načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Eminy slzy - Ružena Scherhauferová

Eminy slzy

Elektronická kniha: Eminy slzy
Autor: Ružena Scherhauferová

Ema se ocitá na prahu padesátky a zjišťuje, že její manžel Adam je jí už dva roky nevěrný s mladou sekretářkou. Ve svém věku se najednou cítí zbytečná a nepotřebná, ovšem kromě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 339
Rozměr: 19 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Ludmila Dobríková
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-3718-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ema se ocitá na prahu padesátky a zjišťuje, že její manžel Adam je jí už dva roky nevěrný s mladou sekretářkou. Ve svém věku se najednou cítí zbytečná a nepotřebná, ovšem kromě rozpadajícího se manželství musí řešit ještě nemoc své matky. Po letech potkává bývalého spolužáka Evžena, s nímž postupně navazuje nový hezký vztah. V době, kdy to vypadá, že se vše lepší, přichází matčina smrt. Do toho musí Ema řešit, jestli přijme zpátky Adama, který se chce vrátit, nebo dá přednost nové lásce s Evženem. Román o ženě ve středních letech, která prožívá krizi v manželství i v rodině.

Popis nakladatele

Temperamentní Ema prožívá životní krizi. Její harmonické manželství naruší manželova nevěra. Tento úder přichází v ten nejnevhodnější čas, Ema zrovna slaví padesátku a překračuje tak jakousi pomyslnou čáru středního věku. Cítí se odkopnutá a nepotřebná, její samotu navíc znásobí nemoc její matky. Ema se o ni musí starat a začne se na ni citově upínat. V tomto těžkém období potkává bývalého spolužáka Evžena, čerstvého vdovce. Postupně se sbližují a začne se rodit krásný nový vztah. Ema začne být opět šťastná, ale najednou přijde matčino úmrtí, na pohřbu se objevuje manžel Adam a chce se vrátit...

Zařazeno v kategoriích
Ružena Scherhauferová - další tituly autora:
Život sa nás nepýtal Život sa nás nepýtal
 (e-book)
Život sa nás nepýtal Život sa nás nepýtal
 (e-book)
Už viem, že chcem teba Už viem, že chcem teba
Gamblerova žena Gamblerova žena
 (e-book)
Starká, čo mala vrtuľu v zadku Starká, čo mala vrtuľu v zadku
Starká, čo mala vrtuľu v zadku Starká, čo mala vrtuľu v zadku
 
K elektronické knize "Eminy slzy" doporučujeme také:
 (e-book)
Strom života Strom života
 (e-book)
Horká krev Horká krev
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 (e-book)
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
 (e-book)
Ptačí žena Ptačí žena
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


R S E

Název originálu

Emine slzy

přeložila Ludmila Dobríková

© Ružena Scherhauferová, 2011

Translation © Ludmila Dobríková, 2016

ISBN 978-80-7243-718-4


R S E

5

V ĚNOV Á N Í

Tuto knihu věnuji úžasné ženě,

která byla ochotna otevřít kvůli mně

svou třináctou komnatu

plnou bolesti a smutku.

Se slzami v očích mi vyprávěla

svůj příběh, ještě velmi čerstvý,

který skrývá ve svém zraněném srdci.

Děkuji, že jsem mohla něco

z jejího života vyprávět.


R S E

7

1.

Jmenuje se Ema Mačinová. Již dvacet let bydlí v malém městečku. Zanedlouho jí bude padesát a začíná se bát, že v ten den překročí jakousi pomyslnou čáru, za kterou neodvratně nastane období stáří. Představa, že se jí čím dále tím více budou na tváři objevovat vrásky, je hrozná. Ema je učitelka, ale nemá učitelské chování. Je to fantastická žena do nepohody a každý ji má rád. Děti, dvojčata Petr a Juraj, jsou už dospělé, nebydlí s rodiči. Proto si žijí se svým mužem sami jako dvě hrdličky.

„Moje milá Emo,“ tak jí říkává, i když jsou spolu už dvacet pět let, což je celé čtvrtstoletí, „ty pro mne budeš stále krásná. Jsi žena mého života.“

Muži se při úsměvu zúží oči do čárek schovaných v jemných vráskách. Má plnější tvář, široké lícní kosti a růžovou pokožku. Pokrčí přitom i čelo a podívá se na ni něžným, vroucím, láskyplným pohledem. Adam je zavalitý a dobře živený, protože se o něj Ema dobře stará. K jejich dokonalému vztahu přidává i lásku, která prochází žaludkem. Adam je velký labužník a Ema je dobrá kuchařka.

„Adámku,“ zasměje se Ema, neboť i po tolika letech svého muže upřímně miluje a nikdy ho jinak neosloví. Od prvního dne, co se s ním seznámila, mu začala říkat Adámku, a tak to i zůstalo. „Ty pro mne znamenáš všechno na světě,“ zašeptá, mazlivě se k němu přitulí a chvíli se nechá v jeho objetí rozmazlovat a hladit. Je si jista svojí láskou a je dokonale spokojená, protože

R S E

8

R S E

podle ní neexistuje nic na světě, co by mohlo jejich štěstí ohrozit. Adam ji nemotorně hladí po zádech, přitiskne si ji k sobě na velké pevné břicho a Ema je šťastná, přešťastná, protože ona miluje svého muže takového, jaký je. Vdechuje kořeněnou vůni Adamovy vody po holení i vůni jeho těla, na kterou si za ty roky zvykla a kterou má jenom on. Její muž je o rok starší a nedávno oslavoval padesáté narozeniny. Opravdu to byla výborná oslava. Ema k ránu dokonce tancovala se svou sestrou a švagrovou Kristýnou na stole. Ne, že by byla opilá, to ne, ale dávno se tak dobře nebavila. Manžel ji od té doby často popichoval.

„Jsem zvědavý, jestli budeš takhle vyvádět i na oslavě tvých padesátin,“ smál se při vzpomínce na jejich kulturní představení, a nezapomněl dodat: „A víš, Emo, že máš talent? Z vás tří jsi byla nejlepší.“

„Ale Adámku, posmívej se někomu jinému. Co je na tom špatného, že jsem se cítila tak dobře?“

Adam je o dobrých patnáct centimetrů vy šší ne ž ona. A protože ona měří sto sedmdesát, postavami se k sobě hodí. Ema by mohla ří ci, že m á ideáln í manželství, i kdy ž v jejich život ě byly i těžké chvíle. Tenkrát, když děti byly malé a zlobily. Dvojčata jsou holt dvojčata. Dva chlapci ve stejném věku, podobní jako vejce vejci a po řá dn ě ž iví. Dali rodičů m zabrat. Ema byla pyšná na to, že se mohla na svého muže vždy spolehnout a že nikdy nebyla na děti sama. Už kdy ž jim bylo deset let, bral je Adam každou sobotu a neděli na ryby a tvrdil, že chlapci jsou u vody hodní a vždy se tam umí zabavit. Zvl áš tn í je, že v ta rána se jim chtělo tak brzy vstávat.

Ema zůstávala doma. V sobotu bylo potřeba uklidit domácnost, uvařit a nakoupit ve městě na celý týden.

R S E R S E

9

Nezatěžovalo ji to. Všechno dělala ráda. A po obědě se už těšila, kdy se její hladová rodina dovalí domů, chlapci špinaví od hlavy až k patě, ale ošlehaní větrem a sluncem. Měli tmavší pleť po ní, vždyť byli její věrnou kopií, a tak běhali celé léto opálení. Vyrůstali z nich opravdu hezcí chlapci a Ema byla na oba pyšná. Mimo ní, Adama a třídní učitelky je málokdo rozeznal.

Ten den, hned jak přišla ze školy – učila na jedné z místních základních škol – se vydala do města, že se podívá na nějaké boty. Mužův bratr Ondřej bude v pátek slavit šedesátiny a celou početnou rodinu ze své strany pozval na oslavu do malého podniku. A protože byly vztahy mezi její rodinou a jeho sourozenci velmi dobré, měla se tam sejít i se svou sestrou Danou a jejím mužem. Danina vdaná dcera Majka nemůže přijít, protože je právě s rodinou na dovolené někde v Itálii.

Emu trošku trápilo, že ačkoliv už bylo jejím klukům pětadvacet, byli pořád ještě svobodní. Petr měl sice tři roky stálou přítelkyni Haničku, dokonce spolu bydleli ve městě v činžovním domě na náměstí, ale Juraj, její druhý syn, jaksi nepospíchal. Pracoval v Bratislavě, dokonce tam i bydlel, a domů jezdil zřídka. Občas přijel v sobotu večer, přespal a v neděli po obědě se vracel zpět. Koupil si ojeté auto a užíval si život.

Pracoval jako programátor. Počítače byly koníčkem i profesí obou synů. Oba vystudovali vysokou školu a teď si hledali svoje místo v životě.

Před obchodním domem na náměstí potkala Ema Ondřejovu ženu Kristýnu, nevýraznou plavovlásku, která se nikdy nemalovala a nestarala se ani o vlasy. Ty vypadaly, jako kdyby si je týden nemyla. Vrásky se

R S E

10

R S E

jí také pořádně vryly do tváře. Od nosu ke koutkům úst se táhly dvě hluboké rýhy a tváře měla ochablé. Pod očima měla velké váčky.

Kristýna ale působila dojmem, jako by se jí její vlastní vzhled netýkal. Vždycky říkala, že je v manželství s Ondřejem šťastná. I když byla starší než on, nikdy si nedělala těžkou hlavu z toho, jak vypadá. Ema nejednou přemýšlela nad tím, proč ji její dvě dcery, které už byly vdané a chodily oblečené a upravené jako z módních časopisů, trošku neusměrní. Jenomže Kristýně už bylo dvaašedesát. A takhle neupravenou si ji pamatovala od mládí. Byla dobrý člověk a Ema ji měla velmi ráda.

„Emo, kde se tady bereš?“ Kristýnin obličej se rozzářil. Objaly se a políbily. „Jsem ráda, že jsem tě potkala. Mám ti vyřídit, že máte přijít na oslavu o dvě hodiny dřív. A řekni to, prosím, i celé své rodině. Pro jistotu jim všem zavolám i já.“

„Změnilo se něco?“

„Ale ano,“ převrátila Kristýna oči v sloup, „Matěj prý musí ještě večer zpátky. Tak aby si s námi na oslavě déle poseděl.“

„Co už může mít v pátek tak důležitého, když začíná víkend?“ nechápala Ema.

Ale Kristýna jenom pokrčila rameny. Obě švagrové znaly třetího bratra svých manželů a věděly, že Matěj je velký podivín, kterému nebylo nikdy nic dobré, všechno rád kritizoval a málokdo mu vyhověl.

„Emo,“ Kristýna rozhodila rukama, „já se do toho nechci plést, protože víš, jaký Matěj je.“

„Vím, vím, konečně, všem je to jedno, jestli začneme dřív, nebo později. Řeknu to pozvaným, můžeš se

R S E R S E

11

na mne spolehnout. Co kdybychom si zašly na kávu, třeba tady do téhle cukrárny?

„Nevím... měla bych nakoupit a uvařit. Ondřej přijde za chvíli z práce.“

„To si nemůže najít něco na zub sám? Vždyť už je velký.“

„Máš pravdu,“ řekla vesele Kristýna, „obskakuji ho celý život. Jdeme na kávu a basta. Zvu tě.“

„Ale vždyť jsem tě chtěla pozvat já,“ bránila se Ema cestou k nevelké cukrárně za rohem.

Kristýna se usmála. „Bude i příště, neboj se.“ Přátelsky chytla Emu v podpaždí. „Počkej, jak to na Ondřejově oslavě roztočíme...“ Zasmály se.

„Stoly se budou pod námi prohýbat,“ dodala Kristýna.

2.

Oslava byla. A opravdu parádní! Oslavenec, velmi podobný o deset let mladšímu bratrovi Adamovi, ovšem těch deset let na něm už bylo vidět, vypadal v novém tmavém obleku elegantně. Sako ale sotva zapnul, takže ho měl raději rozepnuté. Hned po úvodním přípitku a gratulacích si ho svlékl. Pohyboval se svižně, celou dobu měl rozzářený obličej, hlasitě se smál a celý večer obcházel stoly se sklenkou vína, aby si s každým připil. Na rozdíl od bratrů, kteří měli vysokou školu, se Ondřej vyučil řemeslu a celý život pracoval na kolenou. Dělal parkety. Synové Emy říkali, že jejich strýc je parketář.

R S E

12

R S E

Ondřej měl zničená kolena a zdevastované klouby. Celou dobu prohlašoval, že on na svojí oslavě tancovat nebude, protože je už starý a nemocný.

Kristýna, ten večer mimořádně upravená a v nových šatech, ho přece jenom dotáhla na parket. Když byl vyhlášen tanec pro oslavence, jako na potvoru vybrali dlouhou písničku a Ondřej tancoval jako mládenec se všemi ženami, které kolem něho společně s muži vytvořily obrovský kruh. Na bolavá kolena a klouby úplně zapomněl.

Ema měla na sobě nádherný červený žoržetový kostým, který ji zeštíhloval. Vzala si nové černé sandály, ale pro jistotu měla s sebou i jedny staré, dobře vychozené. Vždyť kdo se bude později s alkoholem v hlavě dívat na boty? Cítila, že nové sandály jsou těsné, ale řekla si, že vydrží, jak dlouho to půjde. A nic se nestane, když bude tancovat i bosa. Vznášela se tedy s Adamem při jemné hudbě po celém tanečním parketu. Při lidovkách manévrovali opatrně kolem párů. Když si všimla, že se jejich syn Petr ani nehnul od Hanky, seděl u ní, s prominutím jako mamlas, a znuděně hleděl na přítomné, vzala do tance alespoň Juraje.

Jak ten se ale tvářil... Nejprve se odtahoval, že tancovat neumí a nechce a že se stydí. Když ho nakonec přece jen přesvědčila alespoň na jedno kolo, tak jí pošlapal nové boty.

Ema se nepřestávala divit, proč je její syn takové dřevo, vždyť absolvoval na gymnáziu taneční kurz a určitou dobu chodil i s bratrem do taneční školy. Jakmile hudba dohrála, Juraj se vrátil na své místo a mámu nechal na parketu. Zadýchaná za ním cupitala a ovívala se rukama, protože jí bylo horko.

R S E R S E

13

„Děkuji za tanec,“ jemně synovi rozcuchala vlasy. Juraj se zahanbeně odtáhl a prosebně se na ni podíval. „Stačilo, mami. Svůj plán na tento večer jsem už splnil.“

„Ale Juraji, snad nebudeš takhle sedět celou dobu...“ Když pak procházela kolem neteří, zašeptala: „Holky, prosím vás, nezapomeňte na mého Juraje. Občas ho vytáhněte na parket, aby nám tady neusnul.“

„Samozřejmě, teto, neboj se. Sedět ho určitě nenecháme,“ zahihňala se Katka, Ondřejova černovlasá dcera. Její muž Oleg, mimochodem spolužák dvojčat ze střední školy, jí podpořil: „My si s ním už poradíme, nemusíš se bát.“

A tak se i stalo. Za chvíli Juraj vesele tancoval na parketu, podivně přitom rozhazoval rukama, pletl nohama a prováděl skutečně zvláštní pohyby. Asi to byl takový tanec. Dokonce si to namířil k Petrovi a Haničce, kteří se později také odebrali na parket. A světe div se, Ema si všimla, že Petr má navlas stejné pohyby jako jeho bratr. Navíc se při nich oba stejně zarytě tvářili, jako by to byla ta nejtěžší práce na světě. Chvílemi si uvědomovala, že je nerozezná. Jednovaječná dvojčata...

Pousmála se, šťastná a pyšná na svoje dvě nádherné děti, a podívala se na Adama, který si poněkud často připíjel se svým bratrem. Víno je oba rozehřálo a rozvázalo jim jazyky. Hlučně se překřikovali, chvílemi se tvářili náramně moudře a jeden druhého o něčem přesvědčoval. Ale třetího bratra, Matěje, který se tvářil jako malý bůh, nafoukaně seděl a byl takový nemastný neslaný, nemohli dostat do varu. Ema ho znala. Věděla, že má divnou povahu. A povídalo se, že

R S E

14

R S E

jejich babička prý byla stejná. Jeho manželka Jana, která se s ním chudinka nudila, si několikrát přisedla k Emě a ke Kristýně. Při krátkých přestávkách klábosily, protože diskotéka byla hlučná a při hudbě se téměř neslyšely.

Ondřej, dobrák od kosti, svoji šedesátku zapíjel, jak se patří. Ani Adam za ním nezaostával. A takhle posilnění alkoholem v tom nejlepším vběhli doprostřed parketu, rázně zastavili hudbu a hlasitě zapěli „Ej od Buchlova...“ a to pěkně falešně.

Hosté zpozorněli, přidali se k nim a společně zpívali tu táhlou písničku, po ní jinou, rychlejší. Ti mladší jenom převraceli oči v sloup a někteří si šli raději ven zakouřit. Ondřej s Adamem se drželi kolem ramen, nadšeně výskali a volnýma rukama udávali rytmus.

Diskžokej se rychle přeorientoval na lidovky a pustil je tak hlasitě, že oba sólisty přehlušil. S nevolí se na něho podívali, protože jejich zpěv zanikl, což se jim nelíbilo. Začali raději na rychlou písničku přešlapovat nohama, podupávat a křepčit dokola. Chvíli vypadali jako dva zápasníci, kteří chtějí překonat jeden druhého silou. Vrtěli se jako lidoví tanečníci doprava, potom zase doleva. A i když přitom pořádně funěli, předváděli dokonalou show. Přítomní tleskali, ženy se na židlích smíchem až prohýbaly. Mladí, zlákaní tím rámusem zpátky do místnosti, postávali ve dveřích, ovívali se rukama a rozpačitě se usmívali. To opravdu nebyl jejich styl.

Potom, čert ví, proč, šli Ondřej i Adam do dřepu a začali tancovat odzemek, při kterém několikrát přistáli na zadku na parketu. Někdo zavolal: „Super! Dobrá kulturní vložka!“

R S E R S E

15

„Ondřeji!“ zapištěla Kristýna, „co tvoje kolena?“

Ondřej se podíval směrem k ní, chtěl něco zavolat, ale najednou zůstal ve velmi zvláš tn í poloze klečet na čtyřech, jako kdyby zkoumal parkety, jestli přesně zapadají a nepotřebuj í opravit. Vypadal v té chvíli jako velký bernardýn. A jako by to nestačilo, praskly mu na zadku kalhoty a v díř e se ukázaly bílé slipy. Pří tomn í host é se ještě smáli, i kdy ž většin ě ú směv na rtech zamrzl a zastyděli se. Mysleli si, že Ondřej dostal srdeční záchvat. Mladé to zaskočilo, starší vyděsilo. Kristýna vylekaně vyskočila ze židle a prodírala se kolem stolů k manželovi. Emin Adam seděl na zemi a s otevřenou pusou zíral na bratra, který se nehýbal. I hudba zmlkla, jenom fotograf cvakal, blýskal fotoaparátem, jako by měl na mušce nějakou celebritu.

„Co se ti stalo, brácho?“ naklonil se Adam k Ondřejovi.

Kristýna, strachy popelavá, chytla muže za ramena a snažila se ho zvednout na nohy.

„Au, au, nech mě být,“ bránil se Ondřej slabým hlasem a odmítavě se oháněl rukou, až trefil i manželku. Většina lidí si vydechla. Asi to nebude nejhorší. I Ema si zpočátku myslela, že švagr dostal infarkt. Ale když viděla, že mluví, trochu se uklidnila. Hned byla u nich a zlobila se na Adama: „Měli jste to zapotřebí, takhle vyvádět?“

„Ale přece jsme nedělali nic špatného,“ bránil se její muž a dál seděl na zemi. Vždyť kdoví, jestli by se on sám s tím svým břichem zvedl. Ema ho nechala být, otočila se ke Kristýně a klekla si ke švagrovi. „Ondřeji, co je ti?“

R S E

16

R S E

„Au, au... nechte mě být,“ Ondřej jenom vzdychal, potom bezmocně vrtěl hlavou. „Nemůžu se vůbec pohnout,“ hlas se mu bolestí zlomil.

„A co tě bolí?“ Kristýna byla neodbytná. Hosté se kolem nich zvědavě shromažďovali. Někdo vyhnal fotografa a zeptal se Ondřeje, jestli ho to náhodou neseklo.

„Au...“ zaúpěl zdeptaný Ondřej, stále v té samé poloze, „samozřejmě, vy volové,“ tituloval je bolestivým hlasem, „seklo mě, a pořádně! Copak to nevidíte?!“

„Pokus se pomalu narovnat,“ radila Ema.

„Narovnat? Přeskočilo ti?“ Ondřej byl bolestí bledý jako stěna. Při každém pohybu zaúpěl. „Nejde to!“

„Co teď?“ Kristýna ztratila hlavu. Ale Emin syn Petr už vytahoval z kapsy mobil.

„Mami, zavolám pohotovost.“

„To nemá význam, sem nepřijdou. Musíme ho tam odvézt sami,“ radil Danin muž.

„A nev íš jak? Vždy ť se nemohu ani pohnout... blbče, au...“ vzdychal Ondřej. Situace byla vážná, ale zároveň komická.

„A víte co,“ napadlo najednou Emu, „zajedeme za mým bývalým spolužákem, doktorem Machem. Přivezeme ho sem a on ti tady dá injekci. Uleví se ti, Ondřeji, uvidíš.“

„Víš, kde bydlí? Jedeme za ním,“ nabídl se najednou bratr Matěj, podivín, který celý večer mlčky seděl a nepovídal si ani se svou vlastní ženou, což přítomné překvapilo. Ale byl také jedním z těch, kteří nepili.

„Za chvíli jsme zpátky a přivezeme pomoc. Musíš vydržet!“ A Ema vyrazila s Matějem hledat lékaře. Ema věděla jen to, že bydlí v rodinné zástavbě někde

R S E R S E

17

na konci města, ale pořádně si už ani nepamatovala kde, nicméně spoléhala na to, že Evžen Mach, všeobecný lékař na poliklinice, bude doma. Věděla, že mu před rokem zemřela manželka na rakovinu prsu a že prý bydlel v rodinném domě se svou dospělou dcerou Vandou. Když zvonila u vrátek, vzpomněla si na dobu, kdy byl do ní Evžen ještě jako gymnazista zamilovaný. Tenkrát to byl mladík s hustými tmavými vlasy a zvláštníma šedivýma očima, ze kterých vyzařoval mladický neklid. Od té doby ho neviděla.

Kdoví, jak dnes vypadá... Vždyť i jí se tehdy líbil, ale opravdu už ani neví, proč spolu přestali chodit.

Za chvíli se rozsvítila žárovka nad vchodem klasického čtvercového domu s podkrovím. Zavrzaly vchodové dveře a v nich stálo hezké děvče s dlouhými světlými vlasy.

„Co si přejete, prosím?“ V hlase byla cítit nevole.

„Promiňte, že rušíme. Bydlí tady doktor Mach?“

„Ano, co od něho chcete?“ zeptala se dívka rozmrzele.

„Musíme s ním mluvit.“

„Pokud jste si nevšimli, je už dost pozdě.“

„To si uvědomujeme, ale... prosím vás, zavoláte nám ho?“

Ema se snažila mluvit klidně, i když se jí přístup dívky nelíbil.

„Co je, co se děje?“ objevil se za dívkou vysoký prošedivělý muž oblečený v domácím úboru.

„Tati, hledají tě,“ referovala mu dcera.

Emě chvíli trvalo, než našla podobu tohoto Evžena s tím mladým, nespoutaným chlapcem, který jí v mládí popletl hlavu. Ale byl to on. Stále pohledný

R S E

18

R S E

a přitažlivý. Přišel až ke dveřím, zahleděl se na Emu, na ty známé rysy obličeje, jako by přemýšlel, jestli ji zná. Samozřejmě, že ano. Usmál se na ni a klidně si vyslechl, co se stalo. Chvíli uvažoval, co udělat. Dcera mezitím zmizela v domě a poněkud hlasitěji za sebou přibouchla dveře.

„Rozhodně musím jet do své ordinace. Doma nemám potřebné léky,“ přemýšlel nahlas.

„Evžene, prosím tě, pomoz nám. Vždyť kam bychom ho teď večer tahali? Klečí na zemi a nemůže se pohnout. Ani do auta ho nedostaneme.“

„Chápu tě, Emo. Seknutí v kříži není nic příjemného.“ Usmál se a chápavě pokýval hlavou. „Říkáte, že se to stalo na jeho oslavě?“

„Oslavuje šedesátiny, “ podotkl Matěj, kter ý do té doby mlčel. „Chudák brácha. Nestačilo mu tancovat tak jako ostatní, musel zkoušet odzemek a předvádět se.“

„Odzemek?“ podivil se Evžen a upřel na Matěje šedé oči. Asi v něm viděl rysy Mačinových, ale neuměl ho zařadit. Uznale pokýval hlavou. „To je dobrá fuška pro kolena a klouby. A u šedesátníka...

„Vidíš, jak se člověk umí s alkoholem odvázat – až si ublíží. Jenom nám pomoz. Odvezeme tě.“

„To musíte, protože jsem vypil dvě piva.“

Evžen se šel oblékmout. Za chvíli se vrátil s malým kufříkem a svižně seběhl se schodů.

Potom je navigoval směrem k poliklinice, vešel zvláštním vchodem a vzal si ze své ordinace potřebné věci. Už se zdálo, že na něho čekají dost dlouho.

„Ondřej byl vždy blázen a nevyzpytatelný osel,“ pronesl do ticha Matěj, který celou dobu mlčel, „ale zmrzačit se na vlastní oslavě?“

R S E R S E

19

Emě se nelíbilo, že se Matěj takhle vyjadřuje o svém bratrovi, který byl vždy srdečný, upřímný, každému rád pomohl a nikdy nikomu neublížil.

„Neměl bys takhle o Ondřejovi mluvit,“ vyčetla mu. „V šedesáti tě může seknout i při méně náročných pohybech.“

Matěj se na ni podíval, nic neřekl, jenom pevněji stiskl rty.

Dlouho bydlel na středním Slovensku a měl velmi dobré postavení. Kdo ví, jak se choval ke svým podřízeným, neboť dvakrát sympatický nebyl. S Adamem často probírali jeho povahu a nemohli pochopit, jak je možné, že jsou tak rozdílní. Bratři by měli držet pohromadě.

Když dojeli do podniku Zlatá růže, vysadil je Matěj přímo před vchodem a jel zaparkovat auto. Ema pospíchala s Evženem dovnitř. Ve dveřích se najednou Evžen zastavil a zvláštně se na ni podíval. „Emo, jsi stále tak krásná jako před lety. Vůbec ses nezměnila,“ řekl.

Vyvalila na něj oči, nevěřila tomu, co slyšela. „Ale no tak, Evžene,“ prohodila se smíchem, když se vzpamatovala, „s někým sis mě spletl, že? Věř mi, že léta nikoho nešetří.“ Podívala se na něho rozveseleně, protože lichotka je lichotka... Zarazily ji však jeho oči. Byly plné smutku.

Ondřeje našli sedět na židli. Prý se k ní doplazil. Ema si představila švagra a jeho mohutné tělo, jak se nemotorně posouvá po zemi, připomínajíce toho nejlínějšího plaza, jaký existuje, a nechtěně se usmála.

Muselo to být komické... Hudba už opět hrála a přítomní se bavili. Vždyť to koneckonců není nic vážného

R S E

20

R S E

a lékař mu pomůže. Jedině Kristýna a její zeť Oleg postávali u Ondřeje, který s nadějí čekal na Evžena. Bolestivý výraz z tváře mu nezmizel. U otce se zastavily i jeho dcery a pohladily ho po rameni se slovy, aby vydržel, že lékař je už určitě na cestě. Otec seděl skrčený, snažil se co nejméně hýbat. Chvílemi se i trochu usmál tomu, co se mu stalo. Jenom Kristýna lomila rukama, co s novými kalhoty a jestli by mu neměla přinést z domova druhý oblek.

Lékař všechno vyřešil. Píchl Ondřeji injekci do sedacího svalu a za chvíli bolest polevila natolik, že pacient se mohl trošku narovnat, dokonce se i postavit. Dostal i léky a lékař mu přikázal, aby je hned začal brát. Bohužel mu nařídil klid v domácím prostředí a doporučil oslavu ukončit.

Tak se i stalo. Nejdříve odvezli domů doktora Macha, který mimochodem za ošetření nic nechtěl. Násilím mu vnutili do ruky alespoň flašku a zákusky. Potom odvezli domů oslavence, jemuž se konečně vrátila barva do obličeje. Číšníci, kteří po celou dobu „veselé divadlo“ sledovali, se za barovým pultem pořádně smáli. Něco takového se jim v podniku ještě nestalo.

Zábava pokračovala i bez Ondřeje a někteří se opravdu dostatečně uvolnili a bavili.

Ale na stole se toho večera netancovalo, protože příhoda oslavence přece jenom zaskočila. Kristýna telefonovala každou chvíli domů manželovi, jak se má, ale ten ji uklidnil, že mnohem lépe a že si jde lehnout a pokusí se usnout.

Mačinovi, Ema, Adam, Petr s Hankou a Juraj, vyrazili domů pěšky. Bylo už po půlnoci, ulice byly prázdné, a tak si dovolili zabrat celý chodník a cestou

R S E R S E

21

se ohromně bavili na Ondřejův účet. Tomu chudákovi se o nich muselo zdát...

„Strejda Ondřej.... cha, cha, cha,“ Petr se tak řehtal, že nemohl dokončit větu, „když tam tak klečel, vypadal jako náš nebohý pes Hafan...“

„Opravdu, už zbývalo, jen aby začal štěkat...“ dodal Juraj.

Otec, který kráčel vpředu a podivně gestikuloval rukama na všechny strany, takže si od něj všichni udržovali odstup, prohlásil opilým hlasem: „Ne jako náááš Hafan,“ a zapotácel se. „Ondřej,“ otec prudce škytl, až ho natáhlo, „mně připadal jako zajííc...“

„Zajííííc?“ divil se Petr, který se smíchy neustále potácel až k silnici „ale zajíc má velké uši, táto! Nééé, zajíííci se nepodobal.“

„Tak už přestaňte,“ krotila je Ema a smála se tak, až se musela několikrát zastavit. Jak se tak předkláněla a popadala dech, protože nakonec přejmenovali Ondřeje na rozzuřeného bernardýna, což se jí líbilo nejvíc, napadlo ji, že když se bude takhle hihňat a ohýbat, může seknout v kříži i ji. Kdyby se to stalo, byla by oslava opravdu nezapomenutelná. Raději je tišším hlasem brzdila: „Nebuďte tak sarkastičtí, vážení!“

Na křižovatce se s nimi rozloučili Petr s Hankou, která se ten večer do rozhovorů vůbec nezapojovala, ale jinak se skutečně skvěle bavila. Vyrazili svým směrem a Ema s Jurajem a Adamem rovněž.

„Dobou noc, haf, haf!“ Otec Adam měl výbornou náladu.

R S E

22

R S E

3.

V sobotu vstávali Mačinovi pozdě. Nebylo jim zrovna dobře. Noc plná alkoholu už pro ně nebyla. V hlavách jim dunělo, jako by jim po nich někdo poskakoval. Bolest ve spáncích byla nesnesitelná, žaludky stažené. Ale syn Juraj byl vzhůru už v devět, vydatně posnídal a téměř celý den vydržel sedět u počítače. K večeru se chystal do Bratislavy, ale Ema ho přemluvila, aby zůstal alespoň do nedělního oběda. Bude pečené kuře, a to má rád. Nakonec ustoupil.

V neděli, díkybohu, byla Ema i jej í mu ž v po řád

ku. Před obědem se ozvala Kristýna a děkovala Emě, že se tak rychle a dobře postarala o Ondřeje. Sice ještě le ží , ale už je mu mnohem lépe a v pondělí půjde ke své obvodní lékařce. Chvíli ještě poklábosily, pomlouvaly Matěje, který se přesn ě o půlnoci vydal na t ří hodinovou cestu domů. Ší lenec! Nenechal se přemluvit. Viděl to někdy někdo? Takhle riskovat? I jeho žena Jana byla ze svého muže, tvrdohlavého berana, nešť astná. Kdy ž domluvily, Ema ještě chvíli přem ýš lela o manželstv í Jany, porovnávala ho se svým a spokojená, že to její je úpln ě jiné, nakoukla do trouby, kde se peklo obrovské kuře s chutnou nádivkou. Nadechla se lahodné vůně masa a s požitkem polkla sbíhající se sliny. Potom propláchla r ýži a postavila ji na vařič. Vyběhla na dvůr a chvíli se kochala nádherným slunečním dnem, který vyst ří dal dubnové deště a vítr. Táhlo ji to do zahrádky, toužila dotýkat se kypré, vlhk é půdy, hrabat se v ní jako

R S E R S E

23

krtek, vdechovat její typickou vůni a něco sázet. Asi tam půjde k večeru...

Při obědě měli všichni dobrou náladu. Vzpomínali na oslavu a chudáka Ondřeje, který bude nemocný určitě alespoň dva týdny.

„Škoda, že Petr s Hankou odmítli přijít na oběd,“ zamumlala Ema, když dávala mísu s polévkou na stůl. Těšilo ji, když se celá rodina sešla alespoň jednou za týden. Nedělní obědy byly u nich pravidelné.

„A myslíš , že by pro tolik lidí stačilo jedno kuře?“ podotkl Adam, když si nabral polévku a ž po okraj tal íř e.

„Upekla bych dvě,“ Ema vzala do ruky naběračku a naplnila Jurajův talíř, „ty toho naděláš...“

Když odkládala talíře od polévky do dřezu, vzdychla si, jako kdyby měla o syna a budoucí nevěstu obavy. „Kdoví, co obědvají?“

„Neobávej se, vždyť víš, že určitě něco uvařila.“ Juraj si naložil na plochý talíř kousek kuřete, ale ve chvíli, kdy zabořil lžíci do mísy s rýží, se na okamžik zarazil a zbledl. Po tváři mu přeletěl stín strachu a chytl se za hlavu. Pomalu ji skláněl tak hluboko, až hrozilo, že zkolabuje a skončí s obličejem v talíři.

Ema od něj bleskově odtáhla talíř a vyskočila. „Proboha, chlapče, co ti je?“ Chytila synovu hlavu a hladila ho po vlasech. Její muž přestal jíst a nechápavě se na Juraje díval, neschopen pohybu. „Bolí tě něco?“ zeptali se rodiče najednou.

Syn neodpovídal. Přivřel oči a na bledé tváři se mu objevila bolest.

„Prosím tě, řekni už, co ti je!“ Ema ztrácela trpělivost. Měla nutkání se synem pořádně zatřást.

R S E

24

R S E

„Strašně mě bolí hlava,“ zašeptal konečně Juraj a otevřel oči, velmi podobné matčiným. Na čele se mu leskly kapky potu.

„Adame, podej mi krabici s léky!“ obrátila se Ema na manžela. Potom nalila do sklenice vodu a podala Jurajovi pilulku proti bolesti. Vzal ji třesoucí se rukou, ale než si ji vložil do úst, přesvědčeně zašeptal: „Určitě mi nepomůže. Vím to... raději si půjdu lehnout.“

Prášek ale spolkl, vypil plnou sklenici vody, opatrně vstal, ale než stačil udělat krok, skácel se s rachotem k zemi. Ema sice stála za ním, ale něco takového nečekala. Nestihla ho zachytit. Syn ležel natažený na zemi a vzdychal, že ho bolí nohy.

„Doufám, že sis neublížil...“ Otec pomohl Jurajovi vstát a společně s Emou ho vedli do jeho pokoje. Kdysi tam kralovali oba sourozenci. Nyní ale, když se Petr osamostatnil, zůstal celý pokoj Jurajovi. Byl zaplněný policemi s knihami, na stěnách visely medaile z různých sportovních soutěží. Pod oknem stál pracovní stůl s počítačem a vedle dveří byla velká postel. Dříve tam byla ještě jedna, ale protože bylo v pokoji málo místa, přenesli tu druhou do letní kuchyně. Stála na dvoře pod obrovským ořechem a v horkých dnech byla nejchladnější místností jejich obydlí.

Uložili Juraje do neustlané postele.

„Zavoláme doktora. Takové divn é symptomy,“ ř ekl otec ustaraně a zam íř il do chodby, že zavol á pohotovost.

„Ne, ne...“ zastavil ho synův slabý hlas, ale po celou dobu neotevřel oči. Adam se tedy vrátil a oba s manželkou nad ním bezradně stáli. Vtom otevřel Juraj oči a tiše zašeptal: „Mám takový divný pocit, jako kdyby se něco stalo...“

R S E R S E

25

„Bože, co by se mohlo stát?“ Ema se podrážděně podívala na Jurajovu popelavou tvář. Možná ho bolí nohy ještě z té páteční tancovačky. A hlava? I ji bolí, ale nedělá takové fóry. Jenomže synovy oči zrcadlily něco, co ji vyděsilo. Zachvěla se. Potom, když řekl: „Zavolejte Petrovi,“ najednou pochopila. Prudce se otočila k manželovi, až skoro upadla. Jejich pohledy se setkaly a rozuměli si. Petrovi se stalo něco zlého a Juraj to vycítil.

Tak to bylo odjakživa. Kluci jsou jednovaječná dvojčata, navlas stejná, a tudíž silně na sebe navázaná, takže když měl jeden z nich problémy, ten druhý to předvídal. Ema si pamatovala, že už jako malí chlapci (jeden nebo druhý) vycítili nebezpečí hrozící sourozenci. Když vytáčela Petrovo číslo, zlobila se na sebe, protože úplně zapomněla na tuhle raritu, která byla jejím dětem dána vyšší mocí. Téměř by byla obvinila Juraje z něčeho, za co nemohl.

Mobil vyzváněl, vyzváněl, ale nikdo se neozýval.

„Nebere mi to!“ Vyděšená Ema se vrátila do dětského pokoje a pokoušela se stále znovu a znovu dovolat Petrovi.

„Ukaž, zkusím to já,“ nabídl se Adam, ale také neuspěl. Syna nebylo možné zastihnout.

„Sednu si do auta a pojedu se k nim podívat,“ rozhodl se Adam a ještě v chodbě, když si oblékal lehkou sportovní bundu, zakřičel: „Juraji, stále tě ta hlava bolí?“

„Ano, bolí,“ odpověděla za něj Ema, která ho šla vyprovodit. Už věděla, že dokud se problém nevyřeší a Adam nezjistí, co je s Petrem, bolesti Juraje nepominou.

R S E

26

R S E

„Tak já jedu...“ Otec práskl dveřmi a Ema zůstala se synem sama.

„Jaké jsou ty pocity?“ vyzvídala, „slabší, stále stejné nebo se bolest stupňuje?!

„Mami, prosím tě...“ zasténal Juraj a prosebně se na ni podíval, „když mi je budeš připomínat, budu zvracet. Je mi těžko od žaludku...“

„Bože!“ Ema bezmocně převrátila oči v sloup a přála si jenom jedno – aby se Adam co nejdříve vrátil a řekl jim, že mladým se nic nestalo. V duchu se ale třásla strachy, jakou novinu přinese.

Znala své syny dokonale. Věděla, jak prožívají své starosti, jenomže takhle špatně se ani jeden z nich nikdy necítil, a už dávno se nic podobného nestalo. Byla přesvědčená, že její kluci z toho už vyrostli a na tuto jejich zvláštní schopnost naprosto zapomněla.

Zděšení nastalo, když se otec vrátil a řekl, že mladé doma nezastihl. Dlouho na ně zvonil, ale neotvírali. Zazvonil i u sousedů, a ti mu řekli, že je viděli krátce před obědem nastupovat do auta. Zřejmě někam vyrazili.

„Do auta?“ zbledla Ema. Představa, že se jim cestou něco stalo, ji naprosto dorazila. Sedli si s manželem v dětském pokoji na židle, hleděli na nemocného Juraje a hrůzou nevěděli, co dělat.

„Kdybychom alespoň věděli, kam jeli,“ přem ýš lel otec.

„Nebylo by moudré zavolat na policii, aby zjistili...“ Emě se stáhlo hrdlo strachy, kdyby se nedržela silou vůle, byla by se rozplakala. „Možná budou vědět,“ polkla naprázdno, „jestli nedošlo k nějaké nehodě.“

„Ale kde? Na které silnici? Co máme dělat?“ Adam si neuvědomil, že zvýšil hlas.

R S E R S E

27

„Já nevím! Jak to mám vědět!“ Ema na něj vztekle vyjela a pocit beznaděje se stupňoval.

„A jak to mám vědět já?“ rozčiloval se Adam.

„Dobře! Tak na mě neječ!“

„Prosím vás...“ Juraj se s námahou dotkl máminy ruky, „nekřičte na sebe... Možná se už cítím lépe.“

„Vážně?“ Ema se zadívala na syna, „vážně je ti už lépe? Nenamlouváš si to?“

„Ne.“ Juraj se zvedl na lokty, snažil se tvářit veseleji, několikrát zamrkal a zalhal: „Skutečně mě to přechází,“ opatrně se usmál.

„Jsi si jistý?“ Ema se podezíravě dívala na syna. Vlastně je možné, že se opravdu nic nestalo a její syn má jenom takovou chvilkovou nevolnost z té oslavy. Zbytečně je vylekal.

Juraj za chvíli vstal a opatrně přešel do obývacího pokoje. Sedl si na gauč a zapnul televizi. Rodiče mu byli v patách, bedlivě ho pozorovali, především Ema, a nemohli pochopit, že před chvíli byl úplně nemožný a nyní je docela fit.

Dívali se společně na nějaký western a na nedojedený oběd úplně zapomněli. Jídlo už dávno vystydlo, i hlad je přešel. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud se Jurajovi nezačalo chtít zvracet. Okamžitě vyskočil, rozběhl se na toaletu, přičemž skoro převrátil konferenční stolek. S rámusem rozrazil dveře na WC a slyšeli, jak zvrací.

„Jsem z toho vyřízená, co se mohlo těm dvěma přihodit? Stále na ně myslím.“

„I já... Alespoň Hanka se mohla ozvat.“

„Mohla, hm...,“ ale když si Ema představila, že se Hance něco stalo, srdce jí začalo tlouct rychleji, „a co

R S E

28

R S E

když ani ona nemohla...“ Nešťastná Ema se podívala směrem k chodbě. V koupelně tekla plným proudem voda. Ema vzdychla a smutně dodala: „Nemyslím si, že by se Jurajovi ulevilo.“

„Ani já ne. On jenom nechce, abychom se báli.“

„Máš pravdu, Adame.“ Ema upřela na manžela svoje hezké oči a rozhodla se: „Pojď, nebudeme déle čekat. Oblečeme se a půjdeme na policii. To bude nejrozumnější.“

„Kam jdete?“ vyzvídal Juraj. Stál shrbený ve dveřích koupelny a držel si žaludek. Stále byl bledý, vlasy měl mokré. Nevypadal dobře.

„Juraji, už nemůžeme čekat. Jdeme na policii. Vidíš sám, že tvé potíže nepřecházejí. Je třeba zjistit, co se stalo.“

„A já bych byl rád, kdyby sis ještě lehl. Kdyby ti bylo hůř, dej nám vědět.“ Otec vzal syna pod paždím a pomohl mu do dětského pokoje. Když ho opatrně uložil do postele, pečlivě ho zakryl, jak to dělával kdysi, když byli synové ještě malí.

Všiml si, že jeho dospělý syn zavřel úlevou oči. Opravdu nebyl v pořádku. Adam si uvědomil, že je třeba jednat.

Zaparkovali auto nedaleko městsk é policie a š li asi dvacet metrů pěš ky. Vzduch voněl sv ěží trávou a městem vál slab ý vánek. Mlčeli, protože v hlavách se jim honily chmurné myšlenky. V takové situaci člověk vždycky mysl í na to nejhorší . A kdoví, co dělá doma Juraj?

Byli už na schodech, a Ema chtěla zazvonit, když zazvonil Adamův mobil. Oba sebou trhli. „Petr?!“ Adam téměř nedýchal. Zastavil se a zvolal: „Halóóó! Kdo je tam?“

R S E R S E

29

„Pane Mačino...“ ozval se plačtivý ženský hlásek.

„Kdo je?“ nechápal Adam, „Kde je Petr?“

„Já... tady Hanka, pane Mačino. Jsem v nemocnici. Vlastně...“ Hanka plakala a smrkala, těžce mluvila, „oba jsme v nemocnici.“

„V nemocnici? Co se stalo?“ Adam se nechápavě podíval na Emu a zamrkal. Ta pochopila a rázně mu vytrhla mobil z ruky.

„No tak, Hanko, co se stalo?“ Oba přešli na chodník.

„Havarovali jsme...“ vysoukala ze sebe dívka a rozplakala se. Do Emy jako by někdo napumpoval vztek.

„Přestaň bědovat do mobilu! Co je s Petrem?“ křičela. Zuby jí drkotaly strachy a nohy měla jako huspeninu. „Mluv!“ byla netrpělivá.

„Petr má... jednu nohu zlomenou... druhou pořezanou, zlomenou ruku a... těžký otřes mozku.“ Hanka celou dobu koktala a stále plakala, jako by všechno zavinila. Ale spíš to byl následek šoku, který utrpěla.

„A ještě?“ Ema už téměř ječela. Nechtělo se jí věřit, že její Petr, Petříček, její malý synáček, její andělíček má zlámané nohy. A jestli bude ještě chodit? Bože můj! Skoro se zbláznila. „Stalo se ještě něco?“ křičela dál, „a co ty?“

Hanka polkla hořké slzy, které jí stékaly po tvářích, a zašeptala: „Já jsem jen potlučená.“ Dotklo se jí, jak na ni paní Ema křičela, vždyť ona opravdu za nic nemohla.

„Zeptej se jí, co se vlastně stalo,“ strčil do ní Adam, který se nakláněl k manželce, aby co nejvíc slyšel.

„Popiš mi tu havárii!“ vybídla Ema děvče a najednou si připadala, jako kdyby stála před katedrou a sjednávala pořádek ve třídě. Vždyť Hanka za nic

R S E

30

R S E

nemůže, zbytečně na ni křičí. Vlastně měli oba z pekla štěstí. Prý se na ně z boční ulice vyřítilo nákladní auto. Nedalo jim přednost. Petr instinktivně stočil volant na druhou stranu a narazil do stromu u silnice. Ema si s hrůzou uvědomila, že se jim mohlo stát i něco mnohem horšího. Bože, kolik takových bouraček končí smrtí...

„Hanko, jedeme za vámi,“ řekla už mírněji, protože pocítila úlevu, „hned jsme tam.“ Otočila se celá rozechvělá k Adamovi. „Slyšel jsi, co se stalo... musíme jet do nemocnice! Prosím tě, zavolej ještě Jurajovi, aby se uklidnil. Řekni mu, že žijí...“ podívala se roztržitě na manžela, „je to štěstí v neštěstí...“ pokývala hlavou. Alespoň tedy doufala.

4.

Domů se vrátili pozdě večer. Ema byla z celého dne k smrti unavená. Adam na tom nebyl o mnoho lépe. Svlékli si kabáty a bolavé nohy vsunuli s úlevou do bačkor. Juraje už doma nenašli. Nechal na stole vzkaz, že odjel do Bratislavy a že předtím i něco snědl. Už je mu prý lépe.

„Díkybohu,“ vydechli si oba.

Když si sedli ke stolu, mlčeli. Ema dala do mikrovlnné trouby ohřát kousky kuřete s rýží a Adam trpělivě čekal. Ani jemu nebylo dobře. Jedli mlčky, pomalu kousali, jako by jídlo bylo bez chuti. Po tom všem, co se toho dne stalo a co všechno viděli...

R S E R S E

31

Ema myslela na Juraje, jak svým způsobem trpěl, když cítil neštěstí svého bratra. Petrova bolest se jakoby telepaticky přenesla na něj. Syndrom jednovaječných dvojčat... Jak zvláštní, že s manželem mysleli na to samé, protože Adam se najednou ozval: „Neměli bychom zavolat Jurajovi? Kdoví, jak mu je?“

„Právě na něj myslím,“ přiznala se Ema. Vstala od stolu, protože už dojedla, vzala do ruky mobil a vymačkala synovo číslo.

„Ahoj mami! Co nového u mladých?“ ozval se jako první.

„No... byli jsme za Petrem v nemocnici. Hanka je potlučená, ale on je na tom hůř.

„To vím, Hanka mi volala. Myslel jsem, jestli se mezitím něco nestalo.“

„Ty se ptáš?“ usmála se, „vždyť ty jsi bratrův barometr. Cítíš jeho bolest, předvídáš, že se něco stane, oběma vám je už pětadvacet, a já to pořád nechápu.“

„Nemůžu za to, mami. Mám Petra moc rád. Možná, možná je to tím. Nedokážu ovlivnit tyto zvláštní pocity, které mezi námi fungují.“

„Synáčku,“ oslovila ho něžně, „já vím, že ty za to nemůžeš. Ani Petr. Chtěli jsme jenom s tátou vědět, jak se cítíš.“

„Teď už dobře. Nic mě nebolí, nic mi není. Jsem naprosto v pořádku.“

„Možná proto, že už víš, co s bratrem je.“

„Je to možné. Jsem rád, že to neskončilo hůř.“

„Máš pravdu,“ povzdechla si, „mohlo to dopadnout i jinak.“

Potom si uvědomila, že Juraj na pár vteřin zmlkl. Vycítila, že chtěl ještě něco ří ct, zřejm ě si to ale rozmyslel.

R S E

32

R S E

„Dobře, mami, kdyby nastala změna, zavolejte mi. Možná to budu vědět dřív než vy...“ zasmál se. Z jeho hlasu vycítila, že je skutečně v pořádku. S úlevou se podívala na muže.

„Oba tě s tátou líbáme. A v týdnu se ozvi. Víš, že se teď o vás budeme bát víc...“

Když odložila mobil na parapet, vyslovila opatrně své obavy: „Juraj se má dobře. Jen aby se vyléčil Petr,“ odkládala přitom nádobí do dřezu a jídlo do ledničky. „Hrozné! Komplikovaná zlomenina nohy, hluboké řezné rány na druhé... a ta ruka...“

„Záležitost na dva měsíce?“ odhadoval Adam.

„Jen aby to byly jen ty dva měsíce!“ Ema přivřela unavené oči.

„Neboj se,“ Adam si uhladil vlasy a laskavě se na ni podíval. Petr je mladý a naštěstí má povahu po tobě. Ten se jen tak snadno nedá.“

„Ano,“ Ema se podívala vděčně na manžela, potom mávla bezmocně rukama. „Jenom se bojím, aby nenastaly komplikace... Bože, pomoz mu, aby se vyléčil!“

„Vždyť ti říkám, že se vyléčí. Neměj obavy.“

Juraj se převalil na záda na pevnou postel, kterou si koupil do podnájmu sám. Měřil přes sto devadesát centimetrů, a proto pro něj byla ta, kterou tam nechal předcházející podnájemník, krátká. Domluvil se s majitelem bytu, že jí přesunou do jiného pokoje a on si koupí novou. Netrčely mu z ní nohy, nemusel se celou noc krčit a na nové matraci nebyla uprostřed vyležená prohlubeň.

I když si vychutnával pohodlí svého privátu, zlobilo ho, že nedovedl mámě říct, co se po obědě dověděl. Byl

R S E R S E

33

ještě doma, když mu telefonovala Hanka. Prý jeli na návštěvu k přátelům a cestou v autě se pohádali. Přiznala se mu, že se s Petrem už několik měsíců hádají neustále.

„Nějak to mezi námi přestalo fungovat,“ stěžovala si mu.

„Jak to? Vždycky jsem byl přesvědčený, že jste ideální pár. Působili jste tak harmonicky...“

„Ha, ha ... ideáln í pár... my a sehraní?“ ironicky se zasmála. „ Domnívám se, že jsme nikdy nebyli ideální pár, protože jsme se nikdy neuměli domluvit. A Petr se změnil. Po řá d sed í u po čí tače a já bych zase ráda vyrazila někam ven. Přestal se mi věnovat. S přá teli se u ž nescházíme. A krom ě toho ... je hrozně tvrdohlavý.“

„Tedy, já jsem asi stejný...“ přiznal se Juraj, „také mám rád pohodlí a... počítač. Vidíš, není to jen tak, že jsme dvojčata.“

„Juraji, ty jsi jiný, i kdy ž si to asi neuvědomuješ, ale mezi mnou a tvým bratrem všechno skončilo. Opravdu.“

„Rozcházíte se?“ zeptal se jí přímo a sám nevěděl, proč ho to tak zneklidnilo. Když vycítil, že Hanka zaváhala, nevěřil, že mu řekla úplnou pravdu.

„Ano. Už měsíc spolu nespíme a je jenom otázkou času, jak to vyřešíme s pronajatým bytem,“ pokračovala ještě smutnějším hlasem.

„Je to opravdu tak vážné?“

„Juraji, můžeš mi věřit, že je. I když jsme se na oslavě vašeho strýce snažili přetvařovat.“

„Ta přetvářka byla opravdu dokonalá,“ musel uznat. „Ale proč nevyjdete s pravdou ven? Myslím si, že by to měli vědět naši i tvoji rodiče.“

R S E

34

R S E

„Mě... měli...“ zašeptala najednou plačtivě po krátké pauze Hanka, „kdyby...“

„Co kdyby? Co se stalo?“

Juraj měl svou budoucí švagrovou v podstatě rád. Hezká vysoká žena s dětskou tvářičkou a velkýma hnědýma, zvědavýma očima. Nosánek nahoru dodával jejímu obličeji zvědavý výraz. Měla malé, ale plné růžové rty a ráda se smála. Dlouhé pramínky tmavých vlasů se jí točily do drobných kudrlinek. Na slunci se nádherně leskly. Pracovala jako účetní u nějakého soukromníka a přitom dálkově studovala na vysoké škole sociální vědy. Postavu měla tak akorát a jeho bratr Petr byl do ní blázen. Alespoň dosud.

„Tak co se stalo?“ opakoval otázku. Zamrzelo ho, že Petr nebo Hanka v tom vztahu selhali. Možná selhali oba.

„Nechali mě v nemocnici na pozorování, i když tvrdím, že jsem v pořádku a nic mi není.“

„V tom je celý problém? Vždyť Petr je na tom podstatně hůř. Bude v nemocnici hodně dlouho...“

„Vím to,“ plačtivě ho přerušila. „Ale... Juraji,“ oslovila ho tiše, „jsi první a jediný, komu to teď řeknu.“

„Nenapínej mě. Stalo se ještě něco jiného?“

„Stalo...“ zavzlykala Hanka, „v nemocnici zjistili, že jsem těhotná.“

„Jak těhotná?“ hloupě reagoval Juraj a hned se zastyděl. Chová se jako nezkušený puberťák.

„No těhotná... čekám Petrovo dítě, rozumíš? A teď, když jsme se domluvili, že se rozejdeme, vlastně jsme se už rozešli...“

„Ale no..., ale...“ šokovaný Juraj reagoval, jako kdyby on byl Petr a jeho exmilenka mu právě ozná

R S E R S E

35

mila nečekanou novinu. Nevěděl proč, ale rozbušilo se mu srdce.

„Tak é tě to šokovalo, že? S něčí m takovým jsem ani ve snu nepočí tala. Juraji, jak to mám Petrovi ří ct? Pora ď mi! Teď, kdy ž prožil takový š ok a je v ážně zraněný? Víš jak strašné to bylo, když se na nás ří tilo to auto... a my jsme před sebou uviděli ten strom... a...“ Hanka se zhluboka nadechla, aby ovládla strach, který se jí při vzpomínce na včerej ší odpoledne opět zmocnil. Uvědomovala si, že se nesmí rozčilovat, aby neublíž ila miminku. „Ne, te ď s tím nemohu vyrukovat,“ ř ekla v ážně. „Ale jsem bezradná. Nevím, co mám dělat.“

„No...“ Juraj byl v rozpacích. V takové situaci se ještě neocitl. Bylo mu Hanky líto, ale litoval i bratra. Rozešel se se ženou, která čeká jeho dítě, a on o tom neví... „Hanko, asi bude lepší počkat s přiznáním, až se zlepší Petrův zdravotní stav,“ uvažoval.

„To si uvědomuji. Ale to, že jsem těhotná, dokonce už v devátém týdnu, by měl vědět co nejdřív, dokud se nerozhodnu, co a jak...“

„Cože?“ nechápal. „Co chceš rozhodovat? Proč?“ vyděsil se, když si uvědomil, že existují způsoby, jak se dítěte zbavit. Jak může Hanka myslet na něco takového? „Ty, ty, ty bys byla schopná zbavit se toho plodu?“ zvolal podrážděně.

„Juraji, to bych neudělala...“ hlas jí zněžněl, „i když láska mezi mnou a Petrem skončila, na to děťátko se těším.“ Z hlasu Hanky vycítil, že je už spokojenější, dokonce se usmívá. Ulevilo se mu.

„Hanko, zítra se půjdu na bratra podívat. Můžeme se tam sejít?“ navrhl. Myslel na Petra, který tam leží odkázán na pomoc jiných.

R S E

36

R S E

„Budu jen ráda...“ Hanka pookřála, protože ji tajemství, o němž věděla jen několik hodin, velmi rozrušilo a netušila, co bude dál. Ještěže je tady Juraj.

Bylo něco po desáté večer, když se Juraj převlékl do pyžama. Protáhl se na nové posteli a zjistil, že ho všechno bolí. Najednou cítil každý kousek kůže a každý sval na svém těle. Cítil snad i kořínky vlasů. Měl pocit, jako by celý den ryl zahradu a ještě šel dobrých deset kilometrů pěšky. Navzdory únavě se jenom neklidně přehazoval z boku na bok a nemohl usnout. No, nepříjemný pocit, když má člověk před sebou celý pracovní týden.

Zároveň si uvědomil, že myslí na Hanku, která potřebuje pomoc. Chtělo se mu o ní přemýšlet, ale mozek odmítal spolupracovat. Její tvář se před ním vznášela, usmívala se, potom mu řekla, že Petra už nemiluje a že to dítě..., ale nestihla dokončit, co chtěla říct, protože se ztratila v nějaké mlze. A on ji hledal, napínal zrak do husté mléčné hmoty, až ho rozbolely oči, nořil do ní ruku, aby Hanku zachytil. Prsty měl mokré a kluzké. Cítil nepříjemnou lepkavost, ze které se mu dělalo špatně. „Hanka potřebuje pomoc... musím ji najít!“ opakoval si zničený a bylo mu špatně. Zmořený nepříjemnými představami po půlnoci vstal a vzal si prášek na spaní.

R S E R S E

37

5.

Inženýr Adam Mačina byl dlouhá léta ředitelem. Ne

stěžoval si na práci, protože třídění a likvidace od

padu recyklací souvisely se životním prostředím. Od

mládí měl rád přírodu a vždy mu záleželo na čistotě

města a okolní přírody. Byl členem komise pro životní

prostředí v městském zastupitelstvu a vyjadřoval se

vždy ke všem návrhům, které se týkaly úpravy okolí

rodinných domů, parkovišť a volných ploch mezi pa

nelovými domy. Sledoval prognózy globálního oteplo

vání světa a materiály o chemickém znečišťování lesů,

vodních toků nebo moří. Dostat se s ním do polemiky

o životním prostředí znamenalo prohru. Adam Mači

na uměl své názory obhajovat velmi přesvědčivě. Vyu

žíval pádné argumenty, které si vyhledal na internetu

nebo v různých odborných časopisech. Patřil mezi ty,

kteří mají svou práci rádi, i když říkával, že vyčistit

planetu od nečistot a chemických jedů je nemožné.

Adam Mačina mohl být nejšťastnějším člověkem na

této zemi, kdyby... kdyby neměl jedno tajemství, sla

bost, o níž nikdo nevěděl a kterou se mu dosud poda

řilo tajit.

Navzdory tomu, že miloval svou hezkou a š ikovnou

manželku, jeho srdce bilo i pro mnohem mladší ž enu,

což mu působilo problémy. U ž osm let tiše stála po

jeho boku jako jeho osobní asistentka. Oči, v nichž se

skrýval obdiv a zatajovaná láska k němu, ho naprosto

okouzlily. Často si ani neuvědomoval, jak ji i on hltá

pohledem. Vnímal jej í štíhlé a pěstěné ruce, jimiž se do

R S E

38

R S E

týkala papírů, kdy ž mu je předkládala k podpisu. Jako by je hladila, mazlila se s nimi. Představa, že se takhle dotýká jeho tv ář e, jeho těla byla vzrušující. A kdy ž se k němu naklonila, její parfém mu rozbušil srdce.

Vzápětí se na sebe zlobil, že takový starý kozel jako on nemá nárok myslet a toužit po nádherné třicátnici, navíc ještě i svobodné. Vždycky, když stála těsně vedle něho a poslouchala jeho pokyny, toužil natáhnout ruku a dotknout se pevného kulatého zadku, pohladit ho, poplácat a potom ruku posouvat dál... kdo ví, jaké nosí kalhotky? Uvažoval jeho mozek. Jsou to „tanga“ nebo klasika?

„Pane řediteli! Pane řediteli...“ obyčejně ho probral překvapený pohled jejích nádherných modrých očí. Přál si, aby se posadila na stůl a přehodila si nohu přes nohu. Tak rád by se dotýkal jejích kolínek a hladil ji i výš...

„Prosím?“ probral se ze snění a zastyděl se za své hříšné myšlenky. Nasucho polkl, rychle se na ni podíval. Musel vypadat roztržitě, protože se mu zdálo, jako kdyby se na něho dívala trochu koketně, smyslně a roztouženě. Ustrnul. Zdá se mu to? Nebo si to jen namlouvá? Kdyby mohl, hned by ji vzal do náručí...

Jenomže on je už pětadvacet let šťastně ženatý. Má dospělé syny, dobré postavení, nemůže si dovolit milostnou avantýru. A tak bojoval sám se sebou. Byl to několikaletý tichý boj, doprovázený přehnanou touhou po ní, po jejím dokonalém těle. Postupně zjišťoval, že to není jenom touha po sexu, ale něco hlubšího, čistějšího. Děsil se vyslovit to nahlas. Bál se, že ji začíná opravdu milovat. Jeho osobní asistentka Lucie se stala jeho noční můrou.

R S E R S E

39

Později zjistil, že Lucie to cítí stejně. Všiml si, že se jí někdy, když byli příliš blízko u sebe, chvěly ruce, tvář jí zrůžověla a byla roztržitá. Klopila nádherné oči, a když se na něho přece jen podívala, měla modré zorničky rozšířené nejistotou a láskou... Nesměle se usmívala, přičemž se jí na tvářích objevily roztomilé malé důlky. A to nevěděl, že její srdce splašeně bije, jako kdyby ji někdo honil. Ano, uháněl ji... on. Uháněl ji svým pohledem, očima, které se jí stále vzrušeněji dotýkaly. Moci ji tak obejmout a náruživě políbit. Ne, nedalo se to vydržet. Byl zamilovaný...

Jednoho dne zůstali v práci déle, protože jí diktoval referát o znečišťování vodních toků a bylo nutné ho ten den dokončit a nakopírovat. Ráno odjížděl na mezinárodní kongres o životním prostředí do Tater a ten materiál potřeboval s sebou.

„Pane řediteli, nejste unaven? Nemám vám uvařit kávu nebo čaj?“ zeptala se najednou a unaveně se protáhla. Prsa, dobré trojky, se jí pod blůzou napnula tak, že jí málem povolily knoflíčky. Uvědomil si, že Lucie sedí několik hodin v té samé poloze. Musí být unavená. Káva nebo čaj je jedno, oba je vzpruží.

Adam byl velmi dobrý člověk. Dokázal své podřízené vyslechnout, zažertovat si s nimi, rád se smál a vždycky si našel čas pro ty, kteří třídili odpad a pracovali v těch nejhorších podmínkách. Pracovníci si ho vážili. S oblibou používali výraz „náš“ ředitel Mačina.

„Samozřejmě, Lucko. Pokud nepospícháte domů a jste ochotná pomoci mi dokončit referát...“ hleděl na její plné červené rty, nemohl od nich odtrhnout zrak. Lucie se usmála, modré oči jí radostně zasvítily. „Já mám čas.“

R S E

40

R S E

„Slibuji, že si někdy v týdnu budete moci vybrat za ty přesčasy náhradní volno.“ V posledních týdnech zůstávali v práci častěji déle a on si to velmi dobře uvědomoval.

Lucie přikývla, vstala a možná schválně zavrtěla zadkem, když odcházela do malé kuchyňky vedle ředitelny. Ve dveřích se zastavila, otočila se k Adamovi a nádherně se usmála.

Sladký sexy úsměv, ale ten večer jiný... Vábila a volala ho k sobě. Vždyť byli sami. Nikde nikdo, kanceláře zely prázdnotou.

Najednou měl pocit, že je u obrovského rozbouřeného moře a vodní víla ho láká do tmavých hlubin. Věděl, že jakmile se jí zmocní, utopí se. Chtěl se utopit. Lucie za to stála.

Celý vzrušený vstal, procházel se po místnosti sem a tam, nervózně si prohrábl vlasy a nabíral odvahu. Povzbuzen tím, že je celá budova prázdná – s výjimkou vrátného, který nahoru nechodívá, protože má k dispozici telefon – odvážně vešel do kuchyňky. Postavil se těsně za Lucii a naklonil se tak, že se dotýkal jejích útlých ramen.

„Tak jak, dala jsi vařit vodu?“ zeptal se přiškrceným hlasem. Tykal jí. Když z její strany neucítil žádný odpor, pevněji ji k sobě přitiskl. Neodtáhla se, ale naopak, nastrčila mu zadek. Ooo...

„Voda už vře...“ zašeptala a hlas jí přeskočil.

„Líbíš se mi,“ a konečně ji objal kolem pasu. Neotočila se, jenom šeptem odpověděla: „I ty mně... a moc.“

Sklonil hlavu, celou tvář ponořil do jejích lesklých vlnitých vlasů a plnými doušky vdechoval vůni šamponu. Jeho ruce ji začaly hladit po zádech. Lucie se ne

R S E R S E

41

bránila, spíše se mu poddávala. Úžasné... konečně se jí může svobodně dotýkat. Když nedočkavě sáhl na její nádherný zadeček, hladký a kulatý, „bože... ach,“ zasténal rozkoší, téměř mu to vyrazilo dech, srdce se mu rozbušilo. Lucie měla tanga, o kterých se mu zdálo.

Nechápal, že po tolika letech manželství, když se jejich sexuální život s Emou už nadobro ustálil a spíše jim stačilo vřelé objetí a vzájemná blízkost, se vzrušil tak, že přestal vnímat svět kolem sebe. Z té vášně ho polilo horko. Konvice se mezitím vypnula, ale je už nemohlo nic zastavit. Nepřekáželo jim ani ostré světlo. Otočil Lucii k sobě a ona se vášnivým pohledem vpíjela do jeho obličeje. Prudce ho objala kolem krku a přisála se mu na rty. Přímo surově se zmocnil jejích úst, vnikl do nich pořádně hluboko jazykem. Když jí kousal do rtů a hned poté líbal na krk a sál do sebe hebkou bílou pokožku, přestal se kontrolovat. Začali se rychle svlékat. Oba se chvěli nedočkavostí. Možná za to mohla ta léta, kdy po sobě tajně toužili.

Velmi rychle ji posadil na tvrdou kuchyňskou linku a rukou nechtěně shodil jeden z připravených hrnečků. Rozbil se na drobné kousky, které se sklouzly po hnědých dlaždicích, zacinkaly a zakryly



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist