načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Emoce -- Regulace a vývoj v průběhu života - Šolcová Iva Poláčková

Emoce -- Regulace a vývoj v průběhu života

Elektronická kniha: Emoce -- Regulace a vývoj v průběhu života
Autor:

Kniha se zabývá složitou otázkou, co jsou emoce a jak s nimi zacházet. Projevovat je, či neprojevovat? Okřiknout dítě, aby se uklidnilo, nebo ho nechat vyvztekat? Potlačovat pocity ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  280
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 237
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5128-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka analyzuje základní psychologické pojmy související s problematikou emocí a všímá si také jejich sociálních a kulturních souvislostí. Zabývá se otázkou, do jaké míry je vhodné dát emocím volný průchod, nebo se je naopak snažit spíše tlumit a regulovat. Sleduje vývoj emocí a jejich regulace v průběhu života, kdy k největším zvratům dochází již během dětství, ale vývoj pokračuje i později. Odborněji zaměřená publikace se zabývá podstatou lidských emocí a jejich vývojem v různých fázích života.

Popis nakladatele

Kniha se zabývá složitou otázkou, co jsou emoce a jak s nimi zacházet. Projevovat je, či neprojevovat? Okřiknout dítě, aby se uklidnilo, nebo ho nechat vyvztekat? Potlačovat pocity osamělosti, anebo se s nimi svěřit blízkým lidem? Strpět nepřátelství kolegy, či položit na stůl výpověď? (regulace a vývoj v průběhu života : funkce a zákonitosti emocí, sociální a kulurní souvislosti, měření emocí)

Předmětná hesla
Emoce
Emoce -- fyziologické aspekty
Emoce -- sociální aspekty
Emoce -- kulturní aspekty
Sebeřízení
Vývojová psychologie
Zařazeno v kategoriích
Šolcová Iva Poláčková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Iva Poláčková Šolcová

EMOCE

REGULACE A VÝVOJ

V PRŮBĚHU ŽIVOTA

y funkce a zákonitosti emocí

y sociální a kulturní souvislosti

y měření emocí


Věnováno tátovi (✝ 2016)


Iva Poláčková Šolcová

EMOCE

REGULACE A VÝVOJ

V PRŮBĚHU ŽIVOTA

y funkce a zákonitosti emocí

y sociální a kulturní souvislosti

y měření emocí


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě

bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této

knihy bude trestně stíháno. Kniha byla připravena s podporou Grantové agentury České republiky v rámci projektu GAP407/14/02889P, je součástí strategie Akademie věd České republiky AV21 a RVO 68081740. Vydání knihy v plném rozsahu umožnila FHS UK v rámci programu Pro- gres Q22/206022/357. Na vznik této publikace byla FHS UK poskytnuta Institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace (MŠMT – 2017). PhDr. Bc. Iva Poláčková Šolcová, Ph.D. EMOCE Regulace a vývoj v průběhu života Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6800. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Jaromír Janoušek, DrSc. prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc. Odpovědný redaktor Aleš Kysela Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Ilustrace Zuzana Melckenbeeck Vysoká Počet stran 240 Vydání 1., 2018 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2018 Cover Illustration © Zuzana Melckenbeeck Vysoká ISBN 978-80-271-0975-3 (ePub) ISBN 978-80-271-0974-6 (pdf ) ISBN 978-80-247-5128-3 (print)

Obsah

——————————————— 5 ———

Obsah

Úvod 7

Část první

Afektivní procesy a jevy 14

Afekty 15

(Ne)konvenční pojetí afektu v českém prostředí 15

Afekt jako základní pojem 16

Dimenze a kategorizace afektů 18 Nálady 26 Emoce 29

Teorie základních emocí 30

Primární emoce a teorie primarity 32

Kognitivní teorie emocí a teorie zhodnocení 40

Prototypické vymezení emocí 46

Sociální a kulturní přístup k emocím 52

Sociální emoce, emoce sebeuvědomění 57

Skupinové emoce 59

Emoční nákaza 62

Funkce a zákonitosti emocí 64

Měření emocí 70

Část druhá

Regulace emocí 84

Funkce regulace emocí 100

Možnosti regulace emocí 103

Výzkumné limity studia regulace emocí 108


——— 6 ———————————————

Část třetí

Vývoj emocí a jejich regulace v průběhu života 112

Fyziologické a sociokulturní souvislosti vývoje regulace emocí 113

Fyziologické souvislosti vývoje regulace emocí 115

Regulace emocí v souvislostech vývoje kognitivních procesů 121

Sociokulturní souvislosti vývoje regulace emocí 125

Vývoj emocí a jejich regulace v jednotlivých etapách života 130

Novorozenecké a kojenecké období 132

Batolecí období 144

Předškolní období 149

Mladší školní věk 154

Pubescence a adolescence 160

Dospělost 166

Stáří 172 Závěr 177 Summary 178 O autorce 180 Literatura 181

Úvod

——————————————— 7 ———

Úvod

Vývoj emocí a jejich regulace v ontogenezi jedince jsou napínavéa fascinující procesy. Po dlouhá léta byly emoce opomíjeny a jejich vývoji byla

věnována jen malá pozornost. Emoce jsou až v  posledních desetiletích

chápány jako významné procesy či systémy, které ve vývoji člověka hrají

stejně zásadní úlohu jako vývoj rozumových či tělesných schopností.

Afektivní procesy, a zvláště pak emoce či vášně, považovala častostarověká, ale i  novověká filozofie za rušivé síly, které jsou v  nesouladu či přímo v konfliktu s rozumem. Některé filozofické směry (stoici,karteziáni) argumentovaly proti nespoutanému vyjadřování emocí a obdivovaly ctnosti – sebeovládání, kontrolu, neprojevování a potlačování emocía prožívání – a akcentovaly rozum a racionalitu lidského uvažování. Výjimkou v  poměrně opomíjeném chápání afektů a  emocí byla v  17. století Etika Barucha Spinozy, ve které filozof definuje afekty, a  především akcentuje paralelismus duševních dějů. Tělesné změny, výrazy v obličeji, příčiny či následky emocí jsou pro Spinozu prvky paralelních dějů, které se zrcadlí v duševních jevech (Tippelt, 2015). Spinoza kritizuje Descartůvracionalismus a důraz na myšlení, odnětí duše od těla, ale především jehopřesvědčení o schopnostech člověka ovládat své city a vášně. Spinoza však zůstává v chápání afektů a vášní osamocen a bez následovníků.

Ke kvalitativnímu obratu v nahlížení na emoce došlo v obdobíromantismu přelomem osmnáctého a devatenáctého století, kdy po staletích citové cenzury a opovržení pocity přišlo oživení a až idealizace nejenomprožívání, ale i otevřeného projevu emocí (Consedine et al., 2002). Vzpomeňme na díla Máchy, Erbena, Huga, Poea, bratří Grimmů, Puškina či Lermontova.

Od konce 19. století si emoce spolu s dalšími psychickými procesy(kognicí a motivací) začala nárokovat nová věda – psychologie – a napjalatéměř všechny svoje síly na měřitelnější (optikou scientismu a pozitivismu), tudíž i objektivnější a vědečtější studium kognitivních procesů (vnímání, paměti, myšlení, učení, řeči). Afektivní procesy (podobně jako tematický celek motivace) stály po dlouhá léta objektivismu, kvantifikacea individualistického paradigmatu spíše na okraji psychologického zájmu.V aka——— 8 ——————————————— demické obci téma afektivních procesů plní sborníky, odborné časopisy a publikace teprve až v posledním čtvrtstoletí; s nadsázkou bychom mohli hovořit o explozi odborné literatury zabývající se emocemi až na přelomu tisíciletí. Lacroix (2001) hovoří dokonce o kultu emocí,o „hyperemotivitě“, odhození opěvované kontroly emocí, ale zároveň i o „soapoperovém“ citovém zpovrchnění, stereotypizaci a afektivní mělkosti.

Psychologická věda věnovala afektivním procesům řadu významných kapitol, které vlastně ovlivnily celé psychologické odvětví. Majestátnípřínos se objevil hned v samotných zdrojích psychologie, v terapeutickéi teoretické práci Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy. Freud (1940, 1969) si při své práci s klienty povšiml, že potlačené silné prožitkově negativníemoce, jakými jsou zlost, stud nebo pocity viny, nezpracované, nereflektované, ponižující či dehonestující emoce a traumata, pocity trapnosti a rozpaků, mohou vést jedince až k obsesivním myšlenkám a varietě patologického chování, vyústit v depresi, úzkost, neurastenii či hysterii. Freud (tamtéž) s naléhavostí hovořil o „uskřinutém afektu“ (eingeklemmter Affekt)pacienta a  postupně vymezil obranné psychické mechanismy ega, kterými se jedinec vyrovnává s  prožitkově negativní afektivní zkušeností. Obranné mechanismy dále rozpracovala Anna Freudová (1936, 2006). Freud se v rámci studia neuróz systematicky věnoval otázce práce s emocemi, a to nejenom u jedince, ale i v interpersonálních vztazích a společnosti,zejména v rodině. Téma zvládání negativních prožitků a emocí se velmi rozšířilo v rámci psychologie emocí a zdraví.

Zatímco Sigmund Freud si v práci s klienty všímal destruktivnía dezorganizující síly emocí v psychice jedince, humanistická psychologie kladla důraz na pozitivní prožitky a sebeaktualizaci reflektovaným zážitkemsilných emocí. Abraham Maslow se soustředil na vrcholné zážitky,nejúžasnější a nejšťastnější chvíle života člověka a přinesl řadu zajímavých zjištění, například že nejúžasnější momenty v životě nejsou užitečné, racionální, prospěchové, existují si jen tak, jejich hodnota je vnitřní, explicitněnemotivovaná, ale přesto pohlcující a přitom přesahující hranice vlastního „já“ (Maslow, 2014). Humanistická psychologie dala vzniknout ve 20. století pozitivní psychologii, která se soustředí na jevy, které dělají život šťastným a růstovým. Pozitivní psychologie se explicitně zabývá pozitivními emocemi a  rolí pozitivního prožívání a  reflexe v  každodennosti jedince

Úvod

——————————————— 9 ———

i  společnosti, v  myšlení a  vzpomínkách, výkonnosti, resilienci, životní

pohodě, zdraví, práci atd.

Za další kapitolu, ve které byly ohniskem zájmu emoce, jejich modulace a  zvládání, lze považovat studium emocí v  šedesátých až devadesátých letech 20. století v souvislosti se zájmem o stres (Selye, 1956)a Lazarusovou koncepcí stresu (Lazarus, 1993; Lazarus, Folkman, 1984) a copingu (zvládání negativních emocí). Folkmanová například akcentovala význam kontextu ve výběru copingových strategií a  jejich variabilitu, která přesahuje prosté zaměření na problém a  zaměření na prožívání (Folkman, Lazarus, 1980).

Významné kapitoly zapsali do psychologie emocí vývojovípsychologové, kteří kladli důraz na afektivitu v souvislosti se zdravým vývojemčlověka a akcentovali význam afektivního prožívání, cítění a práce s emocemi v interpersonálních vztazích. Teorie citové vazby (attachment) Bowlbyho (např. 1969, 1973, 1980, 1982, 1988) a Ainsworthové (např. 1967, 1973) a  jistota a  přesvědčivost, s  jakou akcentovali význam emocí v  interakci pečovatel–dítě a  význam tohoto interakčního systému v  dalším vývoji vztahů jedince a  jeho vhledu do prožívání druhých (teorie mysli), patří dodnes k nejvlivnějším teoriím vývojové psychologie vůbec. Nepřekvapuje, že teorie regulace emocí dosáhla své konstruktové a konceptové vyspělosti právě u  vývojových psychologů  – v  pracích Camposových a  Barettové (1989) či Thompsona (1991, 1994, 2006, 2011).

Emoce napříč historií (ale i v pohádkách a lidových tradicích čistereotypech) bývají dávány do kontrastu s racionalitou jakožto síla, která stojí proti myšlení, narušuje rozhodování a brání jedinci dosahovatrozumových cílů. V západní filozofické a teologické tradici bývají emoce a pocity chápány spíše v  negativním světle (Solomon, 1993) a  do dnešních dní bývají rozum a  cit konceptualizovány jako dvě antagonistické síly, síly, které spolu nespolupracují, vzájemně zápasí a  do značné míry se vylučují. Emoce a jejich role v životě jedince byly po dlouhá léta hodnoceny jako dědictví, které překáží, jako by emoce nepřinášely člověku informace zvyšující šance na přežití. Snaha o  rehabilitaci emocí je explicitní například právě v příspěvcích Solomonových (1993), který píše O mýtu vášní, či Damasia (2008), který negativní chápání emocí reflektuje v knize Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek. V souvislosti s emocemi ——— 10 ——————————————— je důležité zdůraznit, že emoce dokládají a provázejí ty skutečnosti, které pro nás mají význam, reagují na význam a jsou informací, jejíž hodnotu je neadekvátní podceňovat. Prožívat a reflektovat emoce znamená býtinformován o jevech, které jsou pro jedince (a sociokulturní prostředí, na němž participuje) významné. V této publikaci budeme vedeni snahou hledat, jak spolu tyto dvě síly – racionalita (rozum neboli kognice) a afektivita (neboli emoce) – nezápasí, ale jak vývoj jedné umožňuje a signalizuje vývojdruhé, jak je pokrok v rozumových schopnostech reprezentován změnou ve zpracovávání, prožívání a projevu emocí, jak se fyziologické změny zrcadlí v prožívání a duševních procesech.

Text je strukturován do několika oddílů, přičemž první kapitoly jsou odborné, terminologicky náročné, jejich četbu lze doporučit spíšeodborníkům, opravdovým nadšencům nebo studentům, kteří studujípsychologické obory. V prvních kapitolách jsou vymezovány základní afektivní jevy (afekty, nálady a emoce) s tím, že je potřeba porozumět specifikům jednotlivých pojmů i přístupům, které jednotlivé pojmy jinak s ohledem na potřeby svých teorií vymezují. Terminologické kapitoly věnující seafektivním procesům lze s klidným svědomím přeskočit. Přinášejí pouze jinou konceptualizaci vztahů emoce–afekt–nálada, než bylo v našem prostředí doposud obvyklé.

Pozornost je dále věnována funkcím emocí, jejich zákonitostema pravidlům. Snad právě v tomto místě začne být kniha zajímavější i pro laiky, kterým dosavadní terminologické snažení nepřineslo sebemenší akademické vzrušení. Tématu regulace emocí, možnostem, jak je s  nimi nakládáno, jak jsou zpracovávány v každodenním životě, je věnována další kapitola, v jejímž rámci jsme se pokusili regulaci emocí vymezit, alezabývali jsme se i strategiemi regulace emocí. Se zvláštní péčí jsmedefinovali a pojednali o expresi a inhibici emocí se zřetelem ke zdraví jedince, pozornost jsme zaměřili na dvě zdraví škodlivé strategie emoční regulace, a to na emoční ruminaci a supresi.

Následující kapitoly jsou věnovány vývoji emocí a jejich regulacev průběhu života. Pokusili jsme se ukázat na konkrétních příkladechz empirických šetření, jak se vybrané fyziologické proměnné, genetické danosti, změny v kognitivních kompetencích a sociokulturní požadavky promítají do vývoje emocí a  jejich regulace. Z  uvedeného by mělo být zřejmé, že

Úvod

——————————————— 11 ———

vývoj emocí a  jejich regulace je pevně spjat s  fyziologickými změnami,

které zase souvisejí s reaktivitou a s afektivním vyladěním jedince, jež jsou

součástí temperamentových komponent v konstruktu osobnosti člověka.

Zatímco v mnoha přístupech je temperament považován za stabilnípro

měnnou, lze se domnívat, že například reaktivita či schopnost regulace

emocí či sebekontroly jsou těmi komponentami, které se v průběhu života

mění (anebo lépe vyhovují aktuálním kulturním stereotypům v  daném

vývojovém období) ať už v souvislosti s fyziologickým zráním organismu,

kognitivními kompetencemi, cíli jedince, či kulturními požadavky nare

gulaci emocí. Každá kultura a generace podporují určitý typ emocí, který je

žádoucí prožívat, a tabuizují emoce, jež danou společnost ohrožují. Proces

tabuizace a socializace nežádoucích emocí je okouzlující u dětí mladšího

školního věku, které už dobře vědí, že nesmějí cítit to, co právě cítí, že je

to nepěkné a nesprávné, že je za to čekají sankce, a dlouho bojují s tím,

než se jim podaří emoce kulturně žádoucím způsobem ne/projevovat.

Změnám ve vývoji emocí v jednotlivých obdobích života se věnujeme až

do konce této publikace.

Kniha je určena převážně odborné veřejnosti, zvláště její první části.

Kapitoly věnované vývoji emocí rozebírají, kdy a které emoce se v průběhu

života vynořují, jak signalizují pokroky v rozumových schopnostechčlo

věka, co lidé v jednotlivých obdobích prožívají a jak s emocemi nakládají. Část první

——— 14 ———————————————

Afektivní procesy a jevy

Afekty, emoce, nálady, vášně, emoční epizody, sentimenty a podobněsou

hrnně označujeme jako afektivní procesy. Spolu s kognitivnímia konativ

ními je řadíme mezi základní psychické procesy. Dělení duševních jevů

a  procesů na afektivní, konativní a  kognitivní je čistě teoretické a  mělo

by pomoci nahlédnout na problém duševních jevů z různých perspektiv.

V této kapitole se budeme zabývat jednotlivými afektivními procesyjakož

to duševními ději, pokusíme se vymezit, co jsou to afekty, emoce a nálady

a jak se od sebe liší, co je jejich funkcí.

Afektivní procesy tematicky prostupují psychologickými, fyziologic

kými, behaviorálními, sociálními i  kulturními systémy a  jsou význam

ným tématem nejenom v psychologii, ale i v dalších vědách – sociologii,

antropologii, filozofii, medicíně a  dalších. Téma afektivních procesů je

v psychologii charakteristické až zahlcujícím množstvím konstruktů,kon

ceptů a  přístupů, v  jejichž přímém kontrastu k  této skutečnosti je malá

přehlednost  rozdílů a  svorníků mezi jednotlivými přístupy. Emoce jsou

jednoznačně ústředním tématem afektivních procesů, ale zároveň sejed

notlivá témata v této oblasti prolínají, překrývají a nemají jasné hranice.

Již v devadesátých letech Batson, Shawová a Olesonová poznamenali, že

v  psychologii jsou pojmy afekt, emoce a  nálada používány proměnlivě

a bez úspěchu konsenzuálně konceptualizovat rozdíly mezi nimi (Batson,

Shaw, Oleson, 1992). Jednotlivé směry či přístupy ke studiu emocí se ani

příliš nevylučují, spíše se vzájemně diskutují, konfrontují, ale i ignorují:za

tím stále nemáme dostatek informací o tom, co jsou to emoce, jak vznikají,

jak se vlastně „děje“ naše prožívání. Afektivní procesy jsou dynamickou

oblastí psychologie, kde neplatí a ani není obecně přijímáno jednopara

digma. Gerald L. Clore v dubnu 2014 zahájil svůj příspěvek u příležitosti

inauguračního setkání Společnosti pro afektivní vědy (The  Society for

Affective Science) otázkou „Co je to afekt?“ a i my se afektem, pojmem,

který je často používán, ale jen ojediněle vymezován, budeme nyní zabývat.

Nejprve si tedy vymezíme, co je to afekt a jak tomuto pojmu rozumíme,

pak se budeme věnovat náladám a emocím.

——————————————— 15 ———

Afektivní procesy a jevy

Afekty

(Ne)konvenční pojetí afektu v českém

prostředí

Afekt patří k pojmům, jejichž definiční rámec se v různých přístupechdiametrálně liší. Zajímavé definiční vychýlení pojmu afekt nalézáme v českém

(československém) pojetí. Afekt má v našem prostředí často úzký význam

„prudkého výboje“ emočního procesu, čehož se drží laická psychologie

1

,

ale i například forenzní psychologie, kde se říká, že někdo jednal v afektu,

někomu ublížil v afektu, neměl afekt pod kontrolou. Toto vymezenízaujímá celá řada českých odborníků, kteří bývají často citováni. Například

Nakonečný (2000) vymezuje afekty jako „výbuchy silných emocí, které

mohou mít dezorganizující vliv na jednání, myšlení a  další kognitivní

funkce“ (s. 112). Podobně vymezují afekt ve svém psychologickémslovníku Hartl a Hartlová (2000) a s nimi další autoři (např. Plháková, 2003,

s. 401–402). Afektu tedy bývá připisována vysoká intenzita (afekt je něco

jako výbuch) a také negativní konsekvence (afekt má dezorganizující vliv,

chování v afektu je iracionální) a vysoká dominance (člověk má nízkou

kontrolu nad průběhem afektu, je jím plně ovládán). V  kontextu české

odborné literatury bývá navíc afekt pojmem podřazeným kategorii emocí,

kdy všechny afektivní jevy nazýváme „emoce“ a  afekt je (spolu s náladou a  vášněmi) jen jedním z  typů emocí, které jsou takto klasifikovány

s ohledem na délku trvání (krátká a prudká emoce je považována za afekt

a  dlouhá emoce za náladu). Toto české konvenční pojetí vztahu emocí

a afektů oslabuje například až Stuchlíková (2002), Czekóová s Urbánkem

(2010), Poláčková Šolcová, Lukavský, Slaměník (2008) či Slaměník (2011,

1

Autorka, opírajíc se o bohaté zázemí svých teoretických vědomostí, se podílela i na

editaci a odborném posouzení vybraných pasáží psychologických textůkorespondujících s oblastí svého profesionálního zaměření a určených nejširší veřejnosti

i  na webových stránkách Wikipedie. Kapitola byla rovněž ve zkrácené podobě

publikována v Československé psychologii (2015) pod názvem Příspěvek k teorii

afektivních procesů ve spolupráci s dr. Radkem Trnkou (pozn. red.).

+

——— 16 ———————————————

s. 10), kteří upozorňují, že afekt – zvláště v anglosaské literatuře – bývá

považován za synonymum k emocím, a v některých přístupech dokonce

za pojem obecnější, než jsou emoce.

Afekt jako základní pojem

Zcela zásadní je si s  ohledem na tuto publikaci uvědomit, že celá řada

současných významných autorů v odborném prostředí vymezuje afekt jako

naprosto základní jednotku a zároveň stavební kámen všech afektivních

jevů. Scherer (1984b) vymezuje afekt jako zásadní kategorii pro jakékoliv

afektivní valenční (pozitivní, negativní) stavy, ať už jsou jimi emoce zlosti,

či smutku, emoční epizody (jakými jsou loučení či setkání), nálady (jakými

jsou deprese, splín nebo euforie), osobnostní postojové afektivní stavy

(jakými jsou náklonnost či nenávist) a temperamentové osobnostní rysy

(jakými jsou třeba dobrosrdečnost či hostilita).

Russell s Barrettovou (Russell, 1996, 2003, 2009; Russell, Barrett, 1999)

zavedli pojem jádrového afektu (core affect), který definují jakoneurofy

ziologický stav, který je kdykoliv přístupný našemu vědomí jakožtojedno

duchý (ne nutně reflektovaný, ale reflektovatelný) pocit, který se nejsilněji

projevuje v  náladách a  emocích: afekt považují za základní ingredienci

a  komponentu emocí a  nálad i  dalších afektivních jevů. Russell (2003)

charakterizuje jádrový afekt jako univerzální a jednoduchý. Existuje bez

toho, že by byl nějak pojmenován, interpretován, konstruován či přiřa

zen k nějaké příčině. Afekt je považován především za jeden bod v rámci

kontinua afektivního prožívání jedince (Russell, 2003), jenž je přístupný

vědomí jako pocit nebo sled pocitů. Jádrový afekt není sám o sobězakou

šen ve vztahu k něčemu, není takzvaně intencionální, není reakcí naněja

kou konkrétní událost, virtuálně je jedním bodem v kontinuu prožívání.

Jádrový afekt se projevuje nejen ve všech afektivních jevech, v náladách,

v emocích či emočních epizodách, ale i v postojích či afektivníchosobnost

ních rysech nebo v temperamentu. U jádrového afektu Russell klade důraz

na jeho nekognitivní charakter, neredukovatelnost a dále na to, že oproti

emocím, které mají svoji intencionalitu (reagují na něco a jsou zaměřené

——————————————— 17 ———

Afektivní procesy a jevy

k nějakému cíli), afekt existuje jakoby „sám o sobě“ a intencionalita mu

není připisována.

Jádrové afekty jsou tedy vědomí kognitivně dostupné elementy nálady, emoce či anticipované emoce a  dalších afektivních jevů. Jsou přítomny neustále, i  když se my sami necítíme nikterak „konkrétně“. Afekt je reflektován v pocitu jako odpověď na jednoduchou otázku „Jak se cítím?“ nebo „Jak mi je?“. Ačkoliv je jádrový afekt jednoduchý na privátní,prožitkové (pocitové) úrovni, je složitý a komplexní na úrovni fyziologické či psychologické. Jádrový afekt bývá komponentou emocí a nálad, ale může se objevovat i ve své čisté, syrové formě. Russell (2003, s. 148) uvádínásledující příklad: o hrdosti můžeme uvažovat jako o dobrém pocitu ze sebe sama, přičemž „dobrý pocit“ je reflektovaným jádrovým afektem; hrdost už je emocí, sociálním konstruktem, který vyvozujeme s ohledem nakontext, osobní zkušenost, naši osobnost a  náš afektivní styl a  dominantní afektivní vyladění. Stejný jádrový afekt „dobrého pocitu ze sebe sama“ se jako konstrukt může objevovat i v rovině pýchy, egoismu, namyšlenosti, zadostiučinění, sebevědomí atd.

I další autoři se vypořádávají s afekty obdobně jako Russell. Podle Frijdy (1986), jehož teoretický rámec je podobný Russellovu, je afekt prožívaným a aktuálním zhodnocením prožitku události. Larsen (2000) hovoří o afektu jakožto o zabarvení, tónu subjektivního prožitku, který je spojens emocí nebo s náladou a je v prvé řadě valenčně hodnoticí: afekt je prožíván libě nebo nelibě, pozitivně nebo negativně. Gross (1998) vymezuje afekt jako reprezentaci valenčních prožitků a postojů, které jsme v rámci svého kulturního prostředí obvykle schopni řadit s  odhadem na anticipované vyznění prožitku v kontinuu pozitivity a negativity. Buck (1999) vymezuje afekt jako subjektivně prožívané pocity a  přání a  akcentuje biologickou základnu afektu; do afektu zahrnuje motivačně-afektivní systémy spojené s hierarchicky organizovanými neurohumorálními systémy mozku včetně podkorových limbických mozkových struktur. Afekt podle Bucka naplňuje individuální (jáské) funkce (nabuzení, tendenci přistoupit či odstoupit) a prosociální (kooperativní) funkce. Biologický afekt podle téhož autora (Buck, 1999) je fyziologickým základem, konstitučním momentem pro afekty další úrovně: například sociální afekty (hrdost, vinu, stud, žárlivost), kognitivní afekty (zvědavost, zájem, překvapení), morální afekty(spravedl——— 18 ——————————————— nost, moc) či tělesné afekty (orgasmus, únava). Motivační (tělesné) afekty (hlad, napětí, nabuzení, únava, přesycení) poskytují informaceo specifických stavech organismu: informují nás o množství energie, kterou máme k dispozici, a jsou spojeny s tendencí přistoupit nebo odstoupit (BIS/BAS, viz dále). Afekt nám poskytuje informace o našem vnitřním světě (Clore, Tamir, 2002), je zaměřen dovnitř, je průvodcem toho, na jaké valenční rovině aktuálně zpracováváme informace (Gohm, Clore, 2002). Dimenze a kategorizace afektů Charakter afektu (potažmo emoce, nálady) bývá nejčastěji popisovándimenzionálně, přičemž dimenzionální přístup k afektivním jevům jev souladu s Wundtovou (1924, podle Lewis et al., 2007) konceptualizací dimenzí libosti–nelibosti, napětí–uvolnění, vzrušení–uklidnění. Počet afektivních dimenzí se na základě celé řady empirických experimentálních studií(Cacioppo, Gardner, Berntson, 1999; Lang, 1995; Lang, Bradley, Cuthbert, 1990; Lang et al., 1993) ustálil na dimenzích valence a intenzity/aktivace/ /arousalu

2

.

V rámci této struktury se hodnoticí dimenze libosti–nelibosti

neboli valence vztahuje právě k hédonickému tónu afektivního prožitku.

Dimenze libosti–nelibosti je považována za pankulturní a univerzálnídimenzi, objevuje se ve všech jazycích a kulturách (Russell, 1991; Wierzbicka,

1995). Druhá dimenze aktivace či intenzity (arousal) se vztahuje k míře

mobilizované energie či intenzity prožitku.

Prožívání pozitivních a negativních afektů úzce souvisí s aktivací dvou různých neurobiologických struktur, které řídí afektivní procesy a následné chování jako odpověď na signály z prostředí. Je základem motivačnítendence přistoupit (behavioral approach system – BAS) nebo odstoupit(behavioral inhibition/avoid system – BIS). Gray (1990) definuje behavio rální systém aktivace BAS (behavioral activation system) a behaviorální systém inhibice BIS (behavioral inhibition system) tak, že BAS aktivuje apetitivní chování jako odpověď na signály odměny (approach-related behavior), za- 2

Arousal [əˈraʊzəl] (angl.) = nabuzení; v psychologii tedy ta hladina úrovně vědomí

charakteristická stavem bdělosti, pozornosti a aktivace (pozn. red.).

——————————————— 19 ———

Afektivní procesy a jevy

tímco BIS inhibuje chování jako reakce na trest či neodměnění/neocenění

(avoidance-related behavior). Tyto dvě motivační struktury jsou považovány

za ortogonální a  každá je vztažena k  jedné širší afektivní kvalitě  – BAS

k prožívání pozitivního afektu a BIS k prožívání negativního afektu (Gray,

1990; Updegraff et al., 2004). Podle Tomkinse (1962) je afekt zesilovačem

těchto motivačních systémů a základem dalších hodnoticích jevů, jakými

jsou například postoje (Thurstone, 1931).

Panksepp a Bivenová na základě mnohaleté neurovědecké prácezaměřené na afekty a jejich řízení v různě hlubokých morfologických vrstvách člověka vymezili (Panksepp, Biven, 2012): ● primární afekty – základní prapůvodní afektivní stavy řízenéz nejstarších a nejhlouběji uložených podkorových struktur mozku, ke kterým

řadí například senzorické afekty (exteroreceptory vyvolané libé a nelibé

pocity), homeostatické afekty (interoreceptory vyvolané napříkladpocity hladu, žízně) a emoční afekty (emočně intenční systémy); ● sekundární afekty, které jsou zprostředkované učením a jsou spojeny

s činností bazálních ganglií, mezi ně řadí afekty vzniklé klasickýmpodmiňováním (např. reakce při emoci strachu řízená amygdalou),instrumentálním a operantním podmiňováním (pátrací systémzprostředkovaný nucleem accumbens v bazálních gangliích koncového mozku),

behaviorální a emoční zvyky (převážně nevědomé a zprostředkované

dorzálním striatem); ● terciární afekty spojené s  pozorností a  dalšími korovými funkcemi,

kam řadí například exekutivní kognitivní funkce – myšlení a plánování

ve frontální korové oblasti, emoční ruminaci

3

a regulaci (čelní oblasti)

a svobodnou vůli (vyšší funkce pracovní paměti – tendence k jednání).

Panksepp a Bivenová dále upozorňují, že psychologie a většinavědeckých prací se zaobírají především těmi terciárními afekty, kde značný vliv 3

Ruminace – (z lat.) přežvykování; přeneseně obsedantní uvažování; bezděčné

ulpívavé myšlenky nevyvolané žádným aktuálně působícím vnějším podnětem

(pozn. red.).



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist