načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv. - Milan Buben

  > > > Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III.  

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. - 2 sv.
Autor:

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  122
+
-
Doporučená cena:  130 Kč
6%
naše sleva
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 423
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978?80?7277?140?0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek III. dílu se podrobně věnuje následujícím žebravým řádům: obutým a bosým augustiniánům, obutým a bosým karmelitánům, trinitářům, servitům, pavlánům, paulínům a milosrdným bratřím. U každého je zmíněna spiritualita, zaměření, organizace a struktura, popis jejich působení u nás, tabulky významných představitelů řádů (v zahraničí i u nás) a příslušný ilustrační doprovod (znaky, historické řádové oděvy, budovy spjaté s působením řádu aj.). Svazek ukončuje podrobný seznam literatury a slovníček odborných výrazů.

Předmětná hesla
* 13.-21. století
Řeholní řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Žebravé řády -- Česko -- 13.-21. stol.
Řeholní život -- Česko -- 13.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- Česko -- 13.-21. stol.
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 13.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Milan Buben - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Milan M. Buben
Encyklopedie řádů, kongregací
a řeholních společností
katolické církve v českých zemích
III. díl, II. svazek:
Žebravé řády
Nakladatelství LIBrI
Praha 2007





© Milan M. Buben, 2007
Illustrations © archiv autora a citovaná literatura, 2007
© Libri, 2007
ISBN 978-80-7277-140-0
ISBN 80-7277-084-5 (soubor)
ISBN 80-7277-085-3 (1. sv.)
ISBN 80-7277-086-1 (II. díl, 1. sv.)
ISBN 80-7277-087-X (II. díl, 2. sv.)
ISBN 80-7277-088-8 (III. díl, 1. sv.)
Vydání knihy podpořilo prolibri, o. s.





5 )
Obsah
Augustiniáni /11
Organizace a struktura řádu /13
Dějiny řádu /15
Generální převoři /24
Řádoví světci a blahoslavení /28
Papež /32
Dějiny řádu v českých zemích /32
Provinciálové /37
Pivoň — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /40
Svatá Dobrotivá (Zaječov) — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /44
Šopka (Pšovka) u Mělníka — konvent s kostelem sv. Vavřince /50
Třebařov (Krasíkov) — konvent Koruna Panny Marie /52
Praha — konvent s kostelem Sv. Tomáše /54
Domažlice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /64
Sušice — pokus o založení konventu /68
Bělá pod Bezdězem — konvent s kostelem sv. Václava /68
Úterý — pokus o založení konventu /70
Brno — konvent s kostelem sv. Tomáše, pak s chrámem Nanebevzetí Panny
Marie na Starém Brně /71
Opatství s kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně /76
Litomyšl — konvent s kostelem Povýšení sv. Kříže /83
Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /85
Osvětimany — proboštství s kostelem sv. Klimenta /86
Olomouc — pokus o založení konventu /87
Jevíčko — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /87
Dolní ročov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /90
Nový dům u rakovníka — dependence sv. Máří Magdaleny konventu
u sv. Tomáše v Praze /98
Praha — konvent s kostelem sv. Kateřiny /99
Bezděz — konvent na hradě Bezdězi s kaplí Nanebevzetí Panny Marie /101
Česká Lípa — konvent s kostelem Všech svatých /102
Vrchlabí — konvent s kostelem sv. Augustina /104
Významní členové řádu v českých zemích /105
Kulturní a historický přínos /108
Bosí augustiniáni /111
Organizace a struktura řádu /112
Dějiny řádu /112





( 6
Generální převoři /115
Dějiny řádu v českých zemích /118
Provinciálové německé a německo-české provincie /119
Praha — konvent s kostelem sv. Václava na Zderaze /121
Tábor — konvent s kostelem Narození Panny Marie /126
Hodonín — pokus o založení konventu /128
Olomouc, Chrudim, Mladá Boleslav — pokusy o založení konventů /128
Německý Brod — konvent s kostelem sv. rodiny /128
Lnáře — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /130
Vratěnín — konvent s kostelem sv. Mikuláše Tolentinského
a s loretánskou kaplí /137
Lysá nad Labem — konvent sv. Jana Nepomuckého s kostelem
Narození Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého /139
Významní členové řádu v českých zemích /142
Kulturní a historický přínos /144
Karmelitáni /145
Organizace a struktura řádu /149
Dějiny řádu /149
Generální převoři /159
Řádoví světci a blahoslavení /163
Dějiny řádu v českých zemích /167
Provinciální příslušnost konventů v českých zemích /170
Provinciálové /170
Praha — konvent s kostelem Panny Marie Sněžné /172
Tachov — konvent s kostelem sv. rocha, Šebestiána a rosalie /177
rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /178
Chýše — konvent sv. Michala s kostelem Panny Marie Sněžné
(Jména Panny Marie) /178
Praha — konvent sv. Leopolda s kostelem sv. Havla /179
Planá — studijní dům /184
rakovník — hospic a pokus o založení konventu /184
Znojmo — pokus o založení konventu při kostele sv. Kateřiny /184
Kostelní Vydří u Dačic — konvent s poutním kostelem Panny
Marie Karmelské /185
Cizkrajov — řeholní dům s kostelem sv. Petra a Pavla /190
Olomouc-Hejčín — studijní dům s kostelem sv. Cyrila a Metoděje /191
Frýdlant nad Ostravicí — řeholní dům s kostelem sv. Bartoloměje /191
Štípa u Zlína — pokus o založení komunity při kostele Narození
Panny Marie /192
Praha — konvent s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána /192
Významní členové řádu v českých zemích /192
Kulturní a historický přínos /193





7 )
Bosí karmelitáni /195
Organizace a struktura řádu /199
Dějiny řádu /199
Nejvyšší představitelé řádu /204
Řádoví světci a blahoslavení /210
Dějiny řádu v českých zemích /211
Praha — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /215
Mladá Boleslav — pokus o založení konventu /222
Pacov — konvent s kostelem sv. Václava /222
Maková Hora — pokus o založení konventu s kostelem
Panny Marie Karmelské a sv. Jana Křtitele na poušti /224
Horní Lomná — pokus o založení konventu s kostelem sv. Kříže /225
Slaný — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /226
Významní členové řádu v českých zemích /226
Kulturní a historický přínos /227
Trinitáři /229
Organizace a struktura řádu /231
Dějiny řádu /233
Generální ministři /239
Řádoví světci a blahoslavení /243
Dějiny řádu v českých zemích /244
Valašské Meziříčí — pokus o založení konventu u kostela
Nejsvětější Trojice /245
Buchlovice-Modla — pokus o založení konventu u kaple sv. Barbory /245
Praha — konvent s kaplí Bolestné Panny Marie Na Slupi /246
Praha — konvent u sv. Josefa s kostelem Nejsvětější Trojice
a Bolestné Panny Marie /247
Zašová — konvent s kostelem Navštívení Panny Marie /250
Holešov — rezidence (hospic) s kostelem sv. Anny /252
Štenovice — rezidence (misie) s kostelem sv. Prokopa /254
Kulturní a historický přínos /255
Servité /257
Organizace a struktura řádu /259
Dějiny řádu /260
Generální převoři /264
Řádoví světci a blahoslavení /267
Dějiny řádu v českých zemích /269
Praha — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi /270
Praha-Bílá Hora — konvent s kostelem Panny Marie Vítězné /272
Praha — konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /273
rabštejn nad Střelou — konvent s kostelem Panny Marie Sedmibolestné /277
Jaroměřice nad rokytnou — konvent s loretánskou kaplí /279





( 8
Nové Hrady — konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /281
Králíky — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /288
Veselí nad Moravou — konvent s kostelem sv. Andělů strážných /290
Konojedy — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /291
Významní členové řádu v českých zemích /292
Kulturní a historický přínos /293
Pauláni /295
Organizace a struktura řádu /297
Dějiny řádu /297
Generální korektoři /301
Řádoví světci a blahoslavení /304
Dějiny řádu v českých zemích /305
Přední Výtoň — klášter eremitů s kaplí sv. Pavla (sv. Antonína),
dnes sv. Filipa a Jakuba /306
Kuglvajt — konvent s kostelem sv. Ondřeje /307
Klášter u Nové Bystřice — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /309
Praha — konvent s kostelem sv. Salvátora /315
Brtnice — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, nyní bl. Juliány
Collalto /318
Vranov u Brna — konvent s poutním chrámem Narození Panny Marie /320
Mořice — rezidence (hospic) s domácí kaplí sv. Františka z Pauly,
dnešním kostelem sv. Martina /326
Tachov (Světce) — konvent s kostelem Čtrnácti sv. pomocníků /327
Nová Paka — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /329
Významní členové řádu v českých zemích /332
Kulturní a historický přínos /333
Pavlíni /335
Organizace a struktura řádu /336
Dějiny řádu /337
Řádoví světci a blahoslavení /343
Dějiny řádu v českých zemích /344
Příbor — pokus o založení konventu /345
Cetechovice — pokus o založení konventu s kostelem Navštívení
Panny Marie /345
Holešov — pokus o založení konventu u kostela sv. Anny /346
Moravský Krumlov — konvent s kostelem sv. Bartoloměje /346
Brno-Tuřany — pokus o založení konventu /348
Obořiště — konvent s kostelem sv. Josefa /348
Významní členové řádu v českých zemích /351
Kulturní a historický přínos /352





9 )
Milosrdní bratři /353
Organizace a struktura řádu /355
Dějiny řádu /356
Generální převoři /363
Řádoví světci a blahoslavení /366
Dějiny řádu v českých zemích /368
Provinciálové /371
Valtice — konvent s kostelem sv. Augustina a s nemocnicí /373
Praha — konvent s nemocnicí (čp. 847/I) a kostelem sv. apoštolů
Šimona a Judy /376
Nové Město nad Metují — konvent s kostelem Narození Panny Marie
a se špitálem /383
Vendryně — provizorní řeholní dům /385
Těšín — konvent s nemocnicí a kostelem Nanebevzetí Panny Marie /386
Prostějov — konvent se špitálem a kostelem sv. Jana Nepomuckého /387
Kuks — konvent se špitálem a kostelem Nejsvětější Trojice /390
(Staré) Brno-Štýřice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Leopolda /394
Kyjov — pokus o založení hospice /397
Letovice — konvent s nemocnicí a kostelem sv. Václava /397
Vizovice — konvent při zámecké kapli Panny Marie Dobré rady
s nemocnicí a domácí kaplí /402
Významní členové řádu v českých zemích /404
Kulturní a historický přínos /406
Poděkování /408
Literatura /409
Seznam zkratek /419
Terminologický slovníček /421





( 10
Poustevník sv. Augustina





11 )
Augustiniáni

Ordo Eremitarum S. P. Augustini , Augustiniani Calceati, Eremitae S. Augustini,
Ordo Fratrum Sancti Augustini, Ordo Sancti Augustini, řád poustevníků sv. otce
Augustina, obutí augustiniáni, poustevníci sv. Augustina, augustiniáni
poustevníci, augustiniáni eremité, řád bratří sv. Augustina, řád sv. Augustina
Zkratky
O.E.S.A., O.S.Aug., O.S.A.
Řehole
Sv. Augustina se zvláštními konstitucemi.
Patroni
Panna Maria Matka potěšující, Panna Maria Matka Dobré rady, sv. Augustin,
sv. Monika, sv. Jan Gonzales (ze Sahagunu), sv. Mikuláš Tolentinský, sv. Tomáš
z Villanovy (patron řádových studií).
Spiritualita a zaměření
Řádová spiritualita je postavena na třech pilířích, které představují učení sv.
Augustina, zkušenost eremitsko-kontemplativní a zkušenost apoštolského učení.
Základními prvky augustiniánské spirituality jsou tři základní principy
duchovního růstu:
— Přátelství mezi křesťany stejného smýšlení představuje pomoc křesťanům
žijícím v sekularizovaném světě. Je to opak sobectví a jistota v dobách zkoušek.
— Niternost jako nutnost obrátit svůj pohled do svého nitra, protože Bůh,
který stvořil člověka a dává mu život a sílu, je přítomen v nitru každého
jedince.
— Společenství v křesťanském slova smyslu chápané jako domov pro
všechny, kteří touží po setkání s Kristem. Každý klášter má být ideálním duchovním
a kulturním centrem.
Sv. Augustin na počátku své řehole uvádí: „Hlavním důvodem toho, že jsme
se sešli, je, abyste žili v souladu a měli jedno srdce a jednu mysl v Bohu.“ Z toho
vyplývá i cíl a smysl řádu — hledat Boha v hlubokém bratrském životě,
uskutečňovaném v co největší jednotě a pospolitosti soužití prostřednictvím snah
upřených k Bohu, k věcem, které vedou k Bohu, stejně jako v modlitbě. Jen tak
je možné vést k Bohu i ostatní pomocí různých podob apoštolského života.
Podmínkou je vstoupit do světa a být, podle sv. Augustina, Ježíšem pro ostatní.





( 12
Řád nemá určenou žádnou zvláštní činnost, a to včetně přímého apoštolátu.
Ten je spíš důsledkem snahy přenášet na ostatní a sdílet s nimi to, co členové
řádu získali ze svého spojení s Bohem a s bratřími v komunitě s ohledem na
nadání jednotlivců nebo na potřeby církve. Apoštolský stolec povolil, pokud jde
o apoštolát, těm členům řádu, kteří mají k tomu schopnosti, aby se věnovali
jakékoliv činnosti vedoucí k dobru a prospěchu lidstva. Tento aktivní apoštolát
tvoří část života řádu, nikoliv však jeho podstatu. Označení členů řádu za
„poustevníky“ tak časem zcela ztratilo na významu, protože se augustiniáni začali
věnovat různým druhům apoštolátu a kněžské služby.
Pro tento způsob života je základní podmínkou pokora spojená s osobní
chudobou. Řádový majetek náleží každému a společenství a sdílení majetku
představuje posvěcení jednoty srdcí.
V souvislosti s apoštolátem řádu má zvláštní postavení a důležitost
studium.
Řádová spiritualita se svým způsobem promítá i do architektury řádových
staveb ve městech i na venkově. Konventní chrámy tvoří zpravidla jednu stranu
klášterní kvadratury. Charakteristické jsou i velké rajské dvory a jednotlivé cely.
Dvoupatrové klášterní budovy se v českých zemích nacházejí jen v Praze (pro
nedostatek prostoru) a v ročově (pro podzemní vodu), kde je navíc neobvyklé
dvojvěžové průčelí, které provedl Kilián Ignác Dienzenhofer v druhé polovině
18. století, tedy v době, kdy se pravidla žebravých řádů poněkud uvolnila.
Hlavním úkolem augustiniánů je městská duchovní správa, a proto mají často
jejich konventy inkorporované fary. Při některých domech bývá zřízen i III. řád
sv. Augustina pro laiky. Významná je i vědecká činnost augustiniánských kněží
a jejich působení na školách.
Znak
Ve zlatém štítě červené planoucí srdce, spočívající na
černé knize s červenou ořízkou a obtočené černým řemenem
(opaskem), které je kosmo probodeno stříbrnou berlou
a šikmo hnědým šípem.
(Kniha představuje slovo Boží, jež proniklo srdcem i duší
sv. Augustina jako šíp. Osobnost sv. Augustina je vyjádřena
ještě berlou. Syntéza augustiniánské spirituality — hledání pravdy
prostřednictvím Božího slova v bratrské lásce — je zobrazena knihou a srdcem jako symboly
lásky v pravdě a pravdy v lásce.)
Heslo
TOLLE, LEGE! TOLLE, LEGE! (Vezmi, čti! Vezmi, čti!)





13 )
Oděv
Černý vlněný hábit s dlouhými širokými rukávy, s černým koženým řemenem
a s dlouhou kapucí zašpičatělého tvaru, sahající až k opasku. Při slavnostních
příležitostech v chóru i jinde byly ještě užívány široké návlečné rukávy (manicae).
Do 18. století byla v praxi uplatňována výsada, podle níž směli řeholníci nosit
bílý vlněný hábit, avšak tohoto privilegia se čeští augustiniáni vzdali. Poslední
český augustinián, který nosíval i v klášteře bílý hábit s kapucí, bílý škapulíř
a černý řemen, byl Matěj Chotěborský, který zemřel roku 1808 v Domažlicích
ve věku 80 let. Bílé roucho se pak v řádu udrželo již jen jako šat noviců.
Původně nosili bílé roucho vilemité, kteří se řídili řeholí sv. Benedikta,
zatímco poustevníci užívali oděv černý, prý na památku toho, že sv. Augustin ho nosil
po smrti své matky sv. Moniky jako znamení smutku po zbytek svého života.
Svatý stolec proto ustanovil na věčnou paměť v řádu dvojí roucho — bílé (v
klášteře jako domácí hábit) a černé (mimo klášter a pro slavnostní úkony). Tam,
kde nebyli usazeni dominikáni nebo premonstráti, směli augustiniáni nosit bílé
roucho i ven, mimo konvent. Bílý oděv vyjadřoval úctu k Panně Marii a čistotu
srdce, černý pak opovržení profánním světem a stav kajícnosti. Privilegium
nosit hábit dvojí barvy (bílé a černé), nikoliv však části oděvu (jako dominikáni či
cisterciáci), ale úplný oblek, mělo usnadnit vstup vilemitů do řádu augustiniánů
a mělo také být věčnou památkou této skutečnosti.
Důvodem vzdání se tohoto privilegia v Čechách, na Moravě, v Polsku a v
Bavorsku bylo jednak časté ušpinění roucha při výkonu veřejné služby a jednak
i skutečnost, že pro chudé kláštery bylo zhotovování dvojího šatu příliš
nákladné. V řadě zemí (Itálie, Irsko, Španělsko či dnešní Belgie) zůstal systém dvojího
roucha zachován. Je to praxe, o níž rozhodují jednotlivé provincie samostatně.
OrGANIZACE A STruKTurA ŘÁDu
Nejvyšší formou vnitřního řízení řádu je generální kapitula, která volí na
funkční období 6 let představeného a hlavu celého řádu, jíž je generální převor (prior
generalis) se sídlem v Římě (Via Paolo VI, 25, 00193 roma, Italia). Ten má k
dispozici 4 (někdy 6) asistenty (assistentes), generálního prokurátora a řádového
sekretáře, avšak může rozhodovat buď společně s těmito členy generální rady,
nebo i bez jejího souhlasu. Generální převor může být zvolen i opakovaně,
maximálně tedy na 12 let.
V čele provincie stojí provinciál, zvaný též provinciální převor ( prior
provincialis), jemuž pomáhají sekretář (secretarius) a 4 definitoři (dïffinitores, definitores).
Je volen provinciální kapitulou na dobu 4 let. V řádě však existují i viceprovincie
a vikariáty na čele s viceprovinciálem, resp. oblastním vikářem. Větší počet
provincií pak vytváří dohromady asistenci.





( 14
Poustevník sv. Augustina v domácím rouchu





15 )
V čele konventu je převor ( prior) s jemu podřízeným podpřevorem (subprior),
který převora v případě potřeby zastupuje. Představený noviciátu (magister
novitiorum) býval v řádové historii často spojován s funkcí podpřevora. Konventní
kapituly jsou zvány consilia conventus.
Kromě toho existují domy, které jsou podřízeny přímo generálnímu
převorovi, a proto se nazývají generální konventy. K tomu přistupuje opatství v Brně,
jediné v celém řádu (!), v jehož čele stojí opat (abbas).
Na domácím učilišti působí kromě jiných též lektor filosofie ( lector
philosophiae). Je-li při augustiniánském konventu zřízen konvikt, má jeho představený
titul rector convictus studentium (jeho zástupcem je vicerector). O vedení kleriků
se stará magister clericorum.
Hospodářské záležitosti konventu má na starosti prokurátor konventu
(procurator conventus) a o ekonomiku provincie pečuje prokurátor provincie
(procurator provinciae).
Konventuálové se dělí na kněze a na bratry laiky (fratres laici), kteří mají
slavné sliby (conversi professi). Pokud je nesložili, nazývají se obláti (conversi oblati).
Kdo se chce stát řádovým knězem, musí mít při vstupu do řádu
absolvovanou střední školu s maturitou. Zkušební doba před noviciátem by neměla být
delší než 2 roky, přičemž ale celá zkušební doba má trvat 6 let, nejméně pak
5 let. uchazeči mají právo nosit řeholní šat již od počátku zkušební doby.
Přijetí řádového oděvu se nazývá indutio (obláčka). Na začátku nebo v průběhu či
po ukončení prvních dvou zkušebních let následuje rok noviciátu, ne však před
dosažením dospělosti. Po noviciátu může být novic připuštěn ke složení
obvyklých slibů. Ty se obnovují každý rok, obvykle však ne déle než 5 let. Slavnými
sliby (professio) končí zkušební doba. Ke slavným slibům se bratři připouštějí
teprve zpravidla po dosažení věku 23 let, pokud se během celé zkušební doby
projevili jako schopní a způsobilí.
DěJINy ŘÁDu
Řád augustiniánů vyznává jako svého zakladatele sv. Augustina, ač mezi
oficiálním vznikem řádu a smrtí tohoto církevního otce existuje časová prodleva
plných 826 let.
Sv. Augustin, vlastním jménem Aurelius Augustinus, se narodil 13. 11. 354
v Tagastě v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku) jako dítě
pořímštěného pohanského Afričana Patricia a zbožné křesťanky (sv.) Moniky.
Za studií v Madauře a Karthagu projevil značné nadání i hloubku ducha, ale
zároveň propadl prostopášnosti (měl například nemanželského syna Adeodata)
a po dobu 9 let také tehdy módnímu manicheismu. Stal se učitelem rétoriky
postupně v Tagastě, Karthagu, Římě a v Miláně, kde na něho svými homiliemi
zapůsobil tamější biskup (sv.) Ambrož († 379). Odebral se do ústraní, kde v
těž( 16
kém vnitřním boji hledal pravdu i sebe samého. Jednoho dne zaslechl v zahradě
milánského domu dětský hlas, který mu říkal „Tolle, lege! Tolle, lege!“ (tj.
Vezmi, (a) čti!). Když posléze pochopil, že k němu hovoří Bůh, vzal Písmo, které
leželo před ním na stole, a otevřel ho v místě knihy epištol sv. Pavla, resp. 13.
kapitolu listu k Římanům: „Veďme počestný život jako ve dne, ne v hodováních
a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ani ve sváru a závisti. Ale
oblecte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“
(Řím 13,13.)
Najednou vše pochopil. Opustil místo učitele řečnictví, rozešel se s Melanií
(matkou svého syna) a rozhodl se pro službu Bohu. Odešel s matkou Monikou
a s několika přáteli na statek v Cassiaciaku (Cassiciacum), 30 km severně od
Milána, kde se u svého přítele Verecunda připravoval na přijetí křtu. Ten přijal o
velikonoční noci roku 387 spolu se svým bratrem Navigiem, přítelem (sv.) Alypiem
a nemanželským synem Adeodatem z rukou (sv.) Ambrože.
Potom se všichni vydali na zpáteční cestu do Afriky, přičemž nedaleko Říma
(v Ostii) náhle zemřela (v témže roce 387) Augustinova matka sv. Monika. Asi
rok se Augustin zdržel v Římě, ale pak se vrátil do Tagasty, kde rozdal majetek
a pak se asi tři roky zdržoval v ústraní. Přesto se stal všeobecně známou a
respektovanou osobností. Proto ho také, přes jisté Augustinovo zdráhání a na naléhání
věřících, roku 391 za svého pobytu v Hippo vysvětil na kněze biskup Valerius.
Ten jako rodilý Řek neuměl dobře latinsky a punsky vůbec ne, což působilo
potíže v soudních, správních i pastoračních záležitostech. Proto, přestože tehdejší
církev ještě neznala úřad biskupa-koadjutora, Valerius, se souhlasem
karthaginského biskupa, učinil z Augustina biskupa (395). Po brzké Valeriově smrti se
Augustin stal v roce 396 jeho nástupcem v severoafrickém městě Hippo regius
(dnes Annaba).
Ze svého obydlí vytvořil jakýsi předobraz kláštera, kde žil se svým
duchovenstvem. Stal se zakladatelem duchovních seminářů a tím, že sepsal řeholi,
i kanonického života. Bojoval proti heretickému donatismu, zřizoval nemocnice
a stravovny pro chudé a pečoval i o katechumeny.
Sv. Augustin je nejvýznamnějším latinským církevním spisovatelem,
filosofem a teologem období patristiky. Napsal celou řadu spisů, přičemž ve svých
stěžejních dílech De Trinitate (O Trojici), De Civitate Dei (O obci Boží), De doctrina
christiana (O křesťanském učení) a De Genesi ad literam (O genesi) vytvořil první
ucelený filosoficko-teologický systém křesťanství. V roce 400 dokončil
autobiografický spis Confessiones (Vyznání). Sv. Augustin provedl pozoruhodnou
filosoficko-teologickou syntézu antické vzdělanosti a křesťanství. Celkem po něm
zůstalo 113 spisů, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání.
Sv. Augustin zemřel v 76 letech, po 40 letech kněžství a 34 letech biskupství,
dne 28. 8. 430 na lůžku obklopeném duchovními přáteli ve svém sídelním městě
Hippo, které bylo právě obléháno Vandaly. Byl pohřben v katedrálním chrámu





17 )
v Hippo, později byly jeho ostatky převezeny na Sardinii, odkud se pak v 8.
století, za vpádu Saracénů, dostaly do baziliky sv. Petra v Ciel d’Oro v Pavii.
K duchovnímu odkazu sv. Augustina, resp. k jeho řeholi (ač byla
pravděpodobně napsána pro společnost zbožných laiků) se přihlásilo vedle augustiniánů
kanovníků (řeholních kanovníků) a augustiniánů poustevníků také více než 135
oficiálně uznaných církevních řádů a kongregací.
Počátky Řádu eremitů sv. Augustina je nutné hledat v poustevnickém hnutí
severní a střední Itálie, zejména v Lombardii a v Toskánsku ve 12. a 13. století.
Papež Innocenc IV. pověřil kardinála richarda Annibaldiho úkolem sjednotit
všechny eremity v Toskánsku v jednu řeholní společnost. Sjednocení bylo
uskutečněno podle dvou bull papeže Innocence IV. (Incumbit nobis a Praesentium
vobis) ze dne 16. 12. 1243. Bully byly určeny „všem poustevníkům v Toskánsku,
kromě bratří sv. Viléma“ (tj. vilemitů). První bulla představuje zakládací listinu
budoucího řádu, druhá pak vysvětluje způsob, jak má ke sjednocení dojít.
Zakládající kapitula se konala v Římě v březnu 1244 za předsednictví
kardinála richarda Annibaldiho a za asistence dvou cisterciáků (podle směrnic 12.
kánonu IV. lateránského koncilu měli být na každé počáteční kapitule přítomni dva
cisterciáčtí opati z nejbližšího okolí jako experti, kteří disponovali rozsáhlými
zkušenostmi z konání kapitul).
Iniciativa k založení řádu nevzešla od papeže, ale od poustevníků, kteří si
na Svatém otci vyžádali řeholi sv. Augustina. Tehdy bylo vytyčeno apoštolské
zaměření nového řádu a kontemplativní způsob života členů řádu měl být
zachováván jako význačný rys. Hledání Boha v „určité samotě“ vyplynulo z dřívějšího
eremitského stylu života, ale mělo být uskutečňováno v bratrském společenství.
Tomuto sjednocení se dostalo označení Malá unie.
Další iniciativy se chopil následující pontifik Alexander IV., velký příznivec
řádů. Svatý otec znovu pověřil roku 1256 kardinála Annibaldiho, aby svolal
představené jednotlivých poustevnických skupin do Říma, kde v klášteře a kostele
Santa Maria del Popolo vedle Porta del Popolo (Porta Flaminia) došlo k uzavření
dohody o sjednocení (tzv. Velká unie — Magna Unio Augustiana) toskánských
eremitů s dalšími společenstvími do jediného řádu, jehož oblastí působnosti měla
být především severoitalská města. Nejvýznamnějšími přistoupivšími
kongregacemi byli vilemité (založení roku 1156 sv. Vilémem z Malavalle, † 1157) a
jambonité (založení bl. Janem Bonem z Mantovy, jinak Buonim, Johannes Bonus,
† 1249, a to kolem roku 1217). Jambonité a františkáni měli podobný oděv a při
tzv. terminování (tj. při sbírání almužen v určitých termínech) docházelo mezi
nimi ke sporům. K těmto kongregacím přistoupili ještě poustevníci z Hory
Favale a eremité z Anconské Marky, zvaní brettini podle sídla v Anconě, jimž řeholi
sv. Augustina předepsal roku 1234 papež Řehoř IX.
Oficiálně byl řád eremitů sv. Augustina ustaven bullou Alexandra IV. Licet
Ecclesiae catholicae z 9. 4. 1256. Superioři jednotlivých kongregací si také zvolili





( 18
prvního generálního převora. Tím se stal Lanfranc Septale z Milána († 1264),
bývalý převor jambonitů. Hned byly, vedle pěti italských provincií, vytvořeny i čtyři
řádové provincie mimoitalské (Španělsko, Francie, Anglie a Německo). První
generální převor také zřídil roku 1259 první řádové generální studium. Později
vznikla i další studia v Oxfordu, Cambridge, Bologni, Padově, Římě, Neapoli,
Salamance a v Kolíně nad rýnem.
K řeholi brzy přibyly konstituce přijaté roku 1287 na generální kapitule
ve Florencii a znovu po třech letech v Řezně, které byly sepsány na způsob statut
řádu kazatelů. Autory konstituce byli pozdější generální převor (bl.) Augustinus
Novellus a (bl.) Clemens de Ossimo. K dílčím úpravám řádové konstituce došlo
v letech 1551, 1581, 1686, 1895, 1926 a 1969.
Některé skupiny poustevníků si podržely určitou samostatnost ještě po
nějakou dobu. Tak například poustevníci sv. Viléma (vilemité), kteří se původně
řídili řeholí sv. Benedikta, změnili řeholi a s novým řádem se plně spojili na přání
papeže Klementa IV. v roce 1266, ovšem jen v německých zemích (včetně našich
konventů v Pivoni a snad i Svaté Dobrotivé) a v u hrách. Ostatní vilemité řád zase
opustili a vrátili se k řeholi sv. Benedikta, stejně jako eremité z Monte Favale.
Zajímavá na novém řádu je absence zakladatele. Řád je vlastně dílem
Apoštolského stolce, resp. papežské kurie. Možná i proto se augustiniáni stali
rozhodnými obhájci papežství a papežského primátu.
Ve druhé polovině 13. století se řád rozšířil do Španělska, Německa, Francie
a Anglie, i když jeho těžiště zůstávalo stále v Itálii (ve 14. století tam bylo 11 z 24
provincií řádu). V Itálii také lépe přežíval poustevnický způsob života, zatímco
v jiných zemích docházelo k přesunu řeholníků do měst. Největší poustevnou
bylo tehdy Lecceto v dubovém lese nedaleko Sieny a jedním z nejdůležitějších
zdrojů nového duchovního života augustiniánů ve městě byl jejich konvent
Santo Spirito ve Florencii.
Od roku 1299 je augustiniánský řád exemptní. roku 1327 dostali augustiniáni
poustevníci do společné správy s augustiniány kanovníky péči o hrob sv.
Augustina v bazilice sv. Petra v Pavii.
Řád utěšeně rostl a nabýval na významu. roku 1299 existovalo v německých
zemích již 80 klášterů, které byly rozděleny do čtyř provincií (rýnsko-švábské,
bavorské, saské a kolínské). Nejvýznamnějším augustiniánským scholastickým
učencem té doby byl Jiljí Římský (Aegidius romanus, † 1316), který byl žákem
sv. Tomáše Akvinského a jehož spisy platily po celou dobu středověku v
augustiniánském řádu jako závazná nauka.
uprostřed 14. století přišla morová epidemie (1347—1350), která zdecimovala
i řád eremitů — úhrnem bylo napočítáno přes 5 000 mrtvých členů řádu. Krize
v řádu pak pokračovala i po morové ráně, tentokráte v důsledku papežského
schismatu. Začalo se projevovat uvolňování disciplíny společného života a
objevily se i hlasy požadující právo na soukromé vlastnictví.





19 )
Téměř současně se však začaly objevovat i reformní snahy. První pokus o
zavedení přísné observance je zaznamenán v roce 1387 v Leccetu u Sieny. Jako první
se začala prosazovat tzv. lombardská kongregace, založená roku 1431. Tato
reforma záhy překročila hranice Itálie a začala zasahovat různé konventy. V Německu
nakonec došlo ke sloučení více klášterů do reformní kongregace (tzv. saské), jež
byla vedena a formována Heinrichem z Osnabrücku († brzy po roce 1460).
Řád augustiniánů dal ve 14. století církvi i vynikajícího teologa bl. Jakuba
z Viterba († 1308) a biblistu bl. Šimona Fidatiho z Cascie († 1348), který napsal
originální pojednání o životě Krista.
V 15. století vznikl III. řád sv. Augustina, který byl zván i jako Řád pokání
sv. Augustina. Tvořili ho lidé, kteří nosili černý škapulíř a černý kožený pás,
avšak neskládali žádné sliby a žili pouze pod duchovní správou řádu.
Dne 3. 3. 1431 byl v dominikánském chrámu Panny Marie nad Minervou
zvolen v konkláve augustinián Gabriel Condulmer (Condulmieri,
Condulmero) papežem a přijal jméno Evžen IV. Narodil se asi roku 1383 v Benátkách,
kde vstoupil do augustiniánského kláštera San Giorgio Maggiore na
stejnojmenném ostrově v benátské laguně. Byl synovcem papeže Řehoře XII. Později
(1407) působil jako biskup sienský a jako kardinál-kněz titulem u San
Clemente (od 1408). Jako papež nejprve potvrdil svolání Basilejského koncilu, který
však 18. 12. 1431 rozpustil. Vzhledem k nepokojům v církevním státě a k
nesouhlasnému postoji císaře Zikmunda ho však znovu v roce 1433 uznal. roku
1434 musel dokonce před revolucí uprchnout v převlečení za mnicha z Říma
do Florencie, kde se uchýlil do dominikánského kláštera Santa Maria Novella.
V roce 1437 přeložil Evžen IV. koncil do Ferrary a roku 1439 do Florencie. Dne
6. 7. 1438 vydal bullu Laetentur coeli, kterou bylo oficiálně vyhlášeno
sjednocení s Řeky. Část kardinálského sboru, která nadále zůstávala v Basileji, zvolila
dne 5. 11. 1439 (resp. 24. 7. 1440) pontifikem vévodu Amadea VIII. Savojského.
Jako vzdoropapež přijal jméno Felix V., ale dne 7. 4. 1449 abdikoval. Evženův
nástupce Mikuláš V. (1447—1455) ho pak jmenoval kardinálem a apoštolským
vikářem pro Savojsko. Tento poslední vzdoropapež zemřel dne 7. 1. 1451. roku
1439 schválil Evžen IV. bratrstvo Nejblahoslavenější Panny Marie, založené při
kostele sv. Jakuba v Bologni. S tímto bratrstvem bylo sloučeno i jiné bratrstvo,
založené rovněž při kostele sv. Jakuba v Bologni, bratrstvo Panny Marie
Potěšující. Papež Řehoř XIII. potvrdil roku 1575 jejich sloučení a rok poté ho povýšil
na arcibratrstvo (svátek 4. 9.). Evžen IV. zemřel dne 23. 2. 1447 a byl pohřben
v římském chrámu Spasitele.
roku 1497 (ač via facti existovalo od dob pontifikátu Bonifáce VIII., 1294 až
1303) udělil papež Alexander VI. řádu augustiniánů neodvolatelné privilegium,
podle něhož mu byla svěřena funkce sakristána papežské kaple, čímž jen
potvrdil praxi trvající nepřetržitě od roku 1287. Papežský sakristán požíval
biskupského důstojenství.





( 20
Nejenom řádu augustiniánů, ale celé církvi zasadil těžkou ránu svým
odpadem Martin Luther. Narodil se 10. 11. 1483 v Eislebenu a měl se stát právníkem.
roku 1505 se stal mistrem svobodných umění a vstoupil do reformovaného
kláštera augustiniánů v Erfurtu. učinil tak na základě slibu z 2. 7. téhož roku, poté,
co blesk udeřil těsně vedle něj. V Erfurtu přijal 3. 4. 1507 kněžské svěcení a pak
tam studoval teologii. Poté byl vyslán jako profesor filosofie do Wittenbergu,
kde byl v roce 1512 promován na doktora teologie. Zároveň převzal biblistickou
katedru na tamější universitě.
Mezitím, roku 1510, navštívil Luther v záležitostech observance svého řádu
Řím. Byl ubytován v klášteře augustiniánů při kostele S. Maria del Popolo, vedle
(resp. za) Porta del Popolo (Porta Flaminia), tedy v místech, kde od severu
vstupovali do Říma všichni poutníci a kde byly položeny základy řádu augustiniánů
poustevníků. V klášteře je chován obraz Panny Marie (Madonna del Popolo),
jedna ze sedmi ikon připisovaných sv. Lukáši. Martin Luther byl, jak později
řekl, šokován a znechucen renesančním způsobem života ve Věčném městě,
zejména pak světskými mravy duchovenstva. Augustiniáni eremité byli přitom
řádem, který patrně jako první přijal renesanci, protože řada jeho členů
náležela k nejbližším přátelům Petrarky († 1374). I tento pobyt napomohl Lutherovu
přesvědčení, že církev potřebuje zevrubnou reformu. Po provedení reformace
se augustiniánští řeholníci vyhýbali v chrámu S. Maria del Popolo oltáři, u něhož
Luther sloužíval za svého pobytu mše. Vzal však za své při vyplenění Říma
(Sacco di roma) císařskou armádou roku 1527, kdy byl klášter vypálen do základů
a zůstala jen zvonice z 15. století.
Když v roce 1517 dominikán Jan Tetzel hlásal nešťastným způsobem odpustky
na stavbu chrámu sv. Petra v Římě, rozeslal Luther proti této praxi 95 tezí.
Adresáty byli magdebursko-mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský, braniborský
biskup Jeroným Schulz a jeho přátelé Jan Lang v Erfurtu a Kryštof Scheurl v
Norimberku, který dal teze bez Lutherova vědomí vytisknout a rozšiřoval je po celém
Německu. Přibití tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu (31. 10. 1517)
je možná jen legenda, kterou poprvé zveřejnil Philipp Melanchthon roku 1546.
V tezích vyzýval k disputaci nejen o odpustcích, ale i o ceně dobrých skutků.
V roce 1518 byl Luther papežem Lvem X. povolán do Říma, ale saský kurfiřt
Friedrich Moudrý († 1525) dosáhl toho, že Luther byl vyslýchán doma papežským
legátem kardinálem Kajetánem, který tehdy dlel v Augsburgu. Od legáta se
Luther odvolal k papeži, pak (28. 11. 1518) k obecnému koncilu a také k předním
universitám. Na veřejné disputaci v Lipsku (27. 6.—16. 7. 1519) byl však poražen
ingolstadtským teologem dr. Johannesem Eckem (1486—1543). Pak zavrhly jeho
učení i university v Kolíně a Lovani. Nato Luther vyzval světská knížata, aby
uskutečnili jeho návrhy na reformu církve. Nešlo však o reformu (tj. uvnitř církve),
ale o reformaci (mimo církev, vlastně proti ní). Sám pak přestal plnit své kněžské
a řeholní povinnosti. Bullou Exsurge Domine z 15. 6. 1520 bylo Lutherovo učení





21 )
odsouzeno a zároveň bylo mu pohrozeno klatbou, neodvolá-li do 60 dnů 41
bludných článků ze svých spisů. To však již nešlo o odpustky, ale i o papežský primát,
neomylnost koncilů a platnost církevní tradice. Luther přestal argumentovat
teologicky a naopak se uchýlil k agitaci proti církvi, od níž se vzdálil. Nepomohlo ani
smírné jednání legáta kardinála Kajetána a papežského vyslance Karla Miltitze.
Dne 10. 12. 1520 před Elsterskou branou ve Wittenbergu Luther veřejně s
několika universitními profesory a studenty spálil papežskou bullu hrozící mu
klatbou a zároveň skončily v ohni i knihy kanonického práva. Proto byl 3. 1. 1521
papežem Lvem X. exkomunikován z církve.
Císař Karel V. svolal říšský sněm do Wormsu, kde však Luther neodvolal
ani jeden bludný článek svého učení, přičemž se dovolával svobody svědomí.
Ve Wormsu byla na Luthera uvalena říšská klatba, avšak uprchl včas pod
ochranu saského kurfiřta Friedricha Moudrého, který mu poskytl azyl na hradě
Wartburgu. Tam pak překládal Písmo svaté do němčiny a psal proti papeži pamflety.
Jeho pozici usnadňovalo neustálé turecké nebezpečí. Tak se mohlo jeho učení
šířit dál. Po zveřejnění jeho hanopisu proti klášterním slibům docházelo k
hromadným odpadům. Tak v listopadu 1521 opustilo jen ve Wittenbergu svůj klášter
13 augustiniánů-eremitů, tedy méně než polovina jeho členů. V lednu 1522 pak
dokonce povolila řádová kapitula ve Výmaru augustiniánům vystoupit z řádu.
Záhy pak došlo k rozpadu celé provincie.
Proti Lutherovi vystoupila nejenom pařížská universita, ale i anglický král
Jindřich VIII. napsal proti němu teologický spis, za který byl papežem Lvem X.
odměněn čestným titulem Defensor Fidei (tj. Ochránce víry), který dodnes
paradoxně užívají panovníci Spojeného království z titulu hlavy anglikánské církve.
Svůj odpad od církve završil Martin Luther tím, že se v roce 1525 oženil s
bývalou cisterciáckou řeholnicí Kateřinou von Bora, s níž měl pak šest dětí. roku
1530 vydal sněm v Augsburgu tzv. augsburskou konfesi a v roce 1546 Martin
Luther v Eisleben zemřel.
Nové náboženství mělo velký úspěch. Bylo totiž velmi snadné a pohodlné.
Nemuselo se chodit ke zpovědi, byly zrušeny půsty a veškeré předpisy a
nařízení církve byly svévolně anulovány. Světská knížata a po nich i města a sedláci
se zmocňovali církevního majetku. To bylo velké lákadlo. Proto se reformace
šířila do Švýcarska, severního Německa, Dánska a dalších zemí Skandinávie. Z
dynastických důvodů odpadl i anglický král Jindřich VIII., za jehož sekularizací
zaniklo pochopitelně i všech 37 řeholních domů augustiniánů.
Potridentská obnova církve a řeholních společností se dotkla i augustiniánů.
Papež sv. Pius V. je sice formálně zařadil mezi žebravé řády, ale jednotlivé
konventy směly držet statky již na základě povolení papeže Alexandra IV.
roku 1533 vznikla ve Španělsku reformovaná řádová větev, která se však
osamostatnila až na počátku 17. století jako pozdější bosí augustiniáni (v Itálii),
resp. rekolekti (ve Španělsku).





( 22
Postupná obnova skomírajícího řádu byla zahájena za generálního převora
Jeronýma Seripanda. Zároveň však řád začal v 16. století plnit i novou roli na poli
misií, zpočátku zejména prostřednictvím španělských a portugalských
augustiniánů. roku 1533 dorazila první skupina do Mexika (provincie založena 1568),
roku 1551 byl založen první klášter v Peru, cílem byl i Ekvádor (provincie zřízena
1537), roku 1543 přistáli augustiniáni na Filipínách (provincie založena 1575),
dále pronikli do Kolumbie (provincie z roku 1601) a do Chile (provincie zřízena
1627). V poslední čtvrtině 16. století dorazili augustiniáni do Afriky, kde
působili zejména v Guinei. roku 1573 pronikli do Indie, roku 1602 do Persie, roku
1606 na Cejlon a roku 1623 do Iráku. V Japonsku pobyli augustiniáni jen krátce
(1602—1637) a v Číně pak v letech 1681—1800. Dalšími arabskými zeměmi, kde
augustiniáni působili, byly Kuvajt, Bahrajn a Dubaj, stejně jako dnešní Saúdská
Arábie (1573—1622) a také dnešní Pákistán (1626). Dostali se i na rus (1612). V
Astrachani jsou doloženi roku 1615 a v roce 1627 se zasloužili o konverzi královny
Gatavindy z Gruzie. Misijní úsilí augustiniánů se neobešlo bez obětí, tak např.
byli v roce 1631 zavražděni tři řádoví kněží v Mombasse (Keňa).
Zároveň v řádu narůstala vzdělanost. Z papežského pověření byly zřízeny
a až do jejich vypuzení byly augustiniány provozovány některé university,
zejména v ekvádorském Quitu (1586—1791), v peruánské Limě (1608—1826) a v
kolumbijské Bogotě (1694—1773). K novátorům patřil i Angelo rocca (1545—1620),
který otevřel roku 1614 v Římě první veřejnou knihovnu (Bibliotheca Angelica).
Mezi významné vědce šířící učení sv. Augustina patřil i Jindřich kardinál Noris
(1631—1704), který se posléze stal správcem vatikánské knihovny.
Největšího rozkvětu dosáhli augustiniáni v polovině 18. století, kdy žilo v
přibližně 1 500 konventech rozdělených do 43 provincií a 13 kongregací nejméně
20 000 členů řádu.
Papež Pius VI. zavedl v roce 1779 pro řád augustiniánů svátek Panny Marie
Matky Dobré rady (Mater Boni Consilii), který se slaví 26. dubna. u zrodu svátku
byl sv. Alois (vlastním jménem Luigi Gonzaga, 1568—1591), který prosil Pannu
Marii o radu, čím by se měl stát. Matka Boží mu dala rozpoznat, že členem
Tovaryšstva Ježíšova. Jméno svátku dal již roku 1682 papež Innocenc XI. Originál
obrazu Panny Marie Dobré rady je chován v kostele řádu sv. Augustina v městečku
Genazzano, které leží asi 16 km jihovýchodně od Říma. Tamější zámožná vdova
Petruccia začala stavět nový kostel, ale došly jí peníze. Dne 25. 4. 1467, v době
pouti, se na nedokončený kostel snesl mráček a přitom se samy rozezněly zvony.
Když se pak obláček vznesl, zůstal na zdi obraz Panny Marie s Jezulátkem. Podle
legendy se tento obraz nacházel původně v albánském městě Skadaru (Skutari).
Když hrozilo nebezpečí, že bude obraz zneuctěn a možná i zničen Turky, kteří
se Albánie zmocnili, prosili dva strážci kostelíka u obrazu Panny Marie o dobrou
radu. Matka Boží jim ji dala — poradila jim odejít, přičemž se obraz odloupl
a přenesl se na mráček, který ho pak donesl až do italského Genazzana, kde si





23 )
přála, aby byla uctívána jako Matka Dobré rady. Stavba kostela byla nejen
dokončena, ale protože se stal poutním místem, byl vedle postaven i klášter řádu
sv. Augustina. V Genazzanu byla založena roku 1753 tzv. Zbožná jednota, která
již roku 1790 měla 190 000 členů.
Konec 18. a většina 19. století proběhly většinou ve znamení potlačování řádů
ze strany různých vlád světa. Za francouzské revoluce násilně zanikla celá řádová
provincie. Následná vláda Napoleona Bonaparta přinesla omezování počtu
konventů nejen v Itálii a v Německu, ale všude tam, kde se uzurpátorův vliv udržel
poněkud déle. Mezi léty 1792—1802 a pak 1865—1889 se nekonaly ani generální
kapituly. Po roce 1803 zůstaly v Německu jen dva řádové domy a roku 1812
zanikla celá rakouská provincie.
Z důvodů restriktivních zákonů ve Španělsku tam vznikl nový úřad
samostatného představeného, který byl podřízen španělské vládě a který nezávisle
na zbytku řádu spravoval 11 provincií ve Španělsku a v novém světě.
Řád i nadále disponoval mimořádnými jedinci. Za všechny se sluší uvést
alespoň Řehoře Mendela (1822—1884), zakladatele genetiky, a Augustina kardinála
Ciasca († 1902), vynikajícího orientalistu.
K postupné obnově řádu docházelo nejprve v Itálii a pak i ve Španělsku,
jehož provincie se znovu připojily k římskému řádovému ústředí v roce 1893.
Největší zásluhy o obnovu řádu mají Pacifik Neno, jehož papež Lev XIII.
jmenoval řádovým generálním komisařem (1881—1886) a následně i generálním
převorem, a pak i jeho nástupce Sebastian Martinelli, který se později stal kardinálem
a apoštolským legátem v uSA.
Obnovitelem řádu v Německu, kde byli augustiniáni sekularizacemi téměř
zlikvidováni, se stal P. Pius Keller (25. 9. 1825 v Ballinghausenu v Bavorsku —
15. 3. 1904 v Münnerstadtu, Bavorsko). Tento horlivý a neúnavný kněz (od roku
1849) svatého života vstoupil do řádu v Münnerstadtu, kde se stal za necelé čtyři
roky převorem. Po dobu 53 let pak působil nejprve jako generální komisař a pak
(od roku 1895) i jako německý provinciál. Podařilo se mu založit řadu nových
klášterů, obnovit pokleslou klášterní kázeň a založit řádový seminář v
Münnerstadtu, kde byl v konventním chrámu po své smrti i pohřben.
Stejně jako v Německu byla v roce 1895 obnovena i provincie v Nizozemí.
roku 1794 přišel do uSA P. John rosseter (1751—1812) a roku 1796 dorazil
do Philadelphie P. Thomas Matthew Carr (1755—1820). Augustiniáni však v uSA
zapouštěli své kořeny jen velice pomalu. Až v roce 1874 byla založena americká
provincie sv. Tomáše z Villanovy, roku 1941 další provincie Panny Marie Dobré
rady (Our Mother of Good Counsel) pro středozápad uSA a roku 1968 pak
provincie sv. Augustina v Kalifornii.
Do Austrálie připluli augustiniáni roku 1837, ale provincii tam mohli zřídit
až roku 1952. Kanadská provincie sv. Josefa vznikla roku 1967 a v roce 1977 došlo
ke zřízení anglické a skotské provincie.





( 24
V roce 1962 byl zahájen beatifikační proces generála řádu Klementa Fuhla
(18. 6. 1876 v Aidhausenu, Bavorsko — 31. 3. 1935 v La Paz, Bolívie), křestním
jménem Vincenc. V 19 letech vstoupil do řádu v klášteře v Münnerstadt, v 23
letech byl vysvěcen na kněze, v roce 1920 byl zvolen provinciálem, roku 1929
se stal komisařem německých augustiniánů v uSA a v letech 1931—1935
zastával úřad generálního představeného řádu. Zemřel na vizitační cestě na selhání
plic, avšak jeho ostatky byly v roce 1953 převezeny do augustiniánského kláštera
ve Würzburgu.
Dne 12. 2. 1969 schválila římská Kongregace pro řeholníky nový název řádu —
Ordo Sancti Augustini (O.S.A.).
Počátkem třetího tisíciletí měl řád sv. Augustina 25 provincií, 1 opatství
(Brno), 3 viceprovincie, 14 vikariátů a 8 regionů v Evropě (15 zemí), Africe (6),
Asii a Pacifiku (6) a v Americe (16 zemí), v nichž žilo 2 868 bratří (z toho více než
2 200 kněží) ve 465 klášterech.
GENErÁLNí PŘEVOŘI
11. 1252—1250 Matthaeus
12. 1252—1256 Adiutus de Garfagnana
13. 1256 Philippus de Parrana, generální představený
již v době sjednocení
14. 1256—1264 Lanfrancus de Milano
15. 1265—1271 Guido de Staggia
16. 1271—1274 bl. Clemens de Osimo
17. 1274—1284 Franciscus de reggio
18. 1284—1291 bl. Clemens de Osimo, podruhé, † 8. 4.
19. 1291—1292 Paulus de Perugia, generální vikář, provinciál římský
19. 1292—1295 Aegidius de roma
10. 1295—1298 Simon de Pistoia
11. 1298—1300 bl. Augustinus de Tarano, rezignoval, † 19. 5. 1309
12. 1300—1307 Franciscus de Monterubbiano
13. 1308—1311 Iacobus de Orte, † ve Vienne, Francie
14. 1312—1326 Alexander de Sant’Elpidio
15. 1326—1342 Guillelmus de Cremona
16. 1343—1344 Dionysius de Modena
17. 1345—1357 Thomas de Strasbourg
18. 1357—1358 Gregorius de rimini
19. 1359—1367 Matthaeus de Ascoli
20. 1368—1371 Hugolinus de Orvietto
21. 1371—1377 Guido de Belregardo seu de Toulouse
22. 1377—1378 Bonaventura de Padova





25 )
19. 1378—1381 Philippus de Mantova, generální vikář
19. 1381—1383 Nicolaus de Amatrice, generální vikář
19. 1383—1385 Bartholomaeus de Venezia, generální vikář
23. 1385—1400 Bartholomaeus de Venezia
24. 1400—1409 Nicolaus de Cascia
19. 1409—1410 Paulus de Venezia, generální vikář
19. 1410 Simon de Ancona, generální vikář
25. 1410—1419 Hieronymus de Pistoia
26. 1419—1431 Augustinus de roma
19. 1431—1434 Gerardus de rimini, generální vikář
27. 1434—1443 Gerardus de rimini
28. 1443—1459 Iulianus de Salem
29. 1459—1460 Alexander de Sassoferrato
30. 1460—1470 Guillelmus Becchi de Firenze
31. 1470—1476 Iacobus de L’Aquila
32. 1476—1485 Ambrosius Massari de Cori
19. 1485 Silvester de Bagnoregio, generální vikář
19. 1485—1486 Anselmus de Montefalco, generální vikář
33. 1486—1496 Anselmus de Montefalco
19. 1496—1497 Marianus de Genazzano, generální vikář
34. 1497—1498 Marianus de Genazzano
19. 1498—1501 Gratianus Ventura de Foligno, generální vikář
35. 1501—1504 Gratianus Ventura de Foligno
19. 1504—1505 Augustinus de Terni, generální vikář
36. 1505—1506 Augustinus de Terni
19. 1506—1507 Aegidius de Viterbo, generální vikář
37. 1507—1518 Aegidius de Viterbo
19. 1518—1519 Gabriel de Venezia, generální vikář
38. 1519—1537 Gabriel de Venezia
19. 1537 Ioannes Iacobus de Napoli, generální vikář
19. 1537—1538 Ioannes Antonius de Chieti, generální vikář
39. 1538 Ioannes Antonius de Chieti
19. 1538—1539 Hieronymus Seripando, generální vikář
40. 1539—1551 Hieronymus de Seripando
41. 1551—1569 Christophorus de Padova
19. 1569—1570 Thaddaeus de Perugia, generální vikář
42. 1570—1581 Thaddaeus de Perugia
43. 1581 Franciscus de recanati
19. 1581—1582 Augustinus de Fivizzano, generální vikář
44. 1582—1586 Spiritus de Vicenza
19. 1586—1587 Thaddaeus de Perugia, generální vikář





( 26
45. 1587—1591 Gregorius de Montelparo
19. 1591—1592 Augustinus de Tarquinia, generální vikář
19. 1592 Augustinus de Fivizzano, generální vikář
46. 1592—1598 Andrea Securani de Fivizzano
47. 1598—1600 Alexander Mancini de Siena
19. 1600—1602 Fulvius de Ascoli, generální vikář
48. 1602—1607 Hippolytus Fabriani de ravenna
19. 1607—1608 Ioannes Baptista de Aste, generální vikář
49. 1608—1614 Ioannes Baptista de Aste
50. 1614—1620 Nicolaus Giovannetti de S. Angelo
51. 1620—1624 Fulgentius Gallucci de Montegiorgio
19. 1624—1625 Hieronymus de Ghettis de roma, generální vikář
52. 1625—1630 Hieronymus de Ghettis de roma
53. 1630—1636 Hieronymus rigoli de Tarquinia
54. 1636–1645 Hippolytus Monti de Finale
55. 1645—1648 Fulgentius Petrelli de Sigillo
19. 1648—1649 Salvator Severinus Simoncelli de Fabriano, generální vikář
56. 1649—1655 Philippus Visconti de Milano
57. 1655—1661 Paulus Luchini de Pesaro
58. 1661—1667 Petrus Lanfranconi de Ancona
59. 1667—1673 Hieronymus Valvassori de Milano
60. 1673—1677 Nicolaus Oliva de Siena
19. 1677—1679 Dominicus Valvassori de Milano, generální vikář
61. 1679—1685 Dominicus Valvassori de Milano
62. 1685—1693 Fulgentius Travalloni de Montelparo
63. 1693—1699 Antonius Pacini de ravenna
64. 1699—1705 Nicolaus Serani de L’Aquila
65. 1705—1711 Adeodatus Nuzzi de Altamura
66. 1711—1717 Adeodatus Summantico de Foggia
19. 1717—1720 Franciscus Maria Querni, generální vikář
19. 1720—1721 Thomas Cervioni, generální vikář
67. 1721—1726 Thomas Cervioni
68. 1726—1733 Fulgentius Bellelli
69. 1733—1739 Nicolaus Antonius Sciaffinati
70. 1739—1745 Felix Leoni
71. 1745—1751 Augustinus Gioia, 1. doživotní řádový generál
19. 1751—1753 Franciscus Xaverius Vásquez, generální vikář
72. 1753—1785 Franciscus Xaverius Vásquez
19. 1785—1786 Augustinus Antonius Giorgi, generální vikář
73. 1786—1797 Stephanus Bellisini
19. 1797—1800 Dominicus Lippici, generální vikář





27 )
74. 1800—? Georgius rey, jmenován Piem VII., pak podle bully Inter
graviores z 15. 15. 1804 byl v letech 1806—1814 generálním
vikářem pro španělskou část řádu, kde nastoupil místo
Felixe Meave. Pro Itálii a ostatní národy byl roku 1806
jmenován generálním vikářem Septimius rotelli
75. 1822—1829 Ioseph Mistretta
76. 1829—1834 Venantius Villalonga
Franciscus Villacorta, generální vikář pro španělskou
část řádu
Laurentius Tardi, generální vikář pro Itálii a ostatní národy
77. 1835—1838 Thomas Credennino
78. 1838—1850 Philippus Angelucci, generálním představeným jmenován
Řehořem XVI., od 1841 s titulem Vicarius Generalis Superior
Ordinis, znovuzvolen 1847 s titulem Prioris Generalis
19. 1850—1851 Joseph Palermo, generální vikář
79. 1851—1855 Joseph Palermo
19. 1855—1859 Paulus Micallef, generální vikář
80. 1859—1865 Paulus Micallef
81. 1865—1887 Ioannes Belluomini, od 18. 2. 1881 s titulem
generálního komisaře
82. 1887—1889 Pacificus Antonius Neno, jmenován Lvem XIII.
83. 1889—1898 Sebastianus Martinelli, po přeložení do uSA jako
apoštolský delegát byl Svatým stolcem dne 3. 8. 1896
jmenován za generálního vikáře Thomas rodriguez
84. 1898—1920 Thomas rodriguez
85. 1920—1924 Thomas Giacchetti
19. 1924—1925 Eustasius Esteban, generální vikář
86. 1925—1931 Eustasius Esteban
87. 1931—1935 Clemens Fuhl, † 31. 3. v La Paz, Bolívie
19. 1935—1936 Iacobus García, generální vikář
88. 1936—1947 Carolus Pasquini
89. 1947—1953 Joseph Hickey
90. 1953—1958 Engelbertus Eberhard
19. 1958—1959 Ignatius Arámburu, generální vikář
91. 1959—1965 Lucianus rubio
92. 1965—1971 Augustinus Trapè
93. 1971—1983 Theodore Tack
94. 1983—1989 Martin Nolan
95. 1989—2001 Miguel Angel Orcasitas
96. 2001— robert Francis Prevost





( 28
ŘÁDOVí SVěTCI A BLAHOSLAVENí
— bl. Johannes Bonus (Jan Buoni), jinak Zambonus (1168 v Mantově,
Itálie — 1249 tamtéž), řeholník, původním povoláním klaun (šašek) na šlechtických
hradech. Ve 40 letech onemocněl a obrátil se k Bohu. Začal poustevničit a kolem
roku 1217 založil kongregaci eremitů, zvaných po něm jambonité. Blahořečen
Sixtem IV. roku 1483. Památka 23. 10.;
— bl. Klement z Osima († 8. 4. 1291), kněz a generální převor řádu v letech
1271—1274 a 1284—1291. Památka 19. 5.;
— sv. Mikuláš Tolentinský (kolem 1245 v Sant’Angelo u Pontana, Itálie —
10. 9. 1305 v Tolentinu, Itálie), řeholník a kazatel, spolupatron Bavorska, patron
Říma, Tolentina, Benátek, Janova, Antverp, Córdoby a Limy, vzýván za denní
chléb, za duše v očistci, za svobodu a za bratrství chuďasů. Již roku 1256 vstoupil
do řádu augustiniánů kanovníků, později přešel k augustiniánům
poustevníkům. V konventu Sant’Elpidio byl novicmistrem. roku 1275 přešel do Tolentina,
kde získal pověst svatého muže, který měl dar zázračně uzdravovat. Byl pohřben
v augustiniánské bazilice v Tolentinu a k jeho hrobu proudily zástupy poutníků
(jen v letech 1305—1325 bylo církevně potvrzeno přes 300 zázraků). Papež
Evžen IV. roku 1446 Mikuláše svatořečil. Časem upadlo v zapomnění místo jeho
pohřbení, ale 4. 2. 1926 byly jeho ostatky nalezeny a uloženy do nově zbudované
krypty baziliky sv. Mikuláše Tolentinského v Tolentinu. Památka 10. 9.;
— bl. Jakub z Viterba (asi 1255 ve Viterbu, Itálie — 1308 v Neapoli), biskup
a učenec, nazývaný doctor gratiosus, doctor inventivus či doctor speculativus. Do řádu
vstoupil asi roku 1270, v letech 1275—1282 studoval filosofii a teologii v Paříži,
kde získal mistrovský stupeň v teologii. Pak učil a hlavně studoval Písmo
svaté. Stal se řádovým definitorem a dostal na starost řádové generální studium
v Neapoli. Papež Bonifác VIII. ho jmenoval biskupem v Beneventu (3. 9. 1302)
a arcibiskupem v Neapoli (12. 12. 1303). Stál na straně Svatého otce ve sporu
s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Blahořečen 4. 6. 1914 papežem (sv.)
Piem X. Památka 4. 6.;
— bl. Augustin z Tarana, jinak též Novellus († 19. 5. 1309 poblíž Sieny, Itálie),
generální převor řádu. Po studiu práv v Bologni se stal kancléřem krále
Manfreda Sicilského († 1266), ale pak vstoupil do řádu jako laický bratr. Podle
řádové tradice byl ordinován na kněze a stal se zpovědníkem papeže Mikuláše IV.,
papežským legátem za Bonifáce VIII. a posléze (1298) byl zvolen generálním
převorem řádu. Na tento úřad rezignoval roku 1300 a pak žil v poustevně San
Leonardo u Sieny. Kult potvrzen roku 1759 Klementem XIII. Jeho ostatky
spočívají v kostele sv. Augustina v Sieně. Památka 19. 5.;
— bl. Angel(us) de Scarpet(t)is (kolem 1230 v Borgo Sansepolcro, Itálie —
6. 2. 1327 tamtéž), řeholník a zakladatel. Do řádu vstoupil asi roku 1254 a vynikl
svou apoštolskou horlivostí i schopnostmi konat zázraky. Podle řádového po-





29 )
dání se zasloužil o rozšíření řádu do Anglie, kde měl založit četné kláštery. Kult
potvrzen papežem Lvem XIII. dne 20. 12. 1888. Památka 15. 2. nebo 1. 10.;
— bl. Bedřich z Řezna († 29. 11. 1329 v Řezně,


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist