načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích II. - 2. sv. - Milan Buben

-6%
sleva

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích II. - 2. sv.
Autor:

Druhý svazek druhého dílu unikátní práce M. Bubna zahrnuje mnišské řády působící na našem území, především benediktiny a cisterciáky, s nimiž jsou nedílně spojeny počátky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150 Kč 141
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-087-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek druhého dílu unikátní práce M. Bubna zahrnuje mnišské řády působící na našem území, především benediktiny a cisterciáky, s nimiž jsou nedílně spojeny počátky dějin českého knížectví a poté království, ale i celestiny, kartuziány, trapisty a baziliány. Po úvodní stati, charakterizující řád včetně organizace a struktury, se text věnuje jeho působení u nás až do dnešních dnů a přináší i přesné tabulky jeho čelných představitelů, významné osobnosti, stavby. Text je bohatě ilustrován.

Předmětná hesla
* 10.-21. století
Řeholní řády -- Česko -- 10.-21. stol.
Řeholní život -- Česko -- 10.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Milan Buben - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Milan M. Buben Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích 11. díl, 11. svazek: Mnišské řády Nakladatelství LIBRI Praha 2007 © Milan M. Buben, 2004, 2007 Illustrations © archiv autora a citovaná literatura, 2004, 2007 © Libri, 2004, 2007 ISBN 978-80-7277-087-8 ISBN 80-7277-084-5 (soubor) ISBN 80-7277-085-3 (I. díl) ISBN 80-7277-086-1 (II. díl, 1. sv.) Za poskytnutí několika ilustrací k tomuto svazku děkují autor a nakladatelství Benediktinskému arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. 5 ) Obsah Řád benediktinů /9 Organizace a struktura řádu /11 Dějiny řádu /15 Opati-primasové /37 Řádoví světci a blahoslavení /38 Papežové /39 Dějiny řádu v českých zemích /41 Břevnov – arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty /44 Ostrov – opatství sv. Jana Křtitele na Ostrově /62 Sázava – opatství sv. Jana Křtitele, Panny Marie a sv. Prokopa /66 Hradisko u Olomouce – opatství sv. Štěpána Prvomučedníka /76 Opatovice nad Labem – opatství sv. Vavřince /77 Litomyšl /81 Třebíč – opatství Nanebevzetí Panny Marie /82 Kladruby – opatství Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta /87 Postoloprty – opatství Panny Marie /94 Vilémov – opatství sv. Petra a Pavla /97 Želiv – opatství Panny Marie /100 Podlažice – opatství Panny Marie /101 Praha – opatství Na Slovanech (Emauzy) /103 Praha – opatství sv. Ambrože na Novém Městě /116 Praha – opatství sv. Mikuláše na Starém Městě /117 Svatý Jan pod Skalou – proboštství, pak opatství sv. Jana Křtitele /121 Rajhrad – proboštství, pak opatství sv. Petra a Pavla /127 Broumov – proboštství, pak opatství sv. Václava /136 Sídelní biskupové v českých zemích /144 Významní členové řádu v českých zemích /144 Kulturní a historický přínos /146 Cisterciáci /149 Organizace a struktura řádu /153 Dějiny řádu /157 Generální opati /169 Řádoví světci a blahoslavení /173 Papežové /176 Dějiny řádu v českých zemích /177 ( 6 Sedlec – opatství Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele /180 Plasy – opatství Nanebevzetí Panny Marie /192 Pomuk (Nepomuk) – opatství Nanebevzetí Panny Marie /204 Hradiště nad Jizerou – opatství Panny Marie /210 Osek – opatství Panny Marie /214 Velehrad – opatství Matky Boží /229 Žďár nad Sázavou – opatství Nanebevzetí Panny Marie /241 Vyšší Brod – opatství Nanebevzetí Panny Marie /250 Vizovice – opatství Panny Marie /264 Zlatá Koruna – opatství Panny Marie /267 Svaté Pole – opatství Panny Marie /281 Zbraslav – opatství u chrámů Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jakuba /283 Skalice – opatství Panny Marie /295 Bernardinum /298 Sídelní biskupové v českých zemích /301 Významní členové řádu v českých zemích /301 Kulturní a historický přínos /303 Kartuziáni /307 Organizace a struktura řádu /309 Dějiny řádu /311 Generální převoři /318 Řádoví světci a blahoslavení /321 Dějiny řádu v českých zemích /322 Praha – Smíchov /323 Královo Pole u Brna /328 Tržek u Litomyšle /334 Dolany /336 Olomouc /338 Štípa /340 Valdice /341 Významní členové řádu v českých zemích /348 Kulturní a historický přínos /348 Celestini /351 Organizace a struktura řádu /352 Dějiny řádu /352 Světec /356 Papež /356 Dějiny řádu v českých zemích /357 Ojvín /357 Konvent u sv. Michala pod Vyšehradem /360 Kulturní a historický přínos /360 7 ) Trapisté /361 Organizace a struktura řádu /362 Dějiny řádu /363 Generální opati /367 Řádoví světci a blahoslavení /368 Dějiny řádu v českých zemích /369 Kulturní a historický přínos /370 Basiliáni /371 Organizace a struktura řádu /373 Dějiny řádu /375 Řádoví světci a blahoslavení /378 Dějiny řádu v českých zemích /381 Kulturní a historický přínos /382 Poděkování /383 Seznam zkratek /384 Literatura /385 Terminologický slovníček /396 9 ) Řád benediktinů „ Ordo Sancti Benedicti, Ordo Sancti Patris Benedicti, řád sv. Benedikta, řád sv. otce Benedikta, řád benediktinský, benediktini Zkratka O. S. B. Řehole sv. Benedikta Patroni řádu Panna Maria, sv. Benedikt a všichni řádoví svatí, kteří jsou uctíváni lokálně podle zvyklostí jednotlivých řeholních domů a kongregací Spiritualita a zaměření Benediktinská spiritualita je jednou z cest naplňujících touhu po věčných hodnotách, tedy hledání Boha v jisté odloučenosti komunity od jejího okolí, ať již při rozjímání nebo při práci. Izolovanost komunity napomáhá k vzdálení se od světských myšlenek a tužeb i všech profánních návyků. Je to boj se smysly, vůlí i pokušením. Základem je pak stálost v komunitě (stabilitas in congregatione), tedy projev bratrské lásky a život na jednom místě (stabilitas loci). Prostředkem k dosažení tohoto způsobu života je pokora, čímž je míněna nejenom bázeň před Bohem, ale také snaha navázat společenství s Bohem a s bliž ními, jakož i pěstování společenských ctností. Základním kamenem benediktinské spirituality je interpretace evangelia, tak jak ji ve své Řeholi sv. Benedikt podává. Řehole sv. Benedikta čili klášterní pravidla sv. Benedikta (Regula Sancti Benedicti, Sancti Benedicti Regula Monasteriorum) pojednává v 73 kapitolách o nejrůznějších aspektech mnišského života v klášteře. Obsahuje nejenom duchovní rady, ale také životní normy a předepisuje disciplínu v klášteře s důrazem na poslušnost, mlčenlivost a pokoru. Jde o mírnou řeholi, podle níž má askeze sloužit dokonalosti, a nikoliv brzdit či tlumit lidského ducha členů komunity. Každý má mít vše, co potřebuje, a řehole přitom bere ohled i na slabé, nemocné, staré či jinak již neschopné jedince, má porozumění pro slabost lidské povahy i osobní dispozice jednotlivce. Řehole nevyžaduje heroické výkony kajícnosti a asketičnosti. Respektuje individuální možnosti každého člena komunity, jíž jako celku stanovuje obecný rámec pro rozvoj jednotlivců pod vedením opata a starších bratří zkušených v duchovním životě. Po( 10 slušnost opatovi je dána tím, že je hlavou komunity, otcem rodiny ( pater familias) a zástupcem Krista (vicarius Christi) v klášteře. Musí však být dobrým pastýřem. Ne náhodou začíná řehole slovy „Naslouchej, synu, přikázáním učitele...“. I proto se v benediktinských klášterech čte z řehole denně krátký úryvek, aby se nikdo z bratří nemohl vymlouvat na její neznalost. Základními prvky benediktinského života jsou lectio divina (Božská četba), tedy četba Písma svatého, aby mniši mohli předávat zjevenou pravdu, dále slavení liturgie, při níž je člověk uváděn do tajemství Krista, a konání modliteb (společných v chóru i soukromých) a konečně manuální práce (dříve zaměřená na kultivaci krajiny, dnes spíše umělecká řemesla, pastorace, věda či pedagogika). Střízlivý je i kontemplativní život (vita contemplativa), který se nezabývá spekulativností, ale představuje afektivní a milostné rozjímání. Posláním řádu je šíření víry, ale nikoliv jen prostřednictvím kázání (to zajišťují řády kazatelské), misií (řády misijní) či vzdělávání laiků (náplň školských řádů). V benediktinské praxi se všechny tyto funkce prolínají. Zvláštní úctu projevují benediktini, zejména od období baroka, Panně Marii, především pak Panně Marii Benediktinských rozkoší (Delitiae benedictinae). Jde o kopii zobrazení Bohorodičky, které původně zdobilo dům římské rodiny Aniciů, z níž sv. Benedikt pocházel, a dnes se nachází v kostele S. Benedetto in Piscinula (Piscinoa) v Římě. Je to matka každého benediktinského kláštera (mater domus), byť u benediktinů není tato charakteristika tak výslovně vyjádřena jako u cisterciáků. Znak V modrém štítě na trojvrší patriarší kříž přeložený pod rameny literami PAX, vše zlaté. Odznak V jistém slova smyslu je řádovým odznakem kříž sv. Benedikta, obsahující světcovo zažehnávání. Je to kříž s delším svislým břevnem a s rozšířenými konci ramen, který je vepsán do oválu. Mezi rameny kříže jsou litery C (Crux) S (San cti) P (Patris) B (Benedicti), tj. Kříž sv. otce Benedikta. Na kříži samém jsou na svislém břevnu písmena C (Crux) S (Sancta) S (Sit) M (Mihi) L (Lux) a na příčném N (Non) D (Draco) S (Sit) M (Mihi) D (Dux), tj. „Kříž svatý ať je mým světlem, drak (ďábel) ať mi není vůdcem“. Na oválném pásu kolem kříže je dále umístěno 14 písmen: V (Vade) R (Retro) S (Satana) N (Numquam) S (Suade) M (Mihi) V (Vana) S (Sunt) M (Mala) Q (Quae) L (Libas) I (Ipse) V (Venena) B (Bibas), tj. „Odstup, satane, a nikdy mi neraď marnosti, a to, o co zavadíš, je zlé (zhoubné) — jed si vypij sám“. Nahoře uprostřed 11 ) se ještě někdy nachází slovo PAX (tj. pokoj). Úcta k tomuto kříži zesílila roku 1647, kdy byl v bavorském klášteře Metten nalezen záznam z roku 1514 o uctívání tohoto kříže. Medailky s křížem sv. Benedikta, jimž byl připisován apotropaický, tedy zažehnávací (řec. apotropaion = zažehnávání, odvrácení, odmítnutí) účinek proti silám zla, se pak razily pro poutníky i u nás, v břevnovském klášteře. Ražby byly ofi ciálně schváleny na žádost opata Bennona Löbla z roku 1741, a to dekretem kongregace pro udílení odpustků (Congregatio indulgentiarum) ze dne 23. 12. 1741 a pak i bullou papeže Benedikta XIV. ze dne 13. 3. 1742. Heslo ORA ET LABORA (tj. Modli se a pracuj); UT IN OMNIBUS GLORIFICETUR DEUS (tj. Aby byl ve všem oslaven Bůh; ať je ve všem oslavován Bůh). Oděv Černý hábit (habitus) s cingulem a černý škapulíř, podle místních zvyklostí se objevuje i černá kapuce, případně k hábitu náleží kolárek. Podle Benediktových představ měl být mnich vybaven dvěma svrchními oděvy s kapucí a širokými rukávy, dvěma spodními oděvy, plátěným nebo koženým opaskem, zástěrou nebo škapulířem s kapucí, punčochami, botami, šátkem, no žem, jehlou, pisátkem a tabulkou. Tato výbava znamenala značné zmírnění chudoby eremitů. ORGANIZACE A STRUKTURA ŘÁDU Benediktini nejsou centralizovaným řádem. Každý klášter je samostatnou duchovní rodinou, kde všichni společně žijí, modlí se a pracují. Teprve na popud papeže Lva XIII. dostal řád roku 1893 stávající organizační formu. Kláštery zůstaly autonomní a teprve následně, na základě území, národnosti nebo vzájemných vztahů se volně sdružují do tzv. kongregací (congregatio monastica), které pak vytvářejí vyšší právní a organizační formu, jíž je konfederace. V jejím čele stojí opat-primas (abbas-primas), který je zároveň opatem římské mezinárodní řádové koleje (se statutem opatství) u sv. Anselma na Aventinu (Piazza dei Cavalieri di Malta 5, Roma). Jako představený celého řádu reprezentuje řád u Svatého stolce, u Kongregace pro řeholníky, zprostředkovává styk mezi jednotlivými benediktinskými kongregacemi a kláštery a odpovídá za chod řádové koleje. Mezi ostatními opaty je jen první mezi rovnými (primus inter pares). Je volen na dobu osmi let předsedy kongregací, opaty (a převory klášterů, kde není opat) klášterů sui iuris, náležitě ustanovenými administrátory a zákonně jmenovanými prokurátory klášterů všech kongregací. Zvolený opat-primas může být zvolen opětovně, ale již jen na čtyři roky, byť dvakrát (tj. 8 + 4 + 4). ( 12 Benediktin 13 ) Hlavou kongregace je předseda ( praeses), kterého zastupuje místopředseda (vice-praeses). Musí být zvolen většinou opatů nebo převorů, kteří stojí v čele klášterů, jež kongregaci tvoří. K roku 1999 se benediktinská konfederace skládala z 21 kongregací: 11. Congregatio Casinensis, založená 1408, Itálie; 12. Congregatio Angliae, založená 1336, resp. 1619, Anglie; 13. Congregatio Hungarica, založená 1514, zlikvidovaná Josefem II. 1786, obnovená Františkem II. 1802, Maďarsko; 14. Congregatio Helvetica, založená 1602, Švýcarsko — severní Itálie; 15. Congregatio Austriatica sub titulo Immaculata Conceptionis B. M. V., založená 1625, resp. 1889, sjednocená s Kongregací sv. Josefa 1930, Rakousko; 16. Congregatio Bavarica, založená 1684, obnovená 1858, Bavorsko; 17. Congregatio Brasiliensis, založená 1827, Brazílie; 18. Congregatio Solesmensis, založená 1837, Francie; 19. Congregatio Americano-Casinensis, založená 1855, USA; 10. Congregatio Sublacensis, založená 1872, Itálie; 11. Congregatio Beuronensis S. Martini, založená 1873, Německo; 12. Congregatio Helveto-Americana, založená 1881, USA; 13. Congregatio Ottiliensis, založená 1884, schválená 1896, Německo; 14. Congregatio Annuntiationis B. M. V., založená 1920, Irsko; 15. Congregatio Slava S. Adalberti, založená 1945, Česká republika, Chorvatsko a Slovinsko; 16. Congregatio S. Mariae Montis Oliveti (olivetáni), založená 1319, papežské potvrzení 1344, ke konfederaci přistoupila 1960; 17. Congregatio Vallis Umbrosae Ordinis S. Benedicti (valombroziáni), C. V. U. O. S. B., založená 1036, ke konfederaci přistoupila 1966; 18. Congregatio Camaldulensis (kamaldulové), založená 1074; 19. Congregatio Neerlandica, založená 1969, Nizozemsko; 20. Congregatio Silvestrina (silvestrini), O. S. B. Silv., založená 1231, schválená 1248, ke konfederaci přistoupila 1973; 21. Congregatio Coni (Cono — Sur) Australis de Sancta Cruce, založená 1970, schválená 1976. Všechny benediktinské domy (konventy) jsou samostatné. Jednotlivé kláštery (monasterium, ojediněle archisterium pro nejstarší a nejdůležitější) se nazývají opatství (abbatia), jimž stojí v čele opat (abbas), popř. arciopat, menší se nazývají převorství (prioratus) a jsou řízené převorem (prior), a konečně v minulosti existovala proboštství (praepositura), vedená proboštem (praepositus), která byla závislá na některém opatství. Opat je vždy infulovaný a jeho zástupcem v konventu je převor, někdy má však opatův zástupce titul děkana (decanus). Není-li volba opata provedena, řídí opatství převor-administrátor (prior-administrator) nebo konventuální převor. Ostatní funkce v konventu jsou obvykle: podpřevor ( 14 ( subprior), provizor či dříve cella(ra)rius (stará se o hospodářské záležitosti), novicmistr (magister novitiorum), magistr kleriků nebo též mnichů-juniorů (magister clericorum), který pečuje o výchovu kleriků, infi rmář (dozor nad nemocnicí a hospicem pro staré a slabé). Existovaly i funkce sakristána (péče o kostel, oltáře a relikviáře), kantora (dohlížel na vzdělávání mnichů a na chod skriptoria), almužníka (rozdílel chudým materiální pomoc), sklepmistra (péče o dodávky potravin a topiva) apod. Někteří opati významných klášterů mají titul abbas nullius, tj. opat exemptní, tedy vyňatý z pravomoci diecézního biskupa (nullius diocesis) a podléhající Svatému stolci. Exemptní opatství je de iure (nikoliv de facto — proto „nullius“) vlastně samo jakousi diecézí, přičemž opat takového kláštera přijímá současně z titulu opatské volby i biskupské svěcení a na území opatství také biskupský úřad se všemi pravomocemi vykonává. Titul abbas nullius zdobí představené klášterů Monte Cassino, Subiaco (Sacro Speco), La Cava u Neapole, Monte Vergine u Avellina, sv. Pavla v Římě, Pannonhalma v Maďarsku, Einsiedeln ve Švýcarsku či Nové Nursie v Americe. Uchazeč o vstup do řádu absolvuje nejprve přibližně půlroční kandidátskou dobu, v níž poznává prostředí a život kláštera. Po vyjádření souhlasu členů kapituly následuje noviciát, který trvá nejméně rok, nejdéle dva roky. V této době kandidát studuje řeholi a připravuje se na praktický život v klášteře. Pak komunita hlasuje, zda bude kandidát připuštěn k časným slibům, které se obnovují po dobu tří let. Teprve pak následují slavné sliby, před nimiž ještě komunita znovu hlasuje, zda je kandidát smí složit. Jde o tři obvyklé sliby — čistoty, chudoby a poslušnosti, k nimž se přidružují ještě slib stálosti k určitému domu — komunitě (votum stabilitatis) a slib změny mravů (conversio) podle předpisů řehole sv. Benedikta. V některých kongregacích je pak slib poslušnosti, stálosti a obrácení mravů, v němž jsou zahrnuty i sliby chudoby a čistoty. Členové řádu přijímají vždy řeholní jméno, které předchází jménu křestnímu. Členy konventu jsou tedy řádoví kněží (patres) a laičtí bratři (fratres, fratres conversi). Ti jsou známí i jako konvrši (z lat. conversus, obrácený), což je však pojem spíše cisterciácký. Dělí se na laické bratry beze slibů (oblatus claustralis, pl. oblati claustrales) a na bratry laiky, kteří již vykonali slavné sliby (fratres conversi professi). Ti členové klášterní komunity, kteří již vykonali profesi a studují bohosloví, se nazývají clerici professi. Je zajímavé, že ve středověku nosili vousy jen bratři laici. Byli tak rozeznatelní od řádových kněží, a to v důsledku církevních předpisů pro kněze obecně na straně jedné a na straně druhé vzhledem k tehdejší náročnosti tohoto hygienického a estetického lazebnického úkonu. Život v klášteře je rozdělen mezi modlitbu, práci a odpočinek. Modlitba je buď veřejná, liturgická (tj. mešní nebo v kostelním chóru při zpěvu žalmů a čtení tzv. liturgie hodin), nebo soukromá, osobní. Práce se volí podle polohy kláštera (ve městě, na venkově), potřeb okolí a vloh každého z bratrů v konventě 15 ) (zemědělství, pěstitelství, řemesla, vědy, učitelství, nakladatelství, farmacie, pastorace na inkorporovaných farách apod.). Den, např. v břevnovském arciopatství, začíná v 5.30 hod. ranními chválami ( laudes), po nichž následuje soukromé rozjímání. V 7.00 hod. (v neděli 7.30 hod.) se slaví eucharistie, po níž následuje snídaně a pak studium či přidělená práce. Před obědem je krátká společná modlitba žalmů a odpoledne pokračuje zadaná činnost. Pak následuje lectio divina (Božské čtení), tedy rozjímavá četba Bible. V 17.00 hod. jsou nešpory (vesperae), tj. slavnostní podvečerní modlitba, a do večeře je čas vyhrazen na studium a četbu. V 19.45 hod. se členové konventu scházejí ke společné modlitbě jako k přípravě na další den (původně se benediktini modlili v noci či nad ránem), protože čas po západu slunce byl pokládán za přípravu na nový den). Dříve se před nedělemi a svátky konala bdění spojená s modlitbou (tzv. vigilie z lat. vigiliae). V noční čas nastává v klášteře velké mlčení (silentium) jako prostředek k usebrání a soustředění sil na další den. Proto nejde o absolutní mlčení, ale spíše o mlčenlivost. Členové konventu se také střídají při vykonávání různých služeb (pomoc v kuchyni, obsluha v refektáři, hlasitá četba pro ostatní, úklid apod.). Tento břevnovský model není obecně platný, protože každý klášter přizpůsobuje svůj rozvrh podle daného prostředí, v němž se nachází. DĚJINY ŘÁDU Benediktini představují nejstarší formu řeholního života v latinské oblasti, která, byť s dobovými přizpůsobeními, přetrvala jako jediná z dob pozdně antického mnišství na území západní části bývalé římské říše až do naší přítomnosti. Jejich původ je spojen s osobou zakladatele sv. Benedikta z Nursie, jehož jméno je odvozeno z latinského benedictus (požehnaný, blahoslavený) a který se stal skutečným požehnáním nejen pro církev, ale pro celou západní civilizaci. Narodil se ve středoitalské Nursii (dnešní Norcia) v Umbrii patrně roku 480 v rodině římských občanů, snad náležejících k rodu Aniciů. Byl poslán na studia do Říma, avšak tamější zkažený a zhýralý způsob života jej přiměl přibližně v patnácti letech opustit velkoměsto a uchýlit se nejprve do Enfi de (dnešní Affi - le) a poté do samoty v Subiacu (Subiacum) na východ od Říma v údolí řeky Ania. Tam se setkal s mnichem Romanem, který mu nejen věnoval hábit, rohož ke spaní, jehlu a nit, hrnec a misku, ale spouštěl mu v koši se skály nad jeskyní i chléb a zeleninu. Mnichové z nedalekého kláštera ve Vicovaru u Tivoli (Vicus Var ronis) ho zvolili po smrti svého opata za nového představeného. Brzy však nebyli se svou volbou spokojení, protože sv. Benedikt odporoval jejich světským choutkám. Po jejich pokusu jej otrávit (pohár s jedem však po požehnání praskl a jeho obsah se vylil) se Benedikt vzdal opatství a vrátil se do své samoty v Subiacu, v jehož okolí pak postupně založil a vybudoval dvanáct klášterů, každý ( 16 Benediktin z Monte Cassina v domácím oděvu 17 ) o dva nácti mniších pod správou vlastního opata, přičemž si pro sebe vyhradil vrchní dozor. Svou vzrůstající popularitou vzbudil zášť kněze Florentia z nedalekého kostela, který se snažil jeho mnichy mravně zkazit a samotného Benedikta otrávit chlebem. Proto opustil i Subiacum a založil roku 529 na Monte Cassinu (Mons Casinus, Montecassino) v Latiu, asi 140 km na jih od Říma, kde kdysi stávala svatyně boha Apollona, klášter, pozdější světoznámou metropoli benediktinského řádu. Tam napsal pravděpodobně někdy v letech 523—526 a poté uvedl v život vlastní řeholní pravidla, v nichž využil nejen starších asketických a duchovních pravidel mnišského života sv. Jana Cassiana, sv. Basila Velikého, ale především Řeholi tzv. Magistra, jakož i spisy sv. Augustina s mnišskou, resp. asketickou tematikou. K tomu přidal i své vlastní zkušenosti z tehdejší klášterní praxe. Benediktova reputace rostla a na sklonku života byl dokonce navštíven gótským králem Totilou. Benediktova sestra sv. Scholastika (asi 480—543), představená v Piumbarole nedaleko Monte Cassina, založila ženskou větev, kde se řeholnice asi řídily přizpůsobenou variantou Benediktovy řehole. Šest dní před svou smrtí dal sv. Benedikt otevřít její hrobku, kam si přál být rovněž pohřben. Zachvácen zimnicí pocítil blížící se ukončení své pozemské poutě, dal se přenést do chrámu, kde přijal svátosti, a podpírán svými druhy zemřel vstoje. Stalo se tak 21. 3. 547 na Monte Cassinu. Když později Langobardi pustošili Itálii, došlo nejspíše v roce 672 (uváděny jsou i roky 653, 660, 673, 674 či 703) k translaci jeho těla (sv.) Aigulfem do kláštera Fleury-sur-Loire ve Francii, kde zůstalo podle tradice do roku 755, kdy byla patrně větší část ostatků přenesena zpět do Monte Cassina. Menší částečky byly rozptýleny po významných benediktinských klášterech, zejména pak v Solesmes, Einsiedeln, Montpellier, Metten aj. Sv. Benedikt byl člověk prostý, vyrovnaný, mírumilovný a přímý. Odvrátil se od přemrštěné a jednostranné askeze orientálních mnichů a novou mnišskou společnost zřídil po vzoru římské rodiny, v níž otec (tj. opat) přikazoval a od svých synů vyžadoval poslušnost (oboedientia sub abbate). Vyžadoval disciplínu, ale zároveň respektoval osobnost a individuální schopnosti druhého člověka. Z kláštera učinil domov, kde vládne mír (pax), ne však ten světský, ale mír, jaký dává Kristus (J 14, 27). Svou řeholí položil trvalé základy pro další vývoj řeholnictví v prostředí latinského Západu, neboť jeho v podstatě jednoduchá, ale dobře promyšlená pravidla se ukázala jako přizpůsobitelná dobovým i geografi ckým změnám a mohla tak sehrát důležitou roli v evropských dějinách. Rehabilitoval lidskou práci a dal ji na úroveň modlitby, což dokládá i řádové heslo ORA ET LABORA. Rukopisný praexemplář řehole, považovaný za Benediktův autograf, uchovávali mniši na Monte Cassinu až do zpustošení kláštera Langobardy po roce 568. ( 18 Benediktin z Monte Cassina v chórovém oděvu 19 ) V bezpečí papežské knihovny v římském Lateráně byl chován téměř po dvě století a do Monte Cassina byl navrácen až za pontifi kátu Zachariáše (741—752). Když bylo Monte Cassino znovu ohrožováno roku 883 Saracény, mniši přenesli rukopis do kláštera v Teanu u Capuy, kde však roku 886 při požáru shořel. Tento text (tzv. Codex ómega) se zachoval v opisech, které byly pořízeny z tohoto kodexu před jeho zničením (zejména Codex Sangallensis, 914) a jsou základem pro soudobá kritická vydání textu Řehole sv. Benedikta . Když sv. Benedikt zemřel, existovaly již tři kláštery jeho řehole (Monte Cassino, Sacro Speco v Subiacu a Terracino). Zpočátku se řehole šířila především v Itálii. Dobře ji znal i papež Řehoř I. (590—604), který sepsal životopis sv. Benedikta. Za jeho pontifi kátu se benediktinské řeholní ideály dostaly prostřednictvím misií do Francie a do Anglie, kam vypravil roku 596 skupinu čtyřiceti mnichů v čele se sv. Augustinem, převorem kláštera sv. Ondřeje na Monte Celio v Římě. V Canterbury pak Augustin se svolením kentského krále Ethelberta — který sám přijal křest dne 2. 6. 597 —, zřídil patrně první klášter mimo Itálii, v němž byla řehole sv. Benedikta známa a užívána, a později i metropolitní sídlo (arcibiskupství), do jehož čela byl roku 597 jako věrozvěst Anglosasů papežem postaven. O století později vznikly první benediktinské kláštery na dnešním německém území. Syn Karla Martella (714—741) Karlmann (741—747) se vzdal vlády nad franskou říší a stal se mnichem na Monte Cassinu (747). Císař Karel Veliký přiměl všechny kláštery v někdejší Galii, aby přijaly benediktinskou řeholi. Již v 8. století docházelo k zásahům světské moci do klášterního života, především jmenováním opatů, kteří měli s mnišstvím pramálo společného (často šlo i o laiky bez členství v komunitě). Tyto zásahy prováděli většinou panovníci a velcí feudálové (fundátoři nebo jejich potomci), kteří dosazováním „svých“ opatů sledovali i eko nomické cíle, aby si tak podrželi kontrolu nad správou bohatých klášterů. Odstranění těchto nešvarů sledovala reforma sv. Benedikta z Aniánu (asi 750 až 11. 2. 821), řeholníka z kláštera Saint Seine u Dijonu a pak opata v Aniánu, kláštera při potoku Anianus v Akvitánii, který sám nejspíše roku 782 založil. Jeho úpravu řehole, zvanou Capitulare monasticum, schválila synoda opatů zasedající v Cáchách v letech 816—818. Tím se benediktinství stalo normou tehdejšího západního mnišství. Uvolněnou kázeň upevnil Benedikt z Aniánu striktním návratem k Řeholi prostřednictvím metodiky pronikání k duchovnímu smyslu Písma a jeho praktické aplikace: lectio divina (soukromé čtení Písma), meditatio (meditace o přečtených pasážích) a contemplatio (rozjímání). Tato zásada striktnější benediktinské observance se později stala základním kamenem dalších proudů reformního hnutí, z nichž nejvýznamnější vzešly z klášterů v Cluny (Burgundsko) a Gorze (dnešní Méty). Sv. Benedikt z Aniánu se snažil soustřeďovat jednotlivé kláštery do větších seskupení a ta se pokoušel centrálně organizovat v duchu samostat( 20 ného řádu. Tak se mu podařilo přizpůsobit benediktinské mnišství nové době a novým potřebám. Po pět století byla řehole sv. Benedikta jedinou řeholí evropského Západu, která postupně vytlačila irskou řeholi sv. Kolumbána a další lokální řehole. Řád se šířil celou Evropou a benediktinští misionáři se stali apoštoly mnoha národů. Zakládali také (nebo jejich následovníci) značné množství klášterů, jež se pak staly významnými středisky christianizace a křesťanské civilizace. Vedle sv. Augustina v Anglii přinesli řeholi sv. Benedikta jeho žáci do Galie (sv. Maurus) a na Sicílii (sv. Placidus). Podobné apoštolské cesty vykonali i sv. Wil frid (Frísko), sv. Bonifác — Winfrid (Německo), sv. Vojtěch (Čechy, Polsko) či sv. Anastasius (Uhry). Časem význam benediktinských klášterů vzrůstal a postupně se z nich stala nejenom střediska víry a kultury, ale i centra moci a památníky světodějných událostí. Nelze vyjmenovat všechny, ale některé je nezbytné připomenout. V Anglii jsou to zejména Canterbury (Kent), kde byl později zavražděn sv. Tho mas Becket, dnes sídlo anglikánského arcibiskupa-primase, Westminster (Londýn), založený patrně v 7. století, pohřebiště anglických králů a korunovační katedrála, St. Albans (Hertfordshire), založený roku 793 nad hrobem prvního anglického mučedníka († 304), dnes katedrála, dále svými školami a učenými mnichy proslavené kláštery Wearemouth (674) a Jarrow (před 685), působiště všestranného Bedy Ctihodného († 735), které založil sv. Benedikt Biscop Baducing († 690), jakož i kláštery Ripon a Ely (dnes katedrála), založené yorským biskupem Wilfridem († 709/710). V Itálii je to především Monte Cassino, kolébka řádu, založené sv. Benediktem roku 529, kde byl zakladatel se svou sestrou, sv. Scholastikou, pohřben. Klášter byl zničen Langobardy (po r. 568) a Saracény (883). Řeholníci se mohli vrátit až v polovině 10. století. V 11. století, za vlády opata Desideria, pozdějšího papeže Viktora III., prožíval klášter dobu největší slávy. Papež Jan XXII. dokonce nadal opatství biskupskými pravomocemi. Roku 1349 byl však klášter zemětřesením srovnán se zemí. Bohatství a moc kláštera (opat vládl dvěma knížectvím, dvaceti hrabstvím a 440 městům a vesnicím) však vábilo dobrodruhy a ziskuchtivce. V roce 1798 napoleonští vojáci zničili téměř celou skvostnou knihovnu v domnění, že tam najdou peníze. Uzurpátorův bratr Josef Bonaparte, král neapolský (1806—1808), klášter dokonce zrušil, ale v roce 1815 byl obnoven neapolským králem Ferdinandem IV. Další zrušení italskou vládou přišlo v roce 1867, ale řeholníci zůstali a jsou tam dodnes. Dalšími významnými benediktinskými středisky na Apeninském poloostrově jsou kláštery La Cava u Neapole či Sacro Speco v Subiacu. Ve Francii vyniká významem klášter Saint-Denis, dnes součást Paříže, založený prý již v 5. století, pohřebiště francouzských králů (asi 800 příslušníků různých dynastií), jejichž hroby byly za francouzské revoluce zhanobeny a zničeny 21 ) lůzou. Klášter Fleury (lat. Floriacum), vlastně Saint-Benoit-sur-Loire, založený kolem roku 640, se stal dočasným pohřebištěm ostatků sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Po francouzské revoluci byl prodán a až na kostel zcela zbořen. Roku 1865 se tam benediktini vrátili a roku 1959 obnovili opatství. Také slavný klášter Jumièges v Normandii, založený roku 661 sv. Philibertem, byl po revoluci prodán a kus po kuse rozebrán. Klášter Vézelay, založený kolem roku 860, vstoupil do historie především tím, že tam dne 31. 3. 1146 vyhlásil sv. Bernard z Clairvaux II. z pověření papeže Evžena III. kázáním křížovou výpravu a v roce 1190 tam zahájili francouzský král Filip August a anglický král Richard Lví srdce III. kruciátu. Slavný burgundský klášter Cluny v údolí Rhôny, založený roku 910 Vilémem vévodou akvitánským, v němž žilo ve 12. století více než 400 řeholníků, koupili po jeho zrušení od revolučních orgánů roku 1798 podnikatelé z Mâconu a přeměnili ho v kamenolom. Větší štěstí měl Mont-Saint-Michel v kanálu La Manche na rozhraní Normandie a Bretaně. Z počáteční poustevny na osamělé skále v moři se stal roku 966 benediktinský klášter, který je pro svou unikátní polohu a výstavnost jedním ze středověkých divů světa. Ve Švýcarsku je to především významný klášter Sankt Gallen u Bodamského jezera, který založil sv. Havel (Gallus), když doprovázel sv. Kolumbána, roku 612 jako poustevnu. Ta byla přeměněnou v roce 719 v klášter, jenž následně (749) přijal benediktinskou řeholi. Časem nabyl klášter takového významu a majetku, že kníže-opat vládl samostatnému církevnímu státu. Ten byl zrušen dne 8. 5. 1805 francouzskou sekularizací a stal se z něho další švýcarský kanton. Neméně významný byl i klášter Einsiedeln (kanton Schwyz), založený v polovině 9. století sv. Meinradem († 21. 1. 861) jako poustevna. K proměně v klášter došlo později (934) díky sv. Eberhardovi. Ze španělských klášterů vyniká zejména klášter Montserrat (tj. Zubatá hora) ve stejnojmenném pohoří v Katalánsku. Původní poustevna byla roku 1082 přeměněna na klášter, jehož největší ozdobou je socha sedící Černé Madony z Montserratu (zv. La Moreneta) ze 12. století, kterou objevil ukrytou před Maury ve skalách místní biskup poté, co byl upozorněn pastýři na nadpřirozené světlo vyzařující z místa úkrytu. Tam v roce 1522 pobýval sv. Ignác z Loyoly, zakladatel Tovaryšstva Ježíšova, a před tváří Matky Boží odložil meč a šlechtický šat. Zajímavý je i klášter San Juan de la Peña v Aragonu, původně (8. století) poustevna a o sto let později klášter, který byl postupně vybudován jako pevnost pod převislou skalní stěnou a stal se pohřebištěm několika navarrských králů. V dnešním Lucembursku je to pak slavný klášter Echternach, který byl založen roku 713 sv. Willibrodem, apoštolem Fríska († 7. 11. 739), a stal se jeho pohřebištěm. Opatství bylo zrušeno roku 1797. V Maďarsku je nejdůležitější arciopatství Pannonhalma, nejstarší uherský klášter, založený roku 996 knížetem Gejzou. Jeho patronem je sv. Martin Tour( 22 ský, který z Panonie pocházel. Podle legendy byl klášter osazen sv. Vojtěchem a později sloužil i jako pevnost proti Turkům, kteří dokonce v letech 1594—1638 klášteru dočasně vládli. V Rakousku je významný klášter Kremsmünster, založený roku 777 bavorským vévodou Tassilem II., dále pak Göttweig u Kremže, původně (1083) fundace augustiniánů-kanovníků, později (1094) klášter benediktinů. Výstavným klášterem je Melk na Dunaji, který byl založen roku 1089 a v němž spočívají od roku 1113 ostatky sv. mučedníka Kolomana. Svou rozlehlostí a barokní nádherou je také někdy nazýván „benediktinský Escorial“ nebo „Versailles mnišské republiky“. V Německu má výsadní postavení hesenský klášter Fulda, založený roku 744 apoštolem Německa sv. Bonifácem (689 — 5. 6. 754), jemuž pomáhal pozdější tamní první opat sv. Sturmius († 17. 12. 779). Věrozvěst vymohl klášteru již v roce 751 exempci z jurisdikce místního ordináře a po své smrti tam byl pohřben. Nad hrobem sv. Bonifáce se stále schází německá biskupská konference, aby pod nebeskou světcovou ochranou řešila náboženské otázky své vlasti. K světově proslulým klášterům patří Corvey (Korvey, Korvei) u Wesery v Sasku, založený roku 824. Žil tam sv. Ansgar a klášter se postupně stal jedním z duchovních center Západu. Neméně důležitý je i klášter Kornelimünster u Cách, založený někdy v letech 814—815, v němž jsou uchovávány ostatky sv. Kornelia a kde byl opatem a kde zemřel sv. Benedikt z Aniánu. Slavné jsou i kláštery Reichenau na ostrově Bodamského jezera (založen 724), bývalá říšská opatství Kempten (založené 773) a Ottobeuron (založené roku 764 a později nazývané „švábský Escorial“). Dále pak kláštery Weltenburg v Dolním Bavorsku (kolem 600), Hersfeld (770), Hirsau ve Schwarzwaldu (založený roku 830) s ostatky sv. Aurelia, St. Blasien ve Schwarzwaldu (z 9. století s ostatky sv. Blažeje), Weingarten (založený nejspíše roku 920 jako ženský, od 1056 mužský, kde je chována relikvie Kristovy Krve), Andechs u jezera Ammer (původně hrad, přeměněný roku 1451 v klášter), Ettal v Bavorsku (1330) či Maria Laach v pohoří Eifel u Laacher See (založený 1093, od roku 1892 sídlo beuronských benediktinů). Pro české země pak sehrály mimořádnou roli kláštery sv. Emmerama (Jimrama) v Řezně, Niederaltaich a Zwie falten. Samostatnost jednotlivých klášterů, nárůst majetku a zásahy světských autorit do klášterního života vedly dvě stě let po smrti sv. Benedikta k laicizaci (tj. k světské správě klášterů a k využívání jejich majetků) řeholního života a k poklesu disciplíny. Dokládá to i profesní listina z kláštera v Reichenau, kde se mnich zavazoval zachovávat poslušnost opatovi, „pokud mi k tomu Bůh pomůže a pokud mi to s Jeho pomocí bude možné“, což již ovšem nebyla poslušnost, ale slib věrnosti podle vlastního uvážení. Proto již sv. Benedikt z Aniánu usiloval o návrat k původní řeholi. Tím byl položen základ k dalším reformním proudům, z nichž do popředí vystoupilo především tzv. clunyjské hnutí, nazvané 23 ) podle kláštera v Cluny (Clugny, Cluniacum) v Burgundsku nedaleko Lyonu. První náznaky reformy se však objevily jinde. V roce 894 založil burgundský šlechtic Berno (850—13. 1. 927) na svém majetku v Baume (La Beaume), na západní straně pohoří Jura, klášter, kde se stal opatem a zavedl přísnou disciplínu. Když vévoda Vilém z Akvitánie založil nejspíše roku 908 nebo 910 klášter v Cluny, Bernovi ho předal a již při tomto předání (11. 9. 910) vyňal klášter z pravomoci biskupské i světské a opatství svěřil pod ochranu papeže, což byl tehdy jediný možný způsob ochrany před nesvobodou a závislostí klášterů na vnějších vlivech. Od samého počátku bylo z Cluny proklamováno právo na svobodnou volbu opatů ( libertas Cluniensis). Opat sv. Berno (910 — 13. 1. 927) zavedl v Cluny přísnou askezi a důraz na poslušnost opatovi. Duchovním otcem clunyjské reformy se stal až Bernonův nástupce sv. Odo (927 — 18. 11. 942/948), který pocházel ze šlechtické rodiny a byl původně zbrojnošem vévody Viléma. Trpěl bolestmi hlavy, jichž byl zbaven až po pouti k hrobu sv. Martina v Tours, kde vstoupil mezi kanovníky a seznámil se s řeholí sv. Benedikta. Odešel do Baume, vedl tam školu a Berno ho určil za svého nástupce. Po Bernonově smrti, když se v Baume stal opatem Wido, přešel Odo do Cluny, kde panovala bída. Proto mohl mnichy snáze přivést k duchovní zralosti, zejména zachováváním mlčení, hodinkami modliteb a chórovým zpěvem. Aby mniši neporušovali předepsané silentium, vymysleli si znakovou řeč. V Cluny byl dokonce kolem roku 1068 sepsán nejstarší dochovaný sborník znakové řeči, který obsahuje 296 hesel. Opatu Odonovi, který nařídil pečovat o nuzáky, mrzáky a nemocné, je také přičítáno zavedení umývadel a ručníků. V roce 931 potvrKlášter v Cluny v 18. století ( 24 Benediktin z Cluny v domácím oděvu 25 ) dil papež Jan XI. klášteru jeho svobody a pověřil opata provedením reformy tím, že ho ustanovil představeným všech klášterů, které přijaly clunyjskou reformu a by ly poté spravovány jím jmenovanými převory. Tak opat Odo zajistil vnitřní výstavbu kláštera a jeho nástupce sv. Aymard (942/943 — 4. 10. 954/965) pak vnější výstavbu, když z Cluny učinil hospodářskou velmoc. Brzy se se žádostí o pomoc obracely na Cluny i další kláštery (Romsinmoutier, Aurillac, Fleury a dal ší), a to nejen ve Francii, ale i v Itálii (včetně Monte Cassina), Španělsku, Anglii i jinde. Později přešla exempce na všechny kláštery clunyjské kongregace. Spojení pastoračních zájmů s asketickým odpoutáním od pozemského života v pevném právním rámci vytrhlo klášter ze závislosti na světské moci, což vedlo k rozkvětu liturgie a vzdělanosti. Pravidla clunyjské reformy (Consuetudines Cluniacenses) doplnil a propracoval další opat, sv. Majolus (954/965 — 11. 5. 994), který měl časté styky s kurií a jehož císař Otto I. jmenoval svým rádcem. Setkal se také se sv. Vojtěchem, kterého značně ovlivnil. Opat Maiol (Mayeul) de Forcalquier dostavěl také nový kostel sv. Petra (tzv. Cluny II), jemuž benediktini z Říma darovali ostatky sv. Petra a Pavla. Jeho nástupce sv. Odilo (994 — 1./3. 1. 1048) položil základy k vytvoření kongregace. Když nastoupil do úřadu, záviselo na Cluny 37 klášterů a za jeho vlády se připojilo dalších 28 konventů. V rámci kongregace byli špatní mniši posíláni na převýchovu do dobrých klášterů a z dobrých klášterů chodili mniši učit do klášterů pokažených. Opat Odilon de Mercoeur také zavedl roku 998 slavení Památky zemřelých (Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, tzv. Dušičky) v den 2. 11. a tento svátek se pak rychle rozšířil po Francii, Anglii a Německu, avšak v Itálii, a zejména v Římě, zdomácněl až ve 13. století. Papež Řehoř V. (996—999) pozvedl hodnost opata v Cluny na úroveň biskupů a papež Jan XIX. (1024—1032) vyloučil možnost, aby clunyjští mniši byli exkomunikováni biskupem. Protože byly clunyjské kláštery závislé na papeži, podporovaly Svatý stolec v boji o investituru. Z Cluny dokonce vzešli papežové Řehoř VII. a Urban II. Řehoř VII. nosíval mnišský oděv i jako papež a využíval spolubratry z Cluny při prosazování své (tzv. gregoriánské) reformy církve. Clunyjská reforma neposílila jenom postavení Svatého stolce, ale učinila z Cluny mocenské centrum. Opat Odilon prosazoval tzv. mír Boží (paix de Dieu), tedy klid zbraní, a tzv. příměří Boží (treuga Dei), a to vždy od středy večer do neděle večer, jakož i na svátky vánoční, velikonoční a svatodušní. Vláda opata sv. Huga hraběte ze Sémuru (1048 — 28./29. 4. 1109) znamenala dotvoření kongregace, která bývala nazývána Ordo cluniacensis, protože profese se skládala v Cluny. Opat zastával funkci papežského legáta a zažil vrchol a rozkvět Cluny. V 11. a 12. století bylo totiž na Cluny závislých více než 2 000 opatství, převorství a cel s téměř 12 000 mnichy. Před rokem 1120 bylo nejvíce clunyjských klášterů ve Francii (815), dále pak v Německu (500), v Itálii (52), v Británii (43) a ve Španělsku (23). Ve zbylých částech Evropy jich bylo méně. Jejich počet ( 26 Benediktin z Cluny v chórovém oděvu 27 ) pak ještě vzrostl, když ke kongregaci přistoupily i německé kláštery, včetně Gorze. Opat Hugues de Semur inicioval stavbu nové baziliky (Cluny III), jejíž hlavní oltář vysvětil při své týdenní návštěvě papež Urban II., který zavítal do Cluny dne 11. 9. 1095. Další opat, Pontius (1109—1122), však zažil zhroucení clunyjského centralizovaného kolosu, které bylo způsobeno ochabnutím vnitřního zápalu mnichů. Místo toho docházelo k formálnímu dodržování složitých rituálů v chóru, řeholníci již mnoho nepracovali, nečetli ani nepsali. Pontius poskytl roku 1118 papeži Gelasiovi II. azyl v Cluny, kde papež roku 1119 zemřel a kde byl o pět dní později zvolen i jeho nástupce Kalixtus II. Opat Pontius pro sebe vymáhal titul abbas abbatum (opat opatů), který příslušel jen nástupcům sv. Benedikta, tedy opatům v Monte Cassinu. Papež Puschal II. mu povolil nosit biskupské roucho a papež Kalixtus II. ho kreoval kardinálem. Opat Ponce de Melgueil nedokázal udržet jednotu clunyjských klášterů. Nebyl ani dobrým znalcem lidí, ani hospodářem. Když výdaje převyšovaly příjmy, začaly se množit stížnosti mnichů. Nakonec v Římě rezignoval a odjel do Jeruzaléma. Po krátké vládě opata Huga II. (1122), synovce Huguese I., který po třech měsících zemřel, nastoupil sv. Petr Ctihodný (1122—1156), v jehož nepřítomnosti se na podzim roku 1125 kláštera silou zmocnil navrátivší se Pontius. Byl ale papežem zavržen, sesazen, exkomunikován a zemřel roku 1126 v papežském vězení v římském klášteře San Andrea. Opat Petr (Petrus Venerabilis, vlastním jménem Pierre-Maurice de Montboissier) znovu odstranil, pod vlivem cisterciáků, v životě mnichů řadu nedostatků, leč později (1258) se klášter dobrovolně vzdal svého nezávislého postavení a dal se pod ochranu francouzských panovníků. Tak nastal rychlý úpadek, později zesílený válečnými útrapami (1526). Pokusy o oživení kláštera, mezi jinými i kardinálů Richelieua a Mazarina, selhaly. Za revoluce byl v roce 1790 klášter zrušen, statky sekularizovány, knihovna a umělecké sbírky rozptýleny nebo zničeny (1793) a za Napoleona byl dokonce cenný pětilodní klášterní chrám sv. Petra a Pavla (o délce 187 m, výšce 30 m, postavený na půdorysu patriaršího kříže se čtyřmi transepty) až na jeden transept rozebrán, když průmyslníci Vachier a Batônnard z Mâconu přeměnili baziliku na kamenolom. Tento barbarský čin ještě zvýrazňuje skutečnost, že v bazilice byly chovány ostatky sv. Jana Křtitele, sv. apoštolů Petra a Pavla, sv. Alžběty, sv. Josefa, sv. Bartoloměje, sv. Lukáše, sv. Lazara, sv. Vavřince, sv. papeže Řehoře Velikého, sv. krále Ludvíka, sv. Benigna a dalších světců a světic. Souběžně probíhalo i další reformní hnutí, které však nedosáhlo takového rozsahu a významu. Vzniklo v lotrinských klášterech v Brogne (založen sv. Gerhardem, † 3. 10. 959) a v Gorze u Mét (zde Jan z Vendière založil, resp. obnovil zpustlé opatství v roce 933). Prvním opatem se stal Einold, druhým pak sám zakladatel, později známý jako sv. Jan z Gorze († 7. 3. 976). Ten kladl důraz na askezi a odkláněl se od rovnováhy mezi tělesnou a duševní prací. Těšil se přízni ( 28 Kamaldulský poustevník v běžném oděvu 29 ) toulského biskupa Gozlina a métského Adalberona, bratra lotrinského vévody. Klášter sv. Gorgonia v Gorze podporoval ottonskou církevní politiku, tedy ztotožnění státu a církve pod patronací císaře, což se rovnalo přiznání ztráty samostatnosti v područí šlechty a biskupů. Tyto ideje však našly živnou půdu jen v Lotrinsku, Flandrech a v Německu (Hesensko, Švábsko a Bavorsko). Již roku 934 odvedl lotrinský vévoda Giselbert část konventu z Gorze do Trevíru, aby zreformoval tamní klášter sv. Maximina. Tuto reformu přijaly i kláštery Lorch, Weissenburg, Reichenau, St. Gallen, Einsiedeln, Echternach, Ellwangen, Siegburg, konvent u sv. Emmerama v Řezně a také klášter Niederaltaich, jehož opat sv. Godehard, pozdější biskup v Hildesheimu, reformoval kláštery v Hersfeldu a Tegernsee. Prostřednictvím Niederaltaichu a nejspíše jeho odchovance Vintíře nebo břevnovského opata Meinharda se gorzská reforma dostala i do Čech. Menší úpravy této reformy provedly kláštery v Hirsau, St. Blasien a Siegburg, avšak vlastní kongregace nevytvářely. Pod vlivem reformy z Gorze žilo přes 150 klášterů (např. Admont, Kremsmünster a další), avšak od druhé poloviny 11. století začalo postupně i na německém území převládat hnutí clunyjské. V Anglii mezitím dánští Vikingové zničili téměř všechny kláštery. V polovině 10. století zbyly jen dva — Glastonbury a Abingdon, které se staly základem pro obnovení řeholního života na ostrově. Zasloužili se o to sv. Dunstan, arcibiskup z Canterbury (959/960 — 18. 5. 988), který obnovil nebo založil 48 klášterů, sv. Ethelwold, opat v Abingdonu a pak biskup ve Winchesteru, jakož i sv. Oswald, biskup ve Worcesteru a pak arcibiskup v Yorku (972 — 29. 2. 992), který přivedl mnichy z Fleury a s jejich pomocí obnovil nebo založil sedm klášterů. Na evropském kontinentě však existovaly ještě další reformy, které časem vyústily buď v jakési odnože benediktinského řádu, nebo dokonce v samostatné řády. U zrodu kamaldulské odnože stál sv. Romuald (951/952 Ravenna — 19. 6. 1027 Val di Castro), který po bouřlivém mládí ve vládnoucí ravennské rodině Ho nestů vstoupil kolem roku 972 do kláštera Sant’Apollinare in Classe nedaleko rodné Ravenny, aby odpykal těžký hřích zabití v souboji, kterým se obtížil jeho otec. Protože světský život mnichů neodpovídal jeho kajícným touhám, odešel k poustevníkovi Marinovi do lesů u Benátek a pak do clunyjského reformovaného kláštera Cuxá (Cuixa) v Pyrenejích. Po návratu našel zvláštní spojení života poustevnického a života v komunitě v tom, že žil po způsobu života starých otců-poustevníků, ale pravidelně docházel mezi lidi, jimž kázal a vybízel je k pokání. Napravil také mnoho klášterů a řadu jich založil (Pereum u Ravenny, Pomposa, Fonte Avellana v Apeninách), z nichž nejdůležitější se nacházel u Arezza — Campo (Campus) Maldoli (tj. Maldoliho pole, nazvané jménem původního majitele — občana Arezza), jinak zvaný Camaldoli, na strmém vrchu, kde dru hům předepsal poustevnickou řeholi. Jen novici směli žít v komunitě, mniši pak žili v okolí kláštera v poustevnách s vlastním domkem, dílnou a zahrádkou. ( 30 Kamaldulský poustevník v chórovém oděvu 31 ) Scházeli se jen u mše a u hodinek, nosili bílý oděv, nejedli maso a nepili víno. Romuald zaujal císaře Ottu III. (který ho přiměl dočasně dělat opata), sv. Vojtěcha a sv. Brunona z Querfurtu. Z Camaldoli vzešel i sv. Petr Damiani, přední stoupenec reformní strany v církvi. V roce 1072 potvrdil tuto formu řeholního života papež Alexander II. a čtvrtý generální představený, bl. Robert, povolil, aby poustevníci ve Fontabuoně vedli cenobitský život. Vznikly dvě větve: kamaldulští cenobité, kteří zůstali v benediktinské rodině ( Congregatio Monachorum Eremitarum Camaldulensium, O. S. B.), a kamaldulští poustevníci, kteří se osamostatnili (Congregatio Eremitarum Camaldulensium Montis Coronae, E. C. M. C.) se sídlem v Sacro Eremo Tuscolano ve Frascati (Řím). Kamaldulští dali církvi papeže Řehoře XVI. a řadu světců (Romuald, Theo bald z Provins, Rainer ze Splitu a další). Jiné centrum duchovní obnovy založil roku 1036 sv. Giovanni Gualberto ( Joannes Gualbertus, † 12. 7. 1073) v klášteře Vallombrosa (Vallis umbrosa, tj. stinné údolí) na východní hranici fl orentské provincie v Toskánsku. Podle kláštera byli tito řeholníci nazýváni valombroziáni, podle oděvu šedí mniši a podle zakladatele gualbertini. I u nich šlo o spojení cenobitských a eremitských prvků na podkladě řehole sv. Benedikta. Za vlády papeže Innocence III. (1198—1216) měla kongregace přes 60 klášterů. Valombroziáni vstoupili do benediktinské konfederace v roce 1966 a jejich centrem zůstalo i nadále Archicenobio Vallombrosa (Firenze) v Itálii. Další kongregaci založil sv. Silvestr (Silvestro) Guzzolini (1177 — 26. 11. 1267, kanonizován roku 1598 Klementem VIII.) roku 1231 v klášteře na Monte Fano (Montefano) u Fabriana po otřesu, který utrpěl v padesáti letech po skonu svého přítele. V roce 1248 potvrdil kongregaci, jejíž členové se podle zakladatele nazývají silvestrini, papež Innocenc IV. V době největšího rozkvětu měli 56 klášterů v Itálii, Portugalsku a Brazílii. Dnes existuje již jen osm klášterů v Itálii a členové konventu nosí podobný oděv jako benediktini, ale temně modrý. V Římě sídlí generální opat. Kongregaci olivetánů založil roku 1319 ke službě Panně Marii sv. Giovanni Tolomei či Ptolomei (1272 Siena — 21. 8. 1348 Ancona), kanonizovaný pod jménem Bernard. Svou fundaci uskutečnil na svém statku Chiusure u Sieny, klášter nazval Monte Oliveto a sdružení poustevníků (fratres eremitae), vedoucích přísný život o skromné stravě, přijalo s malými změnami řeholi sv. Benedikta. Kongregaci schválil (21. 1. 1344) papež Klement VI. Do roku 1400 měla kongregace v Itálii již 38 domů. Přísné regule byly časem zmírněny. V 17. století žilo asi 2 000 olivetánů v přibližně 100 klášterech. Jiné reformní snahy nakonec vyústily v úplné osamostatnění a vytvoření zcela samostatných řádů. Jde především o kartuziány, cisterciáky a celestiny. Existovaly i menší odnože, např. grammontini neboli grandmontini (založení roku 1076 sv. Štěpánem z Muret, † 8. 2. 1124), humiliáti (založení sv. Janem ( 32 Valombrozský řeholník v domácím oděvu 33 ) Oldradem, † 1142) či vilemiti (založení v první polovině 12. století na Monte Vergine/Monte Virgiliano sv. Vilémem z Vercelli, † 25. 6. 1142 S. Salvatore di Goleto ). Nutný pořádek udělala až bulla Summi Magistri dignatio papeže Benedikta XII. ze dne 20. 6. 1336, běžně zvaná „benediktinská“, která ustanovila 36 benediktinských kongregací (provincií), mezi nimi i kongregaci českomoravskou, jejímiž vizitátory byli určeni opat břevnovský a opat třebíčský. Rozmach a rozkvět benediktinské rodiny pak zasáhlo několik těžkých ran. V Čechách to bylo husitství, ve Skandinávii, severním Německu a v Anglii reformace. V letech 1524—1540 bylo na Britských ostrovech zrušeno asi 578 klášterů, z nichž bylo 63 benediktinských opatství a převorství. Mezi nejznámější patří Abbotsbury (Dorset), Bath Abbey (Somerset), Battle Abbey (Sussex, na místě bitvy u Hastings), Binham Priory (Norfolk), Buckfast Abbey (Devon, obnoveno 1882 mnichy z La Pierre-qui-Vive na základě staré fundace, 1899 priorát, 1902 opatství), Bury St. Edmunds Abbey (Suff olk), Canterbury — St. Augustine’s Abbey (Kent), Ewenny Priory (Glamorgan), Finchale Priory (Durham), Glastonbury Abbey (Somerset), Lindisfarne Priory (Northumberland), Muchelney Abbey (Somerset), Ramsay Abbey (Huntingdonshire), Tewkesbury Abbey (Gloucestershire), Tynemouth Priory (Northumberland), Westminster Abbey (London), Whitby Abbey (Yorkshire) a další. Po tridentském koncilu došlo k jistému oživení, kdy začaly vznikat nové kongregace. Jednou z nejvýznamnějších byla Kongregace sv. Maura (Congregatio San cti Mauri) — maurini, která byla založena roku 1618 ve Francii a potvrzena roku 1621 papežem Řehořem XV. Střediskem kongregace byla Paříž a převor sídlil v Saint Germain des Près. Kongregace se zaměřila na vědeckou práci a její čle nové, zejména Dom Jean Mabillon (1632—1707), Dom Christian Fr. Toustain a Dom R. Fr. Tassin, se stali zakladateli pomocných věd historických, zvláště pak diplomatiky. V 18. století měli maurini 191 klášterů, které zničila revoluce. Posledních 42 maurinů zemřelo pod gilotinou. V roce 1833 se sice obnovili, roku 1837 se usadili v opatství Solesmes, ale změnili přitom náplň své činnosti, protože nešlo o přímou linii, ale pouze o návaznost. Kardinál Guéranger koupil klášter jako soukromá osoba a o tom, že je Solesmes na prodej, se dozvěděl z novin! Destrukce benediktinského klášterního života pokračovala mezitím dál. Ve Francii zrušila královská komise jménem Ludvíka XV. od roku 1766 asi 386 klášterů. Přesto v roce 1770 existovalo ještě 412 benediktinských klášterů, avšak za dvacet let, po revolučním běsnění, již ani jeden jediný. Revoluční a následně napoleonské pořádky postupovaly shodně i jinde v Evropě. V roce 1796 byly sekularizovány kláštery v dnešní Belgii, Josef Bonaparte zrušil kláštery v Neapolsku (1807—1809) a zároveň byly decimovány kláštery v Toskánsku a na území papežského státu. V Německu následně padlo 200 ( 34 Valombrozský řeholník 35 ) opatství (v Bavorsku 44). K tomu přibyly josefínské sekularizace v podunajské monarchii. Na počátku 19. století zůstalo v Evropě


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.