načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie starověkého Egypta - Miroslav Verner; kolektiv

  > > > Encyklopedie starověkého Egypta  

Elektronická kniha: Encyklopedie starověkého Egypta
Autor: ;

Kolektiv našich nejvýznamnějších egyptologů, kteří se už po několik desetiletí každoročně věnují archeologickým kampaním především v Abusíru, přináší ve stovkách ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
Doporučená cena:  170 Kč
6%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 527
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , mapy, plány
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-306-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kolektiv našich nejvýznamnějších egyptologů, kteří se už po několik desetiletí každoročně věnují archeologickým kampaním především v Abusíru, přináší ve stovkách přehledných a čtivých hesel soudobé poznání o nejrůznějších aspektech této unikátní a přes výzkumy stále tajemné egyptské civilizace. Jde o přepracované, aktualizované a doplněné vydání knihy, která vyšla v roce 1996 v Karolinu, ale díky své vysoké ceně byla běžnému čtenáři prakticky nedostupná. Text tentokrát doprovází především pérové ilustrace a černobílé fotografie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Verner; kolektiv - další tituly autora:
Encyklopedie starověkého Egypta Encyklopedie starověkého Egypta
Verner, Miroslav
Cena: 443 Kč
Unearthing Ancient Egypt Unearthing Ancient Egypt
Benešovská, Hana; Verner, Miroslav
Cena: 124 Kč
Můj život s Egyptem + DVD Můj život s Egyptem + DVD
Verner, Miroslav
Cena: 417 Kč
Staroveký Egypt -- Ottova encyklopédia Staroveký Egypt
Verner, Miroslav
Cena: 720 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Encyklopedie
starověkého
Egypta
Miroslav verner
ladislav Bareš
Břetislav vachala
Nakladatelství Libri
Praha 2007





Rukopis publikace byl připraven v rámci vědecko-výzkumného záměru
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, MSM-0021620826.
© Miroslav Verner, Ladislav Bareš, Břetislav Vachala, 2007
Illustrations © Jolana Malátková, Milan Zemina, Luděk Wellner, Jaromír Krejčí
Illustrations © a archiv Českého egyptologického ústavu, 2007
© Libri, 2007
ISBN 978-80-7277-306-0





Obsah
Předmluva 7
Seznam zkratek a šifer autorů 10
stručný přehled dějin starého egypta 11
Závěr pravěku a sjednocení Egypta (Miroslav Verner) 11
Archaická doba (Miroslav Verner) 13
Stará říše (Miroslav Verner) 16
1. přechodná doba (Miroslav Verner) 25
Střední říše (Břetislav Vachala) 26
2. přechodná doba (Břetislav Vachala) 29
Nová říše (Břetislav Vachala) 31
3. přechodná doba (Ladislav Bareš) 39
Pozdní doba (Ladislav Bareš) 45
Ptolemaiovská doba (Ladislav Bareš) 50
Římská doba (Ladislav Bareš) 53
Byzantská doba (Ladislav Bareš) 54
egyptologie (Miroslav Verner) 55
Obraz světa starých Egypťanů 55
Antičtí učenci 57
Zapomenuté hieroglyfy 60
Tajemná země na Nilu 61
Hledání klíče k hieroglyfům 62
Napoleonova expedice 63
Jean François Champollion 66
Průkopníci 68
Francouzi, Němci a Angličané 70
Budování solidních základů 72
Egyptologie do 1. světové války 73
Meziválečná egyptologie 76
Čas velkých změn 78
Mezinárodní akce UNESCO v Núbii 80
Český egyptologický ústav 82
slovnÍK a–ž 87
Chronologická tabulka 516
Doporučená literatura 522
Mapy 524










7
Předmluva
V roce 1997 vydala Univerzita Karlova (v nakladatelství Karolinum) v rámci oslav
650. výročí svého založení výpravnou knihu Ilustrovaná encyklopedie starého
Egypta (dále IESE). Kniha vycházela vstříc velkému zájmu veřejnosti o
starověký Egypt a zároveň byla dokladem šíře vědeckého bádání na Karlově univerzitě
i pozornosti, kterou univerzita rozvoji malých vědních oborů, jako je
egyptologie, věnuje. Východiskem pro přípravu knihy se staly podklady shromážděné pro
nakonec neuskutečněný mezioborový projekt vydání české encyklopedie celého
starověkého Předního východu.
V případě encyklopedie bylo cílem vytvořit dílo, které ve své kategorii tehdy
chybělo nejen v naší zemi, ale i v širším mezinárodním měřítku (určitou
výjimku představovala kniha British Museum Dictionary of Ancient Egypt vydaná v roce
1995).
Jedním z nejsložitějších problémů při přípravě encyklopedie byla transkripce
egyptských jmen do češtiny. Jednotný přepis totiž v dosavadní české (ale i
zahraniční) egyptologické literatuře neexistuje, navíc se během času různě měnil.
V podstatě každá generace egyptologů vytvářela svou vlastní transkripci,
většinou v závislosti na postupu jazykovědného bádání.
Zjednodušeně lze říct, že jádro problému souvisí s principy egyptského písma,
v němž mj. nebyly zaznamenávány samohlásky. Pouze u některých egyptských
jmen lze zvukovou podobu s větší či menší pravděpodobností rekonstruovat
buď na základě její podoby dochované v koptštině, nebo přepisů egyptských
jmen do jiných soudobých jazyků starověkého Předního východu a posléze také
do řečtiny. Jde však jen o malou část slovní zásoby egyptštiny, přesnost přepisů je
navíc často diskutabilní.
Egyptologové se již dávno při přepisech egyptských jmen pragmaticky
rozhodli pro konvenci a mezi souhlásky vkládají samohlásku e. Nikoli však paušálně.
Ve skutečnosti jde o určitý kompromis, spojující v některých případech
zmíněnou konvenci s podobou dochovanou v jiných s egyptštinou soudobých jazycích
či v koptštině.
V posledních letech se v egyptologii prosazuje snaha sjednocovat přepis aspoň
těch nejběžnějších jmen, např. staroegyptských panovníků. Významný impuls
tomuto úsilí dávají velké mezinárodní egyptologické publikační projekty, např.
edice muzejních sbírek Corpus Antiquitatum Aegyptiacarum, encyklopedická díla
jako Lexikon der Ägyptologie nebo The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt aj. Již
IESE se k tomuto trendu připojila a při přepisech egyptských jmen do češtiny si
(předmluva)





8
mj. vytkla za cíl vytvořit určité standardy, z nichž by mohli vycházet její uživatelé,
např. redaktoři, překladatelé aj. Při vytváření těchto standardů se vzhledem k
naznačené problematice sotva dalo očekávat dosažení zcela uspokojivého stavu, kdy
by platily jednoduché zásady pokud možno bez výjimek.
Základem transkripce v IESE se stala transliterace egyptských slov v podobě
doložené v klasické egyptštině. Mezi jednotlivými vývojovými fázemi egyptštiny,
od archaické po koptštinu, jsou pochopitelně značné rozdíly. Jako příklad lze uvést
osobní jméno PA-di-BActt, Ten, jenž je dán Bastetou. V IESE je toto jméno uváděno
jako Padibastet, navzdory tomu, že jeho pozdější znění v démotštině je Petubast
a v této podobě je také zachytila řečtina.
Za všechny obtíže spojené s vytvářením určité normy transkripce z egyptštiny
do češtiny uveďme jako příklad obouretné v, které je v egyptologické literatuře
transliterováno jako w. Do angličtiny, ale i němčiny je přepisováno značně
nejednotně, někdy jako w, jindy jako u, ve francouzské literatuře zpravidla jako ou.
Podobná nejednotnost panuje i v dosavadních přepisech této hlásky do češtiny.
Zakladatel české egyptologie Lexa dával ve svých transkripcích přednost v před
u. Později se Černý začal přiklánět spíše k transkripci w, převládající v jeho době
v anglické a francouzské egyptologické literatuře, a podobně po něm také Žába.
V IESE byla při přepisu w uplatněna zásada, která do určité míry brala ohled
na již existující českou egyptologickou literaturu, zároveň se však snažila zavést
jednoduchou normu použitelnou i při možných přepisech dalších egyptských
slov. Na začátku slova je w zpravidla přepisováno jako v, uprostřed a na konci jako
u. Jedinou výjimku představuje jméno Usir, jehož přepis do češtiny v této podobě
je již příliš vžitý.
Bez složitostí nebyl ani přepis arabských jmen do češtiny, i když obecně je tato
otázka v naší arabistice vyřešena. Podoba jmen se totiž ve spisovné arabštině
mnohdy dost liší od té, v níž se v Egyptě skutečně používají. Východiskem pro
přepis se proto stalo znění v egyptské arabštině. Z praktických důvodů jsou arabská
jména v této encyklopedii řazena tak, že člen je přesunut až za ně.
Pokud jde o řecká jména vyskytující se v této encyklopedii, jejich přepis do
češtiny se řídí již zavedenými pravidly.
Jednotný názor mezi egyptology nepanuje ani pokud jde o rekonstrukci
chronologie starého Egypta, zejména období zhruba do poloviny 2. tisíciletí před Kr.
Existuje řada často dost odlišných názorů, objevují se stále nové pokusy o
zpřesnění některých dat. Autoři tohoto díla se přiklonili k základnímu
chronologickému schématu navrženému Jürgenem von Beckerathem v jeho díle Chronologie des
pharaonischen Ägypten, Mainz 1997.
Nové, místy přepracované a doplněné vydání knihy Encyklopedie starého
Egypta (dále ESE) respektuje původní rozvržení IESE do dvou základních částí.
Začátek ESE tedy také tvoří dvě kapitoly, z nichž první je věnována stručnému
přehledu dějin starého Egypta. V této knize se starým Egyptem rozumí doba od konce
pravěku, kdy se vytvářely základy, na nichž se postupně začal formovat faraonský
(předmluva)





9
stát, až po dobytí země Alexandrem Velikým a vládu Ptolemaiovců, kdy se tento
stát začal rozplývat v helénismu východního Středomoří. Druhá kapitola je
věnována především postupnému znovuobjevování starého Egypta, vzniku a
stručnému nástinu dosavadních dějin egyptologie i jejím aktuálním úkolům.
Těžiště díla ovšem představují abecedně uspořádaná hesla týkající se
nejrůznějších aspektů starého Egypta: politických poměrů, hospodářství, náboženství,
jazyka a písma, literatury, umění, významných osobností a událostí, chronologie
a podobně.
Z koncepčních i finančních důvodů musel být v ESE v porovnání s IESE omezen
jak počet, tak i tematický výběr obrazových příloh. I tak jejich výběr umožňuje
blíže se seznámit s osobitostí staroegyptského umění a významem, které mělo
nejen pro utváření civilizace starého Egypta, ale i pro dnešní vnímání jejího
odkazu. Fotografie a ilustrace k vybraným heslům tak mají větší důležitost než jen
poskytnout vizuální představu či doplňující informaci.
ESE je svým formátem i cenou určena co nejširší veřejnosti zajímající se o
starý Egypt a jeho kulturní odkaz. Poskytuje základní informace o nejrůznějších
aspektech staroegyptské civilizace a života v zemi na Nilu v dobách faraonů. Může
sloužit jako doplňující zdroj informací učitelům, studentům středních škol,
novinářům, překladatelům, odborným redaktorům, průvodcům cestovních kanceláří
i všem, kdo se dnes do Egypta na cestu za památkami vydávají.
Závěrem bych chtěl jako vedoucí autorského kolektivu poděkovat všem, kteří
se na vzniku ESE podíleli, zejména spoluautorům prof. PhDr. Ladislavu Barešovi,
CSc., prof. PhDr. Břetislavu Vachalovi, CSc., dále fotografovi Milanu Zeminovi,
grafičce Ing. Jolaně Malátkové a architektovi Ing. Luďku Wellnerovi. Dík za
redakční práce na rukopise patří RNDr. Jaromíru Zelenkovi, CSc., a za skenování kreseb
a fotografií Ing. Martě Štrachové.
Poděkování za pomoc při závěrečných úpravách rukopisu a při výběru a
popisu ilustrací patří také pracovníkům Českého egyptologického ústavu, pracoviště
Filozofické fakulty UK, doc. Mgr. Miroslavu Bártovi, Dr., Mgr. Haně Benešovské,
Mgr. Jaromírovi Krejčímu, Ph.D., PhDr. Jiřině Růžové a PhDr. Květě Smolárikové,
Ph.D., a studentům egyptologie Marku Dospělovi, Veronice Dulíkové, Lucii
Jiráskové a Lence Sukové.
Miroslav Verner — Praha, červen 2007
(předmluva)





10
seznam zK rateK
aj. – a jiní, a jiné
apod. – a podobně
archeol. – archeologický, archeologicky
atd. – a tak dále
dyn. – dynastie
eg. – egyptský, egyptsky
jv. – jihovýchodní, jihovýchodně
JV – jihovýchod
jz. – jihozápadní, jihozápadně
JZ – jihozápad
lat. – latinský, latinsky
mj. – mimo jiné
např. – například
po Kr. – po Kristu
popř. – popřípadě
před Kr. – před Kristem
resp. – respektive
sv. – severovýchodní, severovýchodně
SV – severovýchod
sz. – severozápadní, severozápadně
SZ – severozápad
tj. – to jest
tzn. – to znamená
tzv. – tak zvaný
→ – odkazovací šipka
Šifry autorů
(lb)
– Ladislav Bareš
(bv)
– Břetislav Vachala
(mv)
– Miroslav Verner
(seznam zkratek)





11
Stručný přehled dějin starého Egypta
závěr pravě Ku a sjednocenÍ egypta
Podle dosavadních archeol. pramenů se vývoj Egypta na konci pravěku od
ostatních zemí starověkého Předního východu, zejména Mezopotámie, dosti lišil.
Nevznikly zde totiž městské státy s hustě osídlenými opevněnými centry
vytvářejícími příznivé prostředí pro rychlý hospodářský rozvoj a diferenciaci společnosti.
Nelze však zcela vyloučit, že nové výzkumy v zatím málo probádané části Egypta,
bažinaté nilské deltě, přinesou výsledky, které by dosavadní představy o
počátcích historického věku „země na Nilu“ mohly významně pozměnit.
Jak dokládají archeol. nálezy, došlo v Egyptě k prvním pokusům o zemědělskou
výrobu pravděpodobně již v 10. tisíciletí před Kr. Přírodní poměry byly v té době
ovšem podstatně jiné než nyní. Vlhčí klima, které tehdy převládalo, vytvářelo
příznivé podmínky k životu pro lovce a sběrače na místech, kde v současné době není
nic než vyprahlý písek Sahary. Pazourkové čepelky, vsazené kdysi do dřevěných
srpů, i kameny na drcení a mletí obilí nalezené daleko v Západní poušti názorně
dokládají první zkušenosti s pěstováním a spotřebou obilovin. V důsledku
drastických klimatických a ekologických změn, připisovaných ústupu vlhčího podnebí
a jeho vystřídání podnebím suchým, však tato nadějně se rozvíjející tzv.
protoagrikultura zhruba v 6. tisíciletí před Kr. skončila.
V následující době se především severní Egypt stával stále více součástí
velkého, tzv. primárního, civilizačního okruhu zahrnujícího celé jv. Středomoří. Vývoj
v jižní části Egypta byl spíše spjat se saharsko-nilskou oblastí.
Z Heluánu, jv. od Káhiry, pocházejí nálezy nejstarší zemědělské kultury,
charakterizované již usedlým způsobem života, pěstováním obilí a chovem dobytka. Tato
kultura ještě neznala výrobu keramiky, proto je označována jako prekeramický
neolit. Do Egypta se rozšířila z Palestiny. Naproti tomu v jižním a jz. Egyptě začala
vznikat poblíž jezer a řek, které se zde v té době ještě vyskytovaly, sídliště lovců
a rybářů. Ti na rozdíl od nejstarších zemědělců v severním Egyptě nežili usedlým,
ale polokočovným způsobem, praktikovali polozemědělskou výrobu a v důsledku
své pohyblivosti pomáhali rozšiřovat kulturní vymoženosti (výrobu keramiky,
domestikaci zvířat aj.) v rozsáhlé oblasti celé sv. Afriky včetně nilského údolí a delty.
V jižním Egyptě se objevila nejstarší neolitická kultura asi v polovině 6.
tisíciletí a plně se zde rozšířila v období 5. a 4. tisíciletí před Kr. Podle vesnice
Badárí, jednoho z nalezišť, se nazývá badárská a představovala významnou změnu
v dosavadním způsobu života. Charakterizovala ji zemědělská výroba, zejména
pěstování špaldy a ječmene, chov skotu, ovcí a koz, a výroba keramiky,
dokona(závěr pravěku a sjednocení egypta)





12
lejších kamenných nástrojů, tkanin aj. V pokročilé fázi vývoje badárské kultury
se objevují první doklady výroby kovu. Začala také vznikat stavebně důmyslnější
sídliště, jejichž součástí byla i obilní sila z hlíny a bahna. Zemřelí byli pochováváni
na samostatných hřbitovech, někdy muži a ženy odděleně. Na badárskou kulturu
navázala v jižním Egyptě kultura nakádská.
Nejstarší neolitická kultura na území severního Egypta, která se rozvíjela
od počátku 6. až do konce 5. tisíciletí před Kr., a byla tedy zhruba současná s
badárskou, dostala jméno podle vesnice Merimda Bení Saláma poblíž Káhiry na sz.
okraji nilské delty. Vesnice původně ležela na březích západního ramene Nilu,
které bylo v té době splavné, což jí usnadnilo kulturní kontakty až se vzdálenou
Palestinou. Základem zemědělské výroby v Merimdě Bení Salámě bylo pěstování
obilí – špaldy, ječmene, prosa a vikve – a chov dobytka, především dlouhorohého
skotu, prasat, ovcí a koz. Lov divoké zvěře a rybolov měl pouze doplňující význam.
Obyvatelé vesnice žili v jednoduchých příbytcích ze dřeva a rákosí. Poblíž nich si
zřizovali v jámách vystlaných rákosím a rohožemi hlavní zásobárny obilí. Zemřelí
byli pochováváni přímo ve vesnici, zpravidla ve skrčené poloze.
Na úroveň dosaženou merimdskou kulturou navázal v pokročilém neolitu
vývoj doložený v Omarí v ústí Wádí Hóf, údolí ležícího jv. od Káhiry.
Ve Fajjúmské oáze, asi 100 km jz. od Káhiry, vznikla na březích dnešního jezera
Birkit Kárún další neolitická kultura označovaná jako fajjúmská. Její starší
stupeň, tzv. Fajjúm A, časově odpovídá pozdní fázi merimdské kultury, ale liší se od ní
např. tím, že obilní sila byla soustředěna na jednom místě na okraji vesnice, což
pravděpodobně odráží odlišný sociální vývoj. V Merimdě Bení Salámě se
prosazoval spíše individuální, ve Fajjúmu spíše kolektivní způsob hospodaření a následně
také uspořádání obce.
Velmi významnou roli nejen v jižním Egyptě sehrála pozdně neolitická
nakádská kultura nazvaná podle svého naleziště a původního centra Nakády, které
leželo v místech, kde tok Nilu tvoří velký oblouk a kde nilské údolí protínají významné
cesty směřující ze Západní (Lybijské) do Východní pouště. Odtud vzešly na samém
konci pravěku impulsy k vytvoření jednotného staroeg. státu. Pro nakádskou
kulturu byla charakteristická malovaná keramika s červenými geometrickými
a figurálními vzory na světle okrovém podkladě. Ve větším počtu jsou doloženy
i kamenné nádoby vyráběné z břidlice, bazaltu, vápence a dalších druhů kamene,
palety – břidlicové tabulky na roztírání líčidel, dokonale opracované pazourkové
nože aj. Existují rovněž doklady dálkového obchodu.
V závěrečné fázi jejího vývoje se vliv nakádské kultury rozšířil také na
severní část Egypta. Zatím stále převažuje názor, že závěrečné vítězství a podrobení
severního Egypta připomínají výjevy zobrazené na břidlicové paletě vládce
Narmera. V poslední době je však tento výklad zpochybňován a rovněž nové nálezy
z archeol. vykopávek ukazují, že v dosavadních názorech na závěr pravěku, tzv.
předdynastickou dobu, a na vznik jednotného staroeg. státu bude třeba mnohé
přehodnotit. Např. nové písemné prameny z archaického královského pohřebiště
(stručný přehled dějin starého egypta)





13
v Abydu ukazují, že zde bylo pohřbeno nejméně tucet dalších králů, starších než
ti, kteří byli dosud známi a patřili k 1. dynastii. Pracovně byla vytvořena tzv. 0.
dyn., které se zatím přisuzuje délka vlády okolo dvou až dvou a půl století. Jak
velkou část Egypta měla pod svou kontrolou, je zatím jen předmětem úvah, nové
archeol. výzkumy však mohou přinést další informace.
archaicKá doBa
V Archaické době vznikl a zformoval se nejstarší eg. stát. Okolnosti tohoto
složitého politického, hospodářského a kulturního procesu jsou stále předmětem
odborných diskusí. Zcela již byla zavržena kdysi populární teorie o příchodu tzv.
dynastické rasy ze západní Asie, která měla stát faraonů založit. Rovněž málo
pravděpodobná se jeví teorie, že archaický eg. stát vznikl z konfliktu dvou
království – dolnoeg. a hornoeg., a že historické události provázející jeho vznik
symbolizoval mytologický zápas bohů Hora a Sutecha. Teorie totiž není podložena
archeol. prameny.
Kromě výše uvedených teorií existuje ještě několik dalších, které jsou více či
méně pravděpodobné. Např. podle teorie Wernera Kaisera expandovala původní
domácí nakádská kultura postupně na sever, nejprve do středního Egypta a
oblasti Fajjúmu a posléze dále na sever.
Michael Hoffmann se přiklání k aplikaci Renfrewovy teorie „řetězové reakce“
(multiplier effect), kdy změna v jednom či více systémech (např. populace,
prostředí, technologie, produkce potravin, sociální stratifikace, náboženské
představy aj.) vyvolá změny v jednom či více subsystémech dalších. Hoffmann totiž
upozorňuje na to, že postupný nárůst populace byl na konci pravěku vystřídán
v několika centrech jižního Egypta (Hierakonpolis, Abydos, Nakáda) nárůstem
náhlým a prudkým.
Erika Endesfelderová upozorňuje na specifické přírodní prostředí v nilském
údolí. V Egyptě, kde byly příznivé podmínky k méně pracné zemědělské výrobě,
to umožnilo větší části populace věnovat se řemeslům a obchodu, což mělo za
následek zrychlenou stratifikaci společnosti a vznik elit.
Tato a další teorie však postrádají konfrontaci s poznatky z Dolního Egypta,
které dosud z valné části chybějí, neboť bažiny a vysoká hladina spodní vody vždy
činily archeol. výzkumy velmi obtížnými. Nicméně v poslední době se i v této
oblasti výzkumy rozbíhají (např. v Tell el-Faráín) a první výsledky slibují nejedno
překvapení.
Ať již se ukáže jako pravdivá některá z těchto či jiných teorií, staří Egypťané
spojovali sjednocení Egypta a založení svého státu s legendárním Menim,
zakladatelem 1. dyn. eg. králů. Někteří ho dnes ztotožňují s Ahou, jiní s Narmerem.
Sjednocení Obou zemí, tzn. jižního (Horního) a severního (Dolního) Egypta, bylo
završeno okolo roku 3100 před Kr.
Administrativní centrum sjednocené země bylo přeneseno do nově
založeného sídelního města na rozhraní obou částí Egypta. Dostalo název Bílé zdi, zřejmě
(archaická doba)





14
podle barvy ohradní zdi královského paláce a pevnosti zároveň. Město, později
přejmenované na Mennofer (řec. Memfis), leželo asi 30 km na jih od dnešní
Káhiry, na březích Nilu, který v té době tekl asi o 3 km západněji než dnes. Hlavním
božstvem uctívaným v novém sídelním městě se stal Ptah. Zkomolený a pořečtěný
název Ptahova chrámu, jehož výslovnost zněla v pozdní egyptštině Hikupta, dal
posléze jméno celé zemi: Egypt.
Na skalnatém okraji Západní pouště zvedajícím se nad nilským údolím byl
nedaleko dnešní Sakkáry založen nový hřbitov pro příslušníky vládnoucí vrstvy.
Nižší společenské vrstvy měly své pohřebiště na východním břehu Nilu poblíž
dnešního Heluánu. Panovníci, kteří z nového sídelního města vládli Egyptu, však
byli nadále pohřbíváni na posvátném hřbitově svých předků v poušti poblíž
Abydu v jižním Egyptě. Tato situace se změnila teprve v průběhu 2. dyn.
Již během 1. dyn. se staroeg. stát rozkládal na území od Středozemního moře
na severu až po 1. nilský katarakt na jihu. Jeho vliv však sahal zřejmě mnohem dál,
jak dokládá skalní reliéf z doby druhého panovníka 1. dyn. Džera objevený na
Gabal Šéch Sulémánu u 2. nilského kataraktu. Z dochovaných písemných památek
je zřejmé, že Džer podnikl i vojenská tažení na západ proti Libyjcům a na východ
proti sinajským beduínům, nepochybně ve snaze dále upevnit eg. stát. Jeho
hrobku v Abydu obklopuje 338 menších, tzv. vedlejších hrobů, v nichž byli pohřbeni
členové panovníkovy osobní družiny, služebníci a snad i ženy, usmrcení při
Džerově pohřbu proto, aby svému pánovi sloužili i na onom světě.
Ještě poměrně vratká vnitřní stabilita Egypta byla narušena na konci 1. dyn.,
kdy se jednotný stát pravděpodobně rozpadl a vypukly mocenské konflikty.
Ústřední moc v zemi se podařilo obnovit na počátku 2. dyn., jak naznačuje
jméno panovníka Hetepsechemueje, které v překladu znamená Obě mocnosti (tzn.
ochranná božstva zastupující severní a jižní Egypt) jsou usmířeny. Jednotu se však
nepodařilo udržet, nastalo dvojvládí, kdy severní část země byla spravována z
Bílých zdí a jižní z Ceneje (zatím jen písemnými prameny doložené město, které
velmi pravděpodobně leželo poblíž dnešního Abydu). Rozkol se projevil i v ještě
neustálené královské titulatuře. Král Peribsen změnil své Horovo jméno na
Sutechovo, ztotožnil se s Horovým odpůrcem, bohem zla a války Sutechem uctívaným
v jižním Egyptě, v Ombu v sousedství Nakády.
Svědectví o neklidném období podávají úmyslně zničené soudobé královské
památky na pohřebištích v Nakádě, Abydu a Sakkáře. Cílem bylo pravděpodobně
zničení hrobů dynastických protivníků, jejich zádušních kultů a jakékoli
památky vůbec. Teprve na samém konci 2. dyn. se podařilo panovníkovi Chasechemovi
obnovit vládu nad celou zemí. Za doklad znovusjednocení je považována změna
panovníkova jména z dosavadního, které znamenalo Mocnost se zjevuje v záři,
na Chasechemuej, tzn. Obě mocnosti (tj. Horní a Dolní Egypt, ale zároveň také oba
protikladné elementy představované Horem a Sutechem) se zjevují v záři.
Již nejstarší eg. vládci se považovali za bohy žijící na zemi, za pozemské vtělení
nejvyššího boha nebes, sokola Hora. Své tzv. Horovo jméno zaznamenávali do
ob(stručný přehled dějin starého egypta)





15
délníkového serechu, stylizovaného průčelí královského paláce či pevnosti.
Ještě v průběhu 1. dyn. svou královskou titulaturu rozšířili. Jejich další jméno „Obě
paní“ je ztotožňovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta – supicí
Nechbetou a kobrou Vadžetou. Později a postupně se počet panovníkových jmen
ustálil na pěti, přibylo tzv. trůnní jméno „král Horního a Dolního Egypta“ a jména
„Zlatý Hor“ a „Syn Reův“.
Od samého počátku byl staroeg. stát budován na teokratických principech. Byl
vyjádřením vůle bohů a byl také středem jimi stvořeného a harmonicky
uspořádaného světa. Král, bůh na zemi, se stal zárukou prosperity Egypta a toho, že síly
chaosu a zla nezvítězí. Byl zárukou, a to za svého života i po smrti, že dílo bohů
nebude zničeno. Mumifikace jeho mrtvého těla a zádušní kult ho proto měly uchovat
navždy mezi lidmi. K tomu měla přispět i velká a nezničitelná hrobka.
Doklady o rozdělení země na menší územně-správní jednotky, kraje (řec.
nomy), existují již na nejstarších písemných památkách. V průběhu 1. dyn.
upevňování státní správy dále pokročilo. Napomáhala tomu i tzv. vnitřní kolonizace
země – osídlování neobydlených oblastí, zúrodňování půdy a zakládání nových
královských statků. Začala registrace práceschopného obyvatelstva, vybírání
daní, sledování výše nilských záplav, stavba zavodňovacích kanálů aj. Panovník
v těchto nejstarších dobách ještě neměl jedno stálé sídlo, ale se svou družinou
postupně, vždy jednou za dva roky, projel celou zemi a vykonával svou vladařskou
moc – rozhodoval, soudil, na místě sjednával pořádek a spravedlnost, formou
naturálií vybíral daně atp.
I když zatím ještě nebyly objeveny hrobky všech králů 2. dyn., zdá se, že tradice
dvou královských hřbitovů, jednoho v Abydu a druhého v Sakkáře, pokračovala.
Královské hrobky v Abydu navazovaly na dávné náboženské a stavební tradice
Horního Egypta. Nadzemní část tvořil nízký písečný rov obehnaný kamennou
ohradní zdí a dvě kamenné stély se jménem zemřelého vztyčené před průčelím
hrobky. V podzemí byla pohřební komora a sklady, v nichž byla uložena pohřební
výbava potřebná k životu na onom světě. Součástí královských hrobů byly také
velké cihlové stavby na rozhraní pouště a nilského údolí, nazývané dnes velké
ohrady nebo pevnosti, v nichž byl pěstován zádušní kult králů pohřbených
hlouběji v poušti.
Naproti tomu hrobky v Sakkáře byly odlišného stavebního typu. Jejich
nadzemní část měla tvar mastaby (arab. nízká hliněná lavice hranolovitého tvaru).
Byla postavena ze sušených cihel, dosahovala výšky několika metrů a vnější stěny
s četnými výklenky byly obíleny a pestře zdobeny barevnými vzory
napodobujícími rohože. I zde byla v podzemí pohřební komora a sklady pro pohřební výbavu.
Součástí sakkárských královských mastab někdy bývaly také pohřby lodí, které
měly sloužit zemřelému při cestách na onom světě.
Upevnění státní správy během prvních dvou dynastií přispělo významně k
rozvoji písemnictví. Nejstarší eg. písemné památky mají kultovní ráz a
připomínají epizody z bojů za sjednocení země, obřady spojené se zemědělskými pracemi
(archaická doba)





16
a významné náboženské události. Postupem času přibývalo také písemných pa -
mátek administrativního charakteru, např. nápisů na nádobách, otisků hliněných
pečetí z nádob a vaků aj. Z hrobky vysokého úředníka Hemaky ze Sakkáry je
doložen nejstarší, byť nepopsaný svitek papyru. I tento nález nepřímo ukazuje, jak
vysokého stupně již v té době rozvoj eg. písemnictví dosáhl.
Vztahy k vnějšímu světu byly od samého začátku ovlivněny již zmíněnou
koncepcí staroeg. státu. V souladu s ní bylo považováno za zcela přirozené a legitimní
rozšiřování řádu garantovaného božským panovníkem do oblastí, v nichž podle
představ starých Egypťanů vládl chaos a zlo. Zpočátku směřovaly hlavní výboje
na jih do oblasti Núbie a na východě na Sinajský poloostrov.
Se vzdálenějšími oblastmi rozvíjeli Egypťané obchodní styky. Do Palestiny
vyváželi své zemědělské produkty a dováželi hlavně výrobky z mědi, i když se jim
již během 1. dynastie podařilo dostat pod kontrolu těžbu měděné rudy na Sinaji.
Přes Palestinu pak měli kontakty s ještě vzdálenějšími oblastmi západní Asie, jak
o tom svědčí některé importované suroviny a výrobky i některé sumerské, resp.
elamské výzdobné motivy (okřídlený gryf, splétající se hadi, hrdina spoutávající
zvířata, lodi se zdviženou zádí aj.). Náhlý výskyt těchto prvků ve větším rozsahu
vedl k již zmíněnému překonanému názoru, že na konci pravěku Egypt ovládli
příslušníci vyspělejší západoasijské kultury, tzv. dynastická rasa, a založili jeho
nejstarší stát a civilizaci.
stará řÍŠ e
Zdá se, že klíčovou úlohu na přelomu 2. a počátku 3. dyn. sehrála královna Ni
maathap. Podle jednoho názoru byla Chasechemuejovou vedlejší manželkou a spolu
se svým potomkem Necerichetem, prvním panovníkem 3. dyn., se měla prosadit
pravděpodobně poté, co hlavní královna neporodila následníka trůnu. Podle
jiného názoru byla Nimaathap Chasechemuejovou dcerou a matkou Necerichetovou.
3. dyn. zahájila období velkého hospodářského, politického a kulturního
vzestupu Egypta. Novodobá historiografie označuje toto období, které zahrnuje
3. až 8. dyn., jako Starou říši.
Až donedávna se za prvního panovníka 3. dyn. považoval Nebka, jehož Horovo
jméno bylo Sanacht – panovník, o němž se dochovalo jen málo dokladů. Jedním
z nich je nápis s jeho jménem a reliéf zobrazující vítězství nad beduíny, nalezený
na skalách ve Wádí Magháře na Sinaji. Kde ale byl tento panovník pohřben, se
dosud neví. Dnes je však na základě pečetí nalezených na archaickém královském
pohřebišti v Abydu tento král datován až do druhé poloviny 3. dyn. a za
skutečného zakladatele 3. dyn. je považován Necerichet, známý spíše pod pozdějším
jménem Džoser. Doba jeho asi dvacetileté vlády přinesla Egyptu nebývalý
hospodářský a kulturní rozkvět. Začaly se stavět velké kamenné chrámy, jejichž
pozůstatky byly nalezeny například v Gabalénu a Héliopoli. Také on zanechal na
skalách Wádí Magháry podobný reliéf jako Sanacht. Zdá se, že spíše než o historický
doklad bojů s beduíny šlo o magický obraz, který měl zabránit nájezdům divokých
(stručný přehled dějin starého egypta)





17
kočovníků na eg. výpravy, které do těchto míst směřovaly k nalezištím tyrkysu
a měděné rudy.
Na opačném konci Egypta, na skále na ostrůvku Sáhel u 1. nilského kataraktu
u Asuánu byla objevena tzv. Stéla hladu. Ukázalo se, že nápis byl úmyslně z
propagačních důvodů antedatován do Džoserovy doby. Napsali ho v Ptolemaiovské
době kněží z nedalekého elefantinského chrámu boha Chnuma, vládce nilských
pramenů, ve snaze získat větší podíl na daních.
Džoserovo jméno navždy proslavila jeho hrobka, Stupňovitá pyramida v
Sakkáře. Šlo vlastně o panovníkovu posmrtnou rezidenci, o celý komplex staveb
pohřebního a kultovního charakteru. Stupňovitá pyramida je ze všech eg.
pyramid nejstarší a její stavba pravděpodobně souvisela s počátky slunečního kultu.
Dodnes není zcela jasné, zda jejímu vzniku předcházel nahodilý nápad stavitele
navršit na sebe několik postupně se zmenšujících mastab, aby stavbu bylo vidět
i z nedalekého, ale níže položeného nilského údolí, nebo měla představovat
monumentální schodiště, po němž by panovníkova duše mohla vystoupit na nebesa.
Za architekta Stupňovité pyramidy je považován Imhotep, pravděpodobně
Džoserův syn.
Předpokládá se, že komplex napodoboval Džoserovu pozemskou rezidenci,
která byla zřejmě postavena z lehkých stavebních materiálů – sušených cihel,
dřeva, rákosí, rohoží aj. Panovníkův pohřební komplex měl trvat věčně, proto byl
vybudován z kamene, především vápence. Vlastnostem nového materiálu se
vžité formy architektury ale ještě nedokázaly přizpůsobit, změna byla příliš náhlá.
Výsledkem je v mnoha ohledech bizarní dílo nejstarší monumentální kamenné
architektury na světě. Je zároveň velmi názorným dokladem nebývalého
hospodářského a politického rozmachu Egypta, úspěchů dosažených v astronomii,
zeměměřičství, stavebnictví, matematice, řemeslech a v neposlední řadě i
organizaci pracovních sil.
Za Džoserovu symbolickou hrobku v jižní části země byla dříve považována
obrovská cihlová mastaba u Bét Challáfu. Dnes je připisována některému z vysokých
úředníků, kteří v Džoserově době tuto oblast spravovali.
Džoserův nástupce Sechemchet si začal v sousedství Stupňovité pyramidy
budovat podobný hrobový komplex jako jeho předchůdce. Vládl však jen krátce
a svou hrobku nedokončil. V podzemní pohřební komoře pod jeho
nedokončenou pyramidou byl objeven zapečetěný alabastrový sarkofág, na němž ještě
ležela uschlá původní pohřební kytice. Sarkofág však byl prázdný. Tento nález patří
mezi dosud nezodpovězené otázky eg. archeologie. Mezi několik málo památek,
které se z doby Sechemchetovy dochovaly, patří skalní nápis, který nechal vytesat
ve Wádí Magháře na Sinaji.
Zbývající období do konce 3. dyn. je málo přehledné. Zřejmě došlo k určitému
oslabení vládnoucího rodu. V kratším sledu se vystřídalo několik panovníků,
z nichž vystupují jasněji zejména dva, Chaba a Hunej. Chabovi, jehož jméno je
známo např. z hliněných pečetí nalezených v Hierakonpoli, je připisována
nedokonče(stará říše)





18
ná stupňovitá pyramida (tzv. Vrstvená) v Záwijit el-Arjánu, jen několik kilometrů
severně od Sakkáry.
Hunejova vláda 3. dyn. uzavírá. Do této doby spadá pravděpodobně založení
pevnosti na Elefantině, ostrůvku na 1. nilském kataraktu u Asuánu, kudy
probíhala jižní hranice Egypta. Hunej byl první, kdo začal psát jedno ze svých jmen, tzv.
trůnní, v kartuši, oválu symbolizujícím nekonečnost a zároveň také neomezenost
autority faraona (zkomolené pozdější označení eg. panovníka podle názvu jeho
sídla per-aa, Velký dům, tzn. královský palác). Někdy bývá Hunejovi mylně
připisována počáteční, stupňovitá fáze pyramidy v Médúmu. Dnes je však bezpečně
prokázáno, že ji od samého počátku dal stavět první panovník 4. dyn. Snofru.
Do Hunejovy doby se datuje i hrobka vysokého státního úředníka Mecena
objevená v Sakkáře. Biografické nápisy na jejích stěnách obsahují velmi cenné
historické údaje. Vedle běžných informací o postavení majitele hrobky se dovídáme
také o jeho majetkových poměrech, např. to, že část svého majetku zdědil po otci,
část ještě přikoupil a nakonec vlastnil asi 60 ha zemědělské půdy – polí, zahrad,
vinic, ovocných sadů atd. To je doklad hlubokých hospodářských a sociálních
změn, k nimž v Egyptě v průběhu 3. dyn. došlo. Původně byl pouze faraon jediným
vlastníkem celé země, všech polí a zahrad, vod, dolů a lomů, ale i dobytka aj. Byl
zároveň i neomezeným vládcem všech lidí. Na konci 3. dyn., jak dokládá Mecenův
nápis, však mohl už i člověk nekrálovského původu vlastnit velký majetek a ten
dokonce legálně nabýt koupí.
Panovníci 4. dyn. dovedli státní dogma starého Egypta k nejvyššímu naplnění.
Vytvořili přísně centralistický – někdy ne zcela přesně nazývaný také
orientálně-despotický nebo teokratický – stát v takové podobě, v jaké se to už žádnému
z jejich nástupců nepodařilo. Na vrcholu tehdejší společnosti, jejíž uspořádání
bývá někdy obrazně přirovnáváno k pyramidě, stál faraon, bůh, zdroj veškeré
moci ve státě a záruka štěstí a prosperity všech obyvatel Egypta. Svým nejbližším
příbuzným svěřil faraon nejvyšší úřady jak ve státní správě, tak v náboženských
kultech. Tato malá vládnoucí skupina řídila stát prostřednictvím stále četnějšího
nižšího úřednictva. Ve státním, nikoli soukromém vlastnictví byl obchod i
řemesla. Nejpočetnější a nejníže postavená společenská vrstva, venkovské zemědělské
obyvatelstvo, byla v poddanském postavení.
Podle pozdější tradice byl Snofru, Hunejův přímý potomek, považován za
velkého a dobrotivého vládce. Možná k tomu přispělo i jeho jméno, které
obsahuje slovo „dobrý“, možná i neobyčejné stavební památky, které po sobě zanechal.
Vedle pyramidy v Médúmu to byly ještě dvě velké pyramidy v Dahšúru, Lomená
a Červená. V průběhu stavby Lomené pyramidy došlo v důsledku nepevného
podloží k narušení statiky a změně stavebního plánu, odtud její zvláštní tvar.
Pyramida byla sice dokončena, Snofru si však nechal vybudovat ještě jednu, Červenou,
a v té byl nakonec také pohřben. Jak ukázaly nejnovější archeol. výzkumy, Snofru
má na kontě ještě jednu, byť malou pyramidu. Stojí na skalnatém pahorku v Síle,
na východním okraji Fajjúmské oázy, a měla pravděpodobně pouze symbolický
(stručný přehled dějin starého egypta)





19
význam. Snofru tedy nechal postavit celkem čtyři pyramidy o souhrnném objemu
zhruba 3,7 milionu m
3
kamene, a stal se tak největším stavitelem pyramid v
dějinách Egypta.
Stavba pyramid byla pouze vnějším výrazem konsolidace vnitropolitických
poměrů a hospodářského rozmachu Egypta, k nimž došlo za Snofruovy vlády po
určitém oslabení státu během 2. pololoviny 3. dyn. Písemné doklady o těžbě surovin
i v dost obtížně přístupných oblastech Núbie a Sinaje a obchodních kontaktech
s oblastí Levanty do tohoto obrazu plně zapadají.
Mladší syn Snofrua a jeho hlavní manželky, královny Hetepheres I., známý spíše
pod svým zkráceným jménem Chufu (plným jménem Chnemchufu), se ujal vlády
zřejmě poté, co jeden z jeho starších bratří, následník trůnu, předčasně zemřel.
Chufu přenesl svou rezidenci ještě dál na sever, k dnešní Gíze, a pokračoval v
politice upevňování ústřední moci a budování silného státu.
Z panovníkových válečných tažení do Núbie a Lybie plynula do státní pokladny
bohatá kořist. Mezi pozoruhodné stavby z této doby patří zatím nejstarší údolní
přehrada známá ze starého Egypta, která se nachází ve Wádí Gráví v horách
východně od Heluánu.
Především je ale Chufu znám jako stavitel Velké pyramidy v Gíze. Místo pro
svou monumentální hrobku, největší pyramidu, jaká kdy byla postavena, si zvolil
na plošině skalního výběžku Libyjské pouště nad nynějším západním
předměstím Káhiry. Chufuova pyramida není obdivuhodná jen pro svou velikost (původně
byla vysoká 146,6 m; celkový objem stavby pak představuje asi 2,6 milionu m
3

zdiva), ale také pro složitost a originalitu plánu komor a chodeb, které se
nacházejí částečně v podzemí a částečně ve hmotě pyramidy. Zejména tzv. Velká galerie
a Králova komora jsou vrcholnými díly staroeg. architektury. K pyramidě přiléhal
ještě celý soubor dalších staveb, mezi něž patřil údolní chrám, vzestupná cesta,
zádušní chrám na východním úpatí pyramidy, tři malé pyramidy Chufuových
královen východně od panovníkovy pyramidy a konečně pět velkých pohřebních lodí
uložených v jamách před východní a jižní stěnou Velké pyramidy.
V okolí byl založen velký hřbitov pro členy královské rodiny a vysoké státní
úředníky. Hrobky typu mastaby stály v pravidelných řadách a byly od sebe
navzájem odděleny úzkými uličkami. Uspořádání hrobů výstižně odráželo celkový
obraz tehdejší společnosti. Pobývat ve stínu panovníka za života i po smrti bylo
největším přáním těch nejvýše postavených osobností v zemi.
Na dlouhodobé zajištění posmrtného kultu byly vyčleněny výnosy z tzv.
zádušních statků, které jako projev své přízně poskytl majiteli hrobky panovník.
Na jeho přízni také závisela sama stavba hrobky, přidělením místa na pohřebišti
počínaje a souhlasem s použitím kamene z „panovníkových“ lomů konče.
Stavbami obrovských pyramid a velkých hřbitovů v jejich okolí i zakládáním zádušních
kultů se však rozsáhle vyčerpávaly materiální a pracovní zdroje Egypta, což se
posléze stalo jednou z příčin narůstajících hospodářských a společenských potíží
právě v době, kdy se zdálo, že velikost a sláva země vrcholí. Nečekaná smrt
korun(stará říše)





20
ního prince Kauaba, nejstaršího Chufuova syna, pravděpodobně vedla ve svých
bezprostředních důsledcích k určitému oslabení královské rodiny a dlouhodobě
přispěla k postupnému úpadku a nakonec zániku 4. dynastie.
Chufuův nástupce Radžedef, který se k moci dostal zřejmě mimo legitimní
posloupnost, vládl jen krátce a byl snad stoupencem tehdy se rozmáhajícího
slunečního kultu. Pyramidu si nepostavil v Gíze, ale několik kilometrů severněji poblíž
dnešní vesnice Abú Rawáš. Stavba zůstala nedokončena. Údajné úmyslné
poškození Radžedefova hrobového komplexu, k němuž mělo dojít za vlády Chufuova
mladšího syna Rachefa, bylo dříve považováno za doklad konfliktu uvnitř
královské rodiny. Dnes se však soudí, že komplex byl poškozen až mnohem později.
Rachef se pravděpodobně před svým nástupem na trůn jmenoval Chufuchaf
a byla pro něj připravena jedna z velkých hrobek před Velkou pyramidou v Gíze.
Zdá se, že v jeho osobě se vrátila k moci hlavní větev královského rodu, vliv
slunečního kultu však nadále rostl.
Rachefovi patří pyramida, která při pohledu z dálky na gízském pohřebišti
vypadá jako nejvyšší, ale původně byla asi o 3 m nižší než Chufuova. Oč jednodušší
byla substruktura, o to originálnější a velkorysejší byla koncepce celého
komplexu, zejména údolního a zádušního chrámu, a také Sfingy, která byla jeho součástí.
Sfinga, kolosální socha lva s lidskou hlavou, byla ochranným božstvem, které
symbolicky hlídalo vstup do celé podsvětní říše. Později byla uctívána jako sluneční
božstvo Hor na obzoru. Údolní chrám Rachefova komplexu je považován za jeden
z mezníků ve vývoji staroeg. architektury. Právě odtud pochází slavná dioritová
socha (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře) na trůnu sedícího Rachefa, jehož hlavu
zezadu chrání svými rozepjatými křídly sokolí bůh Hor.
Pravděpodobně posledním legitimním panovníkem dyn. založené Snofruem
a také posledním, kdo si dal postavit svou pyramidu na pohřebišti v Gíze, byl
Rachefův syn Menkaure. Jeho hrobka je ze všech tří gízských královských pyramid
nejmenší. Během archeol. vykopávek v údolním chrámu Menkaureova
pyramidového komplexu bylo objeveno větší množství vzácných královských soch
uložených v současnosti v muzeích v Káhiře a Bostonu. Nejslavnější z nich jsou tzv.
Menkaureovy triády z černozelené břidlice znázorňující panovníka v doprovodu
bohyně Hathory a jednoho z hlavních božstev některého z eg. krajů.
Po Menkaureově smrti došlo k vážné dynastické krizi, která pravděpodobně
souvisela se smrtí jeho syna a legitimního následníka trůnu Chuenrea. Na trůn
nastoupil Šepseskaf, snad Menkaureův syn s jednou z vedlejších královských
manželek. Ten dokončil stavbu Menkaureova pyramidového komplexu, ale sám
si postavil hrobku na odlehlém místě v jižní Sakkáře, avšak blízko dahšúrských
pyramid zakladatele 4. dyn. Snofrua. Dnes je známa pod arabským jménem
Mastabat faraún, Faraonova lavice, protože neměla podobu pyramidy, ale její tvar
velkého sarkofágu připomínal mastabu. Velmi skromné rozměry Šepseskafovy
hrobky jen dokreslují postupný úpadek hospodářské a politické moci
panovníka, k němuž v závěru 4. dyn. došlo. Tvar hrobky bývá někdy považován za projev
(stručný přehled dějin starého egypta)





21
Šepseskafova odporu proti růstu politické moci kněžstva slunečního kultu, neboť
pyramida byla úzce spjata právě s ním.
Zánik 4. a nástup 5. dyn. je jedním z nejspletitějších genealogických a
historických problémů celé Staré říše. V této zatím málo přehledné době sehrála
významnou úlohu královna Chentkaus I., pravděpodobně Menkaureova dcera, jejíž
ojedinělá, dvoustupňová hrobka leží poblíž Menkaureova údolního chrámu. Mnohé
nasvědčuje tomu, že v situaci, kdy hlavní větev královského rodu vymřela po meči,
to byla právě ona, královská matka (regentka ?), kdo se stal spojovacím článkem
mezi starým Snofruovým rodem a slunečními králi, jak dnes někdy bývají králové
5. dyn. nazýváni. Královna byla nositelkou v dějinách starého Egypta
mimořádného titulu. Lze ho přeložit dvěma způsoby, gramaticky správnými, významově však
zcela odlišnými: „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“, nebo „matka krále
Horního a Dolního Egypta a král Horního a Dolního Egypta“.
Nové světlo, avšak zároveň také nové otázky do málo přehledné situace vnesl
objev hrobky stejnojmenné královny a nositelky téhož jedinečného titulu v
Abúsíru. Chentkaus II., manželka třetího panovníka 5. dyn. Neferirkarea a matka dvou
dalších faraonů, Raneferefa a Niuserrea, žila o jednu až dvě generace později. Byla
rovněž nositelkou zmíněného mimořádného titulu (kromě Chentkaus I. a II. tento
titul již žádná královna neměla) a zdá se, že vahou své autority podpořila nárok
svého mladšího syna Niuserrea na trůn. Tento objev dále napovídá, že první
varianta interpretace titulu, „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“, je
pravděpodobnější.
Jádrem problému byl pravděpodobně v obou případech spor dvou soupeřících
větví královského rodu, k němuž došlo jak v době Chentkaus I., tak i Chentkaus II.
Tato mimořádná historická situace fascinovala staré Egypťany ještě dlouho poté.
Chentkaus, spojující v sobě rysy obou královských matek, nakonec
pravděpodobně vstoupila do staroeg. literatury a stala se hrdinkou povídky o božském zrození
králů 5. dyn. Povídka je zaznamenána na tzv. papyru Westcar, který je o
tisíciletí mladší než doba, do níž je situována. Podle ní byla matkou slunečních králů
Rudžedžet (podle některých názorů jde o pseudonym, za nímž se skrývá
Chentkaus I. nebo II., popř. obě dvě), manželka kněze slunečního kultu, a otcem
samotný sluneční bůh Re.
Povídka z Westcarova papyru je sice pěkná, ale původ a okolnosti vzniku 5. dyn.
nevysvětluje. První král této dynastie Veserkaf byl možná dalším z
Menkaureových synů s vedlejší královnou, možná Šepseskafovým synem. Zdá se, že sluneční
kult za jeho vlády vrcholil a právě v té době se také titul „Syn Reův“ stal
nedílnou součástí královské titulatury. Veserkaf založil i první sluneční chrám přímo
na memfidské nekropoli, na tehdy odlehlém místě u dnešní vesnice Abúsír a
nazval ho Reova sídelní pevnost Nechen. Podobné chrámy, které se staly důležitou
součástí nejen slunečního, ale také královského zádušního kultu, postavilo pak
ještě pět panovníků 5. dyn., zatím však jen dva z nich, Veserkafův a Niuserreův,
se podařilo objevit.
(stará říše)





22
Veserkaf nezanedbával ani kulty dalších božstev, jak ukazuje např. nápis v
hrobce Nikaancha, jednoho z kněží bohyně Hathory, v Tahně ve středním Egyptě.
Podnikl vojenské tažení do Núbie a nález kamenné nádobky s jeho jménem na
ostrově Kythéře v Egejském moři svědčí o obchodních kontaktech Egypta s touto
vzdálenou oblastí.
Snad z politických důvodů zvolil Veserkaf pro svou nevelkou pyramidu a pro
ještě menší pyramidu své manželky Neferhetepes místo těsně u
severovýchodního nároží Džoserova komplexu v Sakkáře.
Sahure, Veserkafův syn a nástupce, vládl déle, ale jak v domácí, tak i v
zahraniční politice svého předchůdce následoval. Z dochovaných písemných památek je
zřejmé, že za jeho vlády se těžila měděná ruda a tyrkys ve Wádí Magháře na Sinaji,
diorit v lomech u Abú Simbelu, cedrové dřevo se dováželo z Byblu a pro exotické
jižní produkty byla dokonce vyslána výprava do vzdálené tajemné země Punt,
která pravděpodobně ležela na pobřeží dnešního Somálska.
Svou hrobku nechal Sahure postavit v sousedství Veserkafova slunečního
chrámu v Abúsíru, kde pak vznikla nová královská nekropole. Jeho pyramidový
komplex je mezníkem ve vývoji staroeg. královské hrobky. Ne už hmota, ale
vyváženost proporcí, barevný soulad různých druhů kamene a skvělá reliéfní výzdoba
vytvářejí mimořádně působivý celek.
Sahureův sluneční chrám Reovo pole se dosud nepodařilo najít.
Jak ukazují nápisy a scény objevené nedávno na blocích ze vzestupné cesty
k Sahureově pyramidě, se panovníkovi a jeho manželce Meretnebtej velmi
pravděpodobně narodila dvojčata, dva synové, z nichž ten, který přišel na svět první,
dostal jméno Ranefer a posléze nastoupil na trůn jako Neferirkare. Druhé z
dvojčat dostalo jméno Necerirenre.
Během Neferirkareovy vlády se dále zvyšoval počet úřednictva a kněžstva a moc
panovníka postupně slábla, i když stále zůstával bohem na zemi. O jeho autoritě
výmluvně svědčí nápis z hrobky Ptahšepsese, velekněze boha Ptaha z Memfidy.
Neferirkare mu prokázal mimořádnou poctu: směl políbit panovníkovu nohu.
Pyramidu pro sebe a menší pro svou manželku Chentkaus II. dal Neferirkare
postavit rovněž v Abúsíru. Během své vlády však ani jednu nedokončil. To se
podařilo, byť v případě jeho komplexu jen zčásti, teprve jeho nástupcům. Zlomky
papyrů z archivu Neferirkareova pyramidového chrámu, objevené vykradači
hrobů koncem minulého století, umožnily nahlédnout do organizace královských
zádušních kultů i do složitých hospodářských, administrativních a náboženských
poměrů té doby.
Zdá se, že na rozdíl od pyramidy svůj sluneční chrám Oblíbené místo Reovo
Neferirkare dokončil. Nalézt se ho zatím nepodařilo, ale podle soudobých písemných
památek byl ze všech slunečních chrámů postavených králi 5. dyn. největší.
Raneferef, nejstarší syn Neferirkarea a Chentkaus II., vládl jen velmi krátce,
a tak stavbu své pyramidy v Abúsíru stačil sotva zahájit. Dokončil ji, po změně
jejího plánu na mastabu, spolu se zádušním chrámem až jeho nástupce a
pravdě(stručný přehled dějin starého egypta)





23
podobně mladší bratr Niuserre. Právě v Raneferefově cihlovém zádušním chrámu
se podařilo nalézt celou řadu významných památek, mezi něž patří mj. další
papyrový archiv a soubor vzácných kamenných soch panovníka.
Existence Raneferefova slunečního chrámu Reův obětní oltář je doložena nápi -
sem z hrobky významného úředníka Ceje, představeného pyramid a slunečních
chrámů několika králů 5. dyn. Najít se ho však dosud nepodařilo.
Mnohé nasvědčuje tomu, že po Raneferefově smrti propukly spory uvnitř
královské rodiny. Snad právě tehdy krátce vládl panovník nejasného původu
Šepseskare (skrývá se pod tímto jménem druhé ze Sahureových dvojčat
Necerirenre?). Situace se stabilizovala teprve poté, co se vlády ujal Neferirkareův mladší
syn Niuserre. Legitimitu jeho cesty k moci zřejmě zajistila královská matka –
regentka Chentkaus II. a někteří významní úředníci a dvořané, mezi nimi i kadeřník
Ptahšepses, kterému se pak dostalo vpravdě královské odměny: stal se vezírem,
Niuserreovým zetěm a mohl si postavit v sousedství panovníkovy pyramidy
monumentální mastabu, zatím největší hrobku svého druhu známou ze Staré říše.
I Niuserre si postavil pyramidový komplex v Abúsíru. Od ostatních, které zde
byly vybudovány, se svým plánem poněkud liší. Niuserre musel dokončit tři
rozestavěné komplexy svého otce, matky a staršího bratra. Pro svou vlastní pyramidu
už neměl dost místa, a tak zvláštní plán jeho pyramidového komplexu je
výslednicí optimálního řešení dané situace.
Niuserreův sluneční chrám Potěšení Reovo v Abú Ghurábu u severního okraje
abúsírské nekropole je vedle Veserkafova zatím jediný, který se podařilo objevit.
Niuserreův nástupce nejasného původu Menkauhor vládl krátce. Zanechal
skalní nápis ve Wádí Magháře a byl z králů 5. dyn. poslední, kdo nechal postavit
sluneční chrám zvaný Reův obzor. Ani chrám, ani Menkauhorovu pyramidu se
zatím nepodařilo objevit.
Džedkare, zvaný také Isesi, vládl na rozdíl od svého předchůdce snad až čtyři
desítky let. Ve snaze upevnit královskou moc a zlepšit správu země založil úřad
správce Horního Egypta se sídlem v Abydu. Provedl také reorganizaci královských
zádušních kultů na nekropoli v Abúsíru, ale sám se rozhodl postavit pyramidu pro
sebe a menší pro svou manželku v jižní Sakkáře. Někteří méně významní členové
jeho rodiny však v Abúsíru ještě pohřbeni byli.
Za Džedkareovy vlády došlo k důležitým změnám i v oblasti náboženství a
zádušního kultu. Zdá se, že sluneční náboženství začalo ztrácet na významu a do popředí
se dostal kult boha mrtvých a symbolu věčného koloběhu života a smrti Usira.
Došlo k dalšímu zlidovění zádušního kultu, výsad vyhrazených kdysi jen panovníkovi
a nejvyšším hodnostářům v zemi se zmocňovaly nižší vrstvy společnosti.
Vzhledem ke změnám v náboženských představách a možná i z důvodů
ekonomických upustil Džedkare od stavby slunečního chrámu. Podobně pak učinili
i jeho nástupci.
Za Džedkareovy vlády byly vyslány obchodní výpravy do Byblu a Puntu, odkud
byl panovníkovi dokonce přiveden k obveselení trpaslík – tanečník. Charakter
(stará říše)





24
výpravy do Núbie a snad i jiných zemí ukazuje scéna dobývání asijské pevnosti
dochovaná v hrobce velmože Inteje v Dešáše ve středním Egyptě.
Z Džedkareovy doby pravděpodobně pochází významné literární dílo – Kniha
moudrých rad do života, didaktický spis, jehož autorem byl zřejmě panovníkův
vezír Ptahhotep. Cílem spisu byla výchova člověka, především však úředníka, v
naprostém souladu se staroeg. názorem na svět a potřebami státu, jehož řád byl dán
bohy a udržován faraonem – bohem na zemi. Ptahhotepova nauka je ale zároveň
jedinečným dokladem toho, jak vysoko si staří Egypťané cenili krásy a moci slova.
Během tři desítky let trvající vlády Džedkareova nástupce Venise se dále
prohloubily dosavadní dlouhodobé tendence – oslabování moci panovníka, nárůst
počtu úředníků a kněží a zhoršování hospodářské situace v zemi. Na vzrůstající
neklid na jižní hranici země se dá nepřímo usuzovat z písemných dokladů, podle
nichž Venis navštívil Elefantinu, aby se zde setkal s núbijskými náčelníky. Do
Venisovy doby bývá také datován vznik významného náboženského díla dochovaného
jen v pozdějším přepisu, tzv. Memfidské nauky, synkretického učení o stvoření
světa bohem Ptahem.
Venisova pyramida, postavená v Sakkáře mezi Džoserovým a Sechemchetovým
komplexem, byla sice nejmenší z pyramid králů 5. dyn., přesto je významným
mezníkem v eg. dějinách. Byla totiž první, ve které se na stěnách podzemních
komor objevily náboženské nápisy vztahující se k panovníkovu životu na onom
světě, tzv. Texty pyramid. Setkáváme se s nimi od této doby v pyramidách králů a také
některých královen až do konce Staré říše.
Během Venisovy vlády nedošlo k žádným významným událostem, které by
opravňovaly předěl mezi dynastiemi, a tak vysvětlením vzniku nové 6. dyn. může
být snad to, že její zakladatel Teti nebyl Venisovým synem, ale pouze zetěm.
Tetiho Horovo jméno Ten, jenž usmiřuje obě země však nepřímo naznačuje, že situace
v zemi přece jen zcela stabilizovaná nebyla.
Pyramidový komplex si Teti nechal postavit v severní Sakkáře. V sousedství
se nacházejí také hrobky jeho dvou manželek a významných hodnostářů, např.
vezírů Mereruky, Kagemniho, Anchmahora aj.
Podle pozdější pověsti měl Teti zahynout násilným způsobem, stát se
obětí atentátu. Zatím nejasná je úloha, kterou v té době sehrál jen krátce vládnoucí
panovník Veserkare. K moci se však nakonec dostal, možná s pomocí královské
matky Iputy I., Tetiho syn Pepi I. Ten se snažil čelit dalšímu zeslabování
královské moci prostřednictvím osobních vztahů se sílící a stále více se osamostatňující
provinční šlechtou. Oženil se postupně se dvěma dcerami vlivného velmože Chuje
z Abydu. Ve snaze zabezpečit kontinuitu následnictví trůnu ustanovil
pravděpodobně již za svého života svého


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist