načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích I. - Milan Buben

  > > > Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích I.  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích I.
Autor:

Dotisk 1. vydání 1. dílu rozsáhlého encyklopedického projektu, který postupně zahrne všechny církevní řády, kongregace a řeholní společnosti včetně ženských. Tento svazek je ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100 Kč 94
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 215
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , erby
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-085-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dotisk 1. vydání 1. dílu rozsáhlého encyklopedického projektu, který postupně zahrne všechny církevní řády, kongregace a řeholní společnosti včetně ženských. Tento svazek je jmenovitě věnován maltézským rytířům, templářům, německým rytířům, různým křížovnickým řádům a dalším, včetně výkladu o řádech nepravých.

Předmětná hesla
křižovníci s červenou hvězdou -- Česko
Řeholní řády -- Česko
Rytířské řeholní řády -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Milan Buben - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
1) (2 3) Nakladatelství LIBRI Praha 2002 Milan M. Buben Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích I. díl: Řády rytířské a křížovníci (4 © Milan M. Buben, 2002 Illustrations © archiv autora a citovaná literatura, 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-085-3 ISBN 80-7277-084-5 (soubor) 5) Obsah Úvod /8 Vznik a vývoj řeholního života /10 Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty/21 Organizace a struktura řádu /25 Dějiny řádu/29 Velmistři a místodržitelé /40 Řádoví světci a blahoslavení/42 Papež/43 Dějiny řádu v českých zemích /43 Strakonice/48 Preceptoři, mistři, generální převoři a velkopřevoři v Čechách a v přivtělených zemích /51 Sídelní biskupové českých zemí /53 Významní členové řádu/53 Kulturní a historický přínos /53 Řád templářů/55 Organizace a struktura řádu /57 Dějiny řádu/58 Mistři a velmistři /69 Dějiny řádu v českých zemích /70 Kulturní a historický přínos/72 Řád Německých rytířů (Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské)/73 Organizace a struktura řádu/75 Dějiny řádu/79 Mistři a velmistři /85 Dějiny řádu v českých zemích /86 Zemští komturové v Čechách/92 Místodržitelé v Bruntále/93 Představení české řádové provincie /93 Sídelní biskupové v českých zemích/93 Významní členové řádu/93 Kulturní a historický přínos /94 (6 Řád sv. Ducha /97 Organizace a struktura řádu /97 Dějiny řádu/97 Dějiny řádu v českých zemích /101 Řád křesťanského rytířstva/103 Organizace a struktura řádu /105 Dějiny řádu/105 Dějiny řádu v českých zemích /107 Křížovníci s červeným křížem — Strážci Božího hrobu Jeruzalémského/109 Organizace a struktura řádu /109 Dějiny řádu/111 Protektorové-velmistři /114 Dějiny řádu v českých zemích /114 Probošti zderazské kanonie/119 Řádové špitály v Čechách/120 Inkorporované fary/120 Biskup/120 Významní členové řádu /121 Kulturní a historický přínos/121 Křížovníci s červeným srdcem — cyriaci /123 Organizace a struktura řádu/125 Dějiny řádu/125 Probošti u sv. Kříže Většího (1628—1783) /129 Další řádové konventy v Čechách/130 Významní členové řádu/131 Kulturní a historický přínos /131 Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou /133 Organizace a struktura řádu/135 Dějiny řádu/137 Mistři a velmistři /142 Hradiště sv. Hypolita nad Znojmem /144 Probošti na Hradišti sv. Hypolita/145 Chlum sv. Máří/147 Probošti na Chlumu sv. Máří /148 Biskupové českých zemí z řad řádového kléru /150 Arcibiskupové pražští postulovaní na velmistry řádu /150 Významní členové řádu/150 Kulturní a historický přínos/151 7) Dodatek /153 Vojenský a špitální řád rytířů sv. Lazara Jeruzalémského /155 Organizace a struktura řádu/157 Dějiny řádu/158 Hlavní řádová sídla /166 Mistři a velmistři/166 Řádoví světci a blahoslavení /168 Dějiny řádu v českých zemích/169 Čeští velkopřevoři/172 Kulturní a historický přínos /172 Řád sv. Stanislava/173 Organizace a struktura řádu /176 Dějiny řádu/176 Velmistři/178 Dějiny řádu v českých zemích /178 Velkopřevor český/179 Rytířský řád sv. Václava/180 Organizace a struktura řádu /181 Dějiny řádu/182 Řád (sv.) Konstantina Velikého /184 Organizace a struktura řádu/185 Dějiny řádu/187 Dějiny řádu v českých zemích /190 Řád rytířů svatého Vojtěcha/192 Organizace a struktura řádu /192 Dějiny řádu/193 Řád rytířů chrámu sv. Grálu království českého /194 Dějiny řádu/194 Řád Blanických rytířů/196 Poděkování/197 Seznam zkratek/198 Terminologický slovníček /199 Literatura/206 O autorovi/213 (8 Úvod Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou kniha, která si klade za cíl seznámit veřejnost s řeholními společenstvími, jež v našich zemích v průběhu dějin buď působila, anebo dále či nově působí. Opomineme-li starší literaturu, jsou k tomuto tématu k dispozici v podstatě jen tři novější práce zásadního významu: Josef Svátek: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy (In: Sborník archivních prací XX, 1972, č. 2), Luděk Jirásko: Církevní řády a kongregace v českých zemích (Klášter premonstrátů na Strahově, Praha 1991) a konečně Řeholní život v českých zemích (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997). Tato předkládaná práce se od výše uvedených odlišuje tím, že si všímá nejen vzniku a dějin jednotlivých řeholních institucí (ve světě i v českých zemích), ale sleduje také působení těchto společností, jejich spiritualitu i jejich kulturní a historický přínos. Uvedena je i řádová symbolika (včetně znaků), jsou vysvětleny jednotlivé nuance v řádových oděvech, regulích a také v organizaci a struktuře jednotlivých řeholních společenství. Nechybí ani medailonky zakladatelů řádů, přehledy patronů řádů, vynikajících členů jednotlivých institucí i seznamy jednotlivých řeholních domů, řádových učilišť, nemocnic, hospiců, sirotčinců, starobinců, chudobinců, vychovatelen, škol a podobně. Z hlediska úcty k historii a tradici jsou uvedena různá privilegia, jakož i přehled papežů, světců, učenců, českých a moravských biskupů a arcibiskupů, kteří vzešli z řádového kléru. Pro úplnost jsou uvedeny také adresy hlavních sídel řádů ve světě i v českém prostředí, dále seznamy nejvyšších představitelů a u decentralizovaných řádů seznamy opatů samostatných klášterů v našich zemích. Smyslem této knihy je podat informace o dějinách i současnosti institutů zasvěceného života a o jejich zásluhách o evangelizaci, charitu a vzdělanost, jakož i o jejich přínosu na civilizačním procesu vůbec. Nejenom evropská kultura, ale především evropský duch byl formován mnoha vlivy, z nichž právě křesťanský je bezesporu ten nejdůležitější. Pravé evropanství je neodmyslitelně spojeno s křesťanstvím a řeholní společenství vyorala na tomto poli hlubokou a trvalou brázdu. Instituty zasvěceného života jsou tedy nedílnou součástí života nás všech, ať si to uvědomujeme nebo neuvědomujeme, ať si to přejeme nebo nepřejeme, ať to přijímáme nebo odmítáme. Církev založil Ježíš Kristus, aby vedla lidstvo k věčnému spasení. Instituty zasvěceného života, které sdružují osoby žijící podle jistých pravidel (řeholí), umožňují hlubší prožívání Kristova 9) evangelia. Jejich členové toužili a touží po ideálu života v dokonalé lásce a po odevzdanosti Bohu s cílem posloužit svému bližnímu. Tento úžasný smysl života a jeho poslání vzbuzuje v dnešním povrchním a převážně materialisticky chápaném světě úctu a respekt. Dnes, po dlouhých desetiletích bojů a snah potlačit církev, zejména pak její řády, a po důsledně prováděné ateizaci společnosti, chybí u nás širší povědomí o smyslu samotné církve, natož pak o jejích institutech zasvěceného života. Tato práce se pokouší přispět k vyplnění této mezery, byť si nečiní nárok na úplnost a dokonalost. Milan M. Buben listopad 2001 Autorova poznámka k pravopisu Při psaní některých patrocinií, odkazů na církevní autority, popřípadě na učení katolické církve, jsem záměrně upustil od současného jazykového úzu, ale přidržel jsem se tradičního způsobu psaní, abych tak zdůraznil nejenom úctu, ale i výjimečnost uvedených skutečností – např. chrám Matky Boží, Jeho učení (tj. učení Ježíše Krista) nebo učitel Církve (tj. katolické církve). (10 Vznik a vývoj řeholního života Snahy o pokání a čistý způsob života, které by vedly k přiblížení se Bohu, jsou známy již z 1. století, kdy se v Jeruzalémě zformovaly první skupiny, které však ještě zůstaly pod vlivem židovských tradic, zejména pak sekty esénů. Brzy se však od těchto tradic osvobodily a ve 2. století již idea prožívání Kristova evangelia zcela převládla. Protože byli křesťané pronásledováni, utíkali ve své touze následovat Krista do pouště. Byli nazýváni askety (řec. askesis = cvičení), tj. zdrženlivými. Veřejně a nadosmrti skládali slib čistoty, zavazovali se žít podle evangelia, tj. vést život v modlitbách, postech a v práci pro druhé. Jinou skupinu tvořily panny, které zasvětily své panenství (professio virginitatis) království nebeskému (Mt 19, 12). Tyto panny požívaly uprostřed pohanské nemravnosti velké úcty. Vedle nich existovalo v prvotní církvi i zasvěcení vdov (professio viduitatis), které se obdobně vedle modliteb a postů věnovaly charitě. Ve 3. a 4. století dochází k velkému rozvoji asketického života, a to i mezi členy bohatých a vlivných rodin, kteří dodali tomuto hnutí společenskou váhu. Když došlo k zrovnoprávnění křesťanství (Edikt milánský roku 313) a ustalo pronásledování, rozptýlení vyznavači evangelia, kteří prožívali v modlitbách a rozjímání šťastný život, se nechtěli z pouště vracet. Tak se stalo mnišství součástí života emancipované církve. Vedle pojmu mnich (lat. monachus, řec. monachos = osamocený, žijící o samotě) byl v pozdním starověku běžný i termín anachoreta (řec. anachoretes = člověk odcházející do samoty) nebo eremita (řec. éremos = poušť). Tato forma života se nazývá anachorese (poustevnictví). Anachoreti omezili vlastní potřeby na minimum a v touze po maximálním sjednocení s Bohem trávili život v modlitbě, postu a kajících skutcích. Žili osamoceně v jakýchsi koloniích, společně se jen modlili a slavili eucharistii. První velkou autoritou mezi anachorety byl sv. Pavel Thébský (cca 228—341), který v čase pronásledování za vlády císaře Decia utekl do pouště, kde strávil 90 let života a zemřel jako 113letý kmet. Vedle Ježíšovy výzvy: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16, 24) měly mocnou přitažlivost také životopisy mnichů, kteří zemřeli v pověsti svatosti. Mezi nimi vynikal egyptský eremita sv. Antonín (cca 250—356), jehož biogra¤i (Vita S. Antonii) sepsal alexandrijský biskup sv. Atanáš (Athanasius) Veliký. Antonín se narodil v Kome ve středním Egyptě. Kolem roku 271 rozdal majetek a odešel do samoty poblíž rodné vesnice. Protože byl návštěvníky často rušen, odešel hlouběji do pouště a asi od roku 285 žil 11 ) v jeskyni na hoře Kolzim u Rudého moře. Tam se postupně vytvořila celá kolonie (prý až 6 000) mnichů. Sv. Antonín proslul hloubkou své víry a čistotu srdce. V zápase o svatost svedl dokonce boj s démony. Byl více než 80 let mnichem a stal se otcem mnohých eremitů (a také žen), mezi nimiž ve věku 105 let zemřel. Anachoretský způsob života se stával (zejména ve 4. a 5. století) doslova masovým hnutím, které zatím nebylo nikým organizováno a nenacházelo ani mnoho pochopení u světské moci. S růstem počtu nových a nových adeptů rostla i potřeba vytvořit určitá pravidla mnišského života. Otcem egyptského mnišství se stal sv. Pachomius (cca 287—346). Pocházel z vesnice na středním Nilu a křesťanství poznal jako římský voják. Asi roku 307 přijal křest a záhy poté začal žít jako poustevník, avšak brzy dospěl k názoru, že tento způsob života neodpovídá ideálu křesťanské lásky. Kolem roku 320 se s několika žáky usadil v opuštěné osadě Tabennisi (Tabénne, Tabenna) v Thebaidě na pravém břehu Nilu, kde na pokyn anděla, jak praví legenda, vytvořil první klášter spojením obyvatel blízkých pousteven ke společnému životu ( koinos bios). Koinobitský (pospolitý) způsob života neboli koinobitismus (společný život v klášteře) byl Pachomiem soustředěn na jedno místo do jakési osady, která byla od vnějšího světa oddělena zdí. Toto místo se nazývá cenobium (coenobium, klášter) a způsob tamějšího života cenobitstvím. Protože bylo nezbytné vytvořit hierarchicky uspořádané společenství, vypracoval sv. Pachomius první řeholi, která se dochovala jen v pozdějších opisech. Poprvé se v ní objevuje závazek poslušnosti vůči představenému. Nebyla však cílem, ale prostředkem. Poslušnost se stala hlavní ctností mnicha a na ní postavil sv. Pachomius, jako bývalý voják, společný klášterní život. Mniši uznávali z vlastní vůle autoritu staršího otce (abo, abba, lat. abbas), který mohl být kdykoliv vyměněn. Před vstupem do cenobia se adept zřekl majetku a zavázal se slibem chudoby a čistoty. V centru společenství byl kostel. Mniši konali společně modlitby (Písmo svaté znali nazpaměť) a také v tichosti a rozjímání společně pracovali, převážně tkali pokrývky, pletli koše a rohože, pracovali na polích a v pekárnách. Každý se musel uživit prací svých rukou. Zatímco anachoreti jídávali jen jedenkrát denně, cenobitské společenství jedlo během dne dvakrát. Kolem roku 340 vznikl nedaleko hlavního kláštera v Tabennisi i ženský klášter, který založila a vedla Pachomiova sestra Marie. Na konci života sv. Pachomia existovalo devět mužských klášterů a dva ženské s přibližně 9 000 mnichy po celém Egyptě. Samotný klášter v Tabennisi měl nakonec kolem 1 400 mnichů a v 5. století se odhaduje celkový počet mnichů asi na 50 000. Ve 4. století se mnišství rozšířilo zásluhou sv. Hilariona (288—373) z Egypta do Palestiny, kde se poprvé pro anachoretské kolonie začalo užívat názvu lávra nebo laura (řec. = úzká ulička mezi malými domky), v jejichž čele stál opat. V Sýrii se pak těšili zvláštní úctě takzvaní stylité (sloupovníci), kteří žili na (12 sloupech (řec. stylos) a byli nazýváni podle Šimona (Simenona) Stylity st. (389 až 25. 7. 459). Ten se již jako mladý muž rozhodl pro asketický život. Aby si mohl zachovat určitou izolovanost, a přitom mohl radit a pomáhat, vystavěl si roku 423 v Telanissu sloup, nejprve 3, později 18 metrů vysoký, na jehož vrcholu na plošině menší než 4 m 2 ohraničené zábradlím prožil 36 let. Tam se modlil, pracoval a kázal. Po jeho smrti byl kolem sloupu postaven ohromný klášter s basilikou, jejíž zbytky i s patou mohutného sloupu lze dodnes spatřit v Kalaat-Semaanu východně od Antiochie. Velkým přínosem bylo učení sv. Augustina (13. 11. 354 — 28. 8. 430), který ztotožnil pojem „sluha Boží“ s pojmem „mnich“ a rozšířil toto chápání jednoty na celé společenství mnichů. Termín „monasterium“ (monasterion) pak vyjadřuje nejen sídlo osamělého poustevníka, ale také klášter, zvaný též cenobium. Sv. Augustin se narodil v Thagastě v Numidii (dnešní Alžírsko) jako Augustinus Aurelius. Jeho otec Patricius byl pohanem, ale matka (sv. Monika), která byla křesťankou, jej vychovala křesťansky. V dospělosti propadl neřestem a zahálce. Roku 384 odešel jako učitel řečnictví do Milána, kde byl na Bílou sobotu roku 387 biskupem sv. Ambrožem pokřtěn. Následujícího roku se vrátil do Afriky a ve svém rodišti založil klášterní komunitu. Její život byl založen na bratrské svornosti a lásce a na zakotvení v intimním vztahu ke Kristu, přičemž podpora byla hledána ve společné modlitbě, rozjímání a ve studiu. Roku 391 ho hipponský biskup Valerius vysvětil na kněze, roku 395 se stal jeho koadjutorem, a když roku 396 Valerius zemřel, stal se v Hippo Regia (dnešní alžírský přístav Bona) biskupem. V tomto úřadě setrval téměř 35 let a stal se jedním z otců západního mnišství a církevním učitelem. Sepsal tři texty, z nichž jeden je od 12. a 13. století považován za pravou Řeholi sv. Augustina a je dodnes užíván mnohými kněžskými i rytířskými řády. Heroický život vedli takzvaní inclusi (lat. includo = uzavřít, vsadit, ukrýt) a reclusi (lat. recludo = otevřít, ukázat), kteří se pokládali za vězně či zajatce Páně. Žili v zazděných celách s malým otvorem pro nejnutnější potravu dobrovolně až do smrti. Čas trávili modlitbami a drobnými ručními pracemi. Jejich inspirací byl Pán Ježíš, který před svým Utrpením strávil noc v okovech ve vězení. Mnišský život na Východě dosáhl během čtyř století obrovské popularity. Ve vývoji řeholního života sehráli významnou roli zejména sv. Basil z Caesareje (330 až 1. 1. 379), jeho bratr Řehoř Nyssenský (335—394) a jejich přítel Řehoř Naziánský (330—390). Oba bratři pocházeli z aristokratické rodiny v Caesarei (dnešní Kayseri v Turecku) v Kapadocii a dostalo se jim vynikajícího vzdělání na školách v Konstantinopoli, Níkomédii, Antiochii a v Athénách. Sv. Basil projevil zájem o ideály mnišství a roku 357 se vydal na cestu po mnišských komunitách v Egyptě, Palestině, Sýrii a v Mezopotámii. Pak se stal s oběma Řehoři mnichem v rodném An- 13 ) nesoi na řece Iris v Pontu v Kapadocii, později pak poradcem biskupa Eusebia v Ceasareji Kapadocké. Po biskupově smrti roku 370 byl zvolen jeho nástupcem a ve městě založil klášter. Cenobitskému mnišství dal řeholi (lat. regula = pravidlo). Sepsal vlastně řehole dvě — Řeholi větší (Regulae fusius tractatae) o 35 kapitolách, v nichž formou otázek a odpovědí stanovil zásady společného života, a Řeholi menší (Regulae brevius tractatae), která je obšírnější a obsahuje 315 odpovědí na konkrétní problémy mnišského života. Jde spíše o texty, které jsou návodem ke svatému životu mnicha prostřednictvím modlitby, mlčenlivosti, střídmosti, pokory, disciplíny a poslušnosti. Podle sv. Basila Velikého by neměl mnich žít jako poustevník a všímat si jen sám sebe, ale jako společenská bytost by měl žít ve společenství, v němž teprve lze realizovat Kristovu lásku. Sv. Basil upřednostňuje život v komunitě před osamoceností, protože jen tak je možné žít podle evangelia, a také vnitřní chudobu, přičemž vše (střecha, stůl, modlitba, práce i odpočinek) je společné. Mnišská rodina nemá být příliš početná (jen několik desítek lidí) a v jejím čele má stát otec, který všechny dobře zná. Mnich nesmí zahálet, protože v zahálce je počátek pokušení a následně pak hříchu. Půsty nesmí uškodit zdraví a nesmí mnichům bránit vykonávat jakoukoliv práci. Řeholníkům je předepsána pohostinnost a bratrská služba bližnímu — proto v klášteře nechybí ani dům pro nemocné a chudé. Sv. Basil Veliký zanechal po sobě bohatou písemnou pozůstalost a právem mu byl přiznán titul Církevního otce. Basiliánská řehole nebyla na Západě přijata, ale výrazně ovlivnila utváření západního mnišského života. Řecké basiliánské kláštery vznikly v 7. a v 8. století i v Itálii, kam se mniši uchýlili při svých útěcích před Araby, a později byly zakládány i ve Španělsku. Dnes existuje na Západě jediný velký klášter basiliánů, a to v Grotta Ferrata u Říma. Basiliáni mají také ženskou větev, kterou založila Basilova sestra sv. Makrina. Sestry basiliánky se rovněž řídí řeholí sv. Basila, avšak nemají tak velký význam. To souvisí s odlišným postavením ženy na Východě. Dalším důležitým organizátorem mnišského života na Východě byl Theodor Studita (759 — 11. 11. 826), který vyšel z basiliánské řehole. Zavedl do klášterů klauzuru, opravdovou chudobu, pevnou disciplínu, studium a manuální i uměleckou práci. Mládí prožil v klášteře Sakkoudion na hoře Olymp, kde se po roce 794 stal opatem a převedl své úpravy do mnišského života. Jako první přijal tuto reformu pod přímým, osobním dohledem Theodora klášter Studion v Konstantinopoli, odkud se pak rozšířila přes klášterní kolonii na hoře Olymp, kde také nějakou dobu žili apoštolové Slovanů sv. Cyril a Metoděj, na poloostrov Athos (Chalkidiki), kde právě vznikala autonomní mnišská oblast. Velký rozkvět prožívala tato Svatá hora (Hagion Oros) východního křesťanstva v 2. polovině 10. sto- letí, kdy odešli první mniši na Kyjevskou Rus, která přijala basiliánství za své a kde došlo roku 1051 u Kyjeva k založení kláštera Pečerskaja lavra. (14 V době, kdy na Východě existovaly již dokonalé organizace jak poustevníků, tak mnichů, začala se myšlenka mnišského života na Západě teprve probouzet a v praxi se prosadila až ve 4. století. Západní křesťané cestovali od nepamětných dob na Východ, zvláště do Palestiny, kde se s mnišstvím seznámili. Přítel sv. Augustina Ru ¤nus z Aquileje, zakladatel kláštera na Olivetské hoře v Jeruzalémě, přeložil řeholi sv. Basila. Kolem roku 350 pobýval ve vyhnanství v Římě i autor životopisu sv. Antonína Poustevníka sv. Atanáš. V 5. století sepsal životopisy sv. Pavla Thébského a sv. Hilariona velký církevní učitel sv. Jeroným, který rovněž přeložil životopisy sv. Antonína a také Pachomiovu řeholi. Přestože východní styl mnišství měl mnoho klášterů v oblasti Středozemního moře (Francie, Itálie, Španělsko), vývoj monastického života na Západě byl zcela samostatný. V žádném případě nelze hovořit o nějakém importu mnišství z Východu. Mimořádnou osobností byl především poustevník sv. Honorát († kolem 429), který poté, co procestoval řadu zemí Východu, založil kolem roku 400 klášter na menším z Lérinských ostrovů nedaleko pobřežního města Cannes. Sepsal vlastní řeholi, která se však nedochovala. Čerpal ze zkušeností Východu, ale klášterní život přizpůsobil potřebám Západu. Jeho klášter se časem rozrostl v obrovskou mnišskou kolonii, která na počátku 7. století čítala na 3 700 mnichů a stala se důležitým mnišským střediskem. Sv. Honorát se roku 426 stal biskupem v Arles. I sv. Jan Cassianus (360 — 430/35) pobýval ve východních klášterech, zejména na poušti ve Skytii a v Thébské poušti. Kolem roku 415 založil u Massilie (Marseille) klášter sv. Viktora, k němuž později přibyl i klášter ženský. Pro toto klášterní centrum sepsal dvě řehole, které se však také nedochovaly. Ve Španělsku působil jako zakladatel klášterů mnich Donatus, který žil původně v Egyptě a před Araby musel utéci. Následovaly fundace dalších klášterů východního stylu, které však byly v důsledku nájezdů Arabů do Španělska v roce 711 zlikvidovány. Druhý důležitý a úplně nový způsob klášterního života vznikl na Západě zásluhou některých biskupů, kteří pak využívali mnichy k apoštolské činnosti. Již v polovině 4. století organizoval mnichy v osadách v Piemontsku sv. Eusebius (cca 283 — 1. 8. 371), biskup ve Vercelli. Založil první autentické řeholní společenství (vita communis) v katolické církvi. Rovněž sv. Ambrož (339 — 4. 4. 397), rodák z Trevíru a syn velitele císařské gardy, který byl roku 374 jako konzul nečekaně zvolen biskupem v Miláně, ač nebyl ještě tou dobou ani pokřtěn (!). Do dějin vstoupil jako první ze čtyř velkých učitelů západní církve, založil ve svém sídelním městě klášter, o němž ale nic bližšího není známo. Velkou postavou byl i sv. Martin z Tours (kolem 316 — 8. 11. 397), který pocházel z Panonie (dnešní Maďarsko). Byl synem římského vojáka a sám se vojákem 15 ) také stal. Byl poslán do Galie, kde se dal pokřtít. Pak se odebral ke sv. Hilariovi z Poitiers a pod jeho vedením založil v Ligugé (Locogiscum) u Poitiers klášter (původně poustevnu), který byl v Galii vůbec první a stal se významným střediskem mnišského života. Sám Martin požíval velké autority. Roku 371 se stal biskupem v Tours, ale žil nadále jako mnich v klášteře Marmoutier (Maius Monasterium) na tourském předměstí. Mniši všech těchto klášterů byli laici a jejich kláštery byly podřízeny biskupům. V 6. a 7. století se v církvi hovoří o třech stavech: kněžském, mnišském a laickém. Byla to doba masového odchodu mužů a žen do klášterů. Vlna monastismu byla tak velká, že docházelo k ochromení života světské společnosti. Kolem roku 600 došlo k natolik výraznému oslabení armády, že papež Řehoř Veliký musel nařídit přísnější výběr adeptů mnišství. Kláštery se těšily přízni králů i velmožů, a z chudobných domů a mnišských osad se tak stávaly bohaté komunity. Mnozí lidé pak vstupovali do klášterů z prospěchu. První známky úpadku jsou patrny již v 6. století. Poslední typ mnišství před sv. Benediktem vznikl v Irsku, odkud se rozšířil do Skotska a Anglie a pak prostřednictvím misií do celé Evropy. Tento iroskotský typ byl nesen v duchu Kristova poslání: „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19—20), tedy jako putování pro hlásání Božího království. Toto hnutí je spojeno především se jménem sv. Patrika (cca 385—461). Pocházel z Galie a jako chlapec byl zajat irskými piráty. Z ostrova, kde musel žít šest let jako otrok, uprchl a vstoupil do kláštera v Lérins. Tam se pak připravoval na misii do Irska. Roku 432 vstoupil jako misijní biskup v doprovodu skupinky bratří na ostrov a dosáhl úžasných výsledků v podobě mnoha vybudovaných klášterů s tisíci mnichy. Irský mnišský způsob života zpočátku předcházel církevní hierarchii. Vznikla totiž monastická církevní struktura, v níž každý kmen měl svůj klášter, jež se stal střediskem náboženského a intelektuálního života kmene a střediskem církevní jurisdikce. Představeným kláštera i klanu byl opat, který pokud nebyl sám biskupem, měl k dispozici jednoho či více biskupů. Biskupové udělovali svěcení, ale neřídili církev, neměli svá sídla ani diecéze. Velmi vlivné byly i abatyše. Mniši se podobali svým egyptským pravzorům, ale vycházeli z keltského dědictví. Žili v tvrdé askezi a přísné kázni. Vytvářeli jakési kongregace poustevníků na osamělém místě, kde měl každý v rámci osady ( kraal), která byla obehnána hliněným valem, svou chatrč, chýši nebo celu se společnou oratoří. Na těchto odlehlých místech vyrostli znamenití vědci, umělci a misionáři. Britské ostrovy byly christianizovány jednak Iry ze severu, jednak z jihu, kam byli posláni papežem Řehořem Velikým misionáři, aby obrátili Anglosasy na víru. V čele této čtyřicetičlenné misie stál sv. Augustin († cca 604), a předtím (16 převor římského kláštera benediktinů u sv. Ondřeje, který roku 597 přistál v Thanet v Kentu. Od tamního krále Ethelberta, který byl sám pohanem, ale byl ženat s křesťankou, dostal dům v Canterbury, kde byla zřízena diecéze a kde se stal Augustin (roku 601) tamějším prvním arcibiskupem. Během několika decinií získali tito misionáři celou Anglii a mnohé slavné kláštery byly často spojeny s biskupstvími (Canterbury, Westminster, York a další). Na severu již předtím založil sv. Kolumbán st. z Hy (521 — 9. 6. 597) na malém ostrůvku Iona u západního pobřeží Skotska klášter Hy, z něhož svým působením obrátil na víru Skotsko a z později založeného kláštera Lindisfarne i Northumbrii. Pak zaměřili Iroskotové své snahy na evangelizaci evropského kontinentu. Jejich misie dosáhly až na území Velké Moravy. Na počátku těchto snah stál sv. Kolumbán ml. (po 530 — 23. 11. 615), který roku 590 opustil klášter v Bangoru v Ulsteru a rozhodl se pro „dobrovolný exil pro Krista“. S 12 druhy se vydal na misii, usadil se ve Vogézách v Galii a založil tam kláštery Annegray, Luxeuil a Fontaines, pro něž sepsal přísnou asketickou řeholi s důrazem na poslušnost vůči představenému. Dokázal obrátit franské království a z kláštera v Luxeuil, kde se stal prvním opatem, se brzy vyvinula mnišská metropole tehdejší západní Evropy (sám klášter měl na 600 mnichů). Sv. Kolumbán, který se dostal do rozporu s galskými biskupy a s králem Theodorichem II., byl roku 610 z Luxeuil vyhnán. Putoval dále a dorazil až do Itálie, kde na pomezí let 613—614 založil mezi Janovem a Piacenzou klášter Bobbio, v němž také po dvou letech zemřel. Tito putující mniši ( peregrinari pro Christo) zakládali kláštery v celé západní Evropě. Jejich úspěch spočíval především v tom, že svým citem pro přírodu a prací na polích i v lesích si snadno získávali důvěru u venkovského obyvatelstva a oblibu u něj. Tak se sv. Fridolín († kolem 538), apoštol Alamanů, usadil na ostrově řeky Rýn poblíž Säckingenu, sv. Gallus-Havel († 640) založil v dnešním Švýcarsku poustevnu, později přeměněnou na klášter Sankt Gallen, sv. Kilián († 689) působil ve Würzburgu, sv. Ruprecht († kolem 718), apoštol Bavorska, ve Wormsu, Řezně, Altöttingu a v Salzburgu a podobně. Nejvýznamnější z těchto anglosaských misionářů byl však benediktin Winfrid-sv. Bonifác (cca 672 — 5. 6. 754), který se narodil v anglickém Devonu. Byl mnichem v Exeteru a pak v Nurshingu u Southamptonu. Ve 40 letech se vydal na misie do Durynska, Fríska, Württemberska, Hesenska, Westfálska a Bavorska. Roku 722 se stal misijním biskupem a roku 732 arcibiskupem a papežským vikářem pro Germánii. Na jedné z cest byl v nizozemském Dokkum zabit pohanskými Frísy. Duchovním domovem tohoto apoštola Němců byl klášter ve Fuldě, který roku 744 založil a kde byl také pohřben. V 7. století vznikly mezi Anglosasy a Iroskoty spory o slavení Velikonoc. 17 ) V roce 664 byl svolán synod do Whitby, kde zvítězil zásluhou sv. Wilfrieda (634 až 709/10), zakladatele a opata benediktinského kláštera v Riponu a později biskupa v Yorku, římský (anglosaský) úzus nad keltským (iroskotským). Od roku 709 pak začalo postupné pořímšťování keltského křesťanství. Tím byl dovršen vývoj mnišského života před vystoupením sv. Benedikta a mimo jeho přímý dosah. Díky své řeholi se stal vlastním zakladatelem, otcem a zákonodárcem západního monastismu. Na západě Evropy byl klášter jediným střediskem křesťanského života a vzdělání a úkol obrátit pohanské nebo polopohanské obyvatelstvo spočíval spíše na mniších než na biskupech. Postupem času se vyvinuly, respektive rozšířily především řehole sv. Augustina (u řeholních kanovníků a rytířských řádů), sv. Františka (u mendikantů se zaměřením na apoštolát) a sv. Ignáce (s maximálním úsilím o spásu lidských duší a o větší čest a slávu Boží). Podstatou řeholního života je však opuštění všeho pro Boží království. Papežská konstituce Lumen Gentium to de ¤nuje slovy: „Evangelní rady čistoty zasvěcení Bohu, chudoby a poslušnosti mají podklad v Pánových slovech a v jeho příkladu, a jsou proto darem Božím, který církev přijala od svého Pána a s jeho pomocí ho stále uchovává.“ (LG VI., 43) Všichni řeholníci, zejména však členové kongregací, skládají sliby jednoduché (vota simplicia), které jsou buď věčné (perpetua), nebo dočasné (temporalia), tj. na určitou dobu. U řádů pak následují ještě sliby slavné (vota solemnia), které platí neodvolatelně a skládají se ze slibu poslušnosti (votum obedientiae), slibu čistoty (votum castitatis) a slibu chudoby (votum paupertatis). Některá společenství skládají i čtvrtý slib, související s jejich posláním — například u Tovaryšstva Ježíšova je to slib věrnosti Svatému otci. Podle nového Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici, CIC) z roku 1983 se řeholní společenství dělí na řeholní a sekulární (světské), instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Ve všech těchto kategoriích se společenství dělí na společenství mužská a ženská a na společenství papežského práva (exempce) a diecézního práva (podléhají jurisdikci místního biskupa nebo jiných ordinářů). Historické řády a kongregace patří do řeholních institutů zasvěceného života a pod římskou Kongregaci pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (dříve Kongregace pro řehole). Toto dělení má pak následující strukturu: A) Instituty zasvěceného života (Instituta vitae consecratae), v nichž je prožíván křesťanský život následování Krista zasvěcený sliby evangelijních rad. Jsou dvojí: 1) řeholní společnosti (Instituta religiosa), v nichž členové skládají veřejné sliby věčné nebo časné, po určité době obnovované, a žijí v klášterech; (18 2) sekulární společnosti ( Instituta saecularia) neboli instituty zasvěceného života, ve kterých křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku a snaží se přispívat k jeho posvěcení. Skládají také sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, věnují se apoštolské činnosti, avšak jejich členové nemají žádné vnější znaky (například hábit) a nežijí společně. B) Společnosti apoštolského života (Societates vitae apostolicae), jejichž charakteristickým rysem je apoštolský život ve společenství bez řeholních slibů. Některé společnosti mají volnější závazek evangelijních rad. C) Sdružení křesťanů (Consociationes christi¤delium), tvořené kleriky a laiky, celibátníky i manžely, kteří usilují o dokonalost křesťanského života a o společenskou činnost (duchovní, apoštolskou, charitativní ap.). Do této skupiny patří takzvané III. řády a podobná společenství křesťanů (svobodných i ženatých) usilující žít podle ducha některého z řeholních společenství (terciáři, obláti ap.). Nadále však platí i tradiční (historické) dělení řeholních institucí: I. Řeholní instituce mužské A) Mužské řády (Ordines religiosi) 1. rytířské řády (Ordines militares, ordines equestres) — johanité, templáři, němečtí rytíři, řád sv. Ducha, řád Křesťanského rytířstva ap.; 2. křížovníci (Crucigeri) — křížovníci s červenou hvězdou, křížovníci s červeným křížem (Strážci Božího hrobu), křížovníci s červeným srdcem (cyriaci) ap.; 3. řeholní kanovníci (Canonici regulares) — řeholní kanovníci sv. Augustina, premonstráti, antonité ap.; 4. mnišské (monastické) řády (monachi) — benediktini, cisterciáci, celestini, kartuziáni, trapisté ap.; 5. mendikanti, žebravé řády (Ordines mendicantes) — dominikáni, minorité, františkáni, hyberni, kapucíni, obutí a bosí augustiniáni, obutí a bosí karmelitáni, trinitáři, servíti, pavláni, pavlíni, milosrdní bratři ap.; 6. řeholní klerikové (Clerici regulares) — theatini (kajetáni), barnabiti, jezuité, piaristi, somaskové, kamiliáni ap. B) Mužské kongregace (Congregationes ecclesiasticae) — redemptoristi, ivaniti, lazaristi, oratoriáni, eucharistini, obláti, 19 ) kongregace Misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kalasantini, školští bratři, petrini, těšitelé, kongregace Misionářů Nejdražší krve, mariáni, klaretini, saletini ap. C) Mužské řeholní společnosti ( Societates) — salesiáni, salvatoriáni, verbisté, společnost Srdce Ježíšova, bartolomiti, pallotini ap. II. Řeholní instituce ženské A) Ženské řády — johanitky, Strážkyně Božího hrobu, řeholní kanovnice sv. Augustina, premonstrátky, benediktinky, cisterciačky, dominikánky, klarisky, alžbětinky, magdalenitky, voršilky, visitantky, karmelitky, kapucínky ap. B) Ženské kongregace — anglické panny, vincentky, boromejky, salesiánky, cyrilky ap. C) Ženské společnosti — dcery křesťanské lásky sv. Vincence de Paul ap. D) Ústavy (Instituta) Většina řeholních institucí má ještě vnitřní členění: I. řád ( primus ordo) je řádem mužským, II. řád (ordo secundus) řádem ženským a III. řád (tertius ordo) je sdružením laiků neboli terciářů. V průběhu 20. století došlo u některých řádů k řadě významných změn, přičemž byly reformovány tou měrou, že se změnila i jejich klasi¤kace a zařazení. Jsou to zejména: řád Německých rytířů — po reformě řazen mezi řeholní kanovníky pod názvem Bratři domu Panny Marie v Jeruzalémě; křížovníci s červenou hvězdou — dnes rovněž řazeni k řeholním kanovníkům; salesiáni — dnes řazeni mezi klasické kongregace papežského práva; salvatoriáni — rovněž řazeni mezi kongregace papežského práva. Dnes je jediným suverénním řádem řád Maltézských rytířů, který nepodléhá římské Kongregaci pro instituty zasvěceného života, ale výhradně Svatému otci. (20 ■ Literatura Attwater 1993, 44—46, 51—52, 58—60, 63—64, 79—80, 239—241, 268—269, 303, 336, 354—355, 367—368, 392; Buben 1999, 107—110; Dawson 1994, 168—183; Franzen 1992, 70—74, 77—81, 96—101; Hilpisch, Kadlec 1993, I., 104—105, 134—135, 149—151, 166—172, 176—177; Mráček 1995, 34—35; Maurois 1993, 30—33; OSN VIII., 144—146; Ráček 1940, 131—132; Schauber, Schindler 1994, 2—3, 22—25, 108—109, 178, 272—275, 284, 382, 446—448, 583 604—605; Stamford 1998, 51—55; Vlček, Sommer, Foltýn 1997, 29—30; Bernhard 1995, 6—15.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist