načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Elementum 3 – Pokrevní poselství – Jiří Dittrich

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Elementum 3 - Pokrevní poselství

Elektronická kniha: Elementum 3
Autor: Jiří Dittrich
Podnázev: Pokrevní poselství

Alex si myslel, že má válku proti bratrovi vyhranou, ovšem osud tomu chce jinak. Bratři jsou totiž spjati sudbou, která nelítostně váže jejich životy. Alex se snaží zjistit, jak onu sudbu zlomit, zatímco Zek zůstává v ústraní. Nebojuje se, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 594
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7953-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alex si myslel, že má válku proti bratrovi vyhranou, ovšem osud tomu chce jinak. Bratři jsou totiž spjati sudbou, která nelítostně váže jejich životy. Alex se snaží zjistit, jak onu sudbu zlomit, zatímco Zek zůstává v ústraní. Nebojuje se, ale ulice města se i tak plní strachem. A jakmile je město napadeno Zekovou družinou, Alex vytuší, že ačkoli se nemůžou s bratrem zabít, Zek plánuje něco velkého. Něco, co nejen město zničí, ale obrátí ho proti sobě samotnému. A jestli Alex včas nezjistí odpovědi na své otázky, i bez jeho smrti si Zek město podrobí do posledního živého člověka. Včetně Alexe...

Popis nakladatele

Alex si myslel, že má válku proti bratrovi vyhranou, ovšem osud tomu chce jinak. Bratři jsou totiž spjati sudbou, která nelítostně váže jejich životy. Alex se snaží zjistit, jak onu sudbu zlomit, zatímco Zek zůstává v ústraní. Nebojuje se, ale ulice města se i tak plní strachem. A jakmile je město napadeno Zekovou družinou, Alex vytuší, že ačkoli se nemohou s bratrem zabít, Zek plánuje něco velkého. Něco, co nejen město zničí, ale obrátí ho proti sobě samotnému. A jestli Alex včas nezjistí odpovědi na své otázky, i bez jeho smrti si Zek město podrobí do posledního živého člověka. Včetně Alexe…

Zařazeno v kategoriích
Jiří Dittrich - další tituly autora:
 (e-book)
Elementum Elementum
Elementum 2 - Tajemství sudby Elementum 2
 (e-book)
Elementum-Tajemství sudby Elementum-Tajemství sudby
Elementum 3 - Pokrevní poselství Elementum 3
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Elementum3_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.4.2020 14:40:29

Process Black


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Elementum3_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.4.2020 14:39:03

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Elementum3_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.4.2020 14:49:03

Process Black


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Elementum3_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.4.2020 14:39:03

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Elementum3_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.4.2020 14:49:03

Process Black


Copyright © Jiří Dittrich, 2020

Illustration © Žaneta Kortusová, 2020

Cover Art © Lukáš Tuma, 2020

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2020

ISBN 978-80-7557-953-9 (print)

ISBN 978-80-7557-870-9 (ePub)

ISBN 978-80-7557-871-6 (mobi)

ISBN 978-80-7557-872-3 (pdf )


( 5 )

Kapitola 1 Mé myšlenky nad nočním městem Jako by to bylo teprve několik dnů, co jsem se loučil se svými rodiči, Alicí a Tylerem. Nechce se mi vůbec věřit, že je to už celých devět týdnů. Neustále jsem měl celou tu situaci před očima. I po takové době.

Je mi jedno, cos řekl, já budu brečet, kdykoli se mi zachce, vykřikla tenkrát Alice. Ozvěna jejího hlasu jako by stále neodezněla.

Vrátili jsme se do Říše právě včas. Informace o našem odjezdu do světa nahoru se totiž začala velmi rychle šířit. Nepřišli jsme na to, jak se to dostalo ven, ale usoudil jsem, že se o to postaral Nikolas – zvěd, který po našem odjezdu zůstal v paláci. To už ovšem nebylo důležité. Důležité bylo, abych, až se tato informace dostane k Zekovi, byl už zpět.

Co se týkalo Nikolase, palác jsme prohledali – zřejmě se opravdu vrátil k Zekovi.

Po našem příjezdu jsme s Nowelem neotáleli, a ještě tu noc vzbudili Veronicu, abychom ji mohli informovat o sudbě, která byla podle Zekova služebníka uvalena na náš rod. Ale jelikož jsme jí i řekli, že si tím nemůžeme být stoprocentně jisti, Veronica mě podrobila zkoušce – jestli se to tak dalo nazývat. Vzala mě k meditační tůni, posadila se naproti mně, vzala mě za ruce, a sama sebe uvedla do jakéhosi transu. Když po několika minutách otevřela oči, ani nemusela nic říkat. Kletba byla skutečná.


( 6 ) Jiří Dittrich

„Snažila jsem se svou mysl ponořit co nejhlouběji do tvé moci a tvé podstaty, Alexi,“ řekla tenkrát. „Je tam. Cítím to pouto, které tebe a tvého bratra váže. Ale nedivím se, že jsem si toho dřív nevšimla. Je to pohřbené opravdu velmi hluboko.“

Hned nato jsme jí s Nowelem sdělili náš plán. A to ten, že bych pomocí transu u meditační tůně mohl s Veroničinou pomocí vyhledávat vzpomínky, které na mě přeneslo Srdce. A že díky nim by se nám mohlo podařit zjistit, kdy a jakým

způsobem přesně byla kletba vykonána. A Veronica potvr

dila, že kdyby se nám to povedlo, možná by dokázala onu

sudbu zvrátit. Dohodli jsme se tedy, že jednou za dva dny

budu navštěvovat meditační tůň.

Po několika prvních návštěvách se nám v tom podařilo s Veronicou najít systém. Vypadalo to totiž, že za jednu návštěvu jsem schopný probudit vzpomínky zesnulých čtyřicet až padesát let zpátky. Také jsme přišli na to, že pokud se soustředím na určitá slova, všechny vzpomínky, které se s konkrétním slovem spojují, vyplavou na povrch. Já se tedy výhradně soustředil na slova sudba, kletba, dvojčata.

A tak jsem většinu svého času trávil potápěním se do vzpomínek mých předků. Byl to zvláštní pocit – sledovat životy lidí, kteří už tu nebyli, zažívat jejich všední starosti, radost, smutek a mnoho dalšího, čeho je lidský život plný. Všechno to sice bylo zrychlené, ale v mé hlavě mi to tak nepřišlo. Opravdu jsem věřil tomu, že jsem s tím určitým člověkem, jehož vzpomínky jsem v sobě probudil, prožil celý život.

Po probuzení z transu jsem pak potřeboval aspoň den, aby můj mozek protřídil vzpomínky na mé a ty cizí. Ty, které nebyly mé – pokud jsem je nepotřeboval – můj mozek nakonec vypudil.

Devět týdnů prohledávám vzpomínky svých předků. Dostal jsem se už téměř patnáct set let do historie. Ale zatím jsem o sudbě nenašel nic důležitého. Občas příběh o jejím vzniku někdo převyprávěl – ale jen tak, jak ho znal Nowel. Naše Říše


( 7 )

Elementum – Pokrevní poselství

však žije v podzemí už víc jak šest tisíc let. Ještě toho zbývá hodně k prozkoumání. Takové myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem stál na terase čelní věže paláce. Místnost za mnou plnily obrazy většiny dřívějších vládců, včetně Selene – mé matky.

Ani jsem nevěděl, proč přesně jsem se tam rozhodl uprostřed noci vydat. Ale poté, co jsem se snažil více jak dvě hodiny usnout, a z věčného převalování mě už bolelo celé tělo, jsem zkrátka vstal a šel. Společnost na cestě mi dělalo jen pár umírajících plamínků, které kmitaly v plechových talířích v chodbách paláce.

Došel jsem tedy na vrchol věže, prošel místností plné obrazů a zastavil se až u zábradlí terasy. O to jsem se opřel a hleděl na noční město mé Říše. Nebýt stříbrného svitu Srdce, moc bych toho neviděl. Většina obyvatel se už uklidila ke spánku, tudíž se domy i celé ulice propadly do tmy. Jediné, co město před úplnou tmou chránilo, bylo krom Srdce několik známek po ohni. Těch několik více výrazných patřilo čtyřem tréninkovým táborům, jelikož tam se většinou oheň udržoval přes noc.

Takový klid, pomyslel jsem si a zvedl pohled od ulic města k jeho hranici nahoře nad údolím. Stále jsem si totiž nemohl zvyknout na to, že kolem celého údolí vidím vysokou a mohutnou zeď. Její rekonstrukci jsem nařídil jen pár dní poté, co jsem se vrátil od rodičů. Mluvilo se o tom už delší dobu, ale až po mém návratu jsem se donutil k tomu uvědomit si, že když nechám zrekonstruovat hranici města, nejen že nám to poskytne větší bezpečí, ale budeme mít mnohem lepší přehled o tom, kdo a kdy město opouští, či naopak – kdo do něj proniká. Marcel – hlavní architekt města – navíc přišel se skvělým nápadem. Do stavebního materiálu přimíchat semena rostliny Sanvia Kanabis neboli Harmoni, jediné rostliny, která je schopná různými způsoby blokovat naše schopnosti.


( 8 ) Jiří Dittrich

Když se nechala zeď vystavět, vládci země nechali semena vyklíčit, tudíž ve finále byl výsledek takový, že Harmoni prorostla celou zdí, čímž se stala stavba alespoň zčásti imunní vůči silám vládců země.

Harmoni. Od kontaktu s ní ve světě nahoře jsem měl k této rostlině určitý druh respektu. Nebo strachu? Možná oboje. Každopádně od té doby, co zmizel celý žok semen této rostliny, nechal jsem její zásoby dvakrát lépe hlídat. I když to možná nemá moc cenu. Zek Harmoni už měl a má. Ovšem stále jí máme víc.

Také jsem si nechal vysvětlit pár věcí, které se týkaly Gravia – kovu, jehož výpary při tavení blokují vliv Harmoni.

Zeď kolem města ale nebyla jediná novinka, se kterou jsem po svém návratu přišel. Rozhodl jsem se totiž, že je načase začít hledat odpovědi na některé moje otázky. A že jich tedy bylo.

Proč ovládám Navitas a jak to, že jsem ho aktivoval jako první z elementů, když by to nemělo být teoreticky vůbec mož‑ né? Jaká tajemství, co se týče naší síly, může Zek znát? Proč mi Nowel tvrdí, že je tak slabý, když to není vůbec pravda? Kdy a jak se samotný Zek dozvěděl o sudbě, která nás dva váže? A co ta tajemná vzpomínka, která mě ve světě nahoře schvá‑ tila? Ta o dvou mužích dvojčatech, kteří oba zemřeli, když ten jeden druhého zabil? To přece nemohla být náhoda, že se mi vyjevila jen tak krátkou dobu před tím, než jsem se o sudbě dozvěděl. Bylo to něco jako varování. Jinak si to vysvětlit ne‑ dokážu. Ale jak je to možné?

Chtěl jsem to vzít ale postupně, tudíž jsem se rozhodl, že krom pátrání po sudbě ve vzpomínkách budu pátrat i po tajemství Navitas a jeho aktivaci. Proto jsem poprosil Reeda – otce Abby, aby nám propůjčil spisy jeho dědečka, který se zajímal o spoustu ztracených tajemství naší Říše. I o Navitas.

Spisy se zabývaly hlavně Abby a její matka. Ale když měl někdo čas, sednul si k tomu s nimi. Hlavně Irma a Nowel. Ti


( 9 )

Elementum – Pokrevní poselství

se ale snažili pomáhat všude, kde to jen šlo. Někdy jsem měl dokonce pocit, že to přehání. Běhali od jedné věci ke druhé jen proto, aby pomohli co nejvíce lidem s co nejvíce věcmi. Nowel už se totiž o vládnutí nemusel téměř starat.

Na Abbyin popud jsem se ujal co největší zodpovědnosti nad Říší a nechal se informovat o spoustě věcí, které bych jako vládce měl znát. Od pěstování surovin kvůli obživě, přes učení mladých lidí, zdravotnictví až ke zpracovávání kovů a dřeva. Dalo zabrat se ve všem zorientovat. V něčem jsem stále ještě plaval. Ale dostával jsem se do toho. Pomalu, ale jistě.

Další novinkou, se kterou jsem přišel, bylo to, že jsem chtěl dopilovat svůj vlastní trénink. Spousta lidí to nechápala, jelikož jsem ovládal Navitas, čemuž se nic nevyrovná, ale chtěl jsem svou sílu znát celou a naučit se co nejvíce technik a způsobů, jak ji použít. Nemělo se jednat o nijak zdlouhavá a složitá cvičení. Hlavně jsem se chtěl soustředit na sílu vzduchu a jeho živelní trans – Áde Northum. Max mi slíbil, že mě to co nejrychleji naučí, ale bohužel měl zatím příležitost mi dát jen jednu lekci, kde mi spíše vysvětloval, jakým způsobem se do tohoto transu dostanu. Při další lekci už jsem to měl zkusit. Krom Áde Northum jsme ale s Maxem chtěli vzájemně doladit jednu útočnou techniku větru. O té jsme si bohužel zatím nestihli ani pečlivě promluvit. Natož ji zkoušet.

Vzduch ale nebyl jediný element, který jsem chtěl rozvinout. Poté, co se Irma dozvěděla, že bych se rád naučil něco, co jsem při svém tréninku vynechal, a co by se mi mohlo hodit, sama za mnou přišla a řekla, že by mě ráda doučila jednu techniku. S Irmou jsem se však na tom také zatím nestihl domluvit.

Budu si muset na ty tréninky udělat čas, pomyslel jsem si.

„Už zase nemůžeš spát?“ ozvalo se nečekaně za mými zády.

Nemusel jsem se ani otáčet, abych poznal, že je to Abby, kterou jsem evidentně tím svým věčným převalováním


( 10 ) Jiří Dittrich vzbudil ještě dříve, než jsem z ložnice vůbec odešel. Jen jsem pootočil hlavou a vzdychl. „Nedělám to schválně.“

„Já vím, že ne. Jen si o tebe dělám starost.“ Přistoupila ke mně, opřela se vedle mě o zábradlí a zahleděla se na město. „Mám pocit, že od té doby, co ses pustil do toho pátrání po sudbě ve všech těch vzpomínkách, spíš čím dál tím hůř.“

„Jo. Ale není to těmi vzpomínkami. Je to tím, že jsem v nich zatím nic nenašel. To mě trápí – a také mě to nutí nad tím vším pořád přemýšlet.“

„Chápu,“ přikývla a svou ruku položila na mou.

Usmál jsem se a pohlédl na ni. Měla na sobě jen velmi jemnou bílou košilku na spaní, a vlasy rozpuštěné a rozčesané. Díky tomu jsem si povšimnul, že od mého prvního příchodu do Říše jí velmi narostly. Když jsem ji poznal, měla vlasy stěží po ramena a sestříhané do tvaru podkovy. Teď jí sahaly už několik dobrých centimetrů pod lopatky.

Zvláštní. Ale podle délky Abbyiných vlasů jsem se naučil měřit čas, který jsem už na své nové cestě strávil. Od doby, co mě poprvé Nowel oslovil, uběhlo už deset měsíců.

„Za Veronicou jsi byl dnes, že?“ zeptala se Abby. „Tudíž máš zítra volno.“

„Jo,“ hlesl jsem. „Proč?“

„Byla jsem dneska za Samem. Prý tě už šest dní neviděl. Měl by ses za ním asi stavit. Vím, že je teď těžké váš čas nějakým způsobem synchronizovat, protože teď má on sám dost práce, ale...“

„Zajdu za ním,“ přerušil jsem ji.

Jako by to Abby překvapilo. Trhla hlavou a podívala se na mě.

„Stejně tu mám pro Bowena nějaké tréninkové rozpisy, na kterých se domlouval s Cedrikem. Chci mu to do tábora odnést, takže bych se tam rovnou stavil za Samem.“

Bowen jako ředitel tábora ohně se domlouval s Cedrikem coby člověkem, který má v Radě na starost tréninkové tábory


( 11 )

Elementum – Pokrevní poselství

a trénink samotný, na nových tréninkových plánech, které je třeba přizpůsobit zkouškovému období.

„Dobrý nápad. Sam zítra trénuje druhé ročníky. Bude mít na tebe čas.“

Nedávno Sam dostal od Bowena povolení trénovat mezi svými vlastními tréninky první, druhé a třetí ročníky. Ještě aby ne, když byl jedním z nejlepších bojovníků v celém městě. Zanedlouho bude Sam povýšen o další hodnost, díky které bude moci trénovat i starší děti. Pak mu ale bude zbývat ještě jedna, aby se mohl stát oficiálním bojovníkem naší Říše.

„Ještě jsem ho nikoho trénovat neviděl. Jsem na to zvědavý. Druhý ročník se trénuje na druhou hodnost, že? Učí se používat plně základní schopnosti.“

„Jo,“ usmála se Abby. „Přesně. Já jsem se na Sama byla minule podívat i s Maxem. Jde mu to. Opravdu mu to jde.“

„To rád slyším. Je fajn vidět, že i přes to všechno se snaží udržet si jakýsi pořádek v životě.“

„To jo. Ovšem.“ Abby se dlouze zamyslela. „Všiml sis, že poslední dobou se všichni nějak až moc podezřele uklidnili? Jako by na Zeka zapomněli... Nebo... Zdá se to jen mně?“

„Ne. Nejsi první, kdo mi to říká. Irma, Gabriel a Nowel mi to už říkali taky. Jako by všichni začali... Nechci říct zapomínat, ale...“

„Spíš jako by to v sobě potlačili. Všichni vypadají, že jsou v pořádku, ale stačí zmínit Zekovo jméno, a div se nerozprchnou.“

Zhluboka jsem se nadechl a pevně se chytil zábradlí. „Jo. Je dost těžké to nepotlačovat, když se nic neděje. A nikdo vlastně ani neví, proč.“

Informaci, že je můj a Zekův život propletený sudbou, ví jen několik málo lidí. Můj kruh, Nowelův kruh, Rada a několik dalších lidí na vyšších pozicích. Rozhodli jsme se to zbytečně nešířit, když pro celou tu situaci zatím nemáme řešení. Jen bychom zbytečně vzbuzovali paniku.


( 12 ) Jiří Dittrich

„Trochu,“ řekla Abby, „ale jen trochu mi to připomíná stav před tvou první bitvou se Zekem. Jen teď je to takové delší, řekla bych, ale atmosféra je podobná. Všichni vědí, že brzy něco přijde, všichni vědí, že tenhle klid dlouho nevydrží, ale i přesto... Snaží se být klidní. Jako kdyby...“

„Je to takový klid před bouří.“

Nevím, jestli Abby to, co jsem řekl, pochopila, ale přikývla a nic nenamítala.

Stáli jsme tam a hleděli v tichosti na město ještě několik dalších minut, než promluvila znovu. „Také by ses měl zase ozvat rodičům.“

Zazvonilo mi v uších. „No vidíš. Na to bych skoro zapomněl.“

Než jsem i s Abby a Samem od nás odjel, slíbil jsem doma, že se budu snažit se jednou za čas ozývat. Moje schopnost přeměnit energii na elektřinu mi totiž umožňovala nahodit telefon a zavolat domů. Musel jsem sice projít tajným průchodem na povrch a jít asi půl hodiny pěšky k prvnímu srázu, než zachytím signál, ale vyplatilo se to. Já můžu zase slyšet rodiče a přátele. A oni zase vědí, že jsem v pořádku.

Co jsme se vrátili, jsem domů už jednou volal. Dokonce se mnou šel Sam, aby si mohl na pár minut popovídat s Alicí. Ničilo mě, že jsem je od sebe musel odtrhnout. Ale Sam tady má rodinu, přátele a hlavně úkol. A Alice je alespoň doma a v bezpečí.

„Ozvu se jim co nejdřív.“

„Budou mít radost. Všichni,“ odvětila Abby, udělala krok ode mě a zezadu mi položila ruku na rameno. „Půjdu spát. Zkusíš to taky?“

Hlasitě jsem vzdychl. „Jen běž. Za chvíli přijdu.“

„Dobře.“

Ale to, co jsem řekl, jsem nesplnil. Nechtělo se mi spát. Chtělo se mi přemýšlet. A mnohem horší to bylo, když ticho noci prořízl lehký výkřik z věznice pod palácem, kde


( 13 )

Elementum – Pokrevní poselství

se nám za posledních osm týdnů podařilo nashromáždit šestnáct vězňů.

Do věznice by se člověk dostal, kdyby se místo po obrovských schodech k paláci vydal po jejich pravé straně. Ve skále by pak asi po třech stech metrech podél ní našel průchod do jejího jádra.

Byla to nepravidelná, ohromná a hodně tmavá jeskyně, jež sousedila s komplexem jeskyň, kde ležely trosky zadní části paláce. Tyto dvě části oddělovala jen asi pětimetrová skalní stěna.

Věznice tam byla vždycky, jak jsem se dozvěděl, jen se už přes sto let nepoužívala. Ale když nám stráže začaly hlásit, že se kolem města plíží čím dál tím více Zekových špehů, přišel jsem s nápadem na její znovuzprovoznění. Trvalo to pouhé dva dny, než se vyčistila a staré rozpadající se mříže se vyměnily za nové. Pak zbývalo už jen to, abychom dovnitř umístili několik kotlů s vodou, díky kterým jsme po přidání Harmoni mohli všechny vězně zbavit sil.

Většina vězňů byli muži. Žádný z nich mi ale nepřipadal nijak zvláštní. Vypadali vlastně docela obyčejně. Jen byli na Zekově straně. Podle nich dokonce nikdo neměl se Zekem nijak blízký vztah. Zkrátka se k němu přidali jen proto, že odmítali žít v podzemí.

Díky nim jsem o celé té situaci začal až nezdravě přemýšlet.

Asi není úplně správné všechny obyvatele Říše držet tady dole. Ale co by se stalo, kdybychom některým z nich dovolili odejít? Věřím tomu, že všichni určitě netouží po pomstě lidské rase za naše vyhnání tak jako Zek. Někteří zřejmě chtějí jen poznat opravdový svět. Ale bohužel nikdo neumí číst myšlenky těch lidí, tudíž nikdo nemůže říct, co by se stalo, kdyby se náš lid přesunul znovu na povrch.

Díky těmhle úvahám jsem si ale uvědomil, že válka se Zekem nebude tak jednoduchá, jak jsem si myslel. Až donedávna jsem totiž žil v domnění, že většina lidí, která se k Zekovi


( 14 ) Jiří Dittrich přidala, bude podobná těm, které jsem už potkal – muž, který v pohoří raději skočil z útesu, než aby nám prozradil, kde Zeka najdeme, nebo těch sedm maniaků, kteří za námi pronikli až ke mně domů. Ne. Mezi Zekovými poddanými byli i muži, ženy a děti se zdravým rozumem, kteří bohužel pro nás sdílejí jeho názor, co se žití zde týče.

Ale budou ochotni riskovat svůj život, jen aby se pokusili dostat se odtud? A opravdu se proti nim budu muset postavit v boji? Já? Který cestuje mezi povrchem a Říší? Jeho lid mě musí mít za sobce. Káži vodu, piji víno.

Zhluboka jsem se nadechl a mírně zatřepal hlavou, abych nad tím přestal přemýšlet. Ale stále jsem se nedonutil vrátit se do postele.

Ta chvíle nastala až o necelé dvě hodiny později, kdy mě konečně nedostatek spánku začal přemáhat.


( 15 )

Kapitola 2 Přátelská návštěva Lehce jsem kopl do malého kamínku, co se objevil na cestě. Zaslechl jsem zašustění, jak se propadl do dlouhé trávy, která pěšinu, po které jsem šel, lemovala.

Byl jsem na cestě do tábora ohně, kam jsem Bowenovi nesl nové tréninkové rozpisy. Bylo toho docela dost. Dvanáct velkých listů světlého papíru, smotaných do jedné velké role. Co jsem do toho tak nahlížel, zjistil jsem, že každý list je tréninkový rozvrh pro jednu třídu. Za nějakou dobu totiž začne zkouškové období, během kterého mají všichni mladí lidé možnost získat vyšší hodnost, co se úrovně používání jejich sil týče. A po dobu zkoušek je změna v trénincích, jelikož by kantoři táborů nestíhali trénovat studenty a zároveň přihlížet ke zkouškám. Navíc část kantorů chce mít možnost podívat se na zkoušky vlastních dětí nebo dětí svých přátel.

O průběhu zkoušek jsem se nechal informovat až nedávno a zjistil jsem, že jakmile toto období nastane, všechno se točí jen kolem nich. Také mi bylo řečeno, že po zkouškách samotných a po předání nových hodností studentům se konají velké oslavy. Chtěl jsem se ponořit do vzpomínek Srdce a zjistit veškerý průběh, abych věděl, jak to celé probíhá a co si mám pod tím vším představit, ale Abby mi řekla, ať to nedělám. Chtěla, abych si to všechno užil na vlastní oči.

Zkoušky se konají jednou do roka, což znamená, že ty loňské jsem prošvihl jen taktak. Do Říše jsem přišel až několik dnů po konci oslav.


( 16 ) Jiří Dittrich

Stejně bych si je neužil, i kdybych přišel dřív. Více než měsíc po svém příchodu jsem nedělal nic jiného, než že jsem trénoval.

Přehodil jsem si roli papírů do druhé ruky a rozhlédl se kolem. Byl jsem na začátku vesnice ohně, tudíž jsem mohl pozorovat, jak se domy náhle začínají seskupovat do pravidelných řad, na rozdíl od ostatních vesnic, kde bylo postavení domů velmi nepravidelné. Vesnice ohně je jediná, která má dokonale pravidelné a rovné ulice. Vesnice vody je sice také velmi uspořádaná, ale už ne tolik. A vesnice vzduchu a země? Tam jsou ulice spíše klikaté a neustále se točící kolem jednotlivých domů. To ovšem neznamená, že by byly ošklivější. Ne, především je tam vidět fantazie jejich stavitelů a architektů.

Všude kolem byla spousta lidí, i když jen minimum jich kráčelo proti mně. Většina z nich seděla v zahradách či před domy a povídala si se sousedy a dalšími známými. Kdo si mě všimnul, lehce pokynul hlavou. Já udělal totéž.

Právě jsem zahýbal do vedlejší ulice, která měla vyústit až do tréninkového tábora, když se zpoza rohu vyřítil houf dětí. Všechny se smály nebo vřískaly radostí. Až po několika sekundách jsem si ale povšiml, proč. Celá skupina dětí totiž běžela za malým světlým kuřátkem, které muselo utéct z jednoho z kurníků, které byly poblíž.

Zastavil jsem se a nechal kuře i děti proběhnout.

„Děti,“ ozvalo se odněkud, „koukejte na cestu.“

Žádné z dětí si z toho ale nic nedělalo a všechny běžely dál.

Počkal jsem, až mě mine i to poslední z nich, a pokračoval jsem ulicí vpravo. Jakmile jsem se v ní ocitl, mohl jsem vidět špičky vysokých stanů z tábora. Jejich zbytek se zatím schovával za dvěma domky na konci ulice a hrstkou stromů. Ale čím více jsem se blížil, tím mi připadaly stany větší.

Když jsem došel až k těm několika málo stromům, které obkličovaly více než polovinu tábora, začal ke mně doléhat


( 17 )

Elementum – Pokrevní poselství

hluk, který v něm vládnul. Povely kantorů, zvuky plamenů dopadajících na zem, smích žáků a spousta dalšího. Tím více to všechno zesílilo, když jsem vešel mezi první stany.

Poblíž sebe jsem mohl zahlédnout asi tři tréninková místa, na nichž vždy stál jeden či dva kantoři a asi patnáctičlenná skupina žáků, kteří cvičili buď ve dvojicích nebo každý sám čelem k trenérovi.

Kde by asi teď Bowen mohl být, pomyslel jsem si.

Bowen většinou býval v jednom z hlavních stanů, kde si sedl ke stolu a probíral se různými papíry. Zamířil jsem tedy více do středu tábora. Tam jako vždy stály tři velké stany, jež byly natěsno u sebe. Jeden sloužil jako jídelna a zbylé dva jako centrála tábora, kde si mohli kantoři odpočinout či se postarat o dokumentaci a podobné věci.

Do jídelního stanu se právě řítila banda asi čtrnáctiletých kluků a holek. Prošel jsem kolem nich a zamířil ke druhému velkému stanu. Po odkrytí plachty jsem ale zjistil, že je prázdný. Bylo tam sice několik stolů s jasně rozdělanou prací, ale po jejích činitelích ani památky.

Otočil jsem se a rozhlédl se po táboře, jestli Bowena někde neuvidím. Jak jsem ho znal, za někým zase opět narychlo vyběhl. Rozhodl jsem se tedy zajít zeptat se nejbližšího z kantorů, jestli ho náhodou neviděl.

Nejblíže mně byl kantor trénující na placu asi padesát metrů ode mě – vypadalo to na jeden z nejstarších ročníků tábora. Všichni studenti byli už téměř dospělí a jejich trénink vypadal skoro jako opravdová bitva mezi vládci ohně.

Ještě, než jsem došel k placu, všiml jsem si, jakou metodu tréninku jejich kantor používá. Studenty rozdělil do dvou řad za sebe, které pak postavil naproti sobě. Tudíž vlevo byla jedna fronta, vpravo druhá. A vždy, když kantor vykřikl pokyn, první z řady nějakým způsobem zaútočil na toho, jenž byl první v řadě naproti němu. Ten se musel útoku ubránit a nejlépe otočit ho proti soupeři.


( 18 ) Jiří Dittrich

Na druhý pokyn kantora první z řad ustoupili a ponechali útok na studentech za sebou.

Přišel jsem až k jejich kantorovi a pozdravil. Ten se hned nato otočil, abych zjistil, že je to Liam – muž kolem třiceti let, kterého občas potkávám s Gabrielem. Muž na mě vždy působil tak nějak tvrdě a hodně uzavřeně. Ale možná to byl jen můj dojem.

„Zdravím, Alexi,“ oslovil mě. „Co potřebujete?“

„Sháním Bowena. Neviděl jste ho?“

Muž se široce usmál, což jsem u něj moc často neviděl. „Támhle je.“ Ukázal na další tréninkový plac, u něhož stál Bowen spolu s nějakou blonďatou mladou ženou nebo dívkou, která mi nebyla nijak povědomá.

Oba hleděli do papíru, co měl Bowen v ruce.

Otočil jsem se k Liamovi. „Díky,“ řekl jsem a vyšel směrem k druhému placu, na kterém bylo asi šest studentů. Ještě, než jsem se ale dostal do poloviny své cesty, Bowen se vydal zpět do hlavního stanu.

„Bowene!“ zavolal jsem na něj a popoběhl za ním.

Ten se otočil a zmateně se rozhlížel. Když konečně zjistil, kdo to na něj volá a kdo k němu běží, usmál se. „Ahoj, Ale

xi! Co tu děláš?“

Doběhl jsem až úplně k němu a zamával rolí papírů v ruce. „Ahoj, nesu ti ty tréninkové rozvrhy, na kterých ses domlouval se Cedrikem.“

„No jo,“ lekl se Bowen. „Na ty já málem úplně zapomněl.“ Uchopil roli do ruky a zahleděl se na ni. „Asi začínám stárnout či co.“

Zasmál jsem se a spolu s ním vyrazil do hlavního stanu.

Jak jsem si ho však cestou prohlížel, nemohl jsem se ubránit tomu, že mi přijde nějaký strhaný. Ano, starý on byl. Ale ten den se mi zdálo, že měl nějaké zpomalené pohyby, a navíc i kruhy pod očima. Jinak vypadal jako vždy – pronikavě zelené oči a dlouhé, velmi prošedivělé vlasy a vousy.


( 19 )

Elementum – Pokrevní poselství

Podržel jsem mu plachtu stanu u vchodu, aby mohl projít, když řekl: „Za ty rozvrhy moc děkuji, Alexi. Ale víš, že jsi mi sem s nimi mohl někoho poslat. Nebo mi jen nějak dát vědět, že už jsou připravené, a já bych se pro ně zastavil.“

„Neblázni,“ posadil jsem se na jednu ze židlí, „nebudu tebe ani nikoho jiného tahat přes celé město, když to můžu odnést sám. Stejně jsem se chtěl jít podívat za Samem, kterého jsem dlouho neviděl.“ Zamyslel jsem se. „Když o tom tak přemýšlím, tebe jsem už taky nějakou dobu neviděl. Co děláš, že po tobě není ani vidu ani slechu?“

Uchechtl se, odložil roli papírů na stůl a těžce dosedl na svou židli. „Řekl bych, že tak nějak kousek od všeho. Ale hlavně se zase blíží ty zpropadené zkoušky. Je sice hezké vidět, jak se mladí lidé učí a dospívají. Ale ta práce kolem toho? Připravit tréninková místa, připravit kantory, upravit jim rozpisy, studentům taky... Rok co rok je to stejné. Teď k tomu všemu připočti tvého bratra a je to hotová směsice věcí, co mi tlačí na nervy. Už loňské zkoušky byly uspořádány s tím, že se všichni báli někde shromáždit kvůli Zekovi, teď tady jsi aspoň ty, ale... Je toho všeho zkrátka dost.“

„Jo, to věřím. Nechceš, abych řekl Cedrikovi, aby ti s tím víc pomohl? Nebo aby ti sehnal někoho k ruce?“

„Jen to ne,“ zasmál se Bowen. „To bych už veřejně přiznal, že jsem starý pařez, co nic nezvládá. A navíc – když to udělám nebo na vše dohlídnu sám – mám alespoň jistotu, že je všechno připravené a hotové.“

„Když myslíš,“ zapitvořil jsem se. „Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel, řekni mi.“

„Neboj. Ale spíš mi řekni,“ trochu ztišil hlas, „jak to vypadá u tebe? Narazil jsi s Veronicou na něco nového, co by nám trochu pomohlo?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Bohužel. Už jsem se dostal skoro přes patnáct set let zpátky, ale... Nic. Sem tam na sudbu sice


( 20 ) Jiří Dittrich narazím, ale jen ve formě příběhu, který se vyprávěl nejčastěji dětem před spaním.“

„A všechny ty příběhy znějí stále stejně?“

„Jo. Přesně tak, jak ho znal Nowel.“

„To je škoda,“ prohodil. „Myslím to, že jsi zatím na nic nenarazil. Ale máš ještě hodně vzpomínek k prohledání. Někde to tam bude. Možná to bude trvat dlouho, ale nakonec ji najdeš.“

„Jo. S Veronicou jsme to počítali a zjistili jsme, že jestli udržím tohle tempo, nejpozději do roka ji budeme mít. Bohužel musím ty vzpomínky probírat postupně. Odemykají se jedna po druhé.“

„Tak vidíš.“ Usmál se a pohlédl na stůl plný dokumentace a nákresů. „Podívej se na ten bordel,“ vykulil oči, „samé návrhy na úpravy tábora pro zkoušky, samé vyřizování a nevím, co všechno dalšího tady je. Dospod jsem se ještě nedostal. Ráno jsem přišel a měl jsem tu štos papírů.“

„Říkal jsem ti, že –“

„Ne,“ odsekl mi. „Já to zvládnu.“

„Dobře,“ usmál jsem se.

„Ale budu s tím muset začít hýbat, takže...“

„Chápu,“ vyskočil jsem na nohy. „Držím palce, ať to máš co nejrychleji za sebou. Jen mi ještě řekni – nevíš, kde bych našel toho Sama?“

Bowen začal skládat jednotlivé papíry k sobě. „Myslím, že byl na čtyřce. Měl by trénovat druhý ročník.“

„Díky, zatím se měj.“

Rozhrábl jsem plachtu a vyšel ven, když se za mými zády ozvalo tlumené Bowenovo rozloučení. Rozhlédl jsem se po táboře, abych se zorientoval, kde jaký tréninkový plac je. Čtyřka je myslím na konci, řekl jsem si a vyrazil napříč celým táborem.

Pamatoval jsem si to správně. Plac číslo čtyři byl na opačném konci tábora. Byl to jeden z největších placů, kde se


( 21 )

Elementum – Pokrevní poselství

trénovali právě ti nejmenší. A to proto, že u malých dětí bylo vždycky nejsložitější vysvětlit jim, kolik energie mají použít při aktivaci své moci. Často pak místo malého plamínku předvedou velkolepou ohnivou show.

Hned jak jsem vyšel za posledním ze stanů, uviděl jsem Sama. Stál zády ke mně a čelem k jedenácti žákům. Ti všichni stáli v řadě vedle sebe rozestoupeni po celé délce placu, tudíž každý měl kolem sebe hromadu místa. Všichni studenti na sobě měli nažloutlá kimona. Sam měl na sobě něco velmi podobného, až na to, že jeho kimono mělo hnědou barvu a vypadalo mnohem těžší než ta, která na sobě měly děti.

„Soustřeďte se, ano?“ vyzval je hlasitě Sam. „Zkusíme to znovu, ale všichni, prosím, měňte pozice až na povel, ano? Takže připravit.“ V tu chvíli se každý ze studentů pevně rozkročil a ruce spustil podél těla. Ale jaksi křečovitě.

„Obrana!“ ozval se Sam. Všichni studenti hned nato vymrštili paži, jako by chtěli vykrýt pěst do obličeje směrem nad hlavu. Před každým z nich se mihl silný plamen, který zmizel vysoko nad nimi.

„Obrana!“ vykřikl znovu Sam. Studenti udělali to samé, co před tím, až na to, že druhou rukou. Plus každý z nich udělal znatelný krok vzad.

„Obrana!“ Opět to samé. Ovšem původní paží a krok vzad učinila druhá noha.

„Útok!“ zaburácel krátce Sam. Všechny děti náhle udělaly dlouhý krok vpřed a pravou ruku vymrštily před sebe tak, jako by dlaní chtěly někoho udeřit do hrudi.

Před každým z nich se objevila silná spirála plamenů rychle se pohybující směrem k Samovi. Ten je však ze svého směru odklonil pouhou myšlenkou.

„Obrana! Obrana! Útok! Obrana!“ pokračoval Sam. A jak vyslovoval jednotlivé povely, jeho studenti měnili pozice. Vypadalo to tak úžasně. Taková synchronizace!

„Útok! Obrana! Útok! Útok! A ještě jeden!“


( 22 ) Jiří Dittrich

Při posledním útoku dětí jsem i já, který jsem stál asi čtyři metry za Samem, cítil ten žár, který hromadný útok vytvořil.

Děti se zastavily a čekaly na další pokyn, pak si mě ale většina z nich všimla a zůstala na mně viset pohledem. Sam samozřejmě zpozoroval, že něco narušilo jejich soustředění a prudce se otočil. Asi se chystal přicházejícího seřvat, ale když si povšiml, že se jedná o mě, jeho výraz změkl.

„Ahoj,“ řekl jsem mu.

„Dejte si pauzu,“ řekl dětem, zatímco na mě hleděl.

„Jde ti to,“ pochválil jsem ho. „A jim taky.“ Pohledem jsem hodil po rozpadající se skupině dětí.

„Ahoj, Alexi,“ usmál se konečně. „Díky. Jsou docela dobří.“ Poté přešel kousek vpravo, kde byla velká skleněná nádoba plná vody. Odněkud zpoza ní vytáhl sklenici a naplnil si ji vodou.

„Myslel jsem ale, že ve druhém ročníku se boj ještě neučí. Měl jsem za to, že mají jen poznat sílu jako takovou.“

Sam se dlouze napil. „Jo, ale aby mohli svoji sílu poznat – nebo alespoň její základ, kterým oplývají – musí si vyzkoušet všechno. I základní techniky boje. Obrana a útok. Čím dřív je to naučíš, tím dřív se to stane takovým jejich reflexem... Když někdo útočí, bráním se. Když mám pak možnost, útočím. Budou to pak umět dělat mechanicky a bez přemýšlení. A takových pár vteřin, během kterých přemýšlíš, co máš vlastně dělat? Mohou být ty nejdůležitější.“

„To máš pravdu,“ přikývl jsem. „Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel.“

Sam odložil sklenici a přistoupil blíže ke mně. „Co vůbec po tak dlouhé době přivádí ten tvůj královský zadek k nám do tábora. Že by moje maličkost?“

Zakřenil jsem se. „Jo. Už to tak bude. Neviděli jsme se pěkných pár dnů a stejně jsem sem musel.“

„Proč?“

„Přinesl jsem rozvrhy pro studenty na období zkoušek.“


( 23 )

Elementum – Pokrevní poselství

Sam protočil oči. „No jo. Ty zkoušky. Nemůžu se jich dočkat.“

„Něco mi říká, že slyším sarkasmus.“

„To teda jo,“ vykulil Sam oči. „Díky tomu, že jsem se nabídl trénovat první tři ročníky, jsem teď v jednom kole. Vůbec nevím, kdy se budu připravovat na svoji vlastní zkoušku.“

„Vždyť ty svoje tréninky bys měl stíhat všechny, Bowen říkal, že se ti tréninky tvé a nižších ročníků nebudou krýt.“

„Taky že ne. Ale vždycky jsem chodil trénovat i sám, když jsem měl volný čas. Jenže o jeho větší část jsem teď přišel.“

Dělá si srandu?

„Same, co blbneš? Jsi jedním z nejlepších bojovníků, co znám. A je jedno, kolik zkoušek máš za sebou. Vlastně vůbec nechápu, proč chceš mít oficiálně všechny ty hodnosti. Nic to neznamená. Abby přece žádnou z těchto zkoušek taky nedělala a nikdy by mě nenapadlo ji vynechat z možné bitvy nebo čehokoli podobného.“

„Já vím, že spousta lidí na ty zkoušky kašle, protože díky tomu, co umějí, mají místo na bojišti jisté. Ale já to chci udělat tak, jak to má být. Už kvůli tomu, že já sám chci ostatní jednou trénovat. A Bowen si na Listinu Perrficentur, co se týče toho, docela potrpí.“

„Dobře, ale i bez toho by se nějak –“

„Ne, Alexi. Chci to udělat tak, jak to má být, jasné? Tak toho nech. Všechny ty zkoušky dodělám a oficiálně získám i všechny hodnosti.“

Pokrčil jsem rameny. „Dobře. Dělej, jak myslíš. V tom případě mi ale dovol říct, že ty nepotřebuješ žádný čas na trénování. Zvládl jsi toho už hodně. Nějaká zkouška nebude problém.“

„No...“ Zkřivil se mu výraz. „Kdyby byla jen jedna, tak ne.“

„Co tím myslíš? Vždyť za jedno zkouškové období se dělá jen jedna zkouška. A tou, když projdeš, dostaneš další hodnost.“


( 24 ) Jiří Dittrich

„Jo. Normálně. Ale můžeš si zažádat o to udělat dvě zkoušky najednou.“

„Nech mě hádat,“ uculil jsem se. „Tys to udělal?“

Sam rozhodil ruce. „Jo.“

„Proč?“ Nechápal jsem to. Místo toho, aby si Sam udělal v klidu jednu zkoušku a za rok další, rozhodl se takto?

„Alexi,“ pronesl dlouze mé jméno. „U páté zkoušky, která mi má dát hodnost Conjuctive, budu muset dokázat, že obstojím i v tom nejagresivnějším boji. Ta by mi měla zajistit místo v armádě. Ale abych měl Listinu kompletní, abych se mohl stát kantorem, musím získat i poslední hodnost, kterou je Xervensertia – hodnost vytrvalosti.“

„Dobře. A to se musíš stát kantorem už letos? Můžeš jím být za rok. A bez zbytečné námahy. A mezitím přece můžeš trénovat ty menší.“

„Jenže... Nikdo z nás neví, co bude za rok, chápeš?“

Sam s takovými řečmi často nezačínal, ale když už ano, nechtěl jsem to poslouchat. „Same. Nezačínej. Co by asi tak mohlo být za rok? Buď bude situace stále stejná a já budu pátrat po sudbě ve vzpomínkách, které mi darovalo Srdce, anebo už bude dávno po všem a Zek bude mrtvý. Jiná varianta není.“

„Když myslíš...“ Koutek úst se mu rozjel po tváři. Poté přistoupil blíž ke mně a položil mi ruku na rameno. „Stejně to ale zkusím. Už jsem o to zažádal.“

Zasmál jsem se.

Sam poté vyrazil k odpočivadlu u jednoho ze stanů. Posadil se na lavici a lokty se opřel o stůl. Já jsem si sedl naproti němu.

„A co to tedy obnáší? Myslím dělat dvě zkoušky zároveň.“

„Při první zkoušce – na pátý stupeň – budu muset bojovat. A buď musím vyhrát, nebo vydržet soupeřit s protivníkem více než hodinu. To je celá první zkouška. Jenže jelikož jsem si zažádal i o tu druhou, budu ji muset podstoupit hned po té první.“


( 25 )

Elementum – Pokrevní poselství

„Takže po boji, ze kterého vyjdeš naprosto vyčerpaný, budeš skládat zkoušku vytrvalosti? To myslíš vážně?“

„Neřekl jsem, že to bude jednoduché. Ale zvládla to už spousta lidí, tak proč ne já? Zástupce jednoho z bodů pentagramu Jeho Veličenstva.“ Při posledním slově měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

„Vtipný,“ utrousil jsem suše a zakroutil hlavou. „Ale když nesložíš tu druhou zkoušku, ta první bude platit normálně, že jo?“

„Jo. Nemám potom už co ztratit.“

Aspoň trochu jsem si oddechl. „Aspoň že tak.“

„Neříkám, že rád netrénuju ty malý, ale chtěl bych prostě už zkusit pořádný trénink. Zkusit si být opravdovým kantorem, jakým mi byl například Gabriel.“

„To chápu,“ řekl jsem. V tu ránu jsem si ale na něco vzpomněl. „Počkej chvilku. Když jsem s Gabrielem naposledy mluvil, říkal, že je rád, že tě má při ruce. Co to mělo znamenat? Nějak jsem se ani jeho ani tebe ještě nestihl zeptat.“

Sam se hrdě narovnal. „Totiž... Krom toho, že mi dovolili trénovat první až třetí ročníky, Gabriel si mě vyžádal jako svého asistenta, což znamená, že mu například budu pomáhat připravovat tábor na zkoušky, nebo že sám budu stát proti těm, kteří budou chtít také získat bojovou hodnost.“

„Páni,“ pronesl jsem. „Tebe celé to učení v táboře vážně bere.“

„Samozřejmě že jo!“ Zapřel se nadšeně o stůl. „A to není všechno, Gabriel s Bowenem se mnou dokonce konzultují nějaké nové nápady na vylepšení tábora a další věci.“

„Asi kvůli tomu, že jsi můj kamarád,“ řekl jsem sarkasticky.

Sam, aniž by na něco čekal, utrhl z desky stolu kus odchlípnutého dřívka a hodil ho po mně. „Pitomče.“

Zasmáli jsme se.

„Dokonce,“ pokračoval Sam, „jsem sám přišel s jedním dobrým nápadem. Gabrielovi se docela líbí. Chce to probrat s Bowenem a poté případně i s Cedrikem.“


( 26 ) Jiří Dittrich

To mě zaujalo. „O co se jedná?“

„No... Navrhl jsem Gabrielovi, že bychom do tréninku – a nejen u nás ve vesnici – mohli zařadit i boj jako takový. Tělo na tělo. Bez sebemenšího používání schopností. Mohlo by se to pak stát také podmínkou pro složení zkoušky pro pátou hodnost.“

Zauvažoval jsem nad tím. Hodně. Byla to totiž moc zajímavá myšlenka. „Co tě k tomuhle nápadu vedlo?“

Sam se zhluboka nadechl. Ale pak mu ještě chvíli trvalo, než opět promluvil. „Popravdě? Co jsme měli co do činění s tou zatracenou kytkou, přijde mi, že bychom se měli připravit i na možnost, že se budeme muset bránit bez svých schopností.“

„Myslíš? Tady dole se přece proti Harmoni můžeme bránit. Máme zásoby Gravia.“

„To jo, ale Nowel nám nedávno říkal, že to nefunguje hned. A taky že to ničí pouze Harmoni, která je ve vzduchu díky jejímu vaření ve vodě. Pokud se ti ale dostane do těla tak, jako se ti dostala tenkrát, jak jsi ji vdechnul, nebude ti ten kov k ničemu.“

„Takže navrhuješ, abychom naučili obyvatele aspoň základům fyzické sebeobrany?“

„Ano,“ řekl zřetelně Sam. „A hlavně co se žen týče. Přece jen, když se proti mně rozběhne nějaký Zekův pes, mám naději, že ho se svou silou složím. Jenže co když se někdo, například tvé postavy, rozeběhne proti Abby? Co pak bude dělat? Beze svých sil.“

Samův nápad byl dobrý. A dokonce i dobře odůvodněný. Proč tohle ještě nikoho nenapadlo?

„Víš co? Promluvím o tom s Cedrikem a Nowelem, třeba...“

„Ne,“ vyjekl náhle Sam. „Chci, aby se to k Cedrikovi dostalo přes Bowena a Gabriela. Nebudu zase poslouchat, že prosazuješ názory svých kamarádů.“


( 27 )

Elementum – Pokrevní poselství

Zarazil jsem se. „Jo,“ hlesl jsem. „Cedrik je... On...“ Nemohl jsem najít to správné slovo.

S Cedrikem měl neustále někdo nějaký problém. A já se tomu ani nedivil. Měl totiž takové zvláštní chování. Poté, co jsem se stal králem, už například vůbec nenaslouchal Nowelovi, stále říkal, že já jsem král, tak ať rozhoduji já a sám. Jenže ve chvíli, kdy jsem nějak rozhodl o jakékoli věci, začal protestovat a obracet se na Nowela s tím, že mé nápady jsou nevyzrálé a nedotažené. Ale když poté Nowel přišel s nápadem, jak ten můj vylepšit, Cedrik odpověděl něco jako To ho opravdu musíš neustále vodit za ruku, Nowele?

„Je to vůl,“ pronesl Sam s klidným svědomím.

„Jelikož jsem král a on patří do hlavní Rady, nemůžu si dovolit něco takového vypustit z pusy, ale vyvracet ti to nebudu.“

Sam vtáhl rty dovnitř a chtěl cosi odvětit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a řekl něco úplně jiného. „Proč ho tam vlastně trpíš? Mohl bys ho někým nahradit.“

Hlasitě jsem povzdychl. „To nejde, Same. Je možná nesnesitelný, ale je dobrý v tom, co dělá. Tábory fungují, ve všem je pořádek. Nemám si, co se týče jeho funkce, na nic stěžovat. Naopak.“

„Jo, ale co se týče jeho rad a sdílení názorů k jiným věcem, je na pěst. I Emma a Abby to říkaly.“ Pak se zamyslel. „Dobře, říkalo to mnohem víc lidí.“

Usmál jsem se. „Jo. Je to komplikované.“

Chvíli jsem jen tak seděl a jen přemýšlel nad tím vším, co jsme si se Samem řekli, když se postavil a oprášil si zadní část kalhot. „Dík, že ses tu zastavil, ale teď budu muset pokračovat v hodině. Jdeš zítra za Veronicou? Že bych se objevil v paláci. Mám po nějaké době volný celý den.“

Zdvihl jsem k němu pohled. „Za Veronicou jdu zítra ráno a budu s ní asi tak někdy do oběda. Odpoledne mě pak čeká naslouchání občanům.“

„Co že tě čeká?“


( 28 ) Jiří Dittrich

„Vždyť víš... Každá vesnice si jednou za čas sepíše seznam věcí, které by s Radou nebo se mnou potřebovala probrat. Zítra si musím vyslechnout všechno, co mi kdo chce, a nějak se s tím poprat.“

„To nezní jako moc záživné odpoledne,“ utrousil Sam.

„Taky že ne,“ zamračil jsem se. „Ale jestli chceš, přijď taky. Abby a Emma se prý také zúčastní. Potřebuju tam někoho, aby mi poradil, co a jak, kdybych se v těch všech věcech náhodou ztratil.“

„Víš, že tyhle věci moc nemusím.“ Samova ústa se stáhla do jedné rovné čáry. „Ale nechci být tady, takže jo. Asi dorazím.“

„Díky,“ vstal jsem z lavičky a chystal se k odchodu. „Jen nezapomeň na úbor. Nowel s Irmou chtějí, abychom byli slušně oblečení, když řešíme takovéhle věci. Prý to vzbuzuje víc respektu. Což je asi pravda.“

Sam si utáhl opasek u kimona. „Dobře, po obědě tam tedy přijdu. Drž mi nějaké pěkné místo.“

Odfrkl jsem si. „Když si na to v tom všem vzpomenu.“

Sam se usmál. „Tak zítra.“ Otočil se, silně tleskl a začal svolávat svou třídu, aby mohli pokračovat tam, kde přestali, když jsem je svým příchodem vyrušil.

Ještě, než jsem se úplně donutil k odchodu, zahlédl jsem děti sbíhající se ze všech stran zpět k Samovi. Ten poté zaujal původní pozici a zavelel: „Připravit!“

Pak už jsem je nesledoval. Minul jsem několik stanů a tábor ohně opustil. Nešel jsem ale přímou cestou k paláci, vzal jsem to po okraji města, tudíž jsem si udělal více než dvouhodinovou procházku. A jelikož jsem se nepohyboval po nijak zvlášť obydlené oblasti, potkal jsem za celou cestu jen asi deset lidí.

Když jsem dorazil do paláce, zamířil jsem rovnou k sobě.

Teď se chci jen natáhnout a na nic nemyslet. Jsem sice vyspalý, ale včera jsem byl u Veronicy dlouho a zítra mě


( 29 )

Elementum – Pokrevní poselství

čeká hodně nabitý den. Pokusím se nasbírat trochu energie dopředu.

Procházel jsem právě halou se třemi schodišti – to prostřední mě mělo zavést do mé ložnice – když jsem z jedné z chodeb zaslechl Irmin smích. Zastavil jsem se a čekal. Díky nahlédnutí do nervové sítě jsem zjistil, odkud asi se dotyčná osoba vynoří. A s kým.

„A co on na to?“ zeptala se Irma.

„Prý: ty pořád lžeš o svém věku,“ odvětil Nowel a hlasitě se rozesmál přesně ve chvíli, kdy spolu s Irmou vyšel čelní chodbou. „Alexi,“ oslovil mě hned, jak mě zahlédl. „Ty už jsi tady? Myslel jsem, že budeš se Samem.“

„Jo,“ mávl jsem rukou směrem ven, „měl ještě nějakou práci. Stavil jsem se za ním jen na malou chvíli. Kde jste byli vy?“

„U mě v pracovně,“ odpověděl Nowel a prstem ukázal do patra nad námi. „Chtěl jsem Irmě ukázat ty nové návrhy domů od Marcela. Ty už si je viděl?“

„Jo,“ přitakal jsem. „Ukazoval mi je před několika dny.“

Marcel – náš hlavní architekt – navrhl několik nových malých domků do vesnice země poblíž místa, kde bydlela Irma.

„Mně se moc líbí,“ řekla Irma, zatímco Nowel vedle ní spokojeně kýval hlavou.

„Mně taky,“ řekl jsem, „ale teď mě omluvte, chci si nasbírat trochu energie na zítra, což znamená, že jdu k sobě nahoru a nebudu nic dělat.“

„Dobře,“ odvětil Nowel a spolu s Irmou pokračoval dál do hlavní síně, zatímco já se vydal po schodišti ke své ložnici. Nahoře jsem se ovšem zarazil a rychle se ohlédl.

„Irmo.“ Můj hlas se nesl chodbami paláce. Zněl těžce.

„Ano?“ Otočila se, až jí rozpuštěné, dlouhé, hnědo -stříbrné vlasy zavlály kolem Nowelova obličeje. Úsměv na její tváři dál přetrvával.

„Budeš zítra odpoledne tady? Chtěl bych se s tebou domluvit na tom tréninku, o kterém jsme se bavili.“


( 30 ) Jiří Dittrich

„Ano, přijdu. Ale až se to tu uklidní. Spíš navečer. Nevadí?“

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem, mávnul rukou a konečně vyšel ke své ložnici. Tam jsem se ještě naposledy otočil, abych viděl, jak Nowel s Irmou zahýbají do hlavní síně.


( 31 )

Kapitola 3 Zvrat událostí Stojím uprostřed dvora u útesu. Poblíž mě je jen chrám Te‑ suno, kterým je ukončen velký soubor staveb tvořících palác táhnoucí se téměř po celé čelní skále města. Zhluboka dýchám.

„Pečlivě se soustřeď, Locku. A dej tomu čas. Až tvé smysly, které pohltily zemi pod tebou, dojdou ke mně, začneme.“

„Nejde to, strýčku.“

„Nemluv. Tvé smysly si musí zvyknout. Až pak se začnou opět rozpínat. Buď trpělivý.“

Už týdny se strýčkem cvičíme smysly mé zemní síly. Bohužel je neroztáhnu dále než několik stop od mého těla. A snažím se! Opravdu! Jenže si myslím, že jsem stále moc malý na to, abych svou sílu dokázal použít tak, jak si můj strýček a otec představují. Je mi teprve osm. Má síla není zdaleka rozvinu‑ ta natolik, abych mohl dokázat aspoň polovinu toho, co oni.

„Vidím na tobě, že se nesoustředíš. Kde necháváš své myš‑ lení, malý princi?“

Otevírám oči a rozhazuji ruce. „Strýčku, nejde mi to! Už jsem přece říkal, že...“

„Nezačínej, Locku. Vím, na jaké úrovni by měly být tvé schopnosti. A tím, že si budeš neustále nalhávat, že nejsi dost silný, si jen začerníš mysl.“

„Ale...“

Černota. Tisíce tváří, tisíce hlasů. Soustřeď se, Alexi.

„Ale vždyť já už se snažím takovou dobu. Kdybych to mohl dokázat, už by se tak stalo.“

„Od té doby, co ti...“

Hlasy mísící se se zvuky všemožného původu. Tváře, emoce.


( 32 ) Jiří Dittrich

„Od té doby, co ti otec řekl, že se naše síla rozpíná s věkem, ses tím natolik začal zabývat, že sis celý tento proces vsugeroval.“

„To není pravda.“

„Ale je.“

Zatínám pěsti a skřípám zuby. „Dobře, zkusím to znovu,“ řekl jsem a znovu se ponořil do hlubin svých myšlenek, kde na jejich dně rostla moje síla.

„Hodný chlapec.“

Smutek, radost, žárlivost. Stovky emocí a takové množství přání. Věděl jsem, co se děje. Mé vědomí už nezvládalo držet se vzpomínky a plavat proti jejímu proudu. Vracelo se zpět.

„Hodný chlapec.“

A náhle prásk. Mé vědomí se vrátilo téměř o patnáct set let vzpomínek zpět k mým vlastním myšlenkám a vzpomínkám.

Otevřel jsem oči. „Omlouvám se, Veronico. Ale dál už se dneska nedostanu. Cítím, jak mě to tahá zpět.“

Seděl jsem v písku u meditační tůně, z níž vycházely obláčky páry stoupající vzhůru až ke skalnatému stropu jeskyně. Tou se táhly nádherné křišťálové žíly, které celému prostředí dodávaly nepopsatelné kouzlo.

Veronica stála kousek ode mě, zády opřená o skalnatou stěnu. „Kam ses dostal? O kolik let?“

„Moment, nech mě přemýšlet. Lock – dědeček toho, ke kterému jsem se dostal posledně – se učil ovládat zemní živel. V tu chvíli mu bylo osm let. Takže...“ V hlavě jsem si tiše začal počítat roky, o které jsem se posunul. „Šedesát jedna let zpátky.“

„To je výborný výkon,“ napřímila se Veronica, jež byla oblečena ve sněhově bílých, velmi lehkých šatech. Vlasy měla spletené do copu, který měla přehozený přes levé rameno.

„Jo,“ přitakal jsem. „O takovýhle kus jsem se snad ještě neposunul. Můj rekord byl zatím padesát devět, tuším.“

„Ano,“ řekla. „Je možné, že čím déle to budeš dělat, tím víc procvičíš svou mysl. A pak budeš schopný se vracet zpět ještě hlouběji.“


( 33 )

Elementum – Pokrevní poselství

Strčil jsem nohu pod sebe a chystal se zvednout, ale zatočila se mi hlava. A ještě k tomu mě v ní silně zabolelo. „Ah! Au.“ Instinktivně jsem si přiložil dlaň k čelu a druhou rukou se zapřel o zem. „Taky to vypadá, že čím dál se snažím dostat, tím více se můj mozek brání.“

„To ano. Ale s tím se dalo počítat. Pokud se ti z toho dělá čím dál tím hůře, nemusíš chodit tak daleko. Stačí se vždy vrátit o padesát let zpět za jedno sezení.“

„Jo,“ zaskřehotal jsem a vyškrábal se na nohy. „Asi o tom začnu uvažovat. I když na druhou stranu si myslím, že bychom to mohli zvládat mnohem rychleji, kdyby se mi podařilo vracet se alespoň o nějakých těch šedesát let.“

Veronica si založila ruce na prsa. „Nebudeme to přehánět, ano? Krom toho dneska už stejně budeš muset jít.“

Pokrčil jsem tázavě obočí, než mi došlo, co tím chce říct. Několik minut po probuzení z transu jsem byl vždy trochu dezorientovaný. „Jo. Máš pravdu. Musím jít na to slyšení občanů.“

„Přesně tak. Nowel tu před malou chvílí byl a upozorňoval na to, že se tam musíš dostavit včas.“

„Já vím.“ Protáhl jsem se a rozhlédl se po svých botách, které jsem si cestou sem skopal z nohou. Lépe jsem se pak dostával do transu. Mé sandály, které jsem si nechal vyrobit v Říši, se válely téměř u vchodu do jeskyně.

„Jen běž,“ řekla Veronica, když si všimla, co hledám. „Uvidíme se v hlavní síni. Chci si to poslechnout. Tedy aspoň něco.“

„Dobře.“ Kývl jsem a rozeběhl se ven. Cestou jsem popadl boty a pokračoval nahoru do paláce. U sebe v ložnici jsem se rychle převlékl do společenského úboru, který jsem na sobě měl poprvé na korunovaci, a vydal se dolů.

Vešel jsem do hlavní síně právě v tom okamžiku, kdy se Nowel chystal jít zjistit, jestli už jsem na cestě. „Konečně. Už jsem myslel, že přijdeš pozdě,“ řekl a doprovodil mě k trůnu.


( 34 ) Jiří Dittrich

Tam už byli různě rozestavěni Sam, Emma, Abby, Veronica a několik členů Rady. Sam s Abby stáli nejblíže trůnu. Abby vpravo, Sam vlevo. Emma stála až pod několika málo schody, co k němu vedly. Všichni byli ve společenském, tudíž Abby, Emmu a Sama jsem mohl vidět také v tom, co měli na mé korunovaci. Abby jsem v tomto úboru viděl často, jelikož se se mnou zúčastňovala spousty jednání. Zato Sama jsem v něm viděl snad potřetí. Moc na to nebyl.

Posadil jsem se a hlasitě vzdychl.

„Jak dlouho to trvá? Ještě jsem tu na tom nebyl,“ řekl tiše Sam, zatímco se ke mně nenápadně naklonil.

„Ani se neptej,“ odvětil jsem mu. Několik sekund poté jsem pokynul ostatním, že mohou začít pouštět dovnitř zástupce lidí z vesnic. Každá měla tři – každého z jiné oblasti.

Jako první přišli zástupci vesnice vzduchu. Většina jejich dotazů a žádostí se týkala bezpečnosti, hlavně bezpečnostních opatření. Většina si myslela, že město – aspoň na jejich straně – je málo chráněné proti vpádu Zekových nohsledů. A na to jsem popravdě nemohl nic namítat. Vesnice vzduchu je totiž hodně natlačena na kraj města – tedy na sráz do údolí, který je hodně strmý, a hned na jeho vrcholu stojí nová zeď, tudíž je tam málo místa, kam postavit hlídky.

„Nebojte. Marcel – náš architekt – a Arthur, který má na starost bezpečnost, už se tím zabývají,“ řekl jsem. A byla to pravda.

Jako druzí přišli zástupci vesnice země. Jejich žádosti se převážně týkaly nových domů, na kterých už se pracovalo. Většinou šlo spíš o to, kdy budou hotové. Vládci země totiž byli v tomhle hrozně netrpěliví. Už kvůli tomu, že by si sami mohli pomocí svých sil nějaký ten domek rychle postavit. Ale nebylo to tak snadné – k domům patřila určitá výbava, přítok vody, kanalizace a spousta dalšího.

Po nich následovali zástupci z vesnice vody. Z jejich strany na mě padala spousta různorodých dotazů od bezpečnosti


( 35 )

Elementum – Pokrevní poselství

přes období zkoušek až po suroviny a potraviny. Ještě že tam bylo i pár lidí z Rady, kteří mi pomohli některé dotazy zodpovědět.

A nakonec přišli lidé z vesnice ohně. Mezi nimi byl i Stefan – Maxův otec. Když jsem zahlédl známou tvář, hned se mi o něco zvedla nálada.

Většina jejich dotazů se týkala zkoušek, které se rychle blížily, jelikož jejich tréninkový tábor byl největší a s nejrozsáhlejším počtem studentů, muselo se vše dobře zorganizovat.

„Nebojte se,“ řekl jsem. „Rozvrhy pro studenty už jsou připravené. Teď se ještě pracuje na rozpisech pro kantory. Vše dostanete včas.“

Stefanův kolega si cosi poznamenal do svého notesu. Pak se zarazil a zdvihl hlavu. „Pak tu máme ještě jednu věc, která našim lidem dělá starost. A pochybuji, že jen našim.“

Zapřel jsem se o opěradlo trůnu. „Jaká?“

„Váš bratr, pane.“

Místností jako by se prohnal ledový závan. Všichni na místě ztuhli. Krom jejich pohledů. Ty se opatrně začaly stáčet ke mně.

Mě samotného trochu zamrazilo. Možná to bylo tím tónem, kterým byla ta věta pronesena. „Konkrétněji, prosím.“

„No... Všichni se zdají být klidní, ale ve skutečnosti se každý začíná ohlížet přes rameno. Je podezřelý klid, nic se neděje. Jak z jeho strany, tak z naší. Nešlo si nepovšimnout, že jste přestali s bojovníky prohledávat pohoří. Lidem celá ta situace přijde... Zvláštní.“

Otevřel jsem pusu a zase ji rychle zavřel, jelikož jsem potřeboval vymyslet vhodnou odpověď. Nechtěl jsem lhát, ale ani jsem nechtěl říct úplnou pravdu. Krátce jsem pohlédl na Stefana, který jako jeden z mála pravý důvod ukončení našeho pátrání znal. Sudba.

„Jak už vám je asi známo, Zekovi lidé se nedávno dostali k zásobám Sanvia Kanabis, kterou mo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.