načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv. - Milan Buben

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv.
-4%
sleva

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv.
Autor:

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130 Kč 125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 423
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978?80?7277?140?0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další svazek encyklopedie věnované jednotlivým řeholním institucím ve světě i v českých zemích obsahuje druhou část 3. dílu, který se zabývá žebravými řády. Vznik a dějiny dalších žebravých řádů (augustiniáni, bosí augustiniáni, karmelitáni, bosí karmelitáni, trinitáři, servité, pauláni, pavlíni a milosrdní bratři), jejich působení, spiritualita i kulturněhistorický přínos. Řádová symbolika (včetně znaků), oděv, regule i organizace a struktura jednotlivých společenství. Medailonky zakladatelů, přehledy patronů, vynikajících členů řádu i seznamy klášterů, řeholních domů, řádových učilišť a sociálních zařízení. Privilegia, přehled papežů, světců, učenců, českých a moravských biskupů a arcibiskupů, kteří vzešli z řadového kléru, seznamy nejvyšších představitelů. Černobílé obrázky v textu, terminologický slovníček, přehled literatury.

Popis nakladatele

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a milosrdným bratřím. U každého je zmíněna spiritualita, zaměření, organizace a struktura, popis jejich působení u nás, tabulky významných představitelů řádů (v zahraničí i u nás) a příslušný ilustrační doprovod (znaky, historické řádové oděvy, budovy spjaté s působením řádu aj.). Svazek ukončuje podrobný seznam literatury a slovníček odborných výrazů.

Předmětná hesla
* 13.-21. století
Řeholní řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Žebravé řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Řeholní život -- Česko -- 13.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- Česko -- 13.-21. stol.
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 13.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Milan M. Buben

Encyklopedie řádů, kongregací

a řeholních společností

katolické církve v českých zemích

III. díl, II. svazek:

Žebravé řády

Nakladatelství LIBrI

Praha 2007


© Milan M. Buben, 2007

Illustrations © archiv autora a citovaná literatura, 2007

© Libri, 2007

ISBN 978-80-7277-140-0

ISBN 80-7277-084-5 (soubor)

ISBN 80-7277-085-3 (1. sv.)

ISBN 80-7277-086-1 (II. díl, 1. sv.)

ISBN 80-7277-087-X (II. díl, 2. sv.)

ISBN 80-7277-088-8 (III. díl, 1. sv.)

Vydání knihy podpořilo prolibri, o. s.


5 )

Obsah

Augustiniáni /11

Organizace a struktura řádu /13

Dějiny řádu /15

Generální převoři /24

Řádoví světci a blahoslavení /28

Papež /32

Dějiny řádu v českých zemích /32

Provinciálové /37

Pivoň — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /40

Svatá Dobrotivá (Zaječov) — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /44

Šopka (Pšovka) u Mělníka — konvent s kostelem sv. Vavřince /50

Třebařov (Krasíkov) — konvent Koruna Panny Marie /52

Praha — konvent s kostelem Sv. Tomáše /54

Domažlice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /64

Sušice — pokus o založení konventu /68

Bělá pod Bezdězem — konvent s kostelem sv. Václava /68

Úterý — pokus o založení konventu /70

Brno — konvent s kostelem sv. Tomáše, pak s chrámem Nanebevzetí Panny

Marie na Starém Brně /71

Opatství s kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně /76

Litomyšl — konvent s kostelem Povýšení sv. Kříže /83

Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /85

Osvětimany — proboštství s kostelem sv. Klimenta /86

Olomouc — pokus o založení konventu /87

Jevíčko — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /87

Dolní ročov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /90

Nový dům u rakovníka — dependence sv. Máří Magdaleny konventu

u sv. Tomáše v Praze /98

Praha — konvent s kostelem sv. Kateřiny /99

Bezděz — konvent na hradě Bezdězi s kaplí Nanebevzetí Panny Marie /101

Česká Lípa — konvent s kostelem Všech svatých /102

Vrchlabí — konvent s kostelem sv. Augustina /104

Významní členové řádu v českých zemích /105

Kulturní a historický přínos /108

Bosí augustiniáni /111

Organizace a struktura řádu /112

Dějiny řádu /112 ( 6 Generální převoři /115 Dějiny řádu v českých zemích /118 Provinciálové německé a německo-české provincie /119 Praha — konvent s kostelem sv. Václava na Zderaze /121 Tábor — konvent s kostelem Narození Panny Marie /126 Hodonín — pokus o založení konventu /128 Olomouc, Chrudim, Mladá Boleslav — pokusy o založení konventů /128 Německý Brod — konvent s kostelem sv. rodiny /128 Lnáře — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /130 Vratěnín — konvent s kostelem sv. Mikuláše Tolentinského

a s loretánskou kaplí /137

Lysá nad Labem — konvent sv. Jana Nepomuckého s kostelem

Narození Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého /139

Významní členové řádu v českých zemích /142

Kulturní a historický přínos /144

Karmelitáni /145

Organizace a struktura řádu /149

Dějiny řádu /149

Generální převoři /159

Řádoví světci a blahoslavení /163

Dějiny řádu v českých zemích /167

Provinciální příslušnost konventů v českých zemích /170

Provinciálové /170

Praha — konvent s kostelem Panny Marie Sněžné /172

Tachov — konvent s kostelem sv. rocha, Šebestiána a rosalie /177

rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /178

Chýše — konvent sv. Michala s kostelem Panny Marie Sněžné

(Jména Panny Marie) /178

Praha — konvent sv. Leopolda s kostelem sv. Havla /179

Planá — studijní dům /184

rakovník — hospic a pokus o založení konventu /184

Znojmo — pokus o založení konventu při kostele sv. Kateřiny /184

Kostelní Vydří u Dačic — konvent s poutním kostelem Panny

Marie Karmelské /185

Cizkrajov — řeholní dům s kostelem sv. Petra a Pavla /190

Olomouc-Hejčín — studijní dům s kostelem sv. Cyrila a Metoděje /191

Frýdlant nad Ostravicí — řeholní dům s kostelem sv. Bartoloměje /191

Štípa u Zlína — pokus o založení komunity při kostele Narození

Panny Marie /192

Praha — konvent s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána /192

Významní členové řádu v českých zemích /192

Kulturní a historický přínos /193

7 )

Bosí karmelitáni /195

Organizace a struktura řádu /199

Dějiny řádu /199

Nejvyšší představitelé řádu /204

Řádoví světci a blahoslavení /210

Dějiny řádu v českých zemích /211

Praha — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /215

Mladá Boleslav — pokus o založení konventu /222

Pacov — konvent s kostelem sv. Václava /222

Maková Hora — pokus o založení konventu s kostelem

Panny Marie Karmelské a sv. Jana Křtitele na poušti /224

Horní Lomná — pokus o založení konventu s kostelem sv. Kříže /225

Slaný — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /226

Významní členové řádu v českých zemích /226

Kulturní a historický přínos /227

Trinitáři /229

Organizace a struktura řádu /231

Dějiny řádu /233

Generální ministři /239

Řádoví světci a blahoslavení /243

Dějiny řádu v českých zemích /244

Valašské Meziříčí — pokus o založení konventu u kostela

Nejsvětější Trojice /245

Buchlovice-Modla — pokus o založení konventu u kaple sv. Barbory /245

Praha — konvent s kaplí Bolestné Panny Marie Na Slupi /246

Praha — konvent u sv. Josefa s kostelem Nejsvětější Trojice

a Bolestné Panny Marie /247

Zašová — konvent s kostelem Navštívení Panny Marie /250

Holešov — rezidence (hospic) s kostelem sv. Anny /252

Štenovice — rezidence (misie) s kostelem sv. Prokopa /254

Kulturní a historický přínos /255

Servité /257

Organizace a struktura řádu /259

Dějiny řádu /260

Generální převoři /264

Řádoví světci a blahoslavení /267

Dějiny řádu v českých zemích /269

Praha — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi /270

Praha-Bílá Hora — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /272

Praha — konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /273

rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Panny Marie Sedmibolestné /277

Jaroměřice nad rokytnou — konvent s loretánskou kaplí /279


( 8

Nové Hrady — konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /281

Králíky — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /288

Veselí nad Moravou — konvent s kostelem sv. Andělů strážných /290

Konojedy — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /291

Významní členové řádu v českých zemích /292

Kulturní a historický přínos /293

Pauláni /295

Organizace a struktura řádu /297

Dějiny řádu /297

Generální korektoři /301

Řádoví světci a blahoslavení /304

Dějiny řádu v českých zemích /305

Přední Výtoň — klášter eremitů s kaplí sv. Pavla (sv. Antonína),

dnes sv. Filipa a Jakuba /306 Kuglvajt — konvent s kostelem sv. Ondřeje /307 Klášter u Nové Bystřice — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /309 Praha — konvent s kostelem sv. Salvátora /315 Brtnice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, nyní bl. Juliány

Collalto /318 Vranov u Brna — konvent s poutním chrámem Narození Panny Marie /320 Mořice — rezidence (hospic) s domácí kaplí sv. Františka z Pauly,

dnešním kostelem sv. Martina /326 Tachov (Světce) — konvent s kostelem Čtrnácti sv. pomocníků /327 Nová Paka — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /329 Významní členové řádu v českých zemích /332 Kulturní a historický přínos /333 Pavlíni /335 Organizace a struktura řádu /336 Dějiny řádu /337 Řádoví světci a blahoslavení /343 Dějiny řádu v českých zemích /344 Příbor — pokus o založení konventu /345 Cetechovice — pokus o založení konventu s kostelem Navštívení

Panny Marie /345 Holešov — pokus o založení konventu u kostela sv. Anny /346 Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /346 Brno-Tuřany — pokus o založení konventu /348 Obořiště — konvent s kostelem sv. Josefa /348 Významní členové řádu v českých zemích /351 Kulturní a historický přínos /352

9 )

Milosrdní bratři /353

Organizace a struktura řádu /355

Dějiny řádu /356

Generální převoři /363

Řádoví světci a blahoslavení /366

Dějiny řádu v českých zemích /368

Provinciálové /371

Valtice — konvent s kostelem sv. Augustina a s nemocnicí /373

Praha — konvent s nemocnicí (čp. 847/I) a kostelem sv. apoštolů

Šimona a Judy /376

Nové Město nad Metují — konvent s kostelem Narození Panny Marie

a se špitálem /383

Vendryně — provizorní řeholní dům /385

Těšín — konvent s nemocnicí a kostelem Nanebevzetí Panny Marie /386

Prostějov — konvent se špitálem a kostelem sv. Jana Nepomuckého /387

Kuks — konvent se špitálem a kostelem Nejsvětější Trojice /390

(Staré) Brno-Štýřice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Leopolda /394

Kyjov — pokus o založení hospice /397

Letovice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Václava /397

Vizovice — konvent při zámecké kapli Panny Marie Dobré rady

s nemocnicí a domácí kaplí /402

Významní členové řádu v českých zemích /404

Kulturní a historický přínos /406

Poděkování /408

Literatura /409

Seznam zkratek /419

Terminologický slovníček /421

( 10

Poustevník sv. Augustina

11 )

Augustiniáni

Ordo Eremitarum S. P. Augustini, Augustiniani Calceati, Eremitae S. Augustini,

Ordo Fratrum Sancti Augustini, Ordo Sancti Augustini, řád poustevníků sv. otce

Augustina, obutí augustiniáni, poustevníci sv. Augustina, augustiniánipoustevníci, augustiniáni eremité, řád bratří sv. Augustina, řád sv. Augustina

Zkratky

O.E.S.A., O.S.Aug., O.S.A.

Řehole

Sv. Augustina se zvláštními konstitucemi.

Patroni

Panna Maria Matka potěšující, Panna Maria Matka Dobré rady, sv. Augustin,

sv. Monika, sv. Jan Gonzales (ze Sahagunu), sv. Mikuláš Tolentinský, sv. Tomáš z Villanovy (patron řádových studií). Spiritualita a zaměření Řádová spiritualita je postavena na třech pilířích, které představují učení sv.Augustina, zkušenost eremitsko-kontemplativní a zkušenost apoštolského učení.

Základními prvky augustiniánské spirituality jsou tři základní principyduchovního růstu:

— Přátelství mezi křesťany stejného smýšlení představuje pomoc křesťanům

žijícím v sekularizovaném světě. Je to opak sobectví a jistota v dobách zkoušek.

— Niternost jako nutnost obrátit svůj pohled do svého nitra, protože Bůh,

který stvořil člověka a dává mu život a sílu, je přítomen v nitru každého jedince.

— Společenství v křesťanském slova smyslu chápané jako domov provšechny, kteří touží po setkání s Kristem. Každý klášter má být ideálním duchovním

a kulturním centrem.

Sv. Augustin na počátku své řehole uvádí: „Hlavním důvodem toho, že jsme

se sešli, je, abyste žili v souladu a měli jedno srdce a jednu mysl v Bohu.“ Z toho

vyplývá i cíl a smysl řádu — hledat Boha v hlubokém bratrském životě,uskutečňovaném v co největší jednotě a pospolitosti soužití prostřednictvím snah

upřených k Bohu, k věcem, které vedou k Bohu, stejně jako v modlitbě. Jen tak

je možné vést k Bohu i ostatní pomocí různých podob apoštolského života.Podmínkou je vstoupit do světa a být, podle sv. Augustina, Ježíšem pro ostatní.

( 12

Řád nemá určenou žádnou zvláštní činnost, a to včetně přímého apoštolátu.

Ten je spíš důsledkem snahy přenášet na ostatní a sdílet s nimi to, co členové

řádu získali ze svého spojení s Bohem a s bratřími v komunitě s ohledem nana

dání jednotlivců nebo na potřeby církve. Apoštolský stolec povolil, pokud jde

o apoštolát, těm členům řádu, kteří mají k tomu schopnosti, aby se věnovali

jakékoliv činnosti vedoucí k dobru a prospěchu lidstva. Tento aktivní apoštolát

tvoří část života řádu, nikoliv však jeho podstatu. Označení členů řádu za„pous

tevníky“ tak časem zcela ztratilo na významu, protože se augustiniáni začali

věnovat různým druhům apoštolátu a kněžské služby.

Pro tento způsob života je základní podmínkou pokora spojená s osobní

chudobou. Řádový majetek náleží každému a společenství a sdílení majetku

představuje posvěcení jednoty srdcí.

V souvislosti s apoštolátem řádu má zvláštní postavení a důležitost stu

dium.

Řádová spiritualita se svým způsobem promítá i do architektury řádových

staveb ve městech i na venkově. Konventní chrámy tvoří zpravidla jednu stranu

klášterní kvadratury. Charakteristické jsou i velké rajské dvory a jednotlivé cely.

Dvoupatrové klášterní budovy se v českých zemích nacházejí jen v Praze (pro

nedostatek prostoru) a v ročově (pro podzemní vodu), kde je navíc neobvyklé

dvojvěžové průčelí, které provedl Kilián Ignác Dienzenhofer v druhé polovině

18. století, tedy v době, kdy se pravidla žebravých řádů poněkud uvolnila.

Hlavním úkolem augustiniánů je městská duchovní správa, a proto mají často

jejich konventy inkorporované fary. Při některých domech bývá zřízen i III. řád

sv. Augustina pro laiky. Významná je i vědecká činnost augustiniánských kněží

a jejich působení na školách.

Znak

Ve zlatém štítě červené planoucí srdce, spočívající načer

né knize s červenou ořízkou a obtočené černým řemenem

(opaskem), které je kosmo probodeno stříbrnou berlou

a šikmo hnědým šípem.

(Kniha představuje slovo Boží, jež proniklo srdcem i duší

sv. Augustina jako šíp. Osobnost sv. Augustina je vyjádřena

ještě berlou. Syntéza augustiniánské spirituality — hledání pravdyprostřednic

tvím Božího slova v bratrské lásce — je zobrazena knihou a srdcem jako symboly

lásky v pravdě a pravdy v lásce.)

Heslo

TOLLE, LEGE! TOLLE, LEGE! (Vezmi, čti! Vezmi, čti!)

13 )

Oděv

Černý vlněný hábit s dlouhými širokými rukávy, s černým koženým řemenem

a s dlouhou kapucí zašpičatělého tvaru, sahající až k opasku. Při slavnostních

příležitostech v chóru i jinde byly ještě užívány široké návlečné rukávy (manicae).

Do 18. století byla v praxi uplatňována výsada, podle níž směli řeholníci nosit

bílý vlněný hábit, avšak tohoto privilegia se čeští augustiniáni vzdali. Poslední

český augustinián, který nosíval i v klášteře bílý hábit s kapucí, bílý škapulíř a černý řemen, byl Matěj Chotěborský, který zemřel roku 1808 v Domažlicích ve věku 80 let. Bílé roucho se pak v řádu udrželo již jen jako šat noviců.

Původně nosili bílé roucho vilemité, kteří se řídili řeholí sv. Benedikta,zatímco poustevníci užívali oděv černý, prý na památku toho, že sv. Augustin ho nosil

po smrti své matky sv. Moniky jako znamení smutku po zbytek svého života.

Svatý stolec proto ustanovil na věčnou paměť v řádu dvojí roucho — bílé (vklášteře jako domácí hábit) a černé (mimo klášter a pro slavnostní úkony). Tam,

kde nebyli usazeni dominikáni nebo premonstráti, směli augustiniáni nosit bílé

roucho i ven, mimo konvent. Bílý oděv vyjadřoval úctu k Panně Marii a čistotu

srdce, černý pak opovržení profánním světem a stav kajícnosti. Privilegiumnosit hábit dvojí barvy (bílé a černé), nikoliv však části oděvu (jako dominikáni či

cisterciáci), ale úplný oblek, mělo usnadnit vstup vilemitů do řádu augustiniánů

a mělo také být věčnou památkou této skutečnosti.

Důvodem vzdání se tohoto privilegia v Čechách, na Moravě, v Polsku a v Bavorsku bylo jednak časté ušpinění roucha při výkonu veřejné služby a jednak

i skutečnost, že pro chudé kláštery bylo zhotovování dvojího šatu přílišnákladné. V řadě zemí (Itálie, Irsko, Španělsko či dnešní Belgie) zůstal systém dvojího

roucha zachován. Je to praxe, o níž rozhodují jednotlivé provincie samostatně.

OrGANIZACE A STruKTurA ŘÁDu

Nejvyšší formou vnitřního řízení řádu je generální kapitula, která volí nafunkční období 6 let představeného a hlavu celého řádu, jíž je generální převor (prior

generalis) se sídlem v Římě (Via Paolo VI, 25, 00193 roma, Italia). Ten má kdisozici 4 (někdy 6) asistenty (assistentes), generálního prokurátora a řádového

sekretáře, avšak může rozhodovat buď společně s těmito členy generální rady,

nebo i bez jejího souhlasu. Generální převor může být zvolen i opakovaně,maximálně tedy na 12 let.

V čele provincie stojí provinciál, zvaný též provinciální převor (priorprovincialis), jemuž pomáhají sekretář (secretarius) a 4 definitoři (dïffinitores, definitores).

Je volen provinciální kapitulou na dobu 4 let. V řádě však existují i viceprovincie

a vikariáty na čele s viceprovinciálem, resp. oblastním vikářem. Větší početprovincií pak vytváří dohromady asistenci.


( 14

Poustevník sv. Augustina v domácím rouchu


15 )

V čele konventu je převor (prior) s jemu podřízeným podpřevorem (subprior),

který převora v případě potřeby zastupuje. Představený noviciátu (magisterno

vitiorum) býval v řádové historii často spojován s funkcí podpřevora. Konventní

kapituly jsou zvány consilia conventus.

Kromě toho existují domy, které jsou podřízeny přímo generálnímupřevo

rovi, a proto se nazývají generální konventy. K tomu přistupuje opatství v Brně,

jediné v celém řádu (!), v jehož čele stojí opat (abbas).

Na domácím učilišti působí kromě jiných též lektor filosofie (lectorphiloso

phiae). Je-li při augustiniánském konventu zřízen konvikt, má jeho představený

titul rector convictus studentium (jeho zástupcem je vicerector). O vedení kleriků

se stará magister clericorum.

Hospodářské záležitosti konventu má na starosti prokurátor konventu

(procurator conventus) a o ekonomiku provincie pečuje prokurátor provincie

(procurator provinciae).

Konventuálové se dělí na kněze a na bratry laiky (fratres laici), kteří majíslav

né sliby (conversi professi). Pokud je nesložili, nazývají se obláti (conversi oblati).

Kdo se chce stát řádovým knězem, musí mít při vstupu do řáduabsolvova

nou střední školu s maturitou. Zkušební doba před noviciátem by neměla být

delší než 2 roky, přičemž ale celá zkušební doba má trvat 6 let, nejméně pak

5 let. uchazeči mají právo nosit řeholní šat již od počátku zkušební doby.Při

jetí řádového oděvu se nazývá indutio (obláčka). Na začátku nebo v průběhu či

po ukončení prvních dvou zkušebních let následuje rok noviciátu, ne však před

dosažením dospělosti. Po noviciátu může být novic připuštěn ke složeníobvyk

lých slibů. Ty se obnovují každý rok, obvykle však ne déle než 5 let. Slavnými

sliby (professio) končí zkušební doba. Ke slavným slibům se bratři připouštějí

teprve zpravidla po dosažení věku 23 let, pokud se během celé zkušební doby

projevili jako schopní a způsobilí.

DěJINy ŘÁDu

Řád augustiniánů vyznává jako svého zakladatele sv. Augustina, ač meziofici

álním vznikem řádu a smrtí tohoto církevního otce existuje časová prodlevapl

ných 826 let.

Sv. Augustin, vlastním jménem Aurelius Augustinus, se narodil 13. 11. 354

v Tagastě v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku) jako dítě

pořímštěného pohanského Afričana Patricia a zbožné křesťanky (sv.) Moniky.

Za studií v Madauře a Karthagu projevil značné nadání i hloubku ducha, ale

zároveň propadl prostopášnosti (měl například nemanželského syna Adeodata)

a po dobu 9 let také tehdy módnímu manicheismu. Stal se učitelem rétoriky

postupně v Tagastě, Karthagu, Římě a v Miláně, kde na něho svými homiliemi

zapůsobil tamější biskup (sv.) Ambrož († 379). Odebral se do ústraní, kde vtěžbr />

( 16

kém vnitřním boji hledal pravdu i sebe samého. Jednoho dne zaslechl v zahradě

milánského domu dětský hlas, který mu říkal „Tolle, lege! Tolle, lege!“ (tj.Vezmi, (a) čti!). Když posléze pochopil, že k němu hovoří Bůh, vzal Písmo, které

leželo před ním na stole, a otevřel ho v místě knihy epištol sv. Pavla, resp. 13.

kapitolu listu k Římanům: „Veďme počestný život jako ve dne, ne v hodováních

a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ani ve sváru a závisti. Aleoblecte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“

(Řím 13,13.)

Najednou vše pochopil. Opustil místo učitele řečnictví, rozešel se s Melanií

(matkou svého syna) a rozhodl se pro službu Bohu. Odešel s matkou Monikou

a s několika přáteli na statek v Cassiaciaku (Cassiciacum), 30 km severně odMilána, kde se u svého přítele Verecunda připravoval na přijetí křtu. Ten přijal ovelikonoční noci roku 387 spolu se svým bratrem Navigiem, přítelem (sv.) Alypiem

a nemanželským synem Adeodatem z rukou (sv.) Ambrože.

Potom se všichni vydali na zpáteční cestu do Afriky, přičemž nedaleko Říma

(v Ostii) náhle zemřela (v témže roce 387) Augustinova matka sv. Monika. Asi rok se Augustin zdržel v Římě, ale pak se vrátil do Tagasty, kde rozdal majetek

a pak se asi tři roky zdržoval v ústraní. Přesto se stal všeobecně známou arespektovanou osobností. Proto ho také, přes jisté Augustinovo zdráhání a na naléhání

věřících, roku 391 za svého pobytu v Hippo vysvětil na kněze biskup Valerius.

Ten jako rodilý Řek neuměl dobře latinsky a punsky vůbec ne, což působilopotíže v soudních, správních i pastoračních záležitostech. Proto, přestože tehdejší

církev ještě neznala úřad biskupa-koadjutora, Valerius, se souhlasemkarthaginského biskupa, učinil z Augustina biskupa (395). Po brzké Valeriově smrti seAugustin stal v roce 396 jeho nástupcem v severoafrickém městě Hippo regius (dnes Annaba).

Ze svého obydlí vytvořil jakýsi předobraz kláštera, kde žil se svýmduchovenstvem. Stal se zakladatelem duchovních seminářů a tím, že sepsal řeholi,

i kanonického života. Bojoval proti heretickému donatismu, zřizoval nemocnice

a stravovny pro chudé a pečoval i o katechumeny.

Sv. Augustin je nejvýznamnějším latinským církevním spisovatelem,filosofem a teologem období patristiky. Napsal celou řadu spisů, přičemž ve svýchstěžejních dílech De Trinitate (O Trojici), De Civitate Dei (O obci Boží), De doctrina

christiana (O křesťanském učení) a De Genesi ad literam (O genesi) vytvořil první

ucelený filosoficko-teologický systém křesťanství. V roce 400 dokončilautobiografický spis Confessiones (Vyznání). Sv. Augustin provedl pozoruhodnoufilosoficko-teologickou syntézu antické vzdělanosti a křesťanství. Celkem po něm

zůstalo 113 spisů, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání.

Sv. Augustin zemřel v 76 letech, po 40 letech kněžství a 34 letech biskupství,

dne 28. 8. 430 na lůžku obklopeném duchovními přáteli ve svém sídelním městě

Hippo, které bylo právě obléháno Vandaly. Byl pohřben v katedrálním chrámu

17 )

v Hippo, později byly jeho ostatky převezeny na Sardinii, odkud se pak v 8.sto

letí, za vpádu Saracénů, dostaly do baziliky sv. Petra v Ciel d’Oro v Pavii.

K duchovnímu odkazu sv. Augustina, resp. k jeho řeholi (ač bylapravděpo

dobně napsána pro společnost zbožných laiků) se přihlásilo vedle augustiniánů

kanovníků (řeholních kanovníků) a augustiniánů poustevníků také více než 135

oficiálně uznaných církevních řádů a kongregací.

Počátky Řádu eremitů sv. Augustina je nutné hledat v poustevnickém hnutí

severní a střední Itálie, zejména v Lombardii a v Toskánsku ve 12. a 13. století.

Papež Innocenc IV. pověřil kardinála richarda Annibaldiho úkolem sjednotit

všechny eremity v Toskánsku v jednu řeholní společnost. Sjednocení bylousku

tečněno podle dvou bull papeže Innocence IV. (Incumbit nobis a Praesentium

vobis) ze dne 16. 12. 1243. Bully byly určeny „všem poustevníkům v Toskánsku,

kromě bratří sv. Viléma“ (tj. vilemitů). První bulla představuje zakládací listinu

budoucího řádu, druhá pak vysvětluje způsob, jak má ke sjednocení dojít.

Zakládající kapitula se konala v Římě v březnu 1244 za předsednictvíkardiná

la richarda Annibaldiho a za asistence dvou cisterciáků (podle směrnic 12.káno

nu IV. lateránského koncilu měli být na každé počáteční kapitule přítomni dva

cisterciáčtí opati z nejbližšího okolí jako experti, kteří disponovali rozsáhlými

zkušenostmi z konání kapitul).

Iniciativa k založení řádu nevzešla od papeže, ale od poustevníků, kteří si

na Svatém otci vyžádali řeholi sv. Augustina. Tehdy bylo vytyčeno apoštolskéza

měření nového řádu a kontemplativní způsob života členů řádu měl býtzacho

váván jako význačný rys. Hledání Boha v „určité samotě“ vyplynulo z dřívějšího

eremitského stylu života, ale mělo být uskutečňováno v bratrském společenství.

Tomuto sjednocení se dostalo označení Malá unie.

Další iniciativy se chopil následující pontifik Alexander IV., velký příznivec

řádů. Svatý otec znovu pověřil roku 1256 kardinála Annibaldiho, aby svolalpřed

stavené jednotlivých poustevnických skupin do Říma, kde v klášteře a kostele

Santa Maria del Popolo vedle Porta del Popolo (Porta Flaminia) došlo k uzavření

dohody o sjednocení (tzv. Velká unie — Magna Unio Augustiana) toskánskýchere

mitů s dalšími společenstvími do jediného řádu, jehož oblastí působnosti měla

být především severoitalská města. Nejvýznamnějšími přistoupivšímikongre

gacemi byli vilemité (založení roku 1156 sv. Vilémem z Malavalle, † 1157) ajam

bonité (založení bl. Janem Bonem z Mantovy, jinak Buonim, Johannes Bonus,

† 1249, a to kolem roku 1217). Jambonité a františkáni měli podobný oděv a při

tzv. terminování (tj. při sbírání almužen v určitých termínech) docházelo mezi

nimi ke sporům. K těmto kongregacím přistoupili ještě poustevníci z HoryFava

le a eremité z Anconské Marky, zvaní brettini podle sídla v Anconě, jimž řeholi

sv. Augustina předepsal roku 1234 papež Řehoř IX.

Oficiálně byl řád eremitů sv. Augustina ustaven bullou Alexandra IV. Licet

Ecclesiae catholicae z 9. 4. 1256. Superioři jednotlivých kongregací si také zvolili

( 18

prvního generálního převora. Tím se stal Lanfranc Septale z Milána († 1264),bý

valý převor jambonitů. Hned byly, vedle pěti italských provincií, vytvořeny i čtyři

řádové provincie mimoitalské (Španělsko, Francie, Anglie a Německo). První

generální převor také zřídil roku 1259 první řádové generální studium. Později

vznikla i další studia v Oxfordu, Cambridge, Bologni, Padově, Římě, Neapoli,

Salamance a v Kolíně nad rýnem.

K řeholi brzy přibyly konstituce přijaté roku 1287 na generální kapitule

ve Florencii a znovu po třech letech v Řezně, které byly sepsány na způsob statut

řádu kazatelů. Autory konstituce byli pozdější generální převor (bl.) Augustinus

Novellus a (bl.) Clemens de Ossimo. K dílčím úpravám řádové konstituce došlo

v letech 1551, 1581, 1686, 1895, 1926 a 1969.

Některé skupiny poustevníků si podržely určitou samostatnost ještě poně

jakou dobu. Tak například poustevníci sv. Viléma (vilemité), kteří se původně

řídili řeholí sv. Benedikta, změnili řeholi a s novým řádem se plně spojili na přání

papeže Klementa IV. v roce 1266, ovšem jen v německých zemích (včetně našich

konventů v Pivoni a snad i Svaté Dobrotivé) a v u hrách. Ostatní vilemité řád zase

opustili a vrátili se k řeholi sv. Benedikta, stejně jako eremité z Monte Favale.

Zajímavá na novém řádu je absence zakladatele. Řád je vlastně dílemApoš

tolského stolce, resp. papežské kurie. Možná i proto se augustiniáni staliroz

hodnými obhájci papežství a papežského primátu.

Ve druhé polovině 13. století se řád rozšířil do Španělska, Německa, Francie

a Anglie, i když jeho těžiště zůstávalo stále v Itálii (ve 14. století tam bylo 11 z 24

provincií řádu). V Itálii také lépe přežíval poustevnický způsob života, zatímco

v jiných zemích docházelo k přesunu řeholníků do měst. Největší poustevnou

bylo tehdy Lecceto v dubovém lese nedaleko Sieny a jedním z nejdůležitějších

zdrojů nového duchovního života augustiniánů ve městě byl jejich konventSan

to Spirito ve Florencii.

Od roku 1299 je augustiniánský řád exemptní. roku 1327 dostali augustiniáni

poustevníci do společné správy s augustiniány kanovníky péči o hrob sv.Augus

tina v bazilice sv. Petra v Pavii.

Řád utěšeně rostl a nabýval na významu. roku 1299 existovalo v německých

zemích již 80 klášterů, které byly rozděleny do čtyř provincií (rýnsko-švábské,

bavorské, saské a kolínské). Nejvýznamnějším augustiniánským scholastickým

učencem té doby byl Jiljí Římský (Aegidius romanus, † 1316), který byl žákem

sv. Tomáše Akvinského a jehož spisy platily po celou dobu středověku vaugus

tiniánském řádu jako závazná nauka.

uprostřed 14. století přišla morová epidemie (1347—1350), která zdecimovala

i řád eremitů — úhrnem bylo napočítáno přes 5 000 mrtvých členů řádu. Krize

v řádu pak pokračovala i po morové ráně, tentokráte v důsledku papežského

schismatu. Začalo se projevovat uvolňování disciplíny společného života aobje

vily se i hlasy požadující právo na soukromé vlastnictví.

19 )

Téměř současně se však začaly objevovat i reformní snahy. První pokus ozavedení přísné observance je zaznamenán v roce 1387 v Leccetu u Sieny. Jako první

se začala prosazovat tzv. lombardská kongregace, založená roku 1431. Tatoreforma záhy překročila hranice Itálie a začala zasahovat různé konventy. V Německu

nakonec došlo ke sloučení více klášterů do reformní kongregace (tzv. saské), jež

byla vedena a formována Heinrichem z Osnabrücku († brzy po roce 1460).

Řád augustiniánů dal ve 14. století církvi i vynikajícího teologa bl. Jakuba

z Viterba († 1308) a biblistu bl. Šimona Fidatiho z Cascie († 1348), který napsal

originální pojednání o životě Krista.

V 15. století vznikl III. řád sv. Augustina, který byl zván i jako Řád pokání

sv. Augustina. Tvořili ho lidé, kteří nosili černý škapulíř a černý kožený pás,

avšak neskládali žádné sliby a žili pouze pod duchovní správou řádu.

Dne 3. 3. 1431 byl v dominikánském chrámu Panny Marie nad Minervou

zvolen v konkláve augustinián Gabriel Condulmer (Condulmieri,Condulmero) papežem a přijal jméno Evžen IV. Narodil se asi roku 1383 v Benátkách,

kde vstoupil do augustiniánského kláštera San Giorgio Maggiore nastejnojmenném ostrově v benátské laguně. Byl synovcem papeže Řehoře XII. Později (1407) působil jako biskup sienský a jako kardinál-kněz titulem u SanClemente (od 1408). Jako papež nejprve potvrdil svolání Basilejského koncilu, který však 18. 12. 1431 rozpustil. Vzhledem k nepokojům v církevním státě a k nesouhlasnému postoji císaře Zikmunda ho však znovu v roce 1433 uznal. roku 1434 musel dokonce před revolucí uprchnout v převlečení za mnicha z Říma

do Florencie, kde se uchýlil do dominikánského kláštera Santa Maria Novella. V roce 1437 přeložil Evžen IV. koncil do Ferrary a roku 1439 do Florencie. Dne 6. 7. 1438 vydal bullu Laetentur coeli, kterou bylo oficiálně vyhlášenosjednocení s Řeky. Část kardinálského sboru, která nadále zůstávala v Basileji, zvolila dne 5. 11. 1439 (resp. 24. 7. 1440) pontifikem vévodu Amadea VIII. Savojského. Jako vzdoropapež přijal jméno Felix V., ale dne 7. 4. 1449 abdikoval. Evženův nástupce Mikuláš V. (1447—1455) ho pak jmenoval kardinálem a apoštolským vikářem pro Savojsko. Tento poslední vzdoropapež zemřel dne 7. 1. 1451. roku 1439 schválil Evžen IV. bratrstvo Nejblahoslavenější Panny Marie, založené při kostele sv. Jakuba v Bologni. S tímto bratrstvem bylo sloučeno i jiné bratrstvo, založené rovněž při kostele sv. Jakuba v Bologni, bratrstvo Panny MariePotěšující. Papež Řehoř XIII. potvrdil roku 1575 jejich sloučení a rok poté ho povýšil

na arcibratrstvo (svátek 4. 9.). Evžen IV. zemřel dne 23. 2. 1447 a byl pohřben

v římském chrámu Spasitele.

roku 1497 (ač via facti existovalo od dob pontifikátu Bonifáce VIII., 1294 až

1303) udělil papež Alexander VI. řádu augustiniánů neodvolatelné privilegium,

podle něhož mu byla svěřena funkce sakristána papežské kaple, čímž jenpotvrdil praxi trvající nepřetržitě od roku 1287. Papežský sakristán požívalbiskupského důstojenství.

( 20

Nejenom řádu augustiniánů, ale celé církvi zasadil těžkou ránu svýmodpadem Martin Luther. Narodil se 10. 11. 1483 v Eislebenu a měl se stát právníkem.

roku 1505 se stal mistrem svobodných umění a vstoupil do reformovanéhokláštera augustiniánů v Erfurtu. učinil tak na základě slibu z 2. 7. téhož roku, poté,

co blesk udeřil těsně vedle něj. V Erfurtu přijal 3. 4. 1507 kněžské svěcení a pak

tam studoval teologii. Poté byl vyslán jako profesor filosofie do Wittenbergu, kde byl v roce 1512 promován na doktora teologie. Zároveň převzal biblistickou

katedru na tamější universitě.

Mezitím, roku 1510, navštívil Luther v záležitostech observance svého řádu

Řím. Byl ubytován v klášteře augustiniánů při kostele S. Maria del Popolo, vedle

(resp. za) Porta del Popolo (Porta Flaminia), tedy v místech, kde od severuvstuovali do Říma všichni poutníci a kde byly položeny základy řádu augustiniánů

poustevníků. V klášteře je chován obraz Panny Marie (Madonna del Popolo),

jedna ze sedmi ikon připisovaných sv. Lukáši. Martin Luther byl, jak později

řekl, šokován a znechucen renesančním způsobem života ve Věčném městě,

zejména pak světskými mravy duchovenstva. Augustiniáni eremité byli přitom

řádem, který patrně jako první přijal renesanci, protože řada jeho členůnáležela k nejbližším přátelům Petrarky († 1374). I tento pobyt napomohl Lutherovu

přesvědčení, že církev potřebuje zevrubnou reformu. Po provedení reformace

se augustiniánští řeholníci vyhýbali v chrámu S. Maria del Popolo oltáři, u něhož Luther sloužíval za svého pobytu mše. Vzal však za své při vyplenění Říma(Sacco di roma) císařskou armádou roku 1527, kdy byl klášter vypálen do základů a zůstala jen zvonice z 15. století.

Když v roce 1517 dominikán Jan Tetzel hlásal nešťastným způsobem odpustky

na stavbu chrámu sv. Petra v Římě, rozeslal Luther proti této praxi 95 tezí.Adresáty byli magdebursko-mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský, braniborský biskup Jeroným Schulz a jeho přátelé Jan Lang v Erfurtu a Kryštof Scheurl vNorimberku, který dal teze bez Lutherova vědomí vytisknout a rozšiřoval je po celém Německu. Přibití tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu (31. 10. 1517) je možná jen legenda, kterou poprvé zveřejnil Philipp Melanchthon roku 1546. V tezích vyzýval k disputaci nejen o odpustcích, ale i o ceně dobrých skutků.

V roce 1518 byl Luther papežem Lvem X. povolán do Říma, ale saský kurfiřt

Friedrich Moudrý († 1525) dosáhl toho, že Luther byl vyslýchán doma papežským

legátem kardinálem Kajetánem, který tehdy dlel v Augsburgu. Od legáta seLuther odvolal k papeži, pak (28. 11. 1518) k obecnému koncilu a také k předním universitám. Na veřejné disputaci v Lipsku (27. 6.—16. 7. 1519) byl však poražen

ingolstadtským teologem dr. Johannesem Eckem (1486—1543). Pak zavrhly jeho

učení i university v Kolíně a Lovani. Nato Luther vyzval světská knížata, abyuskutečnili jeho návrhy na reformu církve. Nešlo však o reformu (tj. uvnitř církve),

ale o reformaci (mimo církev, vlastně proti ní). Sám pak přestal plnit své kněžské

a řeholní povinnosti. Bullou Exsurge Domine z 15. 6. 1520 bylo Lutherovo učení

21 )

odsouzeno a zároveň bylo mu pohrozeno klatbou, neodvolá-li do 60 dnů 41bludných článků ze svých spisů. To však již nešlo o odpustky, ale i o papežský primát,

neomylnost koncilů a platnost církevní tradice. Luther přestal argumentovatteologicky a naopak se uchýlil k agitaci proti církvi, od níž se vzdálil. Nepomohlo ani

smírné jednání legáta kardinála Kajetána a papežského vyslance Karla Miltitze.

Dne 10. 12. 1520 před Elsterskou branou ve Wittenbergu Luther veřejně sněkolika universitními profesory a studenty spálil papežskou bullu hrozící mu

klatbou a zároveň skončily v ohni i knihy kanonického práva. Proto byl 3. 1. 1521

papežem Lvem X. exkomunikován z církve.

Císař Karel V. svolal říšský sněm do Wormsu, kde však Luther neodvolal

ani jeden bludný článek svého učení, přičemž se dovolával svobody svědomí.

Ve Wormsu byla na Luthera uvalena říšská klatba, avšak uprchl včas podochranu saského kurfiřta Friedricha Moudrého, který mu poskytl azyl na hraděWartburgu. Tam pak překládal Písmo svaté do němčiny a psal proti papeži pamflety.

Jeho pozici usnadňovalo neustálé turecké nebezpečí. Tak se mohlo jeho učení

šířit dál. Po zveřejnění jeho hanopisu proti klášterním slibům docházelo khromadným odpadům. Tak v listopadu 1521 opustilo jen ve Wittenbergu svůj klášter 13 augustiniánů-eremitů, tedy méně než polovina jeho členů. V lednu 1522 pak dokonce povolila řádová kapitula ve Výmaru augustiniánům vystoupit z řádu. Záhy pak došlo k rozpadu celé provincie.

Proti Lutherovi vystoupila nejenom pařížská universita, ale i anglický král

Jindřich VIII. napsal proti němu teologický spis, za který byl papežem Lvem X.

odměněn čestným titulem Defensor Fidei (tj. Ochránce víry), který dodnesparadoxně užívají panovníci Spojeného království z titulu hlavy anglikánské církve.

Svůj odpad od církve završil Martin Luther tím, že se v roce 1525 oženil sbývalou cisterciáckou řeholnicí Kateřinou von Bora, s níž měl pak šest dětí. roku

1530 vydal sněm v Augsburgu tzv. augsburskou konfesi a v roce 1546 Martin

Luther v Eisleben zemřel.

Nové náboženství mělo velký úspěch. Bylo totiž velmi snadné a pohodlné.

Nemuselo se chodit ke zpovědi, byly zrušeny půsty a veškeré předpisy anařízení církve byly svévolně anulovány. Světská knížata a po nich i města a sedláci

se zmocňovali církevního majetku. To bylo velké lákadlo. Proto se reformacešířila do Švýcarska, severního Německa, Dánska a dalších zemí Skandinávie. Zdynastických důvodů odpadl i anglický král Jindřich VIII., za jehož sekularizací

zaniklo pochopitelně i všech 37 řeholních domů augustiniánů.

Potridentská obnova církve a řeholních společností se dotkla i augustiniánů.

Papež sv. Pius V. je sice formálně zařadil mezi žebravé řády, ale jednotlivékonventy směly držet statky již na základě povolení papeže Alexandra IV.

roku 1533 vznikla ve Španělsku reformovaná řádová větev, která se všakosamostatnila až na počátku 17. století jako pozdější bosí augustiniáni (v Itálii),

resp. rekolekti (ve Španělsku).


( 22

Postupná obnova skomírajícího řádu byla zahájena za generálního převora

Jeronýma Seripanda. Zároveň však řád začal v 16. století plnit i novou roli na poli

misií, zpočátku zejména prostřednictvím španělských a portugalskýchaugusti

niánů. roku 1533 dorazila první skupina do Mexika (provincie založena 1568),

roku 1551 byl založen první klášter v Peru, cílem byl i Ekvádor (provincie zřízena

1537), roku 1543 přistáli augustiniáni na Filipínách (provincie založena 1575),

dále pronikli do Kolumbie (provincie z roku 1601) a do Chile (provincie zřízena

1627). V poslední čtvrtině 16. století dorazili augustiniáni do Afriky, kdepůso

bili zejména v Guinei. roku 1573 pronikli do Indie, roku 1602 do Persie, roku

1606 na Cejlon a roku 1623 do Iráku. V Japonsku pobyli augustiniáni jen krátce

(1602—1637) a v Číně pak v letech 1681—1800. Dalšími arabskými zeměmi, kde

augustiniáni působili, byly Kuvajt, Bahrajn a Dubaj, stejně jako dnešní Saúdská

Arábie (1573—1622) a také dnešní Pákistán (1626). Dostali se i na rus (1612). VAs

trachani jsou doloženi roku 1615 a v roce 1627 se zasloužili o konverzi královny

Gatavindy z Gruzie. Misijní úsilí augustiniánů se neobešlo bez obětí, tak např.

byli v roce 1631 zavražděni tři řádoví kněží v Mombasse (Keňa).

Zároveň v řádu narůstala vzdělanost. Z papežského pověření byly zřízeny

a až do jejich vypuzení byly augustiniány provozovány některé university,ze

jména v ekvádorském Quitu (1586—1791), v peruánské Limě (1608—1826) a v ko

lumbijské Bogotě (1694—1773). K novátorům patřil i Angelo rocca (1545—1620),

který otevřel roku 1614 v Římě první veřejnou knihovnu (Bibliotheca Angelica).

Mezi významné vědce šířící učení sv. Augustina patřil i Jindřich kardinál Noris

(1631—1704), který se posléze stal správcem vatikánské knihovny.

Největšího rozkvětu dosáhli augustiniáni v polovině 18. století, kdy žilo vpři

bližně 1 500 konventech rozdělených do 43 provincií a 13 kongregací nejméně

20 000 členů řádu.

Papež Pius VI. zavedl v roce 1779 pro řád augustiniánů svátek Panny Marie

Matky Dobré rady (Mater Boni Consilii), který se slaví 26. dubna. u zrodu svátku

byl sv. Alois (vlastním jménem Luigi Gonzaga, 1568—1591), který prosil Pannu

Marii o radu, čím by se měl stát. Matka Boží mu dala rozpoznat, že členemTova

ryšstva Ježíšova. Jméno svátku dal již roku 1682 papež Innocenc XI. Originálob

razu Panny Marie Dobré rady je chován v kostele řádu sv. Augustina v městečku

Genazzano, které leží asi 16 km jihovýchodně od Říma. Tamější zámožná vdova

Petruccia začala stavět nový kostel, ale došly jí peníze. Dne 25. 4. 1467, v době

pouti, se na nedokončený kostel snesl mráček a přitom se samy rozezněly zvony.

Když se pak obláček vznesl, zůstal na zdi obraz Panny Marie s Jezulátkem. Podle

legendy se tento obraz nacházel původně v albánském městě Skadaru (Skutari).

Když hrozilo nebezpečí, že bude obraz zneuctěn a možná i zničen Turky, kteří

se Albánie zmocnili, prosili dva strážci kostelíka u obrazu Panny Marie o dobrou

radu. Matka Boží jim ji dala — poradila jim odejít, přičemž se obraz odloupl

a přenesl se na mráček, který ho pak donesl až do italského Genazzana, kde si


23 )

přála, aby byla uctívána jako Matka Dobré rady. Stavba kostela byla nejendo

končena, ale protože se stal poutním místem, byl vedle postaven i klášter řádu

sv. Augustina. V Genazzanu byla založena roku 1753 tzv. Zbožná jednota, která

již roku 1790 měla 190 000 členů.

Konec 18. a většina 19. století proběhly většinou ve znamení potlačování řádů

ze strany různých vlád světa. Za francouzské revoluce násilně zanikla celá řádová

provincie. Následná vláda Napoleona Bonaparta přinesla omezování počtukon

ventů nejen v Itálii a v Německu, ale všude tam, kde se uzurpátorův vliv udržel

poněkud déle. Mezi léty 1792—1802 a pak 1865—1889 se nekonaly ani generální

kapituly. Po roce 1803 zůstaly v Německu jen dva řádové domy a roku 1812zanik

la celá rakouská provincie.

Z důvodů restriktivních zákonů ve Španělsku tam vznikl nový úřadsamo

statného představeného, který byl podřízen španělské vládě a který nezávisle

na zbytku řádu spravoval 11 provincií ve Španělsku a v novém světě.

Řád i nadále disponoval mimořádnými jedinci. Za všechny se sluší uvéstale

spoň Řehoře Mendela (1822—1884), zakladatele genetiky, a Augustina kardinála

Ciasca († 1902), vynikajícího orientalistu.

K postupné obnově řádu docházelo nejprve v Itálii a pak i ve Španělsku,

jehož provincie se znovu připojily k římskému řádovému ústředí v roce 1893.

Největší zásluhy o obnovu řádu mají Pacifik Neno, jehož papež Lev XIII.jmeno

val řádovým generálním komisařem (1881—1886) a následně i generálnímpřevo

rem, a pak i jeho nástupce Sebastian Martinelli, který se později stal kardinálem

a apoštolským legátem v uSA.

Obnovitelem řádu v Německu, kde byli augustiniáni sekularizacemi téměř

zlikvidováni, se stal P. Pius Keller (25. 9. 1825 v Ballinghausenu v Bavorsku —

15. 3. 1904 v Münnerstadtu, Bavorsko). Tento horlivý a neúnavný kněz (od roku

1849) svatého života vstoupil do řádu v Münnerstadtu, kde se stal za necelé čtyři

roky převorem. Po dobu 53 let pak působil nejprve jako generální komisař a pak

(od roku 1895) i jako německý provinciál. Podařilo se mu založit řadu nových

klášterů, obnovit pokleslou klášterní kázeň a založit řádový seminář vMünners

tadtu, kde byl v konventním chrámu po své smrti i pohřben.

Stejně jako v Německu byla v roce 1895 obnovena i provincie v Nizozemí.

roku 1794 přišel do uSA P. John rosseter (1751—1812) a roku 1796 dorazil

do Philadelphie P. Thomas Matthew Carr (1755—1820). Augustiniáni však v uSA

zapouštěli své kořeny jen velice pomalu. Až v roce 1874 byla založena americká

provincie sv. Tomáše z Villanovy, roku 1941 další provincie Panny Marie Dobré

rady (Our Mother of Good Counsel) pro středozápad uSA a roku 1968 pakpro

vincie sv. Augustina v Kalifornii.

Do Austrálie připluli augustiniáni roku 1837, ale provincii tam mohli zřídit

až roku 1952. Kanadská provincie sv. Josefa vznikla roku 1967 a v roce 1977 došlo

ke zřízení anglické a skotské provincie.


( 24

V roce 1962 byl zahájen beatifikační proces generála řádu Klementa Fuhla

(18. 6. 1876 v Aidhausenu, Bavorsko — 31. 3. 1935 v La Paz, Bolívie), křestním

jménem Vincenc. V 19 letech vstoupil do řádu v klášteře v Münnerstadt, v 23

letech byl vysvěcen na kněze, v roce 1920 byl zvolen provinciálem, roku 1929

se stal komisařem německých augustiniánů v uSA a v letech 1931—1935zastával úřad generálního představeného řádu. Zemřel na vizitační cestě na selhání

plic, avšak jeho ostatky byly v roce 1953 převezeny do augustiniánského kláštera ve Würzburgu.

Dne 12. 2. 1969 schválila římská Kongregace pro řeholníky nový název řádu —

Ordo Sancti Augustini (O.S.A.).

Počátkem třetího tisíciletí měl řád sv. Augustina 25 provincií, 1 opatství

(Brno), 3 viceprovincie, 14 vikariátů a 8 regionů v Evropě (15 zemí), Africe (6),

Asii a Pacifiku (6) a v Americe (16 zemí), v nichž žilo 2 868 bratří (z toho více než

2 200 kněží) ve 465 klášterech.

GENErÁLNí PŘEVOŘI

11. 1252—1250 Matthaeus

12. 1252—1256 Adiutus de Garfagnana

13. 1256 Philippus de Parrana, generální představený

již v době sjednocení

14. 1256—1264 Lanfrancus de Milano

15. 1265—1271 Guido de Staggia

16. 1271—1274 bl. Clemens de Osimo

17. 1274—1284 Franciscus de reggio

18. 1284—1291 bl. Clemens de Osimo, podruhé, † 8. 4.

19. 1291—1292 Paulus de Perugia, generální vikář, provinciál římský

19. 1292—1295 Aegidius de roma

10. 1295—1298 Simon de Pistoia

11. 1298—1300 bl. Augustinus de Tarano, rezignoval, † 19. 5. 1309

12. 1300—1307 Franciscus de Monterubbiano

13. 1308—1311 Iacobus de Orte, † ve Vienne, Francie

14. 1312—1326 Alexander de Sant’Elpidio

15. 1326—1342 Guillelmus de Cremona

16. 1343—1344 Dionysius de Modena

17. 1345—1357 Thomas de Strasbourg

18. 1357—1358 Gregorius de rimini

19. 1359—1367 Matthaeus de Ascoli

20. 1368—1371 Hugolinus de Orvietto

21. 1371—1377 Guido de Belregardo seu de Toulouse

22. 1377—1378 Bonaventura de Padova

25 )

19. 1378—1381 Philippus de Mantova, generální vikář

19. 1381—1383 Nicolaus de Amatrice, generální vikář

19. 1383—1385 Bartholomaeus de Venezia, generální vikář

23. 1385—1400 Bartholomaeus de Venezia

24. 1400—1409 Nicolaus de Cascia

19. 1409—1410 Paulus de Venezia, generální vikář

19. 1410 Simon de Ancona, generální vikář

25. 1410—1419 Hieronymus de Pistoia

26. 1419—1431 Augustinus de roma

19. 1431—1434 Gerardus de rimini, generální vikář

27. 1434—1443 Gerardus de rimini

28. 1443—1459 Iulianus de Salem

29. 1459—1460 Alexander de Sassoferrato

30. 1460—1470 Guillelmus Becchi de Firenze

31. 1470—1476 Iacobus de L’Aquila

32. 1476—1485 Ambrosius Massari de Cori

19. 1485 Silvester de Bagnoregio, generální vikář

19. 1485—1486 Anselmus de Montefalco, generální vikář

33. 1486—1496 Anselmus de Montefalco

19. 1496—1497 Marianus de Genazzano, generální vikář

34. 1497—1498 Marianus de Genazzano

19. 1498—1501 Gratianus Ventura de Foligno, generální vikář

35. 1501—1504 Gratianus Ventura de Foligno

19. 1504—1505 Augustinus de Terni, generální vikář

36. 1505—1506 Augustinus de Terni

19. 1506—1507 Aegidius de Viterbo, generální vikář

37. 1507—1518 Aegidius de Viterbo

19. 1518—1519 Gabriel de Venezia, generální vikář

38. 1519—1537 Gabriel de Venezia

19. 1537 Ioannes Iacobus de Napoli, generální vikář

19. 1537—1538 Ioannes Antonius de Chieti, generální vikář

39. 1538 Ioannes Antonius de Chieti

19. 1538—1539 Hieronymus Seripando, generální vikář

40. 1539—1551 Hieronymus de Seripando

41. 1551—1569 Christophorus de Padova

19. 1569—1570 Thaddaeus de Perugia, generální vikář

42. 1570—1581 Thaddaeus de Perugia

43. 1581 Franciscus de recanati

19. 1581—1582 Augustinus de Fivizzano, generální vikář

44. 1582—1586 Spiritus de Vicenza

19. 1586—1587 Thaddaeus de Perugia, generální vikář

( 26

45. 1587—1591 Gregorius de Montelparo

19. 1591—1592 Augustinus de Tarquinia, generální vikář

19. 1592 Augustinus de Fivizzano, generální vikář

46. 1592—1598 Andrea Securani de Fivizzano

47. 1598—1600 Alexander Mancini de Siena

19. 1600—1602 Fulvius de Ascoli, generální vikář

48. 1602—1607 Hippolytus Fabriani de ravenna

19. 1607—1608 Ioannes Baptista de Aste, generální vikář

49. 1608—1614 Ioannes Baptista de Aste

50. 1614—1620 Nicolaus Giovannetti de S. Angelo

51. 1620—1624 Fulgentius Gallucci de Montegiorgio

19. 1624—1625 Hieronymus de Ghettis de roma, generální vikář

52. 1625—1630 Hieronymus de Ghettis de roma

53. 1630—1636 Hieronymus rigoli de Tarquinia

54. 1636–1645 Hippolytus Monti de Finale

55. 1645—1648 Fulgentius Petrelli de Sigillo

19. 1648—1649 Salvator Severinus Simoncelli de Fabriano, generální vikář

56. 1649—1655 Philippus Visconti de Milano

57. 1655—1661 Paulus Luchini de Pesaro

58. 1661—1667 Petrus Lanfranconi de Ancona

59. 1667—1673 Hieronymus Valvassori de Milano

60. 1673—1677 Nicolaus Oliva de Siena

19. 1677—1679 Dominicus Valvassori de Milano, generální vikář

61. 1679—1685 Dominicus Valvassori de Milano

62. 1685—1693 Fulgentius Travalloni de Montelparo

63. 1693—1699 Antonius Pacini de ravenna

64. 1699—1705 Nicolaus Serani de L’Aquila

65. 1705—1711 Adeodatus Nuzzi de Altamura

66. 1711—1717 Adeodatus Summantico de Foggia

19. 1717—1720 Franciscus Maria Querni, generální vikář

19. 1720—1721 Thomas Cervioni, generální vikář

67. 1721—1726 Thomas Cervioni

68. 1726—1733 Fulgentius Bellelli

69. 1733—1739 Nicolaus Antonius Sciaffinati

70. 1739—1745 Felix Leoni

71. 1745—1751 Augustinus Gioia, 1. doživotní řádový generál

19. 1751—1753 Franciscus Xaverius Vásquez, generální vikář

72. 1753—1785 Franciscus Xaverius Vásquez

19. 1785—1786 Augustinus Antonius Giorgi, generální vikář

73. 1786—1797 Stephanus Bellisini

19. 1797—1800 Dominicus Lippici, generální vikář

27 )

74. 1800—? Georgius rey, jmenován Piem VII., pak podle bully Inter

graviores z 15. 15. 1804 byl v letech 1806—1814 generálním

vikářem pro španělskou část řádu, kde nastoupil místo

Felixe Meave. Pro Itálii a ostatní národy byl roku 1806

jmenován generálním vikářem Septimius rotelli

75. 1822—1829 Ioseph Mistretta

76. 1829—1834 Venantius Villalonga

Franciscus Villacorta, generální vikář pro španělskou

část řádu

Laurentius Tardi, generální vikář pro Itálii a ostatní národy

77. 1835—1838 Thomas Credennino

78. 1838—1850 Philippus Angelucci, generálním představeným jmenován

Řehořem XVI., od 1841 s titulem Vicarius Generalis Superior

Ordinis, znovuzvolen 1847 s titulem Prioris Generalis

19. 1850—1851 Joseph Palermo, generální vikář

79. 1851—1855 Joseph Palermo

19. 1855—1859 Paulus Micallef, generální vikář

80. 1859—1865 Paulus Micallef

81. 1865—1887 Ioannes Belluomini, od 18. 2. 1881 s titulem

generálního komisaře

82. 1887—1889 Pacificus Antonius Neno, jmenován Lvem XIII.

83. 1889—1898 Sebastianus Martinelli, po přeložení do uSA jako

apoštolský delegát byl Svatým stolcem dne 3. 8. 1896

jmenován za generálního vikáře Thomas rodriguez

84. 1898—1920 Thomas rodriguez

85. 1920—1924 Thomas Giacchetti

19. 1924—1925 Eustasius Esteban, generální vikář

86. 1925—1931 Eustasius Esteban

87. 1931—1935 Clemens Fuhl, † 31. 3. v La Paz, Bolívie

19. 1935—1936 Iacobus García, generální vikář

88. 1936—1947 Carolus Pasquini

89. 1947—1953 Joseph Hickey

90. 1953—1958 Engelbertus Eberhard

19. 1958—1959 Ignatius Arámburu, generální vikář

91. 1959—1965 Lucianus rubio

92. 1965—1971 Augustinus Trapè

93. 1971—1983 Theodore Tack

94. 1983—1989 Martin Nolan

95. 1989—2001 Miguel Angel Orcasitas

96. 2001— robert Francis Prevost

( 28

ŘÁDOVí SVěTCI A BLAHOSLAVENí

— bl. Johannes Bonus (Jan Buoni), jinak Zambonus (1168 v Mantově,Itá

lie — 1249 tamtéž), řeholník, původním povoláním klaun (šašek) na šlechtických

hradech. Ve 40 letech onemocněl a obrátil se k Bohu. Začal poustevničit a kolem

roku 1217 založil kongregaci eremitů, zvaných po něm jambonité. Blahořečen

Sixtem IV. roku 1483. Památka 23. 10.;

— bl. Klement z Osima († 8. 4. 1291), kněz a generální převor řádu v letech

1271—1274 a 1284—1291. Památka 19. 5.;

— sv. Mikuláš Tolentinský (kolem 1245 v Sant’Angelo u Pontana, Itálie —

10. 9. 1305 v Tolentinu, Itálie), řeholník a kazatel, spolupatron Bavorska, patron

Říma, Tolentina, Benátek, Janova, Antverp, Córdoby a Limy, vzýván za denní

chléb, za duše v očistci, za svobodu a za bratrství chuďasů. Již roku 1256 vstoupil

do řádu augustiniánů kanovníků, později přešel k augustiniánůmpoustevní

kům. V konventu Sant’Elpidio byl novicmistrem. roku 1275 přešel do Tolentina,

kde získal pověst svatého muže, který měl dar zázračně uzdravovat. Byl pohřben

v augustiniánské bazilice v Tolentinu a k jeho hrobu proudily zástupy poutníků

(jen v letech 1305—1325 bylo církevně potvrzeno přes 300 zázraků). PapežEv

žen IV. roku 1446 Mikuláše svatořečil. Časem upadlo v zapomnění místo jeho

pohřbení, ale 4. 2. 1926 byly jeho ostatky nalezeny a uloženy do nově zbudované

krypty baziliky sv. Mikuláše Tolentinského v Tolentinu. Památka 10. 9.;

— bl. Jakub z Viterba (asi 1255 ve Viterbu, Itálie — 1308 v Neapoli), biskup

a učenec, nazývaný doctor gratiosus, doctor inventivus či doctor speculativus. Do řádu

vstoupil asi roku 1270, v letech 1275—1282 studoval filosofii a teologii v Paříži,

kde získal mistrovský stupeň v teologii. Pak učil a hlavně studoval Písmosva

té. Stal se řádovým definitorem a dostal na starost řádové generální studium

v Neapoli. Papež Bonifác VIII. ho jmenoval biskupem v Beneventu (3. 9. 1302)

a arcibiskupem v Neapoli (12. 12. 1303). Stál na straně Svatého otce ve sporu

s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Blahořečen 4. 6. 1914 papežem (sv.)

Piem X. Památka 4. 6.;

— bl. Augustin z Tarana, jinak též Novellus († 19. 5. 1309 poblíž Sieny, Itálie),

generální převor řádu. Po studiu práv v Bologni se stal kancléřem králeMan

freda Sicilského († 1266), ale pak vstoupil do řádu jako laický bratr. Podleřádo

vé tradice byl ordinován na kněze a stal se zpovědníkem papeže Mikuláše IV.,

papežským legátem za Bonifáce VIII. a posléze (1298) byl zvolen generálním

převorem řádu. Na tento úřad rezignoval roku 1300 a pak žil v poustevně San

Leonardo u Sieny. Kult potvrzen roku 1759 Klementem XIII. Jeho ostatkyspočí

vají v kostele sv. Augustina v Sieně. Památka 19. 5.;

— bl. Angel(us) de Scarpet(t)is (kolem 1230 v Borgo Sansepolcro, Itálie —

6. 2. 1327 tamtéž), řeholník a zakladatel. Do řádu vstoupil asi roku 1254 a vyni



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist