načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Emily Vichrná a příšera z hlubin - Liz Kesslerová

Emily Vichrná a příšera z hlubin
-15%
sleva

Kniha: Emily Vichrná a příšera z hlubin
Autor:

Ostrov v zářivě modrém moři. Palmy, bílý písek. Utajené místo, kde společně žijí suchozemští a mořští lidé a kde je v pořádku být holkou, které ve vodě vždycky naroste rybí ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-16
Počet stran: 200
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 194 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Sarah Gibbová
přeložila Jindra Horynová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-46
ISBN: 9788000048574
EAN: 9788000048574
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl série o Emily, mořské panně. Pro čtenářky od 9 let. Ostrov v zářivě modrém moři. Palmy, bílý písek. Utajené místo, kde společně žijí suchozemští a mořští lidé a kde je v pořádku být holkou, které ve vodě vždycky naroste rybí ocas. Nový domov Emily Vichrné je dokonalý. Jenomže Emily všechno pokazí tím, že vzbudí ze stoletého spánku Krakena.

Popis nakladatele

Ostrov v zářivě modrém moři. Palmy, bílý písek. Utajené místo, kde společně žijí suchozemští a mořští lidé a kde je v pořádku být holkou, které ve vodě vždycky naroste rybí ocas. Nový domov Emily Vichrné je dokonalý. Jenomže Emily všechno pokazí tím, že vzbudí ze stoletého spánku Krakena. Když se tahle legendární mořská příšera vynoří z hlubin a budoucnost obyvatel ostrova se stane velice nejistou, Emily učiní zoufalý pokus, aby všechny zachránila. Podaří se jí to?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Liz Kesslerová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

První kapitola

Z

avřete oči.

Myslete na  nejkrásnější místo, jaké si umíte představit.

Zobrazí se vám zlaté pláže? Úžasně čisté modré moře? Dokonalá obloha? Ještě nechte oči zavřené.

Když to všechno asi stokrát znásobíte, jste zhruba na  půli cesty k  tomu, abyste v  představách viděli můj nový domov. Vysoké skalnaté oblouky se tyčí nadzálivy, na plážích s jemňoučkým bílým pískem se líně vlní palmy a moře se na slunci leskne jako křišťál. Všechno díky Neptunovi.


12 13

Řekla, že o tom musí rozhodnout karty, rozložila je

před sebou do tvaru hvězdy a asi deset minut nad nimi

beze slova seděla a pokyvovala hlavou.

„No, takže je jasné, co musím udělat. Volání deseti

pohárů prostě nemůžu ignorovat,“ prohlásila tajemně,

přehodila si přes ramena svůj oblíbený černý pléd a šla

si domů sbalit věci. Vždycky mluví v hádankách, to je

celá ona. Naučila jsem se nevyptávat, jenom přikyvovat

a tvářit se, jako že vím, o čem je řeč.

Archieval připlaval k boku lodi. „Tak tady to je,“řekl nám. „Severní záliv, ostrov Průsečík.“

„A proč se tak jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Je přímo uprostřed Trojúhelníku.“ Natáhl ruku

a  opsal jí kruh. „Když si představíš přímky vybíhající

ze všech tří konců, protnou se právě tady.“

Bermudský trojúhelník. Zachvěla jsem se. Cestou

sem nám o  něm vyprávěl. O  lodích a  letadlech, které

v  něm tajemně zmizely. Byl nalezen zaoceánský parník, naprosto netknutý, ale dočista opuštěný. S dvaceti

stoly prostřenými k  obědu. Jiná loď měla na  palubách

lidské kostry a kolem nich plachty rozervané na kusy.

Další lodě a letadla zmizely beze stopy, častopo zoufalém vysílání tísňového signálu, ale rybáře ani pilotyuž

nikdo nikdy nespatřil.

Zpočátku jsem nevěděla, jestli mám těm příběhům

věřit, až se stalo tohle: Pluli jsme normálně, moře se

pravidelně houpalo nahoru dolů, loď si klidně razila

cestu po  vlnách. Pak se to změnilo. Voda byla najednou jako sklo. Všechen pohyb ustal, motor zhasnul.

Poslal mě sem i s mámouou a tátou, abychom začali

nový život. Je to místo, kde můžeme žít společně.Místo, kde zůstane zachováno moje tajemství.

Doprovodil nás sem Archieval, jeden mořský muž

z Neptunovy gardy. Celou cestu plaval vedle naší malé

plachetnice, dlouhé černé vlasy si odhazoval z čela,občas se ponořil a švihl přitom rybím ocasem, stříbrným

a ostrým jako dýka.

(hvězdice)

Pomalu jsme připlouvali do  podkovy zálivu s  lesklou

hladinou moře v tyrkysové barvě. Lehce zpěněné vlny

jemně omývaly bílý písek. V zálivu se tiše pohupovalo

několik lodí, rozesetých na  různých místech. Některé

z nich byly moderní jachty, jiné obyčejné dřevěné,přiomínající úžasné pirátské lodě z dávných dob.

Zátoku ohraničoval vysokým skalnatý oblouk. Písek

a moře se za ním stáčely za roh. Stála jsem a zírala se

zatajeným dechem.

„Švihněte někdo ocasem!“ zavolal Archieval. „Asi

tady budu potřebovat pomoc.“

Natáhla jsem se, abych mu pomohla táhnout loď

podél dřevěného mola, zatímco táta plaval kolem zádi

a uvazoval lana k bóji. Máma byla ještě uvnitř i s Millie.

To je její přítelkyně z Brightportu. Měla tamna přístavní hrázi krámek, kde předpovídala budoucnost. Před

naším odjezdem vyložila Archievalovi tarotové karty

a jemu se to tak líbilo, že jí navrhnul, aby jela s námi.


14 15

vrcholů, uprostřed se táhl pás bez vyvýšenin. Když jsme

se dostali blíž, uviděla jsem bílé písčité pláže, lemované

vysokými palmami, tu a tam balvany a skalnímioblou

ky. Vypadalo to jako na  pohlednici. Když jsem nějaké

podobné viděla dřív, vždycky jsem si myslela, že je to

nějak vyretušované a že na místě bych našla shlukdra

hých apartmánů vedle prázdné parcely.

Tentokrát to byla skutečnost. A měl to být můj nový

domov.

(mořský koník)

„Nevíš, kde je táta?“ přišla ke  mně na  palubu máma,

uhladila si sukni, pak se trochu sehnula, aby využila

kovové zábradlí jako zrcadlo a zkontrolovala, jakvypa

dá.

Ukázala jsem před sebe: „Pomáhá Archiemu.“

Pomalu objela pohledem pláž. „Nejspíš jsem umřela

a přicházím do nebe,“ mumlala si pro sebe a chytla se

zábradlí. „Někdo by mě měl štípnout.“

„To klidně můžu!“ vynořil táta hlavu a s šibalským

výrazem v očích si odhrnoval mokré vlasy z čela.Mam

ka se na něj usmála.

Vzápětí zaskřípaly boční dveře a  na  palubu se vy

škrábala Millie. „Něco vám řeknu,“ začala a  rukou si

přitom hladila objemné břicho. „Ta kašičkaz jilmové

ho listí má obdivuhodné účinky na  mořskou nemoc.“

Zastavily se mi dokonce i hodinky. Byl to pocit, jako by

zamrzlo moře i sám čas.

Archieval vzal nějaký provaz, trhnutím si svázal

dlouhé vlasy do culíku a zmizel pod vodou. Za pármi

nut se loď dala znovu do pohybu a už tiše klouzala po

hladině hladké jako sklo.

„Tak, to bychom měli,“ zavolal na nás. „Bermudský

trojúhelník. Od teď vás bude chránit před okolnímsvě

tem. Nikdo kromě pár vybraných jedinců z mořského

lidu neví, jak ho překonat.“ Hodil lano na palubu. „No,

kromě pár vyvolených a... ale ne, radši vám o tomne

budu povídat.“

„Co ještě? Řekněte mi to!“

V ten moment se vynořil táta. „Nech toho, Archie!

Doufám, že mojí dceři nebudeš plést hlavu svými dě

sivými historkami,“ varoval ho. „Už tak mívá zlé sny!“

Archie ztišil hlas: „Zkrátka buď opatrná. Ta skel

ná plocha vyznačuje Trojúhelník, ale takhle to vypadá

jenom na  hladině. Pod ní je moře divoké. Je to dravý

proud, který by tě stáhl až na nejhlubší dno oceánu. Asi

by ses nechtěla propadnout a zmizet.“

Přejela jsem si rukama po husí kůži na pažích.

Dál už plavba probíhala klidně, loď plula z temněmod

rého moře do čím dál světlejších a průsvitnějších vod,

až jsme se ocitli uprostřed blankytně modré.

Před očima nám postupně rostl ostrov. Byl malý,

široký asi jen několik kilometrů. Na  jednom konci byl

ohraničený vysokým útesem, na druhém dvojicí nižších


16 17

Máma si podkasala sukni a sestoupila na molo. Bylo

docela dlouhé, houpalo se nad vodou a  dunělo celou

cestu pod každým naším krokem.

Vylezla jsem na palubu. Obrovský nový domov! Loď

byla nejmíň dvacet metrů dlouhá, paluby mělaz hně

dého lakovaného dřeva a tři úhledně smotanétmavo

červené plachty. Naprosto pevně stála v písku, jenma

linko nakloněná. Jako by tu na nás čekala.

Když jsem vstoupila do  kajuty uprostřed lodi, zjis

tila jsem, že je to kuchyně, a vedou z ní dvoje schůdky.

Nejdřív jsem zkusila ty dozadu. Vyšla jsem do maléka

juty, kde byla postel, sedací pytel a  naleštěný dřevěný

prádelník. Kulatými okny na obou stranách semdopa

daly rozvlněné kruhy světla. To bude určitě můj pokoj!

Přeběhla jsem na druhou stranu. Mamka se točila po

prostorném obýváku s jídelním stolem u jedné stěnya po

hovkou, přistrčené ke stěně naproti. Vypadala pohodlně.

„Takového místa! Co s tím budeme dělat?“ nemohla

mamka překvapením ani dýchat.

Světlíky ve stropě sem pronikaly sluneční paprsky.

Vepředu byly dveře do dalšího pokoje.

„A  co táta?“ uvědomila jsem si. „Jak tady bude žít

s námi?“

Než mi máma stačila odpovědět, s  bouchnutím se

v podlaze otevřel poklop a objevila se tátova hlava.Te

prve teď jsem si všimla, že poklop je v  každém pokoji

a vede k dalšímu pod ním. Loď spočívala na dně moře,

celá podlaha tak byla napůl ponořená, a tak bylomož

né ji pod vodou obeplouvat i vstupovat dovnitř.

Škytla a  přikryla si rukou ústa. „Zvlášť když se zalije

kapkou brandy. No, a kdepak to jsme?“

Přimhouřila oči proti slunci. „Aha, to je ono,“pro

hlásila a ukázala na dřevěnou loď, vytaženou na písčitý

svah pláže. Měla tři vysoké stěžně, lesklé zábradlíz bo

rovicového dřeva a na boku tiskacími písmeny napsáno

FORTUNA.

„A co?“ nechápala jsem.

„Váš nový domov. Řekl mi to Archie.“

Podívala jsem se na mamku. „Copak Král moří není

dost dobrý?“ Tak se jmenuje naše loď. Žila jsem na ní

s mámou od narození.

Millie se protáhla kolem a štípla mě do tváře. „Jenže

tatínek by asi nemohl žít s vámi na normální lodi, že?

Nic si z toho nedělej, budu se vám o ni starat já.“

Taťka přeplaval k  boku, aby viděl na  Fortunu.

„U všech ploutví! Vypadá to trošku jinak než místo, kde

jsem strávil posledních dvanáct let,“ pronesl obdivně

a natáhl ruku, aby pomohl mámě vystoupit z lodi. Táta

byl celou dobu, než jsme sem připluli, ve vězení. Není

žádný zločinec nebo něco podobného! Teda, je pravda,

že zákon porušil, ale byl to pitomý zákon. Vzal si su

chozemskou ženu. Moji mámu. Táta je mořský muž.

Jsou tu jisté komplikace, protože mamka neumí plavat

a  táta nemůže chodit po  souši, ale nějak to zvládají.

Máma dřív plavala výborně, jenomže pak jí v hypnóze

vsugerovali strach z  vody. Zařídil to Neptun, aby se

nemohla dostat za tátou. Pořád se ještě trochu bojí, ale

táta říkal, že ji znova naučí plavat.


18 19

Vlastně ne. Za to stálo vědomí, že už tam nikdyne

budu muset, že už ji nikdy, nikdy neuvidím.

Lidí, kteří šikanují ostatní podobně jako ona, se stali

minulostí.

(mořský koník)

„Trošku větší než Král moří, co?“ smál se táta, když

jsem proklouzla k němu. Chytil mě za ruku a společně

jsme plavali kolem dolní paluby. „Podívej se!“ Táhnul mě

podloubím, z jehož stropu vlály krásné záclony z temně

rudých laločníků, podobné kapradí, lehounkému jako

peří nadnášenému mořem. Táta mi stiskl ruku.

Nezaskleným kulatým okénkem připluly dvěčerve

nobílé ryby, chviličku oždibovaly bok lodi, než sepro

smýkly mezi závěsy laločníků. Jedna z  nich vyplavala

výš a třela se tátovi o rybí ocas. „Mořští okouni seskel

nýma očima,“ řekla jsem. Táta švihnul ocasní ploutví,

aby rybu setřásl, a  usmál se. Celou cestu sem mě učil

znát všechny možné druhy ryb.

Doplavala jsem zpátky k poklopu a vytáhla senaho

ru. „To je úžasný, mami!“ zavolala jsem a přitompozo

rovala, jak se mi vracejí nohy. Mamka zírala. Zřejmě si

na to ještě nezvykla. Zatím byla svědkem téhlepromě

ny jenom párkrát.

Potom k  nám připlaval i  taťka. Mamka se otoči

la a  sedla si tak, že spustila nohy poklopem do  vody.

„Chceš vidět i  to ostatní z  nového domova?“ Díval

se na mě široce rozevřenýma šťastnýma očima.

Vklouzla jsem do poklopu za ním. Téměř současně

jsem ucítila mravenčení v  nohou a  vzápětí mi začaly

mrtvět. Nakonec zmizely.

Místo nich jsem měla rybí ocas.

Utvoří se mi vždycky, když jsem ve vodě. Někdy je ze

mě mořská panna, někdy jsem obyčejná holka. Takhle

to funguje, když má suchozemská žena dítě s mořským

mužem.

Přišla jsem na to teprve nedávno, když jsem šla se

školou na plavání. Nejdřív jsem se kvůli tomurozkle

pala. Fakt je, že je mi zle ještě teď, když si vzpomenu

na  Brightport High. Byla jsem vyděšená, když jsem

tam chodila. Samotná škola mi nevadila, to spolu

žáci. Někteří z  nich. A  jedna holka obzvlášť: Mandy

Rushtonová. Už jenom vzpomínka na  ni mi nahání

husí kůži. Celou dobu mě ponižovala, nadávala mi

před ostatními ze třídy, podrážela mi nohy, přebíra

la kamarádky a  štvala je proti mně. Mívala jsem zlé

sny, ve  kterých jsem plavala ve  velikém akváriu, ona

na mě civěla, ukazovala prstem a křičela: ‚Zrůda,zrů

da!‘ Vždycky jsem se vzbudila zpocená, přitom miby

la zima a pak jsem musela jít do školy a čelit skutečné

Ma ndy.

Nakonec jsem dosáhla jistého zadostiučinění, když

jsem se jí v bazénu přímo před očima proměnilav moř

skou pannu. Pohled na  ni, jak neschopná slova úplně

zkoprněla, stál za všechno to šikanování.


20 21

Chvíli jsem se procházela po pláži a pozorovala záblesky

slunce na vlnách a tanec paprsků mezi loděmi. Písek byl

tak bílý! Doma, tedy v Brightportu, kde jsem bydlela dřív,

měl písek většinou špinavě béžovou barvu. Tady bylpí

sek jako mouka. Příjemně se mi do něj bořily nohy.Sot

va jsem cítila zem pod nohama. Mírný vánek mě v teple

slunce příjemně ovíval, jako by mi celé tělo vysoušel fén.

Pokračovala jsem z pláže do moře a ze zvyku seroz

hlížela kolem, jestli mě nikdo nevidí. Ještě pořád jsem

se obávala, že by někdo mohl spatřit mou proměnu

v mořskou pannu a označit mě za zrůdu. Nedocházelo

mi, že na  tomhle utajeném ostrově, kde žijí společně

mořští lidé se suchozemci, mi žádné takové nebezpečí

nehrozí. Že jsem na nejtajnějším místě na světě, kam se

nikdo nedostane, protože ho chrání tajemná mocBer

mudského trojúhelníku.

Když jsem se ohlédla, viděla jsem na útesu státně

jaké lidi před bílými domy. Napadlo mě, že bych sevy

škrábala za  nimi nahoru. Pak jsem ale stočila pohled

na  moře a  zjistila, že se tam míhají obličeje – a  rybí

ocasy. Mořští lidé! S těmi se musím seznámit!

Zatímco se mi nohy proměňovaly v rybí ocas,pře

mýšlela jsem, jestli je nás na ostrově takových víc.Na

půl mořských a napůl suchozemských lidí. To by bylo

cool! Ale tak jako tak je skvělé, že tady můžeme žítpo

hromadě s mámou i tátou a přitom nemusíme tajit, kdo

opravdu jsme.

Kolem mě ladně proplouvaly spousty rybičeka do

provázely mě na cestě k mořským lidem. Černá štíhlá

Přitom z táty nespouštěla oči. Ten se natáhl tak, aby ji

mohl chytit za ruce. Myslím, že máma ani nevnímala, že

si máčí cíp sukně ve vodě. Jen koukala dolů a přihlouple

se usmívala. Táta zase koukal nahoru a taky se přihlouple

usmíval.

Uvědomila jsem si, že já mám stejný výraz. Culila

jsem se jako idiot.

No, lidi většinou nemusí čekat do  svých dvanácti

let, aby viděli rodiče pohromadě. Vůbec jsem netušila,

jaké to bude. Zaplavil mě velice příjemný pocit, že jsme

kompletní.

Rozhodla jsem se, že je tak nechám. Ani sinevšim

nou, když se půjdu trochu poohlédnout ven. Od chvíle,

kdy jsme vypluli k Průsečíku, si nevšímali skoro ničeho

jiného než jeden druhého. Ne že by mi to vadilo. Chtěla

jsem, aby mohli být spolu, a  málem jsem kvůli tomu

skončila ve vězení. Řekla jsem si, že nejspíš docela rádi

zůstanou sami.

„Jdu na  chvíli ven!“ zavolala jsem. „Podívat se tro

chu kolem.“

„Dobře, zlato,“ odpověděla zasněně máma.

„Buď opatrná,“ dodal táta.

Musela jsem se smát, když jsem lezla po schůdkách

nahoru. Pohlédla jsem na  tyrkysovou vodu a  písek

běloučký jako marshmallow. Opatrná? A  proč? Co by

se mi tady mohlo stát?

(ulita)


22 23

se rozprostírala temnota. Pak jsem si vzpomněla.Ber

mudský trojúhelník!

Všechno kolem začalo běžet jako ve  zrychleném

filmu. Ryby se rychle přibližovaly a  míjely mě, chalu

hy a  ostatní rostliny vlály vodorovně směrem k  rohu

největší studny na  světě, Trojúhelníku, který sahal až

k nejtemnějším hlubinám oceánu.

Srdce mi bušilo, hrdlo se svíralo, ruce zabíraly

ve vodě jako rotující lopatky. Taky jsem překotněšviha

la ocasem, jenom aby se mi podařilo uniknout. Zběsile

jsem plavala. Vydrž! Vydrž!

Jenže pokaždé, když jsem kousek uplavala, mězno

vu uchvátil proud a táhl mě do moře. Přetahovali jsme

se v nelítostné bitvě, ale s kým jsem vlastně bojovala?

Přepadl mě obrovský strach, projel mnou jakoelektric

ký proud a dodal mi sílu k poslednímu záběrubolavý

mi pažemi.

A  přesně to stačilo. Konečně jsem se vymanila.

Proud povolil sevření. Brzy bylo moře zase klidnéa měl

ké, jako by se nic nestalo. Teď už jsem ale nechtěla nic

riskovat. Prorážela jsem vodu jako šipka, plavala zpátky

k naší pláži a bez dechu dorazila až k lodi. Vytáhla jsem

se nahoru, klesla na  palubu jako podťatá, ocas zmizel,

a už jsem zase měla nohy.

Máma vystrčila hlavu a vykoukla z kajuty.„Všech

no v pořádku, beruško?“ podávala mi ručník.

Jenom jsem přikývla. Stejně jsem nebyla schopná

odpovědět, ještě jsem nepopadla dech. Utírala jsem se

ručníkem a kráčela za mamkou do kuchyně.

těla s  průsvitnými ploutvičkami mě vedla přes teplou

mělčí vodu a viděla jsem, že rybky tu a tam zpomalily,

jako kdyby se chtěly ujistit, že jim stačím. Zvlněné řady

černých rybiček čeřily dno, jako by po něm jela kolaná

klaďáků. Vedle mě blízko dna plula kočující společnost

stříbrných kranasů. Každá z těch velkých ryb měla pod

sebou stín, a  tak to vypadalo, jako by plula dvojnásob

velká parta.

Přetočila jsem se na záda a ocasem jen tu a tamleh

ce švihla. Užívala jsem si lenošení ve vodě, dokud jsem

si nevzpomněla, že jsem se chtěla seznámit s těmi, co

jsem zahlédla v moři.

Zastavila jsem se a rozhlédla kolem. Ostrov vypadal

jako malá tečka v dáli, kilometry daleko. Jak dlouho už

plavu?

Mořští lidé někam zmizeli. Když jsem si všimla,

že plavu kolem nějakých temných skal, úzkostí se mi

sevřelo hrdlo. Veliké šedivé rozeklané balvany s ostrými

hranami a  liánovitými rostlinami v  puklinách mě

vyděsily. Studenýma očima na mě s otevřenou tlamou

hleděla tlustá šedá ryba s ostny na hřbetě. Jako obrovití

hadi se po dně táhly dlouhé chaluhy a chuchvalceston

ků s listy jako by se po mně natahovaly vzhůru.

Vznášela jsem se ve  vodě, ale nezůstávala jsem

na  místě. Cítila jsem, že mě táhne proud, jako kdyby

mě k  sobě přitahoval nějaký magnet. Zprvu pomalý

pohyb se zrychloval. Snažila jsem se ze všech sil plavat

proti proudu, ale byl moc silný. Připadala jsem si jako

chycená ryba, tažená na rybářském vlasci. Přede mnou




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist