načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 3 sv - Milan Buben

  > > > Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III.  

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 3 sv
Autor:

Předposledni svazek 3. dílu se podrobně věnuje následujícím řeholním klerikům: theatini, barnabiti, piaristi, somaskové a kamiliáni. U každého je zmíněna spiritualita, zaměření, ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
Doporučená cena:  80 Kč
6%
naše sleva
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 183
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
Téma: řeholní klerici
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-357-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Předposledni svazek 3. dílu se podrobně věnuje následujícím řeholním klerikům: theatini, barnabiti, piaristi, somaskové a kamiliáni. U každého je zmíněna spiritualita, zaměření, organizaci a struktura, popis jejich působení u nás, tabulky významných představitelů řádů (v zahraničí i u nás) a příslušný ilustrační doprovod (znaky, historické řádové oděvy, budovy spjaté s působením řádu a podobně). Svazek ukončuje podrobný seznam literatury a slovníček odborných výrazů. Řada si už získala odpovídající prestiž. věříme, že zejména konečně nemarxistické zpracování role piaristů v Českých zemích získá velký zájem mnoha čtenářů. Poslední svazek III. dílu bude obsahovat jezuity.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Milan M. Buben
Encyklopedie řádů, kongregací
a řeholních společností
katolické církve v českých zemích
III. díl, III. svazek:
Řeholní klerikové
Nakladatelství LIBrI
Praha 2008





© Milan M. Buben, 2008
Photos © Dušan Foltýn, František Honzák, 2008
Illustrations © archiv autora, archiv Dušana Foltýna, citovaná literatura
a osoby citované v poděkování, 2008
© Libri, 2008
ISBN 978-80-7277-357-2
ISBN 80-7277-084-5 (soubor)
ISBN 80-7277-085-3 (1. sv.)
ISBN 80-7277-086-1 (II. díl, 1. sv.)
ISBN 80-7277-087-X (II. díl, 2. sv.)
ISBN 80-7277-088-8 (III. díl, 1. sv.)
ISBN 978-80-7277-140-0 (III. díl, 2. sv.)





5 )
Obsah
Theatini /9
Organizace a struktura řádu /10
Dějiny řádu /10
Řádoví světci a blahoslavení /14
Papež /15
Dějiny řádu v českých zemích /15
Praha, Kajetánka — řeholní dům s kaplí Panny Marie Altöttingské /15
Praha, Jelení příkop — pokus o založení řeholního domu /19
Praha, Malá Strana — klášter s kostelem Panny Marie pod ochranou
Božské prozřetelnosti, od roku 1883 Panny Marie Ustavičné pomoci
a sv. Kajetána /20
Hořovice — pokus o zřízení hospice u kostela Nejsvětější Trojice /28
Významní členové řádu v českých zemích /28
Kulturní a historický přínos řádu /29
Barnabité /31
Organizace a struktura řádu /32
Dějiny řádu /32
Řádoví světci a blahoslavení /35
Dějiny řádu v českých zemích /35
Kulturní a historický přínos řádu /39
Somaskové /41
Organizace a struktura řádu /41
Dějiny řádu /42
Řádoví světci a blahoslavení /43
Dějiny řádu v českých zemích /44
Kulturní a historický přínos řádu /44
Kamiliáni /45
Organizace a struktura řádu /46
Dějiny řádu /46
Řádoví světci a blahoslavení /48
Dějiny řádu v českých zemích /48
Kulturní a historický přínos řádu /49





( 6
Piaristé /51
Organizace a struktura řádu /53
Dějiny řádu /54
Generální představení /59
Řádoví světci a blahoslavení /61
Dějiny řádu v českých zemích /62
Provinciálové /69
Znojmo — snaha o založení koleje /70
Opava — snaha a pokus o založení koleje /71
Mikulov — kolej s kostelem sv. Jana Křtitele a s gymnáziem /71
Slavkov u Brna — pokusy o založení koleje /76
Oslavany u Brna — pokus o založení koleje /77
Jičín (?) — pokus o založení koleje /77
Strážnice — kolej s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /78
Lipník nad Bečvou — kolej s kostelem sv. Františka Serafínského
a s noviciátem /81
Litomyšl — kolej s kostelem Nalezení sv. Kříže a s gymnáziem sv. Josefa
Kalasanského /86
Valašské Meziříčí — pokus o založení řeholního domu /91
Moravský Krumlov — rezidence při kostele sv. Bartoloměje /91
Slaný — kolej s kaplí Zasnoubení Panny Marie /93
Ostrov u Karlových Varů — kolej s kostelem Zvěstování Panny Marie
a s gymnáziem /95
Brtnice — pokus o založení řeholního domu /98
Chrudim — pokusy o založení koleje /98
Bechyně — pokus o založení koleje /98
Kroměříž — kolej s kostelem sv. Jana Křtitele, s gymnáziem a se
seminářem /99
Kosmonosy — kolej s kostelem Nalezení sv. Kříže a s gymnáziem /102
Stará Voda u Libavé — kolej s poutním kostelem sv. Anny a sv. Jakuba Většího
a s gymnáziem /105
Příbor — kolej s kostelem sv. Valentina a s gymnáziem /108
Lysá nad Labem — pokusy o založení koleje /114
Benešov — kolej s kostelem sv. Anny a s gymnáziem /114
Pelhřimov — pokus o založení koleje /118
rychnov nad Kněžnou — kolej s kostelem Nejsvětější Trojice
a s gymnáziem /118
Židlochovice — pokus o založení řeholního domu při kostele Povýšení
sv. Kříže /125
Doksy — pokus o založení řeholního domu /125
Bílá Voda — kolej s kostelem Navštívení Panny Marie a s gymnáziem /125





7 )
Bruntál — kolej s kostelem Panny Marie Těšitelky a s gymnáziem /130
Olomouc — pokus o založení koleje /133
Praha — kolej s kostelem sv. Kříže, gymnáziem a konviktem /133
Čáslav — pokus o založení řeholního domu a škol /138
Hustopeče u Brna — rezidence s kaplí sv. Josefa Kalasanského /138
Libochovice — pokus o založení řeholního domu /139
Ivančice — pokus o založení řeholního domu /139
Brandýs nad Labem — rezidence (od 1923 provincialát) s kostelíkem sv. Petra
a se školou /139
Kyjov — rezidence s kaplí sv. Jana Nepomuckého, později s kostelem sv. Josefa
Kalasanského a s gymnáziem /141
Uničov — pokus o založení řeholního domu /143
Šternberk na Moravě — pokus o založení koleje /144
Velké Meziříčí — pokusy o založení rezidence či koleje /144
České Budějovice — kolej s gymnáziem u špitálního kostela sv. Václava, od 1785
s kostelem Obětování Panny Marie /144
Nový Bor — kolej s kaplí (později kostelem) Nanebevzetí Panny Marie a se
školou /147
Moravská Třebová — rezidence a pak kolej s gymnáziem a s později zaniklým
kostelem sv. Josefa Kalasanského /149
Most — kolej s kostelem Narození Páně a s gymnáziem /150
Beroun — rezidence s kostelem Zvěstování Panny Marie /152
Uherské Hradiště — pokus o založení koleje /152
Doupov — kolej s kostelem sv. Alžběty a s gymnáziem /153
Mladá Boleslav — kolej s kostelem sv. Bonaventury /154
Kadaň — kolej se zaniklým kostelem sv. Michaela /156
Brno — působiště v rámci biskupského filozofického ústavu /156
rakovník — rezidence s reálnou školou /157
Liberec — kolej u sv. Kříže s reálnou školou /158
Nepomuk — kolej s kaplí sv. Josefa Kalasanského /159
Vídeň (Wien) — Tereziánská akademie /161
Významní členové řádu v českých zemích /161
Kulturní a historický přínos řádu /166
Poděkování /169
Literatura /170
Seznam zkratek /179
Terminologický slovníček /180
Errata k předcházejícím svazkům /181





( 8
Theatin





9 )
Theatini

Ordo Clericorum Regularium vulgo Theatinorum, Clerici regulares Theatini, Chierici
regolari Teatini, kajetáni
Zkratky
O. Theat., C. r.
Řehole
sv. Augustina s vlastními konstitucemi
Patron řádu
sv. Kajetán z Tiene
Spiritualita a zaměření
Theatini představují nový typ řeholního společenství, které je zaměřeno na
vnitřní obrodu církve. Jako kněžské společenství bylo založeno na tradičním
řeholním životě, ovšem s výraznou snahou po aktivní činnosti, zejména v
duchovní správě nebo v charitě. Theatini kladli od samého počátku silný důraz na
vzorný kněžský život a na příkladnou duchovní správu, přičemž se členové řádu
zaměřovali především na kázání. Dalším polem působnosti řádu se stala výchova
mládeže ve školách a charitativní činnost, zejména v nemocnicích.
Theatini byli velice přísní v zásadách a snažili se dát světu příklad svou
aktivní činností a obětavostí. Zakladatelům nešlo o vytvoření nějakého velkého řádu,
ale o vytvoření společenství skutečně povolaných kněží, kteří by působili téměř
dokonalým způsobem v pastoraci. Theatini skládají tři obvyklé řeholní sliby, ale
nenosí žádný zvláštní oděv, protože si zakladatelé řádu byli vědomi rozkladného
vlivu reformace na staré řehole a stavu vnitřního úpadku tradičních řádů, z
čehož vůči nim pramenila i řada předsudků tehdejších lidí.
Základním znakem řádu byla chudoba a odevzdanost do Boží
prozřetelnosti. Členové řádu dokonce nesmějí vyhledávat dobrodince, nesmějí žebrat, ale
jen se spoléhat na Boží prozřetelnost, která jim sama zajistí vše nezbytné a
potřebné k životu.





( 10
Znak
Ve zlatém poli černý latinský tlapatý kříž na stříbr -
ném (zeleném) trojvrší.
Oděv
Černý talár světských (diecézních) kněží a černý
plášť.
O rG A N I Z A Ce A S Tr U K T Ur A Ř á D U
V čele řádu stojí generální probošt (praepositus generalis), volený generální
kapitulou, který sídlí na Piazza Vidoni 6, 00186 roma, Italia.
Jednotlivé řádové domy, zvané koleje (collegium), řídí probošt (praepositus),
volený kapitulou na tři roky. Jeho nejbližšími spolupracovníky jsou vikář
(zástupce) a senior. O hospodářské záležitosti kláštera se stará prokurátor. Každý
člen řádu si po složení slavných slibů klade před jméno přízvisko (titul) Don (tj.
Dominus, pán).
D ě J I Ny Ř á D U
Řád theatinů vznikl jako reakce na zhoubný dopad reformace na církev a na její
potřebu obrody. Nový duch katolické reformace se poprvé projevil v rámci
tohoto řádu, a to ještě před svoláním tridentského koncilu. U jeho zrodu stály dvě
významné osobnosti té doby — sv. Kajetán z Tiene a Jan Petr Caraffa, biskup
v Theate a potomní papež Pavel IV.
Sv. Kajetán (ital. Gaetano = člověk, který pochází z Gaeta, přístavu
u Tyrhénského moře) se narodil roku 1480 v Tiene (Thiene) u Vicenzy jako syn
Gaspara hraběte z Tiene a Marie Porty, která ho vedla ke zbožnosti. Po studiích
práv v Padově (ve 25 letech dosáhl doktorátu obojího práva) byl povolán roku
1506 Juliem II. do Říma, kde se stal protonotářem papežského dvora. V Římě
se stal členem Bratrstva lásky Boží, které se snažilo o nápravu pokleslých
mravů. V roce 1516 přijal Kajetán kněžské svěcení, načež rezignoval na všechny
funkce a vrátil se do Vicenzy, kde roku 1519 vstoupil do Bratrstva sv. Jeronýma, které
se zabývalo službou nemocným a chudým. V roce 1520 se odebral do Benátek,
kde sloužil jako ošetřovatel nemocných ve špitále. O tři roky později (1523) se
vrátil do Říma a tam poznal budoucího spoluzakladatele theatinů.
Tím byl Giampietro (Gian Pietro, Giovanni Pietro) Caraffa, biskup z Chieti
(Theate), který se narodil dne 28. 6. 1476 v Caprigliu (San Angelo della Scala,
poblíž Avellina v Neapolsku) ve šlechtické (baronské) rodině, žijící pod Vesuvem.





11 )
Byl to muž bezúhonný, velice přísný sám na sebe i na ostatní, čímž u nich
budil nedůvěru a strach.
K těmto dvěma ctihodným mužům se přidali ještě Paolo Consiglieri († 1557),
zbožný římský šlechtic, a doktor práv Bonifacio de Colle († 1558). Společně se
rozhodli kázat slovo Boží, žít svatým životem a napravovat pokleslé mravy lidu.
Kajetán zasvětil svou družinu sv. Kříži — proto bývá tradicí den založení řádu
kladen na svátek Nalezení sv. Kříže, tj. 3. 5. 1524. Zakladatelé si stanovili
nebývale tvrdá pravidla — odmítali vlastnit statky, nesměli ani žebrat, ale měli se
výhradně spoléhat jen na to, co sami dostanou, tedy složit svou důvěru v
prozřetelnost Boží. Kritikové jejich počínání namítali, že nemohou s takovýmito
předpisy dlouho přežít (zpočátku jistě, ale v době války či neúrody by patrně zemřeli
hlady). Sv. Kajetán však tyto pochybnosti vyvracel poukazem na pasáže
evangelia o ptactvu nebeském a polním kvítí. Když se to doslechl papež Klement VII.,
citoval s dojetím slova evangelia („Nenalezl jsem posud takové víry v Izraeli“)
a 24. 6. 1524 nové společenství potvrdil svým breve Exponi Nobis.
Oba iniciátoři budoucího řádu mu dali i různá jména. Podle Caraffova
biskupského sídla v Theate Marucinorum (dnešní Chieti) a jeho latinského titulu
(episcopus Theatinus) byli nazýváni theatini a podle (sv.) Kajetána pak kajetáni.
Dne 14. 9. 1524 (na svátek Povýšení sv. Kříže) složili první členové nového
řádu slavné sliby u hrobu sv. Petra v Římě. Ceremonii byl přítomen Giovanni
Battista Bonziano, biskup v Casertě, jako zvláštní papežský delegát. Prvním
představeným nového společenství byl zvolen Caraffa, který se vzdal svého
biskupského úřadu a vypracoval pravidla pro zakládaný řád. Dvanáctičlenná
skupinka odhodlaných mužů se nejprve usadila v malém domku na Martově poli,
ale později přesídlila do většího domu na Monte Pincio, v severní části Říma,
pod Villa Borghese.
Mladá komunita řeholních kleriků však zažila plenění Říma (6. 5. 1527)
vojáky císaře Karla V. (Sacco di Roma). Členové družiny byli ztýráni a uvězněni,
sv. Kajetán byl dokonce raněn. Když žoldnéři nenašli žádné poklady, alespoň
všechno rozbili. Theatinům se podařilo z vězení uniknout a dostat se na člun,
kterým hodlali odplout ze zbídačeného Říma. Válečná loď kořistníků na ně sice
vystřelila opodál Ostie, ale cíl nezasáhla. Nakonec se dostali do Benátek, kde
získali od města chrám sv. Mikuláše a jakési chudičké stavení. Brzy si svým
životním stylem získali sympatie obyvatel a pak i jejich úctu a vděk během
morových ran v letech 1528 a 1530.
Po proboštu Kajetánovi (1527—1530) byl do čela řádu znovu zvolen Caraffa.
Sv. Kajetán rozšířil v roce 1533 působení řádu do Neapole, kde pak
vedle Benátek střídavě pobýval. Posledních pět let strávil jako probošt kláštera
v Neapoli. Když umíral, dal se položit na zem posypanou popelem a jako
kajícník zemřel 7. 8. 1547. Byl pochován v kostele S. Paolo Maggiore na dnešním
Piazza S. Gaetano v Neapoli. Kajetána blahořečil roku 1629 papež Urban VIII.,





( 12
jeho svatořečení provedl roku 1671 Klement X. a o dva roky později byl zařazen
do římského kalendáře.
V letech 1547—1555 byli k theatinům dočasně připojeni somaskové. Velký
rozvoj zaznamenali theatini pod ochrannými křídly Giampietra Caraffy. Ten
byl roku 1536 povolán Pavlem III. do Říma, kde byl jmenován členem
komise pro opravu duchovenstva. Dne 22. 12. 1536 byl kreován kardinálem titulem
u sv. Pancratia, v letech 1549—1555 působil jako arcibiskup neapolský a od roku
1554 jako kardinál-biskup ostijský, tedy jako představený Sv. kolegia
kardinálů. Po smrti papeže Marcella II. se v konkláve rozhodovalo mezi ním (byl znám
jako tvrdý, neústupný a nedůvěřivý prelát) a anglickým kardinálem reginaldem
Polem, který naopak vynikal laskavým jednáním. Protože nebylo jasné, zda
Pole volbu přijme, zvolili kardinálové 23. 5. 1555 Caraffu papežem. Přijal
jméno Pavel IV. a byl korunován 26. 5. 1555. V souladu s rodinnou tradicí
nenáviděl Španěly a praktikoval nepotismus (např. svého synovce Carla kreoval
kardinálem). Když byl roku 1555 uzavřen v Augsburgu náboženský mír (Cuius
regio, eius religio = koho země, toho náboženství), Pavel IV. tuto smlouvu
odmítl a Habsburky obvinil ze zodpovědnosti za úpadek církve. Navíc podle
učení Bonifáce VIII. pokládal rezignaci Karla V. a volbu Ferdinanda I. za neplatné,
protože se udály bez jeho souhlasu. Válka se Španělskem skončila u Paliana
porážkou papežských žoldnéřů. Mír, uzavřený 12. 9. 1557 v Cave u Palestriny,
dopadl pro Svatý stolec celkem příznivě, ale prestiž Svatého otce utrpěla. Dokázal
si znepřátelit všechny katolické panovníky evropy (včetně opory církve Filipa II.
Španělského), nepřímo dohnal anglickou královnu Alžbětu I. k definitivnímu
odpadnutí od církve a nenacházel soulad ani s většinou církevní hierarchie. Jeho
nedůvěřivost hraničila se stihomamem, což se projevilo i tím, že pravověrné
kardinály dal vyšetřovat inkvizicí pro podezření z kacířství. Tvrdě postupoval
i proti Židům, které dal uzavírat do ghett a donutil je na veřejnosti nosit
žlutý klobouk jako rozlišovací pokrývku hlavy. Na sklonku života prohlédl
morální pokleslost svých synovců, které 27. 1. 1559 sesadil ze všech úřadů a poslal je
do vyhnanství. Téhož roku také vydal seznam zakázaných knih (Index Librorum
Prohibitorum). Papež Pavel IV. zemřel dne 18. 8. 1559. Ihned vzplály nepokoje.
Dav přepadl sídlo inkvizice a zapálil je. rovněž mramorová socha pontifika
(postavená na Kapitolu jako projev vděku, že Římanům odpustil v době bídy
poplatky a opatřil jim obilí) byla zdemolována. Proto byl 19. 8. tajně pohřben ve
vatikánských katakombách a až za pontifikátu Pia V. (1566—1572) byly jeho ostatky
přeneseny a pochovány v římském kostele Santa Maria sopra Minerva.
V roce 1582 odkázala ovdovělá Donna Constanza Piccolomini d’Aragona
vévodkyně z Amalfi († 1610), poslední žijící členka starší rodové větve, svůj
palác i sousední kostel sv. Šebestiána řádu theatinů, kteří tam vybudovali
konvent a kostel S. Andrea della Valle (sv. Ondřeje v údolí). Vymínila si ale, že nový
chrám bude zasvěcen sv. Ondřeji, patronu Amalfi. Světcovy ostatky přinesli do





13 )
města křižáci po dobytí Konstantinopole (1204). Papež Pius II. získal roku 1451
hlavu sv. Ondřeje, avšak tento jeden z největších pokladů Svatého stolce a celé
církve vrátil papež Pavel VI. patriarchovi cařihradskému. V roce 1591 byly starý
palác i kostel zbořeny, aby na jejich místě mohly vzniknout překrásné
novostavby podle návrhu Carla Maderny. V chrámu jsou pohřbeni oba papežové z rodu
Piccolomini — Pius II. (1458—1464) a Pius III. (1503).
Vedle Říma, Benátek a Neapole se řád rozšířil do dalších významných
měst Itálie — Turína, Janova, Milána, Padovy, Piacenzy, Parmy, Modeny,
Florencie, Palerma, Messiny, Lecce apod. V roce 1622 byl založen klášter theatinů
v Mnichově, kde byl později postaven jeden z nejkrásnějších městských kostelů
(sv. Kajetána). Kostel byl založen roku 1662 bavorským kurfiřtem Ferdinandem
Mariou z vděčnosti za narození dědičného prince Maxmiliána (II.) emanuela.
Od roku 1672 byl sv. Kajetán uctíván domem Wittelsbachů jako patron rodu.
V 17. století měl řád své domy i v dalších evropských státech. Působil ve
Španělsku, Německu, Francii (od kardinála Mazarina získali roku 1644
kostel St. Anne la royale naproti Louvru), Portugalsku (roku 1648 je uvedl král
Jan IV.), ale také v rakousku, Čechách a v Polsku.
V 17. a 18. století řád vysílal své členy na misie, a to zejména na Borneo,
Sumatru, do Indie, Gruzie, Arménie, Arábie a Persie. V Římě se proto na žádost
papeže Urbana VIII. (1641) spoluúčastnili založení tzv. Urbanovy koleje, kde byl
pro tyto úkoly připravován dorost.
Dne 13. 10. 1766 přednesl v Mnichově v Bavorské akademii věd
slavnostní přednášku Don Ferdinand Sterzinger, člen řádu theatinů, který
pocházel z Tyrol, a jako mladý řeholník působil počátkem padesátých let 18.
století i v Praze, ale pak přešel do Mnichova, kde učil morálku a filozofii. Ve své
památné přednášce usiloval o zavržení nesmyslných předsudků o čarodějnictví.
Přednáška pak vyšla tiskem, čímž se zasloužila o překonání starých pověr.
Osvícenství, sekularizace a zhoubné ideje francouzské revoluce způsobily
theatinům velké ztráty a hluboký úpadek. V roce 1860 zbyl ze starého a
vlivného řádu pouhý stín.
Až zájem a úsilí papeže Pia X. přinesly obrat. V Římě obnovil P. Francesco di
Paola ragonesi, řádový generál, kostel S. Andrea della Valle a přivedl ho
znovu k bývalé slávě. Aby byl řád posílen, vytvořil papež Pius X. svým motu
proprio z 15. 12. 1909 unii theatinů s mladší španělskou kongregací sv. rodiny
v Barceloně. Řád pak zapustil kořeny i v Latinské Americe, Africe a v USA,
zejména ve státě Colorado.
Řád dal církvi devět kardinálů (mj. bl. Giovanni Marinoni, † 1562, bl. Paolo
Bureli d’Arezzo, sv. Giuseppe Maria Tomasi), asi 250 biskupů, arcibiskupů a
papežských legátů, stejně jako množství učenců z téměř všech vědních oborů.
Vývoj řádu theatinů za poslední století je slibný a poskytuje naději i do
budoucna. Zatímco v roce 1906 žilo asi jen sto theatinů, v roce 1982 měl řád 42





( 14
domů se 137 řeholníky (z toho 104 kněžími), v roce 1990 existovalo sice již jen
33 řádových domů, ale se 153 členy řádu (z toho 106 kněží) a v roce 2006 žilo ve
stejném počtu klášterů již 203 členů řádu, z nichž 122 přijalo kněžské svěcení.
Ř áD O Ví S Vě T C I A B L A H O S L AVe N í
— sv. Kajetán z Tiene, ital. Gaetano da Thiene (1480 v Tiene u Vicenzy, Itálie —
7. 8. 1547 v Neapoli, Itálie), zakladatel řádu, patron theatinů, bavorské
dynastie Wittelsbachů a města Neapole, vzýván proti moru. Pohřben v kostele
S. Paolo Maggiore na Piazza S. Gaetano v Neapoli. Blahořečen 1629 papežem
Urbanem VIII. a svatořečen 1671 Klementem X. V roce 1673 byl zařazen do
římského kalendáře. Památka 7. 8. (nebo 8. 8.).
— sv. Ondřej Avellinský, ital. Andrea Avellino (1520/21 v Castro Nuovo v
království neapolském — 10. 11. 1608 v Neapoli, Itálie), řeholní kněz, misionář,
reformátor kněžstva. Narozen v chudých poměrech (otec byl řemeslník), při křtu
dostal jméno Lancellot. Protože byl nadaný a měl sklony k duchovnímu
životu, stal se po studiu práv knězem. Neapolský arcibiskup ho pověřil nápravou
ženských klášterů, které se nacházely v důsledku styku se světskými osobami
v úpadku. Tím si získal řadu nepřátel a dva najatí zločinci ho dokonce
napadli a zohavili (rozťali mu nos i líce). Podařilo se mu ale utéci do nedalekého
kláštera theatinů, kde byl pak i léčen. Život mezi theatiny se mu zalíbil, a tak
požádal o přijetí do řádu, kde dostal řeholní jméno Ondřej. To vše se stalo v roce
1556. Později zastával řadu funkcí (novicmistr, probošt, vizitátor řádových
domů v Lombardii apod.) a půl století působil jako horlivý misionář,
působivý kazatel a duchovní vůdce mnoha lidí. Sv. Karel Boromejský, jemuž se později
stal přítelem a pomocníkem, ho pozval do Milána, aby tam založil řádový dům.
Dne 10. 11. 1608 začal sloužit mši svatou, ale poté, co vyslovil první slova
stupňové modlitby („Vejdi k oltáři Božímu“), byl raněn mrtvicí. Byl okamžitě
přenesen do své cely, kde ještě téhož dne zemřel. Pohřben v řádovém kostele S. Paolo
Maggiore na Piazza S. Gaetano v Neapoli. Kanonizován 22. 5. 1712 papežem
Klementem XI. Památka 10. 11.
— sv. Josef (Giuseppe) Maria Tomasi (12. 9. 1649 v Licata na Sicílii — 1. 1. 1713
v Římě), biskup a kardinál, prvorozený syn Julia vévody z Palmy knížete
Lampedusy. roku 1664 vstoupil v Palermu do řádu a dne 18. 5. 1712 ho papež
Klement XI. kreoval kardinálem titulem u sv. Martina ai Monti. Proslul nejenom
jako znalec hebrejštiny, ale především jako vynikající liturgik. Proto přidělil
papež Benedikt XIV. dne 20. 3. 1745 theatinům místo stálého konsultora Posvátné
kongregace obřadů a zahájil jeho beatifikační proces. Blahořečen papežem
Piem VII. v roce 1804 a svatořečen Janem Pavlem II. dne 12. 10. 1986. Památka 1. 1.





15 )
PA P e Ž
Pavel IV. (23., resp. 26. 5. 1555 — 18. 8. 1559), vlastním jménem Giampietro
(Gian Pietro, Giovanni Pietro) Caraffa, Ital, z Neapole, předtím biskup v Chieti
(Theate), od 1536 kardinál-kněz titulem u sv. Pankráce, arcibiskup neapolský
(1549—1555) a kardinál-biskup ostijský.
D ěJ I Ny Ř á D U V Če S Ký C H Z e M í C H
Při své cestě na misie do ruska se v roce 1665 zastavilo několik theatinů
v Praze, kde se stali hosty nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce hraběte
z Martinic, syna defenestrovaného Jaroslava z Martinic. Když zbožný
šlechtic poznal učenost a apoštolskou horlivost nových řeholníků, pojal úmysl
usadit řád theatinů v Čechách, aby se zapojili do zápasu za pravé
náboženství. Požádal císaře Leopolda I. o povolení, které mu bylo ještě v roce 1665
vydáno. Napsal i generálovi řádu Maravigliovi do Říma a Donu Štěpánu
Pepee do Mnichova, který tam byl zpovědníkem manželky bavorského
kurfiřta Maxmiliána emanuela. Když hrabě Martinic získal veškerá povolení, usadil
první theatiny na svém pozemku mimo pražské hradby. Později jsou s osobou
Bernarda Ignáce z Martinic spojena i další řádová založení na Hradčanech,
v Hořovicích a na Malé Straně.
Theatini se v českých zemích již nikde jinde neusadili, a tak jejich
pražský klášter zůstal jediným řádovým domem v království až do jeho zrušení
Josefem II. v roce 1783.
P r A H A , K A J e T á N K A — Ř eH O L Ní D ů M S K A P Lí
PA N Ny MA r I e AL Tö T T I N G S Ké ( 1 6 6 6 — 1 7 8 3 )
V roce 1665 dal nejvyšší purkrabí Bernard Ignác hrabě z Martinic vybudovat na
svých pozemcích za Strahovskou (Říšskou) bránou kopii románské kaple Panny
Marie v hornobavorském Altöttingu při vtoku říčky Isen do Innu. O rok
později daroval kapli, přilehlý dům se zahradou a vinicí řádu theatinů. Darování
učinil jménem svým, své choti Zuzany Polyxeny rozené hraběnky z Dietrichsteinu
a tří dcer (Marie elišky, provdané hraběnky Vrbnové, Kateřiny Barbory,
provdané hraběnky Pallasianové, a svobodné Terezie Františky) s tím, aby „ke cti
a slávě Pána Boha, Panny Marie Oettingské a sv. Kajetána“ zřídili tam klášter
s noviciátem. Hrabě Martinic vystavěl v kapli dva oltáře (sv. Kajetána a Josefa
a sv. Jáchyma a Anny) a zároveň stanovil, aby jedna část jeho srdce tam byla,
u nohou Matky Boží Oettingské, po jeho smrti uložena. V kryptě pod
kostelíkem byla zřízena svatyňka Panny Marie Bolestné (která ovšem v Altöttingu
neexistuje).





( 16
Ještě téhož roku 1666 přišli první tři mladí italští kajetáni. Byli to Štěpán
Schiattini z Janova jako superior, Jan Comino z Verony (posléze
představený východoindických misií v Goa) a Salvátor Gallo (pozdější generál řádu).
Hospodářská stavení usedlosti byla záhy přebudována na malý klášter. Od té
doby je celá lokalita známa jako Kajetánka.
Theatini si brzy získali dobré jméno a Pražané začali k nim putovat, zvláště
na svátek Navštívení Panny Marie. Když hrabě Martinic viděl jejich úspěšné
počínání, snažil se je dostat do Prahy. Jednal o tom s císařem Leopoldem I. a ten
dal theatinům roku 1670 dům při Jelením příkopu u Pražského hradu. Nové
místo ale nevyhovovalo potřebám řeholníků. Proto v roce 1672 Martinic tento dům
sám převzal a theatinům zakoupil od Anny Marie hraběnky Trauttmansdorffové
za 6 000 zl. dům při Nových zámeckých schodech, kde si posléze zřídili nový
klášter.
Kajetánka však nezůstala opuštěná a řád tam ponechával vždy několik členů
pod vedením superiora pro potřeby poutníků. Mezi nimi byla i řada
prominentů jako např. císař Leopold I. (13. 8. 1672), císařovna-vdova eleonora Mantovská
(27. 5. 1680) či bavorský kurfiřt Maxmilián emanuel (8. 6. 1683) a později i
manžel Marie Terezie císař František I. Lotrinský. V letech 1685—1721 provedli
kajetáni řadu stavebních úprav.
Největší dobrodinec theatinů, Bernard Ignác z Martinic, zemřel 7. 1. 1685
a byl pohřben v Martinické kapli katedrály sv. Víta. V souladu s jeho přáním
Usedlost Kajetánka v Praze-Břevnově (2008)





17 )
bylo posmrtně jeho srdce rozděleno na tři části, které byly samostatně ulože -
ny ve Slaném (u františkánů a u piaristů) a v Kajetánce u Prahy. Místo uložení
pouzdra s částí zakladatelova srdce bylo označeno mramorovou deskou u
nohou Panny Marie Altöttingské s dlouhým latinským chronografickým nápisem,
v němž se rok úmrtí hraběte (1685) opakoval celkem desetkrát. V kapli byla také
pohřbena Kateřina Barbora hraběnka Gallasová, rozená hraběnka Martinicová
(† 15. 10. 1667), neteř Bernarda Ignáce z Martinic.
Theatini sloužili poutníkům na Kajetánce až do zrušení řádu Josefem II.
v roce 1783. Areál připadl náboženskému fondu, který ho v roce 1789 prodal
zemskému podkomoří Janu Marcelu rytíři (od roku 1791 svobodnému pánu)
z Hennetu (1732—1814) za 6 300 zl. Z kostelíka se stala filiálka kostela sv. Jana
Nepomuckého v trníčku v Šárce (na Jenerálce), odkud tamní duchovní sloužil
na Kajetánce mši svatou čtyřikrát do roka. Podle testamentu barona Henneta
byla Kajetánka v roce 1814 prodána manželce pražského měšťana a pekaře Marii
Natali. Zbožný Natali dal kostelík opravit, ale již v roce 1815 koupila celý areál za
28 000 K Paulina Julie hraběnka Kounicová, rozená Buquoyová, která potom
celou nemovitost (i s kostelem) prodala za 8 000 K svému manželovi Vincenci
hraběti Kounicovi. Hraběnce byly proti mysli občasné bohoslužby, a proto přiměla
svého chotě, aby kostelík uzavřel a začal ho bourat. Nadační mše byly přeneseny
do Bubenče a v roce 1821 dal hrabě Kounic vybudovat kolem usedlosti anglický
park. Manželé stačili zbořit po roce 1822 gotickou loď kostelíka, ale další
demoKostelík P. Marie Oettingské (Kajetánka) v roce 1820





( 18
(nahoře) Zdobené hlavice sloupů zbytků kaple
Kajetánka — (vlevo) Vstup do věžice kaple
Kajetánka — (vpravo) Polygonální věžice bývalé
kaple Kajetánka (2008)






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist