načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Elysium - Julie Nováková

Elysium

Elektronická kniha: Elysium
Autor:

- Kyberneuroložka Celeste Hewittová navázala komunikaci s dvojicí bytostí, které mohou představovat jeden z klíčů k pochopení mezihvězdných tunelů a tvorbě nových. Kdyby ale jen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 273
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6264-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část sci-fi řady Blíženci přivádí své hrdiny zpět do světa, v němž nové skutečnosti hrozí výbuchem silného konfliktu. Kyberneuroložka Celeste Hewittová navázala komunikaci s dvojicí bytostí, které mohou představovat jeden z klíčů k pochopení mezihvězdných tunelů a tvorbě nových. Kdyby ale jen tušila, jak dvojčatům opravdu porozumět. Co vidí v jejích vzpomínkách? Jak vnímají své letmé seznamování s vnějším světem? Jaké touhy je pohání? Nebo pokládá úplně špatné otázky, když o nich uvažuje jako o lidech? Celestiny snahy a dopad, který na ní zanechávají, se však nelíbí jejímu nejbližšímu okolí ani těm, kteří by komunikaci s dvojčaty raději zbrzdili, než sami získají cenné informace. Tilde s Lennoxem a Arthurem se po svém zběsilém útěku a neočekávané záchraně vydali na cestu, na jakou by nepomysleli ani v nejdivočejších snech nebo nočních můrách... a mezitím dochází k fascinujícímu objevu poblíž Nové Andalusie a vědci na Jitřním poslu nacházejí možné známky existence bájných Hvězdoměnců. Ty ještě rozdmychávají oheň hrozícího konfliktu. Vrátí se vůbec Tilde, Arthur a Lennox do stejného světa, jaký na dva roky opustili? A vrátí se i oni sami stejní, jací bývali? V rozehrané partii jde o hodně; každý sní o své vlastní představě budoucnosti lidstva. Ale jedno mají společné. Sahají daleko... Až ke hvězdám.

Popis nakladatele

Kyberneuroložka Celeste Hewittová navázala komunikaci s dvojicí bytostí, které mohou představovat jeden z klíčů k pochopení mezihvězdných tunelů a tvorbě nových. Kdyby ale jen tušila, jak dvojčatům opravdu porozumět… Co vidí v jejích vzpomínkách? Jak vnímají své letmé seznamování s vnějším světem? Jaké touhy je pohání? Nebo pokládá úplně špatné otázky, když o nich uvažuje jako o lidech?

Celestiny snahy a dopad, který na ní zanechávají, se však nelíbí jejímu nejbližšímu okolí – ani těm, kteří by komunikaci s dvojčaty raději zbrzdili, než sami získají cenné informace. A možná je nakonec jejím nejsilnějším nepřítelem ona sama…

Tilde s Lennoxem a Arthurem se po svém zběsilém útěku a neočekávané záchraně vydali na cestu, na jakou by nepomysleli ani v nejdivočejších snech – nebo nočních můrách, podle toho, co je na daleké Zemi čeká… a mezitím dochází k fascinujícímu objevu poblíž Nové Andalusie a vědci na Jitřním poslu nacházejí možné známky existence bájných Hvězdoměnců. Ty ještě rozdmychávají oheň hrozícího konfliktu. Vrátí se vůbec Tilde, Arthur a Lennox do stejného světa, jaký svou cestou na dva roky opustili? A vrátí se i oni sami stejní, jací bývali?

V rozehrané partii jde o hodně; každý sní o své vlastní představě budoucnosti lidstva. Ale jedno mají společné. Sahají daleko…

Až ke hvězdám.

Edice "Evropská space opera"

(cyklus "Blíženci", kniha druhá)

Zařazeno v kategoriích
Julie Nováková - další tituly autora:
Tichá planeta Tichá planeta
 (e-book)
Tichá planeta Tichá planeta
 (e-book)
Zločin na Poseidon City Zločin na Poseidon City
 (e-book)
Hvězdoměnci Hvězdoměnci
 (e-book)
Terra nullius Terra nullius
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Julie Nováková

Elysium

Copyright © 2015 by Julie Nováková

Cover © 2015 by Jakub Javora

via Books and Cards – Agentura Nemesis

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN978­80­7456­265­5 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Julie Nováková

Elysium

cyklus „Blíženci“

kniha druhá


http://www.julienovakova.com/cs/

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium

3. Hvězdoměnci * Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: světlo pulsaru Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


5

Úvod:

Životy Tilde Janssenové, Arthura Mikhaila a Tibbita Bernelliho

se během zprvu rutinní expedice s cílem ověřit vlastnosti nově

objeveného mezihvězdného tunelu obrátily naruby. Poté co loď

při experimentu utrpí závažná poškození, nezbývá jim než se

obrátit o pomoc na nejbližší místo, kde by jejich Minerva mohla

být opravena – nirvánský Prstenec prozření.

Tam přilétá i Aido Amenashi, agent Elysia snažící se získat

informace, jež po sobě zanechal mrtvý nirvánský genový inženýr,

který se pustil do samostatné ilegální činnosti Měnitele – a jed

ním z jejích výsledků jsou dvě znetvořené bytosti ukryté v jeho

bytě na Argu, bývalé elysijské kolonii. Elysijská kyberneuroložka

Celeste Hewittová a její kolega Youssef Naderi jsou pověřeni na

vázáním komunikace s nimi; na základě materiálů dochovaných

po mrtvém Měniteli tajné služby věří, že tito tvorové, pojmeno

vaní Castor a Pollux, by mohli být klíčem ke zjištění, jak vytvářet

nové Calabiho-Yauovy tunely namísto pouhého využívání dosud

objevených tunelů zanechaných dávno zmizelou civilizací. Kdo

získá způsob tvorby tunelů, získá zároveň monopol na lidskou

expanzi do zbytku galaxie...


6

V sázce je hodně a po daných informacích touží všichni, kdo třeba jen tuší o jejich existenci. Loď, na níž se nachází Aido Amenashi se získanými daty, je sabotována, a opravená Minerva opouštějící doky Prstence prozření je nejblíže a vydává se na pomoc. Amenashi umírá, ovšem zašifrovaná data – aniž vědí o jejich obsahu a dalekosáhlém významu – získávají právě Tilde, Arthur a Tibbito, čímž se stávají cílem číslo jedna.

Jednou je před útokem zachrání výstřední vodnářský boháč Bartholomeus Lennox, podruhé už však takové štěstí nemají a oni i Lennox se stávají zajatci. K útěku jim pomůže charismatická Laura Roweová, ovšem rozhodně ne zadarmo – pro jejího stvořitele a zaměstnavatele, Měnitele Adalberta Cambiara, mají splnit úkol nezanedbatelného rozsahu. Vydat se na Zemi, která není přímo propojena s ostatními osídlenými světy skrz tunely, a získat tam bezpečně uložená jediná kompletní data týkající se Castora, Polluxe a jejich teorie mezihvězdných tunelů. Jako pojistku si u sebe Cambiaro nechává Tibbita Bernelliho.

Zatímco se Celeste Hewittová snaží navázat komunikaci s tak odlišnými entitami, jakými jsou už nepříliš lidští Castor a Pollux, stupňuje se hrozba války o jednu z dosud osídlených planet a Tilde, Arthur a Lennox se připravují na cestu, na jakou by nepomysleli ani v nejdivočejších snech – nebo nočních můrách, podle toho, co je čeká na konci...

Prolog:

„Ležte klidně a uvolněně. Za okamžik budete pomalu uspáni a do nádrže bude napuštěn gel pro kryogenický spánek. Až se opět proberete, budeme se již nacházet na oběžné dráze Země. Přeji vám příjemné probuzení.“

Do háje. Jen doufám, že se fakt probudím, pomyslela si stísněně Tilde Janssenová, než pomalu, přesně jak melodický ženský hlas v její hlavě říkal, usnula.

*

Ještě o necelý měsíc dříve slyšela Tilde něco podobného. Jen z jiných úst a poněkud jinak formulováno.

„Nesnažte se vstát, nepomůže vám to. Je to pro vaše dobro. Za pár dní se probudíte a budete jako znovuzrození.“

Dokázala ještě nepatrně pootočit hlavu, než přestala vědomím ovládat své svalstvo.

V druhém boxu ležel Bartholomeus Lennox, stejně paralyzovaný jako ona.

„Nemusíte se ničeho bát. Změn si téměř nevšimnete. Samozřejmě musím upravit váš vzhled, ale udělám to tak, aby vám připadal jako nejpřirozenější věc na světě... Tak spi, děťátko, spi,“ zanotoval Adalberto Cambiaro na závěr.

Ten člověk je naprostý šílenec, mihlo se Tilde hlavou chvíli předtím, než pozbyla vědomí.

Jako by uplynulo pár minut, než se zase probudila – těžko uvěřit, že byla uvedena do kómatu skoro na dva týdny. Zkusila pohnout končetinami. Nic jí v tom nebránilo. Cítila se svěží a plná energie. Zprudka se posadila.

Lennox už v boxu napravo od ní nebyl. Prázdný byl i levý – také Arthur byl pryč. Na okamžik ji popadla panika z myšlenky, že se něco pokazilo a oni nepřežili, ale ovládla se; mnohem pravděpodobnější je, že se probrali dřív a už jsou zpátky ve svých ubikacích.

„Rád vidím, že i vy jste se již vymanila z Morfeova objetí,“ ozvalo se ode dveří.

Tilde se zamračila. Hlavou se jí mihlo, že ovládání obličejového svalstva bude mít zřejmě v pořádku. „Ušetřete si ty řeči. Kde jsou Lennox s Mikhailem?“

„Odpočívají vedle. Jsou v pořádku; alespoň usuzuji, že toto sdělení bylo účelem vaší ne zcela přímočaře položené otázky.“ Cambiaro se usmál a přistoupil k ní. „Dovolte mi vás prohlédnout. Mediskenery v boxu to sice dělaly po celou dobu vašeho... spánku, ale rád sám vidím výsledky své práce.“

Tilde ho nechala, aby provedl prohlídku. Byla nahá, ale v Cambiarově přítomnosti necítila ani náznak rozpaků. Působil na ni podobně jako Tibbito Bernelli, její vědecký spolupracovník – génius, ale rozhodně ne normální člověk, bez běžných lidských pohnutek. Nerozuměla ani jednomu z nich; jen Cambiaro ji trochu děsil.

„Necítím se jinak,“ prohlásila, zatímco Cambiaro prováděl vyšetření. Prohlížela si své tělo, ale nenacházela žádné viditelné úpravy kromě menších změn vzhledu – ale jak Cambiaro předtím říkal, připadalo jí to zcela přirozené. V zrcadle viděla tvář ženy s krátkými plavými vlasy, která se rysy příliš nepodobala původní Tilde, jak si ona sama sebe stále pamatovala, ale zároveň se jí nezdála ani za mák cizí. Cambiaro musel něco provést s její pamětí a vnímáním tváří.

Zajímalo ji, jestli provedl i nějaké významné úpravy její fyziologie, ale připadala si pořád stejně, žádné zvláštní schopnosti u sebe neobjevila.

Cambiaro se široce usmál. „Budete se cítit jinak, až nadejde správná chvíle.“

„A kdy to bude?“ odsekla. „Až se nás někdo bude zase snažit zabít? Jaké přivítání můžeme čekat na Zemi? Víte alespoň něco o té Geraldine Fitzroyové, u které váš přítel údajně ponechal výsledky svého výzkumu?“ Tilde se drobně ušklíbla. „Neumím si úplně představit, že by nám je nadšeně předala, hned jak se u ní objevíme...“

„Je nepravděpodobné, že byste se setkali s odporem, který by pro vás bylo obtížné překonat,“ ujistil ji Cambiaro.

Jako obvykle v ní jeho odpověď probouzela daleko víc znepokojení než jistoty. O dva dny později byli s Lennoxem a Arthurem dopraveni malou automatickou lodí na jedinou obývanou planetu v soustavě – Novou Andalusii.

Když se přiblížili k orbitální stanici a ta potvrdila žádost o dokování, Tilde se zamračila. „Pořád si myslím, že nám Cambiaro vytvořil nevhodnou totožnost.“

„Na Signildu už slyšíš, tak v čem je problém?“ ušklíbl se přátelsky Lennox.

„V tom, že jsme manželé! Nikdo nám to neuvěří.“

„Vzpamatuj se, zlato. Víš, jak to dneska je, lidi se berou z různých důvodů. Je to v podstatě jen nejjednodušší smlouva o sdílení osobních údajů, pokud nepatříš mezi tradicionalisty.“

Rozesmál se, když ho Tilde zpražila pohledem. „Co tedy měl dělat? Na Zemi skoro nikdo nelétá jinak než na líbánky, byli bychom moc podezřelí. Pravda, manželský pár jsme mohli dělat ještě já a tady Arthur. Promiň, ale ty a Arthur byste byli ze všeho nejméně uvěřitelní.“

Arthur dotčeně otevřel ústa, ale pak je zase sklapl.

„Musíme hrát své role, miláčku.“

„Lennoxi, jednou –“

„Nezapomínej, drahoušku – od téhle chvíle jen Olivere.“

„– přísahám, jednou mi dojde trpělivost!“

„Proč hned naznačovat rozvod?“ naoko se urazil a pak hbitě uhnul před Tildinou rukou. Cesta na Stanici Alfa jim zabrala i s přestupem na Elysiu dalších deset dní. Většinu času strávili intenzivní přípravou na dlouhý pobyt v kryospánku. Tilde postupně objevovala, že její tělo pracuje trochu jinak než předtím – nebo se jí alespoň zdálo, že se pomaleji unaví a snáze vytváří svalovou hmotu. Zmizely její problémy s usínáním, zato ji však probudila každá maličkost. Nechtěla být paranoidní, ale už i ty nejmenší rozdíly přičítala Cambiarovým zásahům. Ulevilo se jí, když loď konečně na Nejzazší hranici opustila tunel.

Nejzazší hranice byl snad až příliš dramatický název pro kus prostoru významného pouze vyústěním jednoho z mnoha časoprostorových tunelů. Jenže Hranice byla okrajem propasti mezi Zemí a zbytkem Lidského osídlení, a to si podle většiny lidí pořádný název zasloužilo.

„Vždycky jsem si říkala, co je tenhle tunel zač,“ poznamenala Tilde. Právě skončili se cvičením a odpočívali ve společné kajutě. „Proč ho Hvězdoměnci nedokončili a nedostali se až... nejspíš ke Slunci, protože kam jinam by v téhle oblasti mířili.“

„Možná nějaká místní anomálie, která jim to nedovolila?“

Tilde věnovala Lennoxovi trochu opovržlivý pohled. „O fyzice tunelů toho zatím moc nevíme, ale prostor na světelné roky kolem Země je naprosto normální. Z dob sond do Oortova mračna a dál je pročesanější než jakákoli jiná oblast Lidského osídlení.“

„Tak proč se zastavili tak daleko od Slunce, hluboko ve vnějším Oortu?“

„Cambiaro mluvil o katastrofické hypotéze,“ nadhodil tiše Arthur. „Třeba to nestihli...“

„Přesto je podivné, že nedosáhli k cíli – zdá se, že museli propojovat obě místa zároveň, aby vytvořili stabilní, obousměrně průchozí tunel. Rozvíjet časoprostor není jako razit skálou tunel v původním významu – přinejmenším tak to vypadá. Muselo by jít o obzvlášť náhlou a podivnou katastrofu.“

Tilde ztichla a zapnula vizualizaci zbývající trasy. Nedůvěřivě nakrčila obočí. Hodně náhlou a podivnou. Jenže co když to tak bylo? Při výstupu na stanici je přivítala osobní stevardka; na rozdíl od většiny na turistických lodích skutečný člověk. Výlet na Zemi byl však největší luxus, jaký si kdokoli mohl dovolit.

„Srdečně vás vítám na Stanici Alfa,“ pravila se zářivým úsměvem. „Prosím, následujte mne; zavedu vás k vašim kajutám, kde budete mít veškeré pohodlí, a představím vám program před odletem, který je potřeba ze zdravotních a bezpečnostních důvodů absolvovat. Na palubách Kolumba a Vespucciho se v průběhu letů ještě nikdy nestala žádná nehoda a nikdo nezemřel ani nepřišel k jakémukoli úrazu. Naše technologie jsou zabezpečené nejlépe, jak je to možné. Nyní máte šanci být mezi již dvaceti tisíci klienty naší společnosti, kteří zažijí nejúžasnější cestu ze všech – podívají se na Zemi, kolébku lidstva.

Zde na stanici máte zatím k dispozici prostorné kajuty, tělocvičny s umělou tíží i stavem beztíže, relaxační bazén v nejvzdálenější sekci s celým půl gé...“

Jejich kajuty byly stejně luxusní jako zbytek stanice a nacházely se v sekci se šestinovou tíží, a to lístky od Cambiara patřily mezi nejlevnější. Nejdražší kajuty byly právě v oddílech s půl gé. Ale stevardka o prostornosti nelhala; tak obrovské místnosti ještě Tilde na žádné vesmírné stanici neviděla. Vždycky si myslela, že velký osobní prostor je vyhrazený obyvatelům planet, tohle jí vyrazilo dech.

Kdo by si pomyslel, že skončíme tady? Za všechno může porucha, která nás dostala na Nirvánu... a anomálie za tunelem, která ji zavinila. Možná jsou za ni zodpovědní Hvězdoměnci z dávných dob. Ti Hvězdoměnci, po principu jejichž technologií pátráme... Tilde se navzdory přetrvávajícím starostem letmo usmála.

Nemohla si pomoci, ale když se rozhlížela po luxusní kajutě a představovala si Zemi, na chvíli zapomínala na Cambiarovo vyhrožování a nátlak, na mrtvého elysijského agenta, střelbu Nytthemanů a únos Novohanojci.

Ať už najdou nebo nenajdou cokoli, možná to stálo za to. Zbývající dny na Stanici Alfa strávili převážně cvičením a předem naplánovaným programem. Na konci dne už bývali tak unavení, že si řekli sotva dobrou noc. Čas do posledního dne utekl jako voda.

Slavnostní banket večer před odletem strávili ve zčásti stísněné a zároveň vzrušené náladě. Naštěstí tak působila i značná část ostatních pasažérů, a tak tu nebyli ničím nápadní. Tilde pociťovala nutkavou potřebu spláchnout nervozitu něčím alkoholickým, ale podávaly se samozřejmě pouze nápoje a potraviny vhodné před kryogenickým spánkem.

Lennox téměř nejedl; najednou byl zamlklý a roztržitý, jen se držel v blízkosti neklidně korzující Tilde, pohled upřený na její barvy měnící večerní šaty.

Arthur si připadal jako ve snu.

Opouští vše, co měl, celý svůj donedávna bezvýznamný, klidný a předvídatelný život, a po daleké cestě se vrátí do možná zcela odlišného světa, než z jakého odcházel... Nemá ale na vybranou.

A hluboko uvnitř, vedle potlačovaného nadšení a touhy, věděl, že by si stejně nevybral jinak.

1.

„Dvě stě metrů, blížíme se k němu po stejné trajektorii. Za dvacet sekund ho budeme mít,“ ohlásila Val Liangová, oči upřené na údaje promítané na hlavní obrazovku kokpitu.

Uprostřed černé prázdnoty se pavoukovitý robot krátkými zášlehy trysek přibližoval k vejčitému předmětu, na pohled nepatrnému oproti nezměrnému prostoru okolo. Robot neustále propočítával svou dráhu a rychlost a porovnával je s aktualizovanými údaji o předmětu. Na okamžik zapojil trysky v opačném směru, aby mírně zpomalil.

„Srovnáváme rychlost. Padesát metrů. Připravuje chapadla.“

Robot roztáhl své tenké končetiny, a když se přiblížil na dosah předmětu, elegantně je kolem něj stáhl. Když si ověřil, že jej drží dostatečně pevně, zapojil znovu trysky, tentokrát už ne jen zášlehy, a zamířil k tečce vzdálené několik kilometrů.

Brzy byl vzácný náklad na palubě lodi. Uvnitř hlavní přechodové komory už „vajíčko“ nevypadalo nepatrné a bylo jasné, že měří několik metrů. A spíše než hladký protáhlý sféroid nyní připomínalo nakřáplé vejce ze zčernalého kovu.

Posádka pozorovala předmět skrz kamery umístěné v komoře a na těle robota, jenž jim zatím poslal 3D obraz sféroidu. Nyní zkoušel zjistit jeho vnitřní strukturu.

„Je zřejmě částečně duté, asi z třiceti procent... A –“ Žena ztichla. „Zdá se, že je uvnitř ještě aktivní elektronika.“

Všichni tři členové posádky se po sobě šokovaně podívali.

Rudolph Vasquez měl talent vždy říkat to, co bylo už všem jasné, a tak jen pravil: „Takže měli pravdu. Tohle může být náš první exemplář kummalínské techniky!“

*

Amelia Valdezová byla vzrušená jako nikdy. Sevřela řídítka motorky a přidala. Vzduch v rychlosti bezmála tří set kilometrů v hodině proudil kolem jejího těla v elastické kombinéze a s ní spojené helmě.

Přikrčila se a ještě navýšila rychlost. Adrenalin jí koloval v žilách, srdce pumpovalo o život. Teď to přijde.

Přenesla váhu dozadu, překonala nutkání brzdit – a najednou letěla.

Podívala se dolů.

Trhlina byla hluboká ani ne sto metrů a široká jen dvacet, na rozbrázděném povrchu Nové Andalusie nepatrná vráska, ale pro Amelii Valdezovou představovala od raného dětství zdroj zábavy a dobrodružství. Je přece tak nudné použít most.

Za dalších deset minut jízdy byla u města; tam musela chtě nechtě výrazně zpomalit. Ještěže se Institut pro výzkum nonhumánních civilizací nacházel mimo centrum. Vedení univerzity by ho však do svého kampusu uprostřed města nepustilo, ani kdyby o to Institut usiloval; bylo to v zásadě místo, kam byli odklízeni nepohodlní akademikové a příliš svéhlaví studenti, kteří se chtěli zabývat něčím tak abstraktním a iluzorním jako mimozemskými civilizacemi. Prostoru pro teoretické studie není tolik a proč opakovat, co už bylo tisíckrát řečeno dříve?

Nejčastější námitka seriózních vědců zněla: Jak lze studovat něco, o čem ani nevíme, zda to stále existuje, a co po sobě zřejmě – kromě tunelů v případě Hvězdoměnců – nezanechalo žádné pozůstatky v námi osídleném prostoru?

Amelia měla chuť se nahlas smát, ale vší silou nadšení přemáhala. Co když se kolegové zmýlili?

Sesedla z motorky a pláty přilby ochably, zajely do sebe a vytvořily široký límec odhalující krk a klíční kosti. Látka kombinézy přestala přiléhat těsně k Ameliinu tělu, nad boky se rozdělila a zformovala elegantní stříbřitý kostýmek.

Amelia sjela výtahem do minus pátého patra, kde Institut vybudoval v jedné z přírodních jeskyní prostornou laboratoř, převážně za peníze z fondu Valdezových. Dnes byla poprvé po několika letech skutečně potřebná...

„Amelie!“ přihnal se k ní Rudolph, jakmile vstoupila. „Četla už jsi naši zprávu?“

„Jistěže. Proto jsem hned přijela!“

„Naživo je ještě úžasnější než na snímcích... doslova z něj mrazí v zádech.“

Amelia cítila, jak její nadšení polevuje. Rudolph byl vždycky příliš teatrální.

Přešla k průhledné stěně, která je dělila od sterilního prostoru se sféroidem.

„Vypadá, jako bychom ho vyrobili my.“

„A možná taky ano! Ale nejspíš jsme ho nevylepšovali... Zdá se, že obnovili plášť a snad i něco uvnitř, to zatím nevíme. Uvnitř se původně mohl nacházet člověk.“

Amelia nepřítomně přikývla. Tohle všechno už četla a jediný závěr, kterému její mozek dokázal uvěřit, byl, že se ostatní zmýlili, přehánějí, nechali se unést...

Teď se nechala unést i ona.

Přitiskla ruku na sklo, dělící ji od jen pár metrů vzdálené skořepiny. Mohl v ní být člověk?

Jen se toho dotknout... pocítit, jaké by to bylo uložit se vevnitř a – a pak co?

„Byl už u něj někdo z vás?“

Rudolph zavrtěl hlavou.

Amelia se ušklíbla. „Proč? Snad jste se nebáli?“

„Ne,“ vzal její žert vážně. „Vlastně ano. Ale ne o sebe. Ta věc...“

„...není křehká a potřebujeme se na ni podívat zblízka. Jdu dovnitř.“

„To – to nejde!“ zakoktal Rudolph.

Val se otočila od rozdělané práce a vytřeštila na Amelii oči.

„Dotýkali se ho roboti, je to tak?“ ujistila se Amelia, přestože znala odpověď.

„Ano...“

„A nic se mu nestalo.“

„To ano –“ Rudolph se zakoktal. „Ale co když se něco stane tobě?!“

„Prověřili jste ho všemi přístroji, ne?“

Rudolph němě přikývl.

„Je v karanténě už dva týdny?“

Ameliin oblek se zformoval zpět v kombinézu s helmou a rukavicemi.

„A hlídají ho neustále všichni roboti uvnitř?“

Rudolph otevřel a zase zavřel ústa bez jediné hlásky.

Amelia se usmála, z reproduktoru na rameni jí vyšlo: „Co by se mi tak mohlo stát?“ Po průchodu dezinfekční komorou se přiblížila k nakřáplému vajíčku, jak mu v duchu tvrdošíjně říkala; zdálo se jí, že nepravidelný protáhlý sféroid ani ovoid se moc nehodí do jejího slovníku. Jeden z robotů jí uvolnil přímou cestu.

Otočila se a skrz žáru a tlaku odolný plast vesele zamávala na ostatní. Jejich tváře ztuhlé v maskách šoku a pokusů o úsměv byly neodolatelné.

Amelia Valdezová si nikdy nenechala ujít příležitost šokovat.

Chvíli vajíčko obcházela, jen se kochala tím pohledem. Je skutečně na dosah ruky od předmětu mimozemské civilizace? Možná na prahu kulturního i technického průlomu?

Na dosah ruky.

Díky zvukotěsnosti komory neslyšela zalapání po dechu ani přidušená zvolání zvenčí.

Rudolph zapnul vysílačku. „Amelie, co to děláš?!“

„Dotýkám se ho,“ oznámila rozjařeně.

„Sakra, Amelie!“

„Nic se neděje. Už se ukázalo, že dotek mu neublíží, a mám rukavice. Nemůže se nic stát ani mně, ani vajíčku.“ Okouzleně přejížděla prsty po hladkém povrchu, který roboti analyzovali jako slitinu šesti kovů, všech samozřejmě dobře známých, ale uspořádaných v neobvyklou strukturu, kombinovanou s uhlíkovými vlákny a karbidem křemíku.

Podobné materiály využívali i lidé, ale častěji směs karbidů a vrstev uhlíkových nanovláken. Zároveň s kovy o vysoké teplotě tavení je zatím účinně zpracovávat nedokázali.

„Amelie, vzdal se,“ přikázala jí Val Liangová. Zabušila zvenčí na stěnu, ale uvnitř nebylo nic slyšet.

„Zřejmě je to původně lidské a nadesignované pro lidský pobyt,“ namítla Amelia. „Co si myslíš, že se stane, když se ho znovu dotknu – navíc v rukavici? Že to exploduje?“ Odfrkla si. „Někde tu musí být otevírací mechanismus.“

„Ani se nepokoušej!“ uslyšela Valino zavřísknutí a na pozadí rozrušeně diskutujícího Rudolpha. Teď už byli na sklo nalepeni všichni, kdo se právě nacházeli v laboratoři, konsternováni Ameliiným počínáním.

„Slyšíš, vrať se –“

Amelia vypnula vysílačku.

Věděla, že její postup je přinejmenším nestandardní a že ponese následky. Ale nenáviděla téměř úředně dané prodlevy, prý nezbytné k zajištění bezpečnosti...

K čertu s tím, tady jí to přece patří.

Být Valdezová na Nové Andalusii něco znamenalo. Patřila mezi nejbohatší rodiny původních kolonistů – těch, kteří vybudovali základní infrastrukturu, poskytli vybavení pro částečnou terraformaci, začali s obchodem, ovlivňovali běh života v celé soustavě...

Institut pro výzkum nonhumánních civilizací byl založen nadací Giny a Pauliny Valdezových před dvaceti lety na popud dospívající Amelie Valdezové, která toužila po objevování a dobrodružství.

Ta vášeň jí vydržela, stejně jako excentrická povaha a averze k pravidlům.

Někde to musí jít otevřít, pomyslela si, teď jen, jestli mechanismus stále funguje. Při tomhle poškození...

Kdybych vytvářela něco takového pro lidského pasažéra, jak bych to udělala?

Její myšlenka nebyla zase tak absurdní, jak by se leckomu mohla zdát. Amelia měla zkušenosti s designem motorek, člunů a vozů; vesmírnými loděmi se nikdy nezabývala, ale aspoň trochu rozuměla využívané technice a tomu, co musí loď splňovat. Připadalo jí téměř neuvěřitelné natěsnat do tak malého prostoru systém podpory života – ale jen téměř. Co se týče pohonu, na povrchu vajíčka po něm nebyla žádná stopa, ale Amelia nepochybovala, že byl připojen zvenčí a pak se odpojil – když došlo palivo nebo přestal být potřeba.

Kolik prostoru by asi měl člověk uvnitř? Nejspíš tam bude gelová kapsa neumožňující žádný pohyb, ale chránící před přetížením. Loď byla zřejmě ovládaná jen vědomím, žádné staromódní pohyby.

Staromódní, ale zábavné. Vzrušující. Amelii by nebavilo vědět, že loď udělá všechno za ni, stačí jen pomyslet a stane se, co chtěla. Měla ráda nejistotu, nutnost přesného ovládání. Přeletět propast.

Však taky několikrát skončila dole.

Ale pilotovat něco takového by musela být výzva i navzdory snazšímu ovládání. Vědomí, že se nachází v tak titěrném prostoru, všude prakticky na dosah ruky od vakua, obklopená elektronikou, která může selhat – bez možnosti opravy či úniku...

Kdo by podstoupil takovou cestu? A především – kam?

Amelia byla přesvědčená, že zná odpověď. Byla možná šokující, ale nejjednodušší. Nová Andalusie se nachází na samém okraji Lidského osídlení, obklopena velmi nestabilními tunely vedoucími do „kummalínského prostoru“. Nikdo nevěděl, co přesně se tam nachází – možná jen hvězdy s planetami bez života nebo s primitivním životem; možná i inteligentní civilizace, ač o tom většina odborníků silně pochybovala. Důkazy pro toto tvrzení totiž nebyly žádné – veškeré podivné předměty považované za zbytky roztavených strojů mohly být přirozeně vzniklé kovové meteoroidy, žádné vysílání se neukázalo jako stoprocentně umělé.

A tak zůstala civilizace nazvaná kdysi Kummalíni – tak to dopadá, když se k pojmenování jako první dostanou Finové – stále pouze hypotetická.

Sondy se odtamtud nikdy nevracely – pravděpodobně kvůli nestabilitě tunelů. Nakonec je přestali posílat. Člověk tam nikdy poslán nebyl, to by bylo považováno za sebevražedné.

Ale co když to někdo zkusil – někdo s podobně vyvinutým pudem sebezáchovy jako ona?

Cítila nový příval adrenalinu do žil. Tohle milovala.

Bezmála něžně pohladila povrch vajíčka. Ještě se uvidíme. „Amelie, k čertu! Co sis myslela?!“

Nevnímala rozhořčené protesty ostatních, zejména Val. „Jedu domů,“ oznámila prostě a zamířila k výtahu.

Nikdo se nesnažil přimět ji zůstat.

Val nepochybně podá stížnost. Rudolph a zbývající členové laborky budou příliš bojácní nebo pragmatičtí – je jasné, že to k ničemu nepovede. Veškerý obsah Institutu oficiálně patří nadaci Valdezových.

Představenstvo nadace patří přímo Valdezovým.

Amelia se nikdy nemusela obávat o své postavení.

Tentokrát cestou domů použila most. Vzala to pozvolněji, potřebovala přemýšlet.

Skoro víc než možný zásah Kummalínů do lodi ji teď zajímalo, kdo ji vyrobil – a především kdo byl uvnitř.

Motorka se řítila převážně polopouštní krajinou plnou trhlin a příkopů. Amelia ji milovala. Nedokázala by Novou Andalusii opustit – ať už kvůli tropickým džunglím pod příkrovy mlhy, příjemné mírné krajině luk a lesů, horským hřebenům či zářícím městům majícím stovku kilometrů v průměru.

Tektonika planety se zastavila už před desítkami milionů let, kdy vychladlo její jádro, oceány se díky blízkosti ke slunci a téměř úplnému vymizení magnetického pole z větší části vypařily a mnoho molekul vody se dostalo do vrchních vrstev atmosféry a překonalo únikovou rychlost. Nová Andalusie zůstala suchá, rozpukaná, rozbrázděná malými i velkými příkopy a roklinami. Když slunce zapadalo, celá krajina se oranžově rozzářila. Amelia jí ráda projížděla, užívala si návalů adrenalinu při přeskakování průrev a skalních výběžků.

Co když byl uvnitř někdo, kdo si užíval nemožnost jednat – stejně tak, jako si ona užívala absolutní závislost na vlastním správném a rychlém jednání?

Něco ji napadlo.

To je šílené... ale přesně to mi možná scházelo.

Sjela s motorkou z cesty a zapnula automatiku – to ještě nikdy neudělala a vážně uvažovala o tom, že systém odinstaluje úplně. Poručila motorce překročit limity bezpečné rychlosti a vzdálenosti od objektů zadané v autopilotovi.

Pak pustila řídítka a rukama si objala ramena.

Řítila se krajinou, skaliska a průrvy všude před sebou, a nemohla vůbec nic udělat.

Tep se jí zrychlil, když se motorka na poslední chvíli vyhnula ostrému výčnělku skály. Mohla by si o něj rozrazit hlavu i navzdory moderní přilbě.

Mohla by zemřít.

A to na tom bylo nejvíc vzrušující.

Amelia Valdezová se rozesmála a oči se jí rozšířily nadšením, když se na obzoru objevila trhlina v zemi.

2.

Vzbudil ho závan chladného vzduchu. Andymu přejel po zádech mráz – ale z něčeho jiného.

Automaticky hmátl vedle sebe, ale věděl, že tam nebude. Doufal jen, že se zase nevydala na noční procházku. Začínal o ni mít strach. V posledních dvou měsících je už třikrát přestěhovali. Andy nevěděl, jaké zprávy mohla Elysijská informační služba zachytit, že ji to tak znepokojilo, ale dělalo mu to čím dál větší starosti. Stejně jako Celestino chování.

Tentokrát ji našel venku na balkoně. Seděla přitisknutá ke zdi a objímala si nohy skrčené u těla.

„Na co se díváš?“ oslovil ji.

„Na město. Nemohla jsem spát.“

„Mohla ses uspat pomocí implantátu.“

„Nechtěla jsem.“

Posadil se vedle ní.

„Musíš někdy spát.“

„Stačí mi spánek, který mám,“ ozvala se nepřítomně. Ani se na něj nepodívala. „Můžu si navodit chvilku REM, kdykoli chci, vypínat a zapínat řadu mozkových funkcí. Kdybych chtěla, nemusím dlouhodobě spát ani dvě hodiny denně.“

„Ale dřív jsi dávala přednost spaní.“

Přikývla. „Dřív.“

Začínalo ho děsit, jak se Celeste mění. Stále zamyšlenější, roztržitější – ale ne v tom skoro roztomilém smyslu, jak bývala dříve. Než ji poslali do Iolku, k Blížencům. Andy je bytostně nenáviděl, přestože je nikdy neviděl jinak než jako nejasné obrazy v Celestině mysli.

„Dlouho jsme se nepřipojili.“

„Trávím napojená na cizí mysli hodiny v práci. Promiň, doma už na to nemám energii.“

„To je něco jiného.“ Její slova ho ranila. Cizí mysli.

Nebýval cizí. Byl přesně takový, jakého si jej vědomě i podvědomě přála.

Jeho tvůrce se o to postaral. Andy byl Celeste oddaný více, než byl téměř jakýkoli „přirozený“ člověk vůbec schopen. Nebyl uzpůsoben přijmout myšlenku, že by ji kdy mohl opustit – ale co když opustí ona jeho, třeba i neúmyslně? Jak by mohla, pomyslel by si dřív. Dřív.

Žárlil na Castora a Polluxe, nepředstavitelně na ně žárlil. Na ty dvě beztvaré hroudy masa... Ne, nebyl vůči nim spravedlivý, dalo se na nich na první pohled poznat, že jsou lidé. Ale strašlivě postižení, zdeformovaní lidé – fyzicky i mentálně. Bál se, že se deformace jejich psychiky dotkne i Celeste, která s nimi trávila stále víc času, ponořená v jejich vlastním podivném světě.

„Není ti chladno?“ oslovil ji.

„Není.“

Byla zima. Teprve začínalo jaro a při vydechování se před ústy srážely obláčky páry. A Celeste tam seděla jen v pyžamu, sandálech a tenkém svetru. Nic z toho nebylo přizpůsobeno na pobyt v chladu, na rozdíl od mnoha jejích kostýmů a overalů. Musela jí být zima.

„Pojď už dovnitř, Celeste.“

„Za chvíli za tebou přijdu, Andy.“

Zírala na zářící město. Navzdory zatmaveným oknům bytů a dolů směřujícím lampám neviděla téměř žádné hvězdy.

Andy se podíval vzhůru. Jedna, dvě... pět... dvacet... Mezi nejjasnějšími byla Tau Ceti, slunce Elysia. Přál si vrátit se tam, zapomenout na zdejší Celestino poslání. Mít tak moc obrátit tok času nazpátek, nikdy se nevydat sem...

„Přijď brzy, ať neprochladneš,“ řekl tiše a ponechal ji na balkonu. „Youssefe?“

Doktor Naderi byl příchodem kolegyně vytržen ze zamyšlení. Odvrátil pohled od nádrží na protější straně místnosti. „Celeste! Neslyšel jsem tě vejít.“

„Díval ses na ně.“

„Ano.“

„Dokážou člověka úplně zhypnotizovat. Nedivím se, že jsi nevnímal okolí.“

Naderi se zadíval na Polluxe. Delší pravou ruku měl nataženou směrem ke sklu dělícímu jeho nádrž od zbytku místnosti. Jako by někam ukazoval. Nebo se po něčem natahoval. Naderiho navzdory směšnosti té myšlenky zamrazilo.

„Dobré ráno přeji,“ ozvalo se za nimi.

Naderi si uvědomil, že ani tentokrát kroky příchozího nevnímal.

John Smith, vedoucí jejich projektu, se jako obvykle mírně usmíval a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. „Můžeme začít?“ pokynul jim.

Hewittová si lehla na podložku a počkala, až jí Naderi zapojí kanyly. Látky proudící jí do žil ji postupně přivedly do intenzivního REM spánku.

Pak se napojila.

Polluxovu přítomnost pocítila okamžitě.

Za poslední měsíce se stala téměř důvěrně známou, už ne nepříjemnou a znepokojivou jako dříve. A co bylo nejzásadnější – už ne odmítající. Od chvíle, kdy se jí Pollux i Castor poprvé otevřeli a ukázali jí byť jen zlomek svého světa, už neměla potíže s empatií vůči nim a s pokusy o komunikaci. Stále byla na hony daleko od porozumění jejich psychice a navázání něčeho alespoň podobného rozhovoru, skutečné řízené výměně informací; dokázala však, aby jí určitým způsobem důvěřovali.

Soustředila se na jedinou myšlenku.

Váš tvůrce.

Pátrala po záblescích emocí, obrazech, vzpomínkách, myšlenkách... ale nic nezachytila jasně, reakce byla příliš slabá a ona znala Polluxe i Castora ani ne půl roku. Na dokonalé napojení by s nimi musela strávit alespoň o pár měsíců déle – a to kdyby měli čitelnou, typicky lidskou mysl.

Nedokázala je číst zdaleka tak dobře jako kohokoli jiného, na koho se připojila.

Basil Leontius... Nirvána. Zachránil vás.

Vkládala do svého sdělení i co nejvíce emocí, přesně si vybavovala rozhovor s Andreasem o Leontiovi.

Andreas byl jako on. I já jsem znala takového člověka. Zkoumají, co mohou, hledají nové hranice a posouvají stávající mnohem dál.

Leontius zkoumal vás. Ukažte mi ho. Ukažte mi, co dělal.

Ukaž mi to ty, Polluxi. Youssef Naderi nasucho polkl.

„Jak jí je?“ Smith se mu naklonil přes rameno.

„Zdá se, že stejně jako minule.“

Encefalogram Celeste Hewittové při ponorech se za poslední dva měsíce pozoruhodně změnil. Naderiho to znepokojovalo.

Ale Smith mě nikdy nebude poslouchat, pomyslel si a mimoděk zaťal pěsti. Jde mu o rychlost získání informací, které chce, ne o Celestino bezpečí...

A vypadá to, že jí skoro také.

Její tep se velmi zpomalil, tlak poklesl na minimum. Ale mozková aktivita, to bylo něco jiného. Velmi výrazná, ale ne jako při plném vědomí – jako by snila, ale intenzivněji, než by mohl kdokoli jiný.

Doufám, že se z toho vždycky probudíš. Něco zachytila. Vzpomínku – okořeněnou nepatrnou a těžko klasifikovatelnou emocí. Nedovedla by ji popsat lidským jazykem, možná jen vágně – jako něco mezi důvěrou, zvědavostí a náklonností, ale nepotřebovala ji popisovat, aby ji cítila a rozuměla jí.

Vzpomínka – ale nedokázala ji dešifrovat.

Jako by i samotné vědomí Blíženců bylo zakódováno.

Ponořila se hlouběji.

Už znala jejich způsob komunikace – Basil Leontius se dorozumíval s mutanty pomocí nanů v jejich mozcích, on sám přes externí počítačové rozhraní. Ale jejich jazyk jí stále unikal. Znala stovky současných i dávno nepoužívaných programovacích jazyků. Dokázala dříve či později rozluštit mnoho kódů.

Leontius byl ovšem alespoň tak schopný jako ona.

A tak zkoušela všechny možné způsoby komunikace a pokoušela se porozumět chaosu v jejich nervových drahách.

Vzpomínka – letmé seznamování se s reálným světem. Obrazy. A mezi nimi Basil Leontius.

Ale ne jako člověk. Pollux a Castor mají stěží nějakou představu o tom, co je a není člověk.

Entita. Třetí zářivý bod v jejich vlastním vesmíru, jiný druh inteligence.

Jako by navázali kontakt s mimozemšťany.

A mimozemšťan Basil Leontius byl ten, kdo dokázal rozluštit jazyk jejich mysli a zároveň je skutečný jazyk naučit; sami od sebe by si ho nikdy vyvinout nemohli. A Leontius se musel inspirovat reálnými lidskými i počítačovými jazyky. Byl ve stejné výchozí pozici jako teď ona – s tím rozdílem, že se nemohl nechat vést i záblesky dřívější komunikace.

Ty mi rozumíš, že? Vsadím se, že vás Basil nenaučil jen jazyk vhodný pro použití ve fyzice a matematice. Nenechal vás žít čistě ve vlastním světě, byl zvědavý a chtěl vědět, co vám řekne náš svět. Možná vás nenaučil moc, ale chápete rychle. Pravidla jazyka jsou jako matematika. Třeba nevnímáte žádné nuance a nerozumíte metaforám, ale jste schopni pochopit gramatiku a význam slov.

Absence odezvy Celeste znervózňovala. Blíženci jí už ukázali svůj vesmír, téměř dokonale se jí otevřeli – ale když se pokusila začít účinně komunikovat, zase se stáhli.

Vyslala jim dosavadní poznatky lidí o fyzice tunelů. Sama jim do značné míry nerozuměla, ale díky implantátu si dokázala přesně pamatovat, co chtěla.

Znáte to. Tak mi odpovězte. Znáte to...

Celeste Hewittová otevřela oči jen pár sekund poté, co pominula REM fáze a proud tmy a potom světla ji odnesl od Polluxe. Než se tak stalo, měla dojem, že zachytila jakousi ozvěnu, vzdálenou myšlenku...

„Proč jsi mě vytáhl?“ obrátila se na Naderiho.

„Vypadalo to, jako bys upadala do kómatu. Nechtěl jsem riskovat, že tě ztratíme.“

„Neupadala jsem do kómatu, Youssefe. Měla jsem to pod kontrolou. Naopak jsem asi ztratila pokus o kontakt!“

„Je mi to líto, doktorko, už se to nestane,“ pokývl mírně Smith. Obrátil se k Naderimu.

„Ne...“ zasténal Youssef. „Vím, co chcete udělat, a nedovolím vám to!“

Smith se nepatrně usmál. To byl jediný pohyb jeho těla, které občas působilo, jako by byl robot. John Smith však byl stoprocentně organický, dokonce patřil mezi osoby bez jakýchkoli neurálních implantátů; cosi na něm ale přesto působilo zcela strojově, včetně vždy perfektního usedlého obleku, který přišel do módy a zase z ní vyšel alespoň desetkrát za poslední století. Před pár lety z ní – dosud beze změny – vyšel.

„To nezáleží na vás, doktore Naderi,“ pravil Smith poklidně. „Mohu převzít kontrolu nad ponory i bez vašeho souhlasu. Koneckonců pak budete moci věnovat více času svému výzkumu metabolických drah Blíženců a jejich neurální biochemie. Sám jste vždy tvrdil, jak jsou jejich biochemické odlišnosti fascinující. Nyní vám dávám úžasnou příležitost.“ Jeho úsměv se rozšířil, ale většina mimických svalů zůstala nehybná. „A co víc, ani vám neposkytuji možnost udělat chybu a odmítnout ji.“

*

„Čekal jsem, že vás najdu zde.“

Youssef Naderi, stojící na lávce natažené mezi obřími blahovičníky v centrální botanické sféře Iolku, přikývl, ale neobtěžoval se otočit. „Nepřekvapuje mě, že máte dobře zmapované naše zvyky. Ale čekal jsem, že přijde Celeste a bude se mě snažit přesvědčit, že vše je, jak má být – ne proto, že to tak chcete, ale ze svých vlastních důvodů: zvědavosti, tvrdohlavosti...“

„Znáte ji dobře,“ souhlasil Smith a přešel blíž, ale zastavil se pár kroků za Naderim.

„Znal. I vy – co to povídám, zvlášť vy, který nepochybně víte o každém našem pohybu – jste si musel všimnout, že se za těch několik měsíců dost změnila. Vždycky byla odhodlaná a přesvědčená o vlastní pravdě, ale nikdy tak odtažitá a lhostejná. Sakra, vždyť z ní pomalu vyprchala i ta urputná zvědavost! A když Celeste přestane být zvědavá, přestane ji práce bavit a výsledky se zhorší, na to vemte jed.“

„Už to není zvědavost, ale posedlost. Ta člověka nemusí bavit.“

Naderi se rozčileně otočil. „Kdo ksakru jste, Smithi?“ vykřikl, nedokázal se ovládnout. „Převelíte nás sem na Argo, jako bychom byli vojáci, musíme podepsat spoustu dokumentů o mlčenlivosti a loajalitě, předvedete nám dva lidi tak poškozené, že by vůbec neměli být naživu, chcete po nás, abychom je zkoumali – důvody nám samozřejmě úplně neobjasníte –, a pak se ukáže, že pro vás nejsme nic než nahraditelný prostředek! Jenže lepší na Argu ani Elysiu nenajdete a jinde si hledat netroufnete. Třeba na Nirváně!“

Hystericky se rozesmál.

Smith zůstal vážný. „O Nirváně jsme uvažovali, ale skutečně bychom nikomu odtamtud nemohli věřit.“

Naderiho smích ustal. Místo toho se lékař šokovaně zahleděl na Smithe. „To myslíte vážně?“ hlesl. „Chtěli jste naverbovat někoho z Nirvány?!“

„Naše zdroje nicméně nenašly nikoho dostatečně spolehlivého. Život v takovém režimu vás příliš poznamená.“

Naderi se vzpamatoval a hořce se ušklíbl. „Oni o tom aspoň vědí.“

Smith mírně naklonil hlavu na stranu. Bylo to váhavé přikývnutí?

„Nepředstírám, že veškeré naše jednání je zcela v souladu s obecně platnými ustanoveními, ale vyhýbáme se porušování práv, jak jen můžeme. Ano, monitorujeme vás, ale vy i doktorka Hewittová jste nám k tomu dali souhlas, byť jste si mysleli, že formulace možnost značí, že se to nikdy nestane. Je pravda i to, že narušujeme soukromí lidí, kteří nám žádný souhlas nepodepsali. Je pravda, že se můžeme hájit dodatky o bezpečnosti státu. Je také pravda, že morálně se hájit dostatečně dobře nemůžeme. Ale víte co, doktore Naderi? Morálka a etika nejsou vždy v souladu a raději budu žít ve státě, kde část lidí bez svého vědomí přichází před několika pečlivě vybranými jedinci o soukromí a zbytek může žít skutečně v souladu s lidskými a občanskými právy, než kde všichni považují očividné porušování těchto práv za zcela normální a chystají se dané smýšlení předávat dál.“

Naderi se nadechl, aby odpověděl, ale náhle neměl co. Věděl, že by se měl Smithovi postavit, ale jak? Sevřel zábradlí lávky ze silných jutových provazů s uhlíkovou kostrou uvnitř.

„Kdo jste?“ zopakoval nakonec předchozí otázku.

A Smith se usmál, vřele, přátelsky, pobaveně.

„Jsem John Smith, občan Elysia a ten, kdo vám brání dělat velmi nerozumné věci. Jednou si na tento rozhovor vzpomenete, doktore Naderi.“

Obrátil se a zamířil ke konci lávky, až zmizel za větvemi blahovičníků.

3.

Reverzní trysky vesmírné lodi Vespucci běžely na plný výkon. Gravitace Jupitera plavidlo zpomalila ještě více – a pak už jen malá korekce dráhy dostala loď na vysokou orbitu Země.

Ke vskutku majestátnímu stroji se přiblížily malé lodi typu stanice-stanice – a v útrobách Vespucciho se pár hodin nato začali pod dohledem lékařů probouzet pasažéři z téměř ročního kryogenického spánku.

Někteří to nesli hůře, jiní byli už pár desítek minut po probuzení schopni samostatné chůze. Nikdo nezemřel; společnost to přijala s úlevou. Špatná reklama by byla v tomto případě pouze špatná reklama.

Proboha, vypadáme jako nějaké dávné sanatorium, pomyslela si Tilde Janssenová, když rozlepila víčka, zdvihla se a zaostřila na okolí. Koridorem za poloprůhledným sklem se belhali již oblečení dříve probuzení pasažéři.

„Jak se cítíte?“

„Dobře,“ zakrákala. Vlastní hlas ji vyděsil.

„Nic se neděje, paní Diascurová. Chvíli potrvá, než se vaše svaly plně vzpamatují, než budete zase pravidelně dýchat a tělo se normálně prokrví.“

To určitě, ruce mám jako z rosolu. Znovu se položila do zbytků gelu uvnitř lůžka. Paže se jí i po krátkém opírání třásly jako po zvedání mnohakilových závaží.

„Jsou už vzhůru můj manžel a náš asistent?“ rozpomněla se na svou roli.

„Pan Diascuro se právě probouzí pod dohledem mého kolegy, pan Lynke přijde na řadu každým okamžikem. Nemějte obavy, za několik hodin budete společně obědvat. Bude se podávat lehké, výživné jídlo vhodné po takové cestě. Zatím v klidu odpočívejte.“

Tilde se usmála a přivřela oči.

Jsou tady.

Země. Země.

Jakmile Arthur dokázal s pomocí vstát a chodit, vyžádal si přístup k průzoru. Zklamalo ho, že v blízkosti žádné nejsou, i když to plně chápal. Zdravotník ho dovedl alespoň k monitoru.

Země.

Byla tam, zcela reálná, ale Arthurovi stále připadající jako sen. Teprve až na ní stane, uvěří tomu.

„Anthony!“

„Signildo, Olivere!“ uslyšel sám sebe říkat, přestože chtěl zvolat Tilde!

„Jsi v pořádku?“

„Jen trochu rozlámaný. Pořád si připadám, jako bych měl tělo někoho jiného.“

„To mi povídej,“ ušklíbl se Lennox. „A ten můj je navíc mnohem ošklivější!“

„Muži,“ odfrkla si pobaveně Tilde, která vypadala, že se

z kryospánku vzpamatovala nejlépe. Pohlédla na Lennoxe,

ale nechytil se a nezačal se hádat. Musel být skutečně vyčer

paný.

Za pár dní už ale budou mít opět energie víc než dost. Pak

ještě necelé dva týdny rekonvalescence na orbitě, a navštíví

Zemi.

Arthur znovu pohlédl na obrazovku a usmál se.

Geraldine Fitzroyová.

Jméno – to jediné, co měli. Bydliště? Někde na Zemi.

Máme půl roku na to ji najít, říkala si Tilde. To zvládneme,

i kdyby si během let změnila jméno nebo se několikrát přestěhovala.

Geraldine určitě nečeká, že by ji někdo hledal – i kvůli záznamům Basila Leontia, po kterých teď pasou Měnitelé, Elysijci a nejspíš i Nytthemané a Novohanojci. Izolace Země je jí dost dobrou ochranou a patrně si myslí, že o ní nikdo neví.

Tilde by nejraději celou misi sabotovala, ale Cambiaro měl Bernelliho a nepustí ho, dokud se trojice úspěšně nevrátí.

A pokud nás nebude chtít pustit pak, teprve uvidí, čeho jsou schopni lidi ve slepé uličce.

Navíc ji zajímalo, co najdou, přestože by ráda neuposlechla. Mohli Leontiovi svěřenci dojít v teoretice tunelů dál než třeba Bernelli, ona a celý zbytek stužské akademie věd? Skoro ji mrazilo v zádech z toho, co by se mohli dozvědět...

„Zde jsou vaše sedadla. Přeji vám příjemnou cestu.“ Stevard se zářivě usmál.

Tilde se usadila a žaludek se jí zhoupl. Nebyla to nevolnost z cestování – jen rostoucí nervozita a vzrušení z blížícího se cíle. Už jen necelá hodina – a přistanou na Zemi.

„Nemůžu se dočkat,“ zašeptal vedle ní Arthur.

Tilde se vzpamatovala. „Zato já se nemůžu dočkat, až –“

Chtěla říct až nám ten bastard vrátí Tibbita, ale místo toho jí vyšlo z úst: „– až si pořádně odpočineme po cestě.“

S maximem zlosti a paniky, jakého byla schopna, se zadívala na Arthura a Lennoxe. Ten chápavě pokýval. „Taky jsem to zažil,“ řekl tiše. „Něco si myslíš...“

Ale ven vyjde něco jiného.

Tilde přikývla. Samotnou ji ale šokovalo, jak málo rozhořčení a hněvu cítila. Byl to nepochybný zásah do jejího vědomí a osobnosti – v přítomnosti cizích lidí nemohla vypadnout z určené role, ani kdyby chtěla. Ale necítila nutkání Cambiara uškrtit, jakmile ho spatří, a to ji udivovalo.

Doufám, že nás pak dá zase do pořádku, pomyslela si stísněně. Nemůžu se dočkat – až budeme zase normální. Jestli vůbec někdy. Výhled během letu byl fenomenální. Po esovité dráze sestupovali na jih kontinentu s rozeklaným členitým pobřežím a několika vnitřními moři.

„Naší první destinací je Evropa, kolébka moderní civilizace a zároveň oblast plná vskutku překrásných historických měst. Nebudete litovat, navštívíte-li Londýn, Paříž, Prahu či Řím – a tím výčet jen začíná... Za okamžik přistaneme na vodě nedaleko podivuhodné Barcelony, hned vedle slavného Harbissonova institutu. Tam započnou vaše cesty po Zemi. Někteří z vás si objednali mnohými vyzkoušené a oprávněně chválené připravené prohlídky, jiní si naplánovali individuální trasy s průvodci, a několik dokonce plánuje cestovat po Zemi zcela na vlastní pěst.“

Tilde se ušklíbla a odvrátila pohled od stevardky k průzoru.

Věděla, co čeká je. Transfer do Anglie, kde podle Cambiara začínala stopa Geraldine Fitzroyové, a pak cesta na vlastní pěst. Hledání jehly v kupce sena; někoho, kdo možná už ani nežije.

A honba za tajemstvím civilizace, která nejspíš zanikla před alespoň desetitisíci, možná spíš mnoha miliony let... Cambiaro je šílenec – a my možná ještě větší, že jsme na jeho hru přistoupili. Tilde se zamračila a výhled jí začínal připadat stále depresivnější.

Raketoplán dosedl tak hladce, že si toho okamžiku téměř nevšimli. Za chvíli u něj byly rychlé čluny, které pasažéry rozvezly do staré Barcelony a okolí – včetně letiště, kde na pouhých deset lidí čekal malý letoun mířící do Gatwicku.

Odtamtud ale už pouze Tilde, Lennox a Arthur zamířili do Doveru – své první delší zastávky a místa, které podle Cambiara vyhledával Basil Leontius při svých několika cestách na Zemi.

„Proč právě Dover?“ zeptal se ho tehdy Arthur.

„Jsou tam velmi slavné útesy. Možná uvažoval, co by se stalo, kdyby skočil,“ odvětil s úsměvem Cambiaro. Manažerka hotelu je zavedla do novomanželského bungalovu posazeného na kraji útesu, s výhledem na moře a dolů na desítky metrů svažující se zářivě bílé křídy.

„Útesy doverské. Stará Británie,“ pronesl procítěně Lennox a vyklonil se z okna.

Tilde se na něj upřeně zadívala. Zřejmě to skutečně myslel vážně.

„Pradávná domovina tisíců druhů piv, suchého humoru a Doktora!“

„Jakého doktora?“

Otočil se na ni a jeho zasněný výraz trochu povadl. „Ale to nic.“

„Slunce už skoro zapadlo. Měli bychom se buď pustit do pátrání po Fitzroyové, nebo se na to pořádně vyspat. Mám dojem, že nám to potrvá víc než pár dní.“

„Ráno moudřejší večera,“ prohlásil Lennox. Pak se zadíval na postel naproti oknu s výhledem na oceán. „Myslíš, že máme pro všechny případy hrát dál své role, nebo si mám vzít pohovku?“

„Je mi to celkem jedno. Pochybuji, že by nás tady někdo sledoval, ale člověk nikdy neví.“

„Znamená to ano?“

„Ano na tvou otázku, která nebyla formulovaná jako zjišťovací?“

Ušklíbl se. „Ano.“

Výraz mu s gustem oplatila. „Uvidíme.“

„Signildo Diascurová, občas opravdu nemám tušení, proč jsem si tě vzal!“

„Já jsem na to nepřišla dodnes ani jednou, Olivere. Možná to zůstane jednou z největších záhad vesmíru. Dřív přijdu na to, jak může zničehonic zmizet kus tunelu!“

„Možná mi připadaly zábavné tvé neustálé sarkastické poznámky,“ nadhodil Lennox a laškovně se usmál.

„Nebo sis možná myslel, že se dočkáš dalšího dobrodružství.“

„To se mi tedy podařilo. Teď jsme tady, na Zemi, na jednom z jejích nejromantičtějších míst, s výhledem na divoký, rozbouřený oceán...“

Tilde se neubránila dalšímu úsměšku. Atlantik zřejmě nikdy nebyl klidnější než dnes, kdy se na hladině nepohnula skoro ani vlnka.

„...a máme pátrat po tajemné ženě, která možná ani neexistuje, a hledat odpověď na otázku, která může změnit osud celého lidstva...“ protáhl Bartholomeus Lennox a přešel blíž. „Naše další expanze nebo setrvání ve stávajících hranicích může záviset na informacích, které získáme. S nikým jiným bych určitě nezažil tak zajímavou svatební cestu.“

Tilde obrátila oči v sloup. „Lennoxi, zkrať to. Jsme dospělí lidé, kteří už několik měsíců – a s kryospánkem dokonce let – šli z jednoho průšvihu do druhého a během té doby neměli ani jednou sex. Tak přestaň konečně plácat a pomoz mi s tím zipem. Sakra, nesnáším šaty.“

*

Informační síť Země byl v jádru stále starý dobrý World Wide Web, třebaže od svých dávných počátků prošel mnohými proměnami a nikdo z 20. století by ho po tolika technorevolucích už ani vzdáleně nepoznal. Země jako jediná neměla spojení s ostatními světy ve více či méně reálném čase – namísto dní a týdnů k ní zprávy z Nejzazší hranice putovaly téměř rok. Arthur litoval, že Země zaostala, ale nemohl se pravdě vyhýbat. Už po staletí nebyla centrem technologického rozvoje, obchodu ani kultury.

Odříznutý svět udělal to jediné, co mohl, aby jakž takž prosperoval – stal se živoucí fosilií.

A ta se znovu stala legendou o ztraceném ráji.

„Na Geraldine Fitzroyovou tu je spousta odkazů. Teď jen zjistit, která z nich je ta pravá a jestli stále používá stejné jméno,“ ozval se Lennox nahrbený nad svým padem.

„Jestli ano, asi začnu věřit na zázraky,“ odvětila Tilde.

Arthur je téměř neposlouchal.

Zdejší lidé žijí ve velké rezervaci. V horším případě zábavním parku. Nepotřeboval vyhlédnout z okna, aby se podíval na rekreanty i místní, promenádující se podél útesů v oblečení ve stylu meziválečných let 20. století. Dover byl laděn do této doby, do zlatého věku britských přímořských letovisek.

Až přejedou jinam, kdo ví, na co narazí – Arthur slyšel, že Londýn je teď viktoriánský, Glasgow postprůmyslové, Paříž avantgardní, Praha barokní a Benátky renesanční. Většina slavných pozemských měst byla pevně svázána pravidly cestovního ruchu.

„To by bylo. Pad mi vytipoval devět žen toho jména, které nejvíc připadají v úvahu – britské ostrovy minimálně navštívily nebo tu žily, a podle všeho celkem dbají o své soukromí, žádná vystavená rodinná alba a podobné informace na očích... Z toho pět žen je pár měsíců až let po smrti, tři jsou naživu a jedna se pohřešuje,“ ohlásil Lennox.

„Pohřešuje?“ zeptala se Tilde.

„Zmizela beze stopy před šesti lety.“

„To je dnes, když má každý identifikační údaje včetně biometriky a DNA v databázi, docela obtížné.“

„Ne pro někoho, kdo se vyzná.“

„Ano. Někoho, kdo je buď geniální hacker, jakého svět ještě nespatřil, nebo se umí změnit dostatečně, aby ho normální kontrola nerozpoznala – ale ta ho zároveň musí rozpoznat jako někoho správně evidovaného. Takže hacknutí databáze i vlastního těla. To je docela výkon.“ Tilde přimhouřila oči. „Ale zdá se mi to až moc přímočaré. Zmizení beze stopy... Každý, kdo by ji sem přiletěl hledat, by šel nejdříve po této stopě. Co když je falešná?“

„Co navrhuješ?“

„Pořádně se podívat na ostatní, než začneme něco podnikat.“

„Ani jsem nechtěl dělat nic jiného,“ ujistil ji Lennox, „to by bylo bláhové.“

Arthur se odvrátil od okna a všiml si výměny pohledů, která mezi nimi proběhla. Nedovedl číst v lidech natolik, aby si byl jistý, co to znamená, ale tušil. Přepadla ho náhlá tíseň.

Vždycky skončí jako ten třetí, nechtěný, neužitečný. Obyčejný pilot na lodi se dvěma vědci, kterým se chytrostí nemůže rovnat; poslední vybíraný do všech týmů, lhostejno, o co šlo; ten, na kterého ve škole nikdy nevyzbyl spolužák do lavice; nemotorný a neobratný křen.

Lennoxův hlas ho vytrhl z chmurných myšlenek. „Přepošlu vám ty údaje. Když vás něco napadne, cokoli, probereme to. Nakonec ji najdeme. Země koneckonců není tak velká, aby se na ní někdo vydržel schovávat věčně...“

4.

Nguyen Quynh Thuy se nervózně zavrtěl na sedadle spolujezdce ve vojenském transportéru. Od dusného venkovního vzduchu ho chránilo tvrzené sklo.

„Je to nutné?“ zeptal se, i když předem znal odpověď.

„Ano,“ odvětil bez zaváhání řidič – nebo spíše hlídač, neboť transportér by zvládl cestu stejně tak dobře i na automatiku.

Thuy uvažoval, nakolik má voják chránit jeho a nakolik ostatní před ním. Všichni se teď jevili jako potenciální oběti útoků i podezřelé osoby. Jitřním poslem se nezadržitelně šířila paranoia.

V úterý se zase dostali blízko Bacdangu. Málem vyhodili do povětří Gerardovy aparatury. Ale že by šli po vědcích? Spíš se Cross začal bát, že by s tím někdo z nás mohl mít něco společného, říkal si Thuy. Stáhl se mu žaludek, když si pomyslel, že by teroristé skutečně měli důvod jít i po civilistech. Pokud mají alespoň trochu rozumu, musí jim být jasné, že zdaleka ne všechny výzkumy na Jitřním poslu jsou čistě pro účely poznání nebo mírového využití...

Vybavil se mu včerejší rozhovor s Crossem. Musel přiznat, že



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist