načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Encyklopedie keltské mytologie - Jitka Vlčková

Encyklopedie keltské mytologie

Elektronická kniha: Encyklopedie keltské mytologie
Autor: Jitka Vlčková

Rekonstruovat původní podobu keltských mýtů a bohů je obtížné, téměř nemožné. Keltský pantheon je velice složitý. Existuje pestré spektrum hypotéz a studií na toto téma. Navíc ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 323
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Náboženství, mytologie, kulty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Libri, 2002
ISBN: 978-80-727-7066-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rekonstruovat původní podobu keltských mýtů a bohů je obtížné, téměř nemožné. Keltský pantheon je velice složitý. Existuje pestré spektrum hypotéz a studií na toto téma. Navíc Keltové se při své pouti Evropou setkali s různými kulturními vlivy, osvojili a přejali mnohé od cizích etnik a národů. Tato encyklopedie se snaží alespoň stručně a v obrysech poskytnout výklad základních termínů z oblasti keltského náboženství a mytologie. Úvod knihy je věnován pojednání o keltské mytologii a stručnému popisu putování keltských kmenů Evropou. Poté následují abecedně řazená encyklopedická hesla, doplněná zkratkou geografického území, k němuž se vztahují, českými ekvivalenty originálních názvů a oživujícími citacemi z pramenů. Hesla jsou mezi sebou vzájemně propojena odkazy. Další encyklopedie o světové mytologii z ediční řady nakladatelství Libri. 15. 11. 2002 Sára Stručné seznámení s bohy a mytologií starých Keltů.

Popis nakladatele

Historička a archeoložka J. Vlčková představuje čtenářům svět svébytných keltských mýtů, tak jak je doložen písemnými prameny, archeologickými výzkumy, ale i jejich pozdějším zpracováním, mj. v pověstném Artušovském cyklu, který vstoupil do obecného povědomí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jitka Vlčková - další tituly autora:
Encyklopedie keltské mytologie Encyklopedie keltské mytologie
 (e-book)
Encyklopedie mytologie germánských a severských národů Encyklopedie mytologie germánských a severských národů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

92 93

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

trvalo i dvacet let. Toto je v protikladu k učení např. Blízkého východu, kde

bylo Slovo naopak pečlivě zaznamenáváno písemně a do všech detailů.

Za vlády prvních římských císařů Augusta, Tiberia a Claudia se Řím snažil

pomocí různých represívních zákroků zlomit moc druidů, kteří se mu zdáli

nebezpeční nejen svým lpěním na náboženských tradicích, ale především

podněcováním galského nacionalismu. Za vlády císaře Nera bylo roku 60

n. l. zničeno významné druidské středisko na ostrově Môn (Anglesey, seve

rozápadně od pobřeží Walesu) údajně proto, aby Římané potlačili podvrat

né druidské učení. Ale pravý důvod byl zřejmě zcela jiný, nebo na ostrově

bylo nashromážděno údajně přímo pohádkové bohatství. A tak v Galii

a Británii obsazené Římany nastala doba úpadku druidského učení, která

trvala zhruba dvě století. Ne tak v Irsku, které se Římanům nikdy nepoda

řilo podmanit.

Další ránu znamenalo pro druidy přijetí a rozšíření křes anství. Jejich uče

ní se v časném středověku postupně rozplynulo a zaniklo. Z druidů se stali

v literárním podání postupně kouzelníci a čarodějové, ovládající a používa

jící magické síly přírody. Část jejich učení – pokud nebylo zcela v rozporu

s křes anskými tradicemi – převzali fili. Termínu druid se občas používalo

i jako titulu pro vzdělance v obecném smyslu slova.

Galští druidové se slučovali do společenstva (společenstev), v jehož čele stál

nejvyšší druid. Tento titul nebyl dědičný, po smrti vrchního druida byl jeho

nástupce volen hlasováním či vybírán podle věšteckých znamení. Zdali se

britští a irští druidové chovali v této době podobně, nelze doložit. Pozdní

irské texty zmiňují existenci krále druidů (righ druadh), mistra druidů (drui

dum magistri) a instituci vrchního mága (primus magus), který stál v čele

ostatních mágů, tak jako je tomu například v boji proti sv. ➚Patrikovi.

Mnoho starověkých autorů (Diogenes, Strabon, Diodoros Sicilský, Tima

genes ad.) považovalo druidy za filozofy. Jejich společenstva připodobňo

vali ke skupinám filozofů žijících na základě pythagorejských zásad. Ucele

ná druidská nauka se v Irsku nazývala druidecht (druidská věda) a byla

zprostředkována druidy skupinám žáků. Jejich počet se různil podle věhla

su učitele (např. ➚Cathbad jich měl až sto podle ➚Táin bó Cuailnge/Tažení

za býkem z Cuailnge).

Zajímavý je také vztah druidů a králů v Irsku. Druidové zastávali na dvo

rech vládců významné úřednické hodnosti. Někdy dokonce měli právo

„prvního hlasu“ před králem. Podle Táin bó Cuailnge platil u Ulsteřanů ten

to zákon: nikdo nesměl promluvit dříve než král a král nesměl promluvit

dříve než jeho druidové. Dion Chrizoston přirovnal vztah krále a druidů

DRUIDOVÉ

Waldalgesheim (Německo), motiv vousaté, velmi důstojně a klidně působící lidské hlavy na uchu bronzové konvice, čelo po obou stranách lemují lístky jmelí. Stylizovaný zoomorfní ornament, mj. charakteristický pro waldalgesheimský umělecký styl, v mnohém připomíná „dračí“ či „hadí“ motivy na pochvách keltských mečů (4. století před n. l.).

DRUIDOVÉ


J I T K A V L Č K O V Á

E n c y k l o p e d i e

k e l t s k é m y t o l o g i e

N a k l a d a t e l s t v í L i b r i

P r a h a 2 0 0 2


Obsah

Úvod 7

Ediční poznámka 15

Seznam zkratek 16

Slovník 17

Výslovnost waleských a irských jmen 316

Slovníček 317

Výběr z použité literatury 319

Příloha: Mapy 322

© PhDr. Jitka Vlčková, 2002

Illustrations © archiv autorky, 2002

© Libri, 2002

ISBN 80-7277-066-7

ISBN 978-80-7277-066-3


Obsah

Úvod 7

Ediční poznámka 15

Seznam zkratek 16

Slovník 17

Výslovnost waleských a irských jmen 316

Slovníček 317

Výběr z použité literatury 319

Příloha: Mapy 322

© PhDr. Jitka Vlčková, 2002

Illustrations © archiv autorky, 2002

© Libri, 2002

ISBN 80-7277-066-7

ISBN 978-80-7277-066-3


6 7

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

Úvod

K e l t s k é n á b o ž e n s t v í a m y t o l o g i e Indoevropané, z nichž se později vydělilo i keltské etnikum, si s sebou přinesli do centrální Evropy ze své pravlasti (oblast na sever od Černého moře mezi Karpaty a Kavkazem) zárodky vlastní kultury, náboženství i mýtů (tzv. společné indoevropské dědictví, jehož zkoumáním se zabývá například srovnávací lingvistika nebo srovnávací mytologie), civilizaci kočovných pastevců a chovatelů dobytka patriarchálního řádu.

Invadující kmeny za sebou nechávaly hroznou spouš . Přišly na území obydlená usedlými zemědělskými populacemi (v Evropě svým původem na Blízkém východě), které si podrobily. Příchozí původní obyvatelstvo nevyvraždili, ale postupně s ním splynuli (asimilovali se), kulturně se promísili (až na výjimky, například Basky), jak bezpečně dokumentují archeologické nálezy.

Usedlí předindoevropští zemědělci vyznávali jiné duchovní i materiální hodnoty než nově příchozí. Ty pramenily z vazby na odlišný způsob života, vycházející z hlubokého pocitu sounáležitosti člověka s přírodou, konkrétně s jejím vegetačním cyklem. Plodnost země (pro zemědělce vůbec to nejpodstatnější v jejich životě) byla postupně spojena (respektive ztotožněna) s plodností ženy. Tím bylo vytvořeno základní náboženské mystérium, podle něhož ženy „odpovídaly“ za veškeré rození, smrt a následné znovuzrození (od čehož je jen krůček k mystériu vegetace). Na základě této víry mohla žena počnout nový život bez přispění muže, veškeré „rození“ (včetně obnovy přírody) byla schopna obstarat prostřednictvím sebe sama (tzv. parthenogeneze). Odtud se odvíjejí i základní mýty, odrážející reakce na způsoby boje proti všemu, co by vedlo k ohrožení úrody, a tím i existence lidí. S matriarchálními tradicemi je spojen jednak kult transfunkcionální mateřské bohyně (respektive všeovládající matriarchy v podobě Matky Země, Velké matky nebo Velké mateřské bohyně), které se vše podřizovalo, jednak kult rituální cyklické znovuvýstavby světa, tedy země, jež procházela stejným zrozením, smrtí a znovuzrozením jako vegetace a vše živé (kořeny jsou hledány u paleolitických a mezolitických populací).

Člověk se požíváním plodů Matky Země stával její součástí, z ní se ro- 7

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

Úvod

K e l t s k é n á b o ž e n s t v í a m y t o l o g i e Indoevropané, z nichž se později vydělilo i keltské etnikum, si s sebou přinesli do centrální Evropy ze své pravlasti (oblast na sever od Černého moře mezi Karpaty a Kavkazem) zárodky vlastní kultury, náboženství i mýtů (tzv. společné indoevropské dědictví, jehož zkoumáním se zabývá například srovnávací lingvistika nebo srovnávací mytologie), civilizaci kočovných pastevců a chovatelů dobytka patriarchálního řádu.

Invadující kmeny za sebou nechávaly hroznou spouš . Přišly na území obydlená usedlými zemědělskými populacemi (v Evropě svým původem na Blízkém východě), které si podrobily. Příchozí původní obyvatelstvo nevyvraždili, ale postupně s ním splynuli (asimilovali se), kulturně se promísili (až na výjimky, například Basky), jak bezpečně dokumentují archeologické nálezy.

Usedlí předindoevropští zemědělci vyznávali jiné duchovní i materiální hodnoty než nově příchozí. Ty pramenily z vazby na odlišný způsob života, vycházející z hlubokého pocitu sounáležitosti člověka s přírodou, konkrétně s jejím vegetačním cyklem. Plodnost země (pro zemědělce vůbec to nejpodstatnější v jejich životě) byla postupně spojena (respektive ztotožněna) s plodností ženy. Tím bylo vytvořeno základní náboženské mystérium, podle něhož ženy „odpovídaly“ za veškeré rození, smrt a následné znovuzrození (od čehož je jen krůček k mystériu vegetace). Na základě této víry mohla žena počnout nový život bez přispění muže, veškeré „rození“ (včetně obnovy přírody) byla schopna obstarat prostřednictvím sebe sama (tzv. parthenogeneze). Odtud se odvíjejí i základní mýty, odrážející reakce na způsoby boje proti všemu, co by vedlo k ohrožení úrody, a tím i existence lidí. S matriarchálními tradicemi je spojen jednak kult transfunkcionální mateřské bohyně (respektive všeovládající matriarchy v podobě Matky Země, Velké matky nebo Velké mateřské bohyně), které se vše podřizovalo, jednak kult rituální cyklické znovuvýstavby světa, tedy země, jež procházela stejným zrozením, smrtí a znovuzrozením jako vegetace a vše živé (kořeny jsou hledány u paleolitických a mezolitických populací).

Člověk se požíváním plodů Matky Země stával její součástí, z ní se ro- 9

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

dil, jej po smrti přijímala zpět do svého lůna. A tak jako dávala život obilí z mrtvého zrna, lidé věřili, že bude pozemská existence prostřednictvím znovuzrození vrácena i jim.

Poměrnou uzavřeností regionů, danou především geografickými pod

mínkami, se vytvořily menší etnicko-kulturní okruhy se samostatně se vyvíjející náplní hmotné kultury a z části i náboženskými tradicemi. Uctívání transfunkcionálních bohyní zemědělskými populacemi bylo spojeno s Měsícem (ale i Sluncem a hvězdami), vodou (řeky, prameny, vodní plochy), výšinami, „posvátnými jámami“ (spojení pozemského lidského a podsvětního božského aspektu), popřípadě středy světa (axis mundi, spojující podsvětí a zemi, pozemský život a nebeské výšiny).

Ne všude se podařilo Indoevropanům bohyni dostatečně rychle sesadit

z jejího nejvyššího „nebeského trůnu“. To dokládá například i přetrvávající, téměř dominantní postavení žen (bohyní) u Keltů (známé především z Irska), které bylo na konci starověku ve velkém protikladu ke zcela bezprávnému postavení žen například v antickém Středomoří.

Keltské náboženství a mytologie tak nevyvěrá pouze z jednotných indo

evropských kořenů. Mytologie stavěla na složité paleoliticko-neolitické duchovní symbióze předchozích obyvatel. Na novém teritoriu se příchozí asi záhy seznámili s novou situací a reagovali na ni. Sem pochopitelně patřila i oblast náboženská. Předindoevropská božstva (respektive především bohyně) a náboženské tradice původní evropské populace byly zčásti zapuzeny, zčásti absorbovány (prostřednictvím sňatků, rodičovských poměrů ad., změnami rituálů) do „nových pantheonů“, aby v dalším vývoji prošly složitým diferenciačním procesem. Mnohde byly zprvu přejaty i domácí náboženské tradice, jako kupříkladu používaná posvátná místa.

Jednotlivá společenství si s sebou přinesla kult původního praindoevrop

ského univerzálního boha (původně bůh Nebe, jakýsi Otec ovládající veškerenstvo; u Irů má jeho vlastnosti zčásti ještě ➚Dagda). Do mytologie byl včleněn již v různých stadiích uctívání svých jednotlivých aspektů (hlavně hrom – galský ➚Taranis, germánský Donar či Thór, protoslovanský Perun, baltský Perkúnas; slunce; oheň; vítr). Součástí náboženství se stala také rodová a kmenová božstva (hovoří se o prapředkovi všech členů společenství, by tato instituce má své kořeny již v celosvětovém paleolitu), uctívaná nejdříve v duchu totemistických tradic – bu v podobě zvířete nebo rostliny (hlavně stromů; deifikace) – ve funkci kmenového, ve stadiu vzniku kmenových svazů obecně nadkmenového (transfunkcionálního) ochránce. Postupným oddělováním různých aspektů z původně univerzálního božstva

a jejich individualizací se dostalo každému z nich jména a atributu, který

vystihoval podstatu té které aspektní stránky. Snad proto existuje i u Keltů

(podobně i například u Řeků a jiných Indoevropanů) tolik bohů s podob

nými kompetencemi a atributy (například božstva hromu a blesku mají

kyje, oštěpy, meče, kladiva a palice).

Studium keltského náboženství a mýtů znesnadňuje nedostatek prame

nů. To, co dnes víme o keltských bozích a náboženství, je dáno kombinací

interpretace archeologických pramenů a písemných zmínek u autorů antic

kých (hlavně 1. století před n. l. až 4. století n. l.) a časně středověkých,

především irských a i waleských (hlavně 8. až 12. století).

První z nich hodnotili a posuzovali keltské bohy a náboženství z úhlu

pohledu daného jim jednak vzděláním a jednak řeckými a římskými nábo

ženskými představami (➚interpretatio romana a graece), přičemž keltské

bohy připodobňovali k řeckým a římským na základě dost povrchního srov

nání, které pramenilo i z přezíravého postoje k barbarským národům jako

celku.

Náboženské praktiky, například kult a s ním spojené obřadní procedu

ry, kněžský stav (i druidy) líčili antičtí autoři vesměs jako nelidsky kruté

a primitivní (i co se týče zpodobňování keltských bohů) či z pozice jimi vy

znávaných filozofických škol. Ostrovní autoři, hodnotící keltské nábožen

ství povětšinou prizmatem křes anství, ve svých dílech zakonzervovali vel

mi cenné útržky starých mýtů, v nichž vystupují posvětštěná božstva. Bylo

to dáno i zdrojem jejich vzdělání a návazností na školy ➚fili. Mnohovrstev

nost těchto příběhů umožňuje po bedlivém rozboru sestavit (například pro

Irsko) základní jak předkeltský, tak i keltský pantheon.

Na pevnině přejali Keltové v římských provinciích v období galořímském

(konec 1. století před n. l. až přelom 4. a 5. století n. l.) pod tlakem Říma

cizí božstva (a to nejen římská, ale i východní). Původní keltská božstva se

i tak občas dostala po bok římským, a to především ve formě přízvisek

k jménům těch bohů, jimž snad byli nejvíce podobni svými kompetence

mi (římští Jupiter, Minerva, Apollón, Merkur, Mars, Diana, Herkules

a další).

Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř

nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hy

potézy. Situace je ztížena i tím, že všude na své pouti Evropou se Keltové

setkali s různými civilizacemi a jejich kulturami, náboženstvím a bohy.

A nelze vyloučit, že stejně tak, jak kořistili z jejich kulturního dědictví, si

osvojili či převzali alespoň zčásti jejich božstva, kult a mýty. 9

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

dil, jej po smrti přijímala zpět do svého lůna. A tak jako dávala život obilí

z mrtvého zrna, lidé věřili, že bude pozemská existence prostřednictvím zno

vuzrození vrácena i jim.

Poměrnou uzavřeností regionů, danou především geografickými pod

mínkami, se vytvořily menší etnicko-kulturní okruhy se samostatně se vy

víjející náplní hmotné kultury a z části i náboženskými tradicemi. Uctívání

transfunkcionálních bohyní zemědělskými populacemi bylo spojeno s Mě

sícem (ale i Sluncem a hvězdami), vodou (řeky, prameny, vodní plochy), vý

šinami, „posvátnými jámami“ (spojení pozemského lidského a podsvětní

ho božského aspektu), popřípadě středy světa (axis mundi, spojující podsvětí

a zemi, pozemský život a nebeské výšiny).

Ne všude se podařilo Indoevropanům bohyni dostatečně rychle sesadit

z jejího nejvyššího „nebeského trůnu“. To dokládá například i přetrvávající, téměř dominantní postavení žen (bohyní) u Keltů (známé především z Irska), které bylo na konci starověku ve velkém protikladu ke zcela bezprávnému postavení žen například v antickém Středomoří.

Keltské náboženství a mytologie tak nevyvěrá pouze z jednotných indo

evropských kořenů. Mytologie stavěla na složité paleoliticko-neolitické duchovní symbióze předchozích obyvatel. Na novém teritoriu se příchozí asi záhy seznámili s novou situací a reagovali na ni. Sem pochopitelně patřila i oblast náboženská. Předindoevropská božstva (respektive především bohyně) a náboženské tradice původní evropské populace byly zčásti zapuzeny, zčásti absorbovány (prostřednictvím sňatků, rodičovských poměrů ad., změnami rituálů) do „nových pantheonů“, aby v dalším vývoji prošly složitým diferenciačním procesem. Mnohde byly zprvu přejaty i domácí náboženské tradice, jako kupříkladu používaná posvátná místa.

Jednotlivá společenství si s sebou přinesla kult původního praindoevrop

ského univerzálního boha (původně bůh Nebe, jakýsi Otec ovládající veškerenstvo; u Irů má jeho vlastnosti zčásti ještě ➚Dagda). Do mytologie byl včleněn již v různých stadiích uctívání svých jednotlivých aspektů (hlavně hrom – galský ➚Taranis, germánský Donar či Thór, protoslovanský Perun,

baltský Perkúnas; slunce; oheň; vítr). Součástí náboženství se stala také ro

dová a kmenová božstva (hovoří se o prapředkovi všech členů společenství,

by tato instituce má své kořeny již v celosvětovém paleolitu), uctívaná nej

dříve v duchu totemistických tradic – bu v podobě zvířete nebo rostliny

(hlavně stromů; deifikace) – ve funkci kmenového, ve stadiu vzniku kme

nových svazů obecně nadkmenového (transfunkcionálního) ochránce. Po

stupným oddělováním různých aspektů z původně univerzálního božstva

a jejich individualizací se dostalo každému z nich jména a atributu, který

vystihoval podstatu té které aspektní stránky. Snad proto existuje i u Keltů

(podobně i například u Řeků a jiných Indoevropanů) tolik bohů s podob

nými kompetencemi a atributy (například božstva hromu a blesku mají

kyje, oštěpy, meče, kladiva a palice).

Studium keltského náboženství a mýtů znesnadňuje nedostatek prame

nů. To, co dnes víme o keltských bozích a náboženství, je dáno kombinací

interpretace archeologických pramenů a písemných zmínek u autorů antic

kých (hlavně 1. století před n. l. až 4. století n. l.) a časně středověkých,

především irských a i waleských (hlavně 8. až 12. století).

První z nich hodnotili a posuzovali keltské bohy a náboženství z úhlu

pohledu daného jim jednak vzděláním a jednak řeckými a římskými nábo

ženskými představami (➚interpretatio romana a graece), přičemž keltské

bohy připodobňovali k řeckým a římským na základě dost povrchního srov

nání, které pramenilo i z přezíravého postoje k barbarským národům jako

celku.

Náboženské praktiky, například kult a s ním spojené obřadní procedu

ry, kněžský stav (i druidy) líčili antičtí autoři vesměs jako nelidsky kruté

a primitivní (i co se týče zpodobňování keltských bohů) či z pozice jimi vy

znávaných filozofických škol. Ostrovní autoři, hodnotící keltské nábožen

ství povětšinou prizmatem křes anství, ve svých dílech zakonzervovali vel

mi cenné útržky starých mýtů, v nichž vystupují posvětštěná božstva. Bylo

to dáno i zdrojem jejich vzdělání a návazností na školy ➚fili. Mnohovrstev

nost těchto příběhů umožňuje po bedlivém rozboru sestavit (například pro

Irsko) základní jak předkeltský, tak i keltský pantheon.

Na pevnině přejali Keltové v římských provinciích v období galořímském

(konec 1. století před n. l. až přelom 4. a 5. století n. l.) pod tlakem Říma

cizí božstva (a to nejen římská, ale i východní). Původní keltská božstva se

i tak občas dostala po bok římským, a to především ve formě přízvisek

k jménům těch bohů, jimž snad byli nejvíce podobni svými kompetence

mi (římští Jupiter, Minerva, Apollón, Merkur, Mars, Diana, Herkules

a další).

Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř

nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hy

potézy. Situace je ztížena i tím, že všude na své pouti Evropou se Keltové

setkali s různými civilizacemi a jejich kulturami, náboženstvím a bohy.

A nelze vyloučit, že stejně tak, jak kořistili z jejich kulturního dědictví, si

osvojili či převzali alespoň zčásti jejich božstva, kult a mýty.

10 11

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

Spletitý a složitý keltský pantheon je nečitelný i z toho důvodu, že mno

há božstva vystupují pod různými jmény kraj od kraje, popřípadě se zčásti

od sebe liší, nebo přijímají kompetence dalších bohů, respektive tyto od

chylky mohou vycházet i z různých geografických a ekonomických kořenů.

Písemné doklady o galském pantheonu nalezneme poprvé u G. I. ➚Cae

sara, který neuvádí ani jednoho z bohů a bohyní v galském jazyce, ale při

rovnává tamní bohy k římským. Chválí zbožnost Galů a poměrně obšírně

se věnuje ➚druidům a jejich učení. Asi o sto let později ➚Lucanus konečně

jmenuje alespoň trojici hlavních galských bohů – ➚Tarana, ➚Esa a ➚Teu

tata, popisuje posvátný háj nedaleko Massillie a hovoří o lidských obětech.

Ostrovní písemné doklady jsou podstatně mladší, patří až na počátek

křes anství a středověku. Základní irské mýty lze sestavit kombinací různých

textů uvedených například v ➚Dindschenchasu, ➚Lebor Gabála Érenn či

➚Cath maige Tuired. Další pak nalezneme v ➚Ulsterském či ➚Feniánském

cyklu. Stěžejním waleským materiálem jsou příběhy ➚Mabinogi, o jejichž

skutečném původu a účelu se vedou velké diskuse.

K nejstarším keltským božstvům, spojených s chtonickými kulturami,

patří na území Galie ➚Matrony (jak lokální, tak i nadkmenové) a ➚Epona

(bohyně-klisna, známá i z Británie), za jejíž vtělení je považováno dalších

asi 30 bohyní (například galská ➚Rosmerta, ➚Nehalennia, ➚Maia, irská

➚Anu/➚Danu). Velké vážnosti se těšily i bohyně uctívané u pramenů (deifi

kované ➚prameny), které přetrvaly v podobě nymf a víl.

Za Eponina syna (někdy manžela) je považován (by s výhradami) slu

neční bůh ➚Lug (Lugos). Další významnou bohyní byla ➚Rigani, manžel

ka nebeského boha Tarana. Toho v základní triádě doplňovali podle ➚Lu

cana bohové ➚Esus (mnohdy je kladen na rovinu Lugovi) a ➚Teutates.

Starobylý je i bůh ➚Cernunnos, považovaný někdy za podsvětní Esovu

podobu. Poněkud jiné postavení měl na jihu Galie uctívaný ➚Ogmios (je

muž v Irsku odpovídá ➚Ogma).

Z britských bohyní je nutno zmínit především Matrony, ➚Brigantii,

➚Nemetonu, z bohů Nodense, ➚Mabona, Granna, Tutatise/Totatise (viz

Teutates), Tarana a další.

Nejznámějšími waleskými bohyněmi jsou například ➚Rhiannon a

➚Branwen, bohy ➚Bran, ➚Gowannon (ir. ➚Goibniu), ➚Amaethon,

➚Llyr, ➚Lleu, ➚Dylan Eil Ton, ➚Arawn.

Do generace irských, zřejmě již předkeltských božstev patřili snad ma

teřské bohyně ➚Ériu, ➚Tailtiu, ➚Tea, ➚Boand a další, také božstvo Cenn

či ➚Cromm Cruaich i bozi označovaní v irských pramenech za ➚Fomórie

– ➚Balor (jakýsi keltský Kyklop), bohyně ➚Domnanna, její syn ➚Indech,

➚Tethra, ➚Nema, Elatha. Mladší generace bohů, tzv. ➚Tuatha Dé Danan

nové, byla spojena s nejstaršími keltskými osadníky. K těmto bohům patří

především ➚Dôn, ➚Dagda, Ogma, trojjediní ➚Brian, Iuchair i Iucharbair,

ale i s Fomórii spřízněný Lug, dále ➚Dian Cécht, ➚Manannán mac Lir,

➚Morrígan, ➚Neman, ➚Macha, ➚Brigit i řada dalších.

S uctíváním bohů souvisela k tomu určená posvátná místa (viz kultovní

místa, ➚stromy), rituální praktiky (viz například kult hlavy), kultovní před

měty (viz například kotel) a také různé devocionálie a symboly (➚kolo,

➚svastika). Nedílnou součástí náboženského (i běžného) života byl ➚kult

mrtvých a představy o posmrtné existenci lidské duše (➚zásvětí). Význam

né svátky byly spojené jak s proměnou vegetačního cyklu roku, a tím opa

kováním základního mýtu o obrodě země (➚samain, ➚imbolc, ➚beltain,

➚lugnasad), tak s jarní a podzimní rovnodenností. Se svátky byl ztotožněn

běh společnosti a iniciační obřady (viz například feis temro), shromáždění

a hry na pohřebištích, významných posvátných kopcích (například ➚Uis

nech) a kult předků.

Keltové patří do jazykové skupiny kelto-italické, která tvořila součást zá

padní větve indoevropské populace. Její první skupiny pronikaly od konce

3. tisíciletí před n. l. z oblasti severního Přičernomoří na západ a sever od

středního Podunají. Někdy na konci doby bronzové (na přelomu 8. a 7. sto

letí před n. l.) se obě skupiny (keltská a italická) od sebe oddělily a jejich

jazykový, kulturně-náboženský, sociální a hospodářský vývoj se ubíral samo

statnými cestami. V mnohých oblastech, například mytologické, lze však

najít ještě po zhruba tisíci letech (v době římské) relikty původních sociál

ních a kulturně-náboženských kořenů (například u soví bohyně).

Za pravlast a kolébku Keltů je dnes považováno území ve střední Evro

pě, ohraničené na jihu Alpami, na severu středoněmeckými vrchovinami,

na východě linií vedoucí po toku Vltavy a pomezím rakousko-bavorským

a na západě zasahující do severovýchodní Francie. V takto vymezeném re

gionu lze sledovat od zhruba poloviny 2. tisíciletí před n. l. relativně plynu

lý vývoj (spojený s mohylovými kulturami), trvající téměř tisíc let a završený

rychlým hospodářským rozvojem a následnou expanzí.

Již na počátku 6. století před n. l. se keltské kmeny daly do pohybu. Bu

celé, nebo jejich části se vydaly ze svých původních sídel nejdříve směrem

na západ a jihozápad. Obsadili téměř celou ➚Galii a první skupiny se pře- 11

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

Spletitý a složitý keltský pantheon je nečitelný i z toho důvodu, že mno

há božstva vystupují pod různými jmény kraj od kraje, popřípadě se zčásti

od sebe liší, nebo přijímají kompetence dalších bohů, respektive tyto od

chylky mohou vycházet i z různých geografických a ekonomických kořenů.

Písemné doklady o galském pantheonu nalezneme poprvé u G. I. ➚Cae

sara, který neuvádí ani jednoho z bohů a bohyní v galském jazyce, ale přirovnává tamní bohy k římským. Chválí zbožnost Galů a poměrně obšírně se věnuje ➚druidům a jejich učení. Asi o sto let později ➚Lucanus konečně jmenuje alespoň trojici hlavních galských bohů – ➚Tarana, ➚Esa a ➚Teutata, popisuje posvátný háj nedaleko Massillie a hovoří o lidských obětech.

Ostrovní písemné doklady jsou podstatně mladší, patří až na počátek

křes anství a středověku. Základní irské mýty lze sestavit kombinací různých textů uvedených například v ➚Dindschenchasu, ➚Lebor Gabála Érenn či ➚Cath maige Tuired. Další pak nalezneme v ➚Ulsterském či ➚Feniánském cyklu. Stěžejním waleským materiálem jsou příběhy ➚Mabinogi, o jejichž skutečném původu a účelu se vedou velké diskuse.

K nejstarším keltským božstvům, spojených s chtonickými kulturami,

patří na území Galie ➚Matrony (jak lokální, tak i nadkmenové) a ➚Epona (bohyně-klisna, známá i z Británie), za jejíž vtělení je považováno dalších asi 30 bohyní (například galská ➚Rosmerta, ➚Nehalennia, ➚Maia, irská ➚Anu/➚Danu). Velké vážnosti se těšily i bohyně uctívané u pramenů (deifikované ➚prameny), které přetrvaly v podobě nymf a víl.

Za Eponina syna (někdy manžela) je považován (by s výhradami) slu

neční bůh ➚Lug (Lugos). Další významnou bohyní byla ➚Rigani, manželka nebeského boha Tarana. Toho v základní triádě doplňovali podle ➚Lucana bohové ➚Esus (mnohdy je kladen na rovinu Lugovi) a ➚Teutates. Starobylý je i bůh ➚Cernunnos, považovaný někdy za podsvětní Esovu podobu. Poněkud jiné postavení měl na jihu Galie uctívaný ➚Ogmios (jemuž v Irsku odpovídá ➚Ogma).

Z britských bohyní je nutno zmínit především Matrony, ➚Brigantii,

➚Nemetonu, z bohů Nodense, ➚Mabona, Granna, Tutatise/Totatise (viz Teutates), Tarana a další.

Nejznámějšími waleskými bohyněmi jsou například ➚Rhiannon a

➚Branwen, bohy ➚Bran, ➚Gowannon (ir. ➚Goibniu), ➚Amaethon, ➚Llyr, ➚Lleu, ➚Dylan Eil Ton, ➚Arawn.

Do generace irských, zřejmě již předkeltských božstev patřili snad ma

teřské bohyně ➚Ériu, ➚Tailtiu, ➚Tea, ➚Boand a další, také božstvo Cenn či ➚Cromm Cruaich i bozi označovaní v irských pramenech za ➚Fomórie

– ➚Balor (jakýsi keltský Kyklop), bohyně ➚Domnanna, její syn ➚Indech,

➚Tethra, ➚Nema, Elatha. Mladší generace bohů, tzv. ➚Tuatha Dé Danan

nové, byla spojena s nejstaršími keltskými osadníky. K těmto bohům patří

především ➚Dôn, ➚Dagda, Ogma, trojjediní ➚Brian, Iuchair i Iucharbair,

ale i s Fomórii spřízněný Lug, dále ➚Dian Cécht, ➚Manannán mac Lir,

➚Morrígan, ➚Neman, ➚Macha, ➚Brigit i řada dalších.

S uctíváním bohů souvisela k tomu určená posvátná místa (viz kultovní

místa, ➚stromy), rituální praktiky (viz například kult hlavy), kultovní před

měty (viz například kotel) a také různé devocionálie a symboly (➚kolo,

➚svastika). Nedílnou součástí náboženského (i běžného) života byl ➚kult

mrtvých a představy o posmrtné existenci lidské duše (➚zásvětí). Význam

né svátky byly spojené jak s proměnou vegetačního cyklu roku, a tím opa

kováním základního mýtu o obrodě země (➚samain, ➚imbolc, ➚beltain,

➚lugnasad), tak s jarní a podzimní rovnodenností. Se svátky byl ztotožněn

běh společnosti a iniciační obřady (viz například feis temro), shromáždění

a hry na pohřebištích, významných posvátných kopcích (například ➚Uis

nech) a kult předků.

Keltové patří do jazykové skupiny kelto-italické, která tvořila součást zá

padní větve indoevropské populace. Její první skupiny pronikaly od konce

3. tisíciletí před n. l. z oblasti severního Přičernomoří na západ a sever od

středního Podunají. Někdy na konci doby bronzové (na přelomu 8. a 7. sto

letí před n. l.) se obě skupiny (keltská a italická) od sebe oddělily a jejich

jazykový, kulturně-náboženský, sociální a hospodářský vývoj se ubíral samo

statnými cestami. V mnohých oblastech, například mytologické, lze však

najít ještě po zhruba tisíci letech (v době římské) relikty původních sociál

ních a kulturně-náboženských kořenů (například u soví bohyně).

Za pravlast a kolébku Keltů je dnes považováno území ve střední Evro

pě, ohraničené na jihu Alpami, na severu středoněmeckými vrchovinami,

na východě linií vedoucí po toku Vltavy a pomezím rakousko-bavorským

a na západě zasahující do severovýchodní Francie. V takto vymezeném re

gionu lze sledovat od zhruba poloviny 2. tisíciletí před n. l. relativně plynu

lý vývoj (spojený s mohylovými kulturami), trvající téměř tisíc let a završený

rychlým hospodářským rozvojem a následnou expanzí.

Již na počátku 6. století před n. l. se keltské kmeny daly do pohybu. Bu

celé, nebo jejich části se vydaly ze svých původních sídel nejdříve směrem

na západ a jihozápad. Obsadili téměř celou ➚Galii a první skupiny se pře- 13

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

plavily k Británii a posléze k irským břehům. Na území Pyrenejského (Iberského) poloostrova se Keltové smísili s domácími Ibery a vytvořili specifickou keltiberskou kulturu.

Skutečný exodus však začal až na konci 5. a na počátku 4. století před

n. l., kdy se jednotlivé proudy keltských osadníků (opět celé kmeny nebo jejich části) vypravily do východních a jižních oblastí Evropy. Důvody jejich počínání jsou spatřovány především v přelidnění a nedostatku možností obživy. Kelty zajisté lákalo pohádkové bohatství severoitalských etruských měst i Balkánského poloostrova (s nímž se měla možnost seznámit především vládnoucí knížecí vrstva prostřednictvím importů přicházejících na jejich dvory). Důvody a postup pochodu líčí na základě údajné pověsti římský historik Titus Livius. Příběh galských bratrů ➚Bellovese a ➚Segovese, synovců biturižského krále Ambigáta, kteří se v čele dvou velkých skupin osadníků vydali na pochod Evropou v době panování etruského krále Tarquinia Prisca (na počátku 6. století před n. l.), není jen pseudohistorickou smyšlenkou, ale jistým zrcadlením skutečných událostí, by o zhruba dvě století mladších. Skutečný postup Keltů Evropou lze víceméně rekonstruovat na základě archeologických a lingvistických pramenů.

První velký proud osadníků (v něm byli příslušníci kmenů Bójů, Insub

rů, Lingonů a Sennonů; stěhovali se muži, ženy, děti, dobytek a na vozech jejich vybavení) překročil Alpy směrem od Burgundska a někdy kolem roku 387 nebo 386 před n. l. se dostal do samého centra italické moci, porazil římská vojska na říčce Allii a vydrancoval až na Kapitol i samotný Řím (viz Livius), symbol republiky. Zde se ale kmeny nezastavily, ale postupovaly dále k jihu Apeninského poloostrova a ten opakovaně plenily. Nakonec se Keltové stáhli do Popádí a tu se usadili. Roku 225 před n. l. byli Římany poraženi a donuceni k ústupu. Část Keltů se odebrala do jižního podhůří Alp, část odešla na severovýchod do Panonie a možná i dále do střední Evropy.

Druhý proud osadníků zamířil původně směrem na východ do Karpat

ské kotliny, kde narazil ve 4. století před n. l. na Skyty. Proto se obrátil směrem na jih, na Balkánský poloostrov. Zde se Keltové střetli nejdříve s Ilyry a pak s Thráky. Roku 279 před n. l. porazili makedonská vojska a aitolský svaz a poté oblehli Delfy. Po smrti jejich vůdce ➚Brenna se skupina rozdělila. Část Keltů (z kmenů Tektoságů, Tolistobogů a Trokmovů) postupovala do Malé Asie, kde se usadila (pojmenovaní jsou Galati) v západní Frýgii a posléze vytvořila Galatské království. Války mezi Galaty a Attalem I. z Pergamonu (roku 240 před n. l.) jsou zachyceny na reliéfech

slavného Pergamonského oltáře. Zbývající skupiny se vrátily s největší prav

děpodobností zpět do středního Podunají.

Od počátku 2. století před n. l. začali Římané postupně, ale systematic

ky obsazovat keltská území a vytlačovat či podmaňovat si jejich obyvatele.

Nejdříve z Apeninského poloostrova, kde roku 195 před n. l. vznikla řím

ská provincie Galie Cisalpinská (po vyvrácení hlavního střediska severoital

ských Bójů na území dnešní Bologni). Roku 133 před n. l. Římané defini

tivně porazili Keltibery, 124 před n. l. vytvořili na jihu Francie (v Provence)

Galii Narbonskou, která se stala předpolím pro jejich nástup na území zbý

vající keltské Galie.

Povstání galských kmenů na počátku 50. let 1. století před n. l. dalo pod

nět k přímému římskému zásahu. V letech 58–51 před n. l. římská vojska

v čele s G. I. ➚Caesarem (i za pomoci Germánů) postupně obsadila celou

Galii a podvakráte se vypravila i do Británie (55 a 54 před n. l.). Události

spojené s podmaňováním Galie zachytil Caesar v knize De Bello Gallico

(O válce gallské). Skutečnou okupaci Británie však začal až o sto let později

(roku 43 n. l.) císař Claudius. Na irskou půdu noha římského vojáka nikdy

Jádro vzniku keltského etnika ve střední Evropě a hlavní směry putování Keltů Evropou


12 13

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

plavily k Británii a posléze k irským břehům. Na území Pyrenejského (Iberského) poloostrova se Keltové smísili s domácími Ibery a vytvořili specifickou keltiberskou kulturu.

Skutečný exodus však začal až na konci 5. a na počátku 4. století před

n. l., kdy se jednotlivé proudy keltských osadníků (opět celé kmeny nebo jejich části) vypravily do východních a jižních oblastí Evropy. Důvody jejich počínání jsou spatřovány především v přelidnění a nedostatku možností obživy. Kelty zajisté lákalo pohádkové bohatství severoitalských etruských měst i Balkánského poloostrova (s nímž se měla možnost seznámit především vládnoucí knížecí vrstva prostřednictvím importů přicházejících na jejich dvory). Důvody a postup pochodu líčí na základě údajné pověsti římský historik Titus Livius. Příběh galských bratrů ➚Bellovese a ➚Segovese, synovců biturižského krále Ambigáta, kteří se v čele dvou velkých skupin osadníků vydali na pochod Evropou v době panování etruského krále Tarquinia Prisca (na počátku 6. století před n. l.), není jen pseudohistorickou smyšlenkou, ale jistým zrcadlením skutečných událostí, by o zhruba dvě století mladších. Skutečný postup Keltů Evropou lze víceméně rekonstruovat na základě archeologických a lingvistických pramenů.

První velký proud osadníků (v něm byli příslušníci kmenů Bójů, Insub

rů, Lingonů a Sennonů; stěhovali se muži, ženy, děti, dobytek a na vozech jejich vybavení) překročil Alpy směrem od Burgundska a někdy kolem roku 387 nebo 386 před n. l. se dostal do samého centra italické moci, porazil římská vojska na říčce Allii a vydrancoval až na Kapitol i samotný Řím (viz Livius), symbol republiky. Zde se ale kmeny nezastavily, ale postupovaly dále k jihu Apeninského poloostrova a ten opakovaně plenily. Nakonec se Keltové stáhli do Popádí a tu se usadili. Roku 225 před n. l. byli Římany poraženi a donuceni k ústupu. Část Keltů se odebrala do jižního podhůří Alp, část odešla na severovýchod do Panonie a možná i dále do střední Evropy.

Druhý proud osadníků zamířil původně směrem na východ do Karpat

ské kotliny, kde narazil ve 4. století před n. l. na Skyty. Proto se obrátil směrem na jih, na Balkánský poloostrov. Zde se Keltové střetli nejdříve s Ilyry a pak s Thráky. Roku 279 před n. l. porazili makedonská vojska a aitolský svaz a poté oblehli Delfy. Po smrti jejich vůdce ➚Brenna se skupina rozdělila. Část Keltů (z kmenů Tektoságů, Tolistobogů a Trokmovů) postupovala do Malé Asie, kde se usadila (pojmenovaní jsou Galati) v západní Frýgii a posléze vytvořila Galatské království. Války mezi Galaty a Attalem I. z Pergamonu (roku 240 před n. l.) jsou zachyceny na reliéfech

slavného Pergamonského oltáře. Zbývající skupiny se vrátily s největší prav

děpodobností zpět do středního Podunají.

Od počátku 2. století před n. l. začali Římané postupně, ale systematic

ky obsazovat keltská území a vytlačovat či podmaňovat si jejich obyvatele.

Nejdříve z Apeninského poloostrova, kde roku 195 před n. l. vznikla řím

ská provincie Galie Cisalpinská (po vyvrácení hlavního střediska severoital

ských Bójů na území dnešní Bologni). Roku 133 před n. l. Římané defini

tivně porazili Keltibery, 124 před n. l. vytvořili na jihu Francie (v Provence)

Galii Narbonskou, která se stala předpolím pro jejich nástup na území zbý

vající keltské Galie.

Povstání galských kmenů na počátku 50. let 1. století před n. l. dalo pod

nět k přímému římskému zásahu. V letech 58–51 před n. l. římská vojska

v čele s G. I. ➚Caesarem (i za pomoci Germánů) postupně obsadila celou

Galii a podvakráte se vypravila i do Británie (55 a 54 před n. l.). Události

spojené s podmaňováním Galie zachytil Caesar v knize De Bello Gallico

(O válce gallské). Skutečnou okupaci Británie však začal až o sto let později

(roku 43 n. l.) císař Claudius. Na irskou půdu noha římského vojáka nikdy

Jádro vzniku keltského etnika ve střední Evropě a hlavní směry putování Keltů Evropou


14 15

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

nevstoupila (a proto se Irsko stalo jakýmsi skanzenem keltské kultury, která se zde vyvíjela bez vnějšího, nekeltského zásahu nepřetržitě téměř 1000 let). Římané na dobytém území rázně postupovali nejen proti obyvatelstvu a jeho způsobu života, ale i proti náboženství, především druidismu (nebo jeho hlavní nositele – ➚druidy – považovali za šiřitele protiřímských postojů a nálad). Plenili svatyně a drancovali nedotknutelné poklady zasvěcené keltským božstvům, hromaděné po staletí či alespoň desetiletí jak na sídlištích (na místech k tomu určených), tak v posvátných okrscích (i v pramenech, jezerech ap).

Z domácího keltského kulturního a náboženského substrátu vznikla

v římských provinciích na území Galie galorománská kultura. Ta byla víceméně podobná provinciální kultuře v Panonii, Noricu či Británii, mající posléze značné rysy uniformity, podpořené i sílícím importem římského zboží a idejí, římskými osídlenci, správou, armádou i pouhým cestováním (de facto kompaktní civilizací). Ne všem byly tyto vymoženosti proti mysli, zvláště poté, co jim bylo umožněno, aby se přímo (jakoukoli formou) podíleli na zisku a různých výhodách.

Římskému vlivu se ubránili pouze Keltové žijící v hornatých oblastech

Walesu, ve Skotsku a v Irsku. Tamní kulturní a náboženský vývoj pokračoval v zásadě plynule v návaznosti na minulé tradice.

E d i č n í p o z n á m k a

Záhlaví jednotlivých hesel jsou vyznačena tučným písmem. Za nimi je

v závorce uvedena geografická specifikace území, k němuž se obsah hesla

především (!) vztahuje (např. gal.).

„Kurzíva v uvozovkách“, následující za pomlčkou a v různých místech

textu hesel, je více méně českým ekvivalentem originálního názvu či jména

(např. Annwvn [wal.] – „zásvětí“, „nesvět“, „jiný svět“; Balor [ir.] – „ničivé

oko“, „drtící pěst“), respektive (užívaným) překladem epitetonu u jmen

bohů, héroů, králů ad. (např. Conn Cétchathach [ir.] – Conn „sta bitev“).

„Kurzívou vyznačené delší texty v uvozovkách“ v rámci hesel jsou z prame

nů převzaté citace ke zpestření textu či dokladování uváděných skutečností.

Kurzívou bez uvozovek jsou v textu vyznačeny některé obecné pojmy (mající

i vlastní hesla – např. ollam, druid, samain, Lia Fáil) pro zesílení jejich vý

znamu v daném textu. Pravděpodobný průběh putování keltských Bójů Evropou, než se usadili v Čechách. 15

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

nevstoupila (a proto se Irsko stalo jakýmsi skanzenem keltské kultury, která se zde vyvíjela bez vnějšího, nekeltského zásahu nepřetržitě téměř 1000 let). Římané na dobytém území rázně postupovali nejen proti obyvatelstvu a jeho způsobu života, ale i proti náboženství, především druidismu (nebo jeho hlavní nositele – ➚druidy – považovali za šiřitele protiřímských postojů a nálad). Plenili svatyně a drancovali nedotknutelné poklady zasvěcené keltským božstvům, hromaděné po staletí či alespoň desetiletí jak na sídlištích (na místech k tomu určených), tak v posvátných okrscích (i v pramenech, jezerech ap).

Z domácího keltského kulturního a náboženského substrátu vznikla

v římských provinciích na území Galie galorománská kultura. Ta byla víceméně podobná provinciální kultuře v Panonii, Noricu či Británii, mající posléze značné rysy uniformity, podpořené i sílícím importem římského zboží a idejí, římskými osídlenci, správou, armádou i pouhým cestováním (de facto kompaktní civilizací). Ne všem byly tyto vymoženosti proti mysli, zvláště poté, co jim bylo umožněno, aby se přímo (jakoukoli formou) podíleli na zisku a různých výhodách.

Římskému vlivu se ubránili pouze Keltové žijící v hornatých oblastech

Walesu, ve Skotsku a v Irsku. Tamní kulturní a náboženský vývoj pokračoval v zásadě plynule v návaznosti na minulé tradice.

E d i č n í p o z n á m k a

Záhlaví jednotlivých hesel jsou vyznačena tučným písmem. Za nimi je

v závorce uvedena geografická specifikace území, k němuž se obsah hesla

především (!) vztahuje (např. gal.).

„Kurzíva v uvozovkách“, následující za pomlčkou a v různých místech

textu hesel, je více méně českým ekvivalentem originálního názvu či jména

(např. Annwvn [wal.] – „zásvětí“, „nesvět“, „jiný svět“; Balor [ir.] – „ničivé

oko“, „drtící pěst“), respektive (užívaným) překladem epitetonu u jmen

bohů, héroů, králů ad. (např. Conn Cétchathach [ir.] – Conn „sta bitev“).

„Kurzívou vyznačené delší texty v uvozovkách“ v rámci hesel jsou z prame

nů převzaté citace ke zpestření textu či dokladování uváděných skutečností.

Kurzívou bez uvozovek jsou v textu vyznačeny některé obecné pojmy (mající

i vlastní hesla – např. ollam, druid, samain, Lia Fáil) pro zesílení jejich vý

znamu v daném textu. Pravděpodobný průběh putování keltských Bójů Evropou, než se usadili v Čechách. 17

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

S l o v n í k

A

ABNOBA (gal.) – původně zřejmě keltské ženské božstvo, ochránkyně lesů

a v nich žijících zvířat i rostlin (pozůstatek jednoho z aspektů [Velké] ma

teřské bohyně). V době galořímské ztotožněna s římskou Dianou (v lázních

Badenweiler v Bádensku [Německo] byl odkryt oltářní kámen s nápisem

„Dianae Abnobae“), bohyní-ochránkyní hájů, měsíce, žen a porodu. Od

pramene řeky Brigach u St. Georgen pochází kámen, na němž je bohyně

zobrazena se zajícem jako se svým atributem (?).

V Řecku byly panenské bohyni Artemidě, s níž pak Diana na západě řím

ské říše splynula, zasvěceny v nejmladším období studánky i prameny,

u nichž se zdržovala a jejichž léčivá moc jí byla přisuzována.

AED (ir.) – „oheň“. Jedno ze jmen keltského boha Slunce, popřípadě ob

lohy. Zlomky částí jeho image nesla v irských příbězích řada hrdinů, při

čemž jeden z nich, Aed Alainn, je považován za emanaci boha ➚Dagdy

➚Tuatha Dé Danannů. Aedovou manželkou byla ➚Bé Find („bílá dáma“),

Velká mateřská bohyně, což je přímo klasické spojení obou božstev. Mezi

nejčastější Aedovy atributy patří blesk, hrom a pak (jedovatý) oštěp, jenž je

v podstatě zhmotněním slunečního paprsku nebo blesku. Vedle obecné

„dagdovské“ charakteristiky má rysy boha ➚zásvětí, protože ovládá magii

a kouzla. Vazby na vodu a nebe si vynucují v některých ohledech srovnání

s římským Jupiterem či védským Djáusem.

Za další personifikace boha Slunce, případně Aedovu podobu, jsou pova

žováni ➚Goll mac Morna či ➚Mac Greine, vystupující v irských příbězích.

Jisté stopy po slunečním božstvu si uchoval i irský křes anský světec ze

6. století, mnich Aedán mac Brice, žijící v osamění na hoře Slieve League

na severozápadě Irska (hrabství Donegal), který uměl podle legendy jezdit

vzduchem na jednokolovém voze a křísit mrtvé.

AES SÍDE viz SÍD

AÍFE (ir.) – „krásná“. Jedna ze tří učitelek ulsterského hrdiny ➚Cúchulain

S e z n a m z k r a t e k

bret. – bretoňský (pocházející z území Bretaně, starověké Britannie

Minor či Aremoriky)

brit. – britský, britonský (pocházející z území starověké ➚Británie) dep. – departement franc. – francouzský gal. – galský (pocházející z území starověké ➚Galie) ir. – irský (pocházející z území Irska) lat. – latinský mn. č. – množné číslo řec. – řecký řím. – římský wal. – waleský (pocházející z území Walesu)

ABNOBA


16 17

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

S l o v n í k

A

ABNOBA (gal.) – původně zřejmě keltské ženské božstvo, ochránkyně lesů

a v nich žijících zvířat i rostlin (pozůstatek jednoho z aspektů [Velké] ma

teřské bohyně). V době galořímské ztotožněna s římskou Dianou (v lázních

Badenweiler v Bádensku [Německo] byl odkryt oltářní kámen s nápisem

„Dianae Abnobae“), bohyní-ochránkyní hájů, měsíce, žen a porodu. Od

pramene řeky Brigach u St. Georgen pochází kámen, na němž je bohyně

zobrazena se zajícem jako se svým atributem (?).

V Řecku byly panenské bohyni Artemidě, s níž pak Diana na západě řím

ské říše splynula, zasvěceny v nejmladším období studánky i prameny,

u nichž se zdržovala a jejichž léčivá moc jí byla přisuzována.

AED (ir.) – „oheň“. Jedno ze jmen keltského boha Slunce, popřípadě ob

lohy. Zlomky částí jeho image nesla v irských příbězích řada hrdinů, při

čemž jeden z nich, Aed Alainn, je považován za emanaci boha ➚Dagdy

➚Tuatha Dé Danannů. Aedovou manželkou byla ➚Bé Find („bílá dáma“),

Velká mateřská bohyně, což je přímo klasické spojení obou božstev. Mezi

nejčastější Aedovy atributy patří blesk, hrom a pak (jedovatý) oštěp, jenž je

v podstatě zhmotněním slunečního paprsku nebo blesku. Vedle obecné

„dagdovské“ charakteristiky má rysy boha ➚zásvětí, protože ovládá magii

a kouzla. Vazby na vodu a nebe si vynucují v některých ohledech srovnání

s římským Jupiterem či védským Djáusem.

Za další personifikace boha Slunce, případně Aedovu podobu, jsou pova

žováni ➚Goll mac Morna či ➚Mac Greine, vystupující v irských příbězích.

Jisté stopy po slunečním božstvu si uchoval i irský křes anský světec ze

6. století, mnich Aedán mac Brice, žijící v osamění na hoře Slieve League

na severozápadě Irska (hrabství Donegal), který uměl podle legendy jezdit

vzduchem na jednokolovém voze a křísit mrtvé.

AES SÍDE viz SÍD

AÍFE (ir.) – „krásná“. Jedna ze tří učitelek ulsterského hrdiny ➚Cúchulain

S e z n a m z k r a t e k

bret. – bretoňský (pocházející z území Bretaně, starověké Britannie

Minor či Aremoriky)

brit. – britský, britonský (pocházející z území starověké ➚Británie) dep. – departement franc. – francouzský gal. – galský (pocházející z území starověké ➚Galie) ir. – irský (pocházející z území Irska) lat. – latinský mn. č. – množné číslo řec. – řecký řím. – římský wal. – waleský (pocházející z území Walesu)

ABNOBA


18 19

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

AILILL MAC MÁTA (ir.) – mytický irský král, vládce Connachtu, jeden

z (devíti) manželů královny ➚Medb, jehož si sama vybrala pro zřejmé a ne

přehlédnutelné královské vlastnosti.

V Uloupení býka z Cuailnge (➚Táin Bó Cuailnge) se příčinou rozporu mezi

ním a Medb stal Ailillův býk ➚Finnbennach („bělorohý býk“; „Bělorohý“),

což bylo původně tele z Medbina stáda. Finnbennach je Ailillovým hlav

ním trumfem v hádce s Medb o to, kdo z nich je bohatší a váženější. Vý

znamný podtón hrála i skutečnost, že král vlastnil zvíře, které mělo být

původně Medbiným majetkem. Tele však k Ailillovi přeběhlo, protože ne

chtělo být ve stádě, které patří ženě. Z rozmluvy „na polštáři“ v Cruachá

nu, Medbině sídle, se vyvinul konflikt. Královna nebyla ochotna strpět

pohanu a rozhodla se získat zvíře ještě výtečnější – býka ➚Donna („hnědé

ho býka“; „Hnědý býk“). Rozpoutal se boj, kdy proti sobě nakonec stáli

všichni nejpřednější hrdinové Ulsteru a Connachtu, aby na jeho konci ne

bylo vítězů, ale jen smrt pro oba býky i mnohé hrdiny.

Ailill zemřel v předvečer 1. května, na svátek ➚beltaine, probodnut kopím

➚Conalla Cernacha (jednoho z největších irských bojovníků a lovců lebek)

na příkaz samotné Medb, která se podle příběhů nechtěla smířit s jeho mi

lostnými zálety. Ve skutečnosti jej potkal osud, který byl určen mnoha

mužům po jejím boku. Medb se projevila ve své původní roli silné mateř

ské bohyně, která moc a vládu dává, ale po stanovené době ji také odebírá.

Smrt (a skutečná nebo rituální) čekala na Aililla vlastně již v momentě, kdy

si jej Medb vybrala za manžela.

ÁINE (ir.) – „horkost“, „jas“, „rychlost“. Pravděpodobně (Velká) mateřská

bohyně, uctívaná částí obyvatel Irska ještě před příchodem ➚Keltů (asi 150

před n. l.). Jejím hlavním atributem byl – soudě podle okrajových zmínek

v irských pověstech – vůz tažený koňmi, jenž by ji identifikoval se sluneč

ním božstvem (jméno je ale používáno jak v ženském, tak v mužském rodě,

proto se spekuluje i s možnou existencí božského páru shodného jména)

putujícím po obloze. Vztah ke slunečnímu božstvu evokuje i samo jméno.

Áine je patrně jedním z aspektů původní transfunkcionální mateřské bo

hyně, ovládající vše včetně nebeských těles, Měsíce i Slunce.

Křes anská tradice však zná Áine již jen jako vílu (viz Ailill Aulom) obýva

jící ➚síd pod kopcem Cnoc Áine na západě Irska (hrabství Limerick, Mun

ster. Zde se až do minulého století konaly na sv. Jana slavnosti spojené se

slunečním kultem – zapalování ohňů a jejich roznášení do domácností).

Áine je považována za manželku, případně dceru boha ➚Manannána mac na, spolu s dcerou (matkou?) ➚Scáthach („skromnou“) a vnučkou (sestrou?) ➚Uathach („strašnou“). Cúchulainn přemohl Aífe v zápase. Ta mu výměnou za svůj život slíbila splnit tři přání. Stala se jeho poddanou, družkou a nakonec mu porodila syna ➚Conlu. V příbězích spojených s Aífe se uchovala řada reminiscencí na sluneční bohyni (respektive na jednu z mnohých stránek mateřské bohyně, té která ovládala nebo pomáhala ovládat putování Slunce po obloze; jinému pojetí mateřské bohyně nasvědčuje výše jmenovaná triáda, která zpodobňuje v přeneseném slova smyslu bohyni ve třech stádiích – dívka, žena, stařena). Aífe vlastnila vůz a dva koně, jejichž údajný pád z nebeských výšin do propasti ji stál svobodu. Cúchulainn, představitel vyššího patriarchálního řádu uznávaného v Ulsteru, přemohl a zbavil moci jednu z mnoha podob silné, matriarchální společnosti vládnoucí bohyně a ovládl ji tak, aby mu sloužila. Někdy je Aífe přirovnávána k řecké Thalló, která byla personifikovanou letní polovinou roku. AILILL viz AILILL AULOM, AILILL MAC MÁTA AILILL AULOM (ir.) – Ailill „bezuchý“. Legendární král Munsteru. Se svojí ženou Sadb měl tři syny: Ciana, Cormaca a Eoghan(m)a, praotce irských munsterských kmenů Ciannacht, Dál Caiss a Eóganacht. Každý rok v předvečer svátku ➚samain pásl Ailill svého koně na pahorku v hájemství krásné víly ➚Áine. Po dva roky se král k ránu probudil a tráva na pahorku byla zcela spasena. Třetí rok si přizval na pomoc ➚druida a ➚fili Ferchese. Ten zjistil, že trávu spásá stádo krav, které pobývají spolu s Áine v ➚sídu pod pahorkem Cnoc Áine. Stádo provázel na pastvu i Áinin otec Eogabul. Ferches Eogabula smrtelně zranil oštěpem. Umírající muž naříkal a volal svoji dceru. Ta ale zatím byla s Ailillem. Jakmile zaslechla otcův hlas, polekala se a ukousla králi ucho. Základní motiv příběhu, znásilnění Áine munsterským králem Ailillem, je vykládán z historického pohledu zcela nepoeticky a věcně. Eóganachtové byli skutečným historickým vládnoucím královským rodem v Munsteru již v době raně křes anské, ne-li předkřes anské, rodem, který postupně opanoval z města Cashelu celý jihozápad Irska. Áine byla původně (Velká) mateřská bohyně snad již předkeltských obyvatel ostrova. Celý příběh tak není ničím jiným, než zdůvodněním legitimního a dominantního postavení Eóganachtů, kteří si původní obyvatelstvo i jejich mateřskou bohyni podmanili (a začlenili ji do svých mýtů). AILILL AULOM ÁINE 19

E N C Y K L O P E D I E K E L T S K É

M Y T O L O G I E

AILILL MAC MÁTA (ir.) – mytický irský král, vládce Connachtu, jeden

z (devíti) manželů královny ➚Medb, jehož si sama vybrala pro zřejmé a ne

přehlédnutelné královské vlastnosti.

V Uloupení býka z Cuailnge (➚Táin Bó Cuailnge) se příčinou rozporu mezi

ním a Medb stal Ailillův býk ➚Finnbennach („bělorohý býk“; „Bělorohý“),

což bylo původně tele z Medbina stáda. Finnbennach je Ailillovým hlav

ním trumfem v hádce s Medb o to, kdo z nich je bohatší a váženější. Vý

znamný podtón hrála i skutečnost, že král vlastnil zvíře, které mělo být

původně Medbiným majetkem. Tele však k Ailillovi přeběhlo, protože ne

chtělo být ve stádě, které patří ženě. Z rozmluvy „na polštáři“ v Cruachá

nu, Medbině sídle, se vyvinul konflikt. Královna nebyla ochotna strpět

pohanu a rozhodla se získat zvíře ještě výtečnější – býka ➚Donna („hnědé

ho býka“; „Hnědý býk“). Rozpoutal se boj, kdy proti sobě nakonec stáli

všichni nejpřednější hrdinové Ulsteru a Connachtu, aby na jeho konci ne

bylo vítězů, ale jen smrt pro oba býky i mnohé hrdiny.

Ailill zemřel v předvečer 1. května, na svátek ➚beltaine, probodnut kopím

➚Conalla Cernacha (jednoho z největších irských bojovníků a lovců lebek)

na příkaz samotné Medb, která se podle příběhů nechtěla smířit s jeho mi

lostnými zálety. Ve skutečnosti jej potkal osud, který byl určen mnoha

mužům po jejím boku. Medb se projevila ve své původní roli silné mateř

ské bohyně, která moc a vládu dává, ale po stanovené době ji také odebírá.

Smrt (a skutečná nebo rituální) čekala na Aililla vlastně již v momentě, kdy

si jej Medb vybrala za manžela.

ÁINE (ir.) – „horkost“, „jas“, „rychlost“. P



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist