načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv. - Milan Buben

  > > > Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III.  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv.
Autor:

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130 Kč 122
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 423
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978?80?7277?140?0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a milosrdným bratřím. U každého je zmíněna spiritualita, zaměření, organizace a struktura, popis jejich působení u nás, tabulky významných představitelů řádů (v zahraničí i u nás) a příslušný ilustrační doprovod (znaky, historické řádové oděvy, budovy spjaté s působením řádu aj.). Svazek ukončuje podrobný seznam literatury a slovníček odborných výrazů.

Předmětná hesla
* 13.-21. století
Řeholní řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Žebravé řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Řeholní život -- Česko -- 13.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- Česko -- 13.-21. stol.
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 13.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Milan M. Buben Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. díl, II. svazek: Žebravé řády Nakladatelství LIBrI Praha 2007 © Milan M. Buben, 2007 Illustrations © archiv autora a citovaná literatura, 2007 © Libri, 2007 ISBN 978-80-7277-140-0 ISBN 80-7277-084-5 (soubor) ISBN 80-7277-085-3 (1. sv.) ISBN 80-7277-086-1 (II. díl, 1. sv.) ISBN 80-7277-087-X (II. díl, 2. sv.) ISBN 80-7277-088-8 (III. díl, 1. sv.) Vydání knihy podpořilo prolibri, o. s. 5 ) Obsah Augustiniáni /11 Organizace a struktura řádu /13 Dějiny řádu /15 Generální převoři /24 Řádoví světci a blahoslavení /28 Papež /32 Dějiny řádu v českých zemích /32 Provinciálové /37 Pivoň — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /40 Svatá Dobrotivá (Zaječov) — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /44 Šopka (Pšovka) u Mělníka — konvent s kostelem sv. Vavřince /50 Třebařov (Krasíkov) — konvent Koruna Panny Marie /52 Praha — konvent s kostelem Sv. Tomáše /54 Domažlice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /64 Sušice — pokus o založení konventu /68 Bělá pod Bezdězem — konvent s kostelem sv. Václava /68 Úterý — pokus o založení konventu /70 Brno — konvent s kostelem sv. Tomáše, pak s chrámem Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně /71 Opatství s kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně /76 Litomyšl — konvent s kostelem Povýšení sv. Kříže /83 Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /85 Osvětimany — proboštství s kostelem sv. Klimenta /86 Olomouc — pokus o založení konventu /87 Jevíčko — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /87 Dolní ročov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /90 Nový dům u rakovníka — dependence sv. Máří Magdaleny konventu u sv. Tomáše v Praze /98 Praha — konvent s kostelem sv. Kateřiny /99 Bezděz — konvent na hradě Bezdězi s kaplí Nanebevzetí Panny Marie /101 Česká Lípa — konvent s kostelem Všech svatých /102 Vrchlabí — konvent s kostelem sv. Augustina /104 Významní členové řádu v českých zemích /105 Kulturní a historický přínos /108 Bosí augustiniáni /111 Organizace a struktura řádu /112 Dějiny řádu /112 ( 6 Generální převoři /115 Dějiny řádu v českých zemích /118 Provinciálové německé a německo-české provincie /119 Praha — konvent s kostelem sv. Václava na Zderaze /121 Tábor — konvent s kostelem Narození Panny Marie /126 Hodonín — pokus o založení konventu /128 Olomouc, Chrudim, Mladá Boleslav — pokusy o založení konventů /128 Německý Brod — konvent s kostelem sv. rodiny /128 Lnáře — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /130 Vratěnín — konvent s kostelem sv. Mikuláše Tolentinského a s loretánskou kaplí /137 Lysá nad Labem — konvent sv. Jana Nepomuckého s kostelem Narození Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého /139 Významní členové řádu v českých zemích /142 Kulturní a historický přínos /144 Karmelitáni /145 Organizace a struktura řádu /149 Dějiny řádu /149 Generální převoři /159 Řádoví světci a blahoslavení /163 Dějiny řádu v českých zemích /167 Provinciální příslušnost konventů v českých zemích /170 Provinciálové /170 Praha — konvent s kostelem Panny Marie Sněžné /172 Tachov — konvent s kostelem sv. rocha, Šebestiána a rosalie /177 rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /178 Chýše — konvent sv. Michala s kostelem Panny Marie Sněžné (Jména Panny Marie) /178 Praha — konvent sv. Leopolda s kostelem sv. Havla /179 Planá — studijní dům /184 rakovník — hospic a pokus o založení konventu /184 Znojmo — pokus o založení konventu při kostele sv. Kateřiny /184 Kostelní Vydří u Dačic — konvent s poutním kostelem Panny Marie Karmelské /185 Cizkrajov — řeholní dům s kostelem sv. Petra a Pavla /190 Olomouc-Hejčín — studijní dům s kostelem sv. Cyrila a Metoděje /191 Frýdlant nad Ostravicí — řeholní dům s kostelem sv. Bartoloměje /191 Štípa u Zlína — pokus o založení komunity při kostele Narození Panny Marie /192 Praha — konvent s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána /192 Významní členové řádu v českých zemích /192 Kulturní a historický přínos /193 7 ) Bosí karmelitáni /195 Organizace a struktura řádu /199 Dějiny řádu /199 Nejvyšší představitelé řádu /204 Řádoví světci a blahoslavení /210 Dějiny řádu v českých zemích /211 Praha — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /215 Mladá Boleslav — pokus o založení konventu /222 Pacov — konvent s kostelem sv. Václava /222 Maková Hora — pokus o založení konventu s kostelem Panny Marie Karmelské a sv. Jana Křtitele na poušti /224 Horní Lomná — pokus o založení konventu s kostelem sv. Kříže /225 Slaný — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /226 Významní členové řádu v českých zemích /226 Kulturní a historický přínos /227 Trinitáři /229 Organizace a struktura řádu /231 Dějiny řádu /233 Generální ministři /239 Řádoví světci a blahoslavení /243 Dějiny řádu v českých zemích /244 Valašské Meziříčí — pokus o založení konventu u kostela Nejsvětější Trojice /245 Buchlovice-Modla — pokus o založení konventu u kaple sv. Barbory /245 Praha — konvent s kaplí Bolestné Panny Marie Na Slupi /246 Praha — konvent u sv. Josefa s kostelem Nejsvětější Trojice a Bolestné Panny Marie /247 Zašová — konvent s kostelem Navštívení Panny Marie /250 Holešov — rezidence (hospic) s kostelem sv. Anny /252 Štenovice — rezidence (misie) s kostelem sv. Prokopa /254 Kulturní a historický přínos /255 Servité /257 Organizace a struktura řádu /259 Dějiny řádu /260 Generální převoři /264 Řádoví světci a blahoslavení /267 Dějiny řádu v českých zemích /269 Praha — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi /270 Praha-Bílá Hora — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /272 Praha — konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /273 rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Panny Marie Sedmibolestné /277 Jaroměřice nad rokytnou — konvent s loretánskou kaplí /279 ( 8 Nové Hrady — konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /281 Králíky — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /288 Veselí nad Moravou — konvent s kostelem sv. Andělů strážných /290 Konojedy — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /291 Významní členové řádu v českých zemích /292 Kulturní a historický přínos /293 Pauláni /295 Organizace a struktura řádu /297 Dějiny řádu /297 Generální korektoři /301 Řádoví světci a blahoslavení /304 Dějiny řádu v českých zemích /305 Přední Výtoň — klášter eremitů s kaplí sv. Pavla (sv. Antonína), dnes sv. Filipa a Jakuba /306 Kuglvajt — konvent s kostelem sv. Ondřeje /307 Klášter u Nové Bystřice — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /309 Praha — konvent s kostelem sv. Salvátora /315 Brtnice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, nyní bl. Juliány Collalto /318 Vranov u Brna — konvent s poutním chrámem Narození Panny Marie /320 Mořice — rezidence (hospic) s domácí kaplí sv. Františka z Pauly, dnešním kostelem sv. Martina /326 Tachov (Světce) — konvent s kostelem Čtrnácti sv. pomocníků /327 Nová Paka — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /329 Významní členové řádu v českých zemích /332 Kulturní a historický přínos /333 Pavlíni /335 Organizace a struktura řádu /336 Dějiny řádu /337 Řádoví světci a blahoslavení /343 Dějiny řádu v českých zemích /344 Příbor — pokus o založení konventu /345 Cetechovice — pokus o založení konventu s kostelem Navštívení Panny Marie /345 Holešov — pokus o založení konventu u kostela sv. Anny /346 Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /346 Brno-Tuřany — pokus o založení konventu /348 Obořiště — konvent s kostelem sv. Josefa /348 Významní členové řádu v českých zemích /351 Kulturní a historický přínos /352 9 ) Milosrdní bratři /353 Organizace a struktura řádu /355 Dějiny řádu /356 Generální převoři /363 Řádoví světci a blahoslavení /366 Dějiny řádu v českých zemích /368 Provinciálové /371 Valtice — konvent s kostelem sv. Augustina a s nemocnicí /373 Praha — konvent s nemocnicí (čp. 847/I) a kostelem sv. apoštolů Šimona a Judy /376 Nové Město nad Metují — konvent s kostelem Narození Panny Marie a se špitálem /383 Vendryně — provizorní řeholní dům /385 Těšín — konvent s nemocnicí a kostelem Nanebevzetí Panny Marie /386 Prostějov — konvent se špitálem a kostelem sv. Jana Nepomuckého /387 Kuks — konvent se špitálem a kostelem Nejsvětější Trojice /390 (Staré) Brno-Štýřice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Leopolda /394 Kyjov — pokus o založení hospice /397 Letovice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Václava /397 Vizovice — konvent při zámecké kapli Panny Marie Dobré rady s nemocnicí a domácí kaplí /402 Významní členové řádu v českých zemích /404 Kulturní a historický přínos /406 Poděkování /408 Literatura /409 Seznam zkratek /419 Terminologický slovníček /421 ( 10 Poustevník sv. Augustina 11 ) Augustiniáni ■ Ordo Eremitarum S. P. Augustini , Augustiniani Calceati, Eremitae S. Augustini, Ordo Fratrum Sancti Augustini, Ordo Sancti Augustini, řád poustevníků sv. otce Augustina, obutí augustiniáni, poustevníci sv. Augustina, augustiniáni poustevníci, augustiniáni eremité, řád bratří sv. Augustina, řád sv. Augustina Zkratky O.E.S.A., O.S.Aug., O.S.A. Řehole Sv. Augustina se zvláštními konstitucemi. Patroni Panna Maria Matka potěšující, Panna Maria Matka Dobré rady, sv. Augustin, sv. Monika, sv. Jan Gonzales (ze Sahagunu), sv. Mikuláš Tolentinský, sv. Tomáš z Villanovy (patron řádových studií). Spiritualita a zaměření Řádová spiritualita je postavena na třech pilířích, které představují učení sv. Augustina, zkušenost eremitsko-kontemplativní a zkušenost apoštolského učení. Základními prvky augustiniánské spirituality jsou tři základní principy duchovního růstu: — Přátelství mezi křesťany stejného smýšlení představuje pomoc křesťanům žijícím v sekularizovaném světě. Je to opak sobectví a jistota v dobách zkoušek. — Niternost jako nutnost obrátit svůj pohled do svého nitra, protože Bůh, který stvořil člověka a dává mu život a sílu, je přítomen v nitru každého jedince. — Společenství v křesťanském slova smyslu chápané jako domov pro všechny, kteří touží po setkání s Kristem. Každý klášter má být ideálním duchovním a kulturním centrem. Sv. Augustin na počátku své řehole uvádí: „Hlavním důvodem toho, že jsme se sešli, je, abyste žili v souladu a měli jedno srdce a jednu mysl v Bohu.“ Z toho vyplývá i cíl a smysl řádu — hledat Boha v hlubokém bratrském životě, uskutečňovaném v co největší jednotě a pospolitosti soužití prostřednictvím snah upřených k Bohu, k věcem, které vedou k Bohu, stejně jako v modlitbě. Jen tak je možné vést k Bohu i ostatní pomocí různých podob apoštolského života. Podmínkou je vstoupit do světa a být, podle sv. Augustina, Ježíšem pro ostatní. ( 12 Řád nemá určenou žádnou zvláštní činnost, a to včetně přímého apoštolátu. Ten je spíš důsledkem snahy přenášet na ostatní a sdílet s nimi to, co členové řádu získali ze svého spojení s Bohem a s bratřími v komunitě s ohledem na nadání jednotlivců nebo na potřeby církve. Apoštolský stolec povolil, pokud jde o apoštolát, těm členům řádu, kteří mají k tomu schopnosti, aby se věnovali jakékoliv činnosti vedoucí k dobru a prospěchu lidstva. Tento aktivní apoštolát tvoří část života řádu, nikoliv však jeho podstatu. Označení členů řádu za „poustevníky“ tak časem zcela ztratilo na významu, protože se augustiniáni začali věnovat různým druhům apoštolátu a kněžské služby. Pro tento způsob života je základní podmínkou pokora spojená s osobní chudobou. Řádový majetek náleží každému a společenství a sdílení majetku představuje posvěcení jednoty srdcí. V souvislosti s apoštolátem řádu má zvláštní postavení a důležitost studium. Řádová spiritualita se svým způsobem promítá i do architektury řádových staveb ve městech i na venkově. Konventní chrámy tvoří zpravidla jednu stranu klášterní kvadratury. Charakteristické jsou i velké rajské dvory a jednotlivé cely. Dvoupatrové klášterní budovy se v českých zemích nacházejí jen v Praze (pro nedostatek prostoru) a v ročově (pro podzemní vodu), kde je navíc neobvyklé dvojvěžové průčelí, které provedl Kilián Ignác Dienzenhofer v druhé polovině 18. století, tedy v době, kdy se pravidla žebravých řádů poněkud uvolnila. Hlavním úkolem augustiniánů je městská duchovní správa, a proto mají často jejich konventy inkorporované fary. Při některých domech bývá zřízen i III. řád sv. Augustina pro laiky. Významná je i vědecká činnost augustiniánských kněží a jejich působení na školách. Znak Ve zlatém štítě červené planoucí srdce, spočívající na černé knize s červenou ořízkou a obtočené černým řemenem (opaskem), které je kosmo probodeno stříbrnou berlou a šikmo hnědým šípem. (Kniha představuje slovo Boží, jež proniklo srdcem i duší sv. Augustina jako šíp. Osobnost sv. Augustina je vyjádřena ještě berlou. Syntéza augustiniánské spirituality — hledání pravdy prostřednictvím Božího slova v bratrské lásce — je zobrazena knihou a srdcem jako symboly lásky v pravdě a pravdy v lásce.) Heslo TOLLE, LEGE! TOLLE, LEGE! (Vezmi, čti! Vezmi, čti!) 13 ) Oděv Černý vlněný hábit s dlouhými širokými rukávy, s černým koženým řemenem a s dlouhou kapucí zašpičatělého tvaru, sahající až k opasku. Při slavnostních příležitostech v chóru i jinde byly ještě užívány široké návlečné rukávy (manicae). Do 18. století byla v praxi uplatňována výsada, podle níž směli řeholníci nosit bílý vlněný hábit, avšak tohoto privilegia se čeští augustiniáni vzdali. Poslední český augustinián, který nosíval i v klášteře bílý hábit s kapucí, bílý škapulíř a černý řemen, byl Matěj Chotěborský, který zemřel roku 1808 v Domažlicích ve věku 80 let. Bílé roucho se pak v řádu udrželo již jen jako šat noviců. Původně nosili bílé roucho vilemité, kteří se řídili řeholí sv. Benedikta, zatímco poustevníci užívali oděv černý, prý na památku toho, že sv. Augustin ho nosil po smrti své matky sv. Moniky jako znamení smutku po zbytek svého života. Svatý stolec proto ustanovil na věčnou paměť v řádu dvojí roucho — bílé (v klášteře jako domácí hábit) a černé (mimo klášter a pro slavnostní úkony). Tam, kde nebyli usazeni dominikáni nebo premonstráti, směli augustiniáni nosit bílé roucho i ven, mimo konvent. Bílý oděv vyjadřoval úctu k Panně Marii a čistotu srdce, černý pak opovržení profánním světem a stav kajícnosti. Privilegium nosit hábit dvojí barvy (bílé a černé), nikoliv však části oděvu (jako dominikáni či cisterciáci), ale úplný oblek, mělo usnadnit vstup vilemitů do řádu augustiniánů a mělo také být věčnou památkou této skutečnosti. Důvodem vzdání se tohoto privilegia v Čechách, na Moravě, v Polsku a v Bavorsku bylo jednak časté ušpinění roucha při výkonu veřejné služby a jednak i skutečnost, že pro chudé kláštery bylo zhotovování dvojího šatu příliš nákladné. V řadě zemí (Itálie, Irsko, Španělsko či dnešní Belgie) zůstal systém dvojího roucha zachován. Je to praxe, o níž rozhodují jednotlivé provincie samostatně. OrGANIZACE A STruKTurA ŘÁDu Nejvyšší formou vnitřního řízení řádu je generální kapitula, která volí na funkční období 6 let představeného a hlavu celého řádu, jíž je generální převor (prior generalis) se sídlem v Římě (Via Paolo VI, 25, 00193 roma, Italia). Ten má k dispozici 4 (někdy 6) asistenty (assistentes), generálního prokurátora a řádového sekretáře, avšak může rozhodovat buď společně s těmito členy generální rady, nebo i bez jejího souhlasu. Generální převor může být zvolen i opakovaně, maximálně tedy na 12 let. V čele provincie stojí provinciál, zvaný též provinciální převor ( prior provincialis), jemuž pomáhají sekretář (secretarius) a 4 definitoři (dïffinitores, definitores). Je volen provinciální kapitulou na dobu 4 let. V řádě však existují i viceprovincie a vikariáty na čele s viceprovinciálem, resp. oblastním vikářem. Větší počet provincií pak vytváří dohromady asistenci. ( 14 Poustevník sv. Augustina v domácím rouchu 15 ) V čele konventu je převor ( prior) s jemu podřízeným podpřevorem (subprior), který převora v případě potřeby zastupuje. Představený noviciátu (magister novitiorum) býval v řádové historii často spojován s funkcí podpřevora. Konventní kapituly jsou zvány consilia conventus. Kromě toho existují domy, které jsou podřízeny přímo generálnímu převorovi, a proto se nazývají generální konventy. K tomu přistupuje opatství v Brně, jediné v celém řádu (!), v jehož čele stojí opat (abbas). Na domácím učilišti působí kromě jiných též lektor filosofie ( lector philosophiae). Je-li při augustiniánském konventu zřízen konvikt, má jeho představený titul rector convictus studentium (jeho zástupcem je vicerector). O vedení kleriků se stará magister clericorum. Hospodářské záležitosti konventu má na starosti prokurátor konventu (procurator conventus) a o ekonomiku provincie pečuje prokurátor provincie (procurator provinciae). Konventuálové se dělí na kněze a na bratry laiky (fratres laici), kteří mají slavné sliby (conversi professi). Pokud je nesložili, nazývají se obláti (conversi oblati). Kdo se chce stát řádovým knězem, musí mít při vstupu do řádu absolvovanou střední školu s maturitou. Zkušební doba před noviciátem by neměla být delší než 2 roky, přičemž ale celá zkušební doba má trvat 6 let, nejméně pak 5 let. uchazeči mají právo nosit řeholní šat již od počátku zkušební doby. Přijetí řádového oděvu se nazývá indutio (obláčka). Na začátku nebo v průběhu či po ukončení prvních dvou zkušebních let následuje rok noviciátu, ne však před dosažením dospělosti. Po noviciátu může být novic připuštěn ke složení obvyklých slibů. Ty se obnovují každý rok, obvykle však ne déle než 5 let. Slavnými sliby (professio) končí zkušební doba. Ke slavným slibům se bratři připouštějí teprve zpravidla po dosažení věku 23 let, pokud se během celé zkušební doby projevili jako schopní a způsobilí. DěJINy ŘÁDu Řád augustiniánů vyznává jako svého zakladatele sv. Augustina, ač mezi oficiálním vznikem řádu a smrtí tohoto církevního otce existuje časová prodleva plných 826 let. Sv. Augustin, vlastním jménem Aurelius Augustinus, se narodil 13. 11. 354 v Tagastě v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku) jako dítě pořímštěného pohanského Afričana Patricia a zbožné křesťanky (sv.) Moniky. Za studií v Madauře a Karthagu projevil značné nadání i hloubku ducha, ale zároveň propadl prostopášnosti (měl například nemanželského syna Adeodata) a po dobu 9 let také tehdy módnímu manicheismu. Stal se učitelem rétoriky postupně v Tagastě, Karthagu, Římě a v Miláně, kde na něho svými homiliemi zapůsobil tamější biskup (sv.) Ambrož († 379). Odebral se do ústraní, kde v těž( 16 kém vnitřním boji hledal pravdu i sebe samého. Jednoho dne zaslechl v zahradě milánského domu dětský hlas, který mu říkal „Tolle, lege! Tolle, lege!“ (tj. Vezmi, (a) čti!). Když posléze pochopil, že k němu hovoří Bůh, vzal Písmo, které leželo před ním na stole, a otevřel ho v místě knihy epištol sv. Pavla, resp. 13. kapitolu listu k Římanům: „Veďme počestný život jako ve dne, ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ani ve sváru a závisti. Ale oblecte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ (Řím 13,13.) Najednou vše pochopil. Opustil místo učitele řečnictví, rozešel se s Melanií (matkou svého syna) a rozhodl se pro službu Bohu. Odešel s matkou Monikou a s několika přáteli na statek v Cassiaciaku (Cassiciacum), 30 km severně od Milána, kde se u svého přítele Verecunda připravoval na přijetí křtu. Ten přijal o velikonoční noci roku 387 spolu se svým bratrem Navigiem, přítelem (sv.) Alypiem a nemanželským synem Adeodatem z rukou (sv.) Ambrože. Potom se všichni vydali na zpáteční cestu do Afriky, přičemž nedaleko Říma (v Ostii) náhle zemřela (v témže roce 387) Augustinova matka sv. Monika. Asi rok se Augustin zdržel v Římě, ale pak se vrátil do Tagasty, kde rozdal majetek a pak se asi tři roky zdržoval v ústraní. Přesto se stal všeobecně známou a respektovanou osobností. Proto ho také, přes jisté Augustinovo zdráhání a na naléhání věřících, roku 391 za svého pobytu v Hippo vysvětil na kněze biskup Valerius. Ten jako rodilý Řek neuměl dobře latinsky a punsky vůbec ne, což působilo potíže v soudních, správních i pastoračních záležitostech. Proto, přestože tehdejší církev ještě neznala úřad biskupa-koadjutora, Valerius, se souhlasem karthaginského biskupa, učinil z Augustina biskupa (395). Po brzké Valeriově smrti se Augustin stal v roce 396 jeho nástupcem v severoafrickém městě Hippo regius (dnes Annaba). Ze svého obydlí vytvořil jakýsi předobraz kláštera, kde žil se svým duchovenstvem. Stal se zakladatelem duchovních seminářů a tím, že sepsal řeholi, i kanonického života. Bojoval proti heretickému donatismu, zřizoval nemocnice a stravovny pro chudé a pečoval i o katechumeny. Sv. Augustin je nejvýznamnějším latinským církevním spisovatelem, filosofem a teologem období patristiky. Napsal celou řadu spisů, přičemž ve svých stěžejních dílech De Trinitate (O Trojici), De Civitate Dei (O obci Boží), De doctrina christiana (O křesťanském učení) a De Genesi ad literam (O genesi) vytvořil první ucelený filosoficko-teologický systém křesťanství. V roce 400 dokončil autobiografický spis Confessiones (Vyznání). Sv. Augustin provedl pozoruhodnou filosoficko-teologickou syntézu antické vzdělanosti a křesťanství. Celkem po něm zůstalo 113 spisů, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání. Sv. Augustin zemřel v 76 letech, po 40 letech kněžství a 34 letech biskupství, dne 28. 8. 430 na lůžku obklopeném duchovními přáteli ve svém sídelním městě Hippo, které bylo právě obléháno Vandaly. Byl pohřben v katedrálním chrámu 17 ) v Hippo, později byly jeho ostatky převezeny na Sardinii, odkud se pak v 8. století, za vpádu Saracénů, dostaly do baziliky sv. Petra v Ciel d’Oro v Pavii. K duchovnímu odkazu sv. Augustina, resp. k jeho řeholi (ač byla pravděpodobně napsána pro společnost zbožných laiků) se přihlásilo vedle augustiniánů kanovníků (řeholních kanovníků) a augustiniánů poustevníků také více než 135 oficiálně uznaných církevních řádů a kongregací. Počátky Řádu eremitů sv. Augustina je nutné hledat v poustevnickém hnutí severní a střední Itálie, zejména v Lombardii a v Toskánsku ve 12. a 13. století. Papež Innocenc IV. pověřil kardinála richarda Annibaldiho úkolem sjednotit všechny eremity v Toskánsku v jednu řeholní společnost. Sjednocení bylo uskutečněno podle dvou bull papeže Innocence IV. (Incumbit nobis a Praesentium vobis) ze dne 16. 12. 1243. Bully byly určeny „všem poustevníkům v Toskánsku, kromě bratří sv. Viléma“ (tj. vilemitů). První bulla představuje zakládací listinu budoucího řádu, druhá pak vysvětluje způsob, jak má ke sjednocení dojít. Zakládající kapitula se konala v Římě v březnu 1244 za předsednictví kardinála richarda Annibaldiho a za asistence dvou cisterciáků (podle směrnic 12. kánonu IV. lateránského koncilu měli být na každé počáteční kapitule přítomni dva cisterciáčtí opati z nejbližšího okolí jako experti, kteří disponovali rozsáhlými zkušenostmi z konání kapitul). Iniciativa k založení řádu nevzešla od papeže, ale od poustevníků, kteří si na Svatém otci vyžádali řeholi sv. Augustina. Tehdy bylo vytyčeno apoštolské zaměření nového řádu a kontemplativní způsob života členů řádu měl být zachováván jako význačný rys. Hledání Boha v „určité samotě“ vyplynulo z dřívějšího eremitského stylu života, ale mělo být uskutečňováno v bratrském společenství. Tomuto sjednocení se dostalo označení Malá unie. Další iniciativy se chopil následující pontifik Alexander IV., velký příznivec řádů. Svatý otec znovu pověřil roku 1256 kardinála Annibaldiho, aby svolal představené jednotlivých poustevnických skupin do Říma, kde v klášteře a kostele Santa Maria del Popolo vedle Porta del Popolo (Porta Flaminia) došlo k uzavření dohody o sjednocení (tzv. Velká unie — Magna Unio Augustiana) toskánských eremitů s dalšími společenstvími do jediného řádu, jehož oblastí působnosti měla být především severoitalská města. Nejvýznamnějšími přistoupivšími kongregacemi byli vilemité (založení roku 1156 sv. Vilémem z Malavalle, † 1157) a jambonité (založení bl. Janem Bonem z Mantovy, jinak Buonim, Johannes Bonus, † 1249, a to kolem roku 1217). Jambonité a františkáni měli podobný oděv a při tzv. terminování (tj. při sbírání almužen v určitých termínech) docházelo mezi nimi ke sporům. K těmto kongregacím přistoupili ještě poustevníci z Hory Favale a eremité z Anconské Marky, zvaní brettini podle sídla v Anconě, jimž řeholi sv. Augustina předepsal roku 1234 papež Řehoř IX. Oficiálně byl řád eremitů sv. Augustina ustaven bullou Alexandra IV. Licet Ecclesiae catholicae z 9. 4. 1256. Superioři jednotlivých kongregací si také zvolili ( 18 prvního generálního převora. Tím se stal Lanfranc Septale z Milána († 1264), bývalý převor jambonitů. Hned byly, vedle pěti italských provincií, vytvořeny i čtyři řádové provincie mimoitalské (Španělsko, Francie, Anglie a Německo). První generální převor také zřídil roku 1259 první řádové generální studium. Později vznikla i další studia v Oxfordu, Cambridge, Bologni, Padově, Římě, Neapoli, Salamance a v Kolíně nad rýnem. K řeholi brzy přibyly konstituce přijaté roku 1287 na generální kapitule ve Florencii a znovu po třech letech v Řezně, které byly sepsány na způsob statut řádu kazatelů. Autory konstituce byli pozdější generální převor (bl.) Augustinus Novellus a (bl.) Clemens de Ossimo. K dílčím úpravám řádové konstituce došlo v letech 1551, 1581, 1686, 1895, 1926 a 1969. Některé skupiny poustevníků si podržely určitou samostatnost ještě po nějakou dobu. Tak například poustevníci sv. Viléma (vilemité), kteří se původně řídili řeholí sv. Benedikta, změnili řeholi a s novým řádem se plně spojili na přání papeže Klementa IV. v roce 1266, ovšem jen v německých zemích (včetně našich konventů v Pivoni a snad i Svaté Dobrotivé) a v u hrách. Ostatní vilemité řád zase opustili a vrátili se k řeholi sv. Benedikta, stejně jako eremité z Monte Favale. Zajímavá na novém řádu je absence zakladatele. Řád je vlastně dílem Apoštolského stolce, resp. papežské kurie. Možná i proto se augustiniáni stali rozhodnými obhájci papežství a papežského primátu. Ve druhé polovině 13. století se řád rozšířil do Španělska, Německa, Francie a Anglie, i když jeho těžiště zůstávalo stále v Itálii (ve 14. století tam bylo 11 z 24 provincií řádu). V Itálii také lépe přežíval poustevnický způsob života, zatímco v jiných zemích docházelo k přesunu řeholníků do měst. Největší poustevnou bylo tehdy Lecceto v dubovém lese nedaleko Sieny a jedním z nejdůležitějších zdrojů nového duchovního života augustiniánů ve městě byl jejich konvent Santo Spirito ve Florencii. Od roku 1299 je augustiniánský řád exemptní. roku 1327 dostali augustiniáni poustevníci do společné správy s augustiniány kanovníky péči o hrob sv. Augustina v bazilice sv. Petra v Pavii. Řád utěšeně rostl a nabýval na významu. roku 1299 existovalo v německých zemích již 80 klášterů, které byly rozděleny do čtyř provincií (rýnsko-švábské, bavorské, saské a kolínské). Nejvýznamnějším augustiniánským scholastickým učencem té doby byl Jiljí Římský (Aegidius romanus, † 1316), který byl žákem sv. Tomáše Akvinského a jehož spisy platily po celou dobu středověku v augustiniánském řádu jako závazná nauka. uprostřed 14. století přišla morová epidemie (1347—1350), která zdecimovala i řád eremitů — úhrnem bylo napočítáno přes 5 000 mrtvých členů řádu. Krize v řádu pak pokračovala i po morové ráně, tentokráte v důsledku papežského schismatu. Začalo se projevovat uvolňování disciplíny společného života a objevily se i hlasy požadující právo na soukromé vlastnictví. 19 ) Téměř současně se však začaly objevovat i reformní snahy. První pokus o zavedení přísné observance je zaznamenán v roce 1387 v Leccetu u Sieny. Jako první se začala prosazovat tzv. lombardská kongregace, založená roku 1431. Tato reforma záhy překročila hranice Itálie a začala zasahovat různé konventy. V Německu nakonec došlo ke sloučení více klášterů do reformní kongregace (tzv. saské), jež byla vedena a formována Heinrichem z Osnabrücku († brzy po roce 1460). Řád augustiniánů dal ve 14. století církvi i vynikajícího teologa bl. Jakuba z Viterba († 1308) a biblistu bl. Šimona Fidatiho z Cascie († 1348), který napsal originální pojednání o životě Krista. V 15. století vznikl III. řád sv. Augustina, který byl zván i jako Řád pokání sv. Augustina. Tvořili ho lidé, kteří nosili černý škapulíř a černý kožený pás, avšak neskládali žádné sliby a žili pouze pod duchovní správou řádu. Dne 3. 3. 1431 byl v dominikánském chrámu Panny Marie nad Minervou zvolen v konkláve augustinián Gabriel Condulmer (Condulmieri, Condulmero) papežem a přijal jméno Evžen IV. Narodil se asi roku 1383 v Benátkách, kde vstoupil do augustiniánského kláštera San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově v benátské laguně. Byl synovcem papeže Řehoře XII. Později (1407) působil jako biskup sienský a jako kardinál-kněz titulem u San Clemente (od 1408). Jako papež nejprve potvrdil svolání Basilejského koncilu, který však 18. 12. 1431 rozpustil. Vzhledem k nepokojům v církevním státě a k nesouhlasnému postoji císaře Zikmunda ho však znovu v roce 1433 uznal. roku 1434 musel dokonce před revolucí uprchnout v převlečení za mnicha z Říma do Florencie, kde se uchýlil do dominikánského kláštera Santa Maria Novella. V roce 1437 přeložil Evžen IV. koncil do Ferrary a roku 1439 do Florencie. Dne 6. 7. 1438 vydal bullu Laetentur coeli, kterou bylo oficiálně vyhlášeno sjednocení s Řeky. Část kardinálského sboru, která nadále zůstávala v Basileji, zvolila dne 5. 11. 1439 (resp. 24. 7. 1440) pontifikem vévodu Amadea VIII. Savojského. Jako vzdoropapež přijal jméno Felix V., ale dne 7. 4. 1449 abdikoval. Evženův nástupce Mikuláš V. (1447—1455) ho pak jmenoval kardinálem a apoštolským vikářem pro Savojsko. Tento poslední vzdoropapež zemřel dne 7. 1. 1451. roku 1439 schválil Evžen IV. bratrstvo Nejblahoslavenější Panny Marie, založené při kostele sv. Jakuba v Bologni. S tímto bratrstvem bylo sloučeno i jiné bratrstvo, založené rovněž při kostele sv. Jakuba v Bologni, bratrstvo Panny Marie Potěšující. Papež Řehoř XIII. potvrdil roku 1575 jejich sloučení a rok poté ho povýšil na arcibratrstvo (svátek 4. 9.). Evžen IV. zemřel dne 23. 2. 1447 a byl pohřben v římském chrámu Spasitele. roku 1497 (ač via facti existovalo od dob pontifikátu Bonifáce VIII., 1294 až 1303) udělil papež Alexander VI. řádu augustiniánů neodvolatelné privilegium, podle něhož mu byla svěřena funkce sakristána papežské kaple, čímž jen potvrdil praxi trvající nepřetržitě od roku 1287. Papežský sakristán požíval biskupského důstojenství. ( 20 Nejenom řádu augustiniánů, ale celé církvi zasadil těžkou ránu svým odpadem Martin Luther. Narodil se 10. 11. 1483 v Eislebenu a měl se stát právníkem. roku 1505 se stal mistrem svobodných umění a vstoupil do reformovaného kláštera augustiniánů v Erfurtu. učinil tak na základě slibu z 2. 7. téhož roku, poté, co blesk udeřil těsně vedle něj. V Erfurtu přijal 3. 4. 1507 kněžské svěcení a pak tam studoval teologii. Poté byl vyslán jako profesor filosofie do Wittenbergu, kde byl v roce 1512 promován na doktora teologie. Zároveň převzal biblistickou katedru na tamější universitě. Mezitím, roku 1510, navštívil Luther v záležitostech observance svého řádu Řím. Byl ubytován v klášteře augustiniánů při kostele S. Maria del Popolo, vedle (resp. za) Porta del Popolo (Porta Flaminia), tedy v místech, kde od severu vstupovali do Říma všichni poutníci a kde byly položeny základy řádu augustiniánů poustevníků. V klášteře je chován obraz Panny Marie (Madonna del Popolo), jedna ze sedmi ikon připisovaných sv. Lukáši. Martin Luther byl, jak později řekl, šokován a znechucen renesančním způsobem života ve Věčném městě, zejména pak světskými mravy duchovenstva. Augustiniáni eremité byli přitom řádem, který patrně jako první přijal renesanci, protože řada jeho členů náležela k nejbližším přátelům Petrarky († 1374). I tento pobyt napomohl Lutherovu přesvědčení, že církev potřebuje zevrubnou reformu. Po provedení reformace se augustiniánští řeholníci vyhýbali v chrámu S. Maria del Popolo oltáři, u něhož Luther sloužíval za svého pobytu mše. Vzal však za své při vyplenění Říma (Sacco di roma) císařskou armádou roku 1527, kdy byl klášter vypálen do základů a zůstala jen zvonice z 15. století. Když v roce 1517 dominikán Jan Tetzel hlásal nešťastným způsobem odpustky na stavbu chrámu sv. Petra v Římě, rozeslal Luther proti této praxi 95 tezí. Adresáty byli magdebursko-mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský, braniborský biskup Jeroným Schulz a jeho přátelé Jan Lang v Erfurtu a Kryštof Scheurl v Norimberku, který dal teze bez Lutherova vědomí vytisknout a rozšiřoval je po celém Německu. Přibití tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu (31. 10. 1517) je možná jen legenda, kterou poprvé zveřejnil Philipp Melanchthon roku 1546. V tezích vyzýval k disputaci nejen o odpustcích, ale i o ceně dobrých skutků. V roce 1518 byl Luther papežem Lvem X. povolán do Říma, ale saský kurfiřt Friedrich Moudrý († 1525) dosáhl toho, že Luther byl vyslýchán doma papežským legátem kardinálem Kajetánem, který tehdy dlel v Augsburgu. Od legáta se Luther odvolal k papeži, pak (28. 11. 1518) k obecnému koncilu a také k předním universitám. Na veřejné disputaci v Lipsku (27. 6.—16. 7. 1519) byl však poražen ingolstadtským teologem dr. Johannesem Eckem (1486—1543). Pak zavrhly jeho učení i university v Kolíně a Lovani. Nato Luther vyzval světská knížata, aby uskutečnili jeho návrhy na reformu církve. Nešlo však o reformu (tj. uvnitř církve), ale o reformaci (mimo církev, vlastně proti ní). Sám pak přestal plnit své kněžské a řeholní povinnosti. Bullou Exsurge Domine z 15. 6. 1520 bylo Lutherovo učení 21 ) odsouzeno a zároveň bylo mu pohrozeno klatbou, neodvolá-li do 60 dnů 41 bludných článků ze svých spisů. To však již nešlo o odpustky, ale i o papežský primát, neomylnost koncilů a platnost církevní tradice. Luther přestal argumentovat teologicky a naopak se uchýlil k agitaci proti církvi, od níž se vzdálil. Nepomohlo ani smírné jednání legáta kardinála Kajetána a papežského vyslance Karla Miltitze. Dne 10. 12. 1520 před Elsterskou branou ve Wittenbergu Luther veřejně s několika universitními profesory a studenty spálil papežskou bullu hrozící mu klatbou a zároveň skončily v ohni i knihy kanonického práva. Proto byl 3. 1. 1521 papežem Lvem X. exkomunikován z církve. Císař Karel V. svolal říšský sněm do Wormsu, kde však Luther neodvolal ani jeden bludný článek svého učení, přičemž se dovolával svobody svědomí. Ve Wormsu byla na Luthera uvalena říšská klatba, avšak uprchl včas pod ochranu saského kurfiřta Friedricha Moudrého, který mu poskytl azyl na hradě Wartburgu. Tam pak překládal Písmo svaté do němčiny a psal proti papeži pamflety. Jeho pozici usnadňovalo neustálé turecké nebezpečí. Tak se mohlo jeho učení šířit dál. Po zveřejnění jeho hanopisu proti klášterním slibům docházelo k hromadným odpadům. Tak v listopadu 1521 opustilo jen ve Wittenbergu svůj klášter 13 augustiniánů-eremitů, tedy méně než polovina jeho členů. V lednu 1522 pak dokonce povolila řádová kapitula ve Výmaru augustiniánům vystoupit z řádu. Záhy pak došlo k rozpadu celé provincie. Proti Lutherovi vystoupila nejenom pařížská universita, ale i anglický král Jindřich VIII. napsal proti němu teologický spis, za který byl papežem Lvem X. odměněn čestným titulem Defensor Fidei (tj. Ochránce víry), který dodnes paradoxně užívají panovníci Spojeného království z titulu hlavy anglikánské církve. Svůj odpad od církve završil Martin Luther tím, že se v roce 1525 oženil s bývalou cisterciáckou řeholnicí Kateřinou von Bora, s níž měl pak šest dětí. roku 1530 vydal sněm v Augsburgu tzv. augsburskou konfesi a v roce 1546 Martin Luther v Eisleben zemřel. Nové náboženství mělo velký úspěch. Bylo totiž velmi snadné a pohodlné. Nemuselo se chodit ke zpovědi, byly zrušeny půsty a veškeré předpisy a nařízení církve byly svévolně anulovány. Světská knížata a po nich i města a sedláci se zmocňovali církevního majetku. To bylo velké lákadlo. Proto se reformace šířila do Švýcarska, severního Německa, Dánska a dalších zemí Skandinávie. Z dynastických důvodů odpadl i anglický král Jindřich VIII., za jehož sekularizací zaniklo pochopitelně i všech 37 řeholních domů augustiniánů. Potridentská obnova církve a řeholních společností se dotkla i augustiniánů. Papež sv. Pius V. je sice formálně zařadil mezi žebravé řády, ale jednotlivé konventy směly držet statky již na základě povolení papeže Alexandra IV. roku 1533 vznikla ve Španělsku reformovaná řádová větev, která se však osamostatnila až na počátku 17. století jako pozdější bosí augustiniáni (v Itálii), resp. rekolekti (ve Španělsku). ( 22 Postupná obnova skomírajícího řádu byla zahájena za generálního převora Jeronýma Seripanda. Zároveň však řád začal v 16. století plnit i novou roli na poli misií, zpočátku zejména prostřednictvím španělských a portugalských augustiniánů. roku 1533 dorazila první skupina do Mexika (provincie založena 1568), roku 1551 byl založen první klášter v Peru, cílem byl i Ekvádor (provincie zřízena 1537), roku 1543 přistáli augustiniáni na Filipínách (provincie založena 1575), dále pronikli do Kolumbie (provincie z roku 1601) a do Chile (provincie zřízena 1627). V poslední čtvrtině 16. století dorazili augustiniáni do Afriky, kde působili zejména v Guinei. roku 1573 pronikli do Indie, roku 1602 do Persie, roku 1606 na Cejlon a roku 1623 do Iráku. V Japonsku pobyli augustiniáni jen krátce (1602—1637) a v Číně pak v letech 1681—1800. Dalšími arabskými zeměmi, kde augustiniáni působili, byly Kuvajt, Bahrajn a Dubaj, stejně jako dnešní Saúdská Arábie (1573—1622) a také dnešní Pákistán (1626). Dostali se i na rus (1612). V Astrachani jsou doloženi roku 1615 a v roce 1627 se zasloužili o konverzi královny Gatavindy z Gruzie. Misijní úsilí augustiniánů se neobešlo bez obětí, tak např. byli v roce 1631 zavražděni tři řádoví kněží v Mombasse (Keňa). Zároveň v řádu narůstala vzdělanost. Z papežského pověření byly zřízeny a až do jejich vypuzení byly augustiniány provozovány některé university, zejména v ekvádorském Quitu (1586—1791), v peruánské Limě (1608—1826) a v kolumbijské Bogotě (1694—1773). K novátorům patřil i Angelo rocca (1545—1620), který otevřel roku 1614 v Římě první veřejnou knihovnu (Bibliotheca Angelica). Mezi významné vědce šířící učení sv. Augustina patřil i Jindřich kardinál Noris (1631—1704), který se posléze stal správcem vatikánské knihovny. Největšího rozkvětu dosáhli augustiniáni v polovině 18. století, kdy žilo v přibližně 1 500 konventech rozdělených do 43 provincií a 13 kongregací nejméně 20 000 členů řádu. Papež Pius VI. zavedl v roce 1779 pro řád augustiniánů svátek Panny Marie Matky Dobré rady (Mater Boni Consilii), který se slaví 26. dubna. u zrodu svátku byl sv. Alois (vlastním jménem Luigi Gonzaga, 1568—1591), který prosil Pannu Marii o radu, čím by se měl stát. Matka Boží mu dala rozpoznat, že členem Tovaryšstva Ježíšova. Jméno svátku dal již roku 1682 papež Innocenc XI. Originál obrazu Panny Marie Dobré rady je chován v kostele řádu sv. Augustina v městečku Genazzano, které leží asi 16 km jihovýchodně od Říma. Tamější zámožná vdova Petruccia začala stavět nový kostel, ale došly jí peníze. Dne 25. 4. 1467, v době pouti, se na nedokončený kostel snesl mráček a přitom se samy rozezněly zvony. Když se pak obláček vznesl, zůstal na zdi obraz Panny Marie s Jezulátkem. Podle legendy se tento obraz nacházel původně v albánském městě Skadaru (Skutari). Když hrozilo nebezpečí, že bude obraz zneuctěn a možná i zničen Turky, kteří se Albánie zmocnili, prosili dva strážci kostelíka u obrazu Panny Marie o dobrou radu. Matka Boží jim ji dala — poradila jim odejít, přičemž se obraz odloupl a přenesl se na mráček, který ho pak donesl až do italského Genazzana, kde si 23 ) přála, aby byla uctívána jako Matka Dobré rady. Stavba kostela byla nejen dokončena, ale protože se stal poutním místem, byl vedle postaven i klášter řádu sv. Augustina. V Genazzanu byla založena roku 1753 tzv. Zbožná jednota, která již roku 1790 měla 190 000 členů. Konec 18. a většina 19. století proběhly většinou ve znamení potlačování řádů ze strany různých vlád světa. Za francouzské revoluce násilně zanikla celá řádová provincie. Následná vláda Napoleona Bonaparta přinesla omezování počtu konventů nejen v Itálii a v Německu, ale všude tam, kde se uzurpátorův vliv udržel poněkud déle. Mezi léty 1792—1802 a pak 1865—1889 se nekonaly ani generální kapituly. Po roce 1803 zůstaly v Německu jen dva řádové domy a roku 1812 zanikla celá rakouská provincie. Z důvodů restriktivních zákonů ve Španělsku tam vznikl nový úřad samostatného představeného, který byl podřízen španělské vládě a který nezávisle na zbytku řádu spravoval 11 provincií ve Španělsku a v novém světě. Řád i nadále disponoval mimořádnými jedinci. Za všechny se sluší uvést alespoň Řehoře Mendela (1822—1884), zakladatele genetiky, a Augustina kardinála Ciasca († 1902), vynikajícího orientalistu. K postupné obnově řádu docházelo nejprve v Itálii a pak i ve Španělsku, jehož provincie se znovu připojily k římskému řádovému ústředí v roce 1893. Největší zásluhy o obnovu řádu mají Pacifik Neno, jehož papež Lev XIII. jmenoval řádovým generálním komisařem (1881—1886) a následně i generálním převorem, a pak i jeho nástupce Sebastian Martinelli, který se později stal kardinálem a apoštolským legátem v uSA. Obnovitelem řádu v Německu, kde byli augustiniáni sekularizacemi téměř zlikvidováni, se stal P. Pius Keller (25. 9. 1825 v Ballinghausenu v Bavorsku — 15. 3. 1904 v Münnerstadtu, Bavorsko). Tento horlivý a neúnavný kněz (od roku 1849) svatého života vstoupil do řádu v Münnerstadtu, kde se stal za necelé čtyři roky převorem. Po dobu 53 let pak působil nejprve jako generální komisař a pak (od roku 1895) i jako německý provinciál. Podařilo se mu založit řadu nových klášterů, obnovit pokleslou klášterní kázeň a založit řádový seminář v Münnerstadtu, kde byl v konventním chrámu po své smrti i pohřben. Stejně jako v Německu byla v roce 1895 obnovena i provincie v Nizozemí. roku 1794 přišel do uSA P. John rosseter (1751—1812) a roku 1796 dorazil do Philadelphie P. Thomas Matthew Carr (1755—1820). Augustiniáni však v uSA zapouštěli své kořeny jen velice pomalu. Až v roce 1874 byla založena americká provincie sv. Tomáše z Villanovy, roku 1941 další provincie Panny Marie Dobré rady (Our Mother of Good Counsel) pro středozápad uSA a roku 1968 pak provincie sv. Augustina v Kalifornii. Do Austrálie připluli augustiniáni roku 1837, ale provincii tam mohli zřídit až roku 1952. Kanadská provincie sv. Josefa vznikla roku 1967 a v roce 1977 došlo ke zřízení anglické a skotské provincie. ( 24 V roce 1962 byl zahájen beatifikační proces generála řádu Klementa Fuhla (18. 6. 1876 v Aidhausenu, Bavorsko — 31. 3. 1935 v La Paz, Bolívie), křestním jménem Vincenc. V 19 letech vstoupil do řádu v klášteře v Münnerstadt, v 23 letech byl vysvěcen na kněze, v roce 1920 byl zvolen provinciálem, roku 1929 se stal komisařem německých augustiniánů v uSA a v letech 1931—1935 zastával úřad generálního představeného řádu. Zemřel na vizitační cestě na selhání plic, avšak jeho ostatky byly v roce 1953 převezeny do augustiniánského kláštera ve Würzburgu. Dne 12. 2. 1969 schválila římská Kongregace pro řeholníky nový název řádu — Ordo Sancti Augustini (O.S.A.). Počátkem třetího tisíciletí měl řád sv. Augustina 25 provincií, 1 opatství (Brno), 3 viceprovincie, 14 vikariátů a 8 regionů v Evropě (15 zemí), Africe (6), Asii a Pacifiku (6) a v Americe (16 zemí), v nichž žilo 2 868 bratří (z toho více než 2 200 kněží) ve 465 klášterech. GENErÁLNí PŘEVOŘI 11. 1252—1250 Matthaeus 12. 1252—1256 Adiutus de Garfagnana 13. 1256 Philippus de Parrana, generální představený již v době sjednocení 14. 1256—1264 Lanfrancus de Milano 15. 1265—1271 Guido de Staggia 16. 1271—1274 bl. Clemens de Osimo 17. 1274—1284 Franciscus de reggio 18. 1284—1291 bl. Clemens de Osimo, podruhé, † 8. 4. 19. 1291—1292 Paulus de Perugia, generální vikář, provinciál římský 19. 1292—1295 Aegidius de roma 10. 1295—1298 Simon de Pistoia 11. 1298—1300 bl. Augustinus de Tarano, rezignoval, † 19. 5. 1309 12. 1300—1307 Franciscus de Monterubbiano 13. 1308—1311 Iacobus de Orte, † ve Vienne, Francie 14. 1312—1326 Alexander de Sant’Elpidio 15. 1326—1342 Guillelmus de Cremona 16. 1343—1344 Dionysius de Modena 17. 1345—1357 Thomas de Strasbourg 18. 1357—1358 Gregorius de rimini 19. 1359—1367 Matthaeus de Ascoli 20. 1368—1371 Hugolinus de Orvietto 21. 1371—1377 Guido de Belregardo seu de Toulouse 22. 1377—1378 Bonaventura de Padova 25 ) 19. 1378—1381 Philippus de Mantova, generální vikář 19. 1381—1383 Nicolaus de Amatrice, generální vikář 19. 1383—1385 Bartholomaeus de Venezia, generální vikář 23. 1385—1400 Bartholomaeus de Venezia 24. 1400—1409 Nicolaus de Cascia 19. 1409—1410 Paulus de Venezia, generální vikář 19. 1410 Simon de Ancona, generální vikář 25. 1410—1419 Hieronymus de Pistoia 26. 1419—1431 Augustinus de roma 19. 1431—1434 Gerardus de rimini, generální vikář 27. 1434—1443 Gerardus de rimini 28. 1443—1459 Iulianus de Salem 29. 1459—1460 Alexander de Sassoferrato 30. 1460—1470 Guillelmus Becchi de Firenze 31. 1470—1476 Iacobus de L’Aquila 32. 1476—1485 Ambrosius Massari de Cori 19. 1485 Silvester de Bagnoregio, generální vikář 19. 1485—1486 Anselmus de Montefalco, generální vikář 33. 1486—1496 Anselmus de Montefalco 19. 1496—1497 Marianus de Genazzano, generální vikář 34. 1497—1498 Marianus de Genazzano 19. 1498—1501 Gratianus Ventura de Foligno, generální vikář 35. 1501—1504 Gratianus Ventura de Foligno 19. 1504—1505 Augustinus de Terni, generální vikář 36. 1505—1506 Augustinus de Terni 19. 1506—1507 Aegidius de Viterbo, generální vikář 37. 1507—1518 Aegidius de Viterbo 19. 1518—1519 Gabriel de Venezia, generální vikář 38. 1519—1537 Gabriel de Venezia 19. 1537 Ioannes Iacobus de Napoli, generální vikář 19. 1537—1538 Ioannes Antonius de Chieti, generální vikář 39. 1538 Ioannes Antonius de Chieti 19. 1538—1539 Hieronymus Seripando, generální vikář 40. 1539—1551 Hieronymus de Seripando 41. 1551—1569 Christophorus de Padova 19. 1569—1570 Thaddaeus de Perugia, generální vikář 42. 1570—1581 Thaddaeus de Perugia 43. 1581 Franciscus de recanati 19. 1581—1582 Augustinus de Fivizzano, generální vikář 44. 1582—1586 Spiritus de Vicenza 19. 1586—1587 Thaddaeus de Perugia, generální vikář ( 26 45. 1587—1591 Gregorius de Montelparo 19. 1591—1592 Augustinus de Tarquinia, generální vikář 19. 1592 Augustinus de Fivizzano, generální vikář 46. 1592—1598 Andrea Securani de Fivizzano 47. 1598—1600 Alexander Mancini de Siena 19. 1600—1602 Fulvius de Ascoli, generální vikář 48. 1602—1607 Hippolytus Fabriani de ravenna 19. 1607—1608 Ioannes Baptista de Aste, generální vikář 49. 1608—1614 Ioannes Baptista de Aste 50. 1614—1620 Nicolaus Giovannetti de S. Angelo 51. 1620—1624 Fulgentius Gallucci de Montegiorgio 19. 1624—1625 Hieronymus de Ghettis de roma, generální vikář 52. 1625—1630 Hieronymus de Ghettis de roma 53. 1630—1636 Hieronymus rigoli de Tarquinia 54. 1636–1645 Hippolytus Monti de Finale 55. 1645—1648 Fulgentius Petrelli de Sigillo 19. 1648—1649 Salvator Severinus Simoncelli de Fabriano, generální vikář 56. 1649—1655 Philippus Visconti de Milano 57. 1655—1661 Paulus Luchini de Pesaro 58. 1661—1667 Petrus Lanfranconi de Ancona 59. 1667—1673 Hieronymus Valvassori de Milano 60. 1673—1677 Nicolaus Oliva de Siena 19. 1677—1679 Dominicus Valvassori de Milano, generální vikář 61. 1679—1685 Dominicus Valvassori de Milano 62. 1685—1693 Fulgentius Travalloni de Montelparo 63. 1693—1699 Antonius Pacini de ravenna 64. 1699—1705 Nicolaus Serani de L’Aquila 65. 1705—1711 Adeodatus Nuzzi de Altamura 66. 1711—1717 Adeodatus Summantico de Foggia 19. 1717—1720 Franciscus Maria Querni, generální vikář 19. 1720—1721 Thomas Cervioni, generální vikář 67. 1721—1726 Thomas Cervioni 68. 1726—1733 Fulgentius Bellelli 69. 1733—1739 Nicolaus Antonius Sciaffinati 70. 1739—1745 Felix Leoni 71. 1745—1751 Augustinus Gioia, 1. doživotní řádový generál 19. 1751—1753 Franciscus Xaverius Vásquez, generální vikář 72. 1753—1785 Franciscus Xaverius Vásquez 19. 1785—1786 Augustinus Antonius Giorgi, generální vikář 73. 1786—1797 Stephanus Bellisini 19. 1797—1800 Dominicus Lippici, generální vikář 27 ) 74. 1800—? Georgius rey, jmenován Piem VII., pak podle bully Inter graviores z 15. 15. 1804 byl v letech 1806—1814 generálním vikářem pro španělskou část řádu, kde nastoupil místo Felixe Meave. Pro Itálii a ostatní národy byl roku 1806 jmenován generálním vikářem Septimius rotelli 75. 1822—1829 Ioseph Mistretta 76. 1829—1834 Venantius Villalonga Franciscus Villacorta, generální vikář pro španělskou část řádu Laurentius Tardi, generální vikář pro Itálii a ostatní národy 77. 1835—1838 Thomas Credennino 78. 1838—1850 Philippus Angelucci, generálním představeným jmenován Řehořem XVI., od 1841 s titulem Vicarius Generalis Superior Ordinis, znovuzvolen 1847 s titulem Prioris Generalis 19. 1850—1851 Joseph Palermo, generální vikář 79. 1851—1855 Joseph Palermo 19. 1855—1859 Paulus Micallef, generální vikář 80. 1859—1865 Paulus Micallef 81. 1865—1887 Ioannes Belluomini, od 18. 2. 1881 s titulem generálního komisaře 82. 1887—1889 Pacificus Antonius Neno, jmenován Lvem XIII. 83. 1889—1898 Sebastianus Martinelli, po přeložení do uSA jako apoštolský delegát byl Svatým stolcem dne 3. 8. 1896 jmenován za generálního vikáře Thomas rodriguez 84. 1898—1920 Thomas rodriguez 85. 1920—1924 Thomas Giacchetti 19. 1924—1925 Eustasius Esteban, generální vikář 86. 1925—1931 Eustasius Esteban 87. 1931—1935 Clemens Fuhl, † 31. 3. v La Paz, Bolívie 19. 1935—1936 Iacobus García, generální vikář 88. 1936—1947 Carolus Pasquini 89. 1947—1953 Joseph Hickey 90. 1953—1958 Engelbertus Eberhard 19. 1958—1959 Ignatius Arámburu, generální vikář 91. 1959—1965 Lucianus rubio 92. 1965—1971 Augustinus Trapè 93. 1971—1983 Theodore Tack 94. 1983—1989 Martin Nolan 95. 1989—2001 Miguel Angel Orcasitas 96. 2001— robert Francis Prevost ( 28 ŘÁDOVí SVěTCI A BLAHOSLAVENí — bl. Johannes Bonus (Jan Buoni), jinak Zambonus (1168 v Mantově, Itálie — 1249 tamtéž), řeholník, původním povoláním klaun (šašek) na šlechtických hradech. Ve 40 letech onemocněl a obrátil se k Bohu. Začal poustevničit a kolem roku 1217 založil kongregaci eremitů, zvaných po něm jambonité. Blahořečen Sixtem IV. roku 1483. Památka 23. 10.; — bl. Klement z Osima († 8. 4. 1291), kněz a generální převor řádu v letech 1271—1274 a 1284—1291. Památka 19. 5.; — sv. Mikuláš Tolentinský (kolem 1245 v Sant’Angelo u Pontana, Itálie — 10. 9. 1305 v Tolentinu, Itálie), řeholník a kazatel, spolupatron Bavorska, patron Říma, Tolentina, Benátek, Janova, Antverp, Córdoby a Limy, vzýván za denní chléb, za duše v očistci, za svobodu a za bratrství chuďasů. Již roku 1256 vstoupil do řádu augustiniánů kanovníků, později přešel k augustiniánům poustevníkům. V konventu Sant’Elpidio byl novicmistrem. roku 1275 přešel do Tolentina, kde získal pověst svatého muže, který měl dar zázračně uzdravovat. Byl pohřben v augustiniánské bazilice v Tolentinu a k jeho hrobu proudily zástupy poutníků (jen v letech 1305—1325 bylo církevně potvrzeno přes 300 zázraků). Papež Evžen IV. roku 1446 Mikuláše svatořečil. Časem upadlo v zapomnění místo jeho pohřbení, ale 4. 2. 1926 byly jeho ostatky nalezeny a uloženy do nově zbudované krypty baziliky sv. Mikuláše Tolentinského v Tolentinu. Památka 10. 9.; — bl. Jakub z Viterba (asi 1255 ve Viterbu, Itálie — 1308 v Neapoli), biskup a učenec, nazývaný doctor gratiosus, doctor inventivus či doctor speculativus. Do řádu vstoupil asi roku 1270, v letech 1275—1282 studoval filosofii a teologii v Paříži, kde získal mistrovský stupeň v teologii. Pak učil a hlavně studoval Písmo svaté. Stal se řádovým definitorem a dostal na starost řádové generální studium v Neapoli. Papež Bonifác VIII. ho jmenoval biskupem v Beneventu (3. 9. 1302) a arcibiskupem v Neapoli (12. 12. 1303). Stál na straně Svatého otce ve sporu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Blahořečen 4. 6. 1914 papežem (sv.) Piem X. Památka 4. 6.; — bl. Augustin z Tarana, jinak též Novellus († 19. 5. 1309 poblíž Sieny, Itálie), generální převor řádu. Po studiu práv v Bologni se stal kancléřem krále Manfreda Sicilského († 1266), ale pak vstoupil do řádu jako laický bratr. Podle řádové tradice byl ordinován na kněze a stal se zpovědníkem papeže Mikuláše IV., papežským legátem za Bonifáce VIII. a posléze (1298) byl zvolen generálním převorem řádu. Na tento úřad rezignoval roku 1300 a pak žil v poustevně San Leonardo u Sieny. Kult potvrzen roku 1759 Klementem XIII. Jeho ostatky spočívají v kostele sv. Augustina v Sieně. Památka 19. 5.; — bl. Angel(us) de Scarpet(t)is (kolem 1230 v Borgo Sansepolcro, Itálie — 6. 2. 1327 tamtéž), řeholník a zakladatel. Do řádu vstoupil asi roku 1254 a vynikl svou apoštolskou horlivostí i schopnostmi konat zázraky. Podle řádového po- 29 ) dání se zasloužil o rozšíření řádu do Anglie, kde měl založit četné kláštery. Kult potvrzen papežem Lvem XIII. dne 20. 12. 1888. Památka 15. 2. nebo 1. 10.; — bl. Bedřich z Řezna († 29. 11. 1329 v Řezně,


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist