načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie řeckých bohů a mýtů - Bořek Neškudla

Encyklopedie řeckých bohů a mýtů

Elektronická kniha: Encyklopedie řeckých bohů a mýtů
Autor:

Řecké báje spolu s Homérovými eposy, v nichž se prolíná svět lidí, hrdinů a bohů, stály u samé kolébky evropské literatury a dodnes okouzlují čtenáře všech věkových kategorií. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 232
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7125-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Řecké báje spolu s Homérovými eposy, v nichž se prolíná svět lidí, hrdinů a bohů, stály u samé kolébky evropské literatury a dodnes okouzlují čtenáře všech věkových kategorií. Abecedně řazený slovník, lektorovaný předním odborníkem, prof. R. Hoškem, poskytne přehlednou informaci, přičemž oproti jiným slovníkům je zaměřen jen na mytologii řeckou, zatímco římské (s etruskoéu a italickou) je věnován samostatný svazek.

Zařazeno v kategoriích
Bořek Neškudla - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Enyklopedie

řeckých bohů

a mýtů

Bořek Neškudla

Nakladatelství Libri

Praha 2003


4

© Bořek Neškudla, 2003

Illustrations © archiv autora, 2003

Odborný recenzent: prof. PhDr. Radislav Hošek

© Libri, 2003

ISBN 80-7277-125-6


5

tit.

Úvod do řecké mytologie 7

Slovník 13

Prameny a literatura 227

OBSAH


7

tit.

Řecká mytologie zanechala hluboké stopy v celé evropské vzdělanosti.

Ve významných dílech literatury, výtvarného umění, ve fi lozofi i, fi lmu,

dokonce i v každodenním životě nacházíme odkazy ze světa dávných,

barvitých a velmi působivých řeckých bájí. Bez jejich znalosti často

nelze proniknout ke kořenům dnešní evropské vzdělanosti a umění.

Řecké mýty, stejně jako mýty ostatních národů a civilizací, odpovídají

na otázky vzniku světa a jeho řádu, vysvětlují v bájných příbězích

přírodní jevy, chování lidí i zvířat a odhalují původ náboženských

praktik a institucí.

Řecká mytologie je svým základem naturalistická, vychází především z přírody a samotného radostného pozemského života. Staří Řekové personifi kovali každý aspekt svého bytí, ať již šlo o jevy přírodní či později kulturní. Země, řeky, hory, přírodní úkazy byly považovány nejen za součást přírody, ale zároveň byly ztotožňovány se svými mytickými postavami. Stromy opatrovaly ˆdryady, některé stromy se spojovaly i s konkrétními bohy (dub byl zasvěcen ˆDiovi, oliva ˆAthéně, vavřín ˆApollónovi, myrta ˆAfroditě, topol ˆHéraklovi). Strážkyněmi vodních pramenů se staly ˆnymfy a řeky splynuly s říčními bohy. V nejstarších dobách řecké historie zůstávala příroda základním zdrojem obživy, a proto lidé zaplnili krajinu svatyněmi a posvátnými místy, které měly sloužit k získání náklonnosti příslušných bohů.

Někteří bohové měli svá jednoznačná epiteta, jež označují typickou vlastnost svých nositelů, jejich funkci nebo vzhled (ˆApollón Lykeios atd.), přičemž tyto básnické přívlastky mohly být v nejstarších dobách i jmény samostatných bohů (např. Héra Eileithyia a Eileithyia), která teprve později na sebe převzali dominující bohové olympští.

Bohové řecké civilizace byli svými věřícími považováni také za vlivné pozemské vládce. Lidé přičítali své úspěchy náklonnosti bohů, životní nezdary jejich nepřízni, způsobené nedostatečně prokázanou úctou, ať již se tak dělo úmyslně či nevědomky. Přízeň bohů bylomožÚVOD DO ŘECKÉ MYTOLOGIE


8

né získat modlitbami či oběťmi. Každý člověk měl v řecké společnosti

dané postavení (od bohů po ty nejchudší). Všichni bez rozdílu se měli

chovat podle svého zařazení, pokud měl někdo příležitost povýšit na

společenském žebříčku, mohl narazit na překážky, protože takovéchování by se dalo považovat za zpupnost vůči bohům.

Řecké mýty mají převážně původ ve třech základních okruzích. První skupinu tvoří mýty spojované se životy i činy bohů a ˆhéróů, týkající se vzájemných vztahů mezi nimi i smrtelníky. Můžeme sem zařadit také výklady o vzniku světa, stvoření lidí, o potopě, popisy pří buzenských vztahů mezi bohy, dále příběhy a výklady vážící se k bo hům a ˆhéróům. Dalším významným mytologickým okruhem jsou legendy, popisující významné události z mytického dávnověku, do nichž zasahují bohové. Nejvýznamnější jsou události kolemˆtrójské války a cyklus příběhů ˆsedmi proti Th ébám. Do této skupiny patří také mýty s určitým morálním podtextem (ˆOidipús). Poslední skupinu mýtů tvoří lidová vyprávění, zejména napínavé nebo zábavné příběhy ze života ˆhéróů (ˆTh éseus, ˆPerseus).

Prameny pro poznání mýtů jsou poměrně bohaté. Můžeme za ně považovat jednak díla literární (dramata, eposy, lyriku, díla mytogra fů a geografů), jednak památky hmotné (především umělecké předměty – sochy, plastiky, malované výjevy na vázách a mincích, ale takétabulky s lineárním písmem B, rozluštěným v 50. letech 20. století M.Ventrisem).

Nejslavnějším zdrojem bájných příběhů jsou zejména díla ˆHomé rova a ˆHésiodova, jejichž pojetí bohů se stalo klíčem pro dal ší zpracování mýtů a mytických námětů. Homérské eposy Ilias aOdyssea nám zprostředkovávají mytický svět bájných mocných králů a hrdinů, jehož chod je především v rukou nejvyššího boha ˆDia, případně dalších bohů, přičemž všichni, ať bohové či lidé, zůstávají podřízeni osudu (ˆMoira). Hésiodova Th eogonie je jedním z nejvýznamnějších pramenů pro poznání řeckých bohů a zejména jejich původu a vzájemných vztahů mezi nimi. Hésiodos podává ucelený kosmografi cký názor. Okruh básní epického cyklu je pro náspramenem poznání událostí kolem ˆtrójské války a ˆsedmi proti Th ébám (tzv. Th ebais). U lyrických básníků se setkáváme s mytickými motivy zejména u Pindara. Mytologické náměty rozvíjeli ve svých dramatech i nejvýznamnější řečtí dramatikové (Aischylos, Euripidés, Sofoklés), božské zásahy jsou samozřejmé i pro historika Hérodota jakonezbytná součást historických událostí. Řadu mytických příběhů nalézáme u helénistických básníků, kteří ve své umělecké tvorbě kladli důraz na 9 učenost (Kallimachos a Apollónios Rhodský, jehož epos Argonautika nás seznamuje s putováním ˆArgonautů a hledáním zlatého rouna). Mýty se objevují i u jejich kompilátorů (Diodóros Sicilský). Z období římského císařství jsou pro nás zdrojem mytických příběhů především díla básníka Ovidia, jehož Proměny zpracovávají řadu bájí, dalšímpramenem je mytologická příručka Genealogiae, připisovaná římskému vzdělanci Hyginovi, a spisy geografa Pausania (Cesta po Řecku).

Řecké báje a mýty se staly nevyčerpatelnou studnicí uměleckéinspirace v celé Evropě, zejména od období renesance, a to jak v literatuře (F. Petrarca, G. Boccaccio, Dante Alighieri, později J. Milton, J. Racine, J. W. Goethe, J. Cocteau), ve výtvarném umění (S. Botticelli, Tintoretto, P. P. Rubens, Rembrandt), tak i v hudbě (Ch. Gluck, R. Strauss, J. Off enbach) a ve fi lmu (P. P. Passolini, M. Kakojannis).

Pozdější řeckou antickou mytologii a náboženství tvoří směsnázorů a praktik řecky mluvících národů, přicházejících ze severu, a původního místního obyvatelstva (Pelasgů), nositelů heladské kultury.

Mytologii a náboženství obyvatel, žijících v řeckém vnitrozemí před příchodem Řeků, známe jen útržkovitě. Pravděpodobně sepřibližovalo krétskému náboženství. Minojské krétské náboženství poznáváme především z archeologických nálezů a uměleckých děl. Původně se bohové zřejmě uctívali v jeskyních, na stromech nebo na vrcholcích hor, později známe svatyně dochované v palácích. Hlavnímpředstavitelem kultu byl totiž panovník. V krétském náboženství se těšila velké úctě vládkyně lovu (potnia thérón) a ˆGaia (Matka země). Jako rozšířený náboženský symbol nacházíme býčí rohy a dvojitou sekyru, což zřejmě ukazuje na kult býka uctívaného především na Krétě (viz mýtus o ˆPasifaé a ˆMinótaurovi, ˆMinós byl považován za syna ˆDiova, jenž se spojil s jeho matkou ˆEurópou právě v podobě býka). Častým atributem také bývá had, který jako chtonické božstvo ukazuje na sepětí se zemí, ale také s podsvětím. Krétská bohyně matka jako ochránkyně a dárkyně úrody se pak objevila i v řeckých mýtech, zejména v okruhu bohyně ˆDémétér.

Indoevropští Řekové (Achajové) přišli do vlastního Řecka ze severu v období 2200–1900 před n. l. Mísením heladské kultury původních obyvatel s kulturními vlivy Achajů vznikla kultura mykénská (16.–12. století před n. l.), pro niž byly charakteristické mohutné paláce ahrady z obřích kamenů, tzv. kyklopského zdiva (např. Mykény, Tiryns). Mykénská civilizace zanikla v průběhu 12. století před n. l. a o příčinách jejího pádu existují pouze dohady; jeden z výkladů se opírá o svědectví starých příběhů (ˆsedm proti Th ébám), které hovoří 10 o vzájemných bojích mezi jednotlivými vládci. K rozpadu mykénské civilizace zřejmě přispěly i barbarské nájezdy tzv. mořských národů a příchod dalšího řeckého kmene Dórů ve 12. století před n. l. (v řecké tradici označovaný jako návrat ˆHéraklovců). Do mykénského období také spadají události kolem dobytí ˆTróje. Mnoho základních řeckých mýtů je spojeno s centry mykénské kultury (ˆPerseus a ˆ Atreus v Mykénách, ˆOidipús v ˆTh ébách, ˆHéraklés v ˆTh ébách a v Tirynthu), což odkazuje na starobylost těchto příběhů.

V oblasti mýtů došlo k synkretismu náboženských a mytických představ. Příchozí přinesli indoevropského boha, vládnoucího nebi a počasí (ˆZeus, Dyaus, v sanskrtu = jasné nebe). Zeus také nese některé rysy krétského nebeského božstva, jehož zrození se na ostrově slavilo. S Diem přišla jeho božská manželka ˆDioné (kterou později nahradila ˆHéra) a dcera Pallas (ˆAthéna).

Nově příchozí bohové se usídlili na Olympu a oženili se s místními bohyněmi (nebo z nich alespoň učinili své milenky), jako byla ˆHéra v ˆArgu, ˆGaia (Gé) v ˆDelfách, ˆDémétér (jako Matka Země) v ˆEleusíně. Ze spojení ˆDia (popřípadě dalších bohů) s místními bohyněmi pak vychází řada milostných zápletek, které provázejípříběhy řecké mytologie, především jde o Diovy zálety v různémpřestrojení a převtělení. Po příchodu do Řecka se stala Diovou manželkou ˆHéra, místní bohyně v ˆArgu, a nahradila tak ˆDionu. Sňatek Nebe a Země se stal pro zemi zárukou úrodnosti. Bohyně pakzůstávala ochránkyní sídla vládce i bojovnicí za jeho bezpečnost (Promachos, jak ji známe z Athén). Na tabulkách s lineárním písmem B sevyskytují jména několika bohů, jež známe z pozdějšího období (ˆAthéna, ˆArtemis, ˆHéra, ˆHermés, ˆDionýsos, ˆPoseidón).

Po rozpadu mykénské civilizace nastalo tzv. temné období (asi 1125 před n. l. – 900 před n. l.), které tak nazýváme jednak pro nedostatek pramenů z tohoto období (byť právě v této době vznikly Homérovy eposy, a proto také hovoříme o období homérském), jednak kvůli tomu, že šlo o období úpadkové ve srovnání s předchozí vyspělou mykénskou civilizací. V homérském období se ustálil řecký pantheon a jeho uspořádání s nejvyšším vládcem bohů ˆDiem, sídlícím na Olympu.

Pravděpodobně už z mykénské doby pocházejí názvy některých svátků a měsíců (existují příbuzná jména v Athénách a v Iónii, vznikla tedy ještě před příchodem Řeků). V tomto období se utvořila podoba svatyně tak, jak ji známe z dob pozdějších (otevřený oltář pro spalování obětin, samotný chrám a socha boha v chrámu). V Řecku byl 11 chrám domovem boha, nikoli shromaždištěm členů náboženské obce k vykonávání bohoslužby. Proto do samotného vnitřku chrámu(adyton) neměli obyčejní lidé přístup. Chrám býval většinou během roku uzavřený, otvíral se jednou nebo několikrát do roka, zpravidla upříležitosti významného svátku boha, jenž slídil v chrámu. Nejstarším takovým typem svatyně je ˆHéraion na ostrově Samu.

V klasickém období byl svět řeckých bohů výrazně ovlivněnsystémem vytvořeným ˆHomérem a propracovaným Hésiodem. Dvanáct olympských bohů, jež vládli světu, bylo podle Hésioda již třetí božskou generací, která přemohla své předchůdce. Vedle těchto dvanácti však existovala celá řada bohů dalších. Podle lidové zbožnosti se nacházeli bohové všude (prameny, řeky, jeskyně, stromy atd.), k tomu patřilrovněž rozšířený kult ˆhéróů. Některé významné slavnosti (ˆolympijské hry) dosáhly celořeckého významu. Pro bezpečí a blaho města byli určeni významní státní bohové a ti nesměli být za žádných okolností uraženi. Město mělo vlastní bohy také pro svou potřebu, zpravidla jako ochranná božstva (ˆPoseidón v Korinthu, ˆHéra v ˆArgu, ˆAthéna v Athénách, ˆDioskúrové ve Spartě). Athénské Panathénaje byly nejen svátkem na počest boha, ale také velkolepou oslavou města samotného. Město tím, jak rostlo, asimilovalo cizince, a tak i cizí bohy (v Athénách thrácká Bendis, i ˆPan a ˆAsklépios). Vůči přijímánícizích bohů neexistovaly předsudky, Řekové v cizině bez problémůuctívali místní bohy, kteří jim stejně mnohdy připomínali jejich vlastní, jen vyznávané pod cizím jménem. Naopak Řecko a zejména Athény v době své hegemonie lákaly k pobytu řady cizinců, kteří přinášeli své vlastní bohy, a to jak nové, tak naopak marginalizované staré. Tato božstva se stala buď základem nového kultu, anebo byla ztotožněna se členy stávajícího pantheonu (interpretatio Graeca).

V poklasickém období se vzrůstem vzdělanosti poklesl i význam mýtu. Dalším důvodem zeslabení tradice byl zánik městských států, a tím i významných kultů na ně vázaných. Náboženství nahradily filozofi cké systémy (epikureismus, stoicismus). Staré náboženství přežilo delší dobu pouze na venkově, kde se udržoval tradiční způsob života. Jako novinka se objevil kult panovníka (Alexandr Veliký i jeho nástupci – diadochové – byli předmětem kultu na mnoha místech),který byl ovšem rázu politického a nikoli mytologického. Tyto tendence vedly postupně k vytváření monoteistických náboženských představ.

Předkládaná Encyklopedie řecké mytologie je koncipována jako základní referenční příručka, která má čtenáři umožnit pohotově se orientovat ve složitém systému mytologie Řeků. Jednotlivá hesla se

12

znamují se základní charakteristikou mnoha postav mýtů, jejichhlav

ními atributy a se stručnými příběhy, jež provázejí bájný život bohů

a héróů. Doufáme, že touto knihou přispějeme k hlubšímu poznání

dávných řeckých bájí, bez jejichž znalosti se dají jen těžko pochopit

mnohá významná umělecká díla, jež byla řeckými mytologickýmipří

běhy inspirována.

13

tit.

Abas (2. p. Abanta) – 1. syn ˆLynkea a Hypermnéstry, královny

Argu, pravnuk Danaův, vynikající válečník. Jeho manželka sejmeno

vala Aglaia. Podle některých zdrojů byl zakladatelem Abaí ve Fókidě.

Otec ˆProita a ˆAkrisia. Jim odkázal své království s tím, že se mají

na trůně po roce střídat; 2. jiný Abas byl synem ˆPoseidóna aˆAre

thúsy. Eponymní hérós Abantů, žijících na ostrově Euboi.

Admétos (2. p. Adméta) – král ve Ferách v Th essalii, jeho otcem byl

Ferés. Účastnil se honu na kalydónského kance a výpravy ˆArgonautů.

Jako pastýř Admetových ovčích stád sloužil po dobu velkého roku

(8 let) bůh Apollón, který byl tímto potrestán, že v odvetu za smrt

svého syna ˆAsklépia zabil ˆKyklópy. Protože ho král dobře přijal,

Apollón mu nabídl odměnu: Admétos se ucházel o ruku ˆAlkéstis,

ale její otec, král ˆPeliás, stanovil podmínku, že Alkéstis dostane za

ženu ten, kdo přijede na voze taženém lvy a kanci a objede s nimi jeho

závodiště. Admétos uspěl s Apollónovou a ˆHéraklovou pomocí.

Ovšem Admétos zapomněl před svatbou obětovat ˆArtemidě a ta se

rozhodla, že se pomstí. O svatební noci našel Admétos na lůžku místo

nevěsty klubko zmijí. Apollón se přimluvil u ˆArtemidy, Admétos

předložil oběť a získal od Artemidy slib, že až nadejde jeho poslední

hodina, bude ušetřen, pokud někdo z jeho rodu za něj dobrovolně

zemře. Když se tak stalo, Apollón opil ˆMoiry, aby je zdržel, kdežto

Admétos mezitím přemlouval své rodiče, aby zemřeli místo něj. Jeho

rodiče odmítli, ale Alkéstis souhlasila a následně zemřela. Nicméně

zakročil Héraklés, který se tam v té době zdržoval v cestě za králem

Diomédem. Héraklés s kyjem z olivy (v Řecku sloužila planá oliva

k zahánění zlých mocností) předstoupil před ˆHáda, který odváděl

Alkéstis, a zachránil Alkéstis. Ta se mohla vrátit zpět ke svémuman

želovi. Podle jiné verze ˆPersefoné považovala za špatnost, aby žena

umírala místo muže, a odmítla Alkéstidinu oběť.

A 14

A

Adónis (2. p. Adónida) – mýtus o Adónidovi pochází ze Sýrie a než

doputoval do Řecka, prošel modifi kacemi v Egyptě a na Kypru. Byl

vyznáván hlavně ve městě Byblos, ale jeho kult se rozšířil po celém

východním Středomoří.

V řeckých mýtech je několik nejasností o Adónidových rodičích a

o jeho narození. Podle ˆHésioda je tento řecký hrdina synem krále

Foiníka z Byblu a Alfesiboie, zatímco Apollodóros ho považuje za syna

kyperského krále Kinyry a Metharmy, pravděpodobně dceryasyrské

ho krále Th eianta. Obecně se přijímá verze, že ˆAfrodité přiměladív

ku jménem Myrrha (nebo Smyrna), aby se zamilovala do svého otce

(jako trest Afroditin za to, že jí Myrrha odmítla vzdát úctu). Její chůva

krále opila, aby nevěděl, co činí. Když král ráno zjistil, co se stalo,vy

hnal dceru z paláce. Aby bohové odvrátili králův hněv, proměnilidív

ku v myrhu. Ze stromu, který otec dívky zasáhl mečem (nebo šípem),

se pak narodil Adónis.

Po narození dítěte byla Afrodité tak pohnutá krásou dítěte, že houkry

la a svěřila ˆPersefoně, bohyni podsvětí. Ta se však do Adónida sama

zamilovala. Když se to dozvěděla Afrodité, šla si do podsvětí vyžádat

Adónida zpět. Persefoné ji však odmítla.

Spor mezi oběma bohyněmi byl podle jedné verze urovnán ˆDiem,

podle jiných byl usmířen Kalliopou na Diův popud (který nechtěl

rozhodovat v takové nepěkné při o milence). Rozhodnutí bylotako

vé, že Adónis měl strávit třetinu každého roku vždy s jednou bohyní

a poslední třetinu tam, kde on sám chce. Afrodité jej však zmámila

svým kouzelným pásem, a tak s ní trávil i zbývající třetinu roku až do

své smrti. Byl smrtelně zraněn kancem, což prý způsobila ˆArtemis.

V některých podáních jeho smrt způsobil Afroditin milenec ˆArés

v podobě kance, který na Adónida žárlil. Zaútočil na něj v pohoří

Libanonu, kde Adónis lovil. Odpovědnost se svaluje i na Apollóna,

protože jeho syn Erymanthús spatřil Afroditu nahou a ona ho za to

oslepila. Afrodité prý z jeho krve vytvořila rychle hynoucí podléšky

(anemonky; červené sasanky) a vymohla si u Dia, aby se k ní Adónis

mohl vždy na jaře vrátit. Chtěla, aby s ní trávil krásnější část roku

a aby jen tu nevlídnější část trávil s ˆPersefonou. Adónidův příběh je

základem pověsti o původu myrhy a růže, která vyrostla z každékap

ky prolité krve. Rudě zbarvená voda řek tekoucích z Libanonu byla

považována za Adónidovu krev.

Adónidův příběh je přes množství variant příkladem umírajícíhove

getativního boha. Blízký vztah k Afroditě a k Persefoně dává mýtus do

vztahu k mnoha jiným takovým párům, kde muž umírá a je znovu- 15

A

zrozen. Tyto mýty jsou rozšířeny po severní Africe a Blízkémvýcho

du. Někdy byl v Adónidovi spatřován předobraz vzkříšeného Krista.

Adónis znamená v těchto bájích život přírody, který na jaře vzniká

a na podzim hyne. Proto se slavila při svátcích Adónidových prvního

dne za hlasitého nářku žen jeho smrt, druhého dne za velikého jásotu

jeho návrat; při tom se nosily v slavnostním průvodu obrazy Afrodity

a Adónida a nádoby s rychle klíčícími rostlinami (oves), které byly

znamením rychlého vzkvétání a uvadání přírody (tzv. zahrádky

Adónidovy). Kult Adónidův přišel do Athén pravděpodobně z Kypru

v 5. století před n. l.

Adrasteia (2. p. Adrasteie) – 1. bohyně osudu. Původně asijské jméno

Řekové vysvětlovali ve smyslu „Ta, před níž není úniku“; věšteckásta

řena, zosobnění podzimu. Nejspíše totožná s Rheou Kybelou. Později

ji Řekové ztotožnili s Nemesis, a stala se tak posléze bohyní pomsty

a osudu. Zobrazovala se zamyšlená s měřidlem v ruce; 2. jménonym

fy, dcery Melissea a kozí nymfy Amaltheie, která společně se svou

sestrou Idou živila malého Dia.

Adrastos (2. p. Adrasta) – mytický argejský král. Syn argejského krále

Talaa a Lýsimachy. Po sporu s ˆAmfi araem uprchl do Sikyónu, kde

ho zdejší král Polybos učinil následníkem. Později se ale s Amfi araem

usmířil a vrátil se na argejský trůn; svou sestru Erifylé provdal za

Amfi araa. Když na Adrastův dvůr přišli vyhnanci ˆTydeus a ˆPo

lyneikés (provdal za ně své dcery; Polyneikés si vzal Argeiu, Tydeus

její sestru Déipylu). Adrastos je podpořil v jejich úsilí o návrat k moci

a vytvořil armádu ˆsedmi proti Th ébám, aby vrátil Polyneika nathéb

ský trůn, přestože Amfi araos předpovídal výpravě smrt všechúčastní

ků, kromě jediného Adrasta. Když výprava ztroskotala, Adrastos unikl

díky rychlosti svého koně Ariona, potomka ˆPoseidóna a ˆDémétér.

V pokročilém věku vedl výpravu sedmi synů předchozích vojevůdců

– ˆepigonů, ale zahynul žalem nad smrtí svého syna Aigialea, který

jediný padl při útoku. Králem se stal jeho vnuk ˆDiomédés.

Aédón (2. p. Aédony) – dcera Pandareova a žena ˆZéthova, krá

lovna starověkých Th éb. Chystala vraždu Sipyla, syna své soupeřky

ˆNio by, které záviděla početné potomstvo. Místo něho ale omylem

zabila svého vlastního syna Itya. V žalu nad synovou smrtí se pokusila

o sebevraždu. Byla proměněna bohy ve slavíka (aédón), ptáka, který

smutným hlasem pláče nad svým hrozným činem.

A

Aelló viz Harpyje

Afrodité (2. p. Afrodity) – řecká

bohyně smyslné lásky, krásy

a plodnosti. Jedna z dvanáctivelkých olympských bohů. Ztělesňuje tvořivou milostnou touhu,

která si podmaňuje všechny tvory: zvířata, lidi i bohy. Takézúrodňuje pole, účastní se porodů a je

ochránkyní domácí hojnosti.

Do Řecka pronikl její kult zřejmě

až v době mykénské z východu

(ze Sýrie). Její orientální (semitský) původ potvrzuje legenda,

že se poprvé se vynořila u Pafu

na Kypru nebo u Kythéry. Z jejího vztahu k námořní plavbě

(Afrodité Pelagiá = Mořská) se

usuzuje, že kult Afrodity rozšířili

Foiničané přes Kypr a Kythéru.

Také přívlastek Úraniá (Nebeská)

ukazuje na východní původ, neboť řečtí bohové sídlí na Olympu,

nikoli na nebi.

Podle Homéra byla Afrodité považována za dceru ˆDia aˆDióny. Lidová etymologie, kterou

nám zachoval Hésiodos, však ze

slov afros (pěna) a dynai (vynořit se) dala vzniknout mýtu, podle něhož se Afrodité zrodila z mořské pěny (Afrodité Anadyomené = Afrodité vynořující se z moře), vzniklé po dopadu genitálií, které usekl ˆÚranovi ˆKronos, do moře. U ˆHoméra vystupuje jako manželka ˆHéfaista, jehož častopodvádí, nejčastěji s ˆAreem. Když byl tento románek prozrazen, Héfaistos oba milence chytil do kovové sítě a vystavil je na posměch ostatním bohům. Z lásky Area a Afrodity se narodili ˆErós, Anterós (Protiláska), Deimos (Strach) a Fobos (Hrůza). Afroditinými dalšími milenci byl ˆHermés (z tohoto svazku se narodil ˆHermafroditos), ˆPoseidón, ˆAdónis a ˆDionýsos. Uvádí se jako matka ˆPriapova.

Socha Afrodity z Mélu


17

A

Mýtus o Afroditině spojení se smrtelnými lidmi, např. s Anchisem, je

asi orientálního původu. Nesporně orientálního původu je báje oAf

roditině lásce k ˆAdónidovi (symbolu každoročního znovuzrození

vegetace). Jejími průvodci bývají ˆHóry, ˆCharitky a Erós, mimo to

Peithó, bohyně lichotivého přemlouvání, Himeros (Touha) a Pothos

(Toužení).

V trójské válce podporovala Trójany, neboť ˆParis jí přisoudil jabl

ko určené té nejkrásnější. Krásu a svůdnost naznačují její přízviska

Chrýseié (Zlatá), Filommeidés (Usměvavá) a Eustefanos (Krásněověn

čená).

Vzhledem ke svému východnímu původu (z mořské pěny) bylanej

více uctívána na ostrovech a na horách poblíž mořského pobřeží, kde

byla přístaviště, např. v Korinthu. Z četných kultovních míst proslul

zvláště Pafos na Kypru, ostrov Kythéra a hora Eryx na Sicílii (odtud

její přízvisko Erycina). Afrodité byla rovněž bohyní přírodních sil aja

ra. Přízvisko Pandémos (Pozemská) se vykládalo i jako „Sjednotitelka

všeho lidu“, a proto se tradovalo, že kult Afrodity zavedl v Athénách

ˆTh éseus, sjednotitel Attiky. Často byla slavena bujarými slavnostmi

a chrámovou prostitucí a stala se ochránkyní prostitutek.

Afroditě byly zasvěceny: myrta, růže, jablko (které stvořil pro Afroditu

Dionýsos jako dar; rozkrojí-li se jablko napříč, objeví se uprostřed

každé z půlek její pěticípá hvězda), mák (symbol plodnosti, stejně jako

další plody, které obsahují mnoho semínek jako důkaz plodnosti, tedy

granátové jablko). Mezi ptáky, kteří táhnou její vůz nebo ji obklopují,

jsou holubice a labuť (tyto jako symbol manželské věrnosti), vrabec,

vlaštovka (zvěstovatelka jara), delfín (symbol mořské bohyně), lípa

(lipovým lýkem se svazovaly věnce, které měla Afrodité v oblibě). Od

4. století n. l. je Afrodita zobrazována nahá, často ve svůdných pozi

cích, ztvárněna jako ženský akt. Pás Afroditin skrývá roztouženoulás

ku a lichotky, které omámí každého; stává se tudíž osudovou bohyní.

Agamédes viz Trofónios

Agamemnón (2. p. Agamemnona) – mykénský král, syn ˆAtrea

a Aeropy, vnuk krále ˆMinóa. Byl postižen prokletím rodu Atreovců.

Poté co ˆAigisthos zabil Atrea a dosadil jeho bratra Th yesta na my

kénský trůn, byli z Mykén vyhnáni i Atreovi synové ˆMenelaos aAga

memnón. Oba odešli do Sparty ke králi ˆTyndareovi. S Tyndareovou

pomocí Th yesta svrhli. Oba měli za manželky dcery Tyndareovy

manželky ˆLédy: Agamemnón ˆKlytaiméstru, Menelaos ˆHelenu.


18

A

Agamemnón zavraždil Th yestova

syna Tantala i novorozeného syna

Klytaiméstry. Donutil vdovu po

Tantalovi, Klytaiméstru, aby se

za něj provdala. Jejich dětmi byli

dcery ˆIfi geneia, Chrýsothemis

a ˆÉlektrá a syn ˆOrestés.Agamemnón se stal králem v Mykénách a jedním z nejmocnějších

vládců na Peloponnésu.

Po únosu Heleny, Klytaiméstřiny

sestry a manželky Agamemnonova bratra Menelaa, byl zvolen

vrchním velitelem výpravy proti Tróji. Během dvou let dal dohromady velkou armádu, která se shromáždila v Aulidě v Boiótii. Loďstvo však uvízlo v bezvětří. Věštec ˆKalchás tuto situaci vysvětlil tak, že se jedná o hněv bohyněArtemidy, který může být usmířen jen obětováním Ifi geneie, Agamemnonovy dcery. Agamemnón se nakonec rozhodl Kalchantově věštbě podrobit a svůj soukromý zájem podřídit zdaru celořecké výpravy. V desátém roce obléhání Tróje propukl spor mezi Agamemnonem a hrdinou ˆAchilleem. Agamem nón měl podle věštby vrátit Chrýseovnu, dceru Apollónova věštce Chrýsa, protože kvůli ní Apollón sesílal morové šípy na řecké vojsko. Agamemnón se podrobil, ale za svůj ústupek si vyžádal Achilleovu kořist, Briseovnu. Achilleus pak odmítl bojovat a ke smíření do šlo až po několika neúspěšných Aga memnonových bitvách a poté, co byl sám zraněn a zjistil, že bez Achilleovy pomoci nebude úspěšný. Jako kořist z dobyté Tróje získal ˆKassandru, dceru krále ˆPriama. Ta mu předpovídala zlé úmysly Klytaiméstřiny, ale Agamemnón jí nevěřil. Kassandra porodila Agamemnónovi dva syny, Teledama a Pelopa, a on se s ní na vrátil domů. Jeho manželka Klytaiméstra se mezi tím stala milenkou ˆAigistha, kterému také svěřila vládu nad Mykénami. Aigisthos s Klytaiméstrou Agamemnona zavraždili v lázni mykénského paláce. Kassandru sjejími syny potkal stejný osud. U ˆHoméra vystupuje Agamemnón jako zdatný bojovník, hrdý a zbožný muž, ale spíše než svou udatností a šlechetností, jakohrdinové Achilleus a Aias, upoutává svým majestátem a důstojností. Aglaia viz Charitky

Zavraždění Agamemnona.

Klytaiméstra vráží meč do Agamemnona,

kterého drží Aigisthos.


19

A

Achelóos (2. p. Achelóa) – 1. bůh stejnojmenné řeky a vládce všech

řek, které jsou zároveň jeho bratry, nejstarší syn ˆÓkeana a ˆTé -

thye. Je obvykle zobrazován jako býk s torzem muže a s vousatou

tváří (běž né pro říční bohy, zejména na mincích), ale také jako starý

šedivý muž s rohy. Bojoval s ˆHéraklem o ˆDeianeiru. Ačkoli na

sebe během zápasu vzal podobu hada a býka (jako všichni vodníbo

hové měl schopnost se proměňovat), byl nakonec poražen. Héraklés

popadl býka za rohy, mrštil s ním o zem, a Achelóos tak byl poražen.

Héraklés uťal jeden jeho roh a nymfy z něj udělaly roh hojnosti (je

to jedna z verzí vzniku, a to pozdější verze). Někteří starověcí autoři

interpretují tento mýtus jako symbol úrodnosti řeky, která byla větší

než u jiných. V ˆDódóně bylo přikázáno po každé věštbě obětovat

Achelóovi;

2. jméno největší řeky v Řecku (ve starověku nazývána Aspropotamos)

na hranicích Aitólie a Akarnánie, vlévající se do Ionského moře apra

menící pod pohořím Pindem. Řeka byla ve velké úctě právě proto, že

tekla nedaleko Dódóny.

Acherón (2. p. Acheróntu) – jedna z pěti podsvětních řek (někdy také

považovaná za jezero), která tvoří hranici mezi světem živých amrt

vých. Jméno znamená „řeka vzdechů“ a je často metaforicky použí

váno pro samotné podsvětí (zejména v helénistické a římské poezii),

protože pramení z útrob země. Přes ni převáží Charón stíny. Podle

Řeků je otcem Acheróntu ˆHélios, matkou ˆGaia. Protože zásoboval

vodou ˆTitány, kteří se vzbouřili proti Diovi, ten ho za to svrhl do

podsvětí.

Bylo to také jméno skutečné řeky v jižním Épeiru, kde vytéká zhlu

boké a temné jeskyně, protéká jezerem Acherúsia, pak se do ní vlévá

ˆKókytos a vtéká do Patraského zálivu.

Achilleus (2. p. Achillea) – řecký hérós, jeden z největších řeckých

hrdinů. Syn smrtelníka ˆPélea, krále ve Fthiích v Th essalii a bohyně

ˆTh etis. Matka se obávala o jeho život, a tak ho jako malého koupala

v řece ˆStygu, aby získal nesmrtelnost (také se uvádí, že ho přes den

krmila ambrosií a v noci vkládala do ohně). Od té doby bylnezrani

telný; pouze pata, za kterou ho Th etis držela při koupání, byla jediným

zranitelným místem na jeho těle. Kotník, poničený tehdy ohněm,na

hradil kentaur ˆCheirón kostí pohřbeného nejrychlejšího ˆgiganta

Damysa, a to dodalo Achilleovi schopnost vyniknout neobyčejnou

rychlostí v běhu. Byl svěřen do výchovy ˆFoinikovi, který ho naučil


20

A

řečnictví a ovládání zbraní. Vychováván byl také u moudréhokentau

ra Cheiróna (živil ho jenom vnitřnostmi lvů a kanců), kde se rovněž

vyučil lékařství.

Protože podle věštby měl Achilleus zahynout v trójské válce, ukrý

vala ho prý Th etis na ostrově Skýru v dívčím přestrojení u krále

Ly koméda pod jménem Pyrrha. Oženil se zde s Déidameiou, dcerou

Lykomédovou a měl s ní syna ˆNeoptolema. Na Skýru ho vyhledal

ˆOdysseus, který věděl podle ˆKalchantovy věštby, že bez Achillea

není možné dobýt Tróju. Aby jej odhalil mezi ženami, přišel jakoku

pec se šperky, mezi něž ukryl meč. Achilleus si místo šperků prohlížel

zbraň, a tak se prozradil. Th etis Achillea do války vybavila skvělouvý

zbrojí a darovala mu svůj svatební dar od ˆPoseidóna, dvanesmrtel

né koně mluvící lidskou řečí. Cestou do Tróje v Mýsii zabil Télefa a na

Tenedu usmrtil Teneda, místního krále a Apollónova syna.

V trójské válce se Achilleus vyznamenal svým hrdinstvím, ale také

přímočarým horkokrevným jednáním a smyslem pro spravedlnost.

Vedl padesát lodí svých ˆMyrmidonů. V desátém roce obléhání Tróje

propukl spor mezi Achilleem a ˆAgamemnonem, který si pro sebe

vyžádal Achilleovu kořist, Briseovnu. Achilleus pak odmítl bojovat.

K návratu do války jej přiměla až smrt jeho přítele ˆPatrokla, kterého

zabil Hektór. Achilleus dostal od ˆHéfaista novou zbroj a v souboji

s ˆHektórem jej třikrát pronásledoval kolem hradeb a nakonec zabil.

Potom ze msty za smrt přítele připoutal Hektórovo tělo k vozu avlá

čel je před hradbami Tróje. Sám později padl, když byl zasažen šípem,

který vyslal ˆParis a jehož dráhu vedl Apollón. Prý přebývá v Élysiu

Odysseus opřený o kopí přemlouvá sedícího Achillea,

aby pokračoval v boji. Za Odyssem stojí Aias, za Achilleem Foinix.


21

A

nebo na Ostrovech blažených. Známe také některé příběhy z doby

obléhání Tróje, které nejsou v Iliadě (zabití Kykna a ˆTroilos), avšak

byly součástí nedochované epické poezie (ˆepický cyklus).

Achilleus měl vášnivou povahu a byl rozhodně nejdivočejším z Řeků.

Jeho chování k mrtvému Hektórovi či obětování trójských zajatců na

Patroklově hrobě byly všeobecně považovány za zlé činy. Když bylroz

lícen, nešetřil nikoho a nezastavil se ani před zjevivším se bohem, ale

na druhou stranu byl hluboce oddán svému příteli Patroklovi. Věděl,

že jeho život bude krátký, jeho smrt byla totiž předpovězena.

Někdy je považován za poloboha a uctíván v některých oblastech

Řecka. Chrámy mu byly zasvěceny především ve Spartě a v Élidě.

Bojoval rovněž s ˆPenthesileou, královnou ˆAmazonek, která při

spěcha la na pomoc Tróji (před její smrtí k ní zahořel láskou; protože

tru chlil nad její krásou, vysmíval se mu ošklivec Th ersités, jehož ve

vzteku zabil). Známý je rovněž souboj s Memnonem, synem bohyně

ˆÉós. Achilleus zahořel láskou k Priamově dceři Polyxeně, kterou si

po pádu Tróje jeho duch vyžádal a jež byla obětována na rekově

hrobě.

Aiakos (2. p. Aiaka) – syn ˆDia a ˆAiginy. Legendární král naostro

vě Oinóné (nebo Oinópia), nazvaném později po jeho matce Aigina.

Oženil se s Endéis z Megary. Jeho synové byli ˆPéleus, otec Achilleův,

a ˆTelamón, otec Aiantův. Byl nejzbožnějším člověkem na světě.

Modlitby k Diovi ukončily sucho, jež postihlo jeho království. Jindy

byli obyvatelé jeho rodné Aiginy vyhubeni morem (který prýzpůso

bila ˆHéra proto, že právě tam se Zeus ukrýval a byl nevěrný sAigi

nou). Zeus, aby Aiaka odměnil, zalidnil ostrov lidmi, proměněnými

z mravenců (řecky myrmékes). Byli potom nazýváni ˆMyrmidoni, ty

pak jeho vnuk ˆAchilleus vedl v trójské válce. ˆApollón aˆPosei

dón jej přizvali, když stavěli hradby Tróje, neboť kdyby se stavbyne

zúčastnil žádný smrtelník, byla by Trója nedobytná a její obyvatelé by

mohli pohrdat mocí bohů. Svou zbožnost projevil Aiakos i tehdy, když

jeho synové ˆTelamón a ˆPéleus zabili svého bratrance Fóka. Aiakos

je oba vyhnal z ostrova.

Pro svou spravedlnost se stal po smrti soudcem v podsvětí spolu

s ˆMinóem a s ˆRhadamanthyem (Zeus dokonce nechtěl, aby tito

jeho synové museli nést břemeno stáří, ale ˆMoiry byly proti a Zeus

se podvolil); Aiakos soudí Evropany (Rhadamanthys Asiaty, Minós má

na starosti složité případy od obou), dokonce soudí i spory mezi bohy.

Ojediněle je zmiňován jako strážce vchodu do Tartaru (namísto psa


22

A

ˆKerbera) a podle soupisu zhotoveného Moirou Atropou přejímá

duše, jež mu přivádí ˆHermés.

Aias (2. p. Aianta) – 1. Aias Menší – syn Oilea, krále Lokrů. Patřil

k ˆHeleniným nápadníkům a bojoval před Trójou jako velitel vojska

z Lokridy (vypravil čtyřicet lodí). Byl rychlý, obratný, ale zároveň

domýšlivý a bezbožný. Při plenění dobyté Tróje znásilnil v Athéni

ně chrámu ˆKassandru, která zde hledala ochranu. Tuto urážku

ˆAthéna potrestala tím, že Aiantovu loď na zpáteční cestě zničila

bouří. Aianta však zachránil ˆPoseidón, který otevřel útes úderem

svého trojzubce, když bouře hnala Aiantovy lodi na skalisko. Aias

to považoval za další důkaz své výjimečnosti a začal se vychloubat

na nebezpečném skalisku. Poseidón ho potrestal, skálu rozbil a Aias

utonul. Athéna pak seslala na Lokridu mor a hlad, který podle delf

ské věštírny mohl být vykoupen každoročním posíláním dívek ze sta

lokerských domů do Tróje k službám Athény. Dívky se musely dostat

do chrámu nepozorovaně, jinak by byly zabity obyvateli města. Tato

povinnost trvala asi až do 2. století před n. l. a je dosvědčena nápisem;

2. Aias Větší – syn ˆTelamóna, krále na Salamíně, a Eriboie nebo

Periboie, vnuk ˆAiakův. Jeden z největších hrdinů trójské války,vůd

ce salamínského vojska na výpravě. Telamón se již nemohl zúčastnit

bojů, a proto poslal do boje své dva syny ˆTeukra a Aianta. Statečný

a krásný bojovník, jenž neúnavně vedl Řeky do útoku nebo statečně

kryl jejich ústup (souboj s ˆHektorem). Po smrti Achillea se ujal jeho

syna ˆNeoptolema. Achilleova zbroj však nebyla přiřčena jemu, ale

ˆOdysseovi. Aiás chtěl v zlosti pobít řecké vůdce, a proto ˆAthéna

seslala na Aianta šílenství. Aiás se vrhl na stádo ovcí v domnění, že

to jsou řečtí vůdci a pobil je. Když přišel k sobě, zhrozil se svého činu

a probodl se mečem. Telamón později pomstil smrt svého syna tím, že

nalákal Odysseovy lodě na útesy u pobřeží svého království. Aiantův

hrob byl zřízen na mysu Rhoiteion. Na Salamině pak byl Aias uctíván

jako hérós a měl zde i svou svatyni.

Aiétés (2. p. Aiéta) – syn ˆHélia a Ókeanovny Persé. Vládl nejprve

v Korinthu, později král Kolchidy ve městě Aia. Měl několik manželek

(nejznámější je Ókeanovna Idyia, matka čarodějky ˆMédeie). Naza

čátku jeho vlády přinesl ˆFrixos zlaté rouno do Kolchidy, odkud bylo

později odvezeno ˆArgonauty. V době, kdy pronásledoval ˆIasona

a Médeiu se zlatým rounem, uchvátil moc v zemi jeho bratr Persés.

K moci se dostal opět až po letech s pomocí Médeina syna Médeia.


23

A

Aigimios (2. p. Aigimia) – syn Dóra, mytického předka Dórů. Bojoval

s ˆLapithy a s pomocí ˆHérakla zvítězil. Aigimios chtěl Hérakla

odměnit třetinou svého království, ale to Héraklés odmítl. Héraklés

požadoval, aby jeho synové mohli najít v Dóridě útočiště. Později se

věřilo, že se zde Héraklovci usídlili. Aigimios adoptoval Héraklova

syna Hylla jako výraz vděčnosti. Společně se svými dvěma vlastními

syny (Dymanem a Pamfylem) tak dal jméno třem dórským kmenům

– fýlám: Pamfýlové, Dymánové a Hyllové.

Aigina (2. p. Aiginy) – nymfa, dcera říčního boha Asópa. Byla unesena

ˆDiem na ostrov Oinoné u Attiky. Porodila syna ˆAiaka, který se stal

vládcem ostrova a pojmenoval ho po matce. Později se provdala za

Aktora a stala se matkou Menoitia, ˆPatroklova otce.

aigis (2. p. aigidy) – ochranný znak spojený původně s ˆDiem, ale

později už výhradně s ˆAthénou. Přikládaly se mu různé tvary, jako

ostrý hromový mrak (protože Zeus ho používal se zablýsknutím

a hromobitím). Vytvořil si ho jako ochranu z kůže kozy ˆAmaltheie

v době, kdy bojoval s Titány (nebo byl vytvořený ˆHéfaistem). Je

představován jako druh oděvu, někdy pokrytý šupinami a ovinutý

hady, s hlavou Medúsy uprostřed. Athéna ho má na svém krunýři

a slouží jí nejen jako ochranný prvek, ale i jako útočná zbraň.

Aigisthos (2. p. Aigistha) – syn ˆTh yesta a jeho dcery Pelopie.

Th yestés dostal radu od delfské věštírny, že se bude moci pomstít

ˆAtreovi, pokud bude mít syna. Proto znásilnil svou dceru Pelopii,

která porodila ˆAigistha. Po narození byl vychováván v horách ko

zami. Atreus ho přijal jako vlastního syna a uložil mu zabít Th yesta.

Aigisthos však zjistil, že Th yestés je jeho otec a zabil Atrea. Pak vládl

s Th yestem v Mykénách, dokud nebyl vyhnán ˆAgamemnonem.Ai

gisthos však v době Agamemnonovy nepřítomnosti (za trójské vál

ky), svedl jeho ženu ˆKlytaiméstru. Po Agamemnonově návratu ho

zavraždil při hostině nebo, podle jiných, v lázni. Sám byl zabit svým

nevlastním synem ˆOrestem.

Aiglé viz Hesperidky

Aigyptos (2. p. Aigypta) – syn Béla a dcery Nilu Anchinoé, dvojče

ˆDanaovo, vnuk ˆPoseidónův. Otec 50 synů, kteří se (až na Lynkea)

stali oběťmi 50 Danaoven. Vládl v Egyptě, kterému také dal jméno.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist