načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Elfka a Island - Martin Dufek

Elfka a Island

Elektronická kniha: Elfka a Island
Autor:

Kniha, kterou Vám nabízíme začíná detektivní novelou, protože to bylo přesně deset detektivních románů velmi i méně známých islandských spisovatelů, které mne přilákaly na Island ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Martin Dufek
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 164
Rozměr: 21 cm
Úprava: 32 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-254-8295-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha, kterou Vám nabízíme začíná detektivní novelou, protože to bylo přesně deset detektivních románů velmi i méně známých islandských spisovatelů, které mne přilákaly na Island za seveřany povahově zařaditelné mezi Iry a Vikingy. Stejně jako u předcházející knihy Tetovaný tulák, salsa a slzy nechci nabídnout jeden, nýbrž dva literární žánry. Tentokrát zmíněný detektivní příběh a cestopis plný zážitků, pocitů a získaných informací. Pět týdnů pěšky, stopem, na lodi a autobusem okolo ostrova a napříč jeho vnitrozemím; s deníkem, foťákem, magnetofonem, kamerou a také s emeritním profesorem psychologie University v Reykjavíku Ph.D. Erlendurem Haraldssonem jsem sbíral vše, co mi symbolicky cvrnklo o nos a poskládal to do knihy, kterou si nyní možná neobjednáte a nepřečtete. S tím nic nenadělám, ale snažil jsem se.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Elfka a Island

Martin Dufek

Kolodraka

2010


2

© Kolodraka 2010

Tisk Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r. o.

ISBN 978-80-254-8295-7


3

n 1 n

K tomuto příběhu mne inspirovali žena vyfocená na přebalu a emeritní

profesor psychologie Islandské university v Reykjavíku Ph.D. Erlendur

Haraldsson. Na Islandu jsem je skutečně potkal, ale nic z toho, co teď budu

vyprávět, se jim nepřihodilo. A ještě něco, na Islandu si všichni navzájem

tykají, tak budu tykání používat i v tomto příběhu.

Sedmnáctiletá Erla Torfadóttir těžce oddychovala a cítila, jak se potí, i když byla v dřevěné chatě v tuto noční hodinu na konci září vlezlá zima. Již dobrých šestnáct hodin se zatnutými zuby překonávala porodní stahy, které nyní přicházely každých deset minut a trvaly i přes dvě minuty. Před chvílí jí odešla část plodové vody. Byla v chatě v rekreačním areálu v Horáchčarodějnic Kerlingarfjollu uprostřed lávových polí islandskéhovnitrozemí, což bylo zatraceně zvráceně ideální místo pro to, co chtěla a v podstatě musela udělat. Porodit a následně sezbavit vlastního dítěte. Byla tu úplně sama. Sezóna skončila,všichni zaměstnanci odjeli domů. Erla si nechala udělat během své letní brigády zde duplikáty důležitých klíčů a po předstíraném odjezdu společně s posledními pracovníky, se kterými připravila budovy na přicházející zimu, se vrátila. Doufala, že bezesvědků, protože se chystala k zoufalému činu.

Přišla při oslavě svých sedmnáctin hloupě a zbytečně dojiného stavu s klukem, se kterým ani nehodlala chodit. Nikdypředtím ještě nepila alkohol a první zkušenost s ním měla pro ni fatální důsledky. Nesouhlasila s pohlavním stykem, ale Gudjón Einarsson, o čtyři roky starší blonďatý kluk s patkou do očí, na ni ve stodole jejich farmy v závěru oslavy zatlačil. Nebyla schopna se mu v opilosti ubránit a to se jí stalo osudným. Její otec Jón Jonsson nebyl zrovna příjemný člověk. Doma pil přespřílišbrennivínu, kořalky, kterou si sám destiloval z brambor a ochucoval ji semeny anděliky, ale měl v opilosti ve vztahu k její matce a vlastně i k ní rozhodně daleko k andělovi. Absolutně bynesnesl, aby ona, jeho jediná dcera, přivedla na svět dítěnedospěELFKA ... lá a ještě navíc svobodná. To by ji radši zabil, než by snášelpotupu a drsné poznámky sousedících sedláků. Ostatně této silné lihovině se ne nadarmo říkalo lidově ‚černá smrt‘ svarti dauðí a otec po ní opravdu míval hodně temné nálady a na Islanďana nepříjemně úzkoprsé názory. On táhne farmu a živí rodinu! On doma rozhoduje, co doma bude či nebude! Ženy v manželství, v domácnosti se musejí podřídit... křičel opakovaně, když měl své stavy, do silných kamenných stěn jejich domku na farměnedaleko Sauðárkróduru, ležícího na břehu Skagafjörðuru vseverozápadním Islandu. Přestože historicky měly ženy na Islandu kvůli malému počtu obyvatel, kdy byl potřeba každý párzdravých rukou při práci na farmách, při zpracování ryb a při dalších činnostech nutných k přežití v drsných životních podmínkách, zcela rovnoprávné postavení s muži, Torfa, matka Erly i Erlasamotná zakoušely v domácnosti čas od času peklo. Když Erlazjistila, že je v jiném stavu a nehodlala si vzít otce dítěte, bylo jí jasné, že to musí utajit.

Těsně před půlnocí porodila. Klidně mohla křičet bolestí a námahou, tady ji nikdo nemohl slyšet. Vlastní porod, o kterém si přečetla veškeré podrobnosti v knize pro nastávající matky, proběhl během několika minut. Celé těhotenství dělala všechno pro to, aby to nikdo v jejím blízkém okolí nepoznal.Stahovala si břicho, hlídala si nálady, aby se vždy včas uchýlila dosoukromí, když to na ni přišlo, používala ve spočítaných termínech vložky, které špinila krví králíků a kuřat, zabíjených na farmě k jídlu, aby ani její máma nepojala podezření, že je něco vneořádku. Nechtěla do toho v žádném případě mámu tahat,protože jí by otec dával ještě větší vinu, než Erle samotné,nezodovědné dceři. Lidé, rodiny na islandském venkově v sobě mají pořád něco z absurdní hrdosti dřívějších skandinávskýchVikingů, kteří se dokázali za urážku na cti mstít po celé generace i v rámci příbuzenstva. Erla si nepřála, aby otec matku bil a ani aby se její rodina postavila proti rodině Gudjóna. Nechtěla už o něm slyšet.

Děvčátko přišlo na svět potichu, zatímco se matka zalykala bolestí. Erle došlo až po chvíli, že neslyší pláč. Povytáhla se na posteli, opřela se o pelest a vzala své dítě do náručí. Byloteplé, ale profi alovělé, bez jakékoliv reakce na její doteky. Malá Kolbrún, to bylo jméno, jež vybrala pro případ, že porodídceru, nedýchala. Erla neměla v úmyslu svému dítěti jakkolivublížit, plánovala je odložit na nějaké farnosti nebo na prahunějaké usedlosti. To, že je nyní chovala v náručí bezvládné, mlčící, na ni, na matku, působilo strašně. Začínala pozorovat samasebe jakoby z jiné perspektivy. Viděla bolest ve svém srdci a lůně z pozice druhého pozorovatele. Zbláznila se? Musí se opanovat, pokud tu nechce umřít. A nechce tu vlastně umřít?

Mechanicky, jako omámená podvázala na dvou místechpueční šňůru, kterou byla v těhotenství spojená se svojí dcerou, přestřihla ji a dvěma prsty vytlačila z konců krev. „Proč todělám? Moje dcera je mrtvá!“ Podívala se na nehybné dětskétělíčko. Během dvaceti minut vyšla Erle ven placenta. Apaticky ji hodila do plastové vaničky se sraženou krví připravené vedle postele. Přitiskla maličkou Kolbrún k hrudi a vyčerpaně usnula.

„Buď s Bohem, Kolbrún!“ zašeptala Erla oblečená do teplého kabátu a pustila z náručí do bezedné skalní propasti vzdálené od chat deset minut chůze dětské tělíčko pečlivě zabalené vkojenecké zavinovačce. Potichu přicházející nocí nepronikl žádný zvuk. Kolbrún zmizela z jejího světa do říše věčného ledu na dně zemské trhliny naprosto tiše.

Probudila se před hodinou po bezesném spánku. Dcerkustále svírala v náručí. Umyla ji a s něhou oblékla a zabalila dozavinovačky, tak, jak se to naučila podle příručky. Byla přitomnějak zvláštně otupělá, v jakési počínající laktační psychóze, ale stále se dokázala pozorovat jakoby zvenčí, a tak jednalavíceméně pragmaticky. Zvrtlo se to, ale nic se nedalo vrátit zpátky. Napadlo ji, že musí odklidit stopy. Někdo by sem ještě mohlpřijet. Třeba tu někdo z kolegů něco zapomněl. Rychle se oblékla. Malé Kolbrún dala na krk řetízek s navlečeným zlatýmprstýnkem, na kterém bylo zevnitř vyryto „Erle Gudjón!“. Ten prsten jí donesl Gudjón, který po zpackané oslavě jejích narozeninzačal navštěvovat jejich rodinu bez jakéhokoliv pocitu studu nebo viny. Byl neotesaný dospívající venkovský muž a do ní, Erly, se opravdu zamiloval. Vůbec mu nedošlo, že se v opilosti dopustil něčeho špatného. Erla se k němu chovala chladně a odměřeně, což neuniklo její matce, ale ani jí Gudjón zvlášť sympatickýnebyl, tak do toho dceři nemluvila. Erla nyní považovala zasmířlivé gesto, když při tomto neskutečně pohanském pohřbu dala své mrtvé dceři i něco od jejího genetického otce.

Začalo jemně sněžit, tak drobounce, že mezi prvnímiletošními vločkami byl v šeru ještě rozpoznatelný hřeben ledovce Hofsjökull. Na konci září to na Islandu nebylo nic neobvyklého. Sníh padal Erle do světlých vlasů i do hlubin ledového hrobumaličké Kolbrún.

Druhý den Erla brzy ráno vstala. Fyzicky to zatím zvládala, protože předtím měla jako venkovanka pracující na farměvýbornou kondici. Došla k parkovišti a nastartovala starého Opela. Půjčila si ho od své starší kamarádky ze školy v Akureyri, která na celé léto odjela na studijní pobyt do New Yorku. Chytilnaodruhé a stěrače začaly stírat sníh na předním skle. Rozsvítila světla, protože slabé slunce bylo ještě za obzorem. Erla řidičák neměla, ale na střední škole v Akureyri ji spolužáci v pískovně za městem a pak na štěrkových cestách podél pobřeží naučili obstojně řídit. A na Islandu, jak ze zkušenosti tvrdí cizinci, jsou tak maximálně dva dopravní policisté, takže tohle problémnebyl. Doma ji očekávali až za týden a bez jakéhokoliv podezření. Studenti na Islandu totiž mají tři měsíce prázdnin, kvůlizimnímu nedostatku slunce, a většina z nich se nechává přes celéléto zaměstnat, stejně jako Erla, která si úmyslně vybrala práci daleko od civilizace ve zdejším rekreačním zařízení. Před několika dny zavolala z recepce mámě, že se ještě minimálnětýden zdrží u kamarádky v Akureyri kvůli nástupu do školy a pak že přijede. Musela vrátit auto a dát se dohromady, aby doma nic nepoznali. V chatě, kde porodila, by našel stopy tragické události jen zkušený kriminalista vybavený sadou na zajišťování stop na místě činu. Zařadila jedničku a pomalu se rozjela.Štěrková cesta byla pod vrstvou čerstvého sněhu ještě docela dobře rozpoznatelná a nebyly na ní žádné vyjeté koleje odpneumatik, či stopy chodce.

„To je dobře, nikdo odtud dnes v noci neodjel ani neodešel. Nikdo tu nebyl.“ Řekla nahlas, aby slyšela svůj hlas. Potřebovala se víc soustředit. Problém byl nemyslet stále na události posledních dvou dnů. Byla psychicky vyčerpaná a nechtěla sjet z cesty. Pustila rádio a opět oběma rukama uchopila volant.

„Dobré ráno, je šest třicet, třicátého září 1987,“ řeklahlasatelka nějakého místního rockového rádia a začala hrát skladba Child in Time od skupiny Deep Purple.

„Dítě v čase, Kolbrún!“ Erle při expresivním zpěvu IanaGillana vytryskly slzy. Vodopád slz odplavující emoční napětí; ažmusela na chvíli zastavit. Neosvětlené auto, které vyjelo kus za ní na horizont, prudce zastavilo a začalo rychle couvat zpátky.

8

n OPOŽDĚNÝ ÚVOD n

Už se vám určitě někdy stalo, že jste se začetli do knihy,za

vřeli uprostřed věty oči a ocitli se v ději? A všechno tam vámná

hle bylo povědomé? Takové déjà vu. Po chvíli jste se zasevráti

li, trochu zmatení, do knižní reality. Děj příběhu jako naschvál

odbočil na první křižovatce do vám neznámé oblasti, ale pocit

spřízněnosti s autorem či s prostředím vám zůstal někde vzadu

v hlavě. Četli jste čím dál rychleji a přesto jste několikrát, byť

v napětí, odložili knihu, abyste si nějaký detail z ní ověřili ven

cyklopedii, zeměpisném atlasu, cestopisné publikaci nebo na

internetových vyhledávačích. A když jste otočili poslednístrán

ku závěrečné kapitoly, nedostavil se kýžený klid. Pročetli jste se

k cílové metě, ale nová se vám objevila v mlhavé dálce. Játo

to všechno prožíval při četbě první islandské detektivky, jež se

mi dostala do rukou. Jmenovala se Severní blata a napsal ji pro

mne tenkrát neznámý Arnaldur Indriðason. Hned jsem si zjistil,

že nakladatelství Moba, které ji vydalo, má edici nazvanouSe

verská krimi a postupně jsem si z ní přikoupil dalších šest knížek

jmenovaného autora. A to už jsem se ocitnul v tenatechsever

ních bohů Odina a Thora. Toužil jsem poznat tektonickyneklid

nou ostrovní zemi i její zvláštně introvertní obyvatele osobně.

Pak se mi dostaly do rukou ještě dvě detektivky Stelly Blóm

kvist, velmi svérázné a nezávislé Islanďanky, což moji zvědavost

ještě vystupňovalo a dorazila mě kniha Čas čarodějnice od Árni

Þórarinssona. Posbíral jsem nejsilnější emoce z třinácti měsíců

strávených na cestách po světě, posílil se z energií, které mnou

protékaly při přípravě třinácti vypravěčských pořadů, vybavil se

radostí i zkušenostmi z psaní předcházející knížky a přesto se

zalekl. Přiznávám, že stále ještě i po té dlouhé době, co jsem

vykročil na cestu tuláka s domovem, hledám odvahu více snít

a důsledněji realizovat své sny. Nakonec jsem ale 29. června

2009 přece jen pod křídlem letadla, kterým jsem odletěl,spat

řil první islandský, chladivými barvami hýřící ledovec, plačící

9

ledovcovými řekami na vrásčitou tvář sopečného pole kousek od

pobřeží. V tom okamžiku jsem věděl, že o Islandu udělámneje

nom pořad, který nazvu Sága o světě zvaném Island, alenapí

šu i knížku a dám do ní přílohu vybraných fotografi í. Islandbu

de jistě země nádherná pro hledače a pustá pro lidi beze snů.

A pak se začalo rychle zvětšovat islandské mezinárodní letiště

u Kefl avíku, na němž moje letadlo právě přistávalo.

Ještě následující událost musím dát do úvodu. Když jsem

v letištní hale čekal frontu před směnárnou, kde jsem si chtěl

vyměnit eura za islandské króny, padl mi zrak na titulekanglic

ky psaných novin Iceland Review, které informují anglickymlu

vící návštěvníky Islandu o hlavních domácích událostech. DEAD

NEWBORN IN GLACIAL CHASM! Mrtvé novorozeně v ledovcové...?

překládal jsem v duchu a na elektronickém překladači jsemvy

ťukal slovíčko CHASM. Na displeji se zobrazilo: PROPAST. Mrtvé

novorozeně v ledovcové propasti. Co se tu přihodilo zatragé

dii? Přemýšlel jsem. K článku patřila fotografi e, na které muž

a žena v červených teplých kombinézách, s helmami, čelovými

svítilnami a horolezeckými sedáky přivázanými na lana,ukazu

jí fotografovi dětské tělíčko v zavinovačce, které podle popisku

právě objevili v rozšklebené skalní trhlině za nimi: Hrůzný nález

učinili glaciologové, vědci studující zbytek ledovce Hofsjökull

v hluboké propasti v pohoří Kerlingarfjöll. Zdroj: Morgunblaðið.

Pak mne někdo za mnou upozornil, že už je u okénka směnárny

volno. Tak to všechno začalo.

Martin Dufek

Knižní a hudební nakladatelství Kolodraka 10

n 2 n

Pocity osamělého dobyvatele!

Den první. Tak jsem na Islandu. Sedím vedle stanu nabezútěšném vřesem a lupinou porostlém lávovém poli kousek odkulatého bíle natřeného radaru americké vojenské základny uKefl avíku na jihozápadním poloostrově Reykjanes a z otlačených ramen mi stéká ztuhlost až do dlaní, kterými hladím nízkoutrávu živořící na zemině podobné škváře. Mám smíšené pocityosamělého dobyvatele, očekávání a pochybnosti.

„Naplň mou touhu mít co dál vyprávět těm, které mám rád, kterých si vážím a bez kterých bych se těžko mohl živit tím, čím se živím!“ říkám nahlas, zvedám hrst suché porézní islandské půdy a nechám poryv větru ji opět vrátit zemi. Pak mi hlavou bleskne vzpomínka na článek o mrtvém novorozenci v ledovci a pochmurně dumám o tom, jak tady budu pět týdnů žít acestovat. Sny jsou sny, ale realita je realita. Jak se za mnouzavřely prosklené dveře letiště, naplnil mne pocit těžko měřitelné svobody. Více než měsíc si mohu dělat jen to, co chci, a nikdo mne nebude ovlivňovat, nikomu se nebudu podřizovat. Hurááá! Ale náhle to kazí pomyšlení, kde budu spát. Než jsem serozkoukal, než jsem vyprostil batoh ze zabezpečovací ocelové sítě a převlékl se, na Islandu není takové teplo jako v Evropě,odjely všechny autobusy a taxíky. Je to sice jedno, protože všechny jely do Reykjavíku, hlavního města Islandu, kam jsem rozhodně první den nechtěl, ale jsem de facto na pozemku americkévojenské základny, ke které přistávací dráhy patří. Peněz zas tolik nemám, abych se tu mohl třeba v pět kilometrů vzdálenémKefl avíku ubytovat, nebo si půjčit auto. Ve směnárně na letišti jsem za 400 eur dostal 69 308 krón, islandských korun, cožznamená asi sedm zdejších za jednu českou, ale jen pro porovnání, slyšel jsem, že třeba uklízečka na Islandu uklízí tak za 200 000 krón měsíčně. K dispozici mám celkem 930 eur, takže mnekaž>... ISLAND


11

dá zdejší kýblbába trumfne. A kde je najednou svoboda, když

se objevila byť jen fi nanční hranice? Kašlu na to! Z napůlznámých důvodů mne to sem do chladného světa přitáhlo a budu

zde, zřejmě asketicky, nejdříve pátrat po místech, kde seodehrával děj několika islandských detektivek, jež jsem před touto

cestou přečetl, a poté tady budu hledat příčinu mého nezvykle

empatického přístupu k tomuto ostrovu!

Je pondělí, přiletěl jsem zhruba před třemi hodinami amezitím jsem pěšky obešel Kefl avík. Vík znamená záliv, či zátoka, ale co znamená Kefl avík jako celek, netuším. Kouknu do průvodce Rough Guides, který jsem si před cestou sehnal.

Kefl avík a satelitní Njarðvík − dohromady známé jako Reykjanesbær

− lemující pobřeží v délce pěti kilometrů utvářejí největšístředisko poloostrova Reykjanes s populací dosahující přibližně 11 000obyvatel. Kefl avík byl kupeckým přístavem již v 16. století, ale aždruhá světová válka mu přinesla pozici, které se těší dnes, když se zde

usadila americká armáda, která využila zdejší plochá lávová pole

a postavila západně od města přistávací leteckou dráhu. Přestože

na konci války měli Američané v plánu ponechat přečerpávací azásobovací stanici nastálo, Islanďané jejich plány nadšeni zdalekanebyli a USA tak stanici nakonec opustily. Roku 1949 ale Island vstoupil

do NATO − tuto událost provázely nepokoje v Reykjavíku − aSpojené státy vyvinuly na Island v této věci nátlak, kterému nakonecostrovní země podlehla. Nová letecká základna byla uvedena doprovozu roku 1951 a spolu s ní se během studené války rozvinul i Keflavík, z něhož se stalo rušné armádní centrum. Roku 2003rozhodovala americká vláda o zrušení základny. Island by tak zůstalprakticky bez vojenské obrany a − což bylo možná ještě významnější −přibližně dva tisíce dělníků by v Kefl avíku přišlo o práci. Plán nazrušení základny nakonec nebyl realizován, zato se jasně ukázalo, jak

strach ze ztráty zaměstnání v současné době převážil nad dřívějším odmítavým postojem Islanďanů k přítomnosti amerických vojenských sil NATO v zemi.

Odmyslíme-li si stíhačky hřmící obyvatelům Kefl avíku nad hlavami,

důsledky existence základny jsou spíše skryté a Kefl avík nadálezůstává běžným, dobře fungujícím městem.

(1)

To je celá slavná demokracie. I když Island zavedlparlamentní demokracii již na počátku 10. století jako vůbec první země

12

na celém světě, a dokonce v roce 1980 se na Islandu VigdísFin

nbogadóttir stala úplně první prezidentkou na světě, má tento

způsob vedení státu své mouchy. Příznivci ani odpůrci v níne

jsou většinou podle historických zkušeností ve výrazné převaze,

dá se říci, že to bývá skoro půl na půl, a pak část té skupiny, co

o prsa zvítězí, začne být nespokojena s ústupky a máloradikál

ním řešením. Zdá se, že i na Islandu se to v politice pleská, jak

se dá. Mimochodem, typickým příkladem je nynější jistá snaha

Islandu začlenit se do Evropské unie, kdy polovina obyvatelstva

si to přeje a druhá polovina je zásadně proti, protože se bojí, že

národ čítající 318 tisíc příslušníků žijících mezi sopkami aživí

cích se rybolovem spolkne a stráví EU jako připálený toust sry

bí pomazánkou.

Právě nade mnou přelétlo velké dopravní letadlo, ale je za

celou tu dobu jediné. Míří k letišti přes již zmíněný radar,ja

ký měl být postaven i u nás v České republice. Kolem něj ale

neregistruji živou duši. Mám zelený stan postavený v prohlubni

uprostřed vřesoviště. Ze silnice si ho řidič soustředěný najíz

du nemusí všimnout. Pokud by ale odbočil na štěrkovou cestu,

po které jsem sešel ze silnice dál mezi ostrůvky vřesu a lupiny,

měl by ho v zorném poli. To ale není pravděpodobné, protože

vjezdu brání zavřená závora zajištěná visacím zámkem a ještě

je vedle ní výstražná tabule upozorňující na vojenský prostor

a zakazující vjezd i vstup. Je čtvrt na deset večer místníhoča

su, ale slunce je ještě dost vysoko nad obzorem. Jen propřes

nost, u nás v České republice je o dvě hodiny více. Mám za

sebou let přes švédský Stockholm a 8012 kroků od letiště sdva

atřicetikilovou bagáží. Víte, vzal jsem si s sebou takovoušikov

nou pomůcku, digitální krokoměr, a podle něj jsem ušel 6,4ki

lometru, spálil 534 kalorií a trvalo mi to hodinu a padesát čtyři

minut. Takže mám rychlost invalidního důchodce, tři kilomet

ry za hodinu, a to je fakt málo. Musím si své možnostichoze

ní s extrémní zátěží ještě tak dva tři dny zkoušet, než sepus

tím do bláznivého pokusu přejít Island z jihu na sever po staré

spojnici F26. Předesílám, že jsem si o Islandu již něco přečetl

a ke značení zdejších, nepříliš hustých silnic a cest se ještěro

13

zepíšu. A ještě něco, Reykjanesbær, okolo kterého jsem dnes

procházel, se vyslovuje rejkjanesbajr a v překladu znamená

Městečko kouřícího mysu. Zítra dojdu do Hafniru a k Modréla

guně, což jsou prý termální lázně, jež využívají odpadní vodu

z geotermální elektrárny. Přespat bych mohl u Krísuvíkurbergu,

kde je nějaká krásná scenérie a ptačí kolonie. Teď ale koukám

do podrobné mapy, to nemám šanci ujít, budu muset začítsto

povat! Přiznám se ale, že mne trochu bolí břicho z toho, jak se

budu domlouvat. Moje jazyková výbava není bůhvíjaká a je to

další omezení v rozletu. Hodinky ukazují už půl desáté aslun

ci se k obzoru klesat nechce. Uklidím vlhké věci, které suším na

stanu, a jdu spát. Mám dost.

Přicházející spánek náhle zahnal zvuk motoru a skřípáníštěr

ku pod koly prudce brzdícího auta. „A kurva!“ ujede mi. Sly

ším, jak někdo vystupuje z auta, a pak kovový zvukotevírají

cí se závory. 14

n 3 n

Erla, které málokdo v Sauðárkrókuru řekl jinak než Elfkanebo Ovčí matka, kráčela s nákupní taškou kolem výkladůmarketu stojícího za čerpací stanicí Haraldar Júlíussonar uvýpadovky na Varmahlíð. Bylo pod mrakem a od fjordu vál čerstvý vítr, tak měla na hlavě modrou špičatou vlněnou čepici držícípohromadě sluncem vybělené vlasy splývající na ramena. Na svetru ze stejné vlny jako čepice měla dlouhý tmavě modrý flaušový plášť a modré legíny. Těsně za ní cupitala drobná černobílá islandská ovce. Chovala se jako vycvičený pes. Na toho, kdo devětatřicetiletou Erlu neznal, působila téměř magicky. Modré oči, trochu nepřítomný pohled a plachý náznak úsměvu jíproůjčovaly vzhled mýtické postavy ze starých severskýchpříběhů. Šla nakoupit. Vstoupila do obchodu a její ovce zůstala stát před skleněnými dveřmi ovládanými fotobuňkou. Vzala si nákupní košík a procházela mezi regály, až měla vše, co potřebovala. Pozdravila se s několika známými a stoupla si dokrátké fronty před jedinou otevřenou pokladnou. Očima zabloudila ke stojanu s novinami, i když si je nikdy nekupovala. Náhle ji upoutala titulní fotografi e na nejznámějším islandském deníku Morgunblaðið. Prudce se nadechla. VĚDCI OBJEVILI PŘI ODBĚRU VZORKŮ LEDU V KERLINGARFLJÖLLU MRTVÉ DÍTĚ. Pocítilaprudkou bolest v hlavě, jako by jí projela mozkem jehla. Vyhovoval jí život v jejím vlastním světě, který si za dlouhá léta vytvořila, a teď se začaly hroutit obranné mechanismy a priority v němjako domeček z karet na stole, do kterého někdo bouchne pěstí. Na fotografi i byla její mrtvá dcera Kolbrún a vzpomínky sevrátily s krutou chronologií.

„Je ti něco?“ zeptala se jí prodavačka na pokladně, když si všimla jejího bolestného výrazu v tváři. Rychle zaplatila. Už aby byla pryč, stranou od toho všeho.

... ELFKA


15

„Konečně! Už jsem trnula hrůzou, v jaké závěji jste uvízli,“ uvítala ji máma, když přijela z dlouhé letní brigády domů.Objala ji. Táta doma nebyl.

„Ale mami, to je první sníh. Každý rok je to stejné, jenom takové chladivé pohlazení a pak ještě dlouho nic,“ chtělazahnat dotírající lítost. Letos to totiž nebylo stejné. Tentokrát šlo o: Ledové sbohem!

Erle se před očima promítal dvacet dva let starý fi lm.

„Myslela jsem, že vás ze školy pustí první týden už ve čtvrtek. A co brigáda? Líbilo se ti tam?“ pokračovala matka. „Chceš něco k jídlu? Já už jsem se tak těšila, že tu nebudu pořád sama.“

„Všechno ti budu vyprávět, ale teď bych se ráda vykoupala. V autobuse byla pěkná zima, protože se porouchalo topení. Znáš to, někteří řidiči ho před zimou nikdy dopředu pořádně nezkontrolují. Pořádná horká koupel je to, co chci jako úplně první.“ Z koupelny se ozval zvuk napouštěné vany. „Co táta? To je stále někde pryč, že se cítíš osamělá?“ ozvalo se dotekoucí vody.

„Má hodně práce s farmou. Říká se, že zima letos možnápřijde rychleji než obvykle.“

„A jak se chová? Víš, co mám na mysli.“

„Není to tak špatný, i když...“ matka se odmlčela.

„Co... i když?“ zajímala se Erla.

„V srpnu byl u doktora. Má nějaké potíže se žaludkem...“

„Proč jsi mi o tom nenapsala?“

„Alespoň tolik nepije,“ odpověděla matka, jako by dceruneslyšela.

„Proč si mi nedala vědět,“ zvýšila Erla hlas.

„Víš, na vyšetření do Akureyri ho vezl Gudjón, tak jsemnechtěla...“

„Co jsi nechtěla? Jde přece o tátu!“ Zarazilo ji, že o němtakhle uvažuje. Na tom, co se jí stalo a co teď prožívala, mělvelký kus viny.

„No právě. Gudjón se tu poté, co jsi odjela, několikrát zastavil a vyptával se na tebe. Kde přesně pracuješ, jestlipřijedeš třeba na některý víkend domů, a tak... Vždyť si mu prý ani neřekla, že budeš celé léto pryč,“ opět se na chvíli odmlčela, „a já jsem si dobře všimla, že ho nemůžeš vystát. Tak jsem tě chtěla ušetřit jeho návštěvy!“ Na Erlu opět padl stín nedávné tragédie. Máma se to nikdy nesmí dozvědět, pomyslila si. Zkuchyně se ozývalo cinkání nádobí.

„Gudjón tam za mnou chtěl přijet?“

„Když táta dostal záchvat, mysleli jsme, že by to mohly být žaludeční vředy, a Gudjón se nabídl, že ho doveze k doktorovi a při tom že se podívají za tebou,“ křikla matka přes rameno a dál připravovala jídlo. V koupelně přestala téct voda.

„Nechtěla jsem, aby se táta s bolavým žaludkem kodrcal s Gudjónem ještě vnitrozemím za tebou do Kerlingarfjöllu.“ V koupelně bylo ticho. „Erlo?!“

„Poslouchám...“ Erla přemýšlela, zda by se před Gudjónem a otcem ovládla, kdyby se tam objevili.

„Dobře vím, jak je to z Akureyri daleko a jaká hrozná cesta tam vede. Jednou jsem tudy musela cestovat do Reykjavíku. Tak jsem to prostě zakázala!“ řekla důrazně.

„Zakázala? Tak to tátovi muselo být fakt ouvej, když tohle přešel,“ znejistěla Erla.

„A aby si to Gudjón nezačal vykládat po svém, dala jsem mu alespoň adresu toho rekreačního zařízení, kde jsi pracovala, ať ti napíše a domluví se s tebou sám.“ Erla v koupelně mlčela. „Napsal ti?“ zeptala se tedy matka.

„Nenapsal.“ Erla se ponořila do horké vody. Cítila, jak z ní smývá alespoň na chvíli bolest a nejistotu z rozhodnutí, které učinila. Z rozhodnutí, jehož následky ponese celý život.

Matka s dcerou seděly u kuchyňského stolu, když se vrátil otec. Byl střízlivý, ale pohublý a nevyzařovala z něj hrubá síla, jako když odjížděla. V ruce držel obálku.

„No konečně na všechno nebudeme s mámou sami, vítám tě doma,“ řekl s unaveným úsměvem a nečekaně pohladil Erlu po vlasech.

„Ahoj, tati, slyšela jsem, že máš zdravotní potíže. Kdybych to věděla, mohla jsem brigádu přerušit a přijet domů pomoci,“ zalhala.

„Ptal se na tebe Gudjón, před chvílí jsem ho potkal. Erlepřejel mráz po zádech. „To už asi víš, že mne dovezl do Akureyri na vyšetření. Byl by to teď vítaný pomocník na naší farmě, protože nejsem právě v nejlepší formě.“

„Táto, chtěla jsem ti říci...“

„Poslední měsíc tu ale nepobýval...“ nenechal ji domluvit otec. „Jak mne vezl do Akureyri, tak si tam přitom domluvilbrigádu na jedné benzinové čerpací stanici, kde jsme brali naftu.“

„Tati s Gudjónem...“ snažila se navázat Erla.

„A málem bych zapomněl, ve schránce byl nějaký dopis pro tebe,“ skočil jí otec znovu do řeči a podal jí psaní. Erla vzala obálku, na které byla skutečně její adresa.

„Najez se, tati, budeme mít teď dost času popovídat si,“řekla a odešla do svého pokoje. Co to může být, pomyslela si, když začala otevírat dopis. Uvnitř byl složený list. Vytáhla jej apřitom něco vypadlo na zem. Sehnula se a znovu jí, tentokrátdaleko intenzivněji, přejel mráz po zádech. Na podlaze u jejích nohou ležel řetízek s Gudjónovým prstenem. Roztřeseněrozložila dopis a začala číst: Všechno vím, byl jsem vKerlingarfjöllu, když se ti to stalo. Teď jsme nerozlučně a navždy spojenitajemstvím, které si nechám pro sebe, protože tě přes to všechno miluji. Není to tvoje chyba. Brzy se ti ozvu! Erla cítila, jak se jí zatočila hlava a ztratila cit v prstech. To Gudjón! Dopis jívypadl z rukou na zem vedle řetízku s prstenem, který před týdnem připnula mrtvé Kolbrún kolem krku. Nic už nebude tak jako dřív. Ztrácela půdu pod nohama...

Komisařka Ingibjörg Kolk milovala mlhavá rána v Akureyri a pravidelně chodila se svým psem kolem botanické zahrady dolů k pobřeží, aby si mohla na závěr v ostrém tempu vyjít dlouhé schody k Akureyrarkirkje, modernímu kostelu tyčícímu se nad hlavní třídou Hafnarstræti. Dnes se na procházce zdržela víc, než chtěla, protože její světle hnědý labrador objevil více zajímavých pachových stop než obvykle. Teď jela dopráce se zpožděním, ale neměla to daleko. Objela blok budov po Þórunnarstræti a odbočila doprava. Parkoviště před policejní budovou, ve které pracovala, bylo obsazené, tak zatočilaještě jednou doprava a zaparkovala své terénní BMW dál na ulici Helgamagstræti.

„Sakra, co si ty lidi dovolují parkovat na vyhrazenémparkovišti. Musím zajít na dopravní oddělení, ať zjistí, komu patří ty civilní vozy, co tam stojí, a zatočí s jejich majiteli!“ zaklela naštvaně. Ingibjörg byla svobodná, nedávno měla osmatřicet, ale neměla vůbec čas to se svými známými a kolegy oslavit. Ani už se nepamatovala na víkend, kdy vyrazila do nějakého baru, a mlhavě se jí vybavilo, kdy si naposled v sobotu dopolednepospala. Přesto ale byla stále atraktivní sportovně vypadajícíčernovláska s jasně modrýma očima, za kterou se muži rádi otáčeli. S potěšením si jednou vyslechla od jednoho vášnivého čtenáře fantasy literatury, že by mohla být kvůli svým antracitověčerným vlasům a pronikavě modrému pohledu půvabnou sestrou barbara Conana, legendárního svalnatého seveřana, kteréhojeho duchovní otec spisovatel Robert Ervin Howard popisuje ve svých knihách podobně.

Dnešek pro Ingibjörg nebyl nejlepším dnem. Ráno jí volal na mobil šéf, že má další případ. Od pondělka měla na stole dvě rozdělaná pravděpodobně fi ngovaná loupežná přepadení, najejichž vyšetření byli závislí lidé v oddělení hospodářskékriminality, a jednu rvačku s vážným ublížením na zdraví. A vše zrozličných koutů severního Islandu. A teď ve čtvrtek jí ještě kolegové z reykjavícké kriminálky předali vyšetřování nálezu mrtvéhonovorozence v Kerlingarfjöllu. Normálně by tento případ takéspadal do její kompetence, ale šlo o mediálně sledovanou věc, tak na tom začali dělat v Reykjavíku. Čekali senzaci, ale zprávapatologa, který v Reykjavíku konečně provedl pitvu nalezeného dítěte, byla tak nejednoznačná, že by mohlo vyšetřovánívyšumět do ztracena, což by na ně vrhlo špatné světlo v očíchveřejnosti a na stránkách sdělovacích prostředků. Tak se případu zbavili. Novorozeně totiž bylo zmrzlé a protože u něj na dněledové propasti neproběhl prakticky žádný rozklad tkání, nešlo jednoznačně stanovit, kdy k tragédii došlo, ani co přesně bylo příčinou smrti.

„To bude zase víkend, Árni,“ řekla, když vstoupila dokanceláře označené jako Oddělení vyšetřování závažných trestných činů. Devětadvacetiletý Árni Snorri, se kterým sdílela kancelář už skoro dva roky, ani nezvedl oči od monitoru počítače.

„Co se stalo?“

„Přidělili nám to nalezené dítě. Prý ti glaciologové, kteří je našli, jsou tady z Akureyri, takže v rámci šetření nákladů tomáme převzít,“ informovala nasupeně Ingibjörg a spustila svůjlaptop. V doručených e-mailech měla zprávu ze soudního lékařství v Reykjavíku, pod kterou byl podepsán Jürgen Adolfsson. Byla to poměrně strohá informace o výsledku pitvy nalezeného novorozeněte z Kerlingarfjöllu. Přečetla si ji a zvedla telefon. Mohla to předat Árnimu, který byl jejím podřízeným, ale tohle si chtěla vyřídit sama, protože na případu měl urgentnízájem přímo její šéf. V podstatě totiž uvažoval stejně jako vedení kriminálky v Reykjavíku a chtěl mít z rychlého vyšetřeníosobní prospěch. Volací tón zněl vzdáleně. Do Reykjavíku bylospojení přes satelit.

„Soudní lékař Jürgen Adolfsson? Tady komisařka Ingibjörg Kolk, Akureyri. Slyšíš mne dobře?“ zeptala se, když to ve sluchátku povědomě cvaklo.

„Dobrý den, komisařko, můžeš mluvit, spojení je dobré,“ ozvalo se o poznání hlasitěji, než se nechalo čekat podlevolacího tónu.

„Máš zajímavé jméno, doktore.“ Cítila, jak ji opouští ranní rozladěnost. Jsou i přes tu vzdálenost na jedné lodi a tykání na Islandu tenhle pocit jen znásobilo.

„Pocházím z východního Německa, studoval jsem v Reykjavíku a nakonec jsem tu zůstal. Bylo to ještě v době, kdy podle islandských zákonů bylo udělení státního občanství podmíněné přijetím islandského příjmení odvozeného od křestního jména otce.“

„Aha, už chápu. Ale proč volám, potřebuji ještě nějaképodrobnosti z tebou provedené pitvy toho dítěte. Uvádíš vezprávě, že nelze přesně stanovit příčinu smrti, můžeš mi toupřesnit?“ požádala.

„Můžu. Podle váhy to možná byla nedonošená dívka. Měla v plicích plodovou vodu, tak se dost pravděpodobně narodila mrtvá, ale nelze vyloučit ani špatné ošetření po porodu. Máš děti?“ zeptal se nečekaně Jürgen na druhém konci drátu.Ingibjörg to poněkud zaskočilo.

„Ještě ne.“ A už pravděpodobně ani mít nebudu, pomyslila si opět rozladěně.

„Když přijde dítě na svět, musí se rozplakat, aby dostaloplodovou vodu z plic. Třeba ho plesknou po zadečku. Rozumíš. A tohle třeba matka neudělala. Navíc se to dítě dostalo dovelmi chladného prostředí velmi brzy po porodu, což jepodezřelé.“ Ingibjörg se snažila představit si, v jakém stavu asi může být žena, která porodí sama někde úplně bez pomoci. Že by při tom tenkrát byl třeba otec dítěte a nechal to dojít takhledaleko, jí připadalo nepravděpodobné.

„A můžeš mi alespoň přibližně říci, kdy k tomu porodu došlo?“

„To je taky těžké, protože tkáně, jak jsem říkal, velmi brzy zmrzly. Ale zkus se poptat, kdy se na Islandu prodávalyzavinovačky, v jaké jsme dítě našli...“ navrhl Jürgen. To určitě vyvolá nepříjemné poznámky, protože matka toho dítěte, pokud žije, může být nyní stejně stará jako já, napadlo Ingibjörg.

„...a ještě se zeptej těch glaciologů, co ji našli, v jakém přesně to bylo prostředí a jestli z něho odebrali vzorky. Nejsem odborník, ale někde jsem četl, že dokáží třeba podleprachových usazenin na ledu poměrně dobře určit stáříjednotlivých vrstev ledovce. Třeba ti řeknou, odkdy tam to dítě leželo. Vyšetřovatelé od nás se jich na to neptali, a mne to napadlo až teď, když se spolu bavíme.“ Ingibjörg poděkovala a zavěsila. Pak si stáhla z databáze kriminalistů v Reykjavíku celý spis. Našla v něm jména glaciologů, kteří dítě objevili:Benjamín Gudrunsson a Kristín Olafssdottir. Telefonní spojení bylo uvedeno jen u Gudrunssona. Vytočila číslo, ale na druhéstraně se ozval záznamník. Ani nedoposlouchala vzkaz a položila sluchátko. Zkusím to ještě odpoledne, řekla si a začala se věnovat zvláštnímu loupežnému přepadení, ke kterému došlo

21

v Dalvíku. Fyzicky napadený pracovník tamní směnárny,které

mu byla sebrána velká částka v eurech a dolarech, na soběne

měl ani škrábnutí nebo modřinu. 22

n 4 n

Vidět Eldey a nebýt gay!

Den druhý. Moc dobře jsem se nevyspal. Auto, které vjelo na cestu vedoucí poblíž mého stanu, dokonce po opětovnémuzamčení závory přizastavilo pár metrů ode mne, zřejmě si jeho posádka všimla mého stanu. V ten moment jsem ani nedýchal. Pak se ale opět rozjelo. Vykoukl jsem ze stanu, jestli někdonejde k místu mého tábořiště. Naštěstí ne a nebyli to ani vojáci, ale nějaká fi remní dodávka, která pomalu mizela v dálce.

Ještě teď jsem rozklepaný z faktu, že kempuji kousek od cedule Vojenský prostor. Bolí mne záda, protože jsem nocoval v terénní prohlubni, abych nebyl příliš vidět. Navíc se za celou noc ani na chvíli nesetmělo, neboť tu právě začínajíproslulé severské bílé noci, tak jsem si natáhl na oči klapky, co jsem kdysi před lety vyfasoval v nějakém letadle. Jsou mi fest a mám z nich divně pomačkané oční bulvy, takže nemůžu přečíst ani ty největší písmena na mapě. Ještě že jsem si vzal lupu! Ostatně fotku po první noci najdete ve fotopříloze.

Rychle jsem si sbalil věci a vyrazil do Hafniru. Na silnici mne snad nikdo buzerovat nebude, protože je úterý, a tudížpracovní den, a z Hafniru do Kefl avíku lidé určitě jezdí za prací. Mám s sebou skandinávské hůlky, které chůzi s batohem usnadňují, ale dobelhal jsem se tam úplně zničený. Krokoměr mnedemoralizuje, protože ukazuje pouhých čtrnáct kilometrů za dva dny. Takhle se přes pusté vnitrozemí pustit nemohu. Dneska už začnu stopovat! A zase je to tu! Kde je kýžená svoboda? Jsem na stropě fyzických možností? Snad se to bude lepšit a nebudu tu stále jen vyčerpaným vikinským bojovníkem.

Hafnir je první osada na silnici z Kefl avíku. Pár chalup kolem malého nevyužívaného přístavu a starý dřevěný kostel, u kterého nemůžete přehlédnout velkou rezivějící kotvu zeškuneru Jamestown. Ten u zdejšího břehu ztroskotal v roce 1870.

... ISLAND


23

Přicházím k bývalé továrně na zpracování ryb, protože tupod

le průvodce má být akvárium a farma platýzů Sæfi skasafnið,

kde prý lze vidět nádrže plné místně se vyskytujících ryb ako

rýšů. Budova je natřená lila a zelenou barvou a na dveříchvi

sí zámek. Nikde žádné návštěvní hodiny, žádné ceny vstupného.

Akvárium tu už asi není, tak alespoň chvíli suším na pobřežních

skalách větrovku a propocené tričko. Nějaká paní v zahrádce

kousek ode mne začala zalévat zahrádku, tak ji prosím o vodu.

Je trochu slaná a cítím z ní rybinu, ale co, na Islandu je prývo

da všude čistá.

Na výjezdu z Hafniru jsem si všiml v lávovém poli vedlesil

nice tří barevných na sebe poskládaných kamenů. Sešel jsem

ze silnice se na ně podívat. Byly pomalované barvou a před

stavovaly panenku. Islanďané mají ale zvláštní nápady,pomys

lel jsem si a rozhodl se dát její fotografi i do knihy. Krátce na to

jsem si stopnul tři Američany z Philadelphie. Jmenovali seEd

die, Eric a Matt, měli auto z půjčovny a vzali mne směrem na

Reykjanestá, jihozápadní výběžek poloostrova Reykjanes. Ně

kolikrát jsme se kvůli focení zastavili na bizarních lávovýchpo

lích rozkládajících se od silnice až k horizontu. Viděli jsme tam

dokonce i nějakou místní rockovou kapelu, jež v působivémne

hostinném prostředí natáčela videoklip. Pak jsme projeli kolem

solného závodu a majáku, který tady stojí na místě úplněprv

ního islandského majáku, zničeného zemětřesením roku 1896.

Zastavili jsme znovu až na pobřeží, ze kterého je vidět patnáct

kilometrů vzdálený skalnatý ostrůvek Eldey. Ey znamená ost

rov, elde je vařit a eldgos se překládá jako erupce. Jak to tedy

přeložit? Hledám nějakou informační tabuli. Je tu i s fotkami

ptáků žijících na ostrově. Eldey je hnízdištěm největší evrop

ské kolonie terejů a zároveň neblaze proslul jako místo, kde byl

3. června 1844 zabit poslední pár alky velké a bylo zničeno ipo

slední její vejce. Tito nelétaví mořští ptáci se hojněvyskytova

li v celé oblasti severního Atlantiku, ale byli vyhubeni proma

so a tuk. Lidi jsou šmejdi, na nelétavé ptáky si dovolují. A tohle

navíc byl jakýsi islandský ekvivalent tučňáka. Škoda ho. Takhle

dopadl i blboun nejapný raphus cucullatus, který se do 17.stobr />

24

letí vyskytoval na ostrovech v Indickém oceánu východně od

Madagaskaru, především je znám z ostrova Mauricius. Nutno

ale říci, že početné houfy mořských ptáků, racků, buřňáků,al

kounů, kteří dodnes na strmých kamenných stěnách ostrovaEl

dey žijí, na to doslova a do písmene serou. Z pobřeží je vidět,

že jsou skalní stěny ostrova z velké části bílé od ptačího tru

su. Snažím se o tom něco sdělit amíkům, kteří na ostrov hle

dí se mnou, a jsem docela překvapen, jak se mi najednou daří

komunikovat. K dokonalému prolomení ledů ale došlo, až když

mne vzali do pár kilometrů vzdálené Modré laguny. Proč?Proto

že jsem se tam se svojí angličtinou naopak dokonale ztrapnil,

ale nebudu předbíhat.

Modrá laguna Bláa lónið jsou podle plakátů u přístupovéces

ty, kde jsme si udělali společnou fotku, nejoblíbenějšígeoter

mální islandské lázně. A nejen Islanďany, ale i nás cizince prý

nadchne koupání v nekryté přírodní vodní nádrži. Obzvlášť za

mrazivých dní, kdy se pára vznáší nad horkou, mléčněmodra

vou vodou a vlhké vlasy se vám mrazem tvarují do tuhýchúče

sů. Pára foťáku nesvědčí, ale vzal jsem si ho tam, abyste to

viděli na vlastní oči. Nutno ale dodat, že lázně jsou poměrně

drahé a bazén je příliš mělký pro plavce, ale jemné bahno ze

dna působí příznivě na kožní choroby, tak jsme se chvílirozho

dovali, jestli zaplatíme vstupné a půjdeme se vykoupat.Nako

nec jsme se rozhodli, že jo. Matt se mne ve frontě předpoklad

nou zeptal, zda mám rodinu a já si popletl slovíčka husband

a wife a řekl jsem mu, že mám manžela místo manželky.Všich

ni tři si v ten moment mysleli, že jsem gay a ještě k tomu chci

jít s nimi do lázní. Naštěstí jsem si při jejich výrazech v tvářích

uvědomil, co jsem provedl, a abych to napravil, vytáhl jsemfo

tografi i manželky a dcer a ukázal jsem jim ji s tím, že jsemstu

pid, prostě blbej a neumím anglicky. Rozesmáli se a zároveň se

jim asi ulevilo. Lázně Modrá laguna jsou lidský výtvor a nádrž na

koupání uprostřed černého lávového bloku je napájenaprame

nem přitékajícím z nedaleké geotermální elektrárnySvartsen

gi. Voda má v místech, kde vyvěrá do bazénu, 38 °C a stříbřitě

šedavé bahno, usazující se na dně, má asi skutečně příznivý vliv


25

na léčení kožních nemocí, protože návštěvníků zcelapomazaných tímhle blátíčkem se tam na nafukovacích matracíchpohuovala na hladině celá řada. Vstupné na dvě hodiny mne vyšlo

na 3800 krón, tedy přes pětistovku našich, a já zjistil, že ceny

uvedené v průvodci jsou neaktuální, nejméně o třetinu nižší.

Ale jinak to bylo prima, vyhřát se v termálním bazénu a dát si

suchou i parní saunu, které v areálu doplňují lázeňský komfort.

Jen jsem měl strach, aby mi následně z toho úžasného uvolnění

neruplo pod tíhou batohů v zádech. Přemýšlel jsem tam chvíli

také o tom, jak někdo docela hodně vydělává na přírodnímtermálním pramenu, který v podstatě patří všem Islanďanům, ale

pak jsem se rozhodl, že mi nepřísluší to hodnotit. NejsemIslanďan, tak jsem vynaložených peněz nelitoval.

Eric, který řídil auto, mne nakonec odvezl až do kempu vGrindavíku, kde jsem zaplatil 750 krón za jeden nocleh. Narozloučenou jsem dal svým novým amerických kamarádům ochutnatslivovici a Eddie mi na to nadšeně sdělil, že má slovenské předky a že tohle pití zná. A taky musím uvést, že Eric byl povoláním pilot. Dozvěděl jsem se to, když v Grindavíku přibrzdil udomku, kde v předzahrádce na sloupkách jakoby letělo několikmodelů letadel.

„Mám tu asi kolegu pilota,“ konstatoval.

V kempu jsem s postavením stanu neotálel, protože začalo poprchávat. Pod přístřeškem s jídelnou a toaletou jsem si pak uvařil hrachovou polévku, zahustil ji ovesnými vločkami a pořádně se najedl. Pak jsem ležel ve stanu a hodinu poslouchal dešťové kapky, jak bubnují na stan. Byl jsem najedený a po lázních příjemně unavený, ale pozdně odpolední spáneknepřicházel. Cítil jsem se rozrušený vytržením z kořenů, sám v cizí zemi. Vytáhl jsem tedy z batohu útlou knížku nazvanouHruškadóttir od autorky Jany Šrámkové, kterou jsem objevil předodletem v jednom knihkupectví, a zaujalo mne její téměřislandské jméno. Dóttir totiž v islandštině znamená dcera, doslova je to Dcera hrušky, tak mne zajímá, o čem bude. Na obalu je také napsáno „islandská“ novela a že získala v roce 2009 cenu Jiřího Ortena. Chci alespoň vidět češtinu, když ji nikde neslyším.Prozaický debut sedmadvacetileté autorky jsem se rozhodl číst po malých dávkách, aby mi vydržel následujících pět týdnů. Úvod mne uchvátil, protože jsem si při jeho čtení uvědomil, jaktady na ostrově uprostřed Atlantického oceánu krutě nemámspřízněnou duši a jen těžko tu za tak krátkou dobu zapadnu donějakého společenství.

Nejen úsměvy, nejen slova, i trajektorie našich myšlenek serytmicky doplňovaly jako při starém rituálním tanci. Tanci, který se nelze naučit jinak, než že od narození vnímáte houf lidí, kteří senesystematicky, bez řádu a vnější logiky pohybují v extatické unifikované automatičnosti. Až jednou přijde čas, jste schopni se přidat.

Aniž umíte popsat kroky, tančíte zrovna tak, ve stoprocentně přesné

a nezvratné nahodilosti. Tanec svého kmene může jednotlivecchvíli tančit i sám. Za ohněm, za zástěnou. Jeho pohyb se od ostatních

neodchýlí. Ale jen dokud je dostatek deště a rozrytá pole v pokoře

otvírají vlahé lůno. Je, dokud se nepřivalí temná řeka.

(2)

Když jsem dočetl první kapitolu, stále na stan klepaly kapky deště. Vytáhl jsem tedy deník a všechny dosavadní zážitkypečlivě zapsal.

Navečer déšť ustal, tak jsem vylezl ze stanu do mlhavésmutné atmosféry islandského pobřeží a šel zjistit něco o Grindavíku. Tak třeba zde žijí lidé mnohých národností, především jsem potkal dost Asiatů. A taky tu jezdí místní s několikačeskými škodovkami. Grindavík se nachází 14 kilometrů východně od Reykjanestá a má za sebou dlouhou historii kupeckéhocentra, které bylo natolik významné, že jej roku 1627 napadli avydrancovali piráti. Zdejší přístav je cílem početných rybářských fl otil a jejich úlovek se zpracovává v místní továrně. S lovem a zpracováním ryb je tady spojeno i muzeum, které už alemělo dávno po návštěvních hodinách. Více jsem toho zjistitnestačil, protože znovu začalo pršet. Vrátil jsem se do kempu azavrtal se do spacáku. Mimochodem, na Islandu je potřeba mít dobrý teplý spacák.

Den třetí. Středeční ráno bylo mlhavé a mokré jako chaluhy vyhozené příbojem na pláž. Takhle tady v Grindavíku začíná

27

červenec. Rozhodl jsem se, že se dojdu podívat do muzea,kte

ré jsem včera objevil. Ofi ciálně se jmenuje Islandské muzeum

slanečků Saltfi sksetur Íslands a najdete ho nedaleko přístavu na

ulici Hafnargata. Jeho mottem je: Lífi ð er saltfi skur! Znamená

to: Život je slaneček! a veškeré exponáty nějakým způsobem

souvisejí s všudypřítomným tématem nasolené tresky. Nenípře

hnané tvrzení, že Island obrazně stojí na hřbetu tresky. Taktře

ba původní státní znak přijatý AlÞingem roku 1593 měl podobu

zlaté tresky na červeném poli. Jen pro vysvětlení, výšeuvede

ný AlÞing se vyslovuje altsing a jde o Valné shromáždění,jaký

si původní islandský parlament. Rybolov byl na Islandupůvod

ně jen sezónní činností doplňující farmaření. Úlovky se nejprve

konzervovaly sušením na čerstvém vzduchu, ale v 19. století,

kdy se na Island začala dovážet sůl, začalo být konzervování

účinnější a vznikl tak světoznámý slaneček. Bylo to v doběná

stupu prvních velkých oceánských lodí, díky kterým se úlovky

zešestinásobily a podnítilo to prudký rozvoj rybolovu a zpra

covatelského průmyslu, který zcela změnil tradiční islandskou

ekonomiku závislou dosud na zemědělství. Mnozí rolníciopouš

těli svoji půdu a mířili do rozrůstajících se pobřežních osad

a ryby se staly zdrojem jejich obživy. Dnes tvoří slanečci téměř

šedesát procent objemu islandského ročního exportu a nejví

ce se vyváží do Španělska, západní Afriky a Jižní Ameriky.Za

razilo mne, že se muzeum vůbec nezmiňuje o téměř třicetileté

tzv. tresčí válce, která vypukla mezi Islandem a Velkou Británií

roku 1958. Před odjezdem na Island jsem si o tom něcopřeče

tl a dozvěděl se zajímavé věci. Komerční rybolov způsobilpo

kles počtů ryb a země začaly posunovat hranice teritoriálních

vod dále od pevniny. Island ve zmíněném roce 1958 takévyhlá

sil dvanáctimílovou hranici, což se nelíbilo Velké Británii,kte

rá hned vyslala vojenská plavidla, aby chránila britské rybář

ské lodě, tzv. traulery, rybařící v islandských vodách. Dnes je to

označováno jako první tresčí válka. Konfl ikt se vlekl, Islandroz

šiřoval svá teritoria, protože ryb ubývalo a pobřežní hlídkyby

ly zaměstnány odřezáváním sítí cizím traulerům pytlačícím vis

landských vodách. V roce 1975 se rybí hejna vinou intenzivního lovu tak zmenšila, že Island vyhlásil dvěstěmílové pásmo okolo svého pobřeží. Velká Británie přerušila s Islandem diplomatické styky a nařídila vojenskému námořnictvu vyrazit proti člunům islandských pobřežních hlídek. To byla druhá tresčí válka apřístav Grindavík hrál v obou konfl iktech určitě důležitou roli.Neříjemná situace byla nakonec vyřešena v roce 1985, kdy všem zemím bylo na základě mezinárodního práva přiznánodvousetmílové pásmo teritoriálních vod, stejně jako Islandu.

Vůbec této exkurse nelituji. Při prohlídce expozic jsem si uvědomil, že jsem seveřan možná kdysi v minulém životě byl, ale dneska si na něj hraji už jen ve své mysli. Tihle zdejšíobyvatelé museli být a stále ještě jsou hodně tvrdí. A ještě něco, zmíněná tresčí válka mezi Islandem a Velkou Británií je pro mne prvním větším důvodem neidealizovat si přes veškeré sympatie obyvatele Islandu. Jsou to jen lidé a mají tedy dobré i špatné vlastnosti. Při procházce městem jsem si ještě všiml, že místo zahradničení nechali v předzahrádkách u svých domků mnozíIslanďané sopečnou pemzu a někdy tam mají nainstalované ivětší sopečné kameny natřené křiklavou barvou. Docela oblíbená je tu oranžová. To by se mi líbilo i doma na chalupě, lepší než pořád sekat trávu.

Když jsem se konečně sbalil a vyrazil s batohy směrem naKrísuvík, netušil jsem, do čeho jdu. S třicetikilovou zátěží zatím opravdu nejsem schopen ujít víc jak tři, čtyři kilometry v kuse. Popruhy se mi tak zařezávají do ramen, že si prostě musím čas od času sundat batoh i brašnu s foťákama a odpočívat. Jsem tragicky zcivilizovaný Čech, žádný vikinský bojovník. A navíc jsem zde procházel úsekem, který byl označen varovnoutabulí. Musel jsem vytáhnout foťák a vyfotit si ji. A před čímvarovala? Před útoky hnízdících ptáků, především rybákůdlouhoocasých, které už bylo těžší dostat do objektivu. Alfred Hitchcock zde mohl dost dobře nalézt námět na svůj horor Ptáci, tak to bylo nepříjemné. Při jedné relaxační zastávce mi zastaviliFrancouzi Diana a Jeremi z Bretaně. Vzali mne ponurou, mechem porostlou sopečnou krajinou do Krísuvíku, což bývala oblast obdělávaná již od dob prvního osídlení, ale dnes tam najdete jen dřevěnou kapličku velikosti boudy pro pořádnéhoovčáckého psa. Projeli jsme kolem světlezeleného kráterovéhojezera Grænavatnu, mimochodem, mělo to v názvu, græn je zelený a vatn znamená jezero a voda, a zastavili se u termálníchpramenů Seltún. Tún je v islandštině louka, pole, záhumenka, ale tady to vypadalo jako na jiné planetě. Bublající vařící stříbřitě šedé bahno vystřikovalo z kráterů v sytě oranžovém poli. Vedle minerály z horkých minerálních pramenů vykreslovaly na tmavě šedých skalách žlutozelené mozaiky. Vzduch byl ztěžklý parami a byl cítit po sirovodíku, jako když rozklepnete zkažené vejce. V průvodci o tomhle místě píšou.

Až do roku 1999, kdy tu došlo k explozi, zde byl Seltún docelaprůměrný gejzír, který po výbuchu zanechal velké kouřící šedivéjezero. Dřevěné chodníky vedou k místu, kde horká voda a pára stále

probublávají z vrchů nahoře.

(3)

Zeptal jsem se Diany a Jeremiho, zda si je tu můžu vyfotit. Nic proti tomu neměli. Diana působila exoticky, měla rysyMexičanky, a Jeremi se stále jen usmíval.

„Díky, že jste mne svezli,“ řekl jsem jim hezky česky, protože francouzsky neumím a podal jsem jim oběma ruku.

Ze Seltúnu je vidět západní pobřeží jezera Kleifarvatn, a to je první lokalita na Islandu, kterou mám spojenou sdetektivními romány, o kterých jsem psal v úvodu. Tady tedy byla fotka nutná. V těch zmíněných románech jde konkrétně o knihuJezero, jejímž autorem je Arnaldur Indriðason, narozený 28. ledna 1961 v Reykjavíku. Jen pro informaci jsem zjistil v internetové encyklopedii Wikipedia, že tento autor udělal zkoušku zhistorie na Islandské univerzitě a napsal již 11 detektivních románů. Já jich přečetl zatím sedm: Hrob v ledovci (vydaný v roce 1999), Severní blata (2000), Dech smrti (2001), Hlas (2002), Smrtící intriky (2003), zmíněné Jezero (2004) a poslední sejmenoval Mrazivá noc (2005). Detektivka Jezero pojednává onálezu kosterních ostatků v jezeře Kleifarvatn, které jsem měl na dohled, ale začínající déšť a nevlídný vichr mi znemožnil jeho bližší průzkum. V této přírodní vodní nádrži začala po zemětřesení 17. června roku 2000 klesat hladina a obnažující se dno jinak hlubokého jezera vydalo po mnoha letech svědectví nehezkých událostí. Bylo zde nalezeno údajně špionážní zařízení z dob studené války mezi Západem a Východem, ke kterému byly připoutány lidské ostatky. Toho se Indriðason chytil a napsal úchvatnou krimi o tom, jak se mladí ideály naplněníIslanďané ve zmíněné době střetli v ideologicky rozdělenémsvětě s prostou, ale i hnusnou realitou lidského myšlení avzájemných vztahů.

(Zadní část obalu) V jezeře jižně od Reykjavíku byla nalezenamrtvola. Vodní hladina po zemětřesení výrazně poklesla a objevila se

lidská kostra připoutaná k ruské vysílačce. Přirozená příčina smrti

je vyloučena. Zbavil se někdo tímto způsobem ruského špióna?Erlendur, Elínborg a Sigurdur Óli z reykjavícké kriminálky jsoupověřeni vyšetřením případu. Jejich vyšetřování vede do poválečného

Lipska, kde začal tragický příběh lásky, smrti a vypočítavébrutality...

(Str. 14−15) Vědecká pracovnice v oboru hydrologie Sunna si udělala

pohodlí na pohovce pod dekou. Zasunula videokazetu dopřehrávače. Americký thriller se jmenoval Sběratel kostí. Muž s černýmiponožkami byl pryč. Nechal po sobě dvě telefonní čísla, která spláchla

do záchodu. Film právě začal, když se u dveří ozvalo zvonění.Rozhodla se předstírat, že nikdo není doma. Věčně ji někdo ruší. Lidé

se buďto chtějí vypovídat po telefonu, nebo je za dveřmi podomní

obchodník se sušenými rybami nebo kluci, kteří sbírají vratnéláhve a lžou, že výtěžek půjde na Červený kříž. Znovu zazvonění azase zaváhala.

Pak si nahlas vzdychla a odhodila deku stranou.

Když otevřela dveře, stáli proti ní dva muži; jeden z nich, mohlo mu

být něco přes padesát, nevypadal nijak zvlášť vesele, měl svěšená

ramena a podivně truchlivý výraz v obličeji. Druhý byl o hodněsymatičtější, vlastně docela přitažlivý.

Když Erlendur zpozoroval, s jakým zájmem si žena prohlížíSigurdura Óliho, nedokázal potlačit úsměv.

„Jedeme kvůli Kleifarvatnu,“ řekl.

Když se usadili v obývacím pokoji, vysvětlila jim, co se podle názoru

odborníků z Institutu pro výzkum energií děje s jezerem.

„Jezero nemá žádný povrchový přítok,“ vysvětlovala, „zato voda

se vsakuje dnem jezera do podloží, v posledním desetiletípřibliž

31

ně jeden metr krychlový za vteřinu, a přesto se udržuje jakýsise

trvalý stav.“

Erlendur a Sigurdur Óli se na ni dívali a pokoušeli se předstíratzá

jem.

„Vzpomínáte si na velké zemětřesení na jižním Islandu 17. června

2000?“ zeptala se a oba přikývli. „Pět vteřin po zemětřesení seza

třáslo i jezero a odtoková rychlost se zdvojnásobila. Když se jezero

stále zmenšovalo, nejprve se vědci domnívali, že to souvisí s malým

množstvím srážek, pak ale vyšlo najevo, že voda uniká puklinami ve

dně. Ty tam byly sice už desítky let, ale po zemětřesení se rozšířily

a následky vidíte sami. Hladina poklesla nejméně o čtyři metry.“

„A proto se kostra objevila,“ řekl Erlendur.

„Když se hladina snížila o dva metry, našli jsme žebro nějaké ovce,“

řekla Sunna. „Tu ale nikdo nepřetáhl kladivem.“

(str. 326−327) „Zase nabírá,“ řekl jakýsi hlas za ním a Erlendur se

otočil. Jakási žena, která mu připadala povědomá, se na nějusmí

vala. Měla silnou větrovku a čepici.

„Pardon?“

„Sunna,“ řekla. „Jsem hydroložka z Istitutu pro výzkum energií

a tehdy jsem našla ty kosti. Nejspíš se na mě už nepamatuješ.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist