotvu zvedat nebudeme,

protože jsme uvázáni k nábřeží, ale obrazně řečeno už brzy

zvedneme kotvy a ahoj, pohasíme si to do Kielu.

Cesta do Kielu

7. 10. 1954 – Před chvílí jsem obědval, ještě v klidu jsem si

dal drštkovou polévku, výtečnou omeletu a černou kávu,

a právě jsem vyšel na palubu a viděl, že chlapci jsou na přídi

a na zádi, rukávy stažené, protože je dost chladno, a pozo­

rují, jak nás remorkéry začínají odtahovat od nábřeží. Trap

už je zvednutý, ostatně jsme nad nábřežím jen jako zvýšené

přízemí, nevysoko nad vodou, zato do hloubky dvou­ až tří­

patrového domu pod vodu. Mezi bokem lodi a nábřežím je

asi půl metru nebo metr prostoru a už pokračuje záď lodi,

která je vpředu ve směru jízdy několik metrů od břehu, aby­ Doc. MUDr. Otakar Bleha, DrSc. (1. 10. 1916 – 19.8.2002)

byl významným českým odborníkem na žlázy s vnit řní

sekrecí, žákem profesora Josefa Charváta. Zabýval se

zejména onemocn ěními štítné žlázy, celé generace léka řů

se u čily endokrinologii z jeho u čebnice. Podílel se na

výrazném snížení výskytu nemocí štítné žlázy u nás, byl

činný nap říklad v takzvané „protistrumové komisi“. Celý

život p ůsobil na 3. interní klinice Všeobecné fakultní

nemocnice v Praze, dlouho jako zástupce p řednosty

kliniky. Po dosažení penzijního v ěku pak ješt ě několik let

pracoval na Slovensku v Endokrinologickém ústavu v

Lubochni. Byl často vysílán do zahrani čí a jeho

vzpomínky ukazují, že byl i vášnivým cestovatelem. Autorovy pam ěti jsou zajímavým dokladem, jak se v pr ůběhu dvacátého století cestovalo a žilo nejen v Evrop ě, ale i v mnoha afrických a asijských zemích, které poznal jako léka ř na námo řní lodi a b ěhem četných soukromých i pracovních cest. Jsou rovn ěž výpov ědí o vývoji medicíny v minulém století.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.