načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Emil a detektivové - Erich Kästner

Emil a detektivové
-15%
sleva

Kniha: Emil a detektivové
Autor:

Emil Tischbein bydlí s maminkou v městečku Neustadtu, ale na prázdniny jede k babičce a sestřenici do Berlína. Na cestu dostane nemalý obnos, jenže ve vlaku usne. Když se probudí, peníze ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  269 Kč 229
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-03-29
Počet stran: 168
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 173 stran : barevné ilustrace
Vydání: 5. samostatné vydání v Albatrosu
Spolupracovali: ilustrovala Galina Miklínová
přeložila Jitka Fučíková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2018-15
ISBN: 9788000050034
EAN: 9788000050034
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavý příběh o partě dětí, která se snaží dopadnout zloděje. Vhodné pro mladší děti. Emil jede k babičce na prázdniny do Berlína. Jede poprvé sám vlakem. Ale ve vlaku usne a někdo mu ukradne všechny peníze, které veze babičce. A protože má Emil podezření na jednoho spolucestujícího, nespouští ho z očí. Ale co si počne sám v cizím velkoměstě a podaří se mu zloděje dopadnout? Ani netuší, kolik dětí mu v tom bude pomáhat.

Popis nakladatele

Emil Tischbein bydlí s maminkou v městečku Neustadtu, ale na prázdniny jede k babičce a sestřenici do Berlína. Na cestu dostane nemalý obnos, jenže ve vlaku usne. Když se probudí, peníze jsou pryč, ačkoli měl obálku s penězi přišpendlenou k podšívce kabátku. Co teď? Emil se rozhodne zloděje vypátrat a usvědčit, však už má podezření na jednoho spolucestujícího. A nezůstane na to sám, získá kamaráda, který přivede partu místních kluků. Promyšlená a dramatická honička za zlodějem může začít! Vtipná a napínavá detektivka pro děti.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Erich Kästner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Tohle ještě není vlastní příběh...

Vám to klidně řeknu: té věci s Emilem jsem se sámnenadál. Chtěl jsem vlastně napsat něco docela jiného, příběh,

v němž by tygři strachy cvakali zuby a datlovníky kokosovými

ořechy. Tu malou, černobíle kostkovanou lidožroutskouholčičku, která plula přes Tichý oceán do San Franciska k firmě

Drinkwater et Co. pro zubní kartáček, jsem chtěl pojmenovat

Petrželka. Jenom křestním jménem, toť se ví.

Měl jsem na mysli skutečný jihomořský román. Povídal mi jednou jeden pán, takový vousáč, že vy takové věci čtete nejraději.

První tři kapitoly byly už docela hotové. NáčelníkSmrtimuž, zvaný též Rychlá pošta, odjišťoval právě nůž nabitý horkými pečenými jablky, chladnokrevně namířil a  rychle počítal do tří set devadesáti sedmi...

A já si vám najednou ne a ne vzpomenout, kolik nohou má velryba. Natáhl jsem se na podlahu jak široký tak dlouhý  – v té 11 poloze se mi nejlépe přemýšlí – a uvažoval jsem. Ale tentokrát to nebylo nic platné. Prolistoval jsem velký slovník. Napřed svazek V a potom – z opatrnosti – i svazek W. Ale nikde jsem o  tom nenašel ani jediné slovo. A  musel jsem to vědět, když jsem chtěl psát dál! Musel jsem to dokonce vědět přesně!

Víte, ono to není jen tak. Kdyby byla velryba v dané chvíli

vykročila z pralesa nepravou nohou, nebyl by ji náčelníkSmrtimuž s přezdívkou Rychlá pošta v žádném případě zasáhl.

Ale kdyby ji byl těmi pečenými jablky nezasáhl, Petrželka, to malé lidožroutské děvčátko, by se nebyla setkala

s paní Lehmannovou, pradlenou démantů.

A  kdyby byla Petrželka nepotkala paní Lehmannovou,

nebyla by nikdy dostala tu cennou poukázku, kterou musel

u  firmy Drinkwater et Co. v  San Francisku předložit každý,

kdo chtěl získat zbrusu nový kartáček na zuby. No a kdyby...

Můj jihomořský román – a co jsem se na něj natěšil! –

ztroskotal tedy, abych tak řekl, o  velrybí nohy! Doufám, že

tomu rozumíte! Bylo mi to moc líto. Když jsem to řekl slečně

Fidlínové, div se nedala do pláče. Ale měla zrovna plné ruce

práce, musela prostírat na stůl k večeři, a proto s tím pláčem

ještě počkala. Nu, a  později na  něj zapomněla. Takové jsou

ženy! Chtěl jsem tu knížku nazvat Petrželka v  pralese. Báječný titulek, co? Teď leží tři první kapitoly doma pod stolem

a  podpírají ho, aby se neviklal. Pro mne za  mne, ale suďte

sami: je to vhodné poslání pro román, jehož děj se odehrává

v jižních mořích?

Vrchní číšník Vrťátko, s  kterým někdy hovořím o  své

práci, se mě zeptal za pár dní, jestli jsem byl někdy tam dole.

„Kde dole?“

„V jižních mořích. V Austrálii, na Sumatře, Borneu a tak

dále.“

„Ne. Proč?“

„Protože můžete psát jen o věcech, které znáte a které

jste viděl,“ vysvětlil mi pan Vrťátko.

„Ale dovolte, milý pane Vrťátko!“

„To je přece jasné! Víte, Neugebauerovi – navštěvují taky

náš podnik – měli služebnou a ta nikdy neviděla, jak se peče

drůbež. Loni o Vánocích měla upéct husu. Paní si šla zatímobstarat nákupy. Když se vrátila, čekalo ji pěkné nadělení! Děvče

dalo husu na pekáč tak, jak ji koupilo v tržnici, neopařenou,

nevykuchanou! To vám byl puch – co vám budu povídat!“

„No a–? Snad nechcete tvrdit, že upéct husu je totéž jako

napsat knihu? Pane Vrťátko, nezlobte se, ale tomu se musím

smát.“

Pan Vrťátko počkal, až se jaksepatří vysměju. Netrvalo

to ostatně dlouho.

„Vaše jižní moře, lidožrouti, korálové útesy a celé tokouzlo,“ řekl pak, „to je vaše husa. Román je váš pekáč, na kterém 13 chcete upéct Tichý oceán, Petrželku a tygry. A jestli ještěnevíte, jak se takové zvíře peče, může z  toho povstat přenáramný puch, zrovna jako u té Neugebauerovic služky.“

„Ale vždyť to tak dělá většina spisovatelů!“ zvolal jsem.

„Dobré chutnání!“ bylo všechno, co k tomu podotkl pan

Vrťátko.

Chvíli jsem uvažoval. Potom jsem se znovu ujal slova:

„Pane Vrťátko, znáte Schillera?“

„Schillera? Skladníka z lesního zámeckého pivovaru?“

„Ale ne. Básníka Friedricha Schillera, který napsal před

víc než sto lety řadu divadelních her.“

„Ach tak! Schillera! Toho, který má všude pomníky?“

„Ano. Schiller napsal hru, jejíž děj se odehráváve Švýcarech. Ta hra se jmenuje Vilém Tell. Dřív o  ní psávaly děti

ve škole slohové úkoly.“

„My taky,“ řekl pan Vrťátko. „Ano. Tella znám. Je tovelkolepé drama. To se Schillerovi musí nechat, jen co je pravda.

Ale ty slohové úkoly bývaly strašné. Na  jeden se pamatuju

dodnes: Proč se Tell nezachvěl, když cílil na  jablko? Dostal

jsem z něj tenkrát pětku. Víte, já ve slohu nikdy příliš ne...“

„Pusťte zas chvíli ke  slovu mě, pane Vrťátko,“ přerušil

jsem ho. „Vidíte, Schiller nikdy nebyl ve Švýcarech, a jeho hra

se přesto shoduje přesně se skutečností.“

„Inu, četl asi kuchařské knihy,“ mínil pan Vrťátko.

„Kuchařské knihy?“

„Ovšem! A z těch se dobře poučil: jak vysoké jsoušvýcarské hory; kdy tam taje sníh; jaké to je, když se nadVierwaldstädtským jezerem rozpoutá bouře; a jak to bylo, když udělali

sedláci revoluci proti guvernérovi Gesslerovi.“

„Ano, to je pravda, Schiller to všechno skutečněstudoval.“

„Vidíte!“ zvolal vítězoslavně pan Vrťátko a  rozehnal se

ubrouskem po letící mouše. „Když to uděláte jako ona prostudujete předtím knihy, můžete i vy napsat tu svouklokanskou historii o Austrálii.“

„Ne, to se mi nechce. Kdybych měl peníze, moc rád bych

si tam zajel a prohlédl si všechno na místě. Ale číst knihy, ó

jé...“

„Já vám tedy poradím,“ povídá pan Vrťátko. „Pišteo věcech, které znáte. O  podzemní dráze, o  hotelích a  tak dále.

O  dětech, jak vám denně běhají před očima a  jakými jsme

byli i my...“

„Ale jeden vousatý pán, který zná děti jako své boty, mě

výslovně upozornil, že se jim taková kniha nebude líbit,“namítl jsem.

„Třesky plesky!“ zabručel pan Vrťátko. „Jen se spolehněte

na  to, co vám povídám. Vždyť mám taky děti – dva kluky

a holku. A když mám jednou týdně volný den a vypravuju jim, 15

co se přihodilo tady u nás, jak mě jeden host napálila nezalatil, jak se jiný podroušený host chystal dát facku pikolíkovi,

který roznáší cigarety, a vlepil ji místo pikolíkovi jedné nóbl

dámě, která šla právě okolo, přál bych vám děti vidět,poslouchají, ani nedutají.“

„Inu, když myslíte, pane Vrťátko,“ povídám váhavě.

„Jistě! Spolehněte se, pane Kästnere,“ ujišťuje mě pan

Vrťátko a  už běží jinam. Jeden host cinká hlučně nožem

o skleničku a chce platit.

Tak se stalo, že jsem napsal – a vlastně jen proto, že si to

přál pan Vrťátko – příběh o věcech, které vy i já dávno známe.

Napřed jsem šel domů. Sedl jsem si k  oknu, podepřel

si hlavu, koukal na Pražskou třídu a myslel jsem, že příběh,

který hledám, půjde snad náhodou zrovna okolo. To bych

na něj byl ovšem zakýval a zavolal: „Ach, prosím vás, zaskočte

sem ke mně na chvilku! Musím vás napsat!“

Ale příběh nešel a  nešel. A  mně už začínala být zima.

Dopálil jsem se, zavřel jsem okno a oběhl asi třiapadesátkrát

stůl. Všechno nadarmo.

A  tak jsem sebou praštil jak široký tak dlouhý na  zem

a krátil si čas hlubokým přemýšlením jako předtím.

Když ležíš v pokoji na podlaze, zdá se ti svět docela jiný.

Vidíš nohy židlí, trepky, květy na koberci, cigaretové pouzdro,

zrníčka prachu, nohy stolu, ba najdeš pod pohovkou i levou

rukavici, kterou jsi před třemi dny marně hledal ve  skříni.

Ležím tedy ve svém pokoji a pro změnu si zvědavě prohlížím

krajinu odzdola místo odshora... A najednou vidím, že nohy

u židlí mají lýtka. Skutečná, pevná, tmavá lýtka – mohla by

náležet nějakému černošskému kmenu nebo školákůmv hnědých punčochách.

A zatímco ještě počítám nohy u stolu a židlí, abychzjistil, kolik černochů nebo školáků stojí na  mém koberci, naadne mě ta věc s Emilem! Snad proto, že jsem právě myslel

na  školáky v  hnědých punčochách? Nebo proto, že se Emil

jmenoval příjmením Tischbein?

Ať tak nebo tak, v tu chvíli mi přišel na mysl jeho příběh.

Zůstal jsem tiše sedět. Přibližující se myšlenky a vzpomínky

si totiž počínají jako psi, kteří dostali bití. Jestliže se trochu

prudčeji pohneme, promluvíme na  ně, nebo je dokonce

chceme pohladit – frnk, jsou tytam! A pak můžeme čekat až

do soudného dne, než se k nám zase odváží.

Ležím tedy nehnutě a usmívám se svému nápadu vlídně

vstříc. Chci mu dodat odvahy. A skutečně: uklidnil se, jemálem přítulný, přiblížil se o  krůček, pokročil o  další, a  vtom

jsem ho popadl za krk. A měl jsem ho.

Ten krk, abyste rozuměli. A to bylo prozatím všecko. Víte,

je velký rozdíl, jestli popadneme psa za  kůži a  přidržíme si

ho, nebo zachytíme-li pouhý příběh, který si zapamatujeme. 17 Držíme-li psa za kůži na krku, máme ho celého: pracky, čumák, ocas i všecko ostatní, co se počítá do celkové váhy. Vzpomínky se chytají jinak. Vzpomínky lapáme po troškách. Napředulovíme – dejme tomu – kštici. Potom přilétne levá přední noha, za ní pravá, zadek, levá pracka a tak dál, kus po kuse. A když už si myslíme, že je příběh úplný, hrr, hrr, přihrne se ještě ušní lalůček. A nakonec, máme-li štěstí, je před vámi celek.

Viděl jsem jednou ve filmu scénu, která mi živěpřipomínala to, co jsem vám právě vylíčil. V pokoji stál muž a neměl

na sobě nic než košili. Zčistajasna se otevřely dveřea do pokoje se vnesly kalhoty. Muž si je navlekl. Potom přisvištěla

levá bota, za ní přilétla vycházková hůl, vázanka, límec, vesta,

jedna ponožka, druhá bota, klobouk, sako, druhá ponožka,

brýle. Byla to taková bláznivina. Ale nakonec byl muž správně

oblečen. A všechno bylo tip ťop.

Zrovna tak se vedlo i mně s mým příběhem, když jsemležel na podlaze, počítal nohy u stolu a myslel přitom na Emila.

Jistě jste už i vy zažili něco podobného. Ležel jsem a schytával

jsem vzpomínky deroucí se mi do hlavy ze všech stran, jak se

na nápady sluší a patří. Nakonec jsem měl všechno pěkněpohromadě a příběh byl hotov! Zbývalo už jen sednout a hezky

popořádku ho napsat.

To jsem – jak vidíte – taky udělal. Kdybych ho nebylnasal, neměli byste teď v ruce hotovou knížku o Emilovi. Ale

předtím jsem narychlo udělal ještě něco jiného. Srovnal jsem

jednotlivé části po řadě tak, jak ke mně dveřmi přilétaly, až

jsem je měl konečně všechny pohromadě: levou botu, límec,

vycházkovou hůl, kravatu, pravou ponožku a tak dále.

Příběh, román, pohádka se podobají živoucím tvorům,

a  možná že jimi i  jsou. Mají svou hlavu, nohy, krevní oběh

a  šat jako skuteční lidé. Chybí-li některému ve  tváři nos či

má-li každou botu jinou, neujde nám to, jakmile si ho bystřeji

prohlédneme.

Dřív než vám vypovím souvislý příběh, předvedu vám

ten malý bombardovací útok, kterým se na mne vrhalyjednotlivé údy celku, části a nápady.

Třeba jste natolik obratní, že si z  těch různých prvků

složíte ten příběh sami, než vám ho začnu vyprávět. Je to asi

taková práce jako postavit z kostek stavebnice nádraží nebo

kostel bez stavebního plánu, přičemž vám nesmí přebývat

ani jediná kostka.

Je to vlastně jakási zkouška.

Brr – –!

Ale známka se z ní nedává.

Naštěstí!




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist