načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Emoční inteligence – Daniel Goleman

Emoční inteligence

Elektronická kniha: Emoční inteligence
Autor: Daniel Goleman

Cílem textu je pochopit, jak vnést inteligenci do emocí: průnik racionálního poznání do citového života mění sledovaný subjekt. Teoretické východisko tvoří informace o struktuře emočních mozkových center, jež pomohou objasnit okamžiky v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 90%   celkové hodnocení
12 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 336
Rozměr: 22 cm
Úprava: 315, 10 stran
Vydání: Vyd. 2., (V nakl. Metafora 1.)
Název originálu: Emotional intelligence
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Markéta Bílková
Skupina třídění: Senzorické a motorické funkce. Emoce. Vůle
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2011
ISBN: 978-80-735-9334-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem textu je pochopit, jak vnést inteligenci do emocí: průnik racionálního poznání do citového života mění sledovaný subjekt. Teoretické východisko tvoří informace o struktuře emočních mozkových center, jež pomohou objasnit okamžiky v životě, kdy city převáží nad rozumným uvažováním. Autor uvádí rady pro ovládnutí destruktivních emočních sklonů. Další část vysvětluje klíčovou roli dětství a dospívání pro rozvoj emoční inteligence: tvořící se emoční návyky dětí je možno ovlivnit. Současná generace dětí má více citových problémů než generace předcházející a je nutné citovou výchovu cíleně ovlivňovat. Průvodce v hledání smyslu zdánlivě nesmyslných změn lidského chování, které jsou způsobeny emocemi.

Popis nakladatele

IQ není zdaleka tak důležité jako EQ! Nové vydání přelomové práce jednoho z nejpřednějších amerických psychologů, která naprosto mění pohled na to, co to znamená být chytrý. Je „chytrost” něčím, co je člověku předem dáno, aniž by na tom mohl něco změnit? Donedávna se myslelo, že ano a že tím, co určuje inteligenci člověka, je právě míra úspěšnosti v IQ testech. Kupodivu tomu tak ale není. Tato fascinující kniha Daniela Golemana, která vzbudila nesmírný ohlas jak v laických, tak v odborných kruzích a vyvolala doslova revoluci v zavedeném uvažování, nám přesvědčivě ukazuje, že naše chápání lidské inteligence je příliš zúžené. Schopnost empatie, sledování dlouhodobých cílů, umění domluvit se s ostatními... to všechno jsou věci, za něž získáváme body na úplně jiném poli, v království emoční inteligence. Protože je to právě tento typ inteligence, který určuje, jak budeme v životě úspěšní a spokojení.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Daniel Goleman - další tituly autora:
Emoční inteligence Emoční inteligence
Pozornost - Skrytá cesta k dokonalosti Pozornost
A Force for Good A Force for Good
 (e-book)
Pozornost -- Skrytá cesta k dokonalosti Pozornost
 (audio-kniha)
Emoční inteligence Emoční inteligence
 
K elektronické knize "Emoční inteligence" doporučujeme také:
 (e-book)
Pozornost -- Skrytá cesta k dokonalosti Pozornost
 (e-book)
Boss Babiš Boss Babiš
 (e-book)
Čtyřhodinový pracovní týden -- Nemarněte celé dny v práci, žijte kdekoli a staňte se „novým bohatým“ Čtyřhodinový pracovní týden
 (e-book)
Myšlenkové mapy Myšlenkové mapy
 (e-book)
Restart -- průvodce podnikatelským minimalismem Restart
 (e-book)
Jak prokouknout druhé lidi -- Příručka bývalého experta FBI Jak prokouknout druhé lidi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Emoční inteligence

Daniel Goleman


Taře,

studnici emoční moudrosti

Copyright © 1995 by Daniel Goleman

Translation © Markéta Bílková, 1997, 2011

All rights reserved.

ISBN 978-80-7359-832-7 (PDF)


Předmluva

k desátému výročí vydání

Emoční inteligence

V roce 1990, když jsem ještě jako redaktor New York Times měl na starost rubriku

o vědě, jsem narazil na něco velmi zajímavého. V jednom malém vědeckém časopise jsem objevil článek, který napsali dva psychologové: John Mayer z Univerzity v New Hampshire a Peter Salovey z Yaleovy univerzity. A právě tihle dva přišli jako první s definicí pojmu „emoční inteligence“.

Bylo to v době, kdy bylo jako měřítko úspěchu v životě všeobecně přijímáno výhradně IQ. Debatovalo se jen o tom, zda je již v naší genetické výbavě, nebo je výsledkem zkušenosti. Pak se však objevil nový trend a o ingrediencích životního úspěchu se začalo uvažovat jinak. Pojem, ze kterého jsem v roce 1995 udělal název své knihy, mě nesmírně zaujal. Podobně jako Mayer a Salovey jsem jej použil ke shrnutí široké škály vědeckých poznatků a ke spojení oddělených vláken výzkumu – vyhodnotil jsem nejen jejich teorii, ale i celou řadu jiných vzrušujících vědeckých výzkumných prací, jako například první plody rodícího se oboru afektivní neurologie, která zkoumá, jak se emoce v mozku projevují.

Vzpomínám si, že mě ještě před vydáním této knihy před deseti lety napadlo, že kdybych jednoho dne náhodně vyslechl rozhovor dvou cizích lidí, v němž by padla slova emoční inteligence, přičemž by oba rozmlouvající chápali, co se jimi myslí, mohl bych mít radost, že se mi tento termín podařilo rozšířit tak, aby se stal obecnou součástí kultury. Nevím však, jestli se to někdy stane.

Výraz emoční inteligence či jeho běžná, i když nepřesná zkratka EQ se stal všudypřítomným a objevil se dokonce i ve známém humorném komiksu o Dilbertovi a v práci karikaturistky roz chastové v The New Yorker. Viděl jsem krabice s hračkami, o kterých se tvrdilo, že u dětí podporují růst eQ, a inzeráty opuštěných lidí, kteří se při hledání perspektivních partnerů zmiňují o vlastní vysoké emoční inteligenci. Jednou jsem dokonce ve svém hotelovém pokoji našel vtip o eQ vytištěný na lahvičce se šamponem.

Tento termín se rozšířil do všech koutů naší planety. Dozvídám se, že EQ se stala uznávaným pojmem, a to i v tak rozdílných jazycích, jako jsou němčina, portugalština, čínština, korejština a malajština. (Přesto dávám jako zkratce pro emoční inteligenci přednost písmenům eI). V e-mailové poště často nacházím různé dotazy, například od studenta medicíny z Bulharska, učitele z Polska, univerzitního studenta z Indonésie, obchodního poradce z Jižní Afriky, experta na management ze sultanátu omán či od vedoucího pracovníka ze Šanghaje. Studenti obchodních škol v Indii čtou o eI a jeden provozní ředitel z Argentiny doporučuje moji knihu. A od křesťanských, židovských, islámských, hinduistických a buddhistických autorů a teologů už jsem slyšel, že pojem eI rezonuje s učením jejich církví či společenství.


Největší uspokojení však nacházím v tom, s jakým nadšením přijali tento pojem pedagogové, a to v podobě programů „společenské a emocionální výuky“ (SeV ). V roce 1995 jsem našel pouhou hrstku takových programů, které by učily děti emoční inteligenci. Nyní, po deseti letech, nabízejí společenskou a emocionální výuku dětem desetitisíce škol po celém světě. Ve Spojených státech mnohé okresy a dokonce i celé státy vyžadují zmínku o jejím absolvování v životopisech, což znamená, že studenti musejí dosáhnout jisté úrovně způsobilosti nejen v matematice a rodném jazyce, ale rovněž zvládnout tyto základní dovednosti pro život.

Ve státě Illinois byla například stanovena určitá úroveň SeV pro každý stupeň od školky až k poslednímu ročníku střední školy. Abych uvedl aspoň jeden případ pozoruhodně detailních a obsáhlých osnov, žáci se již od prvních tříd základní školy mají naučit rozpoznávat a přesně označovat vlastní emoce i to, k jakému jednání je vedou. V dalších ročnících základní školy by se v hodinách empatie měli naučit, jak identifikovat neverbální náznaky pocitů jiných lidí. V prvních ročnících střední školy by měli být schopni analyzovat, co v nich vyvolává stres nebo co je motivuje k nejlepším výkonům. Na střední škole už by měli v rámci společenské a emocionální výuky umět naslouchat a mluvit takovým způsobem, aby se konflikty řešily, místo aby eskalovaly, a dokázat vyjednat řešení, která by byla přijatelná pro obě strany.

Jinde ve světě si v zavádění téhle výchovy vede aktivně Singapur a stejně tak i některé školy v Malajsii, Hongkongu, Japonsku a Koreji. V evropě je v čele Velká Británie, ale nejméně v tuctu dalších zemí existují školy, které zavedly výuku eI, včetně Austrálie, Nového Zélandu a některých zemí v Latinské Americe a Africe. V roce 2002 začalo UNeSco s celosvětovou iniciativou k propagaci společenské a emocionální výuky a rozeslalo seznam deseti základních principů její realizace ministrům školství ve 140 zemích.

V některých státech se tato výuka stala jakýmsi deštníkem, pod nímž se shromažďují programy výchovy k charakternímu jednání, školní kázni a prevence násilí, šikany a toxikománie. cílem není jen zmírnění těchto problémů mezi školáky, ale i posílení školního klimatu, a tím i školních výsledků žáků.

V roce 1995 jsem uvedl předběžná fakta, z nichž vyplývalo, že společenská a emocionální výuka je aktivní složkou programů, které u dětí zlepšují schopnosti učení a zároveň předcházejí takovým problémům, jakým je například agresivita. Nyní je možné tato fakta vědecky dokázat: SeV pomáhá dětem pozvedat sebeuvědomění a sebedůvěru, zvládat rušivé emoce a impulsy a zvyšuje jejich schopnost empatie, čímž se nejen zlepšuje jejich chování, ale nastávají i měřitelné pokroky v učení.

To je ohromná zpráva, která je součástí nedávno dokončené metaanalýzy 668 vyhodnocovacích studií programů SeV pro děti od mateřských škol až po střední školy. Tento pozoruhodný průzkum vedl roger Weissberg, který je v čele organizace s názvem Spolupráce v akademickém, společenském a emocionálním vzdělávání


na Univerzitě v Illinois v chicagu – organizace, která úspěšně prosazovala zavádění SeV ve školách po celém světě.

Fakta ukazují, že programy SeV vedly k výrazným studijním úspěchům, což prokázaly výsledky testů a průměr známek. Ve školách, ve kterých byly tyto programy zavedeny, prokázalo až 50 % dětí zlepšení ve studiu a až 38 % si zlepšilo známky. Programy SeV rovněž učinily školy bezpečnějšími: výskyt špatného chování klesl v průměru o 28 %, dočasná vyloučení o 44 % a další kázeňské přestupky o 27 %. Současně vzrostlo procento docházky a u 63 % žáků se projevilo výrazně pozitivnější chování. Ve světě společenských věd jsou to pro jakýkoli program, který se zabývá změnami chování, pozoruhodné výsledky. Tato výuka splnila, co slibovala.

V roce 1995 jsem rovněž prohlásil, že podstatnou část účinnosti společenské a emocionální výuky tvoří její dopad na formování dětského nervového systému, zvláště pak funkcí mozkové kůry frontálního laloku, která řídí pracovní paměť – abychom udrželi v hlavě to, čemu jsme se naučili – a brání rušivým emocionálním impulsům. Nyní se nám dostalo prvních předběžných vědeckých důkazů pro tuto teorii. Mark Greenberg z Pensylvánské státní univerzity, jeden z tvůrců osnov PATHS (Parents and Teachers Helping Students čili Rodi če a učitelé pomáhají studentům, jinak též anglické slovo pro „cesty“) v programu SeV, ohlásil, že tento program pro žáky základních škol vede nejen ke studijním úspěchům, ale co je důležitější, mnohé ze zvýšeného počtu vědomostí lze připsat zlepšení pozornosti a pracovní paměti, klíčovým funkcím mozkové kůry frontálního laloku. To silně naznačuje, že nervová přizpůsobivost, utváření mozku skrze opakované zkušenosti, hraje v úspěšnosti programu SeV klíčovou roli.

Snad největším překvapením pro mě však byl dopad eI na obchodní svět, zvláště v oblastech vedení a rozvoje zaměstnanců (forma vzdělávání dospělých). Harvard Business Review vítá emoční inteligenci jako „průkopnickou, paradigmatem otřásající ideu“, jako jednu z nejvlivnějších obchodních idejí desetiletí.

Taková tvrzení sice bývají v obchodním světě až příliš často módní, aniž by stála na nějakých základech, avšak tomto případě existuje rozsáhlá síť badatelů, která zajišťuje, že aplikace eI bude postavena na solidních údajích. Tuto vědeckou práci podněcuje Asociace pro výzkum emoční inteligence v organizacích (creIo), která má základnu na rutgerově univerzitě a spolupracuje s četnými organizacemi od kanceláře osobního managementu federální vlády až po American express.

Dnešní společnosti celého světa při přijímání, povyšování a rozvoji už běžně přihlížejí k eI stávajících či budoucích zaměstnanců. Například společnost Johnson & Johnson (další člen creIo) zjistila, že v divizích po celém světě ti, kteří byli uprostřed kariéry identifikováni jako lidé se silným vůdčím potenciálem, měli daleko vyšší eI schopnosti než jejich méně slibní kolegové. creIo nadále podporuje takový výzkum, který organizacím, jež chtějí posílit svoji schopnost dosáhnout obchodních cílů nebo naplnění svého poslání, často dokáže poskytnout na faktech založená vodítka.


Když Salovey a Mayer publikovali v roce 1990 svůj klíčově důležitý článek, nedokázal si nikdo představit, jak bude vědecký obor, který založili, o patnáct let později prosperovat. Výzkumu v této oblasti se daří. Zatímco v roce 1995 se ve vědecké literatuře o eI nedalo v podstatě nic dočíst, dnes se jí zabývá dlouhá řada badatelů. Pohled do databáze doktorských dizertací, které zkoumají různé aspekty emoční inteligence, nám odhalí existenci více než sedmi set dodnes dokončených, zatímco další jsou rozpracované – a to nehovořím o studiích profesorů a dalších badatelů, které tato databáze neobsahuje. růst této oblasti bádání vděčí Mayerovi a Saloveyovi, kteří společně s kolegou Davidem carusem, obchodním poradcem, neúnavně pracovali, aby byla emoční inteligence vědecky přijatelná. Tím, že zformulovali vědecky obhajitelnou teorii emoční inteligence a poskytli na tuto schopnost efektivního života přísná měřítka, stanovili v této oblasti bezchybný standard.

Dalším důležitým zdrojem vzrůstajícího počtu vědeckých objevů o eI byl reuven Bar-on, nyní na lékařské fakultě v Texaské univerzitě v Houstonu, jehož vlastní teorie eI a zápal pro věc inspirovaly mnoho studií, jež použily měřítko, se kterým přišel. Bar-on hrál rovněž významnou roli při tvorbě a editování vědeckých knih, které pomohly dodat tomuto oboru kritické aspekty, včetně knihy The Handbook of Emotional Intelligence (Příručka emoční inteligence).

Narůstající počet studií v oblasti eI se však setkal se zarputilou opozicí v úzkoprsém světě učenců zabývajících se inteligencí, zvláště těch, kteří za jediné přijatelné měření lidských schopností pokládají IQ. Nicméně se tato oblast stala otřásajícím se paradigmatem. Filosof vědy Thomas Kuhn zjistil, že jakýkoli teoretický model by měl být progresivně revidován, jakmile se provedou přísné testy jeho výchozích soudů. Zdá se, že u eI tento proces právě probíhá.

Nyní existují tři hlavní modely eI s několika desítkami variací. Každý reprezentuje odlišnou perspektivu. Saloveyův a Mayerův model pevně spočívá na tradičním pojetí inteligence, jak se utvářelo v původních dílech o IQ před sto lety. Model, s nímž přišel reuven Bar-on, je založen na jeho bádání o tělesné i duchovní pohodě. A můj model se zaměřuje na pracovní výkon a vedení organizací a spojuje teorii eI s desetiletími výzkumu modelování schopností, které staví špičkové výkony nad průměr.

Špatné pochopení této knihy však naneštěstí rozšířilo některé mýty, které bych zde chtěl uvést na pravou míru. Jeden z nich je vskutku bizarní, a navíc často opakovaný omyl, a sice, že „eQ zajišťuje osmdesátiprocentní úspěch“. Toto tvrzení je nesmyslné. chybná interpretace pramení z dat, která naznačují, že dvacetiprocentní úspěch v kariéře zajišťuje IQ. Protože tento odhad – a je to pouhý odhad – vypouští značnou část příčin úspěchu, musíme k vysvětlení zbytku hledat jiné faktory. To ovšem neznamená, že všechny zbývající faktory úspěchu představuje pouze emoční inteligence. Nepochybně totiž zahrnují širokou škálu různých dalších aspektů: od majetkových poměrů a vzdělání rodiny, do níž se člověk narodí, přes povahu,


temperament až k slepé náhodě a podobně – samozřejmě kromě emoční inteligence.

Jak to vyjádřil John Mayer a jeho spolupracovníci: „Nesofistikovanému čtenáři se zdá, že vezme-li v úvahu osmdesát procent nezapočítaného rozdílu, může existovat přehlížená proměnná, která dokáže vyčíslit značnou část životního úspěchu. A ačkoli by to bylo žádoucí, nenašla se v posledních sto letech psychologického bádání žádná proměnná, která by k tomu tak velkým způsobem přispěla.“

Další rozšířený omyl má podobu unáhlené aplikace podtitulu této knihy – Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ – na takové oblasti, jako je třeba akademický úspěch. extrémní formou tohoto omylu je mýtus, že eI je „důležitější než IQ“ ve všech činnostech a oblastech života. emoční inteligence ve skutečnosti předčí IQ hlavně v oněch „měkkých“ oblastech, v nichž je intelekt k dosažení úspěchu relativně méně důležitý a v nichž například emocionální sebeovládání a empatie mohou být významnějšími schopnostmi než schopnosti ryze kognitivní.

Některé ze zmíněných oblastí hrají v našem životě důležitou roli. Ta, která nám přijde na mysl nejdříve, je zdraví (podrobněji v 11. kapitole). Bylo zjištěno, že rušivé emoce a toxické vztahy jsou v případě nemoci rizikovými faktory. Mnoho studií potvrdilo, že lidé, kterým se daří zvládat emocionální život s větším klidem a pochopením mají zřetelnou a měřitelnou zdravotní výhodu.

Další takovou oblastí jsou milostné a osobní vztahy (viz 9. kapitolu), v nichž, jak všichni víme, dokážou i chytří lidé dělat hlouposti. A třetí, o které jsem v této knize nepsal, je špičková oblast soutěživých snah, jakou je například vrcholový sport. Na této úrovni, jak mi řekl jeden sportovní psycholog, který se stará o olympioniky Spojených států, každý vložil potřebných deset tisíc i více hodin do tréninku, takže úspěch závisí na psychickém stavu sportovce.

Závěry z výzkumů o vedoucích funkcích v obchodních organizacích a různých profesích nám poskytují komplexnější obrázek (10. kapitola). Výsledky IQ testů velmi dobře předpovídají, zda si budeme umět poradit s kognitivními výzvami, které dané postavení vyžaduje. Stovky či snad tisíce studií prokázaly, že IQ ukazuje, jaké příčky na kariérním žebříčku může určitá osoba dosáhnout. o tom neexistují žádné pochybnosti.

Ale IQ selhává, má-li předpovědět, který z talentovaných kandidátů v nějaké intelektuálně náročné profesi se stane nejsilnějším vůdcem. Zčásti je tomu tak kvůli „podlahovému efektu“: každý z nejhornější vrstvy dané profese nebo nějaké velké organizace již prošel sítem intelektu a znalostí. V horní vrstvě se IQ stává „prahovou“ schopností, které je třeba k tomu, aby se do ní někdo vůbec dostal a zůstal ve hře.

Jak jsem již napsal ve své knize z roku 1998 Working with Emotional Intelligence (Práce s emoční inteligencí, česky vydalo nakl. columbus, Praha, pozn. red.) spíše než IQ nebo technické schopnosti jsou to dovednosti eI, co vytváří „rozlišující“ kvalifikaci, která nejlépe určí, kdo ze skupiny velmi chytrých lidí má největší talent


k vedení ostatních. Budete-li zjišťovat schopnosti vynikajících vedoucích, které mají organizace po celém světě, dojdete k závěru, že ukazatele IQ a technické dovednosti se tím více dostávají na spodní příčky seznamu, čím vyšší je postavení pracovníka. (IQ a technické znalosti představují mnohem silnější ukazatele vynikajících vlastností v práci na nižších postech).

Tento fakt byl podrobněji probrán v knize z roku 2002 Primal Leadership: Learning to Lead with Emotional Intelligence (kterou jsem napsal ve spoluautorství s richardem Boyatzisem a Annie McKeeovou). Na nejvyšších úrovních sestávají modely způsobilosti k vedení obvykle z 80-100 % schopností založených na eI. Jak řekl vedoucí výzkumu jedné celosvětové firmy zabývající se hledáním vedoucích pracovníků: „Výkonní ředitelé se přijímají pro svůj intelekt a obchodní zkušenosti a propouštějí pro nedostatek emoční inteligence.“

Když jsem psal knihu Emoční inteligence, chápal jsem svoji roli spíš jako úlohu novináře zabývajícího se vědou, který píše články o významných nových trendech v psychologii, zvláště o splývání neurologie se studiem emocí. Jak se však můj zájem o tento obor prohluboval, vrátil jsem se ke své staré roli psychologa, abych mohl poskytnout vnitřní vhled do modelů eI. Výsledkem napsání této knihy bylo propracování definice emoční inteligence.

V knize Práce s emoční inteligencí jsem navrhl rozšířený rámec, který odráží, jak se podstatné složky eI – sebeuvědomování, sebeřízení, společenské vědomí a schopnost zvládat vztahy – projevují na úspěchu v práci. od Davida Mcclellanda, harvardského psychologa, který byl při univerzitním studiu mým profesorem, jsem si vypůjčil termín schopnost.

Zatímco naše emoční inteligence určuje náš potenciál k tomu, abychom se naučili podstatným složkám sebeovládání a podobným věcem, naše emoční schopnost ukazuje, kolik z tohoto potenciálu jsme zvládli tak, abychom to dokázali využít v práci. Být obratný v emoční schopnosti, jako je služba zákazníkům nebo týmová práce, si vyžaduje znalost podstatných aspektů eI, zvláště pak společenského vědomí a řízení vztahů. Ale emoční schopnosti jsou naučené: Společenské vědomí nebo zručnost při řízení vztahů ještě nezaručuje zvládnutí dodatečných vědomostí, požadovaných k obratnému zacházení se zákazníkem nebo k řešení konfliktů. Dotyčný má jen potenciál k tomu, aby se v těchto schopnostech stal způsobilým.

Jinými slovy: Základní eI je k projevení dané schopnosti nebo pracovní dovednosti nutná, ale nikoli dostatečná. Kognitivní obdobou by mohl být student, který má výtečnou prostorovou orientaci, ale nikdy se nenaučil geometrii, natož aby se stal architektem. Může být vysoce empatický, a přesto si při jednání se zákazníky vede špatně, protože si neosvojil schopnost nutnou pro službu zákazníkům.

V roce 1995 jsem psal o údajích z celonárodního, demograficky reprezentativního vzorku více než tří tisíc dětí ve věku od sedmi do šestnácti let, ohodnocených jejich rodiči a učiteli. Tyto údaje ukázaly, že zhruba v desetiletí od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let měly ukazatele emoční pohody sestupnou tendenci. Tyto děti byly ustaranější a měly více problémů, a to od pocitů osamělosti


a úzkosti až k neposlušnosti a sklonům ke stěžování. (Samozřejmě existovaly výjimky – děti, které vyrůstaly tak, aby se staly skvělými lidskými bytostmi).

Ale pozdější skupina dětí, ohodnocená v roce 1999, se zjevně rapidně zlepšila a byla hodnocena lépe než skupina ke konci osmdesátých let, přestože na úroveň zaznamenanou v polovině sedmdesátých let se hodnocení zcela nevrátilo. Je pravdou, že rodiče si obecně na své děti stěžují, nelíbí se jim, že se stýkají s vrstevníky, kteří na ně mají „špatný vliv“, a zdá se, že jejich stížnosti jsou horší než kdykoli předtím. Faktem však zůstává, že trend směřuje jasně k lepšímu.

Musím otevřeně říci, že mě to mate. Měl jsem dojem, že dnešní děti jsou nezamýšlenými oběťmi ekonomického a technologického pokroku bez schopností eI, protože jejich rodiče tráví více času v práci než předchozí generace, protože zvyšující se mobilita přetrhala svazky k rozšířené rodině a také „volný“ čas se stal příliš strukturovaným a přeorganizovaným. emoční inteligence bývala tradičně předávána v průběhu každodenního života – rodiči a příbuznými a v nespoutaných spontánních hrách. Tyto možnosti nyní děti a mladí lidé postrádají.

Pak je zde technologický faktor. Dnešní děti tráví mnohem víc času samotné než kdykoli v dějinách a zírají na monitory počítačů a videopřehrávačů. Jde o experiment v měřítku, které nemá obdoby. Stanou se z těchto technikou obklopených dětí dospělí lidé, kteří si povedou s jinými lidmi stejně dobře jako se svými počítači? obával jsem se, že dětství strávené ve virtuálním světě je zbaví schopnosti vztahů k jiným lidem.

To tedy byly mé argumenty. V posledních deseti letech se nestalo nic, co by tyto trendy zvrátilo. Naštěstí se nicméně zdá, že si děti vedou lépe.

Thomas Achenbach, psycholog z Vermontské univerzity, se tím zabýval a došel k hypotéze, že ekonomická konjunktura z devadesátých let pomohla nejen dospělým, ale i dětem. Větší počet pracovních míst a menší zločinnost vedly k lepší výchově dětí. Pokud ale dojde k další větší recesi, projeví se to úpadkem dětské schopnosti poradit si se životem. Může mít pravdu. To nám ukáže čas. obrovská rychlost, s jakou se eI stala důležitým tématem v široké škále oborů, činí prognózu nesnadnou, ale dovolte mi, abych vám nabídl pár úvah o tom, k čemu podle mého názoru v blízké budoucnosti dojde.

Z mnoha výhod, které vyplývají z vytváření schopností emoční inteligence, těžili privilegovaní, jako jsou vysoce postavení představitelé obchodního světa a děti v soukromých školách. Něco samozřejmě získaly i děti z chudých čtvrtí – například když jejich školy zavedly společenskou a emocionální výuku. Já doporučuji další demokratizaci tohoto typu rozvoje lidských schopností, dosahující do často zanedbávaného prostředí, jako jsou v chudobě žijící rodiny (kde děti často emocionálně strádají, což ještě zhoršuje jejich už tak dost těžkou situaci) a nápravná zařízení (zvláště pro mladé pachatele, kterým by rozvíjení takových schopností, jako je zvládání hněvu či sebeuvědomování a empatie mohlo přinést obrovský prospěch). Kdyby se jim v tom dostalo správné pomoci, jejich život by se zlepšil a společnost by byla bezpečnější.


rád bych rovněž viděl zvyšující se míru přemýšlení o emoční inteligenci a jistou

změnu – ze zaměření na schopností jedince k zaměření na to, co vzniká ze vzájem

ného ovlivňování lidí, ať již dvou jedinců či větších skupin. Jistý výzkum, zvláště

práce psycholožky Vanessy Druskatové z Univerzity v New Hampshire zabývající

se tím, jak se týmy mohou stát emočně inteligentními, téhle změny hladce dosáhl.

Je však třeba toho učinit ještě mnohem víc.

A konečně, představuji si den, kdy bude emoční inteligence pochopena do tako

vé míry, že o ní nebudeme muset mluvit, protože se stane běžnou součástí našeho

života. V takové budoucnosti by se společenská a emocionální výuka mohla stát

standardní praktikou ve všech školách. A podobně, vlastnosti eI, jako je sebeu

vědomování, zvládání destruktivních emocí a empatie, by měly dostat zelenou na

pracovištích, a to jak při přijímání do zaměstnání, tak při povyšování, zvláště pak

do vedoucích pozic. Kdyby se eI rozšířila stejně jako IQ a zakořenila ve společnosti

jako měřítko lidských vlastností, pak by se podle mého názoru staly naše rodiny,

školy, pracoviště i celá společnost lidštější a lepší.

Poznámka redakce

Tuto předmluvu autor, Daniel Goleman, napsal k opakovanému vydání své knihy roku 2005

čili deset let po jejím vzniku. U nás poprvé vyšla v roce 1997.


1

Obsah

Aristotelova výzva 5

Proč tento výzkum právě teď 7

Naše cesta 8

Čá s t p r v n í : Em o Č n í m o z E k

Kapitola 1. K čemu jsou nám emoce 13

Když city převáží nad rozumem 14

Pohnutky k jednání 15

Naše dvojí myšlení 17

Jak mozek rostl 19

Kapitola 2. Anatomie emočního „přestřelení“ 22

Sídlo všech vášní 23

Nervové poplašné zařízení 24

Strážce emocí 25

Specialista na emoční paměť 28

Zastaralý nervový poplach 29

Zbrklé emoce 30

Citový manažer 31

Harmonizace emocí a myšlenek 33

Čá s t d r u h á : Ch a r a k t E r i s t i k a E m o Č n í i n t E l i g E n C E

Kapitola 3. Když chytrý je hloupý 39

Emoční inteligence a osud 40

Jiný druh inteligence 42

Spock vs. Dat: Když kognitivní poznání nestačí 45

Mohou být emoce inteligentní 47

IQ a emoční inteligence: čisté typy 49

Kapitola 4. Poznej sám sebe 51

Vášniví a lhostejní 53

Muž bez emocí 54

Chvála pocitů 56

Zkoumání nevědomí 58

Kapitola 5. Otroci vášně 60

Anatomie vzteku 62

Intoxikace vztekem 63

Zloba roste ze zloby 64

Hojivý balzám na zlobu 65

Zklidnění 66


2

Klamné vybití emocí 67

Zmírňování úzkosti: Nač si dělat starosti? 68

Jak pracuje ustarané myšlení 70

Jak zvládnout melancholii 72

Jak si zlepšit náladu 74

Popírání v zájmu optimismu 77

Kapitola 6. Mistrovská schopnost 79

Ovládání pokušení: test s bonbony 81

Špatná nálada, špatné myšlenky 83

Pandořina skříňka a Pollyana: síla pozitivního myšlení 86

Optimismus: zdroj motivace 87

Stav proudění: neurologické mechanismy geniality 89

Stav proudění a učení: nový model vzdělávání 92

Kapitola 7. Kořeny empatie? 95

Jak se empatie rozvíjí 96

Dobře sladěné dítě 98

Daň za nedostatek sladění 99

Neurologické mechanismy empatie 100

Empatie a etika: kořeny altruismu 102

Život bez empatie: psychika násilníka a etika psychopata 103

Kapitola 8. Sociální umění 107

Citový projev 108

Expresivita a emoční nakažlivost 110

Počátky sociální inteligence 112

Jak se stát společensky neschopným člověkem 115

„My tě nenávidíme“ aneb postávání na prahu 117

Emoční genialita: kazuistika 119

Čá s t t řE t í: Em o Č n í i n t E l i g E n C E v p r a x i

Kapitola 9. Intimní nepřátelé 123

Jeho a její manželství: kořeny v dětství 124

Manželství: chybně vyjeté koleje 127

Jedovaté myšlenky 129

Povodeň: zatopení manželství 131

Muži: zranitelné pohlaví 133

Oni a ony: manželská rada 134

Dobrá hádka 134

Utišení 136

Uklidňující samomluva 136

Umění naslouchat a mluvit 137

Praxe 138

Kapitola 10. Umění stát v čele 140

Kritika je úkol číslo jedna 142

Nejhorší způsob, jak někoho motivovat 143


3

Umění kritiky 144

Jak se postavit k odlišnostem 146

Kořeny předsudku 147

Nulová tolerance k intoleranci 148

Organizační know-how a skupinové IQ 150

Kapitola 11. Psychika a zdravotní stav 154

Psychika těla: Proč jsou city důležité pro zdraví 155

Toxické emoce: klinické důkazy 157

Když vztek je sebevražedný 158

Stres: nepřiměřená úzkost na nepřiměřeném místě 161

Důsledky deprese pro lidské zdraví 163

Blahodárný vliv pozitivních emocí 165

Daň za pesimismus – a výhody optimismu 165

S malou pomocí od přátel:

význam mezilidských vztahů 166

Léčivá síla citové podpory 168

Jak vnést emoční inteligenci do zdravotnické péče 169

Jak změnit medicínu 171

Čá s t Č t v r t á: Co d ě l a t ?

Kapitola 12. Zatěžkávací zkouška rodiny 174

Srdečný začátek 177

Jak získáváme emoční základy 178

Jak vychovat šikanujícího tyrana 180

Týrání: vyhasnutí soucitu 181

Kapitola 13. Trauma a nové emoční učení 183

Hrůza vrytá do paměti 185

Posttraumatická stresová porucha jakožto porucha limbického systému 186

Změna emočních reakcí učením 188

Převýchova emočních mozkových center 190

Vyrovnání se s traumatem a obnovení emočního učení 191

Psychoterapie jako škola citu 194

Kapitola 14. Temperament nemusí být osudem 196

Neurochemický podklad nesmělosti 198

Nic mi nevadí: veselá povaha 199

Jak zklidnit příliš dráždivou amygdalu 201

Dětství: nekonečné možnosti 203

Klíčové možnosti 205

Čá s t p á t á: Em o Č n í g r a m o t n o s t

Kapitola 15. Důsledky emoční negramotnosti 210

Citová ochablost 211

Zkrocení agrese 213

Škola pro „trapiče“ 216

Prevence deprese 217


4

Daň moderního života: nárůst depresí 218

Průběh depresí u mladých lidí 220

Depresogenní způsoby myšlení 221

Vyrušení deprese 222

Poruchy příjmu potravy 223

Osamělí a odstrčení 226

Trénování přátelství 228

Alkohol a drogy: samoléčba závislostí 228

Už žádné války: společná cesta prevence 231

Pouhá informace nestačí 233

Aktivní prvky preventivních programů 234

Kapitola 16. Výuka emocí 236

Výuka spolupráce 238

Hranice sváru 238

Dodatek: hádka, která nepropukla 240

Starosti všedního dne 241

Abeceda emoční inteligence 241

Emoční gramotnost v chudých čtvrtích 242

Emoční gramotnost v přestrojení 245

Emoční rozvrh 246

Jde o správné načasování 248

Emoční gramotnost jako prevence 249

Reformované školy: společenství, kde se projevuje zájem;

učení vlastním příkladem 251

Rozšířená úloha školy 252

Dokáže emoční inteligence skutečně změnit život dítěte? 254

Charakter, etika a umění demokracie 257

Poslední slovo 258

Dodatek A: Co jsou to emoce 260

Dodatek B: Charakteristika emočního uvažování 262

Rychlá, ale nedbalá reakce 262

Nejprve city a pak myšlenky 264

Symbolická, dětská realita 265

Minulost přenesená do přítomnosti 266

Vliv emočního stavu na vnímání skutečnosti 266

Dodatek C: Nervové dráhy strachu 267

Dodatek D: Konsorcium W. T. Granta: aktivní prvky preventivních programů 270

Dodatek E: Kurs sebepoznání 271

Dodatek F: Sociální a emoční učení: výsledky 272

Poznámky 277

Poděkování 314

Rejstřík 316


5

Aristotelova výzva

Každý se může rozzlobit – to je snadné. Avšak rozzlobit se

na toho pravého člověka, tou pravou mírou, v ten pravý čas,

z toho pravého důvodu a tím pravým způsobem – to už tak

snadné není.

Aristoteles, Etika Níkomachova

BylO NESNESITElNě DUSNé SRPNOVé ODPOlEDNE. Takový ten upo

cený den, kdy jsou všichni lidé v New yorku z nepříjemného horka celí mrzutí. Měl jsem namířeno zpět do hotelu, a tak jsem na Madison Avenue nastoupil do autobusu. Příjemně mne překvapil úsměv řidiče, černocha středního věku, který mě při nastupování uvítal přátelskými slovy:

„Dobrý den, jakpak se vám dnes daří?“ – a jak si autobus pomalu razil cestu hustým provozem v centru, oslovoval tímto bodrým pozdravem kaž dého, kdo nastoupil. Cestující nebyli překvapeni o nic méně než já, avšak vinou mrzuté nálady toho dne jen málokdo z nich pozdrav opětoval.

Jenže jak se autobus zvolna prodíral dopravní zácpou, poznenáhlu se udála zázračná změna. Řidič spustil monolog – živý komentář města kolem nás: tamhle byl v jednom obchodě bezvadně výhodný výprodej, v tomhle muzeu skvělá výstava, a jestlipak jste už slyšeli o tom novém filmu, který se nedávno začal promítat v kině na konci tady toho bloku? Jeho potěšení z bohatých možností, které nám velkoměsto nabízelo, se pomalu přenášelo i na nás. A když cestující vystupovali, každý na oplátku na chvilku vykoukl z ulity své rozmrzelosti a poté, co na ně řidič zavolal: „Nashle a přeju vám hezký den!“, odpovídali mu všichni úsměvem.

Vzpomínka na toto setkání mne provází už skoro dvacet let. Když jsem tehdy jel oním autobusem, bylo to nedlouho poté, co jsem složil doktorát z psychologie. Tehdejší psychologie však věnovala jen pramálo pozornosti tomu, jak k takovýmto proměnám může docházet. O dynamice emocí toho věděla tenkrát jen velmi málo nebo vůbec nic. A přece, když jsem si před stavil nakažlivý virus dobré nálady, který se jistě šířil městem, roznášen pasažéry z autobusu onoho žoviálního řidiče, pochopil jsem, že onen muž byl jakýmsi městským usmiřovatelem, obdařeným čarodějnou mocí rozpouštět rozmrzelou podrážděnost, která vřela v jeho pasažérech, a obměkčovat a pootevírat jejich srdce.

V příkrém kontrastu s tímto zážitkem několik ukázek z novin tohoto týdne:

l V místní škole došlo k tomuto incidentu: Devítiletý hoch v afektu polil školní lavice, počítače a tiskárny barvou a poškodil auto na školním parkovišti. Jako důvod svého chování uvedl, že jeho spolužáci ze třetí třídy se mu posmívali, že je „mimino“, a on jim tedy chtěl ukázat, co všechno dokáže.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.