načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje - Miriam Löwensteinová Vlasta Winkelhöferová

  > > > > Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje  

Elektronická kniha: Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje
Autor:

Autorky, koreanistka a japanistka, přinášejí nejprve v úvodních statích základní přehled o vývoji mytických a náboženských systémů na Korejském poloostrově a Japonském souostroví ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  84
+
-
Doporučená cena:  90 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Počet stran: 176
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7265-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorky, koreanistka a japanistka, přinášejí nejprve v úvodních statích základní přehled o vývoji mytických a náboženských systémů na Korejském poloostrově a Japonském souostroví (včetně zlomků poznání o mýtech dodnes tajuplného národa Ainů). V následující, abecedně řazené části najdeme všechny významné bohy, bohyně, démony, ale i rostliny, mytická zvířata a další pojmy související se zdejšími koncepcemi, a to včetně buddhismu, taoismu, šintoismu či šamanismu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Encyklopedie mytologie
Japonska a Koreje
Vlasta Winkelhöferová
Miriam Löwensteinová
Nakladatelství Libri
Praha 2006





Kniha vychází s laskavým přispěním Korea Literature Translation
Institute, Seoul, Korea.
The book is published under the support of the Korea Literature
Translation Institute, Seoul, Korea.
© Vlasta Winkelhöferová (Japonsko),
© Miriam Löwensteinová (Korea), 2006
Illustrations © archiv autorek a použitá literatura, 2006
© Libri, 2006
ISBN 80-7277-265-1





Obsah
Japonská mytologie ........................................................................................ 7
Korejská mytologie ........................................................................................ 18
Seznam zkratek ............................................................................................... 27
Slovník japonské a korejské mytologie ....................................................... 29
Slovníček méně obvyklých výrazů ............................................................... 172
Použitá a doporučená literatura .................................................................. 174










7
Japonská mytologie
Na území Japonska lze zaznamenat existenci dvou samostatných
mytologických komplexů: vlastní mytologii japonskou a mytologii
národnosti Ainu, která kdysi obývala značnou část severního Japonska, ale dnes
přežívá již jen jako nepatrná menšina na ostrově Hokkaidó. Japonci své
mýty označují slovem šinwa, Ainuové své příběhy o bozích nazývají oina
nebo kamui jukar (eposy o bozích). V důsledku rozdílného historického
vývoje se od vlastní japonské mytologie poněkud odlišuje i ráz mytologie
nejjižnější japonské prefektury Okinawa, ležící na souostroví Rjúkjú.
Japonská mytologie se skládá ze tří základních okruhů mytologických
systémů: starojaponského (tj. šintoistického), buddhistického a
pozdního. Pozdní systém vznikal na základě obou prvních systémů, ale jsou do
něho převzaty i prvky taoismu, konfucianismu a jiných vlivů, povětšině
čínských.
Starojaponská šintoistická mytologie
je písemně zachována v řadě literárních památek, především v
kronikách Kodžiki (712) a Nihongi (720, zvaná též Nihon šoki) a v tzv. Fudoki
(Topografické záznamy o zemích, 715–733), což byly popisy všech
tehdejších japonských provincií, zahrnující nejen geografické a hospodářské
údaje, ale i zprávy o místních zvycích, mýtech a pověstech. Kompletně
se zachovaly jen Fudoki pěti z tehdejších japonských provincií, ale
fragmentárně i z několika dalších. Vedle toho existují rovněž další prameny,
ale největší počet mýtů a celé jejich cykly jsou obsaženy v Kodžiki a
Nihongi. Tyto dvě kroniky položily základy oficiální šintoistické mytologie,
jež částečně adaptovala, ale částečně také vytěsnila místní nižší mytologie
a šamanské kulty. Podobně jako se na vzniku japonského národa
podílely – vedle Ainuů – nejrůznější etnické a rasové složky, pocházející z
asijského kontinentu, jihovýchodní Asie a Tichomoří, i ve struktuře mýtů
obsažených v kronikách Kodžiki a Nihongi byla konstatována
přítomnost některých motivů a typů, vyskytujících se rovněž v mýtech z oblasti
Altaje, jihovýchodní Asie a Polynésie. V obou těchto nejstarších literár-





8
ních památkách Japonsko vyjádřilo mýtickou vizi svého původu a své
historie. Rozdíl mezi mýtem a historií v nich není zcela zřetelný, takže jejich
obsah (zejména kroniky Kodžiki) vyvolává dojem, že dějiny jsou jen další
vývojovou etapou mýtu. Císařská následnická linie v nich bez přerušení
pokračuje od legendárních císařů-bohů k císařům a císařovnám
historicky doloženým. Na strukturu šintoistického panteonu také přímo
navazuje struktura starojaponské společnosti – postavení vůdčích rodových
klanů a jejich vztah k císařskému rodu je výsledkem vzájemných vztahů,
které existovaly již mezi jejich mýtickými předky. I když se verze mnoha
mýtů a popisovaných mýtických událostí v jednotlivých pramenech
často dosti podstatně liší, nebo si dokonce protiřečí, obsah základního mýtu
lze ve stručnosti charakterizovat jako popis vývoje japonských představ
o původu života, zrození božstev (kami) a všech věcí z počátečního
chaosu, roztřídění všech jevů a uvedení všeho do řádu a harmonie.
V textu prvních oddílů obou nejstarších kronik, věnovaných „době
bohů“, tedy mytologii, lze vysledovat tři základní mytologické
cykly. V prvním kosmologickém cyklu Jamato se události odehrávají
jednak na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, kde sídlí nebeští bohové,
jednak v říši mrtvých Jomi no kuni. Cyklus Jamato líčí božský původ
Japonska a jeho vládců, císařského rodu pocházejícího od bohyně slunce
Amaterasu ómikami. Ve druhém cyklu Izumo se události odehrávají na
zemi, konkrétně v Izumo, což je starý název pro oblast při Japonském
moři, odpovídající zhruba dnešní prefektuře Šimane. Cyklus Izumo se na
rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje hlavně na boha Susanoo no mikoto,
bratra bohyně Amaterasu. Třetí cyklus líčí události, jež se odehrály v
oblasti Hjúga, což je starý název pro prefekturu Mijazaki na ostrově Kjúšú,
a v postavách pozdějších generací bohů sjednocuje oba předchozí cykly
v jeden souvislý sled.
Hrdiny mýtů jsou božstva zvaná kami nebo mikoto. Některá z nich
jednají a hovoří jako lidé, jiná jsou pouze abstraktními představami.
Velmi uctivým termínem mikoto se v mytologii označují nejvýznamnější
božstva, která se chovají podobně jako lidé a mají svá vlastní jména, jež
vesměs vyjadřují jejich charakter a roli v rámci panteonu. Nejvyšší
bohyni Amaterasu pak patří speciální označení ómikami („velká
vznešená bohyně“), které je někdy připojováno i ke jménu bohyně zemědělství
a potravy Tojouke. Božstva se dělí do tří kategorií. Nejvyšší kategorii
tvoří nebeští bohové amacukami. Níže stojí pozemští bohové kunicukami,
kteří jsou početnější. Ti žijí na zemi, tedy na japonských ostrovech, a
obvykle jsou spojeni s určitou lokalitou. Nejníže pak stojí kami – duchové;
projevem jejich existence jsou přírodní jevy a různé objekty.





9
Světy, v nichž božstva sídlí a v nichž se pohybují, se dělí do tří vrstev.
Horní vrstvu představuje Takamagahara („Vysoká nebeská pláň“), střední,
tedy země představovaná Japonskem, se nazývá Nakacukuni („Prostřední
země“), spodní vrstvou je podsvětí čili Jomi no kuni („Země žlutých
pramenů“), někdy nazývané rovněž Ne no kuni („Země kořenů“).
Nebesa, japonsky zvaná ame, ama, nejsou sférou nedostupnou.
Některá božstva podle mytologie sestoupila z nebes na zemi, jiná naopak
vystoupila ze země na nebesa. Původně byla totiž země s nebesy spojena
Nebeským mostem Amanohašidate, který toto spojení obou sfér
umožňoval. Nebeská krajina líčená v mýtech připomíná svým charakterem
japonskou a protéká jí Nebeská řeka Amanogawa. Její koryto je stejně
široké, jako mají japonské řeky, a je pokryto oblázky.
Charakteristickým rysem japonské mytologie je to, že v ní neexistuje
jediný stvořitel, strůjce stvoření vesmíru, demiurg. Vše začíná chaosem
a spontánním ustavením samého prvopočátku a elementárního
uspořádání, s nímž se současně objevili i bohové.
V jednotlivých pramenech se jména božstev a pořadí, v jakém se
objevila, dosti liší. Podle Kodžiki se na samém počátku bohové
zrodili v nejvyšším nebeském světě Takamagahara, když na nebi i na zemi
ještě vládl chaos. Vůbec prvním božstvem byl Ama no Minakanuši
no kami („Božstvo středu nebes“). Poté se objevila ještě dvě božstva:
Takamimusubi no mikoto („Božstvo vysoké plodivé síly“) a Kamimusubi
no mikoto („Božstvo božské plodivé síly“). Zmíněná tři prvotní božstva
byla na rozdíl od pozdějších generací bohů hermafroditní a postrádala
veškeré vnější znaky. Po této trojici se jako jednotlivci, nikoli v párech,
objevila další čtyři božstva, už méně abstraktní, spojená s různými
přírodními elementy, objekty a jevy. Jako poslední osamocená božstva se
zrodili bůh, jenž se navždy usadil na zemi, a bůh vydatných mračen nad
rovinami. Další pokolení bohů se již vyskytují v párech. Dovršení
kosmogonického procesu připadlo až sedmé generaci, dvojici bohů Izanagi
a Izanami. Cyklus Jamato dále líčí božský původ Japonska (starým
názvem Jamato) a události na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, jíž
vládne bohyně slunce Amaterasu. Popisuje zrod jednotlivých generací
bohů i významnou roli zmíněné božské dvojice, která stvořila japonské
ostrovy a oživila je zrozením velkého množství božstev. Uvádí
dramatický příběh boha Izanagiho, jenž sestoupil za svou ženou do podsvětní říše
Jomi no kuni. Významnou událostí v těchto mýtech je konflikt mezi
bohyní slunce Amaterasu a jejím nezkrotným bratrem, bohem Susanoo no
mikoto, při němž se bohyně slunce skryla v jeskyni a svět se ponořil do
tmy a chaosu. Cyklus podrobně líčí, jakým způsobem nebeští bohové bo-





10
hyni Amaterasu vylákali zpět z jeskyně, navrátili světu jeho řád a světlo,
a zapudili boha Susanoa, který pak sestoupil na zemi v krajině Izumo.
Cyklus Izumo se na rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje na místní linii
božstev v oblasti Izumo, jež se později podrobila bohům země Jamato,
od nichž odvozuje svůj původ císařská rodina. V centru pozornosti je
především bůh oceánů Susanoo no mikoto, jenž je zde líčen jako
hrdina a jako ochranné božstvo oblasti Izumo. Nejznámější mýtus, který se
k němu váže, popisuje jeho vítězný boj s osmihlavým a osmiocasým
hadem Jamata no oroči. V jeho ocase Susanoo nalezl zázračný meč, později
nazvaný Kusanagi, který věnoval své sestře, bohyni slunce Amaterasu.
Ta jej později dala svému vnukovi Ninigimu, když byl seslán na zemi,
aby tam vládl. Susanoo si v kraji Izumo vybudoval sídlo a měl mnoho
potomků. Významným hrdinou cyklu Izumo je rovněž Ókuninuši no
mikoto („Pán velké země“), Susanooův potomek v šesté generaci, který
je podle některých místních pramenů chápán i jako stvořitel světa.
Buddhistická mytologie
se na území Japonska začala rodit po příchodu buddhismu z asijského
kontinentu v polovině 6. století, v době přílivu nejrůznějších
civilizačních vlivů s původem v Číně a Koreji. V kronice Nihongi se za oficiální
datum přijetí buddhismu uvádí rok 552. Třebaže předtím existoval v
zemi již systém domácího náboženství (šintó), začal mít buddhismus záhy
po svém příchodu podstatný vliv na všechny oblasti sociálního a
kulturního života Japonska. Jeho šíření však neprobíhalo formou přímého
potírání místních kultů. Šířil se spíše procesem infiltrace buddhistického
učení do různých ideologických a duchovních sfér, či naopak včleněním
šintoistických božstev kami do systému buddhistické nauky. Kami začali
být chápáni jako ochránci nové víry a buddhistických chrámů a uvnitř
chrámových okrsků jim byly stavěny vlastní šintoistické svatyně, zejména
na ochranu proti přírodním pohromám. Průkopníci buddhismu a mniši
se naopak domnívali, že šintoistická božstva kami potřebují duchovní
poučení, a proto často zakládali buddhistické chrámy poblíž posvátných
míst šintoistických. Japonský buddhismus, stejně jako buddhismus
čínský a korejský, totiž přísluší ke směru mahájána („velký vůz“), který na
rozdíl od konzervativního směru hinájána („malý vůz“), přidržujícího se
přísně původního Buddhova učení, dokázal do sebe přejímat a vstřebávat
i jiné, často zcela protichůdné ideje. Původní Buddhovo učení sice boha
neznalo, ale v jeho mahájánském směru figurují četní zbožštělí
buddhové („probuzení“) a bódhisattvové („usilující o osvícení“), a to umožnilo
prohlásit japonská domácí božstva kami za vtělení postav z buddhistic-





11
kého panteonu. Tak se od 10. století začala šířit teorie hondži suidžaku,
podle níž jsou šintoističtí kami japonským vtělením (suidžaku)
indických buddhistických božstev, jež jsou jejich věčnými prototypy (hondži).
Ve 13. století již byla šintoistická božstva kami téměř všech významných
svatyní ztotožněna s některým božstvem z buddhistického panteonu.
Osobnosti buddhistické mytologie tak v Japonsku nevystupují ve své
základní hypostazi, ale ve změněné podobě, obvykle jako božstva,
která konají zázraky. Tento výklad buddhů a bódhisattvů prostřednictvím
podob místních božstev umožnil snadněji a rychleji včlenit osobnosti
buddhistické mytologie do života Japonců. Významnou úlohu při šíření
buddhistických představ mezi Japonci hrály zejména inkarnace
bódhisattvy Kannon (sans. Avalókitéšvara) v ženské podobě. Kannon jako
bohyně plná bezmezného soucitu a pochopení pro každého jednotlivého
člověka, se stala mimořádně populární zejména mezi prostými lidmi,
neboť šintoistická božstva podobnou schopnost vcítění a slitovnosti
postrádala. Uctívání šintoistických božstev kami mělo navíc vždy charakter
spíše kolektivní než individuální.
Výsledným rysem koexistence a symbiózy buddhismu se šintoismem
bylo to, že v obecném panteonu existovala četná božstva jako
dvojjediná. To znamená, že jednotliví buddhové se projevovali i
prostřednictvím určitých šintoistických božstev (kami-hotoke). Zachovávali si svoje
vlastnosti a rysy, ale přijímali doplňující vlastnosti příslušného božstva.
Známým příkladem je ztotožnění samotné bohyně slunce Amaterasu se
slunečním buddhou Vairóčanou (jap. Birušana), jenž je v Japonsku znám
jako Dainiči njorai.
Spolu s šířením buddhismu se kosmologie doplnila o složité představy
o světové vertikále, tj. o hoře Šumi a šesti světech, v nichž se mrtví zrodí
znovu v souladu se svými morálními zásluhami, v japonském lidovém
buddhismu se však tento obraz záhy zjednodušil. Nebesa i podsvětí se
v představách Japonců často ztotožňovaly se skutečnými místy a
horami, které byly posvátné již dříve a za sídla šintoistických božstev kami se
považovaly odedávna. Tak například hory Kumano na poloostrově Kii,
posvátné již v předbuddhistické době, začaly být považovány za místo,
kde se rozkládají ráje bódhisattvy Kannon a buddhy Amidy. Spolu se
šířením buddhismu se také zvyšoval počet buddhistických sekt, jež do
centra svého uctívání stavěly rozdílné postavy a učení. Ezoterické sekty
Šingon („Pravá slova“) a Tendai („Opora nebes“) zavedly kreslená
zobrazení buddhů a bódhisattvů a prvořadého významu u nich nabyla
mandala, v jejímž centru je buddha Dainiči. Kult slunečního buddhy Dainičiho
byl rozvinut zejména v učení sekty Šingon, podle níž vše živé i neživé





12
na zemi je emanací tohoto buddhy. Panteon sekty Tendai byl
početnější, její stoupenci uctívali jak Birušanu (Dainiči), tak buddhu Amitábhu
(jap. Amida), Šákjamuniho (jap. Šaka njorai), tedy historického Buddhu,
zakladatele buddhismu, i jiné buddhy a bódhisattvy. Ve 12. století se
rozšířila sekta Čisté země (Džódo-šú), která provedla revizi základních
pouček buddhistické doktríny. Konečným cílem lidské existence podle
ní nebyla nirvána (jap. nehan), nýbrž znovuzrození v Západním ráji
(gokuraku), v takzvané Čisté zemi buddhy Amidy. Jeho uctívání se velmi
rozšířilo a zrodil se z něho speciální japonský typ buddhismu zvaný
amidismus. Z amidistických sekt zvláště významné místo zaujalo učení sekty
Džódo šinšú („Pravá sekta Čisté země“), založené ve 13. století. Po roce
1614, kdy bylo feudální vládou vydáno nařízení, podle něhož měl každý
Japonec za povinnost navštěvovat chrám té farnosti, kde žije, a to bez
ohledu na to, k jaké sektě se hlásil, došlo v Japonsku k postupné
nivelizaci mytologie, dogmatiky i obřadů jednotlivých sekt.
Pozdní japonská mytologie
Na početné typy lidové víry vzešlé z buddhismu měly značný vliv
šintoistické a částečně i taoistické praktiky. Vznik pozdní japonské
mytologie tedy ovlivňovalo hned několik myšlenkových tradic. Vedle
domácího šintoismu a původně indického buddhismu (do Japonska se však
dostával především přes Koreu a Čínu) také čínský taoismus a
konfucianismus, jejichž vlivy pronikaly do země v různých obdobích s různou
intenzitou. Všechny tyto systémy a vlivy se neustále vzájemně prolínaly
a vytvářely si nejen své vlastní zvyky a rituály, ale i předměty uctívání.
Výsledkem je pozoruhodně tolerantní postoj Japonců k tradicím někdy
zcela protichůdného charakteru.
Poněkud odlišně od hlavních severních ostrovů se vyvíjela duchovní
kultura a myšlení v dnešní nejjižnější japonské prefektuře Okinawa. Až
do 70. let 19. století byla Rjúkjúským královstvím a po staletí na ni silně
působily nejen kulturní vlivy přicházející z Japonska a z kontinentální
Číny, ale i z jihovýchodní Asie. Přes všechny silné podobnosti s Japonci
a japonskou kulturou se Okinawané v nejstarších obdobích své historie
od vlastního Japonska vyvíjeli rozdílně. Měli svůj vlastní jazyk, který je
japonskými lingvisty často považován pouze za hlavní dialekt japonštiny,
ve skutečnosti však byl značně odlišný a měl sám řadu dialektů,
vzniklých velkými vzdálenostmi mezi jednotlivými ostrovy souostroví Rjúkjú.
Také okinawský pohled na vesmír, posmrtný život, posvátno a
nadpřirozeno měl svá specifika. Stejně jako pro Japonce i pro Okinawany byl celý
vesmír, živý i neživý, obýván myriádami všudypřítomných, netělesných





13
a neviditelných bytostí, duchů, z nichž nejdůležitější jsou božstva kami.
Okinawští kami jsou ve všech ohledech nápadně podobní japonským,
jsou však méně individualizováni a charakterizováni, a tudíž vágnější
než kami japonského panteonu, kde někteří mají svá jména, vesměs
vyjadřující jejich roli a vlastnosti. Na Okinawě existuje málo mýtů o životě
a činech božstev kami a tento rozdíl je ve srovnání s rozsáhlým a do
podrobností propracovaným panteonem japonským nápadný. Okinawští
kami sice postrádali bližší charakteristiky, ale mohli mluvit a vyměřovat
tresty i odměny. Existuje mezi nimi také hierarchie. Do nejvyšší
kategorie patří skupina božstev nebeských a přírodních fenoménů. Tvořila ji
nebeská božstva: bůh moře, bůh vody, božstvo slunce a další. Druhou
kategorii tvořili kami různých míst, spojených se životem lidí: božstvo
studně, božstvo ohniště a ohně, božstvo rýžových polí, božstvo prasečího
chlívku a záchodku, božstvo domácnosti a další, jaká jsou tradičně
uctívána i na severních japonských ostrovech. Třetí skupina kami se
vztahovala k jednotlivým profesím a řemeslům. Kováři uctívali božstvo měchů,
stavitelé lodí božstvo člunů, své božstvo měli tesaři, dokonce i vesnická
šamanka nuru měla svého vlastního kami, zvaného nurugami. Do čtvrté
kategorie patřili duchové zemřelých předků, považovaní za kami nižší
třídy. Pátou kategorii představovali tzv. kamiču („lidé-kami“), tedy
osoby, o nichž se věřilo, že vládnou zvláštní mocí a jsou ovládány duchem
božstva kami.
Prapůvodní domácí náboženství na souostroví Rjúkjú mělo charakter
animistický, v počátcích Rjúkjúského království byl oficiálním státním
kultem propracovaný systém šamanismu. Nejvyšší postavení v něm
zastávala hlavní kněžka (šamanka), která pocházela vždy z královské
rodiny. Od ní směrem dolů existovala celá hierarchie státem podporovaných
šamanek a šamanů, zasahující až k nejnižší úrovni šamanů vesnických.
Tento systém se zhroutil v 70. letech 19. století po připojení Rjúkjú k
Japonsku, vliv šamanismu na duchovní život místního obyvatelstva ale
trval až do 20. století.
Podobně jako do vlastního Japonska i na Rjúkjú pronikl z
kontinentální Asie buddhismus, ale k tomu došlo až mnohem později. První zmínky
o existenci buddhismu na území Rjúkjú se datují od 13. století. I zde se
nové učení dostalo pod ochranu královské rodiny a vyšších tříd. Během
následujících staletí byli do Japonska a do Číny na dlouhodobé studijní
pobyty vysíláni místní mniši, kteří pak do Rjúkjúského království
přinesli učení různých buddhistických sekt, jakými byly např. Šingon a Zen.
Vedle buddhistického učení se při pobytech v cizině také blíže seznámili
s konfucianismem. Když na počátku 17. století (1609) jihokjúšúský klan





14
Sacuma získal vojenskou a hospodářskou nadvládu nad Rjúkjúským
královstvím, zahájil kroky na potlačení buddhismu, a naopak protežoval
konfucianismus. V roce 1663 bylo hlásání buddhistického učení přímo
zakázáno a role buddhismu se omezila pouze na oblast uctívání duší
mrtvých členů rodiny.
Taoismus byl do Rjúkjúského království údajně přinesen tzv. 36
čínskými rody, které se na Okinawu přis těhovaly ve 14. století. Vzhledem
k tomu, že tyto rodiny zaujaly významné postavení v rjúkjú ské
společnosti a že mnohé taoistické praktiky v sobě obsahovaly prvky shodné
s původním domácím šamanismem, taoistické rituály se brzy rozšířily
i mezi místní obyvatelstvo.
Od konce 19. století došlo k japanizaci rjúkjúského života a v moderní
době zásluhou jednotného systému školství a médií, převzali obyvatelé
Okinawy mnohé z tradic hlavních japonských ostrovů, a tudíž i celkový
pohled na společnou mytologii.
Ainuská mytologie
Na území Japonska (dnes již jen na nejsevernějším ostrově Hokkaidó
a v malém počtu) žije rovněž etnická skupina Ainu. Podle jedné teorie
jsou Ainuové příslušníky europoidní rasy, jiní odborníci je řadí k rase
australoidní. Nejnovější výzkumy však potvrzují jejich genetickou
příbuznost s některými národy sibiřskými. Ainuové dříve obývali i
severní části ostrova Honšú, v 15.–17. století se rozšířili na Kamčatku, jižní
Sachalin a Kurilské ostrovy. Tvořili původně několik skupin s vlastními
dialekty, avšak ty od 19. století postupně mizely a ainusky plynně
hovořící osoby jsou již vzácností. V nejstarší době nazývali Japonci Ainuy
Emiši, Ezo či Ebisu. V prostředí všech ainuských skupin se od 12. do 15.
století rodila ainuská mytologie, ovlivňovaná mytologiemi ostatních
národů severovýchodní Asie a mytologií japonskou. Rozsáhlé mýty se
zachovaly pouze v ústním podání, neboť ainuština neznala písemnou
podobu. Jejich nesmírně bohatou ústní slovesnost, předávanou vypravěči
a vypravěčkami z generace na generaci, začali zapisovat až od 19. století
evropští misionáři (latinkou) a japonští jazykovědci (japonskou
slabičnou abecedou katakana).
Ainuská mytologie je prodchnuta animistickými představami. Duši
podle ní mají nejen lidé, zvířata, ptáci a ryby, ale i rostliny, věci a jevy
okolního světa. Toto oduševnění veškerenstva se odrazilo v polyteismu
náboženských i mytologických představ, podle nichž je svět obydlen
množstvím božstev, duchů, démonů a podobných bytostí. Božstva se
nazývají kamui, nejvyšším bohem je Pase kamui, stvořitel světa i bohů.





15
Prostřednictvím dobrých bohů, kteří jsou jeho pomocníky, se stará o lidi
a pomáhá jim. Řadová božstva jaijan kamui („blízcí a vzdálení bohové“)
zastupují jednotlivé živly a elementy veškerenstva. Jsou si rovna a jsou na
sobě nezávislá, nicméně jsou řazena do určité funkční hierarchie.
Nejrozšířenějšími mýty v ainuské mytologii jsou mýty kosmologické,
kosmogonické, toponymické, totemistické a mýty o zlých démonech.
Podle ainuské kosmologické koncepce sestává země ze šesti světů, z nichž
každý má pevné funkční určení. Lidé žijí ve světě nazývaném „horní svět“
či „svět, v němž množství dupou nohama“. Představuje oceán, v němž se
vznášejí ostrovy. Oceán s ostrovy se rozkládá na zádech obrovského
lososa. Když se losos hýbe, dochází na souších k zemětřesením a v oceánu
k přílivu a odlivu.
Pod světem lidí leží „svět ďáblů“, zvaný též „mokrý podzemní svět“. Do
tohoto sychravého, nevlídného světa přijdou po smrti zlí lidé. Pod
světem lidí leží „svět bohů“, v němž sídlí početná božstva nebeského původu
a do něhož po smrti přijdou všichni dobří lidé. Obyvatelé tohoto světa
chodí vzhůru nohama, takže chodidla jejich nohou se vzájemně
dotýkají s chodidly živých lidí, obyvatel „horního světa“. Pod světem bohů leží
ještě „dolní svět“, avšak mýty o jeho funkci se nezachovaly. Neznámé je
také jméno a určení světa, rozkládajícího se pod ním. Na nejnižší úrovni
se rozkládá světlá, nádherná země čirana moširi („nejnižší svět“). Stejně
tak se do šesti úrovní dělí i nebe. Na nejvyšší z nich žije bůh Pase kamui
a hlavní božstva, která jsou jeho pomocníky. Světy rozkládající se v nebi
níže, jsou obydleny druhořadými božstvy.
Podle ainuského kosmogonického mýtu nebyla souš prapůvodně
oddělena od vody a všechny existující elementy byly navzájem propojeny
v tekuté prahmotě. Nejvyšší bůh Pase kamui se rozhodl stvořit svět a na
pomoc si zavolal konipasa. Ten se snesl z nebe, začal bít křídly, mávat
ocáskem a míchat nožičkami, a tak se po dlouhé době tekutá prahmota
změnila v oceán, v němž se objevily kusy souše. Podle jiné verze mýtu
stvořil Pase kamui svět sám pomocí kamenných nástrojů, a teprve poté
zavolal konipasa, který povrch země pouze urovnal. Celá řada ainuských
mýtů pojednává o vzniku ostrova Ezo (starý název ostrova Hokkaidó),
s nímž se v ainuské mytologii ztotožňují všechny ostrovy obydlené Ainuy.
Jeden z těchto mýtů vypráví o tom, že Pase kamui přikázal vytvořit Ezo
svým dvěma pomocníkům, bohu Aioinovi a jeho sestře Turešmat.
Hlavními hrdiny ainuských totemických mýtů jsou medvěd, konipas,
orel a vrba. Mýty o medvědovi se zachovaly ve více variantách. Vyprávějí
o tom, jak k jisté ženě začal v noci docházet neznámý muž, celý v černém,
jenž jí nakonec prozradil, že není člověkem, nýbrž bohem hor v podobě





16
medvěda. Žena mu porodila syna a od něho pak vzešli všichni Ainuové.
Jindy naopak v roli prapředka Ainuů vystupuje bůh hor v podobě orla,
považovaného rovněž za zachránce Ai nuů, neboť je kdysi při velkém
hladomoru nasytil. Ainuským ochranitelským božstvem je také vrba.
Podle mýtu vznikl první člověk ze spojení vrbového prutu a země. Proto
Ainuové každému dítěti po narození vyrobili z vrbového dřeva osobní
talisman (tzv. inau), který je měl ochraňovat po celý život.
Mýtů o činech jiných bohů je v ainuské mytologii známo jen málo.
Zvláštní cyklus je spojen pouze s bohem Aioinou, bohyní Turešmat a
bohem Okikurmi. Aioina se považuje nejen za tvůrce ostrova Ezo, ale i za
tvůrce prvního člověka (tj. Ainua), kterého stvořil z vrbového prutu a
země. V mýtech také vystupuje jako organizátor života ainuského
společenství a v tomto smyslu hraje roli kulturního héroa.
Hlavním hrdinou ainuských toponymických mýtů je Okikurmi.
S událostmi v jeho životě souvisí mnohá místní jména. Mýty o
Okikurmim vznikly zřejmě v době nejsilnějších kontaktů mezi Ainuy a Japonci,
neboť pozdější japonské tradice jej dokonce ztotožnily s japonským
vojevůdcem Jošicunem z rodu Minamoto (1159–1189).
Většinu ostatních bohů mýty připomínají pouze jmény nebo krátce
zmiňují jejich činy. Jména vesměs přímo odkazují na jejich funkci, což je
charakteristické i pro mytologii japonskou. V ainuské mytologii se však
božstva jasně rozlišují na dobrá a zlá, zatímco v japonské mytologii bývá
podobné rozlišení dosti vágní.
Dobrá božstva jsou neviditelná a převážně nebeského původu. Sídlí
v nebeských světech, v podzemním světě bohů a na pozemských horách.
V jejich čele stojí nejvyšší bůh Pase kamui. Za dobrá božstva Ainuové
považovali boha Aioinu a boha Okikurmiho, bohyni Turešmat, bohy
slunce a měsíce, bohyni ohně, boha všech hvězd a další božstva, která vládla
jevům bezprostředně souvisejícím se životem Ainuů. Tak například bůh
vody se lidem zjevoval zpoza hor v podobě mračna. K dobrým božstvům
patřil dokonce i bůh zemětřesení, jemuž stačilo pohnout prstem a hned
se zachvěla zem. Za dobré božstvo byl považován také medvěd,
prapředek Ainuů, třebaže někdy ztělesňoval rovněž síly zlé.
Zlých božstev je více než dobrých a zosobňují nebezpečí ohrožující
člověka v horách, neboť především hory jsou místem, kde tato božstva
žijí. Vládnou také atmosférickým jevům a na rozdíl od dobrých božstev
berou na sebe určité viditelné podoby. Podle některých mýtů zlá božstva
dokonce napadají božstva dobrá. V jednom takovém se hovoří o tom, jak
jedno ze zlých božstev chtělo spolknout slunce, ale Pase kamui je
zachránil tím, že vyslal vránu a ta vletěla zlému božstvu do úst. Ainuové měli





17
za to, že zlá božstva vznikla z motyk a dalšího nářadí, jímž Pase kamui
stvořil svět a které pak po dokončení díla odhodil. V čele zlých božstev
stojí bohyně bažin a močálů a většina ostatních zlých božstev jsou jejími
potomky. „Božstvo bydlící v trávě“ se zjevuje v podobě hada, „božstvo,
co ryje jámy pod horami“ způsobuje sesuvy půdy a kamení, „bůh, co
plení hory“ má podobu strašného nočního ptáka, a když člověk zaslechne
jeho hlas, zemře hrůzou. Zlá božstva také vládla větrům a každý vítr
přicházející z jednotlivých světových stra n měl své vlastní božstvo. Ainuský
panteon byl velice početný – jména jednotlivých božstev jdou do desítek.
Za vůbec nejstarší dobrá božstva byly považovány stromy, s jejichž
pomocí byl stvořen první člověk a oheň. Některé z nich, jako olše a jilm (na
rozdíl od vrby), však byly považovány za božstva škodící.
Zvláštním druhem božstev byli ještě koropok guru („bytosti sídlící
dole“). V mýtech vystupují v podobě trpaslíků, žijících v podzemních
úkrytech. Koropok guru podle mýtů žili na zemi ještě i poté, co se
zrodili první Ainuové, a právě od nich ainuské ženy převzaly zvyk tetovat
si obličej.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist