načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie starověkého Egypta - Miroslav verner; kolektiv

Encyklopedie starověkého Egypta

Elektronická kniha: Encyklopedie starověkého Egypta
Autor: ;

Kolektiv našich nejvýznamnějších egyptologů, kteří se už po několik desetiletí každoročně věnují archeologickým kampaním především v Abusíru, přináší ve stovkách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  170
+
-
5,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 527
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , mapy, plány
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7306-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dílo je rozvrženo do dvou částí. První tvoří přehled dějin Egypta ve starověku a stručný nástin dějin egyptologie. Těžiště práce je v její encyklopedické části. Abecedně řazená hesla se týkají nejrůznějších aspektů života egyptské společnosti ve starověku - politických poměrů, historických událostí, hospodářství, náboženství, jazyka, písma, literatury, umění, významných osobností atd. Encyklopedie staroegyptské civilizace je dílem českých egyptologů. Sumarizuje výsledky jejich práce a odráží obecný stupeň bádání v této oblasti.

Popis nakladatele

Kolektiv našich nejvýznamnějších egyptologů, kteří se už po několik desetiletí každoročně věnují archeologickým kampaním především v Abusíru, přináší ve stovkách přehledných a čtivých hesel soudobé poznání o nejrůznějších aspektech této unikátní a přes výzkumy stále tajemné egyptské civilizace. Jde o přepracované, aktualizované a doplněné vydání knihy, která vyšla v roce 1996 v Karolinu, ale díky své vysoké ceně byla běžnému čtenáři prakticky nedostupná. Text tentokrát doprovází především pérové ilustrace a černobílé fotografie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav verner; kolektiv - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Encyklopedie

starověkého

Egypta

Miroslav verner

ladislav Bareš

Břetislav vachala Nakladatelství Libri Praha 2007

Rukopis publikace byl připraven v rámci vědecko-výzkumného záměru

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, MSM-0021620826.

© Miroslav Verner, Ladislav Bareš, Břetislav Vachala, 2007

Illustrations © Jolana Malátková, Milan Zemina, Luděk Wellner, Jaromír Krejčí

Illustrations © a archiv Českého egyptologického ústavu, 2007

© Libri, 2007

ISBN 978-80-7277-306-0

Obsah

Předmluva 7

Seznam zkratek a šifer autorů 10

stručný přehled dějin starého egypta 11

Závěr pravěku a sjednocení Egypta (Miroslav Verner) 11

Archaická doba (Miroslav Verner) 13

Stará říše (Miroslav Verner) 16

1. přechodná doba (Miroslav Verner) 25

Střední říše (Břetislav Vachala) 26

2. přechodná doba (Břetislav Vachala) 29

Nová říše (Břetislav Vachala) 31

3. přechodná doba (Ladislav Bareš) 39

Pozdní doba (Ladislav Bareš) 45

Ptolemaiovská doba (Ladislav Bareš) 50

Římská doba (Ladislav Bareš) 53

Byzantská doba (Ladislav Bareš) 54

egyptologie (Miroslav Verner) 55

Obraz světa starých Egypťanů 55

Antičtí učenci 57

Zapomenuté hieroglyfy 60

Tajemná země na Nilu 61

Hledání klíče k hieroglyfům 62

Napoleonova expedice 63

Jean François Champollion 66

Průkopníci 68

Francouzi, Němci a Angličané 70

Budování solidních základů 72

Egyptologie do 1. světové války 73

Meziválečná egyptologie 76

Čas velkých změn 78

Mezinárodní akce UNESCO v Núbii 80

Český egyptologický ústav 82

slovnÍK a–ž 87

Chronologická tabulka 516

Doporučená literatura 522

Mapy 524 7

Předmluva

V roce 1997 vydala Univerzita Karlova (v nakladatelství Karolinum) v rámci oslav

650. výročí svého založení výpravnou knihu Ilustrovaná encyklopedie starého

Egypta (dále IESE). Kniha vycházela vstříc velkému zájmu veřejnosti ostarově

ký Egypt a zároveň byla dokladem šíře vědeckého bádání na Karlově univerzitě

i pozornosti, kterou univerzita rozvoji malých vědních oborů, jako jeegyptolo

gie, věnuje. Východiskem pro přípravu knihy se staly podklady shromážděné pro

nakonec neuskutečněný mezioborový projekt vydání české encyklopedie celého

starověkého Předního východu.

V případě encyklopedie bylo cílem vytvořit dílo, které ve své kategorii tehdy

chybělo nejen v naší zemi, ale i v širším mezinárodním měřítku (určitouvýjim

ku představovala kniha British Museum Dictionary of Ancient Egypt vydaná v roce

1995).

Jedním z nejsložitějších problémů při přípravě encyklopedie byla transkripce

egyptských jmen do češtiny. Jednotný přepis totiž v dosavadní české (ale iza

hraniční) egyptologické literatuře neexistuje, navíc se během času různě měnil.

V podstatě každá generace egyptologů vytvářela svou vlastní transkripci,větši

nou v závislosti na postupu jazykovědného bádání.

Zjednodušeně lze říct, že jádro problému souvisí s principy egyptského písma,

v němž mj. nebyly zaznamenávány samohlásky. Pouze u některých egyptských

jmen lze zvukovou podobu s větší či menší pravděpodobností rekonstruovat

buď na základě její podoby dochované v koptštině, nebo přepisů egyptských

jmen do jiných soudobých jazyků starověkého Předního východu a posléze také

do řečtiny. Jde však jen o malou část slovní zásoby egyptštiny, přesnost přepisů je

navíc často diskutabilní.

Egyptologové se již dávno při přepisech egyptských jmen pragmatickyroz

hodli pro konvenci a mezi souhlásky vkládají samohlásku e. Nikoli však paušálně.

Ve skutečnosti jde o určitý kompromis, spojující v některých případechzmíně

nou konvenci s podobou dochovanou v jiných s egyptštinou soudobých jazycích

či v koptštině.

V posledních letech se v egyptologii prosazuje snaha sjednocovat přepis aspoň

těch nejběžnějších jmen, např. staroegyptských panovníků. Významný impuls

tomuto úsilí dávají velké mezinárodní egyptologické publikační projekty, např.

edice muzejních sbírek Corpus Antiquitatum Aegyptiacarum, encyklopedická díla

jako Lexikon der Ägyptologie nebo The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt aj. Již

IESE se k tomuto trendu připojila a při přepisech egyptských jmen do češtiny si

(předmluva) 8 mj. vytkla za cíl vytvořit určité standardy, z nichž by mohli vycházet její uživatelé, např. redaktoři, překladatelé aj. Při vytváření těchto standardů se vzhledem knaznačené problematice sotva dalo očekávat dosažení zcela uspokojivého stavu, kdy by platily jednoduché zásady pokud možno bez výjimek.

Základem transkripce v IESE se stala transliterace egyptských slov v podobě

doložené v klasické egyptštině. Mezi jednotlivými vývojovými fázemi egyptštiny,

od archaické po koptštinu, jsou pochopitelně značné rozdíly. Jako příklad lze uvést

osobní jméno PA-di-BActt, Ten, jenž je dán Bastetou. V IESE je toto jméno uváděno

jako Padibastet, navzdory tomu, že jeho pozdější znění v démotštině je Petubast

a v této podobě je také zachytila řečtina.

Za všechny obtíže spojené s vytvářením určité normy transkripce z egyptštiny

do češtiny uveďme jako příklad obouretné v, které je v egyptologické literatuře

transliterováno jako w. Do angličtiny, ale i němčiny je přepisováno značněnejednotně, někdy jako w, jindy jako u, ve francouzské literatuře zpravidla jako ou.

Podobná nejednotnost panuje i v dosavadních přepisech této hlásky do češtiny.

Zakladatel české egyptologie Lexa dával ve svých transkripcích přednost v před

u. Později se Černý začal přiklánět spíše k transkripci w, převládající v jeho době

v anglické a francouzské egyptologické literatuře, a podobně po něm také Žába.

V IESE byla při přepisu w uplatněna zásada, která do určité míry brala ohled

na již existující českou egyptologickou literaturu, zároveň se však snažila zavést

jednoduchou normu použitelnou i při možných přepisech dalších egyptských

slov. Na začátku slova je w zpravidla přepisováno jako v, uprostřed a na konci jako

u. Jedinou výjimku představuje jméno Usir, jehož přepis do češtiny v této podobě

je již příliš vžitý.

Bez složitostí nebyl ani přepis arabských jmen do češtiny, i když obecně je tato

otázka v naší arabistice vyřešena. Podoba jmen se totiž ve spisovné arabštině

mnohdy dost liší od té, v níž se v Egyptě skutečně používají. Východiskem propřeis se proto stalo znění v egyptské arabštině. Z praktických důvodů jsou arabská

jména v této encyklopedii řazena tak, že člen je přesunut až za ně.

Pokud jde o řecká jména vyskytující se v této encyklopedii, jejich přepis dočeštiny se řídí již zavedenými pravidly.

Jednotný názor mezi egyptology nepanuje ani pokud jde o rekonstrukcichronologie starého Egypta, zejména období zhruba do poloviny 2. tisíciletí před Kr.

Existuje řada často dost odlišných názorů, objevují se stále nové pokusy ozpřesnění některých dat. Autoři tohoto díla se přiklonili k základnímuchronologickému schématu navrženému Jürgenem von Beckerathem v jeho díle Chronologie des

pharaonischen Ägypten, Mainz 1997.

Nové, místy přepracované a doplněné vydání knihy Encyklopedie staréhoEgypta (dále ESE) respektuje původní rozvržení IESE do dvou základních částí.Začátek ESE tedy také tvoří dvě kapitoly, z nichž první je věnována stručnémupřehledu dějin starého Egypta. V této knize se starým Egyptem rozumí doba od konce

pravěku, kdy se vytvářely základy, na nichž se postupně začal formovat faraonský

(předmluva)


9

stát, až po dobytí země Alexandrem Velikým a vládu Ptolemaiovců, kdy se tento

stát začal rozplývat v helénismu východního Středomoří. Druhá kapitola jevěnována především postupnému znovuobjevování starého Egypta, vzniku astručnému nástinu dosavadních dějin egyptologie i jejím aktuálním úkolům.

Těžiště díla ovšem představují abecedně uspořádaná hesla týkající senejrůznějších aspektů starého Egypta: politických poměrů, hospodářství, náboženství,

jazyka a písma, literatury, umění, významných osobností a událostí, chronologie

a podobně.

Z koncepčních i finančních důvodů musel být v ESE v porovnání s IESE omezen

jak počet, tak i tematický výběr obrazových příloh. I tak jejich výběr umožňuje

blíže se seznámit s osobitostí staroegyptského umění a významem, které mělo

nejen pro utváření civilizace starého Egypta, ale i pro dnešní vnímání jejíhoodkazu. Fotografie a ilustrace k vybraným heslům tak mají větší důležitost než jen

poskytnout vizuální představu či doplňující informaci.

ESE je svým formátem i cenou určena co nejširší veřejnosti zajímající se o starý Egypt a jeho kulturní odkaz. Poskytuje základní informace o nejrůznějšíchasektech staroegyptské civilizace a života v zemi na Nilu v dobách faraonů. Může

sloužit jako doplňující zdroj informací učitelům, studentům středních škol,novinářům, překladatelům, odborným redaktorům, průvodcům cestovních kanceláří

i všem, kdo se dnes do Egypta na cestu za památkami vydávají.

Závěrem bych chtěl jako vedoucí autorského kolektivu poděkovat všem, kteří

se na vzniku ESE podíleli, zejména spoluautorům prof. PhDr. Ladislavu Barešovi,

CSc., prof. PhDr. Břetislavu Vachalovi, CSc., dále fotografovi Milanu Zeminovi,grafičce Ing. Jolaně Malátkové a architektovi Ing. Luďku Wellnerovi. Dík zaredakční práce na rukopise patří RNDr. Jaromíru Zelenkovi, CSc., a za skenování kreseb

a fotografií Ing. Martě Štrachové.

Poděkování za pomoc při závěrečných úpravách rukopisu a při výběru apopisu ilustrací patří také pracovníkům Českého egyptologického ústavu, pracoviště

Filozofické fakulty UK, doc. Mgr. Miroslavu Bártovi, Dr., Mgr. Haně Benešovské,

Mgr. Jaromírovi Krejčímu, Ph.D., PhDr. Jiřině Růžové a PhDr. Květě Smolárikové,

Ph.D., a studentům egyptologie Marku Dospělovi, Veronice Dulíkové, LuciiJiráskové a Lence Sukové.

Miroslav Verner — Praha, červen 2007

(předmluva)


10

seznam zKrateK

aj. – a jiní, a jiné

apod. – a podobně

archeol. – archeologický, archeologicky

atd. – a tak dále

dyn. – dynastie

eg. – egyptský, egyptsky

jv. – jihovýchodní, jihovýchodně

JV – jihovýchod

jz. – jihozápadní, jihozápadně

JZ – jihozápad

lat. – latinský, latinsky

mj. – mimo jiné

např. – například

po Kr. – po Kristu

popř. – popřípadě

před Kr. – před Kristem

resp. – respektive

sv. – severovýchodní, severovýchodně

SV – severovýchod

sz. – severozápadní, severozápadně

SZ – severozápad

tj. – to jest

tzn. – to znamená

tzv. – tak zvaný

→ – odkazovací šipka

Šifry autorů

(lb)

– Ladislav Bareš

(bv)

– Břetislav Vachala

(mv)

– Miroslav Verner

(seznam zkratek)


11

Stručný přehled dějin starého Egypta

závěr pravěKu a sjednocenÍ egypta

Podle dosavadních archeol. pramenů se vývoj Egypta na konci pravěku odostatních zemí starověkého Předního východu, zejména Mezopotámie, dosti lišil.Nevznikly zde totiž městské státy s hustě osídlenými opevněnými centryvytvářejícími příznivé prostředí pro rychlý hospodářský rozvoj a diferenciaci společnosti.

Nelze však zcela vyloučit, že nové výzkumy v zatím málo probádané části Egypta,

bažinaté nilské deltě, přinesou výsledky, které by dosavadní představy opočátcích historického věku „země na Nilu“ mohly významně pozměnit.

Jak dokládají archeol. nálezy, došlo v Egyptě k prvním pokusům o zemědělskou

výrobu pravděpodobně již v 10. tisíciletí před Kr. Přírodní poměry byly v té době

ovšem podstatně jiné než nyní. Vlhčí klima, které tehdy převládalo, vytvářelopříznivé podmínky k životu pro lovce a sběrače na místech, kde v současné době není

nic než vyprahlý písek Sahary. Pazourkové čepelky, vsazené kdysi do dřevěných

srpů, i kameny na drcení a mletí obilí nalezené daleko v Západní poušti názorně

dokládají první zkušenosti s pěstováním a spotřebou obilovin. V důsledkudrastických klimatických a ekologických změn, připisovaných ústupu vlhčího podnebí

a jeho vystřídání podnebím suchým, však tato nadějně se rozvíjející tzv.protoagrikultura zhruba v 6. tisíciletí před Kr. skončila.

V následující době se především severní Egypt stával stále více součástívelkého, tzv. primárního, civilizačního okruhu zahrnujícího celé jv. Středomoří. Vývoj

v jižní části Egypta byl spíše spjat se saharsko-nilskou oblastí.

Z Heluánu, jv. od Káhiry, pocházejí nálezy nejstarší zemědělské kultury,charakterizované již usedlým způsobem života, pěstováním obilí a chovem dobytka. Tato

kultura ještě neznala výrobu keramiky, proto je označována jako prekeramický

neolit. Do Egypta se rozšířila z Palestiny. Naproti tomu v jižním a jz. Egyptě začala

vznikat poblíž jezer a řek, které se zde v té době ještě vyskytovaly, sídliště lovců

a rybářů. Ti na rozdíl od nejstarších zemědělců v severním Egyptě nežili usedlým,

ale polokočovným způsobem, praktikovali polozemědělskou výrobu a v důsledku

své pohyblivosti pomáhali rozšiřovat kulturní vymoženosti (výrobu keramiky,domestikaci zvířat aj.) v rozsáhlé oblasti celé sv. Afriky včetně nilského údolí a delty.

V jižním Egyptě se objevila nejstarší neolitická kultura asi v polovině 6.tisíciletí a plně se zde rozšířila v období 5. a 4. tisíciletí před Kr. Podle vesniceBadárí, jednoho z nalezišť, se nazývá badárská a představovala významnou změnu

v dosavadním způsobu života. Charakterizovala ji zemědělská výroba, zejména

pěstování špaldy a ječmene, chov skotu, ovcí a koz, a výroba keramiky,dokona(závěr pravěku a sjednocení egypta)


12

lejších kamenných nástrojů, tkanin aj. V pokročilé fázi vývoje badárské kultury

se objevují první doklady výroby kovu. Začala také vznikat stavebně důmyslnější

sídliště, jejichž součástí byla i obilní sila z hlíny a bahna. Zemřelí byli pochováváni

na samostatných hřbitovech, někdy muži a ženy odděleně. Na badárskou kulturu

navázala v jižním Egyptě kultura nakádská.

Nejstarší neolitická kultura na území severního Egypta, která se rozvíjela

od počátku 6. až do konce 5. tisíciletí před Kr., a byla tedy zhruba současná sbadárskou, dostala jméno podle vesnice Merimda Bení Saláma poblíž Káhiry na sz.

okraji nilské delty. Vesnice původně ležela na březích západního ramene Nilu,

které bylo v té době splavné, což jí usnadnilo kulturní kontakty až se vzdálenou

Palestinou. Základem zemědělské výroby v Merimdě Bení Salámě bylo pěstování

obilí – špaldy, ječmene, prosa a vikve – a chov dobytka, především dlouhorohého

skotu, prasat, ovcí a koz. Lov divoké zvěře a rybolov měl pouze doplňující význam.

Obyvatelé vesnice žili v jednoduchých příbytcích ze dřeva a rákosí. Poblíž nich si

zřizovali v jámách vystlaných rákosím a rohožemi hlavní zásobárny obilí. Zemřelí

byli pochováváni přímo ve vesnici, zpravidla ve skrčené poloze.

Na úroveň dosaženou merimdskou kulturou navázal v pokročilém neolituvývoj doložený v Omarí v ústí Wádí Hóf, údolí ležícího jv. od Káhiry.

Ve Fajjúmské oáze, asi 100 km jz. od Káhiry, vznikla na březích dnešního jezera

Birkit Kárún další neolitická kultura označovaná jako fajjúmská. Její staršístueň, tzv. Fajjúm A, časově odpovídá pozdní fázi merimdské kultury, ale liší se od ní např. tím, že obilní sila byla soustředěna na jednom místě na okraji vesnice, což pravděpodobně odráží odlišný sociální vývoj. V Merimdě Bení Salámě seprosazoval spíše individuální, ve Fajjúmu spíše kolektivní způsob hospodaření a následně také uspořádání obce.

Velmi významnou roli nejen v jižním Egyptě sehrála pozdně neolitickánakádská kultura nazvaná podle svého naleziště a původního centra Nakády, kteréleželo v místech, kde tok Nilu tvoří velký oblouk a kde nilské údolí protínají významné

cesty směřující ze Západní (Lybijské) do Východní pouště. Odtud vzešly na samém

konci pravěku impulsy k vytvoření jednotného staroeg. státu. Pro nakádskou

kulturu byla charakteristická malovaná keramika s červenými geometrickými

a figurálními vzory na světle okrovém podkladě. Ve větším počtu jsou doloženy

i kamenné nádoby vyráběné z břidlice, bazaltu, vápence a dalších druhů kamene,

palety – břidlicové tabulky na roztírání líčidel, dokonale opracované pazourkové

nože aj. Existují rovněž doklady dálkového obchodu.

V závěrečné fázi jejího vývoje se vliv nakádské kultury rozšířil také naseverní část Egypta. Zatím stále převažuje názor, že závěrečné vítězství a podrobení

severního Egypta připomínají výjevy zobrazené na břidlicové paletě vládceNarmera. V poslední době je však tento výklad zpochybňován a rovněž nové nálezy

z archeol. vykopávek ukazují, že v dosavadních názorech na závěr pravěku, tzv. předdynastickou dobu, a na vznik jednotného staroeg. státu bude třeba mnohé přehodnotit. Např. nové písemné prameny z archaického královského pohřebiště

(stručný přehled dějin starého egypta)


13

v Abydu ukazují, že zde bylo pohřbeno nejméně tucet dalších králů, starších než

ti, kteří byli dosud známi a patřili k 1. dynastii. Pracovně byla vytvořena tzv. 0.

dyn., které se zatím přisuzuje délka vlády okolo dvou až dvou a půl století. Jak

velkou část Egypta měla pod svou kontrolou, je zatím jen předmětem úvah, nové

archeol. výzkumy však mohou přinést další informace.

archaicKá doBa

V Archaické době vznikl a zformoval se nejstarší eg. stát. Okolnosti tohotoslo

žitého politického, hospodářského a kulturního procesu jsou stále předmětem

odborných diskusí. Zcela již byla zavržena kdysi populární teorie o příchodu tzv.

dynastické rasy ze západní Asie, která měla stát faraonů založit. Rovněž málo

pravděpodobná se jeví teorie, že archaický eg. stát vznikl z konfliktu dvoukrá

lovství – dolnoeg. a hornoeg., a že historické události provázející jeho vzniksym

bolizoval mytologický zápas bohů Hora a Sutecha. Teorie totiž není podložena

archeol. prameny.

Kromě výše uvedených teorií existuje ještě několik dalších, které jsou více či

méně pravděpodobné. Např. podle teorie Wernera Kaisera expandovala původní

domácí nakádská kultura postupně na sever, nejprve do středního Egypta aoblas

ti Fajjúmu a posléze dále na sever.

Michael Hoffmann se přiklání k aplikaci Renfrewovy teorie „řetězové reakce“

(multiplier effect), kdy změna v jednom či více systémech (např. populace,pro

středí, technologie, produkce potravin, sociální stratifikace, nábožensképřed

stavy aj.) vyvolá změny v jednom či více subsystémech dalších. Hoffmann totiž

upozorňuje na to, že postupný nárůst populace byl na konci pravěku vystřídán

v několika centrech jižního Egypta (Hierakonpolis, Abydos, Nakáda) nárůstem

náhlým a prudkým.

Erika Endesfelderová upozorňuje na specifické přírodní prostředí v nilském

údolí. V Egyptě, kde byly příznivé podmínky k méně pracné zemědělské výrobě,

to umožnilo větší části populace věnovat se řemeslům a obchodu, což mělo zaná

sledek zrychlenou stratifikaci společnosti a vznik elit.

Tato a další teorie však postrádají konfrontaci s poznatky z Dolního Egypta,

které dosud z valné části chybějí, neboť bažiny a vysoká hladina spodní vody vždy

činily archeol. výzkumy velmi obtížnými. Nicméně v poslední době se i v tétoob

lasti výzkumy rozbíhají (např. v Tell el-Faráín) a první výsledky slibují nejedno

překvapení.

Ať již se ukáže jako pravdivá některá z těchto či jiných teorií, staří Egypťané

spojovali sjednocení Egypta a založení svého státu s legendárním Menim,zakla

datelem 1. dyn. eg. králů. Někteří ho dnes ztotožňují s Ahou, jiní s Narmerem.

Sjednocení Obou zemí, tzn. jižního (Horního) a severního (Dolního) Egypta, bylo

završeno okolo roku 3100 před Kr.

Administrativní centrum sjednocené země bylo přeneseno do novězaložené

ho sídelního města na rozhraní obou částí Egypta. Dostalo název Bílé zdi, zřejmě

(archaická doba)


14

podle barvy ohradní zdi královského paláce a pevnosti zároveň. Město, později

přejmenované na Mennofer (řec. Memfis), leželo asi 30 km na jih od dnešníKáhiry, na březích Nilu, který v té době tekl asi o 3 km západněji než dnes. Hlavním

božstvem uctívaným v novém sídelním městě se stal Ptah. Zkomolený a pořečtěný název Ptahova chrámu, jehož výslovnost zněla v pozdní egyptštině Hikupta, dal posléze jméno celé zemi: Egypt.

Na skalnatém okraji Západní pouště zvedajícím se nad nilským údolím bylnedaleko dnešní Sakkáry založen nový hřbitov pro příslušníky vládnoucí vrstvy.

Nižší společenské vrstvy měly své pohřebiště na východním břehu Nilu poblíž

dnešního Heluánu. Panovníci, kteří z nového sídelního města vládli Egyptu, však

byli nadále pohřbíváni na posvátném hřbitově svých předků v poušti poblížAbydu v jižním Egyptě. Tato situace se změnila teprve v průběhu 2. dyn.

Již během 1. dyn. se staroeg. stát rozkládal na území od Středozemního moře

na severu až po 1. nilský katarakt na jihu. Jeho vliv však sahal zřejmě mnohem dál,

jak dokládá skalní reliéf z doby druhého panovníka 1. dyn. Džera objevený naGabal Šéch Sulémánu u 2. nilského kataraktu. Z dochovaných písemných památek

je zřejmé, že Džer podnikl i vojenská tažení na západ proti Libyjcům a na východ

proti sinajským beduínům, nepochybně ve snaze dále upevnit eg. stát. Jehohrobku v Abydu obklopuje 338 menších, tzv. vedlejších hrobů, v nichž byli pohřbeni

členové panovníkovy osobní družiny, služebníci a snad i ženy, usmrcení přiDžerově pohřbu proto, aby svému pánovi sloužili i na onom světě.

Ještě poměrně vratká vnitřní stabilita Egypta byla narušena na konci 1. dyn.,

kdy se jednotný stát pravděpodobně rozpadl a vypukly mocenské konflikty.

Ústřední moc v zemi se podařilo obnovit na počátku 2. dyn., jak naznačujejméno panovníka Hetepsechemueje, které v překladu znamená Obě mocnosti (tzn. ochranná božstva zastupující severní a jižní Egypt) jsou usmířeny. Jednotu se však nepodařilo udržet, nastalo dvojvládí, kdy severní část země byla spravována zBílých zdí a jižní z Ceneje (zatím jen písemnými prameny doložené město, které velmi pravděpodobně leželo poblíž dnešního Abydu). Rozkol se projevil i v ještě

neustálené královské titulatuře. Král Peribsen změnil své Horovo jméno naSutechovo, ztotožnil se s Horovým odpůrcem, bohem zla a války Sutechem uctívaným

v jižním Egyptě, v Ombu v sousedství Nakády.

Svědectví o neklidném období podávají úmyslně zničené soudobé královské

památky na pohřebištích v Nakádě, Abydu a Sakkáře. Cílem bylo pravděpodobně

zničení hrobů dynastických protivníků, jejich zádušních kultů a jakékolipamátky vůbec. Teprve na samém konci 2. dyn. se podařilo panovníkovi Chasechemovi

obnovit vládu nad celou zemí. Za doklad znovusjednocení je považována změna

panovníkova jména z dosavadního, které znamenalo Mocnost se zjevuje v záři,

na Chasechemuej, tzn. Obě mocnosti (tj. Horní a Dolní Egypt, ale zároveň také oba

protikladné elementy představované Horem a Sutechem) se zjevují v záři.

Již nejstarší eg. vládci se považovali za bohy žijící na zemi, za pozemské vtělení

nejvyššího boha nebes, sokola Hora. Své tzv. Horovo jméno zaznamenávali doob(stručný přehled dějin starého egypta)


15

délníkového serechu, stylizovaného průčelí královského paláce či pevnosti.Ještě v průběhu 1. dyn. svou královskou titulaturu rozšířili. Jejich další jméno „Obě

paní“ je ztotožňovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta – supicí

Nechbetou a kobrou Vadžetou. Později a postupně se počet panovníkových jmen

ustálil na pěti, přibylo tzv. trůnní jméno „král Horního a Dolního Egypta“ a jména

„Zlatý Hor“ a „Syn Reův“.

Od samého počátku byl staroeg. stát budován na teokratických principech. Byl

vyjádřením vůle bohů a byl také středem jimi stvořeného a harmonickyuspořádaného světa. Král, bůh na zemi, se stal zárukou prosperity Egypta a toho, že síly

chaosu a zla nezvítězí. Byl zárukou, a to za svého života i po smrti, že dílo bohůnebude zničeno. Mumifikace jeho mrtvého těla a zádušní kult ho proto měly uchovat

navždy mezi lidmi. K tomu měla přispět i velká a nezničitelná hrobka.

Doklady o rozdělení země na menší územně-správní jednotky, kraje (řec.

nomy), existují již na nejstarších písemných památkách. V průběhu 1. dyn.upevňování státní správy dále pokročilo. Napomáhala tomu i tzv. vnitřní kolonizace

země – osídlování neobydlených oblastí, zúrodňování půdy a zakládání nových

královských statků. Začala registrace práceschopného obyvatelstva, vybírání

daní, sledování výše nilských záplav, stavba zavodňovacích kanálů aj. Panovník

v těchto nejstarších dobách ještě neměl jedno stálé sídlo, ale se svou družinou

postupně, vždy jednou za dva roky, projel celou zemi a vykonával svou vladařskou

moc – rozhodoval, soudil, na místě sjednával pořádek a spravedlnost, formounaturálií vybíral daně atp.

I když zatím ještě nebyly objeveny hrobky všech králů 2. dyn., zdá se, že tradice

dvou královských hřbitovů, jednoho v Abydu a druhého v Sakkáře, pokračovala.

Královské hrobky v Abydu navazovaly na dávné náboženské a stavební tradice

Horního Egypta. Nadzemní část tvořil nízký písečný rov obehnaný kamennou

ohradní zdí a dvě kamenné stély se jménem zemřelého vztyčené před průčelím

hrobky. V podzemí byla pohřební komora a sklady, v nichž byla uložena pohřební

výbava potřebná k životu na onom světě. Součástí královských hrobů byly také

velké cihlové stavby na rozhraní pouště a nilského údolí, nazývané dnes velké

ohrady nebo pevnosti, v nichž byl pěstován zádušní kult králů pohřbenýchhlouběji v poušti.

Naproti tomu hrobky v Sakkáře byly odlišného stavebního typu. Jejichnadzemní část měla tvar mastaby (arab. nízká hliněná lavice hranolovitého tvaru).

Byla postavena ze sušených cihel, dosahovala výšky několika metrů a vnější stěny

s četnými výklenky byly obíleny a pestře zdobeny barevnými vzorynapodobujícími rohože. I zde byla v podzemí pohřební komora a sklady pro pohřební výbavu.

Součástí sakkárských královských mastab někdy bývaly také pohřby lodí, které

měly sloužit zemřelému při cestách na onom světě.

Upevnění státní správy během prvních dvou dynastií přispělo významně krozvoji písemnictví. Nejstarší eg. písemné památky mají kultovní ráz apřipomínají epizody z bojů za sjednocení země, obřady spojené se zemědělskými pracemi

(archaická doba)


16

a významné náboženské události. Postupem času přibývalo také písemnýchpamátek administrativního charakteru, např. nápisů na nádobách, otisků hliněných

pečetí z nádob a vaků aj. Z hrobky vysokého úředníka Hemaky ze Sakkáry jedoložen nejstarší, byť nepopsaný svitek papyru. I tento nález nepřímo ukazuje, jak

vysokého stupně již v té době rozvoj eg. písemnictví dosáhl.

Vztahy k vnějšímu světu byly od samého začátku ovlivněny již zmíněnoukoncepcí staroeg. státu. V souladu s ní bylo považováno za zcela přirozené a legitimní

rozšiřování řádu garantovaného božským panovníkem do oblastí, v nichž podle

představ starých Egypťanů vládl chaos a zlo. Zpočátku směřovaly hlavní výboje

na jih do oblasti Núbie a na východě na Sinajský poloostrov.

Se vzdálenějšími oblastmi rozvíjeli Egypťané obchodní styky. Do Palestinyvyváželi své zemědělské produkty a dováželi hlavně výrobky z mědi, i když se jim

již během 1. dynastie podařilo dostat pod kontrolu těžbu měděné rudy na Sinaji.

Přes Palestinu pak měli kontakty s ještě vzdálenějšími oblastmi západní Asie, jak

o tom svědčí některé importované suroviny a výrobky i některé sumerské, resp.

elamské výzdobné motivy (okřídlený gryf, splétající se hadi, hrdina spoutávající

zvířata, lodi se zdviženou zádí aj.). Náhlý výskyt těchto prvků ve větším rozsahu

vedl k již zmíněnému překonanému názoru, že na konci pravěku Egypt ovládli příslušníci vyspělejší západoasijské kultury, tzv. dynastická rasa, a založili jeho nejstarší stát a civilizaci. stará řÍŠ e Zdá se, že klíčovou úlohu na přelomu 2. a počátku 3. dyn. sehrála královna Nimaathap. Podle jednoho názoru byla Chasechemuejovou vedlejší manželkou a spolu se svým potomkem Necerichetem, prvním panovníkem 3. dyn., se měla prosadit pravděpodobně poté, co hlavní královna neporodila následníka trůnu. Podlejiného názoru byla Nimaathap Chasechemuejovou dcerou a matkou Necerichetovou.

3. dyn. zahájila období velkého hospodářského, politického a kulturníhovzestupu Egypta. Novodobá historiografie označuje toto období, které zahrnuje

3. až 8. dyn., jako Starou říši.

Až donedávna se za prvního panovníka 3. dyn. považoval Nebka, jehož Horovo

jméno bylo Sanacht – panovník, o němž se dochovalo jen málo dokladů. Jedním

z nich je nápis s jeho jménem a reliéf zobrazující vítězství nad beduíny, nalezený

na skalách ve Wádí Magháře na Sinaji. Kde ale byl tento panovník pohřben, sedosud neví. Dnes je však na základě pečetí nalezených na archaickém královském

pohřebišti v Abydu tento král datován až do druhé poloviny 3. dyn. a za skutečného zakladatele 3. dyn. je považován Necerichet, známý spíše pod pozdějším

jménem Džoser. Doba jeho asi dvacetileté vlády přinesla Egyptu nebývalýhospodářský a kulturní rozkvět. Začaly se stavět velké kamenné chrámy, jejichžpozůstatky byly nalezeny například v Gabalénu a Héliopoli. Také on zanechal naskalách Wádí Magháry podobný reliéf jako Sanacht. Zdá se, že spíše než o historický

doklad bojů s beduíny šlo o magický obraz, který měl zabránit nájezdům divokých

(stručný přehled dějin starého egypta)


17

kočovníků na eg. výpravy, které do těchto míst směřovaly k nalezištím tyrkysu

a měděné rudy.

Na opačném konci Egypta, na skále na ostrůvku Sáhel u 1. nilského kataraktu

u Asuánu byla objevena tzv. Stéla hladu. Ukázalo se, že nápis byl úmyslně zproagačních důvodů antedatován do Džoserovy doby. Napsali ho v Ptolemaiovské

době kněží z nedalekého elefantinského chrámu boha Chnuma, vládce nilských

pramenů, ve snaze získat větší podíl na daních.

Džoserovo jméno navždy proslavila jeho hrobka, Stupňovitá pyramida vSakkáře. Šlo vlastně o panovníkovu posmrtnou rezidenci, o celý komplex staveb

pohřebního a kultovního charakteru. Stupňovitá pyramida je ze všech eg.pyramid nejstarší a její stavba pravděpodobně souvisela s počátky slunečního kultu.

Dodnes není zcela jasné, zda jejímu vzniku předcházel nahodilý nápad stavitele

navršit na sebe několik postupně se zmenšujících mastab, aby stavbu bylo vidět

i z nedalekého, ale níže položeného nilského údolí, nebo měla představovatmonumentální schodiště, po němž by panovníkova duše mohla vystoupit na nebesa. Za architekta Stupňovité pyramidy je považován Imhotep, pravděpodobněDžoserův syn.

Předpokládá se, že komplex napodoboval Džoserovu pozemskou rezidenci,

která byla zřejmě postavena z lehkých stavebních materiálů – sušených cihel,

dřeva, rákosí, rohoží aj. Panovníkův pohřební komplex měl trvat věčně, proto byl

vybudován z kamene, především vápence. Vlastnostem nového materiálu sevžité formy architektury ale ještě nedokázaly přizpůsobit, změna byla příliš náhlá.

Výsledkem je v mnoha ohledech bizarní dílo nejstarší monumentální kamenné

architektury na světě. Je zároveň velmi názorným dokladem nebývaléhohospodářského a politického rozmachu Egypta, úspěchů dosažených v astronomii,zeměměřičství, stavebnictví, matematice, řemeslech a v neposlední řadě iorganizaci pracovních sil.

Za Džoserovu symbolickou hrobku v jižní části země byla dříve považovánaobrovská cihlová mastaba u Bét Challáfu. Dnes je připisována některému z vysokých

úředníků, kteří v Džoserově době tuto oblast spravovali.

Džoserův nástupce Sechemchet si začal v sousedství Stupňovité pyramidy

budovat podobný hrobový komplex jako jeho předchůdce. Vládl však jen krátce

a svou hrobku nedokončil. V podzemní pohřební komoře pod jehonedokončenou pyramidou byl objeven zapečetěný alabastrový sarkofág, na němž ještěležela uschlá původní pohřební kytice. Sarkofág však byl prázdný. Tento nález patří

mezi dosud nezodpovězené otázky eg. archeologie. Mezi několik málo památek,

které se z doby Sechemchetovy dochovaly, patří skalní nápis, který nechal vytesat

ve Wádí Magháře na Sinaji.

Zbývající období do konce 3. dyn. je málo přehledné. Zřejmě došlo k určitému

oslabení vládnoucího rodu. V kratším sledu se vystřídalo několik panovníků,

z nichž vystupují jasněji zejména dva, Chaba a Hunej. Chabovi, jehož jméno jeznámo např. z hliněných pečetí nalezených v Hierakonpoli, je připisovánanedokonče(stará říše)


18

ná stupňovitá pyramida (tzv. Vrstvená) v Záwijit el-Arjánu, jen několik kilometrů

severně od Sakkáry.

Hunejova vláda 3. dyn. uzavírá. Do této doby spadá pravděpodobně založení

pevnosti na Elefantině, ostrůvku na 1. nilském kataraktu u Asuánu, kudyprobíhala jižní hranice Egypta. Hunej byl první, kdo začal psát jedno ze svých jmen, tzv.

trůnní, v kartuši, oválu symbolizujícím nekonečnost a zároveň také neomezenost

autority faraona (zkomolené pozdější označení eg. panovníka podle názvu jeho

sídla per-aa, Velký dům, tzn. královský palác). Někdy bývá Hunejovi mylněpřiisována počáteční, stupňovitá fáze pyramidy v Médúmu. Dnes je však bezpečně

prokázáno, že ji od samého počátku dal stavět první panovník 4. dyn. Snofru.

Do Hunejovy doby se datuje i hrobka vysokého státního úředníka Mecenaobjevená v Sakkáře. Biografické nápisy na jejích stěnách obsahují velmi cennéhistorické údaje. Vedle běžných informací o postavení majitele hrobky se dovídáme

také o jeho majetkových poměrech, např. to, že část svého majetku zdědil po otci,

část ještě přikoupil a nakonec vlastnil asi 60 ha zemědělské půdy – polí, zahrad,

vinic, ovocných sadů atd. To je doklad hlubokých hospodářských a sociálních

změn, k nimž v Egyptě v průběhu 3. dyn. došlo. Původně byl pouze faraon jediným

vlastníkem celé země, všech polí a zahrad, vod, dolů a lomů, ale i dobytka aj. Byl

zároveň i neomezeným vládcem všech lidí. Na konci 3. dyn., jak dokládá Mecenův

nápis, však mohl už i člověk nekrálovského původu vlastnit velký majetek a ten

dokonce legálně nabýt koupí.

Panovníci 4. dyn. dovedli státní dogma starého Egypta k nejvyššímu naplnění.

Vytvořili přísně centralistický – někdy ne zcela přesně nazývaný takéorientálně-despotický nebo teokratický – stát v takové podobě, v jaké se to už žádnému

z jejich nástupců nepodařilo. Na vrcholu tehdejší společnosti, jejíž uspořádání

bývá někdy obrazně přirovnáváno k pyramidě, stál faraon, bůh, zdroj veškeré

moci ve státě a záruka štěstí a prosperity všech obyvatel Egypta. Svým nejbližším

příbuzným svěřil faraon nejvyšší úřady jak ve státní správě, tak v náboženských kultech. Tato malá vládnoucí skupina řídila stát prostřednictvím stále četnějšího nižšího úřednictva. Ve státním, nikoli soukromém vlastnictví byl obchod iřemesla. Nejpočetnější a nejníže postavená společenská vrstva, venkovské zemědělské

obyvatelstvo, byla v poddanském postavení.

Podle pozdější tradice byl Snofru, Hunejův přímý potomek, považován zavelkého a dobrotivého vládce. Možná k tomu přispělo i jeho jméno, kteréobsahuje slovo „dobrý“, možná i neobyčejné stavební památky, které po sobě zanechal.

Vedle pyramidy v Médúmu to byly ještě dvě velké pyramidy v Dahšúru, Lomená

a Červená. V průběhu stavby Lomené pyramidy došlo v důsledku nepevnéhopodloží k narušení statiky a změně stavebního plánu, odtud její zvláštní tvar.Pyramida byla sice dokončena, Snofru si však nechal vybudovat ještě jednu, Červenou, a v té byl nakonec také pohřben. Jak ukázaly nejnovější archeol. výzkumy, Snofru

má na kontě ještě jednu, byť malou pyramidu. Stojí na skalnatém pahorku v Síle,

na východním okraji Fajjúmské oázy, a měla pravděpodobně pouze symbolický

(stručný přehled dějin starého egypta)


19

význam. Snofru tedy nechal postavit celkem čtyři pyramidy o souhrnném objemu

zhruba 3,7 milionu m

3

kamene, a stal se tak největším stavitelem pyramid vdějinách Egypta.

Stavba pyramid byla pouze vnějším výrazem konsolidace vnitropolitickýchpoměrů a hospodářského rozmachu Egypta, k nimž došlo za Snofruovy vlády pourčitém oslabení státu během 2. pololoviny 3. dyn. Písemné doklady o těžbě surovin

i v dost obtížně přístupných oblastech Núbie a Sinaje a obchodních kontaktech

s oblastí Levanty do tohoto obrazu plně zapadají.

Mladší syn Snofrua a jeho hlavní manželky, královny Hetepheres I., známý spíše

pod svým zkráceným jménem Chufu (plným jménem Chnemchufu), se ujal vlády

zřejmě poté, co jeden z jeho starších bratří, následník trůnu, předčasně zemřel.

Chufu přenesl svou rezidenci ještě dál na sever, k dnešní Gíze, a pokračoval vpolitice upevňování ústřední moci a budování silného státu.

Z panovníkových válečných tažení do Núbie a Lybie plynula do státní pokladny

bohatá kořist. Mezi pozoruhodné stavby z této doby patří zatím nejstarší údolní

přehrada známá ze starého Egypta, která se nachází ve Wádí Gráví v horáchvýchodně od Heluánu.

Především je ale Chufu znám jako stavitel Velké pyramidy v Gíze. Místo pro

svou monumentální hrobku, největší pyramidu, jaká kdy byla postavena, si zvolil

na plošině skalního výběžku Libyjské pouště nad nynějším západnímpředměstím Káhiry. Chufuova pyramida není obdivuhodná jen pro svou velikost (původně

byla vysoká 146,6 m; celkový objem stavby pak představuje asi 2,6 milionu m

3

zdiva), ale také pro složitost a originalitu plánu komor a chodeb, které senacházejí částečně v podzemí a částečně ve hmotě pyramidy. Zejména tzv. Velká galerie a Králova komora jsou vrcholnými díly staroeg. architektury. K pyramidě přiléhal

ještě celý soubor dalších staveb, mezi něž patřil údolní chrám, vzestupná cesta,

zádušní chrám na východním úpatí pyramidy, tři malé pyramidy Chufuovýchkráloven východně od panovníkovy pyramidy a konečně pět velkých pohřebních lodí

uložených v jamách před východní a jižní stěnou Velké pyramidy.

V okolí byl založen velký hřbitov pro členy královské rodiny a vysoké státní

úředníky. Hrobky typu mastaby stály v pravidelných řadách a byly od sebenavzájem odděleny úzkými uličkami. Uspořádání hrobů výstižně odráželo celkový

obraz tehdejší společnosti. Pobývat ve stínu panovníka za života i po smrti bylo

největším přáním těch nejvýše postavených osobností v zemi.

Na dlouhodobé zajištění posmrtného kultu byly vyčleněny výnosy z tzv.zádušních statků, které jako projev své přízně poskytl majiteli hrobky panovník.

Na jeho přízni také závisela sama stavba hrobky, přidělením místa na pohřebišti

počínaje a souhlasem s použitím kamene z „panovníkových“ lomů konče.Stavbami obrovských pyramid a velkých hřbitovů v jejich okolí i zakládáním zádušních

kultů se však rozsáhle vyčerpávaly materiální a pracovní zdroje Egypta, což seposléze stalo jednou z příčin narůstajících hospodářských a společenských potíží

právě v době, kdy se zdálo, že velikost a sláva země vrcholí. Nečekaná smrtkorun(stará říše)


20

ního prince Kauaba, nejstaršího Chufuova syna, pravděpodobně vedla ve svých

bezprostředních důsledcích k určitému oslabení královské rodiny a dlouhodobě

přispěla k postupnému úpadku a nakonec zániku 4. dynastie.

Chufuův nástupce Radžedef, který se k moci dostal zřejmě mimo legitimníposloupnost, vládl jen krátce a byl snad stoupencem tehdy se rozmáhajícíhoslunečního kultu. Pyramidu si nepostavil v Gíze, ale několik kilometrů severněji poblíž

dnešní vesnice Abú Rawáš. Stavba zůstala nedokončena. Údajné úmyslnépoškození Radžedefova hrobového komplexu, k němuž mělo dojít za vlády Chufuova

mladšího syna Rachefa, bylo dříve považováno za doklad konfliktu uvnitřkrálovské rodiny. Dnes se však soudí, že komplex byl poškozen až mnohem později.

Rachef se pravděpodobně před svým nástupem na trůn jmenoval Chufuchaf

a byla pro něj připravena jedna z velkých hrobek před Velkou pyramidou v Gíze.

Zdá se, že v jeho osobě se vrátila k moci hlavní větev královského rodu, vlivslunečního kultu však nadále rostl.

Rachefovi patří pyramida, která při pohledu z dálky na gízském pohřebištivyadá jako nejvyšší, ale původně byla asi o 3 m nižší než Chufuova. Oč jednodušší

byla substruktura, o to originálnější a velkorysejší byla koncepce celéhokomplexu, zejména údolního a zádušního chrámu, a také Sfingy, která byla jeho součástí.

Sfinga, kolosální socha lva s lidskou hlavou, byla ochranným božstvem, kterésymbolicky hlídalo vstup do celé podsvětní říše. Později byla uctívána jako sluneční

božstvo Hor na obzoru. Údolní chrám Rachefova komplexu je považován za jeden

z mezníků ve vývoji staroeg. architektury. Právě odtud pochází slavná dioritová

socha (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře) na trůnu sedícího Rachefa, jehož hlavu

zezadu chrání svými rozepjatými křídly sokolí bůh Hor.

Pravděpodobně posledním legitimním panovníkem dyn. založené Snofruem

a také posledním, kdo si dal postavit svou pyramidu na pohřebišti v Gíze, bylRachefův syn Menkaure. Jeho hrobka je ze všech tří gízských královských pyramid

nejmenší. Během archeol. vykopávek v údolním chrámu Menkaureovapyramidového komplexu bylo objeveno větší množství vzácných královských sochuložených v současnosti v muzeích v Káhiře a Bostonu. Nejslavnější z nich jsou tzv. Menkaureovy triády z černozelené břidlice znázorňující panovníka v doprovodu bohyně Hathory a jednoho z hlavních božstev některého z eg. krajů.

Po Menkaureově smrti došlo k vážné dynastické krizi, která pravděpodobně

souvisela se smrtí jeho syna a legitimního následníka trůnu Chuenrea. Na trůn

nastoupil Šepseskaf, snad Menkaureův syn s jednou z vedlejších královských

manželek. Ten dokončil stavbu Menkaureova pyramidového komplexu, ale sám

si postavil hrobku na odlehlém místě v jižní Sakkáře, avšak blízko dahšúrských

pyramid zakladatele 4. dyn. Snofrua. Dnes je známa pod arabským jménem

Mastabat faraún, Faraonova lavice, protože neměla podobu pyramidy, ale její tvar

velkého sarkofágu připomínal mastabu. Velmi skromné rozměry Šepseskafovy

hrobky jen dokreslují postupný úpadek hospodářské a politické mocipanovníka, k němuž v závěru 4. dyn. došlo. Tvar hrobky bývá někdy považován za projev

(stručný přehled dějin starého egypta)


21

Šepseskafova odporu proti růstu politické moci kněžstva slunečního kultu, neboť

pyramida byla úzce spjata právě s ním.

Zánik 4. a nástup 5. dyn. je jedním z nejspletitějších genealogických ahistorických problémů celé Staré říše. V této zatím málo přehledné době sehrálavýznamnou úlohu královna Chentkaus I., pravděpodobně Menkaureova dcera, jejížojedinělá, dvoustupňová hrobka leží poblíž Menkaureova údolního chrámu. Mnohé

nasvědčuje tomu, že v situaci, kdy hlavní větev královského rodu vymřela po meči,

to byla právě ona, královská matka (regentka ?), kdo se stal spojovacím článkem

mezi starým Snofruovým rodem a slunečními králi, jak dnes někdy bývají králové

5. dyn. nazýváni. Královna byla nositelkou v dějinách starého Egyptamimořádného titulu. Lze ho přeložit dvěma způsoby, gramaticky správnými, významově však

zcela odlišnými: „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“, nebo „matka krále

Horního a Dolního Egypta a král Horního a Dolního Egypta“.

Nové světlo, avšak zároveň také nové otázky do málo přehledné situace vnesl

objev hrobky stejnojmenné královny a nositelky téhož jedinečného titulu vAbúsíru. Chentkaus II., manželka třetího panovníka 5. dyn. Neferirkarea a matka dvou

dalších faraonů, Raneferefa a Niuserrea, žila o jednu až dvě generace později. Byla

rovněž nositelkou zmíněného mimořádného titulu (kromě Chentkaus I. a II. tento

titul již žádná královna neměla) a zdá se, že vahou své autority podpořila nárok

svého mladšího syna Niuserrea na trůn. Tento objev dále napovídá, že prvnívarianta interpretace titulu, „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“, jepravděpodobnější.

Jádrem problému byl pravděpodobně v obou případech spor dvou soupeřících

větví královského rodu, k němuž došlo jak v době Chentkaus I., tak i Chentkaus II.

Tato mimořádná historická situace fascinovala staré Egypťany ještě dlouho poté.

Chentkaus, spojující v sobě rysy obou královských matek, nakonecpravděpodobně vstoupila do staroeg. literatury a stala se hrdinkou povídky o božském zrození

králů 5. dyn. Povídka je zaznamenána na tzv. papyru Westcar, který je otisíciletí mladší než doba, do níž je situována. Podle ní byla matkou slunečních králů

Rudžedžet (podle některých názorů jde o pseudonym, za nímž se skrýváChentkaus I. nebo II., popř. obě dvě), manželka kněze slunečního kultu, a otcemsamotný sluneční bůh Re.

Povídka z Westcarova papyru je sice pěkná, ale původ a okolnosti vzniku 5. dyn.

nevysvětluje. První král této dynastie Veserkaf byl možná dalším zMenkaureových synů s vedlejší královnou, možná Šepseskafovým synem. Zdá se, že sluneční

kult za jeho vlády vrcholil a právě v té době se také titul „Syn Reův“ stalnedílnou součástí královské titulatury. Veserkaf založil i první sluneční chrám přímo

na memfidské nekropoli, na tehdy odlehlém místě u dnešní vesnice Abúsír anazval ho Reova sídelní pevnost Nechen. Podobné chrámy, které se staly důležitou

součástí nejen slunečního, ale také královského zádušního kultu, postavilo pak

ještě pět panovníků 5. dyn., zatím však jen dva z nich, Veserkafův a Niuserreův,

se podařilo objevit.

(stará říše)


22

Veserkaf nezanedbával ani kulty dalších božstev, jak ukazuje např. nápis vhrob

ce Nikaancha, jednoho z kněží bohyně Hathory, v Tahně ve středním Egyptě.Pod

nikl vojenské tažení do Núbie a nález kamenné nádobky s jeho jménem naos

trově Kythéře v Egejském moři svědčí o obchodních kontaktech Egypta s touto

vzdálenou oblastí.

Snad z politických důvodů zvolil Veserkaf pro svou nevelkou pyramidu a pro

ještě menší pyramidu své manželky Neferhetepes místo těsně useverovýchodní

ho nároží Džoserova komplexu v Sakkáře.

Sahure, Veserkafův syn a nástupce, vládl déle, ale jak v domácí, tak i v zahranič

ní politice svého předchůdce následoval. Z dochovaných písemných památek je

zřejmé, že za jeho vlády se těžila měděná ruda a tyrkys ve Wádí Magháře na Sinaji,

diorit v lomech u Abú Simbelu, cedrové dřevo se dováželo z Byblu a pro exotické

jižní produkty byla dokonce vyslána výprava do vzdálené tajemné země Punt,kte

rá pravděpodobně ležela na pobřeží dnešního Somálska.

Svou hrobku nechal Sahure postavit v sousedství Veserkafova slunečníhochrá

mu v Abúsíru, kde pak vznikla nová královská nekropole. Jeho pyramidovýkom

plex je mezníkem ve vývoji staroeg. královské hrobky. Ne už hmota, alevyváže

nost proporcí, barevný soulad různých druhů kamene a skvělá reliéfní výzdoba

vytvářejí mimořádně působivý celek.

Sahureův sluneční chrám Reovo pole se dosud nepodařilo najít.

Jak ukazují nápisy a scény objevené nedávno na blocích ze vzestupné cesty

k Sahureově pyramidě, se panovníkovi a jeho manželce Meretnebtej velmiprav

děpodobně narodila dvojčata, dva synové, z nichž ten, který přišel na svět první,

dostal jméno Ranefer a posléze nastoupil na trůn jako Neferirkare. Druhé zdvoj

čat dostalo jméno Necerirenre.

Během Neferirkareovy vlády se dále zvyšoval počet úřednictva a kněžstva a moc

panovníka postupně slábla, i když stále zůstával bohem na zemi. O jeho autoritě

výmluvně svědčí nápis z hrobky Ptahšepsese, velekněze boha Ptaha z Memfidy.

Neferirkare mu prokázal mimořádnou poctu: směl políbit panovníkovu nohu.

Pyramidu pro sebe a menší pro svou manželku Chentkaus II. dal Neferirkare

postavit rovněž v Abúsíru. Během své vlády však ani jednu nedokončil. To sepo

dařilo, byť v případě jeho komplexu jen zčásti, teprve jeho nástupcům. Zlomky

papyrů z archivu Neferirkareova pyramidového chrámu, objevené vykradačihro

bů koncem minulého století, umožnily nahlédnout do organizace královských

zádušních kultů i do složitých hospodářských, administrativních a náboženských

poměrů té doby.

Zdá se, že na rozdíl od pyramidy svůj sluneční chrám Oblíbené místo ReovoNe

ferirkare dokončil. Nalézt se ho zatím nepodařilo, ale podle soudobých písemných

památek byl ze všech slunečních chrámů postavených králi 5. dyn. největší.

Raneferef, nejstarší syn Neferirkarea a Chentkaus II., vládl jen velmi krátce,

a tak stavbu své pyramidy v Abúsíru stačil sotva zahájit. Dokončil ji, po změně

jejího plánu na mastabu, spolu se zádušním chrámem až jeho nástupce apravdě

(stručný přehled dějin starého egypta)


23

podobně mladší bratr Niuserre. Právě v Raneferefově cihlovém zádušním chrámu

se podařilo nalézt celou řadu významných památek, mezi něž patří mj. dalšípapy

rový archiv a soubor vzácných kamenných soch panovníka.

Existence Raneferefova slunečního chrámu Reův obětní oltář je doloženanápi

sem z hrobky významného úředníka Ceje, představeného pyramid a slunečních

chrámů několika králů 5. dyn. Najít se ho však dosud nepodařilo.

Mnohé nasvědčuje tomu, že po Raneferefově smrti propukly spory uvnitřkrá

lovské rodiny. Snad právě tehdy krátce vládl panovník nejasného původuŠep

seskare (skrývá se pod tímto jménem druhé ze Sahureových dvojčatNeceriren

re?). Situace se stabilizovala teprve poté, co se vlády ujal Neferirkareův mladší

syn Niuserre. Legitimitu jeho cesty k moci zřejmě zajistila královská matka –re

gentka Chentkaus II. a někteří významní úředníci a dvořané, mezi nimi i kadeřník

Ptahšepses, kterému se pak dostalo vpravdě královské odměny: stal se vezírem,

Niuserreovým zetěm a mohl si postavit v sousedství panovníkovy pyramidymo

numentální mastabu, zatím největší hrobku svého druhu známou ze Staré říše.

I Niuserre si postavil pyramidový komplex v Abúsíru. Od ostatních, které zde

byly vybudovány, se svým plánem poněkud liší. Niuserre musel dokončit třiroze

stavěné komplexy svého otce, matky a staršího bratra. Pro svou vlastní pyramidu

už neměl dost místa, a tak zvláštní plán jeho pyramidového komplexu jevýsledni

cí optimálního řešení dané situace.

Niuserreův sluneční chrám Potěšení Reovo v Abú Ghurábu u severního okraje

abúsírské nekropole je vedle Veserkafova zatím jediný, který se podařilo objevit.

Niuserreův nástupce nejasného původu Menkauhor vládl krátce. Zanechal

skalní nápis ve Wádí Magháře a byl z králů 5. dyn. poslední, kdo nechal postavit

sluneční chrám zvaný Reův obzor. Ani chrám, ani Menkauhorovu pyramidu seza

tím nepodařilo objevit.

Džedkare, zvaný také Isesi, vládl na rozdíl od svého předchůdce snad až čtyři

desítky let. Ve snaze upevnit královskou moc a zlepšit správu země založil úřad

správce Horního Egypta se sídlem v Abydu. Provedl také reorganizaci královských

zádušních kultů na nekropoli v Abúsíru, ale sám se rozhodl postavit pyramidu pro

sebe a menší pro svou manželku v jižní Sakkáře. Někteří méně významní členové

jeho rodiny však v Abúsíru ještě pohřbeni byli.

Za Džedkareovy vlády došlo k důležitým změnám i v oblasti náboženství azáduš

ního kultu. Zdá se, že sluneční náboženství začalo ztrácet na významu a do popředí

se dostal kult boha mrtvých a symbolu věčného koloběhu života a smrti Usira.Do

šlo k dalšímu zlidovění zádušního kultu, výsad vyhrazených kdysi jen panovníkovi

a nejvyšším hodnostářům v zemi se zmocňovaly nižší vrstvy společnosti.

Vzhledem ke změnám v náboženských představách a možná i z důvodůeko

nomických upustil Džedkare od stavby slunečního chrámu. Podobně pak učinili

i jeho nástupci.

Za Džedkareovy vlády byly vyslány obchodní výpravy do Byblu a Puntu, odkud

byl panovníkovi dokonce přiveden k obveselení trpaslík – tanečník. Charakter

(stará říše)


24

výpravy do Núbie a snad i jiných zemí ukazuje scéna dobývání asijské pevnosti

dochovaná v hrobce velmože Inteje v Dešáše ve středním Egyptě.

Z Džedkareovy doby pravděpodobně pochází významné literární dílo – Kniha

moudrých rad do života, didaktický spis, jehož autorem byl zřejmě panovníkůvvezír Ptahhotep. Cílem spisu byla výchova člověka, především však úředníka, vnarostém souladu se staroeg. názorem na svět a potřebami státu, jehož řád byl dán

bohy a udržován faraonem – bohem na zemi. Ptahhotepova nauka je ale zároveň

jedinečným dokladem toho, jak vysoko si staří Egypťané cenili krásy a moci slova.

Během tři desítky let trvající vlády Džedkareova nástupce Venise se dáleprohloubily dosavadní dlouhodobé tendence – oslabování moci panovníka, nárůst

počtu úředníků a kněží a zhoršování hospodářské situace v zemi. Na vzrůstající

neklid na jižní hranici země se dá nepřímo usuzovat z písemných dokladů, podle

nichž Venis navštívil Elefantinu, aby se zde setkal s núbijskými náčelníky. DoVenisovy doby bývá také datován vznik významného náboženského díla dochovaného

jen v pozdějším přepisu, tzv. Memfidské nauky, synkretického učení o stvoření

světa bohem Ptahem.

Venisova pyramida, postavená v Sakkáře mezi Džoserovým a Sechemchetovým

komplexem, byla sice nejmenší z pyramid králů 5. dyn., přesto je významným

mezníkem v eg. dějinách. Byla totiž první, ve které se na stěnách podzemníchkomor objevily náboženské nápisy vztahující se k panovníkovu životu na onomsvětě, tzv. Texty pyramid. Setkáváme se s nimi od této doby v pyramidách králů a také

některých královen až do konce Staré říše.

Během Venisovy vlády nedošlo k žádným významným událostem, které by

opravňovaly předěl mezi dynastiemi, a tak vysvětlením vzniku nové 6. dyn. může

být snad to, že její zakladatel Teti nebyl Venisovým synem, ale pouze zetěm.Tetiho Horovo jméno Ten, jenž usmiřuje obě země však nepřímo naznačuje, že situace

v zemi přece jen zcela stabilizovaná nebyla.

Pyramidový komplex si Teti nechal postavit v severní Sakkáře. V sousedství

se nacházejí také hrobky jeho dvou manželek a významných hodnostářů, např.

vezírů Mereruky, Kagemniho, Anchmahora aj.

Podle pozdější pověsti měl Teti zahynout násilným způsobem, stát seobětí atentátu. Zatím nejasná je úloha, kterou v té době sehrál jen krátce vládnoucí

panovník Veserkare. K moci se však nakonec dostal, možná s pomocí královské

matky Iputy I., Tetiho syn Pepi I. Ten se snažil čelit dalšímu zeslabováníkrálovské moci prostřednictvím osobních vztahů se sílící a stále více se osamostatňující

provinční šlechtou. Oženil se postupně se dvěma dcerami vlivného velmože Chuje

z Abydu. Ve snaze zabezpečit kontinuitu následnictví trůnu ustanovilpravděpodobně již za svého života svého staršího syna Merenrea spoluvládcem (jde onejstarší doklad koregence v eg. dějinách). O nestabilních poměrech v zemi svědčí

nepřímo neúspěšné spiknutí proti panovníkovi, které proti němu zosnovala jedna

z královen. Vyšetřováním případu b



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist