načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Elitní sniper - Scott McEwen; Thomas Koloniar

Elitní sniper

Elektronická kniha: Elitní sniper
Autor: ;

Román od spoluautora bestselleru Americký sniper! V rozporu s nařízením prezidenta se Gil Shannon, jeden z nejnebezpečnějších odstřelovačů z jednotek SEAL, vydává ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0655-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román od spoluautora bestselleru Americký sniper!

V rozporu s nařízením prezidenta se Gil Shannon, jeden z nejnebezpečnějších odstřelovačů z jednotek SEAL, vydává spolu s týmem bojovníků SEAL a Delta Force osvobodit ženu – pilotku vrtulníku – ze zajetí tálibánských povstalců v Afghánistánu.

Prezident se obává, že nepovedená záchranná akce může ohrozit americkou zahraniční politiku a stát ho i prezidentský úřad. Jakmile se ale lidé ze zvláštních služeb dozvědí, že jedna z nich – první pilotka v elitním armádním 160. leteckém pluku zvláštního určení (SOAR) – je držena v zajetí, kde se s ní brutálně zachází, není žádný rozkaz dost důrazný, aby jim zabránil v pokusu o její záchranu.

Strhujícím dějem a realisticky vylíčenými urputnými boji nabitá kniha z pera spoluautora bestselleru Americký sniper nám představuje nového amerického hrdinu Gila Shannona, jehož železná vůle a mistrovské ovládání odstřelovačské pušky Remington Modular ráže .308 jsou tím jediným, co rozhodne o svobodě či smrti americké válečné zajatkyně.


„Elitní sniper je strhující dobrodružství. Příběh je nabitý akcí a čtenáře zavádí do stínového světa skutečných vojenských operací. Skvělá četba – nenechte si ji ujít!“
- Dan Hampton, autor bestsellerů New York Times „Viper Pilot“ a „The Mercenary“

„Konečně román z vojenského prostředí, který věnuje pozornost detailu a vypráví velký příběh – jen zřídka najdeme totéž v jediné knize, ale o Elitním sniperovi to platí. Narazte si klobouky, protože pojedete z kopce a zjistíte, co skutečně znamená být odstřelovačem u SEAL.“
- Brandon Webb, bývalý příslušník SEAL, editor SOFREP.com, autor bestselleru New York Times „The Red Circle“ a spoluautor „Benghazi: The Defi nitive Report“


Scott McEwen je spoluautorem bestselleru New York Times „Americký sniper“. Působí jako advokát v San Diegu v Kalifornii. Přednášel na Právnické škole Th omase Jeffersona. Absolvoval Oregonskou státní univerzitu a poté studoval a pracoval v Londýně. Spolupracuje s několika vojenskými charitativními organizacemi včetně The Navy SEAL Foundation.

Thomas Koloniar je autorem apokalyptického románu Cannibal Reign. Na univerzitě v Akronu získal bakalářský titul z anglické literatury. Působil jako policejní úředník v Akronu v Ohiu a nyní žije v Mexiku.

Související tituly dle názvu:
Elitní sniper: Cíl Amerika Elitní sniper: Cíl Amerika
McEwen Scott, Koloniar Thomas
Cena: 314 Kč
Elitní sniper Elitní sniper
McEwen Scott, Koloniar Thomas
Cena: 339 Kč
Elitní sniper: Neviditelný Elitní sniper: Neviditelný
McEwen Scott, Koloniar Thomas
Cena: 339 Kč
Elitní sniper: Vlk Elitní sniper: Vlk
McEwen Scott, Koloniar Thomas
Cena: 314 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Elitní sniper

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Scott McEwen

Elitní sniper – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Prolog

K

DYŽ JSEM JEDNOU SEDĚL S DVĚMA KAMARÁDY

od SEAL v Dannyho baru v Coronadu, představili mnečlověku, kterého oba charakterizovali jako jednoho z největších

frajerů od SEAL, jakého znají. Pomyslel jsem si: „Tihle dva chlapíci,

se kterými popíjím, patří k největším frajerům, jaké znám, takžejestliže si myslí, že tenhle chlápek je frajer, pak to tedy musí být pravda.“

Představili mi chlapíka, jemuž budu říkat „Gil“. Mohlo mu být asi pětadvacet, měřil něco přes metr sedmdesát, vážil kolempětasedmdesáti kilo. Pomalu se mezi námi rozběhla konverzace, při níž jsem byl představen jako spoluautor knihy Americký sniper atd. Dali jsme si pár piv a Gil si mě nenápadně, ale důkladně „proklepl“. A pak jsem zjistil, proč je „frajer“.

V jednom boji někde „za mořem“ dostal Gil přes patnáct zásahů. Po několika dalších rundách mi začal ukazovat jizvy, které mu doslova pokrývaly celé tělo, od krku až po paty. Rozhodně to nebyla žádná škrábnutí, ale přímé zásahy kulkami 7,62 mm z kalašnikova. Během tohoto rozhovoru jsem si také uvědomil, že Gil není „hrdý“ na své bojové jizvy, ale na to, že pokračoval v boji až do chvíle, kdy byl evakuován do nemocnice. Elitní sniper 6

Tato kniha vypráví o bojích odehrávajících se v celosvětové válce

s terorismem, které však nemohly být vylíčeny samy o sobě,protože někdo někde rozhodl o jejich „utajení“. Zbeletrizované příběhy,

vyprávěné v této knize, jsou založeny na skutečných neoficiálních

operacích zvláštních služeb.

Tato kniha je věnovaná příslušníkům jednotek SEAL, kteřísetrvávají v boji i po těžkém zranění a proti drtivé přesile.

Scott McEwen


1

MONTANA

Č

TYŘLETÁ ŠEDKA APPALOOSY SE JMENOVALA

TicoChiz, ale vrchní loďmistr Gil Shannon jí prostě říkal

Tico. Právě teď žil se svou manželkou Marií a tchyní na jejich

koňském ranči v Bozemanu v Montaně, jeho skutečným domovem

ale bylo námořnictvo. Většinu života strávil buď v Námořnímvýcvikovém středisku Hampton Roads ve Virginia Beach ve Virginii, nebo v různých vzdálených koutech zeměkoule, kde dělal to, co Marie, až příliš často na jeho vkus, posměšně charakterizovala jako službu jeho kolektivnímu pánovi.

Život každého, kdo má něco společného s ozbrojenými silami,

je obtížný, ale být manželkou příslušníka jednotek SEALamerického námořnictva, to bylo někdy pravé utrpení a Gil viděl, jak v jeho

ženě s postupujícími roky stále více narůstají pocity hořkosti.Tvrdou pravdou bylo, že s manželkou toho neměli mnoho společného.


Elitní sniper

8

Oba ale z celého srdce milovali Montanu, oběma v žilách kolovala

koňácká krev a navzájem se přitahovali silou, která by překonala

i gravitaci.

V okamžiku, kdy Gil zasunul nohu do třmene a vyhoupl se do sedla, vešla do stáje Marie oblečená v džínách, vysokých botách a kaštanově hnědé bundě. Uznale na ni pohlédl a dotkl se krempy klobouku. „Madam,“ řekl s úsměvem v modrých očích.

Odpověděla mu úsměvem, stejným jako vždy poté, co sepomilovali. V hnědých očích se jí zajiskřilo, dlouhé hnědé vlasy měla volně spletené. Bylo jí šestatřicet, o rok více než jemua intelektuálně ho pravděpodobně překonávala. Zkřížila ruce na prsou a opřela se o polici plnou jezdecké výstroje. „Víš, ten kůň za dobu, co jsi byl pryč, asi zapomněl, jak se jmenuješ.“

Gil se usmál a pobídl Tico ke zdi, ze které sňal pušku Browning Winchester Magnum ráže .300 s optickým zaměřovačem 3 × 24 Night Force. „Hm, nejsem si jistý, jestli je vůbec znala.“ Puškuzasunul za sebe do sedlového holstru. „Sebestředný zvíře.“

„Víš, že tady není nikdo, kdo by ti ublížil.“

„No, to víš, prostě ji mám rád s sebou,“ řekl tiše, nikdy nebyl rád, když se dostali do sporu, jejich společný čas byl vždy příliš krátký.

Varovně zvedla obočí. „Mého jelena nech radši na pokoji, Gile Shannone.“

Zasmál se, věděl, že ho chytila. Z kapsy své hnědé bundy vyndal váček s tabákem a sbalil si cigaretu. Bylo to jako vyhazování kotvy ve chvílích, kdy cítil, jak na něj dorážejí vlny tísně. Smutnouskutečností bylo, že život na ranči byl pro něj příliš pomalý, přílišspořádaný a bezpečný, takže mu někdy připadalo, jakoby měl vyskočit z kůže. Samozřejmě věděl, proč tomu tak je. Vyrostl jako syn vojáka, a proto s sebou vláčel spoustu citové zátěže. Důsledek toho, že byl synem příslušníka zelených baretů, který během vietnamské války odsloužil řadu turnusů. Na svůj rodinný odkaz byl mimořádně hrdý, služba, kterou si vědomě zvolil, ovšem znamenala, že většinudospělého života trávil daleko od Montany svého mládí. Ale Montana tady bude pořád, říkal si. A až bude nakonec příliš starý na to, abyve službách námořnictva běhal, skákal a plaval, vrátí se sem a konečně se s Marií usadí – s vědomím toho, že pro obranu téhle velké zeměudělal vše, co bylo v jeho silách.

Usmál se na manželku a zastrčil cigaretu mezi rty. „Neměj strach. Starý Spencer řekl, že u něj mohu lovit, kdykoli se mi zachce.“

Marie věděla, že její manžel má kdesi hluboko v sobě skryté démony. Mohla je vidět ve stínech, které se mu objevovaly na čele v těch bolestných chvílích, kdy se domníval, že ho nesleduje.

„Aha,“ řekla zamyšleně. „Takže vyrážíš vysoko do hor.“

Potáhl z cigarety a vypustil kouř nosem. „Zůstanu pod hranicí sněhu. Neměj strach.“

„Nikdy nemám strach, když jsi doma,“ odpověděla a odstoupila od police, aby se dotkla jeho nohy. „Už jsem ti řekla, že tady není nic, co by ti ublížilo. Svou sílu čerpáš z Montany. Jako ji Superman čerpá ze slunce.“

„Buď opatrná s tím srovnáním,“ řekl s uchechtnutím. „Už tak hledím moc vysoko.“ Sklonil se, aby ji políbil a pak se narovnal v sedle. „Viděla jsi teď ráno Osa?“

„Je venku a pozoruje hříbata jako obvykle. Myslí si, že jsou jeho.“

Gil na ni mrkl a opřel se patami do boků klisny, aby ji vyvedl ven z vrat. Jakmile se dostal za roh, uviděl chesapeaského retrívra,sedícího poblíž ohrady, v níž drželi pár hříbat s matkami.

„Oso!“ zavolal a pes k němu přiběhl. Jeho celé jméno znělo Oso Cazador – Lovec medvědů. Dal mu je Gilův zesnulý přítel Miguel, Elitní sniper 10 psův původní pán, který ho v horách u Yellowstone vycvičil k lovu grizzlyů. Miguel před rokem zemřel na rakovinu a jeho dceraCarmen se s Osem objevila na pohřbu, aby se Gila zeptala, zda by ho nenechal žít na ranči – její byt v Los Angeles byl přece jen příliš malý pro půlmetrákové zvíře. Ještě než se Gil stačil rozmyslet, měla Marie v ruce vodítko a vítala Osa do rodiny. Ukázalo se, že jde o šťastné soužití. Oso držel kojoty daleko od hříbat, dával pozor na Marii a její matku, když byl Gil pryč, a bystrým zrakem na velkou dálku uměl pozorovat pohyb lovné zvěře.

Oso měl v sobě po pravdě řečeno něco čertovského. Kdykoli Gil nebyl v domě, hlídal Marii až s přehnanou starostlivostí a v psím úsměvu, s nímž ve chvílích štěstí a spokojenosti cenil zuby, bylo cosi stěží interpretovatelného. Svým způsobem Gilovi připomínal mladé příslušníky SEAL, s nimiž pracoval – byl naprosto věrný, inteligentní, pružný a nebojácný, i když občas paličatý. A stejně jako tito mladíci i Oso se občas pokoušel s Gilem utkat o vůdčí postavení. Gil si svůj alfa status dokázal vůči lidem i psu udržet pouze ryzí silou vůle. Tato železná vůle byla dědictvím po otci a za tento rodinný rys byl vděčnější než za cokoli jiného. V týmech DEVGRU nebyl nejsilnější, největší ani nejrychlejší, nebyl ani nejlepším střelcem, ale v poli mu jenom jeho pevná vůle mnohokrát umožnila uspět tam, kde fyzicky zdánlivě zdatnější muži selhali.

To byl důvod, proč byl často považován za muže činu.

Obrátil koně a klusem zamířil k horám. Oso měl ve zvyku i za chladného počasí běžet v koňském stínu a i když si Gil nebyl zcela jistý, domníval se, že to dělá proto, aby mu slunce nesvítilo do očí.

Během dvaceti minut prošli branou na západní hranici ranče a Gil se zastavil, aby si stočil další cigaretu. Pokuřoval v sedle a z kapsy vytáhl mléčnou kost, kterou hodil dolů Osovi. Pes předními tlapami ihned vyhrabal mělkou jamku, psí pamlsek do ní hodil a zahrnul ji mordou. Pak se posadil a zaštěkal, že chce další.

Gil se zasmál, důkladně potáhl z cigarety a hodil mu další kůstku. Oso ji hned sežral.

O dvě hodiny později dorazili na temeno vysokého hřbetu, kde Gil sesedl a s otěžemi v ruce přehlížel Spencerovo údolí pod sebou. Věděl, že dole v podrostu se opatrně pohybuje jelen. Brzy začne říje a jeleni zapomenou na ostražitost, nyní si ale ještě dávali pozor a to byla doba, kdy je Gil lovil nejraději. Střílet na zvíře, které jenadoované hormony, troubí jako o život a téměř si říká o to, aby stiskl spoušť, to pro něj nemělo velký půvab. Z lesa nalevo od něj, necelých sto metrů dole po svahu, vystoupil z lesa velký jelen. Oso si lehl, aby dal znamení, že zpozoroval kořist.

Gil vytáhl pušku z pouzdra, odklopil krytky optickéhozaměřovače a zapřel zbraň do ramene, aby se na cíl blíže podíval. Jelen, statný desaterák, bezstarostně přežvykoval plnou tlamu trávy. Gil opět sklopil krytky zaměřovače a vrátil pušku do holstru. Na slabých sto metrů ho mohl málem dostat kamenem. Na zvěř nikdy nestřílel ze vzdálenosti menší než nějakých 450 metrů. Větší cenu než úlovek měl pro něj lov samotný.

Klisnu uvázal k nedaleko stojící soušce a odsedlal ji. Pak nalil vodu do jídelní misky pro Osa a za sedlem si vyčistil kousek půdy. Když měl střelecké postavení připravené, vytáhl pušku, zalehl a čekal. Čas si krátil odhadováním síly mírného vánku, přičemž podvědomě propočítával souřadnice pro jednotlivé cílové prostory v údolí. Už téměř nepracoval se skutečnými čísly, jeho mozek užkalkuloval stejně automaticky, jako že dvě a dvě jsou čtyři.

Po čtyřiceti minutách se Oso postavil a upřeně se zahleděl do údolí. Elitní sniper 12

Gil opět vzal pušku a začal prohledávat terén dále pod jejich

pozicí. Ve vzdálenosti asi devět set metrů stál bokem k němuve třicetistupňovém svahu mladý osmerák. Optický zaměřovač byl nastaven

tak, aby kompenzoval propad střely nad plochým terénem, takže Gil

bez přemýšlení věděl, že musí zamířit o něco málo níže než obvykle,

aby tak vyrovnal přednastavenou kompenzaci. Právě s tímto se

nováčci v týmech SEAL často vyrovnávali nejobtížněji.

Nitkový kříž umístil na hřeben jelenovy páteře těsněza kohoutkem, kam chtěl vyslat kulku ráže 7,62 mm. Pak záměrný kříž posunul nepatrně dolů, jako kdyby se chystal vystřelit na cíl vzdálený sotva 750 a nikoli 900 metrů. Takový způsob střelby se prostě nedal naučit. Byla to preciznost získaná tisícovkami ran vypálených na střelnici. Kdyby měl Gil sebemenší obavu, že zvíře zmrzačí nebo mu způsobí bolest, zamířil by na snáze zasažitelnou komoru.

V okamžiku, kdy lehce nabral dech a chystal se stisknout spoušť, opět se to stalo – tak živá vzpomínka na prvního protivníkazabitého v boji...

DRUHÁ IRÁCKÁ VÁLKA TRVALA TEPRVE MĚSÍC. GILA JEho parťák Tony byli vysláni do malého města u Bagdádu, abypomohli dvěma rotám námořní pěchoty, které byly decimovány palbou

nepřátelského odstřelovače. Jeden z mariňáckých odstřelovačů již

byl mrtvý a morálka začala upadat způsobem, který může býtdůsledkem pouze střelby nepřátelského snipera. Proto velitel námořní

pěchoty požádal o taktickou podporu a o půl hodiny pozdějivrtulník Cayuse vysadil Gila a Tonyho v týlu námořních pěšáků. Během

postupu těmito pěti pekelnými bloky mohli oba vojáci SEALzískat nejčerstvější informace o situaci z okolních nadávek a remcání.


13

Než se dostali do přední linie námořní pěchoty, stačil si Tony

na mapě vyznačit polohu všech třinácti zraněných a mrtvýchmariňáků. Popadl Gila za loket a zatáhl ho do krytu v betonové garáži.

„Podívej!“ řekl, klekl si na koleno a rozložil mapu. „Vidíš tupravidelnost zásahů? To není náhoda! To značí jednoho chlapa, Gile. A ustupuje cik-cak. Vidíš...? Prstem přejel po souřadnicové síti tam a zpět, aby doložil svá slova. „Přesouvá se od rohu k rohu, aby si udržel volné výstřelné pole – a všichni naši zasažení mariňáci jsou uvnitř té zmenšující se cílové zóny. Ten hajzl jim pořádně pouští žilou a než se kluci dostanou na druhou stranu města, ztratí dalších deset lidí. A pak se ten zasranej arabáš prostě vypaří – problém ale je, že takhle to teda, kurva, nenecháme!“ Rychle složil mapua zastrčil ji za neprůstřelnou vestu. „Takže teď najdeme toho zatracenýho velitele a donutíme ho, aby než začne zapadat slunce, ten zasranej postup zastavil – nebo ještě radši! – nechal kluky ustoupit o jeden nebo dva zkurvený bloky. To by toho arabášskýho hajzla vylákalo přímo před nás! Pak mu stoupneš na čuráka a já mu ho uříznu přímo u koulí!“

Když vycházeli z garáže, objevil se na rohu pomocnýzdravotník od námořnictva a dvojice nosičů s nosítky, na nichž ležel mladý námořní pěšák s úplně ustřeleným obličejem.

„Položte ho na zem!“ zařval zdravotník. „Musím mu otevřít krk, do prdele!“

Gil stál nad umírajícím mariňákem a ohromeně zíralna beztvarou masu v místech, kde byl dříve chlapcův obličej. Nemohlpochoit, jak může být člověk bez tváře vůbec ještě na živu.

Zdravotník rychle provedl tracheotomii, aby otevřel pěšákovy dýchací cesty, pak nosiči opět zvedli nosítka a zamířili ulicí směrem k zdravotnímu evakuačnímu týmu. Elitní sniper 14

„Hni sebou!“ řekl Tony a bouchl Gila do ramene. Oba se pak

vydali hledat majora od námořní pěchoty, který řídil obsazení města.

Tonyho to stálo dost důrazného přesvědčování, než se mu

majora podařilo přimět k ústupu ze dvou draze získaných

domovních bloků. „Podívejte, majore, s dovolením – pane.Zavolal jste si nás. A říkám vám, že víme, jak zabít toho arabášskýho

bastarda! Pane, když se stáhnete jen o dva bloky, ti hajzlové si

budou myslet, že vyhrávají tuhle zatracenou bitvu. A ten jejich

zkurvenej sniper nedokáže odolat pokušení, aby se vrátil do téhle

nejlepší pozice.“ Tony ukázal postavení na letecké fotografii,

upevněné na zdi velitelského stanoviště. „Do prdele, pane, jsem

si jistý, že to je místo, odkud dostal šest vašich mariňákůza necelých deset minut!“

„Kde si na něj chcete počkat?“ chtěl vědět major.

Tony ukázal na vysokou budovu ve středu bloku jižněod předokládané ostřelovačovy pozice. „Zaujmeme postavení tady nahoře, pane, budeme mít odtud skvělý výhled shora na jeho hnízdo.“

Major pohlédl na svého kapitána. „Co si myslíš, Steve?“

Kapitán pohlédl na Tonyho. „Uvědomujete si, že až se stáhneme, ten barák se vrátí nepříteli. Budete odříznutí a obklíčení.“

Tony se zazubil. „Jen na chviličku, kapitáne.“

Kapitán přikývl a obrátil se na majora. „Kdybych velel já, pane, zařídil bych se podle jeho rady. Zdá se, že ví, o čem mluví.“

„Dobře,“ řekl major. „Kolik času budete potřebovat k zaujetí pozice?“

„Nemělo by nám to trvat déle než patnáct minut, pane,“odpověděl Tony. „Pak se můžete začít stahovat. Nepřátelský odstřelovač by se měl přiblížit jednou z těch uliček, aby se dostal zpátky do pozice. A až to udělá, máme ho v pytli, pane.“

O dvacet minut později byli Gil a Tony na místě s dokonalým

výhledem na hnízdo nepřátelského odstřelovače v rohu masného

trhu. Ze svého dobře skrytého postavení na střeše třípatrové obytné

budovy sledovali, jak kolem jejich pozice ustupuje námořní pěchota.

Během deseti minut byli izolovaní a brzy je odříznou pronikající

nepřátelské oddíly, vracející se znovu obsadit terén ztracený během

první poloviny dne.

„Teď jich můžeme hromadu dostat,“ řekl Gil, pozorujícínepřítele, který se blížil prázdnými ulicemi, optickým zaměřovačem své

odstřelovačské pušky M-21, která byla tehdy ještě ve výzbroji.

„Což je přesně to, na co ten arabášskej sniper čeká,“ řekl hořce Tony, jenž sám sledoval situaci zaměřovačem své M-21. „Čeká na to, jestli nějaký náš odstřelovač využije tenhle snadnej cíl. Dej mu čas. A do prdele, měj oči na šťopkách a hledej arabáše s dragunovem. To bude tvůj chlápek.“

„Můj chlápek?“ Gil na chvíli odtrl oko od zaměřovače.

Tony se zasmál. „Nenapadá mě lepší čurák, kterej by tě připravil vo věnec, Gilligane.“

Gil pocítil, jak se mu náhle začaly potit dlaně a přiložil opět oko k zaměřovači. Pečlivě si prohlížel každého muže, který se dostal na dohled, jejich zbraně, vousy a tváře, mnohobarevné kúfije vlající ve větru během jejich odvážného postupu. Mnozí z nich se smáli a vzrušeně gestikulovali, nadopovaní nějakými drogami,přesvědčení, že se jim daří vypudit námořní pěchotu z města.

Jakýsi muž, oblečený v zelené a vyzbrojený delší zbraní než byl obyčejný kalašnikov, náhle vyrazil z prádelny a zmizel pod markýzou.

„Viděl jsi to?“ řekl Gil. „Vypadá to, že chlápek s dragunovem právě zapadl pod tu markýzu.“ Elitní sniper 16

Dragunov byl poloautomatická puška ráže 7,62 mm, která byla

v sovětské výzbroji od roku 1963. Tato masivní zbraň sice nebyla

původně vyvinuta jako odstřelovačská puška, přesto se během

této doby stala na Středním východě oblíbenou zbraníodstřelovačů. S instalovaným optickým zaměřovačem měla účinný dostřel

1 300 metrů.

„Vidíš optickej zaměřovač?“

„Ne, nemělo to zaměřovač, ale pažba byla zabalená v látce.“

„Nejspíš to byl jen RPK,“ řekl Tony. „Náš chlápek nestřílís obyčejnou muškou a hledím.“

RPK-74 byl lehký kulomet, který vypadal jako přerostlý AK-47.

O pár minut později vyrazila zpod markýzy temně zelená čmouha a tentokrát k její pušce byl upevněný zaměřovač. „Mám ho!“ řekl Gil. Nemohl ale pořádně zamířit, protože odstřelovač během postupu uličkou opatrně přebíhal z obchodu do obchodu.

„Kurva, vidíš, co jsem ti povídal!“ řekl Tony. „Přesouvá se zpátky do tý zasraný pozice! Jen buď trpělivý a nech ho přijít přímo do svý palebný zóny. Až se obrátí, aby vylezl do těch zasranejch schodů, nastaví ti záda – a v tý chvíli ho dostaneš!“

Nepřátelský odstřelovač naposledy přehlédl uličku, očimausilovně prohledával střechy domů. Gila nebo Tonyho, ukryté mezi troskami, však neměl nejmenší naději objevit. A pak rychle jakoještěrka přeběhl přes ulici k schodišti stoupajícímu podél zdi budovy, kterou chtěl opět obsadit.

Vstoupil na schody a na necelých dvě stě metrů nastavil Gilovi záda.

„Sejmi ho,“ řekl Tony klidně a pozoroval odstřelovače přes vlastní záměrný kříž pro případ, že by Gil minul.

Gil zamířil na ostřelovačovu páteř těsně pod šíjí a stiskl spoušť. Nepřátelský snajpr byl na místě mrtvý, klesl na kolena a pak padl po zádech na schodiště.

„Jak sis ustlal, tak sis lehl, hajzle.“ Tony praštil Gila do ramene. „Až bude po boji, tak toho čuráka najdeme a vezmeš si kančí tesák.“

A NYNÍ BYL GIL ZALEHLÝ ZA SEDLEM A POZOROVALJELEna, elegantně se pohybujícího v trávě. Zvíře se zastavilo, abyzavětřilo. Gil se lehce nadechl a stiskl spoušť. Střela přervala jelenovi krční

páteř těsně před kohoutkem. Zvíře zhaslo a padlo k zemi, anižvědělo, co je zasáhlo.


2

AFGHÁNISTÁN,

provincie Nangarhar

P

RAPORČÍK SANDRA BRUXOVÁ A JEJÍ DRUHÝ PILOT

praporčík Billy Mitchell seděli vedle sebe v otevřenýchdveřích svého vrtulníku UH-60M Black Hawk, kouřili cigarety a klábosili. Sandra, devětadvacetiletá modrooká tmavovláska, byla skvělý pilot vrtulníku a zahajovala již svůj třetí turnusna Středním východě. Oba sledovali výcvik šestičlenného oddíluamerických armádních rangerů nacvičujících noční přepad a únos momentálně naplánovaný na příští týden. Sandra a Mitchell byli příslušníci Night Stalkers, piloti elitního 160. leteckého pluku

zvláštního určení (SOAR), který rutinně spolupracovals armádními i námořními jednotkami zvláštních služeb. V této komunitě

byli proslulí jako nejlepší z nejlepších, frajeři ve vzduchu pracující


19

pro frajery na zemi. Sandra byla první pilotkou, která mezi ně

pronikla.

Rangeři manévrovali v chatrné překližkové atrapě vesnice,proracovávali načasování útoku. Místo nácviku bylo považováno za „bezpečné“, protože leželo asi osmdesát kilometrů za liniemi (pokud v této bohem zapomenuté zemi něco jako „linie“ vůbecexistovalo). Cílem operace měl být únos muslimského duchovního Ásifa Kohistáního, žijícího v malé vesnici na severu provincieNangarhar. Kohistání byl vůdcem islamistické politické strany zvané Hezbe Islámí Chánis (HIK). Hezbe Islámí Chánis získávala politický vliv v afghánském parlamentu a současné zpravodajské informacenaznačovaly, že Kohistání nyní spolupracuje s Tálibánem, aby v provincii Nangarhar i okolním území s ohledem na plánované americkéstažení upevnil svou rostoucí vojenskou moc.

Bylo jasné, že pokud oddíly Hezbe Islámí Chánis a Tálibánu oživí aktivitu, americká vojska nebudou moci dodržet stanovenýharmonogram stažení. Tudíž bylo nezbytné Kohistáního odstranit ze hry dříve, než se stane stejně silným jako obtíže vyvolávající Gulbuddín Hekmatjár, vůdce strany Hezbe Islámí Gulbuddín (HIB) sezákladnou v hindkúšském údolí Šók. Obě strany během minulého roku výrazně posílily svůj vliv v parlamentu a shodly se v rozhodném odporu proti afghánsko-americké spolupráci.

Sandra zahodila kouřící špaček cigarety, natáhla se na záda na palubu helikoptéry, zavřela oči a spokojeně se pro sebeusmívala. Minulou noc měla na letecké základně u Džalalabádu tajnou schůzku s velitelem týmu rangerů kapitánem Seanem Bordeauxem a vyspali se spolu. To oba opravdu potřebovali, protože jejichmanželské protějšky, také vojáci, sloužili na opačné straně světa. Šest měsíců bez sexu je dlouhá doba pro každého, ale jejich práce byla Elitní sniper 20 mimořádně vyčerpávající a tento stres byl už dlouho navíc ještě jitřen jejich neobvykle silnou vzájemnou přitažlivostí – což byla vina jen a pouze Matky přírody. Jejich vzájemné sexuální napětí se tím ale rozptýlilo, oba byli nyní schopni myslet mnohem jasněji a dokázali se plně soustředit na své úkoly.

„Nějaké zprávy od Beth?“ zeptala se Sandra.

Sedící Mitchell mhouřil oči do dopoledního sluncea pozoroval rangery, kteří se vrátili do výchozí pozice před další „infiltrací“ do vesnice. Se Sandrou představovali jediné bezpečnostní zajištění výcviku. Melancholicky zatáhl z cigarety a přemýšlel o manželce, která měla během necelého týdne porodit.

„Včera večer,“ odpověděl. „Řekla, že to může přijít každouhodinou. Co já vím, možná, že rodí právě teď. A jak to, že ty a John nemáte žádné děti?“

Obrátila k němu hlavu. „Vypadám snad, že jsem připravená mít děti?“

Zasmál se. „No jo, u vás je to asi trochu jiný.“

„Dá se to tak říct,“ konstatovala a zvedla se na loktech. „Chci říct, vidíme se tak snad čtyři měsíce v roce. Někdy uvažuju, proč vůbec...“

Před black hawkem se rozřehtal kulomet a vzduchem zasvištěly k u l k y.

„Kurva, co to je!“ zařval Mitchell a popadl svou M4. „Nepřítel vepředu!“

„Jdeme!“ zaječel jeden z rangerů ze vzdálené strany překližkové vesnice.

Na zemi se roztrhly první dva minometné granáty a naříkavý zvuk jejich exploze pročísl vzduch. Vzápětí dopadly další dvaa chatrné imitace budov se rozlétly jako domečky z karet. Nejbližší dvojice rangerů se vyhoupla na nohy a hnala se k black hawku. Další granát dopadl přímo před ně a oba vojáci zmizeli.

„Ježíši Kriste!“ Sandra se rychle drápala do kokpitu. „Kde se tady, do prdele, vzali? Jsme uprostřed zatracený pustiny!“

„Musíme tu čubku dostat ze země!“ řval Mitchell, zatímco lezl do střeleckého oddělení za ní. „Sedíme tady jak nějaká zkurvená kachna!“

Sandra přepnula páčky v kokpitu a rotory se rozběhly. Čtyři zbývající rangeři byli stále ještě skoro sto metrů za vesnicí a běželi ze všech sil k busu. „Budeme ve vzduchu do šedesáti sekund!“

„Nemáme ale šedesát...!“

Minometný granát zasáhl ocasní sekci vrtulníku, zvedl jeho zadní část do vzduchu a prudce jej otočil. Náraz vrhl Mitchella protipřeážce, o kterou si rozbil hlavu, Sandru vymrštil ze sedačky až do druhé části kabiny. Vzduch naplnil rachot palby ručních zbraní. Když se pokoušela zavolat pomoc rádiem, střely proděravěly trup helikoptéry.

„Do hajzlu!“ Mitchell ji popadl za paži. „Musíme vypadnout!“

Kulka ho zasáhla do prsou a padl mrtvý na palubu.

Do stroje skočil kapitán Bordeaux, chytil Sandru za límec

a vytáhl ji z vrtulníku přímo do přepršky střel. Oba byli zasaženi

a vypadli z otevřených dveří. Zbývající tři rangeři se, jak se dalo,

kryli poblíž trupu stroje, zdálo se ale, že jsou obklíčení ze všech stran

a kryt mezi skalisky byl přinejlepším chatrný.

„Stačili jste zavolat pomoc?“ zeptal se Bordeaux a několikrát

vypálil do křoví, aby nepřítele držel při zemi.

„Rádio vyřídili jako první,“ řekla Sandra a zalapala bolestí,

do stehna ji zasáhla kulka z AK-47. „Myslím, že to trefilo kost, Seane!

Kurva! Bolí to jako čert!“

Bordeaux popadl Mitchellovu M4, vrazil ji Sandře do rukou

a napůl ji odnesl, napůl odtáhl ke skaliskům, kde se jeho muži

pokoušeli zakopat alespoň pažbami svých karabin. „Jsme v pěkným

průseru, chlapi. Žádný kryt a utéct není kam.“


Elitní sniper

22

Jeden z jeho lidí se hned dal do práce a začal Sandře na nohupřikládat tlakový obvaz. Rychle se u ní projevoval šok a již začínala blednout.

„Měli bysme rychle něco vymyslet,“ řekl jeden z rangerů. „Jak ty minomety vezmou opravu, je po nás.“

„To už mohli udělat,“ konstatoval Bordeaux. „Chtějí nás dostat živý.“

„Nebo ji,“ řekl seržant Tornero.

„Nebo ji,“ vyplivl ze sebe zhnuseně Bordeaux. Jejich radista byl v pekle a bude trvat nejméně hodinu, možná dvě, než se je někdo pokusí vyzvednout a pošle další bus. Předpokládalo se, že jde o velmibezpečnou zónu, což byl ostatně také důvod, proč byla vybrána. Něco nebylo v pořádku. „Tak nevím, chlapi, ale mám pocit, že tady na nás čekali.“

Tornero cpal bavlněný tampon do rány v rameni. „No, přitom, jak se o týhle operaci žvanilo ve štábu, tak by mě to, do prdele, vůbec nepřekvapovalo.“

„Nelíbí se mi, že je s námi v téhle sračce ženská,“ konstatoval Bordeaux.

„Možná byste mě mohli vyměnit,“ zasténala Sandra, bojující s nutkáním ke zvracení.

Náhlý výbuch palby z ručních zbraní je všechny donutilzalehnout. Nepřítel se zatím přibližoval.

„Je jich nejmíň dvacet!“ zařval jeden z rangerů, kterému se konečně podařilo palbou zlikvidovat jednoho z útočníků.„Utahujou smyčku.“

Bordeaux si uvědomoval, že hra je u konce. Byl čas se buď vzdát, nebo uniknout. A vyklouznout se dalo jedině tehdy, když Sandru nechají na místě.

„Seržante, vy tři pomažete támhle k té kotlině!“ rozkázal. „Jiná cesta není. Snažte se probít na sever k našim. O kapitulaci tady nemůže být řeč.“

Tornero se pohledem dorozuměl se zbylými dvěma člena týmu,

všichni zavrtěli hlavou. Pohlédl zpět na Bordeauxe a zazubil se.

„Myslím, že zůstaneme, kapitáne.“

„Řekl jsem, abyste vypadli!“

Tornero se nadzdvihl, aby mohl hodit granát a opět sepřikrčil do krytu. „Můžete nás klidně postavit před vojenský soud, jestli

z toho vyvázneme živí, pane. Ale zůstáváme.“

„Zatracení paličáci,“ zamumlal Bordeaux, když popolezl, aby měl lepší výhled na kotlinu na severu. Ale již ji obsadili třinepřátelé, kteří zahájili palbu hned, jak zahlédli jeho obličej. Odjistil granát, vrhl ho směrem k nim a stáhl se zpět k ostatním. Přitom dostal další zásahy, jeden do paže a další do neprůstřelného panelu na zádech. Granát se ostrým zaduněním roztrhl a vzduchem se rozlétly části lidských těl. Bordeaux a jeho lidé se zvedlia přikrčeni zahájili palbu všemi směry na nepřítele, který se nepřestával přibližovat.

Jeden z rangerů dostal zásah do obličeje a padl na záda.

Bordeaux věděl, že jim zbývá již jen několik sekund. Vystřílel zásobník své M4, vytáhl pistoli M9 a v pokleku se obrátil, abyzamířil na Sandru.

Zamrkala na něj a zakryla si oči rukou.

Na zlomek okamžiku zaváhal ve vzpomínce na minulou noc a pak stiskl spoušť.

V tom mu střela 7,62 mm ustřelila část hlavy, takže když sehroutil k zemi, kulka z jeho pistole se zaryla do země poblíž Sandřina ramena.

Seržant Tornero se otočil a zahájil palbu na muže, který zabil Bordeauxe. Proděravěl ho od pasu až po hrdlo, současně však sám dostal řadu zásahů do pancíře, končetin a břicha. Padl dopředu Elitní sniper 24 na ruce a kolena, stále zasahován střelami, vykašlával krev, přesto zoufale lezl k Sandře, aby ji zakryl vlastním tělem.

Sandra se snažila vytáhnout Tornerovu pistoli z pouzdra, když tu ji zakryla slunce stínová postava tálibánského bojovníka. Stoupl jí na ruku a sehnul se, aby vytáhl pistoli z pouzdra, hodil ji jednomu ze svých mužů a odvalil Tornerovo tělo stranou. Nevzrušeněpromluvil paštunsky, ukázal na americké zbraně na zemi a dal rozkaz k sebrání kořisti. Rangeři byli rychle obráni o pancíře a munici, boty, peníze, hodinky, psí známky – všechno.

Sandra byla natolik v šoku, že si jen nejasně uvědomila, že ji zvedl ze země a přehodil si ji přes rameno podsaditý, svalnatý muž. Na chvíli otevřela oči, viděla dozadu ubíhající zem a vpřed a vzad se míhající v sandálech obuté nohy svého věznitele.

Šli celý zbytek dne, střídali se v nesení zajatkyně a mířili k úpatí hor v blízkosti pákistánské hranice. Někdy po setmění se Sandra probrala a cítila, jak ji strčili na korbu malého nákladního auta, které se rozjelo dál do výšin Hindukúše. Zamumlala, že je jí zima, a někdo na korbě musel mluvit anglicky, protože o několik okamžiků později ji přikryli kabátem.

Když se příště probrala, svítilo jí do oka ostré světlo.Z náklaďáku ji na něčem, co jí připadlo jako prkenná deska, odnesli do chabě osvětlené chatrče, kde ucítila, jak do ní zapíchali jehly. Hlasitězaječela a zápasila s bolestí, když jí kdosi do rány vsunul ocelovou sondu. Během vyjímání kulky a zašívání rány ji přidržoval někdo se silou gorily. Poté jí přes hlavu přetáhli špinavý hnědý pytel, naložili zpět na náklaďák a pokračovali v cestě.

Později v noci jí pytel stáhli a dali jí napít mnohem víc vody, než o kolik stála, přitom jí celou dobu do obličeje svítilo ostré světlo baterky. Kašlala a zalykala se, spolykala však, co mohla, až nakonec jídelní miska zmizela a vrátil se pytel. Připadalo jí, že trvalo věčnost, než se náklaďák opět zastavil a ona byla odnesena do dalšího domu, kde ji přivázali k jakési dřevěné posteli.

Když se ráno probudila, lomcovala jí s nohou horečka a bodavá bolest. Stále byla přivázaná k posteli, boty a leteckou kombinézu jí vzali a místo ní ji oblékli do jakýchsi špinavých bílých šatů,zhotovených z hrubé látky. Vedle postele seděl asi čtyřicetiletý muž v brýlích s tmavou obroučkou, které se zdály být pro jeho obličej příliš velké, a četl Korán. Oblečený byl do bílého hábitu muslimských mullů, pečlivě přistřižený vous měl prokvetlý šedinami.

Vzhlédl a viděl, že ho pozoruje. Pomalu zavřel Korán a odložil ho vedle sebe na stůl. „Jste vzhůru,“ pronesl dobrou angličtinou.

„Chtěla bych zpátky uniformu,“ bylo první, co řekla.

Sundal brýle, složil je a zastrčil do kapsy svého roucha. „Bylaspálena,“ odpověděl. „Nohu jsme vám ošetřili a jste nyní daleko od svých lidí. Velmi daleko. Tady vás nedokáží najít. Jsem Ásif Kohistání z Hezbe Islámí Chánis. Jsem politický vůdce, kterého jste se vy a vaši přátelé chystali protiprávně unést z mé vesnice v Nangaharu.“

„Bruxová,“ řekla Sandra. „Sandra J., praporčík. Číslo 280-76-0987.“

Vážně se usmál. „To již vím.“ Vzal ze stolu hrst psích známek odňatých Sandřiným mrtvým krajanům a vybral z ní ty její. „Jste také katolička. Co dalšího mi můžete říci o záměrech CIA proti mé straně? Připravuje vojenské údery?“

„Může mě odvázat?“ zeptala se Sandra, v ústech sucho jako na poušti.

Odložil psí známky stranou. „Je vyloučeno, že byste mi neřekla, co chci vědět,“ řekl trpělivě. „Bude pro vás lepší, když mi to řeknete teď. Vyhnete se tak velkým nepříjemnostem.“

„Jsem jen pilot,“ řekla. „CIA nám nic neříká o svých plánech. Nevím ani, proč vás chtějí.“ Sandru nejvíce znepokojovalo, že to byla Elitní sniper 26 pravda. Neměla ponětí, proč CIA chtěla Kohistáního či zda seplánují nějaké vojenské údery.

„Nejste jen pilot,“ řekl a zvedl ze stolu její ramenní nášivku Night Stalker. „Jste jedním z těchto lidí. To jméno známe velmi dobře. Dám vám poslední příležitost říci mi, co chci vědět. Pak zavolám Rameše.“

„Opravdu mi musíte věřit,“ prosila. „Nic nevím! Kdybych věděla, tak vám to řeknu. CIA mi může být ukradená.“

„To není odpověď, kterou čekám.“

„To chcete, abych si něco vymyslela?“ zeptala se bezmocně. Zatímco ležela a snažila se rozpomenout na fingované výslechy, jimiž prošla v kurzu přežití, Kohistání klidně zvedl z nohou dosudpřehlédnutou hůl a ostře ji uhodil do zranění ve stehně.

V noze jí explodovala bolest. Nedobrovolně se prohnula vzad, celé tělo strnule napjaté, jen stěží potlačila výkřik, který se jí dral ze rtů. Hluboce lapala po dechu, připravovala se na další ránu, věděla ale, že to je marné. Bolest byla příliš intenzivní.

Postavil se a hůl zvedl vysoko nad hlavu.

„Ne... Řeknu vám!“

Znovu udeřil a tentokrát s opravdu zuřivou silou. Sandra zaječela bolestí, mysl jí vířila a vzápětí mulla udeřil potřetí. Naříkala v agónii, nepokrytě vzlykala a v zoufalé snaze odvrátit čtvrtou ránu blábolila naprosto vymyšlenou informaci.

Kohistání se zastavil těsně před úderem a se šklebem odhodil hůl do nohou postele. „Vidíte, jak nesmyslné... jak zbytečné bylo vaše utrpení?“

Zavřela oči a snažila se vzlykat co nejtišeji ve snaze udržet sialespoň malý zbytek důstojnosti.

„Otevřete oči,“ tyčil se nad ní. „Víte, proč vaše zeměv Afghánistánu prohraje? Neohrožení kapitalisté prohrají, protože posílají ženy, aby za ně bojovaly v jejich válkách. Teď pošlu pro Rameše, abych si ověřil, že jste mi řekla pravdu.“

Odešel a po několika okamžicích do místnosti vstoupil brutálně a vztekle vyhlížející muž. Na stůl s kovovým zachřestěním odhodil plátěný vak.

Sandru sevřela náhlá hrůza, znovu zavřela oči a snažila seučinit neviditelnou.

MONTANA

G

IL A MARIE ROZHAZOVALI VE STÁJI ČERSTVÉ SENO,

když tu mu na mobil zavolala tchyně, že má na telefonu

v domě hovor.

„Hned jsem zpátky,“ řekl manželce a zastrčil telefon zpět do kapsy.

Marie na něj ani nepohlédla. Přeřízla šňůru na dalším balíku sena a rozkopla jej nohou.

„Nejspíš o nic nejde, děvče.“

Zastavila se a pronikavě na něj pohlédla. „U námořnictva nejde nikdy o nic. Je to jen měsíc a měl jsi dostat dva. To mi chceš tvrdit, že se lodě neudrží na hladině bez Gila Shannona na palubě?“

Usmál se, věděl, že manželka si zatraceně dobře uvědomuje, že není žádný řadový námořník. „No, plavou docela dobře..., ale posádky se nevzdálí na dohled od pevniny, pokud nejsem na palubě.“

Zavrtěla hlavou a vrátila se k práci. Sarkastický humor už pro ni neměl takový půvab jako dříve.

Gil našel telefon na kuchyňském stole a odešel s ním na zadní verandu.

„ Sha n non .“

„Gile, tady Hal. Něco se stalo a řekl jsem si, že je to tak důležité, že bych ti měl zavolat. Můžeš mi zavolat zpět ze svého satelitního telefonu?“ Vrchní loďmistr Halligan Steelyard byl dalšímpříslušníkem DEVGRU (United States Naval Special Warfare Development Group alias SEAL Team Six) a jedním z Gilových nejbližších přátel. U námořnictva sloužil, už když byl Nimitz ještě v kolébce a mezi příslušníky SEAL byl jakousi institucí samou o sobě.

„Počkejte minutku.“ Gil zavěsil telefon a přešel do ložnice, kde

měl satelitní telefon zajištěný proti odposlechu, a zavolalSteelyardovi zpět. „Co se děje?“

„Omlouvám se, že tě s tím otravuju doma,“ omlouval seSteelyard. „Sean Bordeaux to včera s pěti svými lidmi koupil v léčcev provincii Nangarhar, jižně od Džalalabádu.“

Gil s Bordeauxem v minulosti mnohokrát pracoval a považoval ho

za přítele, ale jeho ztráta nepatřila ke zprávám, která by člověka, jako

byl Steelyard, přiměla k telefonátu přes půlku světa. „A co ještě, štábní?“

„Ve stejné léčce byl zajat pilot od Night Stalkers,“ pokračovalSteelyard. „Tálibán zaskočil mašinu na zemi, když rančeři nacvičovali

operaci, všechny postřílel, zabil druhého pilota a obral mrtvoly.Problém je v tom, že pilot, kterého odtáhli, je žena, pěkná žába,devětadvacet let... Jediná ženská u Night Stalker. Média to nevezmou dobře,

zvláště jestli se objeví zakrvácená na al-Džazíře. Řekl jsem si, že bys

rád dostal hlášku předem, protože počítám, že je jen otázkou času,

kdy ti zavolají ze SOG.“


Elitní sniper

30

SOG byl Special Operations Group CIA, rozvinutější verze

kdysi neblaze proslulé, mezitím zlikvidované MACV-SOG(Military Assistance Command, Vietnam – Studies and Observations

Group), v níž svého času sloužil Gilův otec. I když CIA stálezískávala personál prostřednictvím SOG ze všech složek americké branné

moci – stejně jako za vietnamské války – v současnosti již nesměla

mít své vlastní specialisty. A tak byli operativci jako Gil Shannon

často stahováni od svých kmenových Special Mission Units (SMU)

a prováděli samostatně operace, které byly často tak přísněutajované, že o nich nikdo jiný ve zvláštních jednotkách absolutně nic

nevěděl... Přinejmenším ne oficiálně.

Gil byl v současnosti kmenově přidělen k DEVGRU, stejně jako vrchní loďmistr Steelayrd. DEVGRU, americkou vládou tak přísně utajovaná, že raději ani nepřiznávala její existenci, byla jednou z pouhých čtyř jednotek SMU v amerických ozbrojených silách. Dalšími třemi byly armádní Delta Force, letecká 24. zvláštní taktická peruť a Intelligence Support Activity – též v armádní podřízenosti.

Gil sáhl do kapsy bundy pro tabák. „Mluvíme o praporčíkuSandře Bruxové, vrchní?“

„Jo. Znáš ji?“

„Párkrát nám dělala letecké krytí,“ řekl Gil. „Roztrhají ji na kusy, vrchní. Jak se to stalo?“

„Momentálně to vyšetřuje CID,“ řekl Steelyard. CID bylo Army Criminal Investigation Command – původně zřízená v době I.světové války za generála Pershinga jako Criminal InvestigationsDivision. Kvůli kontinuitě se o úřadu stále hovořilo jako o CID.

„Mluvil jsem ale s jedním naším člověkem od NCIS, který má dobré kontakty.“ NCIS byla Naval Criminal Investigative Service. „Řekl, že CID právě sebrala nějakého pákistánského zpravodajce, který prodával informace druhé straně. Myslím, že mohl dátnepříteli tip o plánu armády na únos nějakého mully z Al-Káidy, z kterého byla nervózní. Poslechni, zavolám ti za pár dní. Co říkáš?“

„Dobrý, vrchní, jo. Díky za hlášku.“

„Jako by se stalo.“

Gil sešel dolů, kde jeho tchyně v kuchyni připravovala sendviče. „Díky za zavolání, mami.“

Usmála se. „Zase nás opouštíš?“ Jmenovala se Janet, bylo jípětašedesát, měla malou postavu, dlouhé šedé vlasy nosila stejně jako její dcera spletené do copu koňaček.

„Ne,“ řekl. „Ne, byla to jen informace, abych byl v obraze.“

„Myslíš, že tohle ti Marie uvěří?“ zeptala se Janet.

Zasmál se. „Jste jedna jako druhá, co?“

Potřásla hlavou a nabídla mu talíř pečeného hovězího sendviče s bramborovými lupínky. „Dáš si pivo?“

„Ano,“ řekl a z celého srdce si přál, aby Sandru Bruxovou neznal osobně. Před půl rokem se jedné noci společně od srdce zasmáli, když si vyměňovali historky o tom, jak je obtížné udržetpohromadě manželství.

VEČER POTÉ, CO TCHYNĚ UMYLA NÁDOBÍ OD VEČEŘE

a šla si lehnout, seděl Gil v houpací židli před krbem a balil si cigaretu.

Přišla Marie a sedla si na před něj na krb se skleničkou bílého vína v ruce. „Takhle jsem tě už viděla,“ řekla tiše. „Dneska jsiztratil přítele, viď?“

Vzhlédl k ní od cigarety. „Ve skutečnosti je to ještě horší.“

„Jak to?“

Elitní sniper

32

„Tálibán včera zajal jednoho našeho pilota vrtulníku.“ Olízl

okraj cigaretového papírku a stočil cigaretu tak, že vypadala téměř

jako z obchodu. „Night Stalker. Pro nepřítele je to trofej jako hrom.

Téměř stejně cenná, jako kdyby chytili někoho od SEAL nebozele

ných ba re t ů .“

„A ty ho znáš, předpokládám?“

„Je to ona,“ řekl tiše, vsunul cigaretu mezi rty a zapálil ji sirkou.

„Je jí devětadvacet. Hezká. Až se o tom dozví novináři, bude to peklo.“

Marie přikývla a usrkla vína. „Další Jessie Lynchová,“ pronesla

smutně. „Takže kdy odjíždíš?“

„Kvůli tomu mě nevolali.“

„Na to jsem se tě neptala.“

Seděl a o spánek se opíral rukou, v níž držel cigaretu. „Bejby,

zatím ani nevím, kde je.“

Marie s povzdychnutím odložila sklenku a třela si kolena. „Gile,

je mi líto, ale těchhle vytáček už mám dost. Odjíždíš, nebo ne?“

Pohlédl na ni, hlas sotva silnější než šepot. „Odjíždím. Nedokážu

ti to vysvětlit, ale mám pocit, že kromě lásky k tobě je to ta jediná

věc, kvůli které jsem se narodil. A jak s takovým pocitem máčlo

věk žít?“

Vytřela si slzy z očí. „A jak s tím mám žít já?“

Nedokázal snést její pohled a sklonil hlavu. Byla jedinýmčlo

věkem, kterého se po intelektuální stránce obával. „To je férová

otázka,“ řekl. „Když mě požádáš, abych čekal až na zavolání,udě

lám to. Docela dobře to může být až za měsíc... pravděpodobně tak.“

„Podívej se na mě,“ řekla. „Jsi nejlepší, že ano?“

Chvíli uvažoval. „Ano, madam. Myslím, že ano?“

Zvedla sklenku, dopila víno, pak sáhla po jeho cigaretě,hlu

boce zatáhla a vrátila mu ji. Vydechla, obrátila se a zahleděla se do plamenů. „To děvče šlo do boje za svou zem a teď prožívá peklo na zemi. Myslím, že si na oplátku od své země zaslouží to nejlepší.“ Obrátila se a pohlédla na něj. „Tentokrát mi ale něco slíbíš ty. Te ntokrát mi slíbíš, že se vrátíš domů živý. Jinak nemáš moje požehnání.“

Sevřel rty, aby potlačil úsměv. Věděl, že ho má v hrsti. „Slibuju.“

„Slibuješ co?“ zeptala se s pozvednutým obočím.

„Slibuju, že se vrátím domů živý.“

„A tenhle slib dodržíš,“ pravila se zvednutým prstem. „Nebo, až se dostanu do nebe, s tebou nepromluvím. Nepromluvím s tebou nejmíň tisíc let, Gele Shannone. Rozumíš mi?“

„Ježíši Kriste,“ zamumlal. „Tak dlouho?“

„Rozumíš mi?“

„Ano, madam, rozumím... a věřím, že to myslíš vážně.“

Vstala z krbu a uhladila si spodní část rif lové košile. „To bys tedy měl. Teď se jdu nahoru vykoupat. Budeš ještě vzhůru, až budu hotová?“

Vzhlédl k ní a usmál se. „Přijde na to. Dostanu polibek, než půjdeš nahoru? Něco malého na rozehřátí?“

Sklonila se a políbila ho na ústa. Pak se obrátila a odešla.

AFGHÁNISTÁN,

provincie Núristán,

vesnice Waigal

S

ANDRA SE PŘÍŠTÍHO RÁNA PROBUDILA DO ZVUKU

velice rozhořčené hádky dvou mužů ve vedlejší místnosti.

Nerozuměla ani slovu z toho, co slyšela, věděla ale, že to musí mít něco společného s ní. Už nebyla přivázaná k posteli, ale nyní to již bylo jedno. Kvůli zanícené noze stejně nebyla schopna útěku a neměla ani ponožky, natož boty. Prosté jídlo, které dostala, neznala,předpokládala ale, že to bylo nějaké dušené kozí maso. Starosti jí ale dělala špatná chuť vody. Věděla, že jestli dostane střevní infekci, nezůstane dlouho naživu, z krátkodobého hlediska ale musela kvůli přežití pít.

Přemýšlela, jestli už byl její manžel John informován o jejím

zmizení. Pochybovala o tom. Žádné jiné příbuzné neměla a John


35

sloužil na Filipínách, kde létal s transportními stroji letectva.Sandra věděla, že jeho informování o manželčině únosu bude mít ještě

nižší prioritu, než kdyby byl civilista. Jinými slovy, budou hoinformovat, až se k tomu dostanou. Sandra nebyla žádný blázen. Věděla,

že je fotogenická a že se ministerstvo již staví na hlavu, aby jiodsunulo z popředí příběhu, možná všechno pokud možno zametlo pod

koberec. Stala se pouhým pěšcem ve velké šachové hře a nedávala

si velkou naději, zvláště proto, že neměla rozvětvené příbuzenstvo,

které by kvůli ní vyvíjelo tlak na oficiální místa. Též si docela dobře

uvědomovala, že v Hindukúši se i muslimská žena cení méně než

dobrý soumar. A Sandra byla katolička, horší by to snad mohlo být

jedině, kdyby byla Židovka.

V hloubi srdce byla přesvědčena, že její největší nadějí, jak se z toho dostat živá, jsou muži, pro které létala, lidé z komunity zvláštníchslužeb. Muži, kteří nenechají nikoho ze svého středu dlouho trpět, aniž by se pokusili ho najít a dostat do bezpečí dříve, než bude pozdě.

Náhle vyletěly dveře z pantů a dopadly na zem. Dovnitř vtrhl neznámý vousatý muž v pakulu, afghánské národní pokrývce hlavy. Zdálo se, že je skutečně rozzuřený. Přistoupil k posteli a sáhlpo dolním okraji jejích šatů. Zprvu se mu nebránila, protože myslela, že chce zkontrolovat zranění ve stehně, muž jí ale trhnutím vyhrnul šaty až nad pas. A za ním vstoupil další muž, který jí přitiskl ramena k posteli.

Ječela a kopala, drápala muži po očích a podařilo se jí vrazit mu do očního důlku palec, pak ji ale druhý muž uhodil dlaní do hrdla a dočasně tak přerušil průchod vzduchu jícnem. Vousáč se chytil za oko a odpotácel se od postele, dovnitř ale vešli další hulákající muži. Sedli si na ni a přivázali ji k lůžku. Potom z ní strhali šaty a stále ještě lapající po dechu ji nechali nahou. Elitní sniper 36

Muži do ní se smíchem dloubali a ohmatávali ji. Zavřela oči a silou

vůle se snažila nekřičet, věděla, že by je to jen ještě více vzrušilo.

Vousáč se ale nesmál. Odstrčil si ostatní z cesty a postavil se nad

ní se zlostným pohledem, pravé oko zalité krví. Křikl do vedlejší

místnosti, odkud vešel muž s videokamerou, a ostatní dostali rozkaz

odejít. Pak si vousáč spustil kalhoty a vylezl k ní na postel. Proklínal

ji v jazyce, kterému nerozuměla, a v té chvíli začala křičet.

O DESET MINUT POZDĚJI VOUSÁČ, KTERÝ SE JMENOVAL

Naím, seděl ve vedlejší místnosti u stolu a snažil se udržet hlavu

v klidu, zatímco mu mladá žena, které chyběla většina nosu,prohlížela oko.

„Měl jsi štěstí,“ řekla tiše. „O něco blíže k sítnici a mohla tě oslepit.“

Naím ji odstrčil. „Neříkej mi, že jsem měl štěstí, Badíro. Řekni mi, co je třeba pro to udělat.“

„Jsou léky, které se dávají do oka,“ vysvětlovala, „tady ale žádné nemáme. Všechno, co mohu udělat, je oko obvázat, zatímco se bude uzdravovat.“

„Dobře. Zakryj si tvář,“ nařídil jí znechuceně a vstal od stolu.

Badíra ustoupila zpět a poslušně zvedla spodní část svého hidžru, aby si zakryla zmrzačený nos, takže jí byly vidět jen oči. Po vesnici nemusela nosit čadrí nebo burku, protože byla zdravotní sestra a její manžel byl mrtvý. Právě její manžel jí krátce po svatbě odřízl nos, protože odmítla nosit burku. Naštěstí byl o několik let později zabit během náletu poblíž pákistánské hranice. Její sňatek byl sjednaný, jak tomu bylo u tří čtvrtin všech afghánských manželství.

Zvenčí vstoupil do místnosti starší muž a Tálib se začal ježit, ale Naím ho usadil. „Starče, už se stalo.“

Starý muž se jmenoval Sábil Nuristání a byl předákem vesnice.

„Teď ji musíš odtud odvézt,“ řekl kategoricky. „Jinak sem pošlou lidi,

kteří nás všechny pobijí.“

„Ne!“ utrhl se na něj Naím. „Ukážeme jim video a pak zaplatí,

aby ji dostali zpět. Dříve už zaplatili.“

„Mysli trochu,“ napomenul ho Sábil a vstoupil dáledo místnosti. „Kohistání nedal svolení k jednání o výkupném. Řekl jen, že

m á m e...“

„Ásif Kohistání tady nerozhoduje!“ vykřikl Naím. „Hezbe Islámí tady nerozhoduje! Rozhoduju tady já! Rozhoduje tady Tálibán! My jsme tu ženu zajali, takže si s ní budeme dělat, co budeme chtít!“

„Jsi blázen, když riskuješ Kohistáního nepřátelství. Je to mocný mu ž .“

Naím se na starce obořil. „Co udělala Hezbe Islámí pro tuhlevesnici? Nic! Kohistání neměl ani lidi, které by poslal do té léčky. Proč si myslíš, že poslal nás místo svých lidí – co?“

Sábil ohromeně zavrtěl hlavou. „Jak smutné. Ještě teď jsi tak hloupý, že nevidíš, že vás využívají. Vy Tálibánci pro Hezbe nic neznamenáte.“

„Zmlkni, starče. Ven!“

Nurístání odešel, Naím za ním s prásknutím zavřel dveřea obrátil se ke svým mužům. „Má štěstí, že jsem ho nenechal zpráskat.Džafare, ty uděláš pět kopií videa. Zítra dvě z nich vezmeš našim lidem do Kábulu. Napíšu pro ně instrukce, jak mají postupovat.Američané brzy zaplatí za nevěřící ženu a my budeme moci mít opět dobré věci. Budeme mít léky a více zbraní. Uvidíte. Teď se dejte do práce, v šich n i .“

Místnost se vyprázdnila a Naím zůstal sám s Badírou.

„Tak co, bude žít dost dlouho?“ chtěl vědět. Elitní sniper 38

Badíra pokrčila rameny. „Ne, jestliže se do nohy dostane infekce.“

„Bude žít týden?“

„Ne, jestli v noze bude infekce.“

Naíma opustila trpělivost. „Je v noze infekce, nebo ne?“

„Musí být,“ řekla. „Nedostala žádná antibiotika.“

„Pak pro nějaká pošlu,“ řekl. „Máš ji na starost. Rozumíš?“

„ A no.“

„ Dobře .“

Ztěžka vyšel z domu a Badíra se svou zdravotnickou brašnou

vstoupila do místnosti, kde ležela k posteli přivázaná Sandra,plačící hanbou a hnusem.

Slyšela všechen ten křik a předpokládala, že se hádají o tom, zda ji mají zabít či ne. Oči se odvážila otevřít až poté, co ucítila, jak si Badíra opatrně sedla na kraj postele a začala jí na hnisající ránu lít peroxid.

Pokusila se promluvit, ale slova jí uvázla v hrdle.

„Dám vám něco na spaní,“ řekla Badíra s lehkým britskýmpřízvukem. „Potřebujete být silná. V noze máte infekci.“

„Odvažte mě, prosím,“ dokázala Sandra zachraptět.

Badíra zavrtěla hlavou. „To nesmím, ale nemějte strach. Budete spát .“

„Nechci spát,“ prosila Sandra. „Potřebuji se odtud dostat.“

Badíře začala docházet trpělivost. „Poslouchejte mě. Vaše vláda jim zaplatí a pak vás pustí. Musíte být trpělivá.“

Sandra zoufale zavrtěla hlavou. „Ne, vy nerozumíte! Má vláda neplatí výkupné – zvláště ne za vojáky! Nechají mě tady zemřít!“

„Nebudeme se hádat,“ řekla Badíra pevně. „Vezmete si nějaké prášky a budete spát. Budu se vás snažit držet ve spánku co možnánejvíc. Tak vás nechá na pokoji. Za týden vaši lidé zaplatí a vy odejdete.“

Sandra zřetelně viděla, že v Badířiných očích chybí soucit a náhle

dostala vztek (což byla mnohem silnější emoce než strach). Ztratila

chuť prosit. „Co budete dělat s tou infekcí?“

„Naím poslal pro antibiotika.“

Sandra pozorovala, jak ošetřuje zranění a připravuje nový obvaz.

„Kde jste se naučila anglicky?“

„V Pákistánu,“ odpověděla Badíra. „Dokud tady nepřevzalTálibán vládu, studovala jsem na zdravotnické škole v Islámabádu. Pak

mi otec nařídil, abych se vrátila.“ Badíra se ale nemínila svěřit s tím,

že byla domů povolána proto, aby se provdala za syna muže, kterému

její otec dlužil peníze. Místního vůdce, který podporoval nástupTálibánu k moci. A s dlužníky představitelů Tálibánu se zacházelo velice

tvrdě.

„Můžu dostat něco na sebe?“ zeptala se Sandra.

„Přikryju vás.“

„A potřebuju...“ Sandře se nechtěně zlomil hlas. „Potřebuju se o č i s t it .“

Badíra pochopila. „Odvázat vás nemůžu, ale očistím vás.“

Sandra zavřela oči a zakázala si plakat. „Díky.“

„Nesmíte zapomínat, kde jste,“ napomínala ji Badíra a začala se přehrabovat ve zdravotnické brašně. „Nejste v New Yorku. Jste v Afghánistánu, a jestli tady máte přežít, nesmíte být slabá. Musíte být silná, nebo zemřete.“ Zastavila se, aby na ni pohlédla. „Rozumíte tomu, co říkám?“

Sandra přikývla. „Jak se jmenujete?“

„Js em B ad í r a .“

„Děkuju, Badíro. Pokusím se.“

Badíra se vrátila k hledání v brašně. „Obávám se, že se budete muset víc než se jen pokusit, Sandro Bruxová.“

AFGHÁNISTÁN,

letecká základna

Džalalabád

V

RCHNÍ LOĎMISTR HALLIGAN STEELYARD STÁL

nedaleko sklopené hydraulické rampy transportního C-130E

a zamyšleně přežvykoval konec importovaného doutníku Cohiba Robusta. Když viděl, jak vrchní loďmistr Gil Shannon sešel volným krokem po rampě s puškou SR-25 zavěšenou přes rameno, tvář mu zpřísněla. Zbytek Gilovy výstroje, včetně odstřelovačských pušek Lapua McMillan ráže .338 a Remington Modular ráže .308, byl uložen v nákladovém prostoru letounu v osmi bednách, které měla vyložit posádka. SR-25 byla poloautomatická odstřelovačská puška ráže 7,62 mm s omezeným dostřelem, která se dala využít též pro hlídkovou službu.

Vzhledem ke svému zařazení k SOG nyní Gil mnoho skutečné

hlídkové služby nezažil, ale pro případ, že by za jeho přítomnosti byla

letecká základna napadena, chtěl mít k dispozici všestrannosta zastavovací sílu, kterou mu Sr-75 mohla nabídnout – na rozdílod standardní karabiny M4, v níž se používala munice 5,56 mm NATO.

Problém s M4 nespočíval ve zbrani samotné, ale v moderní munici. Náboj 5,56 mm NATO nebyl stejný jako náboj ráže 5,56 mm užívaný v závěrečné fázi vietnamské války. Současný náboj NATO byl vyvinut k tomu, aby prorazil nejnovější ruskou neprůstřelnou vestu a pak se s ničivým účinkem roztříštil uvnitř těla. Alebojovníci Tálibánu a Al-Káidy žádnou ochrannou zbroj neužívali, takže se náboj neroztrhl a v mnoha případech se při průchodu tělem ani neotočil, takže střely z M4 nepřítelem často proletěly, aniž by ho vyřadily z boje. Mohl sice později vykrvácet, ale to už ti přílišnepomůže, když tě nepřítel mezitím zabije.

Gil si potřásl rukou se Steelyardem. „Co jsem prošvihnul, vrchní?“ Měli stejnou hodnost, ale pětašedesátiletý Steelyard bylslužebně mnohem starší a Gil ho respektoval více než kohokoli jiného. A tak byl pro něj vždy štábní.

Šedivějící tvrdooký Steelyard neměřil ani o milimetr více než 168 centimetrů a nevážil ani o gram více než 68 kilogramů. Avšak tento veterán první války v Zálivu byl od hlavy až k patě jako skála tvrdý sval. „Gile, doufám, že jsi snídal.“

„Do háje se snídaní,“ odvětil Gil, vlasy v zátylku mu vstávaly. „Jak rychle se pohneme?“

„Trpělivost, kobylko.“

Steelyard nasadil ostré tempo a vedl ho po letištní ploše. Všude kolem nich se pohybovaly letouny a vrtulníky. Přistávaly i vzlétaly black hawky, řada velkých chinooků, několik otlučených starých MI-17 Elitní sniper 42 afghánské policie. Před osamoceným hangárem na opačné straně letiště stál dokonce i matně černý Iroquois Huey bez markingu a čísla.

„Náš cíl,“ poznamenal Steelyard a ukázal nezapáleným koncem Cohiby.

Nastoupili do čekajícího humvee a Steelyard je odvezl oklikou na opačný konec letiště, kde před hangárem stál Iroquois. Vzadu viděli dvojici znuděných pilotů, kteří s nohama nahoře hráli jakousi videohru.

Hned po vstupu do hangáru si Gil povšiml dvojice černých MH-9 Killer Egg – rozsáhle upravených bitevních helikoptér Cayuse –stojících pod ozbrojenou stráží na kolečkových vozících. Tento



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist