načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska, II. díl -- Jižní Čechy - Pavel Jákl

Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska, II. díl -- Jižní Čechy

Elektronická kniha: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska, II. díl -- Jižní Čechy
Autor:

V návaznosti na již vydané Pražské pivovárky a pivovary a 1. svazek tohoto šestidílného projektu věnovaného středním Čechám se autor v tomto díle zaměřil na oblast jižních Čech. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  300
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 792
Úprava: sv.: černobílé a barevné ilustrace (na přílohy), portréty.
Skupina třídění: Průmysl nápojů. Kvasný průmysl. Průmysl pochutin
Architektura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Libri, 2004-
ISBN: 978-80-727-7227-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V návaznosti na již vydané Pražské pivovárky a pivovary a 1. svazek tohoto šestidílného projektu věnovaného středním Čechám se autor v tomto díle zaměřil na oblast jižních Čech. Pojednává nejen o světově proslulém Budvaru a dalších dodnes prosperujících pivovarech v Třeboni, Protivíně, Českém Krumlově či Strakonicích, ale i o stovkách těch, které zanikly už ve středověku nebo v průběhu 19. a 20. století. Text mapuje nejen stavby (včetně těch, které jsou už v troskách či zmizely), ale i sortiment, vývoj technologie a významné osoby s pivovarem spjaté (sládci, majitelé, správci atd.). Součástí knihy je bohatý ilustrační doprovod (s barevnou přílohou), zachycující vedle budov i lahve, etikety, pamětní medaile, vývěsní štíty atd.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Jákl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 2


Encyklopedie

pivovarů

Čech, Moravy a Slezska

ii. díl Jižní Čechy

P avel J ákl

Nakladatelství libri

Praha 2010

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 3


Věnováno ing. arch. Janu Adámkovi, kamarádu „Mystikovi“,

s nímž jsem řadu dále opisovaných míst osobně i v partě provandroval ... a již nikdy ne.

© Pavel Jákl, 2010

Illustrations © archivy autora, M. angera, k. vodňanského, M. Hrubeše, v. linharta, R. kučery, pivovaru Budvar,

Města volar, 2010

© libri, 2010

ISBN 978-80-7277-227-8

ISBN 80-7277-225-2 (soubor)

ISBN 80-7277-226-0 (1. sv.)

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 4


obsah

Poděkování ......................................................................................................................... 6

Slovo autora ....................................................................................................................... 7

Pivovary na území Jihočeského kraje ................................................................................... 9

abecední přehled německých jmen některých lokalit jihočeských pivovarů ........................ 779

Soupis jednotlivých lokalit jihočeských pivovarů, jež mají samostatnou kapitolu ............... 780

Terminologický slovníček ................................................................................................ 782

výběrový seznam pramenů a použité literatury ................................................................ 786

obSah

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 5


poděkování

Druhý díl Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska vznikal ztuha adaleko složitěji než první avěnovaný středním Čechám. Ten byl navíc dosti uspěchaný atrpí značnou nedůsledností, povšechností, což se ojihočeském říci již nedá. Pět let práce je zde přeci jenom znát a byť i tato publikace má k dokonalosti stále ještě daleko, myslím si, že už lze ji vcelku akceptovat. Proplouval jsem danými krajinami křížem krážem atroufám si tvrdit, že vnich znám snad každý kout amísta, ikdyž jsou jisté výjimky. Na svých cestách jsem potkal nepřeberné zástupy lidí, dozvonil se, doklepal i dotelefonoval a dopsal do množství muzeí, úřadoven, knihoven a bytů, když téměř všude jsem se setkával s porozuměním, a byť kolikrát ne přímo vítán, bylo mi dáno být vyslyšen.

Nemohu zde vyjádřit všem díky asepsat seznam optatelných, proto jen ktěm, co mi obzvláště pomohli adali podněty. Zpřepodstatných „pomahačů“ musím na prvním místě jmenovat Milana Starce z Černokosteleckého zájezdního pivováru a osobu, která je podobně jako já stižena staropivovarnictvím ajemuž (skrze jeho mládí) snad bude dáno kráčet vmých šlépějích adokon - čit to, co já už nemusím stihnout.

Práci na rekognoskaci pivovarů nalézajících se v severnějších oblastech někdejšího Prácheňského kraje, hlavně na Březnicku, Rožmitálsku či Blatensku, mně značně usnadnil Ivan kirchner zPříbrami, člověk senergií anadán trpělivostí při bádání varchiv - ních materiálech, což je vlastnost, kterou trochu postrádám. I jemu proto pravím dík, už se nezlob a vše odpuštěno.

ve lnářích vzdávám hold panu Čadovi, který mi mezitím zemřel a své znalosti, co mně už nestačil říci, si vzal s sebou a předává je jiným kolemsedícím. volyní mě skoro kompletně provedl pan Habart, osůbka z rodu pábitelů a v místním pivovaře pracující až do konce jeho dnů. Děkuji, zvláště za „plesové“. Sládci a staří pivovarníci byli vůbec alfou a omegou mého snažení avšem jim tímto podávám ruku – vysloužilcům karlu Muškovi zJindřichova Hradce apoté činnému vTřeboni, tam zase Ivanu Dufkovi, emeritnímu sládkovi. Třeboňští, představovaní členy rodiny Stasků, vlastníků místního pivovaru, se chovali zvláště korektně (navíc mi umožnili rekognoskaci jim též patřícího objektu pivovaru vÚdolí uNových Hradů). veliký dík patří panu Miloslavu Urbánkovi, to za informace o táborském pivovaru. Úctu si u mě vydobyli i sládci a pivovarníci současní – pan Pinkava v Březnici, Rosťa Zagora v Českém krumlově, pelhřimovský vláďa veselý, v Českých Budějovicích Ivo Hajn a Jiří Samec, oba zBudvaru, či podsládek kukla ze Samsonu. ve Strakonicích se mé osobě věnovali mezitím již penzičku si užívající Jindra vondřička s pokračováním nové paní sládkové vlkové, tamním pivovarem mě detailně provedl podsládek kotlík. v protivínském případě děkuji podsládkovi Jaroslavu Havlátkovi a místní legendě, bývalému sládkovi václavu Márovi. Děkuji vícekrát.

kapitolu samu osobě tvoří „novopivovarníci“, kteří ivjižních Čechách navazují na často již léta odváté tradice regionálního pivovarnictví. vtomto směru patří pochvala provozovatelům restauračního pivovaru ve Zvíkovském Podhradí, pánům valentovi svoldřichem ajeho choti Dáše voldřichové, sládkovi láďovi ličmanovi. Zvíkov se pro mne stával příjemnou destinací akolikrát izáchytným bodem při toulání se po jižních Čechách. Podobnou pohostinností se vyznačovali dražíčtí Papulové, jedno-li zda otec či syn, Jiří s Janem.

kompliment skládám též současným uživatelům objektů bývalých pivovarů – příkladně panu Slavkovi, kastelánu v Českém krumlově, jehož jsem možná ponoukl ke zřízení „staropivovaru“ v krumlovském zámku, milevským premonstrátům (také uvažujícím o znovuobnovení klášterních várek), paní na Měšicích u Tábora Berwid-Buquoyové, zvláště potom rodině Neumannů vČerveném Újezdci uPísku, vlastníkům zámku Skalice vBohumilicích, panu voldřichovi zkuří, panu Wratislavovi zMitrovic na Dírné... byla by jich dosti nekonečná řada.

Obzvláště si cením pomoci sběratelské obce, ačkoli to na vyznění této knihy nebude tolik znát – pro rozsáhlost textů bylo nutno značně omezit obrazovou stránku, barevná příloha se stala dokonce bezpředmětnou záležitostí. Nechci a nebudu jmenovat, jednotlivé přátelé si dobře uvědomují, jak mě daná situace mrzí a pochopí, že hovořím právě o nich. Nicméně podpora z jejich strany byla více než upřímná a spíše si ji vážím pro morální význam. Stejného životabudiče se mi dostávalo v hostinci nejblíže mému domovu – „U Bezuchů“ vpřípražských kunraticích, kde řada stránek této encyklopedie získávala svou konceptní po dobu a myšlenkovou osnovu. kolikrát až „haškovské“ psaní, dá se říci.

Děkuji pánům Milanu Polákovi a Broncovi z nakladatelství MIlPO za jejich snahu o získání placené inzerce pro tento díl,

zvláště pak při vědomí, jak ztíženou práci si vzali na starost. když už jsem u vydavatelských firem, nutno zvednout hledí i před tou, díky níž se tato kniha dostává kvám, vážení čtenáři. lIBRI, že její pracovníci měli se mnou trpělivost adokážou trochu krotit nepokoru a občasnou troufalost autorovu. Nemohu vynechat ani svou rodinu a dík jí za pochopení pro mou práci, která má charakter časem pádícího „koníčka“ a skrze níž své nejbližší opomíjím a věnuji se jim skoro nijak. Neslibuji však nápravu, bude naopak hůře, píšu první stránky pivovarské historie Čech východních... Nemohu nevzpomenout ani na spolupracovníky zmezitím pozastaveného časopisu Pivní kurýr, z nichž jeden, Tonda Jelínek, se druhého dílu už nedočkal – možná bude k vypůjčení v nebeské knihovně.

kposledku vzdávám dík iTobě, čtenáři, že se jednotlivými kapitolami zobrazujícími jihočeské pivovarství, minulé isoučasné, bez újmy na zdraví aztráty soudnosti „provaříš, prokvasíš, proležíš ... apropiješ“ kabsolutní střízlivosti. Té je nám třeba snad nejvíce.

Praha, říjen 2009 autor

poděkování

6

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 6


než se začtete...

... tak krapet zeměznalectví. Představíme-li si českou zemi jako obrovitý koláč, ze tří stran rámovaný vypečenými a do výše vytaženými okraji hraničních hor, s Prahou zhruba uprostřed co vábivým cumlíkem k polaskání, jižní Čechy se ukazují mocně vykousnutým dílem přibližně lichoběžného tvaru snepravidelným, jaksi drobivým vymezením. vhistorii byla jihočeská oblast rozkouskována do několika krajů, původních žup, následně vykrystalizovaných do podoby územních útvarů Prácheňského, vltavského a Bechyňského, které kolem poloviny 18. století přešly v další přerozdělení, čímž vznikl stálostejný Prácheňský kraj s Táborským a Budějovickým. Nejpůvodnější z nich, prvně jmenovaný, zaujímal západní část území, svým jihozápadním cípem zasahoval až po Železnou Rudu, od níž vycházela hraniční čára k severovýchodu, nad Sušicí k Horažďovicím, odkud severně, přes Chanovice a západněji od lnářů, dorazila až k obci Dožice. Tady se hranice kraje lomila k východu a přes zalesněné temeno brdské hory Třemšína klesala k Rožmitálu. Zdejší krajina bývala nejsevernější oblastí původního Jihočeska. Ze zdejšího starobylého města se prostírala dále východním směrem, stáčeje se více k jihu a pod Orlíkem dospěla k vltavě, jejímu levému břehu. Opačný, pravý, již zaujímal kraj Táborský, jenž od severu omezen náhle tu vystupujícím Cunkovským hřbetem sledoval dále východní směr anad Mladou vožicí se jeho hraniční linie stočila jižněji kPacovu, kde spokračováním kolem Červené Řečice obsáhla Pelhřimovsko asdotažením Želiva nabrala strmější jihovýchodní dráhu, když dospěla až kMirošovu, obci nalézající se téměř uJihlavy. Udaná ves byla zároveň nejvýchodnějším bodem opisovaného Táborského kraje. Ten se následně obrátil zcela kjihu a západněji orientována vedla jeho hranice přes Horní Cerekev na Počátky se Žirovnicí, odkud již svisle jižně dosáhla česko-moravsko-rakouský střet, někdejší vitorazsko, landštejn se Starým Městem pod landštejnem. Do obou představených krajů byl od jihu vklíněn třetí, Budějovický.

Páteří jižních Čech byla odnepaměti vltava pramenící hluboko všumavských hvozdech acestou ksobě přijímající celou řadu drobných i větších vodních přítoků, z řek potom Malši v Českých Budějovicích, lužnici u Týna a nejseverněji Otavu pod majestátným Zvíkovem.

Nutno dále připomenout, že na všech shora zmiňovaných místech, lidských sídlištích, se v průběhu let vesele pivovarničilo, proto obraťme svou pozornost k meritu věci. Západní oblast původního Prácheňského kraje už řadu let patří pod klatovsko (okres klatovy), a tudíž současný samosprávný Plzeňský kraj. v tomto ohledu jsem se ztotožnil s dneškem a tento stav vzal za standard, řídě se momentální hranicí dělící Jihočeský kraj od Plzeňského. Zencyklopedie tím „vypadla“ dobrá šedesátka dalších pivovarnických punktů, zejména na Sušicku a Horažďovicku. Netřeba zoufat, dojde časem i na ně, a ti netrpěliví nechť nahlédnou do nedávno vydané publikace Tomáše Cihláře Pošumavské pivovary, v níž se o některých z nich dočtou.

Naopak do jihočeského dílu přibyla místa, která jsou dnes brána na středočeská a v předchozím svazku neměla zastoupení – Březnice, Bukovany, Drahenice, Starosedlský Hrádek, Tochovice, Zalužany aZbenice (obce na levém břehu vltavy, aproto „prácheňská“ strana), též potom Miličín, Neustupov, Petrovice u Miličína a vlčkovice, kterážto místa někdejšího Táborského kraje jsou nyní součástí Středočeského. kzajímavé situaci došlo na severovýchodě Pelhřimovska. Želiv, stará osada sneméně historickým konventem řádu premonstrátů, býval původně součástí Bechyňského kraje, ale Táborského už nikoli. v polovině 18. století jej, stejně jako blízké obce košetice, lukavec, Mezilesí a vyklantice, registrujeme v područenství tehdejšího Čáslavského kraje. k větší kuriozitě se blížíme v případě Humpolce, dávnému to příslušenství heráleckého zboží a též kdysi patřícího do historického Čáslavska. Tamní pivovar si však řada lidí pamatuje ještě jako úd Jihočeských pivovarů, vjejichž spolku už byl málem zrušen. Humpolečtí pivovarníci jsou proto na „jihočeskost“ doslova alergičtí a časově poměrně nedávné křivdy neodpouštějí. Pivovary ve všech výše zmíněných lokalitách dostanou prostor v dalším dílu této encyklopedie, východočeském.

Co se však nedá akceptovat, je pokřivení česko-moravské hranice ve východních oblastech Jindřichohradecka. Státoúzemní direktivou, vyšlou zhlav socialistických „krajinoznalců“ avzatou vúčinnost roku 1960, byly knově vytvářenému Jihočeskému kraji přivtěleny Dačicko a Slavonicko i s městečkem Studená. Rovněž pivovar v tomto ryze moravském místě byl posléze součástí zprvu národního aposléze vícekráte transformovaného podniku Jihočeské pivovary, stala se zněj pobočka Třeboně. Zde jsem zachoval starý status quo a pivovarské destinace v Dačicích, Slavonicích, Českém Rudolci s dalšími nechť jsou klasicky moravskými lokalitami.

vdané oblasti, jak je vám předložena, bylo porůznu rozptýleno atouto knihou je představeno na tři sta míst spočtem čtyř set jednotlivých pivovarů a pivovárků, nalézajících se ve městech, městečkách, obcích, osadách a dvorech, též při starých hradních sídlech, na klášterním zboží, řada z nich bývala součástí tvrzí či zámků. Místa jsou nadepisována tak, jak v dobách funkce příslušného a tam se nalézajícího pivovaru bylo vhodno – kupříkladu Mezimostí v původnosti, nyní je tato kdysi samostatná obec součástí veselí nad lužnicí. výše vedený počet pivovarů přitom není vůbec konečný ani definitivní, stále je co objevovat aze šera archivů vycházejí nové anové podněty, často průkazné, ale též spíše hypotetické. Opsané množství proto berme více za ideální a co je možné v současné době historicky registrovat.

Touto publikací zviditelněný počet jihočeských pivovarů je determinován dobou jejich průběžné existence, má staletý vývoj, který vyvrcholil v druhé polovině 16. století, kdy byly řady tehdy jsoucích pivovarských podniků nejšikovatější a jejich síť nejhustší. Stejně jako celou zemi ijižními Čechami mocně zazmítalo období pobělohorské, všeobecně tragická třicetiletá válka. Blí

• 7•

Slovo autora

7

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 7


že neurčitelné množství zdejších pivovarů v ní zaniklo, častokrát bez poválečného obnovení a náhrady, zdecimovaná území se z následků vleklých bojů vzpamatovávala jen ztěžka a po léta. Nutno potom podotknout, že po polovině 17. století naopak řada pivovarských podniků vznikla ado jisté míry byly tyto „novopivovary“ sto starší azrušené postupem let zastoupit. Jisté však je, že éru předchozí jihočeští pivovarníci už nepřesáhli, alespoň co se součtu provozů týče. Docházelo též ke koncentraci pivní výroby, především ve městech, kde původně po domech funkční pivovárky, maloprodukční, byly slučovány už v jednotné podniky ovyšší výkonnosti. Počátkem 18. století máme zaznamenáno něco málo přes dvě stě tehdy činných pivovarů, pracujících již vklasickém dělení na panské (k nim řaďme i klášterní), obecní a městské (popřípadě měšťanské či právovárečenské). Pokračujícím časem se počet pivovarů tenčil, což byl trend celostátní, aproto ani na jihu ničím výjimečný. Další citelnou ranou pro společenství činných pivovarů bylo zrušení propinačního práva roku 1869 a s ním nastolené „svobodné podnikání“. Důsledkem byla kolikrát až drasticky nastupující konkurence, přinášející do té doby neznámé, dosud neužívané postupy. Předesílatelem změn byla i do poměrně chudších oblastí jižních Čech vešlá průmyslová revoluce, projevující se hlavně ve větších sídelních aglomeracích, městech. Někteří „velkopivovarníci“ (z nich jmenujme především Schwarzenberky) předjímali nové okolnosti a vlastní pivovarskou produkci zkoncentrovali do užšího počtu podniků – to vše na úkor ostatních, okolních, blízkých i vzdálenějších. k soudobému kvasu zdárně přispívala i nová technologie přípravy piva. Po vzoru obecně úspěšného měšťanského pivovaru v Plzni (následného Prazdroje) přecházely jeden po druhém i další pivovarské podniky na metodu spodního kvašení mladiny, přesně podle úměry čím movitější provozovatel příslušného pivovaru, tím výrazněji arychleji byla jeho pozice na trhu upevňována aprostředky jím vložené do modernizace jeho pivovaru se vzápětí vracely. Podkvasná metoda vyžadovala nákladné přestavby spilek a sklepů s nutností velikých lednic, což byly záležitosti pro méně majetné vlastníky pivovarů často nedostupné. a tak jejich provozy razantně zaostávaly ve vývoji, zastarávaly a docházely k zánikům. Funkce přestavovaných (i nově vznikajících) velkých pivovarů, navíc často už s výbavou strojního či dokonce parostrojního zařízení, stávala se pro zbylé a provozované v archaickém ručním pohybu v podstatě likvidační. Resumé – zatímco počátkem 70. let 19. století, na samém kraji výše opisovaných přeměn, pracovalo vjižních Čechách dosud velice akceptovatelných více jak 160 pivovarských podniků, pravda rozličné úrovně, blíže se zlomu století jejich počet klesal až závratnou rychlostí a nový věk, už dvacátý, v různém stupni nadějeplnosti přivítá pouhá polovina předchozích...

kdosavadním jihočeským pivovarským podnikům přibyl nový atehdy progresivně založený „na akcie“, pozdější asnámi stále jsoucí Budvar. Jihočeši byli v jistém ohledu hodně mastodontní, zůstávali věrní tradici a transformace zdejších pivovarských podniků do podoby akciových společností u nás vázla, když kromě již zmíněného „Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích“ nebyla vícekráte zprůkazňována. Budoucí Budvar již před vypuknutím první světové války stanul na čelném místě v pořadí tehdy činných jihočeských podniků – stav trvající bez přerušení dodnes.

Úbytek počtu jihočeských pivovarů pokračoval po celý dvacátý věk, kdy se v něm promítaly další dějinné zvraty v podobách už nadnesené světové války, která měla mít druhé pokračování, hospodářské krize třicátých let a únorového převratu roku 1948 s následnou socializací státu. Do komunistického režimu vstoupilo už pouze 18 pivovarů jihočeské provenience, některé s krátkodobým výhledem na další činění. Dnes, na prahu 21. století a zároveň třetího tisíciletí, zůstává nám zde v plné funkci již jen sedm průmyslových pivovarských podniků (s Březnicí osm), knim připočtěme tři restaurační provozy snejnovějším přírůstkem v nově založeném privátním minipivovaru ve vyšším Brodě, jenž je z „jedenáctky“ pobíhající i statující na jihočeském pivovarnickém hřišti nejmenší ve výkonu. Jen o málo výrazněji jej překonávají „Pivovarské dvory“ ve Zvíkovském Podhradí a Dražíči. Zbylými současnými pivovary jihočeského regionu jmenujme oba budějovické (Budvar a Samson), Český krumlov, Pelhřimov, Protivín, Strakonice a Třeboň. Produkce všech dohromady představuje necelé dva miliony ročně vystavovaných hektolitrů piva rozličných typů, včinnosti znamenáme už jen dvě pivovarské sladovny – vSamsonu aProtivíně, když třetí připomeňme vBřeznici, pivovaru vlastně dnes již nejihočeském. výroba sladu představuje výši sotva 4 500 tun ročně připravované sladové matérie.

Dostáváme se do moci řádků a stránek, které na Tebe, ctěný čtenáři, v následnosti čekají. Záznamů o práci šlechtických uživatelů statků s pivovary, jakož i o měšťanech a obecnících, církevnících, provozujících bohulibou várečenskou činnost často po věky, je v nich bezpočet i s dobovými peripetiemi a souvislostmi.

Přeji dobrý zrak, uvolněnou mysl a vůči sobě shovívavost, vždyť v natolik rozsáhlém souboru informací nelze neudělat chybu a minelu. Rád s ní budu seznámen s následkem poučení. Nic, příjemné a ničím nerušené čtení.

Pavel Jákl (Pivovarský)

Své připomínky a názory posílejte prosím na adresu nakladatelství libri, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 nebo na e-mail: libri@libri.cz.

Slovo autora

8

pivo uvod:úvod 24.11.09 14:10 Stránka 8


Bavorov / helfenBurk

Ačkoli je Bavorov historicky starším síd

lem, pomístní pivovarnictví mělo svůj

pra původ spíše na Helfenburku, hradě

vystavěném severozápadně od tohoto ji

hočeského městečka, přesněji „na vrchu

Malošíně“. Obě pivovarské lokality ne

jenže k sobě v podstatě přináležely, ale

dokonce se vzájemně prostřídaly v ná -

stup nictví svých pivovarských podniků.

Jsou proto zařazeny pospolu, do jedné

kapitoly.

Helfenburk, založený krátce po polo

vině 14. století Rožmberky, míval v mi -

nu losti pivovary ve skutečnosti dva. Prv

ní – a založením starší – měl své uplat

nění přímo v hradním areálu. Později by

la jeho činnost přenesena do lépe

po loženého podhradí, kde se v roce 1553

hovoří o do končení výstavby „nového

pivo varu“. Oba pivovary (založené a

vlast něné rodem Rožmberků) měly své

zázemí ve dvoře Štětín, ležícím mezi

Helfenburkem a Bavorovem. Zázemím

rozuměj me dodávky základních surovin

pot řebných k přípravě piva – chmele a

především obilí (pšenice, ječmene). Ště

tín, dodnes existující, je zároveň jednou

z nej star ších jihočeských hospodářských

jednotek. Přes nespornou starobylost

hrálo helfenburské pivovarnictví v dané

oblasti roli víceméně epizodní, zatímco

starý pivovar, funkční zřejmě od prvopo

čátku hradu, zanikl zřízením nového,

kte rý byl zrušen ještě před závěrem 16.

sto letí. Jeho produkci zastoupily výhod

něji lokalizované pivovarské podniky

rožm berského dominia. Byl mezi nimi

i pi vovar v Bavorově.

Umístění prvotního helfenburského

pivovaru přímo v panském sídle mělo dě

jinnou logiku, avšak příliš poplatnou

středověké potřebě skrýt vše za hradby.

Hrad sám byl zároveň i centrem správy

panství, jež ve své době zahrnovalo přes

dvacet vsí i s městečkem Bavorovem. Ta

to situace se však s příchodem renesance

ukazovala jako jistým anachronismem.

Od počátku 16. století význam Helfen

burku s pozdně gotickým opevněním po

stránce vojenské upadal a posádka se

zmenšila. Úpadek pokračoval za posled

ních Rožmberků zvláště poté, když si Vi

lém z Rožmberka nechal nedaleko odtud postavit renesanční zámeček Kratochvíli a úředníci spravující panství přesídlili do Netolic. Počáteční sláva helfenburského pivovarství zarůstala býlím podobně jako zanikající hrad, jenž se roku 1593 – při prodeji panství Petrem Vokem z Rožm - berka městu Prachatice – připomínal už jako pustý. O faktu, že výbava původního helfenburského pivovaru nebyla ledajaká a podnik měl jistou úroveň, svědčí dobový záznam datovaný rokem 1452 a popisující jeho zařízení slovy pánev celá měděná (opravovaná), káď miešní (starší), dvě kádi miešní (dobré), dvě kádi mlatné, jedno cedidlo, dvoje necky, ježto od pivy bývají.

Zatímco určení místa staršího helfen

burského pivovaru je spíše hypotetické (obecně se má za to, že se nacházel buď ve spodní části hradu, při vstupu do něj, kde se též popisovala cisterna zachycující dešťovou vodu, nebo v budově „neznámého účelu“ při západní straně hradního paláce, pod nímž byly i hluboké sklepy), umístění druhého pivovaru nám poměrně přesně svým zápisem předestřel Augustin Sedláček, autor Hradů, zámků a tvrzí Království českého. Jen pro ujasnění situace citujme: ... na Mlaka nahoru cesta ... chalupy, jež stávaly pod hradem ... za tím, ale vlevo kousek od cesty, uvidíme močál, jest to však nádržka zanesená a živou vodou sycená, z níž se ... vařilo pivo Helfenburské; neb tu někde stávaly ... potom vedlé něho pivovár, jichž známky snad by se po bedlivém ohledání našly. Jak vidno, už za časů páně Sedláčkových, koncem 19. století, nezbývalo ze spod ního helfenburského pivovaru nic jiného než močálovitý mokřad. Dnes tu už nenajdeme vůbec nic, jen stromoví a keře milosrdně skrývající a zamlčující dávnou minulost. Ani památky po pivovaře, dvoře při něm a chmelnici, která tu též měla v době činnosti pivovarského provozu být. Dnes by se tu člověk až „ublou dil“ v křoví a marasmu. A tak ponechme Helfenburk turistům a vraťme se s pokorou sobě vlastní do lůna civilizace, kterou nám v dané oblasti a měrou věru hojnou dopřává Bavorov.

Městečko nedaleko Vodňan, jak ostat

ně už ze školních zpěvníčků známe skrze lidový popěvek, jménem napovídá, že

bylo založeno přispěním ve své době vý

značného velmože Bavora, přesněji Ba

vora III. ze Strakonic, mimo jiné králov

ského purkrabího na Zvíkově a věrného

služebníka jak posledních Přemyslovců,

tak krále Jana Lucemburského. Kdy

město Bavorov přesně vzniklo, není zná

mo, ale již k roku 1309 se váže zmínka

o tom, že Bavorovští nemusí odvádět clo

... v Netolicích ... pro klášter ve Zlaté Ko

runě. Jednalo se nepochybně o určitou

výsadu podporující rozvoj právě zakláda

né osady. Bavor III. se pak, v roce 1315,

podepisuje sám co „z Bavorova“. Je tím

i zřejmé, že velmož se v jím založeném

městě i usadil a nechal tu vystavět záro

veň svůj hrad. První zmínka o hradu Ba

vorově a sídelním celku však pochází až

z roku 1334, kdy zboží zahrnující hrad,

městečko a 23 vesnic převzal do dědič

ného držení od krále Jana, jenž se vzdal

odúmrtního práva po Bavorově smrti,

Petr z Rožmberka. Ten byl o dvacet let

později – spolu s bratry Joštem, Oldři

chem a Janem – hlavním iniciátorem vý

stavby hradu Helfenburk. Nový hrad se

záhy stal správním centrem panství a vý

znam Bavorova se zdál být podružný.

Zdál, ale nebyl. Rožmberkové vedli

Bavorov jako tržní ves a v roce 1361 pro

ni vymohli právo královské. Zanedlouho

se Bavorov připomíná jako městečko ří

dící se právem královského města Písku.

Podstatnější pro nás je ale fakt, že už ro

ku 1355, v době založení Helfenburku,

vznikla v Bavorově sladovna, se vší prav

děpodobností pracující pro hradní pivo

var. Natolik včasná funkce sladovny ne

přímo poukazuje na souběžnou činnost

helfenburského pivovarského provozu.

Příklon Bavorova k převzetí pivovar

ského činění nastal až nástupnictvím Vi

léma z Rožmberka na post vladaře rodo

vého domu. Už v roce 1566 byl založen

vrchnostenský pivovar Rožmberků v ne -

da lekých Netolicích, u jehož zrodu ne

stál nikdo jiný než začínající adept

rožmberských služeb a později proslave

ný Jakub Krčín z Jelčan. Má se též za to,

že budoucí regent stál i u vzniku pivova

ru v Bavorově, jenž byl zřízen kolem ro

ku 1570. Při zmínce o něm se však musí

me vrátit o sto padesát let zpátky. Roku

1420, při tažení na Prachatice, vypálili

Bavorov husité a kromě značných škod

Bavorov / helfenBurk

9

B

lex 1a:lexikon 24.11.09 12:21 Stránka 9


ve městečku ohni podlehl i starý bavorovský hrad. Nebyl již obnoven, ale jako náhradu za něj vystavěli Rožmberkové v severozápadním cípu rynku zprvu provizorní dům pro panské úředníky. Shodou okolností zadní prostor za domem zaujímala už dříve činná sladovna, k níž byl v poslední třetině 16. století připojen i rožmberský pivovar. Východně od městečka, pod „Horami“ a za říčkou Blanicí, byly založeny dvě chmelnice a obilí pro nový pivovarský podnik dodávaly panské dvory – mezi nimi i již zmíněný Štětín. Bavorovský pivovar byl již z počátku výkonnější, lépe zařízený a na svého předchůdce pod Helfenburkem dal brzo zapomenout, i když je možné, že ještě nějakou dobu pracovaly oba pivovary pospolu.

Činnost bavorovského pivovaru byla

ryze panskou záležitostí. O své se však hlásila i místní obec. Městečko zůstávalo po všechen čas poddanským, a ač vrch nost projevovala svou blahosklonnost udělováním různých práv a privi - legií, výsady vlastních várek se od Rožmberků Bavorov nedočkal. Roku 1593 převzalo bavorovské zboží (stále vedené jako „helfenburské“) město Prachatice. Snad z příslušnosti ke stejnému stavu či pro „krásné oči pánů radních“ se v roce 1601 bavorovští měšťané dočkali a se svo lením Prachatic mohli sobě činit várek piva bílého i červeného. Výsada byla stvrzena o šest let později s tím, že Bavorovští mohli k várkám používat i oves. Zda obec provozovala vlastní pivovar, však není známo a nezdá se to ani pravděpodobné. K várkám byl nejspíše využíván panský pivovar – v době příslušnosti Bavorova k Prachaticím vlastně taktéž „obecní“.

„Dvojvárečenství“ skončilo v Bavoro -

vě poměrně záhy a jako na celou zemi

i na Bavorov tvrdě dolehly neblahé doby

pokusu českých stavů a měšťanstva zvrá

tit u nás habsburské poručenství.

Pracha tičtí, též zapojení do povstání, by

li stiženi pobělohorskými konfiskacemi

a kromě jiných statků přišli i o Bavorov.

Zboží roku 1620 převzal Jan Oldřich

z Eggenberka – i s pivovarem, sloužícím

již ale výhradně pro něj jako novou ba

vorovskou vrchnost.

Obec o těžce nabyté právo vařit pivo

bojovala ještě dalších šest let, ale roku

1626, kdy byl Bavorov již spojen s čes ko -

krumlovským panstvím, Eggenberkové

marné snažení bavorovských měšťanů

ráz ně uťali a na příští půlstoletí si zajis

tili místní pivní hegemonii. Po mnohých

peripetiích se bavorovská obec svých vá

rek nakonec dočkala, ale až roku 1676,

navíc za poplatek vrchnosti a bez mož

nosti zřízení vlastního pivovaru. Obecní

várky se vykonávaly v panském pivovaře.

Pivovar v Bavorově byl činný – s urči -

tými přestávkami – až do druhé poloviny

19. století. Jednou z těchto „přestávek“

bylo i období kolem poloviny století

osm náctého, když tehdy zpracovávaný

tereziánský katastr činnost bavorovské

ho pivovaru vůbec nezaznamenává. Již

předtím, od roku 1719, byli vlastníky pi

vovaru (zároveň i posledními) Schwar

zenberkové, kteří postupně stagnující

a dále se nerozvíjející podnik uváděli ve

výčtu svých pivovarů ještě k roku 1860.

Jeho existence se však v téže době – po

třísetletém trvání (k tomuto číslu je ale

dobré připomenout předchozí dvousto

letí pivovarnické činnosti na Helfenbur

ku) – s jistotou až matematickou poma

lu uzavírala. Pivovar krátce před rokem

1870 s definitivou zanikl, když jeho

funk ci převzal tou dobou přestavovaný

a roz šiřovaný jiný schwarzenberský pivo

varský podnik, a to v Petrově Dvoře

u Ne tolic. Ostatně, v Bavorově svařova

né množství piva bylo snadno zastupitel

né – přibližných 2 000 hektolitrů piva

ročního výstavu nebylo pro zbylé okolní

pivovary knížecích pánů těžké nahradit

i přesto, že ve stejném období se osudo

vě naplnily roky činnosti i jiného blízké

ho schwarzenberského pivovaru v Libě -

jo vicích u Chelčic.

Na rozdíl od řady jiných schwarzen

berských pivovarů, které neprošly sítem

požadované efektivity a po svém zrušení

skončily jako sklady a stáčírny knížecích

piv buď z Protivína, Třeboně či Českého

Krumlova, bavorovský si marku uznáva

nosti časem dokonce vylepšil. Zaniklý

pi vovar byl v krátké době upraven na

mlé kárnu s přidruženou výrobou sýra,

jenž prezentovaný jako „knížecí“ pro

dukt si záhy vydobyl nové místo na slun

ci. Bavorovské sýry se staly ozdobou sto

lů labužníků a vozily se prý až do Vídně.

Inu, prapodivné osudy předurčily Bavo

rovu pivovarské sudičky...

Dnes není po sýrárně ani vidu ani sle

chu. Vznikem samostatného státu došlo

i na věhlasné a všeobecně uznávané

schwar zenberské hospodářství. Jeho re

dukcí a okleštěním odbytových možností

vlivem prvorepublikové pozemkové re

formy bavorovská sýrárna s mlékárnou

zanikly a budovy starého pivovaru, bez

pat řičného využití, se postupem let do

staly až do stavu, ve kterém se nacházejí

nyní. Nutno předeslat, nic moc. Z objek -

tů se vytratily dílny i skladové hospodář

ství a jejich opuštěnost bije do očí.

Kapitola o „Baborově“ (jak jsou Jiho

bavorov / helfenburk

10

Bavorov, pivovar ze severovýchodního pohledu (foto autora, 1997). Bavorov, kamenná kašna ve dvoře panského pivovaru

(foto autora, 1997).

lex 1a:lexikon 24.11.09 12:21 Stránka 10


češi zvyklí městečku dodnes říkat) je u konce. K pivovaru uveďme jen nezbytný popis. Věkem omšelý Panský dům svou načervenalou omítkou nepřehlédnutelně dominuje bavorovskému náměstí. V domě dodnes existuje hospoda, která tu bývala snad odjakživa a její sklepy dozajista pamatují ještě místní pivo. Na ni od západní strany šikmo navazuje přízemní dům čp. 114, v podstatě úvodní část bavorovského pivovaru, který dále pokračuje do ohybu dnešní ulice Dr. Fran tiška Mrázka, probíhající kolem kos tela Nanebevzetí Panny Marie s farní zahradou ohraničenou kamennou zdí s krásně zachovaným lomeným obloukem gotického portálu. Ulice se k severu zalamuje a pravoúhlému zabočení se podřídili i stavitelé pivovaru, kteří jeho dvojkřídlý trakt velmi malebně a na dva - krát, tupoúhle, převedli do hlavního kříd la objektu čelem obráceného do Panské ulice, jež ústí zpět na náměstí a zno - vu u Pan ského domu – tentokráte na opač né straně, než je úvodní dům čp. 114. Tímto popisem jsme obsáhli kompletní pivovarský areál, který je nepravidelného, lichoběžníkovitého tvaru. Prostor mezi Panským domem a pivovarem vyplňuje zahrada a dvůr, jenž je v místě spojení obou pivovarských traktů pravoúhle vymezen. Poblíž setkání pivovarských křídel se dochovala kamenná kašna – bohužel, bez obvyklého vročení. Přes to však je jasné, že pochází z doby založení pivovaru a voda do ní byla přiváděna z malé vodní nádrže, rybníčku, který se kdysi nalézal na volném prostranství severně nad pivovarem. Pro - stran ství (dnes parčík) zůstalo, ale po rybníčku už není ani stopy. Ten sám byl jen záchytným, když voda byla do pivovaru, potažmo města, vedena ze strání pod Mazným vrchem. Už vedení vody zdůrazňuje význam pivovaru vůči Bavorovu – ve vodoteči „první v řadě“. Vodovod byl nepochybně dílem Krčínovým a jeho zřízení je dalším potvrzením účastenství budoucího správce rožmberských dominií zde, v Bavorově.

Objekty pivovaru jsou přízemní a ve

stavebním podání velmi rustikální. Založeny „od kamene“ se sedlovou střechou „krytou cihlou“, jak by se dalo dobově říci. Vnější podoba pivovaru byla po staletí neměnná, což jen poukazuje na jeho starobylost. Interiér budovy (míněno hlavní křídlo na severní straně) je podélně dělen středovým sloupovím, dochovaným jen náznakově vzhledem k pozděj - šímu přepažení vnitřních prostor a pře - zdění. I tak jsou patrné renesanční kří

žové klenby, občas zvýrazněné typickými

„hřebínky“. Vlastní klenutí pak je cihel

né. Jednotlivé vnitřní provozní celky bý

valého pivovaru už jsou nečitelné – ob

jekt zde byl vícekrát stavebně upravován,

na rozdíl od exteriéru. S trochou obdivu

lze poukázat na dosud fragmentárně

ucho vané vykachlíčkování některých

místností, poukazující ale už na mléká

renský provoz.

Zvláštní nejistotou jsou sklepy, které

prý kdysi bývaly přímo pod pivovarem.

Zdá se, že na ně upozorňuje zevní a ze

země vystupující, avšak již dávno zazdě

ný průchod vedený z ulice Dr. Františka

Mrázka. Sklepy jsou nepochybně zanik

lé, ale ne možná zcela a všechny. Napro

ti pivovaru stojící objekt čp. 370 (jinak

součást původního panského hospodář

ského dvora a stejně jako pivovar pochá

zející z dob ještě rožmberských) jeví ne

pochybné znaky hlubokého podsklepení.

V obloukovitém zakončení průjezdu do

dvora je sice poměrně pozdní letopočet

1850, ale nenechme se mýlit. Schwar

zenberský znak u vročení znamená, že

stavebník se tu něčím chlubil. Třeba zří

zením nových pivovarských sklepů dato

vaných do dob, kdy v podstatě všechny

knížecí pivovary rodu – velké i malé –

rychle přecházely na modernější techno

logii v přípravě piva – metodu spodního

kvašení – a sklepy bývaly sice stranou od

pivovaru, ale v jeho přímém dosahu a na -

víc propojeny s původními...

I Bavorov tak skrývá mnoho tajem

ství, určitě i překvapení a do budoucna

se jedná o místo podrobnějšího průzku

mu. A navíc – zdejší pivovar, přestože se

zvláště v posledních letech mění pozvol

na v ruinu, by jistě stál za opravu a hod -

notné využití. Ještě mají Bavorovští čas.

BeChYnĚ

Skalnatá ostrožna vysoko nad soutokem

Lužnice s říčkou Smutnou lákala k osíd -

lení už ve starověku a vskutku zde ar

cheologický průzkum pradávné hradiště

naznačil. Místo, lidmi obývané v ne pře -

rušované linii po staletí, později využil

i přemyslovský stát a jako vyvrcholení

zde byl Přemyslem Otakarem II. vysta

věn kamenný hrad – klasicky jako proti

váha rostoucí moci Rožmberků, pochá

zejícím z původnějších Vítkovců. Území

kolem Bechyně pak náleželo pražským

biskupům, když následně přešlo zčásti

též pod královskou komoru. Kolem roku

1323 nechal Jan Lucemburský na návrší

mírně se snižujícím ke staršímu hradu

vysadit město, nazvané stejně jako jeho

opěrný celek – Bechyně. S tímto datem

jsou spjaty i počátky bechyňského pivo

varnictví, sice přímo nedoloženého, nic

méně více než zřejmého.

Na sklonku svého života i slávy pře

nechal tentýž Jan Bechyni Šternberkům,

z nichž již první, Štěpán, připojil ke své

mu jménu i druhý přídomek – „z Bechy

ně“. V držení šlechtických vlastníků byla

pak Bechyně po celý zbytek feudálního

období a knížaty z Paaru přešla až do 20.

století. Za panské správy se zde pivo va

řívalo již stoprocentně, a pivovarství se

tu rozvíjelo ve dvou základních liniích –

městské (obecní) a později i vrchnos ten -

ské.

Krátce před vypuknutím husitských

válek získala město s hradem následná

oběť onoho rozporuplného období, Jind

řich Lefl z Lažan, zakladatel rodu místo

i jmenně potvrzovaného – Bechyňů z La -

žan, původem ze Slezska a s erbem, na

němž jsou tři červení kapři pod sebou ve

stříbrném poli. Z nich pak Jan Bechyně

dal měšťanům četná práva, z nichž za

dů ležité považujme zejména povolení

pivních várek. Co dříve jen předpokládá

me, bylo rokem 1444 písemně stvrzeno.

Bechyňskou pivovarnickou složku tak

otevřela městská obec, která její listy ná

sobila téměř 600 let. Prvotní várky pro

bíhaly bezpochyby po domech, když jed

notný pivovar není ve starších dobách

nikde uváděn.

Páni z Lažan Bechyni ztratili a od ro

ku 1477 drželi město s hradem opět

Štern berkové, kteří váhu své moci upev

nili stvrzením starých práv, včetně vá

rečného. Za nich byla šlechtě králov

ským majestátem (tzv. svatováclavskou

smlouvou z roku 1517) povolena pivo

varnická činnost, ale zdali ji bechyňští

Šternberkové patřičně využili, není zcela

zřejmé. K rozhodné změně pak došlo

v roce 1528, kdy část Bechyně a zdejšího

panství získal Kryštof ze Švamberka, by

tostí hospodář a z historie známý co

„stavitel pivovarů“. Je tak nade vší po

chybnost, že nový pán na Bechyni (jenž

posléze získal celé zboží), pokud vrchno

stenský pivovar sám nezřídil, jistě o něm

přemýšlel.

Za Švamberků se doposud ryze stře

dověká Bechyně rychle stávala renesanč

ním městem žijícím stavebním ruchem.

Novodobých úprav se dočkal i hrad, již

přestavěný na zámek a tím kvalitativně

zhodnocený. V bývalém předhradí vznik

la řada objektů (mimo jiné tzv. Hozlau

rovský dům) s možným panským pivova

rem, pro jehož umístění bylo využito pů

bechyně

11

lex 1a:lexikon 24.11.09 12:21 Stránka 11


vodního gotického opevnění včetně trojice dělostřeleckých bašt nacházejících se v severozápadní části zámeckého areálu. Propojením jednotlivých věží, každé jiného tvaru, vznikl pro bechyňský vrchnostenský pivovar charakteristicky „zvlněný“ objekt, dodnes pozorovatelný ve své původnosti.

Druzí Švamberkové na Bechyni –

Kryš tofovi synové Václav a Zdeněk – povolili místní obci stará práva, když Václav ze Švamberka nechal postavit i již skutečný a várky jednotící pivovarský pro voz, umístěný v severovýchodním cípu rynku, v domě původního čp. 19 a dnes čp. 11. K roku 1553 se váže dobový zápis, který nám zvěstuje fakt, aby Bechyňští piva bílého vaření v obecném pivovaře, i také voda k němu a do něho přivedena, po pořádku každý k svému vlastnímu užitku užívati mohli a to v městě i jinam na cizí panství, jestliže by potřeba ukazovala, vystavovati mohli. V odplatu však museli várečníci odvádět švamberské vrchnosti povinnou daň v podobě šesti stříbrných grošů z každé uskutečněné várky. Toto ustanovení dále Bechyňským potvrdil i poslední Švamberk na zdejším panství, Jindřich. Jinak řečeno, za pánů ze Švamberka dosáhla velikost bechyňského panství svého prvního historického vrcholu, když v sobě zahrnovalo na třicet vsí a osad, k nimž je třeba připočíst i řadu dvorů a mlýnů. Už proto se dá existence vrchnostenského pi vovaru více jak předpokládat – obecní pivovar jistě výkonnostně nepostačoval, a navíc, všimněme si zdánlivého detailu: panská správa povolila měšťanům svařovat pouze „bílé pivo“, tudíž méně hodnot né pšeničné, zatímco o várkách „starého piva“, ječného, není ve výše uvedeném privilegiu ani zmínky. Je tím dosti zřejmé, že výnosnější produkci ječného piva si ponechávala pod kontrolou vrchnost. Ostatně, tentýž „zvyk“ máme velice dobře zaznamenán u Rožmberků, švamberských sousedů. Však ti již měli bohatnoucí bechyňský dominikál v „mer ku“...

Jindřichem ze Švamberka a roku 1568

stvrzená práva bylo doslovnou „labutí“ písní rodu (labuť byla erbovním znamením této z dějin se pozvolna vytrácející rodiny), jenž létem následným v Bechyni ukončil svou vládu a zboží nově získal sám Petr Vok z Rožmberka. Co výše naznačeno, zde dokonáno. Nutno však podotknout, že Švamberky dříve vysoko nastavenou laťku Vok ještě zvýšil. Pro posledního Rožmberka se Bechyně (a především zdejší zámek) stala rezidencí

i sídlem jeho dvora. Přímo čítankovou

záležitostí pak byla Vokova svatba s Ka -

te řinou z Ludanic, uskutečněná roku

1580. Ještě předtím, v roce 1578, posti

hl Bechyni ničivý požár, který „úřado

val“ především v zámeckém komplexu.

Při něm došel újmy i pivovar, prvně

s konkrétností dějinně uváděný jen o rok

dříve. K již rožmberskému pivovaru pat

řívala tehdy měděná pánev a voda se do

něj dodávala v třiceti devíti zvláště k to -

muto účelu upravených korbelech. Ze

zprávy je zřejmé, že pivovarský provoz

neměl ještě vodovodní řad a nedostatek

vody při zámku zhoubu ohněm jen zná

sobil.

Požár se ve svém důsledku stal pro

Be chyni, tamní zámek a koneckonců

i pi vovar určitým „dobrodiním“. Násled

nou přestavbou nabyl panský celek cha

rakteristických renesančních rysů a

upra ven byl též pivovar. Ústředním sta

vitelem měl být Vlach pracující ve služ

bách rožmberského domu, Baltazar

Mag gi. S jeho osobou se potkáváme

iuji ných pivovarských staveb posled

ních Rožmberků, kupříkladu v Třeboni

či na Krumlově.

Veselka páně Voka byla monstrózní

akcí a směle konkurovala předchozímu

svatebnímu rituálu jeho bratra Viléma

na českokrumlovském zámku. Kromě

nej různějších lahůdek se dostalo na slav

nostní tabuli bezmála devadesát věrtelů

„domácího“ piva, to jest bechyňského.

Panstvo mělo asi dobrý apetit, když

míst ní pivní mok kompenzovalo pivem

ze Soběslavi, Petrova Dvora u Netolic,

Tábora či Písku. Chuť všech takto zmí

něných piv už vzala za své, a my si mů

žeme jen tiše povzdechnout a ctěným be

chyňským svatebčanům jen závidět...

Žel, lesk daný Bechyni přítomností

Petra Voka měl záhy pozbýt třpytivosti

a panství se přibližovalo ke ztrátě své pů

vodní úrovně. Doba plíživě spěla ke tři

cetileté válce, která měla přinést zdejší

mu zboží sice ne přímou zkázu, ale not

ně poničenou pověst. Poslem neblahých

událostí byl skon dosavadního vladaře

rožmberského dominia, již zmíněného

Viléma, v roce 1592. Jím zanechané dlu

hy byl nucen řešit poslední z rodu, Petr

Vok, prodejem částí rozsáhlých držav. Již

za čtyři roky po Vilémově smrti (a jistě

s těžkým srdcem) se musel rozloučit i se

statkem jemu nejmilejším – Bechyní.

Vok se však zachoval chlapsky a jako pra

vý kavalír – městu stačil ještě potvrdit

dávná privilegia, jimiž dále posílil i obec

ní várky. Listina nese letopočet 1593.

Roku 1596 se na Bechyni (napotřetí

a zároveň naposled) vrátili Šternberko

vé, zastoupení Adamem, ve své podstatě

tragickou postavou, jenž byl nucen ná

sledkem pobělohorských událostí odejít

ze země.

Načas. Adam ze Šternberka se na Be

chyni ještě vrátil a jen jeho smrt v roce

1623 byla příčinou, že panství nebylo

konfiskováno. Další členové rodu, kteří

se včas přiklonili k vítězné habsburské

straně a konvertovali ke katolicismu, se

trvali na zboží po celý zbytek 17. století.

Avšak ani loajalita Šternberků k císař -

ským neochránila město před pustoše

ním a panství před rabujícími vojsky

obou znepřátelených táborů. Přesto be

chyňské pivovary – vrchnostenský

i měst ský – zůstávaly v činnosti, byť

s určitostí nekonkretizované. Náprava

poválečných škod probíhala velice zvol

na a gradovala až v samém závěru výše

udaného věku. K roku 1660 je známa

úprava sladovny v zámeckém pivovaře,

když uvedený letopočet měl být vytesán

v kamenném máčecím štoku na humně.

Tentýž náduvník byl o půlstoletí později

opraven.

V této době skončila více jak jedno

století trvající vláda Šternberků nad Be

chyní, když rokem 1700 po meči vymře

la zdejší větev rodu. Posledním majite

lem panství byl Jan Josef, hrabě ze

Šternberka a na Bechyni, jenž tragicky

utonul v rakouské řece Inn – prý při ná

vratu z tradiční římské poutě. Následo

valo poručenství nad statky, trvající až

do roku 1715, kdy sňatkem dcery ne

šťastného Šternberka, Marie Terezie,

s říšským hrabětem Janem Leopoldem

z Paaru přešla Bechyně s městským

i domini kál ním pivovarem do vlastnictví

tohoto, původem italského šlechtického

rodu. Paarové, později i knížata, jak bylo

již v úvo du zmíněno, byli posledními

majiteli nejen panského pivovaru, ale zá

roveň i dovršiteli jeho staletého vývoje,

neboť uzavřeli historii bechyňského pi

vovarnictví. Byli to oni, kdo na obranu

před vzmáhající se blízkou konkurencí

nechali zaniknout souputníka vlastního

pivovaru, pivovarský podnik městský.

Tady všeobjímající historii obou bechyň

ských pivovarů ukončeme a dále jim vě

nujme pozornost odděleně.

Městský pivovar

Když ne stavebně, tak zcela nepochybně

starší historií vyniká pivovar bechyňské

várečenské obce (též uváděný jako pivo

var obecní), zabývající se pivovarstvím

určitě již od poloviny 15. století. Svou

původní dominanci však měšťanstvo

bechyně

12

lex 1a:lexikon 24.11.09 12:21 Stránka 12


ztratilo už po stu letech a v ce lém ná

sledném časovém údobí zůstávalo ve stí

nu pivovarství dominikálního, v Be chyni

představovaného panským pivovarem při

zámku. Především pozdější vlast níci

zboží – napotřetí Šternberkové a Paa ro -

vé – dávná městská práva zcela ignoro

vali, posléze přímo zakázali obci expedo

vat své pivo mimo hranice města (tolero

vány však byly dodávky na cizí pan ství)

a byl jí ponechán jen místní výčep,

ovšem i tak postupně oklešťovaný. Na

víc, ve starší době (jak již výše nastíně

no), tedy do bělohorských časů, mohla

obec připravovat várky pouze z pšenič

ného sladu, což sice později a přecho

dem na převažující vary ze sladu ječného pominulo, ale hodnota vstupních surovin (včetně chmele) byla stále výhodnější pro dominikál, který si je opatřoval produkcí z vlastních dvorů, zatímco várečníci je museli od vrchnosti nakupovat. Tentýž jev známe ostatně z řady míst, kde probíhalo souběžné pivovarství – to jest městské a pan ské. Bechyně v tomto směru nebyla výjimkou a jako čistě poddanské město byla vydána vrchnosti na milost či nemilost. A tak zatímco zámeckou správou kormidlovaný pivovar přikupováním dalších statků a rozši řová ním panství produkčně stoupal, obecní podnik víceméně stagnoval a jeho výrobek byl upozaďován.

První určitější záznam o výstavu be

chyňského městského pivovaru máme až z počátku 18. století, kdy se v něm ročně svařovalo kolem 800 hektolitrů piva s vár kami převyšujícími hodnotu 21 hektolitrů. V porovnání – sousední pivovar šternberského poručenství míval tehdy produkci více jak trojnásobnou. Nicméně, výstav obecního pivovaru byl i tak vcelku slušný, když mnohé podniky ve vazalském stavu vůči místnímu pivovaru vrchnosti na tom byly mnohem hůře. V polovině téhož věku svařoval pivovar bechyňské várečenské obce notně skleslých sotva 500 hektolitrů piva ročně, zatímco vzmáhající se podnik při zámku vystavoval už čtyřnásobek. Paarovská správa přitlačila na pilu... Poté počala bechyňská městská obec svůj pivovar pronajímat, což však žádnou zvláštní změnu nepřineslo a podnik prakticky i fakticky v neměnnosti zvolna procházel desetiletími a spěl ke svému vcelku neodvratnému konci.

V pozdějších letech, k poslední čtvrti

ně 19. století, máme o situaci týkající se bechyňského „dvojpivovarství“ už poně

kud konkrétnější informace, především

víme více o jednotlivých výstavech.

Z těch je zřejmé, že obecní pivovar mu

sel projít rekonstrukční kúrou, když se

jeho roční produkce blížila i ke dvoutisí

cové metě. Var činíval tehdy něco málo

přes 22 hektolitrů, pohyb pivovaru se děl

ručně a v nájemnictví i sládkovství se

prostřídávaly dvě generace pánů Kreut

zerů – starší František a zřejmě jeho syn

Josef. Zdá se, že oba byli členy rozvětve

ného sládkovského rodu známého i z pů

sobení v Březnici. Jeden příslušník toho

to rodu, Hynek Kreutzer, působil i v Pra

ze, kde se stal nájemcem a slád kem

„U Karabinských“ na Malé Straně, a po

sléze pracoval dokonce i jako ředitel

Spo lečenského pivovaru pražských slád

ků v Braníku.

Roku 1889 nastoupil na místo be

chyňského obecního sládka a pachtýře

Antonín Havránek, sládek z právě končí

cího panského pivovaru v nedalekém

Stád lci. Netušil jistě, že bude posledním

v tomto úřadu. Čekalo jej tucet zdejších

let, ale v žádném případě ne tučných.

Stádlecký pivovárek konkurenčně udola

ly rukou společnou táborští právováreční

měšťané a svou hřivnu přidala i paa rov -

ská knížecí správa v Bechyni. Havránek

se budoucnosti musel jistě bát a před

větší hrozbou z Tábora se snažil ukrýt

v možná bezpečnější Bechyni. Popravdě

řečeno, zřejmě neprohloupil a svou slád

kovskou kariéru zakončil důstojně – do

vedl bechyňský pivovar várečenské obce

až do prvních roků 20. století, což bylo

v okolní pivovarské mlýnici doslovným

ternem. Výrobním obdobím let 1901–02

vystavil jemu svěřený podnik posledních

584 hektolitrů piva a pivovar byl násled

ně zrušen.

Koncem 19. století se měšťané snažili

řešit klesající výkonnost obecního pivo

bechyně

13

Bechyně, obecní pivovar – zachovalé

průčelí, nyní restaurace

„U města Bechyně“

(foto autora, 2004).

Bechyně, obecní pivovar – renesanční klenba

v hostinské místnosti (foto autora, 2007).

Bechyně, obecní pivovar – zadní prostory zbořeného pivovaru,

po němž tu opravdu mnoho nezbylo (foto autora, 2004).

lex 1a:lexikon 24.11.09 12:21 Stránka 13


varu výměnou Havránka za „snaživější

ho“ nájemce, což se však nepovedlo a vše

zůstalo při starém. Problém byl však kla

sicky zcela jinde a na propad výstavu měl

sládek zřejmě pramalý vliv. Bechyňské

výčepy a šenky zapivňovaly nejen pivova

ry zblízka, ale pivo se do nich vozilo

izdál ky – z Budějovic, Třeboně, ba

izPlz ně. Vlastní výčep pivovaru v při -

leh lém hostinci nepředstavoval žádné

ter no a ani letní zahrada mnoho nevyná

šela. Ostatně, jak dále uvidíme, na svůj

ortel čekal i jeho kdysi mnohem silnější

konkurent, knížecí pivovar před zám

kem.

Poloha bechyňského obecního pivova

ru byla již v předchozím textu určena, a tak zde jen upřesňujeme. V místním podání se jedná o dům bývalé restaurace „Protivínka“, což jen dokládá, jaké to pivo se v bývalém pivovaře posléze točívalo. Patrový dům s renesančním průčelím dnes nese název „U města Bechyně“ a je v něm stále ještě restaurační provoz. Pivovar, čelně uvozený zmiňovaným domem stojícím na náměstí (nyní T. G. Masaryka), se provozně nacházel v zadních traktech objektu, zasahujících už do Klášterní ulice. Byl zbořen a původní dvůr, kdysi miniaturní, se stal náhle rozlehlým a prázdným. Po ukončení činnosti pivovaru byla v jeho základních prostorách zřízena sokolovna a divadelní sál, vše svému účelu sloužící až do poloviny 60. let 20. století. Přední díl pivovaru měl v dávné minulosti radniční účel, býval v něm původní rathaus, což lokalizaci městského pivovaru ještě více umocňuje. Dnes, až na okázalost architektonicky velice hodnotného průčelí, zadem zde projdete prakticky bez povšimnutí. Škoda. Zvláště pak mrzí, že úplně vymizelo místní povědomí o dáv - ném obecním pivovaru a doptat se na něj je spojeno s dosti velkým úsilím. Zámecký pivovar Přesné datum vzniku bechyňského vrchnostenského pivovaru nelze s jistotou dohledat, a proto už výše zmíněný rok 1577 berme s notnou rezervou. Již tehdejší rozsáhlost zboží upřednostňuje starší dobu jeho založení, minimálně již za Švamberků. Navíc je potřeba si uvědomit, že Bechyně byla od svého prvopočátku významným sídelním a správním celkem. Až do poloviny 18. století měl zdejší hrad – později sice již spíše formální, nicméně všeobecně respektovanou – funkci centra Bechyňského kraje, jehož čelním představitelem byl vládnoucí mocí dosazovaný hejtman. To pro

panský pivovar představovalo samé plus.

V roce 1594 Petr Vok, náhradou za po

tvrzení obecních várek, vymohl sobě na

měšťanstvu šenk panského piva v lázni

pod zámkem, kterou Bechyňským věno

val. Jeho pokračovatelé nutili následně

měšťany k výčepu panského piva i v je -

jich domech – kromě jejich vlastního jis -

tě, ale k osobní škodě. Roku 1701 poruč

ník tehdy ještě nezletilé dědičky panství

Marie Terezie, Václav Vojtěch, hrabě ze

Šternberka, koupil od bývalého zámec

kého hejtmana Jana Lebedy (jinak pří

slušníka měšťanského stavu) dva domy

na severním okraji rynku, z nichž jeden

nechal přestavět na hospodu zvanou

„Panskou“, v níž se následně čepovalo

vrchnostenské pivo, a to po dobu více

než 200 let. Dům, stojící na rohu náměs

tí T. G. Masaryka a Libušiny ulice, slou

ží k restauračním účelům i dnes.

Následníci Šternberků, Paarové, si

zís kali v habsbu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist